slunickoaparaplicko - Tumblr blog

[slunickoaparaplicko]

„Na otrokářství není nic špatného. Někteří lidé musí být otroci. Přál bych si, aby se otrokářství vrátilo. Určitě bych si pár otroků koupil,“ napsal v jednom komentáři. V březnu 2012 zase prohlásil, že před tehdejším prezidentem Barackem Obamou dává přednost německému vůdci Adolfu Hitlerovi. „Než ty sra*ky ve Washingtonu bych bral Hitlera všema deseti,“ uvedl. V sérii sedmi příspěvků v říjnu 2011 urážel lídra afroamerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga. Nazval ho „komoušským bastardem“ a „pouličním šejdířem“. V diskusi o muslimech je zase označil za „malé hadrové bastardy“. I přes prohlášení, že ženy bude chránit, na porno stránce uvedl, že jako 14letý mladík špehoval ženy, když se sprchovaly v posilovně, a že na to i v dospělosti rád vzpomíná. „Šel jsem na místo, které mělo dva velké větrací otvory. Náhodou to bylo přímo nad sprchami. Seděl jsem tam asi hodinu a sledoval, jak se dívky sprchovaly,“ napsal v jednom komentáři. „Další den jsem tam šel znovu, ale potom už tam bylo zamčeno. Takže jsem je mohl sledovat pouze dvakrát. Panebože, ty vzpomínky,“ dodal. V další zprávě se vyjádřil ke svému vztahu k transgenderové pornografii. „Rád sleduji transsexuály v pornu s holkami. To mě hrozně bere. Muže to z toho vymaže, ale zároveň ho tam v nějaké formě nechá,“ dodal.

[slunickoaparaplicko]

[T]o poslední, co pirátská loď chtěla, bylo začít pálit kanony do obchodní lodi, která se následně potopí i s nákladem. Násilný konflikt často končí poškozenou drahou lodí nebo ztrátou na životech posádky, piráti tedy v prvé řadě usilovali o to, aby se druhá loď vzdala bez boje. Tohoto, jak píše Peter Leeson, dosahovali nebezpečnějšími zbraněmi než mušketami nebo šavlemi – marketingem. Jednotlivé pirátské tlupy si dávaly velmi záležet na své pověsti krvežíznivých psychopatů (která jim zůstala dodnes) právě proto, aby posádky obchodních lodí byly motivovány se ihned vzdát. K tomu vyslali jasný vzkaz: pokud se vzdáte bez boje a vydáte poklad, nic se vám nestane. Pokud naopak budete poklad ukrývat nebo se bránit, zažijete nepředstavitelná muka, procházkou po ráhnu počínaje a uřezáváním končetin konče. [...] To máme motivace obětí, ale v čem piráti opravdu předběhli svou dobu, je nastavení jejich vlastních motivací. Dokázali totiž podle Leesona přijít s vlastním právním a smluvním systémem bez centrální autority. Každý pirát, který se chtěl přidat k posádce a vyrazit na výpravu, musel podepsat (nebo aspoň odsouhlasit) smlouvu. Tento kontrakt stanovoval rozdělení případné kořisti, systém povinností a trestů při jejich nedodržení, příděly jídla, finanční kompenzace a systém hlasování a odvolání kapitána. [...] Právě toto společenské a institucionální uspořádání představovalo hlavní rozdíl mezi klasickou obchodní a pirátskou plavbou. Posádka obchodních lodí měla hlavní cíl plavbu přežít, dostat peníze a vypadnout, piráti byli přímými podílníky na zisku, včetně posledního člena posádky. Tento společný cíl tak elegantně vyřešil zmíněný problém pána a správce.

J. Žofčák: Ekonomové z Karibiku. Jak fungoval byznysplán pirátských výprav

[slunickoaparaplicko]

Výpisky z četby; Jak drahá je intuice [D. Ariely]

Práh, Praha, 2011

Úvod. Proč tak rádi odkládáme práci na zítřek „Jako racionální bytosti bychom měli dělat jen taková rozhodnutí, která jsou v našem nejlepším zájmu. Měli bychom vyhodnotit všechny mož­nosti a vybrat si tu optimální. Pokud nás někdo postaví před těžké dile­ma, měli bychom být schopni se rozhodnout jasně a bez předsudků - čis­tě po zvážení všech pro a proti. Pokud jsme nemocní a nějaká bolestivá procedura nám může pomoci, měli bychom se jí bez váhání podrobit. [...] My behavioralisté si nemyslíme, že lidé jsou dokonale prag­matické počítací stroje. Raději pozorujeme, jak se lidé opravdu v reálném světě chovají, a naše pozorování nás často vedou k závěru, že lidské by­tosti jsou v zásadě iracionální. I klasická, „racionální“ ekonomie nás samozřejmě může mnohému naučit. Ale některé její předpoklady - například že lidé si vždy volí opti­mální cestu, že rozhodování o větších částkách se dělá zodpovědněji a že trh se reguluje sám - zjevně někdy vedou k tragickým koncům. Automobilová doprava je hezkým příkladem toho, jak nebezpečné je sázet na racionalitu ostatních. Doprava je - podobně jako finanční trhy — složitý systém vytvořený člověkem. Ale na rozdíl od finančních trhů jsou její nedokonalosti mnohem lépe vidět. [...] Z pozorování dopravy víme, že lidé jsou chybující bytosti. Jak si pak můžeme namlouvat, že finanční toky - které jsou ještě mnohem složitější než toky kamiónů po dálnicích — poběží samy od sebe správně a že se nikdo nedopustí žádné chyby? Jak nás může napadnout, že by se tak komplikovaný systém obešel bez kontroly a zásahů zvenčí?“ [9/10]

ČÁST I. Jak popíráme logiku v práci KAPITOLA 1. Více peněz za méně práce. Proč velké bonusy pro velké šéfy tak často nefungují

„Když byly elektrošoky slabé, krysy měly opravdu nízkou motivaci a učily se pomalu. Což dává smysl. Když byly rány středně silné, krysy pochopily pravidla mnohem rychleji. Což pořád dává smysl. Pak ale přišly silné elektrošoky – a s nimi i nečekané zjištění. Kry­sy se učily mnohem pomaleji! Je samozřejmě těžké vcítit se do mozku krysy, ale vypadalo to, že v tomto případě se nedokázaly soustředit na nic jiného než na svůj strach z rány. Protože byly paralyzovány strachem, nedokázaly si zapamatovat, které části bludiště byly bezpečné a které ne. Dělalo jim velkou potíž pochopit strukturu okolního prostoru.“ [17]

„Na začátku hry jsme našim vesničanům dali do ruky právě tu částku, kterou mohli maximálně získat. Hráči ze skupiny malých odměn dostali předem 24 rupií, hráči se střední odměnou dostali 240 rupií a konečně hráči s velkou odměnou získali 2400 rupií. Řekli jsme jim, že když po­dají výborný výkon, tak jim peníze necháme. Když podají dobrý výkon, tak jim půlku peněz sebereme, a konečně když se jim hra nezdaří, tak jim vezmeme všechno. Věřili jsme, že hráči tak budou více motivovaní, než kdyby začínali s prázdnýma rukama a měli peníze teprve vyhrát. Ramesh původně začal s touto verzí experimentu. Otestoval dva hrá­če, ale ukázalo se, že tudy cesta rozhodně nevede. Když první účastník vstoupil do komunitního střediska, dali jsme mu předem do ruky všech­ny peníze, které teoreticky mohl vyhrát - tedy 2400 rupií. Nebohý vesni­čan ale byl tak nervózní, že se mu žádná hra nezdařila, a tak nám musel všechny peníze vrátit. Druhý hráč to vyřešil ještě jinak. Ani on nezvládl žádný úkol, protože byl příliš nervózní. Ale místo aby nám na konci pe­níze vrátil, tak s nimi jednoduše utekl. Ramesh neměl to srdce ho honit, takže jsme přišli o celou vyhrazenou částku. V tom okamžiku jsme si uvědomili, že testovat strach ze ztráty se nám v těchto podmínkách asi nepodaří. Vrátili jsme se tedy k obyčejné verzi experimentu, kterou jsem popisoval výše a ve které se peníze vyplácejí až na konci. Zahrnout strach ze ztráty do pokusu by bylo užitečné, protože to věr­ně kopíruje situaci známou z pracovního trhu. Spousta manažerů má ve smlouvách roční bonus. Často s ním počítají už dopředu, jako by byl jistou součástí jejich platu. Dělají si plány, za co ho utratí. Myslí na pěk­nou dovolenou, na nové auto či dům na hypotéku, který by si bez bonu­su nemohli dovolit. Jsou tedy v situaci, kdy už peníze téměř cítí v ruce, a z jejich případné ztráty jsou velice zklamáni. Předpokládám, že psy­chologicky jsou v podobné situaci jako vesničané, u nichž jsme ověřovali strach ze ztráty.“ [26/27]

„U mechanické činnosti, jako bylo mačkání kláves, vedla vyšší odměna opravdu k vyššímu výkonu. Ale jakmile bylo nut­né zapojit mozek, tak vyšší odměna výkon zhoršila. Úplně stejně jako v Indii. Závěr je jasný: když chcete zaměstnancům vyplácet velké bonusy, může to vést k vynikajícím výsledkům, pokud se zabývají jednoduchou mechanickou činností. Ale pokud jejich práce hodně zatěžuje šedou kůru mozkovou — což se u ředitelů očekává, pak obří bonusy nefungují. Pokud by prezidenti a viceprezidenti firem byli placeni za pokládání cihel, tak by jejich velké bonusy dávaly smysl. Ale protože jejich úkolem je spíše myslet na akvizice, tržby a sofistikované operace s finančními instrumenty, jsou jejich bonusy zřejmě mnohem méně užitečné, než si myslíme, a v případě opravdu obřích odměn mohou dokonce mít negativní efekt. Motivovat lidi penězi je tedy dvojsečná zbraň. U intelektuálních čin­ností fungují odměny malé a střední. Velké odměny spíše odvádějí po­zornost, vytvářejí stres a snižují výkonnost.“ [28/29]

„V každém zápasu jsme spočítali, kolik bodů hráč získal v posledních pěti minutách prvního po­ločasu, kdy ještě stres není tak velký. To jsme pak porovnali s počtem bodů, které hráč vsítil v posledních pěti minutách druhé půle, kdy už jde o všechno. Totéž jsme mimochodem spočítali i pro všechny ostatní hráče v zápasu, tedy i pro ty „obyčejnější“. Co jsme zjistili? Běžní hráči podávali zhruba stejný výkon, ať už byl stres malý, nebo velký. Ale špičkoví hráči se na konci zápasu opravdu viditelně zlepšovali. Zdálo se, že naši bankéři by mohli mít pravdu - ně­kteří vysoce kvalifikovaní lidé opravdu fungují pod tlakem lépe. Ale - a jsem si jist, že jste nějaké to „ale“ čekali - v basketbalu jsou dvě možnosti, jak můžete v závěru hry získat více bodů. Buď můžete zlepšit úspěšnost svých hodů (což by indikovalo skutečné zvýšení výkonnosti), nebo prostě budete házet častěji. Při druhé variantě se nemění procen­tuální úspěšnost, ale jen počet pokusů. I to jsme s kolegyní prozkouma­li - spočítali jsme, jestli špičkoví hráči začnou ke konci házet přesněji nebo častěji. Ukázalo se, že ta druhá možnost je správně. Basketbalové hvězdy nijak nezvyšují přesnost svých zásahů, ale prostě to zkoušejí víc­krát. Mimochodem - „obyčejní“ hráči svou procentuální úspěšnost ke konci taky nemění. […] Hráči NBA samozřejmě nejsou to samé co bankéři. NBA je mnohem exkluzivnější společnost než banky - jen velmi málo lidí je tak zdatných, aby mohli hrát v NBA. Naproti tomu bankéřů jsou na světě spousty. O pár stránek dříve jsme si ukázali, že velká odměna spíše zlepší výsledky u manuálních aktivit než u těch intelektuálních. Hráči NBA samozřejmě potřebují svaly i mozek, ale celkově je basketbal přece jen spíše fyzická činnost, alespoň tedy ve srovnání s bankovnictvím. Z toho vyplývá, že u bankéřů je ještě méně pravděpodobné, že by velký bonus vedl k lepší­mu výkonu. Basketbaloví hráči se pod tlakem nezlepšují, a z toho se dá usuzovat, že bankéři se budou ve stresu zlepšovat ještě méně.“ [31/32]

KAPITOLA 2. Jak důležitá je práce. Co nás lego může naučit o radosti z práce

„Tohle slovo [contrafreeloading], odvozené od anglického freeloader (zhruba něco jako „černý pasažér“, „vyžírka“) poprvé použil zvířecí psycholog Glen Jensen, který si všiml, že spousta zvířat si raději chce jídlo zasloužit, než aby ho jen tak bez námahy dostala. […] Jensen zjistil (a mnohé další experimenty to potvrdily), že zvířata - včetně ryb, ptáků, myší, šimpanzů a jiných opic - dávají přednost delší, náročnější cestě za potravou před cestou přímou a jednoduchou.16 Všech­na tato zvířata zjevně mají ráda, když si mohou jídlo zasloužit- samozřej­mě pokud požadovaná námaha není příliš velká.“ [47/48]

„Co výsledky ukázaly? Joe a další účastníci, před jejichž zraky jsme roboty nerozebírali, postavili v průměru 10,6 robota a vydělali 14,40 do­laru. Většina z nich (přesněji 65 %) pokračovala v práci i poté, co výnos za robota klesl pod jeden dolar, tedy pod polovinu původní částky. Zato lidé ve skupině Sisyfos to vzdávali mnohem dříve. V průměru postavili 7,2 robota (tedy jen 68 % výkonu první skupiny) a vydělali 11,52 dolaru, (jen 20 % z nich postavilo i roboty oceněné částkou menší než dolar. Samozřejmě nás zajímalo i to, jestli odhodlání účastníků nějak závi­sí i na jejich proklamovaném vztahu k legu. Selským rozumem bychom očekávali, že studenti, kteří měli lego vždycky rádi, budou stavět déle. Změřili jsme tedy míru statistické korelace mezi těmito jevy. Výpočet potvrdil, že selský rozum má pravdu. Ukázalo se ovšem, že v první sku­pině je korelace velmi vysoká, kdežto ve skupině Sisyfos je mnohem nižší, téměř nulová.“ [55]

„Osobně mám k marxismu velmi daleko (i když si spousta lidí myslí o akademicích opak). Nemyslím si ale, že bychom měli Marxovu myš­lenku odcizené práce ignorovat. Dokonce si myslím, že problém odcizení byl v Marxově době méně relevantní než dnes. Tehdy nemohl v práci vidět smysl skoro žádný dělník, ať se snažil sebevíc. V dnešní ekonomice čím dál tím víc lidí pracuje v povoláních, kde je zapotřebí představivost, vlastní iniciativa a neustálé nasazení. Marxovo varování před odcizením tak nabývá na významu. Také si myslím, že Smithův důraz na efektivitu a dělbu práce byl důležitější ve Smithově době, která byla postavena na jednoduché, manuální výrobě. V dnešní době, která se točí kolem zna­lostí, je Smithův koncept méně relevantní.“ [60/61]

KAPITOLA 3. IKEA efekt. Proč tolik přeceňujeme svou vlastní práci

„Instantní směsi na přípravu potravin (zpočát­ku hlavně dortů, sušenek apod.) se začaly v Americe objevovat na kon­ci čtyřicátých let. Velmi brzy byste je našli v každém nákupním košíku a u každého stolu. Ne všechna jídla z pytlíku ale byla přijata se stejným nadšením. Hospodyňky se například zdráhaly použít dortové směsi, ke kterým stačilo přidat vodu. Překvapení výrobci se marně snažili zjistit, jestli je problém v tom, že směs je příliš sladká, nebo že má příliš umělou chuť. Zajímavé ale bylo, že směsi na sušenky s téměř stejným složením šly na odbyt velmi dobře. Proč tedy byly hospodyňky tak citlivé na to, jestli jde o dort, nebo o obyčejnou sušenku? Jedna z teorií hlásala, že dortové směsi zjednodušily přípravu nato­lik, že kuchařky ztratily pocit, že dort je „jejich“. Jak napsala populární autorka a gurmánka Laura Shapiro v knize Something from the Oven (Něco z trouby) [3], sušenky jsou důležité, ale netvoří samostatný chod. Kuchařka klidně přijme od hosta lichotku týkající se malé sušenky - je to sice sušenka instantní, ale to je jen drobnost. Naproti tomu dort se serví­ruje zvlášť, s velkou pompou, a představuje závěrečný chod. [...] Psycholog a marketingový expert Ernest Dichter už tehdy navrhoval, že kdyby výrobci vynechali některou z přísad a nechali ji na ženách, problém by se vyřešil. Tento nápad vešel do dějiny jako „vajíčková teorie“. A skutečně, když firma Pillsbury nedala do směsi sušená vajíčka a požá­dala kuchařky, aby do směsi přidaly čerstvá vejce, prodeje se rozběhly. Přidat vejce a jednu či dvě další přísady zjevně hospodyňkám v padesá­tých letech stačilo, aby se z prefabrikátu stala hrdě servírovaná pochout­ka. Z odvěké touhy kuchařek a kuchařů po tom, aby jídlo bylo „jejich“, vychází i velmi chytrý slogan potravinářské společnosti Betty Crocker. Reklamní heslo „Vy a Betty Crocker pečete, až se srdce směje“ funguje tak dobře proto, že zahrnuje i vás. Dílo je pořád vaše, Betty Crocker jen trošku pomáhá a šetří váš čas. To přece není žádná ostuda, no ne?“ [65/66]

„Náš pokus velmi dobře odhalil, jak rozdílně k věci přistupovaly obě skupiny. Jason a další, kteří se do skládaní origami nezapojili, před sebou viděli jen amatérské zmuchlaniny, jejichž předobrazem byli nejspíše něja­cí genetičtí mutanti. Naproti tomu Scott a další účastníci, kteří origami skládali, viděli ve stejných zmuchlaninách mnohem větší hodnotu. [...] měly obě skupiny k origami stejný vztah, ale Scott si své žáby cenil víc, protože ji sám vytvořil? Řečeno jinými slovy - zamiloval si Scott origami jako takové, nebo jen svou vlastní skládačku? Abychom tuto otázku zodpověděli, přišli jsme s dalším trikem. Poprosil jsme skupinu opravdových mistrů origami, aby složili pár žab a jeřábů. Pak jsme jejich famózní výrobky předložili oné pasivní, „netvůrčí“ skupině. Tentokrát byla průměrná nabídka mnohem vyšší - 27 centů. Netvůrčí skupina tedy ocenila profesionální origami zhruba na stejnou úroveň, na jaké viděl Scott své amatérské umění (23 centů). Obě částky byly mnohem vyšší, než na kolik si netvůrci cenili amatérských výtvorů (5 centů).“ [72]

„[T]i, kdo dokončili origami se špatným návodem, si ce­nili svých výtvorů nejvíc, mnohem víc než první skupina se správným návodem. Naopak ti, kdo práci nedokončili, si cenili svého výsledku da­leko nejméně - o dost méně než první skupina. To potvrzuje náš před­chozí závěr, že čím větší námaha, tím lepší vztah k výrobku — ale jen když ta námaha není marná. Pokud vyjde snaha naprázdno, motivace a uspokojení z práce se vypaří. […] Z našich pokusů je možné vyčíst čtyři principy: - Úsilí, které vložíme do práce, se neodrazí jen na výsledném výrobku. Svým způsobem změní i nás samotné a to, jak si vážíme své práce. - Víc práce znamená víc lásky. - Máme sklon přeceňovat hodnotu věcí, které jsme sami vytvořili - a namlouváme si, že ostatní to vidí stejně. - Když nemůžeme dokončit věc, do které jsme investovali hodně práce, necítíme k ní žádnou náklonnost.“ [80]

KAPITOLA 4. Kdo jen mohl vymyslet takovou hloupost! Proč jsou moje nápady lepší než ty vaše

„Opět jsme srovnali, jak respondenti hodnotí „svá vlastní“ řešení (i když jsou jen poskládaná z našich slov) a jak hodnotí řešení námi pře­depsaná. Opět jsme zjistili, že lidé si svých nápadů cení víc než nápadů cizích, a tentokrát to určitě nebylo tím, že by některé nápady byly objektivně kvalitnější nebo že tu zafungovala idiosynkratická shoda. Syndrom NIH čili preference vlastních nápadů vyhrál na celé čáře. Potvrdili jsme, /t· lidé si mnohem více cení nápadů, u nichž pociťují své autorství. Vybrat pár slov z kartičky není příliš těžký úkol, ale pořád je to určitá intelektuální námaha. Chtěli jsme zjistit, jestli by lidé pociťovali, že něja­ký nápad je jejich, i kdyby k němu přišli s ještě menší námahou. Chtěli jsme prostě najít tu správnou rovnováhu, stejně jako ji našla ' Sandra Lee ve svém království polotovarů. Co kdybychom účastníkům předložili naše řešení ve formě jediné věty, ale s přeházenými slovy? […] Co se stane, když čtenářům předhodíme řešení ve formě hotové věty? A bude to jiné, když jim nabídneme totéž řešení, ale formou náhodně zpřeházených slov? […] Ukázalo se, že i jen pou­hé srovnání slov do smysluplné věty vzbudilo v účastnících dojem, že jsou tak trošku otci nové myšlenky - a tu pak hodnotili výše než myš­lenky cizí. [...] Ve vědeckém světě se místo zkratky NIH používá jiný název: jde o tak­zvaný syndrom kartáčku na zuby. Kartáček na zuby je něco, co každý chce, co každý potřebuje, co každý má, ale nikdo si to nechce půjčit od toho druhého.“ [89/90]

KAPITOLA 5. Pomsta je sladká. Proč nám tolik záleží na spravedlnosti?

„Popsali jsme základní verzi hry na důvěru, ale švýcarská verze Ernsta Fehra měla jedno důležité vylepšení navíc. Pokud je váš protihráč tak na štíru s morálkou, že si všech 50 dolarů nechá pro sebe, můžete použít své vlastní peníze, abyste toho roštáka vytrestali. Jak to funguje? Za každý svůj vlastní dolar, který dáte administrátorovi hry, sebere administrátor 2 dolary z účtu vašeho oponenta. Takže když se rozhodnete utratit 2 své dolary, ztratí váš protihráč 4 dolary, a když se rozhodnete dát do hry 25 dolarů, přijde ten syčák na druhé straně o všechno. Kdybyste byli ve hře a protihráč vás zradil, sáhli byste po této drahé vendetě? Obětovali byste své vlastní peníze, jen aby ten druhý trpěl? A kolik byste utratili? Studie prokázala, že mnoho lidí se opravdu s chutí pomstilo, a to krůtě. To ale ještě nebyl nejzajímavější poznatek Ernstovy studie. Fehr a jeho tým též při rozhodování sledoval mozky svých respondentů po­mocí pozitronové emisní tomografie (PET). To je užitečná metoda, která vám umožní sledovat mozkovou aktivitu lidí při vzrušení nebo při tvor­bě rozhodnutí. Studie prokázala zvýšenou aktivitu v oblasti vláken stria medullaris, což je část mozku, kam se promítají pocity spojené s odmě­nou. Jinými slovy, podle PET skenu to vypadá, že rozhodnutí potrestat protihráče je velmi blízké pocitu radosti. A čím větší mozková aktivita v oblasti striatu, tím tvrdší byl trest zvolený hráčem. Všechno to naznačuje, že pomstít zradu - třebaže to něco stojí - je něco jako biologická potřeba. A je to chování, které přináší radost, nebo aspoň něco zatraceně podobného. […] Pomsta ovšem není jen záležitostí pocitu satisfakce. Pomsta a dů­věra jsou dvě strany jedné mince. Jak jsme viděli v testu důvěry, lidé jsou ochotni důvěřovat jiným, a to dokonce i lidem, které nikdy neviděli a neuvidí. (Z pohledu racionální ekonomické teorie jsou tedy lidé příliš důvěřiví.) A právě proto, že k ostatním přistupujeme a priori s důvěrou, jsme tak naštvaní, když někdo naši důvěru zklame a nepsanou dohodu poruší. Proto jsme pak ochotni utrácet peníze a čas, jen abychom takové­ho člověka potrestali. Společnosti s vysokou mírou důvěry mají ohrom­nou výhodu proti společnostem, kde nikdo nikomu nevěří, a přirozeně si snaží tuto vysokou míry důvěry zachovat.“ [97–99]

„Společně jsme se ale rozhodli, že síIu slova „sorry“ ověříme vědecky. Zase jsme použil Daniela a jeho slavné kavárenské triky. Tentokrát jsme ale měli tři skupiny respondentů. První skupina se nesetkala se žád­ným problémem. Daniel se jich zeptal, jestli by si nechtěli vydělat 5 dolarů za pět minut, a když souhlasili (což bylo téměř vždy), rozdal jim deset papírů a chtěl po nich zakroužkovat sousední písmena S. O pět minut později se vrátil, sebral papíry, předal respondentům 5 dolarů plus 4 dolary přeplatku (čtyři jednodolarovky a jednu pětidolarovku) a požádal je o podpis na účtence. Druhá skupina zažila to samé, jen s tím rozdílem, že při zadávání úkolu Daniel nezdvořile přijal telefon. Třetí skupina měla stejný scénář jako druhá, ale s malým zlepšová­kem. Když Daniel podával účastníkům peníze, přidal k nim ještě omlu­vu: „Promiňte,“ řekl, „ten hovor jsem neměl přijímat.“ Stejně jako v původním experimentu jsme čekali, že naštvaní lidé budou mít tendenci si přeplatek nechat, a měli jsme pravdu. Ale co tře­tí skupina? Překvapení! Omluva účinkovala jako dokonalý lék. Množství poctivě vrácené hotovosti bylo úplně stejné jako v první skupině!“ [115]

ČÁST II. Jak popíráme logiku doma KAPITOLA 6. Adaptace. Proč si dokážeme zvyknout I na šibenici (ale ne vždy)

„Pacienti s lehčími zraněními v průměru hlásili, že ruka v horké vodě je začíná nepříjemně pálit po 4,5 sekundách (práh bolesti), zatímco druhá skupina cítila to samé až po 10 sekundách. Lidé z první skupiny vytáhli ruku z vody po 27 sekundách, druhá skupina vydržela v klidu 58 sekund. Měli byste zároveň vědět, že z bezpečnostních důvodů jsme stejně ni komu nepovolili víc než 60 sekund ve vodě. Účastníkům jsme o tomto pravidle neřekli dopředu, ale když vypršela minuta, požádali jsme je, aby ruku vytáhli. Zajímavé je, že v první skupině — tedy u lehčích zranění - jsme toto pravidlo nemuseli použít u nikoho. V druhé skupině jsme ho naopak museli uplatnit u všech kromě jedné osoby. […] Zdá se, že i v případě bolesti existuje adaptační proces. I když účastníci našeho výzkumu utr­pěli svá zranění a podstoupili léčbu před mnoha lety, jejich tolerance vůči bolesti se zvýšila a vydržela tak po dlouhou dobu.“ [126/127]

„Protože podceňujeme svou schopnost adaptace na změny, máme sklon kupovat nové a nové věci v marné naději, že další a další konzumní zboží nám vnese do života štěstí. [...] Říká se tomu začarovaný kruh konzumu. Těšíme se, že nás nová věc naplní štěstím, ale neuvědomujeme si, jak krátkodobé to štěstí je. Když nás adaptace připraví o radost, začneme hledat další věc ke koupi. [...] Jak se říká, kamkoli jdete, vždycky najdete sami sebe. […] David Schkade a Danny Kahneman publikovali pěknou studii to­hoto fenoménu. Rozhodli se ověřit všeobecně rozšířenou představu, že Kaliforňané žijí šťastný život, protože mají skoro pořád báječné počasí. [...] Jak pravdivé jsou tyto předsudky? Inu, něco na nich je. Ukazuje se, že čerství přistěhovalci opravdu zažívají vzestup či pokles životní spokoje­nosti v závislosti na počasí. Ale jakmile dojde k adaptaci a člověk si zvyk­ne na nové město, jeho pociťovaná kvalita života se vrací zpět k normá­lu.“ [134/135]

KAPITOLA 7. Líbím se ti? Adaptace, výběrové párování a trh s krásou

„Naše hlavní otázka: budou ošklivější lidé požadovat krásu se stejnou intenzitou jako účastníci, kteří sami vypadají velmi dobře? To by nazna­čilo, že se neadaptovali. Nebo budou klást větší váhu na jiné přednosti, například na smysl pro humor? To by znamenalo, že nějaká adaptace na vlastní vzhled proběhla. Úvodní pohovory prokázaly, že vzhledově atraktivnější lidé kladli na vzhled protějšku větší důraz. Naopak ti méně krásní se starali spíše o in­teligenci, smysl pro humor a laskavost. Byl to první důkaz, že esteticky znevýhodnění lidé opravdu mění své požadavky na partnery. Pak jsme porovnali hodnocení z jednotlivých schůzek s tím, jestli by účastníci opravdu chtěli další rande. I tady jsme viděli stejnou logiku. Ošklivější lidé chtěli jít na rande s lidmi, u nichž viděli smysl pro humor či další netělesné přednosti. Krásnější lidé chtěli jít na schůzku s lidmi, kteří jim připadali krásní. Když to spojíme s daty z serveru hotornot.com, ukazuje se, že náš osobní vzhled nemá dopad na náš estetický vkus, má však dopad na naše priority. Fyzicky méně atraktivní lidé kladou větší důraz na duchovní hodnoty.“ [159/160]

KAPITOLA 8. Když trh selže. Příklad z on-line seznamky

„Trh s láskou je příkladem trhu, který se časem posunul od centra­lizace (dohazovačka) k individuálním snahám každého účastníka. Bez organizátora to přitom může být trh velmi komplexní, jak si hned ukáže­me. Představte si město, kde je přesně tisíc singles, kteří se všichni chtějí s někým seznámit. (Zní to trošku jako námět pro reality show.) Jak na tomto malém trhu - který nemá žádnou dohazovačku - rozhodnete, kdo by měl jít s kým na rande? [...] Celkově se dá říct, že trh práce sice nabyl na flexibilitě, ale na úkor trhu svatební­ho, jehož fungování notně utrpělo. […] Když jsem se seznámil s tímto procesem, mé nadšení pro on-line se­znamky se vytratilo. Trh singles jistě potřeboval vylepšit, ale tohle asi nebude ta zázračná medicína.“ [166/167]

„Problém je v tom, že on-line seznamky vnímají své uživatele jako zbo­ží, které se dá posuzovat podle určitých parametrů. Jako bychom bylidigitální fotoaparáty, které se od sebe liší jen počtem mexapixelů, světelností objektivu a velikostí paměti. […] Zjistili jsme, že lidé strávili v průměru 5,2 hodiny týdně prohledává ním profilů a 6,7 hodin e-mailováním, což dělá dohromady 12 hodin přípravy. A co z toho vzešlo? Asi 1,8 hodiny osobních setkání s vybraným partnerem, což byly většinou neúspěšné schůzky, jež se nikdy ne­opakovaly. A teď mi něco povídejte o nefunkčním trhu! Úspěšnost horší než 6:1 hovoří sama za sebe. Představte si, že pojedete 6 hodin autem, abyste strávili 1 hodinu na pláži, a to ve společnosti neznámého člověka, který vám dost možná nebude sympatický. S tak špatnými vyhlídkami je těžko uvěřitlíné, že se tolik lidí on-line seznamkami vůbec zabývá. [...] Náš průzkum samozřejmě ještě nezodpověděl otázku, jestli hlavním problémem seznamek je fakt, že redukují živé lidi na číselné databáze. Z tohoto důvodu jsme provedli ještě jednu studii. Tentokrát jsme se ze­ptali respondentů, jaké osobní kvality pokládají za nejdůležitější u ideál­ních protějšků. Jejich odpovědi jsme předali nezávislé skupině hodnotite­lů, kteří prošli všechny odpovědi a zařadili je podle obsahu do kategorií. Jde o měřitelný atribut, který se dá snadno zpracovávat počítačem (výška, hmotnost, barva očí, barva vlasů, úroveň vzdělání)? Nebo šlo o něco ji­ného, co nikdo jen tak v databázi hledat nebude (láska k Monty Pytho­nům, chov zlatých retrívrů)? Výsledky ukázaly, že „nepočítačové“, těžko zachytitelné přednosti jsou pro lidi asi třikrát důležitější než kvantifikovatelné údaje. Tato tendence byla ještě silnější pro ty, kdo hledali dlou­hodobý vztah, a ne jen krátkodobý flirt. Celkově nám studie ukázaly, že kvantifikovatelné atributy jsou pro hledání lásky spíše nepřirozené, a to i pro lidi, kteří mají s on-line seznamováním své zkušenosti.“ [168/169]

KAPITOLA 9. O emocích a empatii. Proč ochotně pomůžeme jednomu potřebnému, ale ne celé zemi

„Jessica byla 18měsíční holčička z města Midland v Texasu, která si hrála na zahradě své tetičky, když naneštěstí spadla do opuštěné studny. Uvízla v hloubce 8 metru a strávila tam 58 a půl hodiny, i když podle nekonečného zpravodajství v televizi a tisku to klidně mohly být celé měsíce. [...] Není pochyb, že chudinka Jessica a její rodiče hodně zkusili. Proč ale CNN věnovala více času Jessice než genocidě ve Rwandě, během níž bylo v roce 1994 brutálně zavražděno 800 000 lidí včetně mnoha ma­lých dětí?“ [182]

„[K]ombinace faktorů blízkosti, dramatičnosti a efektu kapky v moři způsobuje, že většina z nás se ani moc pomoci nesnaží.“ [187]

„Deb, George a Paul uskutečnili malý pokus s cílem zjistit, jak pomá­hají lidé, když působí v racionálním režimu. Na začátku pokusu položili respondentům otázku: Jestliže firma koupila 15 počítačů po 1200 do­larech, kolik dolarů celkem zaplatila?“ Účelem této otázky nebylo zkon šet účastníky z matematiky, ale dočasně je naladit do „počítací“ nálady Druhá skupina účastníků dostala otázku, která ji naladila spíše do emo­tivní nálady: „Co cítíte, když slyšíte jméno George W. Bush? Použijte prosím jedno slovo, které nejpřesněji popíše vaše pocity.“ Poté dostali účastníci výzvu k pomoci Africe, a to ve dvou nám již známých verzích, tedy jednou jako melodramatický příběh děvčátka jmé­nem Rokia, jednou jako suchou statistiku milionů hladovějících v Ma­lawi a jinde. Pak se jich výzkumníci zeptali, kolik peněz by do Afriky poslali. Ukázalo se, že lidé naladění na emotivní vlnu reagují daleko lépe na Rokiin příběh než na suchá čísla. Jejich výsledky byly ovšem skoro stej­né jaké u původní skupiny, která žádné „emocionální ladění“ nedostala. Rokia totiž vzbuzovala tolik soucitu, že další hraní na city už nebylo třeba - emoce již byly součástí rozhodovacího procesu. Ale co účastníci, kteří byli naladěni racionálně? Asi byste čekali, že ti budou lépe vzdorovat emocionálnímu vydírání kolem Rokie a budou dávat více peněz na větší kauzu, i když je méně dramaticky podána. Na­neštěstí se ukázalo, že to tak úplně není. Lidé přivedení do „účetnické nálady“ zatvrdili svá srdce vůči oběma kauzám a věnovali mnohem méně peněz. […] zahrnuli do svého výzkumu ještě třetí skupinu. Lidé v ní nebyli nijak uměle naladěni do „emocionálního“ nebo „racio­nálního“ stavu. Dostali ale obě africké zprávy zároveň - jak tu o Rokii, tak tu o všeobecném hladu. [...] Kandidáti, kterým se dostalo obou zpráv, dali jen 29 % svých příjmů, tedy o trošku víc než lidé z druhé skupiny (23 %), ale o dost méně než lidé z první skupiny dojatí Rokii (48 %). Zdá se, že je pro lidi příliš těžké mys­let na velká čísla a statistiky a zároveň se nechat emocionálně pohnout.“ [188/189]

KAPITOLA 10. Dlouhodobé následky krátkodobých emocí. Proč bychom se neměli nechat unést negativitou

„Stejně jako si bereme inspiraci z ostatních a kopí­rujeme od nich, jak se oblékat a co vařit, tak pozorujeme ve zpětném zr­cátku i sami sebe. Jestliže tolik sledujeme, co dělají cizí lidé (říká se tomu stádní chování), o to víc nás zajímá, co dělá člověk, kterého si stejně po­važujeme ze všech nejvíc - tedy my sami! Pokud jsme někdy v minulosti učinili nějaké rozhodnutí, máme sklon předpokládat, že bylo rozumné (jak by to u nás mohlo být jinak?), a zase jej opakujeme. Tomuto procesu říkáme samovybuzené stádní chování, protože se tolik podobá sledování stáda, jen s tím rozdílem, že místo vůdčího samce sledujeme naši vlastní minulost.“ [201/202]

„Představte si, že experimentátor dal vysílači 20 dolarů a vy že jste přijímač. Řekněme, že vysílač navrhne dělení 19:1, tedy že sám si nechá 19 dolarů a vy dostanete žalostný 1 dolar. Protože jste dokonale racio­nální bytost, řeknete si: „No co, dolar je dolar. Toho druhého člověka stejně nikdy neuvidím, takže mi po něm nic není. Přece se nepřipravím o peníze. Přijmu nabídku a budu o dolar bohatší.“ Zachovali byste se tedy podle principů klasické ekonomie - přijali byste jakoukoli nabídku, která zvýší vaše bohatství.           Řada studií behaviorální ekonomie ovšem ukázala, že lidé se rozho­dují i podle pociťované férovosti a spravedlnosti. Rozčílí je nefér nabídka a mají pak tendenci druhého potrestat, i když se tím sami připraví o pe­níze (jak jsme viděli v kapitole 5). Sledování mozku ukázalo, že v případě nefér nabídky se nám aktivuje část čelního laloku zodpovědná za nega­tivní emoce, a čím je vybuzení čelního laloku větší, tím vyšší je pravdě­podobnost, že jedinec tuto nabídku vztekle odmítne. Protože naše reakce na nepoctivou nabídku se dá v reálném světě snad­no předvídat, vysílač by měl uhodnout, jaké emoce ve vás jeho nabíd­ka vzbudí. (Jak bych asi reagoval, kdybyste mi nabídli dělení v poměru 95:5?) Všichni už jsme v životě zažili pár takových nehorázných nabí­dek, takže si dovedeme představit, že bychom se cítili pěkně uražení. Na nabídku 19:1 bychom jistě odtušili něco ve smyslu: „Na to zapomeň, ty ****!“ 2 toho důvodu většina vysílačů ve hře na ultimáta navrhuje dělení blízké 12:8a většina přijímačů je s tím srozuměna. Měl bych říct, že z obecného pravidla férovosti existuje jedna zajímavá výjimka. Když hru na ultimáta hrají univerzitní ekonomové a jejich stu­denti, jsou tak naučení na racionální ekonomické chování, že zhusta na­bízejí i poměry jako 19:1 a druhá strana je racionálně přijímá. Naproti tomu když ekonomové hrají s běžnými laiky, jsou hluboce zklamáni tím, že ti jejich nerovné nabídky odmítají. Už z toho si můžete udělat závěr, jaké hry chcete hrát s plně racionálními ekonomy a jaké spíše s iracionál­ními lidskými bytostmi.“ [204/205]

KAPITOLA 11. Lekce z naší iracionality. Proč máme potřebu všechno testovat

„Kdybych byl dokonale racionální, chladně kalkulující bytost, která nemá ke své ruce žádné citové pouto, vůbec bych se nenechal ovlivnit efektem vlastnictví, efektem vyhýbání se ztrátě, syndromem státu quo ani strachem z nevratného rozhodnutí. Byl bych dokazal perfektne před­povědět, jak bude vypadat můj život s umělou rukou, takže bych viděl situaci stejně jako mí lékaři. Možná bych byl poslechl jejich rady a časem bych si na novou „ruku“ zvykl (o umění adaptace ostatně byla celá ka­pitola 6). Ale já jsem tak racionální nebyl a rozhodl jsem si ruku nechat, což vedlo k mnoha dalším operacím, bolestem a omezením.“ [219]

[slunickoaparaplicko]

S autenticitou už nelze pracovat jako s nějakým věčným, nadčasovým zdrojem umělecké tvorby, protikladným k (umělé a vnucené) ideologii; i autenticita je něco vyjednaného, historického, je to určitá strategie práce se sebou samým, dnes upozaděná ve prospěch identity, jež je přiznaně konstruktivistická. Nonastalgici žijí ve společnosti, jejíž vývoj se jim do značné míry odcizil. Přetéká ideovými imigranty, kterým nevědomky kdysi sami otevřeli bránu – to, s čím mají dnes problém se ztotožnit, je nepředvídaný důsledek jejich dávných tužeb, nejednou v podobě jejich vlastních dětí. Byli podvedeni? Nebyli, tohle se s lidským světem děje neustále. Jen se to ne vždy děje tak intenzivně a rychle jako dnes. Nedivím se, že se jim stýská. Kdysi mohli „věhlasní pedagogové“ rozhodovat o tom, co umění je a co jím není. Tu moc už nikdy mít nebudou. Umění jim uteklo. Jako vždycky. — M. Škabraha: Tesknění po Západě, který nikdy nebyl. Učit umění ve světě ztracené výjimečnosti

[slunickoaparaplicko]

Výpisky z četby; Jak drahé je zdarma [D. Ariely]

Práh, Praha, 2009

Úvod. Jak mě popáleniny dovedly k výzkumu iracionality a k této knize „Mé počáteční snahy se soustředily především na otázku, jak vnímáme holest. Ze zřejmých důvodů jsem studoval například koupel na popáleniny a podobné nepříjemné procedury, které dělají dlouhodobě nemocným ze života peklo. Bylo by možné nějak zmírnit celkové množství bolesti, kte­rým si pacienti musí projít? Během několika let jsem provedl řadu laboratorních experimentů na sobě i na přátelích, kterým jsem simuloval bolest pomocí studené a horké vody, vysokého tlaku nebo hlasitých zvuků. Vyvo­lával jsem dokonce i psychologickou bolest pomocí fingovaných ztrát peněz na burze. […] Žádné generální změny nemocničních procesů se mi samozřejmě nepo­dařilo dosáhnout, ale i tak jsem si odnesl důležitý závěr. Jestliže sestry přes veškerou svou zkušenost nechápaly přesně, jakou bolest způsobují svým pa­cientům, je možné, že i další lidé se dopouštějí podobných chyb? Rozhodl jsem se svůj další výzkum zaměřit novým směrem. Už mi nešlo jen o bolest, ale obecně o všechny případy, v nichž se lidé opakovaně dopouštějí stále stejných chyb — a nikdy se z nich nepoučí.“ [11/12]

Jak to je s relativitou. Proč je všechno relativní – i když by nemělo

„Většina lidí neví, co chce, dokud to neuvidí v kontextu s ostatními věcmi. Nevíme, jaké kolo si koupit - dokud neuvidíme borce na Tour de France, který šťast­ně zvedá nad hlavu bicykl jedné konkrétní značky. Nevíme, jakou zvuko­vou aparaturu si máme vybrat - dokud neuslyšíme bedny, které zní o třídu lépe než všechny ostatní v prodejně. Nevíme dokonce ani to, co si počít s vlastním životem - dokud nenajdeme příbuzného nebo přítele, který nám poslouží jako vzor. Všechno je relativní.“ [17]

