#Okruh

[videli-jste-tento-film]

[doporta]

Vpis 7 - Poslední letošní azorskej den

(30.12.) Dneska by mělo bejt ještě slunečno, ale už se zvedá vítr, a od zítřka už pršení, takže to jsem si tu těch pár dní vybral nadmíru dobře. Dneska bych se chtěl vypravit ještě na jeden trek do hor, takže kontrola počasí z hotelu směrem do kopců, no jako slunečno, ale mraky se tam nahoře honí.

Tak kdyby tam bylo ošklivo, holt si udělám jen autoturistik, ale jedu to tam každopádně zkusit. (V autě poslouchám nový album Bena Platta a je výborný, doporučuju.) Mířím na start terceirskýho treku číslo šest, kterej začíná jen pár kilometrů vedle toho včerejšího, takže cestu jedu po paměti a připadám si jako azorskej mazák. Odbočku na parkovišťátko a začátek stezky mají dobře značenej, byť to počasí už tady nevypadá tak růžově jako dole u moře.

Stojí tu ještě jedno auto, což koukám, že je někdo ještě rychlejší než já, a to ještě není ani deset. Lesní cestou z červenozemě a vzrostlým lesem vede stezka první kilometr, než dojde k nějakým statku, kde začne stoupat loukou do kopce. 

Všude jsou upozornění, aby lidi zavírali branky.

Funělo už na parkovišti a jak lezu vejš, funí ještě víc, no aspoň neprší. Stezka vede podél zarostlýho remízku, kterej přece jen poskytne trochu úkryt před větrem. Na jednom kilometru cesty je převýšení sto metrů, takže se zas řádně zapotím a nevím, jestli se dřív svlíkat nebo chránit před větrem, klasika.

Přestože se zdá, že louka bude stoupat a stoupat, tak v jednu chvíli člověk dojde ke kamenný zídce a za ní je prudkej sráz dolů, kde se otevře výhled do veliký zalesněný kaldery. S tou mlhou to tu vypadá jak někde v Jurským parku.

To místo je hezký, stezka má body plus, už jsem si začínal říkat, že je tahle trasa taková nic moc. Překvapivě ještě nejsem na vrcholu, stezka pokračuje podél okraje kaldery dál vzhůru a vidím modro, výhledy budou!

No houby, na nejvyšší bod treku (704 m n.m.) jsem se dopotácel tím větrem asi za dvacet minut, ale počasí se komplet otočilo. Ne že by přestalo foukat, ale vyvalila se mlha a začalo pršet. Předpověď sice říkala, že je pravděpodobnost deště 10 %, no ale to není nula, zjevně.

Výzva trochu bylo jít po tý úzký stezce na okraji kráteru v tom větru, ve kterým já jsem jak plachta, viď, takže to se mnou cloumalo, no naštěstí na druhý straně vrcholu se trasa zas schová do lesa. A ty lesy jsou tu fajný, to už víme.

Že to teď povede dolů jsem čekal, ale že takhle rychle, to ne. Dokonce tu udělali takový dřevěný lávky/schody, ale z opracovanýho dřeva, takže jako na potvoru to klouže, což je na zabití.

Ani si člověk nestihne vychutnávat ty výhledy! Je dobrý, že tady za kopcem už tak nefouká, tak se dá lépe kochat. A je čím.

Prudký klesání se stává ještě prudším, takže sem dokonce nainstalovali lana a takový kovový mříže místo schodů, který ale místy nedrží, tak je to taková trochu loterie. No jdu okruh správným směrem, jít tohle nahoru si nedovedu představit.

Občas se objeví mezera ve vegetaci, aby turista mohl jako z okna nahlídnout do kaldery a došlo mu, že jde opravdu těsně vedle srázu. Nádherný, i když trochu adrenalin!

To si ten úvodní trochu plytkej dojem teda tahle túra dost vylepšuje. Prudký klesání skončí a klesáme jen mírně, většinou kryptomériovým lesem a místy je to teda čarokrásný.

(Když se jde po těch půlenejch kuláčích, tak ty nekloužou!) Objevujou se i ty naše oblíbený mechový stěny, tak jsem se u jedný chtěl vyfotit a cvaknul jsem to zrovna ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že proti mě jdou nějaký turisti! Tak to vypadám pak takhle.

No vida, to jsem nečekal, že tu někoho potkám, nota bene že půjdou v protisměru, tak to jim to stoupání, co je čeká, nezávidím! Taky jsem zjistil, že to popadaný jehličí kryptomérií taky klouže, takže musím furt dávat bacha, ale nespadnul jsem ani jednou. Jak se ta krajina mění, tak těch devět kilometrů vlastně celkem pěkně utíká, teď už jsem zase v části vavřínů a slizoplodů.

Co teda na týhle sekci bylo zákeřný, že ta stezka je tvořená lávovejma kamenama, ty nejsou moc veliký (jako ty skály v Misterios negros), ale když po tom člověk jde přes kilometr, tak to není nic moc. V týhle fázi potkávám postupně dalších asi patnáct lidí, to čučím, některý ne moc turisticky vybavený, to snad ani neplánujou jít ten okruh celej… Poslední část treku je zas lesem těch azorskejch vřesovců, kde mě zase stihnul déšť, no to jsem blázen, to vůbec není 10 %!

Průvodce říkal, že trasa těch devíti kilometrů bude trvat dvě a půl hodiny, no a překvapivě mi to přesně takhle trvalo a to jsem se neflákal. Dycky jsem rychlejší, no dneska tedy ne. Parkoviště už je zase plný (deset aut), čili nejvyšší čas odjet. No vida, tak nakonec to byl dobrej trek a taky celkem náročnej, klidně bych tomu dal ten nejvyšší level, ne “medium”, jak tvrdil průvodce. Je čas na oběd! Ale rovnou do města zpět nepojedu, to bych nebyl já, a vezmu to jednou horskou cestou směr Agualva, kterou jsme dvakrát projeli i s panem H. Takový Krušný hory!

Na Azorech se mi mimojiný líbí, jak si tu na tý turistický infrastruktuře zakládaj, což se projevuje třeba tím, že se buď rekonstruujou starý vyhlídky, nebo se rovnou dělaj nový. A na týhle zkratce jsme s vedouc��m zájezdu zrovna jednu objevili!

(Na vesničce Agualva nic nic zajímavýho není, kromě toho, že tu nedaleko havarovalo v roce 1944 to vojenský letadlo s českou posádkou, jak jsem to kdysi v blogu taky popisoval.) Už od rána mám děsnou chuť na tu smaženou prasárnu v KFC, takže jedu rovnou tam. Když v tom nablejskaným fastfoodu čekám na svou objednávku, koukám, že jsem maličko zaneřáděnej, no holt hiker!

Napápnu se na na svým balkónku při pozorování vln a lodí, co vplouvaj do přístavu. Na chvilku se natáhnu, to je osvědčená strategie, ale fakt jen na chvíli. Ještě si musím jet koupit večeři a taky se balit! Načež si říkám, že bych se ještě měl rozloučit s oceánem, když jsem tu objevil tu pláž nedaleko.

Původně jsem si chtěl i zapeelingovat, ale pořád pofukuje a sluníčko je sporadický, tak radši ne. Ale na kontemplování je to tu dobrý, ten letošní rok byl vážně dobrej… Rovnou na nákup se mi ještě nechce, tak se rozhoduju jet podívat ještě na Serra do Cume, taková naše oblíbená vyhlídka s panem H. Koukám do mapy, že tam vede i silnička z jihu, my tam dycky jezdili od severu, tak to musím prubnout. A vážně, celkem obstojná asflatka, čili novej level unlocked!

