#ale já vidim všechno

[tired-demonspawn]

NEEEEEEEEEEEEEEE MŮJ OBLÍBENÝ SHIP!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

[medikzakatrem]

Úvodní záznam 🚑

Středa, 9. října 2024

Tenhle blog sem plánoval založit ještě před samotnejma přijímačkama, kdy sem byl psychicky totálně v píči a uklidňoval se nerealistickejma představama o svý jakoby lékařský budoucnosti. Měl sem velký plány, za předpokladu, že bych se teda jó na nějakou tu lékařskou fakultu dostal, si založit a naprogramovat blog na neocities a navrátit se tak ke svým dávným kořenům, kdy sem ve svejch 8 letech psal sračky na doménu blog.cz o My Little Pony a byl děsně investovanej do všelijakejch dramátek, který se tehdy v naší pidi blogový poníkovský komunitě vedly.

Nicméně sem to odkládal přes léto tak dlouho, že najednou se z ničeho nic zjevil měsíc říjen, tím pádem i nástup na školu, a blog nikde. A nikoho nepřekvapí, že během studia mediny vopravdu žádnej volnej čas na piplání se s kódováním nemám, takže sem se rozhod si prozatímně udělat blog na tumblru s tim, že neocities si nakóduju třebas o vánocích, až budu prokrastinovat namísto toho, abych se učil na nadcházející zkoušky z biofyziky. Už jenom tim, že píšu tenhle deníkovej záznam namísto toho, abych se učil anatomii třebas, plejtvám svůj drahocenej čas, kterýho už takhle mám málo. Ale tak, to je problém do budoucna, až mě ty dvě ztracený hodiny doženou před nějakym testem a pěkně nakopou do prdele.

Taky sem měl takovou idylku, že bych psal deníkový záznamy denně, ale vzhledem k tomu, že v tento moment, kdy píšu svůj první záznám, už mám téměř za sebou třetí tejden na škole, tak asi víme, že to úplně neklaplo.

Co od tohohle blogu vlastně čekám? Proč sem si ho vůbec zakládal?

Tak především je to kvůli tomu, abych si zapisoval svoje postřehy ze studia a celkovýho toho života (haha) medika, protože mám OCčko Přemka, kterej je doktor, a chci aby působil co nejvíc autenticky.

A taky aby na základě mejch záznamů mohl někdo v budoucnosti udělat psychologickej rozbor třeba, co já vim.

No, a na závěr, ale to se sem trochu bojim psát, abych se mohl na tenhle blog v budoucnu podívat a sledovat svojí cestu. Kde sem začínal, jaký byly moje pocity, jestli sem během tej doby nějak vyspěl a tak. Ale to jen za předpokladu, že tuhle školu vůbec dodělám, a přiznám se, zatim to vidim celkem bledě.

Dost žvanění, jaký z toho mám zatim pocity?

Brečel sem zatim jen třikrát, takže dobrý asi.

Sranda to neni, co si budem. Ještě před samotnym nástupem sem se uklidňoval, že to určitě nebude tak hrozný jako příprava na přijímačky. Že budu vědět, co se učit, že se budu učit průběžně každej den, všechno si poctivě po každý přednášce zopakuju, abych se z toho hned první měsíc nesesypal (sesypal), a že si udělám nějakej fajnovej harmonogram, abych si to učení nějak rozplánoval a měl čas na svoje koníčky a sem tam i na to trávit čas s kamošema.

No.

Nic z toho se nestalo.

Takže asi tak.

Jestli sem si učením a přípravou na příjmačky sáhl na dno, tak tahle škola mě pod něj pohřbí.

První přednáškovej tejden byl zajímavej. Pro mě to bylo jako dostat tečku mezi voči. Úplně cizí město, který vůbec neznám, do toho nový prostředí a nový lidi, který taky neznám. Bylo mi z toho na blití. Ale už sem se docela zaběh.

Profesoři sou suproví, ale mám furt krapet problémy s těma jejich titulama. Ono sice, když někomu řeknete pane doktore/paní doktorko, tak máte asi 90% šanci, že ste to strefili správně, ale i tak se tu a tam objeví nějaká docentka, nějakej inženýr a tak. Do toho si ještě musim odvykat, že jim nesmim říkat "pane učiteli/paní učitelko", takže v tom mám krapet maglajs.

Ale líbí se mi, že více méně všichni tu sou nějakym způsobem trochu cáklý. Z nějakýho důvodu nejvíc anatomové. Ale třeba učitel biofyziky je taky charakter a nepřehánim to, když řeknu, že svýmu jménu vopravdu dělá čest.

Druhej tejden byl už vo něco zajímavější, jelikož nám začaly praktika a s nima i průběžný mikrotesty.

Praktika z anatomie mě obvzlášť bavěj. Nemůžu zacházet do detailů, protože lékařský tajemství a tak dále, ale mám neskutečnou radost z těch (do jistý míry) starejch piteven. Lidský tělo je taky zajímavý teda, ale po šesti letech brigády v řeznictví na mě tyhle věci moc nepůsoběj.

Jediný, co mě trochu mrzí, že se neumim moc socializovat, takže mezitim, co ostatní si ve skupinkách nebo ve dvojicích ukazujou a popisujou preparáty, já postávám sám někde bokem a jen je poslouchám, než abych převzal iniciativu a preparáty si taky osahal.

Co se týče praktik z histoligie, ty sou taky zajímavý. Baví mě si hrát s mikroskopem, přestože všecky ty vzorky pro mě zatim vypadaj jen jako růžový smrkance. Ale už poznám, co je to serózní acinus a mucinózní tubuly, takže to možná se mnou nebude až tak marný.

Biofyzika je už horší (nepřekvapivě), od střední se vůbec nic nezměnilo a stejně je to pro mě všecko jak španělská vesnice.

Jinak zatím jedu více méně jako samostatná jednotka. Se spolužákama se moc nebavim, protože se jich bojim, takže sem si ani nenašel nějaký kámoše. Možná až na jednu holčinu, která sedí vedle mě v posluchárně a během přednášek hraje na tabletu Papa's Pizzeria. Je moc fajn, takovej ten potencionální extrovert, ke kterej je jako magnet na uzavřený introverty. Zjistil sem, že taky ráda kreslí a jednou sme spolu hráli piškvorky. Bohužel jí ale mimo přednášek nevídám, jelikož je v jinačí studijní skupině.

