#česká ilustrace | Explore Tumblr posts and blogs

czeskie-muzea · 6 years ago

Text

Czeskie muzea

1. Muzeum Narodowe Muzeum Narodowe Republiki Czeskiej Źródło obrazu Muzeum Narodowe w Czechach zawsze znajduje się na szczycie listy, jeśli chodzi o miejsca obowiązkowe w Pradze. Jest to najstarszy i największy budynek renesansowego odrodzenia, który nadal stoi nienaruszony i jest gospodarzem najważniejszego miejsca w Pradze. Muzeum prezentuje kolekcję artefaktów związanych z historią, socjologią i naukami przyrodniczymi. Główną atrakcją muzeum jest dział mineralogii i paleontologii. Oprócz historycznych artefaktów wnętrza muzeum są wystarczająco kuszące, aby przejść się po jego pomieszczeniach. W muzeum znajduje się również biblioteka, kawiarnia i sklep z pamiątkami. Mendelovo muzeum je věnováno velké mysli Sira Gregora Johanna Mendela a jeho životní tvorbě v oblasti genetiky. Augustinské opatství nacházející se v hlavním městě Moravě v Brně zobrazuje Mendelov život jako genetika a jeho díla. Muzeum se nachází pouhých 20 minut od Prahy a skládá se z pěti sálů, které vystavují jeho pokusy o včelařství, křížení rostlin hrachu a meteorologii.Jeho život opata může být prožíván ve starém opatském muzeu a skleník v opatství je otevřený pro návštěvníky, aby se mohli podívat na samotné místo, které vyvolalo zákon dědičnosti. Půldenní cesta do světa otce genetiky je nutností při návštěvě České republiky, zejména při cestování s malými dětmi.Umístění: Mendlovo náměstí 1a, 60300 Brno, Česká republika Časování: 10:00 - 18:00 Startovné: 200 INR3. Muzeum Škoda Muzeum Škoda Zdroj obrázku Mezi kulturně bohatými expozicemi muzeí v České republice vyniká Muzeum Škoda s ukázkou nejstarší automobilové značky na světě. Muzeum se nachází v Mladé Boleslavi a nabízí jedinečnou sbírku starožitných automobilů, prototypů a motocyklů od značky Škoda pocházející z 20. let 20. století. Zobrazuje také historii a růst továrny v Mladé Boleslavi spojené s interaktivním sezením s návštěvníky. Audiovizuální relace vezme jednu do světa vývoje automobilů.Místo: Václav Klementa 294, Mladá Boleslav, Česká republika Časování: 9:00 - 17:00 Startovné: 220 INRDoporučená četba: 8 církví v České republice představujících bohatou sociokulturní historii národa4. Muzeum středověkého mučení Muzeum středověkého mučení Zdroj obrázku Muzeum středověkého mučení je jedním z unikátních, ale strašidelných muzeí České republiky. S ohledem na pověst středověkého města přišla Praha s muzeem mučení, které vystavuje více než 50 nástrojů mučení používaných ve středověku na vězně a viníky. V muzeu jsou kromě exponátů mučení také figuríny vosků a historické ilustrace a návštěvníkům poskytuje audiovizuální pomoc návštěvníkům skutečný zážitek.Muzeum rozhodně není pro slabé srdce a 45minutová prohlídka sklepení jistě zanechá v těžkém srdci. Vyhledat muzeum není příliš obtížné, protože se nachází přímo uprostřed Staroměstského náměstí a Karlova mostu.Lokalita: Krizovnické náměstí 1/194, Praha 1, Česká republika Časování: 10:00 - 20:00 Startovné: 500 INR5. Muchovo muzeum Muchovo muzeum Zdroj obrázku Jedním z nejlepších muzeí v České republice pro milovníky umění je Muchovo muzeum v Praze. Muzeum je věnováno dílům secesního geniálu Alphonse Muchy. Nachází se v barokním paláci Konitz a zobrazuje svět jeho umění včetně soch, olejomaleb, slavných 3D děl a artefaktů, které patří do jeho osobního života. Interiéry paláce jsou nejmodernější a velmi příjemné. Pařížský pruh jeho prací je velmi patrný na většině z výstav zde.Lokalita: Kaunický palác, Panská 7, Praha 1, Česká republika Časování: 10:00 - 18:00 Startovné: 750 INR

0 notes

cysnews · 6 years ago

Text

Na sklonku letošního roku uplyne padesát let od smrti jednoho z českých nejvšestrannějších umělců, Jiřího Trnky. Toto výročí a především umělcovu osobnost a tvorbu si diváci budou moci připomenout díky dokumentárnímu filmu Joëla Fargese a Terezy Brdečkové Jiří Trnka: Nalezený přítel, který vznikl v česko-francouzské koprodukci a do kin jej uvede distribuční společnost Cinemart 28. listopadu 2019.

Dokument Jiří Trnka: Nalezený přítel je vyprávěn pohledem režiséra, který pátrá po osudu Jiřího Trnky, autora filmů jeho dětství, které viděl ve Francii jako malý v dělnickém kině, které promítalo východoevropskou animaci. Při svých cestách do Československa se v pozdějších letech seznámil s Terezou Brdečkovou a společně se snaží nalézt odpověď na otázku, kdo byl Jiří Trnka. Věnují se jeho nesnadným začátkům, ovlivněním českou loutkářkou tradicí, téměř osudově náhodnému přizvání k vedení studia animovaného filmu. Sledují jeho cestu za světovým úspěchem v temných 50. letech až k jeho konfliktu s komunistickým režimem na sklonku života.