„Předmět A je lepší ve vlastnosti číslo 1 - například v kvalitě konstrukce. Předmět B je zase lepší ve vlastnosti číslo 2 - například v ceně. V každém případě se jedná o dvě zcela odlišné možnosti a vybrat mezi nimi není jed­noduché. Co když ale přidáme další možnost (-A), jak je vidět na grafu vpravo? Předmět -A je docela podobný původnímu předmětu A, ale je o trochu horší. Tím se srovnání náramně zjednodušuje. Tím, že jsme při­dali -A jako návnadu, vytvořili jsme umělé srovnání, ze kterého A vychází jako vítěz. A to nejen v rámci A a -A, ale i celkově. Znamená to, že pouhé zařazení volby -A do seznamu (i když si ji nikdo nevybere) zvýší šance, že zákazníci zvolí A.“ [21/22]

Omyly a mýty kolem nabídky a poptávky. Proč je cena perel – a spousty jiných věcí – tak nesmyslně vysoká

„Snažili jsme se dokázat existenci jevu, kterému se říká I „náhodná provázanost“. Princip je jednoduchý. Ukažte lidem nový produkt j a stanovte jeho cenu - třeba i docela nelogicky a náhodně. Tato první cena i se stane kotvou. Jakmile se kotva vtiskne lidem do paměti, budou s ní v budoucnu srovnávat ceny tohoto produktu pokaždé, když se s ním setkají. Odtud náhodná provázanost.“ [34]

„Podobně jako Tom Sawyer, i já jsem dokázal vzít jednu činnost a pre­zentovat ji jednou jako příjemný zážitek a podruhé jako protivné utrpení. Nikdo ze studentů ve skutečnosti nevěděl, jestli moje recitace zaslouží pe­něžitou odměnu, nebo jestli naopak stojí za starou belu. Ani jedna skupina neměla potuchy, jestli jim nabídnu kvalitní zážitek, nebo akustické mučení. Přesto se nechali ovlivnit kotvou a utvořili si dojem na základě první otáz­ky, kterou jsem jim předhodil. A co víc - jakmile udělali první rozhodnutí, lak už se ho drželi i nadále, když přišlo na střední a dlouhou recitaci. Ji­nými slovy - studenti neměli žádný racionální podklad, jak mou recitaci předem ohodnotit, ale přidrželi se předem hozené kotvy a svůj názor už si podrželi.“ [45]

„Klasická ekonomie nás učí, /.e ceny na trhu určuje rovnováha dvou sil: nabídky a poptávky. Cena, při které se tyto dvě veličiny sejdou, se nazývá tržní cena. Celá tahle myšlenka je velmi elegantní, má ale jednu mouchu: předpo­kládá, že nabídka a poptávka jsou dvě nezávislé síly. Všechny experimenty, které jsem vám v této kapitole představil, ovšem tento základní předpo­klad zpochybňují. Naše pokusy ukázaly, že ochota zákazníků nakupovat (poptávka) se dá celkem snadno zmanipulovat. To znamená, že zákazníci nemají své preference tak úplně pod kontrolou a nejsou ani schopni racio­nálně určit, kolik peněz chtějí za daný produkt zaplatit. Pokusy s kotvami nám dále potvrdily, že nabídka a poptávka nejsou nezávislé, ale navzájem se ovlivňují. V každodenním životě nám výrobci neustále nutí nové kotvy v podobě doporučených maloobchodních cen, slev, akčních nabídek, zaváděcích cen atd. atd. Všechny tyto proměnné jsou přitom určovány stranou nabídky. Nemám pocit, že jsou to zákazníci, kdo diktuje ceny podle svých potřeb a přání. Spíše to vypadá, že kauzalita je obrácená. Ceny stanovené stranou nabídky ovlivňují zákazníky a určují, kolik budou ochotni zaplatit. Což znamená, že poptávka se nedokáže úplně osvobodit od nabídky a netvoří samostatnou sílu.“ [47]

„Základní myšlenka volného trhu říká, že pokud mám něco, čeho vy si ceníte víc než já, tak se nám oběma vyplatí uzavřít obchod a danou věc za něco vyměnit. Předpokládáme přitom, že všichni hráči na trhu znají hodnotu svého majetku a jsou schopni ocenit i věci, kte­ré má ten druhý. Jestliže se ale denně rozhodujeme podle starých kotev, znamená to, že j naše volby neodpovídají skutečné hodnotě nabízených statků. Jinými slovy, pohybujeme se sice na trhu, ale nejsme schopni přesně ocenit, co se tu mo­mentálně nabízí. To ovšem znamená, že směna nám nemusí vždy přinést výhodu, kterou si slibujeme. […] Pokud přijmete předpoklad, /c síly volného trhu nám vždy nezajistí optimální regulaci, možná přistou­píte na názor, že alespoň v některých oblastech musí silnější roli hrát vlá­da - a to i za cenu určitého omezení svobodného podnikání. Samozřejmě musí jít o vládu rozumnou, která své kroky dobře zvažuje. Pokud by lidé byli dokonale racionální, pak by ideál volného trhu, poptávky a nabídky fungoval skvěle a byl by nejlepším řešením. Ale jestli se lidé chovají trochu iracionálně, musí vládní politika vzít tuto důležitou skutečnost v potaz.“ [48/49]

Jak drahé je ZDARMA. Proč nás bezplatné věci někdy vyjdou tak draho

„Problémy začínají, když se nějaké bezplatné zboží postaví do soutěže s jiným zbožím za normální cenu. Slovíčko ZDARMA nás pak často omámí a my uděláme rozhodnutí, které jsme původně nechtěli a které pro nás racionálně vzato není nejlepší. […] Podle klasické ekonomické teorie by rovnoměrné snížení cen nemělo vyvolat žádnou změnu v chování zákazníků. Na začátku si 27 % studen­tů vybíralo pusinky a 73 % kupovalo pralinky. A protože cenová relace se nezměnila, nemělo se změnit ani jednání zákazníků. Jak by řekl klasický ekonom, důstojný pán s hůlkou a tlustými knihami plnými osvědčených teorií: výchozí podmínky se nezměnily, takže zákazníci by i nadále měli hromadně upřednostňovat pralinky ze Švýcarska. Praktický život ovšem ukázal něco jiného. Studenti div že nezbourali náš stůl, jak se snažili dostat k bezplatným pusinkám od Hershey. Ne proto, aby předtím pragmaticky vyhodnotili svůj užitek, ale protože je omámilo slovo ZDARMA. Jak iracionální jsou lidé - ale jak snadno se dají odhad­nout předem!“ [54/55]

„Před několika lety začal internetový obchod Amazon nabízet pro objednávky od určité výše dopravu zdarma. Kdo si koupil jednu knihu za 16,95 dolaru, platil k tomu ještě poštovné a balné 3,95 dolaru. Ale stačilo objednat dvě knížky za 31,90 a Amazon celé poš­tovné i balné uhradil za vás! Mnozí zákazníci určitě původně nechtěli druhou knížku (mluvím tady z vlastní zkušenosti), ale když viděli dopravu ZDARMA, nemohli odolat a přihodili do košíku další položku. Marketingoví experti v Amazonu byli samozřejmě spokojeni. Brzy si ale všimli, že v jedné zemi — ve Francii — se objednávky vůbec nezvýšily. Jak to? Ze by snad francouzský zákazník byl racionálnější než ti ostatní? Asi sotva. Ukázalo se, že francouzští kupci reagují odlišně, neboť jim byla předložena jiná nabídka. Místo aby francouzský Amazon nabídl dopravu ZDARMA, rozhodli sev Paříži účtovat u větších nákupů symbolické balné a poštovné v ceně 1 frank. Jen frank - tedy asi 20 amerických centů. To se od nuly moc neliší, že? Ale ouha, ve vnímání zákazníků se to liší velice. Když konečně francouzský Amazon přistoupil na bezplatnou dopravdu u větších zakázek, došlo k dramatickému nárůstu prodejů i tam. Jinými slovy: dopravu u I frank, což je opravdu výhodná nabídka, Francouzi úplně ignorovali. Ale jakmile cena klesla na nulu, nadšení zákazníci se jen hrnuli.“ [59]

„Nula není jen další cena. Nula je úplně jiný svět. Rozdíl mezi dvěma centy a jedním centem je malý. Ale rozdíl mezi jedním centem a nulou je obrovský!“ [61]

Kolik nás stojí společenské normy. Proč rádi děláme některé věci zadarmo, ale přestane nás to bavit když nám za to začnou platit

„Spole­čenské normy patří k naší povaze a přirozené touze být součástí komunity Jdou od srdce, jsou intuitivní, a ne zrovna exaktně definované. Okamžitá odměna se nečeká: můžete přestěhovat sousedovi pohovku, ale to nezna­mená, že on ihned přijde pohnout tou vaší. Je to jako otevřít někomu dveře: i je to radost pro obě strany a na reciprocitě tak nezáleží. Druhý svět, který ovládají tržní principy, je úplně odlišný. Zde nejde nic od srdce a pravidla jsou definována velmi precizně. Všechno je nekompro­misní: ceny, mzdy, nájmy, úroky, náklady a užitek.“ [66]

„Žijeme tedy ve dvou světech: jeden je tržní, druhý se točí kolem přátelských vztahů a nezištných služeb. Každý z těchto světů má vlastní pravidla, která by se nikdy neměla míchat. Když jednou narušíme společenský vztah nějakou tržní úvahou, náprava bývá obtížná. [...] Mí přátelé Uri Gneezy (profesor na University of California v San Diegu) a Aido Rustichini (profesor na University of Minnesota) vymysleli důvtipný způsob, jak prozkoumat přechod ze společenských vztahů na tržní. Vybrali si obyčejnou školku v Izraeli, která bojovala s obvyklým problémem všech školek - s rodiči, kteří každý den vyzvedávali děti příliš pozdě odpoledne. Školka nejprve zkusila udělat opozdilcům pokutu, aby je motivovala k časnějším příchodům. Uri a Aido si ovšem všimli, že pokuta vůbec nezabrala, a dokonce měla negativní dlouhodobý dopad. Jak to? Před zavedením pokuty existovala mezi rodiči a učiteli nepsaná úmluva - jakási společenská smlouva o včasných příchodech. Pokud se někdo opozdil, cítil se provinile a snažil se, aby se to příště nestalo. Jakmila ale školka zavedla pokuty, nechtěně tím nahradila společenskou normu normou tržní. Rodiče teď měli pocit, že za své zpoždění regulérně platí, takže si ho vlastně můžou dovolit. Jinými slovy, mohli se rozhodnout, jestli přijedou pozdě, nebo ne.“ [72]

Jak důležité je vzrušení. Proč jsou žhavé věci ještě žhavější, než se nám zdá

„Co nám tedy naše výzkumy přinesly? Především asi poznání, že dosa­vadní model lidského chování musíme úplně přepracovat. Nic takového jako jednolitá lidská povaha neexistuje. Spíš je každý z nás slepený z něko­lika jedinců, kteří se mohou lišit jako den a noc. A doktor Jekyll přitom jen těžko odhadne, jakou sílu může pan Hyde mít. Ale stejně je dobré věděl, že v okamžiku emocionálního vzrušení budeme skoro určitě dělat horší rozhodnutí než v klidu. Znát svého pana Hydea se prostě v běžném životě hodí každý den.“ [92]

Proč tak rádi odkládáme práci. Jak to přijde, že se někdy nedokážeme donutit k práci, I když je to potřeba

„Z mých experimentů vyplývá, že disciplíně nejvíc pomáhá, když závazky a termíny dává nějaký pevný hlas zvenčí. Vzpomeňte - nejlépe se dařilo třídě, které jsem uzávěrky nadiktoval, pěkně přísně a shora. Vyštěkávat příkazy je efektivní, ale samozřejmě to není vždycky možné ani žádoucí. Co se pak nabízí jako nejlepší kompromis? Podle mě je nejlepší dát lidem možnost, aby se zavázali sami a aby si sami určili termíny nebo podmínky, za nichž splní svůj úkol. Je to méně efektivní nez diktátorsky přístup, ale rozhodně je to lepší než úplná volnost. Zvlášť když v tom získá­me praxi a naučíme lidi, jak si sami stanovovat cíle.“ [100/101]

Jak drahé je vlastnictví. Proč tak přeceňujeme všechno, co máme

„Nejvíc nás překvapilo, že se nenašel ani jeden člověk, který by byl ocho­ten lístek prodat za cenu přijatelnou pro nějakého kupce. Co to znamenalo? Chvilku před závěrečnou loterií jsme tu měli skupinu studentů, kteří měli všichni stejný hlad po lístcích. Jakmile byly ale oznámeny výsledky tahu, skupina se nám rozpadla na dva tábory. Mezi majiteli lístků a těmi, kdo ostrouhali, se vytvořila propast - první si představovali nezapomenutelné zážitky ze hry, druzí už pragmaticky počítali, jak se dají peníze utratit lépe. Výsledkem byl čtrnáctinásobný rozdíl mezi průměrnou cenou prodávající­ho (2400) a kupujícího (175).“ [113]

Nechte si otevřená zadní vrátka. Proč se necháme tak snadno odvést od hlavního cíle

„Co můžeme dělat s naší iracionální touhou udržet si otevřená zadní vrátka, i když to k ničemu není? Filozof Erich Fromm v roce 1941 napsal knihu Strach ze svobody. V moderní demokracii, uvažoval Fromm, lidi ne­sužuje nedostatek svobody, ale naopak přílišná svoboda volby. V dnešní společnosti je to ještě výraznější. Ze všech stran slyšíme, že můžeme všech­no a že se můžeme stát vším, čím chceme. Problém je v tom, jak tento sen naplnit. Musíme se neustále rozvíjet, musíme v životě vyzkoušet všechno, dokonce existují seznamy tisíce věcí a míst, které musíme před smrtí udě­lat a navštívit. Nerozptylujeme se ale příliš? Právě o tomhle pokušení psal Fromm - a právě to jsme viděli u našich hráčů, kteří zmateně pobíhali /. místnosti do místnosti. […] Náš experiment prokázal, že skákat z dveří do dveří a honit se za každou šancí nevede k nejlepším výsledkům. Je to zátěž pro naše nervy i pro naše peněženky. Potřebujeme se naučit, jak některé dveře vědomě zavírat. Například malé dveře, malé příležitosti - ty bychom měli zavřít hned.“ [125/126]

Velká očekávání. Proč člověk obvykle dostane to, o co si koleduje

„Kdo měl jména piv zakrytá, ten si obvykle vybral vzorek s balzamikovým octem, protože prostě chutnal lépe. Ale kdo znal složení vzorků předem, reagoval úplně jinak. Lidem se do pití piva s octem nechtělo, a když ho přece okusili, tak sklenici rychle odkládali a žádali nor mální pivo. Poučení z příběhu je jasné. Když lidem dopředu řeknete, že jim něco možná nebude chutnat, tak jim to taky nechutná. Ani ne tak proto, že by jim to signalizovaly chuťové buňky - ale spíše proto, že se nechají ovlivnit svým očekáváním. Jestli vás teď napadlo založit si rodinný pivovárek a vylepšit svůj mok troškou toho balzamikového octa, musím vás upozornit na dvě věci, Za prvé, když složení svého piva uvedete na láhvi a lidé si ho přečtou, tak vaše pivo asi nebudou kupovat. A za druhé, kvalitní balzamikový ocet je dost drahý, takže se vám ta investice asi nevyplatí. Zkuste prostě jen vařil obyčejné dobré pivo.“ [134]

„Výzkum ukázal, že když nějaké skupině přisoudíme stereotypní nálep­ku, určíme tím nejen svoje chování, ale také chování skupiny, které jsme cejch vnutili. V psychologické hantýrce se říká, že tím jednání skupiny „předurčíme“. Podle jednoho stereotypu mají třeba Asiaté zvláštní nadá­ní na matematiku a další vědy. Podle jiného stereotypu mají naopak ženy s matematikou problémy. To znamená, že ženy asijského původu stojí mezi dvěma předsudky. Je možné, že je oba stereotypy ovlivňují? Ano, je to možné - a je to dokonce vědecky prokázané. Této otázce se v památném experimentu věnovali Margaret Shinová, Todd Pittinsky a Nalini Ambadyová. Požádali skupinu žen asijského původu, aby absol­vovaly náročný test z matematiky. Nejdřív je ale rozdělili na dvě poloviny. První polovina dostala ještě před testem řadu otázek, které mířily na roli ženy ve společnosti - třeba co si myslí o smíšených studentských kolejích apod. Cílem bylo přimět tuto skupinu, aby se v myšlenkách soustředila na svou ženskost. Druhá skupina naproti tomu dostala otázky, které se vzta­hovaly k asijské rase. Výzkumníci se ptali na jejich rodný jazyk, na jejich příchod do USA, na rodinnou historii - prostě na všechno, co zavedlo ženy ke vzpomínkám na Asii. Pak teprve přišel test z matematiky. Výkon obou skupin se zásadně lišil - a to přesně tak, jak to odpovídalo stereotypům o ženách a Asiatech.“ [140]

Síla ceny. Proč lék za stovku zvládne to, co lék za pár korun nikdy nedokáže

„Kouzlo placeba nás ovládá dnes jako ve středověku. Léta prováděli chirurgové zákroky v břišní dutině, aby tím ulevili pacientům od chronických bolestí břicha — dokud vědci nedokázali, že předstírané operace zaručí stejnou úlevu. Léky jako encainid, flecainid a mexiletin byly dlouho předepiso­vány na nepravidelný srdeční rytmus - dokud se nezjistilo, že pacienta spíš dovedou k srdeční zástavě než ke zlepšení. A když výzkumníci otestovali účinky šesti nejpopulárnějších antidepresiv, zjistili, že 75 % jejich účinku má i placebo. Stejně to bylo s operací mozku v případě Parkinsonovy cho­roby. Když lékaři vyvrtali pár děr do lebek pacientů, ale zbytek operace jen předstírali, zjistili, že stav pacientů se zlepšil stejně rychle jako u oprav­dové operace.“ [146/147]

„Lékaři přitom placebo používají mnohem častěji, než si myslíme. Jed­na studie z roku 2003 například zjistila, že dobrá třetina pacientů, kteří dostali antibiotika na bolest v krku, měla ve skutečnosti virové infekce.1'1 Antibiotika na viry samozřejmě nezabírají, účinkují jen na bakterie. Myslíte ale, že lékaři kvůli tomu přestanou předepisovat antiobiotika, když za nimi přijdeme s virózou? I když praktický lékař často ví, že nemoc má virový původ, přesto doporučí antibiotikum. Cítí totiž, že pacient touží po úlevě a že očekává, že odejde z ordinace s předpisem. [...] Amerika už dnes vydává na zdraví občanů větší část svého HDP než kterákoli jiná země světa. Jak se vyrovnáme se skutečností, že dražší lék léčí lidi subjektivně lépe než ten levnější?“ [154]

Cesta do hlubin našeho charakteru. Proč tak rádi švindlujeme – a co s tím můžeme dělat

„Tohle je můj názor: záleží nám na poctivosti a snažíme se ji zachovávat. Problém je v tom, že naše interní čidlo poctivosti se zapíná jen při velkých rozhodnutích - třeba jestli máme z konferenční místnosti ukrást celý pro­jektor. Když ale chceme odnést jen propisku, tak morální dopad tohoto přečinu ani nezvažujeme a superego zůstává klidné. Když nás nedrží v lati superego, jediná obrana proti nepoctivosti je pragmatický výpočet zisků a ztrát.“ [165]

„Dozvěděli jsme se tedy, že když dáme studentům šanci, tak podvádějí – i když zase ne příliš. Když jim ale připomene význam poctivosti - ať už to uděláme přes desatero nebo přes vymyšlený etický kodex — se švindlováním je utrum. Jinými slovy, když nemáme žádné morální vedení a standard, upadáme snadno do nepoctivosti. Když se nám ale nemorálnost našich činů připomene, snažíme se chovat jinak.“ [171]

Jak peníze cvičí s naším charakterem. Proč z nás hotovost dělá větší poctivce, než jsme

„Zdá se, že většina drobných krádeží a podvůdků kolem nás se netýká přímo bankovek a mincí, ale je od hotovosti vzdálena jeden pomyslný krok. Firmy švindlují v účetnictví, šéfové falšují data vydání svých akciových opcí, lobbisté zvou politiky na drahé večeře, farmaceutické firmy berou lékaře a jejich manželky na luxusní dovolené. Skoro nikdy se při těchto pochyb­ných transakcích neobjeví „nahá“ hotovost. Podvádění je prostě mnohem jednodušší, když jsou peníze zastoupeny jen nepřímo. Myslíte si, že hlavní strůjci skandálu Enron - Kenneth Lay, Jeffrey Skil- ling a Andrew Fastow — by kradli bankovky z peněženek nevinných babi­ček na ulici? Nikdy. Zato ale bez potíží ukradli miliony dolarů z penzij­ních účtů mnoha starých žen. Ale dovedete si představit, že by udeřili ženu obuškem a pak utekli s její kabelkou?“ [176/177]

„Naše matematické poku­sy z předchozí kapitoly měly dohromady asi 2000 účastníků - a jen čtyři z nich byli „absolutní“ švindlíři. Jen čtyři lidé prohlásili, že za pět minut vyřešili všech dvacet úloh* Míra „totálního podvádění“ tedy byla 4:2000. Posledně popsaných pokusů s penězi a žetony se zúčastnilo 450 stu­dentů - a 24 z nich směle prohlásilo, že vyřešili všechny úlohy. Shodou okolností byli všichni tito extrémní švindlíři ze třetí skupiny - tedy z té žetonové. Při nasazení žetonů tedy totálně švindlovalo 24 lidí ze 150. Při 2000 účastníků by to znamenalo 320 extrémních švindlířů. Co to znamená? Nejen že v nás žetony uvolňují stavidla podvádění - na­víc nás vedou i k podvádění extrémních rozměrů. A to docela masově. [...] Ukázalo se, že lidský mozek si dovede troš­ku toho podvádění velmi snadno omluvit, když se nejedná o hotovost. Vůči nepeněžním švindlům jsme prostě skoro slepí.“ [179]

Pivo a bezplatné obědy. Co je behaviorální ekonomie a kde zůstaly bezplatné obědy?

„Odhalili jsme zajímavý psychologický fenomén - ně­kteří lidé mají tak silnou touhu se odlišit, že schválně objednávají jiný nápoj než jejich přátelé u stejného stolu. Jsou ochotni obětovat vlastní chutový požitek, jen aby udělali na okolí dojem silné osobnosti. Zdá se, že když lidé objednávají jídlo a pití, sledují zároveň dva cíle: najíst se či napít a zároveň dobře vypadat v očích svých přátel. Některým lidem více záleží na tom druhém - i když to znamená, že se budou muset nimrat v pokrmu, který jim tolik nechutná. Reputace tu vyhrává nad konzumací. V Americe se podobné výsledky daly čekat. Napadlo nás ale, že v jiných kulturách - kde se více cení zapadnutí do davu než unikátnost - to může být přesně naopak. Při hlasitém objednávání se lidé schválně budou držet mustru nastaveného jejich přáteli, jen aby nevybočovali z řady. Provedli jsme studii v Hongkongu a ejhle - naše hypotéza se potvrdila. I tady byli lidé při hlasitém objednávání často nespokojení s tím, co jim nakonec při­stálo na talíři. Důvod byl ale přesně opačný — objednali si určité jídlo jen proto, že si ho už předtím zvolila většina jejich přátel. Nechali se ovlivnit davem stejně jako jejich američtí kolegové - jen na opačnou stranu.“ [191/192]

„Je tu ale ještě jeden, mnohem důležitější závěr, který vyplývá z poslední­ho experimentu i ze spousty dalších v této knize. Klasická ekonomie před­pokládá, že člověk je racionální tvor, který si spočítá plusy a minusy a na základě toho si pak vybere optimální cestu. Tato teorie tvrdí, že naše roz­hodnutí jsou logická a rozumná. Pokud někdy přece uděláme chybu a roz­hodneme se spatné, tak se z toho podle klasické ekonomie poučíme a příště už zvolíme lip. Buď to zvládneme sami, nebo nás k tomu donutí tzv. tržní síly. Na základe této — velmi optimistické — teorie pak ekonomové spřádejí dalekosáhlé závěry o všem možném — od prodejů ponožek v hypermarketu až po formulování hospodářské politiky vlády. Výsledky pokusů z této knížky (a mnoha dalších) ale ukazují něco ji­ného. Vypadá to, že jsme v našem rozhodování mnohem méně racionální, než klasická ekonomie připouští. Naše chování je tedy iracionální, ale na druhou stranu není náhodné. Naše chyby se dají předvídat, protože jsou pořád stejné. Děláme je systematicky, protože je prostě máme napevno zadrátované v mozku. Nebylo by tedy lepší opustit předpoklady klasické ekonomie a zapomenout na naivně optimistickou víru v racionálno? Zvlášť když proti racionálnu svědčí i výsledky mnoha a mnoha experimentů?“ [192/193]

„Kdybych měl ze všech pokusů v knize vyvodit jeden závěr, zněl by asi takto: všichni jsme jen pěšáci ve hře, jejíž pravidla a zákonitosti moc neznáme. Namlouváme si, že jsme to my, kdo celou věc řídí a kdo dělá nezávislá životní rozhodnutí. Často je to ale jen iluze. Přání je zase jednou otcem myšlenky.“ [195; ILUZE KONTROLY]

[slunickoaparaplicko]

M. Houellebecq — Zničit "[T]eprve nyní, když je protagonista na konci sil a ustupuje od svých názorů, utkvělých představ, důležitosti, ale právě i fyzické síly, se rodí láska. Není to láska mladých krásných lidí, ale lidí středního věku, lidí zklamaných, chybujících, navíc se smrtí v zádech. Nyní se udává i ne nepodstatný obrat Houellebecqova díla: sex není vulgární, je vyjádřením spojení dvou pochroumaných těl a životů. Vše velké vzniklo ze schopnosti zapomenout na sebe, neplést do svého života příliš vlastní vůle, přesvědčení a ctižádosti. Potud je Houellebecqovo dílo schopenhauerovské - vůli musíme upozadit. Ale nemáme ji, jako v Schopenhauerově díle, zničit. Ale proč tedy ten název? To, že všechno sp��je k rozkladu - společnost, vztahy, jednotlivci -, není zvláštním rysem současnosti ani dokladem autorovy reakční mysli. Jakmile něco je, již to upadá. Jenže to neznamená, že nezáleží na stylu, jímž kráčíme vstříc konci." (z doslovu T. Matějčkové, s. 532)

[slunickoaparaplicko]

Výpisky z četby; Myšlení — Rychlé a pomalé [D. Kahneman]

Jan Melvil Publishing, Brno, 2012

Úvod „V této knize se hojně rozebírají zkreslení neboli biasy naší intuice. Tím, že se zaměřujeme na chyby, však nedegradujeme lidskou inteligenci – stejně jako například pozornost věnovaná nemocem v lékařských tex­tech nepopírá možnost dobrého zdraví. Většina z nás se po většinu doby těší dobrému zdraví - a také většina z našich úsudků a činů je správná. Jak proplouváme svými životy, obvykle si dovolujeme řídit se svými do­jmy a pocity; důvěra, kterou máme ve své intuitivní názory a preference, většinou bývá oprávněná. Ale není tomu tak vždy.“ [10]

„Někdy se stane, že spontánní hledání intuitivního řešení nemá úspěch – v mysli se nevybaví ani expertní řešení, ani heuristická odpověď. V ta­kovém případě zjistíme, že přepínáme na pomalejší, cílenější a usilovnější způsob myšlení. To je ono „pomalé myšlení“ z titulu této knihy. „Rychlé myšlení“ zahrnuje obě varianty intuitivního myšlení - expertní i heuristic­ké - a kromě toho i zcela automatické duševní činnosti vnímání a paměti […].“ [20]

Část 1. Dva systémy (1) Postavy tohoto příběhu

„Již několik desetiletí se psychologové intenzivně zajímají o dva režimy myš­lení, [...]. Já jsem převzal termíny, které původně navrhli psychologové Keith Stanovich a Richard West, a budu pro tyto dva systémy v naší mysli používat názvy Systém 1 a Systém 2. - Systém 1 funguje automaticky a rychle, s malým nebo žádným úsilím a bez pocitu úmyslné kontroly. - Systém 2 přiděluje pozornost vědomým duševním činnostem, které ji vyža­dují, včetně složitých výpočtů. Činnost Systému 2 bývá často spojována se subjektivním prožitkem jednání, volby a soustředění. […] Když uvažujeme o sobě, identifikujeme se se Systémem 2, svým vědo­mým, rozumovým já, které má určité názory, které provádí volby a které rozhoduje, co si myslet a co dělat. Ačkoliv Systém 2 je přesvědčen, že je to on, kdo má hlavní slovo, tím pravým hrdinou knihy je automatic­ký Systém 1. Popisuji Systém 1 jako automaticky plynoucí dojmy a po­city, které jsou hlavním zdrojem explicitních názorů a úmyslných voleb Systému 2. Automatická činnost Systému 1 generuje překvapivě složi­té modely myšlenek, ale pouze pomalejší Systém 2 dokáže konstruovat myšlenky v uspořádané sérii kroků.“ [26/27]

„[V]ětšinu toho, co si vy, resp. váš Systém 2 myslí a dělá, má svůj původ u Systému 1, ale Systém 2 přebírá kontrolu, když se situace zkomplikuje, a obvykle má poslední slovo. Dělba práce mezi Systémem 1 a Systémem 2 je vysoce efektivní: mi­nimalizuje vydané úsilí a optimalizuje výkon. Po většinu času toto uspo­řádání funguje dobře, protože Systém 1 je obecně velmi dobrý v tom, co dělá: jeho modely známých situací jsou přesné, jeho krátkodobé předpo­vědi bývají obvykle také přesné a jeho první reakce na různé problémy jsou rychlé a obecně vhodné. Systém 1 se však může dopouštět i jistých zkreslení, systematických chyb, které je náchylný dělat za určitých okol­ností. Jak uvidíme dále, někdy odpovídá na jednodušší otázky, než na ty, které byly položeny, a taky málo rozumí logice a statistice. K dalším z jeho omezení patří to, že ho nelze vypnout: když se vám na obrazovce zobrazí slovo v jazyce, který znáte, tak ho přečtete (pokud vaše pozornost není plně upřena jinam).“ [31]

„Systém 1 a Systém 2 hrají v příběhu, který budu v této knize vyprávět, tak důležitou roli, že musím ještě jednou zdůraznit, že se jedná o fiktivní postavy. Systém 1 a Systém 2 nejsou systémy v běžném slova smyslu, tedy entity se vzájemně na sebe působícími aspekty nebo částmi. A také žádnou část mozku nelze považovat za „domovskou“ jednoho či druhého systému. Možná se zeptáte: A jaký má tedy smysl zavádět do seriózní knihy nějaké fiktivní postavy s podivnými jmény? Odpověď zní, že tyto postavy budou užitečné kvůli určitým zvláštnostem ve fungování našich myslí, vaší i mé. Větě lze totiž porozumět lépe, když popisuje, co určitý činitel (Systém 2) dělá, než kdyby popisovala, co je jaké, jaké to má vlastnosti apod. Jinými slovy „Systém 2“ představuje pro větu lepší podmět než „výpočty z hlavy“. Zdá se, že naše mysl - obzvlášť Systém 1 - má zvláštní nadání pro konstrukci a interpretaci dějů týkajících se aktivního činitele, který má určitý charakter, zvyky a schopnosti.“ [36]

(2) Pozornost a úsilí

„Pouze Systém 2 se umí řídit pravidly, porovnávat věci podle několika atributů a provádět záměrné volby mezi alternativami. Automatický Systém 1 tyto schopnosti nemá. Systém 1 identifikuje jednoduché vztahy („všichni jsou si podobní“, „syn je mnohem vyšší než otec“) a exceluje v integrování informací o jedné věci - ale nedokáže se zabývat více rozdílnými tématy najednou ani není zběhlý v používání čistě statistických informací. Systém 1 odhalí, že osoba popsaná jako „skromný, slušný člověk, který má smysl pro pořádek a vášeň pro detaily“ se podobá obrázku knihovníka, ale zkombinovat tuto intuici s faktem o statisticky malém počtu knihovníků - to je úkol, který dokáže provést jen Systém 2 (pokud Systém 2 ví, jak to udělat, což platí jen u ně­kterých lidí). K zásadní schopnosti Systému 2 patří osvojit si „nastavení úkolu“: může naprogramovat paměť tak, aby se řídila pokynem, který zruší na­vyklé reakce.“ [43]

(3) Líný kontrolor

„Dnes se běžně uznává, že jak sebekontrola, tak kognitivní úsilí představu­jí formy mentální práce. Několik psychologických studií ukázalo, že lidé, kteří jsou současně postaveni před náročný kognitivní úkol a před nějaké pokušení, s větší pravděpodobností pokušení podlehnou. [...] U lidí, kteří jsou kognitivně zaneprázdněni, existuje také vyšší pravdě­podobnost, že budou činit sobecká rozhodnutí, používat sexistický jazyk a provádět povrchní úsudky v sociálních situacích. Když memorují a opaku­jí číslice, uvolňuje se kontrola Systému 2 nad jejich chováním.“ [48]

(4) Stroj na asociace

„Jak Bargh předvídal, studenti, kteří tvořili věty ze slov s tematikou stáří, kráčeli chodbou podstatně pomaleji než ostatní. „Florida efekt“ zahrnuje dvě stadia primingu. Za prvé - sada slov ak­tivuje myšlenky na stáří, přestože slovo starý v žádné z vět použito nebylo. Za druhé - tyto myšlenky aktivují chování (pomalou chůzi), které je se starším věkem spojeno. Všechno toto se děje bez toho, že by si člověk cokoliv uvědomil. Když byli studenti později dotázáni, zda si všimli u slov nějakého společného tématu, nikdo ze studentů nic takového nezazna­menal a všichni trvali na tom, že nic, co dělali po prvním experimentu, nemohlo být ovlivněno slovy, která se v něm objevila. Myšlenka staršího věku se nedostala do jejich vědomí, ale jejich jednání se nicméně změni­lo. Tento pozoruhodný fenomén primingu - nevědomé ovlivnění jednání myšlenkou - je známý jako ideomotorický efekt. Ačkoliv jste si toho určitě nebyli vědomi, také přečtení tohoto odstavce na vás mělo efekt primingu. Kdybyste například měli potřebu dojít si pro něco k pití, byli byste při vstávání ze židle trochu pomalejší než obvykle - pokud ovšem náhodou nemáte ke stáří odpor, protože v tom případě (vyplývá to z výzkumů) byste byli naopak o něco rychlejší než obvykle! Ideomotorická vazba funguje i naopak. Na jedné německé univerzitě realizovali studii, která byla zrcadlovým obrazem dřívějšího experimentu, jenž Bargh se svými kolegy provedl v New Yorku. Studenti měli 5 minut chodit po místnosti tempem 30 kroků za minutu, což je asi jedna třetina jejich normálního tempa chůze. Po tomto krátkém cvičení účastníci mno­hem rychleji rozpoznávali slova související se starším věkem, například zapomnětlivý, starý nebo osamělý. Reciproční efekt primingu má tendenci produkovat koherentní reakci: pokud u vás byly aktivovány myšlenky na starší věk, budete mít tendenci se chovat jako starý, a chování jako starý člověk zase posílí myšlenky na starý věk.“ [61/62]

(5) Kognitivní snadnost

„[O]pakování vyvolává kognitivní snad­nost a příjemný pocit něčeho známého. Slavný psycholog Robert Zajonc věnoval značnou část své profesní dráhy studiu souvislostí mezi opako­váním libovolného podnětu a určitým zalíbením, které nakonec lidé pro tento podnět měli. Zajonc to nazýval efektem pouhého vystaveni (mere ex- posure effect). Experiment, který provedl ve studentských časopisech na Michiganské univerzitě a na Michiganské státní univerzitě, patří k mým nejoblíbenějším. Po dobu více týdnů se na přední obálce časopisů objevo­val rámeček ve formě inzerátu, který obsahoval jedno z následujících tu­reckých (resp. turecky znějících) slov: kadirga, saricik, biwonjni, nansoma a iktitaf. Měnila se četnost, se kterou se jednotlivá slova v rámečku objevo­vala: některá se objevila pouze jednou, jiná se objevila ve dvou, pěti, deseti nebo dvaceti pěti samostatných případech. Slova, která byla prezentována nejčastěji v časopise jedné z univerzit, byla v časopise druhé univerzity prezentována nejméně často. V časopisech k tomu nebylo uvedeno žádné vysvětlení, a když se někdo ptal, co to má znamenat, dostal neurčitou in­formaci, že „zadavatel reklamy si přeje zůstat v anonymitě“. Když záhadná série inzerátů skončila, rozeslali experimentátoři do obou studentských komunit dotazník, kde se studentů ptali, jaký dojem měli z těchto slov - zda jednotlivá slova „znamenala něco ,dobrého‘ nebo něco ,špatného““. Výsledky byly impozantní: slova prezentovaná častěji byla hodnocena mnohem příznivěji než slova, která se v inzerátu objevila pouze jednou nebo dvakrát. Toto zjištění bylo potvrzeno v mnoha dalších experimentech, kdy se využívaly například čínské znaky, obličeje nebo ná­hodně tvarované mnohoúhelníky. Efekt pouhého vystavení nezávisí na vědomém pocitu, že něco známe (zážitek známosti). Ve skutečnosti tento efekt na uvědomění nezávisí vů­bec: dochází k němu i tehdy, když se opakovaná slova nebo obrazy ukazují tak rychle, že si pozorovatel vůbec není vědom, že už je někdy viděl. Přesto se mu budou více líbit slova nebo obrazy, které mu byly prezentovány častěji.“ [75/76]

(6) Normy, překvapení a příčiny

„Kauzální intuice se jako jedno z hlavních témat vine celou touto knihou, protože lidé mají sklon používat kauzální myšlení nevhodně — v situacích, které vyžadují naopak statistické uvažování. Při statistickém myšlení odvozujeme o jednotlivých případech závěry na základě vlastností kategorií a souborů. Bohužel Systém 1 nemá pro tento režim uvažování schopnosti; Systém 2 se může naučit uvažovat statisticky, ale jen málo lidí získá potřebný trénink. Právě na základě psychologie kauzality jsem se rozhodl popisovat psy­chologické procesy pomocí metafor činitelů, agentů, a nestarat se příliš o konzistentnost. Někdy píši o Systému 1 jako o agentovi s určitými vlast­nostmi a preferencemi, jindy jako o stroji na asociace, který reprezentuje realitu pomocí složitého modelu vazeb. Jak systém, tak stroj jsou fikce; dů­vod pro jejich použití spočívá v tom, že se dobře hodí pro způsob, jakým o věcech uvažujeme.“ [87/88]

(7) Stroj na rychlé závěry

„Systém 1 má sklony věřit, Systém 2 má na starosti pochybovat a nevěřit, jenže Systém 2 bývá zaneprázdněný a často je líný. Existuje řada dalších důkazů o tom, že lidi lze s větší pravděpodobností ovlivnit prázdnými sděleními typu reklamy, když jsou unavení a vyčerpaní. K obecným konfirmačním, zkreslením přispívá i způsob fungování naší asociativní paměti. Když se vás někdo zeptá: „Je Sam přátelský člověk?“, vybaví se vám v mysli jiné příklady Samova chování, než kdyby dotaz zněl: „Je Sam nepřátelský člověk?“ Záměrné hledání potvrzujících důkazů, jev známý jako strategie pozitivního testu, představuje také způsob, jakým Systém 2 testuje hypotézy. Na rozdíl od vědeckého přístupu ke zkoumání hypotéz, kdy se vědci snaží hypotézu vyvracet, aby potvrdili její platnost, lidé (ale často i vědci samotní) hledají informace, které jsou kompatibilní s názory, jež momentálně zastávají. Potvrzující zkreslení Systému 1 podpo­rují nekritické přijímání návrhů a zveličování pravděpodobnosti extrém­ních a nepravděpodobných událostí.“ [91]

(8) Jak vzniká úsudek

„Systém 2 bud otázky dostává, anebo je sám generuje: v obou případech nasměruje pozornost a prohledá paměť s cílem najít odpovědi. Systém 1 funguje jinak. Nepřetržitě monitoruje, co se děje kolem i uvnitř mysli, a nepře­tržitě generuje hodnocení různých aspektů dané situace, bez konkrét­ního úmyslu a bez vynakládání nějakého zvláštního úsilí. Tato základní ohodnocení hrají v intuitivním úsudku důležitou roli, protože jsou snad­no zaměnitelná za složitější otázky - to je základní princip heuristiky a systémových chyb (zkreslení, biasů).“ [100]

(9) Odpovídání na jednodušší otázky

„Pokud Systém 1 nenajde na nějakou těžší otázku rychle uspo­kojivou odpověď, vyhledá související otázku, která je snadnější, a na tuto odpoví. Nazývám tuto operaci, kdy se odpovídá na jednu otázku namísto jiné, substitucí. V rámci své teorie dále pracuji s těmito termíny: Cílová otázka je hodnocení, které máte v úmyslu vytvořit. Heuristická otázka je jednodušší otázka, na kterou odpovídáte místo cílové otázky. Technická definice slova heuristika zní: jednoduchá procedura, která po­máhá najít adekvátní, i když často nepřesné odpovědi na obtížné otázky. Slovo pochází ze stejného základu jako slavné heuréka. Na myšlenku substituce jsme přišli v počátcích spolupráce s Amosem a tento koncept se stal základem našeho pojetí heuristiky a systematických chyb (zkreslení, biasy). Zajímalo nás, jak lidé dokážou provádět úsudky o pravděpodobnosti, aniž by přesně věděli, co pravděpodobnost je. Došli jsme k závěru, že si lidé musí ten neproveditelný úkol nějak zjednodušit, a začali jsme zkoumat, jak to dělají. Zjistili jsme, že když lidé mají posou­dit pravděpodobnost něčeho, ve skutečnosti hodnotí něco jiného a věří, že zhodnotili pravděpodobnost. Systém 1 tento přesun dělává často, když je před něj postavena obtížná cílová otázka a pokud se mu současně vybaví odpověď na související a snadnější heuristickou otázku.“ [108/109]

