#autenticky

[whentheynameyoujoy]

Svatý Jeronýme, úpěnlivě tě prosím, dej mi tu sílu a drzost aspoň jednou jedinkrát za kariéru vidět originál natřískaný naprosto elementárními chybami a stylistickými zhovadilostmi a pak ty samé chyby a zhovadilosti v zájmu věrnosti prostě autenticky nasekat do překladu, a až mi přijde reklamace, obzvlášť mi prosím dej tu drzost a sílu hájit si tu výslednou zpraseninu tím, že jsem jen spáchala stejné prasárny jako autor v originálu, prosííííííííííím, mě už tak nebaví bejt hodnááááááá

[depog]

Incidentally serious. Terén zahájil nový projekt

První večer nové série Incident, kterou dramaturgicky a produkčně organizuje brněnská platforma Terén, začal ve velkolepém stylu. Koncertní část tomu přispěla hlavně spojením dvou umělců, kteří pracují s heavy žánry i hlučnějšími, až hraničními polohami hlasu. Středobodem programu se však stala hudebně-divadelní performance kolektivu D'epog, inspirovaná fenoménem headbangingu.

Monumentální show podpořená hutnou elektronikou Matyáše Dlaba nejdříve vzbudila pozornost kostýmy futuristických příšer a pak si protagonisti, mezi nimiž byl vedle stálých členů souboru D'epog také finský performer Pasi Mäkelä, vzali na mušku různé stereotypy přeexponovaných póz stárnoucích rockových hvězd a všemožných odrůd metalu. Pořádná show má hlavně šokovat a v tomto duchu si Mäkelä připravil na diváky sólo s nástrojem, který byl zřejmě původně sekačkou na trávu. Vrcholem představení, jež se pohybovalo někde mezi bizarností a komediálními výstupy až k experimentálně hudebnímu humoru, se pak stal fyzicky zdrcující „nekonečný“ headbanging, který u přítomného diváka musel nutně vyvolat pocit, že „je v tom“ spolu s protagonistkou, a poukázal tak implicitně na honbu za výkonem, která je typická pro současnou společnost.

Lord Spikeheart probudil temnotu neurotickým a valivým noisem, v němž se promítají tvrdší směry africké hudby. Vokálně nekompromisní Martin Kanja využil mola vedoucího od pódia a vystupoval tak blíže svému publiku. Získal za to okamžitou a intenzivní odezvu, až byl bezpochyby autenticky sám překvapený, že si místní vyžádali přídavky, což kvitoval slovy „are you guys serious?“. Rituální očistec, totální rage.

Zdroj /// https://bit.ly/3WNnKeT

ALTERecho /// ZUZANA MACHÁČKOVÁ /// 21. 5. 2024

[torybitch]

They don't make them like this anymore...

Odešel.

Ne že bych neměl něco lepšího na práci, ale měl jsem k němu tak trochu osobní vztah. Přitom jsem nepatřil k tý skupině lidí, která se s ním znala osobně a má historek a hlášek plnej rukáv. Potkal jsem ho jenom párkrát, vybavuje se mi jeho návštěva vernisáže v DOX na výstavě fotek Tomkiho Němce (Havel v devadesátkách), párkrát na Mlejně a pak jednou, když jsem si s ním potřásl rukou na večírku PSSI. Takže ne, nejsem nějaký velký frajer, co teď může zúročit svůj kapitál.

Přesto bych se nebál říci, že mám k panu Karlovi velmi osobní, skoro bych řekl až intimní vztah. Jeho kampaň na prezidenta v roce 2013 pro mě byla jeden ze zlomových momentů. Jako kdybych prorazil příslovečný skleněný strop ve svojí hlavě. Vždy mě to asi nějak táhlo do zahraniční politiky, ale díky téhle kampani jsem na sobě začal pracovat a přemýšlet o věcech opravdu komplexně. Do té doby jsem byl vlastně jen další obyčejný student, ještě k tomu z univerzity regionálního významu (jak jsem se s hrůzou dozvěděl po přestěhování do Prahy). Prostě jsem jen klouzal po povrchu. Pochybuju, že bych byl tam, kde jsem dnes, kdyby nebylo toho vyvolaného zájmu a pocitu, že "můžu být u toho". Seděl jsem a hltal všechny (zahraničně)politické souvislosti, rýpal se v detailech, četl si ve volném čase. Cítil jsem se angažovaný a díky tomu našel co je moje poslání na tomhle světě (byť jsem si to uvědomil až po čase). Za to Vám pane Kníže, hluboce děkuji.

Kromě toho ve mě prezidentská volba vzbudila i něco jako pocit naděje. Jasně. Byl to začátek opravdu dlouhého marasmu, ze kterého jsme se vyhrábli teprve nedávno. Ale mě to dalo nějaký základ, nějaký pocit, že dobří lidé jsou mezi námi a budou bojovat seč to půjde, do posledního dechu i v tom zatuchlým českým rybníku a za něco tak pofidérního jako je demokracie. Do dnes nezapomenu na opojnej pocit toho, patřit k něčemu co mě přesahuje. Chodit pyšně se žlutou plackou, zatímco se na vás usmívají cizí lidi v metru. Mít naději a věřit, cítit sounáležitost...bylo to poprvé a na hodně dlouhou dobu naposledy. I za to jsem panu Knížeti vděčný. Postavilo mi to solidní hodnotový základ a něco jako optimismus, který jsem neopustil (a doufám že nikdy neopustím).

