#Štěstí je krásná věc | Explore Tumblr Posts and Blogs

jejivelicenstvoona · 5 years

Text

GEORGIA ON MY MIND

Každé ráno si zaplétala dlouhé vlasy do dvou copů, které jí padaly přes ramena až k pasu, objímaly jí štíhlé tělo a ona se usmívala na svůj odraz v zrcadle, sluníčko jí svítilo do velkých očí a v tu chvíli jí to slušelo nejvíc. Brzo ráno, čerstvá a vyspalá, ještě se jí den ani nestihl dotknout. Byla jak nová. Tyhle rána byla nádherná.

Všude v bytě měla hrnky s nedopitou kávou, na poličkách a na stolech, na zemi v koupelně, na parapetu vedle květináčů. Moc cukru, moc mléka, málo času. Ráda chodila po špičkách a zpívala si. Nešlo jí to, ale zpívala s láskou. Všechno, co dělala, dělala s láskou. Od chvíle, kdy ráno otevřela oči, až do chvíle, než je pozdě v noci zavřela a schovala se pod peřinu, dělala všechno s tak upřímnou láskou a oddaností, jak matky pečují o své děti. Pečovala o život.

Spala radši s knoflíky od peřiny u obličeje, to byla jedna z mála věcí, které jsem neměl rád. Ale možná na tom, jak si s nimi ještě chvíli před usnutím hrála a tiskla je mezi prsty, bylo opravdu něco krásného. Stávalo se pro mě ale těžkým rozeznat, zda jsou věci, které Georgia dělá, opravdu krásné, nebo je krásná jen ona sama, a tím jim dává smysl, který by jinak neměly. Nesnažil jsem se po tom pídit. Georgia totiž nebyla krásná jen svým vzhledem. Občas jsem měl až úzkostlivý pocit, že na ní záleží celý můj život. Že ona je jediná osoba na světě, která mě chápe. Nikdy mi nevyčítala, když se mi něco nepovedlo. Když jsem přišel pozdě. Když jsem se opil. Výčitky v jejím světě neexistovaly. Věděla, že nemají smysl. Že mě má radši chytit za ruku a odpustit mi. A já to zase dlouho neudělal. Měla dobré srdce, tak čisté, jak kdyby mu nikdo nikdy neublížil. Takové srdce, jaké mívají malé děti. Ještě nepoznamenané životem. Naivní. Křehké. Ale obrovské. I s takovým srdcem ale uměla křičet, vztekat se, házet nádobím a knihami. I s takovým srcem uměla ublížit. Ale vždy se omluvila. To já jsem nikdy moc neuměl. Všechny mé omluvy byly upřímné jen napůl, sám jsem jim mnohokrát nevěřil. Ale Georgia, snad právě díky tomu srdci, které neznalo bolest, všechny omluvy myslela upřímně. Nešlo jim říct ne. Ani jsem to nikdy nechtěl.

Georgia byla opatrná. Nebavila se s cizími lidmi a všude musela být o deset minut dřív. Starala se o své přátele a o mě. Radila nám, utěšovala nás. Každý jí věřil mnohem víc, než věřil sám sobě. Kde byla Georgia, tam byl domov. Láska. Bezpečí. Byla středobodem tolika životů, a myslím, že si to ani neuvědomovala. Měli jsme jí to dávat mnohem víc najevo.

Ráda jezdila na kole, připomínalo jí to dětství na malém městě, o kterém mi tak ráda vyprávěla. Vždycky, když pršelo, sedla si mi na klín a mluvila o svých prarodičích, o kouzelném dětství ve velkém domě s půdou. Dětství, které jsem jí záviděl. S každým slovem mě jen víc a víc přesvědčovala, že opravdu nikdy nezažila bolest. Zklamání. Že je dokonalá a celý její život taky. Patřit tedy do něj, přestože já sám jsem dokonalý nebyl ani trochu, byl zázrak. Můj ráj, moje výhra. Ale samozřejmě, když ji člověk sledoval a poslouchal střízlivě bez lásky a nekonečného obdivu, našel pár chyb. Například Georgia svou inteligenci jen předstírala. Nebyla hloupá, ale nikdy úplně nerozuměla tomu, čeho se zastává. Toužila být sečtělá, zapadnout do vyšších vrstev. Kupovala si plno knížek a odborných časopisů, diář měla zaplněný přednáškami a výstavami. Doopravdy ji nic z toho ale nezajímalo. Jen nechtěla mlčet. Chtěla mluvit a chtěla mluvit o něčem zajímavém. Naivní dětské sny z předměstí vyprávěla jenom mně, ostatním vysvětlovala symboliku v obrazech od Picassa a recitovala básně Sylvie Plath. Snažil jsem se na to nesoustředit, zapomínat tuhle falešnost. Bořila její dokonalost, z malé přetvářky se stávala lež, kterou jsem nesnesl. Seděla mezi přáteli, rozhazovala kolem sebe štíhlými pažemi a citovala knihy, které nikdy nečetla. Měl jsem chuť ji chytit za ramena a křičet, ať se poslouchá, ať si přizná, že neví, co říká. Ale nikdy jsem to neudělal. Zavíral jsem oči a topil jsem se v její dokonalosti. Přesvědčoval jsem o ní sám sebe stejně, jak ona přesvědčovala ostatní.

Jinak ale byla sladká, když u mě přespávala, schovávala mi po bytě lístečky se vzkazy na hezký den, malinké vyznání lásky psané červenou propiskou, kterou u sebe vždycky nosila. Snídali jsme spolu, já, ona a její dlouhé copy, a dny byly tak nádherné. Stejně nádherné, jako byla ona. Vlastně pořád je. Georgia je pořád nádherná, i když už má copy rozcuchané a nemluví o Rembrandtovi, i když je schoulená v kufru mého auta po otci a její hnědé oči se na mě poprvé dívají vyčítavě. Možná je ještě nádhernější než kdy dřív.

Už se nezlobím, Georgio. Už ne. Odpustil jsem ti a miluju tě. Škoda, že se to už nedozvíš.

Jednoho dne jsem se probudil a Georgia byla najednou chladná. Možná přímo ledová. Jako když vylezete z horké sprchy a bosýma nohama se postavíte na kachličky v koupelně. Snažíte se na ten chladný pocit na chodidlech zvyknout. Ale nejde to. Zima se vám prodírá přes kůži do těla, zamlžené zrcadlo se vám směje a vám zbývá si jen rychle vyčistit zuby a odejít do teplejší místnosti. Ale já od Georgi nechtěl odcházet, nechtěl jsem utíkat a hledat teplo jinde. Teplo přece odjakživa bylo u ní. U mojí sladké Georgi.

Nezaplétala si copy a mě studilo se na ni jenom podívat. Neusmívala se. Nezpívala si. Dopila kávu, snad poprvé v životě dopila kávu a uklidila po sobě hrnek, políbila mě na tvář a odešla. Beze slova, bez úsměvu, bez pohlazení. Bez vysvětlení.

Slunečním paprskům trvá osm minut a dvacet sekund, než se k nám dostanou. Kdyby teď Slunce vyhaslo, zmizelo, zmrzlo, umřelo, zjistíme to až za osm minut a dvacet sekund. Funguje to tak i u lidí? Zmizela mi Georgia už kdysi dávno, a zahřívaly mě jenom zbytky její lásky? Sledoval jsem z okna, jak jde po ulici, nezvykle rozpuštěné vlasy za ní vlají, a modlil jsem se, aby se otočila, podívala se nahoru k oknu v pátém patře a zamávala. Dala mi najevo, že nevyhasla. Je tohle jenom zatmění Slunce? Jen pár chvilek tmy? Neotočila se.

Georgia nikdy nelhala. Teda, myslel jsem si to. Protože k lhaní lidé potřebují důvod a ona ho podle mě nikdy neměla. Nemusela lhát v dětství rodičům o tom, kam chodí a s kým se baví, co dělá po škole a jaké má známky. Nemusela lhát o tom, jestli pije nebo kouří, protože nepila a nekouřila. Nescházela se s lidmi, se kterými by se scházet neměla. Měla fungující rodinu, byla upřímná, byla čistá. Lhaní je strach, a ten Georgia nikdy nemusela mít. Já ho měl. Rodiče mě za všechno špatné trestali, ale nedokázali mi nikdy vysvětlit, proč to špatné je. Ztráceli jsme jeden v druhého důvěru. Byl jsem zbabělý, vystrašený, a proto jsem se naučil lhát. A pokud se v dětství naučíte lhát, zvyknete si na lež, těžko se jí zbavujete. Ale to jsem byl já, to nebyla Georgia. Já měl důvody lhát, já byl vychován ve lži, a přesto jsem lež opustil, jen abych mohl být z Georgou. A ona? Ona nemusela nic opouštět. A tím pádem nemusela ani lhát. Aspoň to jsem si myslel, aspoň v to jsem doufal.

Následující dny byly stejné. Chladná rána, dopité kávy, rozpuštěné vlasy, mlčení. Ptal jsem se. Jestli není smutná. Jestli je vše v pořádku. Přesvědčoval jsem ji o své lásce, ptal jsem se na knihy, které měla na nočním stolku, ptal jsem se na přednášky, na které chodila. Ale bylo to nesnesitelné. Nic nedávalo smysl. Jak se z láskyplné a usměvavé Georgi mohlo stát během jedné noci… tohle? Když kytka vadne, všimnete si toho přece mnohem dřív, než z ní spadne poslední ztmavlý list. Tak jak to, že jsem si ničeho nevšiml, když vadla Georgia?

Už od první chvíle, co jsem Georgiu kdysi viděl, jsem věřil, že jsme spřízněné duše. Dvě půlky srdce, které se konečně našly. Snad každý národ má o spřízněných duších legendu. O bozích, kteří rozdělí jednoho člověka ve dva a dají je na svět, aby se našli a znovu spojili v jednoho. O osudu, o stejné krvi nebo auře, o souznění. Nejkrásnější z těchto legend je ale ta japonská. Podle ní nám všem vede z malíčku dlouhý červený provázek, na jehož konci je malíček naší spřízněné duše, naší sorumeito. A ty provázky se mezi sebou zamotávají, potkávají se a zase vzdalují, ale nikdy se nepřetrhnou. Nikdy. Vedou z malíčku, protože ulnární tepna, která nám vede celou paží, končí právě tam. Proto děláme sliby „na malíček“. Ale tyhle červené nitky musí na celém světě vytvořit obrovské sítě plné chaosu. O tolik výjimečnější je, že jsme se v nich nezamotali a dokázali se najít, objevit konce naší nitky a chránit ji, aby se nepřetrhla.

Tuhle legendu, stejně jako plno dalších, jsem George vyprávěl před spaním. Usínala s knoflíky od peřiny přitisknutými na tváři, já jsem ji ještě chvíli sledoval a pak jsem uklidit všechny hrnky s kávou a čajem, urovnal jsem knihy na hromádku, poprosil jsem všechny bohy ze všech legend, které jsem znal, aby nám přáli štěstí. Ale když jsem to nejvíc potřeboval, otočili se ke mně asi zády. Georgia už nevnímala, co říkám, a když usínala, peřina jí padala pod ramena a knoflíky mezi prsty netiskla. Nebyly nikde hrnky na uklizení, žádné rozečtené knihy, kterými bych mohl ještě listovat. Najednou bylo prázdno. Jak ale rozmotat uzly na nitce, kterou ani nevidíte? Možná jsme se do těch neviditelných sítí přece jen zamotali.

Všechno jsem dával za vinu sobě. Možná jsem moc pracoval. Možná jsem ji málo podporoval. Možná jsem jen nebyl dost dobrý. Ale vedle Georgi nebyl nikdo dost dobrý. Ať už jste vedle ní postavili kohokoliv, Georgia byla vždy lepší. Měla větší oči, jemnější vlasy, delší nohy. Měla upřímnější úsměv, příjemnější hlas, měla roztomilé příběhy z dětství a diamantové náušnice, měla lepší smysl pro humor a lepší hudební sluch. Byla dokonalá ve všech ohledech, tak jak jsem si kdy vlastně mohl myslet, že jí budu stačit? Že jí budou stačit moje příběhy o indiánech a zapomenutých kmenech v Indonésii, že jí budou stačit moje věčně rozcuchané vlasy a kostnatá ramena? Neměl jsem trošku křivý úsměv? Neměl jsem jedno oko o trošinku větší, než to druhé? Hledal jsem na sobě každou špatnou věc, až jsem zapomněl ty dobré. Možná, že žádné dobré vlastně nikdy nebyly.

