#CELÁ JEDNA BÁSEŇ

[kocourmokroocko]

Tož když je ten první den tak se dovolím podělit. Dík za prompty a užívej podzim <3

Neobvyklý dračí poklad

V Celetné ulici padá sníh,

vločky se třpytí, turisté smějí,

ze ztichlé Filosofické fakulty

poslední studenti odcházejí. 

“Hele, docent Zahradníček,

dožeňme ho, mám ho rád-

snad nás pozve k sobě domů,

chtěl bych si s ním povídat.”

“To já taky, a u něj v bytě

je to učiněný ráj,

teplo jako ve skleníku,

knížek regál na regál-“

“A tolik jich je starožitných,

kde to Zahradníček vzal?”

“Prý se stýká s antikváři,

hodně jich mu někdo dal…”

“Dobrý večer, kolegové,

kampak, kampak, na tramvaj?

A co kdybyste jeli se mnou-

diskuze může trvat dál,

pozvu vás na čaj, probereme

do hloubky toho Platóna,

však mám ho doma sebraného,”

a studentka tleská rukama. 

A je zima, tramvaj nikde,

mráz jim šlape na paty.

“Jejda, vy musíte mrznout,

zde, mám extra palčáky!”

“Ach kolegyně, nebojte se,

já nepotřebuji rukavice!”

Dýchne na své ruce jemně

a usměje se (potutelně).

.

[sherlock-hezky-cesky]

TJLC snadno a rychle: Epizoda 12 – Sherlock a čísla

napsala a vytvořila Rebekah – publikováno 8. 4.  2016

překlad: Štefka

korekce: Josie

Ahoj všichni. V tomhle krátkém prázdninovém videu budu mluvit o významu některých čísel, se kterými se v TJLC komunitě můžete často setkat, jmenovitě u čísel 221, 57 a 1895. Doufám, že si video užijete.

Zdravíčko všichni! V komentářích pod posledním videem mě někdo poprosil, abych pozdravila takhle jako vtípek pro jejich přítelkyni a mě to přišlo roztomilý… Takže zdravím přítelkyni cinnamon:3c, doufám, že se máte dobře. No nic. Ahoj, jmenuju se Rebekah a vítám vás u bonusového dílu TJLC snadno a rychle. Je bonusový, protože bude nejspíš hodně krátký. Dnes vám vysvětlím význam tří čísel, která se v seriálu objevují. Jak jsem řekla, bude to hodně krátké, ale chtěla jsem se o nich zmínit, tak jsem si řekla, že jim udělám vlastní video.

Pamatujete, jak jsem zmínila, že existuje klíč pro dešifrování většiny symbolů v seriálu? Jo, s každým dalším videem se stále více ukazuje, že tenhle klíč má většinou co dočinění s Irene. Jídlo znamená sex? Jasně. Zrcadlení? Ano. Lovecká čapka? To teda. Telefon jako srdce? Podívejte, bez ní by tenhle symbol ani nebyl. Ať už si o ní myslíte, co chcete, její postava je prakticky klíčem ke každé johnlock symbolice. Což je fakt působivé. A všechna tři čísla, která zmíním, se objevila ve Skandálu v Belgravii. Což jsem se konečně po třech letech naučila správně vyslovit. Moc se vám omlouvám. Omlouvám se každému, koho jsem tím přiváděla k šílenství. Omlouvám se.

Začnu tím nejkratším, 221. Jak už pravděpodobně víte, Johnova a Sherlockova adresa je Baker Street 221b. Na tom není nic nejasného. Akorát že když se Sherlock poprvé pokusí uhodnout Irenino heslo potom, co se dozví, že je Irene naživu a myslí si, že je do něj zamilovaná, tak si romantický zájem spojí s domovem, který sdílí s Johnem.

SHERLOCK: Myslíš, že je to moje přítelkyně, protože rentgenuju její majetek?

MOLLY: No, všichni děláme pošetilosti.

SHERLOCK: Ano. To dělají, že ano? Velké pošetilosti. Poslala ho na moji adresu a ráda si hraje.

MOLLY: Opravdu?

A na obrazovce se ukáže, jak to s Sherlockovým srdcem doopravdy je. Je zamčené v 221b.

Další číslo, o kterém budu mluvit, je 57. Možná víte, že to je počet SMSek, které Irene poslala Sherlockovi.

JOHN: Padesát sedm?

SHERLOCK: Cože?

JOHN: 57 těchhle zpráv; těch, o kterých vím.

SHERLOCK: Senzační, že je počítáš.

Jen náhodně vybrané číslo, že? To je tak vtipný, že John počítá, kolik SMSek Irene napsala Sherlockovi, haha #bromance. Jo, až na to, že takový příběh oni nevyprávějí a že v tom, který vyprávějí, záleží na každém detailu. Mohli si zvolit jakékoli náhodné číslo a odejít odsud jako vítězové se vším, o co usilovali, ale prostě nemohli odolat, že ne? Takže když budeme trochu čmuchat, najdeme Shakespearův Sonet 57, který se sem nápadně hodí:

Co mohu dělat já, váš rab, než zas a zas

čekat zde na chvíle, na dny, kdy něco chcete?

Já nemám, komu bych věnoval vzácný čas,

komu bych posloužil, než mi vy přikážete.

Já nesmím vyčítat těm věčným hodinám,

kdy pro vás nespouštím pohledy z ciferníku;

nemyslím na hořkost toho, jak budu sám.

Až dáte sbohem zas mně, svému služebníku.

Nesmím se žárlivě zabývat v duchu tím,

co asi děláte, kudy se procházíte;

já, smutný otrok, jen čekám a nemyslím

na nic než na štěstí těch, s nimiž právě dlíte.

Kdybyste učinil cokoli podle svého,

láska, ten věčný bloud, v tom nenajde nic zlého.

To bylo utrpení. A nezapomeňte, že číslo 57 souvisí s telefonem – srdcem. Kdyby se tohle povedlo bez jakéhokoliv plánování a záměru, tak bych se fakt divila.

A konečně se dostáváme k Sherlockovu pokusu dostat se do Irenina telefonu: 1895.

SHERLOCK: Počítadlo na tvém blogu je pořád zaseklé na čísle 1895.

JOHN: Jo, nějaká chyba. Nejde to opravit.

SHERLOCK: Chyba… nebo se tam někdo naboural a je to zpráva.

Tohle je z nich moje nejoblíbenější. Asi začnu tím, proč je tohle číslo tak důležité přímo pro Holmesovský kánon. Hodně lidí považuje 1895 za Holmesův nejlepší rok. Včetně Vincenta Starretta, který Johnovi s Sherlockem věnoval jednu ze svých básní, nazvanou 221b, která začíná a končí následovně:

Zde spolu bydlí dva muži, pro které zastavil se čas

Jež nikdy nežili, a proto nikdy nemůže zemřít jejich hlas.

Zůstávají, i když se kolem hroutí svět a stále mají rok 1895.

Proto je počítadlo na Johnově blogu zaseklé na tomhle čísle, pro ně se vždycky píše rok 1895. Nebo alespoň psal, od té doby počítadlo z blogu zmizelo. Protože v roce 1895 se stala další důležitá událost, možná mnohem podstatnější než báseň Vincenta Starretta. V roce 1895 byl Oscar Wilde odsouzen za homosexuální chování, a tudíž v té době bylo být gay v Londýně velmi nebezpečné. V původních povídkách na to odkazuje povídka Tři studenti.

„Bylo to v roce 1895, kdy shoda okolností, které nehodlám rozvádět, přivedla Sherlocka Holmese a mě na několik týdnů do jednoho z našich proslulých universitních měst.“

To je náhodička. 1895 je symbolem homofobní kultury, která Holmese a Watsona od začátku pronásleduje. Je to něco, čemu se původním povídkám nepodařilo nikdy uniknout.

A co se ještě odehrává v roce 1895? Strašlivá nevěsta. Tenhle detail byl pro ně tak d��ležitý, že v rozhovorech zmiňují hned několikrát, že se celá epizoda odehrává právě v roce 1895.

„Odehrává se to v roce 1895, ne 1885. Když jsme se zeptali, jestli je důležité, v jakém roce se díl odehrává, odpověděl: ,Rozhodně, jen počkejte a uvidíte.’“

A přesto se v epizodě nestalo nic, co by souviselo s rokem 1895 v kánonu. Tak proč bylo tak důležité, abychom věděli, že se odehrává v roce 1895? Chtěli upozornit na soud Oscara Wilda, na dobu, kdy bylo pro Sherlocka a Johna být zamilovaný nebezpečné. Protože Sherlock mnohé potlačuje, při rekonstruování případu jeho mozek automaticky skočí právě k tomuhle roku.  Je odsouzen být navždy uvězněn v roce 1895 a trpět stejným osudem jako knižní Holmes.

Až na to, že ne. Změnili to. John Sherlocka u Reichenbašských vodopádů zachrání a Holmes pak doma v obýváku sní o světě, kde by spolu mohli být bez obav: o našem světě.

HOLMES: V každém případě vím, že bych v takovém světě byl jako doma.

WATSON: Neřekl bych, že i já.

HOLMES: Dovolím si nesouhlasit. Ovšem já jsem vždy věděl, že jsem předběhl svou dobu.

Jak jsem řekla, počítadlo na blogu už není zaseklé na 1895, vážně, klidně se sami přesvědčte. Není tam. Tvůrci knižní předlohu milují a záleží jim na ní, proto chtějí využít svých znalostí a konečně odhalit pravdu. Už to nenápadně naznačili v Posledním slibu.

„Informace mají sílu změnit 1895.“

To si piště.

No a tady to máte. Doufám, že se vám tenhle bonusový díl líbil. Jako vždy moc děkuji Stacey, že mi opravila scénář. Zmínila jsem příspěvky od painlock a vauxhalandi, omluvám se, že jsem to minule spletla. Taky povídku Tři studenti od sira Arthura Conana Doyla, báseň 221b od Vincenta Starretta, Shakespearův Sonet 57 a článek o časové posloupnosti v Holmesovském kánonu. Odkazy na ně můžete najít v popisu pod videem. Jestli vás mrzí, že teď byly epizody kratší, tak se nebojte, protože díl o Skandálu v Begravii bude asi zatím úplně nejdelší. Musím se vypořádat se spoustou heteronormativity. Takže doufám, že se na to těšíte, a do té doby se připravte uvěřit. A taky se připravte na přímý přenos. Přidejte se. Bude to legrace. Pokecáme spolu. Bude to super.

Tentokrát byla Strašlivá nevěsta větší jazykolam než obvykle.

Stršli- Stršlivá nevěsta. Strašlivá nevěsta. Já to neřeknu. Strašivá nevěsta. Strašivá... Strašivá... Stršivá... Strašlivá nevěsta. Proč mi to nejde vyslovit? Ahoj.

Jako vždy děkuji Stacey!

Můžete mě najít na tumblr http://softsons.tumblr.com nebo http://johnlockpining/co.vu (je to jedna a tatáž stránka)

ODKAZY

1. Shakespearův Sonet 57 http://www.poetryfoundation.org/poem/...

Pozn. překladatelky: český překlad: SONETY. William Shakespeare. Přeložil J. VLADISLAV. Praha: Mladá fronta, 1970. (takhle?)

2. Proč je počítadlo na Johnově blogu zaseklé na čísle 1895 http://bakerstreet.wikia.com/wiki/Joh...

3. 221b od Vincenta Starretta http://allpoetry.com/poem/8599039-221...

Pozn. překladatelky: jedná se o amatérský překlad.

4. 1895 ve Strašlivé nevěstě http://johnlockpining.co.vu/post/1365...

5. Tři studenti od sira Arthura Conana Doyla https://sherlock-holm.es/stories/pdf/...

Pozn. překladatelky: českou verzi možno stáhnout zde (http://www.eknihyzdarma.cz/eshop-navrat-sherlocka-holmese.html)

6. Rozhovor s Markem Gatissem http://metro.co.uk/2015/04/22/sherloc...

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: červen 2020

(28. 6. 2020) Déšť, pára, rychlost a střípky z krasohledu.

Je pro mne obtížné najít superlativy, které by dostatečně postihly, jak dobrá je Double Juicy Lucy od Zíchovce. Na fotce je zachycena první a jediná třetinka v Ochutnávkové pivnici; o dvě hodiny později už bylo pivo pryč. Kouzlo naštěstí pokračovalo o pár dní později ve Hluché zmiji na Veveří a tady jsem už nezaváhal ani vteřinu a dal si 0.4, 0.2, 0.3 a 0.4 l (a spal jsem celkem dobře navzdory vyššímu alkoholu). Je to esence krémovosti, plnosti a komplexnosti chuti (včetně jemně hřejivého alkoholového doznívání) a inovativní spojení stylů Double IPA a New England IPA. Nádherně “kousací” záležitost a pro mne prozatím pivo roku 2020. 

Double Juicy Lucy podruhé – jen o pár dní později ve Hluché zmiji na Veveří.

