#divoké vlny

[jejivelicenstvoona]

GIRL RAGE ŘÍJEN

kaštany do kapes, vzít tvoji tvář do dlaní a křičet, plakat, vzlykat. brodíme se listím, špinavou vodou, tolik toho ode mě odplouvá. plíce plné vody, marně se snažím udržet hlavu nad hladinou, kdybys ke mně natáhl ruku a chtěl mě zachránit, stáhla bych tě k sobě, stáhla bych tě do černé vody, nechala bych divoké vlny omývat moje bolavě tělo jako balvan ma břehu. ze vzteku vykvést. a co bude s tebou?

[asongofpearls]

🇨🇿 Seděla jsem pláži, nohy zabořené do písku a vedle mě surf . To prkno pro mě symbolizovalo touhu – nejen po dobrodružství, ale tak nějak, všichni celoživotně toužíme po svobodě a vnitřní rovnováze. Často se říká "Pozor, co si přeješ" . Ačkoliv jsem měla moře a měla jsem surf, chyběly mi vlny. :D

Moře bylo klidné, zrcadlilo nebe a já, jako bych se v jeho hladině viděla i já sama. Klidná, ale nehybná. Jako bych čekala, až přijde nějaká vlna a vytrhne mě z toho očekávání, přinese mi pocit, že něco se hýbe, že se já sama posouvám. Ale vlny nepřicházely.

Každodenní život se mi v tu chvíli zdál podobný tomu tichému moři– bylo jednoduché dělat drobné změny. Jeden den přidat nový zvyk, další den odstranit ten, co mi už nesloužil. Změna, kterou jsem toužila vidět, byla jemná a postupná. Ale pod povrchem, hluboko, proudilo něco silnějšího, něco, co mě stále drželo na místě.

Ukázalo se, že změnit své návyky je mnohem snazší než najít tu opravdovou vlnu, tu, která ti vnese do života nejen pohyb, ale také smysl. Protože zatímco jsem byla schopná přijmout drobné změny ve své každodennosti, stále jsem zápasila s tím, co bylo největší výzvou – mít ráda samu sebe.

Při  první myšlence o surfování jsem si uvědomila něco zásadního. Surfování je umění neustálého přizpůsobování – moři, větru, vlnám, sobě samé. Nejde o to vždy mít dokonalé podmínky, ale o to naučit se jezdit na vlnách, které přijdou. A stejně jako se učím rozumět oceánu, musím se naučit rozumět i sobě.

Nyní chápu, že nejdůležitější je, abych se naučila být spokojená i s tím, co je. Naučit se oceňovat klidné vody, protože i v nich je něco krásného.

Surfování mě naučilo, že změna přichází pomalu, často v podobě nepatrných vln, které tě jen jemně nadzvednou. A někdy i v podobě bouří, které tě zcela strhnou. Ale změnit svůj život, své návyky, to je nakonec jednoduché. Těžší je postavit se sama sobě, podívat se do svého nitra, a naučit se mít ráda všechny části sebe – i ty klidné, i ty bouřlivé.

Moře je divoké, klidné a nevyzpytatelné. A já, stejně tak. Musím se učit žít se svou vlastní proměnlivostí.

Moře mě vždy fascinovalo svou schopností skrývat poklady i nebezpečí ve stejné hlubině. Je to jako tanec protikladů, klid i divokost v jedné vlně. A stejně tak já – ve své proměnlivosti skrývám tichou sílu a neklidné touhy.

Je to oxymoron života: ve vnitřním klidu se rodí naše nejdivočejší sny.

🇬🇧 I sat on the beach with my feet in the sand and a surfboard next to me. The surfboard meant a lot to me. It represented my desire—not just for adventure, but for freedom and balance in life. People often say, “Be careful what you wish for.” Even though I had the ocean and the surfboard, I was missing the waves.

The sea was calm and reflected the sky. I saw myself in the water—calm but still. It felt like I was waiting for a wave to come and pull me out of my stillness, to make me feel that something was moving in my life. But the waves didn’t come.

At that moment, my everyday life seemed like the quiet sea. It was easy to make small changes. One day, I could add a new habit, and the next day, I could get rid of one that wasn’t helping me. The change I wanted was gentle and gradual. But deep inside my thoughts, something stronger kept me stuck.

I learned that changing my habits was easier than finding a true wave—one that brings movement and meaning to my life. While I could accept small changes, I still struggled with the biggest challenge: loving myself.

When I thought about surfing, I realized something important. Surfing is about always adjusting to the sea, the wind, the waves, and myself. It’s not about perfect conditions, but about learning to ride the waves that come. Just as I learn to understand the ocean, I must also learn to understand myself in different kind of conditions as well.

I need to appreciate calm waters because they are beautiful too.

Surfing taught me that change comes slowly, often as small waves that lift you gently. Sometimes it comes as storms that can overwhelm you. Changing your life and habits is simple. The harder part is facing myself, looking inside, and learning to love all parts of myself—both the calm and the stormy.

The sea is wild, calm, and unpredictable. Like the sea, I must learn to live with my own changes.

The ocean fascinates me because it can hide treasures and dangers in the same place. It is a dance of opposites—calm and wildness in one wave. Like the ocean, I hide quiet strength and restless desires within my own changes.

It is the paradox of life: our wildest dreams are born in peace.

[mist-the-wannabe-linguist]

S mladšími súrodencami som pozerala Divoké Vlny (Surf’s up) a pripomenulo mi to tvoj príspevok o českom dabingu a ako by bolo vítané, žeby občas v českých filmoch zaznela aj slovenčina… ale to nieje tá vec čo mi napadla, už dávnejšie som si všimla, že v niektorých českých filmoch sa postavy/mená počešťujú, ale najviac ma to pobavilo práve v Divokých vlnách, kde kohút Joe, pôvodne z akejsi americkej farmy, v češtine tvrdí, že je z Polabí

jj ten je super

[terezafabi]

Den 5.

Jak tak sedím na terase a poslouchám zvuk tříštících vln, uvědomuju si, jak se lehce téměř neznatelně snažím ohýbat realitu. Chci si vtisknout do sebe klid moře. Abych si ho odvezla s sebou domů, abych po něm mohla sáhnout, když budu potřebovat. Ale zkrátka, moře tu vůbec není klidné, je divoké a silné a bouřící a všepohlcující. Mechanismus toho, co se děje, dobře znám. Jasně vymezená ulička představy, do které se snažím vecpat to, co se skutečně děje. No je to fuška, většinou to jde ztuha. Jakmile si uvědomím, co dělám, snažím se pouze vnímat to, co je - zachytit “mořovitost”, atributy moře bez hodnocení, chtění a averzí. A zůstává mi fascinace tím, co opravdu vidím - velkolepostí, a změnou. To jak se vlny noří z ničeho a dorůstají do závratné výšky, aby znovu skončily v ničem. Nikdy nekončící smyčka změny. Není to ten klid, jak jsem chtěla na začátku, ale taky dobrý. 

Po snídani si beru karimatku a jdu cvičit a meditovat na pláž. Kolem mě několik běžců, pejskařů, jedna slečně zuřivě píše do deníku, několik lidí cvičí. Vnímám, kolik nás toho spojuje. Za mými zády vychází slunce. Po cestě zpět nakupuji na oběd, a když přijdu domů, střídáme. Honza jde pracovat, já vařím, děti celkem vzácně něco dělají samy, takže úderem dvanácté jsme připraveni a jedeme všichni na doporučovanou pláž za městem Playa del Socorro. Je to od nás asi patnáct minut, krása. Sjíždíme dolů k moři, pláž je působivá, obklopená vysokými skalami. Ve vodě jsou surfaři, jinak visí červená vlajka a plavčík každou chvíli píšťalkou posouvá lidi (i nás emhm) víc ke břehu. Proudy jsou opravdu silné, děti bez řečí nosí vesty. Dneska se navzájem zahrabáváme do písku (miluju hřát si zadek o teplý písek, to je slast) a hrajeme karetní hru Piráti (zdravím Terku!). Jindra mě jako vždycky ošulí hned při prvním kole. Potřeboval by se naučit prohrávat, ale to by někdo z nás musel umět vyhrát. Heduška odmítá čůrat do moře, já zase odmítám znovu na místní záchody, které jsou teda fakt nechutné. Slunce, vítr a vzduch dávají zabrat, a já i když jsem vařila a svačinou naplnila celý batoh, stejně nemám pro tu svoji smečku dost jídla. Za dvojitého řevu míříme do auta. Heda usne hned, Jindra v limbu vydrží domů. Heduška ještě dospává v autě a já beru Jindru domů, pouštím čtení na pokračování (Rádio Junior nám už několik let dost pomáhá) a připravuju svačinu. Máme elektrický mlýnek! Takže i kafe, to je nádhera. Jindra do sebe láduje všechno na co přijde a asi za půl hodiny přijde Honza s Hedou. Která pokračuje ve spánku až do šesti nula nula. Slušná siesta. Ještě s Jindrou kreslíme ještěrky (“To nevadí mami, že to nevypadá jako ještěrka, podívej, může to být mlok!”) a pak už se vzbudí i dorůžova vyspinkaná Heda. Chytám poslední paprsky na terase, a pak uz vecerni ritualy a hodinu pul trvajici uspavani vyspane slecny.

[dominikapise]

POHÁDKOBRANÍ 1.

Kdo by je nemiloval. Pohádky. Dítě nebo dospělák, všichni se zakoukáme, když v telce běží, né že né. Ale občas je to bída. Ne všechny jsou povedený, ne všechny mají příběh, ne všechny jsou koukatelný a ne všechny nás zkrátka osloví.

Dobrá pohádka je podle mě ta, co baví malý i velký, co má zajímavý příběh, tvůrci si s ní vyhráli a má co předat, a to ať už malým nebo velkým.

Poslední dobou se roztrhl pytel s komerčními filmy a animáky, co jsou samoúčelně sestavený, cílí na trendy a uměle vytvářejí něco, co nemá hlavu ani patu.     Takový mi rádi ne-e. Děti možná jo-o, ale ty jsou jako houby a my přeci nechceme, aby hltaly blbosti. Když už na tu telku civí, ať to má aspoň trochu smysl. Ať je to pěkný. Chytrý. A veselý. A protože se mi navzdory vší nepravděpodobnosti seznam vcelku řádně rozrostl, přináším první část - na (jo, tak trošičku malinko "ty typický") animáky, co mají ale šťávu, nápad, myšlenku, provedení a vtip!