Asi mi to ale zatim nějak extra nevadí, že tam žádný kamoše nemám? Jako jo, zrovna na těch praktikách z anatomie by se to hodilo mít někoho, s kým bych mohl to lidský tělo společně studovat, ale zatim to nějak zvládám i sám. Já tu společnost nijak extra nevyhledávám, takže to spíš beru tak, že buďto se někdo nachomýtne nebo ne.

No, za mě je to pro tento záznam asi šecko. Ještě bych mohl říct něco o tom, jaký to je bejt na privátě, ale to si možná nechám až na příště, páč mě celkem tlačí čas. Určitě mě jako naschvál napadnou další postřehy až poté, co tenhle příspěvek zveřejnim.

Každopádně, jestli tenhle sled myšlenek někdo přečetl, tak děkuju??? Já to píšu primárně pro sebe, ale jestli tajto někoho zaujme, tak budu jen rád. Možná votevřu i možnost zasílat mi sem dotazy, když by ta medina někoho jó zajímala.

Takže tak.

Čus.

[kotatko4ever]

já mám teď jedno z nejhorších obdobích v životě a všechno je tak moc heavy, že se mi podlamujou kolena pod tou tíhou a sere mě, že to všechno musim nýst sama a že musim říct random týpkovi z tinderu, kterýho vidim poprvé (a pravděpodobně naposledy) v životě, aby mě v noci držel v náručí, zatímco člověk, kterej se tvářil, že moc moc chce bejt v mym životě, si ze dne na den zmizí

ale terapeutka (jestli jí to ve čtvrtek řeknu) bude mít radost, že dokážu konečně identifikovat nějaký svý potřeby a zařídit si, aby se mi jich dostalo, když je třeba

[comilitahlavou]

Už 3. rokem beru Kratom. Tento zazračný přirodní prášek mi pomohl dost s bojem s úzkostmi a častečně i s depresí. Je to dovný to takhle psát veřejně nikdy jsem o svých problémech veřejně nemluvil/nepsal. Stejně si to nikdo číst nebude, tak fuck it. Aspoň budu mít takove to uvolnění dopaminu při postování. 😃 Vidím jen plusy, juchů!

Zpátky k věci. Chtěl jsem tu jen podotknout, že některé látky, jako je třeba zrovna kratom, jsou drogy. Ano to všichni víme, jsou špatné a neměl by je lidi konzumovat. Ale některým lidem to může pomoct vytěsnit z hlavy uzskosti, a jine psychické poruchy. Jen chci říct, že kratom je látka která by se neměla zakázat, ale omezit. A takových látek je dost stačí si o tom jen objektivně něco přečíst a pak si delat nazor. Ono jediný co slyšite tak svoje rodiče a prarodiče jak si stěžují:” Dneska to všechno chlastá a fetuje.”

Tak za 1. Jaký je rozdíl mezi Alkoholem a drogou? Alkohol je droga a doslova jedna z nejnebezpečnějších.( možná i nejnebezpečnější, teď nevím.

A za 2. Přesně tohle mi například řekl starej dědek, kterej doma měl popelníky na kuch. Stole, lince, záchodě. Non-stop cigo v držce. A lahváč k tomu. A já si řikám v hlavě zameť si před svým prahem ty pokryteckej feťáku.

Tyhle věci se u nás v česku a i ve světě normalizují jen proto aby stát měl peníze a nepříjde mi to ok. Ale zase chápu že kdyby to šlo nějak změnit bez drastických nasledků tak by to už udělali. V tomhle se mi líbí třeba Norsko, tam je všechno zakázaný, alkohol, ciga, nic tam není. A samozrejmě kdo to vazne chce tak si to sezene, tak to je s drogama vzdycky. Ale aspon to nema average clovek pred ocima v obchode a reklamách atd. To je pak blý kdyz ti od malička vtloukach reklamy v mediích do hlavy ze jäger je hrozně dobrej a že vždycky si můžeš najít cas na to pít/“fetovat”.

Z tohodle jsem nejak prozdřel a prestal jsem kourit a pit. A jsem rád za to jakou vůli mám. Pokud to nekdo docetl az sem tak prosím nějak mi to nekomentuj zle je to tady neco jako muj diary. Děkuju buď hodný/á. Páčko už musim toho psaní nechat protoze sedim na zachodě a ztvrdly mi nohy a asi nevstanu.

Jeste poslední věci dneska jsem začal běhat, tak jsem zvedavej jak dlouho mi to vydrží. Chci začít běhat každy den 2 km jak jsem uběhl dnes a postupne to navyšovat. Chodim běhat s naším psem a on je vzdycky hrozně štastný a mě to udělá radost kdyz ho vidim takoveho.

Tak vazte si toho vseho kolem nás. Život je jenom jedem.

[jaksvetprichaziobasniky]

jak já to kurva nedovedu vystát.

Jestli mi někdy něco/někdo vadil, jakože fakt vadil, tak teď.

Jakože brutálně.

Řekla jsi, že jsme OBA JAK MALÝ DĚTI, co jsi myslela tím OBA? To, co já nevim?

Mám pocit, že jo.

Všechno ok, protože to říkám? Ani hovno. Jestli jsem někdy v něčem opravdu lhal, tak v tomhle. Neni to ok.

Vim, že až tam bude někdo jinej (jo, na výběr extra neni ((teď se upřímně ironicky usmívám)) přijde věta, jestli se uvidíme).

Proč nepřišla teď? Já bych přišel, i když byla noc a ty jsi psala, že bys chtěla, abych byl u tebe. Ale ani jedinej názak. Proč asi.

Proč jsem neměl takovej pocit, když "jsem se bavila s timhle a timhle"?

Vážně se ptáš? Asi nemusim odpovídat.

Já vim, že tohle by měly bejt otázky mezi náma. Ale víš, že já je nikdy nahlas nevyslovim.

Tak možná tohle je možnost k další konverzaci.

Možná, že ze mě všechny vyjdou naráz. A dozvim se to, co nechci. Zatim zůstanu ve svejch "hypotézách" a budu věřit tomu, co jsi mi řekla.

Ale zároveň pro mě znamenáš tak moc, že se snažím v tom tu důvěřivost najít. Asi zbytečně.

Taky jsem byl ten, kdo "nic neznamená" a "je to jenom přes písmenka". A možná jsem do teď. Co já vim.

Začlo to stejně. Přešlo to z jedný sociální sítě na druhou.

Ale úplně.

Vidim to samý, v čem jsem byl já.