Svět brněnské gastronomie je jako květ poskládaný z nekonečnosti fraktálů: neuvěřitelně pestrý a proměnlivý; jiný za slunečného dne i během olověného nebe a vyjevující zjevné i skryté stránky při procházce nebo náhodné cestě MHD. Stačí ovšem vrátit se do stejné ulice o týden později a scéna je rázem odlišná. Jaké momenty mi při pohledu do tohoto kaleidoskopu utkvěly v šestém měsíci v paměti?

Kaple Brno, na jejíž takřka guerillové marketingové postupy jsem upozorňoval v posledních Prvních dojmech, vyhrotila svůj vztah s úřadem, který jí dává souhlasné stanovisko. V návalu sebekritiky (a její anglické verze, plné děsivých chyb) na stále veřejném Instagramu si majitel neodpustil žertík, nad kterým můj kamarád, několik let úředník (ano, včetně státní úřednické zkoušky), pobaveně a udiveně pokýval hlavou s tím, že to jsou snad říšská razítka. :-) Znovuotevření údajně nebude dřív než po prázdninách, pokud vůbec.

Zdroj: (Dočasně veřejný) Instagram Kaple Brno.

S téměř půlročním zpožděním jsem zaznamenal uzavření kavárny Praha v Brně, cenného alternativního prostoru, jehož hudební podkres i kulturní akce patřily k tomu nejzajímavějšímu v Brně.  

Praha v Brně i její minimalistické beaty jsou minulostí. Nyní zde funguje výčep s jedním kohoutem v přímé péči Moravské galerie v Brně a dle vyjádření sympatického mladíka je zatím v plánu série kvalitních ležáků. Kde jinde než u velkého muzea výtvarných umění očekávat důslednou péči o nabídkovou tabuli?

NIJA’S POKE’ BAR před pár dny na Facebooku oficiálně potvrdilo konec a počet brněnských podniků s havajskými miskami zdravé stravy a štěstí se tak snižuje na jednu v podobě Pokecz na Baštách.

Skončilo i DaVinci na Kozí, čtvrtý podnik na místě, kde se před několika lety v komicky rychlém sledu vystřídaly tři jiné provozovny a jen těsně jsem zde zažil poslední espresso od jednoho z bývalých baristů Parnasu. Podle malůvek na skle lokálu, jehož interiér je nyní skryt za závěsy, mám silné podezření, že to tu pohlcuje Aloha odvedle, bar, který mi byl a je nesympatický svou ukřičeností a tím, jak velmi substandardní hudbu pouští naplno do celé ulice.

Už na počátku třetího týdne vytáhl Hotel Pegas, provozovatel kavárny v 1. června otevřeném obchodním centru Secese, svou akční nabídku. Nevšiml jsem si, že by to nějak zabralo.

K mání za odstupné je 380 metrů čtverečných letité pizzerie a diskotéky Ratejna na Dvořákove vedle rohového Copy General. Nikdy jsem tam nebyl, ale soudě dle fotografií interiéru na Sreality.cz to tu nevypadá zle (pěkná comicsová výzdoba). (Jen pro úplnost dodám, že jsem si při cestě z Take Five na Staré osadě povšiml a na Facebooku následně ověřil, že už je delší dobu zavřené Redwall Cafe u výjezdu na okruh směr Juliánov a Líšeň. Pamatuji časy, kdy to v širokém okolí byla jediná celkem přijatelná kavárna). 

Nového majitele hledá i 600 metrů restaurace ve firemním areálu na Londýnském náměstí u zastávky tramvaje Centrální hřbitov. Historicky zde sídlila třetí provozovna kavárny a restaurace Jedna báseň (lidé z brněnské pobočky Seznamu dříve jezdili na obědy do jejich restaurace naproti Kauflandu), která odtud utekla kvůli vysokému nájmu a následující pronajímatel z jedné z velkých brněnských gastroskupin to tu balí také. 96 375 Kč čistého nájmu opravdu není med a už dávno předtím ve stejné části budovy skončila jedna ze čtyř brněnských kaváren, které mají/měly v názvu slovo Park.

Bude to stačit? Promo výčepu na nám. SNP v Černých Polích.

Brno plánuje rekonstrukci legendární lidové restaurace/výčepu Severka na Zahradníkove. Kdysi mě tam stáhli spolužáci na jedno příšerné pivo a od té doby jsem tam nevkročil. Město nabízí, že bude náklady na opravy ve výši 1.4 mil. Kč umořovat v budoucím nájmu, ale najde někoho, kdo do toho půjde? 

Za 42 800 Kč se nabízí 175 m² (ale je tam i pákový kávovar a Fiorenzato) podniku VÍNO HRUŠKA na Baštách. Vydrželi zde, pokud si pamatuji správně, tak rok a půl, ale firma podle všeho není úplně malým hráčem, čemuž napovídá přítomnost dalších 25 provozoven v ČR i na Slovensku.

Povšiml jsem si, že se na Srealitách nabízí i 38 metrů prostoru, jímž dost možná bude kavárna Secese (prvních pět fotek totiž ukazuje kavárnu z různých úhlů), která, stejně jako celá obchodní galerie na Starobrněnské, zahájila provoz 1. 6. Tomu by napovídala i rekordně rychlá akční nabídka na ceduli venku. A 39 000 Kč měsíčně je očekáváno od budoucího provozovatele prostor na Vídeňské, kde nyní sídlí cukrářství Liselotte. Delší dobu zkrachovalá “instagramová cukrárna” Nany naproti Cukru je pak nabízena za 30 000 Kč.

Prostor, kde mělo obchod s vínem a delikatesami Retro Consistorium (a předtím pár měsíců fungující a třípatrová Divná paní), je k mání za 29 000 Kč a volná je i pobočka Carmel, takto odštěpek Poe Poe v přízemí obchodního domu Tesco na Dornychu (127 metrů za 95 000 Kč).

Programově brazilská restaurace nabízí tradiční speciality své země, tedy smažený sýr a smažený řízek...

Dlouho jsem neviděl tak neatraktivně působící žebra. A ten chleba? Kde je vidět nějaká starostlivost a péče? 

Food Bar Brasilis a jeho příspěvek do brněnského gastrodesignu.

Mobilní stánek Kofi Kofi naproti Roses povýšil a opanoval prostory kavárny a bistra, které před pár měsíci ukončilo svůj provoz (v pozadí). Přiznám se, že moc nechápu spolupráci na kvalitu sázející zmrzlinárny s podnikem, který má jako standardní směs 50:50 a jehož cílem je rozdávat radost a ne dobrou kávu. Je toto nezbytné, když jsem jsem v jejich hlavní provozovně v Komár Kafe na Kounicove v uplynulých dnech opakovaně viděl dlouhé a stabilní fronty?

Když jsem se před prudkou přeháňkou schoval v průchodu na Husove, padl můj zrak na ceduli kavárny Baru Baru a protože mám dobré srdce, šel jsem upozornit majitelku za barem na vypadlé písmenko. Ta byla v lokále sama (s další slečnou před barem, která na mě působila dojmem kolegyně), mile mi poděkovala s tím, že jsem hodný a že si toho prý také všimla. Výborně, tak proč to tam zůstalo? Tahle netečnost je pro mě nepochopitelná. Co kdyby šel kolem po obědě na Špilberku třeba Andy Hayler? :-)

Vinná galerie je tradiční podnik a nemyslím si, že Nespresso automat je to, co mu právě schází...

1. června (znovu)otevřela Mlsná holka mezi Sky Ice Barem a Axiomem na Poštovské. První den, ze kterého pochází toto foto, je vždy výjimečný, ale i v průběhu celého měsíce zde měli velice slušně zaplněno a snad nepřekvapí, že až na naprosté výjimky to byla holčičí záležitost. Prázdniny a následující půlrok tedy ukáží, zda jsem se ve své skepsi s x-násobně větším prostorem trefil anebo to děvčata zvládnou. Žádné z nich na mě ovšem nepůsobilo nijak vlídně, úsměvy téměř úplně chyběly. Mají zde stále Fiftybeans (bez dalšího upřesnění, takže předpokládám, že půjde o nějakou směs na espresso) a stále jsem se neodhodlal dát si zde donut. Proč? 1) Každý stojí 60 až 70 Kč a neexistuje žádná základní verze bez spíše větší než menší míry zdobení. 2) Zeptal jsem se, kdy jsou koblihy (pardon, donuty) nejčerstvější, kdy má člověk přijít, aby je vychutnal v nejlepším stavu a zklamalo mě, že je nepečou průběžně po celý den, ale jen ráno, pak je zdobí, takže ta nejvíc “fresh” verze má po vystavení do vitríny už hodinu života za sebou. Tak jako risotto nebo soufflé, i kobliha se musí dostat na stůl co nejdřív po přípravě (extrémně rychle ztrácí svou vláčnost, nadýchanost a vlhkost) a tak zatím zůstanu u těch v Polsku, které většinou dostanu ještě teplé a za třetinu ceny s sebou.

Opakovaně jsem na blogu vyjadřoval pochybnosti o účelnosti nákupu nákladných kávovarů a mlýnků a to především v čase stávající krize a zejména v místech, kde je nevyužijí anebo nakládají se surovinou, která má své limity. A tak jako některá ekonomická či marketingová periodika informují o přesunech klíčových vedoucích pracovníků, i já (občas) zmíním zajímavé “transfery technologií” v této oblasti. :-)

Na prvním místě mě zaujal pravděpodobný osud bílé Faemy E61 Legend, které dalo vale přerovské Nebe počká. Kávovar, a předpokládám, že je to on, jsem před pár dny zaregistroval v připravovaném Salute Brno. (Podnik pochopitelně neotevřel “příští týden”, jak mi bylo řečeno v osobním rozhovoru.) Zlínské KAFÖ vyřešilo boj s místem na baru tak, že si místo předpokládaně jednoskupinového stroje pořídilo opět dvoupáku a možná ještě o chlup větší. 

Jen pár dní po nalezení prvního brněnského kavárenského Kees van der Westen (Spirit) v Take Five na Staré osadě se pochlubila Industra strojem téže značky pro jejich kávové kurzy a aby byla radost ještě větší, opatřili si v Brně i Česku méně běžný mlýnek Ceado E37S. Dlouho jsem neviděl tak zářícího baristu. :-) A majitel Kafecu láká po znovuotevření na jejich La Marzocco. 

A v Momentě zbyl jeden mlýnek, konkrétně Mythos 1, takže obchoďák tam už byl. :-) Z designového hostelu a kavárny na Křenové zmizel pákový kávovar i mlecí stroj a obojí bylo nahrazeno profesionálním Nespressem, podle všeho Aguilou 220, kterou měli také v Ocean 48 na České (nyní menší Nespresso) a používají ji i U Tomana nebo v už otevřeném Masném růžku.

Momentka z expandující zahrádky SKOGu přináší další označení pro espresso, ale beru to s úsměvem, protože zároveň nabízejí i cenové zvýhodnění v podobě kafe s sebou. Dobré pro babičku se skořepinovým koflíčkem nebo všetečného zákazníka s vyladěným silnostěnným porcelánem.

Celá ta posedlost se (super)drahými kávovary jako statusovými symboly mi ve vší upřímnosti připomíná chlapce ze základní školy, kteří se trumfovali, který z nich má lepe seřízené hodinky, lepší mobil nebo kdo dále...víte co. Opravdu by mě zajímal průběh úvah při nákupu vybavení a to zejména u párů, které si často kavárnu otvírají společně (ženský pohled na věc). Když jsem šel o víkendu přes Veveří do centra města, cosi mě zarazilo ve Vinné mušce na Slovákove (vedle Maryny) a tak jsem nakoukl dovnitř. A co myslíte? Byl tam? Ano, byl. Karmínové(?) La Marzocco a vedle nákladný Swift téže značky s oběma zásobníky napůl zaplněnými (nový nabízejí Nordbeans za 105 300 Kč bez DPH). 

A káva? Nedal jsem si. Na můj dotaz, co v tom melou, mi slečna nebyla s to odpovědět a začala hledat ve skříni u okna sáček (obyčejná Brazílie z pražírny ze Staré osady, protože jim prý nejvíc chutná) a úplně mě odrovnalo trochu hrdě znějící prohlášení dotyčné, že mají nejlevnější kávu v Brně (a ano, prý 25 Kč/1 EUR jako v Itálii). Když jsem byl dotázán, zda mám pražírnu, odvětil jsem, že nikoli, ale že mám svůj E61 kávovar a své Fiorenzato a na to mi bylo řečeno, že “to jste asi šťastnej člověk”. To jsem, potvrdil jsem dotyčné a ještě deset minut poté, schovaný pod nedalekou střechou během přeháňky, přemýšlel o absurditách nakládání s kávou a technologiemi v Brně. Prý jsou hlavně vinárna, což naprosto chápu. Méně už ale to, proč si tam postaví vybavení za statisíce.