Vychovali mě máma a táta, jak to ve většině rodin bývá, ale spíš, než že by mě vychovali, mě spíš jen naučili používat příbor a čistit si zuby. Na zbytek věcí jsem si musel přijít sám. A bylo to těžké. Nelhat. Nekrást. Chodit do školy. Ignorovat hádky v kuchyni. Děti z problémových rodin mají v dospělosti problémy se sebevědomím, důvěrou, navazováním vztahů, komunikací. Mají problémy se životem. Jsou v něm zamotané a nikdo jim nepomůže, protože jen málokdy je člověk, který je malíčkem připoután na druhé straně nitky, na blízku už od dětství. Ale co je to problémová rodina? Agresivní otec? Matka alkoholička? Po takovém dětství se zdály Georginy historky o její rodině jako pohádky. Ty moje jsem radši neříkal. Nikdo nechce poslouchat noční můry.

Georgia začala nosit červenou rtěnku. Krátké sukně. Nezaplétala si vlasy. Přestala číst odborné knížky a najednou poslouchala jazz. Bytem nám pořád zněl klavír a basa, tlumené bicí. Znělo to hezky. Ale ne jako Georgia. Chodila na jazzové večery, učila se hrát na klavír, měnila se mi před očima. Musel jsem zjistit proč. Musel jsem ji dostat zpátky.

Jeden večer si doma zapomněla ten svůj přeplněný diář. Nechtěl jsem se do něj podívat. Opravdu ne. Ale zoufalost mě přemohla. U velkého nadpisu „čtvrtek 18. května“ měla poznamenanou adresu hudebního klubu a jméno Damien. Damien! Obracel jsem to jméno na jazyku, hláskoval jsem ho, šeptal a křičel. Damien, Damien, Damien! Co jsem měl dělat?

Vešel jsem do tmavého klubu, ve kterém zněly basy a saxofony, živé a nadšené hlasy od stolů. Když hudba utichla a všichni začali tleskat, zahlédl jsem Georgiu u stolu nejblíže podia. Zamával z něj na ni vysoký saxofonista, sešel dolů a políbil ji na čelo. Políbil moji Georgiu! A ona se usmála, po dlouhé době jsem viděl její úsměv, bílé zuby mezi červenými rty a všechno najednou dávalo smysl. Jazz a rtěnky a dopité černé kávy, zapomenuté knihy, chlad.

Dělal jsem to nerad. Možná jsem u toho i brečel. Ale nešlo to jinak. Nemohl bych žít s vědomím, že mě už Georgia nemiluje. Když jsem ji ve dveřích ložnice bouchl lampičkou přes hlavu, vykřikla moje jméno a najednou ležela na zemi. Chvíli jsem ji sledoval, dýchala, byla nádherná. Ale byla zamilovaná do někoho jiného. Do saxofonisty Damiena s modrýma očima a kapelou. Zapletl jsem jí copy, stejně, jak si je kdysi zaplétala ona. Udusit polštářem někoho, koho k smrti milujete, je to nejhorší na světě. Jak jí vysvětlit, že to je z lásky? Pak kolem těla červené šňůry, nitky našich duší, které spřízněné asi nebyly. Stala se někde chyba. Ne u mě. Ne u ní. To ty japonské legendy, to ty sítě. Když se do nich zamotáš, už je musíš přestřihnout. Nesmíš se nechat svazovat.

Georgia nakonec lhát uměla. Kdoví, jak dlouho. A o čem všem. Já už jenom doufám, že se na to taky vzpomenu a půjde mi to líp. Že jednou třeba i sám sobě nalžu, že jsem to neudělal.

——-

povídka psaná rychle do školy, původně byla nápadem na scénář. ke konci je odfláknutá, ale když si k ní pustíte stejnojmennou písničku od Raye Charlese, třeba to bude lepší. jednou se k ní vrátím a zlepším ji, udělám z ní krátkej film na 16mm.

32 notes · View notes

kuyylahh-blog · 4 years

Text

(ONLINE)™ ▷ Štěstí je krásná věc {Česky'film} | celý film zdarma| online

SLEDUJTE]] Štěstí je krásná věc Celý Film (2020) Online CZ-SK Zdarma Dabing HD Kvalitet,[2020™] Štěstí je krásná věc (Sledujte) Celý Film Online a Zdarma {CZ-SK} Dabing i Titulky.Štěstí je krásná věc! (2020) Zobrazit celý film online zdarma Štěstí je krásná věc! (2020) Celý film Sledujte.

Štěstí je krásná věc (2020) Online Filmy ke shlédnutí Sledujte : Štěstí je krásná věc Filmy zdarma Štěstí je krásná věc (2020) — Film Online Sledujte Štěstí je krásná věc (2020) filmy online. Můžete sledovat Štěstí je krásná věc film online v HD Quality! Štěstí je krásná věc filmy, které je možné sledovat v televizi, Dekstop, machitos, tabletách, telefon také Android.

Vydáno: Aug 20, 2020 Runtime: 1:47:31 minut Žánr: Komedie Hvězdy: Karel Zima, Petra Hřebíčková, Jan Dolanský, Marek Taclík, Ondřej Pavelka, Jiří Ployhar Crew: Marek Hart (Sound), Petr Hojda (Director of Photography), René Rypar (Music), Igor Konyukov (Producer), Lucie Fejková (Set Designer), Vladimíra Fomínová (Costume Design)

watch.now-->> https://bit.ly/3gVn9z0

Obsah: Čenda s Janou nemají v životě na růžích ustláno. Oba jsou nezaměstnaní, Čenda má dluhy všude, kam se podívá, a nejčastější návštěvou u nich je exekutor. To ale změní farářem požehnaný loterijní tiket. Pohádková výhra 176 milionů korun otevírá dvojici dveře do velkého světa neomezených možností. Ale také ke spoustě nových kamarádů, kteří by si z výhry rádi ukrojili pořádný kus. A i když se to některým podaří a vztah téhle dvojice to nabourá, přece jen na konci zjistí, že největší výhrou v životě je láska... Nová bláznivá česká komedie.

ŠTITKY : Štěstí je krásná věc plný film Štěstí je krásná věc plného filmu, Štěstí je krásná věc plného filmu Sledujte Štěstí je krásná věc HD v Film Online Štěstí je krásná věc plný film online Sledujte Štěstí je krásná věc plný anglický film Štěstí je krásná věc: pryč z domova plný film volný datový proud Sledujte Štěstí je krásná věc plnopodindonésie Sledujte Štěstí je krásná věc plné titulky filmu Sledujte Štěstí je krásná věc plné filmové spoiler Štěstí je krásná věc plné filmy tamilštiny Štěstí je krásná věc plné filmové tamilské stahování Sledujte Štěstí je krásná věc plný film todownload Sleduj Štěstí je krásná věc plný film telugština Sledujte Štěstí je krásná věc Full Movie tamildubbed stáhnout Štěstí je krásná věc plný film ke sledování sledovat plný film Vidzi Štěstí je krásná věc Full film Vimeo Sledujte Štěstí je krásná věc

Štěstí je krásná věc Filmové Novinky Štěstí je krásná věc celý film Cesky Štěstí je krásná věc Filmové premiéry Štěstí je krásná věc celý film cz dabing Štěstí je krásná věc zkouknito Štěstí je krásná věc sleduj filmy Štěstí je krásná věc online cz titulky Štěstí je krásná věc Program filmy Štěstí je krásná věc CZ HD Film o filmu Štěstí je krásná věc CZ dabing Štěstí je krásná věc premiéra Štěstí je krásná věc online cz Štěstí je krásná věc online cz dabing Štěstí je krásná věc Zadarmo Štěstí je krásná věc Celý Film Štěstí je krásná věc Titulky Štěstí je krásná věc nový film Štěstí je krásná věc DVD filmy Štěstí je krásná věc Blu-ray filmy Štěstí je krásná věc 3D filmy Štěstí je krásná věc online bombuj Štěstí je krásná věc online cely film Štěstí je krásná věc online ke shlednuti Štěstí je krásná věc cz dabing online ke shlednuti Štěstí je krásná věc online Štěstí je krásná věc online film cz Štěstí je krásná věc Bombuj Štěstí je krásná věc bombuj cz Štěstí je krásná věc online ke shlédnutí Štěstí je krásná věc celý film Cesky Štěstí je krásná věc celý film zdarma ke shlédnutí Štěstí je krásná věc celý film cz dabing Štěstí je krásná věc zkouknito Štěstí je krásná věc sleduj filmy Štěstí je krásná věc online cz titulky

Definition and definition of film / filmWhile the players who play a role in the film are referred to as actors (men) or actresses (women). There is also the term extras that are used as minor characters with few roles in the film. This differs from the main actors, who have larger and more roles. As an actor and actress, good acting talent must be required that corresponds to the subject of the film in which he plays the leading role. In certain scenes, the role of the actor can be replaced by a stunt man or a stunt man. The existence of a stuntman is important to replace the actors who play difficult and extreme scenes that are usually found in action-action films. Movies can also be used to deliver certain messages from the filmmaker. Some industries also use film to convey and represent their symbols and culture. Filmmaking is also a form of expression, thoughts, ideas, concepts, feelings and moods of a person that are visualized in the film. The film itself is mostly fictional, though some are based on actual stories or on a true story. There are also documentaries with original and real images or biographical films that tell the story of a character. There are many other popular genre films, from action films, horror films, comedy films, romantic films, fantasy films, thriller films, drama films, science fiction films, crime films, documentaries and others. This is some information about the definition of film or film. The information has been cited from various sources and references. Hope it can be useful ❍❍❍ TV FILM ❍❍❍The first television shows were experimental, sporadic programs that from the 1930s could only be seen at a very short distance from the mast. TV events such as the 1936 Summer Olympics in Germany, the crowning of King George VI. In Britain in 19340 and the famous launch of David Sarnoff at the 1939 New York World’s Fair in the United States, the medium grew, but World War II brought development to a halt after the war. The 19440 World MOVIE inspired many Americans to buy their first television, and in 1948 the popular Texaco Star Theater radio moved to become the first weekly television variety show that hosted Milton Berle and earned the name “Mr Television” demonstrated The medium was a stable, modern form of entertainment that could attract advertisers. The first national live television broadcast in the United States took place on September 4, 1951, when President Harry Truman’s speech at the Japanese Peace Treaty Conference in San Francisco on AT & T’s transcontinental cable and microwave relay system was broadcasting to broadcasters in local markets has been. The first national color show (the 1954 Rose Parade tournament) in the United States took place on January 1, 1954. For the next ten years, most network broadcasts and almost all local broadcasts continued to be broadcast in black and white. A color transition was announced for autumn 1965, in which more than half of all network prime time programs were broadcast in color. The first all-color peak season came just a year later. In 19402, the last holdout of daytime network shows was converted to the first full color network season.

❍❍❍ formats and genres ❍❍❍ See also: List of genres § Film and television formats and genres TV shows are more diverse than most other media due to the variety of formats and genres that can be presented. A show can be fictional (as in comedies and dramas) or non-fictional (as in documentary, news, and reality television). It can be current (as in the case of a local news program and some television films) or historical (as in the case of many documentaries and fictional films). They can be educational or educational in the first place, or entertaining, as is the case with situation comedies and game shows. [Citation required] A drama program usually consists of a series of actors who play characters in a historical or contemporary setting. The program follows their lives and adventures. Before the 1980s, shows (with the exception of soap opera series) generally remained static without storylines, and the main characters and premise barely changed. [Citation required] If the characters’ lives changed a bit during the episode, it was usually reversed in the end. For this reason, the episodes can be broadcast in any order. [Citation required] Since the 1980s, many FILMS have had a progressive change in the plot, characters, or both. For example, Hill Street Blues and St. Elsewhere were two of the first American prime time drama television films to have this kind of dramatic structure [4] [better source required], while the later MOVIE Babylon 5 further illustrated such a structure had a predetermined story about the planned five season run. [Citation required] In 2020, it was reported that television became a larger part of t

he revenue of large media companies than the film. Some also noticed the quality improvement of some television programs. In 2020, Oscar-winning film director Steven Soderbergh declared the ambiguity and complexity of character and narrative: “I think these qualities are now being seen on television and people who want to see stories with such qualities are watching TV.

