#ale říkat mu to nebudu | Explore Tumblr posts and blogs

violetwonder · 4 years ago

Text

Měla bych mu napsat a říct mu tolik věcí, jenže se k tomu nemám. Vůbec se mi nechce rozkliknout chatové okno k němu a předvést svou emocionálně labilní a nestabilní duši ve všech barvách. Nezvládnu mu čelit, hlavně když vím, že předloží několik zcela logických argumentů a já budu na prázdno otevírat pusu a nevědět, co na to sdělit. Ale jak jsem jednou řekla: “Když to tam prostě není, nenajdeš to tam”, že ?

Vím, že jsem ho jednu dobu měla plnou hlavu, ale možná to mělo skončit jen u “kamaráda na telefonu”, jestli mě chápete. Možná jsme se nikdy neměli potkat a jak to zpívá Michal Malátný v písničce Láska a Data, mělo to skočit tak, že spolu budeme jen pro ten pocit, že nejsme sami v pozdních nočních hodinách. A pak to prostě skončí a svět bude skvělej a mi nebudeme litovat, že jsme se nikdy nepotkali...a ano, neberte mě vážně.

Jenže jsme se do toho navezli o dost víc a moje vyhladovělá duše vlastně skočila jen po tom, co jí chybělo... a teď přemýšlí jak se z toho dostat, aniž by napáchala větší škody, než už jsou... Ne na sobě, ale na něm. Nezasloužil si mě potkat. Protože se upnul na představu něčeho co nejsem a já dřív shořím než abych byla tím, jako koho mě vidí.

A přitom by to bylo tak jednoduchý. Ve svý podstatě by to bylo možná naprosto skvělý, jen kdyby....

Možná jsem opravdu dost naivní, povrchní nebo já nevím zabržděná na bůh ví jakém věku, ale čekala jsem že budu na prvním rande tak nějak okouzlená (Jako tenkrát s eM. Kdy mě opájela vůně kterou se ovoněl a pronikavý modrý oči ... Alespoň ještě jednou bych ho ráda potkala, moc ráda, nebyl to jen vzhled, ale i myšlenky a mozek a tak nějak celkově), ale nestalo se. A pak mě přemohlo to, co bylo udušený pod těma nánosama nízkého sebevědomí a ... škoda mluvit.

Taky se dost snažím najít nějaký znamení, že udělám dobře když mu to všechno řeknu a zabiju veškerý jeho naděje a nebo úplně pravej opak...Ale třeba včera, když Annička Polívková v Účastnících zájezdu říká své matce, že si to obě konečně musí přiznat, že si nemůže mezi muži vybírat ... Jako znamení toho, že já si taky nikdy nebudu moct vybírat (což mi moje Matka vlastně řekla už v pubertě, ale no tak! Přece to není tak naivní chtít někoho, z koho půjdete do kolen jen ho spatříte! Nebo se pletu?) Takže bych měla dát J. šanci?... Ale přijde mi že bych mu ještě víc ublížila. A ublížila bych i sobě. Ale hlavně jemu, tím že bych dělala to, co se ode mě čeká. A já nechci, aby to skončilo tak, že jednou budu říkat “A nakonec jsem se do něj přece jen musela zamilovat, nezbylo mi nic jinýho, protože stál při mě a já věděla, že to musím udělat” ... A to není fér ani k němu, ani ke mně...Nechci aby byl někdo, o kom se dá říct, že byl ta jediná možnost kterou jsem já měla, protože jsem na něj prostě zbyla ...

Vím, že možná přemýšlím moc dopředu a nad zbytečnýma věcma, ale to je tak když jste zvyklí myslet z více stran. A pak tu v jedenáct vypisujete svý myšlenky, aby jste si je mohli trochu srovnat. A při tom vám to přijde naprosto trapný a nesmyslný...

Občas si říkám, že vážně tohle není vůbec pro mě....

Vztahy

Muži

a už vůbec nezmiňuji společenský život

#radši to nikdo nečtěte #vyblitek #a tak trochu mi to vůbec nepomohlo urovnat myšlenky

2 notes · View notes

aziz-the-fangirl · 5 years ago

Text

Kostnice, 1415 (III/?)

Alternativní historie, Uriáš/Zikmund Lucemburský, Jan Hus/Štěpán Páleč, Uriáš & Petronel, (Uriáš/Petronel), pálečo-apologismus, nakousnuto na pokračování ale pravděpodobně se na to vyka��lu jak se znám ¯\_(ツ)_/¯, žádný čekování reálií umíráme jako muži

Začátek // Předchozí

V rozporu s všeobecně rozšířeným míněním, čerti mohli bez problémů vstoupit na svatou půdu - stejně tak by klidně mohli nosit křížky, kdyby chtěli, protože přes jednu vrstvu látky vůbec nepálily. To, že nikdo nikdy neviděl čerta v kostele bylo způsobeno jinými důvody. Zaprvé, většina čertů kostely moc nemusela z čistě osobních důvodů. Zadruhé, ti čerti, kterým kostely nevadily, nebyli ten typ, který by na veřejnosti vyvolával rozruch tím, že by si vyrazil do kostela s odhalenými rohy. Uriáš byl ten druhý typ: kostely mu nevadily a vždycky radši pracoval nenápadně, účinně a chytře. Uriášovi kostely dokonce přišly nefalšovaně geniální. Místo prvoplánově sloužící jen a pouze pro komunikaci s Všemohoucím, a zpravidla podle tradice nacpané až po strop pozlaceným a postříbřeným kýčem. Ty čerstvě naleštěné svícny nikoho blíže Bohu nepovznesou, ale sypali do podobných hloupostí tolik peněz, jako kdyby ano. Nemluvě o falešných relikviích. Jediné, co by Uriášovi na kostelech snad vadilo, byla kázání od kněží, co si nevidí do úst, o věcech, o kterých neměli ani ponětí, ale to se dalo vydávat za úspěšné svádění služebníků božích na scestí, takže si vlastně nemohl na nic stěžovat.

Uriáš věděl, že Petronel si myslí něco trochu jiného.

Petronel zajisté viděl svatostánky jako důležité místo pro kontakt věřících s Všemohoucím, o tom nebyl pochyb. Jeho názor na výzdobu byl ale komplexnější: viděl v přeplácaných lesklých stěnách nevkusný kýč, kterým se věřící snažili Bohu zavděčit, protože nebyli dostatečně oddaní, dostatečně poslušní, dostatečně dobří; viděl ale i v každé minci, která za tu otřesnou výzdobu padla, poctu vzdávanou Hospodinovi. Myslel si, že do kostela výzdoba nepatří, ale když tam má být, ať je ta nejdražší a nejblýskavější. Také neměl rád, že byla v kostelech taková zima.

Uriáš celou ranní mši šilhal ze svého místa po králově boku na balkonu k zadním řadám v přízemí, kde se Petronel choulil sám do sebe a snažil se tvářit jako řadový věřící. Moc dobře mu to nešlo, ale ta myšlenka se počítá. Vypadal, jako by se chystal každou chvíli vyskočit z lavice a jít kázat místo kněze vepředu u oltáře.

Takový byl Petronel téměř při každém kázání, kterého byl svědkem. Bývaly doby, kdy se tak dobře neovládal a skákal kazatelům do řeči, opravoval je. Pak se ale naučil zachovávat dekorum a držet jazyk za zuby: Jednoho večera, už hodně dávno, když si jako obvykle prolívali hrdla vínem, navrhl mu Uriáš, aby Petronel teda kázal sám, když by mu to tak šlo. Hned další večer mu Petronel oznámil, že mu přidělili farnost. “Neměli by tě nejdřív vysvětit na kněze?” zeptal se tehdy Uriáš. “Já vlastně vysvěcený jsem, ne?” zářil Petronel na celou hospodu, “technicky jsem svatý. A vůbec, kvalifikovaný jsem až až.” (Po tom také Uriáš dostal ten nápad s tím rokem v Brně.) Petronel vydržel, na lidské poměry dlouho, na ty jejich s Uriášem relativně krátce. Po té, co Uriáš byl na jednom z jeho kázání, se vlastně ani nedivil. Petronel byl matla. Byl arogantní a pyšný a když se to vzalo kolem a kolem, vcelku neschopný. A neschopnost neměl jenom v rukou a v nohou, měl ji také v ústech a v jazyku. Jistě, uměl Bibli odříkat nazpaměť i pozpátku, ve všech bohoslužebných jazycích, ale to neznamenalo, že ji uměl vyprávět. Nebo že uměl kázat.

Uriáš se zpravidla nemodlil. Byl padlý anděl, takže by Všemohoucí jeho modlitbu stejně nejspíš nevyslyšel. Kdyby se teda Uriáš hodlal svěřovat zrovna Jemu. Což nehodlal. Navíc se ani neměl za co modlit. Byl živý a zdravý a takový bude ještě dlouho, dlouho, a co se týkalo lidí kolem něj, Uriáš dávno dokázal přijmout, že jim vypršel čas. (Nevěděl, jestli se Petronel modlil - s Uriášem po boku určitě ne, ale možná někdy o samotě, snad?) Proto když kněz vyzval věřící k modlitbě, jen sepjal ruce a sklonil hlavu. Rty se mu nehnuly ani o píď. Zikmund si vedle něj bezhlesně a svižně přeříkal modlitbu v latině. Zikmund k modlení přistupoval vysoce pragmaticky, co tak Uriáš vypozoroval. Jako k věci, co udělat musel. Po ránu se člověk musel převléct, umýt, najíst, stejně tak jako se Zikmund čas od času musel pomodlit.V Boha věřil, ale ne natolik, aby si myslel, že by jeho modlitby něco reálně mohly změnit. Což podle Uriáše bylo chytré, protože sám nevěděl, jestli něčí modlitby něco můžou změnit. To nebyla jedna z těch věcí, na které se čerti ptali Hospodina, když se mohli podívat nahoru, protože dostali službu u Brány. Možná by se mohl zeptat Petronela.

Kostelem se rozlehlo jednotné “amen,” a první lidé se začali zvedat k odchodu. Ani Zikmund s Uriášem neplánovali trávit tu více času, než bylo potřeba.