Zmrzlinový “display” kebabárny Abu Rami na Lidické se neustále mění. O kolika podnicích v Brně to můžeme říct?  

Tak zavřeno nebo otevřeno? Jsem z toho jaksi zmatený. BarCafé Éléphant je další vděčné místo pro analytiky gastrodesignu v Brně.

Cattani grill & chill to asi nějak nedává. Na Facebooku mají menu z 2. června a jinak nic a ještě jsem u nich na Josefské neviděl otevřeno. Podnik se, zdá se mi, stále nemůže najít (podivný italsko-český pravopis u špaget a další variace klasického sýra Grana Padano).

Podnik s tmavými italskými zrnky na polepu a naturálním gelatem zřejmě finišuje v přípravách na otevření. Včera odpoledne jsem totiž viděl pravděpodobného majitele se zářivou reflexní kšiltovkou a svinovacím metrem vyměřovat zahrádku. Bude to krása, že?

Červen byl i ve znamení boje s rasismem, který často nabíral absurdních podob. Vandalové spíš než pokojní demonstranti vypálili mimo jiné Starbucks na Melrose Avenue v Los Angeles, popel na hlavu si sypal Matt Perger a i La Marzocco utrpělo šrám. Převážně průmyslovým zmrzlinám dostupným v Brně jsem se věnoval tady a kvantum nových podniků, které čekaly s otevřením na odeznění omezujících opatření, bylo probráno zde a zde.

V průběhu měsíce jsem zaznamenal pozvolné zvýšení cen kávy, limonád i kořalek v některých brněnských podnicích, přičemž nejpatrnější (nikoli nejvyšší) byla pro mne cenová úprava u Monogramu (z menu vystaveného před podnikem a na Facebooku už od 20. dubna lze vyčíst, že espresso je nyní za 49 a cappuccino za 59 Kč a pokud se nepletu, došlo tak od konce února, kdy jsem tu byl na poslední směně “skandinávského” baristy, k nárůstu o 4 Kč u obou nápojů). 

Červnové výběrové pojednání brněnských předzahrádek načneme u BarCafé Éléphant, kterému rozhodně nechybí originalita. Abstraktní drátěná konstrukce “patia” mi silně připomněla klasická díla cyberpunku jako Neuromancer nebo System Shock.

Hudební stojan jako nosič menu? Inu, proč ne. Čajovna a indická restaurace na rohu Kozí a Kobližné má tyto dva a co jsem si tak všiml, rozhodně to poutalo zájem kolemjdoucích. 

(1) Zahrádka Jekyll & Hyde pro mne představuje jeden z nejtěžších interpretačních oříšků v rámci brněnského gastra. Je to nenápadná narážka na pojetí cirkusu, jak jej známe u Felliniho anebo jde o odkaz na modernistickou scénografii Ďagilevových pařížských baletů? Je ovšem také možné, že jde o to nejlepší z některého z brněnských bazarů a je zbytečné v tom hledat nějaký hlubší záměr nebo koncept. 

(2) Pohled na zahrádku Jekyll & Hyde z jiné strany. V posledních dnech měli docela smůlu, protože kdykoli ji vytáhli, začalo pršet. Nikdy jsem tam však nespatřil žádné hosty.

Tak trochu jiná zahrádka aneb Četba u domácího cappuccina. Papírové číslo týdeníku je dar od kamaráda, se kterým jsme byli na pivu v JBM Draft House. Byl jsem naplněn dojetím, neboť obdržet papírové vydání milovaného časopisu je vskutku znak přátelství :-) Jelikož vím, že mezi čtenáři blogu je několik IT specialistů/informatiků, zvláště pro ně připojuji odkaz na jinou a velmi tematickou titulní stranu výtvarnice, která stojí za obálkou tohoto vydání. Motherboard. 

Bylo to trochu peklo, neboť jsem čekal přes 3 týdny až dorazí kamion s židličkami se zelenou konstrukcí, ale vybíral jsem tuto barvu tak, aby mi ladila nejen se zeleným trávníkem, keři a stromem na dvorku, ale také provedením oblíbeného šálku na cappuccino a neutrální bílou zdí vlevo. Tyto skládací stolky a židle jsou naprostá klasika a tvoří nedílnou součást historie nejen brněnských kaváren a dalších gastronomických provozů. Na obrázku typické červnové cappuccino s velmi příjemnou krémovostí a lhostejností vůči latte artu (15/20). Fascinující je, že podoba konzumace na domácí cvičné/chráněné zahrádce je úplně jiná než u počítače, v posteli nebo jen tak v bytě. Člověk nikam nespěchá a kávu si skoro až “šetří”. :-)

Pátek a víkendy jsou v IKEA časem pro otrlé. Proto jsem pro “zahrádku” vyrazil v pondělí po sedmé večer a byla to naprostá paráda. Nábytek ve stanu venku a z celého obchodního domu jsem zaregistroval pouze nevyužité konstrukce pro crowd management.

A jestliže byl květen poměrně pestrý co do ochutnávání výběrových káv, červen byl snad první měsíc, kdy jsem se spolehl toliko na domácí zdroje a zvládl celé kilo oblíbené Itálie, přičemž mnohá cappuccina i cafe latte byla na úrovni 15/20 a tři i za 16/20. To by se ovšem mělo v červenci a srpnu změnit, neboť jsem už maximálně natěšený na putování po českých, slovenských a možná i maďarských a polských výběrových kavárnách. Vždyť kdo by si nechtěl udělat výlet za kávou třeba do Nového Města na Moravě, prozkoumat nové velkorysé investice ve Zlíně, zkontrolovat vodu v Piešťanech anebo podlehnout enigmatickému názvu výběrové kavárny v maďarském pohraničí? :-)

Po delší době jsem se vrátil na podnět kamaráda do JBM Brew Lab (podle všeho přejmenovaného na JBM Draft House, přičemž původní jméno zůstalo pro pivovar) a u pár třetinek mě moc potěšil nejen jeho dárek, ale i to, že podnik připravil celkem příjemnou zahrádku, poprvé zde hráli potišeji hudbu a zejména upravili nejen z mého pohledu neúnosné ceny piva. A i servis byl fajn. K nejzajímavějším pivům měsíce patřila tato: úžasně lehký, čistý a pitelný ležák 12° Everyday Life od Sibeerie, silné a krémové speciály od Zíchovce a Zhůřáka v Ochutnávkové pivnici a Hluché zmiji (obojí bude ve výroční TOP 10) a také 11° ležák Fagan, jehož jedna a konkrétní várka v Air Cafe byla zatím z produkce pivovaru nejlepší. A jedno z piv od Zíchovce se pro mě stalo prozatimní letošní jedničkou (viz úvodní foto a popisek).

Po fantastickém zážitku v podobě Double Juicy Lucy jsem šel pomalu po levé straně Veveří (směr do centra) a při náhodném pohledu přes rozkopanou ulici mou pozornost upoutala tato cedule. Vrátil jsem se asi 50 metrů a nelitoval jsem.

Podíval jsem se i na druhou stranu a ani tady jsem nebyl zklamán. Porcelán s cappuccinem na ceduli je Piazza d’ Oro. :-)

Velkou radost mi udělalo jedno malé jídlo a jeden chléb v La Bouchée. Jejich vepřová mozaika (v lístku uvedena jako Presovaná uzená kýta z Mikrofarmy s petrželí, naše nakládaná zelenina, pečivo) byla opravdu delikátní s výtečnou texturou a intenzivní, hlubokou a komplexní chutí (16 – 17/20, což je jedno z nejvyšších hodnocení, jaké jsem kdy dal jídlu v brněnském gastrozařízení a i karamelizovaná cibulka byla výborná (skoro 16/20 a krásně doplňovala maso) a domácí chleba nebyl zlý (13 – 14/20), ale opravdu mě okouzlil tousťák z produkce Pablo Escobar – silných 16/20 a o tom, že je od firmy, vůči níž mám etické výhrady, jsem se dozvěděl až jsem ochutnal – a pochopil jsem, proč je tato varianta chleba dle konsensu několika praktiků považována v Brně za nejlepší (pro mne kvalitou srovnatelné se Signature od Chleba Brno v časech, kdy byl tento nejlepší). Zhruba o 14 dní později jsem si chtěl zážitek zopakovat, ale ač byla mozaika stále dobrá (skoro 14/20), velmi vysoké úrovně první verze bohužel nedosáhla. Toustový chléb byl tentokrát z předchozího dne a nemusím asi říkat, jak takový toustový chléb chutná. Radost mi ale spolu s první verzí mozaiky udělal i velmi redukovaný domácí sulc s kousky kuřete, který, ač kyselejší a výrazně inklinující k mrkvi, patřil k nejlepším “aspikům”, jaké jsem kdy měl (skoro 15/20).

První varianta vepřové mozaiky v La Bouchée.

Ve spojení s toustovým chlebem zatím nejlepší jídlo roku 2020 (viz hlavní text).

Ač mám vážné námitky vůči image podniku Pablo Escobar, jejich čerstvý toustový chléb si zaslouží velkou chválu. Textura, vůně i chuť byly výborné.

Druhá podoba vepřové mozaiky pro mne bohužel zaostala za první verzí.

[summazin]

Oněch deset důležitých alb / komentovaná facebooková výzva, druhá část

 6. PERFUME GENIUS —  PUT YOUR BACK N2 IT

Queer zjevení, které se ke mně dostalo hned dvěma směry. Nejprve od básníka Ondřeje Hanuse, konkrétně klipem Slip Away. V tu dobu jsme si ovšem s Ondřejem posílali zejména black či death metalové kapely, takže ani v tomto případě, jakož i v mnoha minulých se nepodařilo na prvním pokus. Dokud jsem se tedy neseznámila s básníkem, hudebníkem a nakladatelem Alešem Kauerem. Víte, že občas vypadá jak Bowie? Ale o tom jindy. Zkrátka: Perfume Genius (dále PG), vl. jménem Mike Hadreas, si mě získal právě skrze Aleše, který o něm neustále mluvil. Začala jsem se tedy tvorbou PG intenzivně probírat. Než ho vůbec začnete poslouchat, nutně vás na něm upoutá jeho vizuální identita. Jedná se umělce velmi jemných rysů, ovšem s poněkud protáhlým, lehce smutným úsměvem. Obličej jako mim, na těle však korzet, latex nebo spousta velmi genderově neutrálních modelů oblečení. Už od počátku je tedy jasné, že půjde o zvláštní kabaret. Škála nálad písní PG je ovšem stejně široká a veliká jako jeho šatník.

Jak je z předchozího článku nejspíš já (a navíc mě většina z vás zná), jsem člověk poněkud temnějších a smutnějších poloh. Přesně proto tedy v tuto chvíli pominu hity jako Queen a rozepíšu se právě o albu Put Your Back N2 It. Jedná se o album s minimálním názorovým obsazením, dominantní roli zde hraje klavír, navíc ještě nikoli okázalou a ekvilibristickou, Hadreas zkrátka udeří do kláves pouze tehdy, když je třeba. Občas si vezme na výpomoc kytaru, ale i tak jsou takřka všechny písně na desce výlučně s klavírnim doprovodem. Co do textů, jejich téma je povětšinou konfrontace s nějakou překážkou - často intimní, jak tělesně (AWOL Marine), tak psychicky (No Tear). Paradoxně nejsilnější jsou ovšem ty písně, které se vyrovnávají s určitým druhem slabosti, nedokonalosti, či jsou dokonce konfesijní, jak je tomu v případě Take Me Home: “Take me home, tend to me / Baby lay me down easy / For I have grown weary on my own // ... // I'll be so quiet for you / Look like a child for you /Be like a shadow of a shadow / Of a shadow for you” 

Snad jedna z nejtemnějších písní se jmenuje příznačně Dark Parts, vypráví o sexuálním zneužívání zpěvákovy matky ze strany jejího otce: “The hands of God were bigger than grandpa's eyes / But still he broke the elastic on your waist / But he'll never break you, baby” Navzdory textu je ovšem píseň překvapivě rychlá a s pozitivním vyzněním, tj. promluvou syna k matce, který jí slibuje, že všechnu tu temnotu od ní přijme a navždy ji v sobě schová. Obdobně laděnou, ovšem pomalejší písní, takovou poněkud pokřivenou baladou je Hood: “You would never call me baby / If you knew me truly / Oh, but I waited so long for your love / I am scared, baby, that I can't keep it up for long” Lyrický subjekt je zoufalý a přiznává, že jeho minulost či jeho osobnost není tak příjemná, jak to navenek vypadá. Ale nakonec v rukou svého milého “tiká jako bomba” a užívá si lásky, ve kterou skoro ani nedoufal. Paradoxem je, že videoklip k této písni se Hadreas dočkal mnohé kritiky, a to jen na základě toho, že v něm objímá a intimně se dotýká jiného muže. Na konci písně se ovšem beztak ozve: “I will fight, baby, not to do you wrong”

7. DUNAJ — ROSOL

Devadesátková legenda, která se ke mně dostala naprosto nedevadesátkovou cestou. Na svém prvním ročníku Šrámkovy Sobotky jsem se zatoulala na tvůrčí básnickou dílnu, kterou ten rok vedl Jaromír Typlt. (Pokud se vám zdá, že ho nezmiňuje poprvé, nebojte, Typltů ještě bude.) Na frekventantech a frekventantkách dělal různé pokusy, ať už šlo o sběr konkrétních textů v okolí, či doplnění verše od D. Ž. Bora. A najednou jim zahrál Barvy. Báseň Ivana Wernische, kterou zhudebnila jakási skupina Dunaj: “ Listy / co by jiného / než padají” Myslím, že tutéž píseň hrál i na schodech galerie Šrámkova doma, když nadešel závěrečný večer festivalu.

