#Roman Vaněk

[mattved]

On prague and food

Places to eat in Prague, curated by a local. All of them located in a neatly small radius and all great for taking a break from all the czech restaurants wannabe that only look to capitalize on tourists.

I am not a food blogger. And don't aim at becoming one, even though there is an incentive to commence composing a cookbook. I actually promised a friend of mine that I would post a weekly recipe for him this year but as you may check on my BigOven profile, it did not really follow suit. Yet. What is important, though, is the place I made this promise. Whenever he comes over to Prague from his new home city, that is Glesga, it is my task to find the right place for a catch-up early dinner. It is difficult to find decent restaurant in the Czech metropolis. You mostly encounter the tourist-targeting convention of overpriced meaty dishes infused with salt, our national habit of using pre-made components, or a combination of thereof. The surprise is how many of them are in proximity of a district 2 square, only popular among locals, end even that is limited to the period of Christmas market craze.

Let us check what awaits you at and around Náměstí Míru, then!

When you are looking for Italian, Czech Republic does not have much to offer in terms of authenticity. The Peace Square, as you may translate its name, there are two places that closely adhere to it.

Classic Italian: Grosseto

The more budget-friendly of them, and the only one that serves pizza, is Grosseto. A restaurant so respected that it had become a network with four diners, an Italian imports shop, and its own culinary academy, with both hobbyist and professional classes. Although this particular place is not the one where it all started, you get to experience identical range of Italian classics made to specification set by one of their three star chefs, specialists in their own branch of the cuisine: regional classics, gourmet specials, and pizza. After the standard procedure of table assignment, you sit down in a compact, yet airy, interior, get to observe the passion-driven pizza chef throw dough back and forth, receive international-standard service from the front of house staff, and don't usually have to wait too long before your meal arrives. And that is in spite of all meals, including the specials, being made to order with no shortcuts. The overall experience is pleasant and definitely worth every penny.

Coastal Italian: Aromi

The posh option that emphasises the Italian beyond pizza and pasta is Aromi, led by a chef with Michelin experience, Riccardo Lucque. At the price, you obviously get the level of service where a porter takes care of your coats, sits you down in a spacious interior decorated with original paintings, introuces himself by first name, and remains your server all the way through the experience. There is fresh fish and seafood on display, any item of which you can ask to be made for you in the original fashion or any other way you like. Well, the chefs will obviously give your personal waiter a long stare once he brings in a monkfish to be made into fish and chips. On top of this, there is obviously a short permanent menu, number of seasonal specials, and couple of ready-to-serve lunchtime dishes. Five course menu culminating with Italian small-batch roast coffee is therefore an option. Personally, I would not be able to justify the bill on regular occasion, but I do greatly appreciate what you get for the money. Anniversary, maybe?

Vietnamese: Pho Vietnam Tuan & Lan

This basement bistro is not too well known due the massive competition from their compatriots. See, the Vietnamese to Prague are like the Indians to London or the Moroccans to Paris. This place is however the only one that received endorsement from the nationally established advocates of high gastronomy, namely chef Zdeněk Pohlreich, and mentor Roman Vaněk. While the inconvenient interior and order-at-the-bar approach to service might be an issue to some, the main reason for your visit, food, is authentic and far outweighing the downsides. Starting with a ready made fresh shrimp roll or its fried counterpart stuffed with beef handed over immediately upon your arrival is highly recommended. The two signature dishes here include Phở Bò, an enormous bowl of broth with noodles, boiled beef, and chives, and Bún bò Nam Bộ, an alternative with lower amount of water and greater variety of veggies. Two undisputed upsides of this restaurant is lack of horrible cheap-plastic decorations so typical for Vietnamese restaurants everywhere, and its price level, which is with respect to the amount of food and culinary satisfaction the lowest on this list.

Burger: Dish

It's not like going out for a burger would be something you take an airplane to do, but in case all the new tastes overwhelm you and you just want something familiar, Dish is definitely the place to go. Everything is made to order from fresh ingredients, the patties seem to be made of pure beef and their menu composition just works. And their fries are wonderful. Inside the interior, where you better book table for both lunch and dinner, everything is quite crammed, but that only makes sense, given their popularity, for the sake of which they opened in a second location. Service takes more modern approach and I like to deal with them that way, especially since staying in for a chat after the meal is not something I would prefer, given the acoustic conditions.

Fast Food: Bageterie Boulevard

In case you are just passing and feel like grabbing a quick meal to keep you going through further Prague adventures, check out one of the two nearby outlets of the popular Czech franchise Bageterie Boulevard. The first one is just southeast of the square, while the other, smaller one, is to the west. They offer a wide range of ready made sub fillings with a choice of bread and a menu option that includes portion of baked potatoes and a fresh ice tea. In addition to that, they do a pair of quarterly specials, soup of the day, muffins, and biscuits. There is also a coffee of custom blend on offer, which I prefer avoiding. Nevertheless, the place is wonderful to call at for quick lunch in the house or a takeaway dinner. Since it is a franchise, your choice will taste the same, no matter the location, but you will not be served a stack of prefabricated components.

After you eat: Banyan Tearoom

When I make plans to go out with my friends, we never discuss where to go. Visit to the Banyan tearoom is implied. The routine starts off with a teapot of Touareg and continues with an optional shisha paired with a pick from the menu.

As a souvenir: Book Therapy

And in case you like to cook yourself, I do suggest Book Therapy, where they have a lot of hipster-targeted books including a nice range of regional cuisine cookbooks.

[romanstetina]

Centones @PAF READER No.1

link: https://pifpaf.cz/clanky/myslenky-a-pocity-stranku-po-strance

The first part of the periodical PAF Reader. It is linked to the activities of the PAF curatorial platform, which is related to the areas of animation and moving image in the context of cinematography, contemporary art, music, sound and games.

Texts: Martin Blažíček, Alexander Campaz, Jiří Havlíček, Suza Husse, Tomáš Javůrek, Jan Křipač, Martin Mazanec, Marie Meixnerová, Jiří Neděla, Michal Novotný, Lumír Nykl & Tina Poliačková, Zdeněk Rychtera Projects: Billy J. Bultheel, Jesse, Kanda, Natália Trejbalová, Roman Štětina, Televize Estráda Interviews: BCAA system, Eliška Děcká, Jacob Broms Engblom, Bohdan Heblík, Lucie Polášková, Pavel Ryška, Matěj Strnad, Ina Röder Sissoko, Vojtěch Vaněk, Andrew Norman Wilson

[videli-jste-tento-film]

tumblr nezná Luxus na talíři :(

Česky, ale dokonale. Kuchařská show, ve které Robert Mikluš předvádí klasické české recepty, ale v moderním pojetí a z prvotřídních surovin. Záštitu nad pořadem převzal Pražský kulinářský institut (Roman Vaněk a Zdeněk Marcín). (ČSFD)

Dovolím si prolomit objektivitu, ale vzhledem k nulovému marketingu, který by člověka mohl nalákat, tak musím. Je to dobré, je to vtipné, nejblíž celkovému vibu má asi tohle video na facebooku... No a celý seriál objevíte na Streamu.

[absurdne-obrazy]

Non Plus Ultra

jo len pre ten zápis, toto je najabsurdnejší obraz a zážitok v živote, zišlo sa jedno s druhým, potom sa to v čase zmiešalo a bola nejaká nedeľa.