Ostatně myslím, že pan Kníže tímto naší společnosti pomohl i v obecné rovině. Bez mobilizace liberálního Česka v roce 2013 by se stejná skupina lidí jen těžko protloukala následujícími těžkými roky. Samozřejmě Chvilkaři na Letné, ale i takové ty menší demonstrace proti Zemanovi, na které jsme chodili z toho také těžili. Americký konvoj. Samostatný novinářský projekty, novej zájem lidí o politiku a svoje okolí, tuny zajímavých přednášek a projektů. Jasně, ono by to do jistý míry vzniklo tak jako tak, ale myslím že pro naší generaci mileniálů byly prezidentský volby v roce 2013 formativní zkušeností, která určila "náš" modus operandi. Z toho pak mohlo vzniknout podhoubí, ze kterého vyrostla současná síla, která pomohla vypráskat Duo Zembiš (irelevantní, jestli jen na jedno období). A taky myslím že nám tak trochu pomohla se ubránit maďarskému scénáři.

Pokud někdo četl rozhovory s panem Knížetem i po neúspěšné volbě, musel nutně pochopit jak velký člověk to byl. Skutečně to byl "Evropan" v tom starosvětském slova smyslu. Žádný moderní technolog sociálních sítí, ale člověk autenticky schopný chápat moderní rovnováhu moci a zahraniční politiku. Nepotřeboval Waltzův neorealismus studovat, on ho žil.

Za parádní důkazy jeho neskutečného rozhledu považuju dvě věci:

Rozhovor pro HN z roku 2015 ve kterém se v době vrcholící uprchlické krize postavil za přijetí dětských migrantů a také, a to mi přišlo nejvíce inspirativní, navrhnul řešení v podobě investičního plánu EU na Balkáně a v severní Africe za účelem zvedání zaměstnanosti v daných regionech. V ten moment jsem se plácl do čela, protože jsem podobnou myšlenku četl v knize rozhovorů Martina Ehla Třetí dekáda a sedělo to perfektně. Oceňuju taky odvahu, neboť s tím přišel v momentě kdy měl pořád dost co ztratit a česká společnost byla vybičována až do úplného šílenství (pamatujete na Konvičku, toho divného magora?).

Jeho cesta do Kyjeva a fotka na Majdanu s českou vlajkou. V ten moment jsem cítil hrdost, že máme někoho, kdo rozumí světu a zároveň zachraňuje naši pozici v zahraničí, protože tehdejší vláda o něco takového neměla (ani později a ani v budoucnu nebude mít) zájem. Když jsem po únoru 2022 četl jeho názory k Ukrajině z roku 2015, tetelil jsem se blahem. On to všechno naprosto přesně předpověděl, včetně nutnosti toho, že musíme Ukrajinu vyzbrojit. A že si báťuška nakonec přijde pro Ukrajinu celou.

Kníže měl samozřejmě i chyby, nemá smysl si jej idealizovat. Je pro mě strašně těžké koukat na jeho komentáře k rozsudku jednoho mladého a nadějného politika, který prakticky pohřbil pravicovou politiku pro mladé v Čechách. Ale pak si vždy uvědomím, že nemá smysl smutnit nad tím, že Vámi oblíbená veřejná osobnost nemá na něco stejný názor jako vy. Tak to prostě je. Vždy mi přišlo, že v duchu nejlepšího odkazu Havlovské tradice (VH se vlastního zbožšťování hrozil) tohle KS dobře chápal a poťouchlými vtipy naznačoval, že jsme jen lidi a podstatné je se respektovat. I když s něčím nesouhlasíme. Ostatně jeho zapalování ohně s Milošem Zemanem je příkladem par excellence. Osvěžující vlastnost v době ideologické zaťatosti.

Podpořil bych to v závěru i ilustrací dopadu jeho postoje k arabsko-izraelskému konfliktu (tak aktuálnímu) na mě. Ne že by se ze mě stal nějaký zarytý stoupenec dvoustátního řešení (ostatně ani Kníže nebyl propalestinský), ale rozhodně jsem po jeho několika rozhovorech začal vnímat konflikt mnohem plastičtěji a všímat si té hrozné tragédie a utrpení na obou stranách. A lidé kteří mě znají ví, kde na ose Izrael - Palestina jsem v minulosti zhruba ležel :)

Kalousek napsal, že Česká republika mu dluží víc, než si většina z nás uvědomuje. Pro jednou bych si dovolil souhlasit. Koneckonců, je to pravda i pro mě. Bez Vás pane Kníže bych asi nebyl tím, čím jsem dnes. Díky.