Samozřejmě mě tehdy, co chudou studentku, nenapadlo nic jiného, než se prohrabu pirátskými úložišti. Byla tam celá diskografie, a přestože se někdy přistihnu, že si jen tak zpívám “wa-hoo, wa-hoo-a”, nejzásadnějším albem pro mě zůstává Rosol. Nejspíš proto, že tolik nezabředalo do mysticismu, což mu ovšem nijak neubralo na abstraktnosti textů. Bylo špinavé. Z nahrávky se ozývaly výkřiky, které zvláštním způsobem ladily s tou kovově drnčící basou. Textově - misantropie, namířená v půlce případů i vůči vlastní osobě, názvy jako Čumilové, Kobylky, Holé hlavy, za tím vším kupříkladu Pavel Fajt nebo Vladimír Kokolia. Jak jinak by taky mělo vypadat album, na němž se usilovně křičí: “Stihomámo, vrať se dom!”

8. FILIP TOPOL — STŘEPY

Abych hned na začátek vyjasnila svůj postoj k Psím vojákům: jednalo se o jedinou kapelu, na kterou jsem se bála chodit. Písňové texty Topola Filipa mi byly vždycky blíže než básně Topola Jáchyma. Snad protože, že jednoduše řezaly, snad proto, že Filip Topol vždycky spíš řval a deklamoval, než zpíval. Jako každý, kdo hrál Žiletky na kytaru, jsem měla po jejich dohrání prsty od krve. A jednoduše jsem se bála, že tu originální verzi zkrátka nedokážu vydržet. 

Když Topol zemřel, četla jsem si v jeho textech, hrabala jsem se v Nedorym, ale nemělo, nemělo to tu sílu. Mám vlastního, vnitřního Nedoryho, ten Topolův zemřel spolu s ním. Ani studiové nahrávky už nemají tu sílu. Autor-básník je tam vycizelován, přesně proti smyslu Psích vojáků, kmene válečnic a válečníků. Co ale zůstalo, jsou Střepy. Topolův melodram o absolutní izolací, ožívání neživých věcí, o komparaci toho, jak netečně ubíhá rok, ale jak děsivě se chovají lidé ve světě, všechno to se zvukovými chybami, šustěním a šumy. Ryzí Filip Topol. “Jsem jenom Dvůr / odsouzenec k bytí / který život zná / a neví, co je žití” 

Všechny ty Russian Mystic Pop op. nevímkolik, všechny ty Tak akorát dlouhé, všechna Černá sedla, ta celá tragická stylizace i tragická životní zkušenost, to všechno je koncentrované ve Střepech. Když se nad tím člověk zamyslí, asi by se těžko mohly jmenovat jinak. Symbolizují rozpad. A řežou.

9. WWW — NEUROBEAT

Slíbila jsem, že o Typltovi bude ještě řeč. Tentokrát ovšem půjde o Lubomíra Typlta, malíře a zároveň textaře (a kdysi trumpetistu) skupiny WWW. Představovat je snad ani nemusím, uvedu tedy pouze obecnější důvody, proč zrovna v mém posluchačské vkusu mají tak významné místo - protože se s prostředky, jako je rap, elektronická hudba, beaty, scratchování snaží dělat pomalu jako jediní na zavedenější scéně něco invenčního a originální (pominu teď odnože socka-rapu aj., které jdou svou vlastní cestou). Přiznám se, že celý label BigBoss, resp. jeho hiphopoví/rapoví umělci jsou ve srovnání s prací Lubomíra Typlta a Ondřeje Sifona Anděry pouzí diletanti, byť by prodeje mohly říkat opak. Všechny ty principy, na kterých totiž WWW stojí, jsou totiž v českém kontextu jediným adekvátním využitím síly slova, pokud má být rapováno či polozpíváno s patřičným hudebním doprovodem. A ne, kromě již zmíněného socka-rapu tu není nikdo další, kdo by dělal něco originálního.

Samotný Neurobeat je první nahrávkou skupiny po zásadní pauze/reunionu a ukazuje, co dosud na české rapové scéně chybělo - důraz na slovo a umění je používat. Například legendární Lexikon lze považovat za regulérní fonickou poezii. Textově nemá Typlt vůbec daleko k surrealismu, občas ovšem i k nějaké poťouchlé, skoro až wernischovské poetice: “Karamel je cukr, co se už neuzdraví.” Důležitý je i hlasový kontrast mezi Sifonem a jeho částečně česky, částečně cizím jazykem zpívající manželkou, architektkou a zpěvačkou Milesou. Na českou hudební scénu se v případě WWW nevrhl další z macho-projektů, ale spíše mnohohlavá saň s jedovatými zuby. Ostatně i vizuální stránka koncertů či alb WWW, založená především na tvorbě Lubomíra Typlta, je něco, co lze jen stěží přehlédnout.

10. KYKLOS GALAKTIKOS —  OSA DOBRA

Většina této desítky důležitých alb není příliš pozitivní. Nebo není pozitivní vůbec. Proto na jejím konci uvádím právě Kyklos Galaktikos, Původně se jednalo o volnou multižánrovou platformu (doporučuji alespoň záznamy jejich divadelních představení v Altě, od nichž by se současní mladí konceptualisté leckdy mohli poučit. V případě kapely mám ale na mysli Jana Buriana ml., Jaroslava Hrdličku a Johanu Matoušková. 

A proč vlastně KG? Protože opět snad jako jediní pochopili, že humor se dá dělat i sofistikovaně a na úrovni (ano, mířím tím na PSH a jejich hity typu Vim já). První track desky Osa dobra zaujme už vysamplovanou znělkou seriálu Návštěvníci a následným ironicky vychloubačným představením kapely. Hned další track se jmenuje judr.mga.phdr.csc. Místo komentáře doporučuji spíše jeho poslech, hned se vám, milí čtenáři a milé čtenářky, bude na vaše fakultní či celouniverzitní představitele a představitelky lépe koukat. Pro ty, kdo by poslouchat nechtěli, uvedu tedy alespoň krátký příklad z refrénu: “vytáhni mi profesora / pohlaď mýho prorektora” Deska Osa dobra ovšem není pouze o humoru. Najdeme na ní jak zhudebněné textu A. Artauda či svérázný remix již zmiňované skupiny Dunaj, resp. její písně Jednou. Vedle toho můžeme objevit i kritiku korporátů (Firma), pokroucenou pohádku o Karkulce či připomenutí nemožnosti vyváznout z koloběhu života, resp. připomenutí vlastní konečnosti v písni Stará škola: “můj praprapraprapraděda / a tvůj praprapraprapraděda / měli voba těžkýho Elzheimera / a toho teď máme i my dva”  Bohužel, Kyklos Galaktikos již ukončili činnost.

———

A příště? Třeba zase něco o knihách.

[letapane2017]

Den třetí

Alverca de Ribatejo - Azambuja (29.5 km)

Tak dneska přišla řada zase na mě. Už nebudou tak cool pozdravy jako včera a předevčírem, protože smích už nás přešel. A to je tohle teprve začátek!!!!!!!

Nicméně… včera jsme měli opravdu štěstí na ubytovaní, protože ta sympatická tělocvična, která byla celá jenom pro nás, byla vyborně situovaná, takže jsme to měli všude blízko. A hlavně jsme měli odejít před šestou hodinou ranní, takže budíček byl v 5:30. Večer jsme se toho obávali, ale byli jsme tak znavení, že jsme usli před desátou, takže vstávačka nebyl problém. Ráno bylo krásné počasí. Chládeček a tak. Zašli jsme na kávičku, která byla fakt dobrá, až na pěnu, která byla fakt odporná. Ale za jedno éčko dobrý jako. No a pak jsme vyrazili…

Prvních deset kiláčků úplná pohodička. Pak začalo pršet. A kdyby to byl jen deštíček, ale byl to fakt jakože déšť. Pořádnej! No tak jsme nahodili naše bombový pláštěnky a šlo se. Díky nim jsme asi vypadali fakt sympaticky, protože nám taková fajn nikeová lady ukázala cestičku, kterou jsme přesně potřebovali najít. Pak dokonce i pršet přestalo a my jsme se ztratili. Nejspíš nám chyběli krajnice, protože jsme se vydali podél protihlukové stěny dálnice. Museli jsme sice přelézt nebo podlézt pár ostnatých drátů, ale to nám nevadilo, protože tou dobou jsme byli ještě všichni #FullOfEnergy a mysleli jsme si, že aspoň směr máme správnej. Ale jako bohužel. Tak nevadí no… tři kiláčky sem, tři kiláčky tam.

Tenhle zážitek byl fakt silně demotivující. Takže pak přišla ta nejtěžší část. Mělo to být jen pět kilometrů, ale cíl se nám pořád záhadně vzdaloval. Ale po nějaký době absolutního ticha (protože už ani Vojta neměl sílu na fórky xD) jsme konečně došli do maličkého městečka Porto Novo, kde jsme sehnali meloun a na hodinu to kempli na obrubák. Kolemjdoucí se ani tolik nedivili, že si tam děláme ze země stůl, tak jsou asi zvyklí. Já bych se na nás teda asi koukala dost blbě xD.

Ale odpočinuli jsme si a vyrazili jsme opět plný sil na poslední úsek dnešní cesty. Všichni jsme byli nadšení, když jsme zjistili, že zbývajících 7 kilometrů půjdeme po krajnici portugalské rychlostní silnice. No ale ta krajnice byla jak pro krále! Nádherná!!! Tam se šlo jedna báseň. A dokonce ani já, jako nejslabší článek skupinky, jsem zpočátku neremcala, protože jsem se zabavila počítáním žlutých aut a tak. Fakt to docela uteklo. Obkroužili jsme dva kruháky a na tom třetím se konečně odbočovalo vlevo přímo k supermarketu. Nakoupili jsme nějaký konzervičky a neobtěžovali jsme se vzdálit ani deset metrů a opět jsme skončili u obrubáku opřený o zeď supermarketu s dokonalou hostinou. Tady už lidi koukali trošku blbě, ale nám to nevadilo, protože každý další krok by byl prostě čím dál víc bolestivej.

Po obědosvačinkovečeři jsme se dlouho přemlouvali, ale nakonec jsme zvládli vstát a dojít čtyřista metrů k nejbližší lékárně, kde jsme dali jedenáct éček za voltaren. Kdo potřebuje jíst žejo. Bolest prostě nesmí bejt! No a pak jsme zamířili k Bombeiros Voluntarios, že by nás třeba mohli nechat přespat a v noci vzít na výjezd. Byli docela sympatický, ale poslali nás k místnímu kostýlku, že už tam na nás čeká paní. No… nevim kde čeká, ale tady ne. Už hodinku tu sedíme a nic, tak nejodolnější Meister Jäger skáknul pro pivínka a čekáme dál.

Pilsnerka

[twessmess]

Portugalsko, aneb Po deseti letech na místě činu

Portugalsko. Země zašlé slávy, země, kde jsem přesně před 10 lety nechala kus sebe a hlavně země, jejíž velký kus si nosím pořád v sobě. Země, kde jsem si uvědomila, kdo jsem, co chci a že všechno můžu dokázat. Země, kde lidé nespěchají, jedí, pijí, zpívají. Jižané, kteří ale nemají horké hlavy. Melancholie, trochu stesk po dobách dávno minulých. Vůně ryb, silné víno. Země, kterou jsem si zamilovala, a nejspíš je to láska na celý život. A co je na tom nejlepší – do této země se vrátit s mojí další životní láskou.

 leden 2017

Mám chuť dát Pavlovi pozdní vánoční dárek, udělat něco bláznivého, připravit mu překvapení. Léta toužím vrátit se do Portugalska. Plán je na světě. Narážím na výhodné letenky Praha – Lisabon uprostřed letní sezóny. Neváhám ani minutu. Z Pinterestu stahuju malebné fotky ze všech koutů Portugalska a nechávám z nich vytisknout knížku. Letenku kopíruju na poslední stranu. Doma potom vyrábím papírové šipky, zapaluju svíčky a připravuju stopovačku, na jejímž konci čeká knížka. Překvapení se vydaří a o pár měsíců později balíme a letíme.