Takže, první várka pěti filmů a maratón s pidi lidma za tři - dva - jedna -

Mune - strážce Měsíce

Tahle pohádka mi utkvěla v hlavě pro svoje krásný zpracování. Je to asi ta nejkouzelněji provedená pohádka, co jsem kdy viděla. Je to tak krásně graficky zpracovaný, že by děj vlastně mohl jít tak trochu stranou, už jen pro to, jak to vypadá. Ale pozor, mě si získal i ten příběh!

Ve fantaskním světě je malý Mune, snílek a šibal, co se bojí tmy, nezná hvězdy a neumí zpívat, jmenován strážcem Měsíce, aniž by o to stál. Mune ale přitahuje katastrofy a omylem umožní strážci temna, aby ukradl Slunce. S pomocí hrdého strážce Slunce Sohona a křehké Ciry se Mune vydává za neobyčejným dobrodružstvím. Příběh o povinnosti, zodpovědnosti a (sebe)obětování, který ale jako každá pohádka musí skončit dobře!

Horton

Nedokážu přesně říct, proč se mi takhle pohádka líbí, ale jeden čas to bylo moje numero uno když jsem si chtěla oddychnout a usmát se.

Horton je nemotorný slon, co si žije ve svém (pra)lese spolu s další obyvateli. A jednoho dne jeho velké uši zaslechnout něco, co nikdo jiný - hlásek, který vychází z... ne! Nebo ano? ...no vážně! Ze smítka prachu!

Ne, Horton se nezbláznil. Nabral snítko na jetel a zjistil, že na něm žije celý malý svět! A s kým že to mluví? Rovnou se samotným Starostou Kdosic, v kterých naprosto poklidně a idylicky žijí Kdovíci. Ve chvíli, kdy starosta zjistí, že jejich existence trčí na jeteli, který nedá slon z chobotu, začíná dobrodružná výprava pro záchranu Kdosic i se všemi kdovíky (včetně teď již touto informací silně rozrušeného Starosty). Horton, ukázkový slon v porcelánu, bere poslání najít Kosicím bezpečné místo smrtelně vážně a neúspěch nepřipadá v úvahu.

Strašpytlík

Já si nemůžu pomoct, ale mě se to líbí. Rozhodně to není vrchol, ani co se provedení týče, ani co do samotného příběhu. Ale tak nějak... si mě to získalo :) Neduživé kuře co se všeho bojí; Kačka, co je takovýto ošklivý káčátko (doslova), ale pěkně od rány; Mrňous... co je prostě pořádný kus ��uněte :D a nejsuprovější postava příběhu - Rybíz. Rybu s akvárkem na hlavě prostě musíte vidět, né že né.

A o čem že to je? Je to o kuřeti, které si splete padající žalud s kouskem oblohy a způsobí tím velký, vélký, véééélký zmatek. A náprava "omylu" neprobíhá zrovna podle plánu (Fox Mulder by si zde jistě přihřál polívčičku s Akty X - to jen tak na okraj) a všechno se zvrhne v záchranu světa tou nejmíň odvážnou, silnou a inteligentní partou, jaká by vás (ne)napadla.

Kung Fu Panda

Nepochybuju, že v tomhle případě nepřináším nic nového. Věřím, že pandu jménem Po, který obdivuje Velkou Pětku těch nejlepších bojovníků Číny a touží se stát mistrem Kung Fu, zná každý. A já ho miluju. Pro ten humor, pro to provedení. Po je takový hrdina nehrdina. Je to panda. Má pořádný bříško, je lenivý a rád se cpe. Z toho přeci nikdy hrdina, ba co víc - bojovník! být nemůže. A hele, může a bude! A ne, nemusí kvůli tomu projít tělesnou proměnou. Naopak. Je takový, jaký je. A splní se mu ten nejneuvěřitelnější sen. A stane se z něj hrdina v tom pravém slova smyslu.

Jednou jsem někde četla, že Číňané se ptali (zřejmě sami sebe), jak je možné, je Američané dokázali natočit (spíše napsat) tak skvělý příběh o kung fu, tradicích a legendách jejich kultury. Už jen to mluví ve prospěch skutečně kvalitně odvedené, neodfláknuté práce.

A ještě jedna zmínka, ti z vás, co nevstávají o víkendu před šestou ráno o tom možná nemají ani tucha, ale Kung Fu Panda je i jako seriál. Nutno podotknout, že vizuálně se drží více méně stejné kvality jako filmy (zkrátka není to nijak extrémně zjednodušený, to víte, že ten film bude zkrátka promakanější). S příběhy to je už malinko slabší, ale i tak si pořád uchovávají humor a povahu všech hlavních postav. A to je přeci to, co na tom máme nejraději ne? :)

Seriál hledejte pod názvem Kung Fu Panda: Legendy o mazáctví

Divoké vlny

Tučňáci, co mají závody v surfování a berou to dóst vážně. To je zkrátka pecka. Navíc hrozně vtipná a akční. Baví mě na tom ten nápad a opravdu vtipný zpracování formou "dokumentu" o mladém, nadějném surfaři Cody Mavericku z rodného Mražákova v Antarktidě, který se chce dostat na profesionální závody a filmový štáb ho následuje na exotický, prosluněný ostrov Pin-Guí. Codyho vzorem je legendární surfař Big Z, který mu jedinou návštěvou v Mražákově změnil celý život.

Zaručuju vám správňáckou jízdu na vlnách, přátelství se surfařem kuřetem Joem, lásku i hlubší myšlenky (spíše asi pro dospělejší sledující) o chtíči být populární, ale také tlaku být nejlepší a udržet se na vrcholu. Je to tak trochu o touze vydrápat se až na vrchol a zároveň syndromu vyhoření, ale také o předávání zkušeností, houževnatosti a neskutečném odhodlání jít za svým snem.

Divoké vlny jsou pecka. Fakt se mi líbí, a zatímco Horton je spíš pro děti, tohle dospěláci vážně ocení, na to vám dám ploutev a do zástavy surf :)

PS: Když už to tak sumarizuju, v tomhle "odvětví" od nejdečtějšího po "spíš pro dospěláky" : Horton a Mune - Strašpytlík - Kung Fu Panda a Divoké vlny.

PPS: jo a, grafika je taky povedená, žádný vodfláklo ;)

První várka tipů by vám měla zajistit pár příjemně prokoukaných chvil a na příští dávku inspirace se vrhneme od "prvoplánových" jízd k trochu hlouběji propracovaným a krásným svou základní myšlenkou i atmosférou míst, o kterých vypráví. Těšíte se? Měli byste, příští tipy budou možná ještě lepší! ;)

Napište mi, kolik z filmů jste už znali a pokud jste si nějaký pustili prvně, jak se vám líbil. A jestli máte nějaký další tip, tak šup sem s ním, ať rozšíříme "sbírku" správňáckých pohádek pro děti i nás!

[divkazkdovikde]

Tajemství.

Už to bude nějaká doba, co jsme na hodině výtvarného umění před abstraktní tvorbou dostali otázku, co to vlastně je podle nás tajemství. Většina napsala, že je to něco co skrýváme před okolním světem a že to můžeme i s někým sdílet. Každý skrývá nějaké to tajemství. Ke to sice pravda, ale jsou to jen slova. Prostě slova. Takhle nám to říkali jako malým dětem.

Já tajemství vidím jako odstíny modré a oceán.

Taková ta tajemství, kdy skrýváme třeba před kamarády a rodinou, co pro ně máme za dárek k Vánocům. Jsou jako bílá pěna na březích. jemné vlnky, které omílají naše chodidla, když se procházíme po pláži. Tato tajemství nejsou tajná dlouho. Brzy vybublají jako kyslík vydechnutý rybou. Tato tajemství nebolí.

určitě si pamatujeme, jak jsme jako malé děti skrývali, že jsme rozbili tu pěknou hračku od tetičky. schovali jsme ji a dělali, že se nic nestalo. nebo kdy jsme si s nejbližším přítelem sdělili naše malé lásky a odpřisáhli, že to bude naše malé tajemství. Je to jako blankytně modré průzračné vody. Dno je hluboko, avšak když se pozorně podíváme, nakonec jej přeci jen spatříme. Stejně tak, jako se maminka nakonec dozví o rozbité hračce. Stejně tak, jako nedodržený slib mlčenlivosti z dětství.

„hlavně to nikomu neříkej." „jistě jistě, u mě je tvé tajemství v bezpečí." Jsou jen dva typy lidí. Ti, kteří svá slova dodrží a chrání tajemství druhého celým svým tělem, srdcem i duší. A pak ti falešní lidé, kteří mluví do vzduchu a i když ví, že by to tomu druhému mohlo ublížit, pustí si hubu na špacír. To ubližuje. Je to jako tmavě modré dno oceánu, které z hladiny již nevidíme, je hluboko. Ale pořád si můžeme vzít šnorchl a ke dnu se snadno dostaneme, pokud ho nestráží žraloci.

„Je mi fajn.“ „Nic mezi námi není, je to přeci tvůj kluk." „Doma? Jo, všechno v pohodě." To nejhlubší a nejčernější dno oceánu. Ty nejkrutější vlny. Oblast s nejvíce žraloky, velrybami a všelijakými jinými hrozivými mořskými tvory. Na to dno je nemožné se dostat. Přes ty divoké vlny se nedostane nikdo. A právě proto jsou ta nejničivější tajemství uchována hluboko v nás, hluboko v oceánu, ve středobodu vlnobití. Pohřbívá nás to za živa. Všechna ta nevyřčená slova o tom jak hrozně se cítíme. Všechny ty lži, že vskutku nic necítíte k příteli nejlepší kamarádky. Všechna ta zamlčená trápení okolo rodiny. To špatné svědomí vás upaluje. Tak moc byste chtěli se svěřit, ale nemůžete. Prostě to nejde. Teprve až když přijde, někdo kde celý náš oceán převrátí naruby. Teprve pak všechno odplave, hladina se zklidní a to nejhlubší dno je náhle dosažitelné.

Tajemství jsou jako oceán. My jsme jako oceán. Divocí, tajemní i jemní. Ničíme i překvapujeme. Ubližujeme i utěšujeme. I ten nejklidnější a nejčistší oceán může hluboko v sobě skrývat tu největší hrůzu.

Tak jako my.