Jiří Trnka, výtvarník, ilustrátor, spisovatel, scenárista, loutkář, sochař a jeden ze zakladatelů českého animovaného filmu, je jedním z největších a nejvšestrannějších českých umělců 20. století, jemuž se podařilo významně ovlivnit umělecké dění ve světovém měřítku. Začínal v Plzni v Divadle Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy, v roce 1945 spoluzakládal studio kresleného filmu Bratři v triku, v roce 1947 založil Studio loutkového filmu Jiřího Trnky a stává se průkopníkem nové technologie. Díky Trnkově géniu a jeho skvělému malému kolektivu vzniká slavná česká škola loutkové animace. Na Západě získává festivalové ceny a stává se výhodným vývozním artiklem. Krása jeho filmů společně s jeho nádherným impozantním zjevem z něj udělají světovou osobnost. Komunistický režim na něm demonstruje, jak je humanistický a uměnímilovný. Trnka se nikdy nestane zaměstnancem, není v KSČ, dělá si, co uzná za vhodné. Je králem české knižní ilustrace i loutkového filmu. Jenže žije ve stínu totalitní moci, a to má své důsledky. V polovině šedesátých let se Trnka připravuje na svoje poslední dílo: krátký film Ruka, tvrdou alegorii totalitní moci. Film získá cenu na festivalu v Annecy, ale narazí na Československou cenzuru.

Jiřnd

Film Jiří Trnka: Nalezený přítel Joëla Fargese a Terezy Brdečkové v červnu získal na festivalu Il Cinema Ritrovato v Boloni cenu studentské poroty za nejlepší dokumentární film. Porota své rozhodnutí porota okomentovala následovně: “Rozhodli jsme se ocenit dokument, který nás nejvíce zasáhl svou schopností vyprávět zvláštním způsobem příběh, který jsme dosud neznali, a to emocionálním pohledem režiséra.” Pro lehkost vyprávění, kvalitu a množství archivních materiálů jsou vítězi Joël Farges a Tereza Brdečková s filmem „Jiří Trnka – Nalezený přítel“. Festival Il Cinema Ritrovato ukazuje velká mistrovská díla světového filmu, zároveň je vyzdvihuje v sekci věnované dokumentárním filmům o historii kinematografie.

Producentem filmu je společnost Hausboot Production a snímek vznikl v koprodukci se společností Kolam Production a s Českou televizí za podpory Státního fondu kinematografie a programu Creative Europe Media.

Do českých kin snímek uvede CinemArt 28. listopadu 2019.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Dokumentární film JIŘÍ TRNKA: NALEZENÝ PŘÍTEL připomene život a tvorbu Jiřího Trnky Na sklonku letošního roku uplyne padesát let od smrti jednoho z českých nejvšestrannějších umělců, Jiřího Trnky. Toto výročí a především umělcovu osobnost a tvorbu si diváci budou moci připomenout díky dokumentárnímu filmu Joëla Fargese a Terezy Brdečkové

#film #kultura

0 notes

blogcooland · 8 years ago

Text

Kdo vlastní klíč ke štěstí zemědělské půdy?

Zemědělská půda se nám doslova ztrácí pod nohama. Hodně lidí chce mít svůj domek za městem s výhledem na pěknou krajinu. Stejný sen měla i Marcela se svojí rodinou. Ovšem místo malebné venkovské krajiny s remízky, alejemi a polními cestami mají přímý výhled na novou silnici a na velké pole, které zdá se, nikde nekončí. Sousedí s krajinou očištěnou od všech keřů, stromů i polních cest. A tak Marcela již z dálky vidí, jak po poli jede ohromný traktor.

Po chvíli ze zahrady i slyší, jak traktorista volá: “Holka, letos nám to nějak nejde, ale neboj, šéf sehnal super vitamíny, budou ti chutnat - to budeš koukat, jak po nich pěkně poroste řepka a kukuřice. Jo a koupil i nový mašiny. John Deere 9620RX ti pěkně pročeše kožich. Máš radost?”

Půda nevěřícně odpovídá: “Zbláznil ses? Po těch vašich rádoby vitamínech je mi pěkně blbě, zase to nevydržím a pustím vše do blízkého potoka. Auvej, ten nový traktor mne hrozně mačká, dávej přeci pozor...žížaly utíkejte nebo vás rozdrtí…

Ovšem traktorista půdu nevnímá, nevidí ani udivenou Marcelu. Jede ve velkém traktoru a myslí na to, kdy konečně půjde domů. “Dneska je pořádný vedro, ještě že mám v traktoru klimatizaci - nepršelo už dlouho,” postěžuje si traktorista sám sobě.

Marcela zpozoruje, jak se za traktorem práší. Začne se rozčilovat. “Zase budu mít všechno prádlo špinavý. Pitomý pole. Od rána se tady honím, ani čas na kafe nemám. A teď abych to snad prala znova?”

Najednou se zarazí. “Zdálo se mi to, nebo to pole na mne něco volá? Už asi z toho vedra blouzním,” pomyslí si Marcela.