„Dominance rychlých závěrů nad argumenty je nejvýraznější tehdy, když jsou nějakým způsobem zapojeny emoce. Psycholog Paul Slovic navrhl termín afektivní heuristika, kdy se lidé ve svém úsudku nechají ovlivnit různými afekty (mám rád - nemám rád, líbí se mi - nelíbí se mi). [...] Z nadřazenosti rychlých závěrů rozhodně nevyplývá, že by vaše mysl byla totálně uzavřená a že by vaše názory byly zcela imunní vůči informa­cím a rozumnému uvažování. Vaše názory a dokonce i emocionální postoj se mohou (alespoň trochu) změnit, když zjistíte, že riziko určité aktivity, kterou nemáte rádi, je menší, než jste mysleli. Informace o menším riziku však také změní váš pohled na přínosy (k lepšímu), a to i když o přínosech nebyla v informacích, které jste obdrželi, žádná řeč. Zde vidíme novou stránku „osobnosti“ Systému 2. Doposud jsem ho popisoval jako více či méně se podvolujícího kontrolora, který nechává Systému 1 poměrně volnou ruku. Prezentoval jsem Systém 2 také jako ak­tivního činitele při záměrném prohledávání paměti, složitých výpočtech, porovnávání, plánování a rozhodování. [...] V kontextu postojů však je Systém 2 spíš zastáncem emocí Systému 1 než kritikem těchto emocí. Jeho hledání informací a argumentů se z velké míry omezuje na informace, které jsou konzistentní s existující­mi názory, nikoliv na takové, jejichž cílem by bylo tyto názory přezkou­mávat. Aktivní, o koherenci se snažící Systém 1 navrhuje nenáročnému Systému 2 většinu řešení.“ [113/114]

Část II. Heuristiky a zkreslení (10) Zákon malých čísel

„Systém 1 je velmi zběhlý v jedné formě uvažování: automaticky a bez úsilí identifikuje příčinná spojení mezi událostmi, někdy dokonce i tehdy, když je spojení falešné. Když se mluví o okresech s vysokým výskytem rakoviny, okamži­tě předpokládáte, že tyto okresy se od ostatních z nějakého důvodu liší a že musí existovat příčina, která tento rozdíl vysvětluje. Jak však uvidíme, Systém 1 neumí dobře pracovat s „čistě statistickými“ fakty, která změní pravděpodobnost výsledků, ale přitom nejsou jejich přímou příčinou. Náhodná událost ze své podstaty (je náhodná) nevede sama o sobě k vysvětlení, ale soubor náhodných událostí se chová podle vysoce pra­videlného modelu.“ [120]

„Systém 1 nemá sklony k pochybnostem. Potlačuje dvojznačnosti a spontánně konstruuje příběhy, které jsou tak logické, jak jen mohou být. Pokud není sdělení okamžitě negováno, asociace, které sdělení vyvolá, se budou šířit tak, jako by sdělení bylo pravdivé. Systém 2 dokáže pochybovat, protože umí současně udr­žet v paměti nekompatibilní možnosti. Jenže pracovat s pochybnostmi je podstatně náročnější než sklouznout k jistotě. Zákon malých čísel je mani­festací obecného zkreslení, které upřednostňuje jistotu nad pochybnostmi. S tímto zkreslením se setkáme v řadě dalších kapitol. Silný sklon k tomu, věřit, že malé vzorky přesně vystihují popu­laci, ze které byly vybrány, je také součástí obecnějšího tvrzení: máme sklon nadhodnocovat konzistentnost a koherenci čehokoliv, co vidíme. Přehnaná důvěra vědců v to, co můžeme zjistit z několika pozorování, těsně souvisí s haló-efektem, tedy pocitem, že známe a chápeme člověka, o kterém toho ve skutečnosti víme velmi málo. Systém 1 předbíhá fakta a sestavuje bohatý obraz na základě útržků informací. Náš stroj na rychlé závěry tedy funguje tak, jako by věřil v zákon malých čísel. Řečeno obec­něji, vytváří reprezentace skutečnosti, které někdy nedávají příliš mnoho smyslu.“ [125]

(11) Ukotvení

„Nebyli jsme prvními, kdo efekt ukotvení zaznamenal, ale naše experi­menty přinesly první demonstraci jeho absurdity: lidský úsudek lze ovliv­nit i zjevně nesmyslným číslem. Neexistovala možnost, jak vysvětlit kotvicí efekt kola štěstí nějak racionálně. Publikovali jsme s Amosem výsledky experimentu v článku pro časopis Science a tento experiment patří mezi velmi známé a často citované práce. Objevil se však jeden problém: zcela jsme se s Amosem neshodli na psychologii efektu ukotvení. On zastával jednu interpretaci, mně se více líbila jiná, a nikdy jsme nenašli způsob, jak tento spor urovnat. Problém se nakonec vyřešil o několik desetiletí později díky úsilí mnoha dalších experimentátorů. Dnes je jasné, že jsme měli pravdu oba - já i Amos. Efekt ukotvení totiž produkují dva různé mechanismy, které odpovídají našim dvěma popisovaným systémům. Existuje forma ukotvení, která se děje v rámci záměrného procesu přizpůsobení - a to je činnost Systému 2. A pak existuje ukotvení, které nastává jako důsledek primingu, což je au­tomatický projev Systému 1. Amos preferoval myšlenku, že strategie pro odhadování nejistých množství funguje jako heuristika přizpůsobení na bázi kotvy: začnete u „kotvícího“ čísla, zhodnotíte, jestli je příliš velké nebo příliš malé, a postupně svůj od­had přizpůsobujete tak, že se mentálně „vzdalujete od kotvy“. Je typické, že proces přizpůsobování skončí příliš brzy, protože lidé zastaví, když už si nejsou jistí, že by se měli od kotvy vzdálit ještě dál.“ [130/131]

„Já jsem měl tušení, že ukotvení je spíš případ sugesce. Toto slovo používáme, když nás někdo přiměje něco vidět, slyšet nebo cítit pouze tím, že nám to „vnese“ do mysli. Například otázka „Necítíš v levé noze lehké brnění?“ u řady lidí vzbudí dojem, že je levá noha opravdu nějak pobolívá. Amos měl v porovnání se mnou konzervativnější postoj k „tušením“ na vědeckém poli a korektně poukazoval na to, že „tušení sugesce“ nám nepomůže ukotvení pochopit. Musel jsem uznat, že má pravdu, ale nikdy jsem se nestal nadšeným zastáncem myšlenky, že nedostatečné přizpů­sobení je výhradním důvodem efektu ukotvení. [...] Záhada, kterou jsme nedořešili, už dnes vyřešená je, protože kon­cept sugesce již není ničím obskurním: sugesce je efekt primingu, kdy se selektivně vyvolávají kompatibilní důkazy. [...] Dnes již je jasné, proč jsme si s Amosem neuvědomili, že existují dva typy ukotvení: výzkumné meto­dy a teoretické koncepty, které by k tomu byly zapotřebí, tehdy ještě nee­xistovaly. Vznikly až později, vytvořili je jiní lidé. Proces, který se podobá sugesci, skutečně funguje v mnoha situacích: Systém 1 dělá, co může, aby vytvořil svět, ve kterém je kotva pravdivým číslem. Jde o jeden z projevů asociační koherence, kterou jsem popisoval v první části knihy.“ [133/134]

„Ke klíčovým poznatkům výzkumu efektu ukotvení však patří to, že kotvy, které jsou zjevně nahodilé, mohou být stejně účinné jako potenciálně informativní kotvy. Když jsme jako kotvu použili hodnoty z kola štěstí, a na ně se pak vázaly odhady podílu afric­kých států v rámci členských zemí OSN, dospěli jsme k indexu ukotvení 44 % - což se pohybovalo někde uprostřed rozsahu efektů pozorovaných u kotev, které mohly opravdu posloužit jako nápovědy Efekty ukotvení podobné velikosti byly zaznamenány v experimentech, ve kterých se jako kotvy použilo několik posledních číslic z rodného čísla respondenta (od­hadoval se například počet lékařů v jejich městě). Závěr je jasný: kotvy nemají účinek kvůli tomu, že by lidé věřili, že jim poskytují relevantní informaci.“ [136/137]

„Účinky náhodných kotev nám mohou vysvětlit mnohé o vztahu mezi Systémem 1 a Systémem 2. Efekty ukotvení se vždy studovaly v úlohách týkajících se úsudku a rozhodnutí, které ve finále provádí Systém 2. Jenže Systém 2 pracuje s daty, která se načtou z paměti v rámci automatické a na vůli nezávislé činnosti Systému 1. Systém 2 je tudíž náchylný zkreslujícímu vlivu kotev, které způsobují, že se snadněji načítají určité informace. Navíc Systém 2 nemá kontrolu nad tímto efektem a ani o něm neví. [...] sdělení, pokud není okamžitě odmítnuto jako lež, bude mít na asociační systém stejný účinek bez ohledu na jeho spolehlivost. Jádro sdělení je příběhem, který se zakládá na jakýchkoliv informacích, které jsou k dispozici, i když množství těchto informací je nepatrné a jejich kvalita špatná: princip WYSIATI - co vidíš, je všechno, co je. [...] Extrémním případem tohoto jevu je silný účinek náhodných kotev, protože náhodná kotva zjevně neposkytuje vůbec žádnou informaci.“ [139]

(12) Heuristika dostupnosti

„Uvažovali jsme o této heuristice, když jsme si položili otázku, co vlastně lidé udělají, když mají odhadnout velikost nebo četnost nějaké kate­gorie, např. „lidé, kteří se rozvádějí po šedesátce“ nebo „nebezpečné rostli­ny“. Odpověď byla jasná: člověk si z paměti vyvolá příklady z dané kategorie, a pokud si takové příklady vybaví snadno a rychle, bude posuzovat kategorii jako velkou. Definovali jsme heuristiku dostupnosti jako proces hodnocení četnosti podle „snadnosti, se kterou nám na mysl přijdou příklady“. Tvrzení takto formulované vypadalo jasně, ale koncept dostupnosti se od té doby upřesnil. Když jsme studovali dostupnost, neznali jsme ještě koncepci dvou systémů v lidské mysli, a nepokoušeli jsme se tudíž určit, zda tato heuristika funguje jako záměrná strategie pro vyřešení problému, anebo jako automa­tická operace. Nyní víme, že jsou zapojeny oba systémy. [...] Heuristika dostupnosti, podobně jako jiné heuristiky v úsudku, nahra­zuje jednu otázku jinou otázkou: chcete odhadnout velikost nějaké kate­gorie nebo četnost nějaké události, ale nahlásíte dojem snadnosti, s jakým vám na mysli vytanou příklady těchto věcí. Substituce otázek nevyhnutel­ně vede k systémovým chybám. Pomocí jednoduchého cvičení si můžete ověřit, jakými způsoby tato heuristika vede ke zkreslení úsudku: napište si seznam faktorů (jiných než četnost), díky kterým je snadné si vybavit určité příklady. Každý faktor na vašem seznamu představuje potenciální zdroj zkreslení.“ [141/142]

„[S]nadnost, s jakou se v mysli vybavují příklady, je heuristika Systému 1, která je nahrazena zaměřením na obsah (počet příkladů) v okamžiku, kdy se více zapojí Systém 2. Existuje řada důkazů, které směřují k závěru, že lidé, kteří se nechají vést Systémem 1, jsou ná­chylnější zkreslení dostupnosti než jiní, kteří zůstávají ve stavu ostražitosti.“ [147]

(13) Dostupnost, emoce a rizika

„Nejvýznamnější studie zkreslení dostupnosti realizovali naši přátelé v Eugene, kde se k Paulu Slovicovi a jeho dlouholeté spolupracovnici Sarah Lichtenstein připojil náš bývalý student Baruch Fischhoff. Provedli vynikající výzkum veřejného vnímání rizik, který zahrnoval i studii, jež se stala standardním příkladem zkreslení dostupnosti. Účastníci měli v této studii posuzovat mož­né příčiny smrti. Příčiny byly uvedeny v párech: cukrovka, astma, mozková mrtvice apod. a různé druhy nehod. [...] odhady příčin smrti silně ovlivňuje jejich pokrytí v médiích. A pokrytí samotné je také obětí zkreslení - více se zaměřuje na neobvyklé události a na jejich citové aspekty, které mají větší šanci zaujmout. Média nejen ovlivňují to, o co se veřejnost zajímá, ale jsou zpětně tímto zájmem ovlivněna. Redaktoři nemohou ignorovat požadavky veřejnosti, aby určitá témata a názory obdržely v jejich médiu dostatečný prostor. Neobvyklá témata typu botulismus (otrava botuloto­xinem) přitáhnou neúměrnou míru pozornosti a veřejnost je pak vnímá jako méně neobvyklá, než ve skutečnosti jsou. Svět v našich hlavách ne­představuje přesnou repliku skutečnosti - naše očekávání ohledně čas­tosti událostí zkresluje množství a emoční intenzita sdělení, kterým jsme vystavováni.“ [150]

(14) Co studuje Tom W.?

„[S]eřazení devíti oborů podle pravděpodobnosti se nelišilo od hodnocení podle podobnosti se stereotypem. Substituce v tomto případě fungovala dokonale: nevyskytl se žádný náznak, že by účastníci hodno­tili ještě něco jiného než reprezentativnost. Otázka na pravděpodobnost byla obtížná, ale otázka na podobnost byla snazší, a tak namísto první od­pověděli na druhou. Jde o závažný omyl, protože hodnocení podobnosti a pravděpodobnosti se neřídí stejnými logickými pravidly. Je zcela přija­telné, když úsudek o podobnosti není ovlivněn základními poměry a také možností, že popis není přesný, na druhé straně ale každý, kdo ignoruje základní poměry a kvalitu důkazů při hodnocení pravděpodobnosti, se ur­čitě dopustí chyb. Koncept „pravděpodobnost, že Tom W. studuje počítačové vědy“ není vůbec jednoduchý. Logikové a statistikové se na jeho významu neshodnou a někdo by řekl, že nemá smysl vůbec. Pro mnoho odborníků jde o mě­řítko subjektivního stupně jistoty.“ [161/162]

(15) Linda: méně je více

„Pro jev, kdy lidé nepoužijí logické pravidlo, které je zjevně relevantní, se obecně používá termín klam, například optický klam. Spolu s Amosem jsme zavedli termín klam konjunkce, kterého se lidé dopouštějí, když v pří­mém porovnání posuzují spojení dvou událostí (zde bankovní úřednice a feministka) jako pravděpodobnější než jednu z nich (bankovní úřednice). […] Nejucelenější příběhy ale nejsou nezbytně nejpravděpodobnější, nicméně jsou uvěřitel­né a představy koherence (celistvost), uvěřitelnosti a pravděpodobnosti se v mysli nepozorného člověka snadno zamění.“ [171/172]

(16) Příčiny trumfnou statistiku

„Sociální normy zaměřené proti stereotypizování byly vysoce přínosné při utváření civilizované společnosti s rovnými právy. Je však užitečné si připomenout, že zamítání platných stereotypů se nevyhnutelně promít­ne do suboptimálního úsudku. Odpor ke stereotypizování sice může být chvályhodným morálním postojem, ale zjednodušující myšlenka, že tento odpor nemá „náklady“, je chybná. Tyto náklady se vyplatí zaplatit, když chceme dosáhnout lepší společnosti, ale odmítat, že takové náklady exis­tují, pro klid své duše či politickou korektnost, není vědecky omluvitelné.“ [182]

„Lidé, kteří se při výuce naučí překvapivý statistický fakt o lidském chování, mohou být ohromeni do té míry, že budou o tom, co se dověděli, vyprávět přátelům; ale to neznamená, že se skutečně změnilo jejich chápání světa. Testem toho, zda se něco v psycho­logii naučíte, je to, jestli se změnilo vaše pochopení situace, ve které se to „něco“ objeví, nikoliv jestli jste se naučili nový fakt. Existuje hluboká propast mezi naším uvažováním o statistice a naším uvažováním o jednot­livých případech. Statistické výsledky s kauzální interpretací mají silnější efekt na naše uvažování než nekauzální informace. Ale ani pádná kauzál­ní statistika nezmění naše dlouhodobé názory nebo názory zakořeněné v osobní zkušenosti. Na druhé straně překvapivé individuální případy mají mocný vliv a představují pro výuku psychologie účinnější nástroj, protože nesoulad musí být odstraněn a začleněn do kauzálního příběhu.“ [187]

(17) Regrese k průměru

„Instruktor měl pravdu - ale současně se úplně mýlil! Jeho pozorování byla bystrá a správná: bylo pravděpodobné, že po příležitostech, kdy chválil výkon, následoval chabý výkon, a tresty byly typicky následovány zlepšením. Ale závěr, který vyvo­dil ohledně účinnosti odměny a trestu, byl naprosto špatný. To, co pozo­roval, je známo jako regrese k průměru, kterou v tomto případě způsobila náhodná fluktuace v kvalitě výkonu. Přirozeně vždy chválil pouze kadeta, který právě prokázal nadprůměrný výkon. Ale kadet měl zřejmě u toho­to konkrétního pokusu štěstí, a tudíž bylo pravděpodobné, že se při dal­ším pokusu zhorší, bez ohledu na to, zda byl předtím pochválen nebo ne. Podobně instruktor řval do kadetových sluchátek pouze tehdy, když kadet podával nezvykle špatný výkon, a tudíž bylo pravděpodobné, že se příště zlepší, bez ohledu na to, co instruktor udělal. Instruktor připojil kauzální interpretaci k nevyhnutelným výkyvům náhodného procesu. [...] Narazil jsem na význačný fakt lidské existence: zpětná vazba, které nás život vystavuje, je zvrácená. Protože máme tendenci být na jiné lidi milí, když nás potěší, a nepříjem­ní, když nás nepotěší, ze statistického hlediska jsme trestáni za to, že jsme milí, a odměňováni za to, že jsme nepříjemní.“ [189/190]

„Francisi Galtonovi zabralo několik let, než zjistil, že korelace a regrese ne­jsou dva koncepty - představují odlišný úhel pohledu na stejný koncept. Obecné pravidlo vypadá jednoduše, ale má překvapivé důsledky: kdyko­liv je korelace mezi dvěma skóre menší než dokonalá, bude se projevovat regrese k průměru. Abychom ilustrovali Galtonův poznatek, vezměme si tvrzení, které většina lidí považuje za zajímavé: Velmi inteligentní ženy mají tendenci se provdat za muže, který je méně inteligentnější než ony. [...] Nyní uvažujte toto tvrzení: Korelace mezi inteligenčními skóre partnerů je méně než dokonalá. Toto tvrzení je zjevně pravdivé a úplně nezajímavé. Kdo by očekával, že nějaká korelace bude dokonalá? Tady není co vysvětlovat. Ale tvrze­ní, které vám připadalo zajímavé, a tvrzení, které vám připadalo nepod­statné, jsou algebraicky ekvivalentní. Pokud je korelace mezi inteligen­cí partnerů méně než dokonalá (a pokud muži a ženy mají v průměru stejnou inteligenci), pak existuje matematická nevyhnutelnost, že velmi inteligentní ženy budou provdány za muže, kteří jsou v průměru méně inteligentní než ony (a naopak samozřejmě). Pozorovaná regrese k prů­měru není nic zajímavějšího či lépe vysvětlitelného než nedokonalá korelace.“ [195/196]

(18) Jak zkrotit intuitivní předpovědi

„Intuitivní předpovědi většinou je potřeba korigovat, protože nezohledňují regresi (nejsou regresivní), a tudíž jsou zkreslené. Řekněme, že bych předvídal, že každý golfista na turnaji zahraje druhý den stejné skóre jako zahrál první den. Tato předpověď nezahrnuje regresi k průměru: golfisté, kterým se dařilo hodně dobře první den, budou mít v průměru druhý den méně dobré výsledky, a naopak ti, kterým se první den nedařilo, se druhý den většinou zlepší. Když se nakonec neregresivní předpovědi porovna­jí se skutečnými výsledky, zjistí se u nich zkreslenost. V průměru bývají přehnaně optimistické pro ty, kteří si vedli první den nejlépe, a přehnaně pesimistické pro ty, kteří měli špatný start. Čím extrémnější je důkaz, tím extrémnější je předpověď.“ [206]

„Extrémní předpovědi a ochota předvídat výjimečné události na základě chabých důkazů - to obojí jsou projevy Systému 1. Pro naši asociativní ma­šinérii je přirozené, že vezme extrémnost důkazu a vloží ji do extrémnosti předpovědi, která je na tomto důkazu založená - tak funguje substituce. Pro Systém 1 je také přirozené, že generuje úsudky přehnaně suverénní, protože jeho sebevědomí, jak jsme viděli, je určeno koherentností příběhu, který z daných důkazů můžete stvořit. Buďte proto opatrní: intuice vám bude dodávat předpovědi, které jsou příliš extrémní, a vy budete mít sklon do nich vkládat příliš mnoho důvěry. Regrese představuje problém i pro Systém 2. Už samotný pojem regrese k průměru se těžko vysvětluje a těžko chápe. I vynikajícímu vědci, jakým byl Galton, trvalo léta, než regresi pochopil. Učitelé statistiky třídu vyděsí, když toto téma přijde na pořad dne, a studenti většinou skončí jen s vágní představou o tomto zásadním konceptu. Jde o případ, kdy Systém 2 potře­buje speciální trénink. Když uvádíme do souladu důkazy a předpovědi, není to jen něco, co děláme intuitivně - zdá se nám taky, že je rozumné takto postupovat. Regresi se nenaučíme chápat na základě zkušenosti.“ [210]

Část 3. Přehnaná sebedůvěra (19) Iluze pochopení

„Konečným testem jakéhokoliv vysvětlení by bylo to, jestli by toto vysvětlení bylo schopno danou událost předvídat předem. Žádný příběh o nepravděpodobném úspěchu společnosti Google však tímto testem zřejmě neprojde, protože žádný příběh nedokáže zahrnou myriády událostí, které by způsobily jiný výsledek. S „ne-událostmi“ si lidská mysl moc dobře poradit nedovede. Fakt, že mnoho významných událostí, které se staly, zahrnovalo rozhodnu­tí, vás dále ponouká k tomu, abyste přeceňovali roli dovedností a podceňo­vali roli, kterou na výsledku mělo štěstí. Protože každé kritické rozhodnutí zakladatelů Googlu dopadlo dobře, vyplývá z příběhu téměř bezchybná prozíravost - ale smůla mohla kterýkoliv z řady postupných kroků zničit. Poslední kapku pak dodává haló-efekt, který propůjčuje hrdinům příběhu auru nepřemožitelnosti. […] věříme, že chápeme minulost, z če­hož automaticky plyne, že budoucnost bude také poznatelná. Ale ve sku­tečnosti chápeme minulost méně, než si myslíme.“ [214–216]

(20) Iluze platnosti

„Systém 1 je naprogramován tak, aby činil s minimem důkazů rychlé zá­věry - neřeší, jak spolehlivé nebo kompletní ty důkazy jsou. Vzhledem k principu WYSIATI, o kterém již byla řeč, se počítají jen důkazy, které jsou po ruce. A díky tomu, že důvěra je daná koherencí příběhu, odráží subjektivní důvěra, kterou máme v naše názory, koherenci příběhu, jenž zkonstruoval Systém 1 a Systém 2. Množství a kvalita důkazů příliš nehra­je roli, protože i z chatrných důkazů lze sestrojit výborný příběh. Pro ně­které naše nej důležitější názory nemáme vůbec žádný důkaz kromě toho, že tyto názory zastávají lidé, které máme rádi a kterým věříme. Když si uvědomíme, jak málo toho víme, pak důvěra, kterou máme ve své názory, je vlastně absurdní - a také je zcela nepostradatelná.“ [224]

„Subjektivní důvěra ve vlastní úsudek není totéž co rozumné ohod­nocení pravděpodobnosti, že tento úsudek je správný. Důvěra je pocit, který odráží koherenci informací a kognitivní snadnost jejich zpracování. Je rozumné brát přiznání nejistoty vážně, ale projevy vysoké důvěry vám většinou říkají, že jedinec ve své mysli vytvořil koherentní příběh, ne nut­ně, že ten příběh je pravdivý.“ [227]

„[Č]asto používaný obrat „chod dějin“ evokuje určitý řád a směr. Chod není náhodný jako třeba procházka. Domníváme se, že bychom měli být schopni vysvětlit minulost na základě velkých sociálních hnutí, kulturního a technického vývoje anebo záměrů a schopností několika velkých postav historie. Představa, že důležité historické události byly determinovány štěstím či smůlou, je pro většinu lidí šokující – ačkoliv je to prokazatelně pravda. Například bychom těžko uvažovali o dějinách 20. století, které zahrnovaly tak rozsáhlé sociální převraty, a mohli vyne­chat úlohu Hitlera, Stalina a Mao Ce-tunga. Ale existoval určitý časow okamžik, těsně před oplodněním vajíčka, kdy byly šance 50 na 50, že se z embrya, které se stalo Hitlerem, stane žena.“ [233/234]

(21) Intuice versus matematika

„Proč si experti v porovnání s matematickými vzorci vedou hůře? Jedním důvodem, který naznačil už Meehl, je to, že experti se snaží dostát své pověsti expertů a „myslet jinak“, takže při stanovení svých prognóz zvažují složité kombinace různých faktorů. V některých případech může komplexní přístup fungovat, ale mnohem častěji se stává, že tento postup snižuje validitu předpovědi. Obvykle funguje lépe jednoduchá kombinace uvažovaných faktorů. […] Dalším důvodem horšího úsudku expertů je to, že když lidé (platí to obecně) činí shrnující úsudky na základě komplexních informací, tak jsou nenapravitelně nekonzistentní. Když někomu dáte s odstupem času vyhodnotit stejnou sadu informací, většinou dostanete odlišnou odpověď. Přitom rozsah nekonzistentnosti bývá opravdu podstatný. Například zku­šení radiologové měli při různých příležitostech posoudit tentýž rentgen hrudníku jako „normální“ nebo „abnormální“, a ve 20 % si sami sobě protiřečili. [...] Co je ale důvodem této široké nekonzistentnosti? Pravděpodobně ex­trémní kontextová závislost na Systému 1. Ze studií primingu víme, že i nepozorované podněty v prostředí kolem nás mohou mít značný vliv na naše myšlenky a jednání. A tyto vlivy se každým okamžikem mění. Krátký závan svěžího vánku v horkém dni může způsobit, že jsme náhle o trochu pozitivnější a optimističtější ohledně čehokoliv, co v tu chvíli hodnotíme a předvídáme. Viděli jsme, jak se vyhlídky vězně na podmínečné propuš­tění měnily podle toho, kolik času uplynulo od poslední přestávky na jídlo u soudce, který případ posuzoval. Protože máte jen malou přímou vědo­most o tom, co probíhá ve vaší mysli, nikdy nebudete vědět, jestli byste za lehce pozměněných okolností nedošli k jinému úsudku nebo nerozhod­li jinak. Vzorce však takovým problémem netrpí. Když jim zadáte stejné vstupy, vždy odpoví stejně. Když je předvídatelnost slabá – a u většiny studií, které Meehl se svými spolupracovníky zkoumali, byla slabá - má nekonzistentnost ničivé důsledky pro validitu předpovědí.“ [240/241]

(22) Intuice expertů: kdy jí můžeme věřit?

„Do procesu je zapojen jak Systém 1, tak Systém 2. V první fázi přijde člověku na mysl předběžný plán, což je automatická funkce asociativní paměti neboli Systém 1. V dal­ší fázi již probíhá záměrný proces, při kterém se plán v mysli simuluje s cílem zjistit, jestli bude fungovat - to je práce Systému 2. Model intui­tivního rozhodování na bázi rozpoznání modelů dřívějšího jednání rozvíjí myšlenky, které již před nějakou dobou prezentoval Herbert Simon, zřej­mě jediný vědec, kterého uznávají a obdivují jako významnou osobnost všechny soupeřící frakce a skupiny v rámci vědecké komunity zabývající se studiem rozhodování. Citoval jsem definici intuice od Herberta Simona již v úvodu knihy, ale bude užitečné si ji nyní zopakovat: „Situace poskytla vodítko; toto vodítko dalo expertovi přístup k informacím uloženým v pa­měti a tyto informace poskytly odpověď. Intuice není nic více a nic méně než rozpoznání něčeho.“ Toto jednoznačné stanovisko redukuje zdánlivé kouzlo intuice na běž­nou práci s pamětí. Žasneme nad příběhem požárníka, který měl náhlé nutkání utéci z hořícího domu jen několik vteřin předtím, než celý dům explodoval, protože požárník o nebezpečí intuitivně věděl, „aniž by věděl, jak to ví“. Ale my také nevíme, jak okamžitě víme, že osoba, kterou vidí­me vcházet do místnosti, je náš kamarád Peter. Ponaučení ze Šimonova komentáře spočívá v tom, že záhada, že „někdo ví, aniž by věděl“, není výhradní doménou intuice - je to obvyklá forma mentálního života.“ [254]

„Pokud se ale subjektivní důvěře nemá věřit, jak můžeme ohodnotit možnou platnost nějakého intuitivního úsudku? Kdy úsudky odrážejí skutečnou expertizu? A kdy jsou jen projevem iluze platnosti? Odpověď vyplyne ze dvou základních podmínek pro získávání dovedností: - prostředí, které má v sobě pravidelnost, aby ho bylo možné předvídat - příležitost naučit se tyto pravidelnosti v průběhu delší praxe Pokud jsou obě tyto podmínky splněny, je pravděpodobné, že půjde o ex­pertní intuici. Šachy představují extrémní případ pravidelného prostředí, ale stejně masivní statistické pravidelnosti, které podporují vybudován: dovednosti, poskytuje například bridž nebo poker. Také lékaři, sestrv. sportovci nebo hasiči čelí „složitým, ale v zásadě uspořádaným situacím. Přesné intuice, které popsal Gary Klein, vyplývají z vysoce validních vodí­tek, která se Systém 1 daného odborníka naučil používat, i když Systém 2 se je nenaučil pojmenovat. V kontrastu k tomu burzovní makléři a poli­tologové, kteří formulují dlouhodobé prognózy, operují v prostředí s nu­lovou validitou. Jejich neúspěchy odrážejí elementární nepředvídatelnost událostí, které se snaží předvídat. Některá prostředí jsou ještě horší než nepravidelná. Robin Hogarth popisoval přímo „zlomyslná“ prostředí, kdy se profesionálové ze zkušenos­tí naučí nesprávným poznatkům. Vypůjčil si od Lewise Thomase příklad lékaře z počátku dvacátého století, kterému intuice často napovídala, že by pacient mohl onemocnět tyfem. Bohužel testoval svoji předtuchu tak. že prohmatával pacientovi jazyk, aniž by si mezi jednotlivými vyšetřeními umyl ruce. Když jeden pacient za druhým skutečně onemocněli na tyfus, tento lékař získal pocit naprosté diagnostické neomylnosti.“ [257/258]

(23) Pohled zvenčí

„Podle standardního racionálního modelu ekonomiky lidé podstupují riziko teh­dy, když jsou šance na výhru příznivé - akceptují určitou pravděpodob­nost nákladného neúspěchu, protože pravděpodobnost úspěchu je dost vysoká. My jsme přišli s alternativní myšlenkou. Když lidé předvídají výsledky riskantního projektu, velmi často se stanou obětí klamu plánování. V jeho zajetí činí rozhodnutí na základě nepodloženého optimismu a nikoliv na základě racionálního zvážení zis­ků, ztrát a pravděpodobností. Ve svých odhadech nadhodnocují přínosy a podhodnocují náklady. Spřádají scénáře úspěchu a přehlížejí možnosti omylů a špatných kalkulací. Výsledkem pak je, že prosazují iniciativy, které nemají šanci se vejít do rozpočtu nebo stanovené lhůty a přinést očekávané výsledky — nebo ani být dokončeny. Podle naší teorie se lidé často (ale ne vždy) pouštějí do riskantních projektů, protože jsou nadměrně optimističtí ohledně šancí na úspěch. K této myšlence se ještě několikrát budu v této knize vracet - přispívá totiž i k vysvětlení, proč se lidé soudí, proč zahajují války nebo proč si tak často otevírají malé podniky.“ [271]

(24) Motor kapitalismu

„Z výzkumů tedy vyplývá, že optimismus je všeobecně rozšíře­ný, je vytrvalý a nákladný.“ [277]

Část 4. Volby (25) Bernoulliho omyly

„Teorie očekávaného užitku nebyla zamýšlená jako psychologický model; stanovovala logiku provádění voleb na základě elementárních pravidel (axiomů) racionality. [...] Matematik John von Neumann, jedna z největších intelektuálních postav 20. století, a ekonom Oskar Morgenstern odvodili svoji teorii racionální volby mezi riskantními alternativami z několika axiomů. Ekonomové pře­vzali teorii očekávaného užitku ve dvojité roli: jako logickou metodu, která předepisuje, jak by se rozhodování měla provádět, a jako popis toho, jak provádějí volby ekoni. My jsme ale s Amosem byli psychologové, a tak isme si vytkli za cíl pochopit, jak ve skutečnosti provádějí volby běžní lidé, aniž bychom cokoliv předpokládali o jejich racionalitě. [...] Vymýšleli jsme jednoduché roz- nodovací problémy a ptali se sami sebe, jak bychom zvolili. [...] Nesnažili jsme se přijít na nejracionálnější nebo nejvýhodnější volbu; chtě­li jsme zjistit intuitivní volbu - takové rozhodnutí, které nás okamžitě na­padne a které máme chuť provést. [...] Naše teorie vycházela modelově z teorie očekávaného užit­ku, ale odchylovala se od ní v několika zásadních směrech. Nejdůležitější rozdíl spočíval v tom, že náš model byl čistě deskriptivní, popisný - jeho cílem bylo dokumentovat a vysvětlovat systematická překračování axiomů racionality ve volbách mezi riskantními alternativami.“ [290/291]

„Vzhledem k tomu, že Bernoulliho model postrádá faktor referenčního bodu, nereprezentuje teorie očekávaného užitku zjevný fakt, že výsledek, který je dobrý pro Anthonyho, je špatný pro Betty. Bernoulliho model by mohl vysvětlit averzi Anthonyho k riziku, ale nemůže vysvětlit Bettinu preferenci riskantní alternativy - chování, které lze často zaznamenat u podnikatelů a obecně tehdy, když jsou všechny alternativy nepříznivé. Nepřipadá vám toto všechno evidentní? Jak to, že Bernoulliho samot­ného nenapadlo zkonstruovat podobné příklady a vytvořit komplexnější teorii, která by je zahrnula? Z nějakého důvodu to neudělal. Jak to, že v jeho době některý z jeho kolegů neprojevil námitky, nebo později další vědci, kteří četli jeho pojednání? Z nějakého důvodu to také neudělali. Je záhadou, jak koncepce očekávaného užitku, která je napadnutelná tak zjevnými protipříklady, přežila tak dlouho. Dokážu to vysvětlit jen jed­nou konkrétní slabou stránkou vědecké mysli, kterou jsem často zazname­nal sám u sebe. Říkám této slabině „teorií indukovaná slepota“: jakmile jste přijali určitou teorii a využíváte ji jako nástroj při svém vlastním uvažování, je už mimořádně obtížné na takové teorii najít nějaké chyby. Pokud nara­zíte na nějaké zjištění, které vám připadá, že nezapadá do daného modelu, předpokládáte, že pro to musí existovat nějaké naprosto dokonalé vysvět­lení, které vám jaksi uniklo. Přikloníte se k „presumpci neviny“ (nemáte přece zcela jasné důkazy o vině) a důvěřujete komunitě expertů, kteří teorii akceptovali.“ [297]

(26) Prospektová teorie

„Když jsme se s Amosem zaměřili v teorii rozhodování na změny stavu majetku, ihned jsme si neuvědomili, že jsme tím otevřeli cestu ke zkou­mání nového tématu. Prioritně jsme se zabývali rozdíly mezi riskantním: hrami s vysokou a nízkou pravděpodobností výhry. Jednoho dne Amos jer. tak mezi řečí nadhodil: „A co kdyby ve hře byla ztráta?“ A tak jsme zjistili, že když změníme úhel pohledu, naše známá averze k riziku se najednou promění ve vyhledávání rizika. […] Jistá ztráta je něco velmi nepříznivého – vede nás to k tomu, že raději zkusíte zariskovat. […] Zjištění rozdílných preferencí v situacích 3 a 4 bylo rozhodujícím protiargu­mentem vůči klíčové myšlence Bernoulliho teorie. Pokud by nejdůležitějším faktorem měl být užitek majetku, pak by transparentně ekvivalentní vyjádření stejné situace mělo přinést identické volby. Z porovnání hlavních rysů obou situací vyplývá nesmírně důležitá role referenčního bodu, vzhledem ke kte­rému se alternativy hodnotí. U situace 3 je referenční bod vyšší než současný majetek respondenta o 1 000 $, u situace 4 je referenční bod vyšší o 2 000 $. Být bohatší o 1 500 $ proto v situaci 3 představuje zisk ve výši 500 $, zatímco v situaci 4 to je ztráta 500 $.“ [300–302]

(27) Majetnický efekt

„[D]va aspekty volby, které standardní model indiferenční křivky nepředvídá. Za prvé, chutě (preference) nejsou stabilní; mění se s referenčním bodem. Za druhé, nevýhody určité změny mají větší váhu než její výhody,-což zahrnuje i zkreslení, které favorizuje status quo. Z averze ke ztrátě samozřejmě nevyplývá, že nikdy nedáte před­nost tomu, změnit svoji situaci; přínosy příležitosti mohou převážit i nad­měrně vnímané ztráty. Averze ke ztrátě pouze říká, že naše volby jsou silně zkreslené ve prospěch referenční situace (a obecně zkreslené ve prospěch spíš malých než zásadních změn). Konvenční indiferenční mapy a Bernoulliho reprezentace výsledků ja­kožto stavů majetku mají společný jeden chybný předpoklad: že váš užitek ze stavu věci závisí pouze na tomto stavu a není ovlivněn vaší minulostí (minulým stavem této věci). Korekce této chyby patří k jednomu z úspě­chů behaviorální ekonomie.“ [314]

„[M]ajetnický efekt nefungu­je univerzálně. Když vás někdo požádá, abyste mu rozměnili pětidolarovou bankovku za pět jednodolarovek, před��te mu pět bankovek a nebudete mít žádný pocit ztráty. Averze ke ztrátě se příliš neprojeví ani tehdy, když si půjdete koupit boty. Obchodník, který se bot vzdává výměnou za pe­níze, určitě žádnou ztrátu nepociťuje. Ve skutečnosti byly boty, které vám předává, z jeho pohledu vždy jen těžkopádnou náhražkou za peníze, které doufá od zákazníka vyinkasovat. Ani vy nepociťujete platbu obchodníkovi jako ztrátu, protože vy jste záměrně drželi peníze jako náhražku za bor.', které jste hodlali koupit. Případy rutinních obchodů se v zásadě příliš neli­ší od toho, když někomu vyměníte pětidolarovou bankovku za menší. Na žádné straně běžných obchodních výměn se averze ke ztrátě neuplatňuje. Co odlišuje tyto tržní transakce od neochoty profesora R prodat jeho vína nebo neochoty majitele vstupenky na utkání Super Bowl prodat ji i za velmi vysokou cenu? Odlišným prvkem je to, že jak boty, které vám ob­chodník prodává, tak peníze, které utratíte ze svého rozpočtu za boty, jsou drženy „za účelem směny“. Očekává se od nich, že budou zobchodovánv za jiné zboží. Jiná zboží, jako víno nebo vstupenku na Super Bowl, máte „za účelem použití“, tedy abyste je zkonzumovali nebo si jich jinak užili.“ [316/317]

(28) Nepříznivé události

„Odborník na „nechutnosti“, psycholog Paul Rozin, zaznamenal, že jeden šváb úplně zničí lákavost misky třešní, ale jedna třešeň neudělá pro zvýšení lákavosti misky švábů vůbec nic. Jak poukazuje, negativum přebíjí pozitivum v mnoha směrech a averze ke ztrátě je jen jedním z mnoha projevů široké dominance negativity.“ [324]

(29) Čtyřsložkový model preferencí

„Vzhledem k efektu možnosti máme tendenci přikládat malým rizikům příliš velkou váhu a jsme ochotni platit mnohem více než očekávanou hodnotu, aby­chom je úplně vyeliminovali. A psychologický rozdíl mezi 95% rizikem katastrofy a jistotou katastrofy se zdá být ještě větší; nepatrná naděje, že by všechno nakonec mohlo dopadnout dobře, má velkou váhu. Přikládání příliš velké váhy malým pravděpodobnostem zvyšuje atraktivitu nejen ha­zardních her, ale také například pojistných smluv. Závěr je jednoznačný: rozhodovací váhy, které lidé přikládají výsled­kům nejisté situace, nejsou identické s pravděpodobnostmi těchto výsled­ků, což je v rozporu s principem očekávání. U nepravděpodobných výsled­ků dochází k zveličování jejich váhy - to je efekt možnosti. U výsledků, které jsou téměř jisté, dochází k podceňování jejich váhy v poměru ke skutečné jistotě.“ [334]

„Čtyřsložkový model preferencí je považován za jeden z Idíčových přínosů prospektové teorie. Mechanismus fungování preferencí u tří ze čtyř buněk byl známý; čtvrtý (v pravé horní buňce) byl nový a neočekávaný. - Levá horní buňka obsahuje koncept, který popsal Bernoulli: lidé mají averzi k riziku, když zvažují alternativy se značnou šancí dosáhnou velkého zisku. Raději akceptují méně, než je očekávaná hodnota riskantní hry, aby si za­jistili jistý zisk. - Efekt možnosti v levé spodní buňce vysvětluje, proč jsou mezi lidmi tak oblí­bené loterie. Když je první cena mimořádně vysoká, zdá se, že je kupujícím tiketů či losů lhostejný fakt, že jejich šance na výhru jsou minimální. Los do loterie představuje dokonalý příklad efektu možnosti. Bez losu nemůžete vy­hrát, s losem máte šanci; to, zda je šance malá nebo téměř nulová, nehraje roli. Jenže lidé koupí losu získávají více než jen šanci vyhrát: dostanou i možnost příjemně snít o výhře. - Pravá dolní buňka reprezentuje sféru, kde se kupuje pojištění. Lidé jsou ochotni zaplatit za pojištění více, než odpovídá očekávané hodnotě riziko­vých alternativ — tím vzniká rozdíl, ze kterého pojišťovny hradí své nákladv a vytvářejí své zisky. Opět zde platí, že lidé kupují více ochrany proti ne­pravděpodobným pohromám; eliminují obavy — kupují si klidnou mysl.