“Co budeš dnes dělat?” zeptal se Zikmund, když už mrazivým ránem vyrazili k domu, kde král Svaté říše římské při svém pobytu v Kostnici přebýval. Jen o krok za nimi šli tři ozbrojení členové královské gardy. Uriáše nevyváděli z míry. Spoléhal se na to, že lidé nejmocnějšího muže široko daleko budou rozumní a diskrétní.

“Dnes konečně zasedá koncil k jednání,” připoměl mu Uriáš. “Půjdu se podívat, jak jim to jde.”

Zikmund se zašklebil. “Včera i předevčírem, i ten den před tím disputace a teď i zasedání koncilu. Pověz mi, nechceš si rovnou nechat vystřihat kolečko?”

Už byli v Kostnici týden a Uriáš se den co den setkával s Petronelem, aby se spolu smáli handrkacím nad Biblí. “Myslím, že to by se nelíbilo ani jednomu z nás, nemám pravdu?” zavrněl Uriáš.

“Nebyl bys první kněz, který porušil celibát,” zasmál se Zikmund.

“Nebudu říkat, že mě ty jejich hádky nebaví, ale vlastně to dělám celé kvůli tobě,” řekl Uriáš. “Rád ti o všech usneseních poreferuji dnes večer u večeře. Abys to měl přehledně, z první ruky.”

Zikmund si teatrálně povzdechl. “Co bych jen bez tebe dělal…” Oči mu šibalsky jiskřily.

Uriáš si dovolil svůj vlastní dramatický povzdech. “Nemám nejmenší tušení.”

Rozloučili se před vchodovými dveřmi do domu - Zikmund šel dovnitř, Uriáš spěšně zamířil ke klášteru, kde se koncil chystal zasedat.

Petronel na něj čekal před sálem, ruce založené na prsou. Když před těmi pár dny zjistil, že sem Uriáš přijel se Zikmundem, vůbec se mu nelíbilo, že Uriáš našeptává do ucha někomu tak mocnému, aniž by mu to řekl. Uriáš tak dlouho váhal, jestli mu říct, že o našeptávání do ucha ani tak nejde, až už nebyl správný okamžik. No a, Petronel nemusel vědět všechno. Takže Petronel po ránu, když Uriáše viděl po Zikmundově boku při mši, vždycky chvíli trucoval. Uriáš ale pozorně počítal a každý den mu to vydrželo o trochu kratší dobu. Podle Uriášových odhadů by si to celé mohl poprvé odpustit někdy na začátku března.

“Dobré ráno,” pozdravil Uriáš civilně.

Petronel si povzdechl, spustil ruce podél těla a odpověděl. “Dobré ráno.” Bez dalšího slova vyrazil po schodech na ochoz.

Uriáš ho následoval.

Tentokrát poprvé nenaslouchali sami. Náboženské disputace většinu lidí nezajímaly, ale zasedání koncilu už bylo závažnější. Tady už se věci řešily, ne že se o nich jen mluvilo. Posluchačů nebylo mnoho - přece jenom se o všech rozhodnutích koncilu veřejnost včas dozví - převážně šlechtici nebo bohatí měšťané a místní duchovní.

Nejdříve si vyslechli počáteční ceremonie a úřední záležitosti. Poté se koncil pustil do papežského schizmatu, a po dlouhých a nesmyslných hádkách, který ze tří papežů měl větší právo úřadovat, koncil vynesl usnesení dát si polední pauzu.

Uriáš s Petronelem vyrazili na oběd.

“Nemyslím, že by kterýkoliv z nich měl být papež,” prohlásil Uriáš nad miskou husté polévky, lámaje svůj krajíc chleba na kousky. “Když ani nedokážou přijmout vůli koncilu a vzdát se úřadu sami.”

Petronel se na něj podíval s opatrností v očích. “Souhlasím s tebou,” připustil.

Uriáš se nemohl neusmát, protože to vypadalo, že Petronelovi se celkem nelíbilo, že s Uriášem souhlasí. Ostatně, tak to bylo vždycky. Petronel se snažil být dobrý anděl, ten nejlepší ze všech, a měl neustále strach, že když bude souhlasit s čertem, nebude ani tak dobrý anděl jako v dohledné době padlý anděl.

Petronel spěšně pokračoval: “Projednou! Projednou s tebou souhlasím. V tomhle konkrétně. Ale na papežský stolec určitě oba chceme dosadit někoho úplně jiného.”

Peklo by chtělo toho nejprohnilejšího a nejpříšernějšího kardinála pod sluncem. Uriáš měl vyhlídnutých pár ne-extrémních možností: smilníka, dva opilce, chlapíka ve spárech obžerství, tři lenochy, dva chamtivce, kleptomana a někde by tam našel i sodomitu či dva. Petronel by se na post papeže nespokojil s ničím menším, než s novodobým Ježíšem. Hledal by někoho, komu hlavou v životě neproběhla zlá myšlenka, kdo by znal Bibli slovo od slova. Uriáš tak nějak tušil, že jeho závodníci měli největší šanci na úspěch.

"Ano," přikývl Uriáš, "to určitě chceme."

Petronel se zájmem sledoval, co Uriáš prováděl svému krajíci chleba. "Je některý z těch tří od vás?"

"Jan," odpověděl Uriáš a měl co dělat, aby mu necuklo v obličeji. Neměl druhého vzdoropapeže rád. Bylo na něm dobře poznat, proč si ho peklo prosadilo. Proto byl vlastně rád, že Řehoř ani Benedikt se svého papežství nevzdali, protože to by teď byl Jan jediný právoplatný papež. A to neznělo moc hezky.

"Mělo mě to napadnout," odtušil Petronel.

"Některý z nich od vás?"

"Z téhle čeládky že by měl být jeden od nás?" rozhodil Petronel rozhořčeně rukama. "Nepadnul jsi z nebe přímo na hlavu?"

Uriáš zvedl ruce v obranném gestu. "Jen se ptám. Ze zdvořilosti." Rozhodl se Petronelovi nepřipomínat, že za ta dlouhá a dlouhá léta existence Země už nebe prosazovalo mnoho podobných, ne-li horších.

Petronel mu to ale možná viděl na očích, a tak rezolutně zkřížil ruce na prsou. “No, tak není.”

Když se koncil chvíli po poledni znova sešel, aby pokračovali v zasedání, začaly nesmyslné hádky tam, kde před obědem skončily. Tři strany se přetahovaly téměř hodinu, než si uvědomily, že v dohledné době se k řešení nedostanou. “Koncil odkládá řešení mnohopapežství na příští zasedání,” oznámil předseda sněmu, “a přesouvá se k dalšímu bodu programu: k případu heretika mistra Jana Husa z Čech.”

Sálem to vzrušeně zašumělo. Petronel po Uriášovi dloubnul okem. Uriáš se mezi kněžskými hábity snažil vyhledat Štěpána z Pálče. Našel ho vzadu, stranou - přece jen byl docela bezvýznamný, rektorem Karlovy univerzity byl před více než deseti lety, a účast na koncilu si zasloužil vlastně jen soupisem Husových bludů - v obličeji byl bílý jako stěna.

Uriáš ho litoval, hluboce a upřímně. Neuměl si představit, jaká muka to pro toho chudáka musí být, pozorovat Jana na lavici obžalovaných a vědět, že ho tam dostal svou tvrdou pílí. Ještě horší ale muselo být, že Jan to věděl taky.

Uriáš by se nikdy nenazval citlivkou. Měl slabá místa, tu a tam, pro ty neobyčejně lidské příběhy, a pravděpodobně měl emocionální škálu širší než většina čertů, co znal, ale nebyl citlivka. I tak se ale zhluboka nadechl a připravil se na to, že na Pálečově tváři v přímém přenosu uvidí ten emocionální kopanec do břicha, který mu uštědří jeho svědomí, jakmile Husa provedou dveřmi.

Jenže se nikdy nedostavil, protože Husa do jednacího sálu nepřivedli.

Všichni mluvili o něm a o jeho bludech a o tom, že je heretik, ale ani jeden jediný z nich nenavrhl pozvat si ho do sálu.

Uriáš si s Petronelem vyměnil pohled. Petronel otevřel pusu a měl na jazyku jedovatou poznámku, nejspíš, že je Uriáš zbabělec, když ani nenechá odsouzence naslouchat svému soudu, ale když si všiml jeho výrazu, pochopil, že nic takového v plánu nebylo. Omluvně se usmál a položil Uriášovi konejšivou ruku kolem ramen.

Štěpán zíral na své křečovitě sevřené dlaně a snažil se vypadat, že v místnosti není. Když byl vyzván, mluvil tiše a zdráhavě, a když vyzván nebyl, tak nemluvil vůbec. Uriášovi neušlo, že se minimálně ve svých představách snažil utéct před zasedáním na nějaké lepší místo, ale vůbec se mu to nedařilo.

"Měli ho nechat se bránit," zašeptal Uriáš, nevěřícně sleduje tu frašku v sále pod nimi. "Měli ho nechat se obhájit, ne? Tak se to dělá, Petroneli, viď? Nevymyslel jsem si to-- tak soudy fungujou--"

"Tenhle asi ne," odtušil Petronel. Zněl zmateně, ale kdo ví, jestli to bylo tím, co se dělo pod ochozem, nebo tím, co se dělo hned vedle něj na ochoze.

"Pro-- pro někoho," zamumlal Uriáš. "Červenec? S takovouhle budeme mít štěstí, když ho neupálí hned dneska." Sevřel dlaň v pěst. "Co jsem slyšel, tak počítal s tím, že se bude moct obhájit. To není fér, když chlapa, co jen chtěl otevřenou diskuzi, ani nepustí do místnosti. Většina z těch obvinění je založená na lživých tvrzeních a není, kdo by jim to řekl."

Petronel dlouho mlčel. "No," řekl nakonec, "ty to víš. Mohl bys jim to říct."

Uriáš k Petronelovi vzhlédl.