A věřim tomu, že teď "na začátku" doufá v to samý, co já.

na závěr se omlouvám, až si tohle přečteš, jestli teda vůbec, za to, že jsem byl upřímnej, ale tohle jestli jsi chtěla vědět, co mi je a co mě trápí, tak tady to máš. asi je lepší někdy nevědět.

jestli jsem byl až moc upřímnej (a asi už nebudu).

[vidlak-z-vesnice]

Debatu o tomhletom vidim docela často a chtěla jsem se zeptat, jak jste to vy měli s výukou informatiky? Protože já ji měla od čtvrtý třídy na zákldace až po třeťák na gymplu. Učili nás psaní všema deseti, word, excel, powerpoint , základy programování, dělání webový stránky, hardware a tohle všechno a vždycky jsem měla pocit, že to je jako standartní??? Ale asi ne???

Po diskuzích s některými lidmi z mého okolí se obracím i na čumblr. Od té doby co jsem začal studovat informatiku (dobře není to moc dlouho, ale možná o to horší to je) si uvědomuji, jak špatná je počítačová gramotnost běžné populace a tím myslím i své vrstevníky, akademicky angažované lidi a podobně ne pouze starší generace. Také vidím jak i přesto že jsem chodil na gympl, který nás má obecně připravit na víceméně všechny vysokoškolské obory, byla výuka v tomto směru zcela nedostačující (nebo spíše vlastně neexistovala). Proto mě dost zajímá, jaký máte pohled na výuku informatiky a jestli byste uvítali udělat z ní plnohodnotný středoškolský či rovnou základkový předmět. Myslím tím například pořádně probrat hardware, naučit se základní funkcionality operačního systému, základní protokoly, třeba HTML a základy nějakého začátečnicky přívětivějšího programovacího jazyku jako Python a samozřejmě taky nějaké bezpečnostní zásady.

Sice mám udělaný poll and budu rád za jakoukoliv diskuzi v komentářích či tags.

[kocourmokroocko]

Neuroatypický páteční okýnko🐝🧠🐞

Ty nejmenší věci v mým chroustím životě měly vždy jasně daná Pravidla. Nebo jsem si alespoň myslel, že jsou to Pravidla, dokud jsem se nedozvěděl, že to vůbec Pravidla nejsou a že se ta věc dá dělat i jinak, a pak jsem byl šokován. Otřesen. Zhrozen. Ta věc se dá dělat bez Pravidla??? Strašný. Svět de do kytek, když mi byly tři roky, dělávalo se to všechno p o ř á d n ě.

Příklad takovýho Pravidla byla šňůrka na brejličkách. Nebožtík doktor Bartoš mi je ve čtyřech letech předepsal, když jsem si mamince stěžoval, že vidim všechno dvakrát, a kádr Bartoš z toho vyhodnotil "Hm, hm, ano, to je jasný, dvojitý vidění, máte to dítě krátkozraký, to já vim, na zmerčování krátkozrakejch šprtů mám já továrnu" a nekompromisně mi je předepsal. Nenáviděl jsem je, jednak proto, že krátkozraký jsem nebyl a s těmi brýlemi jsem viděl dvakrát A K TOMU rozmazaně, a druhak proto, že mě strašně lechtaly na nose. Kdykoliv jsem zmizel z očí rodičovského předáka, okamžitě jsem si je sundal. Víte jak, jako vyvrhel. Buřič. Zlosyn. Maminka na mě ale bohužel přišla, a dala mi na brejličky takovou tu šňůrku kolem krku, spíš abych je alespoň po sundání na protest nezazdil do hradu na pískovi��ti, když už. Jenže v mojí hlavě byla šňůrka ✨magická✨ šňůrka Absolutní Nesundatelnosti, a když mi nandala brejle se šňůrkou, tak jsem si je prostě sundat nemohl. To bylo Pravidlo. Byl jsem lapen, zatčen, ve šňůrkový šatlavě, odsouzen k brejlounství. Šňůrka kolem krku? Muž v železné masce to neměl ani způlky tak složitý, jako já. Pokud jsem měl na nose brejle se šňůrkou, musela mi je máma sundat večer sama, protože na to já jsem neměl dostatečnou jurisdikci. Sakra, Džony, já svůj odznak za takový porušování protokolu riskovat nebudu, ses posral.

Další taková věc byly složené nadávky. Na střední jsem díky věrozvěstným kamarádům z larpu zjistil, že se daj spojit dvě nadávky dohromady a udělat ✨SUPERNADÁVKA✨. Taky se dá před nadávky přidat libovolný přídavný jméno a udělat je ještě víc specifický a přiléhavý situaci! Byl to pro mě novej svět. Objevil jsem Ameriku. Já můžu říct "pojebaný zlověstný kundivál"?? To je legální???? V týhle zemi??????? V TÉTO EKONOMICE?!

S každým takovým Pravidlem, o kterým objevím, že to neni Pravidlo, se můj život vždy nenávratně změní. Připadám si jako člověk, co se hned po narození dobrovolně zatknul* a v průběhu let hraje takovou velmi nízkorizikovou únikovku sám se svým mozkem.

PNDJ: Lokální matla má v životě hrozně moc vzrušení!!

*Říká se tomu OCD, ale "zatknul jsem sám sebe" zní prostě mnohem víc frajersky, než "v batolecím stádiu můj mozek přestal kompletně přijímat serotonin a od tý doby mám obsedantní kompulze a fakt nepraktický chápání fungování světa".

[zlobiva]

Ten tvůj blog je tak mysteriózní, že potřebuju vědět víc!! 😄 musím přemýšlet nad tím, co jste vlastně za lidi 😄 Dělali jste si někdy MBTI test? Můžeš sdílet výsledek vás obou? Nebo popsat ve stručnosti, jací jste? Doufám, že už to není moc. 😄

Mně vyšlo ISFP a @douxterrel ESFP.

Já jsem tělem i duší umělec. Mám ráda uvolněnou atmosféru mezi lidma a jsem hodně otevřenej člověk. Na první pohled jsem spíš rezervovaná, ale jakmile si danýho člověka nebo určitý prostředí zmapuju, tak nezavřu hubu. Všechno mě fascinuje a potřebuju neustálej přísun informací na moje oblíbený témata. Nenávidim konflikt, sama jsem celkem mírumilovná a mám ráda, když se ostatní můžou v mý přítomnosti cítit sami sebou.