 20. 7. 2017 – Praha – Letiště Václava Havla

Bouře. Letištní zřízenci běhají po přistávací ploše v pláštěnkách. Proudy vody se řinou z černé oblohy, všude mlha, blesky. Třeštím oči na Pavla a prohlašuju, že nikam neletím. Proč zase já? Loni Funchal a letos tohle, abych se nenudila asi. V trafice zkušeně kupujeme plechovky Plzně, dvě preventivní do sebe liju téměř na jeden lok. Pavel se mi směje, ale následuje můj příklad. Vzlítání za bouřky, kdo z vás to má? Moje hrůza ale zřejmě vyslala do vesmíru tak silné vlny, že než jsme sedli do letadla, bouřka už byla někde v Úvalech a nad Prahou jasno. Uf.

O čtyři hodiny později se chystáme přistát v Lisabonu. Pěkně fičí a s letadlem to hází, já zelená zadělávám Pavlovi na frakturu prstních kůstek. Ten mě uklidňuje a pedagogicky rozptyluje slovy jako "podívej, támhle dole už je vidět ten dlouhej most!".

No a pak Lisabon. Flashback. Tady jsem přistála jako blonďaté trdlo před deseti lety a pár týdny. Jakoby to bylo včera! Nic se tu nezměnilo, támhle u toho stolu jsme s partou tenkrát pili kafe a loučili se. Kolem nás se ozývá moje milovaná portugalština, neboli skrumáž souhlásek s absurdní koncentrací hlásky "eš". Vždycky znova a znova mě to rozesměje.

Naskakujeme na Aerobus směr Cais do Sodré, nádraží, odkud jezdí pobřežní lokálka do Cascais – městečka, kde bylo před deseti lety mé hlavní působiště. Z nádraží vyrážíme vzhůru do čtvrti Chiado hledat náš hotel. Vláčíme kufry do prudkého kopce po dlažebních kostkách. Nostalgie. Lisabon, to je vichr a hlavně schody, moc schodů! Nekonečné, dlouhé, strmé, dlážděné a někdy pěkně uklouzané schody.

Dokonce ani u hotelu schody nekončí. Stoupáme s kufry až do posledního patra, odkud, pro jistotu, vedou ještě další schůdky na půdu, kde je náš pokojíček. Při slově pokojíček nepřeháním, ba naopak, možná je to dokonce eufemismus. Malinkatý kumbálek v podkroví, kde se člověk sotva otočí a prakticky nenarovná. Pavel tomu výstižně říká kajuta. Jak se záhy přesvědčíme, v Lisabonu je podobný pokojíček ještě celkem nadstandard. 

Holt málo místa. A to nemluvím o parkování. Zaparkovat v centru Lisabonu je mission impossible, dokonce i místní hasiči parkují svoji flotilu normálně na ulici. Úzké, prudké a dlážděné, samozřejmě.

Hned jak se ubytujeme, vytáhnu Pavla na procházku do sousední čtvrti Bairro Alto – čtvrti bohatě ozdobené girlandami, kde se nikdy nespí, ale slaví, tančí v ulicích a… hulí. A to fest. Přes dealery hašiše tu není kam šlápnout. A protože můj milý je Rychlonožka a před drogami dává přednost knize, v Bairru se mu dvakrát nelíbilo a procházku jsme stočili jinam. Do hotelu jsme se vrátili v noci, ušlí jak staré duše. Já jsem ráno přemýšlela nad tím, proč mám tak strašně namožené svaly na nohách a na zadku. Protože Lisabon – to je jako hodiny dělat dřepy v posilovně.

 Pátek, 21. 7. 2017 – Lisabon

Na nádraží Cais do Sodré si kupujeme permanentku na vlak a vyrážíme do (mého) Cascais, po stopách mé historie v dobrovolnické organizaci Rota Jovem (Cesta Mládeže). Dáváme si pivo v marině, a vydáváme se podél pobřeží k Boca do Inferno (pekelná ústa), tedy skalnímu oknu, kudy proudí příboj.

 Ukazuju Pavlovi místa, kde jsem působila jako dobrovolnice na světovém šampionátu plachetnic, jak jsem pomáhala nabušeným atletům tahat jejich lodě z vody (a jak jim to přišlo vtipný, že jim chce pomáhat blonďatej mravenec), jak jsem ovládala typy plachetnic a pomáhala štábu BBC navlíkat porty do kondomů, aby mohly snímat atmosféru přímo z lodí. Jak jsem s mladým Portugalcem hlídala parkoviště, jezdila na čtyřkolce, a jak jsem mu musela dlouze vysvětlovat, proč se nebudeme líbat (jeho argument zněl: ty jsi hezká, já jsem hezkej, tak proč bychom se proboha neměli líbat??). #MeToo

No a potom se vracíme do Lisabonu a po setmění vyrážíme do Alfamy a to je teprve zážitek. Alfama je ráj na zemi, ztělesněný genius loci, něco jako stará Praha, ale s minimem turistů. Labyrint uliček, balkonků, náměstíček, dým z grilů, hudba z útulných restaurací a barů, lucerny, girlandy. Všechno je autentické, opravdu tady bydlí starousedlíci, žádné matrjošky, žádné blikací nápisy. Hodiny se motáme uličkami s otevřenou pusou, večeříme na jednom z těch miniaturních dvorečků grilované ryby, potom vystoupáme až k hradu, zkoumáme, kam asi vedou různé tajemné točité schody, procházíme uličkami, kde nejde ani rozpažit. A azuleios, všudypřítomné, nádherné azuleios, neboli tradiční, původně maurské, modrobílé dlaždice. 

Jsme jako v tranzu. Zodpovědně píšu, že jsem nezažila místo s větší atmosférou než je Alfama. Alfama je má alfa turistických destinací. Na záda jí dýchá maximálně Porto, ale o tom později.

 Sobota, 22. 7. 2017 – Lisabon

Po snídani se vydáváme, jako poctiví turisté, na projížďku legendární tramvají číslo 28. V průvodci píšou, že je dobré tramvaj chytnout brzo ráno nebo pozdě večer, ale to úplně nestihneme, takže nasedáme teprve před polednem. A teda stojí to za to. Nejen, že jsou tramvaje narvané k prasknutí směrem do centra. Ony jsou narvané k prasknutí i směrem k výchozí zastávce v poměrně nezáživné čtvrti. Protože průvodce radí projet si trasu celou, nasedáme taky směrem kamsi do háje. Tváříme se jako velcí místňáci, kteří si frčí šalinou do práce, ale v cíli se nám to trochu vymstí. Celá tramvaj vystoupí a na povel řidiče se zařadí do fronty na cestu zpět (aby to bylo spravedlivé a každý měl šanci dostat se k oknu). Kromě nás tady evidentně celá tramvaj včetně řidiče naprosto jasně chápe, že místňáci 28kou opravdu, opravdu nejezdí. Nebo aspoň ne ve špičce.

Odpoledne pak strávíme v Oceánáriu pozorováním žraloků, mořských koníků, co mají místo čumáčků trubičky, rejnoků, mant, murén, medúz a mnohé další havěti v miliónech litrů mořské vody.

Večer si v naší půdní kajutě nachystáme obžerství. Tuňákové konzervy (chci žít v Portugalsku! čtvrtkilová konzerva tuňáka v olivovém oleji vyjde v supermarketu na €0.89!!!), olivy, sýry, víno. Chvilku řešíme problém, že v kajutě (pochopitelně) nemáme stůl. Pavel je ale muž činu, s potutelným výrazem zmizí na chodbě a za chvilku se vrátí s kusem skříně, co lohnul na patře. Piknik jedna báseň!

 Neděle, 23. 7. 2017 – Lisabon

Do Cascais se vypravíme hned ráno, protože máme ambiciózní cíl: půjčit si kola a vyšlapat na nejzápadnější mys Evropy, Cabo da Roca. Matně si pamatuju, že jsem se o to kdysi pokusila s kamarádkou Káťou, ale z nějakého důvodu jsme to vzdaly někde v půlce cesty. Takže je potřeba napravit si reputaci.  

Ale ten důvod nebyl jen tak nějaký. Sotva jsme vyjeli ze zálivu, ve kterém leží Cascais, velice rychle se mi vybavilo, proč jsem nikdy nebyla schopná dojet až na Cabo da Roca. A proč ani nikdy nebudu. Protože vítr. Sakra silnej vítr, regulérní vichřice, která šlehá tak, že člověk nemůže stát ani na nohách, natož šlapat na kole. A není to jen tak obyčejná vichřice. Je plná vlhké soli a písku z pláže, který ostře řeže do očí, takže je prakticky nedokážete mít ani otevřené. Zhruba v tom stejném místě jako před deseti lety, u slavné surfařské pláže Guincho, jsme oba s Pavlem hodili rybu v písečné duně nafoukané na cyklostezce a zcela vyřízení a rezignovaní zapadli do snack baru Muxacho na útesu. Když z bezpečné vzdálenosti a přes sklo koukáme na rozbouřený oceán, Pavel vytasí precizní (a hlavně pravdivou) surfařskou analýzu: "tyjo, každej litr vody si dělá svoji vlnu".

Nechtěla jsem před Pavlem vypadat jako vyměklá blondýna, takže o tom, že bude lepší to otočit, jsem nechala rozhodnout jeho. Když jsme za půl hodiny vylezli ven zpátky do toho pekla, silnice už byla zavřená páskou kvůli dunám, ve kterých se zahrabávala i auta. Takže o cestě na mys bylo rozhodnuto za nás.

Protože máme kola na celý den a je teprve krátce po poledni, vypravíme se ještě podél pláží do Sao Joao do Estoril, kde jsem byla o dekádu nazpět ubytovaná v sirotčinci. To je teda nostalgie na desátou, vzpomínám, jak jsme se tísnili jak na vojně v pokojích po 8 palandách, bez jediné poličky, s koupelnami, kde nás okukovali malí černoušci. Na pláži před sirotčincem s Pavlem poprvé skočíme do oceánu, voda je pochopitelně ledová. Ale po celém dni na kole je i ledová voda euforická.

Vracíme kola a cestou zpátky do Lisabonu ještě vyskakujeme z vlaku v Belému, při západu slunce je totiž potřeba nafotit most 25 Avril, evropský Golden Gate. 

Po setmění se potom procházíme po nábřeží a žasneme nad tím, jak to u vody žije, úplná lisabonská náplavka, živé bary, hudba a ty výhledy! Neodoláme a v jednom z barů si (barbarsky, ale co už) dáváme pěkně hustého točeného Guinessa, mňam.

Pondělí, 24. 7.  – Lisabon / Porto

Mise dne: auto. Aerobusem hrkáme na letiště, kde si máme vyzvednout skromný vehikl, kterým se budeme po zbytek dovolené dopravovat po Portugalsku. Dlouze, velmi dlouze hledáme kancelář naší půjčovny, než nás odchytí letištní zaměstnanec a vysvětlí nám, že naše půjčovna Interrent zde žádnou kancelář nemá a že máme v hale hledat muže s koženou brašnou (s cedulkou naší společnosti). Úplnou náhodou se přichomítnu k holčině, co v ruce zoufale třímá voucher s názvem stejné společnosti jako my, tak se jí přilepím na paty, odchytneme jakousi jinou holčinu, co má logo společnosti na triku. Než jí stihnu cokoliv říct, tak nám rukou pokyne, ať ji následujem a než se nadějem, sedíme v dodávce a jedeme někam pryč. Skvělý, teď nás vezou někam na orgány. Vysypou nás v jakémsi neklimatizovaném skladu, kde nás čeká několik dlouhých a horkých desítek minut ve frontě.

Když na nás přijde řada, začne mi kluk na přepážce vysvětlovat, že pro naše účely je benzínový prcek naprosto nevhodný a že na dieselu ušetříme desítky euro. Krčíme rameny, že teda když myslí, tak si vezmem diesel. Jenže ouha, v dieselu nemají žádná auta nejnižší kategorie, jako jsme měli rezervované, ale jen o €100 dražší Audi. Kluk čachruje papíry a tabulkami a tvrdí mi, že i s drahou Audinou pořád ještě ušetříme oproti benzínu. Opět krčíme rameny a podepisujeme upgrade, rychlá kalkulace na telefonu a kontrola cen paliv dává klukovi za pravdu. Když pak ve skladu čekáme na výdej našeho bouráku (buržousti se budou vozit audinou!), pípne mi na telefonu zpráva z banky, že mi půjčovna strhla z účtu nikoliv 100 euro navíc, ale rovnou 300. Zírám na displej, počítám, spekuluju, nechci být hned hysterická. Ale je to tam, černé na bílém, konto málem vybílené. Dvakrát se nadechnu a vyrazím zpátky na přepážku. Kluk se strašně omlouvá, že jsme se špatně pochopili, přestože jsem mu ukázala, že pojištění mám již sjednané z Čech, tak mi napočítal to jejich, přestože jsem mu řekla, že řídit bude jenom Pavel, tak nám napočítal několik euro denně za druhého řidiče a tak dále. Kluk všechno ochotně stornuje. Jsem tak v ráži, že ho nakonec i donutím downgradovat audinu zpátky na náš původně domluvený benzínový mikro-samochod. Uf, uf.