Karel Schwarzenberg. Jediný autentický nositel Havlova a Masarykova odkazu v české společnosti. Nenahraditelný.

They don't make them like this anymore today.

Vybraný reader k tématu:

https://archiv.hn.cz/c1-64550190-zeman-je-pritulny-a-jeho-prezidentovani-je-smutna-podivana-rika-karel-schwarzenberg

https://domaci.hn.cz/c1-59183810-profil-mladeho-schwarzenberga-velka-hvezda-videnskych-kavarenskych-diskusi

https://www.vice.com/cs/article/9b7x9e/rozhovor-s-jedinym-kandidatem-na-prezidenta-ktery-zavolal-ze-s-nami-chce-mluvit

https://archiv.hn.cz/c1-66206170-meli-jsme-vyhovet-italii-a-prijmout-uprchliky-pro-eu-prestavame-byt-seriozni-a-duveryhodni-rika-schwarzenberg

Dokument "Zle matičko zle, Schwarzenberci zde" (z archivu ČT již stažen, ale k dostání na Uložto)

Samozřejmě tato klasika:

Fotogalerie z návštěvy Ukrajiny na podzim 2013. Kdo hledá najde :) https://href.li/?https://www.facebook.com/share/aJozTyCkMRMnDqbN/

A nespočet dalších. Doporučuji i nekrology v HN, ale třeba i Saši Uhlové na Alarmu. Neironicky se těším s čím přijdou Alexander Vondra a Michal Žantovský.

[jajsemvelmiprohumor]

Bratři a sestry, papež osobně pogratuloval Blaisei Pascalovi k jeho čtyřstým narozeninám. K blahopřání se připojuji i já, ale nemohu se ubránit jistému rozčarování. Kde byl pontifex začátkem června, kdy měli narozeniny jiní významní vědci? Pascala si samozřejmě vážím, ale upřímně řečeno, takových neofytů, kteří se udeří do hlavy a pak přijmou katolictví v jeho vyhraněné, tedy jansenistické formě, najdeme nepočítaně například i mezi kárajícími Syny papeže Františka. A víte co? Já to klidně řeknu: Pascal se přeceňuje. Nechám stranou, že počítače, hromadná doprava, kuželosečky i okázalá chudoba ve skutečnosti vypadají úplně jinak než ty jeho směšné prototypy, nechám stranou fakt, že jediný tlak, který je opravdu důležitý, tedy krevní, natruc měříme v Torrech. Mně vadí ona jeho údajně racionální sázka na Boží existenci. Takové pojišťovácké manýry nemají co dělat v autentickém křesťanství. Ryzí víra v Boha je záležitostí strachu, výčitek, hanby, společenského tlaku a naděje, nikoli maximalizace zisku. Transakční pojetí křesťanství je mi zcela cizí; nedělám věci přece proto, abych se měl dobře, dělám je proto, abych byl slavný. Pacal otevřel dveře do křesťanství lidem, kteří chápou spořádaný život jako spoření, místo toho, aby ho autenticky chápali jako splátku dluhu. Nesmíme se divit, že to posledních čtyři sta let jde s křesťanstvím hyperbolicky dolů.

[misunderstood-shadowling]

odteď sem občas hodím i něco v češtině, protože mi chybí se autenticky vyjadřovat v rodném jazyce. mimo to myslím, že bych tím mohlo překonat svůj problém týkající se mluvení o pocitech, což by byl skvělý vedlejší účinek, nebudu lhát.

translation: from now on, i'll sometimes add something in czech as well, because i miss expressing myself authentically in my native language. also i think it could help me overcome my issue with talking about my feelings, which would be an awesome side effect, ngl.

[celestius]

Banalita dobra

Je zvláštně hořkosladké uvědomovat si, že druhá světová válka nám dala moderní svět. Ať už něčím tak hmatatelným jako je rozložení geopolitických sil, tak i filosoficky: stala se jakýmsi varovným prstem, obdobím, ke kterému se lze nekonečně vztahovat, variantou lidstva, která je všudypřítomná a může se kdykoliv “prohodit” s naší současnou, na povrch mírumilovnou. Jedním z plodů této reflexe byly záznamy Hannah Arendtové z procesu s Adolfem Eichmanem, ze kterého vyvstal dráždivý koncept “banality zla” - uvědomění, že lidské zlo není něco tak lehce podchytitelného jako je sériový vrah, požírající oběti. Drtivá většina lidí je tak “normální”, že je naopak až neuvěřitelné, jak málo z nás je schopných někoho ve vakuu dobrých mravů zabít. Skutečné “psycho” v sobě nemá skoro nikdo, přesto je doložitelně možné vybudovat celé společnosti vrahů.

“The unexamined life is not worth living”

Sokratův (údajný) citát je pro mě zároveň klíčem k otázce společenstvím/dobou nastavené etiky: problém není pouze v banalitě zla, ale i v banalitě dobra. Banální dobro má oproti zlu “pouze” tu výhodu, že nikomu neubližuje, filosoficky je ovšem stejně bezcenné a především podléhá stejnému riziku pokřivení, které ke zlu povede.

