#Hříchy mládí | Explore Tumblr posts and blogs

gleeczechfest-blog · 12 years ago

Text

Název: BLAINE ANDERSON O HŘÍCHU, POKÁNÍ A RADOSTI

Postavy/Pairing: Blaine Anderson, OC

Autor: ROEDEER

Přístupnost: všichni

Varování: náboženská témata, AU

Souhrn: Blaine vypráví.

Původně zveřejněno na www.roudyr.blogspot.cz

„Jmenuji se Blaine Anderson a povím vám svůj příběh o tom, jak jsem se stal lepším člověkem. Nejsem žádný poeta, takže nečekejte vyprávění jako od Steinbecka, ale snad vás dovedu zaujmout.

...

Nebyl jsem vždy jako teď. Neměl jsem rodinu a dokonce o žádné nesnil, nestaral jsem se o problémy druhých, jen o malicherné záležitosti jako odívání nebo program zájmových kroužků. Nezatěžovaly mě žádné povinnosti – chodil jsem do školy, hlídal si prospěch, odpoledne se zaměstnal domácími úkoly a navečer setkáními s přáteli nebo sledováním televize. Nevěřil jsem v našeho Pána, Ježíše Krista. Proplouval jsem životem jako bezstarostný tanečník, aniž bych si uvědomoval, že svým směrem a tempem mířím do zatracení. Asi jsem byl příliš mladý, než abych si to uvědomil, a také se mě žádná z dospělých autorit ve škole nebo v okolí nepokusila zastavit a říct mi, ať se ještě jednou a lépe zamyslím nad svým životem.

Měl jsem v té době přítele – ano, chodil jsem s chlapcem.

Mým rodičům se to nelíbilo, ale trpěli mi to. Byli příliš hodní a věděli, že v moderní společnosti už se nehodí, aby někdo zkoušel napravovat sexuální orientaci svých potomků. Když sledovali televizi, i prezident Obama a první dáma jim kladli na srdce potřebu budovat rovnoprávnost mezi všemi občany Spojených států, bez ohledu na jejich pohlaví, barvu pleti, společenský status nebo sexuální preference.

Věděl jsem, že nadšení mého přítele nejsou, ale také se mi v tom nepokoušeli zabránit a já byl příliš bezstarostný na zdravou sebereflexi. A jak už to tak bývá, na začátku všeho – mojí přeměny v lepšího člověka – stála tragédie.

...

Jako malý jsem se svým bratrem zabíjel motýly. Cooper se zrovna dostal do vzpurného věku puberty a já, dětsky tvárný, ho ve všem následoval. Rád ubližoval živým tvorům. Mravence propaloval lupou a já babočkám trhal křídla, než on rozdrtil tělíčko motýla podrážkou. Tohle období netrvalo dlouho, ale bylo intenzivní a zavrženíhodné.

Pomíjivost života jsem si plně uvědomil až ve chvíli, kdy mí rodiče havarovali na dálnici z Columbusu do Limy a nepřežili převoz do nemocnice z místa autonehody. Z hodiny na hodinu jsem se v sedmnácti stal sirotkem. Zůstal jsem ve velké limské vile sám a jediné, co jsem si v tu chvíli přál, bylo vrátit životy rodičů zpět. Zkoušel jsem prosit nejprve Boha, když neodpovídal, tak ďábla, v soukromí jsem výměnou za ně nabízel sebe nebo dokonce svého přítele Kurta.

Kdo něco takového nezažil, nepochopí.

Teprve teď jsem litoval toho, jak málo jsem si jich ve skutečnosti vážil. Nikdy jsem s nimi netrávil dostatek času, nikdy jsem je neudělal skutečně pyšnými; byl jsem průměrný, líný, neposlušný. Přáli si, abych se seznámil s Veronicou Moodyovou, dcerou otcova firemního náměstka, místo toho jsem domů přivedl Kurta a oni se k němu chovali jako k vlastnímu, kdežto já Veronice nikdy ani na pozdrav neodpověděl.

Experimentoval jsem samozřejmě i s dívkami, ale byl to Kurt, kdo se mi od první chvíle nepokrytě nabízel. Sblížil jsem se tenkrát s jeho kamarádkou Rachel a bylo mi to příjemné, dokonce moc příjemné, ale Kurt mi přiložil nůž na krk v ultimátu ‚Buď ona nebo já’. Rozuměli jsme si, rád jsem s ním trávil volný čas a nezdál se jako přelétavý typ, proto jsem Rachel pustil z hlavy. Kurt se celou dobu choval, jako by pro mě byl nejlepší volbou, proto jsem i uvěřil, že jí bude.

Pak přišel jeden rychlý a zdrcující střet na dálnici a já už neměl šanci své přešlapy nějak odčinit. Těla rodičů v nemocnici mi žádné rozřešení nenabídla, Cooper mi zavolal jen párkrát, aby zjistil, jestli to zvládám. Víc nic. Žádný zázrak zmrtvýchvstání se nekonal.

...

S prarodiči jsem se setkal po dlouhé době. Vyhýbali se mi kvůli mé domnělé homosexualitě, ale náhle se v mém životě zjevili jako zásah shůry. Starosti se zajištěním pohřbu a notáře převzali na sebe a tím mně a bratrovi, který byl stále mimo stát a chystal se Ohio navštívit jen kvůli smutečnímu obřadu, trochu ulevili.

Několik dní bezprostředně po matčině a otcově smrti jsem strávil sám v našem domě, rozptýlen akorát krátkými návštěvami spolužáků ze školy. Nedokázal jsem jíst, nedokázal jsem spát a trpěl jsem sluchovými přeludy. Na týden jsem vynechal školu, takže jsem ztratil pojem o plynutí času, ale kdykoliv se odpoledne nachýlilo k podvečeru, zdálo se mi, že v přízemí slyším klapnutí dveří, které po sedmnáct let doprovázelo maminčin příchod z práce. V domě se ale samozřejmě nikdo neobjevil.

Pomocí tristních elektronických zpráv jsem prosil Kurta, aby byl se mnou. Jenže Kurt, který dostal práci v redakci Vogue, se z New Yorku prostě nemohl utrhnout a přijet o mě pečovat, i když jsem to zrovna velmi potřeboval. Přitom jsem do něj vkládal takové naděje. Měl s mou situací zkušenosti, když mu kdysi po dlouhé chorobě zemřela maminka, a proto jsem doufal, že bude disponovat potřebnou dávkou soucitu a empatie. Nakonec mě jako první navštívil jeho otec, aby mi nabídl podporu, a pak o víkendu i sám Kurt. Nemohl však opustit New York na víc jak dva dny. Jeho přítomnost, která vzbuzovala pocit bezpečí, se z domu vytratila stejně bezohledně jako maminčina vůně.

Osaměl jsem mezi obálkami kondolencí a začal náš vztah bilancovat.

...

Můj život potřeboval nový směr.

Jelikož nikdo a nic z mých dosavadních přátel a zálib nedokázalo zmírnit mou bolest, poslechl jsem zanedlouho babičku s dědou a souhlasil, že se s nimi půjdu na nedělní bohoslužbu do kostela Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů. Bral jsem to jako rozptýlení od každodenního splínu. Byl jsem v těch dnech otevřený novým věcem víc než kdykoliv předtím, a k ničemu nepřistupoval s dřívějšími předsudky. Cítil jsem šílený zármutek. Nově jsem přišel na to, že fyzické utrpení odplavuje to duševní, a tak jsem několikrát denně stanul v soukromí domova proti zdi a zasahoval ji pěstmi tak dlouho, dokud mi z kloubů na rukou neprosakovala krev a bolest už se nedala snést ani o vteřinu déle.

Prarodiče si zranění brzy všimli.

Propast mezi námi se konečně zacelila a já poprvé viděl babičku projevit o mě upřímnou starost. Chtěl jsem jí vyjít vstříc a ze dna svého zármutku se úspěšně vydrápat. Nedělní bohoslužba mě donutila znovu se socializovat. Mormonský kostel, jak jsem ještě tenkrát neznale říkal, se nacházel na severním okraji Limy a byl plný lidí. Bál jsem se, že mě na první pohled identifikují jako hříšníka, gaye, a nebudou mě chtít přijmout mezi sebe, ale nestalo se tak. Všichni byli přátelští a vstřícní a zdravili babičku Rosemary jako dlouholetou přítelkyni. Možná jí skutečně byla. Tenkrát jsem to nevěděl, protože jsem se o její život nikdy nezajímal.

Poslechl jsem si bohoslužbu. V tu chvíli mi připadalo, že slova Kristova nejsou určena jen mým prarodičům a ostatním přísedícím – věřícím možná už od raného věku – ale i mně. Kněz mluvil o smyslu života, potřebě být někým veden a o Ježíši Kristu, který toto vedení nabízí každému bez výjimky. Udělalo to na mě velký dojem.

...

Měl jsem na výběr dvě možnosti: psychiatrickou nebo duchovní pomoc. Mohl jsem zvolit psychofarmaka, které mi nabídl lékař v nemocnici při návštěvě již mrtvých těl mých rodičů; antidepresiva jsou prý v americké společnosti tak rozšířená, že už nejsou žádným tabu, ale já měl z lék�� upřímný strach. Bál jsem se, že jakmile si na ně navyknu, bude se mé štěstí odvíjet už jen od užívání nebo neužívání těchhle tabletek.

Proto jsem se rozhodl navštívit místního mormonského kněze v soukromí vylidněné společenské místnosti. Na internetu jsem se dočetl, že lidé vykonávající tuto funkci jsou často proškolováni v základech psychologie a jsou tedy kvalifikováni podat ve složitých životních okamžicích erudovanou radu.

Rozmluva s knězem skutečně byla... uklidňující. Jmenoval se Jack Matheson a připomínal mi souseda, kterého jsem znával jako malý, když naše rodina žila ještě na předměstí Columbusu. Ten soused mě učil jezdit na kole, protože podnikáním zaneprázdněný tatínek na to neměl čas. Dávný soused – první kolo – Jack – samé příjemné asociace.

Řekl mi, že od mých prarodičů už ví o těžkostech, jimiž procházím, ale že zná Pána a jeho nevyzpytatelné cesty, které pro nikoho nejsou připravené nadarmo. Zeptal jsem se ho, jestli ví, že jsem gay. Řekl, že ano. A pak dodal: ,Ale kvůli tomu ti neodmítnu pomoci.‘

Vyslechl mě jako zkušený psycholog. Jeho mluva byla archaická a ze začátku mi připadala legrační, ale to, jak vážil každé slovo, vyvolávalo dojem důvěryhodnosti a přemýšlivosti. Byl pro mě cizí, ale během necelé hodiny mi dovedl ulevit víc, než přítel, kterého jsem znal dva roky, rok z toho i intimně. Jako každý mormon, silně orientovaný na rodinu, hluboce porozuměl mému smutku.

Nakonec, když se o mě přihlásila babička Rosemary, se mě zeptal, zda bych se zítra nechtěl přijít pomodlit. Klidně sám. Představil jsem si nadcházející den, ubíjející samotu v opuštěném domě, a předběžně jsem přikývl.

...

Modlitba mi udělala nečekaně dobře. Dorazil jsem do kostela s čistou hlavou; Jack už tam byl, civilně oděný, krátce po příchodu z práce. Promluvil jsem s ním a nechal ho, aby mě obeznámil se základní formou modlitby. Byl jsem v Kristově svatostánku a cítil potřebu ho alespoň správně oslovit, když už mi veškeré základní náboženské znalosti a návyky chyběly. Potřeboval jsem přece, aby naslouchal.

Chvíli jsem promlouval k Ježíši Kristu, jak mi doporučil Jack. Prostor kostela byl úplně prázdný, a přesto jsem se necítil sám. V duchu jsem odříkával memorizovanou formuli a myslel na nějakou vyšší mocnost, která možná existuje a pokud se na ni budu upínat dostatečně silně, pomůže mi dát život znovu do pořádku. Nic jiného, než věřit, mi ostatně ani nezbývalo. Nevěděl jsem, co jiného dělat; jak už jsem řekl, možností se nenabízelo mnoho: léky navozující dobrou náladu, skoncování se životem – i s tou myšlenkou jsem si čas od času pohrával – nebo upnutí se na něco silného, co přehluší otřesný zážitek a jeho dozvuky.

Z modlitby se brzy stal monolog vedený k mým rodičům. Doufal jsem, že se také nacházejí v nebi, i když byli po celí život ateist��. Měl jsem před očima jejich milé tváře, které vypadaly stejně shovívavě, jako když jsem jim prozradil své největší tajemství, nebo je viděl naposledy.

Později mě babička poučila, že Ježíš miluje všechny své děti, jen některé musejí činit pokání ze svých hříchů, a na to není nikdy pozdě. Je mi teprve osmnáct, říkal jsem si, ještě vůbec není pozdě napravit své chyby. Za úsměv na její tváři to stálo. Vždyť byl stejný jako ten maminčin.

...

Vydal jsem se za Kurtem do New Yorku. Když nejde hora k Mohammedovi...

Skoncovali jsme to. Myslel si, že jsem si v době jeho nepřítomnosti našel v Limě někoho jiného, ale když jsem mu řekl, jak se věci mají – že končím se svým dosavadním stylem života – vypadal snad ještě šokovaněji, než kdyby byl důvodem jiný muž.

,Co je to za nesmysl?!’ naléhal na mě. Chtěl se mě dotýkat, zřejmě si myslel, že pak změním názor, ale nenechal jsem ho.

,Chci se nechat pokřtít,’ vysvětlil jsem mu a také to, že kvůli křtu se musím vyzpovídat a kát se ze všeho špatného, co jsem doposud provedl, a on je jednou z těch špatných věcí.

Odešel s pláčem a už se mnou nepromluvil. Nebudu vám nic tajit. Byl to pro mě těžký okamžik. I když jsem si byl vědom toho, že jsem spáchal těžký hřích, měl jsem Kurta po svém boku dva dlouhé roky a on mě za tu dobu stihl znatelně ovlivnit. Obzvlášť mi chyběly časy, kdy vztahy mezi námi byly kamarádské – často jsem pak přemýšlel, co jsem mohl udělat, aby to tak zůstalo, a já přišel do Církve neocejchován smilstvem.