Vařím nejakú sviečkovú, pekne som sa s ňou vymazlil, Roman Vaněk vie. Založená si tak bublá, vravím si za dve a pol hodky vytiahnem mäso. tak miešam a miešam

strih //

ležím a niekto sa má pýta, či viem kde som, kábel tu a tam a prý JIP, no nebol to cash and carry, ale plná Nemocničná, wtf?

najviac teleportácia v živote. nezľakol som sa, bol som len neuveriteľné prekvapený. dyť sme nepili aby si jeden urval nejaký úraz.

po pár dňoch to rosypané životné lego začína dávať zmysel, ale že to skončí troma epileptickými záchvatmi za sebou bych neuvěřil keby na mňa nerozprával doktor.

po pár dňoch som pokojnejší, uvedomil som si nahromadenú nenávisť v sebe k S.H. i keď on je vlastne tiež obeť. a iní... a pocity viny za to všetko, akútne iluzorné zlyhanie.

dal si si toho moc na krátku dobu a telo sa cuklo v najhoršej možnej..

mám domlátené ruky, som zmätený a uvedomujem si až teraz, čo všetko (si) musím o(D)pustiť, zhubné myšlienky, ktoré som si nepriznával, nenávisť, o ktorej som vravel, že ju necítim..

sa teraz stáva ľútosťou a pohŕdaním.

a stále neviem s tým plne naložiť.

po dlhej dobe som nútený a súčasne plne ochotný priznať plnú prehru(nový začiatok), ktorú vidím len ja.

a okolo mňa sú tak krásni ľudia, tu v Nemocnici, kolegovia, rodina, priatelia, kamaráti, známi... ak som do vás niekedy niečo investoval, tak ste mi to všetko vrátili 100x behom troch dní, ale to nie je súťaž, ani dlhopis.

chcem sa Teraz len uzdraviť, a plodiť naďalej dobro, tvoriť, dýchať a nebáť sa.

a strašne moc sa chcem znova zamilovať, ja musím naložiť s tým neuveriteľným množstvom lásky, ktoré vo mne je.

siiiiii nečakal.

znovu a znovu

tak moc ďakujem všetkým za podporu, pomoc, malé detaily, tak moc vás všetkých milujem!

// už teraz s teším ako nechám poslať kolektívu sestričiek a bratov veľkú kyticu s nějakou bohemkou a bomboškou + jednu špeci kyticu ruží slečne psychologička Terezke, asi je vydatá, ale o to nejde. Má tak krásne oči.

[kritikycz]

Život je hra - Zajímavosti

Český komediální seriál Život je hra má zatím 10 epizod. Právě se připravuje druhá série. Seriál Život je hra vznikl podle norského sitkomu Match. Herec Václav Marhold říká o svém hlavním hrdinovi: „Štěpán je infantilní hovado, který by potřebovalo nějaký návod na to, jak má komunikovat s lidmi.“ Michal Suchánek, který hraje sportovního komentátora Martina Otrubu, říká,…- Více na https://www.kritiky.cz/zivot-je-hra-zajimavosti/

[intermedia2avu]

2020/21 SUMMER KLAUZURA

students: Aleksandra Komsta, Monika Kučerová,  Jáchym Řičánek, Dobrota Hofmeisterová, Barbora Miedzińska, Vu Duc Minh, Tomáš Kocka Jusko, Alex Selmeci, Robin Seidl, Ivana Zuskinová, Berta Holoubková, Elena Pecenová, Demian Kovalov

jury members: Tomáš Vaněk, Jirka Skála, Jiří Kovanda, Jiří Havlíček, Andrea Sobotková, Kristina Láníková, Dušan Zahoranský, Pavla Scerankova, Roman Štětina

foto: Berta Holoubková, Roman Štětina

[booksincoursesanddishes]

Velká kuchařka Čech a Moravy - 2. část - Recepty - Roman Vaněk, Jana Vaňková & 24U http://dlvr.it/RLwqq2 http://dlvr.it/RLwqq2

[zlutyzakaznik]

24 měsíců s blogem

(4. 11. 2019) Dnes jsou tomu přesně dva roky, co jsem přešel z autorsky limitovaného Zomata na vlastní doménu. Přítomný text má podobu mírně fikčního rozhovoru, který reaguje na reálné dotazy a diskusní podněty, jež jsem za uplynulých 730 dní dostával od kamarádů, kolegyň a známých.

Autorská sebereflexe vyžaduje kromě spousty přemítání i brýle vybavené patřičnou interpretační mřížkou...

Kolegyně zaklepe na dveře, přivítáme se, odloží si kabát, a pak, ještě celá udýchaná, s vděčným úsměvem přijme nabídnutou čokoládovou sušenku.

Máš ty texty strašně dlouhé. Musela jsem si k tomu v pátek po obědě uvařit kafe. Kolik jsi toho už vlastně napsal?

157 kratších i převážně delších článků. 182 420 slov nebo 1 119 000 znaků včetně mezer; celkový objem textu tak představuje zhruba 620 normostran (30 řádků po 60 znacích na stránku).

To Ti muselo sebrat spoustu času, ne?

Ano, docela dost. Samotné psaní a editace hotového textu – kterou často dělám ve zběsilém tempu v pondělí ráno – si vezmou v průměru 5 až 8 hodin na článek, ale často i více. A to nepočítám průběžnou “terénní část” výzkumu, tedy obcházení a dokumentování nových i stávajících podniků.

Proč jsi vlastně začal psát blog?

Hlavní důvody jsou dva. Jednak je web jako takový – a dva roky předtím i texty na Zomatu – přímou reakcí na překotný vývoj brněnské (a šířeji české) kávové scény a tuzemské gastronomie v posledních řekněme pěti letech. Je to kritické a analytické vymezení se vůči té zdánlivě nekonečné záplavě nových otevření, proudu “poctivosti”, “babičkovství”, “kvalitních surovin” a věcí “dělaných s láskou”, má odpověď na často absurdní přesvědčování některých provozovatelů o jedinečnosti a kvalitě produktů, které zákazníkům nabízejí. 

A druhým důvodem je snaha udržet se ve stavu “vypsanosti”. V každé činnosti nebo řemesle se člověk musí neustále cvičit a takový blog je samozřejmě prostorem – a moc pěkně to vystihuje průmyslový termín “test bed” – kde se lze  udržovat v “kondici” a zároveň je možné dovolit si drobné formální experimenty, které by v tradičním tištěném nebo elektronickém médiu neprošly.

A třetím a doplňkovým důvodem je to, že mě ke zřízení vlastní domény ponoukala kolegyně z MU, které tímto děkuji. Nyní mě přesvědčuje, abych pracoval na získávání followerů na Instagramu a jakýsi základní profil tedy existuje, ale že bych plánoval trávit čas vyráběním čtvercových obrázků... Zapomenout však nesmím ani na svého velmi dobrého kamaráda, právního, ekonomického a účetního guru, kterému také patří za jeho vlídný nátlak můj dík.

A není to s tou kvalitou a poctivostí pravda? Nebo aspoň někdy?