Terrel je zase děsně netrpělivej a ze všeho si musí dělat srandu. Mám z něho pocit, že se pořád fláká, ale z nějakýho záhadnýho důvodu má vždycky všechno včas hotový a v prvotřídní kvalitě. Naopak, když ho vidim pracovat, tak to zrovna předstírá, ha ha! Na první dojem může působit jako namachrovanej debílek, ale ve skutečnosti je to hrozný zlato! Často se chová, jak když mu je 5, ale má v sobě i část, který je tak 80 let. S každym se musí kamarádit nebo bavit. Při sexu má často záchvaty smíchu, nebo zpívá písničky z 50 odstínu šedi. Je kreativní, nesnáší plánování, dobře řídí ostatní, vyžívá se v estetice a žije ze dne na den. Má v sobě tolik energie a vymýšlí tak šílený nápady, že mi tím někdy leze pěkně na nervy, ha ha! Umí být ale naprosto vážnej, když to situace vyžaduje.

[ocean-prachu]

molekula

tráva ještě neni vyprahlá, ale je cítit, že tomu úplně moc nechybí. hřiště je rozježděný a pokaždý když se objeví bílá dodávka zvedne se oblak prachu, kterej se potom neslyšně snáší na hromadu bordelu u schodů do baráku. kolem dokola běhaj čokli a když se jeden přiblíží moc blízko druhýmu, začne výhrůžně vrčet. hlavně ten bílej. vypadá jako vlčí mládě. má hluboký teskný oči. sedíme uprostřed šapitó na ušmudlanejch matracích a kolem mě lidi drolej do kovový nádobky různý prášky a míchaj večerní koktejl s příchutí mandarinek. 

vzduch se skoro nehejbe.

můžeme?

jo můžeme

márinka mě vezme k sobě. v rohu pokoje stojí starý křeslo obalený červenym přehozem. nesvítí tam moc slunce a ve vzduchu je cítit jeho vůně. naplní vodou bílej kýbl a vloži do něj kámen z dunaje a uřízlou petku. vyšroubuje víčko a na vršek položí alobal. zamáčkne dovnitř a vytvoří malou vaničku, do který mam odklepávat popel z cigarety. propíchá vaničku špendlíkem a potom popel smíchá s nažloutlym práškem. má specifickej zápach. v pokoji je ticho a přes dveře dolíhají dovnitř tlumený zvuky denního provozu.

ale to se nás netýká, my sme sami, my dva, já a šaman.

natáhni co nejvíc můžeš

zapálí obsah vaničky a jak vytahuje petku z vody, plní se bílym kouřem. je ho hodně. cítim jeho hustotu a potenci. odendá vaničku a já se zhluboka nadechnu, co nejvíc můžu, až už nemůžu

zkus to podržet

zadržim dech a tíha mýho těla mě zakloní dozadu. jak dopadám na měkkou postel vidim skrz zavírající se víčka jak se realita přede mnou vytrácí a skrz ní se prolíná realita úplně jiná.

najednou je všude tma a v tý tmě přede mnou tančí mystický ornamenty. jsou to obrysy hadů a rukou, který se spolu prolínají a otáčí kolem dokola ve světlejch a nebolestnejch barvách. hledám něco čeho se zachytit, asi zvuk, protože vim že oči mam zavřený a nedokážu je otevřít. ale moje vědomí, který sem už možná ztratila mi řekne, že nic takovýho hledat nemůžu, že nic známýho nenajdu.

neboj se

ponořim se do vnitřku mandaly. mam pocit, že hadí oči ke mě promlouvají a vedou mě někam dál. můžu vejít. připadá mi to jako město, to místo kde se ocitnu. město plný barev a tvarů, co sem nevěděla že existujou. co se děje ve zbytku věčnosi nejsem schopná popsat slovama. skutečnost je všeobjímající a nemá žádný známý zákonitosti. až v jednu chvíli, kdy nejsilnější účinek odezní najednou cítim kolem sebe otisky lidí, co to místo obývají. nebo co ho navštívili. začnu se smát. ještě chvilku se rozhlížím, ale vim že dál už nedohlídnu a že je čas jít zpátky. márinka zakašle a pak ještě jednou.

uvědomuju si postel a pokoj a svoje tělo. otevřu oči. otevřu oči, ale nejsem si jistá jestli jsou skutečně otevřený. jakobych viděla všechno kolem přes krajkovou záclonu utkanou z jemnejch pastelovejch barev. nedokážu se zorientovat a tak poprosim márinku aby rosvítil.

vítej báro

zubí se v tom červeně potaženym křesle. podá mi cígo a začne pomalu mluvit o tom co sme prožili.

opouštim špinavý království prachu a venku už je tma. tma a teplo, je to příjemný a odlehčený. moje myšlenky vystoupily na chvíli ze svojí nekonečný spirály a najednou nejsou.

najednou nejsem.

[voytechsvinem]

KDYŽ MĚ BRALI ZA VOJÁKA...

stříhali mě dohola.

Což asi znamená jediný. Že svoje "psychický problémy a výlevy" řešim jedinou cestou, kterou to umim úplně nejlíp. Udělat si něco s vlasama, a ve 2 ráno o tom napíšu.

Já vim, skvělej způsob jak cokoliv vyřešit.

I když pro mě jo, protože nedokážu řešit problémy slovama, problém introverta, ehm.

Jenže je nejhorší to, že tohle je nevyřešitelnej problém. Jo, přiznávam, potřebuju prostě záplatu.

Záplatu na to prázdno. Ale každej pod tim vidí jenom to svý, i když pravda je jedna. Jenže já nejsem člověk co bude přesvědčovat, dokazovat a ukazovat. Já se tom radši začnu zase časem topit, a řešit všechno jako dřív. Záplata bude potřebovat po čase opravit a ta další taky a tak dále.

A za chvíli to neskončí jenom u random tetování a cirkusárnama s vlasama.

Já řikam pořád, že se vrátim na začátek, že u toho alkoholu skončim tak jako dřív. A budu na to nabalovat další věci.

A i přes to se budu snažit každou chvíli, kdy to půjde, být s tebou a nelepit to záplatama.

Ale. I záplaty jednou dojdou. A já, jako každej, budu zase na začátku. Ztracenej, bez tebe, ale "dokonale" zazáplatovanej, sešitej, na oko opravenej.

Nechci vědět, co bude zejtra. Chci dál snít a doufat. I kdyby zbytečně. Já vim, že jsem to nikdy neřekl. Ale nebyl bych tady. Pár lidí ví o mejch pokusech v poslední době.