Asi v půlce cesty narazím na další mně neznámou vyhlídku, která vypadá fungl nová, no prosím pěkně!

Serra do Cume je takovej masiv, co ční do 550 m n.m. nad tou plackou východní Terceiry, takže je odtud výhled na všechny strany. A samozřejmě tady funí, ale to vždycky. Sweet memories.

Zpět sjíždím tou tradiční cestou, kde je cedulka, u který mě dycky pan H fotí, tak dneska aspoň selfíčko s autem, voilá.

(Hele a dneska 16600 kroků! Uuu.) No a pak už jen nakoupit, jedu rovnou i doplnit benzín, ať to nemusím řešit ráno, když odlítám v sedm a je třeba šetřit každou minutu :) Večer se tedy balím, posedávám na balkónku, a tak si říkám, jak já se mám skvěle. Teda kromě toho ranního vstávání, co mě čeká! Tak jdu dneska brzo spát, zejtra bude ten přesun náročnej, držte mi palce! Dobrou noc z Atlantiku, letos naposledy, slibuju! ;)

[nakanary8]

Vpis 5 - Drahej vostřik

(8.12.) Přijde mi zajímavý, jak se tu bez budíku budíme každej den zhruba v osm hodin. Možná to světlo, asi i hlad, určitě těšení na další den. Evička hlásí trochu nachlazení, tak to vezme pomalu, a to se počasí zrovna tváří slunečně už od rána. Jako už tradičně se jdeme na snídani nacpat k prasknutí (ještěže se ty melouny tak rychle tráví) a pak hned musíme pozdravit moře. 

Podle předpovědi mělo být dneska trochu méně teplo a pod mrakem, tak jsem naplánoval, že s Andrém vyrazíme na turistiku kolem ostrova. To slunečno nás trochu zaskočilo, ale třeba se to bude naopak hodit i na cesty. Většinu výpravy tedy necháváme v hotelu a na pláži osudu a my dva nějak před jedenáctou poprvé vyrážíme směr sever ostrova. Teda došli jsme jen k autu, kde mi došlo, že jsem si vzal špatnej kabel od telefonu. Nebo jsem si nevzal vodu. A někdo nemá ani doklady. Lehce po jedenáctý tedy podruhé vyrážíme směr sever ostrova, ovšem to zdržení nás vyšlo draho. Hned u prvního kruháku za hotelem je doprava zastavena, projíždí tu totiž nějaký cyklozávod, který je větší, než bych tu čekal.

Prosímvás, v půl dvanáctý potřetí a definitivně vyrážíme směr sever ostrova. První zastávkou je asi po hodině jízdy (například skrz příjemně zelený městečko Agüimes) přírodní a historická památka údolí Guayadeque, kterou si André sám vybral. Na první pohled svěží oáza kontrastující s vyprahlým jihem ostrova bez stromů. 

Jedeme sem zapomenutejma okrskama, což hned vyvolává sympatičtější dojem než přecpaný dálnice a plný hotely. Navíc je to tu samá zatáčka, kterých si dneska užijeme ještě habaděj, no a to mě za volantem děsně baví, takže jsem ve svým živlu a Andrému se naštěstí v autě špatně nedělá. V Guayadeque jsme kdysi náhodou s Koušnem obdivovali kytičky, později s Evičkou místní muzeum a dneska mám konečně šanci si to tu projít. Proslavený to tu je domečkama ve skalách, kde lidi bydlí stovky let. Domečky jsou ve skalách stále, ale najdeme v nich třeba restauraci.

Dodneška tu lidi bydlí a jejich příbytky jsou jako vlaštovčí hnízda nalepený ve stěnách skal a spojujou je jen úzký stezky, který tvoří většinou schody. Malebný jako blázen, ale bydlet bych tu asi nechtěl.

Vykutanej ve skále je třeba i kostelík, což zvenku není vůbec poznat. 

Po první vycházce dojedem až na konec údolí, kde si dáme kratší hike kolem Montana de las Tierras, kde je několik dalších restaurací, obchůdek i skalních domečků, co se dají dokonce pronajmout. Co nás zarazí je, že jsme ve výšce skoro tisíc metrů nad mořem, přičemž vidíme oceán a skály kolem nás pořád vyčuhujou stovky metrů nad námi, no genia loci tu to tedy má… V pokračování cesty na sever se vrátíme na dálnici, kde si všimneme mekáče, kterej má naštěstí i v neděli otevřeno, takže hlady neumřeme. Obohacení o hambáče jedem dál, další zastávkou je moje oblíbený údolí s vavřínovým lesem Los Tilos. Po cestě narazíme na banánový plantáže, kde se pochopitelně zastavujeme. Rozprostírají se kam až oko dohlídne!

Blíž u silnice jsme našli citronovníky včetně zralých plodů, ale nešlo na ně došáhnout (takovejch chytrejch by bylo, že jo). Každopádně tu byla info cedulka k historii pěstování banánů na Kanárech, kde jsme se dověděli, že banánovník není strom, ale tráva (nemá kmen). Auto necháváme na začátku romanticky nazvanýho Barranco del Laurel (Vavřínový údolí) a razíme na dvoukilometrovej okruh lesem. Vavřínovým lesem! Na Kanárech! 

Prošel jsem si to tu už kdysi, jak jsme tu byli s Evičkou, ono se tu teda ztratit nedá, cesta je zřejmá a údolí úzký. Občas někoho potkáme, jak piknikuje ve stínu lesa, k čemuž se po chvilce přidáme a přijdou na řadu první hamburgery. Vzduch je tu vlahej a voňavej, jakoby člověk byl na jiným ostrově. A taky se potvrzuje, jak je prima s sebou mít schopnýho fotografa.

První tisíce kroků dneska máme v nohách a míříme dál do hornatýho vnitrozemí. André se mě po procházce ptá, jestli to bylo jak dneska už všechno, ale boj se nic, hlavní hike nás teprve čeká! Jsme zpět v autě, vracíme se kousek k vesničce Moya a pak po GC-75 jedem dál na jih. S Evičkou jsme projížděli údolím po tý úzký silničce, to už znova nemusím, a navíc tudy jsem nikdy nejel. A jaký mě čeká překvapení, když narazíme na vesnici s názvem - Corvo!

Znalci našich blogů jistě zbystří, ano, tak se jmenuje azorský ostrov, který jsme jako poslední do naší sbírky navštívili v září. Tak to je milé propojení osudů tady… Směřujeme ke kaldeře de los Pinos de Gáldar, kde jsem ještě nebyl a která mě nedávno při prohlížení map zaujala. Jenže už jsme ve výšce přes 1500 m n.m. a vjíždíme do mraků, čehož jsem se trochu obával. Výhledy jsou takové polovičaté, navíc teplota spadla na deset stupňů a je celkem zimička, ne že by to nám Krušnohorcům nějak vadilo.

Tam v mlze by měly být výhledy na ostrov, mno. A to jsme ještě ani nedojeli k dnešnímu highlightu, skále Roque Nublo. Jak dál projíždíme hustou mlhou stoupající z údolí, pomalu se vzdávám naděje na sluníčko a jakýkoli výhledy tam v horách. Nicméně se odhodlaně domluvíme, že na trek půjdeme, i kdyby nebylo vidět na krok! A pak se stane malý zázrak. Když se přehoupneme přes hřeben ve výšce 1600 metrů a zastavíme na vyhlídce Mirador de Degollada, mraky zmizí a nám se otevře neomezený pohled nejen na hornatý jih Gran Canarie, ale hlavně na Roque Nublo! Ha! Takže všechno uvidíme, radost!