Až na naprosté výjimky bohužel není. Kvalitní suroviny jsou drahé, obtížně dostupné anebo obojí. A pokud tady není kupní síla, kvůli které by se to vyplatilo nabízet, budeme krmeni ingrediencemi diskutabilní kvality. Spoustě lidí také stačí relativně málo a bohužel znám třeba podnik (jeden čas velmi oblíbený), kde měli zajímavé základní prosecco nebo kávu a když zjistili, že nikdo nebrblá nad levnější nebo horší podobou, už to tak zůstalo. A takových případů je samozřejmě víc. Morem brněnské (a tuzemské) kávové scény je přebujelé a zpětně nereflektované ekonomické sebevědomí a kopírování úspěšných nebo aspoň zdánlivě úspěšných konceptů. A vyskytuje se zejména u lidí, kteří mají minimální nebo jen velmi povšechnou zkušenost s kávou, ale jejich PR stroj, který notně promazávají halasnou přítomností na sociálních sítích, může občas přesvědčit méně zkušené zákazníky, že je na jejich nabídce nebo přístupu něco zvláštního.

Asi to znáš sama. Podnik zvěstuje jako slovo Boží ve své nabídce výběrovou kávu, ideálně od malé české lokální pražírny a s příběhem, který sice už lidi slyšeli v bleděmodrém mnohokrát, ale pořád to stále kupodivu zabírá a to do té míry, že někdy i sám zákazník bazíruje na jeho odvyprávění. A oč silnější nebo dojemnější příběh – a i ty se podobají jako vejce vejci – o to méně zkušeností nebo skutečného důrazu na kvalitu pražených zrn.

Je to opravdu tak zlé?

Je. To ostatně potvrzuje i reakce některých podniků, které už přispěchaly s kursy či konzultacemi, které, zdá se, mají potenciální zájemce za úplatu přesvědčit, proč do celé věci nejít – např. tady a tady. Tahle myšlenka samozřejmě není nová a v oblasti restaurací o tomto před pár lety hovořil Roman Vaněk.

Ale mít vlastní kavárnu je tak krásné. Zrovna včera mi říkala dcera od kamarádky, že by si chtěla jednu otevřít u nich na městě, jen k tomu musí ještě přesvědčit manžela.

To je právě ono. Romantická představa o provozování vlastní kavárny nebo sen či vize je něco jiného než realita a lidi oči často před realitou oči zavírají anebo je dokonce ani pořádně neotevřou, aby si nejprve něco přečetli a s celou věcí se seznámili. (Gastro)romantika je přinést ráno ženě vlastnoručně připravené cappuccino, právě upečený croissant a květinu do postele, vystřihnout dokonalý Caesar salát a dát si k tomu Masseto v krystalicky vypulírované riedlovce nebo v roztomilé zástěře a fancy chňapce ukázat odladěnou pečínku s bylinkami. 

To všechno lze provozovat bez potíží doma. O reálné “romantice” faktur, narůstajícího dluhu, čištění záchodů, boji s dodavateli, legislativou a zaměstnanci si člověk může přečíst i na českém webu na více místech. Své o tom nepochybně ví řada manželů či partnerů, které jsem v průběhu let viděl sedět zachmuřené v rohu v kavárně nebo na zahrádce před podnikem, zatímco manželka stojí za barem a plní si svůj sen při čekání na zákazníky.

Nebuď takovej cynik. Ty by sis kavárnu nechtěl otevřít, když Tě to tak baví?

Nejsem cynik, jsem realista. A tuhle otázku dostávám docela často právě od lidí, kteří ví, že se nadšeně zajímám o kávu. Baví mě spousta věcí včetně létání, ale neřeknu si, že se zítra přihlásím do NASA nebo aspoň Řízení letového provozu. O něco podobně absurdního se však v gastro oblasti stále pokouší spousta lidí. Nejhorší je, že se mi zdá, že se to za poslední roky nezlepšilo navzdory mnoha osvětovým a edukačním aktivitám typu Ano, šéfe! a lidi se do toho pořád vrhají po hlavě. 

Na druhou stranu je mi sympatický přístup těch, kteří začínají s pečením, vařením nebo čímkoli jiným nejprve pro sebe a pár kamarádů a teprve až se vycvičí a projdou několika akcemi či soutěžemi a nechají se někde třeba zaměstnat a celou oblast si tak důkladně obhlédnou, začnou realisticky uvažovat o vlastním provozu. Ti mají mé velké sympatie. A svůj sen jsem si v tomto ohledu splnil, když jsem si “kavárnu” otevřel v práci/doma a kdykoli ji mohu s menší pomocí přestěhovat nebo dokonce s relativně malou ztrátou prodat.

Vraťme se k blogu. Kdo jsou vlastně Tví čtenáři? Máš představu o jejich struktuře a počtu? Co třeba komentáře pod články? Měříš si nějak čtenost?

Čtenost si nijak neměřím a nemám zatím ani žádné analytické nástroje. Proč? Důvody jsou dva: jednak to ve stávající podobě blog neumožňuje, i když by to asi šlo nějak udělat, ale není to pro mě nezbytné – především z hlediska případné reklamy, kterou stejně neplánuji. I když statisticky vědět, které články jsou nejoblíbenější – a jako asi jediné přesvědčivé kritérium beru kumulativní dobu strávenou čtením toho kterého textu – by bylo určitě zajímavé a tak se tomu to budoucna určitě nebráním.

Co se týká počtu lidí, kteří si doménu otevřou, netroufám si odhadovat, ale jeden člověk znalejší této oblasti nadhodil vyšší stovky, což by se mohlo blížit skutečnosti. Samozřejmě je tady otázka pravidelnosti návštěv, ale ani to mě příliš netrápí. V dnešní nelineární době není nutné číst po jednom textu. Vím, že spousta čtenářů navštíví stránky jen jednou za čas a projde si více článků. Samozřejmě jsou i tací, kteří se vždy těší na nový pondělní přírůstek – a většinu jich znám osobně. Z těch mám pochopitelně největší radost a už kvůli nim se snažím, aby první den nového týdne nečekali moc dlouho.

A jednotlivé čtenářské skupiny? Stabilní tvoří někteří kamarádi, kolegové a známí, od kterých také dostávám nejvíc zpětné vazby. Pak jsou tu náhodní čtenáři, kteří si na stránky našli cestu přes Facebook nebo díky informacím svých známých. Poslední a podle všeho největší skupinu tvoří lidé z praxe: tedy kavárníci a baristi/baristky a přidružené profese z Brna a velmi doplňkově i Prahy (ale byl jsem už lustrován i baristickou komunitou ve Štětíně a možná i trochu ve Varšavě :-)) 

Už někdy na konci roku 2016 mi jeden kavárník, který za ta léta v branži zná spoustu lidí, říkal: “To byste se divil, jak Vás čtou.” A to je fajn vědět; budu věřit někomu, kde se pohybuje uvnitř dané komunity. Tahle skupina je ovšem trochu atypická v tom, že někteří její prominentní členové ať už před svými známými nebo přede mnou – a tamtamy fungují spolehlivě – nonšalantně dávají najevo, že je jim reflexe jejich káv zcela lhostejná a že web vlastně vůbec nečtou. Kdykoli se však objeví někde v článku kritická připomínka k jejich podniku, jsou vždy velmi dobře informováni, že se tak stalo. Cvrlikání a šeptanda fungují v Brně výborně :-)

Z několika ústních ohlasů od baristů vím, že ideální čas na četbu blogu pro ně představuje nudné upršené sobotní nebo pondělní pozdní odpoledne, kdy se čeká na hosty, všechno je nachystáno a uklizeno, odešli kamarádi či rodiče z oběda nebo manželka s dětmi, závoz je hotový, všechno vypulírované – ano, včetně polic s pivním sklem nebo rumy – a jeden neví, co by mohl ještě udělat. Pak přichází čas podívat se na to, co je nového na místní scéně, trochu “okouknout” konkurenci. :-) A je to tak v pořádku. Nejdřív byznys a až pak zábava.