“Omlouvám se,” volá půda na Marcelu. “Nechci tady prášit, ale nemůžu za to.”

“A kdo za to asi tak může?” odsekne podrážděně Marcela a v hlavě jí vyskočí myšlenka, zdali si doopravdy povídá s polem.

“Mohou za to právě ti, kteří se se mnou nebaví. A těch je bohužel většina. Málokdo chce slyšet, co opravdu potřebuji. Péče o mne se stává často horkým bramborem. Někteří zemědělci kupodivu nemají velký zájem spřátelit se se mnou. Ovšem nevyčítám jim to. Vždyť ani většina mých vlastníků, kterých mám požehnaně, se za mnou nepřijde podívat, jak je rok dlouhý. Ani nevím, jestli jsou to stále ti stejní. Každý vlastní malý kousíček, často neví, co se mnou a tak mne za úplatek poskytnou prvnímu zájemci. To je případ i šéfa toho traktoristy. Pronajal si mne od několika desítek vlastníků. Samozřejmě ani tenhle šéf za mnou nechodí, posílá jen tyhle kluky v traktorech a kombajnech. Cítím se zneužívaná - jediným úkolem je, abych byla co nejplodnější pro podnikatele, kteří se rozhodli vydělávat v zemědělství. Tihle páni podnikatelé jsou mazanější než zodpovědní zemědělci. Proč by se sami dřeli? Nehospodaří, na to mají své zaměstnance, kteří se schovávají v mašinách a ani je nenapadne, aby se zastavili a zeptali se, jak se mi daří.”

“A jak jako to, kdo se o tebe stará, souvisí s tím, že mi tady prášíš na prádlo?”, ptá se nevěřícně Marcela.

Půda si smutně povzdechne a o kousek se zase sesune její pomyslná povislá kůže - ornice - směrem k Marcelině zahrádce.

“Vidíš, už nejsem schopná ovládat své tělo,” vysvětluje půda Marcele. “I já mám v tomhle vedru žízeň, jsem unavená a vysušená. Proto kolem sebe tolik práším. Nejsem holt v kondici a pokud zaprší, místo abych se napila dosyta, všechna voda, kterou jsem bývala schopná zadržet, teď po mne, někdy i dokonce se mnou, steče rychle pryč. K vám do zahrady. Snažím se ji i tak udržet, ale jsem slabá a nejde mi to. Moje zdraví úzce souvisí s tím, jak o mne pečují.”

Marcela se vyděsí. Představí si svoji pečlivě udržovanou zahradu pod nánosy bahna.

“Co bys potřebovala k uzdravení?”, projeví náhle Marcela zájem, neboť sama dodržuje zdravý životní styl a zajímá ji, zdali existuje pro půdu nějaká vhodná ozdravná kůra, která by ji pomohla. A hlavně zajistila to, aby jí půda nezničila zahrádku.

Půda bez váhání odpoví: “Potřebuji zodpovědného hospodáře, který o mne bude pečovat s respektem k mým potřebám. Potřebuji péči bez dopingu. Někoho, kdo se o mne bude starat tak, abych byla schopná zůstat zdravá a úrodná. Potřebuji získat zpátky sílu pro zadržení vody a být domovem pro různé půdní mikroorganismy. Ovšem k tomu mi chybí pomocníci. Sama to nezvládám. Nejen lidé mi mohou pomoci, ale i různé vymoženosti, jako jsou zelené součásti krajiny, nazývané krajinotvorné prvky. Když jsem měla remízky, mokřady a travní pásy, bylo to mnohem lepší. Ovšem lidé, kteří o mne rozhodují, si mysleli, že jsem přílišná parádnice, že to jsou jen zbytečné ozdoby a nepraktické pozlátko a že to zvládneme i bez nich. Tak je dali pryč. Tím i moji rozmanitost”.

Marcela s napětím poslouchá.

Půda pokračuje: “A co mi vůbec přijde jako tristní paradox, že i přesto, že jsem ztratila všechny své rozmanité funkce, jsem stále v kurzu. Je o mne dokonce větší zájem. Moje cena roste i přesto, že jsem nemocná. Nacpou mne vitamíny, tak se chvíli mohu tvářit, že jsem v dobré kondici, ale jak dlouho tohle mohu doopravdy vydržet? Slyšela jsem, že mnohem snáze se ke mně dostávají zastánci krajinné strohosti a striktní výrobní disciplíny, a takoví, kteří si mne koupí jen proto, aby mne mohli zase se ziskem prodat. Bohužel lidé, jenž dokáží podpořit moje cenné krajinné ozdoby mne získávají mnohem obtížněji. Navíc jsou často nálepkovaní jako nadšenci.

Marcela poslouchá a přemýšlí o tom, co se od půdy právě dozvěděla. Pak se půdy zeptá: “A kdo jsou tedy ti nadšenci a jak se k tobě mohou dostat?

Půda se usměje: “V Evropě existuje síť neziskových organizací Access to Land, která se snaží propojit a zajistit přístup k zemědělské půdě pro tyhle nadšence, kteří by mi naslouchali a hledali společnou cestu k mému uzdravení. Už i Česká republika je zapojena - přes CooLAND, AMPI a Nadaci pro půdu.

