#BÁSEŇ

[enlitment]

Poem to Lord Hervey/ Báseň Lordu Herveymu*

Because the poem has been on my mind ever since I've read it in Voltaire's biography. It's that good! Naturally, I had to translate it. I know the chances that someone else on here will get something out of an amateur Czech translation of an 18th-century poem are not high, but oh well

If not then just enjoy the (most likely very bisexual*) original and trust me that I tried my best to preserve the rhymes and the rhythm!

And now for the Czech translation:

[nezvladatelna]

Ač věku nízkého, už to byl spratek.

Věděl, když blížil se vánoční svátek,

tak jak mu sdělila ctihodná máti,

pro dárky do nebe je nutné psáti.

Proto ho napadla myšlenka skvělá

a rázně vyrazil, kam? No do kostela.

Tam popadl madonu, běžel s ní zpátky,

s vírou, že Ježíšek je na něj krátký.

S úsměvem, neboť to nedalo fušku,

doma si sedl, vzal papír a tužku

a napsal výhrůžku, věcnou a krátkou:

Ježíšku, jestli se chceš vidět s matkou …

[mythylsirko]

a je to, basta, to nedám

ke dnu modrého jezera padám.

Mne táhne dolu něco zlého,

co tak žádá konce mého.

Kříčím, pískám, řvu co můžu

Tma nepustí moji duši

Dno se blíží, hladové

Co čeká na mě ve tmě?

Ona mě táhne za kotníky,

Věčné ubíhaj okamžíky.

Kam se takhle vůbec nořím?

Co svým příchodem tam zbořím?

Co mě tam čeká chudáka?

Co mě tak děsí i láká?

To si asi nedozvím,

než se hloubějc neponořím.

Věc starší, trochu pooprvavená.

Ať se líbí, búú🐂

[galleristaprincess]

lesbos

ariel – sylvia plath, přel. jan zábrana

Kuchyň je poťouchlá, kuchyň je plná zla! Brambory usykávají. Hotový Hollywood, nikde tam není okno světlo v ní cuká a bliká jak příšerná migréna, místo dveří jen plaché proužky papíru – opony z jeviště, vdova s rozvátou loknou. A já, lásko, já jsem patologická lhářka a moje dítě – koukni na ni, pusu má na podlaze, loutka vyháklá z drátků, kope, chce pryč, už chce být ve skrýši –

jasně že je schizofrenička, ta vyjukaná rudobílá tvářička, naházelas jí koťata do cementové studny nebo co to máš u sebe pod oknem, teď tam serou, blinkají, pomňoukávají, a ona je neslyší. Říkáš, že ji nemůžeš vystát, že je to parchant holka. Ty, které praskly lampy, že jsi jak porouchané rádio, bez hlasů a bez dějin a to nové z něj zaznívá jako statický šum.

Říkáš, že jsem ti kočky měla utopit. Že smrděj! Říkáš, že jsem svou holku měla utopit. Podřízne si v deseti krk, když je ve dvou tak bláznivá.

Kojenec, ten se směje jak masitý slimák z naleštěných kosočtverců oranžového linolea. Toho si měla sežrat. Je to kluk. Říkáš, že manžela máš nanic, že je ti šumafuk. Jeho židovská mamá jeho sladký sex hlídá jak perlu. Ty máš jen jednoho a já dva haranty. Měla bych sedět v Cornwallu u moře a na skále si česat vlasy. Měla bych nosit tygří kalhoty, mít milence a zlaté časy, Měly bychom se sejít v jiném životě, ve vzduchu užívat si, já a ty.

Zatím tu ale smrdí tuk a dětské kakání. Jsem jak pod vodou, zblblá z posledního prášku na spaní. Smog z vaření, smog z pekla nám zaplavuje jeduplné hlavy, co trčí proti sobě. Zalévá kosti, zalévá nám vlasy. Říkám ti Siroto, ty má siroto. Proč tě tak zlobí zdraví? Ze slunce ti naskáčou boláky, z větru máš TBC. Kdysi – tos byla hezká, držela se tě krása. V New Yorku, v Hollywoodu muži volávali: "Nemáš čas? Hej, bejby, ty seš extraklasa!" A tys to hrála, hrála, hrála pro ten hec. Manžel impotent si odskočí ven na kafe. Chci ho mít radši doma, starý hromosvod na schytávání blesků, sprch kyseliny, průtrží slejváků, když z tebe vyhrknou. Ten snese všecko jak kopec dlážděný kostkami z umělé hmoty, jak zbičovaná kladka tramvaje. Jen modré jiskry srší tmou. Modré jiskry se rozprsknou, třepí se jak křemen na milión kousků.

Ó klenote! Tak cenný, drahocenný! Tu noc luna vlekla svůj pytel krve jak nemocné zvíře tam nahoře nad světly přístavu. Potom se ale uzdravila, zas byla tvrdá, sama svá a bílá. Šupinatý třpyt na písku mě vyděsil až k smrti. Nabíraly jsme ho plnými hrstmi, to nás bavilo, hnětly jsme jako těsto, jak mulatovo tělo ta hedvábná zrnka. Tvého fešáka manžela přiběhl očmuchat pes. On šel dál.