Nepřítomnost komentářů je jedním z nejčastějších podnětů, vím to, a určitě s nimi do budoucna počítám, třeba po případném přesunu na WordPress. Nepochybně však budou podléhat schválení a i když nečekám, že by se vynořila záplava vulgárních nebo nenávistných reakcí, jeden nikdy neví – už proto, že jazyk mnoha majitelů, provozních, barmanů, výčepních nebo i baristů je dramaticky jiný v interní komunikaci a při kontaktu se zákazníky, ale to určitě tuší každý, kdo se aspoň trochu blíže seznámí s tímto prostředím.

A reakce provozovatelů kaváren a lidí z branže na Tvé kritické texty?

Velmi různorodé, jak už to bývá, ale povětšinou velmi slušné a dalo by se říci i konstruktivní, tedy až na jednu výjimku a tou je holka z bistra v oblasti Veveří, která mi přes Messenger vyčetla, že jsem ve své recenzi – ve skutečnosti šlo pouze o sedmiřádkový odstavec v rámci Prvních dojmů – napsal o jejím podniku samé lži a že kdybych se představil, tak by mi to tam ukázala.

Tady narážím hned na dvojí nepochopení. První dojmy a už vůbec ne jeden odstavec v jejich rámci nejsou recenzí. Recenze je z mého pohledu analytický útvar, svého druhu kritická rozprava, která se snaží komplexně zhodnotit danou kavárnu či jiný podnik, ideálně pak na základě více návštěv a s podstatnou exkurzí do kávové nabídky nebo menu daného podniku. 

Jenže to je: a) finančně náročné; b) mnohdy zbytečné, neboť velmi často jen pohled do menu, na přístup personálu a podobu servisu nebo obhlédnutí situace u kávovaru či za barem naznačí, že tady nemá smysl ztrácet čas nebo peníze. Když už psát recenzi, tak to má z mého pohledu smysl u podniku, který je v pozitivním ohledu zajímavý nebo dokonce výjimečný a budu jej pak moci doporučit. 

První dojmy na kávu i další drobnosti bohatě stačí a pokud jsou dobré, lze se do daného zařízení kdykoli vrátit a udělat plnoformátovou recenzi. Je to možná trochu radikální přístup, ale stejně to praktikuje červený průvodce od Michelinu, který – a odmysleme si teď prosím všechny kontroverze, inkonzistence a marketingové problémy jeho koncepce – zařazuje do svého výběru i na nejnižší úrovni pouze ty podniky, které za to podle jeho názoru stojí.

A druhý problém je, že dotyčná, obávám se – a pár takových případů už bylo dřív – nepochopila funkci webu. Stránky mají v podtitulu uvedeno “kritický blog”, tj. nelze čekat, že někam přijdu, představím se a budu se chovat tak trochu jako spřízněná duše, podporovatel nebo dokonce influencer. Tím bych naprosto popřel smysl anonymního hodnocení, který uplatňuje nejen výše uvedená červená knížečka.

Chybou v tomto konkrétním případě bylo, že jsem uvedl jiný měsíc zahájení provozu (a možná i délku fungování předchozího podniku), ale to jsem také ihned opravil a za zbytkem si stojím. Asi nemusím zdůrazňovat, že kladu enormní důraz na časově náročné a pracné ověřování věcné správnosti textů, Takže ta tři drobná, dílčí a celkové vyznění textu nezkreslující tvrzení jsem po upozornění majitelů na Messengeru okamžitě uvedl na pravou míru. Za téměř 160 textů za dva roky to snad není tak zlé. 

Zdá se mi to anebo nemáš rád influencery?

Nezdá se Ti to a řeknu-li to natvrdo, influencer je pro mě sprosté slovo, a to platí i pro jeho blízké příbuzné, tedy mini- a mikroinfluencery. Prosakání téhle podoby digitálního marketingu do gastronomické branže považuji za velmi nešťastné a případy až drzých Instagramerů byly v médiích dostatečně zdokumentovány. Na vysoké škole nám kdysi jeden vyučující a dlouholetý filmový recenzent říkal, že by si kritik měl dávat pozor, aby se nestal rautovým typem kritika, člověkem, který se díky svému privilegovanému statutu bezplatně dostane na všechny večírky a všechny rauty s hvězdami. Což pochopitelně není tento případ, ale coby doklad přístupu, který může vážně ovlivnit kritické hodnocení, to zmiňuji.

S fenoménem influencerů a marketingem úzce souvisí i monetizace. Uvažoval jsi někdy o finančním zhodnocení Tvých aktivit?

Ne, neuvažoval, protože v tomto nevidím potenciál. I ti nejlepší lidé v dané oblasti ve světovém měřítku mají tuto činnost pouze jako hobby, aktivitu, ve které utápí menší či větší peníze z vlastní kapsy (ev. ještě kritici velkých světových listů, ale tam se škrtí zdroje podobně jako u kulturních redaktorů). Slavní praktici jako Michel Roux Jr. nebo Markus Wareing jistě umí vzít za srdce spoustu divaček a diváků, kteří si pak běží koupit jejich hrnce, nože, příbory a kuchařky a nepochybuji o tom, že Matt Perger nebo Dritan Alsela prodají nezanedbatelné množství latiér a precizních misek pro aspirující i pokročilé baristy, ale jaká firma by proboha něco měla ze spolupráce s přísně lokálním kritikem kávy? :-). 

Opravdu tam není ani stopa pokušení?

No dobře. Říká se, že každý má svou cenu a kdyby třeba takový Mazzer kroužil kolem se žlutým mlýnkem Mini Filter a představou spotu zaměřeného na home baristy, kterým by chtěl nabídnout novou linii v rámci firemní nabídky, musel bych se asi hodně ovládat, neboť tito mlýnkaři mají výjimečnou pověst, a to tím spíš, kdyby bylo video zajímavé (všechny ty detaily ozubení mlecích kamenů, zrnka padající za užití zvukové lupy do násypky, klávesnice a znaky na monitoru a pod tím něco jako slova z jisté scény Tenkrát na Západě: “He not only writes, he can grind, too.”) :-) Ale to je pochopitelně jen svůdná a nereálná představa. Ale hezká je, to ano.

Když už jsi zmínil to video – co třeba něco natočit z Tvých kritických návštěv pro YouTube?

Pochopitelně jsem o tom uvažoval od počátku, ale tím, že jsem film studoval a psal o něm, mám velmi dobrou představu, kolik dá takové kratičké video práce – hezky je to v profesionálních podmínkách vidět třeba na natáčení povedeného spotu Mánesky – a třebaže digitální kamery a související vybavení nebyly nikdy dostupnější, pořád je to nějaká finanční a zejména časová investice a protože bych to chtěl dělat opravdu precizně, tj. zejména si s tím vyhrát u střihu a zvuku, jeví se mi to v nejbližší budoucnosti jako nereálné. A v Brně to navíc už pěkně dělají pánové z European Coffee Trip a třebaže na můj vkus až příliš spolupracují s velkými výrobci ze světa kávy, jejich výlety s kamerou jsou udělané velice dobře a rád se na ně podívám.