Jak se záhy přesvědčíme, rozdíly v cenách paliv nejsou tak dramatické a hlavně – člověk nakonec stejně vykrvácí na mýtném. Za těch pár dnů ježdění po portugalských dálnicích jsme nakonec zatáhli asi €150. Jak nám chybíš, Rakousko, kde se za půlku této ceny jezdí celý rok.

Když slavně nafasujeme malinkatý Peugeot (Pavel ho hned překřtí na Pažouta, příznačně), náš cíl je konečně pokořit Cabo da Roca, aspoň na čtyřech kolech, když teda ne na dvou. Když po dlouhých serpentinách vyskočíme z auta u slavného majáku a málem nás uragán sfoukne zpátky do Cascais, upřímně se smějem tomu naivnímu nápadu jet sem na kole. Makačka by to byla i bez větru. Rychle se pokocháme, vyfotíme a mizíme z té větrné hůrky, silnice do Cascais je kvůli dunám opět zavřená, takže musíme objížďkou. Když je z půlky takový vichr v Čechách, hydrák vyhlásí extrémní ohrožení, zkolabuje doprava a všichni se zabarikádují doma. Tady to nikoho nevzrušuje. (Ale taky tady nemají skoro žádné stromy).

V pondělí navečer dorazíme do Porta, pro mě asi nejhezčího města, kde jsem kdy byla. Ubytujeme se v malinkém, ale krásném a útulném hotýlku kousek od centra. 

Máme na portugalské poměry celkem velký pokoj s kosmickou sprchou, ve které si můžete pouštět rádio. Celý večer se potom procházíme po starém přístavu Ribeira a v jedné z místních restaurací si dáváme portské, na které se těšíme už od ledna.

Portské v Portu je lahodné, a když si pro něj skočíte do samošky mimo hlavní centrum, hravě seženete kvalitní láhev okolo €5. Pro porovnání, v restauracích v Ribeiře dostanete půl deci za €3.50, a to se vyplatí!

Portské je taky potřeba nepodceňovat, hlavu umí zamotat poměrně rychle. Do portského se totiž tradičně přidává pálenka, to proto, aby víno na dlouhých cestách za oceán v sudech nezkvasilo.

 Úterý, 25. 7. 2017

Po snídani u sklenky vína na hotelovém dvorečku dopisuju deníčkové resty. Přidávám pár zajímavostí, co jsem tu zatím vypozorovala.

-          že díky stálému vichru z oceánu tu ani v létě není žádné vedro (kromě jihu)

-          že Portugalci jsou pestrobarevný národ, ať už barvou kůže nebo oblečení

-          Portugalsko bývala kdysi díky zámořským objevům ekonomická výspa Evropy, ty časy jsou ale bohužel dávno pryč a je to vidět na každém kroku

-          Země je dnes v HDP až za ČR

-          Porto je tradičně město rebelů a kverulantů

-          Lisabon je zase plný všelijakých pevností: zajímavé je, že hlavní město leží u moře. Poloha u moře je z hlediska obrany historicky zcela nestrategická, dlouho jsme s Pavlem přemýšleli, která jiná země to takhle má.

-          A pak moje oblíbené Casino v Estorilu. Tehdy před deseti lety jsem okolo něho chodila běhat a pořád na mě působilo dojmem jak z Jamese Bonda. No a tipněte, podle čeho vzniklo Casino Royal ;-) (hint: https://en.wikipedia.org/wiki/Casino_Estoril)

-          Potřeba je taky zmínit hlavní portugalské speciality, tedy "bacalhau" – zapečená treska a "pasteis de nata", neboli plněné ořechové košíčky. Nám jako dobrovolníkům vařili bacalhau každý den – treska zapečená se smetanou a sýrem. Zatímco první dny jsem se po ní mohla umlátit, po skončení programu bylo slovo bacalhau na blacklistu na dobrých pár let.

Zcela to zabil můj milý. Pokrmu vesele říkal "bakalájo" a když ho poprvé ochutnal, okomentoval ho slovy "divná ryba v sýru". (- gurmánský postřeh).

-          No a nakonec dlaždičky. Fantastické malované dlaždičky, kam se podíváte. I na fasádách těch nejstarších polorozpadlých domů najdete nějaký skvostný obklad. Nejraději bych si jich dva kufry odvezla dom a obložila si s nimi dům.  

 Zbytek úterý strávíme jako klasičtí turisti v Portu. Pěšky se projdeme k Eiffelově mostu a na druhou stranu řeky do Vila Nova de Gaia, kde sídlí fabriky na portské. Když jsem se na místní promenádě procházela před deseti lety, nahaněči z fabrik se mohli přetrhnout, aby vám nabídli ochutnat jejich víno, většinou s kouskem sýra nebo klobásy. Dnes je to tu posázené zahrádkami a půl deci portského vás stojí zmíněná tři a půl eura. Nic holt není na věky. Ale ten výhled stojí za to.

Při procházení uličkami a focení starých zákoutí nás překvapuje, jak je plno domů zdevastovaných. To, co by v Praze nebo kdekoliv jinde na západě byly lukrativní adresy pro ty nejbohatší, v Portu jsou to mnohdy rozbořené slumy. Nádherných starých domů, kde bydleli námořníci, je mi líto. Bojím se, že za chvíli spadnou, tak je alespoň fotím, dokud stojí. Ten kontrast bohaté historie a chudé současnosti je omračující. Ten smutek a stesk po dávných časech tu ostatně cítíte ze všeho, dokonce i rackové zpívají úplně jinak než kdekoliv jinde, smutně. Lidé jsou melancholičtí, jako by se v těch dávných dobách chtěli zakonzervovat. Přes to všechno, jestli to není právě tím, je Porto neskutečně poetické. Jeho krása není jen na dívání, cítíte ji všemi smysly.

Odpoledne si proložíme lahví portského a odpočinkem na hotelu a večer opět trávíme v uličkách až do noci. V příjemné restauraci v přístavu si poprvé objednáváme poctivé bacalhau. Kousek od nás sedí starší paní, Asiatka, v pruhovaném tričku, kloboučku a legračních velkých kulatých brýlích. Sedí sama, pije víno (a nežinýruje se) a celou dobu s někým mluví na kameru přes telefon. Její smích se nese celou Ribeirou. V jednu chvíli si nasadí brýle na hlavu, ale za moment kýchne a brýle jí spadnou zpátky na nos. Tomu se zasměje tak prudce, že jí vypadne telefon z ruky do kabelky stojící na zemi. Další záchvat smíchu. Potom ji z restaurace vypoklonkují, tak vrávorajíc a smějíc se zmizí kamsi do uliček hledat bar, kde by jí ještě pomohli uhasit žízeň.

 Středa – 26. 7. 2017 Porto, Lisabon

Zahajujeme přesun na jih. Bláhově stavíme na pobřeží kus pod Portem, že se vykoupeme. V Portu je vedro, tak si říkáme, že tu třeba bude i teplá voda. Omyl. Voda je studená, fičí ledový vítr, takže po pláži chodíme zachumlaní v mikinách. Zážitek ale máme celkem silný: na pláži potkáváme rybáře, co zrovna z moře vytahují sítě plné ryb, ty přebírají, vyhovující ryby letí na valník, nevyhovující ryby házejí na zem a nechávají je tam svému osudu. Trochu šokovaně přihlížíme jejich rutině. Rybář ve vysokých gumákách postupně nastřihává síť, normálně chodí těma rybama, které jsou vyskládané v asi čtvrt metru vysokém sloupci. Ryby ve spodní části se nehýbou, asi už jsou mrtvé, a ty na vrchu sebou agonicky škubou. Nic pro slabé povahy a ochranáře. Nutno dodat, že takto hospodaří rybáři v malé vesničce kdesi na konci světa v Portugalsku (a beztak mají jejich konzervy nálepku BIO). Říkáme si, jak to asi vypadá na velkých rybářských lodích.

Další zastávkou je středověká vesnička Óbidos, zachovalý hrad a pod ním změť půvabných uliček obehnaných hradbami, po kterých můžete celou vesničku obejít dokola. Je nám vedro a jsme unavení z cesty, hlavní ulice je navíc plná turistů. I tak se nám v Óbidos ale líbí a jako výlet bych ji určitě mohla doporučit.

Večer se vracíme do našeho oblíbeného hostýlku v Lisabonu, dostáváme stejnou kajutu jako poprvé. Několikrát objedeme centrum kvůli parkování, nakonec nás úplně cizí bezzubý pán doslova donutí zaparkovat na místě rezervovaném pro jachtařský klub. Nechápeme, kde se vzal, za tip nic nechce, když zaparkujeme, směje se a mizí. Pokutu nedostaneme a parkujeme zadara v centru Lisabonu. Tuhle srdečnost na Portugalcích miluju.

Čtvrtek: 27. 7. 2017 – Lisabon – Lagos

Ráno pokračujeme na jih směr Algarve. Navigace nás, k mé radosti, vede na dlouhatánský most Vasco da Gama, který měří absurdních 17 185 metrů! A to je to most přes řeku! Sice přes její deltu, ale stejně to je pompézní. Za Lisabonem nás zase překvapí čápi, tisíce čápů, kteří bydlí naskládaní na sloupech elektrického vedení. Hnízdo nad hnízdem, normální čapí paneláky.

Po dálnici si to šineme na jih portugalskou pustinou, místy vidíme v dáli kouř od rozsáhlých požárů. Když pomyslím na ten vichr, co tu panuje, tak se vůbec nedivím, že se jim to pořád nedaří uhasit.

Cestou zastavujeme v několika vesničkách u pobřeží, procházíme se po útesech, Pavla málem smete vlna do oceánu, mám to natočené, je to docela sranda. Fotíme si malé bárky, divoký příboj, racky. Rozložíme si piknik na balvanech, cpeme se sardinkami a ovocem.

Večer se konečně dotrmácíme do prázdninového městečka Lagos (čti láguš), kde máme strávit zbytek dovolené. Podobnost názvu městečka s hlavním městem Nigérie zdaleka není náhodná – africké metropole totiž v 17. století založili Portugalci a název znamená "jezera".

U sklenky silného vína plánujeme další dny, než padneme za vlast.

 Pátek, 28. 7. 2017 – Lagos

U snídaně studujeme mapu okolí a hledáme nějakou příjemnou pláž, na které nebude vyskládaná půlka Portugalska. A nebyl by to můj milý, aby nevymyslel naprostou genialitu a ve finále zlatý hřeb celé dovolené. Na satelitní mapě objeví schované pláže pod útesy, kam vede jen malinká nenápadná pěšinka kdesi mezi poli. Bereme auto, hledáme pěšinku, driftujeme na zarostlé písečné cestě po kořenech, potom asi deset minut šlapeme po útesu, prosmýkneme se mezi skalami a ocitneme se v ráji. Provrtané skály, průrvy, plážičky, propasti, jeskyně, mezi nimiž se dá proplouvat křišťálově čistou vodou. A nikde nikdo. Kromě nás je tu široko daleko jen hrstka naháčů. Hodiny dovádíme v teplé a klidné vodě, samozřejmě bez plavek, objevujeme ukryté pláže, prozkoumáváme jeskyně, děláme stojky v moři, stavíme hráze, v jedné z nich mě do zadku kousne krab, takže z ní vyletím jak namydlená.

Úderem třetí, čtvrté hodiny se i ta hrstka spolunaháčů začne poměrně svižně balit. Chvíli si říkáme, že už asi mají dost sluníčka, než si všimneme, že se k našim ručníkům podezřele rychle blíží příliv. Vzhledem k tomu, že se k plážím se prolézt jedině jeskyněmi, které jsou při přílivu pod vodou, začneme taky velmi svižně balit. Tam, kde jsme ráno šli suchou nohou, teď hopkáme po kolena ve vodě s vykasanými nohavicemi a kabelečkami elegantně nad hlavou.

Po svačině si jdeme prohlédnout městečko. Tak jak Porto bylo melancholické až apatické, v Lagosu to žije, ve dne i v noci. Sluníčko a teplá voda si zde vybírají daň v podobě návalu turistů a všelijakých koumáků, kteří se z nich snaží dostat peníze. A Lagos je v tomto opravdu vynalézavý! Klidně by tu mohli napsat příručku 100+1 způsob, jak oškubat turisty. Najdete tu tanečníky capoeiry, kteří s kasičkou procházejí zahrádky restaurací, nejrůznější bleší trhy, buskery, partu hašišáků s kočkou a psem, kteří si říkají "cirkus", citylight, který vám udělá selfíčko a rovnou ho pošle na sociální sítě, a pak taky bafající strom. Ano, klučina, co chodí polepený větvičkami, číhá skrčený u cesty a tu a tam vyletí na nějakou zadumanou oběť. Když se dílo zadaří (jakože co chvíli někdo za huronského jekotu vyletí půl metru do vzduchu), klučina tradičně obejde a zkásne okolní čumily. Musím se ale přiznat, že bafající strom mě bavil ještě dlouho. Asi se tomu říká škodolibost :-) 

Poslechneme si houslový koncert v místním kostelíčku, preluduje tu asi 17letý hošík, od nikoho nic nevybírá a oproti všem těm šaškům venku opravdu umí.