Ale o tom, jak to dělají, ti povím někdy příště. Jak už jsem říkala, jsem unavená”.

Text: -VJ-

Ilustrace: -RS-

CooLAND

Cesta do krajiny vede kolem vás.

0 notes

srouby-a-matice · 26 days ago

Text

ODTRŽENCI - Část 1/2

Anarchistické houby! V hlavní roli komunistické Podboubí! Podhoubí začalo jako OC pro podcast Díra, ale tak nějak narostlo... Lore je zde takový, že kazeta anarchistické punk kapely skončila v tlapkách mycelia a radikální nápady z ní se do něj otiskly a rozběhly po lese. Všechna podhoubí jednotlivých hub mezi sebou neustále válčí, takže i jen pár jedinců, kteří se odtrhnou, udělá hodně vzruchu. Spolu si najdou cestu do kostry pohřešovaného houbaře a udělají si z něj svůj squatt, teda domeček.

#czech art #my art #houby #podhoubí #česká ilustrace #čumblr #podcast díra #díra #odtrženci

64 notes · View notes

cum-arte · 8 years ago

Text

Jitka Anlaufová: Mýtus přírody

Středobod tvorby Jitky Anlaufové představuje příroda. K ní dostředivě směřuje, z ní odstředivě vyrůstá. Příroda je v jejím pojetí prvním i posledním horizontem, fascinujícím kompendiem inspirativních procesů, fenoménů, forem i obsahů, ať už zjevených či vytušených. Udává přirozený rytmus snoubící cykličnost s neodvratným lineárním směřováním kupředu. Je spásným útočištěm, místem pro bytí a kontemplaci, ale též objektem analyzujícího pohledu. Je fyzická a meta-fyzická zároveň, bez potřeby systematické kategorizace. O syntetizujícím autorském gestu a mystické součinnosti fyzického a meta-fyzického svědčí osobitá fúze prvků příznačných pro figurativní malbu vědecké ilustrace a spirituálně laděnou malbu abstraktně-expresivní.

Obrazy Jitky Anlaufové přímo vzkvétají přírodními formami. Vrstva za vrstvou se postupně rozvíjejí jako květy v rozpuku a cirkulují kolem magnetického gravitačního centra malířčina empatického nitra splývajícího s přírodou. Souborně nahlížená vytvářejí jakýsi osobitý atlas duševních krajin a paměťových map, kterým dominuje květena přirozená naším zeměpisným šířkám. Sériová vyobrazení generativních orgánů rostlin prodlužují a zesilují dojmy z pobytu v přírodě a zároveň zaznamenávají její dynamickou proměnu v průběhu času. Subtilní přechody mezi barevnými hmotami navozují hypnotické zdání hloubky a geografické členitosti prostoru. Bělavé pruhy horizontálního a vertikálního směřování vyvolávají elektrizující dojem pulzujících energetických polí či slapových jevů. Možné vysvětlení je prosté. Jitka Anlaufová se totiž kromě české pevninské krajiny nechává hojně inspirovat také severskými přímořskými scenériemi s divokými příboji, tajemnými liniemi horizontu a barevně odstíněnými, neustále se mísícími monochromně laděnými masami vody a písku. Její srdce však navzdory velké náklonnosti vůči Severu patří šumavské krajině.

Rozhovor, který vznikl ku příležitosti výstavy v PALLADIU, se nesl v uvolněné a poklidné atmosféře, podtrhující malířčinu introvertní povahu a její úzké sepětí s přírodou. I když se celou dobu hluboce soustředila na svá slova, její zrak neustále odbíhal k oknu a k dění na parapetu. Od soustředěného rozjímání nad čajem s výborným domácím medem se nejprve nechala odvést přívalovým deštěm, pak návštěvou zvědavé „kamarádky straky‟. Obě události ale glosovala s nadšením a úsměvem na tváři.

Přední česká akademická malířka Jitka Anlaufová (*1962) působí na umělecké scéně od devadesátých let. Během své kariéry vystavovala na sólových i skupinových výstavách v České republice a v zahraničí, namátkou v Rakousku, Nizozemí, Německu, Velké Británii či USA. Její díla jsou zastoupena v mnohých soukromých sbírkách a vybranými plátny se pyšní též sbírka moderního umění Národní galerie v Praze. Kromě malířství se věnuje počítačové grafice.

V poslední době se věnujete malbě inspirované dánskou přímořskou krajinou. Jak jste se k tomu dostala?

Před dvanácti lety jsem poprvé zavítala na severoněmecký ostrov Sylt, kde se mi hrozně líbilo. Tamní krajina mě moc překvapila. Nedlouho na to jsem si s partnerem protáhla cestu až do jižního Jutska a na ostrov Rømø, který je lemován obrovskými písečnými plážemi a celý pokrytý vřesovišti. Byla jsem tam v druhé polovině srpna, kdy zrovna vřesy kvetou, a to mě tolik nadchlo, že jsem se rozhodla vydat se ještě severněji. Další rok jsme vyrazili podél pobřeží až na soutok Baltského a Severního moře. Balt je na pohled takový šedý, zatímco Severní moře je temně modré, a jak do sebe mořské masy naráží, vytvářejí takovou velkou vlnu. Do té doby jsem si dovedla představit pouze soutok řek, ale soutok moří, to bylo něco úplně jiného. Bylo to neuvěřitelně zajímavé. Dánská krajina se mi jednoduše moc líbí a mám pocit, že tam stále nalézám něco nového.