Teď mlčím v nenávisti až po krk. nemůže jí být víc, nemůže jí být víc.

Neříkám nic. Šťouchám tvrdé brambory, jako když balím dobré šaty, přebaluju děti, převazuju nemocné kočky. Ó vázo kyseliny, to, čeho jsi plná, je láska. Víš koho nenávidíš k zoufání. On si svou kouli s řetězem objímá dole u brány, který se otvírá k moři v místě, kde své černobílé vlny valí sem a vzápětí je vrhá ven. Den co den do něho leješ mízu duše jak nějaký džbán. Jsi už tak vyčerpaná. Tvůj hlas je má náušnic, která se třepe a saje jak netopýr, ten krvelačný pták. Je to tak. Je to tak. Civíš ze dveří jak smutná babizna. "Všechny ženské jsou kurvy. Nedá se s nima mluvit."

Vidím, jak ti to sekne, to tvé dekorum se k tobě přisálo jak dětská pěst nebo sasanka, ta mořská milenka, ta kleptomanka.

Já jsem barbarka. Pořád ještě jsem. Říkám, že možná přijdu zpátky. Víš, nač jsou dobré lži. Lži velké jako dům.

Ani v tvém zenovém nebi se nesejdem.

[lastovicka123]

Posledná večera

Miešam tvoju polievku,

Už to bude zachvíľku,

tvoj koniec v pár kropajach

A ani ju nestihneš zjesť.

Fľaška, voskom zapečatená,

Zmizne z mojho vačku

Kvapky jedovaté kvapkajú,

Pomaly na lyžičku,

A ja miešam tvoju polievku….

Posledná večera

Posledná misa

Odtlačok tvojich pier

Na lyžičke zaschol

Sadli sme si ku stolu,

Rovnako ako každý deň

Nič nebolo zvláštne

Okrem pokoja na mojej duši

Prvýkrát po toľkých rokoch

Nezdvíhaš na mňa ruku pri večeri

Chváliš moju ťažkú prácu

A mne sa to ťažko verí

Ľútosť a strach mi zaliali tvár,

Pán Boh mi môj plán vyčíta.

Ale prečo by som mala ľutovať?

Prečo by som sa mala báť?

Ty si ľútosť voči mne nemal, pána Boha si sa nebál.

Posledná večera

Posledná misa

Sťažka sa ti dýcha

A ja mám úsmev na tvári

Ťahám tvoje ťažké telo,

Bremeno na mojej duši

Koreň mojich problémov,

Konečne sa mi uľaví

Mesačné svetlo padá na tvoju tvár

A tráva ti šteklí ruky.

V petroleji kúpem tvoje telo,

So strachom, nie veľmi smelo…

Zápalka nahlas škrtne v mojich rukách

Už dávno nie sú v tvojich putách

Už ma prešiel ten strach,

Pánu bohu ťa odovzdám

tvoj popol pod mojimi nechtami,

Hlboko je zarytý

Vietor ho už rozfúkal

Všade po zeleni

Nezostalo po tebe ani stopy

Posledná večera

Posledná misa

Rozbitá je na zemi

Neporiadok po tebe zostal,

No pokoj v našom dome nastal

(Jedna z mojich obľúbených básní, inšpirovaná Giuliou Tofanou, enjoy🫶)

[ondrejpunda]

Jsem v pohodě (ale nejsem)

jsem v pohodě

krev mi teče po bradě

ruku v lokti zlomenou

seknuli mě sekerou

řeznou ránu od nože

neboj se, jsem v pohodě

nebýt jako led

nebýt drsná kůže

neboj se brečet

i bolet se může

říkám ti, jsem v pohodě

do srdce jsi bodla mě

nemůžu tě pohladit

věci si mám zabalit

naposled se vidíme

asi budu v pohodě

ȹ

[vrabec-v-hrsti]

pamatuj si, co říkal plch

nemluv s cizími pány když jdeš na nákup a zavazuj si boty kličkou ne přes dvě ouška (hlavně před spolužáky ti by se ti smáli, že jsi dítě) ((a ty jsi ale to se za nic nesmí dozvědět ostatní děti)). pamatuj si, co říkal plch

vyčisti si zuby, když jdeš k zubaři v kostele nezívej a nevrť se myj si ruce před jídlem vždy poděkuj a stůj rovně a nepojmenovávej krávy na porážku. pamatuj si, co říkal plch

teta Králoc na tom není nejlíp (už tak třicet let) ale strejda Králoc za to nemůže a teď alespoň může mít práci. pamatuj si, co říkal plch třikrát zaklepej na dřevo jinak to přestane být pravda a nebuď pověrčivá a šetři vodou a zhasínej světla v kuchyni a když slyšíš mámin hlas jak tě volá z hvozdu nechoď za ní (není to ona).

pamatuj si, co říkal plch

miminka nosí čáp princezny zachrání princ berušky předpovídají počasí a malé holčičky končí znásilněné ve škarpě když chodí pozdě domů. — Co říkal plch, 2024

[of-rott-and-glitter]

Pamätám si

Pamätám si ako sme sa prvýkrát videli.

