#deníček

[kocourmokroocko]

Hudeníček

S pár kamarádama si přeposíláme hudební deníčky, aneb seznamy hudby za každej měsíc, se kterou jsme nejvíc vajbovali. Budu sem házet nějaký ty svoje, a moc rád uvidim vaše, pokud děláte něco podobnýho! 🌻🌻🌻

2022

Říjen

Listopad

Prosinec

2023

Leden

Únor

Březen

Duben

Květen

Červen

[alexvacice]

Tenhle rok mi zaručeně zničila vědomost, že jsem se mohla jmenovat Rozárka

[takovanormalnielie]

Dnes je 14.8.2023 a já jsem se rozhodla začít psát "deníček". Je mi 33 a tohle je poprvý, co jsem se k tomu rozhoupala. Vlastně je pro mě tenhle rok spousta věcí poprvý. Poprvý jsem se sama nalíčila, poprvý jsem si oblékla šaty, poprvý jsem se postavila strachu, poprvý jsem okusila, co to znamená žít. Možná si to potřebuju jen trochu utřídit. Mám před sebou největší změnu ve svým životě a to už jsem jich pár zažila. Nic se ale nemůže rovnat tomu, co mě čeká. Někdy mám pocit, že je to jen ohromná chyba, ale je to moje nejniternější přání po celou dobu mojí existence. Jsem trans. Trvalo mi půlku života si to přiznat a přestat se za sebe stydět. Je strašný, co dokážou špatný informace a netolerantní společnost udělat s dospívající osobou. Neustále se motám v kruhu a zvažuju, jestli mám jít do tranzice, nebo ne. Je to tak unavující. Představte si, že část vašeho mozku, vaší výpočetní kapacity, má na pozadí neustále spuštěnou aplikaci "co budu sakra dělat?" Už už jsem si myslela, že je všechno jasný a konečně budu mít klid, ale to bych nesměla bejt paranoidní a ze všeho vyšilovat. Přestože mám štěstí a moje okolí mě vesměs podporuje a to včetně mojí naprosto úžasné ženy, tak se stále setkávám s nepochopením a zpochybňováním a tyhle situace znovu zasívaj strach. Strach, že přijdu o práci, přátele, možnosti, ale především o lásku svýho života a dva její nejkouzelnější důkazy, moje dvě děti. Moje žena tvrdí, že vše zvládneme a zůstaneme spolu, ale občas mě popadne neskutečně paralyzující strach, že už to nedokážu vrátit zpět. Pravdou ovšem je, že by tahle cesta zpět pro mě znamenala návrat do limba prečkávání v režimu autopilot a to není život.

15.08.2023

Dnes jsem se začla zapojovat do komunity a i přestože jsem pociťovala zprvu strach a nervozitu, tak to brzy opadlo. Myslím, že jsem na správné cestě a přestávám se stydět být sama sebou. Na druhou stranu pořád vypadám jako vousatej týpek. Prohlížím si transtimelines na Redditu a chytám absolutní paniku. Co když mi to hrt nezabere a budu pořád vypadat jako týpek? Chci bejt krásná, nežná, jemná a roztomilá a hlavně passovat. Mám pocit, že tranzice je akorát neustálej strach o něco, nebo z něčeho. Moje nejčastější emoce poslední dobou. I tak je to zlepšení od depresí a apatie. Samozřejmě cítím i spoustu euforie a všeobecně mám teď větší chuť do života, ale strach a obavy jsou na denním pořádku a občas mě neco vyloženě vyděsí. Jako třeba dnes. Vždycky, když jsem si četla o depersonalizaci, tak jsem měla pocit, že tohle se mě netýká, ale dnes na mě mluvil kolega v práci a když jsem mu odpovídala, měla jsem jasnou představu o tom, kdo jsem a jak vypadám a přesně v tu chvíli jsem zahlédla svůj odraz a viděla naprosto cizí obličej. Došlo mi, že to vůbec není novej pocit, ale že jsem to dřív jen neuměla správně rozpoznat a zařadit. A pak se ozve imposter syndrome a snaží se mi tvrdit, že je všechno jen autosugesce a že žiju roky v naprostý deziluzi. Na to mám už naštěstí funkční techniku. Začnu si sama logicky objasňovat, že je to opět jen strach, protože imposter syndrome JE strachem vyvolaná obranná reakce mozku, která má paradoxně opačnej účinek. Blbej mozek. Ví pendrek. Musím si chvilku zase všechno přehrát a uvědomit si, jak dlouho s tím bojuju a kolik radosti mi přináší, když jdu svýmu pravýmu já naproti. Nádech... Výdech... Mám se ráda!