Nejspíš se netvářil, že je zrovna otevřený tomu nápadu, protože Petronel stáhl ruku, kterou Uriášovi položil kolem ramen, a rychle pokračoval: “Chci tím říct, že máš blízko ke králi, tak bys mu mohl něco říct-- já vím, že by tu Zikmund neměl mít moc pravomocí, ale oba víme, že králové si tyhle věci umí zařídit.”

Uriáš se nad tím zamyslel. Zikmund určitě nemohl ovlivnit to, jak koncil skončí, jaké budou jeho výnosy a usnesení. Ale tohle by, teoreticky, nemělo ovlivnit jejich rozhodnutí, pokud má koncil pravdu. Jenom by to ovlivnilo průběh Husova odsouzení. A Uriáš ho slyšel mluvit, slyšel ho kázat, a možná, kdyby mu dali prostor se obhájit, možná by se z toho upálení vyvlékl. Ale dát mu férovou šanci by snad nemuselo pro Uriáše znamenat, že pracuje proti svým příkazům. Kdyby náhodou se miska vah převážila příliš v mistrův prospěch, stačilo jen lusknout prsty a měl dost peněz, aby podplatil všechny přítomné a Kostnický koncil by skončil jak jen by peklo chtělo.

Aspoň by mu to získalo čas, když ne nic jiného. Získalo by mu to čas, aby navedl Petronela k Husově záchraně. Uvědomoval si, že byl Petronel matla, ale v tenhle okamžik ho nic lepšího nenapadalo.

“To by snad mohlo fungovat,” připustil Uriáš.

Petronel se usmál, sotva znatelně, a jakmile si toho všiml, spěšně zkrotil svůj výraz na neutrální.

Možná, že když Petronela napadlo tohle, nebude při tom, k čemu ho Uriáš hodlá použít, zas úplně neschopný.

#ff #obrozujem #obrození #česky #čeština #firefox #urinel #petriáš #uriáš/petronel #jan hus #huspálče

14 notes · View notes

baelovesuzy-blog · 6 years ago

Text

Diary day first

Dobře.....jsem puberťačka stejná jako každá jiná. I když nesnáším být srovnávaná s ostatními a být házená do jednoho pytle s ostatními mě štve, v tomhle případě budu muset udělat vyjímku. Jednu velkou vyjímku. Protože tyhle pocity už nemám komu říkat, budu to muset psát sem. Moje kamarádky ze třídy odešly a i když se snažím víc skamarádit s kluky u nás ve třídě, nejde mi to jak bych chtěla. Je mi 17 a moje srdce patří snad každému pohlednému klukovi na škole,ačkoliv projít mými kritérii pohlednosti není tak lehké,jak se na první pohled zdá. Jsem docela náročná milý deníčku. Ale to asi časem poznáš. xD Zrovna teď mi láme srdce jeden spolužák. Z mých tajných sledovaček jsem však zjistila že chodí s nějakou gothičkou....I když mám ten styl ráda,nemám jejich styl přemýšlení. Takže si můžu nechat zajít chuť. Navíc ten kluk vypadá,že je asi duševně nemocný. Někdo mu musel strašně ublížit. A já bych přitom tolik chtěla zažít story jako z románu,kdy ho moje nehynoucí láska vyléčí,protože mu dodá ztracenou důvěru v lidi.Jak těžký máme život, my věční snílci. Můžeme jen snít,než nás udeří krutá realita do nosu. A pak už nám zbudou jen oči pro pláč nad nešťastností našeho osudu. O tom tom třeťákovi raději taky mluvit nebudu. Oh bože jak on mě ničí. Našlapuju kolem něj po špičkách jako kolem nejvzácnějšího květu v zahradě a on mi ho vždycky někdo utrhne. Už to nedokážu snášet. Moje srdce se vždycky zblázní do naprosto nepravé osoby.

1 note · View note

thejohnnyslut-blog · 6 years ago

Text

Říkal, že to pomůže

Ani vlastně nevím, jak je tomu dlouho co se můj život otočil vzhůru nohama a vzhledem k tomu, že si nepamatuji na své předešlé žití s mým manželem je docela těžké určit, jak moc velké změny to jsou. Probudil jsem se v nemocnici a vedle mě seděl on ... On, můj manžel. Pohled upřený na mě, ty jeho velké tmavé oči hleděli na mě a já nevěděl kde jsem, kdo to je a proč tam jsme spolu právě my dva. Musela to pro něho být určitě dost velká rána, ale v ten moment jsme si možná ani jeden z nás neuvědomovali co ten druhý prožívá. Byl jsem ztracený, cítil jsem se sám a bezradný, jako kdybych se propadal do hluboké propasti ze které není cesty zpět. Všechno mi to bylo líto, bylo mi líto vidět ho, jak tam sedí a já si ho nepamatuji. V tom, že někam patřím a stále ještě žiji mě utvrdila má matka, kterou jsem bez problému poznal. Všichni museli mít ohromný strach a když si uvědomím, že tam Chittaphon seděl snad každý Boží den a já se probudím s tím, že si nic nepamatuji ... musela to být pro něho rána. Několikrát jsme se nepohodli a já byl zahleděn do toho, abych si vzpomněl na minulost, místo toho abych tvořil budoucnost a další společné vzpomínky, které budeme mít oba dva. Nevěděl jsem totiž nebo spíše jsem si nedokázal připustit to, že jsem ženatý a nebo v registrovaném partnerství? Cítil jsem se všude jako cizinec, jako kdybych nikam nepatřil, ale když jsem se poprvé objevil u nás doma ... tak v tom, že někam patřím mě utvrdil náš pejsek Arnošt. Ano divné jméno, ale možná jsem ani jiný nebyl, třeba jsem byl dříve bláznivý týpek bez starostí. Bez starostí ... jsou věci, které Chittaphon neví a možná se je dozví později a nebo vůbec. A možná jsou i věci, které by se říkat měli ... jako například to, že trpíte stavy úzkosti. Jsem v některých případech strašně sebestředný a když mě to tenkrát popadlo, litoval jsem ho. Nevěděl jak reagovat a co dělat a jak se s tím poprat, asi bych se mu za to měl ještě omluvit. Taky přemýšlím zda říct věci, jako že pravidelně navštěvuji psychologa, který mi poradil abych si začal psát deník, že mi to možná pomůže s některými věcmi. Kdo ví, za zkoušku se přeci nic nedá a neměl bych být takové poleno a trošku jít do nových věcí po hlavě. I když si říkám, že se nebudu šťourat v minulosti, pravda je taková, že po večerech trávím docela dost času na počítači co je v pracovně. Něco jsem tam objevil a není toho málo a myslím si, že by mi to mohlo časem pomoci k tomu abych si vzpomněl. I lékař říkal, že si mohu vzpomenout. A já tomu věřím, protože chci mít v srdci jak ty staré, tak i ty nové vzpomínky, kterými je tvořen náš vztah. Navíc to bude prý rok co spolu budeme a nechci být ošizen o tolik společného. Asi bych to tu ukončil. Zase se ozvu ~

#diary

1 note · View note

dokonaladivka · 7 years ago

Text

chtěla bych se vypsat

Nejspíš to co ted napíšu bude dost dlouhý, možná ne, ale chci někomu říct všechny ty věci co se mi dějou. Potřebuji to ventilovat jinak se z toho zblázním.

Vlastně to už trvá strašně dlouho, stále se hledám. Stále se utvrzuji v tom s kým se mám a nemám bavit, co je dobré a co je špatné, ale to co mě nejvíc sere je to co neumím pojmenovat, někdo by řekl anorexie, někdo přejídání, někdo bulimie a někdo třeba jen debilní dieta. Nechci se zaškatulkovat ani do jedný. Jen vím, že je tady problém, problém, který nedokážu řídit. Ovládá mě to víc než bych chtěla a začínám se topit. Není to o tom, že bych měla podváhu, je to o té zatracené mysli, která mě nutí si myslet všechno špatný o mém těle. Ano nemám se ráda, nesnáším se, nenávidím se. Bijou se ve mně dvě osoby. Jedna správná a ta druhá co dělá všechno špatně, ale čeká na ní odměna, kterou nedokážu odmítnout. Je to jen o lidské chtíči, něco tak strašně potřebuji a když to získám zahodím to.

Moje pokusy o uzdravení ? Můžu tomu tak říkat ?

Řekla jsem si, že to zahodím, vstala jsem z postele a smála jsem se, ano byla jsem přesvědčená o tom, že je s tím konec, že to prostě přejdu, přejdu moje myšlenky o hladovění, přejdu pohledy do zrcadla, bude mi jedno co si ostatní myslí. Budu jen já. Večer jsem si vzala projímadlo....

Nedokážu kurva najít rovnováhu mezi hladověním a přejídáním se, prostě to nejde. Stejně tak, že nevím jestli lidi okolo mě jsou ti správní, nevím... Vlastně se chovám s každým jinak, je to tím, že nejsem v pořádku ? Že nevím kdo jsem...

VEČER 7.5.2018

Bylo to včera šla jsem k němu do bytu, byl tam on a jeho kámoš, seděli jsme a kouřili, topili se v dýmu cigaret a já přemýšlela jestli tohle vlastně nechci dělat pořád, nechtěla jsem se probudit z toho cigaretového snu.

s fetem a chlastem, s lidma co jsou vyschlý jako já, nechci. Strašně se chci rvát o svojí budoucnost, jenže tohle je jednoduchý.

Už ted přemýšlím jak zítra budu bez jídla a vlastně až do soboty, nejradši pořád.

KAMARÁDKA

je to moje spolubydlící a je úplně jiná než já, je zodpovědná, chytrá a občas mi přijde že nemá ani emoce. Vlastně jí nesnáším, nesnáším to jak musí být ve všem perfektní a za každou cenu dospělá, jenže je uvnitř tak strašně prázdná. Nikdy neudělá nic špatnýho, nikdy se nevykašle na učení, nikdy si nedá nic odporně sladkýho, nebo kalorickýho nikdy! Má neuvěřitelnou vůli, kterou jí závidím protože já ji nemám. Nikdy se neopije. Nikdy jsem ji neviděla brečet - znám ji 17 let.