Výsledky pro pravou horní buňku nás nejprve překvapily. Byli jsme zvykli uvažovat ve smyslu averze ke ztrátě, s výjimkou situací v levé spodní buň­ce, kde se preferují loterie. Když jsme se dívali na naše volby u nepřízni­vých alternativ, došlo nám, že máme v oblasti ztrát stejně silnou tendenci jít do rizika, jako máme v oblasti zisků tendenci riziko odmítat. [...] Identifikovali jsme pak dva důvody tohoto efektu. Za prvé zde funguje klesající senzitivita. Jistá ztráta způsobuje vel­kou averzi, protože reakce na ztrátu 900 $ je intenzivnější než 90%  reakce na ztrátu 1 000 $. Ještě silněji však zřejmě působí druhý faktor: rozhodovací váha, která odpovídá pravděpodobnosti 90 %, je pou­ze 71, tedy mnohem méně než pravděpodobnost. V důsledku toho když zvažujete volbu mezi jistou ztrátou a riskantní hrou s vysokou pravděpodobností nějaké větší ztráty, klesající senzitivita jednak způ­sobí, že máte k jisté ztrátě větší averzi, a jednak efekt jistoty zredukuje averzi k riskantní hře. Stejné dva faktory zase zvyšují atraktivitu jisté věci a snižují atraktivitu riskantní hry v případech, kdy se jedná o po­zitivní možné výsledky.“ [340/341]

(30) Vzácné události

„Na mé zkušenosti je dobře vidět, jak funguje terorismus a proč je tak účinný: vyvolává tzv. kaskádu dostupnosti. Extrémně živý obraz smr­ti a škod, neustále posilovaný pozorností médií a častými konverzacemi, se stává vysoce dosažitelný a reálný, zejména když je spojen s nějakou konkrétní situací, například když vidíte autobus. Vzbuzení emocí probí­há asociativně, automaticky a nekontrolované a produkuje podněty pro ochranné kroky. Systém 2“sice „ví“, že pravděpodobnost je nízká, ale tato znalost neeliminuje automaticky vygenerované nepříjemné pocity a přání se situaci vyhnout. Systém 1 vypnout nelze. [...] Psychologie loterií s vysokou výhrou se podobá psychologii te­rorismu. V dané komunitě se sdílí vzrušující možnost obrovské výhry, která je posilována rozhovory na toto téma doma i v práci. Stejně jako je zakoupení losu okamžitě odměněno příjemnými fantaziemi, tak je vyhnutí se autobusu odměněno okamžitou úlevou od strachu. V obou případech je skutečná pravděpodobnost nepodstatná; pro daný okamžik je důležitá pouze možnost, že by něco takového mohlo nastat.“ [346]

„Interpretace volby na základě zkušenosti není ještě definitivně uzavřena, ale existuje všeobecná shoda na jednom hlavním důvodu podceňování vzácných událostí, jak v experimentech, tak v reálném světě: mnoho účastníků nikdy vzácnou událost nezažilo! Většina Kaliforňanů nikdy nezažila velké zemětřesení a do roku 2007 nikdo z bankéřů osobně nezažil devastující finanční krizi. Ralph Hertwig a Ido Erev poznamenávají, že „šancím vzácných událostí (např. prasknutí bubliny s nemovitostmi) se přisuzuje menší vliv, než si zasluhují v souladu s jejich objektivními pravděpodobnostmi“. Jako příklad poukazují na vlažnou reakci veřejnosti na dlouhodobé dobé ekologické hrozby. […] Podmínky, za kterých se vzácné události ignorují nebo zase přeceňují, jsou nyní prozkoumány a chápány lépe, než tomu bylo v době, kdy vzni­kala prospektová teorie. Pravděpodobnost vzácných událostí bývá (často, ale ne vždy) nadhodnocována vzhledem ke konfirmačním zkreslením pa­měti. Když o události přemýšlíte, vlastně se ji ve své mysli snažíte učinit pravdivou. Vzácná událost bude přeceňována, pokud zřetelně přitahuje pozornost. Samostatná pozornost je účinně garantována tehdy, když jsou vyhlídky popsány explicitně („99% šance vyhrát 1 000 $ a 1% šance nevyhrát nie“). K přeceňování přispívají utkvělé pocity obav (autobusy v Jeruzalémě), živé obrazy výsledků (rudé růže), konkrétní reprezentace (1 z 1 000) a explicitní upozornění (jako u volby na základě popisu). A když nedochází k přeceňování, dojde k opomíjení. Co se týče vzácných prav­děpodobností, naše mysl není připravena fungovat příliš racionálně. Pro obyvatele planety, která možná bude svědkem událostí, které ještě nikdy nikdo nezažil, to není zrovna dobrá zpráva.“ [356/357]

(31) Rizikové strategie

„Jsme náchylní principu WYSLATI (co vidíš, je všechno, co je), máme averzi k mentálnímu úsilí, a tak máme tendenci učinit rozhodnutí, jakmile se problém ukáže - i když nám je výslovně řečeno, že máme rozhodovací problémy zvažovat současně. Nemáme ani mentální prostředky, ani přirozené sklony k prosazování konzistentnosti ve svých preferencích a naše preference nejsou nějakým kouzlem nastaveny tak, že budou vždy koherentní, jako je tomu v modelu racionálního agenta.“ [360]

(32) Sledování skóre

„Z finančních výzkumů podle očekávání opravdu vyplynulo, že mezi individuálními investory existuje masivní preference pro prodej „vítězů“ v porovnání s prodejem „poražených“ - je to zkreslení, které už dostalo i svůj odborný termín: dispoziční efekt. Dispoziční efekt je vlastně případem úzkého rozhodovacího rámce. Investor si pro každé akcie, které nakoupí, vytvoří účet, a chce každý účet uzavřít se ziskem. U racionálního agenta je to jinak: má na své portfolio komplexní pohled a bude prodávat ty akcie, které si v budoucnu nejméně pravděpodobně budou vést dobře; neuvažuje, zda jsou to akcie momentál­ně vítězné, nebo prohrávající. […] Dispoziční efekt je nákladné zkreslení, protože otázka, zda prodat vítěze, nebo poražené, má jednoznačnou odpo­věď a není to tak, že by to bylo jedno. [...] Alespoň ve Spojených stá­tech k tomu totiž existuje silná daňová pobídka: realizaci ztráty při prodeji akcií můžete uplatnit jako daňový odpočet, zatímco při prodeji vítězů bu­dete muset daň zaplatit. Americkým investorům je tento základní finanční fakt znám - určuje jejich chování v jednom měsíci v roce: investoři nejví­ce prodávají poražené v prosinci, kdy v jejich mysli silněji figurují daně. Daňová výhoda je samozřejmě k dispozici po celý rok, ale po 11 měsíců v roce má mentální účetnictví převahu nad finančním selským rozumem. Dalším argumentem proti prodeji vítězů je dobře dokumentovaná tržní anomálie, ve které akcie, které nedávno získaly na hodnotě, pravděpo­dobně ještě budou nějakou dobu ve zvyšování své hodnoty pokračovat. [...] Racionálního rozhodovatele zajímají pouze budoucí důsledky současných investičních kroků. Mezi ekonovy starosti nepatří ospravedlňovat dřívější chy­by. Rozhodnutí investovat další zdroje do ztrácejícího účtu, když jsou k dis­pozici lepší investice, je známo jako klam utopených nákladů, nákladný omyl, který lze pozorovat u malých i zásadních rozhodnutí. Vydat se do sněhové bouře, protože jsem zaplatil za vstupenku - to je omyl utopených nákladů.“ [368/369]

(33) Zvraty v úsudku

„Máte si tedy zvolit mezi bezpečnou sázkou a riskantnější: téměř jistou vý­hru středně velké částky, nebo malou šanci vyhrát podstatně větší sumu spolu s velkou pravděpodobností ztráty. Bezpečnost obvykle převáží a B bývá oblíbenější volbou. Nyní zvažte každou z těchto sázek samostatně: Kdybyste sázku vlastnili, za jakou nejnižší cenu byste ji prodali? [...] prodejní cena byla vyšší pro sázku A než pro sázku B. Samostatné tedy lidé přisoudili vyšší hodnotu sázce A. To je příklad zvratu preferencí: lidé si z alternativ A a B vyberou B, ale když si představí, že vlastní pouze jednu z nich, přisoudí vyšší hodnotu alternativě A než B. Podobně jako u scénářů s přepadením v obchodě dochází ke zvratu preferencí proto, že společné hod­nocení zaměří pozornost na určitý aspekt situace - fakt, že sázka A je mno­hem méně bezpečná než sázka B - který při samostatném hodnocení nevynikl. [...] Zvrat preferencí lze potvrdit ve vnitrosubjektovém experimentu, kdy účastníci stanovují ceny na obě sázky jakožto položky dlouhého seznamu a pak také mezi nimi volí. Účastníci si nejsou nekonzistentnosti vědomi a jejich reakce, když jsou pak s tímto faktem seznámeni, mohou být zábav­né. Trvalou klasikou na tomto poli je rozhovor s účastníkem experimen­tu z roku 1968, který prováděla Sarah Lichtensteinová. Experimentátor zdlouhavě hovoří se zmateným účastníkem, který si ze dvou sázek vybere jednu, ale pak je ochoten zaplatit peníze, aby vyměnil položku, kterou si právě vybral, za tu, kterou odmítl, a takhle pořád dokola.“ [380]

(34) Rámce a realita

„Když je špatný výsledek zarámovaný do podoby ceny losu v loterii, kteřý nevyhraje, je to mnohem přijatelnější, než když je popsán prostě jako prohra v hazardní hře. Nemělo by nás to překvapovat: ztráty evokují silnější negativní pocity než cena či náklady. Volby nejsou striktně vázány na realitu, protože Systém 1 není striktně vázaný na realitu. K výše uvedenému příkladu nás inspiroval Richard Thaler, který nám vyprávěl, že když studoval, připíchl na svoji nástěnku kartičku s nápisem „náklady nejsou ztráty“. V jedné ze svých prvních eseji o spotřebitelském chování Thaler popisoval veřejnou diskusi o tom, zda by čerpací stanice měly být oprávněné účtovat různé ceny za nákupy placené hotovostně a za nákupy placené kreditní kartou. Lobby kreditních karet tvrdě prosazovala, aby byly odlišné ceny nelegální, ale v záloze měla i nouzové řešení: aby rozdíl, pokud by byl povolen, byl důsledně označován jako „sleva za platbu v hotovosti“, nikoliv jako „příplatek za platbu kreditní kartou“. Z psycho­logického hlediska to byl správný požadavek: lidé se mnohem raději vzdají slevy, než aby platili příplatek. Přestože ekonomicky jsou obě označení ekvivalentní, emocionálně ekvivalentní nejsou.“ [389]

„Máte morální intuice ohledně rozlišování mezi bohatými a chudými, ale tyto intuice závisejí na nahodilém referenčním bodu, netýkají se reálného problému. Tento problém - otázka o skuteč­ném stavu světa - zní, jakou částku daně by měly jednotlivé rodiny platit, jak vyplnit jednotlivé kolonky tabulky v daňovém zákoně? Nedisponujete žádnou přesvědčivou morální intuicí, která by vás při řešení tohoto problé­mu vedla. Máte své morální pocity navázány na rámce, na popis reality spíš než na realitu samotnou. Fakta ohledně povahy framingu jsou neúprosná: framing by neměl být považován za něco, co maskuje nebo zkresluje zá­kladové preference. Přinejmenším v tomto případě - a také v problémech asijské nemoci a operace versus ozařování u rakoviny plic - žádné zákla­dové preference, které by se maskovaly nebo zkreslovaly, vůbec neexistují. Naše preference se týkají zarámovaných problémů a naše morální intuice se týkají popisů, nikoliv jejich podstaty.“ [395/396]

Část 5. Dvě já v nás (35) Dvě já v nás

„Začíná toho být nějak moc: dvě měření prožitého užitku - hedonimet­rický součet a retrospektivní ohodnocení - která jsou systematicky odlišná. Hedonimetrický součet spočítá pozorovatel z hlášení jedince o prožitku da­ného okamžiku. Nazýváme toto hodnocení „vážené časem“, protože při vý­počtu „oblasti pod křivkou“ se přisuzují všem okamžikům stejné váhy: dvě minuty bolesti úrovně 9 jsou dvakrát horší než jedna minuta bolesti stejné intenzity. Avšak z tohoto a dalších experimentů vyplývá, že retrospektivní hodnocení není citlivé na délku trvání a přikládá dvěma konkrétním oka­mžikům, maximální intenzitě (peak) a intenzitě na konci (end), větší váhu než ostatním. […] mám pocit, že velká většina lidí by dala před­nost zredukování vzpomínky na bolest. Při úvaze o tomto dilematu vám možná pomůže, když si ho představíte jako konflikt zájmů mezi dvěma já, která v sobě máme (která ovšem nekorespondují s dvěma systémy, jež tvoří hlavní postavy této knihy). Prožívající já je to, které odpoví na otázku: „Bolí to teď?“ A pamatující já je to, které odpoví na otázku: „Jaké to celko­vě bylo?“ Vzpomínky představují všechno, co si zachováme z našich život­ních prožitků, a tak jediným úhlem pohledu, který dokážeme zaujmout, když uvažujeme o našich životech, je úhel pohledu pamatujícího já. [...] Zaměňování prožitku se vzpomínkou na něj představuje působivou kognitivní iluzi - a je to substituce, která nás vede k tomu, že věříme, že nějaký minulý prožitek může být zničen. Prožívající já nemá hlas. Pamatující já se někdy plete, ale právě toto já sleduje skóre a řídí, co se ze života naučíme, právě toto já činí rozhodnutí.“ [406/407]

„Systém 1 reprezentuje na základě průměrů, norem a prototy­pů, nikoliv na základě součtů. Každý pokus se studenou rukou představuje sadu okamžiků, které pamatující já ukládá jako prototypický okamžik. To vede ke konfliktu. Pro objektivního pozorovatele hodnotícího pokus z hlášení prožívajícího já je podstatná „oblast pod křivkou“, která integruje bolest v čase; má povahu součtu. Na rozdíl od toho vzpomínka, kterou uchová pamatující já, představuje reprezentativní okamžik silně ovlivněný maximální intenzitou a koncem prožitku.“ [409]

(36) Život jako příběh

„Jádrem každého příběhu jsou významné události a pamětihod­né okamžiky - nikoliv běh času. V příbězích dochází běžně k opomíjení doby trvání a jejich celkový charakter často definuje jejich zakončení. Stejné klíčové vlastnosti se objevují v pravidlech vyprávění i ve vzpomínkách na kolonoskopii, na dovolenou nebo na film. Takto prostě naše pamatující já pracuje: vytváří příběhy a uchovává je pro budoucí odvolávky.“ [413]

(37) Prožívané štěstí

„Z analýzy více než 450 000 odpovědí na dotazník Gallup-Healthways Well-Being Index, což je denní průzkum prováděný u 1 000 Američanů, vyplynula překvapivě jednoznačná odpověď na otázku, která se v průzku­mech ohledně osobního štěstí vyskytuje velmi často: Mohou peníze „kou­pit“ pocit štěstí? Závěr zní, že když je člověk velmi chudý, pak je neštastný, a když je bohatý, může to zvýšit jeho spokojenost se životem, ale nezlepší to (v průměru) jeho prožívané štěstí. Těžká chudoba zesiluje prožívané účinky jiných nepříznivých život­ních událostí. Zejména nemoci jsou pro velmi chudé lidi mnohem horší než pro ty, kteří jsou na tom finančně lépe. Při bolestech hlavy se ve vyšších příjmových skupinách zvyšuje poměr respondentů uvádějících smutek a obavy z 19 % na 38 %. Odpovídající údaje pro nejnižší pří­jmovou skupinu jsou 38 % a 70 % - existuje zde tedy vyšší výchozí stav smutku a obav, což je pochopitelné, ale i mnohem větší nárůst smutku a obav v případě bolestí hlavy. Výrazně vyšší rozdíly mezi velmi chudý­mi a ostatními skupinami lze najít také u účinků rozvodů a osamělos­ti. K dalším zajímavým poznatkům patří, že příznivý účinek víkendů na prožívané štěstí je u velmi chudých významně menší než u většiny ostatních.“ [423]

(38) Jak přemýšlíme o životě

„[Z]aručený recept na nespokojenost v dospělosti: nastavit si v mládí cíle, kterých je velmi obtížné dosáhnout. Z hlediska měření životní spo­kojenosti o 20 let později se jako nejméně slibný cíl, který si mladý člověk mohl dát, ukázalo „stát se úspěšným v uměleckém světě“. Cíle teenagerů ovlivní, co se jim přihodí, kde skončí a jak spokojení jednou budou.

Zčásti i díky těmto poznatkům jsem změnil názor na definici osob­ního štěstí. Cíle, které si lidé pro sebe nastavují, jsou tak důležité pro to, co ve skutečnosti dělají a jaké z toho mají pocity, že výhradní zaměření na prožívané štěstí není obhajitelné. Nemůžeme se držet konceptu osobního štěstí, který ignoruje to, co lidé chtějí. Na druhé straně je rovněž pravda, že koncept osobního štěstí, který ignoruje, jak se lidé cítí, když prožívají svůj život, a zaměřuje se pouze na to, jak se cítí, když přemýšlejí o svém životě, je také neobhajitelný. Musíme přijmout složitost hybridního pohledu, ve kterém se zvažuje štěstí obou našich já - prožívajícího i pamatujícího.“ [429]

Závěry

„Jediným testem racionality není to, jestli názory a preference daného člově­ka jsou rozumné, ale jesdi jsou vnitřně konzistentní. Racionální člověk může třeba věřit na duchy, pokud všechny jeho ostatní názory jsou konzistentní s existencí duchů. Racionální člověk může upřednostňovat to, aby ho ostatní nenáviděli anebo aby ho ostatní milovali, pokud ovšem jeho preference bu­dou stále konzistentní. Racionalita je logická koherence - ať je rozumná, nebo ne. Ekoni jsou racionální ze své definice, avšak co se týče běžných lidí, existují neotřesitelné důkazy, že racionální v tdmto smyslu nejsou. Ekon by nikdy ne­podlehl účinkům primingu, WYSIATI, úzkého rámce, pohledu zevnitř nebo zvratu preferencí, čemuž se běžní lidé nikdy konzistentně vyhnout nedokážou. Definice racionality jako koherence je nesmírně restriktivní: vyža­duje dodržování takových pravidel logiky, která naše omezená mysl není schopna implementovat. Rozumní lidé nemohou být podle této definice racionální, ale neměli by být z tohoto důvodu označováni za iracionální. Slovo iracionální má silný podtext, naznačuje impulzivitu, emocionalitu a tvrdohlavý odpor k rozumným argumentům.“ [439]

„Systém 1 registruje kognitivní snadnost, s jakou informace zpraco­vává, ale nevyšle varující signál, když se stane nespolehlivým. Intuitivní odpovědi nám přicházejí na mysl rychle a sebevědomě, ať pocházejí z do­vedností, nebo z heuristiky. Systém 2 nezná způsob, jak jednoduše rozlišit mezi kvalifikovanou a heuristickou reakcí. Má jedinou možnost - zpo­malit a pokusit se zkonstruovat odpověď podle svého, do čehož se mu ale většinou nechce, protože je pohodlný. Mnoho návrhů Systému 1 se tak běžně schválí s minimální kontrolou, jako tomu bylo v příkladu s cenou pálky a míče. Tímto způsobem si Systém 1 získává špatnou reputaci jakož­to zdroj chyb a zkreslení v úsudku.“ [445]

Dodatek A: Úsudek v podmínkách nejistoty: heuristiky a zkreslení

„Spoléhání se na heuristiky a rozšířenost zkreslení se neomezuje na laiky. Zkušení vědečtí pracovníci jsou ke stejným zkreslením také náchylní - pokud uva­žují intuitivně. Například tendence předvídat výsledek, který nejlépe reprezentuje data, s nedostatečným ohledem na předchozí pravděpodobnost, byla zaznamenána v intuitivním úsudku jedinců, kteří měli rozsáhlé zkušenosti ve statistice. Ačkoliv se statisticky vzdělaní jedinci vyhnuli elementárním chybám, např. klamu hazard­ních hráčů, u složitějších a méně transparentních problémů jejich intuitivní úsu­dek podléhal podobným klamům, jako tomu bylo u laiků. Není překvapivé, že si člověk uchovává užitečné heuristiky, jako je reprezen­tativnost a dostupnost, i když občas vedou k chybám v předvídání nebo odhadu. Co ale může překvapovat, je neschopnost lidí vyvodit si z dlouholetých životních zkušeností tak fundamentální statistická pravidla, jako je regrese k průměru nebo efekt velikosti vzorku na variabilitu vzorkování. Ačkoliv se každý setkává během svého života s řadou příkladů, ze kterých by si tato pravidla mohl odvodit, jen vel­mi málo lidí si principy vzorkování a regrese skutečně osvojí. Statistické principy se nelze z každodenní zkušenosti jednoduše naučit, protože relevantní příklady nejsou vhodně zakódovány.“ [464/465]

Dodatek B: Volby, hodnoty a rámce

„[V]šechny analýzy racionální volby obsahují dva principy: dominanci a invarianci. Dominance požaduje, že pokud vyhlídka (prospect) A je v každém ohledu alespoň tak dobrá jako vyhlídka B a v jednom ohledu je lepší než vyhlídka B, pak by se měla preferovat A před B. Invariance požaduje, že seřazení preferencí týkající se určitých vyhlídek by nemělo záviset na způsobu, jakým jsou popsány. Konkrétně: dvě verze rozhodovacího problému, které jsou považovány za ekvivalentní, když jsou prezentovány společně, by měly vyvolat stej­né preference, i když budou prezentovány odděleně. Nyní ukážeme, že požadavek invariance, jakkoliv elementární a nezávadný se může zdát, nelze obecně uspokojit. […] Tento jev, kdy lidé nejsou při volbě mezi identickými situacemi invariant­ní (failure of invariance), je velmi rozšířený a masivní. Týká se jak sofistikova­ných respondentů, tak laických respondentů. Když jsou respondenti následně seznámeni s jejich konfliktními reakcemi, typicky jsou zmatení. I po opětovném přečtení obou zadání znovu projevují averzi k riziku u verze       „úspora životů“, zatímco u verze „ztracené životy“ vyhledávají riziko; a současně           chtějí být invariantní a dávat v obou variantách konzistentní odpovědi. V jejich tvrdohlavých protestech připomínají efekty zarámování spíš perceptuální iluzi než chybu při kalkulaci.“ [473/474]

„Tematická organizace mentálních účtů vede lidi k tomu, aby hodnotili zisky a ztráty v poměrném smyslu, nikoliv v absolutním smyslu, což se projevuje ve velké variantnosti v míře, v jaké se peníze směňují za jiné věci, například v počtu telefonátů učiněných kvůli zjištění výhodné koupě nebo v ochotě ujet kvůli vý­hodné koupi velkou vzdálenost. Pro většinu spotřebitelů bude jednodušší koupit autorádio nebo perský kobereček v kontextu koupě auta, resp. koupě domu, než kdyby tyto věci kupovali samostatně. Tyto poznatky jsou samozřejmě v rozporu se standardní teorií racionálního chování spotřebitele, která předpokládá invarianci a nezahrnuje účinky mentálního účetnictví.“ [482]

[slunickoaparaplicko]

— A. Robbe-Grillet, Žárlivost "Robbe-Grillet při různých příležitostech opakovaně útočil na vzrůstající tendenci tradičního románu, přesněji řečeno jeho autorů, vnucovat čtenáři stále ve větší míře nikoliv, objektivní obraz světa, nýbrž spisovatelovo vidění tohoto světa, této skutečnosti. Čtenář se však dává ochotně klamat, neboť přistupuje na pravidla dětsky šalebné hry: spisovatel i čtenář předstírají, jako by v knize šlo o reálný příběh, odehrávající se mimo knihu, ve skutečnosti, a úspěch díla se měří podle autorovy schopnosti čtenáře v jeho víře utvrdit. Proti této. subjektivistické autorově zvůli a pravidlům naivní hry staví Robbe-Grillet své pojetí: příběh je skutečný, avšak pouze v knize samé, jakmile knihu dočteme, postavy i příběh mizí. Autor tak vytváří novou skutečnost v úzkém styku s čtenářovou obrazivostí. Čas románu není časem objektivním, nýbrž subjektivním. Kniha reprodukuje časový sled, jak probíhá v představách, vzpomínkách postavy, nikoliv jak se rozvíjí ve vnějším světě. […] Tu se dostává Robbe-Grillet do rozporu se sebou samým; v jiných statích totiž vehementně napadá autorskou „vševědoucnost“ jako atribut tradičního románu. Jak může autor vidět do nitra postavy? Jeho poznávací možnosti (a lidské vůbec) končí schopností popisu: vzhled, gesto, slovo — o tom lze bezpečně vypovídat. Pohled do nitra je tedy autorskou fikcí. Konec konců, táže se Robbe-Grillet, proč ona ustavičná snaha drát se do hloubi a proč onen nepochopitelný strach Z dobrého, solidního povrchu? Odtud pak i Robbe-Grilletův odpor k psychologické analýze, které prý dnes už nikdo nevěří." (z doslovu P. Pujmana, s. 103–104)

[slunickoaparaplicko]

Výpisky z četby; Behemot [J. B. Freeman]

Host, Brno, 2019

Úvod „Od chvíle, kdy továrna přišla na svět, zažila každá historická etapa průmyslové komplexy, které vybočovaly ze standardů společenské a kulturní krajiny dané doby, ať už svou velikostí, používa­nými stroji, výrobními postupy, výrobky či problémy, úsilím a bojem svých dělníků. Už jen jejich názvy — Lowell, Magnitogorsk nebo dnes tzv. Foxconn City — byly vždy spojeny s určitými mentálními obrazy a asociacemi.Tato kniha vypráví příběh oněch význačných továren a mapuje přesuny průmyslového gigantismu z Anglie osmnáctého století do amerického tex­tilního a ocelářského průmyslu devatenáctého století, automobilového průmyslu počátku dvacátého století, Sovětského svazu třicátých let téhož století, nových socialistických států vzniklých po druhé světové válce a konečně do dnešních asijských behemotů. Částečně také prozkoumává výrobní logiku, která v určitých dobách a místech vedla k intenzivnímu soustředění výroby do obrovských a výrazných závodů, zatímco v jiných dobách a místech naopakk jejímu rozptýlení a společenské neviditelnosti.“ [15]

„Síla nostalgie po továrnách vychází částečně ze silného konotativního spojení mezi továrnou a myšlenkou pokroku. Osvícenství nám odkázalo představu, že pomocí lidského úsilí a racionality lze ze světa vytvořit místo hojnosti, blahobytu a lepšího mravního řádu, představu, která tvo­řila ústřední přesvědčení jak podnikatelů, kteří drželi opratě průmyslové revoluce, tak socialistů, kteří byli jejich nejzarytějšími odpůrci. […] Modernita, s níž je továrna často spojována, je ošemetný pojem. Může prostě jen označovat moderní povahu věci, tedy to, že je současná, existu­jící v této chvíli. Většinou je jím však míněno něco více než jen neutrální kategorizace. Do devatenáctého století byly věci označované za moderní zpravidla nepříznivě stavěny do stínu minulosti. S nástupem doby tová­ren začala modernost postupně vyvolávat představu něčeho vylepšeného, žádoucího, toho nejlepšího, co je k dispozici. Modernost se pojila s popře­ním minulosti, odmítnutím starobylého ve prospěch nejnovějšího a přije­tím pokroku.“ [18/19; srv. ovšem Arendt]

Kapitola 1. „Jako Minerva z hlavy Jupiterovy“. Zrození továrny

„Jistý derbský advokát si tedy roku 1704 nechal postavit třípodlažní to­várnu na vodní pohon a vybavil ji skacími stroji dovezenými z Holandska. Najít recept na výrobu kvalitní příze se mu však nepodařilo a jeho podni­katelský záměr skončil nezdarem. Po něm se rozhodl zkusit štěstí již zmí­něný místní obchodník s textilem Thomas Lombe. Nejprve vyslal svého nevlastního bratra Johna do severní Itálie s úkolem obhlédnout tamní me­tody úpravy hedvábí. Ten se nezdráhal ignorovat platné zákony zakazující vyzrazení informací o výrobě skacích strojů a do Anglie se vrátil s něko­lika italskými dělníky a dostatkem technických poznatků. Lombeovi tak byli schopni ve spolupráci s místním stavitelem a konstruktérem postavit a vybavit svou vlastní továrnu. Velkou část práce v ní podle všeho zastá­valy děti.

Samotný Thomas Lombe tvrdil, že jeho přádelna nebyla žádnou vel­kou trefou do černého, a to částečně i proto, že se mu jen horko těžko da­řilo dovážet surové hedvábí z Itálie. Z j eho strany však mohlo jít o strategii, jak odradit konkurenci a přesvědčit parlament, aby mu prodloužil dočasný patent, který mu byl na jeho stroje při zprovoznění továrny udělen. Britská vláda se ovšem místo toho roku 1732 rozhodla podpořit rozvoj průmyslu a vyplatit Lombeovi velkou částku v hotovosti výměnou za to, že modely svých strojů zveřejní. Síť továren se rozrůstala pomalu. V roce 1765 existovalo pouze sedm závodů na výrobu organzínu [...]. Zatímco podnikatelé vedeni praktickými úvahami následovali příkladu bratrů Lombeových jen váhavě a obezřetně, nezávislí pozorovatelé vytušili novátorství a význam derbské přádelny téměř okamžitě. Daniel Defoe na­vštívil továrnu, onen „mohutný kolos“, ve dvacátých letech osmnáctého století, přičemž ji prohlásil za „zvláštnost vskutku mimořádnou“. [...] Pokud by byla derbská továrna zůstala osamocena, možná by se ni­kdy nestala ničím víc než jen onou „zvláštností vskutku mimořádnou“. Dopadlo to ale tak, že se z ní vyklubal zárodek průmyslové éry Následo­valy další a další továrny které postupem času dramaticky proměnily brit­skou ekonomiku a nakonec i celou lidskou společnost. Velká továrna se ukázala být průkopníkem a hlavním symbolem širší průmyslové revoluce, z níž vzešel dnešní svět. Historický význam továrny bratří Lombeů nespočíval v tom, že by se stala předlohou pro přádelny hedvábí, ale že se stala předlohou pro přádelny bavlny. Omezená poptávka, zahraniční konkurence a obtíže se sháněním vhodného surového materiálu zamezily významnějšímu rozmachu výroby hedvábí v Británii. U bavlny byla situace zcela opačná. Tento materiál se stal hnací silou celé průmyslové revoluce a stál za vznikem systému tovární výroby, který využíváme dodnes.“ [22–24]

„Až do šedesátých let osmnáctého století bylo předení domácí činností. Muži měli na starost fyzicky náročné mykání a ženy na kolovratu spřá­daly výslednou přízi. Děti vypomáhaly tam, kde bylo třeba. [...] K tomu, aby měl jeden tkadlec (většinou se jednalo o muže) dostatečný a nepřetržitý přísun příze, bylo zapotřebí alespoň tří přadlen či přadláků a několika pomocných pracovníků, což vpraxi znamenalo, že tkalci se museli po materiálu často poohlížet i mimo vlastní domácnost. Tento problém se ještě prohloubil ve třicátých letech osmnáctého století po vynálezu létajícího člunku, jelikož tato inovace značně zvýšila produktivitu tkaní. Situace byla zralá na radikální změnu. [...] Obchodníci-podnikatelé již měli zkušenosti s vý­robou ve velkém měřítku, jelikož organizovali a řídili rozsáhlé sítě doma pracujících přadláků či přadlen a tkalců či tkadlen. Ústřední zprostředko­vatel jim dodával suroviny pro výrobu konkrétního druhu příze či tkaniny a oni pak byli placeni za kus. Bankovní sektor v oblastech vyrábějících textil měl sice omezené finanční a technické zdroje, ale výrobci, kupci a nižší pozemková šlechta disponovali dostatečným kapitálem k zakládání či zajišťování nových podniků. Masy lidí živících se zemědělstvím, v rámci něhož nevyužívali svou pracovní kapacitu vždy efektivně a beze zbytku, představovaly potenciální zdroj pracovní síly pro nový velkoprůmysl.“ [26]

„Podle běžně rozšířeného názoru byl zrod tová­ren jakýmsi nevyhnutelným důsledkem technologického pokroku, bezpro­střední reakcí na několik přelomových vynálezů, jako byly Arkwrightovy spřádací stroje. Nicméně řada badatelů již prokázala, že mezi mechanic­kými inovacemi, společenským uspořádáním a objemem výroby takto jednoduchá souvztažnost neexistovala. Rané částečně mechanizované spřádací stroje se nemusely nutně umís­ťovat do továren. Původní modely Arkwrightových strojů byly malé a bylo možné pohánět je ručně přímo doma. To platilo i pro první verze strojů spinning jenny a spinning mule. Arkwright se tedy podle všeho nerozhodl jít cestou centralizované tovární výroby z technických důvodů, ale proto, aby si zajistil vyplácení patentových licenčních poplatků. Jeho úvaha spo­čívala v tom, že pokud by se jeho stroje běžně používaly v domácí výrobě, byly by nevyhnutelně napodobovány a on by za jejich kopie neinkasoval žádné peníze. Proto své stroje licencoval pouze pro použití v jednotkách o tisíci či více vřetenech. Taková specifikace byla totiž prakticky použitelná jedině ve velkých továrnách na vodní pohon, jaké on sám ostatně stavěl […]. Továrny ne vždy nutně přebíraly výrobní model bratří Lombeů a Ri­charda Arkwrighta. Ne vždy jeden výrobce provozoval celou, a k tomu ještě mechanizovanou továrnu. V některých závodech například pracovali lidé se stroji na ruční pohon. Rovněž ještě ve dvacátých letech devate­náctého století bylo běžné, že provozovatel továrny pronajímal prostory a hnací sílu několika menším zaměstnavatelům. Například v roce 1815 za­bíraly dvě třetiny manchesterských bavlnářských firem pouze část určité továrny. Jedna výrobna ve Stockportu sdružovala pod jednou střechou dvacet sedm řemeslnických mistrů, kteří dohromady zaměstnávali dvě stě padesát lidí. Tento systém nebyl nepodobný tomu, jenž běžně fun­goval i v kovodělnických továrnách, kde si řemeslníci pronajímali vlastní pracovní prostory a přístup k parní energii.“ [28/29]

„Větší problém v oblastech pro stavbu továren vhodných, avšak často odlehlých, představoval nedostatek pracovní síly. Arkwright si například vybral Cromford částečně i proto, že se nacházel v blízkosti dolu na olovo, a on doufal, že se mu podaří najmout ženy a děti horníků. Použití parní energie k přímému pohonu spřádací a tkací techniky bylo sice dražší, ale zato umožnilo stavět továrny v městském prostředí, což majitelům tová­ren zajistilo snazší přístup k pracovní síle a zároveň eliminovalo nutnost poskytnout pracovníkům bydlení. Z technického hlediska vyžadoval přechod továrny z vodního na parní pohon jen drobné úpravy její konstrukce, ale důsledky této změny byly dalekosáhlé. Parní stroje potřebovaly pro svůj provoz kotel na uhlí. Výsled­kem byl masivní rozvoj uhelného průmyslu, který se postupně stal dalším hybatelem průmyslové revoluce. Továrny využívající parní pohon vý­znamně přispěly k degradaci životního prostředí, a to jak prostřednictvím samotné těžby uhlí, tak i množstvím sazí a černého kouře vypouštěných z jejich kotlů.“ [36]

„Nedostatečně využitá pracovní síla rolníků představovala pro výrobce dobrý zdroj, přesto ale velikost továren byla taková, že sehnat a udržet si pracovníky, zvláště na venkově, byl tvrdý oříšek. Mnoho míst­ních mužů se k možnosti nechat se zaměstnat v továrnách stavělo poně­kud vlažně; nechtělo se jim podřídit se nezvyklému dohledu a disciplíně spjaté s prací. Nicméně továrníci neměli v úmyslu obsazovat většinu po­zic muži: preferovali ženy a děti, jimž mohli platit méně, protože neměly tak silný smysl pro hrdost a úzce vymezenou zručnost jako řemeslničtí učňové. Mechanizace výrazně snížila fyzickou náročnost práce, zejména v oblasti předení. Nové stroje na spřádání přízí spíše vyžadovaly soustavný dohled — vyhledávat přetržená vlákna a všímat si plně navinutých cívek a dalších problémů, které bylo potřeba rychle řešit. Šlo tedy o práci, jež vyžadovala hbité prsty a bystrou mysl, nikoli však hrubou sílu. Továrníci tudíž najímali mladou a především ženskou pracovní sílu. Ure v roce 1835 odhadoval, že třetina dělníků v anglických přádelnách byla mladší jed­nadvaceti let, ve Skotsku dokonce polovina. Mnoho z nich bylo velmi mladých: v Cromfordu měli někteří jen sedm let (ačkoli firma přednostně nabírala pracovníky ve věku mezi deseti a dvanácti lety). V některých přá­delnách byli prakticky jedinými dospělými dohlížitelé. V dnešní době, alespoň ve Spojených státech, si lidé spojují továrny s mužností, ale v je­jich začátcích tvořily většinu jejich osazenstva ženy a děti. [...] V prvních desetiletích většinou továrny fungovaly podle vzoru derbské továrny na zpracování hedvábí dnem i nocí ve dvou dvanácti- či třinácti- hodinových směnách (s hodinovou přestávkou na jídlo). Děti se účastnily obou směn. Vzhledem k tomu, že jediným volným dnem byla neděle, byly běžné pracovní týdny o více než sedmdesáti hodinách. Aby vyčerpané děti zůstávaly vzhůru a pilně pracovaly, dohlížitelé a dospělí dělníci je bili ře­meny, rukama nebo dokonce dřevěnými tyčemi (ačkoli se vedla intenzivní debata o tom, jak rozšířená tato praxe ve skutečnosti byla). Není asi velkým překvapením, že raní továrníci často nedokázali zapl­nit své továrny dobrovolnými dělníky. Někteří proto sáhli k nedobrovol­ným dělníkům. Chudobince — obydlí vězeňského charakteru a poslední možné útočiště sirotků a nemajetných — začaly být využívány jako zdroj dětských pracovníků. Farnosti je svěřovaly továrníkům do učení a dávaly jim nad nimi plnou pravomoc, přičemž útěk byl trestným činem. V hrab­ství Yorkshire nebylo výjimkou, že sedmdesát či více procent pracovníků továrny představovali chráněnci farností vyslaní k továrníkům do učení.“ [42/43]

„V konečném důsledku byl ale v Engelsových i Taylorových očích nej­významnějším aspektem koncentrace velkého množství osob v továrnách a továrních čtvrtích vznik nového společenského útvaru. „Zavedení strojů vyvolalo v život proletariát ,“ píše Engels. Zrodu proletariátu jakožto kom­paktní společenské vrstvy s vlastním způsobem života a pohledem na svět podle něj výrazně napomohla urbanizace. Historik E. P. Thompson shrnul převládající pohled na věc v Anglii devatenáctého století následovně: „Bez ohledu na jejich příslušné hodnotové systémy se konzervativní, radikální i socialističtí pozorovatelé shodli na stejné rovnici: parní pohon a bavlnář­ský závod = nová dělnická třída.“ Vznik této třídy znamenal pro Engelse a mnoho dalších začátek nové historické epochy.“ [49]

„Marxovo veledílo Kapitál se často tváří jako abstraktní analýza celého systému tvorby, oběhu a reprodukce kapitálu a doprovodných společen­ských procesů. Je-li dnes studován, pak většinou jako univerzální popis a kritika kapitalismu coby ekonomického systému. Přitom Kapitál je kni­hou pevně zakořeněnou v konkrétním čase a místě, v Anglii, ve které hrál prim textilní průmysl. Bavlna je v Kapitálu všudypřítomná. Slyšíme o ní při Marxově vysvětlování klíčových pojmů, jako je nadhodnota, při líčení historického vývoje a zvratů, jako byl třeba přechod od tradiční ruční vý­roby k mechanizované strojní výrobě, v analýze nových třídních vztahů i v Marxově rozhořčení nad vykořisťováním dělníků. […] Není na tom nic abstraktního; Marx prostě jen mluví o každodenních náleži­tostech výroby bavlněné příze, přičemž značnou část použitých informací přejímá od Engelse, který téměř dvacet let pomáhal řídit manchesterskou továrnu na zpracování bavlny, již spoluvlastník jeho rodina. Bavlnářská továrna tedy hrála velmi významnou roli jak v utváření průmyslového ka­pitalismu jako takového, tak i v myšlenkovém systému jeho nejvýznačněj­ších kritiků, kteří ve svém chápání kapitalismu vyhradili výsadní místo spe­cifickému způsobu výroby a konkrétní skupině pracovníků, které chápali jako reprezentativní články budoucího společenského uspořádání, ačkoli ti tou dobou stále ještě představovali jen nepatrný zlomek celkového eko­nomického výkonu a mnohem širší dělnické třídy.“ [52/53]

„Ačkoli luddismus byl a je častým předmětem debat o industrializaci, ve skutečnosti se velkých továren, které začaly rašit na konci osmnáctého století, týkal jen okrajově, pokud vůbec. Pletení punčoch tradičně pro­bíhalo v relativně malých dílnách. Stejně tak zušlechťování vlny se nikdy nepřesunulo do velkých továren. Pouze útoky na tkací stroje se odehrávaly na půdě onoho behemota zvaného továrna. Jednání ludditů většinou vycházelo z konkrétních pocitů křivdy a roz­hořčení souvisejících s konkrétním zaměstnavatelem, než že by bylo vý­razem nějakého abstraktního odporu proti technice. Některé případy roz­bíjení strojů spadaly do tradice, kterou Eric Hobsbawm nazval „kolektivní vyjednávání formou výtržností“ — zničit zaměstnavateli majetek a vy­nutit si tak zvýšení mzdy či jiné ústupky. Mnozí luddité sami obsluhovali nějakou strojní techniku, byť ručně poháněnou, a živobytí většiny z nich záviselo na přízi vyrobené v továrně. Spíše než jako projev nesouhlasu se stroji či továrním systémem je tedy vhodnější chápat luddismus jako jeden z mnoha způsobů protestu proti útrapám dělníků — v továrnách pracujících, soupeřících s nimi nebo bez vztahu k nim —, které šly ruku v ruce s překotnou industrializací první poloviny devatenáctého století. Činy dělníků na sebe braly takovou po­dobu částečně i proto, že jiné způsoby kolektivního jednání nebyly možné nebo nepřinesly žádné ovoce. [...] Dělníci byli z přímé účasti na vládnutí vyloučeni po většinu devate­náctého století. V dobách, kdy se z továrny stávala klíčová společenská instituce, neměly ženy ani muži náležející k dělnické třídě volební právo. Dělníci naléhali, aby parlament sjednal nápravu; navrhovali zákony, sbí­rali podpisy na petice, svědčili před komisemi, vysílali delegace a snažili se lobbovat, ale jejich úsilí přicházelo v naprosté většině případů vniveč. [...] Vláda navíc značně omezila možnosti dělníků sdružovat se a vyvíjet na zaměstnavatele tlak na zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmí­nek. V reakci na zakládání jakýchsi raných forem odborových organizací, k němuž začalo docházet na konci osmnáctého století (v prostředí neto- várních pracovníků), a ze strachu britských vládnoucích elit z jakéhokoli druhu radikalismu či lidových akcí, jehož zdroj lze vystopovat v traumatu z Velké francouzské revoluce, prosadil parlament několik zákonů namí­řených proti sebeorganizaci dělníků, z nichž nejvýznamnějším byl zákon z roku 1800, který zavedl všeobecný zákaz odborů a kolektivního vyjed­návání. Mezi lety 1792 a 1815 postavily britské úřady v průmyslových ob­lastech 155 kasáren.“ [56/57]

„Velká Británie pozdního osmnáctého a raného devatenáctého století bývala často vykreslována jako svobodnější společnost, než jaké fungovaly v kontinentální Evropě. Někteří autoři jako například Landes tvrdili, že to byl dokonce jeden z důvodů, proč se zde průmyslová revoluce uchytila jako první. Avšak z pohledu dělníků, především těch továrních, měla Británie ke svobodné společnosti opravdu daleko. Ve vztahu k nim se v dobách zakládání továren jednalo spíše o autokratický režim. Dělníci neměli právo volit, shromažďovat se, sdružovat se za účelem kolektivního vyjednávání se zaměstnavateli nebo se svobodně vyjadřovat. Bezvýhrad­nou podporu, kterou stát poskytl nastupujícímu továrnímu systému, nejvýstižněji symbolizuje to, že věšel dělníky za to, že napadali nikoli lidi, ale neživé předměty, stroje. Tovární systém se časem začal opěvovat jako vítězství nového druhu svobody, původně však byl odkojen na vážných omezeních svobody těch, na jejichž práci vlastně stál. Systém velkých to­váren dokázal pevně zakořenit mimo jiné díky státním represím.“ [58/59]