❍❍❍ Thanks for everything and have fun watching❍❍❍ Here you will find all the films that you can stream online, including the films that were shown this week. If you’re wondering what to see on this website, you should know that it covers genres that include crime, science, fi-fi, action, romance, thriller, comedy, drama, and anime film. Thanks a lot. We inform everyone who is happy to receive news or information about this year’s film program and how to watch your favorite films. Hopefully we can be the best partner for you to find recommendations for your favorite films. That’s all from us, greetings! Thank you for watching The Video Today. I hope you like the videos I share. Give a thumbs up, like or share if you like what we shared so we are more excited. Scatter a happy smile so that the world returns in a variety of colors.

1 note · View note

pisanggorengfilm-blog · 4 years

Text

(HD)▷ |||..Štěstí je krásná věc celý film (2020-HD)

Štěstí je krásná věc (2020) — Film Online Sledujte Štěstí je krásná věc (2020) filmy online. Můžete sledovat Štěstí je krásná věc film online v HD Quality! Štěstí je krásná věc filmy, které je možné sledovat v televizi, Dekstop, machitos, tabletách, telefon také Android.

Sledujte : → https://69.filmestream.xyz/cs/movie/642960/tst-je-krsn-vc

alternative link :→ https://bit.ly/3j2bfEU

Orig. názov: Štěstí je krásna věc

Žáner: komédia

Krajina: Česká republika

Réžia: Jiří Diarmaid Novák

Scenár: Jaroslav Sauer

Hrajú: Petra Hřebíčková, Karel Zima, Jan Dolanský, Marek Taclík, Ondřej Pavelka, Jiří Ployhar ml., Zdeněk Godla, Tomáš Jeřábek, Eva Leinweberová, Petr Vaněk, Markéta Hrubešová, Leoš Noha, David Novotný, Pavel Slabý, Petr Kotvald, Martin Písařík, Lukáš Příkazký, Michal Novotný, Réka Derzsiová, Ester Geislerová, Marek Adamczyk, Pavel Šimčík, Martina Babišová, Jaroslava Pokorná, Aleš Kaizner, Anna Jiřina Daňhelová, Olga Plojhar Bursíková

Hudba: René Rypar

Obsah Výhra balíka peňazí v lotérii človeku rozhodne zmení život. Otázka je ako… Čenda s Janou to nemajú v živote jednoduché. Obaja sú nezamestnaní, Čenda má dlhy všade, kam sa pozrie, a najčastejšou návštevou u nich doma je exekútor. Toto všetko ale zmení farárom požehnaný tiket do lotérie. Rozprávková výhra 176 miliónov korún im otvára dvere do veľkého sveta neobmedzených možností, ale aj k hromade nových kamarátov, ktorí by si radi z výhry odkrojili poriadny kus. A hoci sa to niektorým podarí a vzťah dvojice sa naruší, nakoniec predsa len zistia, že najväčšou výhrou v živote je láska…

Štěstí je krásná věc Filmové Novinky, Štěstí je krásná věc celý film Cesky, Štěstí je krásná věc Filmové premiéry, Štěstí je krásná věc celý film cz dabing, Štěstí je krásná věc zkouknito, Štěstí je krásná věc sleduj filmy, Štěstí je krásná věc online cz titulky, Štěstí je krásná věc Program filmy, Štěstí je krásná věc CZ HD Film o filmu, Štěstí je krásná věc CZ dabing, Štěstí je krásná věc premiéra, Štěstí je krásná věc online cz, Štěstí je krásná věc online cz dabing, Štěstí je krásná věc Zadarmo, Štěstí je krásná věc Celý Film, Štěstí je krásná věc Titulky, Štěstí je krásná věc nový film, Štěstí je krásná věc DVD filmy, Štěstí je krásná věc Blu-ray filmy, Štěstí je krásná věc 3D filmy, Štěstí je krásná věc online bombuj, Štěstí je krásná věc online cely film, Štěstí je krásná věc online ke shlednuti, Štěstí je krásná věc cz dabing online ke shlednuti, Štěstí je krásná věc online, Štěstí je krásná věc online film cz, Štěstí je krásná věc Bombuj, Štěstí je krásná věc bombuj cz, Štěstí je krásná věc online ke shlédnutí, Štěstí je krásná věc celý film Cesky, Štěstí je krásná věc celý film zdarma ke shlédnutí, Štěstí je krásná věc celý film cz dabing, Štěstí je krásná věc zkouknito, Štěstí je krásná věc sleduj filmy, Štěstí je krásná věc online cz titulky,

1 note · View note

anjanifilmmovi-blog · 4 years

Text

||| "Štěstí je krásná věc"||| 2020 Celý film O N L I N E Slovenské HDQ Audio

1- Sledujte → https://69.filmestream.xyz/cs/movie/642960/tst-je-krsn-vc 2- alternative link ��https://bit.ly/3j2bfEU Orig. názov: Štěstí je krásna věc Žáner: komédia Krajina: Česká republika Réžia: Jiří Diarmaid Novák Scenár: Jaroslav Sauer Hrajú: Petra Hřebíčková, Karel Zima, Jan Dolanský, Marek Taclík, Ondřej Pavelka, Jiří Ployhar ml., Zdeněk Godla, Tomáš Jeřábek, Eva Leinweberová, Petr Vaněk, Markéta Hrubešová, Leoš Noha, David Novotný, Pavel Slabý, Petr Kotvald, Martin Písařík, Lukáš Příkazký, Michal Novotný, Réka Derzsiová, Ester Geislerová, Marek Adamczyk, Pavel Šimčík, Martina Babišová, Jaroslava Pokorná, Aleš Kaizner, Anna Jiřina Daňhelová, Olga Plojhar Bursíková

Hudba: René Rypar

1 note · View note

vacpy73 · 4 years

Text

Jiří Haussmann: Satanova zpověď

Než jsem svoji strastiplnou cestu na Zem vážil, než jsem všechna tato hrozná dobrodružství zažil, byl jsem obyčejným čertem jako jiný mnohý, měl jsem vidle, ocas, drápy, kopyta a rohy, sedával jsem na verpánku, duše v kotli pražil, pekl, dusil, zadělával, vařil, míchal, smažil. Než ten život jednotvárný pramálo mne blažil a že jsem již od malička po novotách bažil, uniknouti mukám pekla stále jsem se snažil. Není totiž potěšením ani žádným žertem, jak se lidé domnívají, býti v pekle čertem, neboť v práci panuje tam všeobecný nelad: kdo se chce mít u nás dobře, musí něco dělat, mzdy jsou bídné (4 duše denně na osobu), osmihodinovou dosud nemáme tam dobu, Marxe číst je zakázáno, kdo chce dělat stávky, toho napíchne ti vrchní rarach na podávky, zkrátka dobře, neslýchané vydáni jsme strázni, neboť režim Belzebubův ráz má buržoazní. Jasno tudíž, jaká radost pojala mne rázem, když mně řekli: „Letos půjdeš s Mikulášem na zem." Konečně se vyplnila moje dávná tužba! Vzal jsem chvatně nůši, metlu — a pak začla služba.

Celou zem jsme s Mikulášem prošli na své dráze, až konečně jednou večer octli jsme se v Praze, kdež jsem dlouho ukrývaný záměr změnil v skutek a ve chvíli nestřežené andělovi utek’. Jen jsem vyšel se svou nůší radostí cel opil, už mne jakýs člověk s hůlkou za rameno chopil; hrůza děsná pojala mne, údové mi ztuhli, když se tázal: „Kampak, fotr, nesou tohle uhlí?!" Nevěděl jsem již, co mluvím — tak mi bylo ouzko — jenom nazdařbůh jsem vyhrk’: „To je pro Rakousko!" Tento výrok nějak zvláště imponoval stráži, neboť děla: „Ah, tak; pardon; račte na nádraží!“

Vzápětí však čekala mne dobrodružství nová: Jiný člověk, zastaviv mne, prones’ tato slova; Já jsem Ignatz Löwy — jestli představit se mohu — “ (on mne totiž asi poznal podle drápů, rohů). Zatáhnuv mne do kavárny, ofertu mi podal, abych prý mu jisté kvantum uhlí z pekla dodal, ovšem jenom na vagony (nejde prý mu o cent); jako renumeraci mi slíbil 7 a 1/2 procent; sekční šéf když Belzebubův obchod by chtěl mařit, proč ho, pravil, aspoň třemi také neobdařit? „Ale", dodal, „drahý čerte, o tom o všem mlč! Zatím vezmi do zálohy těchto 500 Kč.“ Já však myslil, že je blázen, pročež divu není, že jsem z kavárny mu utek’ — ovšem bez placení. Vida pak, že hlad mám velký a že se již šeří, do jednoho restaurantu šel jsem na večeři. Poživ asi 15 vuřtů tenkých jako struny, k placení jsem užít chtěl své pětistokoruny. Ale sklepník, jak ji spatřil, zavrtěl jen hlavou: „Vašnosti, mě nenapálej’ — mně musej’ dál pravou!" Nezbývalo, nežli nechat v zástavě mu nůši — tomu židu, až ho potkám, vyrvu z těla duši, neboť to mne strašně mrzí, že ten nadpoberta bude se teď chlubit, kterak napálil i čerta.

Nová svízel zas mne stihla. Byl jsem bez úkrytu, kteráž věc mne donutila ku hledání bytu. Nenašel jsem ovšem žádný, až na jeden hotel, ale než ten, to byl čistší pekelný můj kotel. Nezůstal jsem v brlohu tom, neboť miluju řád, nýbrž odebral se rovnou na bytový úřad. Tam mi řekli, že tu úřad nekompetentní je, že se musím napřed hlásit též u policie; z policie poslali mne zase na magistrát; ten by prý mou žádost splnil, mohu býti jist, rád, v záležitostech však těchto nemá slovo hlavní, to že prý má nepochybně zemský výbor správní. — Odtamtud mne odkázali k ministerstvu vnitra. kdež mi řekli, že je pozdě, abych přišel zítra; kdybych však věc vyřízenu ještě dnes mít musil, v ministerstvu zahraničním abych štěstí zkusil, než tam děli, že to není věcí naší vlády, že to nutno projednati u Nejvyšší rady; kdyby se mi příliš dlouhou zdála cesta ona, mohu s žádostí svou jíti přímo na Wilsona, nejkratší však že by bylo kráčet krokem kuřat: Napřed ku instanci prvé, na bytový úřad... Tak jsem nedostal se, třeba ospal velmi vele, v prvé noci svobody své ani do postele.

Toulal jsem se po ulicích v bezúčelném hněvu, až jsem potkal na Václavském jednu hezkou děvu; a že třeba satan starý, nemám srdce z ledu, ďábelský plán hned jsem pojal, že tu dívku svedu. Maje zkušenosti z Fausta, pravil jsem té dámě: „Krásná slečno, smím si troufat nabídnout vám rámě?" „Radši športku", prála ona, již jsem měl za pannu, „a máš kvartýr? nebo půjdem spolu do Meranu?" V rozpacích jsem honem ukryl tvář svou do cylindru, neb jsem neměl ani kvartýr, také ani vindru, a že konečně jsem neměl na snídani ani, jal jsem se hned ráno hledal vhodné zaměstnaní.

Žaludek můj pociťoval nemalé již křeče, když jsem vstoupil v ministerstvo sociální péče. Vrátný děl, že musím počkat — natáh´ při tom dlaně — pak se mne však ještě tázal, které patřím straně. Na mé staré metle skvěl se rudý karafiát, a tak dík té okolnosti byl jsem ihned přijat. Pravil jsem, že hledám práci — Všichni zbledli v líci, několik jich zahynulo rázem nu mrtvici, konečně se jeden probral: „Neklamte nás, pane! Chcete podporu as jenom pro nezaměstnané — “ Nových 8 zasvětil jsem lidí smrti ranné, prohlásiv za hrobového ticha prostě: „Ba ne!" — (Když prý o tom zvěděl Rašín, seděl ve svém klubu, řekl: „Nyní dám už pokoj, budu držet hubu!") - Sám pan sekční šéf mi děl pak: „Není pomoc žádná, když chce práci, tak ho pošlem dolovat do Kladna."