Absence reflexe je krásně ilustrovatelná u “tradic”: něco se “nějak dělá” a proto je to automaticky vyjmuto z etického posudku. Tímto přístupem se řídí 90% lidí okolo mě, BEZ OHLEDU na to, jaká je jejich láskyplnost v ostatních ohledech. Když mi moje ve všech ohledech milující maminka poslala video hystericky plačícího synovce kvůli návštěvě čerta, odepsal jsem, že nechápu, proč do toho nevkročila, že je to týrání dětí. Odpověděla mi naprosto dokonale: “To není týrání, to je tradice.” Na téma přínosnosti strašení dětí čertem, případně křesťanské logiky “bububu, boj se pekla a chovej se kvůli tomu dobře, Bůh tě vidí!” jsem vedl předtím i potom několik debat. Ve výsledku mi ale vůbec nejde o to, jestli čert ano, nebo ne, ale o to, že si lidé tu otázku ani nepoložili. Je jedno, jestli jde o čerta, české velikonoční zvyky nebo “tradiční” chlapeckou obřízku v Americe. Ať se radši někdo rozhodne pro debilní variantu, kterou promyslel, než dobrou, která mu vůbec neprošla mozkem, ale putovala z uší rovnou do úst/rukou.

Nezbytným základem takového promyšlení (a to platí i pro věci typu LGBT, transgender atd.) ovšem je věc promyslet NE z pohledu našeho současného nastavení nebo tradice. Pointou reflexe samozřejmě není uchopit výsledek a vytvořit si k němu kroky (“Tak si vyargumentujme, proč je to správně?”) - výchozí stanovisko, má-li mít jakoukoliv hodnotu, je nutné formulovat neutrálně jako “JE to správně?”. V opačném případě má naše reflexe stejnou hodnotu jako její absence, rozum používáme jen proto, abychom zpětně vysvětlili, proč je správně něco, co bychom i tak udělali.

Domyslíme-li ale koncept banality zla a Sokratovsky zkoumaného života do konce, uvědomíme si, že stejně banální jako zlo umí být i dobro. Jaká je hodnota nereflektovaného dobra? Jaká je hodnota a především trvanlivost dobra, které jsme nevymysleli?

Kým bychom byli, kdyby nám nebyla tolerance a rovnost (např.) vštěpována od narození? Kolik z nás by smotávalo oprátky negrům, střílelo indiány jako zvířecí havěť, nakonec i zabíjelo zvířata jako přehazovalo hnůj? Jaký by byl Martin za komunismu, Martin v nacistickém Německu? Jaké dobro bych byl skutečně schopen autenticky, sám vymyslet? Obávám se, že žalostně malé.

Mým vnitřním (a přiznaně nedosažitelným) ideálem je být “věčným člověkem”, nebo se jeho představě alespoň přiblížit. Věčným člověkem myslím člověka, jehož postoje budou obhajitelné a morální i za 50, 100 nebo 1000 let. Člověka, který s dostupnými vědomostmi (nikoliv dostupnou ideologií) nakládá s maximálním dobrem.

Jsem si samozřejmě vědom toho, že kompletní nadčasovost je nemožná: nemůžeme např. dopředu vědět, jaká věc bude vnímaná jako urážlivá. Naopak ale ve svém idealistickém pojetí toho, jaká nadčasovost JE možná, věřím, že základní koncepty dobra lze vyvodit. Utkvěl mi na toto téma v hlavě záznam ženy, která někdy v roce 1920 oroduje za práva všech lidí a řekne něco jako že “ať už jsi buzna nebo negr, zasloužíš si stejná práva”. Je fascinující vidět z našeho pohledu ten zdánlivý rozpor mezi jazykem a filosofií - řešením tohoto falešného dilematu ovšem samozřejmě je, že kdokoliv, kdo byl schopen takhle uvažovat PRÁVĚ v době, kdy se používaly termíny jako buzna nebo negr, byl filosoficky mnohem dál než kdokoliv, kdo dnes používá ty nejjemnější PC termíny, ovšem žádné dobro nad rámec současné doby by nevymyslel.

Inspirativní jsou pro mě tedy pouze ti, kteří se soustavně snaží vymyslet další, budoucí dobro - stejně tak, jako obdivuji především ty, kteří ho byli schopní nahlédnout v minulosti - např. Masaryk, když v roce 1930 navrhuje přístup k dětem ve škole, který nebyl naplněn ani v 90. letech (!). Dívám-li se zpětně nad ubohou dominanci učitelů z mého dětství, pro většinu z nichž bylo jejich povolání cestou k tomu, aby si užili převahu nad někým “pod nimi”, nechápu, že se nedokázali nadčasově zarazit. Že bylo nutné překopat celý systém a diskusi o školství, aby jim došlo, že není ok dítě ponižovat?