Další věc je, že člověk s větší kamerou a mikrofonem je velmi nápadný a už teď mě na spoustě míst poznají a takovou návštěvu nelze točit bez souhlasu majitele, což je ovšem naprosto v pořádku. Tím by ovšem vznikaly kompromisy a člověk by neměl věci tak pod kontrolou, jako je tomu u psaného textu.

Mnohem víc mě ale láká udělat si časem pro radost video, které by mohlo být ilustrativní nebo edukativní, tedy na prvním místě to o čištění mlýnku. Může se to zdát jako naprostá banalita, ale když jsem se učil cídit mlýnek, podíval jsem se po vlastní lekci na YouTube na všechna videa, která se zabývají Fiorenzatem nebo Mazzerem a překvapilo mě, jak rozdílná a laxní mohou být jednotlivá pojetí. Já ten svůj rozeberu a kompletně vyčistím zhruba 1 x za měsíc (po kile až kile a půl vymleté kávy), ale instruktáž jednoho ze specializovaných obchodů uvádí interval čištění při mírně vyšším objemu 18 měsíců (1 lb./week), což mi připadá šílené, neboť jsem viděl, co se v mlýnku nastřádá za 2 měsíce domácího provozu (z mého pohledu nejvyšší čas na čištění). 

Na druhou stranu jsou mlýnky v komerčním provozu, které se nevyčistí jak je rok dlouhý nebo dokonce nikdy, takže co se divím. Nejsem velký technik, ale čistit mlýnek tak, že si kartáčkem sypu zaschlou kávu z horního kamene rovnou do mlýnku mi nepřijde jako ideální nápad. Stejně jako vysát si dvě pružinky ze tří a hledat je pak v nitru vysavače. Všichni demonstrátoři bez výjimky také rezignovali na uvolnění tří šroubků, které drží oba kameny a jejich důkladné vyčištění, což mi připadá jako popření smyslu čištění. Zcela konsternován jsem však byl, když jsem zjistil, že Petra Veselá, dvojnásobná tuzemská baristka roku a členka mnoha mezinárodních porot, čistí v kavárně K30 granulemi, protože se jí nechce mlýnek rozebírat. A Jaroslav Slámečka u toho jen stojí a přikyvuje. 

Ale to je technická, nebo chceš-li, společensky užitečná funkce videa. Pro mne ještě důležitější je estetické zpracování, svého druhu formální etuda, kde by bylo možné demonstrovat výrazové prostředky filmu. Mám na mysli zejména obrazové kvality avantgardního filmu 20. a 30. let, fotografie Funkeho či Rösslera, filmy jako Mechanický balet nebo Muž s kinoaparátem. A jedná-li se o instruktážní film, nelze samozřejmě opomenout hypnotický hlas komentáře, který divákům osvětlí, co a proč se právě dělá.

Syn mi říkal, že jemu a jeho kamarádům pořád není jasný Tvůj systém hodnocení. Máš tam dvacet bodů a prý nerozumí rozdílu mezi např. silných 15/20 za cappuccino, doppiu za 16 – 17/20 nebo espressu na úrovni slabších 16. A jaké je dosud nejvyšší hodnocení, které jsi za kávu dal? Získal už někdy někdo 20/20?

Popisoval jsem to už jednou v loňském výročním přehledu káv, ale rád se to pokusím objasnit ještě jednou. Pokud mám v jednom podniku za rok deset, dvacet nebo i více espress, doppií či cappuccin ze stejné kávy, je třeba diferenciovat jemněji na, například, čistých 16, silných 16 (tj. 16.25), 16 až 17 (16.50) nebo skoro či slabých 17 (16.75), protože každá káva je opravdu trochu jiná a když jsem v jedné kavárně pil po dva roky tři až čtyři espressa denně, člověk už rozlišuje ty nejjemnější nuance v kvalitě, protože má prostě danou kávu extrémně napitou. 

Anebo jiný příklad. Letos jsem měl zatím nejméně 40 x doppio z Etiopie Duromina od dvou pražíren: berlínského Fjordu a brněnských Rebelbean. Fjord třeba 25 x u sebe a zbytek pak rebelské pražení na svém kávovaru a v několika brněnských kavárnách. A až na pár výjimek byla ta káva vždycky trochu jiná. Méně komplexní, více vrstevnatá atd. A těchto čtyřicet Duromin je pak zase zasazeno do širšího chuťověho kontextu a paměťového rámce stovek a tisíců vypitých espress a cappuccin.

Nejvyšší hodnocení, jaké jsem kdy dal, bylo 5 x 19.25/20 za čtyři espressa a jedno cappuccino v průběhu pětihodinového přestupu v cafe baru na letišti Fiumicino v Římě v květnu 2011, po příletu z New Yorku. Na případnou námitku, že mohlo dojít ke zkreslení vlivem ospalosti a dlouhé cesty přes Atlantik, mám odpověď, že jsem měl štěstí, dostal místo v exitové řadě, hned po večeři usnul nad Newfoundlandem a probudil se až ráno pořádný kus za Dublinem, odpočatý a svěží. 

Zhruba padesátiletý barista, který všechny kávy připravoval, byl dokonale srostlý s kávovarem a mlýnkem, na jeho pohybech nebylo nic zbytečného, vše bylo podřízeno maximální účelnosti. Takové úrovně senzomotoriky člověk dosáhne po svém milióntém espressu a třebaže jeho tempo nebylo tak zběsilé, jako na Milano Centrale, plynule dělal jednu kávu za druhou, s naprostým klidem a přehledem. A každá byla stejně perfektní jako ta předchozí, vše dokonale vyvážené. Když jsem ochutnal jeho cappuccino a espressa, úžasem se mi zastavil dech, oněměly chuťové buňky a podlomila kolena. Tohle bylo ještě o nepatrný kousek lepší než kávy od dvou nejlepších lidí v Brně (a ČR).

A 20/20? Člověk by měl mít nějakou rezervu pro Japonsko, protože věřím, že jestli je někdo, kdo téhle mety může dosáhnout, jsou to právě Japonci. Dle hodnověrných zpráv lze očekávat fanatickou pozornost věnovanou přípravě a surovinu na nejvyšší možné úrovni. Proč asi japonské pražírny tradičně skoupí většinu nejkvalitnějších microlotů? Japonskou mentalitu v těch nejlepších podobách řemeslné poctivosti pěkně vystihuje rčení too perfect for a human, too soulful for a machine a jen doufám, že to platí i pro přípravu espressa a cappuccina.

Uvažoval jsi o tom, že bys psal blog anglicky a ne česky, vzhledem k postupující internacionalizaci Brna?

Samozřejmě. Od počátku, a dlouho jsem se nechtěl vzdát myšlenky aspoň na měsíční souhrn v angličtině. Ale pak jsem si po velkém přemýšlení a pár dotazech ve svém okolí uvědomil, že tímto bych sice získal některé místní expaty a pár kolegů na univerzitách, ale ztratil naprostou většinu čtenářů z Brna, pro které je přece jenom daleko snazší a příjemnější čeština. Není vyloučeno, že časem bude nějaký sumarizující text anglicky, ale zatím to není na pořadu dne.