[cysnews]

Oslavte Světový den vody zábavou v Aquapalace Praha

Oslavte Světový den vody zábavou v Aquapalace Praha

 V čestlickém aquaparku není o mořské vlny, tobogány a skvělou zábavu nikdy nouze, a proto je ideálním místem, kam můžete s dětmi vyrazit na Světový den vody. Navštivte v úterý 22. března Aquapalace Praha a zažijte odpoledne plné divoké vodní zábavy, adrenalinu a užijte si aquazorbing nebo virtuální realitu na tobogánu zdarma! (more…)

[ladylovethislife]

V noci nechci spát, protože vím, že až se vzbudím, tak bude zase dnes. Ráno nechci vstát, protože nechci zažít další den šedi. Jen ležím v posteli a přemýšlím, kdy už to skončí. Kdy už se to zlepší. 

Nemůžu dělat věci jen tak, když v nich nevidím smysl. A pak jsou tu kromě demotivace taky moje úzkosti a smutky. Každý den je stejný. Šedivý, deštivý, studený a smutný. Občas z té bezmoci brečím, jindy jen smutním. 

Chybí mi Španělsko, všudypřítomné slunce, teplo a šumící vlny moře, které mě vždy dokázaly uklidnit. Každý den nebyl perfektní. Ale přesto byl. Když jsem se cítila špatně, hodiny jsem se pěšky procházela po městě, hledala knihy a dýchala teplo. A připomínala si, že jsem ještě pořád tam, v Barceloně. 

Když jsem cítila úzkost, došla jsem na pláž a tam strávila celý den. Sama, jen s pískem a slanou vodou. Chybí mi ležet na vlnách a koukat se do slunce a modré oblohy. Chybí mi mít prsty jako rozinky a vlasy divoké a zacuchané od soli. Chybí mi paprsky slunce na kůži, zvuk moře. Chybí mi svoboda. 

Chybí mi tančit až do rána, a pak po cestě autobusem domů vyskočit ven a spěchat do večerky pro něco studeného k pití. Chybí mi zapomenout na čas, což je přepych, který mi umožní jen rytmus sladěný s pohyby těla. Chybí mi propocené tričko a energie sálající z malých kubánských barů.

Chybí mi chuť čerstvých ryb a španělského piva. Chybí mi tamní neděle a chození do parku s jediným cílem – tančit salsu a užít si zbytky krásného, pomalého víkendu. Chybí mi pozorování východů slunce na letištích a potkávání nových lidí na cestách bez peněz. Chybí mi vstávání s pocitem vděčnosti, že je zase nový den.

[sarkadivoka]

Stovky miliónů let starý skalní masív tvořící podstatnou část Divoké Šárky je předělen potokem, který se do něj zařezává a vytváří příkrou soutěsku. Na jejím dně, v rovině vodní hladiny, je skýtaná zvuková kompozice podobná té, jakou zde mohlo lidské ucho slyšet vždy. Anachronický ruch vydávaný lokální florou se stal neměnnou konstantou. Poslední půlstoletí se však výrazně podepsalo na tom, jak zní Divoká Šárka v místech, kde se zvukové vlny tolik nelámou a rachot motorů aut, či letadel připomíná návštěvníkovi dosah technologicky akcelerovaného světa. Pomocí jednoho z výdobytků moderní civilizace, tedy rádiových vln, jsem se rozhodnul tuto historickou zvukovou elipsu zdůraznit. Na náhorní plošinu, kde v šestém století stávalo keltské oppidum, jsem umístil vysílač. V hloubce několik desítek metrů pod ním se nachází přijímač s reproduktorem.

[herbstvintage]

Pri Dunaji v plavkách Jantzen

Leto v prvorepublikovej Bratislave malo rôzne podoby. Mesto obdarené parkmi, lesoparkmi, lesmi i vodnými plochami ponúkalo obyvateľom útočisko v letných dňoch, počas ktorých si vychutnávali spoločné stretnutia, každý podľa chuti. Jedným z miest na osvieženie i stretnutie všetkých generácií bol Dunaj. V tieňoch lužných lesov núkal malebné zákutia svojich ramien či divoké brehy v Petržalke, ale aj “civilizovanejšie” formy letnej zábavy. Azda nikto neopomenul slávne Lido, riečne kúpalisko, ktorému Dunaj dodával vždy sviežu vodu. Dnes už Lido nestojí, ale Dunaj stále ostáva cieľom mnohých osvieženiachtivých Bratislavčanov. Ak by som mala spomenúť dve kultové miesta, ktoré formujú život Bratislavčana, bude to Dunaj a Devín. Dve neodlučné entity, ktoré spolu komunikujú a súvisia, ktoré sú historicky zrastené a sú symbolmi nášho mesta. A keďže stále sú v blízkosti Bratislavy romantické zákutia, kde Dunaj a Devín tvoria dychberúcu kulisu, je tu nový blog o bratislavskej dunajskej duši práve v týchto miestach.

Letný podvečer pri Dunaji, na kamienkových plážach a v šume voňavých osík mohla mladá Bratislavčanka v dvadsiatych rokoch stráviť napríklad v tenkých bavlnených šatách, bosonohá a slobodná, s vetrom v nespútaných vlasoch. Len sa tak oprieť o starý kmeň a žiť neskorý letný sen s výhľadom na ruinu hradu.

A keď sa chcela moderná slečna osviežiť vo vodách Dunaja, našetrila si na kultové plavky značky Jantzen. Tento kúpací úbor bol naozaj veľmi populárny a každá mestská slečna po ňom túžila. Táto značka vznikla v roku 1910 keď americká firma Portland Kitting Factory začala pliesť kúpacie úbory z čistej vlny pre účely veslárskych klubov. Spôsob pletenia bol revolučný pretože celý trikot bol elastický a výborne sa prispôsobil telu. Tieto plavky vás dokonale obtiahnu a držia vaše krivky v dokonalej pozícii. Logom tejto značky bolo potápajúce sa dievča. Značka prežila dodnes.

A tuto, slečna Frida na bratislavskom Lide s hrdosťou predvádza svoje jantzenky neskorých dvadsiatych rokov. (foto via https://bratislavskerozky.sk/ )

Moje jantzenky sú z tridsiatych rokov.

Foto: one and only Barborka Šlosarová

[zlutyzakaznik]

Kávy roku 2019

(30. 12. 2019) Nejlepší doppia, cappuccina a espressa uplynulých 363 dnů.

Momentka z prvních týdnů provozu kávovaru, kterou pořídil u mě v práci můj oblíbený barman (viz jeho doppio níže), se mi tak líbila, že ji zařazuji coby ilustrační foto výročního žebříčku. Nápis nabádající na obezřetnost už na hlavě pár měsíců není, ale zobrazený výjev se opakuje zas a znova - ať už jde o espresso, doppio anebo mléčné nápoje. Záběr pro mne vyjadřuje (z principu) velmi odlišnou perspektivu, než jakou zastává šťastný majitel stroje. 

1) cappuccino, Industra, Adam Obrátil, Peru, single origin, Square Mile Coffee Roasters, mléko selské z Ježkova statku, pátek 13. 12. v cca 13.15 hod. (17 – 18/20)

Čekal někdo něco jiného než vítězství předního odborníka na cappuccino a dost možná i nejlepšího současného českého baristy? Já popravdě moc ne. V Brně samozřejmě je pár lidí, kteří by asi dokázali našlehat a nalít mléko na podobně vysoké úrovni, bohužel už však v kavárně nepracují, jejich espresso základ se zhoršil (jiná značka) nebo používají trvanlivou plnotučnou Tatru.

A i když Adam Obrátil u mne vyhrál podruhé v řadě a dokonce se stejnou kávou, v mé osobní historii jeho cappuccin tento exemplář trochu zaostává za verzí, kterou jsem od něj dostal (do kelímku) 31. 8. 2014 dopoledne na prvním ročníku Street Food Festivalu v Industře (pamatuji si to, protože jsem o akci psal malý referát pro letecké fórum Airways.cz), kdy bylo mléko ještě o něco hebčí, nadýchanější a ve větší harmonii s espresso základem. 

Nutno dodat, že letošním kávovým vítězem by se stal i druhý exemplář jeho cappuccina (skoro 17/20), který jsem měl o týden dříve (ano, zeptal jsem se na FB Industry, kdy bude za kávovarem), takto 50:50 Guatemala a Kostarika (stejná pražírna a mléko, tentokrát z prvního dne aktuálního závozu). 

2) cappuccino, Žlutý zákazník, Hasbean, Etiopie Guji Adola, natural, původní divoké odrůdy, praženo 9. 9. 2019, připraveno 2. 10. 2019 coby snídaně, mléko čerstvé plnotučné Bohemilk, otevřena nová lahev (16 – 17/20).

Počítám s tím, že tohle umístění vyvolá menší vlny v brněnské baristické komunitě (jaká to troufalost!), ale zadržte dech: možná to ještě nebude vše. :-) Kávu jsem už podrobně popisoval v závěru říjnového měsíčního souhrnu, takže se na tomto místě nebudu opakovat a jen dodám, že mi ještě asi tři hodiny zářila tvář úsměvem a dáma v autobuse č. 57 z Lesné mi řekla, že je vzácné vidět někoho, kdo má tak dobrou náladu. Aby taky ne. :-)

3) doppio, Žlutý zákazník, Columbia San Lorenzo, Rebelbean, mix odrůd Caturra, Castillo a Colombia (silných 16/20) – čtyřikrát

Kde jsou ty časy, kdy jsem se rozplýval nad první rebelskou Kolumbii v dávno nefungující Teplárně (espresso za 27 Kč!, srpen 2015). A letos jsem to měl doma, resp. v kanceláři, a užil jsem si zatím nejlepší verzi Kolumbie pánů Stece, Špalka et. al. nejen já, ale při jedné z konzultací i můj odborný kávový školitel. Jediný problém je kolísavost kvality mezi jednotlivými dávkami (šaržemi). Tahle byla úžasná (a 250g sáček padl za tři dny), ale u balíčku s jiným datem se už kouzlo nekonalo. 

4) cappuccino, Žlutý zákazník, Parana Extra Bar 70:30, mléko Bio Olma zelená (silných 16/20) – šestkrát

“Ssssss...”  Ne, to není tryska, ale dost možná výraz opovržení u “pravověrných výběrových”, ale to je mi úplně jedno. Miluji jak ultraexperimentální mikrolotové výběrové doppio s nekonečně komplexní aciditou a lesními jahodami z jižního svahu v chuti, tak to nejlepší možné italské pojetí espressa a cappuccina a musím říct, že jsem měl šťastnou ruku, když jsem sáhl a prozatím zůstal u téhle kávy na běžné pití. 