Pokaždý mě zachránila "obyčejná" myšlenka na tebe.

Asi tolik bych řekl, nebo spíš napsal k tomu, jak moc pro mě znamenáš, a co všechno v tobě vidim, i když to nedokážu dát najevo, a svym způsobem přešlapuju, i když si to ostatní vykládaj jinak. Možná ubližuju jinejm lidem, protože chci bejt s tebou.

Nevim.

Ale ty jsi můj důvod pro všechno. Nikdy jsem neřekl "NAPOŘÁD".

Tobě bych to chtěl říct. A chtěl bych, aby to tak bylo.

Ale život bohužel neni film ani pohádka.

[vojtechnadetoxu]

Měli jsme se potkat v úplně jinou dobu. Možná v jinech životech. Nebo by třeba stačila jiná situace. A nebo to nemělo bejt všechno tak jiný. Já nevim.

MOžná jsem měl konečně opustit to, že budu ve všem hledat důvod proč proč se vysral na tolik vína a všeho. Nebo jsem si to neměl slibovat. Fakt nevim, proč jsem takobej kretén.

Proč řikam, že mi vyhovuje bejt sám, ael když jsem byl s tebou tak jsem sám už nikdy bejt nechtěl. Proč si už po několikátý v životě slibuju, že se s tim problémem půjdu lé=čit, a začnu s tim něco dělat s pomocí, když to nedokážu sám, a nikdo to nechce dokázat se mnou.

Proč pořád hledam důvody v jinejch lidech, a ne sám v sobě, nebo sám pro sebe. )Každej důvod kterej vidim sám v sobě mě nechává v tom, že je lepší se upít k smrti (a ano, tohle píšu totálně na mrdku, a ještě dneskla nekončim, takže opět klasika, jestli neskončim mrtvej pozvracenej někde na ulici nebop na záchytce, tak nechápu), než hledat někoho, kdo to pochopí a bude při mě ve všečch těch sračkách. Já vim že je to sebestředný, myslet v tomhle jenom na sebe, ale každej z nás kurva někdy potřebuje někoho, kdo při něm bude v jakejchkoliv hovnech. A že jsem ten člověk, kterej ti to kurva oplatí. Jenže co. Když potřebuju pomoc já, tak se to stejně otočí nakonec proti mě, protože neřeknu doslova "prosím, buď tu pro mě, vím že to bude lepší". Budu ti to naznačovat tim, že budu o svejch problémech mluvit tak moc, že se nakonec sebereš a odejdeš. Necháš mě se v tom utopit. Nekonečenej kolotoč. Alkohol, provblémy a odmítnutí. Každej problém vyřeší alkohol, každý odmítnutí vyřeší alkohol, většinu problémů alkohl způsobí a většinu odmítnutí taky. Problém je na světě a řešení? Alkohol. Odmítnutí? Alkohol vyřeší.

Tenhle život je fakt sračka, nevim jestli se někdy někdo z alkáčů "svěřil takhle veřejně", ale já to píšu asi za všechny tak, jak to je. Protože každej, kdo cokoliv řeší alkoholem, si myslí, že alkohol a nějaký aktivity okolo (který se samozřejmě netýkaj lidí) jsou řešešní. A že bejt sám zavřenej s vínem a Netflixem taky vyřeší všechno, protože se ztoho vyspíš. To sice jo, ale do jakýho světa. Abych to nějak zakončil, dokud mi nějak normálně funguje hlava.

¨Děkuju, že jsem z nějalkýho důvodu začal pít, že jse msi díky tomu posral život, vim, že to nejde vráti zpáýtky, a asi to ani vracet zpátky nebudu. Přejte mi prosim štěstí, třeba jednou najdu ten důlvod, kterej mi se všim pomůže. I přes to, jak moc je to sobecký, aspoň jednou v životě pomozte někdo mě.

[asizivothoney]

Co očekávám?

Od začátku jsem věděla, že to s tebou nebude lehké. Že nejsi úplně jako většina kluků, že nemáš zájem si se mnou vypisovat na fb a smsky nám sloužily pouze k domluvení místa a času, když jsme měli někam jít. Ani si mi nijak nepodlézal, ani si neměl úchylné narážky, prostě nic. Až jsem si říkala, jestli máš vlastně zájem. Pak přišel první polibek od tebe a já věděla, že ano. Mám to před sebou jako by to bylo dnes. Když jsme sešly z rozhledny a sedly si na lavičku. Ty sis zapálil cigaretu a držel sis mě u sebe. Foukal vítr a všude byla temná tma. Jen jiskra od tvé cigarety jevila zmínku světla. Už v ten moment jsem věděla, že to není tak, jak by to mělo být. Cítila jsem, že něco není v pořádku. Jakoby sis nebyl jistý ničím a každou vyhaslou cigaretou ses přes to snažil přenést. Už v ten moment jsi mi řekl, že to není ani možné, že se líbím tvému kamarádovi a ty by si mu to nemohl udělat. Ano, již vím, že to byla jen milosrdná výmluva.

Nechtěla jsem vztah. Bála jsem se jej, protože jsem byla raněna z předchozích zkušeností. Ty jsi o něj taky nestal, a proto jsem myslela, že nam to bude “fungovat”. Věci se ale začaly měnit. Asi jen z mé strany. Trávili jsme spolu celkem dost času. Ostatní kluci mě nezajímali. Začínal si tu pro mě byt pouze ty. Udělala bych pro tebe všechno. Způsobovala jsem si bolest sama sobě jen, abych ji nezpusobila tobě. Lhala jsem sama sobě. Nevím, kdy přesně se to stalo, ale zamilovávala jsem se do tebe. Každým stráveným dnem čím dál víc. A ty jsi byl stále stejně chladný. Jsem člověk, který se hrozně přizpůsobuje druhým a nedokázala jsem dávat najevo své city, pokud ty jsi od nich měl odstup. Možná to byla ta chyba. Nevim, co teď očekávám. Chtěla bych s tebou být. Záleží mi na tobě. Chtěla bych ti pomoci, protože vidim, že tě něco žere. Ty se ale nesvěríš. Mně ne,a jestli někdy někomu vůbec.

Chci si o tom s tebou promluvit. Jak to cítíš ty? Jsi pod tou maskou citlivý kluk? Prosimte, mluv se mnou. Musím to ze sebe dostat. Chci jit do Nového roku s čistým štítem.