Den zakončíme tradičně vínem na balkoně.

 Sobota, 29. 7. – Lagos

Náš cíl dne je objet dvě místní zajímavosti: skalní most Ponta da Piedade a jeskynní soustavu Benagil Caves. Ponta da Piedade je přelidněná zmenšenina "našich" útesů s naháči. Povinné foto a rychle pryč. Benagil Caves jsou sice pompézní, ale opět nadupané k prasknutí. Na malé pláži není kam stoupnout přes prodejce předražených zájezdů na kajaku. 

Do několika jeskyní nakoukneme jen zběžně z vrchu, opět něco málo vyfotíme, opodál se vykoupeme, protože je příšerné vedro, a mizíme. Kam jinam, než zpátky na naši pláž. Než nás vyžene příliv, řádíme ve vodě jak lachtani.

A pak poslední, rozlučkový večer. Dáváme si na statku v Alvoru kuře piri-piri a potom hurá na náš balkon a na místní víno.

Neděle, 30. 7. 2017 – Lagos – Lisabon – Praha

Ráno balíme, děláme si svačinku a v rychlosti nakupujeme suvenýry. Po dálnici si to pak šineme do Lisabonu, cesta překvapivě utíká. Pouštíme si Journey a Ryvolovky, ideální na dokreslení atmosféry portugalského vnitrozemí. V Lisabonu ještě cídíme auto, protože když na něm najdou šmouhu od boty nebo nedej bože obal od zmrzliny, platíme asi dalších €15. Vrácení auta kupodivu proběhne hladce, nikdo po nás nic nechce, dokonce i na letiště nás odvezou včas.

Na poslední chvíli ještě píšeme a posíláme pohledy, tak tak stíhám vypít svá obligátní předodletová anestetická piva. Jsme opálení, vezeme plný kufr sardinek a portského. Paní na přepážce nás zkásne o dalších €35 za kufr, protože, pozor, když si k letence přikoupíte odbavené zavazadlo, už to není automaticky na obě cesty.

I když to byly dva týdny v ráji, v letadle se přistihneme, že se docela těšíme dom. Na hafana, naši zahrádku, holštejnskou nivu, a hlavně na rychlou a ochotnou obsluhu! ;-) Tak adeus, Portugalsko. Třeba zase za deset let!

[nakladatelstviyoli]

A pak náhle přišlo probuzení

Nemám ráda poezii. Nebo spíš takhle: nerada ji čtu. Nedokážu se na ni v psané podobě soustředit natolik, abych ji opravdu vnímala a chápala. Obzvlášť velký problém mám se sonety a celkově s básněmi milostnými, to se z mého pohledu prostě nedá! Takovou malinkou knížečku se sonety, co mi doma leží už vážně hodně dlouho, nejsem ani schopná dočíst! Ale slam poezie? To je naprosto něco úplně jiného.

Neříkám, že na základě přečtení knihy Život jedna báseň od Colleen Hooverové jsem si poezii okamžitě zamilovala, to zase ne, jenom říkám, že básně v tomhle stylu se mi docela zamlouvají. Stále mám sice problém s jejich čtením, protože si myslím, že básně se mají recitovat, aby to bylo opravdu ono. Takže kdykoliv se v knize nějaký ten slam objevil, přečetla jsem si ho hezky nahlas, sice určitě ne správně jak má vlastně zní, ale díky tomu mi alespoň dával daleko větší smysl. A dost se mi to líbilo.

Celá kniha je s básněmi úzce propojena. Na začátku každé kapitola totiž čeká úryvek z písní americké skupiny The Avett Brothers (doporučuju poslechnout, jenom z toho úryvku to není ono, písně mají skvělé), které se na navození atmosféry opravdu hodily. Texty The Avett Brothers ale nejsou jediné básně, které v knize jsou. Nachází se zde i takové texty, které patří jednotlivým postavám. A ty toho o nich dokáží říct vážně hodně.

Miloval jsem oceán. Všechno na něm. Jeho korálové útesy, jeho bílou pěnu, jeho bouřlivé vlny, skály, o které se tříští, legendy o pirátech a mořských pannách, o pokladech ztracených i nalezených a VŠECHNY ryby v hlubinách. Ano, miloval jsem oceán. Všechno na něm. Jak mě uspával, když jsem ležel v posteli a on mi zpíval. A pak náhle přišlo probuzení tak kruté, tak nemilosrdné. A já se náhle začal děsit jeho skrývání, jeho lží, jeho falešných pohledů, že bych ho náhle radši vysušil, jenže mi na něm už nezáleželo. Miloval jsem oceán. Všechno na něm. Jeho korálové útesy, jeho bílou pěnu, jeho bouřlivé vlny, skály, o které se tříští, legendy o pirátech a mořských pannách, o pokladech ztracených i nalezených a VŠECHNY ryby v hlubinách. Jenže když se snažíte plout se svou plachetnicí po rozbouřeném moři, zjistíte, že vlny jsou vaším nepřítelem. Když se snažíte doplavat z hlubin na pobřeží, a vaše nohy náhle váží tubu, když vás do nich chytají křeče a vy víte, že se každou chvíli nejspíš stanete něčí chutnou svačinkou a spodní proudy vás stahují ke dnu a vlny si s vámi pohazují a moře vám plní plíce slanou vodou, zatímco vy se snažíte mávat rukama, abyste upoutali něčí pozornost, jenže vaši přátelé vám jen vesele mávají na pozdrav… A co všechny sny, se kterými vyrůstáte, sny o tom, jak se jednoho dne stanete pirátem kapitánem brigy s vlajkou se zkříženými hnáty, a všechny mořské panny budou milovat jen vás? Sny. Sny, ze kterých se jednou probudíte. Tak jako já, a pak vám dojde, že všechna ta krása není skutečná. Je falešná. Víte co? Nechte si oceán. Já beru jezero.

V Život jedna báseň to ale není celé jenom o básních, přestože ty tedy mají opravdu velkou roli. Pokud jste už od Colleen Hooverové něco četli, tak je vám určitě jasné, že toho v knize bude hodně. Jak sama řekla v rozhovoru, který jsme s ní měli tu možnost udělat, nechává se k příběhům hodně inspirovat svým bývalým povoláním sociální pracovnice. Její příběhy jsou velice dramatické, reálné a vážné. A Život jedna báseň není žádnou výjimkou.

Layken, její bratr Kel a jejich matka Julie se po náhlé smrti otce rodiny stěhují z milovaného Texasu do Michiganu, kde se Lake hned po příjezdu seznamuje se svým novým sousedem Willem. Will je milý, příjemný, sympatický, hezký a rozhodně neváhá a pozve Lake na rande. Vezme ji do klubu D9vět, kde se každý čtvrtek koná tzv. slamový večer, kde se každý může přihlásit a přednést svoji báseň. Will totiž slamem, a poezií celkově, žije. A s Lake si opravdu padnou o oka… Jenže až druhý den ve škole, kam Lake nastoupí, zjistí, že angličtinu tam nevyučuje nikdo jiný než Will, který si tam dokončuje vysokoškolskou praxi…

„Ty seš učitel,“ ozvala jsem se. „patří bramborová polévka spíš pod brambory, nebo pod vývary?“ „Přestaň,“ ozval se rozladěně. „Nemůžu, neblázni, jsem zrovna v půlce. Když toho teď nechám, už nikdy nenajdu, kde… aha, Kuře s nádivkou,“ zamumlala jsem si, když jsem zvedla z hromady další kartičku. Pokračovala jsem v rozřazování, Will se rozhlédl po pokoji, vstal, vydal se do kuchyně. Viděla jsem, jak přejel dlaní po dlaždičkách kolem linky. Dobře, že jsem na ně nezapomněla. Pak zmizel v hale a za chvíli se vrátil. „Tys mi srovnala věci v šatně podle barev?“ „To nebylo zrovna moc těžký, Wille. Nosíš asi jen tři barvy.“

Život jedna báseň je úplně jiná kniha než Bez naděje. Bez naděje je ano, dramatický rodinný příběh, ale také ohromně romantický.Život jedna báseň je spíš to drama. Jasně, mezi Lake a Willem proběhne jiskra, která je vážně hodně žhavá, a oba pak řeší, jak toto vzplanutí mají vyřešit, když jsou v situaci, v jaké jsou. Ale ani jednou tohle řešení nesklouzlo k úplně sladkým, romantickým řečem a situacím, které by byly až trapné. Ani epilog takový vlastně nebyl. V knize se totiž neřeší jenom tohle, jde tam o mnohem víc. Jde totiž o rodinu, jako takovou, nejen o vztah mezi Lake a Willem. Jde o rodinu Lake, o jejího bratra, a také hodně o jejich matku. Jde i o Willa a jeho malého bratra Couldera (vážně nechápu, kam na ta jména Hooverová chodí) a taky o Lakeynu novou kamarádku Eddie, díky které se mi na tváři objeví úsměv pokaždé, když si na ni vzpomenu. Takhle pozitivního člověka jsem už dlouho nepoznala. Postavy totiž jdou Hooverové skvěle, ani jedna není nějakým způsobem bezcharakterní. Všechny jsou naprosto skvěle napsané a velice rychle si vás svým šarmem dokáží získat.

„Byly jsme s Eddie po škole,“ odpověděla jsem. „Po škole? Proč, proboha?“ podivila se máma. „Minulej tejden jsme se ulily z jedný hodiny. Jen jsme seděly na dvoře na lavičkách.“ „Lake, proč děláš něco takovýho? Jaká to byla hodina?“ Neodpověděla jsem, jen jsem našpulila rty a podívala se na Willa. Máma k němu taky stočila pohled, takže musel zvednout hlavu od tykve. Pokrčil rameny a zasmál se. „Byla to moje hodina! Co jsem měl dělat?“ Máma vstala a poplácala ho po zádech. Pak zvedla telefon. „Za tohle vám koupím večeři.“

Vím, že někteří mají se stylem, jakým Colleen Hooverová píše, značné problémy. Já ale mezi takové lidi nepatřím. Její knihypovažuji za hodně povedené a rozhodně velice čtivé. Život jedna báseň mě ani jednou nezačalo nudit a celkově se četlo nějak moc dobře, vážně nevím, jak to ta ženská dělá! A hlavně, začetla jsem se, oni se poznali a bylo to všechno takové hezké... a pak se to pokazilo. Ale já jsem až do úplného konce vůbec nedokázala odhadnout, co se vlastně bude dít a jak by to mohlo skončit. Život jedna báseň je totiž kniha naprosto nepředvídatelná a neodhadnutelná! A tak podle mě poznáte dobrou, ba dokonce velice dobrou knihu: dokáže vás udržet naprosto napnuté až do úplného konce a ještě vás dokáže hodně a dobře překvapit. A to se tady rozhodně povedlo.

Hanka

[zlutyzakaznik]

?/20

(18. 2. 2019) Nevraživost praxe vůči kritice v jakémkoli oboru je stará snad jako lidstvo samo. Brněnská kávová scéna však potřebuje pořádnou dávku korekce, neboť až příliš často podléhá (mediální) iluzi o vlastní výjimečnosti.

I známí baristi jsou ješitní tvorové a nemusí to být takoví profesionálové, za jaké se rádi pokládají nebo toto demonstrují pro veřejnost. Toto jsem si uvědomil, když jsem v pondělí, 11. 2. 2019, krátce před půl třetí odpoledne, nakoukl do Monogramu a, postrádaje přítomnost Adama Neubauera, pro kterého jsem zřejmě od “kauzy” s cappuccinem persona non grata, dal jsem si doppio od svého zdejšího oblíbence, “skandinávského baristy”. (Není však příslušnost do nevelké skupiny baristických oblíbenců Žlutého zákazníka vnímána v určité části výběrových kruhů spíše coby stigma?) :-)

Pomalu jsem měl dopito a chystal se zaplatit s tím, že si vezmu na “domácí vařeníčko” ještě čvrt kila Kostariky (metodě Yellow Honey jsem nedokázal odolat), kterou jsem měl jako doppio v šálku (skoro 15/20), když jsem zaregistroval v zázemí trojnásobného šampiona. Při jeho prvním průchodu jsme na sebe jen mrkli přes sklo u vyhřívaného výklenku (vlevo při vstupu do podniku), ale při vycházení ven jsem jej potkal s bedýnkou v ruce (závoz) a na slova, že je překvapen, že mě v Monogramu ještě vidí, jsem poukázal na skutečnost, že jsem si právě zakoupil 250 g zrnek (údajně jej v “cappuccinové kauze” mj. rozčílilo to, že jsem se přišel druhý den přeptat na mléko a nic si nedal! ;-). Ale barista měl něco na srdci a tak jsem dozvěděl, že: 

“Popravdě, chtěl jsem Vám říct, že si myslím, že posledně jste překročil hranice slušnosti a ode mě už kávu tady neuvidíte.” “Myslíte to tak, že už mi tu kávu neuděláte?” “Ano.”