V místech se signálem naše whatsappová skupina hýří zprávami o vývoji situace v Tauritu, kde se po koupání a obědě sešli na kafíčko, probírají všechny problémy světa a zdraví nás.

Jak se vzdalujeme od hřebene hor, který jsme právě přejeli, zjevuje se nám výhled vysvětlující ten přelom v počasí. Mlha ze severu, která vystoupala od moře, se výš už zvednout nedokáže a přelejvá se přes hřeben do jižních údolí, kde slunce ty mlžný vodopády spolehlivě rozpustí.

Že je trek k Roque Nublo oblíbený víme už z Isherwoodových románů, beztak nás ale překvapilo množství aut, který naplnily malý parkovišťátko i okolní silnici takhle pozdě odpoledne. Je po čtvrtý hodině a já spoléhal, že touhle dobou už budou všichni zpět v hotelích a chystat se na all-inclusive večeře. Nás to samozřejmě neodradí, parkujeme s ostatními u krajnice, ve stánku na začátku treku kupujeme čokolády (ty mi chyběly) a s pohledem upřeným na dnešní cíl vyrážíme.

Snažím se jít pomaleji, u toho prvního treku jsem prý trochu hnal, ale vydrží mi to jen po dobu chroustání čokolády, pak asi zas pádím. André je však zdatnej parťák a tak předbíháme i těch pár turistů, co ještě touhle dobou jako my razí vzhůru, místo aby se vraceli. První část cesty je nádherně provoněná borovým lesem, což přestáváme vnímat s přibývající výškou i litry potu. Dobrá nálada nás ale neopouští!

Mystický Roque Nublo je přírodní osmdesátimetrovej monument v samotným středu Gran Canarie ve výšce 1800 m n.m. na malý náhorní plošině ozdobený občasnou rostlinkou - kterou právě obdivujeme.

Výklenky kolem vrcholu skály přímo vybízejí k pauze, tak si tu i my dáváme svačinku (druhý burger) a kocháme se výhledy.

Na Gran Canarii jsou jen dva vrcholy vyšší než Roque Nublo, a to ještě jen těsně, takže člověk tu má lichotivý pocit, že je na střeše světa, a po tom výšlapu zcela zaslouženě.

Na sluníčku je v propocených trikách příjemně, byť to slunce přece jen pálí. Ve stínu a na větru je ale zas chladno, tak se to snažíme nějak vybalancovat. S regulací teploty nemá problém Kunia, která je tu podruhé jako já. (V pozadí z mraků vykukuje Teide na Tenerife!)

Do západu slunce zbývá hodina, do začátku večeře v hotelu hodina a půl, tak se vydáváme na cestu zpět k autu. Stihneme ještě ovšem prozkoumat nedalekou jeskyni zabydlenou holuby. Na jednoho André ukazuje, i když se může zdát, že cvičí jógu.

Lesy, hory a slunce dneska večer čarujou, ty výhledy jsou naprosto úchvatný.

V autě zjišťuju, že nemáme vodu v ostřikovačích a je třeba omýt sklo, ten prach a občasná kapka mlhy nadělaly šmouhy. Jediná voda, kterou máme, je drahocená minerálka, no co už. Tohle je sice efektivní, ale dost drahej vostřik!

Silnice, kterou jsme si vybrali pro návrat na jih ostrova, se ukazuje jako naprosto skvělou volbou. Jako mávnutím proutku zmizely všechny auta i lidi a my sami svištíme horskou kroutící se silničkou zpět k oceánu. Vyhlídek habaděj a často nám to nedá, zastavujeme a fotíme. Nejen vyhlídky. C’est moi & Seat! Jak od profi fotografa!

Zapadající slunce na obloze čaruje, což nás pořád svádí ke kochání. Mirador de Inagua s výhledem na přehradu Mulato.

A při troše světla to stihneme i na poslední dnešní vyhlídku, Mirador el Mulato, kterou si včera vlastně André vybral jako místo, co by chtěl navštívit, no tak to nám to parádně vyšlo a kruh se uzavírá, spokojený turisti!

Hele tak to byla pecka dneska! Do hotelu dojedem podle předpokladu na sedmou hodinu, všichni na nás čekají a u večeře i po ní probíráme dnešní zážitky, což je tuze milé. Povedl se tedy nejen výlet, ale i dnešní válení u moře a relax v hotelu, Evičce je díky péči všech lépe, tak my jdeme pomalu na kutě, ať máme zas čas na těšení. Dobrou noc z Atlantiku! (PS: Ten dnešní výběr fotek nám dal teda zabrat, urodilo se! :)

[den-dumm]

Doufám, že se ze mě nevytratí ten pocit plnýho zvědomění toho, jak kurva škodlivý sociální sítě jsou a jak zametají s naší psychikou. Jak může být předhazování random příspěvků mimo okruh a odběry fajn, ale populární neznamená vždycky pozitivní, zajímavé nebo vtipné. Člověk nechce vidět videa střelby a toho střelce, nechce nepřímo vidět něčí setkání se smrtí (ať už z osobních důvodů, nebo z úcty k mrtvým a jejich rodinám), ale není tomu úniku. Všechno, kde není zeď na bázi timelinu, ale jsou tam i příspěvky od algoritmu, je zaplavený.

A taky pocit uvědomění si, že náš přechytračelej mozek je pořád jen součástí biologie lidoopa, kterému se dostalo současné podoby a funkce díky evoluci a pravidla "'silnější' (připravenější) přežije". A že chce být připravenej na tuhle situaci, aby věděl, jak se zachránit před smrtí. I přesto, že já se dívat nechci.

[nedavam-smysl]

Jsi jedna z nejkrásnějších náhod, která mě v životě potkala a zároveň jsi moje noční můra. Jsi obojí a z toho mi je fakt špatně. Máme toho tolik společnýho, že to snad ani neni možný. Jak je možný, že jsme si tak strašně podobný, jsme pomalu jak zrcadla, ale zároveň jsme úplně odlišný? V tobě totiž žije něco strašně temnýho. Pořád mám chuť věřit, že to temný nejsi skutečně ty. Jak bys mohl? Jak by se mohl z něžnýno člověka, kterej tajně miluje Asterixe a Obelixe, je společně se mnou nadšenej z každý sladkosti, kterou si koupí a miluje stejný věci stát takovej necita? Nikdy to nepochopim. Ve spoustě věcech mi občas strašně ubližuješ a ty to moc dobře víš. Jenže to nechceš změnit. Pro tvůj nejbližší okruh jsem tvoje druhá polovička a pro zbytek jsem jen další tvář z davu. Přitom mi ale říkáš, že jsem pro tebe jeden z nejdůležitějších lidí na světě. Co to má jako bejt?

Když uděláš jednu ze tvejch píčovin, kterou se náhodou od někoho dozvim, tak mám najednou chuť ti ani nevěřit nos mezi očima. A to jsme spolu ještě před několika hodinama měli krásnej den a měli se rádi. Proč mi to děláš? Proč si to děláš? A proč to dělám já sama sobě, že tohle trpim? Občas bych chtěla bejt srab a všechno hned vzdát. Ale ne. Já prostě musim všechno vydržet, abych si přišla dobrá.

[lieselotte-sky]

JPLABS na aukru

Jen takové varování. Na aukru pod účtem JPLABS někdo prodává fotografie měřicích přístrojů, které se na aukru v minulosti prodaly. Je to viditelně past na lidi, kteří se chytí toho, že to někdo posílá dál a sekl s cenou (má všechny fotky za 100Kč) a zaberou (což je upřímně řečeno taky takové uh-eh). A pak jim příjde mailem toliko fotka. Obdobně postupuje i s fotkami historické výpočetní techniky a není vyloučené, že se okruh jeho aktivit bude s časem rozšiřovat.