Stál si vedľa mňa , a ja

som bol len vtáča oproti tebe.

Ukázal si mi ako roztiahnuť krídla.

Pamätám si, hádam o rok neskôr,

sedel si na posteli, a ja

som ti v náruči plakal.

Ukázal si mi, že svet nemusí byť zlý.

Pamätám si aj ako sa to stalo.

Bol si nikde, a ja

som márne dúfal, že pomôžeš môjmu srdcu.

Ukázal si mi, že láska bolí.

A pamätám si ako sme sa opäť stretli.

Stískal si moju ruku a vravel , že ti to je ľúto, a ja

som ti odpustil.

Ukázal si mi, že láska je krásna.

[beluosus]

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.

atd.

[opily-zajic]

Je to jako

Provést tisíce nití tisíci oky jehel

a prošít každičký pór křížkovým stehem

v tom všem se zakrýt, zašít, schovat

pocítit a milovat

Tvůj dotek

[nezvladatelna]

„Slečno, snad je to okaté,

do kolika že děláte?“

„Myslím, že už se mi to krátí,

zatím do třiašedesáti.“

[missmiattarocks]

more je nebo na zemi

dvojičky hviezd svietia na hladine

a chladná voda hryzie mi pokožku

keď sa do nej dívam

pripomína mi tvoje oči

ktoré zatváraš, keď ma vidíš

lebo nie som hodná

tvojho pohľadu.

a čo má dievča osamelé robiť,

aby sis' ho všimol?

zmiznúť

pod hladinu

medzi hviezdy

nech z noci žiari

tebe do okna?

neviem sa hnúť,

stojím

po plecia vo vode a

prsty mám ľadové.

som tvojou obeťou,

láskou opojená

mrazom ochromená

čakám

zahrej ma, zachráň ma,

prosím.

napíš mi, ozvi sa!

s láskou,

tvoja družica.

© 2023 missmiattarocks. Všetky práva vyhradené

[galleristaprincess]

"Já jsem barbarka. Pořád ještě jsem. Říkám, že možná přijdu zpátky. Víš, nač jsou dobré lži. Lži velké jako dům. Ani v tvém zenovém nebi se nesejdem."

lesbos – sylvia plath, přel. jan zábrana

[cherchez-lafemme]

dnes již nejsem

němý vztekem

.

jsem vězeň --

.

a tisíce prostitutek

plánují můj útěk

[ondrejpunda]

Rodina

Jestli jsou ti dneska večer

trenky těsný, a tvůj kačer,

chce ven, abys po kalíšku,

Místo domů, do pelíšku

Šlapal kostky s bró

A jako zvířátko

V oranžovočerném světě

V pouliční lampy světle

Rovnal váhu na hraně

Třeba pak bod návratu,

mine tě.

ȹ

[vrabec-v-hrsti]

moje kamarádka v žertu říká, že mě vychovali jeleni.

našli mě někde v lese (šla jsem tam hledat bludný kořeny a jahody) a vzali mě s sebou do jeleního činžáku jako ta stará paní na Velikonoce. když si všimla, jak mám zničený boty a krvácí mi noha a moje flísovka má tak třikrát ohrnutý rukávy a stejně jsou moc dlouhý. prach tančící světlem jejího bytu chutnal jako meruňky ovocný čaj, co mi vtiskla do rukou měl příchuť prachu a meruňek a ona taky voněla prachem a meruňkama.

povídaly jsme si do setmění a ona mě hladila semišovou dlaní po vlasech i když byly zacuchaný a mastný. a chvěly se jí u toho ruce a mluvila šeptem a mně to nevadilo, protože se mi taky velmi často chvěly ruce a mluvila jsem šeptem. jak jsem nakonec vstala, že musím domů chytila mě za rameno

a bylo deset let v deseti vteřinách ticha kdy jsme se na sebe dívaly a netušily, co dál (já proto, že mi bylo dvanáct ona proto, že mi bylo dvanáct).

nakonec

si mě přitiskla na prsa jako kabát v dešti a vrazila mi do kapsy svatou Anežku kterou vylovila z plechovky od kafe a poprosila mě, ať opět přijdu zakalené oči plné něčeho co mi tehdy ještě nikdo nevysvětlil a v knížkách to bylo popsaný blbě.

ta paní je už asi mrtvá (nevím, protože jsem nikdy opět nepřišla).

ale i když už nechodím po lese a nehledám bludný kořeny a jahody a jelení činžák shořel a svatá Anežka už neni platnou měnou furt na ní často v tichu hlavy myslím –

když je mi smutno když je mi dobře když jsem sama když jsem s někým když nikdo není když nejsem nic

když nemůžu jíst meruňky protože se ukázalo, že jsem alergická.

— Jeleni, 2024