— Na nádraží odvezli mne za bengálu svitu, davy lidu na mne zřely jako na raritu, na radnici pořádali na mou počest supé, pan ministr železniční dal mi extra kupé. V Kladně, když jsem tam byl dospěl pohodlně, v klidu, pořádali na náměstí právě tábor lidu: „Chceme míti Sovdepii" bylo schůze motto, řečník, jenž stál na tribuně, pravil asi toto: „Soudruhové! Teprv tehdy vzejde doba slunná, až se pustí z kriminálu — kdo? co? — Soudruh Muna. Teprv pak se vpravdě zhroutí oltáře a trůny, až si na ně sednou záda — koho? čeho? — Muny. Sociální rovnováha teprv pak se obnoví, až se svěří diktatura — komu? čemu? — Munovi, Proto zatím nevykopem’ uhlí ani tunu, dokud nám zas nevydají — koho? co? — No Munu; V srdcích našich rozezvuč se mocně, třídní struno, soudruhové, provolejme: Sláva tobě, Muno! Zřiďme rady, neplýtvejme zbytečnými slovy, nezáleží nám na státu, nýbrž na Munovi. Jaká rozkoš, jaké blaho do srdce se vsunou, až budeme ovládáni — kým? čím? — Naším Munou! — Vtom mne někdo chopil, zvolav: „Není tohleto on?!?" A už vzhůru léť jsem, jak bych podpatky měl Go-on; na ramena hned mne vznesli křičíce mi slávu. takže jsem se viděl nucen promluviti k davu: „Pozemšťané! Soudruhové! Bratři Kladeňáci! Vždyť já nejsem vůbec Muna, já jen hledám práci ..." Nedopověděl jsem ani, už se zdvihly klacky, vyrazili mi pět zubů, dostal jsem 3 facky: „My ti, lumpe, ukážeme, jak se nevyplácí kázat nám — nám Kladeňákům — spořivost a práci!"

Utíkal jsem, co dech stačil, k buštěhradské dráze, takže soumrak zastihl mne opět v matce Praze; tam jsem také zpozoroval, přišed blíže k světlu, že mi někdo cestou ukrad’ i tu starou metlu. Ale než mi unik’ povzdech: „Jsou to nyní časy!" Chytli mne 2 kaprálové od Armády spásy. Jeden šeptal ke druhému: „Milý druhu v boji, toho chlapa musíš spasit, ať to co chce stojí! Reklama by tohle byla, lepší než řeč sterá. kdybychom tak obrátili k víře Lucifera! Nevěrci by zatřáslo to jako vichr stébly, z nás pak Botha udělal by nejmíň „štábsfeldvébly!“ Řka ta slova, plnou silou za ohon mne popad’ — ale já jsem si ho uříz’ a radš' v zem se propad’. —

Nyní u kotle zas sedím, přemítaje vztekle: Než v té české republice je to lepší v pekle!

1 note · View note

aziz-the-fangirl · 5 years

Text

Kostnice, 1415 (IV/?)

INTERMEZZO. Tohle je vlastně jenom plyš a trochu angst a hlavně Uriáš, kterej je v tom až po uši. Chtěli jste, aby to bylo trochu víc jako Dobrá znamení, a to znamená tisíciletej pining.

Alternativní historie, Uriáš/Zikmund Lucemburský, Jan Hus/Štěpán Páleč, Uriáš & Petronel, (Uriáš/Petronel), pálečo-apologismus, nakousnuto na pokračování ale pravděpodobně se na to vykašlu jak se znám ¯\_(ツ)_/¯, žádný čekování reálií umíráme jako muži

Začátek // Předchozí

AO3

Když Bůh stvořil člověka, mnoho andělů bylo nespokojených. Nechtěli sloužit něčemu, co jim nesahalo ani po kotníky. Nechtěli se dělit o Boží pozornost, protože je stvořil první. Byli pyšní. Chtěli si začít vládnout sami. Jako první z nich padl Lucifer a ostatní následovali.

Uriáš byl jeden z nich.

Když pak lidi konečně pozoroval, zašpiněné od prachu pouště a daleko od rajské zahrady, uvědomil si, že udělal chybu. Lidé sice žili relativně krátce a věděli jen zlomek toho, co věděl, dokázali jen zlomek toho, co dokázal, ale i tak byli neobyčejní. Geniální a všehoschopní. Komplikovaní, špinaví, hříšní. Plní pocitů a tužeb a snů, jejich zvědavost nekončící, hladová a neukojitelná. A Uriáš si je oblíbil.

Přirostli mu k srdci, jak je tak pozoroval. Jejich osudy, jejich životy.

Nikdy ale nelitoval pádu - i když měl lidstvo nakonec rád, měl takové tušení, že by k tomu nikdy nedošlo, kdyby Eva neutrhla jablko ze stromu poznání - a to by se těm nahoře asi nelíbilo, takže by to vyšlo na stejno.

Uriášovi ta věc s jablkem přišla jako pitomost, ale nehodlal si stěžovat, když to lidem otevřelo dveře k daleko zajímavějším věcem. Pravda, ta věc s Kainem a Ábelem byla trochu nešťastná, ale Uriáš se aspoň naučil, že existují hříchy, na kterých není ani smítko krásy nebo zábavy. Lidí se nezalekl. Kaina vlastně hlavně litoval.

A tak Uriáš trávil mezi lidmi co nejvíce času, protože si zamiloval lidstvo. A když si zamiloval lidstvo, eventuelně došlo k tomu, že si některé lidi oblíbil trochu více, než jiné; došlo k tomu, že se k některým lidem dostal blízko. (Velmi blízko.)

Ženy, muži. Bohatí i chudí. Figury, o kterých se budou psát dějepisné učebnice, až je někdo vymyslí, nebo i ti bezvýznamní, zapomenutelní. Uriáš je měl rád, hodně. Ne všechny stejným dílem nebo způsobem, ale měl je setsakramentsky rád. Měl je rád, ale nemiloval je, nikdy. Nemohl.

Nejdřív to bylo všechno moc nové na to, aby se zamiloval. Lidé byli sice naprosto brilantní, každý z nich neobroušený diamant, ale I tak nad nimi měl Uriáš navrch. Uriáš potřeboval sobě rovného, potřeboval někoho na své úrovni.

Potom už Uriáš věděl, že nikoho z nich nikdy milovat nedokáže, protože se již zamiloval.

Uriáš si ten den, kdy potkal Petronela, nejspíš už navždycky bude pamatovat v živých barvách. Nejspíš nikdy nebude schopen zapomenout všechny ty drobné nepodstatné detaily. Navždycky bude vyčuhovat z těch statisíců dnů jiných, úplně běžných.

Svět byl tehdy ještě mladý. Zemi Bůh stvořil teprve před několika stovkami let. Pro Uriáše práce u nebeské brány nebyla nic nového. Se svatým Petrem si docela rozumněli. Jenže toho rána u Brány nečekal Petr, ale Bůh s andělem.

Uriáš ho nikdy předtím neviděl. Nepamatoval si ho z doby před svým pádem a ani ho doteď nezahlédl v nebi. To ale nebylo zas tak podivuhodné. Nebe bylo dost dobře nekonečné a andělů bylo nepřeberně.

Na první pohled byl jako všichni ostatní poslové Boží: nablýskaná svatozář, zlaté vlasy, andělsky krásná tvář; bílé roucho a bílá křídla.

“Uriáši, tohle je Petronel,” promluvil Bůh, “dneska je u Brány prvně.”

Petronel.

Uriáš Petronelovi nabídl ruku k potřesení.

Petronel si ji pohledem změřil. Podezíravě a váhavě. Pohrdavě. Kmitl očima od Uriášovy ruky k Bohu a zase zpátky. Pak sevřel Uriášovu dlaň ve své. Zlehka a opatrně. Tvářil se trochu odtažitě, ale podání ruky bylo dobrým znamením.

“P-petronel,” zopakoval. Nejspíš ho osobní setkání s mocnostmi pekla vyděsilo natolik, že se zakoktal. Nebyl zvyklý. Kdo ví, jestli už byl někdy dole, na zemi. To každého zpravidla otužilo.

“Uriáš,” odpověděl mu čert s úsměvem.

Petronelovy oči byly jako dva hnědé opály; jako dva perfektně vybroušené krystaly záhnědy, za kterými se mihotaly impozantní mlhoviny a jiskřící galaxie; temně hnědé jako úrodná půda, do které lidé seli obilí.

“Dej na něj pozor, ano, Uriáši? Ukaž mu, jak to u Brány chodí, prosím,” pokračoval Bůh. Poplácal Petronela po zádech: “Hodně štěstí.” A na odchodu se ještě zasmál a zavolal na Uriáše: “Nezkaž mi ho!”

Jako na povel při těch slovech Petronelova dlaň vyklouzla z jejich sevření. Červenal se.

Uriáš si odkašlal. “Inu, k věci...”

Ruka ho stále hřála tam, kde se dotýkali. Cítil, jak jím to teplo pulzuje, když spolu probírali první várku hříšníků, když vážili svědomí a vynášeli rozsudky. Petronel chtěl být přísný a Uriáš mu musel občas nenápadně připomenout, že to on má z nich dvou být ten dobrý. Ale Petronel byl přísný, protože podle něj si nebe jen tak někdo nezasloužil, a Uriášovi, který už zakusil nebe, peklo i zemi, to přišlo roztomile naivní.

Když měli po práci, vytáhl Uriáš z kabátu starý ošoupaný balíček karet. Jenom to chtěl zkusit, Petronel zněl natolik povýšeně, že spíš jenom čekal, že ho s těmi čertovskými obrázky pošle zase zpátky do pekla.

K jeho překvapení ale Petronel kývl na hru. Snad si myslel, že Uriáše porazí a vetře mu do tváře svou nadřazenost, nebo byl naivní a nevěděl, co jsou to karty, nebo byl prostě jenom anděl, co nedělal vždycky co dělat má a občas dělal i věci, co zas tak úplně dělat nemá.

Hrál jako ponocný - přece jen to nikdy nedržel v ruce - ale když se Uriáš rozhodl zvolnit tempo, ten úsměv, který se mu objevil na tváři s jeho první výhrou, v Uriášovi znova rozkmital to příjemně nepříjemné teplo.

A tak s každým dnem, kdy s Petronelem sloužil u nebeské brány a kdy vyslechl jeho monology o lidech a o tom jak nekonají dost dobra a pak ho převálcoval v kartách, cítil, jak se mu to teplo jako trní stahuje kolem srdce, kolem jeho samotné podstaty. Jak se pomalu, ale s neochvějnou jistotou zařezává, zakusuje, stále hlouběji, s každým úsměvem, s každým pohledem do Petronelových bezedných očí.

Cítil, jak padá, a bylo to jako po dlouhé době létat.

Petronel byl pyšný a arogantní a namyšlený ale u všech svatých, Uriášovi by se nikdy nelíbil, kdyby byl pokorný. Uriášovi by se nikdy nelíbil, kdyby byl jako zbytek té andělské bandy, plytký, nudný, nekonfliktní.

Náklonnost k andělovi se do něj zahryzla tak hluboko, že bylo těžké vybavit si, jaká byla existence bez ní v srdci.

Nejhorší na tom celém bylo, že dílo zkázy bylo dokonáno dříve, než si toho Uriáš stačil všimnout. A jakmile si všiml, musel se distancovat.

Protože taková byla pravda: Uriáš Petronela miloval, protože byl pyšný a arogantní, a Petronel Uriáše nikdy milovat nemohl, protože byl pyšný a arogantní. Miloval Petronela, protože Petronel byl anděl, svatý a lidsky hříšný v jednom, ale hlavně nesmrtelný a věčný; a Petronel ho milovat nemohl, protože byl anděl. Miloval Petronela a sám nevěděl, jestli mohl, protože byl čert.

Okamžitě si podal žádost o převelení. Od nebeské brány ho přesunuli na lidské aféry. Poslali ho do světa, ať dělá čertoviny, a čas od času dostane specifický úkol.