Ten člověk nabízí i vývoj v oblasti elektroniky a občas prodává i nějaké přístroje. Myslím si, že schopný vývojář či seriozní prodejce měřicí techniky asi nemusí sbírat drobné po stokorunách sice teoreticky legálním, avšak krajně nečestným, způsobem, nicméně to je můj názor, který Vám samozřejmě nechci nijak podsouvat. Chci Vám říct jediné: Než kliknete na Kup teď, tak si dobře přečtěte co vlastně kupujete. Na světě jsou občas strašní sráči…

A pokud se ptáte, ne, nenaskočila jsem na to, spíš mě to vysírá tím, že si opravdu chvíli myslím, že tu věc někdo posunuje dál a pak zjistím že… BTW jsem si (díky dalším aktivitám) skoro jistá že vím o koho jde, ale upřímně, nehodlám se s tím špinit dokud se sama neseknu.

[opily-zajic]

Jsem umělkyně. I když pracuji v knihkupectví, i když zrovna nic nevytvářím, stále umělkyní jsem. Je to neměnný status obalující mé jsoucno a definující mou existenci. Mladý umělec do třiceti let. Co se stane, až tento status ztratím?

Nejvíce se obávám své budoucnosti postrádající umění. I kdybych měla být nedělním malířem, i kdybych měla žít o chlebu a vodě, i kdybych měla mít tři práce. Chci být umělec. Budu chtít o samé i po třicítce? Budu mít sílu si tento status udržovat, i když přestanu být pro instituci zajímavá, cenná a relevantní? Vydrží mi tento chtíč, i když se mi nedostane žádného uznání a všechna má díla půjdou tzv. do šuplíku? A bude to v tento moment vůbec o chtíči, nebo pouze o bezvýchodnosti situace a nutnosti s tím přestat?

Cítím tlak, který se vyvíjí napříč celým akademickým prostorem. Rozhodující moment, zda budu mít možnost umělcem zůstat, není nadcházející událostí v horizontu dálné budoucnosti, nýbrž právě probíhající událostí. Chtivá kompetitivnost, nepřímý boj o post největšího umělce, nejzajímavější článek vhodný uznání. Své výstavy počítám na prstech jedné ruky a na svých hodinkách odpočítávám poslední roky existence v instituci. Vždyť já nic jiného dělat neumím. Co si se sebou počnu?

Čištění zamaštěných motorů vzduchotechniky na střechách automobilek je snesitelnou výplní času pouze v momentě, kdy je tato aktivita označena za umělecký projekt. Sedět s kamarády v myslivecké hospodě a probírat každodenní témata geograficky omezená na okruh deseti kilometrů nad neustále se plnícími sklenicemi alkoholu je omluvitelným pouze tehdy, když přijde ospravedlní ve formě sociologického výzkumu. Pít mezi vesničany. Stát se antropologem mezi divochy. Aplikovat strategii zúčastněného pozorování. Sledovat jejich chování a hledat v nich inspirace pro další díla. Oddálit se od každodennosti a pohlížet na ni z vyvýšeného pohledu někoho důležitějšího, lepšího, z pohledu umělce. Já a Jiní. Když tohle všechno ztratím, tak již nebude cesty zpět; budu pouhým servisním technikem. Hospodským povalečem. Knihkupcem. Nulou, která se už nemůže zabalovat do omluvného hábitu akademika.

Život není uměleckým výzkumem; je koncem umělecké praxe.

Co si jenom počnu? Absence něčeho, co považuji za jedinou složku svého jsoucna, mě každý večer po ulehnutí do postele jenom straší. Vždyť nic jiného neumím. Na nic jiného jsem se nepřipravila. Nemám žádný záložní plán, zadní vrátka. Ve všem ostatním jsem nevyužitelnou nulou postrádající své místo ve statistikách. Pluji výtvarným vysokoškolským vzděláním a i přesto, že statistiky, jež kontroluji dnem a nocí, na mě promlouvají jasně a srozumitelně, tak je stejně zaženu někam do dálky svého podvědomí a naivně se krmím představou, že budu možná výjimkou potvrzující pravidlo. U ostatních to nevyšlo, u mě možná ano – kolik mladých umělců sdílí stejnou naději jako já?

[pepikhipik]

Svatý muž nebo šarlatán?

Prošel si peklem jáchymovských uranových dolů. Později se u něj údajně objevily jasnovidné schopnosti a stal se vyhledávaným lidovým léčitelem. V mnohém předběhl svou dobu, přesto ho někteří lidé zatracovali a pomlouvali.

V malebné vesničce Dražkovice u Spáleného Poříčí přišel 31. března 1915 na svět František Ferda, který se později stal legendou mezi českými léčiteli díky svým jasnovideckým diagnostickým metodám. Jeho parapsychologické schopnosti sahaly do minulosti, současnosti, ale dokázal nahlédnout také do budoucnosti. Říká se, že i na dálku dokázal rozeznat, čím pacient trpí, jaký vedl život, popsat podrobně neduhy, které ho trápí.

První obsáhlé dílo o muži, který - dle vlastního odhadu - přinesl zdraví sedmdesáti tisícům trpících, šasto i těm, v jejichž případech se lékařská věda vzdávala naděje... Kniha čtenáře provází nelehkým životem lidového léčitele a jasnovidce, objasňuje jeho jasnovidecké určování diagnózy a seznamuje se způsoby léčby. ↓

Tato bakalářská diplomová práce se zabývá současným lidovým léčitelstvím v oblasti Pošumaví se zaměřením na osobnost léčitele. Je pojata jako sondy do léčitelské praxe čtyř vybraných léčitelů. V první části práce je věnován prostor přehledu dosavadní literatury a definování pojmů lidové léčitelství a lidový léčitel. Ve druhé části jsou uvedena sebraná data z terénního výzkumu – z rozhovorů s jednotlivými léčiteli a jejich pacienty. Třetí část se věnuje srovnání informací získaných od jednotlivých léčitelů během realizovaného výzkumu. Práce se pomocí rozhovorů s oslovenými osobami dotýká tří základních výzkumných okruhů. Prvním je osobnost léčitele, druhým jeho léčení a třetím je ekonomická stránka jeho léčitelské činnosti. Každý okruh v sobě ještě zahrnuje množství badatelských otázek. ↓

[hlas-slobody]

Sibír: Byť či nebyť? | #6 Scenár: Scenár 1. Jednofázová erupcia sibírskeho plumu. Parametre erupcie

Dobrovoľník ALLATRA odhaľuje budúcnosť celého ľudstva...

Porovnanie sopiek

Musíme teda konštatovať, že v prípade erupcie Sibírskeho plumu budú tri smrtiace polomery.

Prvý rádius: kaldera s polomerom 93 míľ (150 km). Jej približný stred sa bude nachádzať v severozápadnej časti Putoranskej planiny. V rámci tohto polomeru sa nachádzajú mestá Norilsk, Dudinka a Talnah v Krasnojarskom kraji. Všetci v tomto okruhu okamžite zahynú v prvých sekundách explózie Sibírskeho dymovodu.

