#Okruh

[viper-motorsports]

Paul Belmondo Racing tackles the 2001 FIA GT Championship Brno CZ with zeal to put their N°12 Chrysler Viper GTS-R on the podium in second place.

[l0veyourselfirst]

YAAY

[videli-jste-tento-film]

[zurnatetka]

po včerejší rodinné sešlosti jsem došla k závěru, že nemusím mít ráda všechny členy své rodiny a že někteří jsou lepší mimo můj sociální okruh.

[capaldofilcumbergirl]

Dělání okruhů na státnice je že:

K těmto dvěma okruhům jsou podklady jeden tutoriál k softwaru, pomoz si sama.

A potom

Tento okruh je 50 stránek skript se vzorečky, pomoz si sama.

[den-dumm]

Doufám, že se ze mě nevytratí ten pocit plnýho zvědomění toho, jak kurva škodlivý sociální sítě jsou a jak zametají s naší psychikou. Jak může být předhazování random příspěvků mimo okruh a odběry fajn, ale populární neznamená vždycky pozitivní, zajímavé nebo vtipné. Člověk nechce vidět videa střelby a toho střelce, nechce nepřímo vidět něčí setkání se smrtí (ať už z osobních důvodů, nebo z úcty k mrtvým a jejich rodinám), ale není tomu úniku. Všechno, kde není zeď na bázi timelinu, ale jsou tam i příspěvky od algoritmu, je zaplavený.

A taky pocit uvědomění si, že náš přechytračelej mozek je pořád jen součástí biologie lidoopa, kterému se dostalo současné podoby a funkce díky evoluci a pravidla "'silnější' (připravenější) přežije". A že chce být připravenej na tuhle situaci, aby věděl, jak se zachránit před smrtí. I přesto, že já se dívat nechci.

[nedavam-smysl]

Jsi jedna z nejkrásnějších náhod, která mě v životě potkala a zároveň jsi moje noční můra. Jsi obojí a z toho mi je fakt špatně. Máme toho tolik společnýho, že to snad ani neni možný. Jak je možný, že jsme si tak strašně podobný, jsme pomalu jak zrcadla, ale zároveň jsme úplně odlišný? V tobě totiž žije něco strašně temnýho. Pořád mám chuť věřit, že to temný nejsi skutečně ty. Jak bys mohl? Jak by se mohl z něžnýno člověka, kterej tajně miluje Asterixe a Obelixe, je společně se mnou nadšenej z každý sladkosti, kterou si koupí a miluje stejný věci stát takovej necita? Nikdy to nepochopim. Ve spoustě věcech mi občas strašně ubližuješ a ty to moc dobře víš. Jenže to nechceš změnit. Pro tvůj nejbližší okruh jsem tvoje druhá polovička a pro zbytek jsem jen další tvář z davu. Přitom mi ale říkáš, že jsem pro tebe jeden z nejdůležitějších lidí na světě. Co to má jako bejt?

Když uděláš jednu ze tvejch píčovin, kterou se náhodou od někoho dozvim, tak mám najednou chuť ti ani nevěřit nos mezi očima. A to jsme spolu ještě před několika hodinama měli krásnej den a měli se rádi. Proč mi to děláš? Proč si to děláš? A proč to dělám já sama sobě, že tohle trpim? Občas bych chtěla bejt srab a všechno hned vzdát. Ale ne. Já prostě musim všechno vydržet, abych si přišla dobrá.

[lieselotte-sky]

JPLABS na aukru

Jen takové varování. Na aukru pod účtem JPLABS někdo prodává fotografie měřicích přístrojů, které se na aukru v minulosti prodaly. Je to viditelně past na lidi, kteří se chytí toho, že to někdo posílá dál a sekl s cenou (má všechny fotky za 100Kč) a zaberou (což je upřímně řečeno taky takové uh-eh). A pak jim příjde mailem toliko fotka. Obdobně postupuje i s fotkami historické výpočetní techniky a není vyloučené, že se okruh jeho aktivit bude s časem rozšiřovat.

Ten člověk nabízí i vývoj v oblasti elektroniky a občas prodává i nějaké přístroje. Myslím si, že schopný vývojář či seriozní prodejce měřicí techniky asi nemusí sbírat drobné po stokorunách sice teoreticky legálním, avšak krajně nečestným, způsobem, nicméně to je můj názor, který Vám samozřejmě nechci nijak podsouvat. Chci Vám říct jediné: Než kliknete na Kup teď, tak si dobře přečtěte co vlastně kupujete. Na světě jsou občas strašní sráči…

A pokud se ptáte, ne, nenaskočila jsem na to, spíš mě to vysírá tím, že si opravdu chvíli myslím, že tu věc někdo posunuje dál a pak zjistím že… BTW jsem si (díky dalším aktivitám) skoro jistá že vím o koho jde, ale upřímně, nehodlám se s tím špinit dokud se sama neseknu.