Kapitola 2. „Životní světlo“. Novoanglický textilní průmysl a utopické vize

„Jestliže ve Starém světě byly továrny na výrobu bavlny vnímány dysto- picky, v Novém světě byly opakovaně vzývány jako bašty zářné budouc­nosti. Jak se však časem ukázalo, mnoho devíz novoanglického textilního průmyslu, jež mu vysloužily tolik obdivu (idylicky venkovské prostředí, čistá a spořádaná tovární města a přitažlivé mladé dělnice), nemělo del­šího trvání než pár desetiletí. Avšak jiné rysy lowellského výrobního sys­tému, které pozornosti náhodných návštěvníků často unikaly, přetrvaly jako předtucha něčeho, čemu se téměř o sto let později začalo říkat „hro­madná výroba“. Propagací vize továrního města coby morálně povznáše­jící a kulturně osvěcující komunity a vytvořením systému levné, standar­dizované výroby napomohl Lowell k rozšíření myšlenky, že technologicky pokročilý průmysl může zajistit ekonomický i společenský pokrok. Lowell zmírnil obavy z industrializace a zároveň položil rovnítko mezi pokrok a efektivní výrobu spotřebního zboží. Tím učinil z novoanglického tex­tilního průmyslu důležitou kapitolu nejen v dějinách velké továrny, ale i v procesu utváření dnešního světa.“ [64]

„Poněvadž byl k dispozici dostatek vodní energie a uhlí bylo dražší a vzdálenější než v Británii, novoangličtí továrníci nezaváděli v nějakém výraznějším mě­řítku parní pohon dříve než po skončení občanské války, tedy dávno poté, co byl v Anglii již běžný. Výsledkem bylo, že novoanglická tovární města prakticky neznala ona oblaka černého kouře a sazí, tolik typická pro brit­ský průmysl. Když v důsledku růstu Lowellu a plánování výstavby nového továrního města Lawrence hrozilo, že firmám na řece Merrimack dojde vodní energie, továrníci, než aby zavedli parní pohon, raději skoupili po­zemky a vodohospodářská práva v oblasti odtoku vody z jezera Winnipesaukee v New Hampshiru, přibližně sto kilometrů daleko, a do řeky pustili více vody (to značně pobouřilo Ralpha Walda Emersona, který v tomto jednání spatřoval namyšlenost a aroganci). Podnikové uspořádání uplatněné bostonskými textilními investory umožnilo růst, jenž do té doby neměl ve výrobním průmyslu obdoby. V roce 1850 představovaly továrny pod jejich vedením přibližně pětinu produkce spřádání bavlny v celých Spojených státech.“ [76]

„Francis Lowell a jeho partneři se na rolnické dcery jako zdroj pracovní síly zaměřili především z důvodu nedostatku jiných možností. Lowellova skupina se chtěla vyhnout celospolečenské nelibosti, která doprovázela hromadné zaměstnávání dětí, a k provozu jejich tkalcovských stavů bylo tak jako tak zapotřebí síly dospělých osob. Na rozdíl od Británie nebyl ve Spojených státech přebytek urbanizované mužské pracovní síly ani pře­lidněný venkov, z něhož by se daly čerpat. V raných dobách snad mohli být odpovědí otroci. Vskutku, v případě mnohem méně rovinutého tex­tilního průmyslu na Jihu byli odpovědí. Podle jednoho odhadu pracovalo v jižanských bavlnářských a vlnařských továrnách k roku 1860 přes pět tisíc otroků. Nicméně v době, kdy Lowell budoval walthamské továrny, bylo otrokářství na Severu již takřka vymýceno. Továrny walthamsko-lowellského typu tak našly ideální řešení ve formě náboru mladých žen z rurální Nové Anglie. Neprovdané mladistvé a dospívající dívky představovaly dostatečně vzdělanou pracovní sílu, která byla zvyklá fungovat a žít v prostředí tvrdé práce a podřizovat se mužské autoritě, ale zároveň nebyla pro své rodiny natolik stěžejní, že by její odliv vedl k zásadnějším ekonomickým či sociálním útrapám. Navíc ke značné libosti továrníků představovaly tyto ženy nestálou pracovní sílu. Když začaly být nespokojené nebo v továrnách nebylo dost práce, mohly se vrátit ke svým rodinám namísto toho, aby v daném místě zůstá­valy a způsobovaly problémy. Vyloučila se tak všeobecná nespokojenost, chaos a případné nepokoje, k nimž docházelo v Anglii v důsledku vzniku stálého proletariátu.“ [78/79]

„Na konci čtyřicátých let devatenáctého století již do továrních měst přicházelo méně mladých Novoangličanek. Důvodem byla rostoucí nespokojenost s platovými pod­mínkami, pracovní dobou a zvyšující se pracovní zátěží, což se všechno promítlo do stávek probíhajících ve třicátých letech a do hnutí za desetihodinovou pracovní dobu. Mladým ženám se také začaly nabízet jiné alternativy k životu ve venkovských domovech jejich otců. Železnice výrazně usnadnila stěhování do větších měst nebo dále na západ a s roz­vojem veřejného vzdělávání rapidně rostla poptávka po učitelkách, jejichž finanční ohodnocení se zároveň zlepšovalo. Naštěstí pro provozovatele továren se v polovině čtyřicátých let, zrovna když klesal přísun dělnic z venkova, objevil na obzoru nový zdroj pracovní síly v podobě hromadné imigrace z hladomorem stiženého Irska. [...] V roce 1845 bylo pouze sedm procent lowellské tovární pracovní síly irské národnosti. Diskrimi­naci ukončila nouze. Zkraje padesátých let už byla irská přibližně polovina dělnictva v lowellských i dalších textilkách. Roku 1860 bylo přes šedesát procent zaměstnanců továrny firmy Hamilton původně ze zahraničí. Rostoucí počet přistěhovalců s sebou přinesl i další změny. V továr­nách lowellského typu začalo pracovat čím dál více dětí, zejména chlapců, jelikož rodiny k uživení potřebovaly, aby pracovali všichni její členové, čímž došlo k určité vývojové degradaci zpět k systému starých továren podle Slaterova vzoru. Systém dělby práce založené na genderu se také rozpadl, protože imigrantští muži přijímali práci dříve vyhrazenou ženám a pobírali za ni takovou mzdu, kterou by dříve akceptovaly právě jen ženy. Ve firmě Hamilton tvořili roku 1860 muži třicet procent celkového počtu zaměstnanců. Přistěhovalectví celých rodin dále přispělo k úpadku systému uby­toven a firemního paternalismu.“ [93/94]

„Dávno předtím, než lowellské továrny začaly ukončovat svůj provoz, převzaly Spojené státy od Velké Británie pozici největší světové prů­myslové velmoci. V polovině osmdesátých let devatenáctého století již z amerických továren proudilo více zboží než z těch britských. V době první světové války už objem výroby Spojených států překonal produkci Británie, Francie a Německa dohromady. Rapidní růst americké výroby částečně kopíroval růst samotné země, jejíž počet obyvatel se v roce 1890 blížil šedesáti třem milionům oproti britské třiatřicetimilionové, francouz­ské osmatřicetimilionové a německé devětačtyřicetimilionové populaci, což bylo samo o sobě dobrou živnou půdou pro velkoobjemovou výrobu levného standardizovaného zboží pro dom��cí trh. Lowell pomohl uvést do Ameriky průmyslovou revoluci a hrál důle­žitou roli na cestě Spojených států k celosvětové průmyslové dominanci. Zrodil se na pozadí příznivé publicity, jelikož sliboval spojení mechanizo­vané výroby s hodnotami republikanismu a vytvoření oné „Utopie zalo­žené na obchodu“ která měla upevnit pověst Spojených států coby země nových začátků a nekonečných možností bez třídních rozdílů a nerovností Starého světa. [...] Je ironií, že když tyto továrny v roce 1912 naposledy plnily úvodní stránky novin po celé zemi před tím, než definitivně upadly v zapomnění a rozvrat, bylo to přesně kvůli tomu druhu třídního boje, kterým měl být lowellský systém podle svých stoupenců nedotčen.“ [98]

Kapitola 3. „Civilizační pokrok“. Průmyslové výstavy, výroba oceli a cena za prométheovství

„Američané věřili, že stroje otevírají cestu k nové éře bezprecedentní hojnosti, svobody a národní moci. Středobodem všeho byl parní stroj. Re­prezentoval něco jako vzpouru proti bohům: podobně jako Prométheus, který jim ukradl oheň a přinesl jej lidem. Tench Coxe, filadelfský obchod­ník, jenž na konci osmnáctého století úzce spolupracoval s Alexanderem Hamiltonem a byl zastáncem industrializace, dokonce přímo označoval parní stroj výrazem „oheň“. Zázračná síla páry se začala naplno projevovat s příchodem prvních funkčních parníků nedlouho po skončení americké revoluce. John Fitch začal roku 1790 provozovat první parníkovou linku mezi Trentonem a Fila­delfií. Roku 1807 doplul parník Roberta Fultona zvaný Severní řeka, vyba­vený britským parním strojem, proti proudu řeky Hudson z New Yorku do města Albany. O čtyři roky později se jeho loď New Orleans stala prvním par­níkem na řekách Ohio a Mississippi, čímž v tehdejší západní části USA polo­žila základ pro rozvoj obchodu. Obousměrná doprava po řece Mississippi značně napomohla rozšíření balvnářské kultury a spolu s ní i otroctví.“ [101]

„Londýnské a newyorské křišťálové paláce, velkolepé výstavní haly strojní techniky i Eiffelova věž mohly vzniknout díky pokroku na poli železář­ského průmyslu. Pokud první polovina devatenáctého století byla érou bavlny, pak období po roce 1850 bylo érou železa. V době filadelfské svě­tové výstavy největší evropské ani americké závody nevyráběly látky, ale železné a ocelové zboží. Železárny a později ocelárny vystřídaly textilky v pozici symbolů modernity a styčných bodů debaty o povaze společnosti a vysněné podobě budoucnosti. Až do devatenáctého století byla potřeba železa poměrně malá a uží­valo se ho pouze k výrobě specializovaných výrobků. V Evropě i Severní Americe se těžba rudy, její přeměna na železo a výroba hotových výrobků většinou odehrávaly na jednom místě a vše vykonávaly malé skupinky specializovaných řemeslníků. Nicméně v polovině devatenáctého století už tradiční výrobní metody nestačily uspokojovat zvyšující se poptávku po tomto kovu. [...] Nárůst poptávky po železe souvisel především s rozvojem železnice a s ním související potřebou kolejnic.“ [107]

„Zvýšená produkce, integrace a rozšiřující se paleta konečných výrobků žádající si úpravny na výrobu konstrukční oceli, lanek, desek a dalšího zboží hnaly velikost železáren a oceláren do dříve netušených rozměrů. Tovární rodinný komplex Krupp v německém Essenu, v němž byla vyro­bena ocelová děla, která se těšila všeobecné oblibě v Křišťálovém paláci i na dalších výstavách, vyrostl ze sedmdesáti dvou dělníků roku 1848 na dvanáct tisíc dělníků v roce 1873. Francouzský podnik Schneider, jenž v oblasti města Le Creusot provozoval železářské a ocelářské hutě a po­dobně jako Krupp se postupně začal specializovat na zbrojní výrobu, za­městnával v roce 1870 dvanáct tisíc pět set zaměstnanců.“ [111]

„Poptávka po kolejnicích, které byly až do pozdní fáze devatenáctého století motorem ocelářského průmyslu, značně kolísala, což podněcovalo bezohlednou manažerskou kulturu. V letech hospodářského rozmachu byl dostatek zakázek pro všechny, ale v dobách útlumu musely společnosti překotně navyšovat či srážet ceny, aby své továrny udržely v provozu. Ředi­telé opakovaně uzavírali a hned zase porušovali dohody s jinými firmami, aby nastavili určité ceny a rozdělili si trh, a zároveň tlačili na své podřízené, aby snižovali náklady. Jedna z cest se nabízela právě v podobě mechanizace. Druhou cestou bylo snižování mezd a prodlužování pracovní doby. Sni­žování mzdových nákladů ovšem znamenalo konfrontaci s odbory, která se v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století nejednou značně vystupňovala.

Velké společnosti měly v boji se Spojeným sdružením navrch, po­něvadž disponovaly dostatečnými finančními zdroji a několika různými továrnami, což je v případě vleklých konfliktů stavělo do lepší pozice. Dějištěm jedněch z nejvyostřenějších střetů byly hutě v Homesteadu. V roce 1882 tamní vedení továrny (kterou ještě v té době nevlastnil Car­negie) trvalo na tom, že zaměstnanci musejí podepsat závaznou dohodu o tom, že nevstoupí do odborů, jinak přijdou o práci. Několik set kvalifiko­vaných dělníků odmítlo a zahájilo více než dvouměsíční stávku, během níž přečkali i několik střetů se soukromými jednotkami a státními milicemi, načež generální ředitel nakonec kapituloval. O šest let později využil Car­negie čtyřměsíční vykázání stávkujících dělníků z továrního areálu a sou­kromé jednotky Pinkertonovy detektivní agentury k tomu, aby potlačil odborovou organizaci ve své továrně Edgar Thomson, a ze systému tří směn po osmi hodinách přešel na dvousměnný provoz po dvanácti hodi­nách, což znamenalo zdrcující porážku nejen odborářů, ale i pracovních norem, které hájili.“ [118]

„Na Taylorově přístupu bylo zásadní oddělit plánování práce od jejího skutečného provádění, což zpochybnilo samu podstatu odborně kvalifi­kovaného, zkušeného řemeslníka a jeho schopnosti určit, jak daný výro­bek vyrobit, a následně onen úkon sám vykonat. Taylor byl toho názoru, že veškeré plánování má být v rukou vedení, a to speciálního oddělení plánování, což byl koncept do té doby takřka neznámý. Na základě zna­losti strojů a pracovních postupů ve výrobě získaných systematickým pozorováním měli dělníci dostat podrobné instrukce, jak přesně vykoná­vat jednotlivé úkony (většinou v podobě karty s pokyny). Platy měly být založeny na systému úkolové práce, podle něhož měli být dělníci plnící stanovené výrobní kvóty platově lépe ohodnoceni, zatímco ti, kteří nejsou určené normy schopni či ochotni plnit, měli být naopak penalizováni. Zejména pro kvalifikované pracovníky, ale také pro strojníky, kteří měli ve firmách na starosti výrobu konečných produktů a údržbu stroj­ního vybavení, taylorismus představoval ztrátu autonomie a těžkou ránu řemeslnické hrdosti a kromě toho také intenzivnější pracovní nasazení, což vedlo k divokým sporům. [...] Přinejmenším v teoretické rovině tak díky vědeckému managementu či taylorismu již spory o mzdy mezi dělníky a zaměstnavateli neměly být nadále hrou s nulovým součtem, tedy když jeden získá, druhý musí automaticky ztratit. Z tohoto důvodu si mnoho reformistů v období tzv. progresivní éry amerických dějin (která následovala po zmíněném pozlaceném věku) od vědeckého managementu slibovalo, že vymýtí nebo alespoň zmírní třídní boj, který přinesla indu­strializace a velké továrny, aniž by se musela podstatně měnit struktura společnosti.“ [126/127]

„[P]racovní doba byla naprosto zničující: muži si o normálním rodinném životě mohli nechat jen zdát a již v poměrně mladém věku byli na pokraji svých sil. Při směnách dělníci podstupovali fáze extrémně náročné práce v téměř nesnesitelném vedru. Při odpichu Siemens-Martinových pecí dosahoval roztavený kov teploty až 1650 °C. Dělníci museli stát nad obrovskými pán­vemi s ocelovou taveninou a vhazovat do nich těžké pytle kovového šrotu a legujících prvků, které pozměňovaly konečné chemické složení výrobku. Podle svědectví Johna Fitche v jedné válcovně plechu „byly podlahy, na nichž muži stáli, tak rozpálené, že ukápnutá kapka vody by zasyčela jako voda rozlitá na kamnech“. Nosili proto speciální obuv s tlustou dřevěnou podrážkou, aby měli alespoň nějakou ochranu. Dlouhá pracovní doba, ohromná mechanická zařízení, změť proplé­tajících se kolejí a roztavený kov dělaly z práce v ocelárně výjimečně ne­bezpečnou činnost. Za jeden jediný rok, od 1. července 1906 do 30. června 1907, bylo v pensylvánském okresu Allegheny, který zahrnoval Pittsburgh, Homestead, Braddock a další hutní města, zaznamenáno sto devadesát pět úmrtí souvisejících s nehodou při výrobě železa a oceli. Pokud oce­láře v práci nestihla přímo smrt či zmrzačení, mohl si dost dobře odnést „alespoň“ nemoc z povolání: jemný prach, který byl v ovzduší oceláren všu­dypřítomný, devastoval plíce a vytrvalý hluk často vedl ke ztrátě sluchu.“ [128]

„Ocelářský průmysl byl změnami na trhu práce a válečným progresivis- mem federální vlády zvláště zasažen. Imigraci z Evropy blokovaly probíha­jící boje a ocelářské firmy tak již nemohly využívat svůj osvědčený zdroj nekvalifikované pracovní síly. Na jaře 1916 tedy začaly najímat černošské dělníky ze zemědělského Jihu. Avšak brzy nato muže z továren vysál po­vinný odvod do armády a přetrvávající nedostatek pracovních sil povzbu­dil dělníky k uspořádání několika stávek. Zaměstnavatelé mezitím pod silným tlakem ze strany federální vlády zavedli jako standard osmihodi­novou pracovní dobu, třebaže v praxi to většinou znamenalo jen to, že za­městnanci byli za poslední čtyři hodiny dvanáctihodinové směny placeni jedenapůlnásobnou sazbou. […] Konec války však odborům vše ztížil. Společnosti začaly dělníky pro­pouštět a vrátily se k tradičnímu zarytému antiodborářství. Obecně ře­čeno, začaly ignorovat vládní nařízení, která byla stále formálně platná. V pittsburghské oblasti musel Národní výbor svádět urputné boje už jen o to, aby vůbec zůstalo zachováno shromažďovací právo, jelikož představi­telé továrního města sledující zájmy ocelářských firem zakazovali odborář­ské schůze i pouliční shromáždění. K částečnému narušení pevné hradby nedemokratického jednání vedla až hromadná zatýkání a celonárodní me­diální pozornost. Přesto v důsledku nenávisti pociťované ocelářskými děl­níky vůči přísnému firemnímu dohledu nad jejich životy a také díky nové atmosféře vzniklé za války vstoupilo do odborů v rámci kampaně přes sto ti­síc dělníků (podle samotného Národního výboru dokonce čtvrt milionu). Mobilizace dělnictva v ocelářském průmyslu probíhala na pozadí silné celostátní vlny stávek, které byly v poměru k celkové velikosti pracovní síly nejrozsáhlejší v amerických dějinách. […] Národní výbor už neviděl v dané situaci žádnou reálnou alternativu a 22. září 1919 zahájil první celonárodní stávku v historii Spojených států. Na čtvrt milionu dělníků — polovina pracovní síly v celém průmyslovém odvětví — do týdne přestalo pracovat. […] Odpověď výrobních společností byla tvrdá. Pokud to bylo jen trochu možné, udržovaly továrny v symbolickém provozu, třebaže byl neren­tabilní, a přiváděly bělošské stávkokazy ze Severu a černošské stávko­kazy z Jihu. Státní policie, příslušníci úřadů šerifa, soukromé jednotky a členové samozvaných skupin občanské sebeobrany jednající v jejich zájmu zahájili, slovy Fostera, „vládu teroru“. Stávkové hlídky a organizá­toři byli zatýkáni a odváženi z města, jízdní policie napadala stávkující a demonstranty, ba dokonce i jeden pohřební průvod, zakazovala se shro­máždění a do stávkujících se střílelo. Ve městě Gary vyhlásil guvernér stanné právo a město obsadilo tisíc pět set příslušníků americké pravi­delné armády. Během konfliktu zemřel nespočet lidí, v naprosté většině stávkujících či jejich sympatizantů, a stovky dalších byly těžce zraněny.“ [133–135]

Kapitola 4. „Zbožňuji továrny“. Fordismus, dělnictvo a velkotovární romantika

„Henry Ford nebyl průkopníkem ni­čeho menšího než nové politické ekonomie poměrně levného konzum­ního zboží, které zcela změnilo každodenní život lidí, velkokapacitních továren, v nichž se toto zboží vyrábělo, a systému vysokých mezd a přísně nastavené disciplíny vynucované na dělnících. Ještě předtím, než sám Ford zpopularizoval termín „hromadná výroba“, se často mluvilo o „fordismu“ „Fordových metodách“ či „Fordově systému“ což jsou všechno přiléhavé pojmy, které trefně charakterizují v té době nový režim výroby, distribuce a spotřeby, jelikož to byl právě Henry Ford a jeho Ford Motor Company, kdo otevřel novou stránku dějin industrializace a přetavil do praxe to­várny takových rozměrů, jež měly zůstat nepřekonány po téměř dalších sto let.“ [137/138]

„Výrazně rozdílný přístup k sestavování výrobků umožnil provoz za­ložený na průběžnosti, na nepřetržitém proudu. Myšlenka neustálého pohybu materiálu, zatímco pracovníci vykonávají různé operace, vznikla nejprve v průmyslových odvětvích na zpracování tekutých či polotekutých výrobků, především při rafinaci ropy. Následně se začala praktikovat i při mletí obilí, vaření piva a balení potravin do plechovek. Ovšem to odvětví, které mělo podle všeho největší vliv na samotného Forda, bylo zpracovávání masa, při němž „rozebírání“ hospodářských zvířat probíhalo tak, že se jatečně upravená těla čerstvě poražených zvířat zavěsila na do­pravník, jenž je posunoval od jednoho pracovníka ke druhému, z nichž každý provedl příslušný řez nebo odstranil určitou část, dokud že zvířete nezbyly malé oddělené kusy masa, jež se pak případně dále zpracovávaly. […] Nedílnou součástí a základním předpokladem tohoto postupu byla vysoká míra dělby práce. Každý pracovník vykonával jeden nebo nanejvýš něko­lik úkonů na něčem, co se pohybovalo nebo jen dočasně stálo, namísto mnoha úkonů vykonávaných na nehybném předmětu.“ [140/141]

„Dalším krokem byla instalace mechanických zařízení k posouvání dílů z jednoho stanoviště na druhé. Činnost už se tak nemusela provádět ručně a v komplexním výrobním průmyslu se tím naplno uplatnil konti­nuální výrobní proces. V roce 1913 začal Ford ve slévárně experimentovat s dopravníkovým systémem a při sestavování magnet a převodovek také s posuvnými kolejnicemi a stoly. Dělníci tedy jen stáli na místě a díly, které se měly nějak zpracovávat či sestavovat, projížd��ly kolem nich. Před zave­dením nového systému trvalo jednomu dělníkovi dvacet minut, než na stacionárním pracovním stole vyrobil magneto. S tím, co se později začalo nazývat montážní linkou, která celý proces rozdělila na dvacet devět sa­mostatných kroků, trvala čtrnácti dělníkům výroba magneta celkově pět minut, což představovalo čtyřnásobné zvýšení produktivity. […] Auta se kousek po kousku sestrojovala na stacionárních stanovištích roz­vržených do velkého kruhu a díly se na ně přinášely podle toho, jak bylo potřeba. Avšak na rozdíl od práce na jednom autě tak dlouho, dokud ne­bylo hotové, dělníci kruh obcházeli a na každém stanovišti vykonávali jen jeden konkrétní úkon, třeba připevňování rámu na nápravu, zabudování motoru či instalaci volantu. [...] Odtud byl už jen malý krůček (který však představoval historickou revoluci celosvětového významu) k tomu nechat pracovníky stát a v prů­běhu montáže posouvat samotná vozidla. V srpnu 1913 se firemní technici pokusili protahovat rámy podvozků uličkou předpřipravených dílů. Mon­téři se posouvali spolu s vozidlem a díly na ně postupně instalovali. Pak se přešlo k systému stacionárních pracovníků rozmístěných podél trasy vozidla, kteří na jeho šasi, pomalu tažené řetězovým pohonem umístěným pod ním, upevňovali jednotlivé díly. V dubnu 1914 už provoz montážní linky zredukoval dobu konečné montáže auta z dvanácti a půl hodin na devadesát tři minut.“ [143/144]

„Fordovy výrobní postupy však fluktuaci vystřelily do astronomických čísel. Mnoho dělníků extrémně rutinní, jednotvárnou práci a stresující tempo výroby ve Fordu nenávidělo a často z práce odcházeli velmi záhy. Většina prostě jen odešla a už se nevrátila, bez nějaké formální výpovědi. Roku 1913, tedy v roce, kdy byla zavedena montážní linka, byla ve Fordu míra fluktuace neuvěřitelných 370 procent. Aby si toho roku firma udržo­vala pracovní sílu v počtu něco málo pod čtrnácti tisíci, musela v úhrnu najmout přes dvaapadesát tisíc. Situaci ještě zhoršovala špatná docház­ková morálka: každý den do práce nepřišlo deset procent zaměstnanců. Ford se v personální oblasti potýkal i s dalšími problémy. Pracovní síly v Detroitu tvořili stále více přistěhovalečtí dělníci, zejména ti nekvalifi­kovaní. V roce 1914 představovali cizinci z dvaceti dvou různých národ­nostních skupin sedmdesát jedna procent zaměstnanců firmy Ford. V této změti jazyků dělníci často nemohli komunikovat se svým mistrem nebo mezi sebou. Jeden nadřízený pracovník vzpomínal, že „každý mistr se musel naučit, jak se anglicky, německy, polský a italsky řekne „zrychlete“. Etnické napětí občas přerostlo v pěstní výměnu názorů. V lednu 1914 firma vyhodila přes osm set Řeků a Rusů za to, že nepřišli do práce, protože podle pravoslavného kalendáře slavili Vánoce. […] Ford reagoval na problémy s pracovníky novou zaměstnaneckou po­litikou vyššího platu a kratší pracovní doby. Vešla ve známost jako „pětidolarový den“. [...] Technicky vzato se vlastně o zvýšení platu ani nejednalo — byla to možnost, jak si dělníci mohli zajistit něco, čemu se říkalo výplata podílu na zisku, která v konečném důsledku posu­nula jejich denní příjem na pět dolarů. Tuto možnost však neměl automa­ticky každý: ženy ji nedostávaly vůbec (alespoň zpočátku), muži museli být většinou starší jedenadvaceti let a především museli dodržovat určité standardy a pravidla, které nastavila firma a netýkaly se jen chování na pracovišti, ale také mimo něj. Dělníci museli být právoplatně sezdáni se svými partnerkami, „řádně“ se starat o rodinu, udržovat dobré „podmínky v domácnosti“, chovat se hospodárně a udržovat se ve střízlivém stavu a také efektivně vykonávat svou práci. Ford založil „sociologické oddělení“ které mělo mít přehled o tom, zda mají jednotliví dělníci na podíl na zisku nárok, a poskytovat pomoc a poradenství ve věci změny chování těm, již jej neměli. Zda zaměstnanci podmínky programu splňují, zjišťovalo v jejich do­mácnostech padesát vyšetřovatelů, často doprovázených tlumočníky.“ [147–149]

„S přechodem k jednopodlažním továrnám Kahn upustil od používání železobetonu, jelikož jeho schopnost pohlcovat vibrace už byla vlastně nadbytečná. Místo něj začal používat ocelové rámy, díky nimž se stavělo rychleji a případné rozšiřování budov bylo snazší. O to větší plochu stěn tvořilo oproti starším Kahnovým budovám sklo a střechy už většinou ne­měly pilový tvar, ale byly osazeny lucernovým světlíkem, tedy vyvýšeným prvkem vedoucím hřebenem střechy s prosklením do různých stran, který dovnitř přiváděl rozptýlenější denní světlo. Loftové, betonové budovy, které Kahn pomohl zpopularizovat, se i nadále hojně stavěly pro výrobní či skladovací účely. Byly odolné vůči vodě, pevné a dodnes jich můžeme mnoho najít ve starších amerických průmyslových oblastech. V některých případech v nich stále probíhá vý­roba, některé jsou opuštěné, jiné se přestavěly na sklady či kanceláře a z ně­kterých jsou dnes moderní byty. Avšak samotný Kahn se k tomuto stylu už téměř nikdy nevrátil.“ [158]

„Ironií je, že ačkoli se závody River Rouge postupně stavěly pro to, aby se v nich vyrábělo vše, co bylo potřeba k následné výrobě Modelu T, auto samotné již začalo vlastně zastarávat. V polovině dvacátých let už jiné společnosti jako General Motors či Chrysler nabízely technicky pokro­čilejší vozy a širší paletu modelů než Ford, který nadále prodával pouze Model T (i když kromě něj také luxusní auta pod značkou Lincoln). Pro­deje klesaly a roku 1927 už bylo jasné, že je třeba něco zásadního udělat. Ford tedy zničehonic výrobu Modelu T zastavil, ačkoli ještě nebyl dokon­čený návrh jeho nástupce, Modelu A. Továrny Ford na šest měsíců utichly a firma začala vyměňovat patnáct tisíc obráběcích strojů a dvacet pět tisíc dalších přestavovat. Bylo třeba vyrobit nové odlévací formy, přípravky, lisovnice, upínáky, měrky a vytvořit nové montážní sekvence. Šedesát tisíc dočasně propuštěných dělníků firmy Ford mezitím v detroitské oblasti způsobilo sociální krizi — dobročinné humanitární organizace, bezplatná zdravotnická zařízení a dětské azylové domy nestíhaly uspokojovat po­ptávku po svých službách. V plné „kráse“ se tak projevila Achillova pata Fordova systému. Stan­dardizace dovedená do extrému umožnila konkurenci přetáhnout si zá­kazníky sázkou na styl a změnu. [...] Přeorientování výroby z Modelu T na Model A stál firmu Ford Motor Company dvě stě padesát milionů dolarů (v přepočtu na ceny z roku 2017 jsou to tři a půl miliardy dolarů) a ztrátu vedoucího postavení na trhu ve prospěch General Motors. Své stinné stránky měla také verti­kální integrace, jak se ukázalo při zhroucení ekonomiky a propadu odbytu aut jen pár let po představení Modelu A: Fordovi se ořezávaly náklady mnohem obtížněji než jiným velkým výrobcům, kteří většinu dílů naku­povali u externích dodavatelů. V průběhu deseti let po roce 1927 zazna­menala firma Ford kumulativní čistou ztrátu, zatímco společnost General Motors dosáhla po zdanění zisku téměř dvou miliard dolarů.“ [159/160]

„Lidská práce a stroje jsou na Riverových nástěnných malbách za­stoupeny rovnoměrně. Daň, kterou si fordismus vybíral na dělnících, je na jedné z ploch patrná z jejich unavených těl vlekoucích se po visuté lávce cestou domů. Dílo jako celek je však oslavou lidské a strojní síly, moci, kterou si z přírody přivlastnil člověk a zapřáhl ji do postroje obří továrny. Explicitní kritika fordismu je patrná pouze v jednom malém detailu. Jedná se o klobouk jednoho z dělníků, na němž je nápis „Chceme“ což je bezpochyby narážka na odborářské hnutí, které tou dobou v Detroitu na­bíralo na síle a bylo úhlavním nepřítelem firmy. Rivera podle všeho své po­hrdání kapitálem nedokázal zcela zkrotit (to se však netýkalo otce a syna Fordových — jejich společnost na něj evidentně udělala dojem). Ihned po dokončení Detroitského průmyslu se vydal do New Yorku, aby tam vytvořil nástěnnou malbu v čerstvě dokončeném Rockefellerově centru. Poté co z ní odmítl odstranit portrét Lenina a Johna D. Rockefellera ml. se sklen­kou v ruce a ženami okolo něj, ji Rockefelleři nechali zničit.“ [175]

„Vzedmutí amerického dělnického odporu na konci třicátých a během čtyřicátých let proměnilo velké továrny, životy továrních dělníků, jejich rodin, komunit a celého národa. S nástupem sdružování dělníků do odborů se průmyslový systém, který dříve způsoboval tolik utrpení, najednou stal zdrojem nebývale vzestupné sociální mobility, zabezpečení a prosperity. Vpád odborů do světa obřích továren přispěl k rozvoji toho, na co dnes mnoho Američanů vzpomíná jako na zlatou éru sdílené pro­sperity, během níž se dětem dařilo lépe než jejich rodičům a očekávalo se, že jejich dětem se jednou povede ještě lépe než jim. Dělníci se snažili dostat velkoprůmysl na uzdu odborů už dříve, ale jejich snahy byly opakovaně odráženy. Fyzické překážky a finanční zdroje ohromných výrobních podniků pro ně byly zatím vždy příliš velkým soustem. Avšak v polovině třicátých let se situace významně proměnila. Hospodářská krize připravila velké společnosti a jejich tradiční spojence o politickou legitimitu a podporu veřejnosti. Firmy ve finanční tísni rušily plno sociálních programů pro své zaměstnance, zavedených na začátku století. Knespokojenosti dělníků dále přispívalo snižování mezd, zrychlo­vání tempa výroby a dočasné propouštění. Pro nespokojené dělníky, kteh byli tou dobou v důsledku omezení imigrace za první světové války i po ní již méně etnicky a jazykově rozdělení, byly navíc nejrůznější levicové skupiny a spolky zdrojem idejí a vůdců, a to navzdory tomu, že byly re­álně docela malé. A především Nový úděl a jeho ekvivalenty na úrovni jednotlivých států představovaly pro dělníky v jejich snaze organizovat se symbolickou i praktickou oporu.“ [179/180]

Kapitola 5. „Komunismus je sovětská moc plus elektrifikace celé země“. Překotná industrializace Sovětského svazu

„Průmyslové behemoty měly hrát v sovětské snaze o přerod ze země „volských spřežení, velbloudů, biblických oslů a koní“ v „zemi kovu, zemi automobilizace, zemi traktorizace“ zásadní roli. První pětiletka, zahájená roku 1928, byla zaměřena na několik skutečně velkolepých projektů v ob­lasti budování průmyslu a infrastruktury. Zahrnovala například tři velké traktorové závody, velkou automobilku v Nižním Novgorodu, ohromné ocelářské komplexy v Magnitogorsku a Kuzněcku, dněperskou vodní elektrárnu, Turkestánsko-sibiřskou železnici (Turksib) spojující Kazach­stán se západní Sibiří a Volžsko-donský průplav. Vzhledem k nedostatku technických odborníků a průmyslových zdrojů potřebných k návrhu a rea­lizaci takto náročných a gigantických projektů museli Sověti hledat znač­nou pomoc na Západě. Obrátili se zejména na Spojené státy které pro ně představovaly zdroj inženýrů, stavebních a výrobních odborníků a strojů. Sověti také převzali postupy a metody vědeckého managementu a hromad­ného způsobu výroby a v jistých případech dokonce téměř okopírovali některé americké výrobní závody. Jak píše Stephen Kotkin ve svém skvělém díle o dějinách Magnitogorsku, v očích komunistů se „toto závratné země­třesení v podobě sovětské industrializace smrsklo na imperativ postavit co nejvíce továren za co nejkratší dobu, a to vše výhradně pod patronací státu'". Obří továrny se tedy v Sovětském svazu začaly stejně jako ve Spojených státech ztotožňovat s pokrokem, civilizací a moderností.“ [188/189]

„Americké výrobní metody a způsoby řízení práce — čemuž se začalo souhrnně říkat „amerikanismus“ — budily v Evropě ve dvacátém století značný zájem. [...] Po­čátkem dvacátého století již existoval francouzský, německý a ruský pře­klad Taylorových děl. [...] největší dopad měl možná překvapivě v Sovětském svazu. Základy tohoto jevu byly položeny už před revolucí. Průmysl, jenž v Rusku v té době existoval, se obecně vyznačoval vysokou mírou koncen­trace. Bylo zde několik velkých továren, některé z nich patřily zahraničním investorům a na jejich provozu se podíleli odborníci z ciziny, kteří znali nejnovější trendy v oblasti managementu včetně těch, jež byly spojovány s amerikanismem.“ [191]

„Leninovo přimknutí se k vědeckému managementu jej v Sovětském svazu napomohlo legitimizovat coby praxi a ideologii. Jeho zavádění urychlila naléhavost situace. Jedním z prvních míst, kde se systém apliko­val, byly už za občanské války železniční dílny a zbrojovky, jelikož hladký provoz lokomotiv a výroba zbraní byly pro revoluci doslova otázkou ži­vota a smrti. Lidový komisař války Lev Trockij taylorismus přijal s tím, že se prý jednalo o „nemilosrdný“ způsob vykořisťování, ale zároveň o „pro­zíravé vynakládání lidské síly, která je účastna výroby“ a takovou „stránku taylorismu by si měl socialistický šéf osvojit“. V zoufalé snaze o zvýšení výroby zavedli sovětští vůdci jako obecnou praxi systém úkolové práce a zřídili Ústřední institut práce, který měl hledat a prosazovat způsoby zvýšení produktivity práce, jako byly časové a pohybové studie a další po­doby vědeckého řízení práce. Přijetí taylorismu však neprobíhalo bez třenic a zádrhelů. Stejně jako na Západě mnoho dělníků a odborářů se zaváděním přísnějších pracov­ních norem prostřednictvím úkolové práce a tzv. vědeckých metod nesou­hlasilo, a to tím důrazněji, že samotní dělníci byli z podílu na jejich usta­novování a řízení zcela vyloučeni. Navíc existovaly i obecnější a závažnější ideologické námitky týkající se vztahu mezi budováním nového druhu společnosti a používáním kapitalistických postupů. [...] kritici vědeckého managementu chtěli nalézt takové cesty ke zvýšení produktivity, jejichž součástí by nebylo ještě větší vykořisťování dělníků než doposud, a byli proti extrémní dělbě práce, která údajně z „živého člověka“ dělala pouhý „bezhlavý hloupý nástroj“. Přijetí metod, jež dělníci dlouhodobě kritizovali za kapitalismu, by anulovalo jakýkoli význam revoluce. Na druhé straně stáli ti, kteří kapitalistické výrobní postupy vnímali jako pouhopouhé metody, jež lze využít za libovolným účelem, a to včetně tvorby bohatství, které by bylo majetkem všech pod hlavičkou socialismu. [...] dělníci údajně prokládali erupce intenzivní práce fázemi, kdy pracovali málo nebo vůbec (stejným způsobem si na své dělníky stěžovali i ram angličtí a američtí továrníci). Lékem na tento neduh měly být americké pracovní postupy a americký smysl pro rychlost. Argumentu ve prospěch zavádění kapitalistických metod přidal na intelektuální i politické váze Trockij, který horoval pro využití těch nejpokročilejších výrobních tech­nik bez ohledu na jejich původ. Donucovací prvky ve výrobním procesu nezbytné v době přechodu k socialismu, podle něj nabývaly zcela jiného významu, když se k nim přistupovalo ve službách dělnického státu, než když obohacovaly kapitalistický podnik (což byl argument, který u mnoha sovětských odborářů nenašel příliš velké pochopení).“ [193/194]

„Traktor se v Sovětském svazu těšil takřka mytickému významu. Ruskoamerický spisovatel Maurice Hindus, který po své do­movské zemi často cestoval, jej nazval „arbitrem osudu rolníků“ a „niko'; mechanickou stvůrou, ale hrdinným dobyvatelem“. Traktory se téměř nikdy neprodávaly jednotlivým rolníkům a využívaly se jako lákadla a podpora kolektivního hospodaření. Traktorové stanice poskytující technika blízkým kolchozům, se staly klíčovou sovětskou institucí, která nejenže dodávala mechanickou sílu, ale také shromažďovala pro stát obilí a slou­žila jako symbol modernity a bolševické moci. Vzpurným vesnicím by. přístup k traktorům odepřen. V situaci, kdy sovětská vláda vkládala velké finanční zdroje do do­vozu traktorů, si jako investiční prioritu vytyčila domácí produkci. Poté co Henry Ford odmítl její žádost o vybudování ruské továrny na trak­tory, obrátila se na druhou nej atraktivnější osobu, Fordova obl��beného architekta Alberta Kahna. […] Ačkoli však mezi bolševiky a Kahnem panovala ohledně rychlosti vý­stavby víceméně shoda (Sověti chtěli postupovat o něco rychleji), Calder brzy zjistil, že místní reálné podmínky rychlé realizaci skutečně nenahrávají. Moderní stavební a dopravní technika téměř neexistovala — k do­pravě materiálu se používali velbloudi […].“ [204/205]

„Avšak počáteční nesnáze stalingradského traktorového závodu a auto­mobilového závodu v Gorkém musely v kontrastu s výstavbou a spuště­ním provozu hutnického komplexu v Magnitogorsku působit jako ne­vinné laškování. Před revolucí byl ruský železářský a ocelářský průmysl velmi omezený. První pětiletka měla za cíl udělat v kovovýrobě výrazný krok kupředu. Klíčovou roli v tom měla sehrát ohromná integrovaná ocelárna situovaná asi šedesát pět kilometrů východně od pohoří Ural, v blízkosti dvou hor, pod jejichž povrchem se nacházelo tolik železné rudy, že to ovlivňovalo polohu střelky kompasu, což jim propůjčilo jméno Magnetická hora, a město, které zde mělo vyrůst společně s ocelárnami, bylo podle nich pojmenováno Magnitogorsk. Existují názory, že se Stalin o vybudování komplexu osobně zasadil poté, co se dozvěděl o komplexu U. S. Steel v Gary v Indianě. Stejně jako v Gary měly v tomto areálu pro­bíhat všechny fáze výroby ocelových výrobků, včetně zapojení vysokých pecí, Siemens-Martinových pecí, válcoven a dalších hutních provozů, koksovacích pecí i zařízení na výrobu chemikálií z vedlejších produktů koksu. Na rozdíl od Gary byl navíc součástí komplexu vlastní železný důl.“ [217]

„Využívání vězňů k práci však představovalo jen jednu z podob vzájemného proplétání národních bezpečnostních složek a stalinské industrializační kampaně. Jak se v Magnitogorsku protahovaly stavební práce, na­růstaly prodlevy ve výrobě a kupily se další problémy, nkvd se do chod _ podniku zapojovala čím dál víc a začala tvořit jakousi šedou eminencí s větší mocí než samotná tovární správa, místní vláda, a v určitých chvílích dokonce i než místní buňka komunistické strany. Útrapy pramenící 2-. špatného plánování, nekompetentního řízení, nekvalifikovanosti dělníku problémů s dodávkami i logistikou a daň, kterou si na strojích i dělnících vybíraly politicky motivované agitační kampaně, se začínaly stále časté připisovat odchylkám od oficiální stranické linie, záměrnému mařen, plánů a sabotážím a nakonec i komplotům se zapojením zahraničních mocností a domácí opozice, jako bylo třeba tzv. „trockisticko-zinověvovské centrum“ či „polská vojenská organizace“ které údajně v Magnitogorsku působily. Od roku 1936 se veškeré průmyslové nehody stávaly předmětem policejního vyšetřování. Scott k tomu řekl: „Často soudili nesprávné lidi, ale to je v Rusku poměrně nedůležité. Hlavní je, že technici i dělnic si začali vážit lidského života.“ Jestliže začali technici a dělníci na jedné straně lidský život více doceňovat, policie a soudy byly naopak ve svém chování k dělníkům a jejich nadřízeným čím dál přezíravější a praktiky jako zatýkání, výslechy, p: nichž se uplatňovala „fyzická opatření“, vykonstruované důkazy, vazby a popravy se postupně staly běžnou záležitostí.“ [220]