Člověk je amalgam biologických (následovat vůdce) a evolučních (přizpůsobit se) vlivů, smíchaných s nereflektovanými názory, naučenými pravdami a tabulkami na to, jak jednat. Jaký je tedy žádoucí model našeho chování? Jak se oprostit od banality dobra, byli-li jsme společensky osvobozeni od banality zla? Můj maxim je následující: není dost dělat dobro tak, jak nám bylo sděleno. Ani podstatou, ani rozsahem. Chceme-li, aby naše dobro bylo nebanální, musíme jednak každý krok, který považujeme za eticky správný, reflektovat, a jednak neustále hledat způsoby, jak naši etiku rozšířit: co JEŠTĚ ochraňovat, co JEŠTĚ respektovat, čeho se JEŠTĚ nedopouštět. Setrváním ve statutu quo je naše dobro stejně banální jako naše zlo. 

[asphodelandbelladonna]

Svoji identitu chráním jako tajemství před všemi ostatními. Dirty little secret. Neprošla jsem tím, čím prošli ti v tom průvodu, nejsem autenticky mnou. Cítím se jako podvrh, jako fejk, jako...shit.  

Bylo léto po maturitě. Už asi měsíc a půl jsem byla zavřená doma a už mi z toho hrabalo. Bylo to v červenci. Cítila jsem ten tlak od doby, co jsem poznala E. ten stejnej pocit, jako že něco hraju, jako že něco předstírám. Denně jsme si psaly, ráno hned po probuzení zpráva na twitteru, přání pěknýho dne, co se nám stalo během dne, sdílení písniček, který jsme právě poslouchaly a knihy, který četly. A uprostřed mýho hrudníku díra jako vyleptaná žíravinou, že je člověk, kterýho miluju, dvě stovky kiláků daleko. Nebo jako provázek přivázanej k vnitřnostem a s každým pohybem cuknutí zpátky do reality, že tu není, že tu nejsem s ní.  

Už tu není. Vymazala jsem ji z paměti jako příliš bolestivou vzpomínku. Moje vlastní fantazie a sráčství mě přiměly k tomu, že jsem asi půl roku trpěla pro někoho, kdo ani nebyl single a ani nebyl queer. Kdybych to řekla rovnou, mohla jsem si ušetřit celou odysseu od pobláznění a denního snění po postupné hořknutí a hnití, až ten provázek odpadl a zůstal jen pocit svrbění v hrudním koši a zrychlení tepu, když na sockách zahlídnu něco od ní. Dlouho jsem byla v bloku, možná to bylo lepší tehdy. Pokaždý je to jako rána elektrickým proudem. Vlastně ani ne tak kvůli ní jako kvůli tomu, co cítím, kvůli té celé kapitole a kvůli tomu, že nejsem out.  

Bylo to hrozný, třásly se mi ruce, když jsem do zprávy vyťukávala, že chci, aby to věděla. Pak jsem čekala v hrozný úzkosti na to, co mi odpoví. Jestli vůbec odpoví, protože internalizovaná homofobie byla tehdy (jen tehdy?) mojí součástí. Pila jsem kradený víno ze spíže rodičů, protože jsem za ten měsíc nevylezla na slunce a nedokázala dojet do sámošky (navíc by se na malý vesnici mamka asi dohmátla, že jsem si koupila chlast, byť jsem to nikdy nezkusila, myslím. The feeling of being constantly watched, judged.) pila jsem to hnusný víno a zatímco jsem čekala, koukala jsem na sebe do zrcadla, smiřovala se s tím, že odteď budu někým jiným. Je to moc definitivní, už se nedá vrátit do stavu předtím. Brečela jsem. Brečela jsem, když jsem to ten stejnej den řekla ségře. Pamatuju si to hrozně živě. Kdyby to pro mě nebylo důležitý nebo kdyby to nebylo reálný, asi bych si to nepamatovala tak živě. Ne? 

Poslední čtyři roky si hraju na hetero člověka. Jsem v hetero vztahu, takže mám pocit, že moje queerness dřímá někde uvnitř, hybernuje, najednou není mojí součástí, najednou jsem straight, “normální”. Jenže to není pravda, protože čas o d času někoho potkám na ulici nebo v práci a zas se to probudí.  

Na fesťáku jsem potkala kamarádku ze základky. Hulily jsme a pak mi řekla, že se o mě šířilo, že jsem lesba. Základka byla shithole i tak, ale tohle zjištění moji zkušenost korunovalo na the trauma origin no.1. z několika důvodů. V tu dobu jsem si sama nebyla jistá, jak to mám a vlastně se mi docela líbila jedna spolužačka. Trávila jsem s ní hodně času, chodila s ní vyzvedávat jejího bráchu do školky, poslouchala její pindy o klucích, byla tou dokonalou vrbou jako obvykle. A reálně jsem s ní chtěla bejt, protože jsem k ní něco cítila. Nenapadlo mě, že to je vidět ven, že to vzbuzuje podezření, když dokonce mně samotný trvalo měsíce si to přiznat.  

Zpětně si myslím, že to vypustila ona.  