KLUCI.

Bylo jich hodně, ale proč žádný nezůstal ? Každý mi řekl, že nejsem normální nebo, že nevím co chci. Jeden mi řekl že bych měla jít do blázince, jeden zas jestli nejsem lesba. Někdy bych chtěla aby poznali jen tu holku co se pořád směje, co se nebojí dělat blbosti a nahlas mluvit, co se nebojí. Jenže čím víc mě poznávají tím víc se jim otevírá ta pohmožděná duše. Nedávno jsem přemýšlela jak se měním když jsem ve vztahu, nejím. Bojím se, že budu tlustá, že se mu nebudu líbit, ale já vím, že mě musí mít rád takovou jaká jsem, ale stejně to dělám. Potřebuji být perfektní. Pak to skončí nad tím, že nechci aby se mě dotýkal a třeba by i počkal, přijde to a já prostě nesnesu pocit, že se dotýká, těla, který tak nesnáším. Nejde to.

MÁMA

jsem sakra dobrý lhář, ona ví tak strašně malou část, tak hrozně málo. Mami miluji tě.

uvědomuji si, že už nikdy nebudu mladší, proto pořád bojuji, snažím se každý den začít znova, každé ráno vstávám s úsměvem na tváři, večer ale chodím spát se slzami v očích nebo rozšířenými zorničkami.

#anorexie #ana #myslenky #pocit #pocity #cesky #česky #slovensky #zivot

12 notes · View notes

dalsimoravskyblog · 3 years ago

Text

Temné hodnocení zlých lidí v pohádkách

Genderově vyvážené, protože je teplý červen a chci potěšit fandy zloduchů i zlodušek. Jména postav ponechávám v té podobě, v jaké jsem si na ně vzpomněla, když jsem tohle vymýšlela (bude to poznat).

kr��lovna ohně (Kouzla králů, 2008)

Řekla bych „hoďte to do ohně“, ale to by asi nefungovalo. Naprosté selhání. 1/10

Proxima (O vánoční hvězdě, 2020)

Nejnovější osoba v seznamu. A stejně si nejvíc jenom pamatuju její šaty... 2/10

Jezerní královna (Jezerní královna, 1998)

Toxická milf s dominantními rysy, která je ve skutečnosti úplně neschopná a jako spousta válečných zločinců chová nebezpečnou zvěř? Něco na ní je, ale není to dost. 2,5/10

Vladan (Kouzla králů, 2008)

Myslím si, že by mu víc seděla role nohsleda skutečného velkého špatného (jakože big bad, chápete), jako král je prostě hrozně nepřesvědčivý. 3/10

Prachař (Princezna a půl království, 2019)

Důkaz, že branding zmůže mnoho. Nepamatuju si o něm nic, ale vizuály mám před očima jako v den, kdy jsem je viděla poprvé. Mocný dojem. 5/10

král ze Zlatovlásky (Zlatovláska, 1973)

Asi jediný náš zloduch á la Disney: zlodušské monology a zlodušské písně! Hrň to na mě. Ale abych byla spravedlivá, není zase tak aktivní a jediná opravdu zlá věc, kterou spáchá, je poprava Jiříka, na což má jako král prostě nárok. 5,5/10

zlá sestra (Jak se budí princezny, 1978)

Od mala mám na nic docela crush, co vám mám říkat. Doteď mě ale štve, že není jasné, jaké jsou její magické schopnosti. Protože princeznu zjevně zaklela, ale pak po princi a Matějovi házela šutry??? Pod úroveň. 6/10

rádci (Tajemství staré bambitky, 2011)

Lorenc a Ferenc (jak jsem zjistila googlením), partneři ve zločinu i v životě, zlí debilové. Doufám, že budou ve dvojce. 6/10

Eufrozína a spol. (Z pekla štěstí 1 a 2, 1999, 2001)

Banda zlých idiotů. Strašidelné je, že jim to docela dlouho vychází. 6/10

král Kazisvět (Princezna se zlatou hvězdou, 1959)

Co o něm můžu říct? Procházel se, aby Kylo Ren mohl běhat. 7/10

rádci (Šíleně smutná princezna, 1968)

Jedni z nejoriginálnějších zloduchů v tomto seznamu. Kultovní píseň o jejich zlodušství je nezapomenutelná a i po letech naprosto dokonalá. Taky náhodně odpálí stařenku??? 7,5/10

Knížepán (Princezna ze mlejna 1 a 2, 1994, 2000)

Občas na něj myslím (hlavně na Žán, přinesl mi okno, chci se podívat do zahrady!) a napadá mě, že si Troška touhle komickou postavou něco kompenzuje. Smysl pro módu? Check. Smysl pro drama? Check. Kompulzivní heteronormativita? Czech. Miluju ho, vaše ctihodnosti. 8/10

Dora (Z pekla štěstí 1 a 2, 1999, 2001)

Tahle vypadla z latinskoamerické telenovely. Její zlo je úplně jiného kalibru. Docela se jí bojím, nebudu vám to zapírat. 8,5/10

Dorota Máchalová a spol. (S čerty nejsou žerty, 1985)

Gaslight (rádce), gatekeep (Nárožný), girlboss (Dorota), dokonalá nesvatá trojice českých pohádkových zloduchů. Ikony. 8,5/10

Závist (Nesmrtelná teta, 1993)

Bohdalová téhle roli dala vše. Byla hnusná, vtipná, mazaná, nechutná. Ikona. Idol. Mohla teda být delší dobu Renč, ale člověk taky nemůže mít všechno. 9/10

Mrakomor (Princ a Večernice, 1978)

Vzhledem k tomu, že si už zažil menší čumblr objektivizaci, vím, že musím hodnotit vysoko. Ale on by si to zasloužil i bez toho, nebudu lhát. Strhávám půlbod za hystericky vtipnou smrt. 9,5/10

Kritiku nesnesu, budu plakat. Ale budu ráda, když mi napíšete nebo pošlete další zloduchy z filmových pohádek (toto jsou jen někteří, další mě nenapadli). Když jich bude dost, udělám další hodnocení :).

#pohádky #český tumblr #český blog

211 notes · View notes

triskastr · 7 years ago

Text

Moje maličkost v mnoha slovech jiných.

Myslím, že si dokážu živě představit, co si o mně jiní povídají či minimálně myslí. Nebudu ze sebe dělat někoho víc, ale zase nebudu dělat, že jsem úplně neviditelnej a že mě plno lidí nezná, protože vím, že zná. I kdyby jen z doslechu. A nevím proč. Asi Aš. Asi gay. Asi protože prostě moc mluvím, moc se vyjadřuju nebo navazuju moc kontaktů či z jiného důvodu. Nebo sám jsem moc. Pro někoho. Občas i pro sebe. Nevím. Nejsem nic spešl, ale hraju to do autu, že každý svým způsobem spešl. A přitom se tak cítím spešl, určitě peo některý lidi speciálně a rád v tom žiju. Žiju v takový mojí malý lži, že jednou o mně bude vědět svět. Že mu nějak pomůžu. Že přispěju něčím, co zanechá moji malovelkou stopu. A třeba to v budoucnu nebude lež, co já vím, co mi budoucnost přinese. A je mi jedno, že se někdy chovám jako stár, i když nejsem. Můžu si žít a chovat, jak se mi zamane, ne? Přesně jako s tancem. Tancuj podle svýho. Tak i žij. Baví mě bejt středem pozornosti, mám na to hlas a specifický smích, dělat si srandičky, opíjet se a vyslovovat slova a věci, co mě zrovna napadnou a přemýšlet nahlas, občas v tom prostě nechci být sám a i když se někdy zrovna vůbec ve společnosti neprojevuju či nevyjadřuju, protože mám i svoje introvertní chvilky, tak na sobě cítím ty pohledy. Ty lidi mě můžou vidět poprvé v životě a stejně si mě častokrát prohlížejí. Nemusím nic říkat, ale přesto cítím ten pocit, jakoby mě ve svojí hlavě soudil/porovnával/hodnotil. Někdy bych chtěl vědět, co probíhá hlavou lidem, kteří jsou mi na první pohled sympatičtí a přijdou mně osobně krásní, ale neprohodíme spolu ani slovo. Někdy dokážu být i neviditelnej a lidi si ani nevšimnou si mě. (byl jsem dobrý ve schovce a doteď se mi často stává, že se mě lidi leknou) Vím, že to zní sebestředně a egoisticky, ale dokud nepoznáš, tak nepochopíš. Někdo mě zná z toho, co se o mně vypráví. Z toho, co jim já dovolím o mně vědět. Občas nevíte, co je pravda nebo lež, protože si taky dokážu věci přibarvovat, i když se snažím to dělat co nejmíň, protože chci, aby mě měli rádi takový, jakej jsem a aby si mě nemuseli idealizovat. Někdo ze mě šílí, někdo mě nemůže ani cejtit. Někdo má na mě třeba crush. Je divný mluvit o sobě v takový podobě. Že jsem někdo. Je zvláštní, jak je ten svět malej. Jak je vše nějak propojený. Jak jsme my lidi jako takový propojení.

Ale nechci si to představovat, co se o mně říká. Protože vím, že se najdou i špatný věci. A já bych jim jednoduše podlehl. Mrzelo by mě to. Nechci to vyhledávat. Ne kvůli strachu z pravdy. Ale kvůli sobě. Focus on the good things. Be good. Myslím si, že v tom je má síla. Svoboda. Volnost. Dobrota. Říkám, co říkat chci. Chválím. Chovám se k lidem tak, jak bych rád, aby se chovali oni ke mně. Tancuju, jak já chci... a každý má svůj vlastní rytmus.

#česky #deep #myšlenky #filosofie #řeči #slova #some deep shit

2 notes · View notes

lieselotte-sky · 4 years ago

Text

Jak jsem zase byla za krávu aneb hrc ledku mezi kozy

Ono nejlepší je být za krávu a uvědomit si to s odstupem tří let, což je přesně to, co se mi tento týden v útery podařilo. Takže pokud se chcete pobavit cizí trapnou situací, s radostí do toho. Tato událost má dvě složky, přesněji řečeno tři, ale ta třetí jen rozšiřuje tu druhou:

chodím na rádioamatérské burzy (tedy pokud vláda dovolí)

jsem divná

myšlenkově žiju v roce 1985

Že je to recept na trapný průser jsem tak nějak intuitivně tušila, upřímně, čekala jsem ho z mnoha stran, takže pochopitelně přišel ze strany, kde jsem ho nečekala.