Je to stabilní v kvalitě i extrakci, je to cenově velmi přijatelné (500 Kč s DPH za kilo) a je to úplně nejvíc čokoládové, kakaové a lískooříškové a zcela zde chybí hořkost, blátivost a odpudivý zápach, jak ho známe z Piazza D’Oro, Segafreda nebo spodních pater Lavazzy. Crema by se dala krájet nožem, viskozita na vnitřní stěně šálku je neuvěřitelná a espresso základ jde výtečně dohromady s mlékem coby cappuccino, protože je malinko ostřejší a má pořádné tělo oproti některým “čajovým” verzím výběrovek, do nichž se nalévá podšlehané mléko.

Musím uvést, že inspirací pro výběr této kávy pro mne byla zkušenost v Cafe Laundry, kdy tam pracovala baristka (dnes možná stále na mateřské), která mi z daného balíku připravila několik instancí nápoje, které by člověk dostal na dělnickém předměstí Milána. Po pár stech shotech jsem si danou kávu vyladil tak, že jsme se z dělnického předměstí přesunuli do noblesního cafe baru v centru města. :-)

5) doppio, Pelíšek, Etiopie Sedancho, Fiftybeans, nejšikovnější baristka z Pelíšku (silných 16/20)

Jahody, jahody, jahody. A nikoli zelené nebo bílé, ale už docela zralé, šťavnaté a červené. Kéž by Fiftybeans dělali víc takovýchto věcí a tyto byly šířeji dostupné. Spolu s medovou Fluffy v 1.0 jejich nejzajímavější káva, přičemž značný podíl na úspěchu má nepochybně v současné době nejlepší baristka v Pelíšku.

6) doppio, Etiopie Duromina, Rebelbean, Air Cafe, Adam Kronek, hlavní barman a barista (silných 16/20)

Dost možná nikdo není k Rebelbean kritičtější než já, ale zároveň dokáži velmi ocenit jejich bezvadné africké kávy a i když ani Keňa (měl jsem ji letos v Šesté větvi) není špatná, jsou to Etiopie, co mě nejvíc baví, a jestliže jsem loni uvedl, že jsem ve výběrových kávách přiznaně afrocentrický, z letošního vydání žebříčku bude patrné, že etiopská (rebelská) zrnka jsou mojí výběrovou láskou. Druhá polovina první desítky tak bude poněkud monotematická, ale nelze jinak. 

Rebelská Duromina byl pro mne naprostý “držák” co do konzistence kvality napříč šaržemi, mlýnky a kavárnami, ale žádné provedení nebylo lepší než to, které jsem dostal v Air Cafe. Ano, Vaše námitka je správná; standardně zde mají italský blend od Julia Meinla, ale jedno odpoledne se tamější hlavní barista rozhodl udělat radost mně a pár štamgastům a do násypky zdejšího sekundárního mlýnku (Mazzer Mini B) nasypal čtvrt kila ideálně odpočinuté kávy. Tři čtyři porce pro přenastavení mlýnku, soustředěná práce s váhou i pozorování extrakce a začaly se vydávat ostré porce (do dvou espresso šálků i coby doppio). 

Pravda, byl jsem dost možná jediný, kdo si vyloženě pomlaskával nad zhruba pátou kávou v pořadí (zde uvedeným doppiem) a její delikátní a strukturovanou aciditou a průběžně se mi chuťová vzpomínka ještě tak měsíc vracela. Kávovar je poctivá “škodovka” (Rancilio Classe 7, dvě hlavy) a základní mlýnek. To však úplně stačí, pokud je velmi dobrá surovina a zkušený barista, který si dá záležet.

7) doppio, Etiopie Duromina, Rebelbean, Atlas, “talentovaná baristka” (silných 16/20)

V Atlasu meloucím na Anfimu mám kávu nejraději od řemeslně nejzkušenější trojice dívek, které si soukromě označuji jako: “šéfová” (a ona to šéfová asi opravdu bude, neboť u sebe na Facebooku má uvedeno majitelka a pohled, s nímž sleduje přípravu cuppingového vánočního stolu u jiné slečny, je vskutku hrozivý; “seniorní baristka”; a “baristka, co se moc neusmívá” (ale třeba jsem jen neměl štěstí). Obecně je zde ale výjimkou, že se káva komukoli úplně nepovede a velmi mě potěšilo, že nejlepší zdejší letošní kávu (ano, oproti loňsku jich bylo jen pár) jsem dostal od jiné a křehké dívenky, když jsem byl jednoho dne v podniku po ránu skoro sám. V její verzi Etiopie byla delikátnost, svěžest, šťavnatost a komplexní chuť a kdyby takhle vypadaly všechny vydané kávy ve všech výběrových kavárnách, byl bych nejšťastnější. 

8) doppio, Etiopie Duromina, Rebelbean, Šestá větev (16/20), majitelka

Doba se posunula. Dlouho zde měli slušná zrnka jen pro filtry a poněkud sveřepě trvali na Carraru na espresso (jednou jsem se kvůli jednomu ze svých oblíbených baristů přemohl a příhoda byla stručně reflektována), ale od jisté doby se zde daří Rebelům a čas od času si zde “sonicky profouknu uši” při poslechu zdejšího mlýnku (MDX od Nuova Simonelli). A když po auditivní kratochvíli dorazilo na stůl výše uvedené doppio, měl jsem radost, neboť to byla opravdu dobrá práce. Tak dobrá, že jsem tady o pár dní později zašel s kolegyní a kolegou a všichni tři jsme obdrželi téměř srovnatelný výsledek. 

9) doppio, Etiopie Duromina, Rebelbean, Žlutý zákazník (16/20) – několikrát

Nejsem příznivce “káv pro kanceláře”, tj. podle všeho hodně tmavě pražených směsí velmi konzervativního střihu pro korporátní kantýny, patra nebo větší místnosti, na kterých pražírny zřejmě něco vydělají, ale chuť zde podle všeho nebude to hlavní. Lze to ovšem i jinak a když má člověk pod kontrolou nejen vlastní kancelář, ale i kávové vybavení, může být výsledek víc než dobrý.

10) doppio, Etiopie Duromina, Fjord Berlín, Žlutý zákazník (16/20) – několikrát

A ještě jednou Duromina, tentokrát od berlínské pražírny, od níž jsem před půl rokem ochutnal celou aktuální espresso produkci (4 x 250 g a ještě kilo této Etiopie). Uznávám, že 1000 g je na jednoho docela dost, ale s pomocí kamaráda a kolegů jsem to zvládl v relativně přijatelné době a stejně jako rebelská verze, byla i tahle zrnka velmi spolehlivá a stabilní s minimem přenastavování mlýnku.

11) espresso, Parana Extra Bar 70:30, Žlutý zákazník (16/20)

Krásně nadýchaný a bezhrudkový kopeček do sítka jako z Mythosu, velmi stabilní extrakce a pevná crema házející prasátka a moje italské espresso roku.

12) doppio, Hasbean, Etiopie Adola, Žlutý zákazník (16/20) – čtyřikrát

“Sekundární” vzorky základu pro mé nejlepší cappuccino byly jen velmi dobré až výborné, ale člověk se snadno zmlsá.

13) doppio, Hasbean, Matyáš Růžička, Roses Beer Coffee (skoro 16/20) – dvakrát

Pokud zrovna neobjednám kilo a půl přímo z pražírny, chodím si tu a tam pro sáček Hasbean do kavárny (a hospody) nedaleko kolejí VUT a za uplynulý rok jsem tu měl tak čtyři doppia a jedno cappuccino a všechny kávy byly velmi slušné. Je ale také pravda, že dva exempláře dvojité kávy od výše uvedeného baristy (ověřoval jsem si jméno na Facebooku, přece jen jsou to bratři) byly o něco lepší než varianty téhož od zdejších slečen, což bych očekával od někoho, kdo se objevil v semifinále národní soutěže. Barista na mě vždy působil poněkud posmutněle, ale možná měl jen nějaké starosti nebo nebyl právě nadšený, že dorazil všetečn�� kritik, který sleduje všechny detaily přípravy.

14) doppio, Kolumbie Argote, Rello Il Torrefattore, Pelíšek (silných 15/20)

Opět ty jahody, tentokrát méně šťavnaté a vyzrálé, ale přesto velmi zajímavé a pro mne nejlepší vzorek Rella, který jsem letos měl. Zrnka, která se budu určitě snažit sledovat i v dalších ročnících (pražírna má přislíbeno 350 kg ze sklizně roku 2019).

15) doppio, Rebelbean, Honduras Mujeres De Hichozal (Underdog Projekt), Pelíšek, nejšikovnější baristka (silných 15/20) 

Hurá, první neafrická a nekolumbijská káva od Rebelů, která mě opravdu zaujala. Baristka mi na úvodní skepsi řekla, že je to dobré a že všichni v Pelíšku byli překvapeni a měla pravdu. Při prvním usrknutí jsem pozvedl obočí údivem, při druhém si říkal, že to není špatné a při placení řekl slečně s pákou, že to opravdu vůbec není špatné.

16) cappuccino, Costa Rica, Chucky’s Coffee, Sofia (silných 15/20)

Cappuccino nalité a našlehané bez ohledu na latte art od stále se ještě učícího a pokorného baristy a nejlepší káva leto��ní návštěvy bulharského hlavního města, která mě přiměla vrátit se za stejným člověkem ještě dvakrát během jednoho dne.

17) espresso, Uganda, Chucky’s Coffee, Sofia (silných 15/20)

Malý objev a vůbec ne tak kalné a křídovité, jak se barista obával. Spíše delikátní hořká čokoláda ve vůni a subtilnost v chuti. Přál bych mu ochutnat většinu věcí od Nordbeans. :-)

18) cappuccino, Underdog (Atény), Kolumbie Astrid Medina, fousatý barista, Kafe na písku (15/20)

Cappuccino ze zrnek od aktuálního baristického vicemistra světa není právě něco, co by člověk čekal v maličké kavárně v Černých Polích, ale je to tak dobře. I lidé na sídlišti a v okolních činžovních domech si mohou dát slušnou kávu.

19) doppio, Atlas, Five Elephant, seniorní baristka (15/20)

Obvyklý vysoký standard v Atlasu. Nic víc k tomu asi nelze dodat.

20) ristretto, Dolcevita Venezia, cca dvaadvacetiletá baristka (15/20) 

V životě jsem už měl během pobytů v Itálii několik opravdu krátkých ristrett, ale toto mě svou krátkostí a hutností pozitivně šokovalo. Záležitost na 1 a ¼ srku srku a snad 12 ml. A mají zde užasnou sbírku mlýnků.