Není to tím, že dánská krajina má poněkud abstraktnější ráz, ve smyslu plošnosti a odstíněné monochromatičnosti?

Možné to je, protože moje obrazy jsou spíše monochromně laděné. Nepoužívám moc barev najednou, nejčastěji dvě barvy v různých odstínech.

Jakou barvu máte nejraději?

Řeším hodně lazurní, průhledné barvy, vrstvené a lomené. Nezaměřuji se na kontrast mezi barvami, ale na hloubku, harmonii, přechody a soulady. Měla jsem období, kdy se mi líbila modrá, pak období černé. Teď dost často používám odstíny červené a nově jsem objevila barvu broskvového květu.

Zajímají vás pravidelné, seriální formy přírodního původu. Co vás k tomu přitahuje?

Vlastně ani nevím. Moje formy vycházejí vesměs z přírody, někdy z konkrétních rostlin, někdy z přírodních dění. Figura se u mě v poslední době neobjevuje, pouze sporadicky portrét.

Co všudypřítomné florální motivy?

Je pravda, že jsem se v poslední době hodně věnovala stylizovaným květinovým formám. Bude to asi tím, že nejsem městský člověk a že mé vnímání má blíže k dění v krajině.

Baví vás pozorovat krajinu?

Určitě. Ráda trávím čas venku na toulkách.

Máte i jiné zdroje inspirace než přírodu, například literaturu či hudbu?

Inspiruje mě převážně příroda, krajina. V mém případě je to zaujetí asi dominantní. Dávám přednost tiché kontemplaci v přírodě.

Jsou nějací umělci, se kterými se cítíte spřízněna nebo kteří se vám jednoduše líbí?

Těch je opravdu spousta. Mám hodně ráda Helen Frankenthaler či Pieta Modriana. Jeho geometricky stylizované stromy jsou úžasné. Nebo Agnes Martin, Georgiu O´Keeffe, Morrise Louise, Paula Jenkinse, Cy Twomblyho, Ellswortha Kellyho a jeho kresby rostlin. A z evropských se mi líbí Emil Nolde a jeho obrazy ze zahrady, Per Kirkeby, rovněž ze severu, ale i Gerhard Richter. Je jich opravdu hodně.

Vedl vás někdo v rodině k lásce k přírodě či botanice?

V matčině rodu, který má kořeny v Pošumaví na Klatovsku, měli všichni blízký vztah k rostlinám. Takže se ve mně možná projevily geny.

Sbíráte bylinky?

Pozoruji, sbírám a v poslední době i pěstuji.

Zajímá vás zjevně praktické využití ve smyslu rostlinoznalství. A co taková symbolika rostlin?

Ta v mých obrazech rozhodně také figuruje.

A co poezie či mystika? Některé vaše obrazy mají velmi poetické názvy, například „Pampelišky kvetou dvakrát‟.

Autorkou tohoto výroku je Věra Jirousová. Vlastní obraz je pak spojený s výlety na Šumavu. Dříve jsme často jezdili na Olešek na starou chalupu uprostřed louky. Pamatuji si, jak na jaře díky pampeliškám louka nejprve vykvetla dožluta, a pak se vše proměnilo v bílé pole. Na tomto přírodním dění mě zaujal proces proměny, při kterém pampelišky vykvetou poprvé, podruhé a nakonec potřetí — v přeneseném slova smyslu — v mém obraze.

S významnou kurátorskou osobností Věrou Jirousovou jste úzce spolupracovala na několika výstavách. Vytvořilo se mezi vámi zvláštní pouto?

My jsme měly téměř přátelský vztah. Věra byla taková moje spřízněná duše. Jezdily jsme spolu na Šumavu, kde jsme se potulovaly krajinou. Bylo to hodně inspirativní období, protože ona měla bezvadné postřehy, velmi dobře znala rostliny a byla schopná přesně pojmenovat květiny i houby. Přitahovala neobvyklé situace, tajemné až mystické.

Jak chápete mystiku vy?

To lze nejlépe ukázat na mých obrazech. Podíváte-li se na ty poslední s motivy květů, uvidíte, že jsou hodně vycentrované. Zajímá mě střed a od něho se odvíjející okvětní lístky, které mají společný základ právě ve středu. Přirozené bytí květin je do jisté míry kruhové.

Fascinuje vás tedy mystika kruhu? Nebo jistá forma dostředivosti?

Spíš mě fascinuje ta přirozená forma rostlin, která si doslova říká o abstraktní zobrazení. I člověka si lze představit jako střed, kolem něhož se kupí vrstvy. Ono by se to možná dalo ukázat také na tom, že když někdo zpodobňuje lidskou duši nebo auru, tak většinou použije formu kruhu. Přijde mi neuvěřitelně zajímavá tato souvislost, jistá analogie mezi životem rostlin a lidí.

Vaše technika je velmi vrstvená, analogická k přírodním procesům. Jak vaše obrazy vznikají? Co je pro vás podnětem k tvorbě?

Pro mě je důležitý impulz zvenku, jakýsi mix dojmů, se kterými se setkávám na svých procházkách a který pak po návratu domů rozpracovávám.