Umiestnenie na mape

Druhý polomer: Približne 950 míľ (1 500 kilometrov): šírenie lávy a vyvrhovanie ťažkých pyroklastických frakcií. Táto oblasť zahŕňa veľkú časť severnej Sibíri a zahŕňa územia ako Jamalsko-nenecký autonómny okruh, polostrov Tajmir, časti Chanty-Mansijského autonómneho okruhu, severnú časť Krasnojarského kraja, západnú časť Jakutska a severovýchodnú európsku časť Ruska. Medzi hlavné mestá v tomto okruhu patria Igarka, Nový Urengoj, Nadym, Salekhard, Vorkuta, Narjan-Mar, Mirnyj, Kogalym, Lesosibirsk, Surgut, Krasnojarsk, Chanty-Mansijsk, Tomsk a Nižnevartovsk. V tomto okruhu láva a pyroklastické prúdy spopolnia všetky živé bytosti a pochovajú územie, mestá a prírodné zdroje v priebehu prvých hodín po erupcii. Očakáva sa, že zmes horúcich plynov, popola a lávy sa bude pohybovať rýchlosťou až 450 km/h.

Pozrite sa na mapu: všetko v oranžovom kruhu bude pohltené spaľujúcou lávou a pyroklastikami v prvej hodine a pol po výbuchu slivovice.

Tretí polomer: Vymrštenie jemného pyroklastického materiálu a smrtiaceho popola približne do vzdialenosti 5600 míľ (9000 kilometrov). Tento polomer zahŕňa polovicu povrchu Zeme, čo predstavuje 50 % jej plochy. Obyvateľstvo Ruska, Ázie, Európy, Arabského polostrova, severnej Afriky a Severnej Ameriky bude v prvých dňoch po erupcii ako prvé zahynúť v dôsledku spádu popola. Do týždňa však smrtiaci oblak popola zasiahne Austráliu, Južnú Ameriku a dokonca aj Antarktídu. Hoci respirátory môžu poskytnúť dočasné riešenie, neberú sa do úvahy ďalšie kritické faktory, ktoré treba tiež zohľadniť.

Rázová vlna

Medzi tieto ďalšie faktory patrí rázová vlna, sekundárne zemetrasenia s magnitúdou 10, cunami a aktivácia supervulkánov na celom svete. Výbuch s takou silou, akú spôsobil sibírsky výbuch, nevyhnutne vyvolá reťazovú reakciu, sekundárne zemetrasenia a erupcie v celom vulkanickom systéme. Tento záver vychádza z nasledujúcich matematických výpočtov:

Odhaduje sa, že potenciálny výbuch Yellowstonu by uvoľnil takmer 900 000 megaton energie (podľa Science Focus), čo by spôsobilo zemetrasenie s magnitúdou približne 11,2. Keďže Richterova stupnica je logaritmická, každé zvýšenie magnitúdy zodpovedá približne 32-krát väčšej energii. Preto vzhľadom na to, že explózia sibírskej výduti by mala byť 1 000-krát silnejšia ako 900 000 megaton TNT, vyvolala by zemetrasenie s magnitúdou približne 13,2. To je viac ako 350 000-krát silnejšie ako najsilnejšie zemetrasenie, aké bolo kedy zaznamenané - Veľké čilské zemetrasenie v roku 1960, ktoré malo magnitúdu 9,5. Udalosť s magnitúdou 13,2 by bola porovnateľná s dopadom pomerne mohutného asteroidu na Zem.

Sibír: Byť či nebyť? | #6

Scenár: Scenár 1. Jednofázová erupcia sibírskeho plumu. Parametre erupcie

Výbuch takejto veľkosti, ktorý spôsobila sibírska puma, zodpovedá uvoľneniu približne 10²⁴ joulov energie. Vytvoril by obrovskú tlakovú vlnu s ničivými účinkami globálneho rozsahu. Tlak v epicentre výbuchu by bol taký obrovský, že by spôsobil okamžité odparenie horniny a jej vymrštenie do stratosféry. V tesnej blízkosti epicentra by sa všetko okamžite zničilo. Rázová vlna by sa šírila Zemou aj vzduchom.

Rázová vlna by vo vzduchu dosahovala nadzvukovú rýchlosť a v priebehu niekoľkých minút by spôsobila rozsiahlu deštrukciu, rozbíjanie okien, vyvracanie stromov a demoláciu budov vo vzdialenosti tisícov kilometrov. Sibírske lesy by boli zdecimované, pretože účinok by bol podobný ako pri Tunguzskej udalosti, ale miliónkrát silnejší.

Okrem toho by explózia sibírskeho dymovodu vyvolala požiare, ktoré by spustošili rozsiahle oblasti tajgy. Kroviny stromov, iná vegetácia a pôda by boli zničené a zanechali by po sebe spálenú pustatinu. Spad sopečného popola by pochoval obrovské ruské územia pod niekoľkometrovými vrstvami sopečných usadenín. Extrémne teplo by v priebehu jedného dňa roztopilo večne zamrznutú pôdu v okruhu niekoľkých tisíc kilometrov, čo by dramaticky zmenilo krajinu a vyvolalo kaskádovité uvoľňovanie skleníkových plynov.

Sibír: Byť či nebyť? | #6

Scenár: Scenár 1. Jednofázová erupcia sibírskeho plumu. Parametre erupcie

Rázová vlna by tiež vyvolala masívne zrútenie krajiny, aktiváciu zlomových línií a potenciálne aj posun celých tektonických blokov. Najsilnejšie seizmické vlny by sa rozšírili po celej planéte a vyvolali by sekundárne zemetrasenia s magnitúdou vyššou ako 10.

V oceánoch by rázová vlna vyvolala mohutné vlny cunami vysoké stovky metrov, ktoré by zaplavili pobrežné oblasti. Tieto cunami by zasiahli Severný ľadový oceán a rozšírili by sa smerom k ruským arktickým ostrovom, kanadskému pobrežiu, Grónsku a Nórsku. Sekundárne zemetrasenia s magnitúdou 10 by spôsobili sériu smrtiacich cunami v Indonézii, Japonsku, Austrálii a pozdĺž západného pobrežia Severnej a Južnej Ameriky.

Masívne uvoľnenie prachu a popola do atmosféry by vytvorilo silnú tlakovú vlnu, ktorá by niekoľkokrát obtočila planétu a vytvorila chaotické atmosférické víry, čím by vznikli megahurikány a búrky.

pozrite si celé video Sibír: Byť alebo nebyť? | #6 na kanáli Hlas slobody na kanáli Dušan Valeček.

klimatická správa O PROGRESIJI

[gotikapoa]

Malířství

Gotické hnutí v malířství se rozvinulo několik desetiletí poté, co se objevily prvky stylu v architektuře a sochařství. V Anglii a Francii se přechod od románského k gotickému odehrál kolem roku 1200, v Německu ve 20. letech 12. století a v Itálii naposledy kolem roku 1300.

Pro gotické malířství je příznačné řešení napětí mezi náboženskými výjevy a všedním životem. Zobrazení posvátného dění se stává přístupnější lidem a přirozenější, objevuje se více postav, realistické zachycení utrpení, scénické vývoje dějů.

Hlavními náměty nadále zůstávají devoční a oltářní obrazy společně s rozsáhlými cykly legend ze života svatých. Na obrazech se však nově objevují konkrétní přírodní objekty a předměty, zpočátku v roli atributů, později jejich význam roste a dochází k jejich osamostatnění. Vznikají tak první zátiší a rané krajinomalby (např. spojené s tématem Útěku do Egypta apod.). Rovněž na obrazech světců získává krajina postupně dominantní prostor.

Na obrazech se stále častěji objevují zadavatelé zakázek (donátoři), zpočátku v podobě jedné z mnoha postav, postupně získávají v podobě domácích diptychů dokonce rovnocenný prostor s vybraným světcem či náboženským výjevem. Jedná se zde o předstupeň budoucího rozvoje portrétního malířství.

V českých zemích došlo k velkému rozvoji gotické malby ve 14. století, kdy tvořili naši nejvýznamnější umělci (Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře, Mistr Rajhradského (olomouckého) oltáře, Mistr Theodorik).