21) cappuccino, letiště Bergamo u vchodu do terminálu (15/20) 

Pokud nepracujete s kávou ve VyTě na Milano Centrale, jde to i bez Roburu a v cafe baru v přízemí terminálu naproti frontě na bezpečnostní prohlídku si vystačí s dvojicí Super Jolly od Mazzeru (stejné mlýnky, které léta používá Michal Kocman v Coffee Fusion). Nevím, zda na zdejšího baristu středního věku působil můj dobrotivý výraz, nadšené očekávání anebo měl chvilkový sklon si hrát (pravda je, že zde na italské nádražní/letištní poměry neměli co dělat, neboť na baru své kávy upíjelo pouze pár lidí a před kasou nikdo nestál), ale cappuccino, které jsem dostal, bylo nejen krásně krémové a mléko v rovnováze s espresso základem, ale mělo i slušné srdíčko, což jsem v Itálii viděl dost možná poprvé.

22) doppio, Hasbean, Monogram, “skandinávský barista” (15/20)

Ještě než jsem dostal “ban” od Adama Neubauera, stihl jsem tu začátkem roku vypít dvě nebo tři kávy a jako nejzdařilejší vybírám doppio od svého zdejšího oblíbence a samozřejmě nepochybuji, že kdybych sem chodil pravidelněji, objevilo by se zdejších káv ve výročním výběru víc nebo by byly výše.

23) doppio, Rusty Nails, Pelíšek, 15/20

Ač nejsem nadšen z marketingu firmy (v pražské seriózní výběrové kavárně před časem málem spadla lidem za barem údivem čelist z toho, že nejsem ohromen z jejich zrnek) ani jejich náborové praxe (viz odkaz na debatu v jednom z předchozích článků, která skončila pro mne pochybným vysvětlením pražírny, že foto u zájemců požaduji proto, aby nehrozilo, že se na výběrku často realizovaném mimo sídlo firmy nepoznají a tudíž nepotkají), musím uznat, že pár let zkušeností je znát a tenhle vzorek byl velmi povedený a po doppiích ve Scale a loňské dvojité kávě ve SKOGu jej nemohu opomenout zařadit do svého výběru. A slibuji, že se nejpozději v létě zajdu do pražské Typiky podívat.

24) doppio, alternativní várka Etiopie v Paloma Coffee ve Wroclawi (skoro 15/20)

Velmi jemné a takřka čajové, ale přesto stále káva a nejlepší doppio během druhé návštěvy Wroclawi. Škoda jen, že toto není ve stálé nabídce.

25) doppio, Campbell and Syme, směs tří arabik, Kafe na písku, (skoro 15/20)

Druhý zástupce kavárny majitele Baristaservisu a též druhá směs vedle rebelské Kolumbie v letošním výběru. Tahle káva připravená na GS/3 a Anfimu mi opravdu hodně chutnala.

26) doppio, Atlas, Guatemala, Five Elephant, “baristka, co se moc neusmívá” (skoro 15/20)

Ztrápený výraz slečny u mlýnku, všude na baru nádobí a Atlas praskající ve švech - tedy stav zde velmi častý. Ale káva to byla dobrá, to zase ano.

27) espresso, Guatemala, Spaceship, Alza Cafe, Bratislava (skoro 15/20)

Dosud nejlepší káva v Bratislavě a opravdový objev. Bohužel je to také už druhá slovenská pražírna, která jaksi nereaguje na můj dotaz na Facebooku ohledně možností zakoupení kávy. Příště si dám určitě doppio a vyzkoušené espresso byl v chuti i vůni jaké bílé víno. Moc hezký zážitek.

28) “espresso” z 15 g z nahé páky, Etiopie, Kafec, slečna Eliška (14 – 15/20)

Zatím nejlepší káva od nejlepší baristky v Kafecu a můj závěr, že je to šikovné děvče, mi potvrdil i jejich dodavatel zrnek. A to skoro doppio, pro mne servírované v cappuccino šálku, bylo opravdu hodně krátké.

29) doppio La Cabra, Costa Rica Santa Rosa 1900, Kafe Friedrich (14 – 15/20)

Staré lásky nerezaví, chtělo by se možná poznamenat u kávy z jedné z posledních návštěv Friedricha na začátku letošního roku a i když jsem byl trochu nedůvěřivý vůči La Cabře (něco jsem se tu na jaře 2018 napil rebelského Burundi a Kolumbie a rozhodně nepropadám takřka nábožné úctě, když se vysloví Aarhus, Coffee Collective nebo “pražírna je z Kodaně”, jakkoli mě dánské hlavní město nadchlo), nechal jsem se přesvědčit a dobře jsem udělal. Pěkná chuť a takřka “svítivá acidita” zanechaly dobrý dojem.

30) doppio, Guatemala, Rebelbean, Kafe Friedrich (14 – 15/20)

Budiž jim přáno. Po Etiopii, Kolumbii a Hondurasu se do výročního výběru dostala i Guatemala. Je ale pravda, že po Kolumbii je pro mě tento region v rámci Latinské Ameriky druhý nejzajímavější a zkušenosti jsou většinou dobré (loni dvě kavárny v Madridu, letos Hasbean doma i Roses, espresso v Alze v Bratislavě atd.).

Dočteno? Výborně. Je tedy čas na krátkou analýzu žebříčku a přehled problémů a trendů, které mě v uplynulém roce v kávové oblasti nejvíce znepokojovaly nebo podněcovaly k přemýšlení.

Pražírna Rebelbean obsadila sedm míst z třiceti, z toho dvakrát u mě a pětkrát v různých kavárnách (Air Cafe, Atlas, Kafe Friedrich, Pelíšek a Šestá větev a v první desítce je díky Etiopii dominantní) se čtyřmi různými kávami, takže lze říci, že její postavení v rámci výběrového Brna je opravdu významné i přes mé trvalé výhrady vůči My Daily Mix (nyní ve čtvrtém pokračování), Kostarice apod.

Fitybeans mají sice jen jeden zářez, ale jsou hodně vysoko a s kávou, která, stejně jako Fluffy v 1.0, asi není úplně běžným vzorkem jejich produkce. Radost mám i z Rella a zaujali mě i Rusty Nails. Velká jména evropské výběrové kávy jsou také adekvátně zastoupena (Hasbean dokonce čtyřikrát na třech různých místech, Square Mile, Fjord, Five Elephant, La Cabra), své místo má i klasická a dobrá Itálie (4x) a i letos jsem objevil pár nových věcí (řecký Underdog, polská Paloma Coffee, britští Campbell and Syme nebo bulharská pražírna Chucky’s Coffee).

Není asi nijak překvapivé, že se ani jednou neumístila žádná z opravdu malých lokálních pražíren, jako jsou např. šlapanické Gusto Cafe nebo rajhradské Kafebak, z jejichž Brasil Santos NY2, SCREEN 17/18 SS FINE CUP (cituji v plném znění z balíčku, byl to dárek od již obdarovaného) bez uvedení data pražení se mi zvedal žaludek už u přičichnutí k šálku a puku (neměl jsem odvahu ani ochutnat, ale viděl bych to tak na 6/20 a nejhorší kávu roku, ještě před 7/20 pro světlejší verzi zrnek z IKEA, ze kterých jsem na jaře opatrně usrknul; letošní ”nesvatou” trojici pak uzavírá děsivé “cappuccino��� s kakaovým posypem z polotučného mléka v londýnské sendvičárně Pret, která má úžasné ovocné a zeleninové obrázky a sendviče a jogurty, ale jejich káva je katastrofa, superautomat La Cimbali, 8/20).

Žebříček je pochopitelně subjektivní a reduktivní (člověk nemůže objet celou Evropu nebo dokonce svět), ale situaci v Brně myslím odráží slušně navzdory faktu, že cca 90 % z celkového ročního objemu káv jsem si připravil sám. Pokud jsem ovšem někde narazil na něco nového a zajímavého, zkusil jsem to. Jelikož poslední káva v žebříčku má hodnocení 14 až 15/20, znamená to, že za branami přísné a několikahodinové selekce zůstalo pár desítek “OK”, nebo chcete-li, mírně nadstandardních káv (např. ta v KOCI Café v Brně, pár káv v Kafecu, naprostá většina káv během letních vlakových toulek v ČR a dále kávy v Praze, Bratislavě, Berlíně, Wroclawi, Štětíně, Katovicích, Sofii, Varšavě, Itálii nebo ve vánočním Londýně, kde jsem letos byl na skok na konci prosince).

Nevedl jsem si první rok, resp. 11 měsíců a 8 dní s kávovarem, podrobnou evidenci spotřebovaných káv a mlýnek ukazuje celkový počet porcí 3244, ale jelikož jsem v rámci učení a experimentování hodně často domílal ručně (a užíval si stisk a přidržení tlačítka, kterému se u některých výrobců módně říká “barista button”), můj realistický odhad bude spíše někde kolem 1500 porcí, tj. pokud odečtu zhruba měsíc na cestách, vychází to na nějakých 150 káv měsíčně neboli 5 denně (včetně víkendů), což myslím odpovídá skutečnosti, protože prvních pár týdnů jsem v rámci prvotního nadšení vypil jen já sám minimálně 5 porcí denně a k tomu dělal relativně hodně káv pro kolegy, které neděsila “malá silná káva” + samozřejmě cvičné. K tomu je nutné připočíst zhruba 150 káv, které jsem vypil “externě”, tj. na dovolených nebo v brněnských a tuzemských kavárnách.

Doporučeníhodné kavárny

Stejně jako loni jsem nucen zopakovat, že žádná nejlepší kavárna v Brně ani jinde neexistuje a jsou pouze slušní, velmi dobří, výteční či přímo výjimeční lidé s kávovarem a mlýnkem. Protože se však i letos objevily dotazy, kde je možné dát si v Brně dobrou kávu, stejně jako loni přidávám doporučení na pár míst, která považuji za nejkonzistentnější, nejzajímavější a svého druhu nejlepší.