Zpočátku se mu stýskalo. Petronel mu scházel. Scházely mu jeho temné oči a zlaté vlasy. Chyběl mu jeho hlas. Chyběl mu starý stůl a svazky svědomí. Jenže s každým dnem na zemi to bylo lehčí a lehčí. Stačilo na Petronela prostě nemyslet. Zanedlouho už se Uriáš zase ráno probouzel v cizích postelích.

A život na zemi byl dobrý. Uriáš pokoušel a sváděl. Hrál karty a opíjel se do němoty. Postrkoval lidi k nepravostem, lhal, našeptával, podplácel. Flirtoval. Prostě dělal, co od něj peklo čekalo. Dělal svoji práci a dělal ji dobře, se zadostiučiněním a uspokojením, protože lidé ho bavili. Byli fascinující. Hromadně i jednotlivě. Život na zemi byl dobrý (mohl by být báječný, kdyby nebylo těch okamžiků, kdy Uriáš narazil na až příliš povědomý odstín hnědé, kdy se něčí vlasy v poledním slunci zlatě zaleskly jen na zlomek sekundy, kdy byl někdo až příliš špatný v kartách, kdyby nebylo těch pár hloupých nocí, kdy měl pod sebou cizí horké roztoužené tělo a mohl myslet jen na andělské perutě a běloskvoucí róby, jen na to, jaké by to mohlo být s Petronelem) několik let. Pak několik dekád. Pár století.

Uriáš si už skoro začínal myslet, že dokázal zapomenout.

Jenže pak potkal povědomou tvář v antickém řecku. Když ho Uriáš spatřil, myslel si, že je to jen přízrak. Že si ho vyfabuloval z nějaké drobnosti, kterou zachytil z koutku oka, i když se mu to už dlouho nestalo. Ale Petronel zůstal, kde byl, nevypařil se, když Uriáš zamrkal, a s veselým úsměvem na Uriáše mával, zatímco si to přes přelidněnou tržnici rázoval přímo k němu.

“Uriáši!” volal z dálky.

Uriáš se málem roztrhl vedví - napnulo se v něm cosi, co ani nevěděl, že bylo povolené, a něco, o čem netušil, že se to kdy napnulo, se s mohutným prásknutím povolilo, jako když se naprázdno vystřelí z luku. Jedna noha chtěla utíkat a ta druhá vyrazit Petronelovi vstříc.

Utíkat stejně nemá cenu, namlouval si, když náhle zjistil, že krátí vzdálenost mezi ním a andělem místo, aby ji zvětšoval.

“Petroneli,” vydechl, když konečně po stoletích stáli tváří v tvář, dost blízko na dotek, a vyšlo to z něj daleko jemněji, měkčeji, daleko něžněji, než plánoval, než chtěl, než bylo přípustné. Znělo to úlevně. Znělo to snad téměř zamilovaně. Uriáš si spěšně odkašlal. “Brána se ti omrzela?” zeptal se, hlas už po kontrolou.

Petronel byl naštěstí úplně neschopný, takže prvotní Uriášův tón přešel bez povšimnutí. Ale ta otázka mu zhořkla. Úsměv mu zmizel z tváře a nahradil jej odměřený výraz. Až agresivně neutrální. “Na to samé bych se mohl zeptat já tebe,” podotkl věcně.

Uriáš, který obyčejně splétal lži stejně snadno, jako si malé holčičky navzájem pletly copánky, najednou marně hledal nit. “Převelili mě dost narychlo,” řekl a zakázal si znít omluvně nebo snad provinile, “urgentně potřebovali víc agentů na zemi. Nechtěl jsem jen tak zmizet, ale neměl jsem možnost ti to ještě přijít říct.”

Petronel jen přikývl. Na okamžik vypadal… možná ukřivděně. Snad mu Uriáš nescházel? Ne, to nebylo možné. Petronel byl tak trochu povýšený bastard a určitě by mu nikdy nechyběl obyčejný čert. (Ale ta představa byla hezká. Snad by chvilku mohl snít--)

Uriáš se zarazil. Snění, ač jen na chvilku, bylo v aktuální situaci nebezpečné a tím pádem nepřipustitelné. Měl na snění celá ta dlouhá století, kdy byl Petronel bezpečně zalezlý v nebi, ale když teď byl přímo tady, na zemi, dokonce přímo před ním… Uriáš musel polknout to své drobné pobláznění a chovat se normálně, protože teď s ním Petronel aspoň mluvil, a Uriáš nevěděl, co by dělal, kdyby ho Petronel odmítl. Věděl, že by to Petronel udělal, kdyby věděl, ale byla docela jiná věc, kdyby se to doopravdy stalo.

“Co tu děláš ty?” zeptal se znova.

Petronel pokrčil rameny. “Všemohoucí usoudil, že mi prospěje změna prostředí. Prý se tady leccos naučím.”

Petronel, který by nejradši do nebe nepustil nikoho, kdo se jen přiblížil hříchu, se tady měl doopravdy co učit. V první řadě že pozemský život ani ty nejčistší duše nemohly žít bez poskvrnky. V každé drobné radosti bylo trochu sobectví, trochu lakomství, v každé lásce trochu smilstva, v každém zármutku trochu závisti. A to bylo v pořádku - to činilo každou radost a lásku a zármutek neskutečně lidskými zážitky, protože v lidech se odjakživa stýkalo dobré se zlým, pekelné s nebeským. Ctnost se hříchem. Nejkrásnější manifestace svobodné vůle. Protože, jak Petronel nejspíše stále nechápal, občas bylo potřeba trochu zla, aby se konalo dobro, a naopak. Všechno zlé je pro něco dobré a cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Uriáš měl trochu větší tendenci nahlížet do lidských záměrů, protože uvnitř byli lidé často daleko zajímavější, než na povrchu.

“Jak dlouho už jsi tady dole?”

“Čas tu ubíhá strašně jinak,” řekl Petronel. “Řekl bych, že tak deset let, možná míň.”

“Co je pro Pána Boha vteřinka je na zemi sto let, co je pro Pána Boha sto let je na zemi mrknutí oka,” odrecitoval Uriáš. “Tak nějak to starý pán na nebesích říká, ne?”

Petronelova ústa se stáhla do tenké linky. “Tak nějak,” souhlasil odměřeně.

Uriáš cítil, že na Petronela nedělá zrovna nejlepší dojem, což byl přesně opak toho, co dělat chtěl. Byl pitomec, byl naprostý idiot, ale nemohl si pomoct: hrozně moc chtěl na Petronela udělat dobrý dojem. Chtěl na něj zapůsobit, ohromit ho, oslnit ho. Chtěl, aby ho měl Petronel rád. Z důvodů, které odmítal vyslovit.

“Nechtěl-- Nechtěl by ses něčeho napít?” zeptal se Uriáš, napůl bílá vlajka a napůl hozená rukavice. “Kousek znám jednu tavernu, absolutně nejlepší víno v celém Řecku.”

Petronelův výraz trochu roztál. Uriáš zahlédl něco, co by nazval váhavým, nejistým úsměvem. Něco, co důvěrně znal, protože i u brány byl Petronel vždy obezřetný, nakolik dá Uriášovi najevo svůj souhlas, své pobavení.

“Dobře,” souhlasil.

Ten den ho Uriáš donutil nechat se pozvat, protože zatraceně moc doufal, že bude Petronel cítit svatou povinnost mu to vrátit, i když jsou jejich finance dost dobře nekonečné. A dokonce Petronela svedl k pár kolům místní hazardní hry.

A tak se začali potkávat na zemi. Narazili na sebe každých pár let. Občas šli proti sobě, občas pracovali za stejným cílem. Občas nedělali nic, protože lidé byli samostatní. Tak jako tak pak, když měli padla, šli do nejbližší krčmy, oslavit úspěchy toho dne vínem a čertovými obrázky. A Uriáš si s každým takovým setkáním zvykal čím dál víc na to, jak věci jsou. Zvykal si na to, že chce, že touží, a že nemůže mít - zvykal si na příjemnou vřelou váhu Petronelova těla, když ho táhl setmělými uličkami k jeho ubikacím, a i na to, že se vedle ní nemohl schoulit na slamník - zvykal si na Petronelův úsměv a jeho oči plné hvězd a i na to, jak mu ty dvě věci svíraly srdce. Zvykal si tak dlouho, až si zvyknul. Tak dlouho, až se naučil všechny své party, všechny své repliky, všechny jejich hloupé tanečky, které předváděli jen, aby se mohli kamarádit a Petronel se nebál, že za to padne. Uriáš si zvyknul a byl spokojený. Byl spokojený s tím, jak věci byly. Miloval Petronela, už skoro pět tisíc let, ale naučil se s tím žít tak dobře, že si na to často ani nevzpomenul. Naučil se s tím žít tak dobře, že dokázal být Petronelův nepřítel, kolega i kamarád, aniž by se prozradil. Aniž by to jakkoliv bolelo. Protože ve skutečnosti to Uriáše nikdy nebolelo; občas to svíralo a občas trochu dusilo a nejčastěji to jen trochu svědilo někde vzadu v hlavě, že se to dalo přehlížet, ale nikdy to nebolelo.

#ff #obrozujem #obrození #česky #čeština #firefox #urinel #petriáš #uriáš/petronel #jan hus #huspálče #omlouvám se ale neomlouvám se #uriáš je absolutně měkkej a nemůžete mě přesvědčit o opaku

20 notes · View notes

radiotulen · 4 years

Text

Já a práce (na hovno)

Proslov Pierra Hibšmana ze setkání My a práce (na hovno) v rámci Intergalaktického vzpomínkového karnevalu na Davida Graebera 11. října 2020, Těšnov.

Vážení přátelé, je neděle a my jsme se tu dnes sešli, abychom si povídali o práci. To je mnohem lepší, než kdybychom se setkali v práci a povídali si o neděli. Přesto, že se setkáváme v době, kdy by mnoho lidí za možnost pracovat dalo ledacos (třeba i svůj volný čas), nemějme si za zlé, že podnikáme tyto pro někoho kacířské myšlenkové výlety, vycházející z tradice Lotrandova "hlavně chlapče nepracuj" spojeného s Debourodovým "nikdy nepracuj". Tradice uvažování nad smyslem práce je dlouhá a pestrá a my na ní tímto navazujeme. Je neděle. Dejme se do toho, ale žádný spěch.

Dovolil bych si úvodem načtrtnout rozčlenění práce na několik poddruhů - částečně vycházející z toho, jak je ve svých textech popsal David Graeber, částečně volně mnou rozvinutých- budu tak činit z pozice obyčejnckého člověka a mou strategií bude kombinace intuice, spekulace a vycházení z bohatých, místy hořkých zkušeností, s prací, často tou na hovno. Ano, práce na hovno. Typ první, který "proslavil" právě Graeber, na jehož počest se tu potkáváme. Práce na hovno je práce o které tušíte, že kdyby neexistovala, nic se nestane. Je to práce pro práci. Z nějakého důvodu vám za ní někdo dává peníze a tak ji vykonáváte. Všichni ale tuší, že kdybyste se šli místo toho projít k řece, nic se nestane. A co víc - budete u řeky a to je super. Dalším typem práce pak může být práce posraná nebo taky zkurvená práce. Ta může i nemusí dávat smysl, podstatné a příznačné ale pro ni je, že její vykonávání je extrémně nepříjemné. Je to práce fyzicky náročná, která z vás takzvaně sedře kůži, je to práce, při které musíte komunikovat debilní téma s debilními lidmi atd. Přesto že práce na hovno může být posraná práce a naopak, obojí má svůj specifický smysl, resp. nesmysl. Dalším podtypem je práce, kterou jsem si dovolil nazvat Prací, které nelze tak úplně nic vytknout.

U Práce, které nelze tak úplně nic vytknout se setkávají dva unikáty - tato práce vás baví a navíc z nějakého důvodu i dává smysl a je prospěšná - a to nejen ve vztahu k růstu osobního kapitálu. Nicméně tento typ práce považuji za (z hlediska jeho výskytu) natolik marginální, že o něm nebudu dál mluvit. Dalším souvisejícím typem pak je slavná a v jistých kruzích kultovní Osvobozená práce. Ta má implikovat, že v ní ne nejsme otroky - sázíme mrkve, zaleváme zahrádku a natíráme ploty nikoliv pro mocnáře a vykořisťovatele, ale pro sebe, pro komunitu, pro smečku. Odměnou nám za ní často nejsou šušně, ale vděk komunity a existence a růst společné jabloně na zahradě. Bohužel jsem nucen konstatovat, že i v svobodných komunitách, jako ve vztazích se vyskytuje otroctví a nesvoboda - a jak praví slavné rčení - revoluce nastane, až se po sobě anarchisti naučí umývat nádobí. Takže nenastane nikdy, omlouvám se.