Nikdy bych si nedovolila překročit hranice, říct jí to nebo se jí dokonce dotknout. Ani nevím, jestli jsme se někdy objímaly. Myslím, že si jednou opřela hlavu o moje rameno a možná slyšela, jak mi začalo bušit srdce, možná mě proto o to víc od té doby mučila těma kecama o klucích, co jí vypisujou na fejsu. Možná si dala dvě a dvě dohromady.  

Možná to byl podobnej moment jako s K., kdy jsme úplně vykalený seděly v nějakým baru a já jsem ji začala líbat, před tou spoustou cizích lidí. To už jsem hrála svou roli a to, co jsem udělala mě překvapilo asi stejně jako K. první holka, kterou jsem kdy políbila. Fireworks and shit. Pak jsem víceméně utekla a až před měsícem se jí konečně omluvila.  

Hraju. Pořád hraju. Hraju svou stabilitu, mlčím o depresích. Mlčím o tom, že jsem ve skutečnosti bi. Čekání na vhodný okamžik, zatím jenom pět let. Lol.  

[caos-mentales]

Que se jodan los que no te quieren tal y como eres, no debes de cambiar por nada ni nadie, solo tú puedes impulsarte a cambiar no gente basura que solo crítica!

- Ani

[inspiration11time]

Check out my Instagram @martafromsparta for more heartshaped things cats and yoga! I just made a massive shift towards Health and ligth, its an earth movement i belive and its getting better by the day.

[vaclavkrajnak]

Nepotřebujeme mít neustále dobrou náladu, někdy to může být i na škodu. Tady je velmi důležitý bod, který 99 % lidí nechápe. „Vyberte si místo a upravte náladu podle toho, jaký Vás čeká úkol. Tady jsou příklady úkolů, které obvykle vyžadují kritické myšlení: absolvování maturitních zkoušek, řešení daní, rozhodování o tom, koho vyhodit, opakované odmítnutí na poli romantiky, příprava na audit, korekce textu, rozhodování v soupeřivém sportu a rozhodování, kam jít na vysokou školu. Taková rozhodnutí provádějte za deštivých dní, na židli a v tichých, jednobarevných pokojích. Být konzervativní, smutný nebo bez nálady Vám v ničem nebrání; naopak to může dokonce udělat vaše rozhodnutí přesnější. Naproti tomu velká spousta životních úkolů vyžaduje kreativní, velkorysé a tolerantní myšlení: plánování prodejní kampaně, hledání způsobů, jak zvýšit množství lásky v životě, přemýšlení o novém oboru v kariéře, rozhodnováni, zda se s někým oženit, přemýšlet o koníčcích, nekompetitivní sporty a kreativní psaní. Provádějte je v prostředí, které bude vaše nálada kvete (například v pohodlném křesle, s vhodnou hudbou, sluncem a na čerstvém vzduchu). Pokud je to možné, obklopte se lidmi, o kterých si myslíte, že jsou nesobečtí a přejí Vám jen to dobré. “ Z knihy „Opravdové štěstí“ #autenticky #stesti #kritickemysleni https://www.instagram.com/p/BvYpcvOFbov/?utm_source=ig_tumblr_share&igshid=a6m6y546yske

[kocourmokroocko]

Česílko, autenticky: "AAAAAAAAAAAAAAAIIIIIIEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEHHHHH"

Krákonoš, rozrušeně hledající způsob, jakým by své choti v této těžké chvíli pomohl: "...aa?"

[dalsimoravskyblog]

Nové detektivky, shrnutí pro labužníky

Devadesátky (ČT1)

banda chlapů v autenticky škaredých hadrech a muletech (bohužel méně často, než bychom si všichni přáli)

ponurá atmosféra a autentické nezateplené paneláky

vyšetřování zábavných skutečných autentických případů

všichni hulí, jako by na tom závisela jejich autentičnost

Stíny v mlze (ČT1)

měla to být asi Policie Ostrava, ale to už existuje, takže to s názvem prostě vzdali

drsný policajt z Brna a jeho kolegyně kombinující práci s péčí o dítě

nikdo nemá ostravský přízvuk, lidi jenom občas mluví víc spisovně

manžel hlavní policajtky jí asi bude nevěrný, ale pořád nechápu, proč nás to má zajímat (also náhodný úchyl v náhodných scénách, if you know you know)

Odznak Vysočina (Nova)

tvůrci neměli koule na to vybrat si konkrétní lokaci, takže si nějakou vymysleli (jakože Policie Třebíč by vám byla málo? Odznak Nová Ves u Nového Města na Moravě nezní dost cool?)

drsná policajtka z Brna kombinující práci s péčí o dítě a její kvér kódovaná kolegyně

jsme na vesnici, takže v kuse hraje random country hudba

[rumcajs-kin]

první dojmy z traileru na druhou sezónu Netflix Zaklínače:

-Ciri v permanentním make-upu, nedej bože aby američani museli spočinout okem na děvče bez umělých řas a růže na tvářích, proč se mi toto děje (uznávám, že v traileru jsou ústřižky z tak čtyř scén, tak se snažím držet nějakou naději, ale víte, jak to bejvá)