Psal jsi něco i před blogem?

Ano, něco ano. Nejprve v letech 1999 – 2000 několik desítek filmových recenzí pro tehdejší volnočasový web nakladatelství Computer Press nazvaný Pauza.cz, který dávno neexistuje. Bylo to velmi lehké a nenáročné čtení, kde osm z deseti nejčtenějších článků za daný rok tvořily ty o vztazích a sexu a jedním ze dvou, které nespadaly do uvedené oblasti, byl ten můj, konkrétně pak recenze nic moc filmu Šestý den s Arnoldem Schwarzeneggerem, kterou jsem v souladu s přáním šéfredaktorky úderně a jednoznačně pojmenoval V šestém dni již Arnold Schwarzenegger ztrácí dech. 

Diskuse pod článkem – a musíme si uvědomit, že v roce 1999 byly tyto na webu horkou novinkou – pak byla obzvláště přínosná, neboť zahrnovala jediný duchaplný komentář ve znění: “Dech, pech!” Ale za každý článek jsem dostal dvě nebo tři stokoruny a za ten z TOP 10 s Arnoldem i dvě navíc, takže to bylo vítané přilepšení pro studenta. Jen netuším, co asi říkali čtenáři takto orientovaného webu na sedmistránkový rozbor Tance v temnotách od Larse von Triera. V diskusi pod článkem se nikdo nevyjádřil. Ale být zaštítěn velkým vydavatelským domem mělo i své výhody, tj. vedle volných projekcí pro žurnalisty zejména novinářská akreditace na filmový festival v Karlových Varech 2000, kde jsem v tamním tiskovém středisku každý druhý večer po zhlédnutí svých denních čtyř filmů psal dvě až tři hodiny festivalový článek nedaleko příšerně kouřící Mirky Spáčilové z MF Dnes. :-)

O několik let později jsem pro totéž nakladatelství dodal pár desítek recenzí a popularizačních článků pro papírový měsíčník Home Cinema a tady už to bylo pár a někdy i víc tisíc korun měsíčně, což bylo ještě lepší. (Nejhezčí vzpomínku mám na situaci, kdy mi kurýr dovezl domů přímo od distributora zbrusu nové DVD s King Kongem Petera Jacksona, film, kterému jsem dal 100 % a jen v kině ho viděl 4x; po zhlédnutí v pátek odpoledne pak bylo nutné přes víkend napsat opravdu dlouhou recenzi coby film měsíce.) 

Ale spoustu publikovaných textů člověk napíše bez honoráře nebo za symbolickou částku; ať už to bylo pár desítek drobných glos a nějaké recenze pro Literární noviny, Rovnost (v době, kdy Levné knihy chrlily artové filmy na DVD za 99 a méně Kč), strana do sobotních Lidových novin či nekrolog Ingmara Bergmana pro Hospodářské noviny, který mi laskavě přenechal kolega, jelikož sám nepřišel tomuto švédskému tvůrci na chuť.

Příjemným přilepšením bylo i psaní (necelý rok) programu kina Art, kde člověk musí dodat každý měsíc 25 až 35 kratičkých textíků ve formě anotací či minirecenzí (max. 1000 znaků) a tím, že se filmy často opakují, je nezbytné texty průběžně variovat. Zábavné byly i dva PR texty pro jednu kavárnu, kde jsem si mohl hrát s evokací pocitů, vytvářením nálad a zachycením každodenní rutiny i výjimečných situací v kavárenském provozu. 

Těžiště svého psaní do časů blogu však vidím v akademické sféře, kde to je tak sedmdesát publikovaných textů (Cinepur, Film a doba, Iluminace, spousta sborníkových článků, tři texty o počítačových hrách v ČR/ČSSR v knihách amerických univerzitních nakladatelství). A velký objem tvoří i granty, které musí mít zatraceně dobrý příběh, textové podklady pro moderování v rádiu, lektorské úvody nebo tvorba oficiálních anglických zdravic a proslovů na univerzitě. (Taková konference evropské asociace trávníkářů člověku ukáže, že slova green a grass mohou mít nespočet významů a kontextů a co víc: v úvodním slově je nutno pamatovat na všechny, tedy nejen na autory golfových greenů či tvůrce ragbyových nebo fotbalových hřišť, ale i na zahradní architekty či zahrádkáře – všichni přece pracují s trávou na vysoké odborné úrovni.)

Když to zhruba sečtu, může to být včetně Zomata a aktuálního webu tak k sedmi stům publikovaných textů, což mě malinko děsí, ale uklidňuje vědomí, že jsou kolegové, kteří to sekají ještě ve větším měřítku. Smyslem jistě není čtenáře zahltit. I proto jsem přešel k týdenní periodicitě webu a chtěl bych to dodržet. Koneckonců, vždy si říkám, že každý další článek bude relativně stručný a docela se mi to daří, ne?

(S ironií v hlase): To ano. Náš rozhovor byl opravdu poměrně krátký. Ale ještě jednu věc než půjdu na rektorát...

Ano?

Uděláš mi kafe?

Espresso, doppio nebo cappuccino?

Cappuccino je s tím napěněným mlékem, že?

Ano.

Tak to prosím. A můžu k tomu dostat i cukr?

Jasně. Jen pro něj skočím ke kolegovi. Tady jej bohužel nemám. :-) 

[topbooksinethniccooking]

Traditional Czech Cuisine - Roman Vaněk, Prakul Production & 24U http://dlvr.it/RHYJpx http://dlvr.it/RHYJpx

[malltv]

Mall.tv odhalí ve Varech podzimní novinky, naservíruje likér z 19. století a odvysílá 32 živých přenosů

Zatímco na loňském Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary se Mall.tv prezentovala coby neexistující internetová televize, kterou říjnový křest ohněm v podobě zahájení vysílání teprve čekal, během letošního 54. ročníku uvede za účasti tvůrců premiérové díly oblíbených pořadů Zmlsané dějiny a Top Moment, pilotní epizodu připravovaného sitcomu Olo show nebo představení divadla Vosto5 předznamenávající jednu z podzimních novinek. Z centra festivalového dění bude na události všedních dní reagovat i Luděk Staněk a Adéla Elbel v něm odslouží svou dvanáctihodinovou Noční směnu, do níž přijali pozvání herečka Petra Nesvačilová, herci Kryštof Hádek, Václav Neužil nebo režisér Tomáš Vorel.

Devítidenní program, jehož dějištěm se stane Mall.cz Park, budou moct sledovat nejen návštěvníci Smetanových sadů, ale v reálném čase také diváci internetové televize. Mall.tv jim ho zprostředkuje ve více než třiceti živých přenosech. Kvantitativní nárůst audiovizuální produkce přitom není jedinou přidanou hodnotou, kterou Mall.tv na nejprestižnějším filmovém festivale ve střední a východní Evropě letos nabídne. Zkvalitnit chce i divácký zážitek z jejího sledování. Své seriály a pořady bude proto internetová televize nově promítat na velkoplošné obrazovce. Kromě nich se v sedmdesátimístném „pop-up kině“ zdarma uskuteční také projekce animovaných filmů pro nejmenší filmové fanoušky, které vybral tým dětských dramaturgů Festivalu krátkých filmů Praha, pásma krátkometrážní snímků FAMU nebo předpremiéra dokument o Diego Maradonovi.