Dalším typem práce by mohla být Práce, za kterou si zasloužíte jít do gulagu. U tohoto typu není důležité, jestli vás baví nebo nebaví (většinou vás ale baví, protože jste díky ní k posrání bohatí), důležité je, že touto prací kurvíte všechno kolem sebe v osobním zájmu a zasloužíte si za to jít do gulagu. Tento typ práce se pravděpodobně netýká nikoho z nás zde přítomných, v případě že ano, prosím přihlašte se a odejděte po svých do gulagu. Nejsem sociolog, antropolog, politolog, sociální práci jsem nedostudoval, zkrátka nejsem odborník ani otitulovaný teoretik, momentálně dělám družináře - zkrátka jsem obyčejncký člověk - a proto si dovolím už tuto část ukončit, přestože by kdekdo mohl namítnout, že chybí různé další typy - a jít k žité praxi, která stejně bývá nejšťavnatější.

Když jsem v šestnácti letech zjistil, že k životu se hodí peníze, podařilo se mi po několika měsících posílání emailů získat místo člověka, který v jedné staré hezké barabizně na Starém městě vybíral vstupné na různé typy produkcí - nejčastěji šlo o koncerty dixielandové kapely nebo o travesti show. Byla to krásná práce, která nebyla na hovno, odměna byla více méně spravedlivá a radost v očích lidí, kteří přišli na dixieland nebo na travesti show, byla mou další odměnou. Tak začala má dlouhá kariéra člověka, který dělal povětšinou celkem příjemné práce, které nevyžadovali celkem nic - kromě schopností elementárního uvažování a základní motoriky. Když nad tím tak přemýšlím, musím přidat k seznamu typů prací další a to tento: Práce, kterou zkrátka musí někdo udělat, dokud se nepřijde na to, jak by to mohli udělat roboti (nebo dokud se neseženou roboti). Zde ale musím zdůraznit, prosím, neplést si se Zkurvenou prací. Součástí Práce, kterou zkrátka musí někdo udělat atd apod, je vaše osobní spokojenost. Zatímco přítomnost robotů v továrnách by jistě lecčemu prospěla, až nám vezmou roboti práci Výběrčích lístků bude opravdu zle. Komu z vás to přijde v pořádku, vemte si ty roboty k sobě domů a nechte je prodávat lístky k sobě na hajzlík.

Cesta prekarizovaného pracovníka na bezvýznamných pozicích bez větší zodpovědnosti byla dlouhá a co víc -stále přetrvává. Dělal jsem vrátného v ping-pongové hale, hrál houbaře, který měl za úkol nenajít žádnou houbu nebo se účastnil výzkumu o lepší společnosti ve společnosti Karla Janečka. Štěků s přibývajícím věkem neubývá, ale naopak přibývá. Symbolické bylo toto léto, kdy jsem se ocitl na pozici "stínového správce jistého rekreačního tábora", v praxi šlo v podstatě o to prodávat zmrzlinu a pivo. Touto prací jsem strávil tři týdny, v tom, abych jej strávil týdnem čtvrtým, posledním, mi zabránila nějaká lákavější volnočasová aktivita nebo jiná výborná práce- už si nejsem jist. Když jsem oznámil, že zřejmě nebudu schopný přijet, stala se zvláštní věc - kdosi, a byl to asi nestínový správce tábora, navrhl, aby se pracovní pozice zrušila. Zjistilo se totiž, že pivo i zmrzlinu jsou rekreanti tábora schopni vzít a zaplatit sami. Vědomí tak bezprostředního a přímého setkání s Prací na hovno mě až dojalo. Záhy se ale ukázala ještě jedna věc: ano, tato práce možná je na hovno, zbytečně ubírá křehký rozpočet rekreačního tábora, obírá prodavače zmrzliny o jinak potenciálně zajímavě využitelný volný čas atd., pohled do očí upřímnosti nám ale ukázal taky něco, čeho jsme si dřív nevšimli - prodavač zmrzliny byl ve skutečnosti také stínovou dětskou chůvou, sociálním pracovníkem zaměřeným na zlepšování nálady seniorek, lordem každodenních small-talků atd.

Názorný příklad:

K pultu se zbožím, za kterým stojí prodavač zmrzliny, přichází zákazník:

Zákazník: Hezké poledníčko.

Prodavač zmrzliny: Dobrý den, blahorodý muži.

Zákazník: Jestli pak víte, co mně k vašemu pultíčku přivádí, džentlmene?

Prodavač zmzliny: Tuším, že pivíčko o stupni deset, milorde?

Zákazník: Chyba lávky! Dám si dvanáctku.

Prodavač zmrzliny (s elegancí baletky od Labutího jezera sáhne do ledničky a vytáhne dvanáctku, otvírákem vyhodí víčko do povětří a vzduchem prozní to nejkrásnější ze všech zašumění): Má úcta, dobrou chuť, pokud se to tak dá říct.

Zákazník: A já vám děkuji,

řekne zákazník a napije se a všechno je krásné.

V případě, že by zde nebyl "prodava�� zmrzliny" nesla by s sebou celá scéna o něco méně sdíleného štěstí. To je mimo jiné důvod, proč skoncování s Prací na hovno nebude tak jednoduché, jak by se zdálo. Kromě toho, že koláče ještě stále nejsou i bez práce )a lidi mají rádi koláče, jít do práce taky, jakkoliv to slovo mým uší nezní sympaticky, může mnohé smutné duše vést jen k tomu, aby se vymanili ze zabedněných stezek ve vlastní hlavě a v interakci s činností či druhými opustili prázdnotu. Ty lidi asi neslyšeli o hře jménem šachy, o pití piva, o hraní kopané atd., jinak by hráli šachy, pili pivo, hráli kopanou, ale za to se na ně nemůžeme zlobit.

Vážení přátelé, dnes je neděle a mně už se nechce mluvit dál a proto toto kázání pomalu ukončuji. Přejme si, ať je každý den neděle. V pracovním týdnu, který by vypadal "neděle, neděle, neděle, neděle, neděle, neděle, neděle" by se jistě našel i nějaký čas na práci, a ne že ne. David Graeber, kterému tímto vzdáváme hold tzv. do nebe, kdysi napsal, že kdyby spoustu mladých lidí nemuselo zásobovat supermarkety, ale psát třeba písně, měli bychom tu dnes stovky a tisíce nových Johnů Lennonů a Paulů McCartney. Přejme si, ať je každý den neděle a ať bez ohledu na to, jak otravně se nám práce vsírá do životů, složíme lepší písně než The Beatles.

Děkuju za pozornost.

0 notes

stestijekrasnavec-celyfilm-4khd · 4 years

Text

(HD)▷ Štěstí je krásná věc celý film (2020-HD)

Sledujte : https://t.co/9XkIjnC75h?amp=1

Orig. názov: Štěstí je krásna věc

Žáner: komédia

Krajina: Česká republika

Réžia: Jiří Diarmaid Novák

Scenár: Jaroslav Sauer

Hudba: René Rypar

#Štěstí je krásná věc

0 notes

jphoncu · 5 years

Text

Šílenství zástupů

Je šílenství naší doby, šílenství, které je koncetrované kolem témat minoritních sexualit a práv jejich zástupců, ideologie genderu, útlaku žen, ras (už zas!) a dalších. Šíří se ono šílenství po sítích šílenou, nelidskou rychlostí. Je to hlubší a závažnější než zdálo se a přijal jsem, že mlčení není správným postojem. Právě proto, že budou moje stanoviska (od)souzena, zaslouží si světlo světa. Technologie se s důsledností sobě vlastní využívá k přestavbě lidské identity, jedinec nemá už kotvit ani ve víře, ani ve vzájemnosti rodiny a nejbližších, ani v pozemské vlasti a kontinuitě všeho zmíněného, jeho identita má se stavět na nových, údajně spravedlivějších, v pravdě však vzdušných a nepevných, ne-bezpečných základech. Tato revoluce se zaštiťuje (jak je u revolucí zvykem) bojem za „sociální spravedlnost“ a nelítostně a nedemokraticky odsuzuje tradici (jak je u revolucí zvykem). Ne vždy na soudech, jakkoliv soudy se jejím dogmatům pozvolna otevírají. Zatím jemně, na sociálních sítích, na pracovištích, v různých kolektivech, v politice samé. Nálada ale už je černobílá, v pravdě mrazivá. Napjatý vzduch čeká bitvu. Staví se barikády. Nevede se rozumná diskuse. Jako bych slyšel: „Kdo není s námi, je proti nám!“ Jsme rozdělení. Lež leží i v našich lóžích a staří hadi lezou z děr. Z plodů rajského stromu lisují mošt a ten se dováží, rozváží, po celém starém kontinentu. A přece víme málo a pravou radostí neoplýváme. V sázce je mnoho.

ZMATENÍ REVOLUCIONÁŘI V RÁJI

Řekne-li mi přítel pro něco, že jsem konzerva plesnivá, přecházím to s úsměvem a bez potřeby komentáře. Jsem-li však pro ten či onen, povětšinou umírněně konzervativní postoj označen za cosi-foba nebo bigotního, pak přecházení není na místě. Podivoval jsem se, že tato čepel tne tak hluboko. Proč jen? Žádá si reakci. Jde to totiž o útok, resp. útlak ze strany módních, nových ideologií. Hysterických a dogmatických. Jejich největší zbraní jsou diskreditující nálepky. Postoje ještě před pár lety vcelku středoproudé jsou nyní odsuzovány, a co hůř, ne jen ty postoje, ale i jejich zastánci, jako osoby! Samozřemě, je to nesmysl už v tom, že povětšinou není zde žádná phobia, cizí je mně a mně podobným strach z člověka jako osoby, každý jeden totiž obrazem je božím a důstojnost má stejně velkou, a to převelkou, a jeho sexuální chování, rasa nebo původ na tom opravdu nic nemění. V posledku nade mnou nemá vládu ani strach ze společenských proměn daných dobovými trendy, „pořádky“ postavené na lži totiž ztroskotokají, tak jako tak. Otázkou je však, kolik napáchají škody. Chtěl bych jí zabránit. Podobně na pováženou je i označení zpátečník, jako ten, kdo nepochopil dějinnou nutnost vývoje - to něco děsivě připomíná, že? Je-li nějaká fobie přítomná, pak je to strach ze zbytečně velkých dopadů nesmyslných revolucí, z jejich bledé, závistivé luny, velící k odlivu hluboké radosti, smysluplné krásy a opravdového zdraví z našich životů.

Nezdráhám-li se mluvit o šílenství, je to díky inspiraci knihou Douglase Murraye: The Madness of Crowds: Gender, Race and Identity. Zcela souzním s autorovou tezí, že feminismus, stejně jako boj za práva minoritních sexualit dojel do konečné stanice a pak se zcela iracionálně, s obrovským hlukem rozjel dál a… Vykolejil. Murray popisuje také „syndrom sv. Jiří“. Ten zabil draka a - viděl, že bylo to dobré. Tak dál! V kraji už se pořádných draků nedostávalo, tak alespoň sem tam dráček. Možná usekl hlavu ještěrce. No a závěrem? Máchal mečem vzduchem, plně oddán boji s draky imaginárními. Neuvádím tato přirovnání ani náhodou proto, abych vyjádřil pohrdání životními obtížemi jakékoliv jedné ženy nebo jakéhokoliv jednoho neheterosexuála / necelibátníka / člověka se změněným pohlavím. Pohdrám tím, že je třeba s těmito kategoriemi takto pracovat. Že se dostávají na místa, kam dle mého přesvědčení už vůbec nepatří. Že se sexuální preference staly věcí veřejnou a zneužívaným politikem (přitom závěr, že LGBT lidé mají právo na LGBT život a nemají za něj být nijak stigmatizováni nebo postihováni, avšak, že LG vztahy jsou z biologické podstaty neplodné, tedy jim schází oproti heterosex. vztahům jeden zásadní rozměr atd., ten je zcela správný a politika zde má končit). Že se ženy, vykořeněné ze své právoplatné poloviny lidstva i poloviny lidské moci nad ním - své radikálně jiné moci, ale moci stejně mocné, ne-li mocnější než je ta mužská, stávají nástroji nové revoluce, která už neprospívá nikomu, že se skrz ně rozsévá nenávist, sobectví a nespokojenost. Že není přijímána polarita přirozená a na její úkor vytváří se rozdělení nové, nepřirozené, ideologické. Že snad v schématech jakéhosi nového marxismu, v té protivné redukci člověka na moc a kapitál, tyto a další skupiny nahradily utiskovanou dělnickou třídu. Že člověk leckdy nabývá dojmu, že být žena nebo být gay apod. je věc vyšší důležitosti než být, vyšší než být člověkem. Tím pohrdám.