Vytváříte pod takovým uceleným dojmem jeden obraz, nebo pracujete v cyklech?

Pracuji hodně v cyklech, přičemž na různá témata se vážou různé techniky.

Jakou techniku používáte?

Často skládám průhledné vrstvy na sebe. Někdy tím vytvářím efekt okvětních lístků, který vznikne postupným nahuštěním okolo dominantního středu, a jindy zase průhlednými tvary pokrývám celou plochu. Jako podklad používám papír nebo jemná plátna připomínající povrchem papír, ale i hrubší a hrubá plátna, která si sama šepsuji. Při malování nejčastěji používám vodou ředěných akrylových barev různé hustoty a linky ve vrchních vrstvách vykresluji slabým štětcem akrylovými nebo olejovými barvami. Pracuji také s airbrushem, který mi pomáhá při vytváření jemných přechodů barev. Například se s ním dělají dobře magické, kruhové a paprsčité efekty.

Právě ono postupné vrstvení je pro vaši malbu příznačné.

Určitě. Obrazy dělám hodně dlouho, nechávám jednotlivé vrstvy zaschnout, než pokračuji dále. Čas je hodně důležitý, obrazy nevznikají najednou, ale s odstupem času, vrstva za vrstvou, den za dnem.

Máte zaběhnutý denní řád, který se vám při malování osvědčil? Preferujete malování v konkrétní denní dobu?

Žádný řád nemám. Pracuji, jak mi to vyjde. Jsem ale spíše sova, a tak maluji raději navečer, kdy je celkově více klidu. Jsou malíři, kteří musí malovat při přirozeném světle, ale mezi ty nepatřím. Na denní světlo vázaná nejsem a ani nemohu být, protože v mém suterénním ateliéru musím svítit v každou denní dobu. Nedávno se u mě v ateliéru byla podívat jedna malířka z Nového Zélandu. Postěžovala jsem si, že v ateliéru nemám dostatečné denní světlo. Ona na mě koukala poněkud nechápavě. Jak mi totiž pak vysvětlila, sama malovala jedině při umělém osvětlení kvůli tomu, že se obrazy většinou beztak prezentují v galeriích s umělým osvětlením.

V současnosti se kromě malování věnujete počítačové grafice a designu. Jak vnímáte fúzi těchto dvou odvětví?

Myslím, že se to v dnešní době hodně propojuje a hranice se postupně stírají. Když například vyfotím obraz a vytisknu jej na plátno, můžu ho považovat za rovnocenný původnímu dílu.

I když se jedná o reprodukci?

Je jasné, že originál je jen jeden. Já mám v tomto případě na mysli zdokonalené reprodukční techniky. Idea obsažená v původním obrazu je v reprodukci srovnatelná. Výstup je technicky jiný, ale vnímání motivu je hodně podobné.

Dostala jste se k počítačové grafice díky škole, nebo jste se o to aktivně zajímala i předtím? Ovlivňuje počítačová grafika charakter vaší tvorby?

K počítačové grafice jsem se dostala až po Akademii, kdy jsem nějaký čas pracovala pro televizi Nova, kde jsme měli možnost využívat počítač pro televizní grafiku Paintbox, což byla na tehdejší dobu poměrně nebývalá technická vymoženost. Množství efektů, které bylo s jeho pomocí možno vytvořit, bylo fascinující. V Paintboxu se — obdobně jako dnes ve Photoshopu — snadno pracovalo s vrstvami a maskami. Proto si myslím, že je dost možné, že tehdejší počítačová grafika ovlivnila mé současné vrstevnaté obrazy.

Věnujete se i jiným uměleckým aktivitám než malířství?

Ráda fotografuji, ale bez uměleckých ambicí. Spíše si zaznamenávám zajímavé věci, které jsem viděla. Někdo si skicuje, já si fotím, hodně detaily, květiny nebo barvy, krajiny, prostě všechno pozoruhodné, co se mi podaří objevit.

Také si repasujete nábytek dle vlastního stylu.

Mám ráda předměty, které mají historii. Tyto staré věci mají většinou vazbu na konkrétního člověka, od kterého jsem je dostala. Takové předměty ráda repasuji a nechávám je žít se mnou.

Hodně cestujete. Kde se vám v poslední době kromě Dánska líbilo?

Minulý rok jsem byla v Dornachu v Goetheanu u teosofistů. Ten směr se mi líbí. Nestuduju jej do hloubky, ale zaujalo mě Steinerovo Tajemství barev. V Goetheanu jsme strávili celý den a volně se procházeli. Když vejdete dovnitř, vstoupíte do červené místnosti s průhledem nahoru. Barvy uvnitř tohoto prostoru jsou takové pastelové, tlumené bílou, a postupně přecházejí od červené přes oranžovou, žlutou a zelenou až do modré na nejvyšším bodě. Tolik mě to nadchlo, že jsem se pokusila podobný prostor vytvořit v jednom ze svých posledních obrazů, kde jsem barvy seřadila podobně. Modrá uprostřed se jeví z optického hlediska jakoby nejdál, zatímco teplé barvy se přibližují k nám.

Zmiňujete, že vás zaujala Steinerova filosofie barev. Co jiného vás táhne k teosofii?