V období gotiky nastal rozkvět knižních miniatur. S nástupem světské literatury (rytířské romány apod.) se rozšířil okruh ilustrovaných rukopisů a vznikaly i bohatě ilustrované knihy hodin a žalmů pro domácí potřebu. Umělci začali usilovat o autentičtější a detailnější reprodukci přírody. Významnými představiteli gotických knižních miniatur jsou bratři Limburgové, dvorní miniaturisté vévody z Berry, kteří vytvořili slavnou „Velkolepou knihu hodin vévody z Berry“ (asi 1411-1416). Výrazným představitelem knižních miniatur konce 15. a počátku 16. století byl Robin Testard, který působil na dvoře hrabat z Agouleme. Nejranějšími památkami gotické knižní malby jsou chorální knihy Alžběty Rejčky (kolem 1323) a Pasionál abatyše Kunhuty (1313–1321). Po zdomácnění gotického slohu ovlivňovala nástěnnou malbu i malba desková.

Obrazy deskové se malovaly na dřevěné desky složené z malých přesně opracovaných špalíčků tvrdého dřeva prokládaných a lepených do kříže v několika vrstvách.

Fresky (obrazy malované do vlhké omítky) jsou druhým typem používané výtvarné tvorby. Zde přibývá i světská tematika, která líčí život krále či šlechty a boje. Např. z jedné malby na Karlštejně známe nejpřesnější obraz Karla IV., který je bohužel v určitém rozporu se sochou Karla IV. od Petra Parléře.

Jedním z hlavních směrů gotické malby byly vitráže, které postupně nahradily freskovou malbu. Technika barevného skla zůstala stejná jako v předchozí éře, ale barevná paleta se stala mnohem bohatší a barevnější a předměty byly složitější - spolu s obrazy náboženských předmětů se objevily vitráže na každodenní témata. Navíc se do vitráží začalo používat nejen barevné sklo, ale i sklo bezbarvé.

Rozvíjí se portrétní žánr – namísto konvenčně abstraktního obrazu modelky vytváří umělec obraz obdařený individuálními rysy vlastní konkrétní osobě.Příkladem je dílo Mistra hraběnky z Warwicku a jeho „Portrét Edwarda Windsora, 3. barona Windsora, jeho manželky Catherine de Vere a jejich rodiny“, demonstrující každodenní život anglické provinční aristokracie.

Téměř tisíciletá vláda byzantských kanovníků ve výtvarném umění končí. Giotto v cyklu fresek kaple Scrovegni zobrazuje lidi z profilu, umisťuje postavy do popředí zády k divákovi, čímž narušuje tabu byzantské malby v jakémkoli jiném než frontálním úhlu. Své postavy nechává gestikulovat, vytváří prostor, ve kterém se člověk pohybuje. Giottova inovace je patrná také v jeho apelu na lidské emoce.

Od poslední čtvrtiny 14. století dominuje výtvarnému umění Evropy styl později nazývaný mezinárodní gotika. Toto období bylo přechodné k protorenesanční malbě.

Galerie: •Pasionál abatyše Kunhuty •Starý Svojanov Kostel sv. Mikuláše •Oltář třeboňský, Zmrtvýchvstání Krista, 132 × 92 cm, Národní galerie v Praze •Klanění tří králů od Gentila de Fabriana

Gotika – Wikipedie

Готика — Википедия

[videli-jste-tento-film]

Těmto anketám schází hlasy! Přihodíte jim nějaké?

Motiv pro vraždu

Kamarád do deště II: Příběh z Brooklynu

Uzavřený okruh

Happy End

[doporta]

Vpis 6 - Noční rallye

(29.12.) Daří se mi tu vstávat s východem slunce, což zas není takovej výkon, protože to je v osm hodin, ale spím výborně, takže jsem fresh as ever. Kontrola výhled z balkonu odhalí modrý nebe, no prosím!

A nejen to, ještě mě potěšilo to letadýlko vpravo nahoře, to se ukázalo být random let PU922, který letí z Kolumbie do – Varšavy! Takže můžeme panu H poslat pozdravy. Snídani si dávám osvědčenou stejnou jako včera no a už mám takový to příjemný pnutí vyrazit ven na další túru. (To jsem měl naposledy snad během covidu, kdy jsem objevoval lesy kolem Prahy!) Z těch asi čtyř značených cest, co mi na Terceiře ještě zbývají projít, si vybírám jedničku aka “Mistérios negros” a hned po snídani vyrážím na dneska asi dvacetiminutovou jízdu. Ta se hned zkraje maličko protahuje, protože jsem tu poprvé na rychlostní komunikaci (čtyřproudá!) narazil na kravičky.

A všimli jste si, že se mi tam vpravo nahoře povedl i spotting? Z via rapida záhy sjíždím a pokračuju tím azorským venkovem, kde některá místa dokonce poznávám z naší první cesty, třeba tuten domeček jsme si fotili i tehdy.

Na parkovišti u začátku stezky už jsme též byli, protože hned vedle je vchod do jeskyně, kam jsme se tehdy chtěli podívat. Ten dneska míjím, parkuju, místa dost. Je to tu jen pro oranžový auta.

Je brzký dopoledne a přestože slunce svítí, tak tady v těch skoro 600 metrech pofukuje, takže se oblíkám. Na túře v azorskejch kopcích, blaho!

Průvodce tenhle pětikilometrovej okruh označuje njevyšším stupněm náročnosti, ale to bude asi jen pro nějaký nezkušený turisty. Stezka vede přes louky, kryptomériovým lesem, vřesovce, no klasika. Pak se terén začne vlnit, ale v komplikovanějších částech jsou schody nebo takovýhle nášlapy, který i když jsou vlhký, tak naštěstí nekloužou.

Hlavní terno cesty začíná, když se stezka vnoří do těch vavřínovejch lesů, a to je teda nádhera. Vlhko, voňavo, mechy, ptáčci, klid.

(A odtud vlastně máme tu fotku v záhlaví blogu!) Snažím se taky identifikovat rostlinky a tohle by měl být ten pau branco.

Pak se stezka dostane do takovýho úzkýho lávovýho údolí, a tady začínám chápat, proč má takovou náročnost. Stezka vlastně mizí ve vegetaci a člověk musí každej krok hledat, kam šlápnout, jen pro otrlé!

Terén je nahoru a dolů a vegetace není ten hlavní problém, tím je to lávový podloží. Ostrý skály, místy prolákliny, do toho přelejzání větví respektive kořenů, no hele to je vzrůšo! (Vidíte tu někde stezku? No právě!)

Přestože už jsem jednu vrstvu oblečení sundal, tak jsem zase zpocenej jak myš, no to se dalo čekat. Už taky chápu, proč ten “jen” pětikilometrovej okruh má trvat 2,5 hodiny, ten postup je strašně pomalej… Jde se takovou úzkou lávovou prohlubní mezi dvěma kopcema, ze který stezka občas vykoukne nahoru, takže to pak vypadá takhle - zpod těch kamenů jsem právě vylezl.

Jenže tu zase fouká, tak se nějak zachumlám, tyhle teplotní změny jsou výzva. Když asi po kilometru tý náročný stezky vylezu zas na rovnější část, otevřou se konečně výhledy do krajiny, miluju!

Tam vlevo jsou vidět ty černý lávový kopce, co daly oblasti i stezce jméno. (Zjevily se tu terpve nedávno, po erupci v roce 1761). Většina vede lesem, teď už zas kryptomérie a místy jsou ty dřevěný lávky celkem dlouhý.