-proč je Eskel lehce pojizvená žoužel, co jsem komu udělala, copak toho chci moc, na druhou sezónu jsem hodlala koukat výhradně kvůli Eskelovi a tohle je to, čeho se dočkám, hOŠI

ale abych nebyla jen negativní: čtvrtvteřinový záběr na Jaskiera! bude mít v s2 Marigoldovu energii? alespoň toto vypadá trochu nadějně! už jsem viděla někoho pičovat na to, jak vypadá, ale je to v tuhle chvíli jediná aspoň trochu autenticky vypadající postava a já mu strašně fandim

do prosince ještě daleko, fakt doufám, že to nebude špatný, moc ráda bych si s2 užila

[kapitapitalismus]

Oštítkován by @slannina děkuji 🌼💛 to že se zatím nebavíme přímo se může kdykoli změnit, come slide some delicious čzech memes into my dms ;DDDD

🌿 favourite comfort food: udon nudle s tofu nebo spring onion laysky

🌼 favourite alcohol: zklamu vás, alkohol nepiju, a moje největší guilty pleasure pití je kafe, který si dopřávám tak jednou za tři roky....

🌷 favourite relaxing activity: buď ruční vazba knih nebo vaření - ani jedno nedělám často a ani jedno mi objektivě moc nejde, ale obojí ve mne vnáší neskutečnej vnitřní klid a radost

🌸 favourite fluffy/feel good fic: nejde mi na mysl žádná konkrétní, protože moje preference se neustále mění jako améba

Teda občas si prolistiju svoje tajný reader insert drabbles a znova si je pročtu, a to mě většinou spolehlivě ukolíbá. Celej ten proces psaní je pro mě takovej očistnej. A znáte to, co si člověk neudělá sám, to nemá...

🌻 favourite calming scent: vzduch pod dešti, přírodní mejdla a taková ta směs soli šutrů a rybiny co vás praští do nosu když se poprvý po dlouhý době objevíte u moře

🌺 favourite relaxing/uplifting song: za relaxing dávám Blur - Wear Me Down & Marsyas - Slunce a Déšť a za uplifting The Dreadnoughts - Eliza Lee

🌵 favourite white noise: takový to hučení praček, nebo výdejních automatů, a ideálně pokud jsou ve velký kompletně opuštěný místnosti po který to celý rezonuje

🍄 favourite book to get lost in: bohužel pro vás nemám ňákej hidden gem, jelikož poslední velký čtení co si pamatuju že jsem nezávisle na povinný četbě dotáhla do konce byla Půlnoční Rasa, ale pokud bych směl být tak smělý, zvolím Idiota od Dostojevského protože ten mě za posledních pár let a snad i za celej život vtáhl jako žádná jiná kniha

💐 favourite chill tv show: Backstrom, Hustle/Podfukáři, aaaa asi Black Books... vlastně Hustle je pro mě furt dost napínavej, protože to pokaždý prožívám naprosto autenticky, :,D ale počítám to jako chill pokoukání protože konec je vždycky hrozně satisfying

🌹 the best advice you’ve ever had: "Neměj strach požádat druhý o pomoc." ať jde o cokoli, mám s tím problém a tohle rozhodně byla, a bude, moje letošní mantra

Štítkuju @sapphorrific @voskovykridla @kocourmokroocko @aziz-the-fangirl @myvalzpival

[ta-na-okraji-spolecnosti]

#153

Znáte takový ten pocit, kdy se snažíte co nejvíc autenticky vylít druhé osobě své srdce na stovky řádků, a dočkáte se akorát ledové sprchy ve formě jedné, maximálně dvou strohých vět? 

Jo, něco ve stylu vašeho “zobrazeno”.

Vždycky když si na to vzpomenu, mám chuť si na čelo nechat vytetovat nápis “jsi fakt neskutečná kráva”.

[nemrava]

Tmavomodř

Přicházím k sobě. Zvedám ze země znavené tělo; dobelhám se do kuchyně. Jsem oblečený. V paměti po včerejších událostech to zeje prádznotou. Marně se snažím najít mobil, svou externí rozšířenou mysl. Zapálím si cigaretu a prohlížím se v zrcadle. Oči mám zarudlé, zapadlé, mdlé. Bez života.

Vidím bratra, má nateklou tvář, z nosu mu teče slabounký pramínek krve. Vidím otce s napřaženou rukou. Vidím slzy v sestřiných světlounce modrých očích.

Vzpomínky svévolně vyplouvají na povrch z útrob nevědomí, kde měly zůstat. Srdce se mi při každém výjevu zběsile rozbuší a mozek nedokáže rozlišit, co se stalo a co se stát nemělo. Zvedá se mi žaludek a já jeho obsah vyprazdňuji do umyvadla, kde jsou neumyté skleničky a hrnky, které svými zvratky plním až přetékají. Vyvrhuji ze sebe poslední zbytky lidství.