[f0rbidd3nfru1t]

už mě přestává bavit tahle podivná fáze mýho života. Všechno je jiný každej den přitom furt stejný, pořád mam v hlavě veci který by tam prostě neměly kvůli tobě být. Nemůžu si dovolit být to co chci být, nemůžu vážně chtít to, co někde vzadu hluboko pořád potlačuju. kvůli tobě. Aby ses měla líp, když všichni říkaj, že je ti beze mě líp. Co znamená líp? Vážně jsem to, co nechceš, nemůžes chtít? To co nesmíš chtít, abys nebyla zase špatně. Ale co doopravdy seš? Seš na tom líp? Už ses posunula? Posouváš se? Já se pořád zasekávám. Taky se posouvam, ale jinym směrem. Pořád tě vidim nějak vedle sebe, ale ty mě ne. Unavuje mě přemýšlení o tom jestli se na to vysrat a prostě to to dusit do doby než budeš ve mě mrtvá nebo co? Co po mně chceš? Komu mam věřit? Všichni říkají, že je beze mě líp. Tak bych měla přestat přemýšlet o tvojí vůni a vlasech. Tak mi prestaň lézt do hlavy, odstěhuj se, vypadni. Jak to mam udělat? Chtěla bych být ta hodná, nesobecká. Nejsem. Chci bylt tvý štěstí i neštěstí, ale ty nevidíš můj pohled a styl žití. Asi ti to nikdy nevyhovovalo a moje já asi taky ne. Jenom nějaká představa ze vzpomínek, kterou jsi milovala. Byla jsem taková vůbec někdy? Nebo si vždycky milovala jen nějakou vymyšlenou pohádku? Co když jsi mě nikdy nemilovala?

[bliju]

Sunday, 20.1. 2019

ČTU, ČTU, ČTU.

Začátkem listopadu jsem si zaříila kartičku do knihovny a od tý doby jsem přečetla 7 knih a osmou mám rozečtenou. A protože tipů na knihy neni nikdy dost tak to sem šoupnu. A taky se mi to bude hodit, až se mě někdo bude ptát, jaká ta kniha byla a já už si to nebudu pamatovat :D

(Jelikož jsem posledních několik let četla jen co se dalo stáhnout do četečky, tak jsem hodně jsem četla takový ty “instagramový hity”, český autory a podle mě ne-zas-tak profláklý tituly, aby to bylo do čtečky.)

ŠLEHAČKOVÁ OBLAKA - TEREZA SALTE

Jelikož čtu její blog asi 3 roky, tak jsem byla zvědavá. Upřímně jsem u toho vždy po pěti stranách začala usínat a měla jsem co dělat, abych to vůbec dočetla. Za mě blog mnohem lepší.

AFRICKÁ ZIMA - TOMÁŠ ŠEBEK

Mimo popisů operací, kdy se mi zvedal žaludek a dělaly mžitky před očima je to hrozně super. Úplně jiná forma, protože Tomáš neni spisovatel a vlastně je to “jen” jeho deník. Ale určitě to stojí za to a hlavně velkej obdiv pro všechny, kteří tohle dělaj! Klobouček.

NOVÁ ODYSSEA - PATRICK KINGSLEY

Pro mě hodně srdcovka, protože migrační krize mě poměrne dost zajímá a takovýhle pohled na ní je hrozně super. Podle mě povinná četba úplně pro každýho! Patrick totiž prošel všechny trasy a s jedním migrantem jel až do Švédska, pozoroval ho a všechno je tu popsané. A taky pohnutky migrantů z různých zemí, kdy člověk pochopí, že to fakt neděj proto, aby měli v Evropě všechno zadarmo a žili z dávek.

TEORIE PODIVNOSTI - PAVLA HORÁKOVÁ

Čeklala jsem něco úplně jinýho a nakonec mě to asi zas tako moc nebavilo. Kniha je vlastně postavená na zvláštních snech hlavní hrdinky. A jelikož je to velká intelektuálka a vědkyně, tak když nesní, tak si pokládá zajímavý otázky. Ale zas když jdu po místech, který jsou v knize, tak se mnohem víc zamyslim a spousta myšlenek v ní dává smysl.

JOHANA - ZUZANA DOSTÁLOVÁ

Přečteno za víkend a naprosá pecka! Občas jsem se fakt musela zamyslet a dávat si pozor, abych nepadla do deprese, protože se v tý knize docela vidim :D  Začíná se, když je Johaně asi 8 a končí nějak po 30. Během knihy je revoluce a pak spousta možností, rozhodování a lásek.

LOSOS V KALUŽI - MARKÉTA LUKÁŠKOVÁ

Další super knížka hlavně tim, že hlavní hrdinka je skoro stejně stará jako já. Hodně mě to bavilo a nějaký její myšlenky, jakoby byly z mojí hlavy. Podle mě příjemná oddychovka.

MOMENTKY - BARBARA NESVADBOVÁ 

Dostala jsem jí od Ježíška a tochu se zalekla, jestli mi tím nemělo být něco naznačeno :D Mimo to, že jsme z toho měla trochu depku a občas jsem měla docela na krajíčku, protože ač hrdinkám bylo tak o 30 let víc, tak jsem se tam občas fakt viděla. Některý příběhy byly super a měla jsem je přečtený jednim dechem, jiný mi zas přišly, že se tam vůbec nehoděj a jakoby mimo kontext. Ale jak už to bývá, tak jse to tenktá knížka, kterou má člově rychle přečtenou. Docela mi vyhovovalo, že na sebe ty povídky nenavazují a jednu dám za tu krátkou cestu metrem. 

A teď mám Chucka Palahniuka a jeho Snuff a rezervace na Pandu v nesnázích a Za oponou války. Takže až zas něco počtu, tak si to sem zaznamenám. 

[isthereevenanything-blog]

SEN

               Stojim na skákacím prkně. Přímo přede mnou se nerozprostírá malej rybníček až skoro bázen, i když ne tak jasně ohraničenej od okolního prostředí. Prostě jenom tak jemně přechází z mechu a bahna do vody. Kupodivu neni ani trochu přírodně nepravidelnej. Má jasný čtyři stěny čtverce i když jako celej se mi zdá spíš jako kruh. Podivně zeleno šedo hnědá barva toho vodonetoku příjemně ladí s outfitem převozníka, šejdíře co mě nálakal k týhle až bizarně familiární zkušenosti.