Mezi našimi společnými přáteli spustil rozchod lavinu reakcí. Hned druhý den mi volal Finn, Kurtův nevlastní bratr, a do telefonu na mě řval, co jsem to provedl. Sliboval, že až se vrátí domů ze St. Louis a potká mě v Limě, ,toho debilního mormona ze mě vytluče’. Následoval Kurtův otec, ten si o mě dělal starosti a snažil se mi mé rozhodnutí rozmluvit, pak spolužák Sam, který si myslel, že došlo k nějakému hroznému nedorozumění. Fascinovalo mě, kolik lidí stihl Kurt obvolat a s jakým gustem mě očerňoval. V neděli jsem New York opustil vlakem a litoval, že jsem kvůli Kurtovi přišel doma o bohoslužbu.

...

Homosexualita neexistuje, pouze homosexuální chování. Poprvé jsem o tom s knězem mluvil zcela otevřeně.

,Přemýšlel jsem o tom,‘ řekl jsem. ,Vím, že můj hřích je závažný, přesto jsem rozhodnutý zabojovat o křest a konfirmaci, a stát se členem Církve. Chození s chlapci mě zajímá čím dál méně. Vlastně už vůbec.‘

Jack chápavě přikyvoval a následně mě informoval, že toto rozhodnutí neleží na něm samotném, ale že žádost ke křtu zašle prezidentovi misie co nejdříve. Trochu mě zaskočilo, že hodnocení teď bude na člověku, který mě nikdy osobně nepoznal. Jack měl ale nesmírně dobré srdce a věděl jsem, že udělá vše proto, aby prezidenta přesvědčil. Kurt a mé nevyzrálé, slabošské období pro mě byli minulostí. Nechtěl jsem na něj už ani myslet. Pokud se mi přeci jen vloudil do hlavy, věnoval jsem se studiu znovuzřízeného evangelia. Cíl jsem měl jasně vytyčený: budu pokřtěn, konfirmován a jakmile dosáhnu devatenácti let, okamžitě se přihlásím na misii. Přímo fyzicky jsem toužil po tom být Církvi prospěšný.

Netrvalo to dlouho. Mé modlitby byly vyslyšeny, od prezidenta přišlo svolení. Konečně jsem byl připraven.

Na den svého křtu vzpomínám stejně rád, jako třeba na poslední Vánoce prožité společně s ještě živými rodiči. Byli tam se mnou mí blízcí – tedy ti, co mi zbyli – ale do křtitelnice se mnou šel jen Jack, který mě novou cestou věrně provázel od jejího prvopočátku. Bylo to obřadní, dojemné. Oba jsme byli oblečení v bílém, Jack mě držel za levé zápěstí, od srdce – musel v prstech cítit můj očekáváním zrychlený tep. Voda kolem nás byla pokojově teplá a její tiché šplouchání mě uklidňovalo. Když mě ponořil, cítil jsem se v bezpečí a milovaný. Když mě vytáhl ven, cítil jsem se jako nový člověk. Ničeho jsem nelitoval.

...

Až do maturity mě zaměstnalo studium Nového evangelia, Knihy Mormonovy a také učení na závěrečné školní zkoušky. Ne že bych zapomněl na své rodiče, ale mé myšlenky konečně zaplnily nové, pestré podněty.

Naši vilu na Hazel Ave jsme prodali a já se přestěhoval do skromnějšího domku k prarodičům. Bydlet pod jejich střechou bylo nejrozumnějším řešením – vlastní bydlení jsem zatím nepotřeboval a pro blízkou budoucnost jsem se stejně upínal jen k myšlence misie, jejíž růst každý týden přiživovaly bohoslužby a slova střídajících se řečníků.

,Pojďte a připojte se k nám. Přijďte a buďte čistí. Přijďte a buďte šťastní. Přijďte a zakuste právě to, o čem Pán řekl, že je pro vás v tomto období života nejcennější. Přijďte a staňte se součástí největší generace misionářů, jakou kdy svět poznal,’ pronášel Jack, když přišla řeč na téma misionářství. Znělo to jako hudba.

S dědečkem jsme byli domluvení, že část výdělku z prodeje domu dostanu na financování svého misijního ubytování, na obživu a denní nákupy. Církev na misie nepřispívala nic, ale to nebyl důvod, který by mě mohl zadržet v Limě. Když jsem se nechal křtít, odpřísáhl jsem sám sobě, že nebudu pasivním členem Církve, který jen přihlíží snaze a práci ostatních a parazituje na ní. Chtěl jsem pro Pána skutečně něco dělat. Hlásat slovo Boží neznámým lidem se zdálo být vznešeným dobrodružstvím.

...

Odjezd na misii nebyl jen tak. Předcházelo tomu určení destinace apoštoly a následně misionářský kurz a intenzivní výuka základů cizího jazyka. Chtělo se po nás, abychom kázali řečí navštívené země. Přibližovalo nás to jejímu lidu.

Byl jsem dítě štěstěny. Domů mi přišel dopis – Blaine Anderson poletí na Filipíny! Když jsem se o tom dozvěděl, nemohl jsem být víc překvapený. Nikdy bych nevěřil, že mě misie dovede do tak exotické země, zvlášť když ostatní chlapci z limského okrsku byli vysláni jen do okolních amerických států.

Prarodiče samozřejmě nedokázali zadržet slzy, když jsem se chystal odlepit paty od ohijské půdy. Dokonce i dědeček, který byl navenek neobyčejně tvrdý chlap, při loučení plakal. Já se ale ničeho neobával a věděl jsem, že na stesk nebude čas. V kufru na mě čekala nová uniforma a někde se za Pacifickým oceánem můj společník.

Přiřazen ke mně byl podobně starý mladík z Manily, Tadeo. Spřátelili jsme se ihned.

Tadeo byl pokřtěný už jako osmiletý, nezahálel, oba jeho rodiče byli Svatí, otec vykonával v kostele na předměstí Manily funkci jáhna. Tadeo měl doma dívku, také věřící, ale oženit se chtěl až po odsloužení misie a věnovat pak plnou pozornost rodině a budování kariéry. Byl velice nadaný na cizí jazyky, chtěl se živit jako překladatel nebo jako turistický průvodce. Uměl to s lidmi. Hned první den, cestou z letiště, kam si mě přijel vyzvednout, nám domluvil schůzku u mladé rodiny s čerstvě narozenými trojčaty. Žasnul jsem. Začínalo to opravdu vydařeně.

...

Misie mě naplnila novou chutí do života. S příletem na Filipíny nebylo těžké zapomenout na smrt rodičů a všechny těžkosti, které následovaly po ní. Zcela mě pohltilo neznámé prostředí a také striktní denní program a nový životní řád. Budíček v šest a několik hodin modliteb a studia, pak setkávání s lidmi, místními zvyky, náturou a kulturou. Každý den byl jako osvěžující ranní sprcha. Tadeo mi pomáhal procvičovat filipínštinu a já jemu zase angličtinu, i když on byl v mém rodném jazyce díky hodinám na střední škole daleko pokročilejší. Mou pomoc ani nepotřeboval, zato já tu jeho ano.

Líbilo se mi, jak je soužití dvou misionářů idylické. Špinavé myšlenky obsahující mužská těla byly už zcela pryč. Vzpomněl jsem si na jeden, dva filmy vyobrazující misionáře jako latentní homosexuály a musel se těm utkvělým představám smát. Tadeovi jsem ale nic neříkal. Raději jsme si občas povídali o dívkách – ovšem v čistě platonické rovině, protože vztah s jeho přítelkyní pro něj byl jako svátost.

Před obědem jsme se oblékli do společenského, vzali cyklistické helmy, knížky a letáky a na kolech se vydali z našeho levného předměstského bytu.

Manila byla horká, hodně špinavá a přelidněná. Šíření Písma ve městě bylo poměrně náročné, stejně jako pohyb na kole. První týden jsme většinou zažívali trpké neúspěchy, ale všechno zklamání mi vynahradil první pohled na náš manilský chrám, ke kterému mě jednou Tadeo vzal v čase obědu. Užasl jsem. Několik minut jsem nenacházel slova. Z krátkého výletu jsem znal chrám v Utahu, který byl také skvostný, ale ten, co stál v Manile, byl jednoduše monumentální. V první chvíli mi připadal jako posvátná a úchvatná kosmická loď. Nic jsem si nepřál víc než ten okamžik sdílet se svými bližními.

...

Během oněch dvou let na Filipínách jsem dočasně ztratil své jméno. Pro naprostou většinu lidí – s výjimkou Tadea – jsem byl ,starší Anderson’ nebo jen ,starší’. Nevadilo mi to. Oprošťovalo mě to od minulosti, kterou jsem nechal v Americe.

Po osmi měsících v hlavním městě jsme od prezidenta misie dostali písemné povolení přesunout se z Manily do provincie Pampanga. Venkov byl jiný. Seznamoval jsem se s novými lidmi a automaticky se stával jejich přítelem. Venkované k nám byli otevření a vstřícní, obzvlášť za pár hodin manuální výpomoci, proti které jsme s Tadeem nic nenamítali. Práce nás bavila stejnou měrou jako učení. Zdokonaloval jsme svou filipínštinu, i když jsme stále hojně využíval i angličtiny, hlavně v Manile a ostatních větších městech mezi mladými lidmi. Se starousedlíky, v krajích nasáklých dešti a úrodností, jsem se domlouval za pomoci Tadea, své stručné, ale sílící slovní zásoby, posunků a v krajních případech i rychlých nákresů. Na konci odpoledne jsme za výpomoc a pár společně strávených hodin dostávali od hospodářů domácího ovoce, kokosovou dužinu a také mléko, které jsme si schovávali na druhý den ke snídani. Nabízena nám byla také zrnková kávu, ale přísně jsme dodržovali pravidla a odmítali ji i přes její vábnou vůni.

Naše vychýlení mimo hlavní město vyšlo akorát na Velikonoce. Na Velký pátek jsme se s Tadeem vydali navštívit ukřižovací a sebemrskačské rituály, kterými byla tato provincie nechvalně proslulá. Církev tyhle novodobé slavnosti nepodporovala. Záhy jsem pochopil proč. Spíš než akt víry to byla senzace, při níž se vzduchem linul pach potu a krve, a soužení ve jménu Ježíše Krista přihlížely davy lidí, domácích i cizinců s fotoaparáty.

Pohled na křižované v agónii mi nedělal dobře. Představil jsem si rodiče a jejich utrpení těsně po střetu dvou aut, a požádal Tadea, abychom zase šli. Neodporoval mi. Před spaním jsme se pomodlili za všechny trpící.

...

Misie utekla jako voda a návrat do Států byl i nebyl vítaný. Chyběl mi Tadeo a jeho inteligentní společnost, lidi, se kterými jsem se na Filipínách seznámil, i tamější teplé a vlhké podnebí. Ale Amerika přeci jen znamenala domov a znovushledání s vlastní krví. Babička prohlásila, že mě po těch dvou letech odloučení téměř nepoznává. ,Vyrostl z tebe chlap,’ řekla pyšně. A opravdu. Když jsem se po dlouhé době podíval do zrcadla, poznal jsem v něm Blainea Andersona až po několika desítkách vteřin.

Ale babička naštěstí nebyla jediná, kdo si toho všimnul.

Limský kostel krátce po mém návratu uspořádal jeden ze společenských večerů. Mě si vyžádal jako hlavní bod programu – už jsem vám přece říkal, že jako jediný z misionářů jsem do vínku dostal tak dalekou zemi. Postavili mě k řečnickému stolku a nechali vyprávět. Myslím, že každý si ten večer užil, protože po vystoupení jsem byl na roztrhání.

Jako poslední mě pro sebe ukořistila Dianne, drobná špinavá blondýnka, co při bohoslužbách vždy seděla v zadních lavicích a nikdy o ní nebylo moc slyšet. Dosud mě s ní nikdo neseznámil, což mě velmi udivovalo, protože s Dianne nás pojil podobný osud. Vyprávěla mi, jak se také chystala na svou misii, přihlásila se na školení a začala se stýkat s podobně odhodlanými a odvážnými dívkami, ale osud ji překřížil cestu tlustou černou čarou. Bydlela s matkou, která však trpěla roztroušenou sklerózou a její zdravotní stav se prudce zhoršil v okamžiku, kdy byla Dianne přidělena země. Měla se stejně starou dívkou vycestovat do Quebecu, ale rodinná pohotovost si ji vyžádala doma.

Povídali jsme si hodiny a Dianne na mě působila jako nejsilnější člověk, kterého jsem za celý svůj život potkal. Byla to bojovnice prostoupená skrz naskrz silným pozitivním nábojem. Dianne byla chodícími hodnotami a pýchou Svatých posledních dnů. Byla silně orientovaná na rodinu a pomoc bližním. Běžně by se o ní řeklo, že má velké, dobré srdce.

Ještě než jsme se rozloučili, překvapila mě přiznáním, že před pár lety přihlížela mému křtu.

,Mokrému ti to moc slušelo,’ dodala a stydlivě se usmála. Nevěděl jsem, co říct. Napadlo mě, že takhle nějak může vypadat začátek skutečné lásky.

Následující dny jsem si na Dianne začal myslet. Nepřipadalo mi to moc čestné, ale nedovedl jsem se uhlídat. Snil jsem o společných schůzkách, o ponocování nad zážitky z Filipín, o džusu, který bych jí ráno vymačkal z čerstvých pomerančů. A taky o společném bydlení, o svatbě a o dětech... ale to už jsem byl několik kroků napřed.

Tajně jsem doufal, že ani já jí nejsem lhostejný, když se uchýlila k tak roztomile prostořeké pochvale mého vzhledu.

Všechno se vyjasnilo, když jsme se viděli na další nedělní bohoslužbě. Přitočila se ke mně a bylo vidět, že mě chce pozvat někam ven na schůzku, ale vychování jí to nedovolí. Svatí posledních dní v tomhle byli jiní než okolní svět. Ženy si uchovávaly jakousi odtažitost a nevinnost. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo.

Na schůzku jsem ji samozřejmě pozval a ani nemusela čekat moc dlouho.

...

Několik týdnů společných výletů, procházek a obědů v limské palačinkárně vystřídalo zasnoubení. Společně s prstenem jsem Dianne dal i kus ze své minulosti. Cítil jsem povinnost zpovídat se ze svých hříchů nejen duchovnímu, ale i své nastávající. Manželé by před sebou neměli mít žádná tajemství. Pověděl jsem jí o všem, co jsem dělal na střední škole, jen bez detailů, samozřejmě. Řekla, že se jí má minulost nelíbí, ale bude ji respektovat jako experimentální část života, kterou jsem si prošel a vyrostl z ní.