Hlavně mě zaujala ta obrovská šíře zájmů. Je neuvěřitelně poutavé, že mají také celé jedno odvětví, které se zabývá biodynamickým zemědělstvím a vztahy k rostlinám. Na některých místech, jako například v Goetheanu, se teosofií stále žije. Pořád poutá dostatečné množství lidí, které ji praktikují. Pořád tam mají záhonky rostlin, kde pěstují rostliny dle teosofických zásad, aby měli ten správný výnos. Věří, že se například ředkvičky musí zasadit ten a ten den, aby dobře vyrostly.

Studovala jste na akademii umění, kde jste postupně vystřídala tři ateliéry. Před revolucí jste chodila do ateliéru monumentální malby Radomíra Koláře, po revoluci jste přestoupila do intermediálního ateliéru Milana Knížáka, nakonec jste zakotvila v ateliéru krajinomalby Františka Hodonského. Máte tedy barvité zkušenosti ze studií. Jaká byla a co vám dala?

Někteří spolužáci měli názor, že ta škola k ničemu není, ale s tím já nesouhlasím. Já jsem se na akademii setkala nejen se studenty-spolužáky, ale i s profesory, kteří byli velmi obohacující. Je pravda, že se člověk někdy musel hodně snažit, aby se k něčemu dobral, ale to je asi obvyklé u tohoto typu školy, která na hledání sebe sama poskytuje mimo jiné hlavně čas.

Studovala jste na přelomu režimů. Jak intenzivně jste vnímala změnu poměrů? Byl okamžitě patrný rozdíl ve formě studia?

To se nedalo vůbec srovnávat, i když obojí bylo zajímavé. Ze začátku jsem byla u zmíněného prof. Koláře, který dělal monumentální, soc-realistické mozaiky, ale ani to nebylo marné setkání. On nebyl v komunistické straně a kompenzoval to tím, že byl v uměleckém armádním souboru. Byl to realistický člověk, který zažil válku, a proto měl logicky jiná východiska pro svoji tvorbu a pro sebe. Nemohu říci, že by nás do něčeho nutil. Vedl nás k monumentalitě. Než jsem se dostala na akademii, hodně jsem se zabývala figurou. Chodila jsem na kurzy figurálního kreslení, kde jsme tehdy utvořili dobrou partu. A z těch kurzů se postupně všichni dostávali na akademii. Mě si Kolář tehdy také vybral. On byl docela dobrý v tom, že si vybíral lidi podle toho, jak malovali, podle zručnosti a schopnosti malovat figuru. A revoluce? To byla docela záchrana, protože kdyby nepřišla, tak bych možná školu ani nedokončila, kvůli politické ekonomii a podobným šíleným předmětům. S Knížákem přišel nový vítr. S jeho příchodem jsme nabyli dojmu, že přišla svoboda. Předtím jsme museli malovat realisticky. Kolář například nesnášel, když se i kdyby sebeméně zabíhalo k mysticismu nebo k náboženským nuancím. Ale s prof. Knížákem jsme si mysleli, že jsme „free‟. První půlrok to u něj bylo skvělé, ale pak se začaly přitahovat opratě. Začalo úkolování a to mi nevyhovovalo. Po roce jsem přestoupila k prof. Hodonskému, kde vládl mír a klid, a začala jsem vytvářet své abstraktní krajiny.

Během studií jste absolvovala několik zahraničních stipendijních programů, například v Itálii, Francii či Rusku. Jaké bylo být mezi prvními studenty, kterým se hranice znovu otevřely?

Přineslo to hodně zajímavých zkušeností. V tehdejším Leningradu jsem byla ještě před rokem 1989. Měli jsme volný vstup do Ermitáže, takže jsme tam celý měsíc chodili každý den. Setkávali jsme se z různými typy lidí. A pak architektura, to byl hodně silný zážitek. Na jedné straně bohatá historie a na druhé otřesné životní podmínky. Ale abych odpověděla na otázku, bylo to úžasné. Využila jsem všechny možnosti, které se mi tehdy nabízely.

Jaký máte vztah k aktuální domácí umělecké scéně? Co se vám na ní líbí a co Vás naopak dráždí?

I u nás je spousta umělců, jejichž tvorba je mi blízká a líbí se mi. Všeobecně si myslím, že předností současného umění je velké množství různých směrů a že se může dělat téměř všechno. Nikdo vás už nepřesvědčí, že jedině ta a ta forma je správná, protože vy se můžete mimo jiné i díky internetu přesvědčit, že je jenom jednou z mnoha.

Je podle vás tedy doba pro malbu příznivá? Zajímají se lidé o umění dostatečně?

Osobně si myslím, že není v Čechách široká veřejnost v oblasti výtvarného umění dostatečně kultivovaná. Stav společnosti není dobrý a české výtvarné umění se krčí v koutě. Myslela jsem si, že se to po revoluci změní, ale k tomu bohužel nedošlo.

Je tato zhoršující tendence specificky vázána na moderní umění, nebo se týká umění všeobecně?

Myslím, že je to hlavně problém moderního umění. Nevím, proč to tak je.

Dá se publikum přitáhnout k abstrakci?

Myslím, že dá. U několika lidí se mi to podařilo. A to je dobrá zpráva.