„Když jsme vloni dostali příležitost představit tu ukázky tvorby internetové televize, za kterou mluvilo sotva pár měsíců příprav a velké plány, přál jsem si jediné: nezklamat. Jezdím do Varů každý rok už od svých studií na FAMU, takže dobře vím, co znamená takovému závazku dostát. Jsem rád, že se nám to podařilo, a ještě radši budu, když se o tom přijdou diváci přesvědčit. Třeba na projekci nového dílu Zmlsaných dějin, ve kterém spojili síly Roman Vaněk, Martin Žufánek a Pavel Tvaroh. Z jejich spolupráce vzniklo 20 signovaných lahví Rosolky, která v 19. století provázela všechny zásadní okamžiky našich předků. A já chci právě jí poděkovat Jiřímu Bartoškovi za důvěru, kterou nám dal. Být s Mall.tv součástí jednoho z nejzásadnějších světových filmových festivalů pro nás takovým okamžikem je,“ říká Milan Kuchynka, producent internetové televize Mall.tv, jejíž pořady, seriály a tvůrci budou od pátku 28. června do soboty 6. července k vidění v Mall.cz Parku.

5 premiér, které si v Mall.cz Parku nenechat ujít: Pondělí 1.7. od 14:00 Top Moment Evy Samkové Středa 3.7. od 17:00 Zmlsané dějiny Pátek 5.7. od 19:00 Drbu vrbu divadla Vosto5 Pátek 5.7. od 20:00 Olo show Sobota 6.7. od 20:00 Diego Maradona

Kompletní program najdete na: festival.mall.cz

Prezident MFF KV Jiří Bartoška s producentem internetové televize Mall.tv Milanem Kuchynkou (foto MALL.TV)

Novinka letošního MALL.cz Parku: pop-up kino (foto MALL.TV)

[autoring]

Milovníci dramatických zápletek až do konce dějství si na úvodní soutěži Rallysprint série v okolí Příbrami a Sedlčan přišli na své. Souboj tu totiž sváděla dlouholetá zkušenost s mladým talentem. Talent nakonec vyhrál, ale měl tady namále.  

Petr Semerád

Vojtěch Štajf

Martin Vlček

Jubilejní 40. ročník BOHEMIA DRIVE Rally Příbram byl současně prvním podnikem opožděné Rallysprint série. A největší zájem se upíral k soubojům v Poháru 2+ tohoto šampionátu, protože zastoupení v něm měli především vozy kategorie R5. A zajímavá tak byla i startovní listina čítající včetně historiků téměř 130 soutěžních posádek. Symbolickou jedničku na svém voze Hyundai i20 R5 měl Ondřej Bisaha, který je z minulého roku držitelem Priority FIA. Mohl tím také vyjádřit svůj premiérový start v letošním roce. A pak už se diváci mohli těšit na různorodost nejen ve značkách vozů, ale i v jezdeckých stylech. Soutěžní speciály Volkswagen Polo GTI R5 přivezli podle plánu do Příbrami ukázat Vojtěch Štajf a Roman Odložilík. Další Hyundai i20 R5 na startu byl v rukách ostříleného Martina Vlčka. A jestli někdo pomýšlel vedle již zmíněných rally harcovníků také na přední umístění v cíli, byl to mladý talent Petr Semerád, který úspěšně vystrčil své drápky už během úvodního volného podniku v Sosnové. Bohužel situaci si následně trochu zkomplikoval na Rally Bohemia, kde v závěru havaroval a notně poškodil svoji Fabii Rally2 evo. I proto přijel na úvodní podnik Rallysprint série s původní Fabií R5.

Roman Odložilík

Ondřej Bisaha

Karel Trněný

A byl to právě zmíněný mladý jezdec týmu City Taxi Racing, který vyhrál úvodní rychlostní zkoušku. Těch bylo v Příbrami během minulé soboty naplánováno celkem osm s celkovou délkou 70 kilometrů. V patách mu bylo duo Volkswagenů se Štajfem a Odložilíkem. Následovali oba vozy korejské značky Hyundai, nejprve Martin Vlček a trochu s větší ztrátou Bisaha. Od druhého měřeného úseku už ale bylo vše jinak a taktovku převzal Vojtěch Štajf, kterému soutěž v Příbrami vždy seděla, což dokumentovalo třikrát umístění na bronzové příčce za poslední tři ročníky. I proto se netajil cílem prolomit tuto bronzovou metu. Se svým staronovým navigátorem Františkem Rajnohou se do toho hned od rána opřeli a systematicky navyšovali s Polem GTI R5 svůj odstup od ostatních. Ba co víc, ještě u toho svoji agresivní jízdou skvěle bavili přihlížející diváky. Tempu Štajfa zpočátku stačil Roman Odložilík, ale brzo musel druhé místo přepustit dobře jedoucímu Martinu Vlčkovi. Petr Semerád se dopustil drobných chyb a musel se tak v polovině soutěže spokojit se třetím místem, a navíc s poměrně velkou ztrátou 12 sekund. V této fázi soutěže měl Štajf ve vedení náskok přes 4 sekundy a začalo se pomalu rýsovat jeho vítězství v soutěži. Naposled se z celkového vítězství radoval před dvěma roky v posledním dějství Middle East Rally Championship, známé Katarské rally. I v další fázi soutěže kontroloval vedoucí pozici, než přišla pro něj osudná sedmá, a tedy předposlední rychlostní zkouška soutěže. Při rychlém nájezdu do jedné ze zatáček ztratil kontrolu nad svým vozem a čelně havaroval do stromu. Posádka vyvázla bez zranění, ale ztratila tím šanci na dokončení soutěže.

Petr Semerád

Vojtěch Štajf

Vedení se tak okamžitě ujal Martin Vlček, který zejména v druhé části soutěže předváděl velmi rychlou jízdu. A když už byl před poslední erzetou blízko celkovému vítězství, došlo k poslednímu zvratu. Sprintující Petr Semerád vyhrál v druhé sekci každou rychlostní zkoušku a ukrajoval tak postupně ztrátu na Vlčka. Poslední měřený úsek nakonec rozhodnul o vítězství mladého talentu před dlouholetou zkušeností. Petr Semerád zvítězil s náskokem pouhých 1,8 sekundy.

Martin Vlček

Vojtěch Štajf

Výsledky:

Semerád – J. Hovorka Škoda Fabia R5

Vlček – K. Jugasová Hyundai i20 R5            + 1,8 sek.

Odložilík – M. Tureček VW Polo GTI R5       + 33,7 sek.

Bisaha – M. Večerka Hyundai i20 R5            + 1:02,6 sek.

Trněný – C. Doerr             Ford Fiesta R5      + 1:24,7 sek.

PŘIPRAVIL: Tomáš Vaněk

[prazskytankista]

„Lůzo! Blbiny.“ Studenti obsadili „fildu“, dva slavní Češi je usadili. A to není vše: Jde i o Klause ml., Foldynu, Kellnera...