Pokud o sobě říkám, že jsem divná, dá se pod to zahrnout hned několik věcí. Přestože mám za sebou poměrně divoké mládí, které obsahuje takové krásy jako že jsem se zapletla hned s několika mafiemi, k smrti nasrala drogového dealera, který se mě dokonce dvakrát pokusil zabít a obchodovala prakticky se vším, což většina lidí zná tak maximálně z debilních filmů v televizi (realita se docela liší), pak se dá říct, že jsem prakticky nikdy neměla divoký sexuální život, což zase pro změnu asi většina lidí měla, nebo to zná alespoň z televize, já ale na takové blbosti nikdy neměla čas, takže když mi zavolal týpek, že by se chtěl přihlásit na swingers party (ten blb zdupal telefoní číslo, já pochopitelně nikdy nic takového nepořádala) absolutně jsem nechápala o co jde tak jsem to tak nějak ukončila s tím, že to asi bude omyl, no a on zněl nemálo nasraně. Když jsem se pak zeptala co je to swingers párty (nic zlého netušíc) s tím, že mi teď volal nějaký chlap co se na ni hlásí, kolega vybuchl smíchy a chechtal se dalších 20 minut, já pochopitelně stále nechápala o co jde. Pro ty, co to (stejně jako já) neví. Je to pěkná prasárna, takže o tom ve slušné společnosti nemluvte. To jen tak pro ilustraci. Takže takové to klasické lesbické dilema ježišikriste chci ji do postele nebo chci ty boty? v mém případě defaultovalo do té druhé varianty. Prostě tento život mám až neuvěřitelně jednoduchý, před 17 lety jsem si našla partnerku a jsem s ní dodnes a necítím potřebu na tom cokoliv měnit.

Toto má pochopitelně další konsekvence, v životě mě nezajímalo co se pánům líbí, co je pro ně neodolatelné, stejně tak jsou mi utajené veškeré taje svádění, prostě v tomto ohledu jsem naprosto tupá a oblečení a tyto věci jsem vždycky brala spíše jako sebevyjádření, než abych za tím viděla prostředek k dosažení dokonalé soulože (stejně si myslím, že to musí stát s chlapem strašlivě za prd, jasně, myslet značí prd vědět, ale zkoušet to nebudu) a co to komu dělá s poklopcem mi bylo víceméně ukradené, stejně bych si musela minimálně kleknout abych to viděla. Mám 2m, 15cm podpatky považuji za nízké a prakticky všude si připadám jako v domečku pro panenky, takže se panenkám snažím trochu přiblížit (lolita). Navíc, a to si přiznejme, ač nahlas se to říkat nesmí, coby lesba jako poleno, vidím v lolitě ještě jednu věc. Panenky se dělají tak, aby se líbily holčičkám, že? Navíc v tom někdo vidí i asexualitu, což taky není úplně mimo. Navíc spodnička a bombarďáky, prostě je to pohodlné a příjemné. K tomu mám ráda gothic věci, to je rodové zatížení, již můj děd se svým bratrem prolézal na letovickém hřbitově hrobky, bába si zase za školních let přivodila veliký průšvih tím, že soustavně odněkud tahala všeliké zdechliny, které posléze v rámci hry na pohřeb pohřbívala. Pokud teď v duchu vidíte scény z Adams Family, tak na to zapomeňte, to je televize a film, realita se liší, nicméně mrtvolně bledá pleť s lehce namodralým nádechem, tmavofialová či černá rtěnka a černé oční st��ny jsou pro mne ideálem krásy, procházka je nejlepší v noci na hřbitově, ideálně za bouřky. Miluju bouřky, vichřice a krupobití. Asi další stupeň divnosti, ikdyž mi to připadá zcela přirozené.

Takže potom za normální oblečení ze svého pohledu považuji něco ve stylu goth lolita a běžně tak chodím na nákup, prostě kam je potřeba. Já to považuji za normální, většina lidí to považuje za normální. Občas se najde nějaký exot, který se musí zeptat kdo umřel na což obvykle odpovídám ještě jsem se nerozhodla nebo se občas nějaký fabrický zjev zeptá proč jsem oblečená jak na pohřeb, tak se jí obvykle zeptám proč je oblečená jak do tělocvičny a tím to obvykle končí. Občas je to, pravda, drsnější, už mi jakýsi týpek mezi regálama říkal, že on ho má velkýho, tak jsem vytáhla vystřelovák s konstatováním tak to ne, to je moc, to já ho nejdřív zakrátím a byl klid. A asi jsem vypadala, že to myslím docela vážně, protože jsem v životě neviděla někoho tak vyděšeného, ten chlap zdrhal jak pyrotechnik…

Ale většina lidí (včetně mě) to bere jako něco naprosto normálního, prostě člověk ukazuje na sobě co se mu líbí, že by se tím vysílala do světa nějaká zpráva, to opravdu ne. Pokud mluvím o většině, znamená to, že jsou z toho nějaké vyjímky, což je přesně to, co je subjektem tohoto příběhu, ale nepředbíhejme, ještě si prosvištíme některá slovíčka, musíme si například vysvětlit kdo je to maker.

Zatím jsem na sebe napráskala, že vypadám jako něco mezi oživlou mrtvolou a oživlou creepy panenkou a že takhle chodím všude. Tedy i na výše zmíněné rádioamatérské burzy, nicméně většina lidí už pochopila, že tam chodím protože tady ty rádioamatérské věci prostě mám ráda, občas si něco vyrobím, no a to chce pochopitelně materiál. Od toho jsou ty burzy. Po nějakém očuchávání, protože každá holka je v tomto ohledu divným úkazem, nicméně jenom ze začátku. Tak. A teď se dostaneme k tomu makerovi, což byl pro mne až do tohoto týdne prakticky neznámý pojem. Opakuji. Mentálně žiji v roce 1985, kdy nic takového nebylo, ale zato byla spousta lidí, kteří dokázali vyrobit málem cokoliv. V československé socialistické realitě to byla nutnost, jinde zábava. Všichni, kteří chodí na rádioamatérské burzy, spadají do této kategorie. Jistěže, protože to je tak nějak podstata. A tak jsem si naïvně myslela, že to stejné platí pro makery, že to je řekněme nějaká moderní hipsterská verze, představovala jsem si jako makera člověka, který buď z nutnosti, nebo pro zábavu dokáže vyrobit veskrze užitečné věci. Tak to ale milé děti není. My, co vyrábíme různé přístroje, zařízení, my to děláme proto, aby se ty věci používaly. Stejně tak s oblečením, prostě si to šijeme proto, abychom to následně nosili. Ne tak makeři, tam se dělá všechno na přehlídku, oni udělají nějaký event a tam se s tím předvádí, takže čím šílenější, tím lepší. Podstatou není nějaká funkčnost, podstatou je wow efekt, podstatou je udělat velikou show. Na tom eventu. Pak se na to zapomene.

Teď bych ještě měla „osvětlit“ jak je to s tou LED mezi kozama. Znáte Naomi Wu? Ne? Znáte obraz padlé madony s velkými balónky od von Klompfa? Tady je jasně vidět jak jsem stará, ale to je jedno, myslím si, že nějakou představu si dokážou udělat všichni už z toho pojmenování. No, tak tato Naomi Wu je čínským ztělesněním tématu toho obrazu. V EU se košíčky podprsenek značí A..F, tedy Angrešt, Bobule, Cibule, Dýně, Eklhaft, Fujtojsemselek. No tak toto je velikost GH, neboli gigantický hnus a to prosím ještě na čínském těle, které je proti tomu evropskému přeci jen výrazně menší. Údajně největší implantáty v Číně, no, upřímně řečeno, věřím tomu. Ona to bere jako tělesnou modifikaci, to už se vlastně ani jinak brát nedá. Mě třeba strašně láká split jazyka, ale nemám na to odvahu, ona ji prostě měla, ok, neřeším, ale zvolna se dostávám ke klíčovému poznání. Ona v rámci svého makerství vyrábí různé oblečení, které potom na různých takových akcích předvádí. Víte, on silikon docela dobře vede světlo, takže když ten implantát zboku nasvítíte (ne že bych s tím měla osobní zkušenost), dostanete padlou madonu s blikajícími balónky aneb ó už zase ty svítící koule! Jasně, takže tohle jsou makeři. Wow efekt, o to jde, ono je zhola jedno, zda ohromíte lidi hrajícím teslovým transformátorem, nebo blikajícíma kozama, ten efekt bude pořád stejný. Ale je to myšlenkově někde úplně jinde, než věci, které dělají lidé, kteří chodí na rádioamatérské burzy.Že takhle vypadají makeři jsem se dozvěděla až z jakéhosi článku kdy jí někdo obviňoval, že je jenom modelka a ty věci nevyrábí, potom z toho nastaly snad i problémy s čínskými úřady, protože víte, on je to socialismus. Já socialismus zažila v rámci ČSSR a narozdíl od západních nebo mladých lidí průsery do kterých se může dostat, zvláště uvážím-li, že je netypické sexuální orientace, tohle je velké špatné, ten článek je sám o sobě velice zajímavý a dobře to ilustruje jak katastrofální situace v té zemi je a že bychom měli udělat všechno pro to, aby se toto nějaké úplně nesmyslné pojetí komunismu, které s komunismem má společné nanejvýš jméno, jednak nerozšířilo do zbytku světa, ale především, aby to vymizelo i v Číně. Nicméně na tomto příkladu mi teprve došlo co to je maker. Já to nechci dehonestovat v žádném ohledu, jen je to něco, co mne neláká, neposkytne mi to žádnou zábavu a jde totálně mimo s lidmi, kteří se pohybují po rádioamatérských burzách včetně mě.