[radosestalo]

přátelé, kamarádi. kdyby někoho z vás zajímalo, co ještě dělám mimo nesprávného používání přechodníků, tak taky matlám barvičky. a píšu si o tom (a tak nějak celkově o životě) deníček. a ten zveřejňuju na svých webovkách. takže kdyby byl někdo zvědavej na mojí obnaženou duši, bude brzo starej je k nahlédnutí zde.

:-)

[ao3feed-torchwood]

Iantův deníček

https://archiveofourown.org/works/52303603 by Iantouch Words: 3587, Chapters: 5/10, Language: Čeština Fandoms: Torchwood Rating: Not Rated Warnings: No Archive Warnings Apply

[muramoora]

Zbavuju se ideálů, očekávání, útěků a upínání. Hledám cestu k samostatnosti, tam to totiž celé začíná. Jde to z tuha, ale už mi to jde lépe, myslim, že jsem v tom vlastně už docela dobrá.

Úzkostlivé a melancholické nálady vyměňuju za život, protože nevím nic o tom, co přijde po něm. A tak se situací nakládám tak, jako by byl to jediné co mám. Což pro mě neznamená bezhlavé naplňování potřeb a radostí. Znamená to snažit se žít život dobrý a správný, zkrátka život žitý, kde se dá dobře dýchat.

Bála jsem se nevyzpytatelnosti, těžkých zkoušek, druhých lidí, konfliktů. A nebudu lhát, bojím se pořád, jsem totiž člověk. Ale bojím se o trošku míň. Celou tu dobu jsem přehlížela důležitou věc - ať se stane cokoliv, situaci vyřeším, mám totiž rozum.

A tak teď pomalu nacházím opravdové zalíbení v pokoušení, nevyzpytatelnosti a v nepředvídatelnosti. Každý ráno vstávám s tím, že mě čeká další den jako výzva, která přinese něco nového, nečekaného. Ale nepřinese mi to sám na zlatem podnosu. Když budu mít dost odvahy a do některých věcí zkrátka ze zvědavosti skočím, oslovím je sama, to se pak začnou věci dít, začnou žít. Dlouho jsem seděla ve věži ze slonoviny.

Neřítim se ale střemhlav až k vlastnímu sebezničení. Nějak sem nabyla důvěru v sama sebe, že ten směr střemhlav dolů kdykoliv vybalancuji, mam totiž vůli a ta se dá používat na obě strany.

A tak každý den pečlivě pozoruji, všímán si, zapisuji, skicuji, poskakuji, žongluju s časem a možná i mým osudem. Žasnu, pousmívám se, chechtám se a šklebim se. A najednou to vypadá, že by ten život za něco i mohl stát.

[kocourmokroocko]

názvy čumblr blogů, který bych použil, kdyby kocour mokroočko nevyjadřovalo můj stav 24 hodin denně, 7 dní v týdnu:

taška-plná-hulení (všeobecnej čumblr grift)

obr-koloděj (kult osobnosti)

obr-koloděj-pláče (dark academia estetiš blog)

nemám-to-lehký-kámo-lehký (osobní deníček)

byl-jsem-tu (výhružné sračkonástěnkářství)

ne-nebyl (oponentura naznačující trudný mezilidský příběh)

tři-krysy-v-balóňáku (vrcholná kondice duchovního bytí/filmová kritika)

krt-krásných-krnců ("srt srásných srnců" zní furt ještě moc seriózně)

[denicekplnysracicek]

Láska a vztahy

Láska a vztahy. To je v mým životě oblast připomínající kolotoč, jehož počátek jízdy je moc hezkej, prijemnej, bavis se. A na konci jízdy vylezes rozklepanej a celej se zeblejes.

Nicméně nemohu házet vinu na holky. Často si za to mohu sám. Ale proč? Nechci se teď obhajovat ani své chování, spíše to už asi jen potřebuje jít ven a tak vám tedy povím svůj příběh, jak to asi je.