Nahřívám nad svíčkou ohnutou lžičku; do čiré tekutiny nasypu trochu toho krystalického štěstí. Zkušeně promíchat, a je to. Nasávám do jehly. U kapesního zrcadla se načančám jako ty slečny na Instagramu, jako nějaká laciná děva. Nejsem přece nic jiného, jenom v mužském provedení. Chytnu si ret a nechám jediným vpichem prostoupit do mého těla potravu pro svého vnitřního démona. Na poslední okamžik vidím v zrcátku stále uplakané malé tmavomodré dítě. Nechávám se unášet vírem tance se smrtí, milenkou navěky. Upadám do temnot a slastně zapomínám. Oči se zahalují do černé.

Bokem jako by mi projel ostrý nůž. Žíla na čele mi bolestivě pulzuje. V ústech cítím tekutinu, krev a sliny, pomyslím si. Vím, co se děje. Není to poprvé. Snažím se zaostřit na okolní předměty, ale nejde mi to. Při pokusu vstát se mi podlamují nohy. Břišní svaly se nekontrolovatelně stahují. Moje materiální já se svíjí v cyklicky se opakujících vlnách agónie. Něco je špatně, probleskne mi hlavou. Ta jako by měla každou chvílí prasknout. Z posledních sil se po čtyřech doplazím do koupelny. Hlavu strčím do vany a otočím kohoutkem se studenou vodou. Je mi zima. Třesu se. Střemhlav se vrhám do své osobní pekelné výhně.

Přicházím k sobě. Znovu, bohužel. Na dlaždičkách okolo jsou rozpoznatelné kapičky nyní již zaschlé krve. Každý sval skuhrá a naříká. Srdce bije nepravidelně. Jakoby ze setrvačnosti. Je unavené a už vynechává. Pohroužená mysl si začíná uvědomovat, co se to vlastně stalo.

Odpoledne trávím vytíráním, utíráním, drhnutím, uklízením, vysáváním, umýváním nádobí. Počítám-li správně, mám pár hodin, než se o slovo zase začnou hlásit abstinenční příznaky. Narychlo do sebe nacpu talíř plný špaget, které mám v lednici už kdoví jak dlouho. Pod padajícími kapkami horké vody se snažím ze své kůže smýt několikadenní nános hnusu a špíny. Vyčistím si zuby. Kdybych se bývával lépe učil, mohl jsem být celkem dobrým farmaceutem, pomyslím si, když do sebe hrnu pečlivě připravenou směs analgetik a prášků na spaní, jimiž mě nevědomky zásobuje má milující babička. Ulehám do měsíce nestlané postele. Trpělivě vyčkávám na spánek, co mi pomůže přečkat dojezd.

Vidím mámu, jak se mi vzdaluje, jak odchází. Vidím své ruce, na niž je krev. Vidím siluety přátel, ale jejich obličeje se rozplynuli. Vidím ji, jak prochází s jiným klukem okolo.

Po dalších pár hodinách procitnu. Okamžitě polykám další várku léku, jež jsem si svědomitě připravil na torzo co zbylo z mého nočního stolku. Další den celý proležím. Jsem bez sil. Skuhrám vyčerpáním. I to skuhrání je vyčerpávající. Raději poslouchám hudbu. Nejhorší je za mnou. Znám tyhle stavy. Tentokrát se jím již nenechám ovládnout. Nenechám ho pohltit mysl. Už je čas se ho vzdát, spoutat ho a uzavřít ho spolu se sv��mi strachy, se svými vzpomínkami, svým dětstvím a svou nevinnosti do nitra pohroužené duše.

Poprvé jsem ho požádal o pomoc ve svých patnácti. Jako reakci na všechnu tu předstíranou autenticitu každodennosti, potřeboval jsem obranný val proti těm venku, černobíle vidoucím soudcům. Pomohl mi ve vykonstruovaném světě na vrchol a přitom v tom jediném skutečném mě stahoval stále níž a níž. Právě díky němu jsem dokázal to domněle cenné: nadutý bankovní účet, laciný obdiv, moc nad ostatními, pozlátka smyslovosti. A ztratil to opravdu hodnotné. Ztratil jsem rodinu, důvěru. Ztratil jsem přátele, víru. Ztratil jsem zdraví, vůli. Ztratil jsem lásku, touhu. Ztratil jsem moc nad sebou. A málem jsem ztratil sám sebe.

Vychytrale se schovával ve stínech mých snů. Poháněl mě neustále kupředu. Radil, jakým směrem se vydat a já už jeho přítomnost nevnímal. Myslel jsem, konal jsem, žil jsem jako já. A přitom to byl on. Využíval každé mé pochybnosti, každého škobrtnutí, aby mi prstem ukázal směr, kam dále jít. Směrem k vám. Jeho pomoc mě stála již příliš mnoho, abych se jen vzdal. Musím se ho nadobro vzdát a stát bez opory. Musím žít autenticky, s vlastním démonem uzavřeným v žaláři vlastní minulosti. Musím si sebe sama vydobýt zpátky. Musím poznat, kdo se skutečně skrývá za těma tmavomodrýma očima.

M. 2015 (že jsem se za ta léta posunul, že?)