„V důsledku daných podmínek i zamýšleného konceptu měl život v so­větských velkotovárních městech komunitnější ráz než v západních průmy­slových centrech. Zejména v odlehlých místech, jako byl Magnitogorsk, ale třeba také ve Stalingradu, dělníci zpočátku bydleli v kasárnách bez soukro­mých kuchyní a sociálního zařízení (často i bez jakýchkoli vnitřních toalet) a spali pohromadě ve velkých, špatně vytápěných místnostech. Výstavba měst pokulhávala za výstavbou továren. Když v roce 1938 počet obyvatel Magnitogorsku dosáhl téměř čtvrt milionu, polovina obyvatelstva stále ještě žila v kasárnách nebo v jiném dočasném typu ubytování. Projektování ocelářského města se proměnilo ve fiasko. Tým modernistických německy:' architektů pod vedením Ernsta Maye a nejrůznější sovětští úředníci a funkcionáři se neustále dohadovali o koncepci, zatímco reálná výstavba začínala zcela nahodile bez jakéhokoli plánu. První trvalé byty v Magnitogorsku i ve městě při automobilovém závodu v Gorkém měly utopicko-komunitní prvky: malé bytové prostory ve velkých budovách se společnými toaleta,— a koupelnami a stravováním naplánovaným tak, aby se odehrávalo ve veřejných kantýnách nebo aby se případně vařilo v jedné jediné kuchyni pro celou budovu. Nicméně posun směrem k tradičnějším rodinným strukturám, na něž sílil tlak ze všech stran, nakonec vedl k příklonu k modelu, podle něhož kuchyni a toaletu sdílelo „pouze“ několik rodin a ne celý dům.“ [225/226]

„Intenzivní zapojení zahraničních dělníků a odborníků do projektu sovětské industrializace mělo nakonec krátké trvání. Roku 1933 se trend obrátí a ze Sovětského svazu už odjíždělo více cizinců, než kolik jich přijížděl; Za pár let už jich v zemi zůstávala jen hrstka. Do značné míry to byla otázka peněz. Mezinárodní smlouvy s dělníky či firmami většinou stanovovaly platby v dolarech, evropských měnách nebo ve zlatě. Aby ufinancovali nákup strojů a vědomostí ze zahraničí museli Sověti vyvážet obilí, zlato, umělecká díla a suroviny jako dřev; ropu, len a kožešiny. Hodnota tohoto zboží však začala klesat. Celosvětový pokles cen komodit začal na konci dvacátých let, ještě před krachem n: newyorské burze, a Sověty tak nutil zvýšit zahraniční odbyt, aby si zcela nevyčerpali zlaté rezervy a rezervy tvrdé měny. V srpnu 1930 Stalin volal po tom, aby se vývoz obilí více než zdvojnásobil, „jinak riskujeme ztrátu našich nových železářských, ocelářských a strojírenských závodů. [... Musíme vývoz obilí neodkladně a rozhodně posílit“. To v praxi zname­nalo ještě mocnější a surovější odčerpávání obilných zásob z venkova a ná­sledný hladomor po celé zemi. Když se měly rozjet první nové továrny, ve Spojených státech a v za­padni Evropě již zuřila velká hospodářská krize, takže k dispozici bylo dost kvalifikovaných dělníků, kteří přišli o zaměstnání a byli jednoduše ochotni do Sovětského svazu odejít za prací, ne-li přímo z politických sympatií. Zá­roveň však hospodářská krize vedla k dalšímu poklesu cen obilí a surovin, což urychlilo úbytek sovětských devizových rezerv. V polovině roku 1931 začali sovětští představitelé dovoz strojů a využívání zahraničních expertů omezovat. Zvláště silný dopad to mělo na Američany, jelikož firmy z ji­ných zemí nabízely lepší podmínky i úvěrové dohody než američtí partneři. Když roku 1932 vypršela poradenská smlouva Alberta Kahna, Sověti podmínili její prodloužení tím, že firma bude ochotna přijímat platby v ru­blech, které ale nebylo možné směnit za dolary. Kahn se vydal do Moskvy, aby se partnerství pokusil zachránit, ale nakonec jeho společnost stáhla vše­chen svůj personál zpět do USA. Když pak roku 1934 Sověti dokončili nákup dohodnutého počtu vozidel a dílů od firmy Ford, ukončili i tuto smlouvu. Pouze o penězích to ale přece jen nebylo. Nové továrny, které se vysta­věly za obrovskou cenu, měly problém plnit plán výroby, a přehnaná oče­kávání spojovaná se zahraničními stroji, metodami a odborníky tak brzy splaskla a zanechala po sobě ve vztahu k amerikanismu jisté rozčarování. Následky hospodářské krize v západním světě navíc značně ublížily nad­šení ze Spojených států a jejich představitelů a do popředí se znovu dostala tradiční marxistická kritika vnitřních rozporů ochromujících kapitalis­tický pokrok.“ [234/235]

„Industrializační kampaň byla již ve své podstatě založena na co nejdůkladnějším vyždímání prostředků z rolnického stavu, a to až do míry několika hladomorů. Násilná kolektivizace zemědělské vý­roby vyhnala miliony rolníků z jejich domovů a nasměrovala j e do náruče průmyslu. Nejhorší podmínky panovaly během první pětiletky na vesnici, ale reálné mzdy a životní úroveň klesaly i mezi dělníky. Práce v nových továrnách byla tvrdá a všeho byl nedostatek. Avšak z poměrného hlediska vlastně situace až tak strašně nepůsobila. Ubytovací kapacity byly sice přeplněné, ale nedostatek soukromého pro­storu nebyl pro většinu rolníků ani městských dělníků ničím novým. Co naopak bylo pro mnoho lidí nové, byla elektřina, čistá voda z kohoutku a ústřední vytápění. V porovnání s normami raného období industriali­zace v Anglii a Spojených státech byla navíc v Sovětském svazu krátká pracovní doba: na začátku třicátých let většinou sedm hodin denně (bez započítání přestávky na jídlo) a u nebezpečných povolání dokonce jen šest hodin. Ke konci třicátých let už byly materiální životní podmínky dělníků nápadně lepší než dříve. Je nemožné velké továrny vyjmout z kontextu všeho ostatního, co se v Sovětském svazu ve třicátých letech dělo — včetně kolektivizace země­dělství a velkých Stalinových čistek —, a je tudíž obtížné činit jakékoli soudy o efektivitě průmyslového gigantismu coby rozvojové strategie. Alespoň v jednom ohledu je však verdikt podle všeho jednoznačný. Vy­budování hutnického, automobilového a traktorového průmyslu, zejména v podobě továren ležících hluboko v sovětském vnitrozemí, mělo zásadní význam pro konečné vítězství Sovětského svazu ve druhé světové válce. Jedním z důvodů, proč Sověti umístili tolik průmyslových behemotů do oblasti Uralu, byla snaha udržet je co nejdál od dějiště jakékoli případné invaze a mimo dosah nejen pozemních, ale i leteckých útoků. Mnoho klí­čových závodů bylo navrženo tak, aby je bylo možné rychle předělat na zbrojovky.“ [238/239]

Kapitola 6. „Společné industrializační požadavky“. Hromadná výroba za studené války

„Ironií ovšem je, že právě v době, kdy čelní představitelé politického středu, levice i pravice prohlašovali, že průmyslový vývoj vede ke sbližován: mezi západním a východním blokem, se reálná průmyslová praxe obou bloků začínala vzájemně rozcházet. Po celou dobu druhé světové války se v obou (později) znesvářených světech kráčelo vstříc hospodářskému rozvoji, společenskému pokroku a modernitě cestou průmyslového gigantismu, onoho heroického úsilí opěvovaného ve výtvarném uměn: literatuře i politice. Ovšem po válce již americké korporace začaly od stra­tegie nekonečného nafukování průmyslových kapacit upouštět, protože dospěly k názoru, že tovární behemot už dosáhl horní hranice výnosnosti a řiditelnosti. Namísto pokračující koncentrace výroby do průmyslových kolosů ji tak začaly rozptylovat do menších továren rozesetých různě po zemi. Naopak ve východním bloku a dalších částech světa vůdčí politici nadále pěstovali myšlenku, že obří průmyslové projekty jsou efektivní cestou k rychlému hospodářskému růstu a účinným symbolem národní hrdosti a společenského pokroku. Přestože k rozdílnému osudu velkých továren ve Spojených státech, východním bloku, západní Evropě a třetím světě přispívala kombinace mnoha různých faktorů, jedním z těch nejzá­sadnějších byl směr, kterým se v těchto oblastech ubírala organizace práce. Síla třídního pnutí ve Spojených státech vedla k tomu, že dělníci pracu­jící ve velkoprůmyslu se dočkali nebývalých výhod a odměn, což v praxi následně alespoň na určitou dobu uskutečnilo to, čemu se časem začalo říkat „americký sen“. Zároveň to však přispělo k ústupu obří továrny ze slávy. V jiných zemích, kde byla situace na pracovním trhu méně nestabilní a proměnlivá, si průmyslový gigantismus naopak udržel auru nejvhodnější cesty vstříc budoucnosti.“ [244/45]

„Nejmnohostranněji reagovala na nárůst síly odborů ve velkotovárním prostředí firma General Electric. Po stávce roku 1946 jmenovala odborníka v oblasti PR jménem Lemuel R. Boulware viceprezidentem zaměstnanec­kých a komunitních vztahů. Boulware zaujal vůči odborům tvrdý postoj. Při jednáních prezentoval nabídky vedení stylem „ber, nebo nech být“ a zároveň před zaměstnanci a veřejností ve městech, kde sídlily firemní továrny, obhajoval jejich opodstatněnost a rozumnost prostřednictvím různých mediálních kanálů, například placené inzerce v novinách. Kromě vychvalování samotné firmy pracoval Boulware také na šíření osvěty o kla­dech volnotržního kapitalismu, a to opět jak mezi zaměstnanci, tak smě­rem k široké veřejnosti. V rámci této ideologické ofenzívy zaměstnal jako mluvčího Ronalda Reagana. Tyto snahy společnosti General Electric, třebaže byly samy o sobě nebývale silné, byly přitom „pouhou“ součástí plošné kampaně velkých korporací, která byla široce pojatou protireakcí na ideologické a politické důsledky Nového údělu a měla za cíl přetvořit veřejné mínění o hospodářství jako takovém. General Electric a další výrobci elektrotechniky se navíc také zařadili mezi ty, kteří začali výrobu přesouvat z velkých továren do menších zá­vodů v jižanských a hraničních státech, na západním pobřeží, v zeměděl­ské Nové Anglii, na středozápadě, ve středoatlantské oblasti a v Portoriku. Výsledkem bylo samozřejmě výrazné snížení stavů v původních továrnách. […] Za továrním rozdrobováním stálo více důvodů. Konkrétně v případě General Electric byla výstavba geograficky odloučených továren spojena s vnitřní reorganizací společnosti, která vedla k založení samostatných divizí na základě konkrétní produktové nabídky. Mnoho firem také po­kračovalo v trendu započatém už před válkou, a to ve výstavbě továren v blízkosti rostoucích trhů, tedy zejména na jihu a západě USA, k čemuž pomohly pokroky v logistice, komunikaci, ale třeba také v klimatizaci Někdy si přesun výroby vyžádala snaha o její modernizaci. Ve městech jako Detroit zbývalo už jen velmi málo velkých nezastavěných pozemku s dobrou železniční obslužností, která byla pro výrobce velkých a těžkých produktů, jako jsou automobily, nezbytná. Když se tedy výrobce rozhodl nahradit zastaralé vícepatrové továrny jednopodlažními výrobnami s ná­kladními prostorami pro kamiony či parkovištěm pro zaměstnance, jeho zrak se začal často upírat na předměstí, na malá a středně velká města či přímo na venkov, kde byly potřebné rozlehlé pozemky ještě k dispozic: Svou roli sehrály i pobídky jako daňové úlevy, daňově nezatížené dluho­pisy na rozvoj průmyslu či různé rekvalifikační a školicí kurzy, kterých k přilákání severského průmyslu silně využívaly jižanské státy. Pracovní síly jsou v bohaté teoretické literatuře o lokalizaci průmyslové výroby jen zřídkakdy významějším tématem. Někdy se ještě berou v potaz rozdílné mzdové sazby, ale (ne)přítomnost zpupných dělníků a (ne) exi­stence odborů je téměř vždy zcela přehlíženým faktorem. V praxi při­tom byly otázky spojené s pracovní silou často klíčovými podklady pro firemní rozhodování a plánování. Jedna příručka „pro manažery, kteří mají na starosti vyhodnocení možných umístění výrobních kapacit dané firmy" poznamenává upřímně a s naprostou samozřejmostí, že mnohé společ­nosti se řídí „neformálním pravidlem, podle kterého se nikdy nebude roz­šiřovat továrna, v níž už působí odbory“.“ [257/258]

„V polovině šedesátých let se do čela sovětské industrializace znovu postavil automobilový průmysl. Výroba vozidel v Sovětském svazu značně pokulhávala a vyšší investiční prioritou byla armáda a jiná průmyslová od­větví. Někteří komunističtí předáci, zejména Chruščov, navíc oproti sou­kromému vlastnictví automobilů upřednostňovali hromadnou dopravu. V roce 1965 se v zemi vyrobilo jen 617 000 vozidel, povětšinou náklaďáky a autobusy, což bylo proti 9,3 milionům aut proudících z amerických to­váren zanedbatelné číslo. Po odstavení Chruščova od moci se sovětská garnitura jala automobilový průmysl mocně „nakopnout“. Využila k tomu prostředků, kterým se naučila v mládí: v roce 1966 podepsala smlouvu se společností fiat o technické podpoře a vyškolení pracovníků v nove obrovské továrně na hromadnou výrobu obdoby jednoho z aktuálních modelů značky fiat. Jednalo se o nejdůležitější přeshraniční obchodní smlouvu, již Sovětský svaz uzavřel od dob smlouvy s Fordem (kterou ve finančním ohledu překonala). Továrna byla zasazena do Togliatti, nevelkého městečka na Volze, které bylo čerstvě přejmenováno na počest zesnulého italského komunistického vůdce. Přestože hlavním důvodem výběru tohoto místa nebyla ona ital­ská spojitost, obě strany ji patřičně využily a novou továrnu vykreslovaly jako vzorový příklad italsko-sovětského přátelství. Vertikálně integrovaný podnik, jenž disponoval i svou vlastní tavírnou, se nakonec rozkládal na ploše přesahující tisíc akrů. [...] K ubytování dělníků a jejich rodin Sověti vystavěli de facto celé nové město, Avtograd. Podobně jako tomu bývalo ve třicátých letech, se sem kvůli stavbě továrny a města sjeli mladí dělníci z celého Sovětského svazu (tentokrát už se to obešlo bez vězňů). Stejně jako v dalších sovětských továrních městech se zde zakládaly četné kluby, sportovní zařízení, školy, knihovny a jesle. O všechno od místního hokejového klubu až po mu­zeum vojenství se staral velkopodnik. Co bylo na tomto městě neobvyklé, byly rozsáhlé prostory určené pro auta. V zemi, kde bylo vlastnictví auto­mobilu vždycky velmi ojedinělé, to byla novinka.“ [264/265]

„Vzestup a konečné vítězství Solidarity ukázalo představitelům pol­ského režimu — příliš pozdě —, jaké nebezpečí tkví v továrním gigantismu a průmyslově motivovaném územním plánování. Nová Huť měla (mimo jiné) vytvořit převážně z dětí rolníků politizovanou dělnickou třídu. To se nakonec vskutku stalo, avšak ne tak, jak to plánovači zamýšleli. Podle vy­povědí odborářů ze Solidarity sice opravdu mezi pracovníky z Nové Huté vznikla určitá kolektivní hrdost na to, že v této továrně pracují, ovšem ne kvůli její roli v budování socialistického Polska, ale právě naopak kvůli úloze, kterou sehrála v boji proti němu. Jak zjistily společnosti Goodyear, General Motors, Ford, General Electric a mnohé další americké korporace o několik desítek let dříve, velké skupiny pracovníků, kteří pracují, žijí, modlí se, pijí a umírají společně, mohou proměnit i ty největší a nejvý­znamnější továrny z etalonů efektivity ve zbraně v rukou dělnických hnutí.“ [280/281]

„Textilku Misr založila roku 1927 Banka Misr, organizace s otevřeně národoveckým podtónem, která v době, kdy zemi stále ještě okupovala Velká Británie a měla pod kontrolou většinu jejího hospodářství, vznikla za účelem financování firem v držení Egypťanů. Navzdory dlouhé tradici egyptského bavlnářství byla továrna společnosti Misr prvním moderním mechanizovaným závodem na výrobu textilu, který vlastnili muslimští Egypťané. Tento integrovaný závod, v němž probíhalo spřádání, tkaní i barvení, zaměstnával na konci druhé světové války dvacet pět tisíc pra­covníků, což z něj činilo největší průmyslový podnik na Blízkém východě. [...] V roce 1938 se v továrně konala první velká stávka, jejíž organizátoři požadovali vyšší úkolové sazby a zkrácení směn z dvanácti na osm hodin. Na krátkou stávku v roce 1946 navázal o rok později hromadný protestní odchod z pracov ště namířený proti propouštění zaměstnanců a autokratickému způsobu řízení výroby. Za účelem potlačení stávky vjely do továrny tanky a při ná­sledné konfrontaci zemřeli tři dělníci. Když se v roce 1952 chopili moc: armádní důstojníci pod vedením Gamála Násira a svrhli tak egyptské krá­lovství, dělníci v závodu očekávali, že se pracovní podmínky zlepší, ale další stávku přitom opět rozprášila armáda. Ukázkou symbolického i praktického významu společnosti Misr budiž skutečnost, že po Násirově obratu doleva a příklonu k „arabskému socialismu“ v roce i960 byl závod prvním průmyslovým podnikem v zemi, kterv byl znárodněn. Změna vlastnické struktury však neměla na tradiční bojov­nost dělníků vliv. Roku 1975 se účastnili třídenní stávky, jejímž výsledkem bylo výrazné zvýšení mezd všech průmyslových dělníků, jejichž zaměstna­vatelem byl stát. Roku 1986 dělníci stávkovali znovu, což vedlo k dalšímu navýšení mezd, a již o dva roky později se konala další stávka, tentokrát ote­vřeně namířená proti prezidentu Mubarakovi. Na sklonku roku 2006 vláda nedostála svému slibu na výplatu prémií a následná stávka v závodě vyvolala vlnu protestů i v dalších textilkách a předznamenala ještě rozsáhlejší stávku která se konala následujícího roku a vedla k podstatnému zvýšení prémií. Protesty mahallských dělníků v dubnu 2008, které musely potlačit ti­sícovky policistů, měly za následek nejméně tři oběti, pomohly však roz­poutat otevřený boj proti Mubarakovi, jenž nakonec vyústil v jeho svržení v rámci arabského jara roku 2011.“ [285/286]

Kapitola 7. „Foxconn City“. Obří továrny v Číně a ve Vietnamu

„Zakladatel a šéf Foxconnu Terry Gou nejprve i vzhledem k celkově ohromnému počtu zaměstnanců význam sebevražd zlehčoval. Když se však úmrtí a špatný mediální obrázek kupily a hodnota akcií Foxconnu začala klesat, společnost přece jen začala jednat. V červnu 2010 navýšil Foxconn ve svých továrnách v čínském Šen-čenu, kde došlo k většině sebevražd, základní mzdy ze zákonem dané minimální sazby 900 júanů (cca 2 770 Kč) na 1 200 júanů (cca 3700 Kč) a tato sazba se v říjnu zvyšo­vala znovu. Firma dále pro své zaměstnance zavedla poradenské centrum fungující dvacet čtyři hodin denně a ve své největší továrně uspořádala velkolepou oslavu s průvodem, alegorickými vozy, roztleskávačkami, Sp dermanem, akrobaty, ohňostroji a sborovými popěvky jako „Važ si života“ či „Opatrujme se navzájem, abychom společně vybudovali nádhernou budoucnost“. Reakce Foxconnu však měla i svou stinnější stránku. Společnost se totiž pokusila omezit svou právní odpovědnost za případná další úmrtí, a to tím, že po zaměstnancích požadovala, aby podepsali dodatek, v němž bylo uvedeno: Tímto souhlasím s tím, aby v případě zranění či smrti, které nelze jak­koli připsat na vrub společnosti Foxconn (včetně sebevražd a sebepoškozování), byl případ postoupen k příslušnému podnikovému právnímu řízení. Já ani ostatní členové mojí rodiny nebudeme požadovat žádnou kompenzaci nad rámec zákonem stanovených náhrad, aby tak pověst podniku neutrpěla a provoz hladce pokračoval. Rozhořčení dělníků brzy firmu donutilo od tohoto pokusu upustit.“ [288]

„[J]eště před dovršením pětiletky se představitelé komunistické Cíny začali od sovětského modelu částečně odklánět. Nejprve odmítli „řízení továren jednotlivci“ a snažili se dosáhnout širšího zapojení strany a dělníků. Komě toho také začali upouštět od motivačního principu při stanovování mezd. Následně se při předběžném plánování druhé pěti­letky přesunulo těžiště zájmu z velkých a kapitálově náročných projektů na menší a roztroušenější továrny které plánovačům připadaly vzhledem k omezeným finančním možnostem země vhodnější. Druhá pětiletka však nikdy nebyla dokončena, protože v roce 1958 byl zahájen ještě mnohem radikálnější program, tzv. Velký skok vpřed. Jeho cílem bylo urychlit hospodářský růst prostřednictvím masové mobilizace a decentralizovaných inovací. Velký skok vpřed se vyznačoval antibyrokra- tismem a měl velmi radikální podstatu, která se snažila zpřetrhat nejrůz­nější vazby a vykořenit tradiční fungování společnosti. V oblasti průmyslu razila nová politika dvojaký přístup: na jedné straně se nadále podporo­valy kapitálově náročné, velké a moderní továrny a projekty, ale na druhé straně také malé, pracovně náročné a technologicky primitivní formy prů­myslu, které měly využívat místní zdroje. Tento mikroprůmysl měl zužit­kovat nevyužité pracovní kapacity venkovského obyvatelstva a nevyužitý materiál, sloužit zemědělství a také přinášet zdroje do velkoprůmyslu. Zřejmě nejznámějším ztělesněním těchto idejí se stalo oněch několik set tisíc titěrných a primitivních „vysokých“ pecí rozesetých po celé zemi, které dohromady s malými doly, jež je zásobovaly nerosty, v jednu chvíli zaměstnávaly šedesát milionů lidí. V průmyslovém rozvoji obecně vzrostl význam a vliv místních iniciativ a naopak se částečně upozadila důležitost centrálních nařízení. Kromě toho, že experimentovali s velikostí továren, se přívrženci Vel­kého skoku vpřed také snažili smazat hranice mezi podnikovým vedením a dělníky a skoncovat s nerovnoměrným rozdělením moci a privilegií mezi nimi. V květnu 1957 se Ústřední výbor Komunistické strany Číny usnesl, že veškerý řídící, správní a odborný personál zaměstnaný v továrnách se bude muset po část své pracovní doby přímo podílet na výrobních činnos­tech, aby byl neustále v kontaktu s podmínkami, strastmi a názory dělníků. Dělníci měli zároveň dostat více příležitostí k účasti na řízení podniku […]. [S]nahy vybudovat drobný venkovský průmysl a svěřit větší vliv na řízení továren do rukou dělníků odrážely maoistické pře­svědčení o ústředním a nenahraditelném významu všelidové mobilizace pro hospodářský rozvoj a budování socialismu. Avšak Velký skok vpřed i jeho dalekosáhlé experimenty s velikostí průmyslové výroby skončily naprostou katastrofou. Objem výroby některého zboží sice vzrostl, ale vzhledem k jeho vskutku mizerné kvalitě a zbytečnému množství obdob a forem bylo prakticky bezcenné a nepoužitelné. Co bylo však ještě horší, bylo to, že odliv pracovních sil ze zemědělství ve prospěch místního drob­ného průmyslu v kombinaci se zmatky vycházejícími z oslabení principu centrálního plánování a hrubými nepřesnostmi v odhadech nadcházejí­cích sklizní vedlo k obrovskému hladomoru.“ [293/294]

„Když se ukázalo, že prvotní výpravy hongkongských podniků za hra­nice Číny slavily úspěch, a čínský režim začal ještě více uvolňovat restrikce a utrácet horentní sumy na výstavbu infrastruktury ve zvláštních ekono­mických zónách, přihrnula se další vlna investic. Hongkongské firmy začaly do Číny přesouvat složitější výrobní procesy, logistiku, kontrolu jakosti, zajišťování zdrojů i balení zboží. V té době začínaly v pevninské Číně vyrábět také tchajwanské firmy a nedlouho po nich i firmy japonské a korejské. Ty zprvu fungovaly téměř výhradně přes hongkongské nebo macajské zprostředkovatele. Velkou část tchajwanských firem řídili lidé, které s pevninskou Čínou pojily rodinné vazby. Například Terry Gou, šéf Foxconnu, jenž svou první čínskou továrnu vybudoval v Šen-čenu roku 1988, byl charismatický armádní veterán, jehož rodina pocházela ze severostřední Číny. Jeho otec bojoval v řadách Kuomintangu, než roku 1949 uprchl spolu s Čankajškem na Tchaj-wan. Jakmile Spojené státy v roce 2000 navázaly s Čínou stálé a standardní obchodní vztahy a Čína byla hned následují­cího roku přijata do Světové obchodní organizace, začaly do této země přesouvat výrobu konečně i americké firmy.“ [301]

„Na rozdíl od anglických či sovětských rolníka nebyl těm čínským vyvlastněn majetek. Přestože veškerou zemědělskou půdu nadále vlastnil stát, třicetileté pronájmy nad ní propůjčovaly praktic­kou moc jednotlivým rodinám. Dělníci mohli cestovat mezi statkem a továr­nou tam a zpět a také to dělali, jelikož věděli, že se domů měli k čemu vracet. Ve většině případů se vlastně vracet museli, ať chtěli nebo ne, a to vzhledem k čínskému systému registrace domácností chu-kchou, který byl zaveden v padesátých letech. Čínští občané potřebují k životu v ob­lastech mimo svůj domov povolení a dostupnost základních služeb, jako je zdravotní péče či veřejné školství, je pro ně vázána na jejich příslušné chu-kchou. Migrujícím pracovníkům zařizovali dočasná povolení k po­bytu jejich zaměstnavatelé. Ta ovšem vypršela, jakmile o zaměstnání při­šli. Zajistit si povolení k trvalému přepisu bydliště do města bylo přitom prakticky nemožné. Pro první generaci migrujících dělníků tak byla práce v továrně, na městských stavbách či ve službách nevyhnutelně jen pouhá mezihra, která většinou trvala jen několik let, například mezi dokončením či opuštěním školy a založením vlastní rodiny, tedy vlastně velmi podob­ně, jako v případě dřívějších novoanglických dělníků a zejména dělnic.“ [302]

„V případě Applu už kon­centrace výroby překročila to, co by Chandler považoval za hranici absur­dity: každý iPad se montuje v jediné továrně a většina modelů iPhonu v jedné či dvou. Proč jsou tedy tyto továrny tak velké? Zdá se, že odpověď se skrývá v úsporách z rozsahu a konkurenčních výhodách, ne však pro výrobce, nýbrž pro ty subjekty, které jejich výrobky prodávají. Tato skutečnost je dokladem zásadní proměny vztahů mezi těmito dvěma stranami. Až done­dávna se návrh, výroba a propagace spotřebního zboží většinou odehrávaly na půdě jedné jediné firmy. Od sedmdesátých let se však těsné pouto mez: těmito procesy rozvolňuje, a jak tvrdí sociolog Richard P. Appelbaum. jsou to dnes prodejci a značky kdo má v rámci světových dodavatelských řetězců to nejsilnější slovo v určování náležitostí a pravidel výroby, nikoli majitelé a provozovatelé továren. Tovární gigantismus slouží právě zá­jmům prodejců a značek. V dřívějších fázích dějin tovární výroby dosahovali ti nejúspěšnějši výrobci svého dominantního postavení většinou tak, že prodávali své vý­robky pod svými značkami a sami řídili své distribuční sítě. […] Firmy, jejich výrobky a továrny, z nichž pocházely, byly v praktické i symbolické rovině navzájem silně spjaty. Velká hospodářská recese sedmdesátých let a souhrn několika násled­ných událostí tyto těsné vazby narušily. Následkem vyšší mezinárodní konkurence, rostoucích energetických a mzdových nákladů, nepříznivých úvěrových sazeb a vysoké inflace klesaly firmám výdělky a mnoho ame­rických korporací, které se navíc dostávaly pod tlak tzv. corporate raideru, se snažilo snížit své náklady a zbavit se méně výdělečných činností, pro­vozů a podniků. Aby se tedy zeštíhlily, zvýšily svou flexibilitu a prokázaly výrazné snížení výdajů, začaly některé činnosti, které dříve zastávaly samy, zadávat subdodavatelům (čili „outsourcovat“). Zpočátku se většinou jed­nalo o různé podpůrné činnosti a služby, jako bylo třeba zpracování dat nebo komunikační infrastruktura. Časem ale začaly outsourcovat i hlavní činnosti včetně samotné výroby.“ [308/309]

„Asijský průmyslový gigantismus by se neobešel bez státní podpor Čínský režim se v posledních desetiletích drží sovětského a raně maoistického přesvědčení, že velká koncentrace výrobních kapacit představuje i nejrychlejší cestu k pokroku a hospodářskému růstu (tuto politiku praktikuje i Vietnam) a roztroušená maloobjemová výroba už není v centru zájmu. Koncentrace není nutně totéž co obrovité továrny. Čínská vlád: aktivně podporovala vznik rozlehlých seskupení malých a středně velkých výrobců specializovaného zboží; poskytovala velké pozemky k zastavěn: zřizovala průmyslové zóny, budovala infrastrukturu a dopravní sítě a poskytovala daňové úlevy.“ [316]

„Foxconn klade zvláštní důraz na dodržování přesných pravidel a pra­covních pokynů, což hlídá stupňovitá hierarchie manažerů. Jde o jakousi formu hypertaylorismu. Vedoucí týmů — sami špatně placení dělníci — dohlížejí na provoz jednotlivých výrobních linek, na ně dohlíží další patro výše postavených dohlížitelů, na ně další manažeři atd. Dělníci mají zaká­záno při práci mluvit (ačkoli míra vynucování tohoto pravidla se liší případ od případu) nebo se pohybovat po továrně. Na stěnách se skví plakáty a transparenty s hesly a slogany, které občas dávají vzpomenout na Alexeje Gasteva. Na jednom takovém stojí: „Efektivní využití každé minuty, každé sekundy“, jiné jsou o něco hyperboličtější: „Plň plán, jinak zítra nevyjde slunce“ a další nepokrytě straší: „Buď ve své dnešní práci pilný, nebo si budeš zítra pilně hledat práci novou.“ Ve Foxconnu a ostatních čínských továrnách v držení zahraničních fi­rem není ani památky po experimentech s participací dělníků na řízení závodu, které dříve probíhaly ve státních podnicích. Genealogie vnitřní organizace moderních čínských továrních gigantů nevychází z rané ko­munistické Číny, ale ze západních a japonských systémů řízení. Hierarchie je nezpochybnitelná a pravidla a předpisy jsou obsáhlé. Systémy řízení jakosti převzaté z rozvinutých kapitalistických zemí onu vertikálně struk­turovanou organizaci ještě posilují. Práce v montážním závodě spočívající v rychlém opakování souboru pohybů pořád dokola je vyčerpávající, a má dokonce dopad na zdraví dělníků, což dává vzpomenout na rané anglické textilky, jejichž dětští pra­covníci následkem repetitivní práce trpěli fyzickými újmami. V továrně Foxconnu v Ccheng-tu některým dělníkům natékaly z celodenního stání nohy takovým způsobem, že začali mít problém s chůzí. Vše ještě zhoršuje extrémně dlouhá pracovní doba. Přestože čínské zákony stanovují délku klasického pracovního týdne na čtyřicet hodin s maximálními přesčasy v celkové délce devíti hodin, továrny je běžně ignorují a počítají s mno­hem delším pracovním týdnem. Výjimečná není ani šedesátihodinová tý­denní pracovní doba. Ve Foxconnu jsou běžné dvanáctihodinové směny, ale když se blíží termín splnění zakázky, může se tam i v jiných firmách pracovní den ještě prodloužit. Foxconnští dělníci přecházejí z denní na noční směnu jednou měsíčně podobně jako američtí oceláři, kteří střídali směny každé dva týdny. Výsledkem jsou poruchy spánku a dezorientace.“ [319/320]

„Čínská odborná učiliště vyžadují, aby žáci před dokončením školy absolvovali půlroční nebo roční stáž. Foxconn a další firmy tohoto pra­vidla řádně využívají. Spolupracují s místními vládami a školskými orgány a zajišťují si pro své továrny zástupy žáků-stážistů, jakož i učitelů, kteří pak v továrně působí de facto jako mistři. V létě roku 2010 pracovalo ve Fox­connu sto padesát tisíc stážistů, z nichž přes dvacet osm tisíc jich vyrábělo pro Apple v kuanlanské továrně v Šen-čenu. Stážisté většinou pracují na běžných pozicích ve výrobě, které nemají žádnou spojitost s jejich studij­ním oborem. Jedná se tak vlastně o nucenou práci. Studenti sice mohou z továrny odejít, ale dost možná pak nebudou moci řádně ukončit školu. Stážisté pobírají základní nástupní plat a nepožívají žádných výhod, takže jsou ještě levnější než klasičtí zaměstnanci. Přestože nejsou tak nesvo­bodní, jako byli chráněnci z chudobinců, jež anglické farnosti svěřovaly do učení továrníkům v textilním průmyslu, nelze zároveň tyto žáky předsta­vující stále důležitější součást čínské tovární pracovní síly popsat ani jako svobodné pracovníky, kteří k práci přišli na svobodném a otevřeném trhu práce. Jejich situace je spíše taková, že jsou do práce povoláni na základě uspořádání vzahů mezi státem a soukromým sektorem, jež jim nepone­chávají prostor pro skutečně svobodnou volbu.“ [326/327]

Závěr

„Aktuální cyklus průmyslového gigantismu má s jeho předchozími podobami mnoho společného, ale v některých zásadních věcech se také liší. Zaprvé, křivka mezi počátkem rozvoje a počátkem úpadku se zkra­cuje. Pouhých třicet let poté, co Foxconn vystavěl v Šen-čenu svou první továrnu, už se daná oblast nachází za svým zenitem coby centrum velko­výrobního průmyslu, poněvadž firmy včetně samotného Foxconnu se v honbě za levnějšími pozemky a pracovními silami začaly přesouvat do jiných oblastí v Číně i jiných zemích. Zadruhé, většina dělníků pracujících v nových obřích továrnách už nežije v mylné představě stálosti, kterou mohli mít dělníci dřívějších továren, a naopak předpokládá, že většinu života stráví někde jinde, ať už v místě svého původu, či v nějakém jiném, příhodnějším prostředí. Dále, ačkoli se na velké továrny nadále pohlíží jako na prostředek k do­sažení zisku a nástroj hospodářského rozvoje států, je již mnohem méně pravděpodobné než dříve, že by je snad někdo opěvoval nebo je vydával za jakýsi společenský vzor. Kupující výsledného zboží o nich většinou nemá téměř žádnou potuchu a dost pravděpodobně jej od nich dělí stovky kilo­metrů a mnohdy i nějaká ta státní hranice.“ [336]

[slunickoaparaplicko]

Není to tedy úplně volný trh, musíte primárně potěšit algoritmus. Jako problém se to ukázalo například u energetické krize, protože energie tvoří významnou část nákladů, ale my nemůžeme zvedat ceny jako přímí výrobci zboží; kdybychom byli příliš drazí, algoritmy naši nabídku neukážou. Chtě-nechtě nám tak způsobují v cenotvorbě zpoždění. Trvalo nám zhruba rok, než se to do cen propsalo. [...] Necílíme ale na maximalizaci obsazenosti, ani na maximalizaci ceny. Sledujeme ukazatel RevPAN, tedy Revenue per available night, kdy se snažíme, aby nám nabídky v celku vydělaly co nejvíc na noc, kterou máme k obsazení. A někdy to znamená, že radši necháme noc prázdnou, jindy, že máme mít delší pobyt s nižší cenou. Celé to končí tím, že máme průměrnou obsazenost 78 % a ani nedává smysl ji mít vyšší; už takhle ji máme v nejvyšší možné ceně. [...] V praxi ale především cílíme na to, abychom našim dlouhodobým klientům vydělali alespoň o 25 % čistého víc než z dlouhodobého pronájmu. [...] myšlenka, že nejlépe lze vydělat na vysokém počtu postelí na metr, je naprosto mylná. Víc se vyplatí poskytovat kvalitní ubytování pro bohatší klientelu. — z rozhovoru se šéfem sebeironických "Blahobytů"

[slunickoaparaplicko]

Výpisky z četby; Práce [J. Suzman]

Host, Brno, 2021

Úvod. Ekonomický problém „Ačkoli doktrína o ekonomickém problému zarytě předpokládá, že je všem lidem souzeno žít v pekle neukojitelných tužeb a omezených prostředků, lovci a sběrači mívají jen minimum materiálních potřeb a na jejich uspokojení jim stačí sotva pár hodin námahy. Svůj ekonomický život nepodřizují obavám z nedostatku, nýbrž důvěře v hojnost. Po více než 95 procent svých dějin, které trvají už 300 000 let, se druh Homo sapiens živil lovem a sběrem. To skýtá dobrý důvod k hypotéze, že ono pojetí lidské přirozenosti, z nějž vyrůstá problém nedostatku a naše představy o práci, souvisí až s nástupem zemědělství.“ [15]

Část první. Na počátku 1. Žít znamená pracovat

„[V] Kalahari [se] nejprve po troškách a později ve velkém začali objevovat bílí farmáři a koloniální policisté se svými koňmi, puškami, vodními pumpami, ostnatými dráty, do­bytkem a podivnými zákony. Začalo to ve dvacátých letech dvacátého století a postupně si noví příchozí zabrali všechnu půdu pro sebe. Farmáři si rychle uvědomili, že v prostředí tak nepříznivě naklo­něném rozsáhlé zemědělské produkci se obdělávání půdy neobejde bez spousty silných paží. A tak založili přepadové oddíly, aby křovácké „divochy“ pochytali a nahnali do práce. Poslušnost si vynucovali tím, že si jako rukojmí brali křovácké děti a dospělé pravidelně bičovali, aby jim vštípili „pracovní morálku“. Ju/’hoansiové, kteří přišli o svou tradiční půdu, pochopili, že mají-li přežít, musejí se stejně jako Adam a Eva pachtit na poli. Na toto živobytí zůstali Ju/’hoansiové odkázáni po třicet let. roce 1990, kdy Namibie vyhlásila nezávislost na Jihoafrické re­publice, však již farmy dosáhly takové produktivity a technické vy­spělosti, že přestávaly být vázané na lidskou pracovní sílu. Když pak nová vláda nařídila, aby rančeři s domorodými pracovníky jednali jako s řádnými zaměstnanci a zajistili jim náležitou mzdu a uby­tování, spousta farmářů je ze svých pozemků prostě vyhnala. Ran­čeři usoudili, že když investují do techniky a sníží počet nádeníků na minimum, vyhnou se spoustě starostí a ušetří peníze. Mnohým Ju/’hoansmm tak nezbylo než se utábořit kdesi u cesty, načerno se usadit na okraji hererských* vesnic dál na severu nebo se přestěhovat do jedné ze dvou malých přesídleneckých oblastí, kde se nedalo dělat v podstatě nic jiného než sedět a čekat na potravinovou pomoc.“ [27/28]

„Schrödingerova představa, že atomy a molekuly v našich buň­kách — ve formě DNA a RNA — mají mimořádnou schopnost kódovat a předávat instrukce, podnítila celou generaci vědců, aby svou profesní dráhu zasvětili rozkrývání chemických a fyzikálních základů biologie. Ke skupince těchto průkopníků patřil i cambridgeský badatel Francis Crick, který o deset let později spolu se svým kolegou Jamesem Watsonem představil světu charakteristický tvar DNA: dvojitou šroubovici. Skutečnost, že „neuvěřitelně malé skupiny atomů“ tvořících genom dokážou biliony dalších atomů přeuspořádat do podoby vlasů, jater, prstů či očí, uváděla Schrödingera v úžas, neboť se to na první pohled vymyká druhému zákonu termodynamiky. Zatímco všechno ostatní v celém vesmíru jako kdyby tíhlo k chaosu, život se drze zmocňuje materie a s nesmírnou přesností z ní tvaruje závratně složité struktury, schopné získávat volnou energii a samostatně se množit. Schrödinger však chápal, že systematická bravura, s jakou živé organismy nabourávají princip entropie, musí být jen zdánlivá, pro­tože kdyby jejich počínání odporovalo druhému zákonu termodyna­miky, nemohly by vůbec existovat. I život tudíž musí k celkové entro­pii vesmíru nějak přispívat. Schrödinger dospěl k závěru, že se tak děje prostřednictvím tepla, jež živé organismy uvolňují, kdykoli přetaví ukořistěnou energii v práci: vyzářené teplo se rozptyluje po vesmíru, čímž stoupá celková míra entropie. Schrödingerovi přitom neuniklo, že čím je organismus větší a složitější, tím více práce musí na vlastní přežití, růst a rozmnožení vynakládat. Komplexní struktury, jako jsou živé organismy, přispívají tudíž k celkové entropii ve vesmíru leckdy mnohem výrazněji než objekty neživé, jako třeba kameny.“ [37/38]