FB EVENT výstavy Jitky Anlaufové v PALLADIU

Více o Jitce Anlaufové na jejím oficiálním webu

Máte dotaz? Zeptejte se nás!

#jitka anlaufová #anlaufová #contemporary #czech #art #abstract #meet the artist #paladium #palladium offices #cumarte #cumarte meet the artist #painter #interview

0 notes

pantiny · 4 years ago

Link

Rozhovor nejen o komiksu a ilustraci.

#laydeezdocomics #ceskykomiks #českýkomiks #česká ilustrace #ceskailustrace

0 notes

kritikycz · 8 years ago

Text

Bez jablka

Blogerskými počiny se to v literárním světě jen hemží. Online svět je sice stále cool a in, ale není nad to mít svůj oblíbený blog a povídky přímo v ruce. A to díky převedení do knižní podoby! Tou pak můžeme směle listovat, nasávat její vůni a hlavně nemusíme zírat do zářícího displeje digitálních obrazovek. Novinkou podzimu roku 2016 je kniha „Bez jablka“, kterou můžou dosavadní online čtenáři blogu Bez jablka konečně „osahat“ a pocítit na vlastní kůži. Oproti nim noví čtenáři se zase můžou nechat strhnout vlnou smíchu napoprvé.

Bez jablka mají na svědomí dva čeští (ČEŠTÍ – hurá, hurá!), nyní už velmi populární blogeři – Michelle Losekoot za ženy a Miloš Říha za muže. Ono Bez jablka je právě takové debatování o vztazích mezi ženami a muži. Autoři přispívají svými názory, vtipnými historkami, trefnými poznámkami a nezapomenutelnými trapasy, a tím vytvoří vždy oboustranný příspěvek (z pohledu muže-Miloše i ženy-Michelle) k tématům, která si vyberou a představí je čtenářům.

A my se tím pádem dozvíme, co se děje v hlavě mužům, když jsou na pánských záchodcích. Co pro ně znamená „ještě minutka“, kterou na ně křičí jejich manželky na chodbě. Jak muži vidí nákupy a seznámení s budoucím tchánem a tchýní? Proč se ženy bojí koupališť? Jaké problémy dokáže způsobit nakupování, stěhování, nebo řešení kompromisů? Co si myslí ženy o prvním rande, a proč je pro ně tak důležité? Na co myslíme, co chceme slyšet a proč děláme někdy naprosto nepochopitelné věci? Proč si ženy připadají neustále tlusté, i když jsou hubené? A proč stráví rok života zíráním do zrcadla?

Jestli vám jsou tyto otázky sympatické, témata mezilidských vztahů vám nejsou cizí a především chcete poznat blíže ten kouzelný vztah mezi mužem a ženou alias českých třicátníků dnešní doby, kterému ale stejně asi nikdo nikdy úplně neporozumí, tak hurá do četby! Budete se řehtat smíchy, budete se uculovat a bude se vám chtít vykřičet do světa: „to je svatá pravda!“ nebo „takhle to opravdu je!!!“ a samozřejmě knihu doporučíte všem okolo. Ale proč by ne? Jde o nejzábavnější a nejčtivější blog v knižní podobě, jaký jsem kdy měla tu čest si přečíst. Smích, ironii a skrytý humor lze nalézt v každé větě a tak po většinu knihy nebudete dělat více méně nic jiného, než se neustále usmívat.

Na druhou stranu se jedná „pouze“ o oddechové čtení, u kterého vypnete a skvěle se odreagujete. Nemůžete očekávat nic víc, než salvy smíchu, pozastavení se nad ztřeštěnostmi moderní doby, bádání nad chováním mužů a žen. Stejně tak se můžete těšit i na detailní zkoumání vztahů a změn v pravidlech společenského chování v české společnosti. Díky prakticky žádné navazující dějové linii, vydání v měkké vazbě, která skoro nic neváží a lehkosti, s jakou je kniha napsána, je Bez jablka přímo stvořené pro krácení času v dopravních prostředcích či v čekárnách.

Miloš i Michelle ženskou a mužskou logiku a jejich myšlenkové pochody vystihli naprosto bravurně a já jsem se při čtení opravdu moc bavila a užívala si ho plnými doušky. Nesmím opomenout zmínit ani skvělou práci ilustrátorky Barbory Balgové, která má na Bez jablka také velký kus své práce, a to krásné a trefné ilustrace, které fejetonům dodávají pomyslnou třešničku na dortu.

A úplně na závěr už jen dodám, že po knize by rozhodně měli bez váhání sáhnout hned ti, kterým se zalíbilo „Kafe a cigárko“ od Marie Doležalové, a nebo „P.S.“ od Aňi Geislerové, jelikož se jedná o knihy vytvořené v podobném duchu a také vycházejí převážně z blogového základu. Ale já si pevně stojím za tím, že Bez jablka musí nadchnout úplně každého, kdo má alespoň krapet smyslu pro humor a chce se zasmát a oddechnout si.

Autor:Miloš Říha, Michaela Losekoot, Barbora Balgová

Žánr:humor, česká próza

Nakladatelstvi:MOTTO

Datum vydání:10.10.2016

Knihu si kupte na Albatrosmedia.cz.

Bez jablka was originally published on Kritiky.cz

#Barbora Balgová #Michaela Losekoot #Miloš Říha

0 notes