               Skoč do vody. Plav směrem dolů a dočkáš se toho na co si celej život čekal. Štěstí pravda ? To nevim, šéfe. To víš jenom ty. Mám posraný kalhoty, bojim se jak malá holka, skočit plavat a co dál ? Co je dole ? Co je pravda ? Co je štěstí ? Nemám nejmenší tušení.

               Naštěstí nejsem sám. Tlustá až odporně do společnosti přijmutí hledající kurva stojí hned vedle mně. Na hlavě má falešný kočičí uši a její černá gotik róba mě vyloženě děsí. Usměje se na mě a spolu s její ne o moc víc atraktivní kamarádkou skáčou do prázdnoty rybníka. Mám pocit že to neni poprvý co tohle dělá. V jejím odhodlání je něco skutečnýho.

               Voda šplouchá kolem jejích obrovsky nechutnýho kusu tuku a cév. Mě se ani nedotkne, jako by to byla věc jenom její a já sem s tim neměl co do činění když ve stejnou chvíli mám pocit jako by to dělala jenom pro mě, jako by mi chtěla ukázat že to neni nic těžkýho ani neobvyklýho. Skoč. Dělej. Skákej. Čeho se bojíš ty malej přizdisráči ?

               Skáče a lístek s číslem 345 kterej už nějakou dobu žmoulám ve svojí propocený pracce mi řiká že sem na řadě. Šejdíř se na mě směje. Ne. Vysmívá se mi. Dělej už ty vole skákej. Ta tlustá píča před tebou ani nemrkla okem a už vidí pravdu, štěstí. Tak čeho se bojíš ty hovínko ? Skákej.

               Skáču.

               Kolem neni nic. Ne. Nic je slabej výraz. Prázdno. Vokno. Hole. Díra. Nezaplnitelná chyba kterou máme každej v nás. Každej organismus musí bejt nečim poháněnej, protože jinak by jenom ležel a nedělal nic. Může to bejt sexuální chtíč. Chtíč zabíjet a bejt lepší než všechny ostatní zviřátka. Dej tomu méno jaký chceš hele to je mi fakt fuk. V tom plavu. Ani neplavu. Spíš jenom tak klesám k ničemu a občas hodim jedno dvě tempa prsíček. Kolem furt černo s divnym odstínem tmavě zelený. Prázdno. Prázdno který nechce bejt prázdno. Chce se nechat naplnit. Chce se naplnit. Až sem cejtim škaredej zákeřnej úsměv šejdíře. Vysmívá se mi. On to nikdy nezažil. On to stvořil. On není člověk. On není bytost. On je myšlenka.

               Bam.

               Nestojim nikde. Jenom sem. Koukám. Vidim. Co vidim ? Co vidíš ty ?

               Koukám a vidim víc než prázdno. Víc než prázdnou chybu která se chce naplnit. Stojim na louce. Ne. Stojim na silnici. Jednoproudý a vlastně i dvouproudý podle toho jak velký sou v tomhle světě auta. No to samozřejmě v tuhle chvíli netušim. Stojim a čumim.

               Přede mnou se rozprostírá obrovský jezero, moře, oceán. Netušim. Prostě hromada vody. Řikám si dopíči to sem mu na to fakt skočil a utopil sem se ? To sem ale kokot lol. Obrovskej oceán očividně končí. Ale nekončí tam kde začíná pevnina. Tam samozřejmě taky končí ale vlastně jako kruh pokračuje každym dalším kouskem země a nekončí tim pádem nikde a tam kam až vidím očividně nekončí. Ne. On končí uprostřed. Uprostřed toho všechno je vír. Možná vodní možná nákej jinej to fakt netušim. V půlkruhu kolem víru sou rybářský chaty na ničem nepřipevněný, jenom tak brousej po hladině. U každý z nich je připoutaná loď ať už okázalá milionářská jachta nebo b��rka ze dřeva a rezavejch šroubů. Vody je nekonečno a neustále i když tak pomalu aby její proud moh utáhnout jeden postarší rybář na pádlující lodi proudí do toho středobodu všeho. Voda tam končí. Uprostřed se slejvá a už od pohledu je v tom bodu její konec. „z Toho místa ze nikdy nikdo nevrátil.“ Ani mrtvej, si řikám v hlavě.

               Absolutně nemám ani nejmenší poněti co mám v tuhle chvíli dělat. Kde sem se vůbec potkal se šejdířem. Proč sem sem skočil kůli nějaký tlustý krávě ? Nechtěl sem bejt slabší než vona ? Zasraný ego. Koukám kolem sebe. Lidi nikde, i když důkazy jejich života sou všudepřítomný. Pobřeží je plný stromů který napůl seděj na pevnině napůl v moři, jejich obrovský kořeny nemaj žádný problémy žádný nepřátele sou tam kde sou a sou tam proto že jinde bejt nemohly našly si jejich nejlepší cestu a tý se držely. Jenom tam tak stojej stejně jako ta voda. Stojatá voda je jeden z mejch největších strachů. Utopení je ta nejhorší smrt ever. Možná proto sem hned ze začátku musel skočit do stojatýho tajemnýho rybníčku.

               Všechno je to ve zlověstnym odstínu tmavo šedo zelený.

               O dvacet metrů směrem dolů po silnici stojí dredař s velkym baťohem. Snad mi pomůže.

               Šéfe kde to kurva sem ? ty seš tady novej viď ? šejdíř rybníček a teď si tady. No tak nák, ty tady žiješ od narození ? nene, v tomhle světě nikdo neni od narození, každej se sem dostane až v průběhu svýho života. Hledal si šejdíře ? ne, on si našel tebe. V tomhle světe se lidi narodit nemůžou. Ve skutečnosti tady ani lidi nemůžou prcat, protože v tomhle světě nemůžeš cejtit dobrý pocity. Všechno je šedivý jak metaforicky tak dovopravdy. Ale buď v pohodě pokaždý se můžeš vrátit do normálního života. Jenom to musíš chtít. Moc to chtít. Dovopravdy to chtít. Jinak jestli se ptáš co tady dělat kousek odsaď je město, tam najdeš zábavu.

               Dík.

               Přijíždí auto. Esúvéčko. Řídí ho fotbalová máma to poznám už z dálky.

Je to jednoproudová silnice.

               Mávám na ní, ale ona mě neregistruje, jede dál jako by někam spěchala.