„In en era without purpose, and in a universe without clear meaning, this call to politicize everything and then fight for it has an undoubted attraction. It fills life with meaning, of a kind,“ 1 píše Murray.

Příznačná je pro dnešek latentní nespokojenost, poměrnému blahobytu navzdory, nuda a volání po větších a větších právech, s menšími a menšími závazky. Zodpovědnost se odhazuje. Je vítězství být obětí - nic si nežádá hrdinství a morální nadřazenost je pro oběť instantní. Charles Taylor v knize A Secular Age popisuje jak část toho, co dříve bylo hříchem, stává se nemocí. To je radikální proměna, protože kdo byl dříve viníkem, nyní je obětí. Je zproštěn viny a naopak se může na společnosti dovolávat nových práv. Nečeká ho pokání, ale terapie. Mnohdy dneškem prosvítá duchovní lenost, pro níž se ospravedlnění nelehko hledá. Často jde u těchto trpících o autodiagnózu, přičemž mi nejde o to, že by autodiagnóza byla z principu špatně, ale o to, že nese při svém rozvolání široko do světa, reakci si žádajícím, celospolečenské důsledky, i když má individuální, do sebe samého zahleděný zdroj. Být obětí, být utiskovaným… A volat po soucitu! Soucit - tomu jsme naučení, tím starým, dobrým křesťanstvím snad? Revolucionáři vytváří šílenou atmosféru bitvy, budují barikády, hloubí zákopy, ale zároveň se dívají psíma očima a apelují na všeobecnou, dobrou lidskost. Účel pro ně světí prostředky. A to je hodně mizerná etika. Nazřeme-li věc teologicky, revolucionáři tradičně pomíjí zcela zásadní moment křesťanských dějin - Pád člověka. Dnešní doba nám podsouvá, že naše sklony a chutě všechny jsou správné a štěstí a spravedlnost čeká tam, kde budou zcela vyslyšeny. Nepřipouští, že člověk je bytost porušená, která musí bojovat svůj boj, bytost která musí překonávat svou slabost a mnohdy se trpělivě, s nadějí zapřít, bytost, které, díky Bohu, v srdci tepe rajská vzpomínka jako předzvěst spásy. Přestanou-li mě bavit mé kaštanové oči, dáte mi tam, pane „doktore“, oceánské modré? Abych zlepšil svou výkonnost, nainstalujete mi, pane Faust, do mozku procesor? To by v tom byl čert…

Tyto věci zrcadlí radikální bezbožnost. Naše sklony jsou prý dobré, ale stvoření dobré není. Stvoření, ta krásná země, pod malým a útulným vesmírem, to nám prý není svěřeno do vděčné péče, ale je tu mrtvý vesmír, nezměrný a téměř nekonečný, lhostejný, je tu, aby byl modifikován a vykořistěn našimi choutkami. Předkové se prý mýlili, beztak jsou pod drnem nebo tam míří, jediné za co se vyplatí bojovat je to, na co máme zrovna chuť. Nezměním sebe, vždyť ono snad je, světe div se, snažší změnit společnost! Ani pomyšlení na to, že to, co jsem dostal do vínku, je snad slovem přirozenosti, či, chcete-li, posláním či životním úkolem. Nikdo nechce nosit kříž, jakékoliv nepohodlí je leda tak chybou v designu, nikdy ne výzvou k oběti či sebezapření. Nevím, zda kdy byla lidská perspektiva tak zúžená a asociální. To je dobová tendence, nárokovat si stále větší a větší práva jedinců či minorit, což se většinou děje na úkor ostatních, ať už ostatní znamená příliš bohaté nebo příliš chudé, děti nebo předky (předešlé a nadcházející stravuje sobectví nynějšího!). Samozřejmě, nemůže to vést k ničemu dobrému. Ostatních je vždy příliš mnoho. A výstřednost se nemůže stát středem – pokusíme-li se o to, pak už není aní středu, ani výstřednosti. Kde jsou ty časy, kdy ještě bylo zábavné a tu a tam i smysluplné vystupovat z tradice, býti rebelem, bořit konvence? Nejsou tady, nejsou teď.

Tyto věci zrcadlí radikální zmatek. Další ilustrací budiž, že doba MeToo je zároveň dobou pornografickou - možná se na ni tak jednou bude vzpomínat. Doba, která je v sexualitě nejotevřenější a zcela detabuizovaná, si se sexualitou nejvíc neví rady. Partneři se objednávají on-line jako všechno ostatní zboží, sex má být, i dle rad „odborníků“, častý, uvolněný, zábavný, obživný a otužující, snad něco mezi jídlem a sportem. A zároveň je stále úspěšně skandalizován. A neustále zraňuje. Ta pohoda se prostě pořád nedostavuje. Své o tom věděl před sto lety G. K. Chesterton: “Thus the effect of treating sex as only one innocent natural thing was that every other innocent natural thing became soaked and sodden with sex. For sex cannot be admitted to a mere equality among elementary emotions or experiences like eating and sleeping. The moment sex ceases to be a servant it becomes a tyrant. There is something dangerous and disproportionate in its place in human nature, for whatever reason; and it does really need a special purification and dedication. The modern talk about sex being free like any other sense, about the body being beautiful like any tree or flower, is either a description of the Garden of Eden or a piece of thoroughly bad psychology, of which the world grew weary two thousand years ago.” 2 D. Murray vzhledem k dnešku připomíná, že ženy mají být naprosto sexy a zároveň nesmí být od mužů sexualizované - to logicky není lehké, že? Jak jen je to celé možné? Když je tolik zmatku a obscénnost není už obscénní, nahá před námi je především zoufalost. Vzpomínám, jak jsem se před několika lety ocitl u Gay Pride v Kolíně nad Rýnem a přiznávám - cítil jsem mnoho soucitu. Radost a oslavu žádnou. Plakal jsem s plačícími, s vyhnanci z ráje, schovanými za barvy převleků, za šminky a rtěnky, za plastové penisy, bičíky či bůhvíco a latex. S únavou, ke konci onoho namáhavého pokusu o slavnou hrdost, kostýmy jako by se od účastníků odlepily, rtěnka rozlíbána, pot a sperma zaschlé, nikde žádné vzrušení, všude vina. Účastníci bledli, až byli nazí, úplně jinak nazí než by si byli přáli, jako by se jich ve vlnách ujímal stud. Hleděl jsem, s trochou odporné, dekadentní fascinace, do propasti, kde z člověka zůstalo už málo, a přece dost - autentické zoufalství, které jsem znal jen z nocí duše a zde bylo nebývale zveřejněno. Je příznačné, že průvody Pride mají ohromnou podporu ohromných firem (jen namátkou - Microsoft, Vodafone). Svět velkých, dominantních korporací, jejichž zaměstananci jsou často jak kolečka ve stroji, si s těmito hnutími a jejich politikou prostě rozumí. Firmy se přizpůsobují jejich lobby, zaštiťujíce se společně rovností, odpírají mimo jiné náboženskou svobodu a těší se ze stáda, které má svévolnou, vzdušnou (či mělkou), pouze individuální identitu i morálku a snadno se ovládá. Dohromady však rozhodně nejsou ve světě bezmocní. Naopak. Je to však pro dobro, pro krásu? A skutečnou radost člověka?

„Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti to pověděl, že jsi nahý? Nejedl si z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ (Gn 3, 10-11) A hle - bolest a hnus byly na světě. Blbým nápadům se daří i za časů blahobytu.

Zmíněné revoluční ideologie nemají pevnou půdu pod nohama, nemají ani vědecké základy, po kterých touží (např. v otázce vrozeného oproti nabytému). Ani toho útlaku v našich končinách není dost, tak se lačně hledá. Nevidím ospravedlnění tak důrazné politizace toho, co je intimní, tedy k politice téměř protikladné! Zveřejňování intimního bývá křivdou jak na intimním, tak na veřejném. Nejsou-li argumenty, což naplat, půjde to přes emoce. Přes vytváření nepřátel, vyhranění se a rozdělení. Tvrdím, a to chci sdělit především, že jsou zmíněné ideologie nerozumné a co hůř - zasévají nenávist a hrozí u té nenávisti, že ji budou jejich zastánci sami sklízet, jako by si jí například právě ti, jimž se dnes říká LGBT, neužili v dějinách dost.

D. Murray připomíná, jak feministky nemohou vystát trans, kteří se nenarodili jako ženy, gayové mají mnohdy potíže s těmi, kdo se rozhodli pro změnu pohlaví, s těmi kdo jsou, byť homosexuálové, tak přece v politice konzervativní, s těmi, co mají za sebou „coming in“ a stali se heterosexuály (zatímco coming-outy mají vždy být oslavovány), pro afroameričany je nepřípustný trans-racialismus... A výčet by mohl být dlouhý. Shrnuto do několika tezí - odmítám kladení nesmyslných, invazivních nároků menšin proti dobrým zvyklostem a proti ostatním, nedobrou korektnost a cenzuru, protiví se mi technologizace možnosti plodnosti, pohlaví apod. (fobii mám ze zneužívání technologií) a odmítám i náboženství sexu. Sex totiž nikoho neosvobozuje, maximálně může zotročit. Pojí se, vždy pojil, s bulvárem a bulvarizuje tak politiku, je-li jejím velkým tématem. A závěrem - nic naplat, lidské pokolení, plamen jeho života, udržuje se přirozeně spojením ženy s mužem a je zcela v pořádku, aby tento přirozený řád byl reflektován v řádu společenském, jak jen je to možné.

TRADICE PROTI NENÁVISTI

Revoluce typicky charakterizuje nejen zmatek, naneštěstí jsou jim vlastní i nenávist a svár, obojí bývá podmínkou pro jejich „úspěšné“ rozžhnutí a zároveň jejich důsledkem. Začíná se tradicí a předky, ty je třeba obvinit a nenávidět. Přestáváme být hrdými dědici a vytváří se další nepřátelé. Já jsem se najednou ocitl mezi nimi. Jak psáno, revoluce zná jen s námi nebo proti nám. Nebere pevnou půdu pod nohama jen dobrovolně svým přívržencům, ale především těm, kdož se jí nedobrovolně cítí ohroženi. Genderismus - řekneme-li, že bytí mužem je sociálním konstruktem, ztrácí mužství svou podstatnost. Řekneme-li, že země je objektem ve vesmíru, je to pravda, ale zároveň, je země půda, na které stojím. Budu-li zdůrazňovat pouze první tezi, zemi se ztrácím, resp. ona pro mě ztrácí něco podstatného. Že je pojetí mužství ve společnostech do jisté míry proměnlivé, o tom není pochyb. Není ale také pochyb o tom, že muži jsou vždy ti vousatí a penisatí, přirozeně s jistými sklony a jistými ctnostmi. Je nezdravé nemoci o někom říci, že jeho pohlaví je muž jen proto, že si to nepřeje. Pravda je prostě na ústupu. A s ní i ztrácíme společný svět, vrženi do nelidského, osamělého individualismu. Vytváří se přebujelou relativizací vakuum, zaplnitelné libovolným neřádem. Jak již zmíněno - doba je úzkostná, sprostá a zároveň přecitlivělá. Rozmazlená a sobecká. Senzace-chtivá. Rozmary jednotlivce se zdají být víc než směřování a pořádek celků. Technologie je tomu nápomocná. Odlidšťující je, když se nenávidíme přes sítě, křičíme na cenzurovaném Twitteru, ale nepotkáváme se v pravdě, u stolu, třeba bychom si podali ruku. Tu je to zlé, v pohledu celkovém. Ne ty jednotlivé vtipné projevy tendencí (které však samy o sobě vůbec vtipné nejsou). Že půjdu na toaletu a nepotkám tam pisoár, zato potkám tam ženu? Budiž, rád ji potkám. Jen přece snad naše dámy lituji - myslím, že si nezaslouží pochcaná prkýnka.