2. Lenivé ruce a pilné zobáky

„Hnízda snovače žlutého jsou složité konstrukce, na jejichž vznik padne ohromná spousta energie. Stavba jediného hnízda může za­brat až týden. Někteří šikulové to sice zvládnou i za den, ovšem jen za předpokladu, že je poblíž dostatek správného materiálu. Vědci se pokoušeli stanovit, kolik energie musí na stavbu hnízda vyna­ložit blízce příbuzný druh tohoto ptáčka — snovač zahradní, žijící v Kongu. Biologové odhadují, že aby sameček nasbíral více než pět set stébélek trávy a rákosu potřebných ke vzniku jednoho hnízda, musí v průměru nalétat třicet kilometrů. V sedmdesátých letech se snovačům žlutým věnoval dlouhodobý výzkumný projekt, jehož výsledky poprvé naznačily, že za stavitel­skou vášní drobných ptáčků stojí asi více než jen snaha opeřených automatů vykonat genetický program. Studie odhalila, že nedlouho poté, co se samečci snovačů vyklubají, si začínají hrát a experimen­tovat se stavebním materiálem. Metodou pokusu a omylu si tak postupně osvojují pletařské a vazačské dovednosti nezbytné ke stavbě hnízda — úplně stejně, jako když si lidské děti rozvíjejí motorické schopnosti tím, že si hrají a manipulují s různými předměty. Když se badatelům později otevřela možnost analyzovat počínání snovačů pomocí porůznu rozmístěných kamer a ptáky celé měsíce filmovat, ukázalo se, že je to celé ještě o něco složitější. Vědci zjistili, že se snovači ve stavbě hnízd postupně zrychlují a zdokonalují — jako by v ní získávali větší zběhlost — a že si každý sameček pěstuje svůj vlastní stavební styl. Podle vrozeného programu tedy postupovat nemohou.“ [50]

„Výzkum rozmanitých ekosystémů nám tak neustále připomíná, že kromě spolupráce na úrovni jednotlivých druhů, jakou se vyzna­čují například kolonie termitů, existuje i spleť dynamických vztahů na úrovni mezidruhové. Ty většinou nabývají podoby mutualismu (symbiotického vztahu dvou nebo více druhů, který každému z nich přináší prospěch), komenzalismu (symbiotického vztahu, kdy jeden druh těží z jiného, ale nijak mu tím neškodí) nebo parazitismu (kdy jeden druh prospívá na úkor hostitele). Někteří badatelé jdou ještě dál a spekulují o tom, že evoluci druhů nepohání pouze konkurenční boj, ale právě i snaha se tomuto boji vyhnout. Ať už se tato hypotéza prokáže, nebo vyvrátí, není pochyb o tom, že se na Spencerových a Darwinových představách zčásti podepsala skutečnost, že šlo o zámožné a úspěšné muže, kteří žili v samém centru historicky největšího světového impéria. To všechno navíc v době, kdy skoro nikdo nepochyboval, že chod světa určuje nepřetržitá konkurenční soutěž probíhající nejen na úrovni jednot­livců, ale i měst, podniků, ras, kultur, států, říší, impérií, ba dokonce vědeckých teorií. Snad nejpodivnější na vzývání konkurenčního boje coby pri­mární hnací síly našich ekonomik je skutečnost, že přes chvástavé řeči o vlastní drsnosti funguje většina podniků a podnikatelů vlastně dost podobně jako opravdové ekosystémy. Všechny velké organizace například usilují o plynulou interní spolupráci, nikoli nepodobnou chodu termitiště; většina předních podnikatelů se snaží se svými dodavateli a zákazníky navázat oboustranně výhodné vztahy, a dokonce i v zemích, kde se náboženství volného trhu vyznává nejhorlivěji, existuje pestrá škála protimonopolních zá­konů, které mají zabránit nepřiměřené spolupráci v podobě tajných mezifiremních ujednání, tvorby kartelů a jiných forem porušování konkurenční soutěže. […] volného trhu, má pramálo společného s tím, jak dnes většina bio­logů nahlíží na vztahy mezi organismy ve volné přírodě. Stejně tak je zřejmé — jak nám připomíná neúnavný stavitel snovač žlutý —, že ačkoli trajektorii evolučního vývoje veškerých druhů odjakživa usměrňovaly úspěchy a nezdary v obstarávání energie, za spoustou zá­hadných zvířecích znaků a návyků zřejmě nestojí boj o vzácné zdroje, nýbrž právě naopak sezónní přebytek energie.“ [61/62]

3. Nástroje a dovednosti

„Alternativní hypotéza před námi vyvstane, vzdáme-li se před­stavy, že inteligence představuje cosi jednolitého a nediferencova­ného, a přijmeme-li místo toho názor, že jde o soubor rozmanitých kognitivních vlastností, které se alespoň zpočátku vyvíjely s roz­dílnými účely a v reakci na rozdílné selekční tlaky. O schopnosti řešit problémy tak můžeme uvažovat jako o jedné konkrétní formě inteligence, která vznikla v reakci na soubor konkrétních selekčních tlaků. Totéž platí o abstraktním myšlení, o prostorovém uvažo­vání nebo o schopnosti získávat a uplatňovat sociálně předávané informace. Je-li tomu tak, lze tvrdošíjné lpění Homo erectus na tvaru pěst­ních klínů možná vysvětlit tím, že schopnost učit se od druhých představovala zprvu mnohem výhodnější adaptaci než schopnost řešit problémy. Kognitivně pružní živočichové, ke kterým se řadí většina suchozemských savců, kytovci a některé druhy ptáků, se dovedou učit z vlastní zkušenosti. Taková strategie má však zjevný háček: každý jednotlivec si musí všechno osvojit znovu od píky, takže opakuje tytéž chyby jako jeho předci, což jej může stát spoustu energie a třeba i život. [...] Možná nevíme, k čemu příslušníci druhu Homo erectus své pěstní klíny používali, ale oni to bezpochyby věděli. Odkoukali to od ostat­ních, když v mládí sledovali, jak s nimi starší zacházejí. Těžko lze přitom předpokládat, že by si při sledování a napodobování druhých neosvojili i spoustu dalších dovedností.“ [80/81]

„Liebenberg se domnívá, že Homo erectus musel lovit vytrvalostním způsobem a že se tato forma lovu přičinila o náš přechod ke vzpřímené chůzi. Naše tělo se postupně přizpůsobilo běhu na dlouhé vzdálenosti, vyvinula se u nás schopnost regulovat tělesnou teplotu potem a naše mysl se adaptovala na výzvy přinášené četbou stop — nejstaršího druhu písma. Liebenberg má skoro určitě pravdu. Um nezbytný ke složité interpretaci otisků zanechaných v písku svědčí nejen o vyspělé plánovitosti, jakou si dnes spojujeme především s lidmi, ale také o přítom­nosti kognitivních rysů nutných k promyšlenému užívání gramatiky a syntaxe, jakého již nebyla schopna ani Koko. Jinak řečeno: lov se té­měř určitě podílel na selekčních tlacích, které u našich předků podní­tily vznik předpokladů k vývoji složitého jazyka. Nemenší měrou pro­mluvil tento druh lovu do proměn společenského chování a sociální inteligence a přispěl k utužení houževnatosti, trpělivosti a soustře­děného odhodlání, které dodnes charakterizují náš přístup k práci.“ [89/90]

4. Další dary ohně

„[V]e pro­spěch hypotézy, že lidé zkrotili oheň možná už před milionem let, zdaleka nejpřesvědčivěji hovoří skutečnost, že právě tehdy započalo období prudkého a dlouhodobého zvětšování mozku. Jedná se o spo­jitost, na kterou upozornil harvardský evoluční archeolog Richard Wrangham. Mozky australopitéků se ještě před dvěma miliony let bez problémů vešly do rozmezí, v jakém se pohybuje objem tkáně v lebkách současných šimpanzů či goril. Zabíraly tedy něco mezi 400 a 600 krychlovými centimetry. Homo habilis, první oficiální příslušník lidského rodu, nastoupil na scénu někdy před 1,9 milionu let. Průměrná velikost mozku se u něho jen lehce přehoupla přes 600 centimetrů krychlových, takže po této stránce australopitéky příliš nezastínil. Z fosilního záznamu však vysvítá, že jeho mozek fungoval trochu jinak a vykazoval některé znaky, které si u moderních lidí spojujeme s neuroplasticitou a vyššími kognitivními funkcemi, například neobyčejně velkou mozkovou kůru. Nejstarší zkamenělé lebky příslušníků Homo erectus pocházejí z doby před 1,8 milionu let. Oproti zástupcům Homo habilis se mozky těchto lidí nápadně zvětšily, což dává tušit, že někdy v té době do­šlo k čemusi, co výrazně uspíšilo jejich růst. Neotřesitelnou pozici nejchytřejšího primáta si Homo erectus udržel ještě milion let, ačkoli mozek se mu za celou tu dobu zvětšil už jen minimálně. Překotný růst mozku se znovu spustil teprve před 600 000 lety, nejprve s pří­chodem Homo heidelbergensis a posléze s nástupem prvotních Homo sapiens a neandertálců. Mnozí z nich se mohli pochlubit většími mozky, než jakými se většina z nás pyšní dnes. [...] Kdyby gorilám a orangutanům narostl mozek stejně veliký jako ten náš, strava sestávající z planého ovoce, listů a hlíz by zvýšené energetické nároky sama o sobě nepokryla, ani kdyby se jí opice ládovaly, jak je den dlouhý. K něčemu takovému je třeba pokrmů s vyšší nutriční hodnotou. Přechod z Homo habilis na Homo erectus nabízí solidní archeologické důkazy, že přesně takový druh stravy tento vývoj zvýšenou měrou provázel. Přihlédneme-li ke střípkům archeologické evidence q užívání ohně před více než půl milionem let, zdá se pravděpodobné, že za spuštěním druhého vý­znamného období zvětšování mozku stálo tepelné zpracování potravy.“ [96/97]

„Jestliže oheň napomohl tomu, aby se kdysi převážně vegetarián­ským homininům otevřel přístup k nutričním pokladům masa a na­rostl jim větší mozek, potom se na našem dnešním tělesném ustrojení skoro určitě podepsal i v jiných ohledech. Primáti typu šimpanzů nebo goril mívají ve srovnání s lidmi podstatně delší zažívací trakt. Aby ze své vláknité a lupenaté stravy dostali žádoucí živiny, potřebují ve střevech nějaký ten prostor navíc. Jelikož objev ohně umožnil jídlo tepelně zpracovat, a tedy „přednatrávit“, stala se nemalá část této zažívací mašinerie nepotřebná. Kuchyně také přispěla k odlišné stavbě našich obličejů. S možností dopřát si doměkka uvařené maso se vytrácela selekční výhoda silných čelistí, a tak zatímco mozky našim předkům rostly, čelisti se jim zmenšovaly. […] Oheň nejenže zažehl první velkou energetickou revoluci v dějinách našeho druhu, ale také se stal prvním velkým výdobytkem, který nám šetří práci. Gorilí strava neoplývá žádnou velkou nutriční hodnotou, takže nechtějí-li tito strávníci churavět, musejí za den spořádat kvantum jídla odpovídající zhruba patnácti procentům jejich tělesné váhy. Na rvačky, sex či hry už jim tím pádem nezbývá příliš času. Proto také výzkum velkých primátů obnáší hodiny dlouhého pozorování, jak se tato zvířata metodicky cpou nebo pídí za potravou a jak tuto činnost jen zřídkakdy proloží něčím zajímavějším. Víme, že vět­šina velkých primátů stráví sháněním potravy a jejím požíráním osm až deset hodin denně. […] Při návštěvě bufetů typu „sněz, co můžeš“ nám může připadat, že svým opičím bratrancům dokážeme co do žravosti zdatně kon­kurovat. Ve skutečnosti nám však k plnohodnotnému životu stačí denně spořádat pouhá dvě až tři procenta vlastní tělesné váhy (jak tomu alespoň bývá u lovců a sběračů). A nakolik lze soudit podle komunit typu Ju/’hoansiů, skupině ekonomicky aktivních dospě­lých obývajících poměrně nehostinné prostředí stačí odpracovat 15—17 hodin týdně, aby uživili nejen sami sebe, ale i stejný počet závislých, nepracujících osob. To dává denně hodinku dvě práce, tedy jen nevelký zlomek času, který velcí primáti tráví výpravami za potravou nebo který většina z nás věnuje práci.“ [99/100]

„Data z genomických rozborů svědčí o tom, že populace pravě­kých afrických lovců a sběračů se po většinu svých dějin vyznačo­valy překvapivou demografickou stabilitou. A to zase dává tušit, že museli vést velmi udržitelný způsob života. Vlastně by se dalo říci, že je-li měřítkem úspěchu civilizací jejich odolnost vůči času, pak přímí předci jihoafrických Khoisanů představují vůbec nejúspěšnější civilizaci v dějinách lidstva — a to zcela bezkonkurenčně. V Africe obecně panuje mnohem větší genetická diverzita než ve zbytku světa a Khoisanové, třebaže jich dnes zbývá pouhých sto tisíc, mají pest­řejší genetickou skladbu než kterákoli jiná lokální populace na celé planetě. Zčásti za to může krátká výměna genů s odvážnými migranty, kteří se asi před dvěma tisíci lety vydali na pochod z východní Afriky. Ale velkou měrou jde také o důsledek poměrně nízké četnosti hladomorů a dalších katastrof, jež čas od času zdecimovaly populace hrnoucí se posledních šedesát tisíc let do Evropy či dál do světa. Nové objevy z jižní Afriky jsou fascinující, přesto z nich jen těžko získáme bližší představu o tom, jak moc se tehdejší lidé dřeli a co si o práci vůbec mysleli. Přinejmenším nám však dovolují konstatovat, že z hlediska ekonomické praxe, materiální kultury a společenského uspořádání měli tito lidé nemálo společného s příslušníky menších lovecko-sběračských populací, které se — zejména kvůli své izolova­nosti — živily lovem a sběrem ještě po velkou část dvacátého století.“ [123]

Část druhá. Pohostinné prostředí

5. „Společnost prapůvodní hojnosti“

„Už během svého sžívání se s rázovitostí kalaharského života udivil Lee své hostitele tím, jak rychle si zvládl osvojit jejich složitý mlaskavý jazyk. Příslušníci kmene si také cenili jeho štědrosti a přívětivosti, na níž nic nezměnila ani skutečnost, že už Leeho trochu unavovalo, jak jej ostatní každou chvíli zasypávají prosbami o dárečky v po­době potravin nebo tabáku. Nejenže mu proto zdvořile odpovídali na stovky leckdy úmorných otázek, ve kterých si antropologové při podobných příležitostech libují, ale přistoupili i na to, že jim Lee bude dělat společnost při každodenních pochůzkách. Během nich vždy pečlivě sledoval čas a zvážil každičký ždibec potravy, který se Ju/’hoansiům dostal do rukou. Po osmnácti měsících od svého příjezdu do Kalahari si Lee posbí­ral poznámkové bločky, uklidil tábor a vyrazil zpátky do Spojených států. Tam pak své poznatky představil na konferenci s názvem „Člo­věk — lovec“ [...]. Lee svým posluchačům sdělil, že ačkoli jeho výzkum probíhal v období vážného sucha, kdy většina zemědělců na botswanském ven­kově přežívala jen díky nouzové potravinové pomoci, Ju/’hoansiové se bez pomocné ruky zcela obešli a bez problému vyžili jen z lovu a sběru planě rostoucích plodin. Lee uvedl, že každý jedinec z jím sledované skupiny zkonzumoval v průměru 2 140 kilokalorií denně, tedy téměř o deset procent více, než kolik činí doporučený příjem pro osoby daného vzrůstu. Nejpozoruhodnější však byla skutečnost, že k opatření veškeré nezbytné potravy stačilo Ju/’hoansiům vynaložit jen „celkem nevelké úsilí“ — vlastně tak malé, že měli mnohem více „volného času“ než lidé, kteří v průmyslovém světě chodili na plný úvazek do práce. Ačkoli ekonomicky aktivní Ju/’hoansiové živili zároveň děti a starší soukmenovce, Lee spočítal, že na pochůzkách za potravou tráví v průměru sedmnáct hodin týdně a dalších zhruba dvacet hodin věnují doplňkovým povinnostem, jako je příprava jídla, sběr otopu, stavba přístřešků nebo výroba a údržba nástrojů. To nebyla ani polovina doby, kterou tehdy na práci, dojíždění a péči o domácnost vynakládali výdělečně činní Američané.“ [126/127]

„Polanyi tvrdil, že tržní kapitalismus představuje kulturní fenomén zrozený teprve v okamžiku, kdy různé prvopočáteční, so­ciálně ukotvené ekonomické systémy, opřené zejména o příbuzenské vazby, velkorysost a reciproční dary, nahradil moderní národní stát. Substantivisté proto razili názor, že ekonomická racionalita, poklá­daná formalisty za součást lidské přirozenosti, je pouze vedlejším produktem tržního kapitalismu, a proto bychom k výkladům ohledně toho, jak jiné společnosti pracují, směňují nebo rozdělují hodnotu, měli přistupovat s mnohem větší interpretační otevřeností.

Složité nuance této debaty zaměstnávaly také mysl Marshalla Sahlinse, jenž patřil k účastníkům konference „Člověk — lovec“ a zároveň mu nebyly cizí ani širší socioekonomické otázky, které si tou dobou kladla vzkvétající poválečná Amerika. Podobně jako Claude Lévi-Strauss měl sice určité zkušenosti s prací v terénu, ale raději než s úplavicí a masařkami se potýkal s teoretickými úvahami. Sahlins, jehož provázela pověst člověka právě tak neskromného jako nadaného11 a který si proti svým opálenějším kolegům dokázal o něco plastičtěji spojovat širší souvislosti, vyslovil názor, že lovci a sběrači, jako například Ju/’hoansiové, představují „společnost prapůvodní hojnosti“. Zjištění, že se lovci a sběrači typu Ju/’hoansiů nepotýkají s hmotnou nouzí a věčným odříkáním, Sahlinse neudivilo. [...] Sahlinse však nejvíce nezaujalo to, kolik volna se těmto lidem dostává ve srovnání s vystresovanými nádeníky zemědělského a továrního průmyslu, nýbrž „umírněnost jejich materiálních potřeb“. Pakliže se lovci a sběrači těší tak nápadně velkému množství volna, je to tím — konstatoval Sahlins —, že se starají pouze o uspokojení svých základních hmot­ných potřeb a neupadají do vleku plejády dalších tužeb. […] Sahlins dospěl k závěru, že v mnoha lovecko-sběračských spo­lečenstvích, a snad i po většinu lidských dějin, neměl nedostatek na podobu ekonomického života prakticky žádný vliv. Odvěký boj našeho druhu s „fundamentálním ekonomickým problémem“ — alespoň v tom smyslu, jak jej popsali klasičtí ekonomové — tedy vůbec tak odvěký není.“ [127–129]

6. Duchové lesa

„[N]ezájem o hromadění nadbytků a ukládání potravin máme velmi dobře doložený takřka u všech menších lovecko sběra­čských společenství z mírného a tropického podnebného pásu. Když zrovna uzrálo to či ono plané ovoce nebo zelenina, sběrači si nikdy nenatrhali více, než kolik mohli zkonzumovat za jediný den, a cokoli by v nejbližší době nevyužili, nechávali s radostí svému osudu. Zemědělským komunitám, které s lovci a sběrači přicházely pra­videlně do styku, nešlo takové počínání na rozum. Právě tak vyvádělo později z míry koloniální a vládní úředníky či rozvojové pracovníky. Pěstování a ukládání potravin představovalo v jejich očích cosi, čím se lidé odlišují od ostatních zvířat. Nechápali, proč se lovci a sběrači nechopí příležitosti a nedají si v dobách dočasného přebytku trochu práce, aby se zabezpečili na později. S vysvětlením přišel začátkem osmdesátých let antropolog, který předešlých dvacet let pobýval a pracoval u další z tehdejších lovecko-sběračských populací: u Hadzů z okolí jezera Eyasi, leží­cího na náhorní plošině Serengeti ve Východoafrické příkopové propadlině.“ [134]

„Hospodářský systém Hadzů označil Woodburn za „ekonomiku okamžitých výnosů“, již pojal jako protipól „ekonomiky s výnosy opožděnými“, která charakterizuje hlavně průmyslová a zemědělská společenství. V ekonomice s opožděnými výnosy — jak podotkl — bývá práce motivována především ziskem do budoucna. V tomto ohledu se Ju/’hoansiové, Bambutiové a další podobné skupiny ne­lišily pouze od společností zemědělských a průmyslových, ale také od větších a komplexnějších společností lovců a sběračů, jaké známe například ze severozápadního amerického pobřeží, tedy z oblastí bohatých na výskyt lososů. Proč některé společnosti přešly od systému okamžitých výnosů k výnosům opožděným a jak se tento přechod podepsal na našem pojetí práce, to Woodburna nijak zvlášť nezajímalo. Zaujala jej spíše okolnost, že společenství soustředěná na okamžité výnosy zároveň opovrhují společenskou hierarchizací. Nemají žádné náčelníky, vůdce ani jiné autoritativní představitele a nestrpí mezi sebou žádné větší majetkové rozdíly. To Woodburna dovedlo k závěru, že lovecko- -sběračské pojetí práce nevyvěralo pouze z víry v pohostinnost okol­ního prostředí, ale opíralo se též o sociální normy a zvyklosti, které zajišťovaly rovnoměrnou distribuci potravy a materiálních zdrojů. Tedy o opatření namířená proti tomu, aby si kdokoli přivlastnil více než ostatní.“ [136/137]

„Nicolas Peterson — antropolog, který v osmdesátých letech pobý­val na severu Austrálie mezi lovci a sběrači z austrálského kmene Yolngu — proslul mimo jiné tím, že redistribuční praktiky tohoto lidu popsal jako „dělbu na požádání“. Od té doby se tento termín ujal a zobecněl. Dnes jej používáme k popisu veškerých společností, kde se dělba statků neodvíjí od toho, co kdo nabídne, nýbrž od toho, oč je kdo požádán. Je celkem možné, že z hlediska přerozdělování předmětů a surovin hraje tento princip ústřední roli pouze v lovecko- -sběračských společnostech, ale to ještě neznamená, že by se jinde nevyskytoval. Za určitých situací slouží jako významný redistribuční mechanismus i v dalších společnostech. [...] Když jsem se Ju/’hoansiů otázal, zda by se dělba na požádání dala pokládat za určitý druh „zlodějiny“, upřímně se zhrozili. Ke zlo­dějině mohlo z jejich pohledu dojít jedině za situace, kdy by si někdo něco přivlastnil bez požádání. Zároveň mi připomněli, že v dobách, kdy se ještě mohli volně toulat za potravou, nedávalo vzájemné okrádání ani smysl. Kdo něco chtěl, prostě si o to řekl.“ [138/139]

„Množství času a umu obětovaného na tvorbu korálků z mamutoviny a dalších artefaktů nicméně nasvědčuje tomu, že tito lidé, podobně jako obyvatelé amerického severozápadu, uzpůsobovali každoroční cyklus práce aktuálním ročním dobám a že během zimních měsíců soustředili energii hlavně na počiny uměleckého charakteru, které se daly provádět v krytých prostorách. Nutnost přizpůsobovat práci prudkému střídání ročních dob a tvořit si občasné zásoby potravin znamenala pro evropské a asijské lovecko-sběračské populace důležitý krok k navázání plánovitějšího vztahu k práci, při němž se muselo hledět více do budoucna. Kvůli tomu se u nich vyvinul odlišný přístup ke vzácným zdrojům, který se v některých ohledech začal podobat principům, jimiž se řídí náš dnešní ekonomický život. I přes nezbytnost většího plánování si však tito lidé v zásadě podrželi víru v pohostinnost svého prostředí, byť šlo už pouze o pohostinnost sezónní. První osudový krok k samo­statné produkci potravin — která nám vydláždila cestu k rostoucí posedlosti prací a čím dál větší spotřebě energie — tak byl učiněn teprve před 18 000 lety, tedy paradoxně až v okamžiku, kdy se planeta začala znovu oteplovat.“ [152]

Část třetí. Lopota na polích 7. Skok přes okraj

„[N]ěkteré z jevů, které Childe pokládal za důsledek nástupu zemědělství — například zakládání trvalých osad —, ve skutečnosti naopak přispěly k jeho zrodu. V jednom měl Gordon Childe přesto naprostou pravdu: v širším dějinném smyslu měl přechod k zemědělství natolik zásadní dopad, že se s ním žádná předchozí ani pozdější událost nemůže měřit. Childe jeho význam vlastně spíše ještě podcenil. K výraznému nárůstu energie, kterou lidé mohli využívat a zapojit do práce, sice přispěly i jiné techno­logické inovace — od zkrocení ohně až po vynález spalovacího motoru —, ale zemědělská revoluce nejenže umožnila rychlé roz­růstání lidské populace, ale také od základu změnila způsob, jakým se lidé vztahovali k okolnímu světu: jak uvažovali o svém postavení v řádu věcí a o svém poměru k bohům, půdě, životnímu prostředí k sobě navzájem.“ [159]

„Před více než deseti tisíci lety započalo pět tisíc let dlouhé ob­dobí, během něhož se nejméně v jedenácti různých zeměpisných oblastech rozesetých po Asii, Africe, Oceánii a Severní i Jižní Americe pustila řada populací nezávisle na sobě do pěstování těch či oněch plodin a do chovu rozmanitých domestikovaných zvířat. Proč a jak mohlo k něčemu takovému dojít prakticky souběžně, zůstává tak trochu tajemstvím. Třeba šlo jen o podivuhodnou náhodu. Mnohem spíše to však vypadá, že za tímto zdánlivě nepravděpodobným soubě­hem okolností stál řetězec klimatických, ekologických, kulturních, demografických a snad i evolučních příčin.“ [161]

„Souběžně s ústupem ledovců došlo totiž k drobné, ale významné změně ve složení atmosférických plynů, díky níž se obilovinám, jako třeba pšenici, otevřel prostor k šíření na úkor některých jiných bylin. Neorganický uhlík obsažený v oxidu uhličitém si rostliny přetvá­řejí v uhlík organicky vázaný ve svých živých buňkách, ale ne všechny to činí stejně. Některé z nich, například pšenice, fazole, ječmen, rýže a žito, k tomu využívají enzym známý jako rubisco. Ten odchytává volně proudící molekuly oxidu uhličitého a ty pak metabolicky pře­měňuje v organické sloučeniny. Jenže lapání oxidu uhličitého rubiscu příliš nejde, a tak se tu a tam stane, že místo něj uchvátí kyslík. Tento jev se nazývá fotorespirace a z pohledu rostliny jde o draze vykoupený omyl. Energie a živiny nezbytné k produkci rubisca tím vlastně při­jdou vniveč a rostlina promeškává příležitost k růstu. Jak často se tak děje, záleží do značné míry na tom, jaký je v ovzduší poměr mezi kyslíkem a oxidem uhličitým. Rostliny využívající rubisco (příro­dovědci jim říkají rostliny C3) proto velmi citlivě reagují na výkyvy atmosférického oxidu uhličitého: když jeho objem stoupá, mohou se více oddávat fotosyntéze a méně fotorespiraci. Mnohem metodičtěji naproti tomu zpracovávají oxid uhličitý takzvané rostliny C4, které představují téměř čtvrtinu veškeré flóry a spadá mezi ně například cukrová třtina nebo proso. Mechanismy, které se u těchto druhů vyvinuly, pomohly plýtvání energie na fotorespiraci účinně omezit. Nevelký nárůst oxidu uhličitého v ovzduší proto těmto rostlinám nijak zásadně nevadí, a když dojde k jeho poklesu, získávají nad rostlinami C3 naopak výhodu. Z rozboru vzorků grónského ledového příkrovu vyplynulo, že objem oxidu uhličitého v atmosféře na sklonku posledního glaciálu prudce vzrostl. Fotosyntéza rostlin C3 se díky tomu uspíšila o 25—50 procent, což těmto druhům umožnilo růst rychleji a čer­pat z půdy více živin než rostlinám C4. Zároveň se tím do půdy dostávalo více dusíku, což rostlinám C3 hrálo dál do karet. Některé z nich — zejména rozmanité obiloviny, luštěniny a ovocné stromy, mezi nimiž nechyběla pšenice, ječmen, čočka, mandle či pistácie — tak s oteplováním Blízkého východu zažívaly zlaté časy, zatímco množství jiných rostlin, adaptovaných spíše na chladnější podmínky, naopak skomíralo. Některé dříve využívané plodiny začaly v důsledku toho mizet, kdežto jiné se zase šířily čím dál více. Místní obyvatelé se tak volky nevolky ocitali připoutáni k mnohem menšímu spektru rostlin, které se zato vyznačovaly mnohem větší výnosností.“ [167/168]

8. Hodokvasy a hladomory

„V některých z těchto regionů však původní obiloviny moc velkou výnosností ani výživností neoplývaly, což znesnadňovalo tvorbu energetických přebytků, které by umožnily výstavbu a fungování velkých měst či centralizovaných států. V mnoha hortikulturních společnostech Oceánie, východní Asie a Jižní i Severní Ameriky, které domestikovaly poměrně nevýnosné plodiny a energetický příjem lovců a sběračů překonaly jen vzácně, se proto zemědělství nikdy plně neujalo a tamní lidé setrvali u života v relativně malých, rozptýlených a neusazených skupinkách. Oproti společnostem odkázaným větší či menší měrou na polní hospodaření si tyto kultury zato uchovaly mnohem více Volna. Proto si také evropští mořeplavci, jako byli účastníci velkých výprav kapitána Cooka, připadali na melanéských ostrovech jako v nějakém ráji, kde se lidé kromě občasného rybaření a trhání ovoce oddávají celý den jenom lenošení.“ [193]

9. Čas jsou peníze

„Lovci a sběrači žili takřka výhradně současností nebo bezprostřední budoucností. Na výpravu za potravou vyráželi, když měli hlad, a do nového tábora se stěhovali, když v okolí vyschla voda nebo když zdroje potravy v rozumně dostupném okruhu potřebovaly nějaký čas na obnovu. O vzdálené budoucnosti uvažovali, jenom když se pokoušeli představit si, jak bude v dospělosti vypadat nějaké dítě, jakými neduhy budou na stará kolena trpět nebo kdo z jejich vrstev­níků se dožije nejvyššího věku. Jelikož měli jen několik málo potřeb, které dovedli lehce uspokojit, a žili ve společenstvích, kde se honba za lepším postavením setkávala s výsměchem, nenechali se vláčet přemrštěnými ambicemi. Nespatřovali též žádný velký rozdíl mezi tím, jak se žije jim a jak se žilo jejich předkům, a domnívali se, že jejich svět je víceméně pořád stejný. […] Samopěstitelům zato nezbývá než žít neustále jak minulostí, tak i současností a budoucností. Prakticky každý jejich krok je veden snahou dosáhnout nějakého budoucího cíle nebo předejít na základě minulých zkušeností nějakému budoucímu riziku. Rolník musí odstranit z půdy kamení, zorat, vyhloubit zavlažovači strouhy, zasít, vyplít a zahrnout úrodu patřičnou péčí, aby si na konci sezóny — půjde-li všechno hladce — zajistil sklizeň postačující alespoň na přečkání dalšího sezonního cyklu a na to, aby měl dostatek osiva na příští setbu.“ [206/207]

„Jak podotkl antropolog David Graeber, ze Smithova podobenství o podnikavých divoších se stal „mytický popis počátku našich eko­nomických vztahů“, jejž nekriticky přejaly skoro všechny základní akademické příručky. Potíž je v tom, že tato teze nemá oporu ve fak­tech. Caroline Humphreyová, profesorka antropologie na Cambridgi, podnikla vyčerpávající rešerše etnografické a historické literatury, aby se dobrala zmínek o společnostech, kde se Smithem popisovaný směnný obchod praktikoval. Nakonec to vzdala s konstatováním, že „ekonomika naturální směny zkrátka a dobře nikde zdokumen­tována není, natož aby se jí dal přičítat původ peněz, [a že] veškeré dostupné etnografické materiály nasvědčují tomu, že nic takového nikdy neexistovalo“. Šestice národů tvořících Irokézský svaz, o němž pojednal Fran­klin (a který podle všeobecného mínění posloužil Smithovi za před­lohu „divošských“ podnikatelů), se vyznačovala jasnou dělbou práce na základě pohlaví, věku a osobních sklonů. Jednotlivci se specializo­vali na činnosti, jako bylo pěstování, sklízení a zpracování kukuřice, fazolí či tykví; lov a kladení pastí; tkaní; stavba domů; a výroba nástrojů. Plody svého úsilí si však mezi sebou nevyměňovali. Místo toho se většina zdrojů shromažďovala v ohromných dlouhých do­mech, kde byly k dispozici celé komunitě, přičemž o jejich rozdělení rozhodovaly ženské rady. K propracovaným rituálním výměnám sice i přesto docházelo, ty však Smithovým představám o volné naturální směně vůbec neodpovídaly. A rozhodně se nedalo hovořit o záro­dečném užívání měny, které podle Smithe mělo z dělby práce lo­gicky vyplynout. Směna se totiž točila převážně kolem symbolických předmětů a sloužila hlavně k vypořádání morálních dluhů, jimiž byl ohrožen mír — například za situace, kdy mladík z jednoho kmene zabil v potyčce mladíka z kmene jiného.

Jakmile dojde na ošidné otázky zpochybňující základní ekonomická východiska, ekonomové jako by si často zakrývali uši. Ani oni však již nemohou strkat hlavu do písku před zdrcující evidencí, která dokládá, že ačkoli měna slouží primárně jako „nositel hodnoty“ a prostředek směny, nevděčí za svůj původ směnnému obchodu, nýbrž dluhovým a úvěrovým dohodám vzešlým z prostředí země­dělců. Ti totiž museli ve skutečnosti čekat, až jim půda „zaplatí“ za práci, kterou do ní vložili a na níž závisel i osud lidí odkázaných na přebytky.“ [214/215]

„Shrneme-li si to: lovci a sběrači, kteří se opírali o ekonomiku oka­mžitých výnosů, chápali mezilidské vztahy jako nadstavbu svého vztahu k prostředí, které se s nimi dělilo o potravu. Zemědělci, kteří se opí­rali o ekonomiku opožděných výnosů, chápali zase mezilidské vztahy jako nadstavbu svého vztahu k půdě, která po nich vyžadovala práci.“ [216]

10. První stroje

„Své hnutí pojmenovali luddité na počest Neda Ludda, horko­krevného tovaryše z továrny na bavlnu, který roku 1779 popadl podle legendy kladivo a roztloukl v záchvatu vzteku dva pletací stroje. [...] Dnes nám luddismus splývá s technofobií, ale sami luddité o sobě takto nesmýšleli. Jejich hnutí si kladlo dva cíle. Zaprvé chtěli ochránit živobytí a životní styl školených řemeslníků, kteří už ne­dokázali konkurovat důmyslným strojům, a zadruhé se domáhali zlepšení neutěšených podmínek v továrnách, kde muselo neustále pracovat čím dál více lidí. V prvním bodě jednoznačně ztroskotali, ale v tom druhém zanechali dlouhodobý odkaz. Netrvalo dlouho a z popela luddismu povstalo dělnické hnutí, které další dvě staletí výrazně promlouvalo do politického života nejen v západní Evropě.“ [222]

„Zoufalé odhodlání zajistit římským občanům neustálé rozptýlení nám stejně jako vznik collegií skýtá připomínku, že po příklonu k ze­mědělství nastal v historii práce další významný předěl: čím dál více lidí se nyní soustředilo ve městech, kde práce většiny obyvatel poprvé v dějinách nebyla spjatá s obstaráváním energie k holému přežití.“ [240]

Část čtvrtá. Tvorové měst 11. Zářivá světla

„Starodávná města vznikala vždy jen tam, kde se z energetických přebytků vyprodukovaných zemědělci dala trvale uživit početná populace osob, které nemusely pracovat na polích. Kde o takovou energii nebyla nouze, tam s ní lidé začali nakládat podobně jako snovači žlutí: nejprve si stavěli monolitické monumenty typu Göbekli Tepe nebo Stonehenge a později vlastní obce a města. První asijská, blízkovýchodní a americká města byla právě tak ukázkou vynalézavosti místních obyvatel jako hříčkou zeměpisných faktorů. Obyvatelé dnešní Papuy Nové Guineje začali například s pol­ním hospodařením experimentovat někdy před 10 000—11 000 lety, tedy ve stejné době jako obyvatelé dnešní Číny. Jenže zatímco čín­ští rolníci měli to štěstí, že domestikovali vysoce výnosnou rýži a proso, díky čemuž mohli ze svých přebytků již někdy před čtyřmi tisíci lety dotovat nástup prvních imperiálních městských dynastií, rolníci z Papuy Nové Guineje to nikdy nedotáhli dál než k zakládání větších vesnic. Kromě chovu prasat byli totiž odkázáni na kultivaci kolokázie a smldince, z nichž je čekaly mnohem menší energetické zisky. Opravdová města či sídla, která by se jim blížila, mohla na Papui Nové Guineji vzniknout vlastně až poté, co sem za kolonialismu byly dovezeny vysoce výnosné plodiny typu rýže. Podobné příčiny zbrzdily vývoj ve Střední Americe. K přebytkům nezbytným pro fungování velkých měst se tamní obyvatelé dopracovali až před necelým tisí­cem let, kdy po tisících generací umělé selekce konečně vyšlechtili kukuřici, která dosahovala podobných výnosů jako dnes. Kromě štěstí či smůly na původní druhy vstupovaly do hry ještě dvě další důležité geografické proměnné, a sice podnebí a poloha. Není náhoda, že se veškerá první města na Blízkém východě, v jiho­východní Asii a na indickém subkontinentu vyznačovala klimatem, jež skvěle nahrávalo pěstování obilí, a zároveň byla situována v nivách rozsáhlých říčních systémů, které se pravidelně rozvodňovaly.“ [249]

„Zastávat povolání kuchaře, básníka nebo zedníka znamenalo ve starém Římě právě tak jako dnes přidat se ke komunitě založené na společných zkušenostech a dovednostech, jejichž osvojení lec­kdy obnášelo léta praxe. Podobně jako v mnoha jiných městech tak v Římě vyrůstaly několikagenerační mikrokomunity příslušníků obdobných profesí, kteří vyznávali stejnou víru, zastávali tytéž hod­noty, těšili se stejnému společenskému postavení a měli děti, které si spolu hrály a v dospělosti uzavíraly sňatky. Čím více se měšťanstvo etablovalo, tím spíše se stírala hranice mezi profesí a sociální, poli­tickou, či dokonce náboženskou identitou. [...] V Římě tyto profesní komunity položily základ řemeslných collegíí, která nenabízela pouze ochranu před konkurencí otroků, ale také pocit pospolitosti, přináležitosti a občanské identity. V rozporu se současným narativem, podle něhož je trh ovládán bojem o přežití, spolu lidé z podobných oborů po velkou část dějin naopak spolupra­covali, pomáhali si a podporovali se. Za vznikem těchto pevně semknutých komunit stála skutečnost, že lidé s dovednostmi a zkušenostmi vázanými na určité řemeslo měli obvykle podobný náhled na svět a pojilo je stejné společenské postavení.“ [255/256]

12. Choroba neukojitelných aspirací

„Část windhoeckých loupeží mají na svědomí lidé, kteří prostě jen trpí hladem. Když pak takový zloděj obejde bezpečnostní opatření a pronikne až do domu, ze všeho nejdříve vyrabuje kuchyň. Mnohdy však za jednáním pachatelů stojí spíše nedostatek jiného druhu. Nedo­statek vyrůstající ze skutečnosti, že lidé ve městech neustále přicházejí do styku s osobami, které jsou bohatší (a mají hezčí věci) než oni sami. V jistém smyslu to ve Windhoeku chodí úplně stejně jako v kte­rémkoli jiném velkém městě. Ambice měšťanů určuje totiž od samého počátku úplně jiný druh nedostatku, než jaký určoval cíle rolníků odkázaných na vlastní úrodu: nedostatek artikulovaný nikoli jazykem absolutní nezbytnosti, nýbrž ctižádosti, závisti a dychtivosti. A právě tento relativní nedostatek většinu z nás nutí, abychom pracovali přesčas, šplhali po společenském žebříčku a snažili se srovnat krok se svými sousedy.“ [261]

„[H]motné rovnostářství patrně vládlo i v nejstarším dosud objeveném sídlišti téměř městského typu, v tureckém Catal Huyuku. Ten se však od všech pozdějších starově­kých obcí a měst značně odlišuje. Tamní rozvaliny sestávají ze stovek soukromých obydlí, která jsou na sebe natěsnaná skoro jako buňky pláství ve včelím úle a všechna se vyznačují podobnou velikostí. To napovídá tomu, že nikdo z tamních obyvatel nebyl měřitelně bohatší než ostatní. Navíc se zdá, jako by sídliště nemělo žádná veřejná pro­stranství typu tržišť, chrámů nebo náměstí, ba dokonce ani žádné cesty, silnice a ulice. Archeologové proto předpokládají, že se tamní obyvatelé přesouvali po střechách a do příbytků vstupovali stropem.“ [264]

„Zisky z prodeje otroků nejenže po­mohly financovat výstavbu britských textilních závodů, ale navíc v roce 1860, kdy ve Spojených státech pracovaly asi čtyři miliony zotročených Afričanů, pocházelo z jejich dřiny téměř devadesát procent suroviny, na níž byl první britský velkoprůmysl do značné míry postavený: bavlny. Sto let před průmyslovou revolucí platila za největšího světového výrobce a exportéra indická Mughalská říše, kterou fakticky ovládala britská Východoindická společnost. [...] V roce 1700 se rozhněvaní pastevci, tkalci, barvíři a přadláci začali dožadovat pozornosti politiků i široké veřejnosti, až se nakonec domohli toho, že parlament schválil první ze svých zákonů zabývajících se kalikem (tzv. Calico Acts). Tyto zákony v Británii nejprve omezily a později zcela zakázaly dovoz a prodej hotových bavlněných výrobků. Pas­týři, tkalci a barvíři se zprvu zaradovali, jenže postupně se ukázalo, že nic horšího je nemohlo potkat. Na trhu tím vznikla mezera, kterou zaplnil přísun surové bavlny ze severoamerických plantáží. Velkým textilním závodům se tak dostalo pověstné vody na mlýn, díky níž továrny získaly nad domácími textilními manufakturami rozhodující převahu.“ [268/269]

„Život nebyl žádné peříčko ani pro dělníky, jejichž zaměstnavatelé se — alespoň podle tehdejších žalostných měřítek — řadili k těm osvícenějším. Mezi takové se počítal třeba Richard Arkwright, vy­nálezce spřádacího stroje, tedy vlastně mechanismu na výrobu příze. Ten v letech 1771—1792 založil na severu Anglie řadu závodů, které se staly jedním z hlavních cílů ludditského povstání, a dnes bývá často považován za „tvůrce továrního systému“. Od svých zaměst­nanců očekával, že za týden odpracují šest třináctihodinových směn, a za pozdní příchod jim strhával dvoudenní plat. Je pravda, že jim každoročně přiznával nárok na týden (neplaceného) volna, ale pouze pod podmínkou, že během něj neopustí město. Během prvních desítek let průmyslové revoluce si tak země­dělci — možná poprvé od okamžiku, kdy v údolích Eufratu vy­rostla nejstarší města — mohli připadat spokojenější než valná část měšťanů. Když už nic jiného, mohli se alespoň nadýchat čerstvého vzduchu a napít poměrně čisté vody.“ [273]