A teď k té trapnosti. Tři roky tomu nazpět probíhalo na pražské rádioamatérské burze něco jako lov talentů pro maker fair. Asi chápete jak bezvýsledný čin tohle musel být. Prostě ztracený čas, nic víc, totální beznaděj. Vžijte se do role toho lovce. Všechno špatně. A teď se tam objeví goth lolita. Ten pocit tak žeby přece? Jistěže, stala jsem se cílem, jenomže jiskra jaxi nepřeskočila, protože já opravdu nebudu nadšená z nějakých blikajících wearables stylu Lady Ada. Mě to obchází prostě všemi směry, jako gothic bych raději svíčku než něco blikajícího, pokud už tedy nemůže být tma a vichřice, přičemž mě nemůže nadchnout ani technická stránka. Po víc jak 30 letech praxe v oboru, kdy za sebou mám komplikované konstrukce, práci aktivního opraváře elektroniky, po všech takových věcech mě má nadchnout něco, kde se vezme procesor, za jehož výkon by se ještě před 20 lety obětovalo nejednomu bohu, a s jeho pomocí se bliká ledkou na kozy či kdoví kam jinam? Jako já jsem nadšení neprojevovala, ale až s odstupem času si uvědomuji, jak trapné to bylo. Blbě se mi to tvrdí, ale rádioamatérské burze (bude-li ještě) si asi budu muset pořídit rifle či tak něco. Je to hnus a bude to utrpení, ale je to nutnost. Ne kvůli lidem, kteří tam chodí běžně, protože ti už mě stejně všichni znají, ale kvůli lidem, kteří to prostředí naopak neznají a ve kterých vzbuzuji viditelně klamné pocity.

Teď už jen přemýšlím jak by tohle dopadlo třeba u panenkářek. To je taková zvláštní záliba, prostě si pořídíte nějakou BJD (neplést s BJT prosímvás), ušijete na ní šaty a berete jí/ho jako živou bytost. A na těch srazech se vlastně nesetkávají ti lidé, ale setkávají se ty panenky. Různě se fotí, dělají se z toho příběhy, další úroveň potom je, že panenkářka má stejné šaty jako panenka. Osobní zkušenost s tím nemám, jen mě to prostě láká, hlavně BJD je strašlivě drahá a řekněme, že mám teď jiné priority. Připouštím, že to není asi úplně normální.

Když tak nad tím přemýšlím. Nestačilo by říct něco ve smyslu ne, makeři jdou mimo mě ikdyž to tak nevypadá či něco v tom smyslu, jenomže to bych tehdy musela vědět co je to maker. A další věc. Co neznámého příjde příště? Ideálně asi zapadnout, takže na rádioamatérskou burzu si pořídit tričko a rifle, ovázat prsa a nalepit vousy jak kdyby člověk šel na kamenování. Ne kvůli té komunitě, ale kvůli těm zvenku.

2 notes · View notes

czechzerowaste · 7 years ago

Text

Těhotná a téměř bez odpadu? Jde to a stojí to za to.

Moc mě baví číst na mých oblíbených blozích o tom, jak jejich autorky prožívají těhotenství a příchod miminka na svět. Tyhle blogové zápisky jsou vždycky tak pozitivní a radostné, že je mi po tom, co si je přečtu, prostě hezky. Tak proč jsem po zjištění, že jsem sama těhotná, nešla do tohohle sdílení taky?

Jsem prostě pověrčivá. A i když jsem měla zcela bezproblémové těhotenství, tak jsem si říkala „co kdyby?“. Pokud by se totiž stala nějaká komplikace, tak vím, že bych o tom na blog psát nechtěla. A tak s tímto těhotenským coming-outem přicházím až po tom, co už těhotná vůbec nejsem.

I proto jsem se v posledních měsících snažila být na všech společných fotkách zezadu, pouze obličejem a nebo radši vůbec. Ne vždycky mi to vyšlo. Třeba na veřejných akcích nebo video rozhovorech. A tak patrně část z vás už nějakou dobu věděla, či tušila, že náš blog brzy doplníme o nové zero waste téma.

Ještě než se ale pustím do rozborů toho, jak používat látkové pleny, čím miminko mazat a co za radosti a strasti s sebou bezodpadový život s dítětem přináší, tak se vrátím do těch uplynulých devíti měsíců.

Když jsme, v září, po třech měsících tajení všem našim blízkým tu novinu oznamovali, jedna z jejich prvních otázek byla, jestli už jsem byla těhotná na svatbě. Termínově by to tak nějak sedělo. Ty vypité sklenky vína a trsání do rána tomu ale neodpovídají vůbec. A přeci!

Děťátko je totiž takovým naším pozdně doručeným svatebním darem. Když jsem dva týdny od našeho svatebního dne zjistila, že jsem v tom, tak jsem nevěřila, že to tak krásně vyšlo. A jednou budeme naší dceři říkat, že byla počata v tak speciální den.

Jak to víme? Téměř na tuty! Pár dnů před svatbou jsem byla na preventivní prohlídce na gynekologii. Myslím, že to byla má první návštěva po návratu z Myanmaru a pan doktor se mě ptal jestli se zase někam chystám. Tak jsem mu vylíčila, jak se věci mají, že jsme před nedávnem koupili domeček a tento víkend se vdávám, takže si teď s cestováním dávám oraz. Nedalo mu to a zeptal se jestli už uvažujeme i o miminku a já přiznala, že pomaličku ano. Když tak nad tím přemýšlím, tak byl asi první komu jsem na tuhle otázku odpověděla kladně (po manželovi samozřejmě). Na podobné otázky položené mým okolím, jsem s vyhlídkou nejisté budoucnosti vždycky raději mlžila, že ještě tak dva roky počkáme a pak se uvidí. Pan doktor mi po tomhle sdělení u vyšetření zmínil, že právě o svatebním dni budou pro početí miminka ty správné konstelace. V tu chvíli jsem to přijala jako zajímavou informaci, s hlavou plnou příprav na svatbu jsem to ale vlastně moc neřešila.

O miminku jsme s přítelem (dnes už s manželem) mluvili nějakou dobu, být těhotná na svatbě se mi ale nechtělo. A to, že to pak vyšlo prakticky na první pokus byl tak trochu šok (ale hezký). Zvlášť pro takového strejčka sejčka jako jsem já. Když totiž vidím kolik párů se dnes o miminko snaží několik měsíců (a let), tak jsem za tuhle skutečnost velmi vděčná. A musím říct, že částečně to přičítám i životu bez odpadu. Cože?!

Bez obalu totiž neseženem všechny ty nezdravé sladkosti, brambůrky a zprocesované jídlo. Namísto toho jsme objevili spoustu nových zdravých surovin a začali si víc vařit doma. Díky tomu jsme v posledních dvou letech jedli mnohem zdravěji a kvalitněji, oba dva si srovnali váhu a obecně se zbavili několika menších zdravotních neduhů. A i když vím, že to není ultimátní recept na otěhotnění a svou roli hraje spousta dalších faktorů, tak si přeci jen myslím, že na škodu nám to nebylo.

A jak probíhá zero waste těhotenství? Fyziologicky samozřejmě úplně stejně, jako každé jiné. Nevolnosti, únava a postupné snižování tempa chůze na rychlost šneka se vám pravděpodobně nevyhne (i když výjimky existují). Čemu se ale díky minimalistickému nastavení, které život bez odpadu přináší, vyhnout můžete?

Tak třeba obsesivnímu nakupování roztomilých dupaček, které vaše dítko obleče jednou (když dobře sladíte roční období a velikost dítěte). Taky možná snáze odoláte všem těm „must have“ vychytávkám, které vám instagram bude strkat až před nos. Zvláštním a děsivým internetovým algoritmem se vám totiž v těhotenství nic jiného než kojící korálky, kousátka, muchláčci, plyšáčci, přikrývky, zavinovačky, světýlka, houpátka a jiné (ne)potřebnosti ve vašem feedu prostě objevovat nebudou. A to může být i pro otrlé minimalisty někdy oříšek. Já jsem odolávala docela statečně (pokud se do toho počítá třeba to, že jsem si tento druh sociální sítě v jednom období prostě zakázala).

Ale i tak jsem občas trošku zhřešila. Třeba, že jsem si koupila vysněný kočárek, i když jsem vlastně původně prohlašovala, že na ty naše polňačky kolem domu žádný potřebovat nebudu. Na procházky s babičkou, kamarádkou, k doktorce, na menší nákup a spaní venku před domem se ale občas šikne (aspoň myslím). Nebo jsem neodolala a nějaký ten obleček si koupila. I když jsem už měla dva šuplíky plné těch poděděných – hormony. Nikdy jsem ale nesáhla po nové věci. Kočárek jsem sehnala použitý v lokální facebookové skupině pro maminky a oblečky kupovala zásadně v sekáčích. Z druhé ruky jsem koupila i celou sadu látkových plen, komodu na oblečení a koupací kyblík. Zbytek jsem buď zdědila (košík na kolečkách ještě po tatovi, autosedačku, fusak, oblečení, ručníky, teploměr,..), nebo dostala do vypůjčky (nosící šátky, knihy o výchově, přebalovací pult, …). Díky shánění a vyzvedávání věcí z druhé ruky nebo na půjčení jsem absolvovala spoustu milých návštěv.

Úplně si vybavuji, jak jsem si vybírala poděděné oblečky po sestřenici a přihlížela tomu babička. Do poslední chvíle jsme všem tajili pohlaví miminka, a tak jsem si musela dávat sakra pozor na to, které kousky beru. Když se babička dívala, tak jsem si do tašky házela ty neutrální, případně spíš v klučičích barvách. A když náhodou odhlédla, tak jsem tam rychle nastrkala ty nepochybně holčičí věci. Třeba růžovou chlupatou bundičku (to bych případnému chlapečkovi udělat fakt nemohla). Ale babička má bystré oči a pak už se po rodině spekulovalo na základě vybraných oblečků, co to asi tak bude. Díky těmto spekulacím se také zvýšilo rodinné nutkání miminku něco pořídit. I přesto, že já sama, až na pár věcí, nic nechtěla.