Máme tedy zmatek, bitevní atmosféru, a důslednou, jednostrannou relativizací, zdá se, že ztratili jsme půdu pod nohama. Je to správně, je to holt cena za nový, spravedlivější pořádek, skutečnou emancipaci a - rovnost? Naprosto ne! Tvrdím, že takovéto rovnostářství je něco zásadně nelidského-protilidského a škodlivého. Patří k oblíbené zaklínací výbavě revolucionářů. Je to způsob, jak se vyhnout pravdě. V pravdě totiž rovnou máme jen lidskou důstojnost, důstojnost od Boha a před Bohem. Jinak nic, nic světského. A nemůže tomu být jinak. Lidské osoby jsou obdařeny jinakostí. Rovnostářství je takový lákavý, nepřirozený nesmysl, až se jím lze dobře zaklínat. Jediné, co se může stát je nějaká obměna hodnot, obměna hierarchie, vytvoření hierarchie nové nebo hierarchie převrácení. Tak např. v politice sebranka nahradila nejprv královské rody a šlechtu, potom vzdělanou elitu? K tomu nelze opět nepřipomenout, že převádění všeho na moc, postavení a majetek je typické především pro ideologie, které nevěří v dobro v svobodném člověku a mají sklon k technologické kontrole nad ním. Aby získal moc či majetek, ztrácí pak člověk sebe i druhé. Jenže duševně zdravého člověka více než moc a majetek zajímá např. láska, smysl a odpuštění. „Ale nebe za peňáze není / tam je chuďák cisárovi rovný… / Rozpomeň se, o člověče, na to / že jsi v světe enem prach a bláto / Až ty prídeš na súd Boha Pána / nepomóže ti výmluva žádná...“ - tak o jediné pravé rovnosti ví lidová píseň. A s ní i „staré“ náboženství, které vystavělo civilizaci, jejíž výdobytky umožňují jejím nevděčným dětem snadné její ničení.

„Perhaps they will have their way. Perhaps the advocates of the new religion will use gays and women and those of different skin colour and trans individuals as a set of battering rams to turn people against the society they have been brought up in. Perhaps they will succeed in turning everything against “cis white male patriarchy” and they will do it before all of their interlocking “oppressed, victim groups” have torn each other apart. It is possible. But anyone interested in preventing that nightmarish scenario should search for solutions.“ 3

Úkolem kulturního konzervatismu je udržovat plamen, pečovat o dobré a krásné, jemuž hrozí být nesmyslně přidupáno probíhajícími změnami. Proto je správné, aby konzervatismus reagoval v široké míře na tendence, jimiž se zde zabýváme. Z lásky k životu, abychom se pokusili - nasadili rozum proti té neuvěřitelné věci, že mezi vzdělanými lidmi na univerzitách vznikají věci tak nerozumné, mnohdy sektářské, takové, že by na to nepřišel ani ožralý nestudovaný (pro příklady viz zmíněná kniha The Madness of Crowds). Abychom nasadili také pokoru a věrnost, pravdy-hledání, obětavost a odpuštění, řešení věcí „z očí do očí“ a další konzervativní, rytířské ctnosti, které patří do výbavy moudrého člověka naší civilizace, ale nepatří do výbavy revolucionářů. Abychom hledali cesty, jakkoliv se proti hysterickým a kýčovitým sloganům pokrokářů těžko bojuje s něčím jako „buďte v novostech pokorní, promýšlejte, váhejte!“ 4 Usebrání, off-line ticho, pokoru a láskyplné ohlédnutí žádá si naše doba! Nejen katolíkům ku pomoci připomínám zásadní kritické pojmosloví posledních papežů, Benediktovu diktaturu relativismu a Františkovu všudypřítomnou ideologickou kolonizaci . Doporučuji k tomu také poslední knihu kardinála R. Sarah: Le soir approche et déjà le jour baisse. Jednou z jejích provokativně znějících tezí je, že zcela podobně jako církev úspěšně bojovala proti komunismu, musí se zasadit i proti těmto ideologiím (jmenuje transhumanismus a genderismus) jako proti zlu, které, podobně jako komunismus, se zaštiťuje spravedlností, v pravdě je však svobodu omezujícím, zneužívaným výdobytkem sociálních inženýrů, přehlížejícím však i vědu (biologii zejména), jdoucím proti lidské přirozenosti a pravdě. Hlasím se k tomuto názoru a to s jakým důrazným odsudkem a posměchem je kol (ne)přijímán, to jen potvrzuje slova o světonázorovém totalitarismu.

KRIZE IDENTITY JAKO VAROVÁNÍ

Byl to kardinál Duka, kdo si vysloužil vlnu kritiky, když výstižně psal o „světonázorovém totalitarismu, který zakořenil v určitých kruzích a odsouvá mimo sféru svobody lidi, kteří smýšlejí jinak.“ 5 Jinde se zmínil o tom, že většina je umlčována, což bylo opět zdrojem příkladně tendenční kritiky 6, ačkoliv umlčování většiny je poněkud nedemokratické a skutečně se děje, příkladů mnoho. Za nekladný postoj k věcem pro revoluci správným si můžete vysloužit nejen posměch, ale už často i např. vyhazov z práce. D. Murray ve zmíněné vynikající a pro toto téma zcela zásadní a aktuální knize popisuje, jak např. Google, onen nepřiznaný mocný politický činitel, kádruje potenciální zaměstnance dotazníky před případným přijetím, podle indexu rovnosti . Popisuje v téže knize jak „optimalizuje“ vyhledávání, což by bylo na jiný článek - každopádně není pochyb, že člověku služby Googlu ne jen slouží, ale zároveň mu podsouvají obsah dle ideologie. Zpět k Dukovi - nechci hájit celek názorů a stanovisk arcibiskupových. Ale fackovacím panákem je tento kdysi pro pravdu vězněný stařec mnohdy neprávem a zrovna zmíněné věci jeví se jako zcela pravdivé a nevole v jejich přijímání v jistých kruzích je symptomatická. Většina totiž s některými dobovými tendencemi nesouhlasí, je nucena ke korektnosti ve špatném místě (zatímco jinde je korektnost zcela opomíjena), je nucena souhlasit s něčím, s čím nesouhlasí instinktivně a to je v pravdě normalizační a pro dobrý životní pocit je to smrtící. Většina se vzbouří, zvítězí v ní zdravý rozum, ale, bohužel, nejspíš nebude sám. Což naplat, většina je zároveň vždy lůza. O co důslednější a absurdnější bude tato revoluce, o to horší a absurdnější může být kontrarevoluce. Ne neprávem se děsíme, že otevírají se skříně s kostlivci, že staří strašáci lezou ven. Většina si, zcela správně, nedokáže postavit svou pravou identitu na sexuální orientaci (LGBT jedinců není dost a pro heterosexuální většinu to není tak velké téma, je jim to jaksi samozřejmé..), ani na boji proti předkům (poněkud nerovný to boj - snadno znectít toho, kdo tu není, resp. je jen tiše). A nedokáže si postavit jednotlivec identitu, je-li v pořádku, na sobě samém - to nejlépe popisuje G. K. Chesterton, kdes v úvodu knihy Orthodoxy: „Kde je největší koncetrace mužů, kteří věří každý v sebe sama? V blázincích.“ Na čem stavět? Nelze-li stavět identitu na ničem „starém dobrém“, širším, pozitivně tradičním a pevném (to jest revolucí systematicky bouráno), především podbízející se, odvážné, ale nestoudné, lživé a pitomé národovectví, které není o lásce k vlasti a k bližnímu, ale o modloslužbě národu a nenávisti k ostatním, získává obrovský prostor pro vzmach.

Pokud však k významnější kontrarevoluci nedojde, čeká zástupy nové šílenství a čeká lidi svobodomyslné v pravém slova smyslu disent, pravověrné křesťany nejspíše něco po vzoru sv. Benedikta (ale třeba též parelelní polis Václava Bendy), jak zajímavě navrhuje a popisuje Rod Dreher v knize The Benedict Option. Duchovní poklad bude uložen a ctěn, otevřen, ale stranou hlavního proudu. Slovy Stanislava Sousedíka: „Současné křesťanské filosofické a theologické myšlení nemůže dnes ve skutečnosti splnit svůj úkol bez kritické distance vůči mnohému, co náleží k hlavnímu proudu naší současné evropsko-americké civilizace. Výstižně to vyjádřil v rozhovoru s Vittoriem Messori kardinál Ratzinger, pozdější papež: „Křesťan si dnes více než kdy jindy musí ujasnit, že je příslušníkem menšiny a že má kontrastovat s tím, co „duch světa“, jak ho označuje Nový zákon, považuje za dobré, samozřejmé a logické. K v prvořadým úkolům křesťana náleží znovudosažení schopnosti k nonkonformismu, tj. schopnosti odporovat mnohým tendencím světa, které ho obklopují.“ 7

1 Douglas Murray, The Madness of Crowds: Gender, Race and Identity, Bloomsbury, 2019, p 255

2 G. K. Chesterton, St. Francis of Assisi, 1923

3 Douglas Murray, The Madness of Crowds: Gender, Race and Identity, Bloomsbury, 2019, p 248

4 Sir Roger Scruton in: https://www.youtube.com/watch?v=uu5T3sWAg0w&t=809s

5 http://www.dominikduka.cz/vyjadreni/podpora-prohlaseni-o-svetonazorovem-totalitarismu/

6 https://nazory.aktualne.cz/komentare/kardinal-duka-kazal-o-umlcovane-vetsine-stve-proti-mensinam/r~2896f18aa4ff11e7aacd0025900fea04/

7 Stanislav Sousedík, Duchovní situace současné evropsko-americké civilizace, in: O co šlo?, Vyšehrad, 2012

#eseje #texty

0 notes

sleduj-stesti-je-krasna-vec · 5 years

Text

〘Sleduj/Filmy〙Štěstí je krásná věc (2020) Filmy ONLINE CZ-SK Dabing HD

youtube

Sledujte : http://filmmagyar.com/movie/642960

Orig. názov: Štěstí je krásna věc

Žáner: komédia

Krajina: Česká republika

Réžia: Jiří Diarmaid Novák

Scenár: Jaroslav Sauer

Hudba: René Rypar

Obsah Výhra balíka peňazí v lotérii človeku rozhodne zmení život. Otázka je ako... Čenda s Janou to nemajú v živote jednoduché. Obaja sú nezamestnaní, Čenda má dlhy všade, kam sa pozrie, a najčastejšou návštevou u nich doma je exekútor. Toto všetko ale zmení farárom požehnaný tiket do lotérie. Rozprávková výhra 176 miliónov korún im otvára dvere do veľkého sveta neobmedzených možností, ale aj k hromade nových kamarátov, ktorí by si radi z výhry odkrojili poriadny kus. A hoci sa to niektorým podarí a vzťah dvojice sa naruší, nakoniec predsa len zistia, že najväčšou výhrou v živote je láska...

#Štěstí je krásná věc online cz titulky #Štěstí je krásná věc sleduj filmy #Štěstí je krásná věc celý film cz dabing #Štěstí je krásná věc online

0 notes

cysnews · 4 years

Text

Štěstí je krásná věc - zákulisí filmu se zpěvákem Kryštofem Michalem

Štěstí je krásná věc – zákulisí filmu se zpěvákem Kryštofem Michalem

Romantická komedie Štěstí je krásná věc s Petrou Hřebíčkovou a Karlem Zimou zpestřuje divákům letní kino zábavu už od konce srpna. Málokdo ale vím, že pomocným režisérem filmu (asistentem režie) je bývalý zpěvák kapely Support Lesbiens Kryštof Michal. K filmu se dostal hned po rozpadu populární skupiny. (more…)

View On WordPress

0 notes

kuyylahh-blog · 4 years

Text

HD-720p Sledujte!! Štěstí je krásná věc (2020) Online CZ/SK Celý Film ZDarma Dabing

play.now.....https://bit.ly/3gVn9z0

0 notes