Což by ani tak nevadilo jako to, že jsou do kopce (!) a úzký tak na jednu botu, takže je to skoro gymnastickej výkon. No naštěstí nekloužou, jak už jsem psal… Nejvyšším bodem cesty je se 630 m n.m. Pico Gordo, kde je ten klasickej vrcholovej sloupek, leč obrostlej ze všech stran, tak výhledy nic moc.

Stromy jsou tu veliký, tak z toho má člověk pocit pořádnýho lesa. Jde se hodně přes kořeny, takže ani to není úplně easy, ale hezký to je.

No a teď už klesám lesem zpět k silnici, po který vede trasa asi poslední kilometr. Pěkný aleje tu mají.

I tady je na co koukat, doprovázely mě řekl bych ty azorský pěnkavy! (Ale expert na focení ptáčků jako Tomáš teda nejsem, zatím!)

Modro už není, honí se tu mraky, ale to ty výhledy ještě umocňuje, nemůžu se vynadívat. Tohle jsou takový ty nejvíc azorovitý Azory bych řekl, paráda. Tohle vytisknout a na zeď!

Odbočku k Pico Gaspar už vynechávám, chci zas stihnout spotting. Při návratu k parkovišti mě čekaly dvě překvapení. První bylo, že parkoviště se zcela zaplnilo, byť na stezce jsem nikoho nepotkal, asi jsou to lidi do jeskyně. Druhým bylo, že jsem auto nechal odemčený, oops. No ale samozřejmě se nic nestalo… V poledne chci vyfotit na letišti dva odlety, tak se přesouvám tam, tady už je zase úplně modro. Nejdřív se stavím na zdi, ale fouká opačně a vzlítat se bude z druhý strany, tak ještě přejedu k terminálu, kde se mi povede všechno krásně nafotit. A tady obě kočky v jednom záběru!

I když tu tentokrát není žádnej special provoz (třeba ty vojenský věci), tak já jsem s těmahle spokojenej, ono zase asi nějak víc času bych tomu věnovat nechtěl. Je půl jedný, čas si koupit oběd, kterej si zbaštím na hotelu. Než stačím vymyslet, co podniknu odpoledne, tak se objevím v posteli a usnu, na hezkou hodinu a půl. Dobré odpoledne.

(Možná to bylo tím pivem, co jsem si dal k obědu?) Tak to byla příjemná změna plánu, i když vlastně žádnej plán moc nebyl, od toho ty dovolený jsou, že jo. Na druhej trek se mi dneska už nechce, ale zajel bych si ještě na nějakou vyhlídku. Tak se pobalím a vyrazím a během cesty mě napadne, že bych vlastně se mohl jet podívat na západ slunce, to mám oblíbený. Hotel mám na východě, takže to znamená přejet ostrov na druhou stranu, což je tak čtyřicetiminutová projížďka. No a to mě baví! Kochám se krajinou, mobil se už standardně propojuje s autem, takže můžu poslouchat svoje věci (znovu ujíždím na muzikálu Dear Evan Hanson, co jsem kdysi objevil díky Alešovi). Auto má celkem dobrou reprodukci, čili kvalitní autovýlet po všech stránkách! Mířím na asi nejzápadnější bod Terceiry, Ponta do Queimado. Po cestě poznávám několik míst, třeba tu zona de laser, kde pana H okusovaly husy. Až na výběžek jsem myslím nikdy nedojeli, ale ta cesta od hlavní silnice zase vede krásným vavřínovým lesem, pod kterým je malý parkoviště.

Nápad jet sem na západ slunce měly ještě další tři vozy, asi je to oblíbený místo. Slunce se nakonec schovalo za mraky, ale i přesto - nebo proto - to bylo takový magický. A vlevo je dokonce vidět obrys ostrova Sao Jorge!

No tak to bylo navíc milé vzpomínkové. Když už tu jsem, vzpomněl jsem si na park Mata da Serreta, kterej se nám tehdy s panem H moc líbil a je to pár minut odtud. Je to tu nějaký prosekaný a taky takhle v zimě se stromy bez listí to nějak nemá to kouzlo, co si pamatuju…

Je to součást větší lesní chráněný oblasti, která zasahuje až k nejvyšší hoře ostrova. Ty západní návětrný strany a ještě takhle kopcovitý, to se úplně nabízí, aby se tu zachovaly ty původní lesy. A stačí krátká procházka od silnice a člověk je v jiným světě, takhle po západu slunce trochu strašidelný.

Říkám si, že bych se odtud mohl vrátit podél severního pobřeží, ať nejedu zpět stejnou cestou. Po chvilce jízdy ale ouha, asi se jim tam něco sesunulo.

To je hlavní silnice kolem ostrova, takže to bude nějakej vážnější problém, když to takhle zavřeli. Kousek vedle nacházím cedule, co vypadaj jako objížďka, tak to zkusím. Stoupá to prudce do hor, což mi přijde divný v momentě, kdy zmizí asfalt. Radši si tedy vygoogluju, co ty šipky říkaly, no ale tu samozřejmě už není signál… Mapy mám stažený offline, tak studuju aspoň ty, no tady tudy by to mělo vést do Raminho, i když v mapě ta cesta moc průjezdná nevypadá… No helejte takhle za tmy v horách v lese na šotolině, to je větší vzrůšo, než jsem čekal!

Ale zas takový drama to nebylo, trvalo to tak 20 minut, opravdu to byla regulérní objížďka, a docela i značená, když by tomu člověk rozuměl a když by nebyla tma. Ve vsi Raminho se zase napojím na tu hlavní silnici a po tý jsem během půl hodiny doma. A vlastně to byl hezkej zážitek takhle za tmy to tu projíždět, každej kostel je osvícenej, to jsem tu ještě neviděl.

V jednu chvíli jsem měl pocit, že vidím nějakou jasnou hvězdu, ale aplikace ji neznala, no pak se ukázalo, že to bylo přibližující se letadlo :) Já, spotter, viď. V hotelu jsem v půl sedmý, to už je tma jak vy pytli, takže večeřinka a ještě posezení na balkoně. Jak je jasno, tak jsou vidět hvězdy! Tak zas lovím aplikaci, a máme tu Jupiter (aktuálně v Býku), těsně nad obzorem Orion, v nadhlavníku Cassiopeiu.

No helejte, tak sice dneska “jen” lehce přes deset tisíc kroků, ale byla to doslova jízda. Azory maj furt něco novýho a Terceira zvlášť řádně překvapuje! Tak se jdeme těšit na zejtra! Děkujeme za ohlasy, těšíme se na další a přejem dobrou noc z oblíbených ostrovů v Atlantiku!

[drivezonecz]

Nürburgring je světoznámý závodní okruh v Německu. Závodilo tu snad všechno, co má kola a motor. Od motorek přes DTM, vytrvalostní závody až po samotnou Formuli 1. Dokonce se zde i testují nová auta a nejrůznější prototypy. Původní okruh je otevřen pro veřejnost a lze tu zahlédnout velmi zajímavá auta. Závodní jezdec Yevgen Sokolovskiy před pár dny prohnal superluxusní Maybach po legendární severní smyčce. Pojďme se společně podívat, jak si vedl.

[liberte-news]

NÁŠ TIP: Běžecký FESTIVAL přivítá špičkové závodníky

Běžecký festival Otrokovice, který se koná 2. listopadu, nabídne novinky v závodech. Trať se prodloužila, běžci se poprvé postaví na decimaratonu. Mezi účastníky budou také keňské hvězdy usilující o traťové rekordy.