Samozřejmě se zajímala, jestli jsem se někdy uchýlil k tomu nejhoršímu, sodomii. Ujistil jsem ji, že ne, a i když nevstoupím do sňatku tělesně čistý, v tomhle ohledu nemusí mít žádné starosti. Trochu ji to uklidnilo. Bál jsem se, aby se mě teď neštítila, ale ona mě ohromila svým: ,Kdoví, třeba právě i díky svým chybám a pokání ses stal tak dobrým člověkem’. Nevěděl jsem, že je možné milovat ji ještě víc, a nemohl jsem se dočkat okamžiku, kdy ji na rty vtisknu první manželský polibek.

To období bylo jako sladký sen. Jednoho večera jsem zavřel oči a když jsem se druhého dne probudil, stál jsem naparáděný vedle krásné ženy v bílých šatech s vlečkou, před námi kněz a kolem spousta lidí s úsměvy na tvářích. Byla to moje svatba.

„Manželství mezi mužem a ženou je ustanoveno Bohem a rodina je středem Stvořitelova plánu pro věčný osud jeho dětí,“ přeříkával z otevřené Knihy Mormonovy kněz, když nás dva oddával. Nebylo nač čekat. Protože jsem se do Dianne bláznivě zamiloval, odpustil jsem si studium na vysoké škole. S ní po boku jsem pocítil nezvladatelnou touhu založit vlastní rodinu, zplodit děti a starat se o naše společné štěstí. Všichni nás v tom podporovali. Konečně jsem se cítil jako plnohodnotný člověk, který kromě braní i rozdává. Nemohl jsem jinak než udělat Dianne šťastnou. Teď po odsloužení misie to bylo mým úkolem číslo jedna.

Teď, když jsem své nevěstě navlékl prsten a ona mně, začalo všechno konečně... dávat smysl. Pustinu, která mi v hrudníku zbyla po zesnulých rodičích a šarádě s tehdejším přítelem, zaplnila Dianne. Jako by suchou, neúrodnou půdu úspěšně osázela květinovým záhonem.

V bílých šatech vypadala tak, jak si každá žena přeje – jako princezna. Řekl jsem jí, že je krásná, což opravdu byla, a vůbec už jsem nechápal, co jsem před několika lety viděl na Kurtovi.

...

Dianne naléhala, abychom zůstali v Limě, i když já se chtěl posunout blíž k hlavnímu městu. Jenže ona Limu milovala. Říkala, že chce mít vlastní domeček v klidné čtvrti, zahradu, o kterou se bude moct starat, milé sousedy, s nimiž by se dělila o výsledky svého pekařského umění, a hlavně zázemí pro založení rodiny. Prostě typicky ženská přání.

Vyšel jsem jí vstříc. Koupili jsme malý domek daleko od centra, na zahradě zůstala po původních majitelích vzrostlá broskvoň, a zrovna když jsem rozbalili poslední z téměř nekonečné řady stěhovacích krabic, přiznala Dianne, že je těhotná.

Oslavili jsme tu novinu v kostele společně s otcem Jackem a ostatními našimi přáteli. Gratulace jsme přijímali téměř týden. Oba nás zachvátila rodičovská horečka. Dohadovali jsme se o jméně, barvě peřinek do postýlky a samozřejmě také pohlaví děťátka – něco mi říkalo, že budeme mít holčičku, ale Dianne si trvala na klukovi. Peřiny jsme nakonec koupili neutrální bílé a zelené a shodli se na tom, že chlapec bude Jeffrey a děvče Pauline.

Dianne se začínala pěkně zakulacovat, když jsem se doslechl, že se do Limy vrátil Kurt. Nevěděl jsem, co je na tom pravdy a proč vůbec by to ten úspěšný novinář z magazínu pro ženy dělal, ale tvrdila to naše společná kamarádka Mercedes, která se se mnou jako jediná po maturitě stále aktivně přátelila. Trochu jsem se od té doby bál procházet po Limě ruku v ruce s Dianne. Neměl jsem z hysterického Kurta dobrý pocit.

Nikdy jsem ho však nepotkal, takže to byl spíš fantom minulosti než skutečná hrozba. Těhotenství Dianne navíc jako by zrychlilo čas – než jsem se probral z prvotního překvapení, že pod srdcem nosíme dítě, vydral se ten malý nezbeda na svět. Od našeho Pána to byl ten nejkrásnější dar.

Myslel jsem na své rodiče a na to, jak by byli hrdí, kdyby se dozvěděli, že jsem se stal otcem. Malého Jeffa by milovali. Vlastně jsem doufal, že na nás odněkud shora shlížejí a žehnají nám.

...

Netrvalo to však dlouho a hříchy mládí mě dohnaly. Na prahu našeho domova stanul Kurt, když byly Jeffovi čtyři měsíce. Naparáděný byl jako vždycky – měl sytě červené kalhoty a svetr s umělými prostřihy, takže nevypadal jako muž, ale jako prostopášná prostitutka. Neviděl jsem ho rád.

,Přišel jsem ti pogratulovat k synovi,‘ řekl mi, když jsem se ho zeptal, co tu dělá.

Nemohl jsem mu odmítnout vstup do domu, to by bylo proti našemu přesvědčení. Dianne, která odpočívala na zahradě, si Kurtova příchodu ani nevšimla. Neznala ho, ale určitě by si dovedla dát dvě a dvě dohromady. Vždyť z Kurta přímo křičelo, že je homosexuální.

Chtěl si Jeffa pochovat. Nechal jsem ho. I když mi to nebylo nejpříjemnější, věděl jsem, že deviantní orientace se vzduchem ani dotykem nešíří. Když držel v náruči dítě, vypadal neškodně a tak jsem na chvíli polevil v ostražitosti. Pak už jsem jen mlhavě registroval, že Jeffrey leží zpět v postýlce, Kurt na mě mluví a hned v následujícím okamžiku se po mně vilně sápe. Rozeznal jsem jen: ,...tohle přece nejsi ty, Blaine.’

Bylo mi zatěžko udělat to před malým Jeffem, ale jeho chování a odhodlání mi bylo odporné. Sevřel jsem ruku v pěst a praštil ho. Vím, že jsem nejednal podle Božích přikázání, spíš jako obyčejný, impulsivní muž, který miluje svou ženu, ale nelituji toho, protože jsem Kurta ze svého života potřeboval odehnat jednou provždy.

Dianne, když uslyšela výkřik, přiběhla celá vystrašená. Cítil jsem se hloupě. Nechtěl jsem ženu ani synka vystavit pohledu na násilí, ale pocítil jsem v tu chvíli ke Kurtovi prudkou nenávist. Jeho rty chutnaly jako šťovík a věděl jsem, že ten násilný otisk nezaženu, dokud v soukromí naší ložnice z lásky nezulíbám Dianne. Vzala Jeffa a kvapně ho odnesla z našeho dosahu.

Kurt se tvářil naprosto šokovaně, jako by snad byl v právu. Z nosu mu tekla krev, ale ani to ho z mého domu nevyhnalo. Musel jsem ho nakonec vyprovodit sám.

,Jsi blázen!’ křičel na mě společně s ještě horšími výrazy a já mu oplácel tím, že už ho nikdy nechci vidět. To se také vyplnilo. Někdy jsme se v Limě letmo potkali, ale Kurt se vždy odvrátil a dělal, že mě nevidí. Dianne souhlasila, že je to tak lepší. Nehodlal jsem urovnávat vztahy s někým, kdo vede tak příšerný život a není ničím než špatným příkladem pro celou společnost. Svou energii a snahu chci investovat jen do vznešených věcí jako je rodina a služba Kristu.

...

Tímto segmentem bych rád skončil. Snad poslouží jako důkaz překážek, které nám ďábel každodenně klade pod nohy na naši vyvolenou cestu. Jsem jen obyčejný muž, ale dokážu tyhle překážky zdolat, aniž bych před ním ohnul záda. Věřím, že každý z vás si dovede vybrat správný směr, jako jsem to kdysi udělal já.

Chvála našemu Pánu, Ježíši Kristu, jenž nám dnes a denně dodává síly. Amen.“

...

Starší Anderson domluvil a posluchačstvo v lavicích se zvedlo. Ovace chutnala jako sladký hustý sirup, který v něm pro ten okamžik otupil jakýkoliv osten pochybností.

Poznámky:

Titul „starší“ dostává každý misionář. Nadále je pak ve spojení s příjmením používám uvnitř církve i po odsloužení misie.

K téhle povídce jsem toho rozhodně víc přečetl, než napsal. Doporučuju Vám si o mormonské církvi něco nastudovat, je to velice zajímavé.

#glee czech fest #hříchy mládí #autor: Roedeer

0 notes

gleeczechfest-blog · 12 years ago

Text

Název: NIE JE TO CHOROBA

Postavy/Pairing: Kurtbastian

Autor: HVIEZDA

Přístupnost: 15+

Varování: mierne nostalgické, Kurtov charakter je prezentovaný cez subjektivitu druhej osoby a ovplyvnený následkami životných udalostí.