Vše mohlo začít podle mě jednou události před 11 lety. Zažil jsem strašně moc moc spatnej bad trip na houbách. Tohle jsem za svůj život řekl fakt málo lidem, stydím se za to, ale tím, že jsem tu v podstatě inkognito, tak ok. Prostě mě ta událost asi psychicky poznamenala. Stalo se ze mě takový neduverivy, precitlively a prilnavy hovno, který se začalo stranit lidi. Jádro ve mně však zůstalo, pořád jsem člověk a i já potřebuji lásku. A tady nastává ten problém, kdy se začne mísit me psychicky narušené já s potřebou být milován a milovat. Jakmile necítím tu lásku takovou, jak bych si představoval nebo nemám tolik pozornosti, jak bych si představoval, někde ve mně se začnou rojit představy o tom, že real je to jen z mé strany a začíná uplna citova paranoia, která mě pohltí.

Jakmile to začíná vypadat, že by to mohlo fungovat, okamžitě se někde ve mně aktivuje "Saving private Faggot" mód, převezme kontrolu nad mými myšlenkami a tělem a já už jen bezmocně sleduji, jak vše, co zatím vypadalo tak dobře, rozslapu na sračky. Nedělám to úmyslně, není to tím, že bych Te neměl rád nebo měl rád jinou. Já vím, co cítím, jen nevím občas, co dělám. Podle mě se to časem spraví, možná to jsou jen projevy těžkých abandonment issues, možná je to všecko a spousta dalšího dohromady, ale někde uvnitř cítím, že čas a laska by tenhle mód zničila a dokázal bych s někým normálně fungovat. Ale kdo vám dá tolik lásky a trpělivosti, kdo přežije vaše snahy všechno zničit, kdo ze sebe nechá dělat koš, do kterýho začnete házet všechnu špínu, kterou máte v sobě?

Fakt mě to hrozně moc mrzí. Nechtěl jsem být zlý na Tebe, hrozne moc Te miluju. I když to tak nevypadá, i když se to zdá být nemožné, všechno se sebehlo tak rychle a přestože se chovám spíše úplně opačně, ve skutečnosti chci s Tebou strávit celý zbytek života a s radostí i těch tisíc dalších, v každém z nich bych si Tě znovu našel. Něco mi říká, že jsi to už se mnou vzdala ještě dříve, než jsme začli a možná je to tak i lepší, zasloužíš si jen to nejlepší a já asi nejsem to nejlepší. ALE FAKT HROZNĚ MOC TE MILUJU, HROZNĚ MOC.

[shyanduglyboy]

14-01-2019

Milý deníčku

Tohle už nikdy nenapíšu! Všechny srandy stranou, konečně jsem převzal nadvládu a teď bude po mém. A taky se tak stalo. Začalo to hned prvním večerem nového roku. Návštěva našich milovaných rodičů. Trochu jsem si pohrál s jejich city a mozky. Postrašil je tátovou vzduchovkou. Bůhů jak se klepaly, matka především. Bude po mém, přesně jak jsem plánoval.  Žádná fňukna, opravdový Hakyeon přichází. Světe třes se

[kristussituobcashoni]

6.8.20I8

říká mi opiová princezno

[tichejkluk]

1/1/2018

Bylo to jiný

Nebyli to bolavý záda a sladká nevědomost

Bylo to dospělejší a já se choval jako malej kluk, co si nasadil růžový brýle

Proč tě musím políbit s každým okamžikem, kdy se na mě podíváš

S každým nevinným pohledem, který někdy ani neví, jestli hledá mě

Zase musim mít všechno, zase bych s tebou jenom ležel v posteli

Kde se sladce převaluješ jenom v mým tričku a mě padají všechny zábrany

Je to ale moc fyzický

Takový ty to umíš

Pohřbít mě v tvým pohledu a rtech

Ale co je na tom to nejhorší?

Že najednou se ostatní problémy zmenšujou a já se vidím jako pán svýho světa?

Že přibývá věcí, který bych kvůli tobě nechal?

Že tohle vlastně píšu jenom pro tebe?