OTROKOVICE | PROZAX Běžecký festival Otrokovice ovládne v sobotu 2. listopadu ulice Baťova. Prestižní závody, zahrnující oblíbený Memoriál MUDr. Josefa Podmolíka v půlmaratonu, nabídnou i několik novinek. Okruh je o více než kilometr delší a běžci se poprvé postaví také na trať decimaratonu. POZVÁNKA Páteřní tratí stále zůstává cyk­lostezka od Dřevnice směrem na Bělov. Délka jednoho okruhu se…

[korneliuszafront]

„Obklopte sa ľuďmi, ktorí majú rovnako veľké sny ako vy.“ Okruh ľudí, v ktorom sa pohybujete, ovplyvňuje vaše príjmy - vyberajte si múdro.

[dobretane]

Vpis 8 - Od Atlantiku domů

(29.9.) Asi jsem si na malou postel zvyknul a vyspal jsem se celkem dobře, dokonce prima sny se mi zdály. Bylo tu teda docela teplo (no pun intended), ale jak jsme ráno vylezli z postele a sešli dolů, tak to už bylo od nohou zas chladno. Ono je to holt starej barák a to zase stálo za to si to tady vyzkoušet. Tady Matěj zavírá bránu, bydleli jsme v tom domečku vzadu ve dvoře.

Ráno je teda celkově chladný, asi nejvíc za celej pobyt tady. Tak jen vyneseme odpadky, jak nás domácí žádali (divnej požadavek), sedáme do auta a vyrážíme ještě na poslední den objevování Bretaně. Je pod mrakem a asi bude i pršet, ale na autoturistik to neva, užíváme si naše oblíbené country roads.

Matěj má v záloze ještě nějaký dolmeny, který prý nejde minout. Asi po hodině cesty na jih přijíždíme na prázdný parkoviště, k zavřenýmu info centru, a do docela pěkný zimy. Jsme v La Roche aux Fées, o kterým se prý na vejšce učí v dějinách architektury. Tadá!

Stavba je prý jednou z nejslavnějších a největších neolitickejch dolmenů a je pět tisíc let stará. No hlavně je to obrovský a vůbec nechápeme, jak tam ty šutry naskládali… Areál projdeme, nafotíme, ale je fakt zima, tak lezem zpět do auta a posouváme se dál, tentokrát k vesničce Saint Just, kde jsou další slavný menhiry. Docela velkou přírodní rezervací vede značená stezka, tak se na ní svižným tempem vydáváme, ať se zahřejeme. Kamenů je tu spousta, mají i popisky co bylo co. Některý jsou za plůtkem, neznámo proč.

A některý vypadají jak skalky s vřesama, i když asi to je tisíce let starý pohřebiště.

Celej náš okruh má šest kilometrů, no kroky se dneska hodí. V polovině cesty se vnořujeme do údolí k řece, a tím pádem se zase objevujeme v našich oblíbenejch lesích.

Výhodou je, že tu nefouká, prší jen jemně, takže na výlet v pořádku. Evidentně je to oblast pro sportovce, potkali jsme docela dost cyklistů, běžců a dokonce nějaký kroužek lezců po skalách! (Tady jsem je fikaně vyfotil za Matějem.)

Na svačinku jsme si našli klidný posezení u vody, zbytek bagety, salámku a sušenek.

Baštili jsme tak náruživě, že Matějovi v jednu chvíli zsakočilo, že začal hýkat, já nejdřív myslel, že mě jen s plnou pusou upozorňuje na nějakýho ptáčka, ale dusil se dál, no nakonec to zvládnul a skoro se znova narodil. Po vzrušující chvilce se balíme a jdeme lesem dál, celej okruh nám trval necelou hodinu a půl, což bylo dobrý tempo. (Dvakrát jsme potkali téhož dědu se dvěma vnoučaty, z nichž jedno nás pozdravilo “hello how are you”, což je zvlášť ve Francii zábavný.) Čas se nám nachyluje, po čtvrtý nám to letí, tak už míříme do Nantes, kde jsme za další hodinu. Ještě než dojedem na letiště, stavujeme se v předměstí Réze, protože “konečně pořádná architektura, ne jen furt ty středověký podivnosti”, jak to okomentoval pan H. Víte co je tou novodobou památkou?

Panelák od Le Corbusiera!

Je monstrózně velikej, ale při bližším ohledání zábavnej. Třeba zdobný reliéfy v betonu.

Nebo externí schodiště ve tvaru žirafy.

Tak to byla hezká tečka za pamětihodnostmi téhle cesty. Stále prší, tak se tu moc nezdržujeme, a taky už potřebujeme na záchod. (Počasí mám ale celkově velmi přálo, shodujeme se, bylo lepší, než jsme čekali!) Takže doplňujeme benzín, vracíme auto (to šlo překvapivě snadno) a už valíme do terminálu. Já chci ještě selfie, protože tohle letiště má v názvu Atlantik!

Koupíme si svačinku, projdeme kontrolama, všechno celkem snadno. Terminál je malinkej a docela plnej, nicméně si najdeme klidný místo na relax a probírání fotek, Matěj si dokonce čte knihu. Já tu mám spoustu zábav, třeba letadla, že jo (jak je po dešti, tak dělaj pěkný vodotrysky).

Nebo jídlo, zase tu měli onigiri!

Dvě hoďky nám tu utečou raz dva, letadlo přistává na čas, tak boardujeme. Novej Embraer E2 (moje poprvý!) je narvanej, místa ale dost, okna příjemně veliký a je velmi tichej. S KLM už jsem neletěl ani nevím a furt mají časopísky! Studuju jako dycky.

Měla by tu jít i wifi, ale nejspíš nefunguje, tak nemůžu sledovat průběh letu. Místo to házelo, takže když měl Matěj kafe, hypnotizovali jsme ho očima, aby se nevylilo.

Hoďka a něco utekla rychle a přestože jsme vyletěli s malým zpožděním, sedáme na čas na Polderbaan. Tady fešanda.

K terminálu jedeme busem, takže to trvalo další 25 minut od přistání, než jsme vkročili do terminálu. (Což o to, nám to nevadí, máme na přestup tři hodiny, ale před náma sedící pohlední Němci byli viditelně vystresovaní, že jim přípoj uletí…). "Víš co je tady v Amsterdamu dobrý? Všude se domluvíš anglicky," poznamenává příznačně Matěj, kterej to tu na letišti zná líp než já, takže proběhenem obchody a najdeme klidnou restauraci se stolama, kde si nadatlujeme blogy. A taky zamáčkneme slzu (překlep: slizu), protože poslední den a poslední blog! Helejte děcka, jestli nebude zpoždění, dneska večer jsme zpět v Praze, takže bychom tu ty zápisky ukončili. Nejen děkujeme sledovatelům za jejich podporu a připomínky, ale hlavně já děkuju Matějovi, že to celý naplánoval a zorganizoval, spousta ubytování a památek a přírody, a šlo to krásně hladce a ještě to bylo fajný. (A taky mě bavilo to paralelní blogování, dočtěte si Matějův cestar.xf.cz!) Já jsem si zařídil Captura, což bylo milý překvapení, těch skoro 1500 kilometrů bylo příjemný ježdění. A Bretaň za to rozhodně stála, země nekonečných lánů kukuřice, historie, pobřeží, větru, slunce… Tož zdravíme do všech koutů a při příštím blogu ještě letos ahoj!

A ještě dva fun facts o Bretani, co jsem si půjčil z wikipedie, furt jsem je chtěl napsat, ale nikdy na to nedošlo 🙂

“Starověkými Římany byla země zvaná Aremorica a byla součástí Keltské Galie. Na sklonku starověku Bretaň osídlili migranti z Británie, rovněž keltského původu, a podle nich získala nové jméno.”

“Britanny is one of two regions in Metropolitan France that do not contain any landlocked departments, the other being Corsica.