1. Pelíšek. Z mého pohledu nejzajímavější kavárna v Brně, protože majitelé (nyní s mimčem) se nebojí střídat pražírny a navzdory již před delší dobou provedené redukci na jeden espresso mlýnek (a Fiorenzato nahrazeno Mythosem) se na něm objevuje spousta věcí hodných ochutnání a objevování a obrovské plus je, že Vám dají zrnka s sebou po gramu a za přátelskou cenu. Jedna holčina za barem pro mne svými výsledky pozitivně vyčnívá, ale i zbytek “kávové brigády” je na velmi slušné úrovni a co je hlavní: snad žádný zdejší člověk mi ještě nevydal technicky odbytou kávu čili veškerá “vina” jde jen a pouze za surovinou. Dalším plusem je, že všichni zdejší lidé jsou vlídní, přátelští a nevšiml jsem si zatím ani stopy nějaké “výběrové povýšenosti” nebo nadměrné sebejistoty, která je bohužel patrná u některých lidí v Praze i Brně (čtyřikrát zastoupen v TOP 30 se čtyřmi různými pražírnami).

2. Atlas. Ještě než jsem si pořídil kávovar, byl jsem v Atlasu opravdu často, byť ne prakticky pořád, jako někteří zdejší “notebookáři”, ale zdá se mi, že se ani letos nezměnil vysoký standard zde připravovaného doppia (espresso jsem tu vlastně měl za těch pár let jen asi třikrát a cappuccino jen jednou). Podnik si, stejně jako výše uvedená kočičí kavárna, opravdu nemůže stěžovat na nezájem hostů a na brněnské poměry je zde často brutální nátřesk. A i zde jsou schopni odsypat zrnka s sebou. Chválím. (třikrát zastoupen v první třicítce).

3. Šestá větev, The Roses Beer & Coffee a Kafe na písku jsou z mého pohledu docela (mediálně) nenápadné, pilné a v dobrém slova smyslu poctivé podniky, které se snaží dělat kávu dobře a v žádné ze čtyř nebo pěti letošních káv (v každém z nich) jsem neshledal nějaký kávový průšvih, neboť si zde drží standard u všech lidí, co kávu připravují a jen doufám, že stejnou zkušenost budou mít i ne-žlutí zákazníci. :-) Od všech také hodně očekávám, neboť Šestá větev by za těch pár let už měla mít potřebné zkušenosti, Roses mají na starosti bratři s účastí v národním baristickém (semi)finále a za Kafe na písku zodpovídá člověk, který opravdu zná kávovary a mlýnky.

Na všech pěti doporučovaných podnicích je mi také velmi sympatické, že se nesnaží ohromit návštěvníka nákladným vybavením (Pelíšek si až relativně nedávno pořídil tichý a “mýtický” mlýnek, Atlas a Kafe na písku melou na Anfimu, Roses mají relativně střídmý Compak, Šestá Větev de facto základní Simonelli a světe div se, velmi dobrá káva jde připravit i na dvouhlavové Appii Compact v Roses nebo pro komerční provoz netrofejním a na doma notoricky doporučovaném La Marzoccu GS/3 v Kafe na písku).

Když už jsme u té techniky. I letos bohužel pokračoval trend nákupu lesklého a “fancy” vybavení v nových i stávajících výběrových podnicích a Mythos 1 (a pomalinku i 2) zřejmě místní distributor prodává jako příslovečně housky na krámě a v kávovarech to platí pro White a Black Eagle (velmi nově např. v Podniku, Večerce a Chleba Brno) a druhou trofejní záležitostí jsou pak vysoké modely La Marzocco (před Vánoci byl vyměněn jednoskupinový Rocket Boxer za Marzocco v Buchtě B a i když to prý byl splněný sen, nemyslím, že by to pomohlo zvýšit úroveň kávy -- měl jsem tam doppio 24. 12.). Máloco je mi v kávové oblasti tak nesympatické jako tento technologický fetišismus, svého druhu děsivá ideologie, že pouze na vybavení světových šampionů lze připravit dobrou nebo nejlepší kávu. 

Kolik je v Brně výběrových kaváren, kde denně vydají v průměru víc než 100 káv? Určitě Kafec a asi i Monogram, Atlas nebo Momenta (a ano, Kofi-Kofi na České, ale to je zvláštní případ), ale není to pomalu všechno? Pořizovat si nákladnou dvoj- nebo trojpáku stavěnou na denní produkci ve vysokých stovkách nebo špičkový výkon 100+ káv za hodinu mi přijde jako velmi neekonomické (zajímavě k tématu z praxe např. zde). 

Na co si stěžuji u kávovarů, platí analogicky u mlýnků. Nerozumím a nechápu, proč se podnik finančně vysílí na jednom či dvou Mythosech, když by za cenu jednoho mohl mít dva nebo tři kvalitní Compaky, Fiorenzata nebo Macapy (a pro jistotu dodávám, že nemyslím základní modely). Opravdu je potřeba chladící/ohřívací komora Mythosu, když někdo udělá 10 až 15 káv za hodinu a je rozdíl v kvalitě a konzistenci opravdu tak velký, resp. vůbec rozeznatelný u naprosté většiny v Brně podávaných káv? Co by asi odhalil slepý chuťový test? Překvapilo mne také, kolik baristů si osobně i v diskusi na sociálních sítích za uplynulý rok postesklo, že s více než jedním mlýnkem je spousta námahy při nastavování a úvodním ochutnávání a to zejména u některých výběrových káv. Pardon, ale nejedná se náhodou o kavárnu a běžnou součást práce? A co teprve všechno to čištění a údržba.

A konečně italské pojetí espressa. Ani letos jsem v Brně bohužel nenarazil na podnik, kde by ho konstantně dělali na špičkové nebo aspoň výborné úrovni a tak jsem si dlouhodobě pociťovaný deficit (zcela očekávaně) vykompenzoval doma. V koutku duše chovám malou naději, že se jednou nejen v Brně objeví podnik, kde vedle výběrovek najdeme mlýnek s dobrou italskou směsí a baristu či majitele, který na to bude hrdý a bude ho třeba za vstřícnou cenu podávat jen na stání u baru. 

Ono hněvivé odmítnutí tradice, potenciální kvality a souvislostí nápoje nejen tuzemskou výběrovou komunitou je pro mne jedním z důvodů, proč si z některých “ortodoxních výběrových” tak rád dělám legraci, neboť si dobře pamatuji pár špičkových výběrových baristů, kteří před lety začínali s dobrými či aspoň ucházejícími italskými blendy a jak dobrou kávu dovedli připravit.

Zaslepenost a despekt, kdy je kávové vidění světa omezeno pouze na odpornou komoditní kávu ze supermarketu a přísně etickou jednodruhovku z malé nebo i větší regionální pražírny (nebo dokonce šermování umístěním italských baristů na WBC) a nic mezi tím, je pro mne možná největším neduhem specialty coffee (i když: už před devíti lety se ozval hlas disentu v podobě autority Jamese Hoffmanna a jakkoli se názory na něj různí -- někdy je v kávových médiích a�� “profesorsky přehoffmannováno” -- tento jeho příspěvek bych podepsal). 

S Itálii souvisí i všechny ty snahy dělat výběrové a nekonfliktní/konzervativní směsi pro méně náročné kavárny, zákazníky nebo kanceláře (ano, lví podíl zde mají Rituale), tedy kávy, které by běžné konzumenty neznervózňovaly svou chuťovou výrazností nebo originalitou. A řešení pro takovou obyčejnou kavárnu je přítom nabíledni.

V uplynulém roce jsem byl nejen já stále víc ujišťován, že káva stojí stále málo a že bychom měli platit víc. Je to snad dělostřelecká příprava před dalším zdražováním? Pche. Klidně dám 70 Kč za doppio nebo 60 Kč za cappuccino, ale pak chci, aby byl výsledek perfektní, kávu dělal jen hlavní nebo nejzkušenější člověk v týmu, mléko bylo výhradně selské, nepodšlehané a perfektně skloubené s vhodně vybraným espresso základem a bylo na výběr ze dvou nebo tří mlýnků. Aktuálně jsou však ceny téměř na naznačené hranici (nebo dokonce za ní: před pár dny otevřené Mazelab.Coffee v Praze má cappuccino za 70). A když člověk pročítá anglo-americká specializovaná fóra a weby a vidí i tamní nářky nad růstem cen, začíná chápat vzestup fenoménu zvaného home barista.

Chápu, že z dané demokratizace poměrů nejsou profesionálové i “profíci” úplně nadšení a svým způsobem je vlastně div, že se s přihlédnutím k počtu prodaných plastomatů nejrůznější úrovně (a vybavení na filtry pro ty vážnější zájemce) ještě funguje tolik míst, kde se prodává káva, ale dle mého soudu je jen otázkou času (nástupu dalšího hospodářského ochlazení), kdy určité procento lidí prostě přestane akceptovat stávající poměr cena/produkt.

Na podivném přesvědčování, proč si nadoma nekupovat seriózní kávovar, je nejsmutnější i nejkomičtější –  je to úmysl anebo jen neznalost trhu, západního vývoje a stereotyp v uvažování? – pohled “všechno nebo nic” (po vzoru jistého britského satirika, který si tropil žerty z Karla Lagerfelda ve stylu: Buďto létejte soukromým tryskáčem anebo vůbec – první třída je tak obyčejná).

V (českých) médiích se nám tak ustálila figura, kdy se respektovaný barista nebo zdroj nebo pražírna zamyslí a doporučí domů, ano, La Marzocco GS3 anebo La Marzocco Linea Mini. Tuto hegemonii (Nejlepší je La Marzocco, protože je to přece prostě La Marzocco z Florencie s tradicí a špičkovým provedením a konzistencí) někdy naruší Nuova Simonelli od Petry Davies Veselé (proč asi?), “diskuse” se ale pak stejně většinou uzavře s tím, že jistější bude Linea Mini nebo GS3. Slyšeli jste? La Marzocco GS3, pravím Vám. La Marzocco – bez toho ani ránu! To ostatní jsou jen vyhozené peníze, uvádí Michal Křížka v článku výše (pokud to tedy novináři nepřekroutili). Pozn.: GS3 si můžete prohlédnout a “ochutnat” v Kafe na písku a Lineu Mini mají v Kafe Mylady, tedy běžných komerčních provozech.