[opily-zajic]

Jsem umělkyně. I když pracuji v knihkupectví, i když zrovna nic nevytvářím, stále umělkyní jsem. Je to neměnný status obalující mé jsoucno a definující mou existenci. Mladý umělec do třiceti let. Co se stane, až tento status ztratím?

Nejvíce se obávám své budoucnosti postrádající umění. I kdybych měla být nedělním malířem, i kdybych měla žít o chlebu a vodě, i kdybych měla mít tři práce. Chci být umělec. Budu chtít o samé i po třicítce? Budu mít sílu si tento status udržovat, i když přestanu být pro instituci zajímavá, cenná a relevantní? Vydrží mi tento chtíč, i když se mi nedostane žádného uznání a všechna má díla půjdou tzv. do šuplíku? A bude to v tento moment vůbec o chtíči, nebo pouze o bezvýchodnosti situace a nutnosti s tím přestat?

Cítím tlak, který se vyvíjí napříč celým akademickým prostorem. Rozhodující moment, zda budu mít možnost umělcem zůstat, není nadcházející událostí v horizontu dálné budoucnosti, nýbrž právě probíhající událostí. Chtivá kompetitivnost, nepřímý boj o post největšího umělce, nejzajímavější článek vhodný uznání. Své výstavy počítám na prstech jedné ruky a na svých hodinkách odpočítávám poslední roky existence v instituci. Vždyť já nic jiného dělat neumím. Co si se sebou počnu?

Čištění zamaštěných motorů vzduchotechniky na střechách automobilek je snesitelnou výplní času pouze v momentě, kdy je tato aktivita označena za umělecký projekt. Sedět s kamarády v myslivecké hospodě a probírat každodenní témata geograficky omezená na okruh deseti kilometrů nad neustále se plnícími sklenicemi alkoholu je omluvitelným pouze tehdy, když přijde ospravedlní ve formě sociologického výzkumu. Pít mezi vesničany. Stát se antropologem mezi divochy. Aplikovat strategii zúčastněného pozorování. Sledovat jejich chování a hledat v nich inspirace pro další díla. Oddálit se od každodennosti a pohlížet na ni z vyvýšeného pohledu někoho důležitějšího, lepšího, z pohledu umělce. Já a Jiní. Když tohle všechno ztratím, tak již nebude cesty zpět; budu pouhým servisním technikem. Hospodským povalečem. Knihkupcem. Nulou, která se už nemůže zabalovat do omluvného hábitu akademika.

Život není uměleckým výzkumem; je koncem umělecké praxe.

Co si jenom počnu? Absence něčeho, co považuji za jedinou složku svého jsoucna, mě každý večer po ulehnutí do postele jenom straší. Vždyť nic jiného neumím. Na nic jiného jsem se nepřipravila. Nemám žádný záložní plán, zadní vrátka. Ve všem ostatním jsem nevyužitelnou nulou postrádající své místo ve statistikách. Pluji výtvarným vysokoškolským vzděláním a i přesto, že statistiky, jež kontroluji dnem a nocí, na mě promlouvají jasně a srozumitelně, tak je stejně zaženu někam do dálky svého podvědomí a naivně se krmím představou, že budu možná výjimkou potvrzující pravidlo. U ostatních to nevyšlo, u mě možná ano – kolik mladých umělců sdílí stejnou naději jako já?

[pepikhipik]

Svatý muž nebo šarlatán?

Prošel si peklem jáchymovských uranových dolů. Později se u něj údajně objevily jasnovidné schopnosti a stal se vyhledávaným lidovým léčitelem. V mnohém předběhl svou dobu, přesto ho někteří lidé zatracovali a pomlouvali.

V malebné vesničce Dražkovice u Spáleného Poříčí přišel 31. března 1915 na svět František Ferda, který se později stal legendou mezi českými léčiteli díky svým jasnovideckým diagnostickým metodám. Jeho parapsychologické schopnosti sahaly do minulosti, současnosti, ale dokázal nahlédnout také do budoucnosti. Říká se, že i na dálku dokázal rozeznat, čím pacient trpí, jaký vedl život, popsat podrobně neduhy, které ho trápí.