Původně zveřejněno na gratulacna-karta.webnode.sk

Jesenný New York, tak ako aj iné mestá, má svoje čaro. Pre niektorých sentimentálnych Newyorčanov je to určite v tej chvíli to najčarovnejšie miesto plné zázrakov. Rovnako ako za zimy, jari a leta. Jesenný New York nie je výnimočnejší o návrat školákov do prázdnych budov, uvedenie najnovších módnych výstrelkov na, nikdy dostatočne nepresýtený, módny trh a dokonca ani o predčasne chystanú vianočnú výzdobu a plánovanie novoročných osláv. Nie, pretože to sa deje na osídlených miestach celého sveta. Mrakodrapy poslušne stáli na svojich miestach a rozhodli sa nespadnúť na Sebastiana Smythea, ktorý pod nimi svojím energickým krom rozvíril lístie, napadané na chodníku. V ľavej ruke zvieral tmavohnedý kufor, ktorý by sa na prvý pohľad mohol zdať starodávny. Na sebe mal oblečený čierny oblek, kravatu rovnakej farby, bielu košeľu a celý outfit osviežil naleštenými čiernymi topánkami. V pravej ruke držal pomaly dohárajúcu cigaretu a o to úpornejšie si z nej poťahoval. Ak by ste tú scénu zastavili a vystrihli ju, povedali by ste si, že sa nachádzame na prelome šesťdesiatych a sedemdesiatych rokov. K dokonalosti pánovi na obrázku už chýba iba klobúk; asi mu ho odfúkol vietor a on dnes nemal náladu sa za ním naháňať. Aspoň vidíte, čo všetko môže spôsobiť kombinácia klasiky a retro kufrov. Po lekcii strihania zdarma sa môžeme pozrieť doprava, kam Sebastian práve zahol, aby sa cez prechod dostal na druhú stranu cesty. Tu mu už žiadne listy cestu nehatili a obuv nešpinili a aj mrakodrapov tu bolo pomenej, takže sa mohol cítiť tak bezpečne, ako je to za dňa vo veľkomeste možné. Po tvári mu však prebehol namrzený výraz, takže ho stretávame, zrejme, v zlej nálade. Spomalil krok a z vrecka nohavíc vytiahol škatuľku cigariet. Jednu si nemotorne vybral a po menšom zápase so zapaľovačom sa dočkal vytúženej dávky nikotínu. Zahol do ďalšej ulice a zastal pred mierne ošarpanou budovou nad ktorou, aj za svetla, žiaril neónový nápis Hotel. Teda svietili všetky písmená okrem e. E je zrejme náročnejšie na spotrebu elektrickej energie. Ale dosť už mojich domnienok a výmyslov. Pokúsim sa nechať Sebastiana, nech vám sám rozpovie svoj, snáď len pre neho, zaujímavý príbeh. ... Už na pohľad to tam vyzeralo na zabitie. Ale čo? Lepšie sa odpraviť v lacnom pajzli ako v nóbl hoteli. Chvíľu som iba zhnusene pozoroval špinavé okná, poväčšine s zvnútra zatiahnutými závesmi, odhodil som cigaretu a vyšiel schodmi nahor. Áno, presne toto bol okamih, keď som ľutoval, že som sa rozviedol. Prvé čo musím urobiť je zistiť, kedy to tu bolo zriadené, pretože zároveň spoznám rok, kedy bol vyrobený ten príšerný nábytok. Očividne si tu na prvý dojem nepotrpeli. Radšej som sa naokolo nerozhliadal viac ako bolo potrebné a zamieril som k recepcii. Za veľkým pultom, ktorý tvorilo drevo plné rýh, stál starý šedivý muž v bordovej rovnošate s čiapkou na hlave. Oči mal zatvorené a nepatrne sa knísal spredu dozadu. Poobedný spánok? Zastal som, položil kufor na zem a udrel do zlatého, ochytaného zvončeka. „Áno?“ otvoril muž oči, tváriac sa, že ich zavreté ani nikdy nemal. „Dobrý deň, ako vám môžem pomôcť?“ opýtal sa hlbokým hlasom, ktorý k nemu sedel. Hlavne teda k jeho chlpatej tvári. Dobre, nemal celú tvár chlpatú, ale mne to tak pripadalo: obočie zrastené a pomaly brániace výhľadu majiteľa, neusporiadané husté fúzy, prerastené bokombrady a niekoľko bielych chlpov mu dokonca trčalo z nosa a uší. „Dobrý, mám tu rezerváciu na meno Smythe.“ „Smythe,“ zopakoval a začal listovať v knihe, ktorá ležala na pulte vedľa zvončeka. Všimol som si, že sa kníše aj keď nespí. „Áno, mám vás tu,“ zabodol prst do papiera. „Ale vaša izba ešte nie je pripravená, musíte chvíľu počkať.“ „Koľko asi?“ vydýchol som otrávene. „Desať minút.“ „Ok,“ prevrátil som oči, vzal kufor a šiel si sadnúť. Vo vstupnej hale bol iba recepčný pult, schody nahor, výťah a niekoľko kresiel a sedačiek. Podlaha bola holá, bez kobercov, a na stenách jeden jediný obraz. Posadil som sa a zadíval sa naň. „To som maľovala ja,“ ozvala sa z kresla po mojej pravej ruke zošúverená starena. „V sedemdesiatom druhom, keď mi ešte slúžil zrak.“ Prizrel som sa jej lepšie a zbadal, že má jedno oko slepé. Nechápem prečo si ho nezakryje páskou alebo si nedá okuliare, zbytočne straší ľudí. „Pekné,“ utrúsil som a dúfal, že mi dá pokoj. Dala. Otočil som hlavu doľava a uvidel niečo, čo by mohlo byť pokojne obrazom v ktorejkoľvek galérii. Nebolo to tým, že bol pekný, ale svetlom, ktoré na neho momentálne dopadalo a vydarenou pózou, ktorú zaujal. Jednoducho šťastná zhoda okolností. Sedel na tmavozelenej dvojsedačke, v takmer jej strede, jemne v predklone, na kolenách notebook, pravou rukou si ho pridŕžal, ľavou sa opieral o stehno a podopieral si bradu. Díval sa kamsi mimo pohľadom, ktorý ma prinúti pozrieť tým smerom. V tom momente som mal chuť vidieť to čo on. Vyzeral ako dokonalé... všetko. Reklama, plagát, scéna z románu, filmu, života, fotografia. Ak by som mal o desať rokov menej, nevolal sa Sebastian Smythe a nachádzal sa na inom kontinente, určite by som sa do neho bezhlavo zamiloval a v domnienke, že jednoducho musí byť môj, by sa mojím stal. Lenže tu a teraz bol iba niekým, na koho som si za tých desať rokov niekoľko ráz spomenul. Klamal by som, ak by som povedal, že nie. Bol istou súčasťou môjho života, aj keď doňho nikdy nepatril. Pozoroval som ho naozaj dlho, ale on si ma nevšimol. Sedel stále rovnako, aj keď na mňa zavolal recepčný s tým, že moja izba je pripravená. Vzal som si kľúče od svojho dočasného útočiska a predtým, ako som sa pustil po schodoch – výťah som riskovať nemienil – som sa na neho naposledy otočil. Nezmenil sa ani o deň. Stále mal osemnásť a stále tam sedel, obklopený perfektným slnkom tretej hodiny poobednej, ktorá je ešte začiatkom októbra skvelá na viditeľnosť a dokáže s obrazom doslova čary, akoby ani do tohto sveta nepatril. Vybehol som na tretie poschodie a rozmýšľal, čo tu tých desať minút robili, pretože upratané to tu veľmi nevyzeralo. Ok, na dlážke neboli vlasy a odrobinky, posteľ bola ustlaná a obliečky boli očividne vypraté, ale ten pocit staroby a špiny ostával na svojom mieste. Bola to jedným slovom hnusná izba so špinavými oknami, ale čistými uterákmi – ostatné ma nezaujíma. Kufor som položil na stoličku a z vrecka vytiahol cigarety. Posadil som sa na posteľ a jednu si zapálil. Vysoko kvalitný hotel bez detektorov dymu. Kde som sa to ocitol? Sedel som tam, obzeral si holé steny natrené na béžovo – aspoň ten strop mohli nechať biely – a snažil sa chvíľu nepremýšľať. Nešlo to. Vyhodil som cigaretu z okna, prezliekol sa a vypadol odtiaľto. Ten hotel doslova kričal: Choď preč a nikdy sa nevracaj! Lenže ja som sa vrátil o niekoľko hodín a nie sám. Nájsť si niekoho na jednu noc bolo mojou špecialitou a teraz, keď som konečne slobodný, si to mienim naplno vychutnať. Chýbalo mi to. Ráno som šiel do práce a snažil sa ignorovať svojho dotieravého kolegu, ktorý si, z mne nepochopiteľných dôvodom, myslí, že sme kamaráti alebo niečo na ten spôsob. Až prespríliš ho zaujímalo ako sa cítim, kde teraz bývam a či nepotrebujem s niečím pomôcť. „Nie, nepotrebujem. Jedine, že by si chcel zabiť môjho bývalého, to by mi dosť pomohlo,“ utrúsil som a zavrel sa vo svojej kancelárii. Lenže toto nebudú posledné otázky tohto typu, pretože byť mediálne známy je otrasné, ale byť trochu mediálne známy je hotová pohroma. Ak si totiž chcete udržať minimálne takýto status, musíte na tie idiotské otázky dotieravých novinárov odpovedať. Musíte sa snažiť zaujať a nedať im príležitosť, aby na vás zabudli. A to, že sa rozišiel druhotriedny spevák s druhotriednym fotografom, nie je zlý príbeh do bulvárneho plátku. Najväčší bum ohľadne rozvodu pominul a teraz je rad na zaujímavosti z nového života. Ha, že nového života! Pozrel som na hodiny, bolo pol tretej, a napadlo mi, či tam bude sedieť aj dnes. Lenže zistiť som to nešiel. Nešiel, ale to neznamenalo, že som nad tým nerozmýšľal až do piatej. Ani nie tak nad tým sedením, ako nad tým, prečo tam sedel. Po práci som bol prinútený ísť s kolegami zapiť rozvod, takže som sa „domov“ dostal až neskoro v noci a ďalších dvadsaťštyri hodín neprebehlo ináč. Celý deň som fotil pre Bazaar, čo ma otrávilo tak, že som znova skončil v bare. Zrejme sa stanem alkoholikom a za desivého zvuku neustále kvapkajúceho vodovodného kohútika sa odpravím v hoteli, ktorý mal už dávno stratiť všetky hviezdy. Ráno som odchádzal, keď ešte všetci spali, a večer sa vracal, keď už spali znova. Recepčný očividne fungoval iba vo vybraných hodinách a šiesta až ôsma ranná a dvanásta večerná k nim nepatrili. Som rozvedený, neustále prenasledovaný všetečnými otázkami ohľadne toho ako sa cítim a skôr ako sa vyspím, ma to neznesiteľné kvapkanie, na keramický povrch umývadla, znejúce za noci ako buchot klavíra, keď padá z piateho poschodia, privedie do šialenstva. Nemyslel som na neho až do nedele. Zobudil som sa okolo obeda a nemienil vyliezť z postele až do pondelka. Ale prekliate hodiny sa stále bližšie malou ručičkou blížili k trojke a nakoniec som to vzdal. Musím sa ísť najesť. Umyl som sa, oholil – čo v nedeľu nerobievam, obliekol a zišiel do vstupnej haly. Popŕchalo, oblaky zakryli slnko a jemu to na tej zvláštnej éterickosti aj tak neubralo. Sedel na rovnakom mieste. Notebook mal položený na stolíku pred sebou, nohu cez nohu, pravou rukou sa opieral o čelo sedačky a jej dlaňou si objímal tvár. Pozeral na ten výkvet sedemdesiateho druhého roku a v jeho výraze bolo niečo, čo som nedokázal zachytiť. Vedľa neho sedel asi päťročný chlapec a kreslil si červenou pastelkou. Východ z hotela bol tak veľmi lákavý, až som sa mu vyhol a prešiel k nim. Absolútne som netušil, čo mu poviem, a či s ním vôbec chcem hovoriť, lenže to ma neodradilo od toho, aby som sa posadil naproti. Delil nás od seba stôl a možno aj nejaká bolesť, ktorú som mu spôsobil – tou si nie som istý. Ani jeden z nich si ma zrejme nevšimol, pretože boli zabratí do svojej činnosti. Naklonil som sa nad stôl a pozrel na počmáraný výkres. Kreslil jeho. Niežeby sa to dáko výrazne podobalo modelu, ale zo situácie vyplynul obrázok ako portrét muža. „Je mi podobný?“ prehovoril odrazu s očami stále upretými na obraz na stene, takže som nevedel, komu otázka patrila, len to, že jeho hlas sa nezmenil tak, ako jeho výzor. Možno bol o niečo menej realistickejší, bojovnejší a tak dáko vzdialenejší. Ale to mohlo byť tým, že som ho nikdy nestretol v priateľskej nálade a netuším, akú polohu a farbu mal jeho hlas v pokoji. „Nehýb sa!“ zamračil sa chlapec. Usmial sa. Iba nepatrne a hneď nato sa snažil zaujať opäť vážnu tvár. „Tak, čo povieš?“ venoval mi odrazu pohľad, ale hlavu neotočil. „Nie,“ zhodnotil som chlapcovo snaženie. Keď na mňa pozrel znovu, bolo to výrazom, ktorý som u neho nikdy nevidel a ani nemohol, pretože takýmto spôsobom sa osemnásťroční chalani neusmievajú. Trochu vyčítavo, ale aj pobavene, pretože vedel, že mám pravdu, ale tiež, že sa také veci pred malými deťmi nehovoria. Chlapec zarazene pozeral na svoje dielo. „Náhodou,“ sadol si normálne a pozrel na papier, „je mi celkom podobný,“ študoval ho z rôznych uhlov. „Rozhodne je to lepšie ako včera.“ Dieťa sa šťastne usmialo a s tým, že ho beží ukázať starej mame, zmizlo na poschodí. „Takmer by som ťa nespoznal,“ otočil sa znova ku mne. „Hm, a čo ti povedalo, že som to predsa len ja?“ „Nič. Rovnako si nemusel ako mohol,“ naklonil hlavu nabok a nespúšťal zo mňa oči. Na to som nemal čo povedať, iba premýšľať či som sa vážne tak veľmi zmenil. Zostarol. „Ako sa má Blaine?“ spýtal sa odrazu a ja som sa frustrovane uchechtol. „Asi dobre,“ pokrčil som plecami. Odrazu nebolo čo povedať a začal som sa cítiť nepríjemne. On sa pohrával s nitkou trčiacou zo sedačky a prišiel mi v tej chvíli rovnako úbohý, ako ktokoľvek iný v tomto všivavom meste. Asi sa po tretej tá jeho predstieraná dokonalosť vyparí a ja nemám chuť pozerať sa do minulosti. „Už pôjdem,“ dvihol som sa z kresla. „To by si mal,“ chytil si pažu druhou rukou. „Maj sa,“ povedal som neisto. „Aj ty,“ odvrátil zrak. Prešiel som sedem krokov. „Vlastne,“ otočil som sa späť, „chcel som sa ísť dakam najesť. Nechceš ísť so mnou?“ Dobre, stupídnosť tej otázky som si začal vyčítať v momente, keď som ju vyslovil, ale už sa stalo. Teraz môžem len dúfať, že odmietne. „Ísť jesť? S tebou?“ Mal mierne nechápavý a podozrievavý výraz. Asi premýšľal, či vôbec počul správne. „Hej, asi tak... dáko,“ zamýšľal som sa nad tým aj ja. „Ale nemusíš. Zrejme máš prácu,“ kývol som smerom k počítaču. „Nie,“ zaklapol ho rázne a vyskočil na nohy. „Nemám. Môžeme ísť,“ pokynul mi, aby som sa dal do kroku. „Nechceš si ho odniesť do izby?“ „Nie. Tu mi ho nikto nevezme,“ odmávol to a vyšiel von. Vyšiel von a dákym zázrakom vyšlo aj slnko. To nepridáva na zbúraní mojich predstáv jeho statusu nedotknuteľnosti. Nestarne a privoláva slnko – nebezpečná kombinácia. „Blízko je čínska reštaurácia. Ja tam jem skoro stále,“ usmial sa a vydal sa cez cestu, nečakajúc na moju reakciu. Áno, aspoň tá mladosť je objasnená. Určite sa tam nalieva dákym záhadným zeleným čajom z Himalájí a neje nič iné ako surové ryby so sezamovým olejom. Preto má také lesklé vlasy. Alebo je to zas len tým slnkom, pretože v šere hotelovej haly sa zdali matné a mŕtve ako hociktoré iné. Cestou, ktorá netrvala ani päť minút, sme sa nerozprávali. Nemali sme o čom. Žiadne spoločné zážitky, vlastne už ani priatelia, témy, ktoré by sme mohli načať. Nepoznali sme sa, snáď, ešte viac ako nepoznáte človeka, ktorý sa s vami ráno vezie metrom do práce. O tom aspoň viete, že má rovnaký údel ako vy: ráno vstane, odpracuje si osem hodín a ide domov, kde ho nečaká nič viac než spánok a predtým občas trochu zábavy. Lenže čo sa stalo s ním, to som netušil a ani ma to veľmi nezaujímalo. Áno, istým spôsobom ma k sebe priťahoval, ale nestál som o to. Bol zaujímavý, možno dokonca záhadný, ale nie natoľko neodolateľný, aby vo mne vyvolal túžbu spoznať ho. Neobjednal si čaj ani rybu – to mi trochu vzalo vietor z plachiet. Opäť sme nemali čo povedať. Mne sa nechcelo odpovedať na otázky typu čo si robil posledných desať rokov a jemu sa ich očividne nechcelo pokladať. Skôr ma trápilo to s vekom. Teda moje ego to trápilo. Ale nebudem sa predsa jeho pýtať, či som vážne zostarol na nepoznanie. Nájdem si na to niekoho iného. A potom, on už svoj názor vyjadril. Občas ho pozdravil niektorí z ázijských zamestnancov a on s úsmevom odzdravil. Inak bolo pri našom stole ticho. Zapchal som si ústa jedlom, beztak bolo vynikajúce, a cítil sa tak menej trápne, že nič nehovorím. Dojedli sme. „Pôjdeme?“ pozrel na mňa po prvýkrát po dlhom čase. „Hej.“ Každý zaplatil sám za seba. Potácali sme sa späť k hotelu, pretože on sa dáko vliekol a ja som ho nechcel popoháňať. Kam vlastne? V hale si vzal zo stola počítač, ktorý ležal, na moje počudovanie, na mieste kde ho nechal a šli sme spolu až na druhé poschodie. „Tak,“ zastavil sa odrazu a ja som sa na neho trochu prekvapene otočil. Akosi som zabudol, že sa budeme musieť rozísť. Chvíľu stál a nič nehovoril. „Maj sa,“ kývol jemne hlavou, vyhol sa mi pohľadom a odkráčal po tenučkom modrom koberci do svojej izby. Prekvapila ma jedna vec, teda možno rozčúlila. Na treťom poschodí totiž ten koberec pod nohami zvláštne škrípe, ale tu nie. Pretrpel som vrzgot k tej svojej izbe, ktorá musela byť ako na just presne na konci chodby, a uskutočnil svoj plán, byť až do pondelka v posteli. Najbližší týždeň som ho nestretol. Až raz ráno. Po rozvode som mal zbesilú potrebu začať odznova. Nepodarilo sa mi to s ničím okrem behania. Vstal som o šiestej aj napriek tomu, že mi v posteli spalo ešte včerajšie „rande“. Bol celkom kus, v posteli nám to spolu celkom šlo... Keby som chcel, mohol by som s ním zájsť na skutočné rande. Uškrnul som sa a miesto vrelého objatia a zaželania dobrého rána som za sebou potichu zavrel a zbehol dolu. Za celý pobyt tu som stretol iba jeho, slepú starenu, recepčného a päťročné decko. Najprv mi napadlo, že tu ani nikto iný nebýva, lenže časom som pochopil, že toto je hotel pre krysy, ktoré na svetlo sveta, vo svojej biednej existencii, nevychádzajú. Ich prítomnosť naznačoval len občasný hluk z izieb naokolo. Dnes ráno sedel na kamennom zábradlí a niečo ťukal do mobilu. Najradšej by som okolo neho nešiel. „Čau,“ usmial som sa trochu silene. Pozrel na mňa akoby si musel spomenúť kto som. „Ahoj,“ odzdravil a ruka s mobilom mu skĺzla medzi stehná. „Ideš behať?“ zhodnotil moju teplákovú súpravu. „Hej.“ Zas nebolo čo povedať. On to vedel tiež a vyriešil našu dilemu nechceného stretnutia: „Ja už pôjdem. Pekný deň,“ prekĺzol okolo mňa a moje: „Aj tebe,“ ostalo nepočuté. Keď som sa vrátil, mal som toho svojho krásavca stále pekne zabaleného v perinke. Trieskal som všetkým čím sa dalo, ale nezobudil sa. Odišiel som do práce bez toho, aby som vedel aspoň jeho meno. Nechýba mi, že som sa ho nikdy nedozvedel. Dáko sa mi nedarilo s hľadaním nového bytu a najhoršie na tom bolo, že ma to vôbec netrápilo. Momentálne mi bolo úplne jedno kde sa nachádzam. Stačila mi aj hotelová izba. Na kvapkanie vody som si už zvykol, vlastne by som si bez neho svoj život nevedel prestaviť. Zrazu sa udiala čudná vec. Ráno som šiel do práce a uvidel v hale veľký plagát, oznamujúci, že hotel oslavuje svoje šesťdesiate výročie a pri tejto príležitosti sa bude dnes večer konať oslava. „Tu je nejaká jedáleň?