Závěrem jen stručně dodám, že letošní žebříček dopadl tak, jak dopadl, protože používám adekvátní vybavení, stejnou nebo lepší surovinu než v kavárnách, kontrolovanou a měkkou vodu, nejlepší možné dostupné mléko (selské červené a zelené BIO Olma nebo čerstvé Bohemilk či běžné solidní čerstvé), výběrová doppia téměř vždy vážím (zpravidla 18 g do sítka a 40 g ven), italská espressa o 9 g měřím na stopkách nebo si je odpočítám (barva čůrku v závěru extrakce také napoví), na začátku každé “směny” po půlhodinovém nahřátí kávovaru odemelu pár gramů ze včerejška, čistím vnitřek i vnějšek kávovaru (kvůli vlněným kobercům a vyššímu prachu po vychladnutí kávovar a mlýnek na noc zakrývám). A hlavně: nejsou na mě vyvíjeny žádné časové, personální nebo ekonomické tlaky při přípravě (nepiju u sebe nic slabšího než 13/20 a v průměru jsou z 250 g sáčku výběrovky jen dvě, výjimečně tři doppia odpadní, u italského espressa mě nákupní cena 0.50 Kč za gram netrápí vůbec a i tam se rozloučím tak se dvěma shoty z deseti, v to nepočítaje ta po zpětném oplachu). A protože teď nemám kávovar pár měsíců v kanceláři, ale doma, mohu si i jen tak pro radost vyklepnout puk z páky a nemít stres z kolegyně za stěnou, která pila “kávu” jen z Delikomatu na chodbě, i když vedle měla zdroj. :-) Vzrušující a napínavé detaily z údržby, mytí kávového nádobí a technické aspekty jsem vykopíroval z dnešního textu pro článek, kterým na konci ledna shrnu své zkušenosti s ročním domácím “provozem”.

Děkuji všem čtenářkám a čtenářům za jejich přízeň v roce 2019 a dovolím si rozloučit se s “kávově-ekumenickým” pozdravem.

Hodně osobního i pracovního štěstí a úspěchů a ať už budete v dalším roce prolévat papírové filtry u V60, stlačovat krustu ve french pressu, s napětím hlídat bublání moka konvičky na sporáku anebo sledovat čůrek na svém Nespressu, De'Longhi či Miele, přeji každému z Vás dobrou extrakci.

[divokaliska]

Seychely LA DIGUE

Ach, La Digue. Kdybych se zde ještě někdy měla vrátit, strávím většinu dovolené pouze na tomto malém ostrově, který na kole objedete možná za hodnu. Možná méně. 

Auta tady téměř nejezdí. Takže si půjčujeme kolo na každý den a jsme sami svými pány. Konečně se nemusíme spoléhat na autobusy nebo chodit pěšky. Při rezervaci pokoje jsem jim napsala, že jsme na líbánkách. Dobrý nápad, dostali jsme totiž nový bungalov. Snídaně jsou opět famózní. Máme talíř místního ovoce (karambola, mučenka, mango, meloun, mini banány, avokádo), čerstvý džus a pak spoustu dalších dobrot. 

První den objíždíme západní pláže. Jsou nádherné, bez kouska stínu a divoké - vlny jsou tak silné, že se koupání přímo nedoporučuje. Ale každého láká jít si do nich zaskákat. Z Grand Anse přecházíme na Anse Petite a pak trochu krkolomnějším terénem na Anse Coco. Stojím v mělké vodě na poslední pláži a pozoruji silné vlny, do kterých nemám odvahu vstoupit. Najednou vidím vedle sebe proplouvat menšího žraloka. Plná nadšení a radosti to vřeštím na Luďka, který stojí vedle mě a nevidí ho. No, myslíte, že mi to uvěřil? Bůhví, co jse prý viděla. Ale já vím, co jsem viděla a bylo to skvělé! Od té chvíle hledám v mělčinách žraloky. Pořád. Na konci této pláže je klidná laguna, kde se dá šnorchlovat a v klidu plavat. Poprvé za x let si opálím nohy. Do ruda. Bolest jak blázen. Ale zhnědnou. 

Nejkrásnější pláž, kterou jsem kdy v životě viděla, je Anse Sourse d´Agent. Typická pro Seychely - žulové kmeny, místo písku pudr, palmy, nejmodřejší oceán, a velké barevné placaté ryby, které se nebojí lidí a budou kolem vás plavat do zbláznění, pokud si vás tedy najdou. Nejsou zde žádné vlny a voda je mělká až půl kilometru, takže nic moc na plavání, ale na lenošení a kochání se tou krásou, bomba. Tady se ještě vrátím i přesto, že se zda platá vtupné. Na pláž se totiž přichází z přírodní rezervace - farmy na kokosy a vanilku. Dělají zde vlastní kokosový olej z kopry a milá paní nám vysvětluje celý proces. Taky jí nechávám nějaký ten peníz za další ingredience na kosmetiku - je libo sušená pačule? Jedeme na drink při západu slunce. Koktejly z Takamaka rumu jsou skvělé. Další den objíždíme východní pobřeží a dojedeme až na konec světa. Na místo, kde již žádná cesta nevede, zde končí ostrov. Pláže jsou mělké, klidné, žádné vlny, málokterá vypadá skutečně lákavě, ale nakonec se usadíme na Anse Severe, dokonalé pláži pro děti. Klidná voda, průzračná, žádní lidé, jen krabi a ryby a bar s ovocnými nápoji a mladým kokosem. Jeden den lije jako z konve. Znamení, že máme ležet v posteli a číst si. A taky si třeba zacvičit, dobře se najíst a zase odpočívat. V pátek zatoužím po nějaké zábavě, večer se ještě s čelovkou, která pořádně nefunguje, vydávám “do centra”, ale bohužel kde nic tu nic. Místní měli asi nějaký svátek, jsou všichni v elegantní černé a scházeli se jako na svatbu. Domů odjíždím s bandou místních černošek a chvíli propadám pocitu, že k nim patřím. Zdravím známé na ulici stejně jako ony, rozplávám se nad miminem v náručí jako ony. Je mi dobře. Tento ostrov miluju. 

Jsme zpět na Mahé, takže manikura, bazén, četba, odpočinek a aby vše nebylo dokonalé, na pláži se stávám obětí krádeže. V ledvince jsem měla jen pár drobných a občanku. Co se dá dělat. Naštěstí mám kreditku i pasy a můžeme odletět. Začínám se těšit, moc a přepadá mě strach, nevím proč. Je to zvláštní pocit. Zase budu matkou. Úplně jsem zapomněla, že jí jsem. 

Na letišti vbíhám do příletové haly a běžím ke Kryštofovi. Objímám ho, on pláče. Nevěří svým očím. Poprvé za celou dobu pláče. Už se nepustíme. 

[maddisi]

odešla jsem se slzami v očích proč? nevím nechtěla jsem brečet, ale něco uvnitř mi říkalo, že bych měla šla jsem k moři rozbouřené divoké přistoupila jsem blíže vlny byly hlasité a dosahovaly daleko proplétaly se kolem mých noh tříštily se o kotníky některé mi zmáčely kraťasy už svítil Měsíc tak jasně užívala jsem si klidu nikde nikdo jen já a voda já a vesmír

[filmova-wiki-blog]

Divoké vlny 2

Více na https://filmova.wiki/filmy/divoke-vlny-2/

[erizame]

                                                                       Mahalo, listopad 2018.

Ruce v krajkových šatech a prohýbáš mě k sobě. Protáčíš mě v pase a do záklonu, zachvíli nevnímám formu přidávaných provazů, když mě odlepíš ze země, a ubíráš možnosti dechu. Pryč je roztahování nohou v podvazcích, vzpomínka na uvázaný provaz přes rozkrok, odpluje i vzrušení které mi pomáhalo poté cos mě vytáhl nahoru a mé nohy šly před tebou rozevřené do stran. Co mi to jen děláš. Provaz kolem pasu obepíná bránici a nutí dýchat mělce, snad víc proto, že mi stahuješ žebra dalším provazem. Hraješ si krutě a prohýbáš pevně, nemůžu uniknout i když se ztišuju, tělo mi to nedovolí. Chtěla jsem tě do něj dnes pozvat dál, nevyčerpávat se steny, hledět na tebe a jemně dýchat méně a méně, být v pomalosti obíraná o životní dech, ale ty ses rozhodl brát si ještě o něco víc než co jsem se připravovala dát. Zvedá se mi žaludek, a dnes to není hyperventilace ani teplo. Bojuju o to, ale nemůžu ho zklidnit a stlačit dolů, hranice paniky, když nemůžu dech umístit do klíčních kostí, celá zakloněná, jako luk, bojím se že na mě pověsíš kámen, a napneš ho ještě víc,  to není o narovnání krku abych mohla dýchat, nevím jak ale nepropadnu panice, která mě pokouší svými drápy, už mě skoro zachvacuje, když nemůžu udělat nic abych si ulevila. Jak to že divoce bojuju, že to neumím umístit, začínám prosit ať to už skončí, vzdám se a tím panika které se bojím víc než tebe, ustoupí, prosím že už mám dost že nemůžu, najít útěchu ani v kráse úvazu a propnutí mého těla do tvé zálibné krajnosti, těla které mi dřív patřilo a které nechce spolupracovat, tohle jsi chtěla, ptám se ho, a ani mé ano neproboří zeď, vzdám se a kňučím, vyju, v hrdle, ne z břicha a hluboce, vyděšené napnuté kočičí zvuky, které se mi nelíbí a nepomůžu tomu, jen tě prosím o cokoliv. Vzlyknu „dýchat“ a nespěcháš mi na pomoc, z čela mi kape pot a vtéká do vlasů, jsem, nakonec jsem ztišená až na hranici možností, kdybych si byla schopná uvědomit důstojnost a potlačit zvracení, udržela bych se, ale je to jinak. Dávící reflex jsem postupně po vyděšených pokusech ovládla, a tak mi v zoufalém momentu plynule zteče neklidný vzlyk žaludku, přes nos, a takto zcela se ti mé tělo vzdalo, být více při vědomí nestane se mi to. Až teď mě přizvedáváš, a já můžu opět polknout, po dlouhých minutách, možná třičtvrtě hodině, prolomená na tu druhou stranu, kdy ztrácím nad sebou vládu. Navrací se mi dech, a vrací se mi zrak, rozostřený pohled na hranici omdlívání, ani v nejmenším nemám pocit, že jsem mohla dojít ještě o palec dál, než jsi mě vedl. Usmíváš se, vyměníme si pohledy spiklenectví, zatímco přicházím k sobě, sedím ti naproti a před pádem mě drží TK, opírám se do povoleného závěsného provazu, dokázali jsme to.

Mám právo nezvracet na tatami.