Na závěr naší stručné konverzace jsem ještě dostal ťafku v podobě vyjádření, že doma si kávu udělám lepší.

Nebudu zastírat, že mě celá konverzační výměna, řečeno s jistým filmovým kritikem, emočně nezahřála. Ale důvodem vzestupu adrenalinu bylo spíše rozhořčení a údiv nad chybějící profesionalitou baristy (následovaný s odstupem smíchem a kroucením hlavou), který se přitom ve svých zásadách touto ohání (”Kvalita musí být nekompromisní. Bez výmluv a výjimek. Buďte důslední. Ať se zákazník může spolehnout, že vaše káva bude vždy na 100 procent (...)”, tj. čtvrtá rada zde.

Za tím, že ono cappuccino bylo problematické a hluboce pod obvyklým standardem nejdekorovanějšího českého baristy, si stojím a říkám si, zda to nebylo z jeho strany spíše takové poškádlení. A jestli je “překročení hranic slušnosti” dotaz vznesený druhý den na kvalitu mléka (dobrý úmysl ověřit si, zda na vině nebyl výpadek suroviny), musím se smát o to víc. Adam Neubauer se pro mě dostal na úroveň ješitné a urážlivé baristické primadony, která nesnese informovanou kritiku. Svým způsobem ale chápu jeho reakci jako lichotku či vyznamenání, neboť co může potěšit kritika víc, než když mu praktik (a je jedno, zda jde o filmaře, spisovatele, divadelníka, hudebníka či baristu) de facto zakáže přístup na jeho “představení”. Pak ta psaná slova a věty mají zřejmě nějaký smysl a v komunitě rezonují.

Jiným příkladem, který ukazuje, že brněnští (a obecně čeští) kavárníci mají jen slabou toleranci vůči vnější reflexi, je situace, která nastala v létě 2016 (to jsem psal recenze na Zomato tak rok) před prvním stánkem Basta Coffee (sic!) na náměstí Svobody. Přicházel jsem směrem z České a obhlížel stánek (často traktovaným omylem mezi gastronomickými podnikateli je to, že si zákazník musí při vstupu do podniku automaticky něco dát – mnohdy tak činím jen proto, abych se podíval, jak podnik vypadá a seznámil se s menu, které velmi často nebývá zveřejněno na webových stránkách nebo Facebooku), když na mě spustila blonďatá slečna/dáma(?) v pilotkách:

“To jste Vy, pořád jen kritizujete a nikomu nepomáháte.” “Pardon, my se prosím známe?” “Vy jen chodíte a všude kritizujete kávu, nic Vám není dobré.” “To je omyl, madam, je pár podniků, kam rád chodím na kávu.” “Jo, a jaké?” “Třeba Coffee Fusion, Atlas, svého času Jedna báseň na Sukove, pár by se jich našlo.” “Zkuste si to někdy stát v zimě, venku, jaké to je.” “Hmm, to je zajímavé, na shledanou.”

Nemusím asi zdůrazňovat, že jsem si jak v původním stánku Basta Coffee, tak v pobočce na České nikdy nic nedal. S takovým přístupem ženské půlky páru provozovatelů jsem neměl chuť. Leckomu to možná bude znít tvrdě a cynicky, ale nikdo dotyčnou nenutil, aby stála v mrazu u kávovaru na nám. Svobody a investovala přes 800 000 Kč do mobilní kavárny. Pokud udělá několik set káv denně (a je na velmi exponovaném místě), může tam být jen od května do října a po zbytek roku žít z vydělaných peněz. Úplně mimo mi přišel její předpoklad, že zákazník nebo dokonce kritik je tady od toho, aby provozovatelům pomáhal nebo nad nimi dokonce držel jakousi ochrannou ruku.

Uvedené dvě extrémní reakce ukazují, jak nelibě nesou někteří podnikatelé v gastronomii snahu o systematické a dlouhodobé hodnocení a úsilí o vyvážení vztahu poskytovatel služby/produktu – zákazník. Naprosto chápu, že na mé návštěvy kaváren a dalších zařízení se mnozí provozovatelé nedívají s nadšením, ale pokud bychom žili pouze v realitě, která vyhovuje praktikům, byla by to realita značně deformovaná, stejně jako pro mnohé pořád nejdůležitější recenze na Facebooku, které (do změny na prosté doporučuji/nedoporučuji, i pětibodová škála založená na aritmetickém průměru byla pro FB příliš odvážná?) byly a jsou neuvěřitelně vágní a často se redukují na pouhý příval nadšených hodnotících adjektiv.

Jestliže je prakticky každá brněnská a česká kavárna a káva v ní podávaná “luxusní”, “úžasná”, “skvělá” nebo “dokonalá” a není prostor pro střední hodnoty a také nepovedené věci, je to totální devalvace kritického hodnocení (podobně jako třeba na CSFD.cz). Jako někdo, kdo má za posledních dvanáct let odpito nejméně deset tisíc espress a cappuccin v dnes už několika stovkách kaváren, mám určitě větší srovnání než návštěvník kavárny, který jde do svého oblíbeného podniku jednou nebo dvakrát týdně. A samozřejmě pro relevanci kritického soudu ani v nejmenším neuškodí vlastní praxe s kávou.

Gaussovo rozdělení nelže a opravdu výjimečných káv a baristů může být jen velmi omezený počet a již dříve zmiňované kvalitativní nerozlišování kavárny a konkrétních lidí s větší či menší zkušeností je setrvalou bolestí osvětových videoaktivit Lukáše Hejlíka nebo Jaroslava Slámečky. Pokud dáme stranou úplná kávová zvěrstva, která se stále dějí v řadě podniků zbudovaných jen za vidinou zisku a soustředíme se na výběrové podniky, je šance zákazníka na dobrou kávu o něco větší, ale i zde opakovaně nacházíme povážlivé výkyvy. 

Když píšu tyto řádky, sleduji na pozadí vystoupení finalistů Baristy roku 2019 a znova se mi potvrzuje, jak odlišný je standard této show oproti každodennímu provozu (výběrových) kaváren (např. poslední finálový soutěžící a nyní už i vítěz, Zdeněk Hýbl z pražského one-sip, prozradil v reflexi svého vystoupení moderátorovi, že soutěží potřetí, že se připravoval zhruba dva měsíce a poslední dva týdny opravdu intenzivně, navíc se sparring partnerem, pražičem Ondřejem Štoksou).

V poněkud kontroverzní facebookové diskusi, na kterou jsem odkazoval v Prvních dojmech o Vlněně, mj. zaznělo, že než se to ti lidi za kávovarem naučí, bude to kafe stát za houby. To je, soudím, metodicky i eticky vadný přístup k provozování kavárny, která má (byť jen deklarovaně) vysoké ambice, neboť jako (náročný a poučený) zákazník nemám nejmenší chuť sloužit coby tréninkové pole a pokud ano, pak bych rád, aby majitel zohlednil přípravnou fázi v cenotvorbě (kadeřník Špilar má rozdělení svých lidí na juniory, seniory a pak stříhá sám šéf). Ano, už slyším ten řehot výběrově i průmyslově orientované části brněnské gastronomie, že takto se byznys nedělá, že jsem mimo realitu a že tomu nerozumím. Prosím, jak je libo, ale za ceny, které současní kavárníci mnohdy požadují, očekávám zvýšenou péči a profesionalitu.

Na přístupu Adama Neubauera k onomu cappuccinu mě nejvíc znepokojilo to, že neuzná, že se jednotlivé porce mohou lišit (s tím souvisí i otázka přijatelnosti toho, co jde na výdej a obličejový index u hostů, kdy se barista vysoce pravděpodobně bude více snažit u známých nebo stálých hostů, nemluvě o jiném baristovi v pozici hosta). Další faktory, které se do přípravy promítají: aktuální forma, psychická, zdravotní, finanční i jiná pohoda a zkušenost a aktuální bod profesní kariéry. 

Stejně jako v jakékoli jiné profesi (a exemplární je to u kuchařů), i baristi se v dané chvíli nacházejí v nějaké etapě své kávové pouti; i v práci s pákou existuje zralost, vrchol a také stagnace. Je to zcela logické, neboť stereotyp a únava jsou přítomny ve všem a shledávám obtížným uvěřit, že ten, kdo bude ve velmi rušném provozu dělat denně po několik let stovky cappuccin, bude mít stále stejné nadšení a radost, jako když poprvé dosáhl konstantně výborné úrovně.

Vrátím se ještě v dohledné době do Monogramu? Nemyslím. “Klatba” vyslovená trojnásobným baristou roku pro mne není žádný trest a nechtěl bych, aby se “skandinávský barista” i “barista, pro nějž hledám jméno” (oba soutěžili na právě skončeném Baristovi roku 2019, takže jejich identitu znám, ale udržme prosím iluzi) cítili diskomfortně a kdo ví: třeba Adam Neubauer rozšířil platnost zákazu i pro ně. ;-)

Není to tu v tom kávovém Brně (tak trochu absurdní) legrace?

[nakladatelstviyoli]

Příběh v závorce: Ztracená naděje

Kdo z nás nemá obavy, když se kouká na druhý díl čehokoli? Nemluvě o tom, když je to kniha, která vlastně vypráví ten samý příběh... Jasně, z jiného úhlu, za jinou postavu, ale stejně – nebude to nuda?

Začetla jsem se do Ztracené naděje a chvilku ještě váhala. Pak jsem přišla k těm pasážím, kde Holder začíná psát dopisy své mrtvé sestře, a říkala jsem si – je to přece Hooverová, jak jsem vůbec mohla pochybovat?

Myslel jsem, že tě znám, ale neznal jsem. Asi jsem tě vůbec neznal. Znal jsem dívku, co v noci brečela. Znal jsem dívku, co se usmívala na fotkách. Ale neznal jsem tu, ve který se tohle spojovalo. Nemám ponětí, proč předstíralas umělý úsměvy a plakala opravdový slzy. Když kluk má kluk rád holku, zvlášť vlastní sestru, měl by vědět, co ji přiměje k úsměvu. A co ji rozbrečí.

Nic tomu nechybí. Je to zase šíleně vtipné a roztomilé na jedné straně a srdcervoucí na straně druhé. Navíc to má tu výhodu, že nacházíte některé z těch nejkrásnějších vět ještě jednou – a ještě jednou to celé prožíváte. Nebrečela jsem tuším vůbec, ale byla jsem jako na jehlách celý čas. (Oukej, jako první mě napadlo – tetelila jsem se – fakt nevím, kde se tohle zvláštní slovo vzalo v mé aktivní slovní zásobě.)

Pak zasténala, a ježíši... všechno, co jsem kdy věděl o touze, se v tom zvuku utopilo. Od toho okamžiku získal můj život nový a jediný cíl: najít způsob, jak ji přimět, abych od ní ten zvuk slyšel znova ještě jednou.

Ten Holder na obálce, to není můj Holder. Mluvily jsme o tom na srazu, že jo, a celkem jsme se shodly, nesplnil očekávání. O tohohle kluka bych si ani kolo neopřela, a ne že ho ještě pustit do domu a nabízet mu sušenky. Taky jsem to (trochu diplomatičtějším způsobem) tlumočila po návratu naší šéfredaktorce.

Každopádně Holder na papíře (a ten v mé hlavě) je pořád stejně krásný, to mi nikdo nevezme. Sní sušenky, uklidí kuchyň, nechá si předčítat (přičemž sice neposlouchá, ale to je detail – přinejmenším se předčítání nebrání!) a říká věci, při nichž srdíčko vesele poskakuje. (A určitě by si nikdy neoblíknul tak strašné tílko jako Gus v tom filmu!!! To tílko mě pronásleduje.)

Mám tady nějak moc závorek. Když on je to v podstatě tak trochu příběh v závorce, ne? Celá ta kniha...

Sotva jsem ji zahlédl, i takhle z dálky, připomnělo se mi všechno to, proč tolik toužím být s ní. Bylo to jen pár dní, ale od chvíle, kdy jsem ji potkal, jsem bez ohledu na místo a okolnosti pořád uvažoval jen o ní. Moje pozornost k ní byla přilepená, jako bych se stal střelkou kompasu a Sky byla můj sever.

Ptaly jste se taky na Finding Cinderella, kde je prý v centru pozornosti Six a Daniel. To jsem rovněž přeposlala do redakce. Ať nám to promptně vyřeší, přeloží a vydají, jinak neusneme. Tak doufám, že to nepotrvá dlouho. Zatím je před námi díkybohu alespoň Život jedna báseň. Jo a několik jiných knížek, ale to není Hooverová... :-P

Míša