“ čítal som ďalej. Pri fotení som sa trochu utrhol z reťaze a nafotil doslova snové veci ako z iného sveta. Všetci zhodnotili, že sú to moje najlepšie fotky a to som musel celý deň myslieť na to, či tam bude večer aj on. Zdal sa byť v hoteli celkom zabývaný. Nakoniec som to nevydržal a po prvý raz šiel z práce rovno domov. V hale stál recepčný, v kresle sedela pani z prvého dňa, vedľa nej chlapec, ktorý si našiel nový objekt na portrétovanie, pretože on tam nebol. Z výťahu vyšla dáka žena a so smiechom sa posadila na opierku kresla starej dámy. Vyšiel som po schodoch a takmer sa zrazil s robustným mužom, ktorý v náručí niesol debničku s vínovými fľašami a fučal ako tur. Minuli sme sa bez pozdravu. Nakoniec som sa rozhodol tam nejsť, lenže keď odbilo sedem, obliekol som si čierne nohavice, košeľu a obul topánky. Podľa plagátu sa má prísť vo formálnom oblečení. Sako som si prehodil len cez rameno a zbehol dolu schodmi. Jedáleň som hľadať nemusel. Zamieril som k jediným dverám, ktoré boli otvorené a vychádzal z nich hluk a svetlo. Páni, som si povedal iba v duchu. Vyzeralo to tu ako v dákom staro-novom horore. Veľa tmavých farieb, sviečok, ktoré neboli potrebné, pretože sa tu nachádzali veľké okná, cez ktoré prúdilo dnu svetlo New Yorku. Bol tu dokonca aj bar a živá hudba. Tú tvoril tučný muž, ktorého som stretol na schodoch, hrajúci na saxofón, vychudnutý klavirista a dáka zakrpatená huslistka. Perfektná kombinácia, z ktorej sa vyludzovala hudba, akú ľudské ucho ešte nepočulo. Mal som pocit, že každý hrá niečo iné. Zbežne som si obzrel ľudí a zistil, že ak sme tu všetci, v hoteli býva celkom osemnásť ľudí, medzi ktorými som sa cítil ako cudzinec. Oni sa očividne poznali. Vyzerali ako starí známi, možno dokonca rodina. Smiali sa a bavili, pili, jedli, spievali a on stál v kruhu tých ľudí a bol taký bezstarostný, ako ja nikdy. Ako môže byť niekto v zapadnutom hoteli v Queense šťastný? A prečo je práve on šťastný, keď som mu vzal to čo miloval a ja tu stojím ako kôl v plote? Rovnako ako v celom mojom živote. Smial sa na plné kolo a odrazu o mňa zavadil pohľadom. Úsmev z tváre si vymazať nedokázal, ale vymanil sa z kruhu a šiel ku mne. V ruke držal pohár s čírou tekutinou, takže to mohlo byť čokoľvek. „Prišiel si,“ povedal radostne, akoby sme to mali dávno dohodnuté, ale nakoniec mi do toho niečo vošlo a ja som netušil, či stihnem doraziť. „Poď,“ chytil ma za predlaktie a viedol k ostatným. Odvtedy som mal v hlave jeden veľký zmätok. Všetky tie mená, tváre a prípitky sa mi dáko zliali v jedno. Väčšinu večera som ani netušil kde je, až do chvíle, kedy sa objavil odrazu po mojom boku a vyhlásil: „Milujem tú pieseň.“ Hudobníci si dali na chvíľu pauzu a z reprákov sa ozval Bobby Goldsboro To, že som ho vzal okolo pása a začal s ním tancovať, som pripísal tomu, že mi presladenosť piesne roztavila mozog na med. Neskôr by som to mohol ľutovať, lenže sa na to môžem vykašľať. Možno mu aspoň trochu vynahradím to, že som ho obral o Blainea. „Ak by prišiel koniec sveta, chcel by som ju počuť ako poslednú,“ vydýchol a položil hlavu do ohybu môjho krku. „Prečo?“ „Lebo je smutná a sladká a znie ako tá posledná. Akoby za ňou mal nastať koniec všetkého. Alebo možno začiatok,“ pocítil som ako sa usmial. „Neviem.“ Tento hotel bol, tuším, pozadu so všetkým, pretože na úsporné žiarovky ešte rozhodne neprešiel. Lenže z tých klasických je akési krajšie svetlo. Žltšie a teplejšie, jasnejšie. Nikdy som netancoval rád a nikto ma k tomu ani nenútil. Blaine mal v tejto oblasti nášho vzťahu silnú potrebu byť vždy za chlapa, a tak sme sa nakoniec v tanci nepohodli ani na vlastnej svadbe. V podnikoch som tiež nevyhľadával tie zženštené typy, a tak som sa cítil zvláštne, keď ma odrazu niekto objímal okolo krku a nechal sa mnou viesť. Horúce svetlo žiarilo, ale jeho telo pálilo. Bolo mi teplo aj napriek tomu, že som si sako za celý večer neobliekol. „Prečo si tu?“ spýtal som sa odrazu, ani neviem prečo. Dvihol hlavu a díval sa mi do očí. „Bývam tu,“ povedal, akoby vyslovil tú najsamozrejmejšiu vec na svete. „Prečo v hoteli?“ „To je trochu zložitejšie,“ zneistel. „Je deväť, piatok večer - mám čas.“ „O takých veciach sa najlepšie hovorí pri káve,“ usmial sa a ja som nevedel či si len chce ukradnúť ešte dáky čas kým mi to povie, alebo to myslí vážne. „V tom prípade ťa pozývam,“ vzdychol som. „Ok, ale musím sa prezliecť. Stretneme sa o desať minút v hale,“ utiekol. Nekomentoval som to, že sme si tú kávu mohli dať tu, a miesto toho sa pobral zmeniť garderóbu tiež. To slovo mi k nemu sedelo. Vonku bolo už dosť zima, ale ja som nepredpokladal, že pôjdeme ďaleko, takže som si vzal iba hrubý sveter. „Kam?“ opýtal som sa, keď sme vyšli do koncooktóbrovej nočnej kosy. „Len kúsok,“ vydal sa doľava. „Tam,“ ukázal po minúte na malú kaviareň v suteréne veľkej budovy. Vyzeralo to tam skôr ako lepšia čajovňa, ale kávu nemali najhoršiu. Sedeli sme na veľkom fialovom gauči so zlatými strapcami, keďže nikde inde miesto nebolo. On mal nohy skrčené pod sebou a keď som si už myslel, že z neho nič nevylezie, začal. „Môžem ti dať jednu radu?“ „Nemyslím, že ju potrebujem, ale skús,“ zamračil som sa. „Odíď odtiaľto kým ešte môžeš a nikdy sa nevracaj.“ „Čože?“ „Ten hotel ťa už viac nepustí.“ „To sa stalo tebe?“ tipol som si. „Prečo ste sa s Blaineom rozišli?“ načal novú tému. „Nechcem o tom hovoriť.“ „So mnou,“ dodal miesto mňa. „S tebou,“ prikývol som. „Prečo si prišiel do toho hotela ty?“ opýtal sa po chvíli ticha. „Neviem, asi kvôli tomu názvu,“ zamyslel som sa. „A tiež preto, že som mal chuť si vpáliť guľku do hlavy a na to som drahý hotel nepotreboval,“ uškrnul som sa. Nemusel som mu to hovoriť. „Úmrtnosť tam nie je veľmi vysoká aj keď je to zapadákov. Naposledy sa niekto zabil pred dvoma rokmi,“ hovoril skôr s úsmevom. „Aspoň by som zvýšil raiting.“ „Bol to môj priateľ,“ pozrel na mňa vážne. „Ou. Prepáč.“ „To nič. Kvôli nemu som v tom hoteli ostal. Max bol umelec,“ zasmial sa. „Maliar a blázon. Život som mal v troskách, keď som tam prišiel. Nemal som prácu, priateľov ktorí by mi pomohli, iba zopár dolárov na lacný hotel. On tam býval od narodenia, bol to syn pani Cerovej - to je tá stará dáma čo nevidí na jedno oko. Keď som ho spoznal, mal štyridsaťpäť a ja som sa do neho okamžite zamiloval. On do mňa nie. Myslím, že sa v živote nezaťažoval niečím ako láska. Bol som mu dobrý iba na sex a na maľovanie. Maľoval totiž stále a všetko, mňa nevynímajúc. Úspech nemal a tak sa priplietol k drogám. Začal ich predávať už ako dieťa, ale brať až neskôr. Nepredávkoval sa, ale vyskočil z okna. Jeho mozog bol po celom chodníku,“ spomalene mávol rukou, chvíľu ju ešte podržal vo vzduchu a nakoniec si ju priložil k perám. Nevedel som sa rozhodnúť či si na to spomína, alebo sa snaží o opak. Možno som mal niečo povedať, ale dáko mi pri ňom nikdy do reči nebolo, a tak som bol ticho. „Je mi ľúto, že ťa Blaine ošklbal o všetky peniaze. To by som do neho nikdy nepovedal,“ pokrčil plecami, akože sa nedá nič robiť a, že mu to ľúto byť naozaj nemôže, pretože so mnou nedokáže súcitiť. Ešte mohol dodať, že pri ňom taký nebol. „Ja by som do neho nepovedal vecí. Ku koncu to už bola dosť sila.“ „Podvádzal si ho?“ „Nie. Teda, nič o čom by vedel,“ uškrnul som sa. „Len sme sa už jednoducho nevedeli zniesť. Neznášal som každú sekundu strávenú v jeho prítomnosti.“ „Zvláštne,“ hľadel do prázdna. „Čo?“ „Myslel som, že ho miluješ.“ „Už dávno nie.“ „Hm,“ položil šálku na stôl. „Mali by sme ísť.“ Šli sme. Párty na prvom poschodí ešte neskončila, ale my sme stúpali vyššie. „Dobrú noc,“ pozdravil a vytratil sa do svojej izby. V tej noci som nemohol spať a musel premýšľať nad tým, či by bol Blaine šťastnejší keby ostal s ním. A možno aj ja. Jedno je isté, teraz som šťastný nebol, ale ani som výrazne netrpel sebaľútosťou, ktorá je skutočným, prestieraným nešťastím. V pondelok a utorok ma čakalo veľké fotenie a po ňom som mal zrazu po zvyšok týždňa diár prázdny. Pre čerstvo rozvedeného nebezpečná záležitosť. Zišiel som dolu o druhej, slnko nesvietilo. Dnes nesedel, ale skôr ležal. Nohy na sedačke, jedna pokrčená v kolene a ruku, na ktorej spočívala jeho váha, mal podopretú vankúšom z jedného z kresiel. Dlane mal položené na bruchu a notebook znovu na stole. Žiadne dieťa tu nebolo, iba starena, zakrpatená huslistka a recepčný za pultom. Starena obdivovala svoj obraz, huslistka čítala abnormálne hrubú knihu a on tu bol zrejme len preto, aby okúzľoval okoloidúcich svojou aurou pokoja. Mal som chuť narušiť ho. Drzo som sa posadil vedľa neho a on tak musel nohy stiahnuť viac k sebe a vytiahnuť sa do polosedu. „Ahoj,“ pozrel na mňa so zdvihnutým obočím, až som sa cítil ako pred desiatimi rokmi a takmer som mu nepovedal to, čo som mu chcel povedať už od piatkovej noci. „Prepáč, že som ti prebral Blainea.“ „Ou... No... Dobre vedieť... Naozaj?“ zháčil sa. „Asi je fajn počuť to,“ prehodil po pár minútach ticha. „Čo vlastne robíš?“ pozrel som na šetrič na obrazovke – čistá čierna plocha. „Pracujem,“ pohol myšou. Chvíľu som si prezeral nevkusný obrázok na prednej strane gratulačnej karty a on hovoril: „Píšem do nich texty. Je to ešte príšernejšia robota ako sa zdá.“ Nepoložil som otázku prečo to robí. Tá je iba pre nereálnych idiotov z motivačných prednášok. Sadol si celkom, chrbtom opretý o opierku, pritiahol si nohy k telu a lakťom sa oprel o koleno. „Ďakujem,“ zazubil sa a akosi mi dal najavo, že o moju spoločnosť viac nemá záujem. Nebol som sklamaný ani urazený, chcel som len aby to vedel. Kývol som a odišiel. Najbližšie dva dni pršalo, odrazu sa vyčasilo a celé mesto vyliezlo do ulíc. Globálne otepľovanie si vyžiadalo svoju daň v podobe teplého jesenného poobedia, keď som šiel okolo slepej ulice. Chvíľu predtým začalo znovu liať a ja som sa postavil pod balkóny jedného z domov. On tam stál s dákou ženou, celý mokrý, a znovu sa smial tak, ako na tom večierku. Očividne sa dá byť šťastný aj inde ako v hoteloch pred krachom. Dážď odrazu ustal a vyšla dúha. Šiel som ďalej za nadávania si, že si musím kúpiť tryskový zapaľovač. Trvalo mi presne päť dní, kým som prešiel druhým, nevŕzgajúcim poschodím a zaklopal na dvere jeho izby. „Och, ahoj,“ vydýchol, keď ma uvidel stáť na prahu. Vtlačil som ho dnu, zavrel za sebou dvere a pristúpil k nemu. Dvihol som mu bradu a pobozkal ho. Bolo to horúce, sladké a čakané. Už dlhšie som vedel, že sa to stane, len som to odďaľoval, kým sa dalo. Vzdychol, vpustil ma do svojich úst a snažil sa krotiť divokosť mojich bozkov. Odrazu sa odo mňa odtrhol. „Nemám tu žiaden lubrikant,“ pozrel na mňa s očakávaním. Chytil som ho za ruku a bez slova viedol po schodoch. Cítil som sa značne nepatrične, keď sa chodbou za bieleho dňa ozývalo čvachtanie dvoch párov nôh. Odomkol som a pokračoval tam, kde sme prestali. Lenže keď už to raz zle začne, tak to aj zle pokračuje. Kondómy sa mi minuli a lubrikačného gélu bolo vo fľaške asi tak na vyhodenie do koša. Sedel mi nahý na posteli a v tej chvíli z neho vyšla najinteligentnejšia myšlienka, akú som kedy počul: „Ok, to je jedno. Poďme na to.“ To málo lubrikácie nám bolo nič platné. „Počkaj chvíľu,“ stopol ma už asi tretí raz. „Bolí to?“ „Hej,“ dýchal zhlboka. „Prestanem.“ „Nie!“ zvolal. „Len je to...“ „Nasucho,“ pohol som sa opäť a kým sme sa dopracovali ku koncu, ku ktorému som bol vyzvaný slovami ´tak už sa urob´, prešli sme ešte niekoľkými zastávkami. „To bol tvoj najhorší sex, však?“ uškrnul sa. „Nefandi si,“ usmial som sa aj ja. Vlastne to nebolo až také zlé. Aspoň som mal pocit, že to trvalo dlhšie, a že pri tom so mnou niekto naozaj je a komunikuje. Neznášam, keď chlap nepovie čo chce. Štart bol síce problematický, ale to neznamenalo, že taký musí byť aj let. A potom, tie jeho prejavy rozkoše, mimo prestávok, boli... na zožratie. Odišiel s úsmevom a bez slova. Druhý raz som už nebol taký idiot a vybavil sa návštevou drogérie predtým, ako som mu zabúchal na dvere. Potešene pozrel na igelitku v mojej ruke a už ma ťahal dnu. Dnes sme to prešli bez ojkania, ale stále s komentármi čo sa mi nepáči a čo chcem. „Ach,“ vydýchol zhlboka a zvalil sa do perín. „Mám pocit, že si zo mňa vysal život,“ dýchal ako po maratóne. „Tvárim sa, že to bol kompliment,“ posadil som sa a zapálil si. „To bol jednoznačne kompliment,“ držal sa za hruď. Uprostred noci ma zobudilo klopanie na dvere a za nimi: „Vieš čo je na sexe najhoršie?“ dotlačil ma k posteli. „Že je návykový.“ Zostal u mňa spať. Ráno som sa zobudil so sladkým úsmevom vo svojom náručí a konečne docenil radu, ktorú mi dal. Vyplietol som sa z postele, šiel do práce a vrátil sa do prázdnej izby. Mal pravdu, buď teraz, alebo bude už neskoro. Zbalil som si veci a tak, ako to bolo medzi nami stále, bez slova odišiel. Nemyslím, že ma bude hľadať. ... Našiel som si byt, v práci sa mi darilo ako nikdy, a sedem mesiacov vydržal to, že naopak ja som ho hľadal všade. Nakoniec, rovnako ako to býva v lacných romantických komédiách, som sa zobral a šiel za ním. Nič sa tam nezmenilo. Recepčný sa knísal na svojom mieste a ja som nepozorovane vybehol na druhé. Nikto mi však neotvoril. Zišiel som späť a udrel do zlatého zvončeka. „Dobrý deň, ako vám môžem pomôcť?“ „Hľadám Kurta Hummela.“ „Kurt Hummel,“ začal listovať v knihe akoby ho nepoznal. „Ten už tu nie je,“ zavolala na mňa starenka. „A viete kde je?“ „Neodhlásil sa,“ zhodnotil recepčný. „Nevieme. Vyparil sa,“ objasnila žena celú situáciu. „Veci ostali v jeho izbe, ale on tam nie je.“ „Odkedy?“ „Už tomu bude sedem mesiacov.“ Mierne omráčene som vyšiel z hotela a dúfal, že nepláva niekde na dne jazera. Bol to čudný pocit, že by ma niekto mohol milovať až k smrti. A práve on. Možno to nakoniec so mnou nemá ani nič spoločné. Osud to nechcel, to by mohla byť výhovorka, ktorá mi snáď zabráni hľadať ho. Načo aj? Ak by chcel, vie kde ma nájde, stačí moje meno hodiť do Googlu. Na druhej strane, prečo by to robil? Ak som sa voči niekomu niekedy previnil, tak voči nemu. Vždy, ak išlo o niekoho kto bol zadaný a ja som ho chcel, som si hovoril, že to nie je choroba. Prídeš, vezmeš si čo chceš a život ide ďalej. Tak prečo si vyčítam, že som mu vzal... niečo. Ktovie či by sa s Blaineom nerozišli tak či tak a on by nakoniec predsa len skončil v hoteli na okraji Queensu. Lenže aspoň by ma nestretol druhýkrát. Podaktorí blázniví vravia, že každý má na svete nejakú úlohu – tá moja je zrejme ničiť mu život. Alebo si len namýšľam a neodišiel kvôli mne. Alebo odišiel vďaka mne. Hovoril, že odtiaľ nemôže odísť, tak teraz je preč. Môže mi ďakovať. Fajčil som už piatu cigaretu, opretý o zábradlie pred hotelom. Zahasil som ju a nasadol do auta. Bodaj by ten prekliaty hotel ľahol popolom. V najbližšom týždni som premýšľal či zavolať na políciu a nahlásiť zmiznutie osoby, alebo do Ohioa jeho rodičom. „Tak som volala,“ vkráčala mi do kancelárie moja asistentka. „Povedala som, že som jeho spolužiačka zo strednej, organizujem stretávku a či mi na neho môžu dať nejaký kontakt. Hovorila som s dákou ženou, čo povedala, že je jeho nevlastná matka, a že netuší kde je. Vraj sa s ním od smrti jeho otca nevidela. Pýtala som sa, či mi nemôže dať číslo na niekoho kto sa s ním vída, ale vraj nikto taký nie je,“ odrecitovala. „Ďakujem,“ nedvihol som oči od monitoru, akoby ma to vlastne ani nezaujímalo. Už som mohol len dúfať, že v zabiehajúcom intervale obdesať rokov sa náhodne stretneme, alebo si sadnúť na lavičku v Central Parku, veď tade raz musí prejsť, ak je ešte stále v meste, a najlepšie riešenie bude zabudnúť. ... Zrejme New York nebude až taký veľký ako sa zdá alebo náhody naozaj existujú. Začal december, s behaním som už dávno skončil a fajčiť neprestal. Pomaly som sa ťahal k rakovine pľúc, za sebou nechal podnik plný bezduchých idiotov a zamieril k ďalšiemu. Zložil som si kabát, striasol zo seba zimu a sadol si k baru. Jediné na čo som sa zmohol bol smiech, keď som ho uvidel sedieť pri jednom zo stolov. Nemal by sedávať s niekým, pretože keď je sám, je omnoho zaujímavejší. Vysoký tmavovlasý muž, vôbec nie zle vyzerajúci, sa postavil a prešiel k baru. Objednal si a pustil sa do reči s barmanom. Očividne sa poznali, a tak som sa rozhodol nahradiť jeho miesto. Tak dáko som to musel byť vždy ja kto príde a votrie sa mu do života. „Prečo si mi nepovedal nie?“ sadol som si a položil svoj pohár na stôl. „Čo máš na mysli?“ Netváril sa vôbec prekvapene, že ma vidí, ani že bez pozdravu pokračujem v niečom, k čomu sme sa pred rokom nedostali. „Povedal som ti, že ma mrzí, že som ti prebral Blainea. Prečo si mi nepovedal, že som idiot, a že dodatočné ospravedlnenie nič nenapraví? Ospravedlnenie nič nenapraví.“ „To je pravda, nenapravilo.“ „Tak prečo?“ „Pretože si bol v tom čase jediný človek z mojej minulosti, ktorý o mňa prejavil záujem,“ usmial sa ostro. Smutné byť jediný a ešte viac byť jedinou nádejou, takže ju využijete aj keď by ste to za normálnych okolností možno neurobili. „A ja hlupák som sa tam za tebou vrátil.“ Prekrížil si ruky na prsiach a nehovoril nič. Neviem či premýšľal, či bol jeho výraz previnilý, alebo ľahostajný – vlastne som ho nepoznal. Odrazu zavrel oči a šepol: „Niekoho mám.“ Nemal by som to robiť. Nemal by som urobiť rovnakú chybu dvakrát.