A tak jsem vše, co se nepovedlo sehnat z druhé ruky věcí, sepsala do seznamu a ten předala příbuzným a kamarádům, kdyby trpěli tím, že nám pro miminko nemohou nic nadělit. I tak jsem ale v záhlaví zdůraznila, že opravdu nic nepotřebujeme, že žádný dárek = nejlepší dárek a že tento seznam slouží vážně jen pro ty nejurputnější případy, kteří by to prostě bez obdarování nezvládly. Dala jsem do poznámky i to, že nejvíc nás potěší, pokud danou věc seženou z druhé ruky (mým kamarádkám se takhle podařilo sehnat hojdavak), nebo nám místo hmotného daru donesou veganský čokoládový dort, uklidí nebo navaří. No však se mrkněte sami.

A ty úplně nové věci bych spočítala na prstech jedné ruky (ale ne všechny návštěvy jsou u konce). Patřila mezi ně například deka pro bonding v porodnici, knížka zaznamenávající první roky života miminka, koš a taška na pleny. A pořád doufám, že někdo donese TEN veganský čokoládový dort! :P

Pro sebe jsem si koupila náhradní díl k aniballu (pomůcka určená k předporodní masáži hráze). Pumpičku jsem měla půjčenou od kamarádky. Taky jsem téměř neobměňovala svůj šatník. I v netěhotenském stavu nosím poměrně ráda volné šaty a svetry, které se daly využít až do porodu. Část oblečení mi půjčily kamarádky a jen těhotenské silonky jsem si koupila nové. Paradoxně mi největší problém „co na sebe“ dělalo období kolem čtvrtého měsíce, kdy už bříško začalo trochu vykukovat a některé rifle nebo legíny mě už začínaly tlačit. Později, když už jsem měla břicho jako balón, ale stačilo legíny, nebo běžné silonky, které bych si třeba v tom čtvrtém měsíci neoblekla, prostě shrnout pod břicho a byla jsem v pohodě (s riflemi to samozřejmě tak jednoduše nešlo, takže jsem je musela na pár měsíců oželet).

Během těhotenství jsem si taky koupila pár zabalených věcí, které jinak nekupuji. Šlo především o různá homeopatika a vitamíny. A když se blížilo grande finále, koupila jsem si několik balených raw tyčinek a hroznový cukr pro dodání energie k porodu a po něm. To by šlo sice vyřešit i bezobalově (datle, oříšky, čokoláda, výroba vlastních…), ale chtěla jsem se cítit dobře a mít s sebou opravdu to, co pro mě v tu vypjatou chvíli bude nejlépe stravitelné a co mi chutná nejvíc.

Když jsem s tím velkým břichem procházela supermarketem, všude proudily davy lidí a k tomu hrála ta k nákupu stimulující hudba a já házela své raw tyčinky do košíku, tak jsem na sebe zrovna dvakrát pyšná nebyla. Hlavou mi proudily myšlenky, jak tímhle ničím tu dlouhodobou snahu a že kdybych si vedla tu slavnou zavařovačku na roční odpad, tak ji naplním jen během této poslední fáze těhotenství. U fronty před pokladnou jsem se ostražitě koukala kolem sebe, jestli zrovna za mnou nestojí někdo, kdo čte náš blog a teď si říká, že je to celé lež? Pak jsem se ale hodila do pohody, pohladila si bříško a pomyslela si, že je důležité mít v tom balanc a že těhotenství a porod jsou situace, které se v životě mnohokrát neopakují a v tu chvíli jdou nějaká striktní pravidla prostě stranou.

Nakoupené sladkosti jsem nakonec více než u porodu využila až v šestinedělí, kdy jsem byla ráda, že do sebe dostanu nějakou rychlou energii. Ještě více než zabalené raw tyčinky jsem ale ocenila jiné věci na jedno použití, které jsem si v tomhle období do svého života pustila – poporodní kalhotky, vložky, podložky a pár plen do porodnice. Ale ani to jsem vlastně nekupovala. Daly mi je totiž kamarádky, které to po porodu nestihly vypotřebovat (část věcí bude čekat stejný osud, až někdo v mém okolí otěhotní, protože mi taky něco zbylo). Jedinou věc, kterou jsem si koupila sama a je zcela ne-zero waste byly poporodní vložky. Chvilku jsem uvažovala nad koupí látkových. Jelikož ale vím, že bych je, krom dalšího porodu, pravděpodobně nikdy nevyužila, tak mi přišlo rozumnější koupit jednorázové.

A pak tu byl odpad, který úplně neovlivním – ten, co vznikl při těhotenských kontrolách. V tomhle případě, ale nevidím jinou alternativu. Krom toho, že se na kontroly prostě nedostavíte (což pro mě přijatelná alternativa není). I tak, ale můžete některé věci nabízené v gynekologických ordinacích, porodnici nebo v pojišťovně odmítnout. Jde o různé reklamní těhotenské diáře, výrobky, krémy a časopisy, které vám budou často cpát. Pokud se necítíte na jasné odmítavé NE, tak stačí říct, že děkujete, ale že danou věc už doma v nějaké podobě máte a tím pádem ji nepotřebujete.

Když to takhle sepisuji dohromady, tak mi dochází, kolik věcí se mi během těch devíti měsíců mohlo v domácnosti objevit a že tam vlastně přece jen nějaký rozdíl oproti běžnému těhotenství bude. A že i když pro mě, velkého minimalistu, jsou dva šuplíky plné oblečků pro miminko skoro neúnosné, tak při představě, že je v nich nacpané oblečení snad do roku dítěte, si říkám, že je to vlastně dost v pohodě.

A ačkoliv mi v těch prvních letních měsících fakt nebylo dobře, můj strach z jízdy autem dostal až na tu úroveň, že jsem úplně přestala řídit a v těch posledních dnech, kdy jsem „přenášela“, jsem probrečela několik večerů ze stresu, že budu muset na umělé vyvolání. Tak jsem si těch devět (a něco) měsíců moc užila. Po většinu času jsem totiž ani nevnímala, že těhotná jsem. Oteklé nohy, bolavá záda, pálení žáhy a jiné neduhy se mi vyhýbaly obloukem. A já tak mohla v druhém trimestru absolvovat téměř měsíční honeymoon road trip po Chorvatsku a spát většinu nocí v autě. Do posledního dne před porodem brázdit s naším Snížkem kopce v okolí a celkově si užívat čas, kdy jsme jen my dva s Páťou. Přiznávám, že nosit se s tím těžkým břichem nelze nazvat kdovíjak komfortním stavem. Požehnaným ale zcela určitě. A tak jsem ráda, že to všechno dospělo do zdárného konce a krom krásného, tří a půl kilového, miminka po mém těhotenství nezbyla jiná kila v podobě odpadků.

Fotila opět skvělá Lucie Urban.

#misinblog

1 note · View note

ldesitka · 4 years ago

Text

Jeden den Káji H.

Povím vám veselou historku, jejíž dopad na životy aktérů naštěstí neměl takový vliv, jaký by si například osazenstvo Filozofické fakulty Večerní univerzity Karlovy přálo.

Cílem vyprávění je snaha usnadnit těžkou práci historikům všedního dne, jak si dneska honosně říkají, a ukázat jim, že by se měli sebrat, jít na toaletu a spláchnout za sebou. Ano, historie všedního dne v normalizačním Československu je skutečně něco unikátního. Nebudu vám tu servírovat utrpení disidentů ani Pullmanovo dětství v moskevském ráji. Vrátím se na chvilku do školních škamen.

Měli jsme za hluboké normalizace předmět, který se jmenoval Občanská výchova. A měli jsme (asi jako každá třída) třídního šaška. Milý Kája byl zkoušen z Marxismu-leninismu - soudruzi věděli, že na dělnický kádr nesmí mít přehnané intelektuální nároky, na osmiletce v dělnické čtvrti stačilo ve dvanácti letech zadeklamovat, že Marx napsal Kapitál a s Engelsem dali do kupy Manifest komunismu a hlavně necitovat první jeho první větu.

Kája byl velký vtipálek, takže jasně a srozumitelně prohlásil, že, cituji: Komunismus začal, když Kája Marxů s Béďou Englsem napsali ten Manifest. Většině z nás bylo vtloukáno do hlavy, že nikdy nikde neříkáme, co se říká doma a už vůbec se nesmí říkat, co jsme slyšeli večer v rádiu a nesmějeme se před ostatními tomu, čemu se smějeme doma. Takže všichni, kteří znali hlas Ivana Medka nehnuli brvou a dělali, že to neslyšeli. Zachechtalo se pár spolužáků, kteří si to mohli dovolit, protože doma si říkali přesně to samé, co v oné Občanské výchově. Znovu podotýkám, bylo nám jedenáct.

Součelka vypadala jako Lotova žena. Když se probrala, sjela milého Káju na čtyři doby, vzala ho pod křídlo a táhla ho do ředitelny. Stará jehlice tam nebyla, tak ho odtáhla za zástupcem a požadovala nejpřísnější trest (poznámka pro pana Urbana: nebyl to trest smrti, jen ředitelská důtka).

A teď se dostáváme k tomu, proč vám to tu melduju. Občankářka nebyla žádná Kabrhelová, prostě šla s proudem. Ovšem míra rizika, která pro ni a její děti plynula z toho, že někdo nevhodný z naší třídy doma řekne, že si Kája dělal prdel z těch dvou dementů a součelka nic neudělala, rozhodně nebyla zanedbatelná, takže prostě šla a žádala spravedlivý trest - ne pro Kájovo napravení a uvědomnění si důležitosti budování socialismu, ale na svoji ochranu.

Kája měl štěstí, Jehlice by ho nejspíše poslala na Zámrsk nebo do Raspenavy, ale zástupce byl přesně ten typ člověka, který držel celou tu sračku společně s represí pohromadě. Laskavý předseda MO KSČ s úsměvem Kájovi vysvětlil, že tohle by dělat neměl, dal mu naoko pohlavek a s bodrým soudružko, vždyťo to byla jen taková klukovina, je oba propustil. Kromě Káji, který nechápal, proč má mít z takové kraviny průser, všichni věděli co se stalo - ona si nemohla dovolit nežádat trest, protože by ji to mohlo smést. A on si mohl dovolit odpustit, protože jemu se, jako vyvolenému, nic stát nemohlo.