               Už je to jasný, najíždí na mě, chce mě zabít. Uhejbám a snažim se vyhnout nevyhnutelný srážce s ní. Povedlo se mi to. Auto rozstříkaný ve stromu a čumim na dredaře jakože cože ?

               No hele to je tady normální občas prostě těm lidem šibne, jako když sou zombíci, viš co. Je to zvláštní svět tady.

               Ok.

               Du do města. Ve městě je to stejný jak v divočině. Ten zasranej tmavozelenej odstín je všude. Lidi maj chudý smutný hadry a nevšímaj si mě. Očividně tam nezapadám a nejsem jedinej. Je to ale netrápí, musej si vydělat na chleba. Musej žít. Chodim tak po ulicích města. Mrakodrapy sámošky hospody. Všechno zelený jak ten strom. Vidim mapu celýho zasranýho kontinentu. Je to kruh. Všichni víme že to je kruh. Nikdo však nikdy neviděl konec toho kruhu, je tady pár království nebo jak tomu mám říct, dystopie svýho druhu. Města obrovský ale jak v komunistickym rusku. MHD je zadarmo ale jenom každá asi třetí jízda vole nebo já nevim kolikátá jednou po mě prostě prachy chtěj a podruhý ne. Naprosto to nechápu. Z jednoho z těch obrovskejch mrakodrapů padá ženská. Rozplácne se o chodník každýmu je to fuk pokračujou dál tohle je tady asi na denním pořádku. Lidi prostě umíraj a všichni to vědí a nevadí jim to. Jedu vlakem. Pičo čumim že očividně sou fakt vyspělý ale letadlo ani vrtulník sem zatim neviděl. Asi něco s hustotou vzduchu.

               Jedu zase metrem nebo vlakem nebo co to je. Tentokrát po mně peníze chtěj. Vyškrábu poslední drobný z kapsy kupodivu tady platěj zemský peníze. Musim jenom chtít a vrátim se domů. Zatim nechci. A nebo možná ten dredař kecal to voni dělaj.

               Čau tyvole. Je tady kačena moje sestřenice.

               Co ty tady. No hele musíš jet tam a tam. Do toho města tam tě čeká dobrodružství. Ména nejsou důležitý. Dobrodružství to chci ty pičo.

               Jedu tam a tam. Zelená a šedá mi fakt už lezou na mozek.

               Jedu tam a tam.

               Jedu tam a tam.

               Jedu tam a tam.

               Jedu tam a tam.

               Jedu tam a tam.

Jedu tam a tam..

Jedu a  tam a tam.

Jedu tam a tam.

Jedu tam a tam

,jedu tam a tam

Jedu tam a tam.

Jedu a tam tam .

Jedu tam a tam.

Každý jedu tam a tam píšu ručně žádný control v-

[pepperminttrip]

sex and the city 2.2  perpetuum debile

Takže po pár týdnech lítání v mracích kdesi s tím, že asi docházím k tomu, že mám Olivera fakt ráda jsem se dnes velmi rychle ocitla zpátky nohama na zemi a možná ještě pár kiláků pod ní. Ani se mi to nechce rozepisovat, ale dopiči to musí bejt všichni lidé mužského druhů stejní čuráci? Zdá se mi, že přemýšlejí následovně: hm, mám péro, kam ho dnes strčím? asi do první buchty kterou uvidim! nebo; hm konečně mi trošku narostlo sebevědomí páč mě někdo chce, tak zkusím někoho sbalit ne?  what the actual fuck? Měla jsem fakt dobrou náladu dneska, chtěla jsem si zacvičit, dát si sprchu a udělat si pesto z medvědího česneku, něco uvařit, potěšit sebe sama.. A ejhle. Esťa je spoko. To nene, takhle by to nešlo. Tak to nějak poserem ne? Nejsem ještě moc připravená na rozhovor s nemesis, ale ten přijde až přestanu bejt vzteklá jak pes. Vzteklýho psa bych si teďka dala, aspoň 4 na uklidnění. Zas mám chuť se zlejt. To nevěstí nic dobrýho. Takový sevření na hrudníku jsem nezažila od tý doby co jsem tušila, že muj ex mi někam zahejbá nebo dělá nějakou neplechu. Ten hnusnej pocit kdy se sevře uvnitř mě i to, co tam snad ani nemám a motá se mi z toho hlava. Tyvole. A já se jak píča blbá svěřuju o víkendu jak mám toho kreténa ráda asi a že mě baví po dlouhý době a že su kurva konečně over s mým ex. Tyvole. A já hloupá. Tyvole. Takže zas frigidní píča? Takhle naivní fakt su? Aj když si nemyslím že jsem tak naivní a že jsem to celkem zkrotila, tak jsem naivní snad ještě víc? A kolik té dětské naivity v sobě ještě mám? Jsem snad továrna na naivitu? A existuje někdo, kdo je naivní stejně jako já, nebo je hlavní otázkou, jestli existují ještě stále normální a milující chlapi? A taky; když ještě není over se svojí ex, má to cenu? Do takových věcí se přece nemůžu pouštět s nějakou jistotou. Zase jsem se zklamala.  Ale přestala jsem hledat, shánět, zajímat se a přislo to. Ale to je píčovina. Co mám říct svým kamarádkám? Jsou z něj nadšený, maj radost ze mě a ono se stane tohle všechno? Svět je uplně na hlavu!  Lidi hledají lásku, protože ji nevidí. Jsem asi uplně postižená v tom případě, nebo snad vidim až moc a celej svět jde proti mně? Asi si to moc beru. Když já ho ale měla fakt ráda.. mám.. co teď?  Mám chuť se na to vysrat, za bulvama se mi kypěj slzy, ale nejdou ven, jen mě tlačí do očí a těžko se mi z toho dejchá.  Jsem nejspíš jen hodně složitý stvoření.. možná mám složitý nároky. Možná jsem si zas udělala nějakej svůj obrázek, přes kterej nevidím vnější realitu. Možná. Já nevím. Po takovejch rozvahách vždycky pak jen sedím a čumím do prázdna nebo z vokna a hlavou mi běží: Já nevim, já fakt prostě nevim. Nevim. Furt dokola. Perpetuum debile. Vítej zpátky. A má vůbec smysl tě vítat zpátky, pakliže je možné že si nikdy neodešlo? Dá se nějak perpetuum debile zastavit? Nebo se v něm budem motat navždycky? A kde spí, pokud ho zrovna nevnímám jeho přítomnost? Přítomnost. Budoucnost je teď. A teď. A teď..