#glee czech fest #hříchy mládí #autor: Hviezda

2 notes · View notes

gleeczechfest-blog · 12 years ago

Text

Název: SVĚDOMÍ

Postavy/Pairing: Kurt Hummel

Autor: BILKIS

Přístupnost: 15+

Varování: promiskuita, AU

Původně zveřejněno na bilkis.blog.cz

Kluk jako on to měl v New Yorku těžké. Na školu se nedostal, to ho ale od života ve světlech Broadwaye nemohlo odradit. Co na tom, že nezpíval? Na muzikálech se podílel díky práci v kostymérně. Nebylo to úplně přesně to, co si představoval, ale mělo to své výhody.

První zpěvák ho ohnul o stůl. Byl dost kus a ještě ho pak pozval na panáka. Nic víc z toho ale nebylo, i když on sám by se tomu nebránil. Kdysi dávno se, ve chvíli, kdy si přečetl, že se nedostal na vysněnou školu, naučil smířit se s věcmi, se kterými nemohl nic dělat.

S druhým si začal hned po premiéře, která se mimořádně vyvedla. Vydrželo jim to skoro do derniéry. Byly to krásné roky, ale pak si ho odvedl někdo jiný. Bolelo to víc, než by Kurt byl ochoten přiznat.

Třetí herec byl mimořádný. Hora svalů, která byla uvnitř jemná jako čerstvý muffin, které si tak rád dopřával k snídani.

Další? Ty nepočítal.

Vystřídalo se jich hodně. Možná to nebyl život, který si Kurt představoval, když odcházel z Ohia, ale naučil se ho mít rád. Hodně mu to pomohlo, když Blaine ze dne na den odešel. Ne, že by mu to vyčítal. Patřili už prostě každý do jiného světa.

A pak, jedna hloupá náhoda chtěla, aby po letech potkal někoho, o kom si vůbec nemyslel, že by ho ještě kdy mohl potkat. Ale tehdy na sebe narazili jako zázrakem. Kurt mu nikdy nepřiznal, jak vlastně ty roky žil. Nestyděl se za to, ale říct to nahlas by znamenalo zklamat důvěru, která mezi nimi vznikla. Nemohl mu to udělat. I když věděl, že jednoho dne bude muset. Snažil se to oddalovat, jak se jen dalo. Ale sametová krabička ukrytá v prádelníku odměřovala čas do chvíle, kdy hříchy mládí vyplují na povrch.

#glee czech fest #hříchy mládí #autor: Bilkis

4 notes · View notes

gleeczechfest-blog · 12 years ago

Text

Název: NEŽ SA ZNOVU STRETNEME

Postavy/Pairing: Puckurt

Autor: BREA

Přístupnost: všichni

Varování: úmrtí postav, tragedy/romance

Souhrn: Nebola to jeho vina...

Původně zveřejněno na fanfiction.net

Začiatok nového školského roku mal byť začiatkom ich posledného roku na škole. Mali si ho užiť prípravami na maturitu a skúškami na vysoké školy. Lenže miesto toho on sedel na studenej zemi a počúval ticho, ktoré ho obklopovalo. Jeseň sa blížila a prinášala so sebou chlad presne taký, aký sa usadil aj v jeho vnútri. Boli to len týždne odvtedy, čo sa to stalo, ale jemu sa zdalo, že za ten čas ostarol o niekoľko rokov. Sedel tu a pozeral pred seba. Slzy mu netiekli, už nie. Vyplakal ich všetky. Spomienky sa mu vracali do okamihu, kedy bolo všetko ešte dobré. Keď ich životy mali zmysel a cieľ. Teraz nemal nič, na ničom nezáležalo. Pozrel sa na chladný kameň pred sebou s jeho menom. Chodil tu každý deň, ale dnešný bol niečím výnimočný. Dnes by mal narodeniny, devätnásť rokov. Lenže už ich neoslávi, navždy ostane osemnásťročným chlapcom, ktorý mal život pred sebou.

Keď sa to vtedy dozvedel, mal pocit, že všetko skončilo. Sedel vo svojej izbe a pripravoval sa na večer, kedy sa mali stretnúť, pretože aj keď Noah chcel, aby sa stretli poobede, on mal iné plány. Rozlúčili sa teda s prísľubom, že sa stretnú večer, veď to veľa nezmení. Keby vedeli ako sa mýlili.

„Kurt!" zavolal naňho otec z haly. „Niekto za tebou prišiel."

„Už idem," zakričal naspäť a vydal sa k predným dverám.