První obsáhlé dílo o muži, který - dle vlastního odhadu - přinesl zdraví sedmdesáti tisícům trpících, šasto i těm, v jejichž případech se lékařská věda vzdávala naděje... Kniha čtenáře provází nelehkým životem lidového léčitele a jasnovidce, objasňuje jeho jasnovidecké určování diagnózy a seznamuje se způsoby léčby. ↓

Tato bakalářská diplomová práce se zabývá současným lidovým léčitelstvím v oblasti Pošumaví se zaměřením na osobnost léčitele. Je pojata jako sondy do léčitelské praxe čtyř vybraných léčitelů. V první části práce je věnován prostor přehledu dosavadní literatury a definování pojmů lidové léčitelství a lidový léčitel. Ve druhé části jsou uvedena sebraná data z terénního výzkumu – z rozhovorů s jednotlivými léčiteli a jejich pacienty. Třetí část se věnuje srovnání informací získaných od jednotlivých léčitelů během realizovaného výzkumu. Práce se pomocí rozhovorů s oslovenými osobami dotýká tří základních výzkumných okruhů. Prvním je osobnost léčitele, druhým jeho léčení a třetím je ekonomická stránka jeho léčitelské činnosti. Každý okruh v sobě ještě zahrnuje množství badatelských otázek. ↓

[liberte-news]

NÁŠ TIP: Běžecký FESTIVAL přivítá špičkové závodníky

Běžecký festival Otrokovice, který se koná 2. listopadu, nabídne novinky v závodech. Trať se prodloužila, běžci se poprvé postaví na decimaratonu. Mezi účastníky budou také keňské hvězdy usilující o traťové rekordy.

OTROKOVICE | PROZAX Běžecký festival Otrokovice ovládne v sobotu 2. listopadu ulice Baťova. Prestižní závody, zahrnující oblíbený Memoriál MUDr. Josefa Podmolíka v půlmaratonu, nabídnou i několik novinek. Okruh je o více než kilometr delší a běžci se poprvé postaví také na trať decimaratonu. POZVÁNKA Páteřní tratí stále zůstává cyk­lostezka od Dřevnice směrem na Bělov. Délka jednoho okruhu se…

[korneliuszafront]

„Obklopte sa ľuďmi, ktorí majú rovnako veľké sny ako vy.“ Okruh ľudí, v ktorom sa pohybujete, ovplyvňuje vaše príjmy - vyberajte si múdro.

[dobretane]

Vpis 8 - Od Atlantiku domů

(29.9.) Asi jsem si na malou postel zvyknul a vyspal jsem se celkem dobře, dokonce prima sny se mi zdály. Bylo tu teda docela teplo (no pun intended), ale jak jsme ráno vylezli z postele a sešli dolů, tak to už bylo od nohou zas chladno. Ono je to holt starej barák a to zase stálo za to si to tady vyzkoušet. Tady Matěj zavírá bránu, bydleli jsme v tom domečku vzadu ve dvoře.

Ráno je teda celkově chladný, asi nejvíc za celej pobyt tady. Tak jen vyneseme odpadky, jak nás domácí žádali (divnej požadavek), sedáme do auta a vyrážíme ještě na poslední den objevování Bretaně. Je pod mrakem a asi bude i pršet, ale na autoturistik to neva, užíváme si naše oblíbené country roads.

Matěj má v záloze ještě nějaký dolmeny, který prý nejde minout. Asi po hodině cesty na jih přijíždíme na prázdný parkoviště, k zavřenýmu info centru, a do docela pěkný zimy. Jsme v La Roche aux Fées, o kterým se prý na vejšce učí v dějinách architektury. Tadá!

Stavba je prý jednou z nejslavnějších a největších neolitickejch dolmenů a je pět tisíc let stará. No hlavně je to obrovský a vůbec nechápeme, jak tam ty šutry naskládali… Areál projdeme, nafotíme, ale je fakt zima, tak lezem zpět do auta a posouváme se dál, tentokrát k vesničce Saint Just, kde jsou další slavný menhiry. Docela velkou přírodní rezervací vede značená stezka, tak se na ní svižným tempem vydáváme, ať se zahřejeme. Kamenů je tu spousta, mají i popisky co bylo co. Některý jsou za plůtkem, neznámo proč.

A některý vypadají jak skalky s vřesama, i když asi to je tisíce let starý pohřebiště.

Celej náš okruh má šest kilometrů, no kroky se dneska hodí. V polovině cesty se vnořujeme do údolí k řece, a tím pádem se zase objevujeme v našich oblíbenejch lesích.

Výhodou je, že tu nefouká, prší jen jemně, takže na výlet v pořádku. Evidentně je to oblast pro sportovce, potkali jsme docela dost cyklistů, běžců a dokonce nějaký kroužek lezců po skalách! (Tady jsem je fikaně vyfotil za Matějem.)

Na svačinku jsme si našli klidný posezení u vody, zbytek bagety, salámku a sušenek.