Nevím

Zima mi vždycky něco přinese, každý rok

Něco, co vůbec nečekám

A já se nechám sebrat se vším co přijde

Mám pocit, že něco pevně držím v rukách, že to nemůže nikdy upadnout a rozbít se o zem

Pak mi někdo podkopne nohy, možná i já sám sobě

a jen se dívam jak se malé střípky odrážejí od země

Seberu je a lepím zase dohromady

Kleknu si k nim až na zem, až dolů na dno

Protože je to všechno co jsem kdy měl a bojím se jít dál

Bojím se je tam nechat ať je někdo zamete nebo spraví

A tak to jde dál a já jen čekám, kdy zase upadnu

[muramoora]

čistá radost

soustředění

a prožívání s @paprsky

[nalomenyandel]

,,promin"

[neumimzivot]

!šestnáct

další probdělá noc, oči jak po flámu. pachuť kafe v držce. zase sněží, nasranost na svět. Reakční doba bábrle z důchoďáku. stejnak sedám za volant, 

zas je totiž pozdě. přitom stačí sekunda letargie nebo škubnutí ruky a odejdu jak James Deen.  strašidelný. konec. komedie, která se nazývá můj život, ukončena sotva na konci prvního dějství. 

ovšem děsivější je fakt, že to ani nemusí bejt moje chyba. nějakej spastic bastard naproti, třeba zabranej do rozhovoru s manželkou po telefonu, se špatně  podívá a 2 tunový stroj smrti valící se stodvacet kiláků za hodinu, prorazí veškerý mý sny, vztahy a ambice(jako na jednu stranu zas tolik jich není, ale i tak) skrz čelní sklo, jenom kvůli riskování, aby byl o pár minut dřív doma. 

“ Today must be a Thursday. I never could get the hang of Thursdays. “

      - Ford Prefect

Listopad bych nespíš popsal jako takovej čtvrtek celýho roku. nic světobornýho se neděje, všichni očekávaj Vánoce a celej ten zmatek kolem toho. venku je obvykle hnusně,  a sice k nelibosti červeně svítící absence, nemá moc cenu převlíkat se s pyžama. deprese se zase s radostí vrací. každý ráno s pocitem že lepší to nebude. apatie a lhostejnost. pills radši zamčený. tma tma tma tma tma.   už by to zas chtělo léto.  

[giselaw]

Vídeň 2017

procházka, Stephansdom, Peterskirche, Sissi museum, Albertina - Raffael, cafe Votiv, Votivskirche, sekoš na Blechturmsgasse, Belvedere a Klimt, divoká jízda zpět, primark, kafe, das mädchen na der grenze

[smallgirlbigbody]

15.10 2019

Cítit se jako něco míň je ten nejhorší pocit, jaký můžete z někoho mít. Cítit se špatně proto, jací jste, je frustrující, omezující a bolestivé, protože to je něco, před čím nemůžete utéct. Cítila jsem se špatně už na začátku roku (školního), protože můj vytyčený cíl je těžší, než jsem si myslela - aneb nalož si co nejvíc. Je teprve polovina října a já už cítím únavu, jaká se dostavovala obvykle až v květnu. Selhala jsem, pokusila jsem se držet dietu a moje snahy vydržely jeden jediný mizerný den. Dnes jsem byla v kontaktu s rodinou - SPOUSTA jídla. Zítra chci fast day + dvakrát delší cvičení, než s obvyklým příjmem pod 500kcal. Nevím ani, kolik jsem do sebe těch kalorií dostala, ale asi to vědět nechci, jelikož mě to číslo děsí. Druhá věc, která je znepokojivá, je fakt, že si tu vylévám srdce, ačkoliv to nikdo nečte (zoufalství, lol). Moje jediná spřízněná duše, můj IBFF kamarád mi neodepisuje, a po jeho posledních zprávách mě to nenechává klidnou. Vlastně vyšiluju, jen se to snažím nedat najevo. Ve škole mě čeká spousta testů, sloh a diktáty. Učivo druhé světové války je několikanásobně obsáhlejší, než jsem si myslela. Celkově nic nevychází podle plánu. Chtěla jsem být tenhle rok lepším člověkem, ale zatím upadám do vln beznaděje a úzkostí. Na chodbách ve škole potkávám svoji bývalou psycholožku a její významné pohledy mě znervózňují stejně jako blížící se oběd v jídelně plné lidí. Můj nechutný kolaps, kterým jsem si dnes prošla a kvůli kterému se cítím hrozně, mě nutí listovat svou sbírkou VOGUE a připomínat sama sobě, co chci. Tumbrl mi pomáhá ty pocity trochu utřídit a srovnat se s nimi. Teď, když mě ignoruje poslední osoba, ke které nebyl problém být upřímná, se cítím osamoceněji než kdy dřív.