Nikdy na ten okamih nezabudne. Stálo tam dievča, ktoré poznal iba zo školy. Nevedel ani ako sa volá a bol preto zvedavý, čo od neho môže chcieť.

„Kurt?" spýtala sa potichu. „Ja viem, že ma nepoznáš, ale musím ti niečo povedať, aj keď len veľmi nerada," povedala stále tichým hlasom. „Mal by ti to povedať niekto iný, ale požiadali ma a ja som sľúbila-"

„O čo ide?" spýtal sa jej, pretože sa ho začal zmocňovať nepríjemný pocit. Správy, ktoré mala povedať určite nebudú dobré.

„Bola som za mestom kresliť, keď som počula ten náraz," začala, ale rýchlo prestala, keď videla Kurtov výraz. „Prepáč, ide o to, že stala sa tam nehoda a on umiera," konečne povedala, „Puck je skoro mŕtvy."

Ešte aj teraz si dokázal vybaviť ten pocit. Srdce spomalilo svoje údery a jeho svet sa zahalil tmou.

„Nie...on...on... Noah má prísť... bude tu každú chvíľu," začal rozprávať, ako k nemu dochádzal zmysel slov, ktoré práve počul.

„Kurt," oslovil ho otec, ktorý všetko počul, a teraz stál tu za ním, držiac ho za ramená, aby mu poskytol oporu. „Pôjdeme za ním, dobre?" povedal potichu a začal ho viesť smerom von z dverí a k autu.

„Je mi to ľúto," povedalo dievča a začalo odchádzať, ale on ju nevnímal. Celý svet sa zrazu zastavil a jeho jedinou myšlienkou bol Noah. Cesta trvala preňho nekonečne dlho. Dobehli na urgentný príjem a tam uvidel stáť Noahovu mamu a sestru. Sedeli na plastových stoličkách, staršia žena pevne objímajúc dievčatko vo svojom náručí. Obe plakali. Musela byť silná pre svoju dcéru, aj keď jej to lámalo srdce, ale nedarilo sa jej to. Slzy jej tiekli dolu tvárou, keď zdvihla hlavu a uvidela ich stáť len pár krokov pred nimi. Jemne pokývala hlavou do strany a prepukla v ešte väčší plač, keď sa pozerala na chlapca pred sebou. Videla ako sa zlomil, ako sa práve zrútil jeho svet. Pomaly sa zvážal k zemi ako handrová bábika. Cítil ako ho otec pevne objíma a niečo mu šepká, ale on nič nepočul. Prečo? Pýtal sa sám seba. On si to nezaslúžil, Noah bol dobrý. Spravil pár chýb v živote, ale tie urobí každý. Ale bol dobrý a ... miloval ho.

„Vy ste Noahova matka?" počul opýtať sa niekoho. Pozrel hore a uvidel staršieho lekára ako stojí pred Noahovou matkou.

„Ahm," prikývla pretože pre plač nemohla rozprávať.

„Môžem s vami rozprávať o samote?" spýtal sa jej a ona pozrela na dievčatko vo svojom náručí. Nemohla ju tu nechať samú. Pochopil to.

„Prístroje boli odpojené, je mi to ľúto," povedal potichu. Čože? Zvolal Kurt v duchu, ale nevyšiel z neho žiaden zvuk. Objatie jeho otca zosílilo a on sa mu poddal. „Bol mŕtvy v okamihu, keď dopadol na zem," povedal ešte doktor a chcel ich nechať o samote, keď ho zastavil Kurtov hlas.

„Mô... môžem ho... vid... ieť," spýtal sa ho.

„��iaľ, nemôžem ti to dovoliť," povedal a pozrel ešte raz na štyroch ľudí, „ani jednému z vás."

„Prečo?" spýtal sa pre zmenu jeho otec. Nemal toho chlapca zo začiatku rád, vedel, čo urobil v minulosti, ale videl aj, že sa zmenil a mal jeho syna rád. Veľmi.

„Má príliš vážne zranenia," odpovedal mu a kývol smerom na zvyšných troch ľudí, aby mu naznačil, aby sa viac nepýtal, pretože odpoveď bola hrozná.

Sedeli tu, na nemocničnej chodbe ešte asi dvadsať minút, než ich Kurtov otec konečne presvedčil, aby išli domov. Presvedčil aj Noahovu matku a sestru, aby šli s nimi, pretože nepotrebovali byť teraz samé doma. Na mieste, ktoré bude teraz bez neho také prázdne. Kurt pomaly došiel do svojej izby a zvalil sa na posteľ. Zaboril tvár do prikrývky a plakal. Plakal hodiny kým sa uplakal do nepokojného spánku. Snívalo sa mu o ňom. O poslednom okamihu kedy ho videl, dotýkal sa ho. O poslednom úsmeve, ktorý mu bol venovaný. Videl ho pred sebou a opätoval mu úsmev. Ráno sa zobudil s tým úsmevom na perách a siahol po mobile, aby mu napísal správu, tak ako každé ráno. A potom sa to všetko k nemu vrátilo. Úsmev vystriedali slzy a bolesť. Nechcelo sa mu ani vstať z postele, ale nejako sa donútil. Prišiel do kuchyne o niekoľko minút neskôr, kde našiel svojho otca a jeho matku, ako pijú v tichosti kávu. Sadol si na stoličku k nim a premýšľal.

„Čo sa vlastne stalo?" spýtal sa, keď si uvedomil, že mu to ešte nikto nepovedal.

„Nevieme isto, zatiaľ to vyšetrujú. Neboli tam žiadny svedkovia, ktorý by povedali čo sa stalo, teda okrem Nathana," povedala Noahova matka.

„Nathan?" zopakoval znechutene Kurt. Bol to Noahov kamarát, ale on ho nemal rád. Nathan mal veľmi bohatých rodičov a bol veľmi namyslený. Vždy dostal, čo chcel, ale Noah vravel, že je to v skutočnosti dobrý chlapec.

„Vraj sa stretli s Noahom v meste a Noah mu navrhol, aby išli odskúšať nové auto." Pracoval vtedy veľmi tvrdo a dlho aby si mohol kúpiť nové auto, veľmi po ňom túžil.

„Povedal, že šli na starú cestu a všetko bolo spočiatku v pohode a potom sa niečo stalo a auto sa stalo neovládateľným," slzy jej tiekli keď mu rozprávala, čo sa dozvedela od policajtov, „auto zašlo príliš na kraj a Noah vraj strhol volant do druhej strany a auto vyletelo do vzduchu a začalo sa prevracať. V tom okamihu Noah vyletel z auta a Nathan sa udržal na mieste. Keď sa auto zastavilo na streche, vyliezol z neho a šiel ho hľadať, keď ho tam nevidel." Na chvíľu sa odmlčala a zažmúrila oči. „Našiel ho o niekoľko krokov ďalej. Ležal tam a... " nadýchla sa, „bolo počuť len... chrapčanie." Obaja znovu plakali. „Mal úplne rozbitú hlavu," pokračovala, „vraj mu bolo vidno mozog," povedala a schovala tvár do dlaní. „Bol mŕtvy v tom okamihu."

„Ako mohol vyletieť spoza volantu? To je hlúposť," povedal jeho otec po chvíli, keď sa trochu Noahova matka a Kurt utíšili.

„Je," pošepla, „ale on si to vybaví, aby to nechali ako to je aj s touto verziou."

„To nemôže!" zvolal Kurt.

„Nie sú svedkovia," povedala zlomene.

„Ale čo to dievča čo tu bolo?" namietol.

„Nevidela to. Počula len náraz." Týmto diskusia skončila. Každý sa ponoril do svojich vlastných spomienok, myšlienok. Vrátil sa do svojej izby a plakal. Znova. Ale nemohol inak. Prišiel o človeka, ktorého veľmi miloval. Plánovali si budúcnosť, že pôjdu na vysokú školu niekam spoločne. A jemu sa v tej chvíli ani nechcelo vrátiť do školy. Mobil mu začal vyzváňať ale on ho ignoroval. Nemal silu prijímať sústrastné reči, aj keď to tí ľudia mysleli dobre. Vzal si zo stolíka fotku, na ktorej boli obaja a pritisol si ju k hrudi. Ležal tak hodiny kým zaspal.

Pohreb bol preňho veľmi ťažký. Všetky tie pohľady, ktoré mu venovali známi. Každý z nich vedel o ich vzťahu. Nebolo to zo začiatku ľahké, ale potom si na to všetci zvykli a už ich neodsudzovali. A teraz bol na všetko sám. Dva roky. Takmer dva roky boli spolu a zrazu sa všetko rozplynulo ako sen. Pomaly vstúpil do miestnosti, kde sa mali poslednýkrát rozlúčiť. Kráčal pomaly. Už ani nevnímal slzy, ktoré mal stále v očiach za posledné dva dni. Vždy si predstavoval, že bude kráčať k Noahovi, ale nikdy to nebolo na pohrebe. Mal kráčať k nemu s úsmevom na tvári a nie so smútkom. „Ja, Kurt, si beriem teba, Noah..." povedal by, ale miesto toho tu stál a šepkal tiché zbohom. Pobozkal bielu ružu, ktorú niesol a položil ju k jeho fotke. „Nikdy ťa neopustím," zašepkal.

Teraz sedel tu, v chladnom jesennom počasí, tak ako každý deň. Boli to skoro dva mesiace od vtedy čo sa to stalo, ale v jeho živote sa nič nezmenilo. Každý večer zaspával s plačom, aj keď mu každý tvrdil, že tým si len ubližuje. Ale on inak nemohol. Nemal už pri sebe Noaha a navyše uzavreli nehodu ako Noahovu vinu. Ale on vedel pravdu. Noah by nikdy niečo také nespravil, nešiel by tak rýchlo po takej ceste. Šofér nikdy nevyletí spoza volantu.

„Dokážem tvoju nevinu," povedal k jeho napísanému menu. Siahol rukou do vrecka a vytiahol odtiaľ škatuľku. Malo to byť prekvapenie pre Noaha. Ten večer mu chcel dať prsteň ako sľub, že ho miluje a bude navždy. Ale už to nestihol. Pozrel sa na kus kovu a znovu ho schoval do vrecka. Teraz už nemá nijakú cenu. Možno až sa raz konečne znovu stretnú...

#hříchy mládí #glee czech fest #autor: Brea

2 notes · View notes

gleeczechfest-blog · 12 years ago

Text

Název: THE BEST HUSBAND EVER

Postavy/Pairing: Klaine

Autor: TESSEE

Přístupnost: všichni

Varování: Fluff, nejklišovatější ze všech klišé

Souhrn: Manželé Hummel-Andersonovi řeší Blainův hřích z mládí.

Původně zveřejněno na tesseev.blog.cz.

Blaine a Kurt Hummel-Andersonovi žili v pěkném menším domku na předměstí New Yorku, kde oba dva pracovali. Blaine jako lékař v dětské nemocnici a Kurt jako začínající, ale už poměrně úspěšný módní návrhář. Bylo jim třicet a oba dva žili spokojený a šťastný život, stále zamilovaní jako tenkrát, když se potkali na střední škole. To se mělo ale brzy změnit. Do života jim měla vstoupit osoba, která jim tuhle idylku navždy zkomplikuje.

Bylo léto a Blaine s Kurtem si oba dva užívali posledních několika dní dovolené v klidu svého domova, lenošením. Kurt zrovna vařil večeři, zatímco jeho kudrnatý manžel sledoval podvečerní zprávy, když se ozval od jejich vchodových dveří zvonek.

"Zlato, můžeš tam zajít, prosím tě? Já mám špinavé ruce," poprosil Kurt a Blaine se vydal otevřít.

Za dveřmi stála mladá, asi tak patnáctiletá dívka s hnědými vlnitými vlasy, v trochu pomačkaném, ale pěkném oblečení a vedle sebe třímala malý kufr. V její tváři bylo znát, že ji něco trápí a snad i plakala.

"Ahoj, co pro tebe můžu udělat?" zeptal se opatrně Blaine. Dívka se jakoby trochu lekla, když na ni promluvil a její velké oříškové oči se rozevřely dokořán.

"Jste... Blaine Anderson?" zeptala se potichu.

"Ano, to jsem. Co bys potřebovala?" zeptal se znovu, trochu překvapen tím, že dívka zná jeho jméno, i když jen to, co měl naposledy před svatbou.

"Já..." zkusila to, ale zlomil se jí hlas. Blaine jí pokývnutím hlavy pobídl, aby to zkusila znova. Díky bohu, že měl jako dětský lékař s podobnými situacemi zkušenosti.

"Já jsem..." hlas se jí zlomil znovu.

"Jsi zraněná? Potřebuješ nějak pomoct?" zkusil Blaine hádat. Dívka zavrtěla hlavou a polkla.

"Já... já jsem vaše dcera," řekla rychle a oči se jí zalily slzami. Blainovi doslova spadla brada a oči by mu jistě vypadly z důlků, kdyby to bylo technicky možné.

"Prosím?" zeptal se, když se po chvilce trochu vzpamatoval.

"Já jsem vaše dcera. Jmenuju se Kelly Morinarová," řekla dívka už trochu jistějším hlasem.

"Ale... ale to není možné. Myslím, že si mě s někým pleteš, Kelly. Já... já nemůžu mít dceru," chrlil ze sebe Blaine.

"Ale já jsem vaše dcera! Vím to!" zvýšila dívka hlas.

"Kelly, ale ty to nechápeš. Já nemůžu být tvůj otec, já jsem..."

"Zlato, kdo je u dveří?" přerušil ho v půlce věty Kurt a prostrčil hlavu nad jeho ramenem, aby se podíval, kdo stojí venku.

"Kdo... kdo je to?" zeptala se dívka s vykulenýma očima Blaina, hledíce na modrookého může za jeho zády, který mezitím omotal své ruce kolem Blainova pasu.

"Tohle je Kurt, můj manžel. Kelly, já jsem gay," vysvětlil konečně Blaine a tentokrát to byla dívka stojící před ním, komu spadla brada.

"Blaine, co se to tu děje?" snažil se zjistit Kurt opatrně. Jeho milovaný se na něj pomalu otočil.

"Tahle dívka, Kelly, tvrdí, že je moje dcera," vysvětlil mu Blaine. Kurt na něj chvíli zíral. Pak se zničeho nic rozesmál a podíval se na Kelly.