Co bude dál? Když dech jsem ti už celý odevzdala, to, co jsem mohla. Ruce mi pokládáš na nosný bambus jako křídla. Držím se ho jako by to bylo zábradlí a my byli na lodi, jakoby vál vítr a já prsty objímala kování, přes které se zakláním nad zvířené vlny v hloubce. Jenže ty lokty mi tlačíš k sobě o trochu víc. Jeden provaz pod žebry, za který se přidržím o bambus na kterém poletím. Pokládám se do toho pocitu, už vím od minula, že to myslíš vážně, a že ten let zvládnu. Vyneseš mě nahoru a je to krásné. Přivykám bolesti a tlaku na žebra, nohy mi omotáváš pevně, ne mile a pohodlně, ale jakobys chtěl vázat mé kosti, ze kterých chceš vymáčknout duši, a pevně k nim přimknout svaly a kůži. Hledáš co se ti líbí, kroutíš mé tělo do stran. Snad první výkřik, je svázaná noha, za kterou mě věšíš, provazy na holeni ostře bolí a nepřestanou. Budu tou hračkou v bambusové konstrukci, přidáváš rotace na obě strany, uběhne čas, a vím, že se mi to přestává líbit, že svítím jako vánoční stromek, na mnoha místech mi tělo hlásí bolest, a to je právě začátek. Nesvíjím se, to ty mě podrobuješ bambusům, když se víc nejde prohnout, zaklíníš za mě nový, a podepřeš o zemi, jsem hračka ve tvé moci, ne, neblíží se konec, nevím kdy se přiblížíš výslednému tvaru abys byl spokojen, všechno mě bolí a již prosím, ale musím vydržet. Hodná, jak moc hodná jsem. Kňučím, vysokým hlasem, a volnou rukou se hladím po rameni. Milá, hodná, ano, prosím vydrž, říkám si a jsem tam se sebou. Fotíš, zoufám si. Měníš umístění bambusu a nahneš se ke mně, líbám tě, kdykoliv se přiblížíš na dosah, hledám útěchu v polibcích, líbám tě na krk a za ucho, líbám tě na břicho, několikrát, líbám v zoufalství i ten bambus který mi sundáváš, doteď podpíral hlavu, jak jsi jen hodný, vytáčel víc v pase ale to nevadí, mohla jsem se opřít, líbám ten bambus a visím ti u pasu, těsně, a pak si klekáš a dál mě spouštíš. Kámen mi visí na noze a táhne ji k zemi, jen další v řadě bolestí, které se mísí a prolévají v mém těle jako ty vlny které rozráží předek lodi, aby se zmuchlané lodní skrutkou divoké objevili na druhé straně za ní. Oslepenou tím mořem, najednou už nejsem prověšená nad vodami, vtáhls mě na palubu a rozvazuješ.

Mám právo být strašně moc hodná a prosit kamení a dřevěnou hůl o milost.

A co teď s ní? Ukaž, jak umíš proplétat si ruce. Jak jen je možné to pohodlné strapado vázat tak váhavě, na všechny strany, že mě bolestivě prohne když ho nakonec připevní dlaněmi na stranu. Jsem tak odevzdaná a bez samé sebe, jak jen to jde. Pluju už jenom s ním. Nemyslím. Zvedá mi jednu nohu a váže propnutou špičku do klece, za to pak pověsí. Mám pocit že ji přívázal ke dřevu, jako převrácenou balerínu mnou točí dokola, myslím na labutě a odevzdaně trpím. Nebráním se, jen velmi křičím, když mi provaz drtí kůstky a kosti k sobě.

Nerozhoduju se, jestli začnu křičet nebo ne, padá to ze mě ven a nemyslím na záchranu. Možná jen trochu na jeho milost, instinktivně spoléhám ale nedoufám v nic ani že bolest brzo odejde.

Mám právo křičet bolestí, pokud mám čím křičet.

[kritikycz]

Špunti na vodě - PROFILY HERCŮ

Jiří Langmajer

Divadelní, filmový a televizní herec, rodák z Plzně. Do povědomí div��ků poprvé výrazněji vstoupil už během studií na hudebně-dramatickém oboru na Pražské konzervatoři coby učeň „Slamák“ v československém televizním seriálu Třetí patro (1985) a o dva roky později filmem Proč?. Následovala hlavní role v komedii Copak je to za vojáka… (1987). Mezi jeho domovské scény patřilo např. Divadlo pod Palmovkou, kde ztvárnil řadu výrazných titulních rolí, nebo Divadlo na Vinohradech. V roce 1999 získal Cenu Thálie pro umělce do 33 let. Od roku 2005 je na volné noze, patří k nejobsazovanějším českým hercům.

Výběr z filmografie:

Kamarád do deště (1988), Díky za každé nové ráno (1994), Návrat idiota (1999), Milenci a vrazi (2004), Snowboarďáci (2004), Pravidla lži (2006), Hranaři (2011), Svatá čtveřice (2012), Všiváci (2014), Bezva ženská na krku (2016)

  Hynek Čermák

Divadelní, filmový a televizní herec, pochází z Prahy, studoval činoherní herectví na DAMU. Na plátně debutoval v roce 1993 v evropském koprodukčním válečného velkofilmu Stalingrad režiséra J. Vilsmaiera a se zahraničními produkcemi spolupracoval i nadále – např. komedie Mr. Johnson (2008) nebo katastrofické drama Smrtící vlna (2000). Za roli policisty Ládi v Hřebejkově Nevinnosti dostal v roce 2011 Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Řadu let hrál v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v Městských divadlech pražských a na dalších scénách. Od roku 2010 je v angažmá v Dejvickém divadle. Nepřehlédnutelné postavy drsných chlapíků ztvárnil v několika televizních inscenacích a seriálech.

Výběr z filmografie:

Kousek nebe (2004), Ro(c)k podvraťáků (2006), Ať žijí rytíři! (2009), Kajínek (2010), Ve stínu (2012), Svatá čtveřice (2012), Něžné vlny (2013), Díra u Hanušovic (2014), Gangster Ka (2015)

  Pavel Liška

Liberecký rodák, divadelní, filmový a televizní herec, absolvent brněnské JAMU, držitel Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli ve filmu Štěstí (2005). Účinkoval v brněnském HaDivadle, v Národním divadle i na dalších českých scénách. Jeho první filmovou rolí byl František v Gedeonově Návratu idiota (1999), v následujících letech si zahrál v TV inscenacích a především filmech, včetně Divokých včel (2001) oceněných v na MFF v Rotterdamu.

Výběr z filmografie:

Pupendo (2003), Nuda v Brně (2003), Horem pádem (2004), Účastníci zájezdu (2006), Venkovský učitel (2008), Nestyda (2008), Škola princů (2010), Polski film (2012), Tři bratři (2014)

Tatiana Vilhelmová

Divadelní, filmová a televizní herečka, narodila se a stále žije v Praze, držitelka Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli ve filmu Štěstí (2005) a ocenění z Televizního festivalu Monte Carlo 2001 za snímek Společnice, „Shooting star 2003“ z MFF Berlín. V dětství se věnovala baletu a zpěvu, nakonec se rozhodla pro hereckou dráhu. Pozornost diváků vzbudila na jevišti Dejvického divadla, v Národním divadle, divadle Rokoko, ve Viole a na dalších scénách, kde hostovala.  První televizní roli dostala v šestnácti letech, následoval film Indiánské léto (1995), který odstartoval její úspěšnou kariéru.

Výběr z filmografie:

Šeptej (1997), Návrat idiota (1999), Divoké včely (2001), Děvčátko (2002), Jedna ruka netleská (2003), Grandhotel (2006), Vratné lahve (2007), Medvídek (2007), Kajínek (2010), Díra u Hanušovic (2014), Domácí péče (2015), Teorie tygra (2016)

Anna Polívková

Divadelní, filmová a televizní herečka, pochází z Prahy, absolventka konzervatoře, oboru nonverbální divadlo na HAMU a Mezinárodní školy pohybového divadla Jacquese Lecoqa v Paříži. V současné době hostuje ve Studiu DVA, La Fabrice, brněnském Divadle Bolka Polívky a na dalších divadelních scénách. Na filmovém plátně se v epizodní roli dívky v tanečních objevila v oceňovaném Návratu idiota (1999), první větší roli dostala ve filmu Restart (2005), o rok později zazářila coby Jolana ve filmovém hitu Účastníci zájezdu.

Výběr z filmografie:

Bolero (2004), Hezké chvilky bez záruky (2006), Květy sakury (2008), Stínu neutečeš (2009), Modrý tygr (2011), Probudím se včera (2012), Dědictví aneb Kurva se neříká (2014), Strašidla (2016)

Jana Kvantiková

Talent slovenského filmu a divadla, rodačka ze Žiliny. Během studií na bratislavské konzervatoři poprvé stanula na jevišti, na Nové Scéně, i před kamerou – v krátkometrážním filmu studentů filmové fakulty VŠMU Kopce jako bílí sloni (2012) a později v krátkometrážním komiksovém filmu Orfeova píseň (2013). Vedle herectví se věnuje i vlastní tvorbě, píše poezii ve volném verši.

Arnošt Goldflam

Herec, dramatik, režisér, pedagog, ikona tuzemské umělecké scény, brněnský rodák. Po absolutoriu JAMU působil v několika brněnských divadlech, nejvýraznější stopu zanechal HaDivadle. V 80. letech začal být obsazován do menších filmových a televizních rolí, značný ohlas měl např. coby Arnošt ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) a Lustig v pohádce Lotrando a Zubejda (1996). Je autorem více než 50 divadelních her a dramatizací, několika úspěšných knih pro děti i dospělé. Pohostinsky režíruje, je profesorem pro obor dramatická umění.

Výběr z filmografie:

Tisícročná včela (1983), Něžný barbar (1989), Vyžilý Boudník (1991), Fany (1995), Otesánek (2000), Nuda v Brně (2003), V peřině (2011), Donšajni (2013), Dědictví aneb Kurva se neříká (2014), Teorie tygra (2016)

Dana Syslová

Divadelní, filmová a televizní herečka. Narodila se v Praze, kde také vystudovala DAMU a prožila 30 sezon v souboru Městských divadel pražských. První televizní roli v inscenaci Metelice dostala coby studentka 2. ročníku. V následujících letech ztvárnila desítky filmových a televizních rolí, intenzivně se věnovala také dabingu (je laureátkou Ceny Františka Filipovského).

Výběr z filmografie:

Dita Saxová (1967), Já, truchlivý Bůh (1969), Bota jménem Melichar (1983), Poločas štěstí (1984), Kam, pánové, kam jdete? (1987), Divoká srdce (1989), Andělská tvář (2001), Poupata (2011), Raluca (2014)

Špunti na vodě – PROFILY HERCŮ was originally published on Kritiky.cz