Baštili jsme tak náruživě, že Matějovi v jednu chvíli zsakočilo, že začal hýkat, já nejdřív myslel, že mě jen s plnou pusou upozorňuje na nějakýho ptáčka, ale dusil se dál, no nakonec to zvládnul a skoro se znova narodil. Po vzrušující chvilce se balíme a jdeme lesem dál, celej okruh nám trval necelou hodinu a půl, což bylo dobrý tempo. (Dvakrát jsme potkali téhož dědu se dvěma vnoučaty, z nichž jedno nás pozdravilo “hello how are you”, což je zvlášť ve Francii zábavný.) Čas se nám nachyluje, po čtvrtý nám to letí, tak už míříme do Nantes, kde jsme za další hodinu. Ještě než dojedem na letiště, stavujeme se v předměstí Réze, protože “konečně pořádná architektura, ne jen furt ty středověký podivnosti”, jak to okomentoval pan H. Víte co je tou novodobou památkou?

Panelák od Le Corbusiera!

Je monstrózně velikej, ale při bližším ohledání zábavnej. Třeba zdobný reliéfy v betonu.

Nebo externí schodiště ve tvaru žirafy.

Tak to byla hezká tečka za pamětihodnostmi téhle cesty. Stále prší, tak se tu moc nezdržujeme, a taky už potřebujeme na záchod. (Počasí mám ale celkově velmi přálo, shodujeme se, bylo lepší, než jsme čekali!) Takže doplňujeme benzín, vracíme auto (to šlo překvapivě snadno) a už valíme do terminálu. Já chci ještě selfie, protože tohle letiště má v názvu Atlantik!

Koupíme si svačinku, projdeme kontrolama, všechno celkem snadno. Terminál je malinkej a docela plnej, nicméně si najdeme klidný místo na relax a probírání fotek, Matěj si dokonce čte knihu. Já tu mám spoustu zábav, třeba letadla, že jo (jak je po dešti, tak dělaj pěkný vodotrysky).

Nebo jídlo, zase tu měli onigiri!

Dvě hoďky nám tu utečou raz dva, letadlo přistává na čas, tak boardujeme. Novej Embraer E2 (moje poprvý!) je narvanej, místa ale dost, okna příjemně veliký a je velmi tichej. S KLM už jsem neletěl ani nevím a furt mají časopísky! Studuju jako dycky.

Měla by tu jít i wifi, ale nejspíš nefunguje, tak nemůžu sledovat průběh letu. Místo to házelo, takže když měl Matěj kafe, hypnotizovali jsme ho očima, aby se nevylilo.

Hoďka a něco utekla rychle a přestože jsme vyletěli s malým zpožděním, sedáme na čas na Polderbaan. Tady fešanda.

K terminálu jedeme busem, takže to trvalo další 25 minut od přistání, než jsme vkročili do terminálu. (Což o to, nám to nevadí, máme na přestup tři hodiny, ale před náma sedící pohlední Němci byli viditelně vystresovaní, že jim přípoj uletí…). "Víš co je tady v Amsterdamu dobrý? Všude se domluvíš anglicky," poznamenává příznačně Matěj, kterej to tu na letišti zná líp než já, takže proběhenem obchody a najdeme klidnou restauraci se stolama, kde si nadatlujeme blogy. A taky zamáčkneme slzu (překlep: slizu), protože poslední den a poslední blog! Helejte děcka, jestli nebude zpoždění, dneska večer jsme zpět v Praze, takže bychom tu ty zápisky ukončili. Nejen děkujeme sledovatelům za jejich podporu a připomínky, ale hlavně já děkuju Matějovi, že to celý naplánoval a zorganizoval, spousta ubytování a památek a přírody, a šlo to krásně hladce a ještě to bylo fajný. (A taky mě bavilo to paralelní blogování, dočtěte si Matějův cestar.xf.cz!) Já jsem si zařídil Captura, což bylo milý překvapení, těch skoro 1500 kilometrů bylo příjemný ježdění. A Bretaň za to rozhodně stála, země nekonečných lánů kukuřice, historie, pobřeží, větru, slunce… Tož zdravíme do všech koutů a při příštím blogu ještě letos ahoj!

A ještě dva fun facts o Bretani, co jsem si půjčil z wikipedie, furt jsem je chtěl napsat, ale nikdy na to nedošlo 🙂

“Starověkými Římany byla země zvaná Aremorica a byla součástí Keltské Galie. Na sklonku starověku Bretaň osídlili migranti z Británie, rovněž keltského původu, a podle nich získala nové jméno.”

“Britanny is one of two regions in Metropolitan France that do not contain any landlocked departments, the other being Corsica.

[videli-jste-tento-film]

Těmto anketám schází hlasy! Přihodíte jim nějaké?

Motiv pro vraždu

Kamarád do deště II: Příběh z Brooklynu

Uzavřený okruh

Happy End

[asa43der]

Přes zimu jsme nezaháleli a máme komplet repasovanej motor na R6. Díla se ujmul Ondra Kubička a za to mu patří dík. 👍👍👍👍👍

Těšíme se na okruh!