"Zlato, Blaine nemůže být tvůj otec. Jsme spolu už od střední, věř mi," řekl dívce, která se momentálně prohrabovala ve své kabelce. Vzápětí z ní však vytáhla fotku a podávala ji Blainovi.

"Tohle mi dala moje máma. Jste to vy?" řekla a Blaine si od ní trochu nesměle fotografii vzal. Oba dva s Kurtem se na obrázek zadívali a oba hned poznali o koho jde.

"To... to jsem já," řekl potichu Blaine. "Já, když mi bylo tak patnáct," dodal.

"Blaine, kdo je to vedle tebe?" zeptal se trochu vyjeveně Kurt, ale Blaine mu neodpověděl. Místo toho se obrátil na Kelly.

"Jak... jak se jmenuje tvoje maminka?" zeptal se potichu.

"Janette," odpověděla dívka a Blaine vydechl a složil obličej do dlaní. Kurt na něm okamžitě poznal, že začíná být zoufalý a rozhodl se jednat.

"OK, myslím, že bude nejlepší, když se na to půjdeme posadit. Tohle vypadá na delší rozhovor," řekl a pozval dívku dovnitř. Kelly se na něj podívala trochu nedůvěřivě, ale nakonec vstoupila a následovala ho do obývacího pokoje. Pak ji poprosil, aby na chvíli počkala, zatímco on si s Blainem promluví v kuchyni. Kelly se usadila do pohodlné pohovky a napila se trochu vody, kterou jí modrooký muž přinesl.

Kurt si přisedl vedle Blaina, který seděl u jídelního stolu s pohledem upřeným před sebe a očima zalitýma slzami, a chytil ho povzbudivě za ruku.

"Lásko, řekni mi prosím, jestli je možné, že by Kelly byla tvoje dcera," prosil ho Kurt naléhavě, ale co nejvlídněji to v téhle situaci dokázal. Blaine se na něj podíval a malinko přikývl.

"Mě je to tak hrozně líto, Kurte," řekl a rozplakal se. Kurt ho automaticky objal.

"Co je ti líto?" zeptal se modrooký muž a snažil se svého milovaného ukonejšit.

"Že jsem ti to neřekl," vysvětloval Blaine. Kurt si povzdechl. Samozřejmě, že mu to taky bylo líto, ale bylo to v minulosti a nemělo cenu z toho dělat velkou vědu. Momentálně bylo důležitější zjistit, proč u nich v obývacím pokoji sedí Kelly.

"Řekni mi to teď," prosil ho Kurt a Blaine přikývl.

"Stalo se to, když jsme se ještě neznali. Bylo mi patnáct. Víš, že jsem ti říkal, že jsem měl období, kdy jsem si sebou nebyl jistý." Kurt přikývl, že si na to vzpomíná a Blaine pokračoval. "Jednou mě kamarád vzal na párty. Skoro všichni tam byli starší než já, pili jsme alkohol... ty víš, co to se mnou dělá, když se opiju.

Janette byla holka, kterou jsem trochu znal ze školy. Byla už tehdy ve čtvrťáku a celkem dost se bavila s tím kamarádem, co měl vzal na tu párty. Já přísahám, že si nepamatuju, jak se to stalo. Jenom vím, že jsem se dost opil a že jsme se spolu vyspali. Už tehdy jsem z toho měl jenom útržky a vím, že jsem jí těsně po tom řekl, že to byl omyl a že jsem si jistý, že jsem gay. Když jsem se pak vzbudil, už tam nebyla. A pak už jsem jí nikdy neviděl. Nepamatuju si ani, že bych jí pak potkal ve škole." Blaine znovu složil hlavu do dlaní a cítil, jak ho manžel konejšivě hladí po zádech. Nikdy nebyl vděčnější, že Kurta má. Nemohl uvěřit tomu, jak je v tu chvíli jeho manžel chápavý.

"Proč mi to neřekla, Kurte?" zeptal se zoufale Blaine, i když věděl, že je to zbytečná otázka.

"To nevím, zlato. Asi bude nejlepší se zeptat jí," řekl Kurt a Blaine přikývl. "Teď by ale možná bylo dobré zabývat se tím, co tu dělá Kelly. Co když její maminka ani neví, že je tu?"

"Pravda," souhlasil Blaine. Trochu si omyl uplakaný obličej studenou vodou a společně se svým manželem se vydali do obývacího pokoje.

Oba dva muži se posadili naproti dívce a Kelly k nim upřela své velké oříškové oči, které se nápadně podobaly těm Blainovým.

"Kelly, můžu se tě zeptat na pár věcí?" řekl Blaine a dívka přikývla. "Proč ses mě rozhodla najít zrovna teď? Ví o tom vůbec tvoje maminka?"

Kelly se nadechla k odpovědi, ale zároveň jí vyhrkly slzy do očí a než stačila něco říct, zradil ji hlas. A tak jenom zavrtěla hlavou. Blaine se trochu vyděsil a pohled mu padl na kufr, který si přinesla ssebou.

"Bože, doufám, že jsi neutekla z domu, Kelly. Chovají se snad k tobě doma špatně?!" naléhal kudrnatý muž.

"Ne! Moje máma byla ta nejlepší máma na světě!" bránila ji Kelly okamžitě a Kurt vykulil oči doširoka.

"Byla?" zeptal se opatrně a sledoval, jak dívce stékají po tvářích slzy.

"Před pár týdny zemřela," pronesla tichounce Kelly.

"Ó můj bože, to je nám hrozně líto," řekl Kurt a Blaine přikývl.

"To je ten důvod, proč jsem tady," pokračovala Kelly i přes své slzy. Teď už to ze sebe potřebovala dostat. "Máma byla poslední člověk, co mi na světě zbyl. Kromě ní už jsem neměla žádné příbuzné. A teď... už nemám nikoho. Já jsem to chtěla zvládnout sama, ale předvčerem ke mně přišli nějací lidé a řekli mi, že nemůžu žít sama, protože mi ještě nebylo osmnáct," vyprávěla a znovu upřela na Blaina ty své oči. "Já nechci jít do děcáku, pane Andersone," zaúpěla naléhavě. "Věřte mi, že kdyby to šlo udělat nějak jinak, neobtěžovala bych vás, ale momentálně jste jediný příbuzný, kterého mám. Nejde mi o peníze. Moje maminka na tom byla docela dobře, přestože mě živila sama. A všechno jsem po ní zdědila. Jenže ty pitomé úřady mě nenechají na pokoji!" rozčilovala se. Blaine nad tím chvíli uvažoval.

"Kelly, jenže já předpokládám, že nejsem nikde uvedený jako tvůj biologický otec. Já nevím, jestli by to sociálka uznala," přemítal.

"Tak půjdeme na testy, prosím, já je zaplatím. Nemusíte se o mě pak ani starat," naléhala Kelly. "Já jenom nechci do dětského domova," dodala tiše a zoufale. Blainovi to začínalo trhat srdce a podíval se na Kurta, u kterého hledal pomoc a radu. Jeho modrooký manžel už před malou chvílí pochopil, že tohle nebude jednorázová akce a že Blaine, i když se to snažil nedávat příliš najevo, začíná mít Kelly rád, i kdyby nakonec nebyla jeho. Poznal, že tímhle začíná naprosto nová kapitola jejich života.

"Já myslím, že bude nejlepší, když se na to všichni vyspíme a začneme to řešit zítra ráno," rozhodl Kurt a Blaine přikývl. "Přespíš v pokoji pro hosty, Kelly. A jestli máš hlad, je připravená večeře."

"Nemám, děkuju," řekla a zadívala se do země. Kurt přikývl a šel jí ukázat, kde bude spát.

O několik minut později si znovu přisedl k Blainovi, který se nehnul z místa a byl kdesi hluboko ve svých myšlenkách. Jakmile však vedle sebe cítil známou vůni svého muže, trochu se podvědomě uvolnil.

"Co budu dělat?" zeptal se po chvíli a položil si hlavu na Kurtovo rameno.

"Testy otcovství, vyřizování s úřady, shánět dobrou školu..." přemítal Kurt a Blaine se na něj překvapeně podíval.

"Tobě by to nevadilo?" zeptal se nevěřícně. Ale Kurt se na něj usmál a objal ho ještě trochu pevněji.

"Víš, vždycky jsem doufal, že spolu budeme vychovávat dítě. A tohle je sice trochu nečekané a doufám, že to další bude trošku mladší, než je Kelly. Ale je to tvoje dcera a nemá nikoho, než tebe. A já vím, že už ji máš rád, i když to teď budeš popírat," řekl Kurt a Blaine se trochu zaculil, protože to bylo přesně to, co chtěl udělat, ale jeho manžel ho znal naprosto dokonale.

"Víš, že to nebude jednoduché," řekl kudrnatý muž.

"Já vím. Ale někdy jsou ty nejsložitější věci ty nejlepší," pronesl Kurt a umlčel svého manžela polibkem plným lásky.

Následujících několik měsíců se neslo v duchu testů otcovství (které potvrdily, že je Blaine skutečně Kellyiným otcem), složitých vyřizování s úřady a neméně složitého zvykání si na novou životní situaci. Nakonec se však všechno začalo uklidňovat a Kelly a Blaine si k sobě pomalu hledali cestu a snažili se dohnat vše, co za těch šestnáct let promeškali.

Jediné, co kudrnatého muže trápilo bylo, že si Kelly pořád nemohla zvyknout na to, že je její otec gay a na Kurta si ne a ne zvyknout. Ne, že by ho nesnášela nebo na něj byla hnusná. Ale chovala se k němu odtažitě a Blaine věděl, že to Kurta trápí, i když se to snažil nedávat najevo.

Bylo jaro a vypadalo to, že Kelly si už konečně zvykla na novou školu. Jednoho dne, když byl Blaine zrovna pryč na nějaké konferenci, slyšel Kurt z Kellyina pokoje zoufalé nadávání a mručení. Sem tam to i vypadalo, že Kelly nakopla kus nábytku. Sice věděl, že Kelly ho moc nemusí, ale rozhodl se, že to riskne a půjde to řešit.

"Děje se něco, Kelly?" strčil opatrně hlavu do jejích dveří po tom, co zaklepal.

"Ne," odsekla Kelly naštvaně a plácla sebou na postel. Kurt ji chvíli pozoroval a pak se rozhodl, že se tentokrát jen tak nevzdá. Vešel dovnitř a posadil se vedle ní.

"OK, já vím, že mě nemáš ráda a že bys to radši řešila s Blainem, ale on tu teď není. Takže máš dvě možnosti: buď mi teď řekneš, o co jde a já se ti pokusím pomoct, a nebo si to necháš pro sebe a budeš se s tím trápit dál," navrhl jí. Kelly chvíli jen ležela s hlavou zabořenou do polštáře a Kurt už si začínal myslet, že ho prostě ignoruje, jako skoro vždycky. Po chvíli si povzdechl a už už se chystal odejít, když na něj Kelly najednou promluvila.

"Ve škole máme ples," řekla a posadila se. Kurt zvedl překvapeně obočí a posadil se zpátky vedle ní.

"Ano, a v čem je problém?" zeptal se opatrně.

"Pozval mě Thomas," řekla zoufale Kelly.

"Mhmm. A tobě se Thomas nelíbí?" zkoušel uhádnout její problém.

"Šílíš?! Thomas je ten nejlepší kluk, kterého znám!" vyhrkla.

"OK. Pak ale nechápu, v čem je problém. Pozval tě nejlepší kluk, jakého znáš. Co víc si přát?" začínal se Kurt ztrácet.

"Jenže já naprosto nemám co na sebe! A nikde nemůžu nic najít! Už jsme s Jane hledaly úplně všude. Já na sobě prostě musím mít něco dokonalého," zoufala si Kelly a Kurt se musel trochu rozesmát, čímž si od ní vysloužil naštvaný pohled.

"Promiň," omlouval se. "Ale to tě nenapadlo, že máš doma jednoho módního návrháře?"

Kelly se najednou zadívala do země a tak potichu, že to skoro nebylo slyšet, pronesla: "Napadlo."

"A to bylo tak těžké mi říct, že bys chtěla šaty na ples?" zeptal se znovu Kurt a snažil se, aby to znělo co nejvlídněji.

"Když... když já jsem nevěděla, jestli tě s tím můžu otravovat. Já vím, že jsem se k tobě nechovala zrovna nejlíp, jenomže mně to trochu trvalo, než jsem si na tebe zvykla. A pak už jsem zase nevěděla, jestli na mě nejsi naštvaný..." chrlila ze sebe Kelly jedním dechem a Kurtovi najednou jako by spadl obrovský kámen ze srdce.

"Kelly, podívej se na mě, prosím," poprosil dívku a Kelly k němu pomalu zvedla oříškové oči. "Ty ani nevíš, jak se mi teď ulevilo. Bál jsem se, že si k sobě nikdy nenajdeme cestu. Trochu mě to mrzelo, ale nechtěl jsem tě k ničemu nutit. Nejsem na tebe pro to naštvaný, ano? Chci, abys věděla, že tě mám rád stejně, jako tě má rád Blaine, i když nejsi moje vlastní dcera."

Kelly už se zase leskly v očích slzy a nakonec Kurta objala.

"Děkuju," špitla a Kurt ji konejšivě pohladil po vlasech.

"Tak a teď se vrhneme na ty šaty, ne?" mrkl na ni, když se zase trochu uklidnila. Kelly se zářivě usmála a začala na něj sypat své nápady.

Když se o pár dní později vrátil Blaine domů, zastihl ty dva v obývacím pokoji.

"Díky, Kurte, jsi nejlepší!! vypískla zrovna Kelly a rychle modrookého muže objala. Pak se otočila na podpatku a s telefonem už u ucha běžela do svého pokoje. Blaine zavrtěl hlavou, šťastně se usmál a šel přivítat svého drahého.

"Ahoj lásko," objal ho zezadu a políbil ho na tvář. Kurt trošku lekl, protože ho nečekal, ale vzápětí se otočil k Blainovi čelem a přivítal ho láskyplným polibkem.

"Ahoj," usmál se na něj.

"Já tu pár dní nejsem a tady se všechno změnilo?" řekl Blaine a pokýval hlavou směrem, kam utekla Kelly. Kurt se usmál.

"Ale jenom k lepšímu," řekl a šťastně Blaina objal. A Blaine, ten byl přesvědčen, že má toho nejlepšího manžela na světě.

#glee czech fest #hříchy mládí #autor: Tessee

2 notes · View notes