Pak zazvonil zvonec a občanky byl konec. A na historii všedního dne vidíte, že ti, kteří to někam dotáhli vlastní pílí byli tak strašlivě zranitelní, že pokud v sobě nenašli odvahu riskovat nejen všechno, co do té doby dosáhli oni sami, ale i odsouzení svých dětí na dvouleté učňáky a na stavbu, tak de facto suplovali část represivního aparátu.A naopak nižší stranické kádry vystavovaly laskavou tvář Strany, která je schopna odpustit zbloudilému jeho chybu. Skoro bychom mohli říci, že umožnili Kájovi výkon svobody slova, že?

Kája usínal toho dne jistě úplně spokojen. Tolik věcí se mu poštěstilo: nedostal důtku, zástupce to nerozmázl a třída neměla průšvih. Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný. Takových dní bylo v jeho socialistické školní docházce od zvonění do zvonění tri tisíce šest set třiapadesát.

Jenže kolik těch dnů bude nikdo nevěděl. Všichni si připravovali svoje vlastní komůrky a žili své vlastní sny o jejichž splnění se mohli pokusit až o mnoho let později. A řečeno s dopravní policií ČR: I kdyby se to povedlo jen jednomu z nich, stálo to za to.

#komentář

0 notes

pisusidosupliku · 7 years ago

Text

o pisatelství a jiných závislostech

aneb všem mužům, co jsem (ne)milovala

Writing

Often it is the only

thing

between you and

impossibility.

No drink,

no woman’s love,

no wealth

can

match it.

(...)

Charles Bukowski

“Kdo další?” řekne Robert a promne si ruce. Nechá je všechny se hezky znova představit. Tak jako každý týden.

“Já jsem Bob á... už jsem měsíc bez alkoholu.”

Na jeho obličeji krom vrásek teď vyniká značná pýcha.

Achjo, Bobby, kamaráde, kéž by všichni věděli, jak jsi předevčírem nasával v tom pajzlu na rohu. A jak jsi potom netrefil domů. Ale já tě chápu, kamaráde, taky jsem byl sám a měl volno v sobotu večer a taky jsem nasával v tom pajzlu na rohu. Vždyť já tě neodsuzuju, kamaráde, vůbec nic ti nevyčítám. A ještě budu tak dobrej, že jim to na tebe neřeknu, já přece nejsem žádná kunda. Vždyť mě znáš. Vždyť já si taky nemůžu pomoct. Vždyť já taky nejsem abstinent.

Bobovi už taky táhne na pětačtyřicítku. Loni ještě vypadal docela slušně. Teď ne že by vypadal neslušně, ale tílka mu začínají být velice těsná a z džín mu kouká nepěkný zadek, když se ohne. Holou hlavu a prošedivělé vousy měl vždycky, ale náušnici v levém uchu začal znovu nosit až nedávno, dírka mu nezarostla. Jako by se snažil vrátit si ta klukovská léta. Ale motorku dávno prodal.

Ty bys byl dobrej táta, Bobby, kdybys nechlastal. Možná kdybys neprochlastal všechny svý prachy i všechny půjčený prachy a kdybys měl kde bydlet. Tu holky jsi, kamaráde, taky tak zřídit nemusel, ale kvůli tomu tady nejseš, viď? To je jenom vedlejší efekt. Bobby, já si tě na jednu stranu cenim, kamaráde. Neodsuzuju tě, přece nejsem žádná kunda. Ale ty docela jseš, Bobby.

Rozhlédne se. Jako by snad hledal pevný bod, na kterém nechat oči, něco, co by upoutalo jeho pozornost. Barevné girlandy ve tvaru motýlků postižených pesticidem se chvějí vzadu nad prázdnými korkovými nástěnkami na bílo-bílých zdech, protože někdo ze skupiny nechal otevřené okno dokořán, aby vyvětral. A taky proto, aby nemuseli mít otevřené dveře, protože pak prý ztrácí veškeré soukromí a intimitu. Ano intimitu. Ale nemůže být otočený a sledovat dětské papírové vystřihovánky. Musí se soustředit. Protože jedno ze základních pravidel je naslouchat si.

“Já jsem Paul a už taky chvíli nepiju.”

Vyruší ho. Typický herecký talent, který se mezi dnešní generací nedá popřít.

“Co to znamená,” Robert se odmlčel. “Chvíli. Paule?”

“Dva měsíce, řekl bych.”

Vsází na nejistotu.

Dával jsem ti víc, kamaráde. Ve skutečnosti ti teda nevěřim ani slovo, ale myslel jsem si, že si vymyslíš něco lepšího. Shodneme se, že jim pravděpodobně nebudeme říkat, že pořád leješ jako dvojitá duha. Žes začal jako malej kluk a žes vlastně nikdy nepřestal. Každej večer, když si domů vezmeš nějakou novou, dobrou. Flašku. Holku. Já jsem tam byl s tebou, kamaráde, já vim, jak to děláš, jak to celý funguje. Nikdo ti nevěříme, že jseš tady kvůli chlastu, Paule. Všichni víme, že tě žere něco jinýho, tak proč nám to už neulehčíš.

Jestli někdo patří mezi ty nejinteligentnější členy těhle pondělních seancí, je to dozajista Paul. Někdy ze začátku, při seznamování, o sobě prozradil, že začal víc pít krátce po dvacítce, možná před ní, a to není zas tak dávno. Paul je relativní mlaďoch, jen vlasů už moc nemá. Nikdo neví, kde a s kým žije, protože to se často mění, ale to rozhodně neznamená, že by byl děvkař. Paul rozhodně není děvkař. Paul je feminista. Paul má ženy rád. Ženy a peníze a má jich hodně. Peněz. A žen.

Viš, kamaráde, byl bys vlastně hrozně skvělej chlap, kdybys neojel každou holku z okolí. Kdybys nebyl chodící levná seznamka. Ale já tě chápu, kamaráde, já jsem taky doopravdy sám. Já taky nedržim celibát. Ale možná kdybys nebyl tak zatraceně ulhanej parchant, bylo by to všechno snazší. Víš, Paule, já bych chtěl umět kecat tak dobře jako ty. O tom, že mi je pětatřicet a že mam vážně sto osumdesát pět. A že ta holka, která ode mě ráno odcházela, tu že mam fakt rád. Tebe mam taky rád, kamaráde, a to nelžu, protože já nejsem prolhaná kunda, ty víš, že nejsem žádná kunda. Ale ty docela jseš, Paule.

Sjede ještě níž po bílé plastové skládací židli GUNDE. Je z IKEA. To poznal podle toho, že nikde jinde by nepojmenovali židli gunde. Nikde jinde by nepojmenovali židli. Zamyslí se nad tím, co tu vlastně pohledává, protože on rozhodně není alkoholik, ani chronický děvkař, ani nefetuje, dokonce ani nemá sebevědomí tak nízké jako Robert, co ho všechno za rok stihl rozdat mezi ty nevypitější a nejzoufalejší chlapy výměnou za vypůjčení jejich životů, alespoň těch částí, co jsou ještě k žití, a politických názorů, že volit republikány je jediná správná možnost. Jako Robert, co v pondělí od půl páté pronajímá místnosti na místní základní škole a staví rozkládací židle do kroužku, když zrovna nefrituje hranolky v McDonald’s.

Možná už to vzdej, Roberte. My víme, že nám stejně nepomůžeš. Řekni mi, kamaráde, kde se v tobě bere tolik lásky k lidem. Ne, že bych já neměl rád lidi, jen se cejtim líp, když nejsou nikde poblíž. Ale tebe mam rád, kamaráde, protože ty si to sakra zasloužíš. A já jsem jak osud, já jsem spravedlivej. Vždyť víš, že nejsem žádná kunda.

Robert je zhruba ve stejném věku jako Paul. Nicméně zatímco Paul vypadá spíš na čtyřicet, Robertovi ani dva metry do výšky nepomáhají k docílení působení dospělým dojmem. Všichni o něm říkají, že je hodnej, až je blbej. A je to tak.

Já ti vlastně asi docela rozumim, kamaráde. Jsme si hodně podobný. Měl jsem pocit, že máme stejně srovnaný priority, než sis našel tu bláznivou holku, kamaráde, to byla chyba. Já vim, že se cejtíš sám. Já jsem taky sám. Ale umim to přiznat, já se nestydim. Ale já tě vůbec neodsuzuju, kamaráde. Nejsem žádná kunda. Ale ty docela jseš, Roberte.

Vyměňují si pohledy a všechny nakonec končí u Roberta. Tak jako vždycky. Každé pondělí po celý rok. Rok je relativní pojem. Rozhodně krátká doba na mateřskou dovolenou, akorát pro “letní” prázdniny a příliš dlouhá na rozhodování se. Brzo to rozpustí protože moc dobře vědí, že víc už nesvedou. Rozhodně ne společně.

Začal Bob a po něm se dlouho chvástal Paul, mezitím měl Robert podpůrný proslov a po něm povídal Tony a Andy a nakonec Carl o tom, že už s fetem přestal, jenom sem tam něco prodá.

“Charlesi? Teď ty.”

Polkne a postaví se. Rozepne si poslední knoflík žluté košile.

“Já jsem se vážně snažil, kamarádi. Snažil jsem se toho zbavit. Věřte mi. Nic neni nudnější než pravda, ale já vám lhát nebudu. Vždyť víte, že já nejsem žádná kunda. Vždyť víte, že vás mam rád. Ale já a přestat, to prostě nejde. Ono psaní to je… to je často jediná věc mezi váma a všema těma nemožnostma. Žádnej chlast, žádná ženská láska, žádný prachy se tomu nevyrovnaj. Ale já se snažil, kamarádi. Jenomže já nikdy nezvládnu přestat. Protože můj svět bez literatury by byl peklo.”

2 notes · View notes