Před nedávnem Filozofická fakulta zažila a stále zažívá okupační stávku. Studenti žádali kromě konkrétních opatření vlády na ochranu životního prostředí také odstoupení rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy. Internetem se pak rozšířila fotografie, která ukazovala pronikání marxistů do kruhů ekologických. A slavný kuchař Roman Vaněk už ví, co demonstrantům chybí: „Ten klučina s tou usměvavou dívkou se potřebují jen dobře najíst. Jakmile ochutnají konečně něco dobrého, přestanou se bát sexu, upozadí autoerotiku. Začnou konečně žít, na blbiny a bolševickou lůzu přestanou mít čas.“ Herní vývojář Daniel Vávra si rýpl, že teď už jim snad konečně může říkat neomarxisté. Ale aktivisté už sepsali odpověď. Síly reakce z nich už prý šílí. source http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Luzo-Blbiny-Studenti-obsadili-fildu-dva-slavni-Cesi-je-usadili-A-to-neni-vse-Jde-i-o-Klause-ml-Foldynu-Kellnera-603370

[cysnews]

Ve čtvrtek 7. listopadu od 19 hodin se koná v Divadle Na Prádle narozeninový koncert muzikálového zpěváka Jakuba Hübnera a v jeho průběhu i křest nové LP desky Jakub Hübner 30. V závěru večera bude rovněž promítnut nový vánoční klip Stanice splněných přání. Hosty večera budou Jakubovy kolegové zpěváci a přátelé: Soňa Jungová, Roman Tomeš, Tomáš Vaněk a Lukáš Adam, který bude koncert zároveň uvádět. Na klavír zpěváky doprovodí skladatel a spolupracovník hlavní hvězdy večera Tomáš Živor. Na koncertě zazní především skladby ze známých muzikálů Fantom opery, Jesus Christ Superstar, Funny Girl, Bídníci, Tick Tick Boom!, Thrill Me (Vzruš mě!), Karlík a továrna na čokoládu, Carmen, Největší showman, Čarodějka a Vlasy. Chybět nebude ani Jakubova původní tvorba, která je rovněž zastoupena i na nové LP desce.  

Muzikálový herec, zpěvák, textař a autor literárního debutu V tónech duhového života přichází se svým prvním vinylovým albem. Uslyšíme na něm mimo jiné ústřední melodii Never Enough v české verzi Dám ti víc, než mám z hudebního filmu Největší showman s Hughem Jackman v hlavní roli. Jakubova nahrávka s originálním anglickým textem má na Youtube již přes milion zhlédnutí. Dále zaznívá skladba Sára z muzikálu Plesu upírů i slavný hit z repertoáru Věry Špinarové Jednoho dne se vrátíš nebo duet s Michaelou Noskovou Žij touto chvílí z muzikálu Wicked. Tyto skladby byly nahrány za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Avšak i komorně laděný repertoár z původní i převzaté tvorby je doprovázen převážně akustickými nástroji, které dávají vyniknout všem hlasovým rejstříkům interpreta.   

Jakub Hübner

Jakub Hübner

Jakub Hübner

Jakub Hübner začal svůj pěvecký talent rozvíjet již v deseti letech v Kühnově dětském sboru. Po maturitě na říčanském gymnáziu studoval dalších pět let na Mezinárodní konzervatoři Praha obor muzikálové herectví. Bezprostředně po studiích uspěl v konkurzu a byl vybrán pro roli Dirigenta v prvním českém uvedení světově proslulého muzikálu Andrewa Lloyda Webbera Fantom opery v pražském Divadle GoJa Music Hall. Poté byl v roce 2017 angažován i v dalším muzikálu Ples upírů. Angažován byl i v loňské sezóně v obnoveném nastudování Fantoma opery. V současnosti působí v Goja Music Hall v muzikálové Čarodějka (Wicked). Jeho divadelním debutem byla ovšem role kontratenorového Anděla ve hře Williama Shakespeara Zkrocení zlé ženy, kterou pět sezón uvádělo pražské Divadla na Vinohradech. Již v roce 2012 si v rámci festivalu Film Music Prague zazpíval na slavnostní produkci James Bond Concert, která se konala při příležitosti 50. výročí filmového agenta 007. Prestižní akci doprovázelo hudební těleso City of Prague Philharmonic Orchestra pod taktovkou anglického dirigenta Nica Rainea. Se swingovou úpravou slavné skladby Andrewa Lloyda Webbera Vzpomínky (Memory) se v roce 2013 zúčastnil oslav sedmdesátin Felixe Slováčka v pražské Lucerně. V roce 2015 vystoupil po boku českých pěveckých ikon na velkém muzikálovém večeru v Obecním domě. Tento koncert se za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Libora Peška uskutečnil k 25. výročí pořadu Muzikál expres, který Český rozhlas vysílá od roku 1990. V letošním roce patřil mezi přední muzikálové interprety, kteří v dubnu zahajovali festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia s Rozhlasovým big bandem Gustava Broma koncertem Na vlnách světového muzikálu.

Jakub Hübner

Jakub Hübner

Jakub Hübner

  U příležitosti vydání své první LP desky pořádá Jakub Hübner svůj první pražský koncert!!! Jeho verze hitu z filmového muzikálu Největší showman má na youtube přes 1 milión zhlédnutí!!! Ve čtvrtek 7. listopadu od 19 hodin se koná v Divadle Na Prádle narozeninový koncert muzikálového zpěváka Jakuba Hübnera a v jeho průběhu i křest nové LP desky…

[ccbccz]

MÁME JE NA TRIKU! Pomáhá i Bára Hrzánová, Roman Vaněk a Dan Bárta.

ČTYŘI ČESKÉ ZOO SE SPOJILY K OCHRANĚ MOŘSKÝCH ŽELV. Pomáhá i Bára Hrzánová, Roman Vaněk a Dan Bárta.   Česká koalice na ochranu biodiverzity (CCBC) přináší video režiséra Zdeňka Suchého, v němž o želvích vejcích promluvili herečka Bára Hrzánová, šéfkuchař Roman Vaněk a Dan Bárta, zpěvák a přírodovědec, který se stejným režisérem na indonéských ostrovech natočil film o mořských želvách pro Českou televizi. Hudbu ke spotu obstarali pouze svými hlasy Dan Bárta a En.dru - Ondřej Havlík. Projekt Chráníme mořské želvy, který je součástí CCBC, založila Hana Svobodová (morskezelvy.cz) (Zoo Liberec, Zoologická zahrada Hodonín, Zoologická zahrada Ostrava, Zoologická zahrada Olomouc)

https://www.youtube.com/watch?v=PN24_hIMlsI&feature=youtu.be

[kritikycz]

Život je hra - Herci

Václav Marhold Český herec se narodil se v roce 1993. Zahrál si v seriálech Život je hra, Specialisté, Já, Mattoni, Dáma a král, Svět pod hlavou nebo ve filmech Hořící keř a Svatá čtveřice. Věnuje se různým divadelním projektům. Vystudoval herectví na pražské konzervatoři. Michal Suchánek Český herec, moderátor, bavič, scenárista a režisér se narodil 29. července 1965 v Jičíně. Zahrál si…- Více na https://www.kritiky.cz/zivot-je-hra-herci/

[intermedia2avu]

2019/20 DIPLOMA WORKS

students: Andrea Sobotková, Sarah Dubná, Valentýna Janů, Jiří Pitrmuc, Artur Magrot, Roza Pogosian. 

jury members: Tomáš Svoboda, Pavla Sceranková, Dušan Zahoranský, Jiří Kovanda, Milena Dopitová, Tomáš Vaněk, Dominik Lang, Matej Smetana, Václav Janoščík 

photo: Valentýna Janů, Roman Štětina