13. Talenty ve vedení

„Taylor, který trpěl takovou napjatostí, že se musel na noc sva­zovat svěrací kazajkou, aby vůbec usnul, byl všechno možné, jen ne zaháleč. Když zrovna nesvařoval kovové pláty, nenavrhoval strojíren­ské náčiní, nesepisoval rozmanité reporty, návrhy a pojednání nebo neprováděl se stopkami v ruce metodická měření času k rozličným úkonům, hrával obvykle tenis nebo golf. Ke svým koníčkům přitom přistupoval stejně horečnatě jako k práci. V roce 1881 vyhrál národní americký šampionát v tenise a o devatenáct let později, v roce 1900, si za americký národní tým zahrál golf na letních olympijských hrách. Ačkoli pocházel ze zajištěné kvakerské rodiny, jejíž rodokmen sahal až k prvním poutníkům z lodi Mayflower, nalinkované studijní kariéry se zřekl. […] Když v roce 1915 zemřel, titáni průmyslu v čele s Henrym Fordem jej s leskem v očích velebili jako „strůjce tovární efektivizace“ a specialisté na podnikové řízení ho prohlašovali za „Newtona [či] Archimeda vědeckého přístupu k práci“. Sami dělníci vnímali jeho odkaz poněkud rozporuplněji. Tay­lor se na jednu stranu zasazoval o to, aby dostávali slušnou mzdu, pracovali rozumný počet hodin a měli nárok na určité volno. Na druhou stranu jim však jeho metody vzaly i tu poslední trošku osobní iniciativy, kterou ještě mohli při svém povolání uplatňovat, zatímco lidem ve vedení poskytly mnohem větší prostor, jak se jim do práce plést. Z továren řízených podle principů Taylorovy vědecké metody se stala pracoviště, kde trpělivost, poslušnost a schopnost bezduše se poddat kovovému rytmu mechanických bucharů zajišťovaly mnohem lepší kvalifikaci než představivost, ctižádostivost nebo kreativita.“ [283/284]

„Po velkou část dvacátého století panovala ve Spojených státech a dalších průmyslových zemích poměrně stabilní úměra mezi pro­duktivitou práce a výší mezd. S rostoucí ekonomikou a stoupajícími pracovními výkony se zvedala i velikost výplat, které lidé za svou práci dostávali. Větší část zisků sice tak jako tak připadla těm ma­jetnějším, ale přinejmenším si všichni mohli myslet, že čím více si polepší jejich zaměstnavatel, tím více si polepší i oni sami. Jenže v roce 1980 přestala tato zákonitost platit. Nastalo velké rozpojení: zatímco růst produktivity, výkonu a hrubého domácího produktu pokračoval, růst mezd se s výjimkou těch nejlépe pla­cených postů zastavil. Spousta lidí si tak postupně uvědomila, že ačkoli pracují pro tytéž (ziskové) podniky, ve kterých vykonávají stále tutéž práci, růst jejich měsíčních příjmů se najednou zadrhává. Velké rozpojení pohřbilo poslední zbytky tlaku na zkracování pracovního týdne. Většina lidí by si stávající životní úroveň při kratší pracovní době už nemohla dovolit. Jednotlivci i domácnosti se začali mnohem více zadlužovat, protože půjčky byly nyní jako na zavola­nou velice levné. Lépe placení zaměstnanci měli zase důvod trávit v práci více času, jelikož výše odměn pro ty „nejschopnější“ lámala náhle rekordy.“ [300/301]

„V roce 1965 měli vrcholoví představitelé 350 nejpřednějších americ­kých podniků přibližně dvacetkrát vyšší příjem než průměrný zaměst­nanec. V roce 1980 si nejlépe placení výkonní ředitelé nosili domů už třicetkrát více než průměrný pracovník a v roce 2015 šlo již o bezmála třísetnásobek. Po započtení inflace si většina amerických pracovníků v letech 1978—2016 příjmově polepšila o skromných 11,7 procenta, zatímco odměna typického výkonného ředitele vylétla o 937 procent. Splašený růst výdělků vedoucích pracovníků se neomezoval pouze na Spojené státy. Než v roce 2007 vypukla globální ekono­mická krize, řídily se velké společnosti všude na světě už dvacet let zásadou, že chtějí-li přitáhnout talenty do vedení a trvale si je udržet, musejí jim nabízet přemrštěné sumy peněz. Celou tuto hysterii rozpoutala globálně působící poradenská firma McKinsey & Company, která v roce 1998 obohatila soustavně se rozrůstající slovník korporátní mluvy o nový výraz: „talent“. Stalo se tak poté, co jednu ze svých čtvrtletních zpráv pro klienty a poten­ciální zákazníky nadepsala titulkem "Válka o talenty“. Tyto mnoho­mluvné a poněkud jalové propagační materiály vycházely s cílem vnuknout podnikům myšlenku, že by měly vehementně investovat do řídících pozic, které zpravidla vůbec nepotřebovaly. Většinou tyto čtvrtletníky nikdo ani nečetl, nanejvýš si je prolistoval při delším pobytu na toaletě. Jelikož si firma McKinsey byla vědoma, jak málo pozornosti čtenáři jejím zprávám věnují, snažila se je okořenit poutavými pod­titulky. V případě výše vzpomínaného čísla rovnou takovými, že by se za ně nemusel stydět ani válečný korespondent. "Válka o talenty je tady a brzy půjde do tuhého,“ hlásal jeden z podnadpisů. „Každý je ted na ráně,“ varoval jiný. Pro přehlížené a odstrkované ředitele personálních oddělení velkých světových korporací, na které jejich protějšky z „důležitějších“ firemních úseků typu financí, logistiky či marketingu shlížely spatra, byly takové novinky hotovým darem z nebes. Konečně se jim dostal do rukou materiál, který budou moci svým kolegům, příslušníkům správní rady a výkonným ředitelům předložit, aniž by to vyvolalo jen zívání či obracení očí v sloup. Zpráva přece jasně konstatovala, že dobrá firma se od špatné nepozná podle toho, jak efektivně má nastavené vnitřní mechanismy, ale podle toho, jak chytré lidi si vy­brala na vrcholové posty. Tedy do vedení, kde sedí i sami tito ředitelé.“ [302/303]

14. Smrt na pracovišti

„Japonské ministerstvo práce oficiálně uznává dvojí kategorii smrti v přímém důsledku přepraco­vanosti. Termín karóši označuje smrt na srdeční slabost, kterou lze tak jako v případě Sadové připsat na vrub vyčerpání, nevyspalosti, špatné výživy nebo nedostatku pohybu. Pokud si pracovník pod tíhou nadměrného pracovního stresu sáhne sám na život, hovoří se o takzvaném karó-džisacu. Na konci roku 2013 evidovalo japon­ské ministerstvo práce 190 úmrtí, které onoho roku posoudilo bud jako karóši, nebo jako karó-džisacu, přičemž případy prvního typu převažovaly nad těmi druhými v poměru dvě ku jedné. Tyto počty v zásadě odpovídaly ročnímu statistickému průměru za posledních deset let. Jenže japonské ministerstvo práce klasifikuje úmrtí jako karóši nebo karó-džisacu jen za velmi výjimečných okolností, kdy lze nade vší pochybnost prokázat, že zesnulý výrazně překročil rozum­nou míru přesčasů a že se na jeho skonu nemohly podílet žádné jiné zásadní příčiny (jako třeba nebezpečně vysoký tlak). Lidé jako Hiroši Kawahito, což je generální tajemník Národní právní rady pro oběti karóši — jedné z mnoha japonských organizací, která se snaží proti karóši bojovat —, se proto domnívají, že si vláda nechce opravdovou šíři problému připustit. Reálný počet případů je podle něj desetkrát větší. Odhadované množství Japonců, kteří kvůli pře­pracovanosti trpí vážnými duševními nebo zdravotními neduhy, se pochopitelně pohybuje ještě v násobně vyšších řádech. Stejně jako počty pracovních nehod, ke kterým vyčerpání přispívá. […] Japonsko není jedinou zemí v jihovýchodní Asii, kde vystreso- vaným zaměstnancům chvatně obědvajícím přímo na pracovišti běhají hlavou myšlenky, zda se z ustavičného přepětí už brzy ne- zhroutí. Odvozeninu japonského výrazu karóši používají k popisu téhož fenoménu rovněž Jihokorejci, kteří za rok odpracují v prů­měru o čtyři sta hodin více než Britové nebo Australané.2 Stejným způsobem si slovní zásobu obohatili Číňané. Od roku 1979, kdy se Čína opatrně přiklonila ke „státnímu kapitalismu“, rostla tamní ekonomika jako o závod a její velikost se přibližně každých osm let zdvojnásobila. Lví podíl na tom měla i technika, ale v prvé řadě šlo o zásluhu disciplinovaných a laciných pracovníků, kteří přebrali výrobní činnosti podniků z celého světa a učinili z Číny globálně největšího výrobce a exportéra spotřebního zboží. K nezamýšleným důsledkům tohoto počinu se však zařadil i strmý přírůstek úmrtí přičítaných pracovnímu přetažení. Čínská státní televize CCTV, která obvykle zveličuje, jen když jde o příznivé zprávy, v roce 2016 oznámila, že na následky přepracovanosti umírá každý rok více než půl milionu čínských občanů.“ [310–312]

„Ve Spojeném království, kde tradice nejstarších univerzit sahá až do dvanáctého století, bylo vysokoškolské vzdělání pro britské obyvatele až do roku 1998 zdarma. Většina studentů dostávala navíc od místních úřadů sociálně podmí­něné finanční příspěvky, ze kterých se dalo celkem pohodlně vyžít, aniž si museli studenti během semestru hledat přivýdělek. Od svého zavedení se přitom výše školného zvedla už o 900 procent. [...] Ve Spojeném království byl sice raketový růst školného zčásti uspíšen i některými vnějšími hospo­dářskými faktory, ale hlavním důvodem celého trendu je nutnost zaplatit čím dál předimenzovanější administrativu. Tak například na Kalifornské státní univerzitě se úhrnný počet vedoucích a od­borných administrativních pracovníků zvýšil mezi lety 1975—2008 ze 3 800 na 12 183, ačkoli celkový počet pedagogů stoupl z 11 614 pouze na 12 019. Učitelský sbor se tedy rozrostl jen o 3,5 procenta, zatímco ten administrativní o 221 procent. Stojí přitom za zmínku, že rozšiřování administrativy se týkalo takřka výlučně kancelářských pozic. Počet zaměstnanců majících na starosti běžné úřední styky, služby či údržbu se naopak bezmála o třetinu snížil.“ [329]

15. Nový neduh

„Lovci a sbě­rači, odkázaní na ekonomiku okamžitých výnosů, pracovali s cílem uspokojit momentální potřeby. Zemědělci, odkázaní na hospodářské systémy s opožděnými výnosy, pracovali s cílem vytvořit si zásoby na další rok. Před námi teď leží povinnost zahloubat se nad důsledky práce v mnohem delším časovém horizontu.“ [345]

Závěr

„Dnes už se k lovu a sběru pochopitelně vracet nemůžeme, v některých ohledech nám však tato společenství nabízejí představu o tom, jak by mohla vypadat společnost, kde se ekonomický problém odsune do pozadí. Připomínají nám totiž, že náš soudobý postoj k práci vy­krystalizoval až jako důsledek našeho příklonu k zemědělství a naší migrace do měst a že klíč ke šťastnému životu spočívá v materiální střídmosti a potírání nerovnosti. […] Jakmile si totiž uvědomíme, že předpoklady stojící v samých základech našich ekonomických institucí jsou vlastně jen plodem zemědělské revoluce a našeho přesouvání do měst, otevře se nám široký obzor nových, udržitelnějších podob budoucnosti. Pak už bude jen na nás, zda svou neúnavnost, plánovitost a kreativitu přetavíme v osud, jaký si sami zvolíme.“ [349–351]

[slunickoaparaplicko]

Proč negace jsoucnosti světa přivede jednoho do blázince, zatímco druhý se jako „jeden z největších zjevů dějin myšlení“ stane kultovní postavou české kultury? Proč je Inkova víra v božství stromu projevem zaostalosti, zatímco věřit, že panna porodila syna, je znakem „vyšší kultury“? Proč je emancipace od těla, jehož „materialita“ neodpovídá prožívanému genderu, nadřazena přírodě? Odpověď na ty otázky je jednoduchá: každá řeč patří do určitého režimu řeči, který má své hranice, své pány a raby, i své svobodné provozovatele. Naše promluvy se stanou příznakem choré mysli a důvodem k umístění v blázinci, vězení nebo k ostrakizaci teprve tehdy, když začnou obíhat mimo hranice režimu řeči, který podobným promluvám byl legálně i legitimně vymezen ve společnosti. [...] Základem každého režimu řeči je ustavení autority, která vykonává hegemonickou moc nad rozdílem mezi názory a fakty, mezi sférou fakticity a sférou svobodné názorotvorby [...]. Fakticita je historicky situovanou sítí formálních i neformálních, krátkodobých či dlouhodobých dohod mezi lidmi o tom, co přijmeme jako poslední instanci, která bude rozhodovat o výsledku našich názorových sporů. Nejdůležitější rolí logokratů je prosazení diskurzivní normy, která přikazuje hájit ve veřejném prostoru názory odkazem na fakta. Nějaká událost se stává faktem, když je možné, aby kdokoli opakoval nějaké měření nebo pozorování nebo byl svědkem nějaké události: cokoli může být názorem, fakta ale musejí být opakovatelná nebo mít svědky, jinak by neplatila. — V. Bělohradský: Co smíme říci. Ovládne západní kulturu inkviziční režim řeči?

[slunickoaparaplicko]

Výpisky z četby; Averzivní demokracie [A. J. Nerval]

Karolinum, Praha, 2016

Úvod. K averzivnímu pojetí demokracie „V následujícím výkladu bude mým cílem přeorientovat demokratickou teorii podle osy toho, co by Wittgenstein nazval naší „pravou potřebou“, a to tím, že ozřejmím, co skutečně děláme a k čemu se zavazujeme, když se společně podílíme na demokratickém životě. Jak budu tvrdit, je v tomto kontextu obzvláště důležité porozumět procesu, jakým vůči sobě navzájem vznášíme požadavky a jakým kritizujeme nebo bráníme ustave­né normy a praktiky, stejně tak bude důležité prozkoumat způsob, jakým jsou naše identity jako identity demokratických občanů posilovány pro­střednictvím demokratických praktik. Klíčové otázky, které stojí v pozadí mého tázání, mohou být formulovány takto: Jak se z nás stávají demokra­tičtí občané a jakou roli při tom hraje artikulace politických požadavků? Jak máme porozumět utváření a náhlé erupci nových požadavků, a jak porozumět způsobu, jímž jsou tyto požadavky vyjadřovány? A jak se tyto požadavky, když již jsou vyjádřeny, stávají obecnými, a co nám tyto poža­davky a nároky říkají o vztahu mezi demokratickými občany?“ [17]

„Vypracování takového pojetí perfekcionismu, které by bylo sluči­telné s požadavky demokracie, vyžaduje rozchod s představou, že je zde jedna cesta nebo jeden způsob bytí ve světě, který by mohl být modelem, jejž by měli všichni následovat. Řečeno jinými slovy, perfekcionismus, který hodlám obhajovat, uznává převahu bytí nad myšlením.“ [21]

„Poststrukturalisté mají sklon pra­covat s příliš ostrým rozdílem mezi momentem politična, který obvykle chápou jako ustavení režimu, a běžným chodem politiky, který v porovná­ní s momentem politična nedoceňují. Jak se pokusím ukázat v této knize, tento poststrukturalistický sklon má důležité negativní dopady pro poststrukturalistické pojetí demokratické teorie včetně opomíjení normativ­ních otázek a přílišného důrazu na politično jako na moment rozkloubení a zlomu. Důsledkem toho zůstává gramatika běžné demokratické politiky většinou neanalyzována a nedostatečně probádána. Naopak deliberativní teorie zanedbávají otázky ustavení a skutečného formování demokratické subjektivity ve prospěch příliš abstraktního pojetí demokratické deliberace a procedur ve stávajících demokraciích. Averzivní demokracie navr­huje takové pojetí demokratické gramatiky, které v demokratické politice věnuje pozornost vzájemné souhře mezi tradicí a novostí, ale zároveň se pokouší vyhnout tomu, aby brala všechny formy nového jako radikální rozchod a všechny tradice jako pouhé opakování téhož. [...] Abych nabídla odlišné pojetí demokratické argumentace a formování subjektu, rozvíjím postřehy, které mají svůj původ v mé četbě Wittgensteina.“ [25/26]

Kapitola první. Demokracie, univerzalizace a (ne)shoda

„Koncepce univerzalizace jsou v současných teoretických debatách o demokracii pojímány buď jako založené na zobecnění norem, nebo jako důsledek hegemonizace požadavků. Tento rozdíl je dále doprovázen důra­zem buď na dosažení dohody, nebo na zachování možnosti neshody jako ústředního rysu demokratického diskursu. Tyto rysy jsou přítomné ve dvou přístupech, které ovládají celou debatu: v Habermasem inspirova­ném modelu deliberativní demokracie a v poststrukturalistickém modelu rozhodnutí v teorii radikální demokracie, která byla zformována v dílech Ernesta Laclaua a Chantal Mouffe. […] Budu tvrdit, že Habermasem inspirovaný deliberativní přístup není schopen nabídnout přijatelné pojetí vztahu mezi ideálními podmín­kami deliberace a skutečným procesem demokratického rozhodování. V důsledku toho je jeho výsledný popis konstrukce zobecnitelných zájmů problematický v tom, že staví na předpokladech, které jsou z původního normativního modelu vyloučeny. Přístup představený v dílech Laclaua a Mouffe se na druhou stranu zaměřuje na formování hegemonických výsledků. I když tento přístup poskytuje věrohodné pojetí univerzaliza­ce požadavků, nevěnuje se dostatečně tomu, do jaké míry může tento proces být ve skutečnosti popsán jako demokratický. V tomto případě by zdroj tohoto problému mohl být nalezen právě v přílišném zdůrazňování ontologické analýzy rozhodnutí a hegemonické politiky obecně.“ [32/33]

„Habermas proti sobě staví demokratický proces a formová­ní vůle, tak jak jsou teoretizovány v jeho diskursivní teorii, a liberální a republikánský model demokracie. Tvrdí, že liberální model má podobu kompromisu mezi zájmy, přičemž pravidla dosahování kompromisu jsou ospravedlněna prostřednictvím liberálních práv a důrazu na všeobecné a rovné volební právo. V případě republikánské politiky je utváření demo­kratické vůle velmi úzce spojeno s eticko-politickým sebeuvědoměním společenství. V důsledku toho deliberace stojí na substantivní podpoře kulturně ustaveného konsensu, který občané sdílejí. Diskursivní model sice přijímá některé z aspektů obou přístupů, odlišuje se však od nich v tom, že není založen na univerzálních lidských právech a ani na etic­ké substanci společenství. Jak jsme již viděli, místo toho je založen na pravidlech diskursu usilujícího o dorozumění, které, v poslední instanci, vychází ze struktury řečové komunikace. Demokratický proces tak zís­kává silnější normativní význam než v liberálním modelu, ale slabší než v případě republikanismu.“ [42]

„[Ř]ada komentářů se pokoušela nabídnout reformulaci habermasovského pojetí deliberace. Například Elster navrhuje jako alter­nativní způsob rozhodování vůči deliberaci vyjednávání. Lynn Sanders se zase jako na alternativu k deliberaci zaměřuje na svědectví, proto aby překonala problémy spojené s „hlasem“ a epistemickou autoritou, které spatřuje v deliberativním modelu. Důležité je také poznamenat, že ten­to pohyb výslovně spojuje se snahou o nalezení modelu demokratického zapojení se, který by „spíše než hledání toho, co je společné, umožňoval vyjádření různých perspektiv“. Zde tedy dochází k problematizování samotného hledání toho, co je společné.“ [48]

„Současní radikální demokraté odmítají jak instrumentální charakter liberalismu, tak anti-politický redukcionismus velké části marxistické a socialistické tradice. Zároveň sdílejí tři hlavní myšlenky: za prvé, ústřední význam poli­tična, za druhé, důraz na konstrukci a artikulaci zájmů a identit spíše než na pouhou agregaci, a za třetí, pozornost, kterou věnují obecně procesu formování subjektu a obzvláště pak ustavování demokratických identit. Za těmito poměrně širokými formulacemi se však vynořují vzájemné roz­díly mezi radikálními demokraty, kteří jsou inspirováni buď kritickou teo­rií, nebo poststrukturalistickým myšlením. Teoretici radikální demokra­cie se od sebe poměrně významně odlišují ve třech klíčových oblastech. První z nich se týká cíle demokratické argumentace. Jak jsem již tvrdila výše, pro deliberativní teoretiky je takovýmto cílem racionální konsen­sus. Toto je ovšem v příkrém rozporu s radikálními demokraty vycházejí­cími z poststrukturalistické tradice, kteří se zajímají o schopnost demo­kracie rozrušovat a dosahovat rozkloubení. Za druhé, zatímco koncepce deliberativní demokracie vycházejí z modelu neomezeného dialogu, který je zbaven veškeré moci a „narušení“, poststrukturalisté se domnívají, že mocenské vztahy jsou jejich pojetí demokracie vlastní. A nakonec, post­strukturalisté se, na rozdíl od habermasovského projektu, nepokoušejí blíže určit normativní předpoklady a zdroje demokratického diskursu. Zatímco deliberativně demokratická politika ve svém silném procedu­rálním pojetí, jak je obhajuje Habermas, zachovává imunitu politiky vůči silám kulturního a etického života, teoretici agonistické a antagonistic­ké politiky zdůrazňují potřebu neustálého zápasu o tyto etické a kulturní otázky.“ [49/50]

„Pojetí radikální demokracie Laclaua a Mouffe se zakládá na propra­cování a kritice pojmu hegemonie v marxistické teorii. Laclau a Mouffe v rozporu s dominantním pojetím hegemonie v politické vědě jako nad­vlády následují Gramsciho v jeho tvrzení, že hegemonie zahrnuje etické, morální a politické vůdcovství. Ale zatímco pro Gramsciho má takovéto vůdcovství v posledku třídní charakter, Laclau a Mouffe osvobozují pojem hegemonie z jeho třídního založení v marxistické teorii a hegemonie se pro ně stává formou sociálního vztahu, ve kterém je jednota politické síly ustavována prostřednictvím procesu artikulace prvků, které nema­jí žádnou třídní přináležitost. Tento pohyb umožňuje zaměřit pozornost na dva aspekty. Za prvé umožňuje přesunout důraz na otázky konstruk­ce a dekonstrukce politických identit a zájmů obecně a za druhé oteví­rá celou oblast teoretického promýšlení sociálních a politických vztahů založených na jejich kontingentní artikulaci.“ [56]

„Zatímco Habermasův přístup k možnosti demokratické dohody je formován předpokladem pohybu směrem k postkonvenční morálce, v Laclauově analýze není možné najít nic, co by odpovídalo teleologické logice. Laclau pojímá rozkloubení, která jsou vlastní pozdnímu kapitalis­mu, jako důsledky „otevřené struktury, jejíž krize může být vyřešena vel­mi rozmanitými způsoby“. V důsledku toho bude mít každá hegemonická reartikulace struktury vždy bytostně politický charakter. Nemůžeme proto předpokládat, že demokracie, ať již liberální nebo radikální, bude řešit tuto krizi svým vlastním prohlubováním. Toto pojetí je tudíž více „pesimistické“ než to Habermasovo v tom, že nepředpokládá, že vývoj se bude ubírat určitým směrem, a více „optimistické“ v tom, že otevírá možnost radikálnějšího konstruktivistického přístupu k demokracii.“ [61]

„Poststrukturalistické pojetí [...] trpí dále dvěma nedostatky, které odrážejí sílu deliberativního modelu demokracie. První se týká důsledků tohoto ontologického důrazu na neshodu jako konsti­tutivního momentu nejenom demokracie, ale sociálního života obecně. Druhý je spojen s nedostatečnou pozorností, která je věnována nutnosti institucionalizovat demokratické uspořádání. Tyto dva nedostatky jsou propojené. Domnívám se, že druhý z nich je přímým, i když ne nutným důsledkem prvního. Nedostatek pozornosti věnovaný ustavování demo­kratických institucí spočívá v přenesení důrazu na neshodu z ontologické úrovně na úroveň ontickou. [...] Poststrukturalističtí teoretici sice vynikají v kritickém a dekonstruktivním čtení zaměřeném na ontologické předpoklady delibe­rativní teorie, nevěnují však dostatečnou pozornost vypracování dekonstruktivního pojetí vztahu mezi dohodou a neshodou na ontické úrovni. Místo toho se výhradně soustředili na zpochybňování, vytváření zlomů a desedimentaci v demokratické praxi. I když jsou tyto činnosti určitě klí­čové, demokracii na ně nelze omezovat.“ [63]

Kapitola druhá. Demokratická argumentace: rétorika a obrazotvornost

„Argumenty prosazující rovnost jsou pro demokratickou argumentaci ústřední. Toto tvrzení je přijímáno jako neproblematické ve většině sou­časných diskusí o demokracii. Teoretici deliberace a poststrukturalisté se shodnou na tom, že rovnost hraje klíčovou roli při rozvíjení a rozši­řování demokratických logik. Není však překvapivé, že menší shoda panuje v tom, co dalšího by bylo možné říct o rovnosti, o jejích zdrojích a mechanismech, které umožňují její vyjádření. Deliberativní teoretici se na základě důrazu na procedury a na základě předpokladu, že politická rovnost vyžaduje, aby „všichni účastníci měli stejnou šanci ovlivnit výsle­dek“, obvykle zaměřují na podmínky, které musí být splněny proto, aby rovná participace byla skutečně možná. [...] Stoupenci deliberace bývají v současnosti obvykle rozdělováni na první generaci teoretiků, pro něž při promýšlení demokratické rozpravy rozum zůstává ve své nadřazenosti nezpochybněným a nezpochybnitel­ným, a na pozdější generaci, která ve svém pohybu od promýšlení ideál­ních podmínek komunikace ke skutečným případům demokratických zápasů čím dál tím více zpochybňuje přehnaný racionalismus pozice první generace. I když toto rozdělení, pokud je budeme nahlížet zevnitř deliberativní tradice, vypadá hodnověrně, ukazuje se jako méně důle­žité, když je umístíme do širšího rámce současné demokratické teorie.“ [74/75]

„Aby bylo možné pokročit za čistě formální zahrnutí „dalších hlasů“, je nutné přepracovat dichotomii rozum/rétorika. Musíme se posunout od vylučujícího zahrnutí rétoriky k uznání rétoričnosti jako obecné podmínky bytí. Rétoričnost vytyčuje zevšeobecnělou rétoriku jako podmínku naše­ho bytí a na rozdíl od klasické rétoriky není svázána se specifickými insti­tucemi a poukazuje k pojetí subjektivity, které je velmi odlišné od sub­jektivity klasické tradice. [...] V okamžiku, kdy uznáme tuto zevšeobecněnou rétoričnost, bude mož­né věnovat pozornost klíčovému momentu, který je v deliberativní teo­rii vyloučen z úvah, a to momentu vynořování se požadavků na rovnost a na specifické rétorické formy, které jsou užity při jejich formování.“ [80/81; srv. související pozn. 49: Bender a Wellbery vymezili pět podmínek nemožnosti rétoriky: trans­parentnost a neutralitu jako hodnoty vědeckého diskursu, který je ukotven v objektivitě; význam autorství a individuálního vyjádření v literatuře, které zdůrazňuji subiejžtivitu; libe­rální politický diskurs, který je jazykem společenské směny; to, že tisk a vydavatelská čin­nost nahradily ústní tradici; a objevení se národního státu a národních jazyků (s. 22). Návrat k rétorice by byl možný až po převrácení podmínek (ztráta důvěry ve vědeckou neutralitu a objektivitu, postupný rozklad hodnoty zakládající subjektivity v dílech moderních básníků, Freuda a Heideggera, masová komunikace ničící liberální model racionální komunikace, tele­vize a film nahrazující tištěná média a bujení dialektů, sociolektů, idiolektů, které nahrazují národní jazyky) (s. 23-24). Tento návrat však byl návratem, který mění klasickou rétoriku.]

„Pro Rancièra je rovnost předpokladem, není „zakládajícím ontologickým principem, ale podmínkou, která působí pouze, když je uvedena do činnosti“. [...] Rovnost tedy není substancí oddělenou od praktik, které ji ověřují. Co dělá z činnosti politickou činnost, není její předmět ani, jak tvrdí deli­berativní teoretici, místo, kde se odehrává, ale forma, jejíž podstatou je ustavování pře. Politickým není nic samo o sobě, politickým se to stává pouze tam, kde dochází ke střetu mezi policejním řádem a egalitářskou logikou, a tím i ke konfiguraci vztahů. Z toho plyne, že požadavky ověřující rovnost ustavují nový prostor sdíleného smyslu. Tento nový prostor však není prostorem konsensu, neboť narušuje stávající sociální řád. Účinnost takovéhoto ověření často závisí na něčem jiném než pouze na argumentu. Rancière opět v protikladu k deliberativním teoretikům poznamenává, že „prokázání toho, že někdo má pravdu, nikdy nepřinutilo ostatní uznat, že oni sami se mýlí“. V důsledku čehož je „přiznání práva na pravdu závislé na násilí svého vepsání“. Důvod, proč byly „rozumné argumenty stávkují­cích v roce 1833 slyšitelné a jejich demonstrace viditelné, spočíval v tom, že byly vytrženy z podsvětí neartikulovaných zvuků událostmi roku 1830, které připomínaly ty z roku 1789“. To, co nakonec uspěje, není samotná rozumnost argumentů, ale změna perspektivy, aspektu, která je vnucena stávajícímu sociálnímu řádu a která ustavuje nové prostory, v nichž může být sdílen smysl. Ješ­tě jednou zdůrazněme: není tomu tak, že bychom nejdříve měli sdílený prostor, ve kterém by všechny argumenty a požadavky mohly být rovně vyslechnuty a do nějž by mohly být vepsány nové požadavky, ale tento sdílený prostor argumentů musí být nejdříve ustaven, a to často jinými prostředky než verbální argumentací.“ [84/85]

„[S] dichotomií mezi rozumem a rétorikou se můžeme řádně vypořádat tehdy, když se přesuneme na půdu všeobecné rétoričnosti, jak ji naznačili Bender a Wellbery. I když Laclau tento krok učiní, není to zcela zadarmo. V tomto ohledu zde vyvstávají dva hlavní problémy. První se týká skutečnosti, že rétorika je nyní redukována na omezený počet tropů. Toto omezení má následky v řadě ohledů. Napří­klad v případě působení logiky ekvivalence a diference Laclau připouští existenci pouze dvou typů vztahů mezi signifikujícími prvky: vztahy sub­stituce (ekvivalence) a kombinace (diference). Takové omezení má také důsledky pro pochopení škály možných vztahů mezi subjekty. Tyto dvě logiky jsou velmi často spojeny s vytvářením dichotomických pozic „přítele“ a „nepřítele“, což vede k tomu, že zbývá jenom velmi málo prostoru na promýšlení jemnějších distinkcí ve vztahu mezi různými subjekty. Druhý problém, který vychází z tohoto kon­textu, se týká nutnosti obrátit se ke specifičnosti demokratické rétoriky. I když se některé z Laclauových nedávných prací vydávají tímto směrem, obzvláště jeho texty o identifikaci, které slibují propracovanější porozu­mění utváření subjektivity, je zřejmé, že v této oblasti je nutné vykonat velké množství práce, aby bylo možné zachytit bohatství transformova­ného rétorického dědictví a jeho důsledky pro demokratický diskurs. Důležité přitom musí být, že tento výzkum se nemůže omezovat pouze na užívání tropů a stylistických prostředků v argumentaci, neboť toto pojetí by si stále zachovávalo stopy redukce rétoriky na pouhou „nefor­mální“ argumentaci. Řádné přehodnocení rétoriky by muselo uznat její význam při otevírání nových světů nejenom v čistém prostředí filozofické argumentace, ale také v samotném politickém světě.“ [91/92]

„Přeformulování dichotomie rozumu a rétoriky nevyžaduje pouze pře­hodnocení rétoriky, ale také přepracování našeho porozumění rozumu. Toho může být dosaženo řadou způsobů od znovuoživení alternativní filozofické tradice po uznání toho, že samotné předpoklady logiky není možné logicky vysvětlit. [...] Wittgensteinovský přístup tak odvrací pozornost od otázek týkajících se rozumu k otázkám souvisejícím s každodenní zkušeností a vážně se jí zabývá. To však, jak ukázal náš předcházející výklad kritérií, nevede ke konzerva­tismu a prostému přitakání současnosti. Místo toho vede ke zdůraznění role obrazotvornosti a metod, které činí viditelným to, co jsme sice měli na očích, ale nebyli jsme schopni si toho všimnout.“ [93/94]

„Ve skutečnosti jsou podmínky debaty ustanoveny spíše metaforami než prvními principy. Metafory se tak stávají nutnými pro udělování a odůvod­ňování významu principů a není možné je chápat jako pouhé heuristické prostředky. Mezi příklady takovýchto metafor - nebo, řečeno wittgensteinovsky, obrazů, které nás drží v zajetí - patří například společenská smlouva či obraz planety jako globální vesnice.“ [96/97]

„Deliberativní demokraté považují interakci mezi účastníky za základní součást demokratického procesu, protože tato interakce má tu výhodu, že nás vystavuje konfrontaci se stanovisky ostatních. Podle tohoto pojetí deliberace, ke které dochází na veřejných fórech, zlepšuje kvalitu předlo­žených zdůvodnění, neboť je pravděpodobnější, že do úvahy budou vza­ty všechny relevantní perspektivy, zájmy a informace. To znamená, že deliberace již ze své definice musí být veřejná a interpersonální. Bohman tvrdí, že „v demokraciích je deliberace interpersonální ve specifickém, politickém smyslu tím, že je veřejná“. A pojem veřejnosti zde neodkazuje pouze ke způsobu, jakým občané deliberují, ale také k samotnému „druhu zdůvodnění, které si při deliberování podávají“. Deliberace musí být ote­vřená všem a musí být pro každého přesvědčivá.“ [102]

„[K]onfliktnost stojící v jádru demokracie by se měla také odra­zit v našem pojetí demokratické argumentace. Toto je obzvláště zřejmé v roli, jakou hraje rovnost v demokratickém diskursu. Je nepopiratelné, že rovnost podmínek participace a možnosti promluvy jsou chvályhodné ideály. Toto pojetí se však jednoduše míjí s velkou částí toho, co je v sázce v demokratické politice. Za prvé, dopředu předpokládá rovnost a zajímá se tak pouze o její institucionální konkretizaci místo toho, aby zkoumalo její erupci a ověřování. Za druhé, nevěnuje dostatečnou pozornost zku­šenosti rozkloubení, která je potřebná k tomu, aby podnítila náš zájem o stanoviska druhých. A nakonec, obecně předpokládá, že existuje takový systém politiky, v němž zpravidla každý hlas může být slyšen, aniž by věnovala pozornost samotnému strukturování těchto systémů a způso­bům, jimiž je konstruována viditelnost subjektů. V protikladu k očerňování rétoriky a nededuktivních forem argu­mentace jsem tvrdila, že současné oživení rétorické tradice poskytuje dostatek důkazů pro možnost vypracovat systematický přístup k analýze rétorických forem a jejich významu při formování politických subjektivit a imagináren.“ [106]

Kapitola třetí. Demokratická identifikace a změna aspektu

„Porozumění ustavujícím momentům formování demokratických subjektů a praktik, které umožňují tuto identifikaci zachovat, vyžaduje, abychom promýšleli význam politických gramatik a jejich proměny. Pod pojmem politická gramatika zde míním horizont, který vymezuje, co je srozumitel­né, a co tudíž může být v daném kontextu chápáno jako možné zdůvodně­ní. Wittgensteinovo pojetí změn aspektu představuje plodný způsob, jak myslet tyto dva momenty v kontextu úvah o politické gramatice, který se zároveň vyhýbá nástrahám buď přehnaně sedimentovaných nebo „heroic­kých“ koncepcí subjektivity v rámci deliberativních a poststrukturalistických pozic. Můj odpor vůči idealizovanému teoretizování a přehlížení kaž­dodenních politických aktivit a zápasů, které je možné nalézt ve většině současné politické teorie, je inspirován důrazem na praktický charakter řeči a gramatiky. To ovšem neznamená vzdát se teoretického promýšlení demokratických praktik. Místo toho nás vede k potýkání se s problémy, které vznikají díky tomu, že určité obrazy ovládnou naše myšlení, a ote­vírá tak možnost nového pohledu. Pozorování aspektů odporuje kognitivismu většiny současných dominantních přístupů a v úsilí o politickou změnu zaměřuje naši pozornost na jiné činnosti než jenom na myšlení. Paradox vysvitnutí aspektu - se svou hrou jak s originalitou, tak dědic­tvím - poskytuje vodítko k promyšlení změn v identifikaci a umožňuje vysvětlit objevení se něčeho nového, aniž by vedl ke ztrátě srozumitel­nosti. Zážitek změny aspektu také staví do popředí moment subjektu, moment identifikace. Doprovázející uvědomění si mnohosti nám pomáhá stanovit minimální podmínky, které musí být splněny, aby demokratický dialog mohl proběhnout.“ [109/110]

„[A]čkoli příklad s hlavou zajíce a kach­ny elegantně vystihuje zkušenost změny aspektu, neměl by být chápán jako paradigmatický, jelikož přílišné zaměření na něj vede k přehlédnutí jistých klíčových rysů této zkušenosti a zároveň k přílišnému zdůrazňová­ní jiných. Vede například k podcenění míry důležitosti, kterou přikládáme vidění aspektů, a zároveň může vytvářet dojem obousměrného, jedno­duchého „přeskakování“ mezi (pouze dvěma) odlišnými perspektivami. Představa takovéhoto „přeskakování“ mezi perspektivami také naznaču­je, že oba aspekty jsou buď stejně hodnotné, nebo nemají hodnotu vůbec žádnou, zatímco z politického hlediska změna aspektu s sebou často při­náší velkou míru přehodnocení předcházející perspektivy. Mezi obecnějšími rysy zkušenosti vysvitnutí aspektu je potřeba zdů­raznit především to, že vysvitnutí aspektu závisí na vytváření spojení. Vysvitnutí aspektu je v tomto smyslu úzce spojené s vytvořením přehle­du. To znamená, že tím, že umístíme předměty, slova či pravidla do vztahů s jinými předměty, slovy či pravidly, umístíme je do jiného kontextu, který jim dává smysl. Jak tvrdí Wittgenstein: „Jestliže se aspekt mění, tak k sobě patří ty části obrazu, které k sobě předtím nepatřily.“ To v sobě zahr­nuje takové vidění něčeho v jiném kontextu, které nám umožní porozu­mět dané věci novým způsobem [...]. Máme zde tedy artikulaci mezi prvky, které k sobě předtím nenáležely […]. Samotné vlastnosti objektu zde nehrají klíčovou roli, tu mají vztahy mezi objektem a dalšími objekty. To vylučuje porozumění změně aspektu na základě kognitivního modelu získávání a sumarizace faktů. Změna aspektu je spíše posunem v perspektivě, který ustavuje odlišné vztahy mezi objekty. [...] Tím, co je ve hře, není důkaz; důkaz z takovéto změny spíše vyplývá, než aby ji předcházel.“ [117/118]

„Wittgenstein zdůrazňuje, že nový obraz musí vždy někdo přijmout, přičemž důkaz toho nemusí pocházet pouze ze slovního vyjádření. Podle Wittgensteina se stejně jako v psychoanalýze přisvědčení může ukazovat v dalších věcech, které jsme schopni vykonávat, jakmile jsme prožili změ­nu aspektu: vytváříme souvislosti jiným způsobem, vidíme vztahy jinak atd. Zkrátka, poté co jsme zažili změnu aspektu, děláme věci jinak. Je to tedy změna ve vnímavosti, která mění „některé z těch hlubokých per­spektiv, jejichž prostřednictvím si zkušenost přisvojujeme, uspořádáváme a rozumíme jí“. Role subjektu a jeho „zaujetí" daným předmětem - to, čemu budu říkat identifikace-jako - je zde nepostradatelná. Konečně přijmeme-li tento výklad změny, vysvitnutí aspektu nám umožňuje postavit se „mimo dohled gramatiky“, aniž bychom se tím však „vzdávali srozumitelnosti“. Toto je klíčový moment, neboť změna, kterou jsme vyložili, není natolik radikální, aby subjektu dále nedávala smysl. Toto zřetelné spojení něčeho nového a tradice, souběžná kontextualizace a dekontextualizace, je přesně tím, co umožňuje překonání slepé uličky mezi pojetími politické subjektivity, která jsou buď příliš historická, nebo příliš voluntaristická. Věci zkrátka už dále nejsou stejné; náš způsob nazí­rání na ně se změnil. Jak jsem však tvrdila, tento rozchod nepopírá vše, co se odehrálo před ním. Naopak je na tom, co se stalo předtím, závislý, ale to, co bylo předtím, je v důležitých ohledech také nově uspořádáno - nově vyzna­čeno. Právě tento důraz na nové uspořádání nám umožňuje myslet kon­cepci politické změny, která se vyhýbá jak radikální trhlině, tak kontinuitě.“ [120]

„Spolu se změnou aspektu se stává viditelná nejenom přítomnost možných různých porozumění, ale také vědomí mnohosti aspektů, pod nimiž může­me něco vidět. [...] To, že uvidíme nějaký obraz jako obraz, nás osvobozuje ze zajetí, v němž vidíme něco jen pod jedním aspek­tem. Skutečnost, že jsme si vědomi politické gramatiky jako gramatiky, podobně svědčí o uvědomění si mnohosti. Ba co víc, zdůrazňuje to sku­tečnost, že „nic už nikdy nebude opět úplně stejné“; jakmile jsem viděl jak zajíce, tak kachnu, nemohu se vrátit k bodu, kdy jsem si byl vědom jenom jednoho z těchto aspektů. Z politického hlediska toto vědomí mnohos­ti, různosti stanovisek by mohlo být zdrojem pro větší míru otevřenosti v politickém životě.“ [128]

„Zatímco deliberativní teorie se pokoušejí vyloučit moment subjektivní identifikace, poststrukturalisté se soustředí právě na tuto otázku. Napří­klad pro Laclaua a Žižeka rozkloubení odkrývá prostor subjektivity. Žižek v tomto ohledu tvrdí, že „‘subjekt‘ je pojmenováním pro nevysvětlitelné X, které je v okamžiku nerozhodnutelnosti vzýváno, náhle činěno vysvět­litelným, vrženo do pozice odpovědnosti, do naléhavosti rozhodnutí“. Podobně pro Laclaua „je rozkloubení zdrojem svobody ... ovšem ne svobo­dy subjektu v rámci pozitivní identity - v takovém případě by se jednalo pouze o strukturální pozici; ale je spíše ... svobodou selhání struktury, které může konstruovat identitu pouze prostřednictvím aktů identifika­ce“. Cílem obou teoretiků je čelit substantivním a deterministickým pojetím subjektivity a oba tak rozlišují mezi „subjektovou pozicí“ a „sub­jektem“. Pojem subjektové pozice vychází z Foucaulta a zachycuje to, jak v důsledku naší každodenní participace na gramatice politického a sociál­ního života naplňujeme sedimentované strukturální pozice. Jsme napří­klad občané, rodiče, členové různých sdružení a podobně. Pojem subjektu zdůrazňuje rozvrat těchto pozic a je chápán jako moment, v němž mohou být prostřednictvím aktů identifikace ustaveny nové politické gramati­ky. […] Poststrukturalistické výklady, které nabízejí Žižek a Laclau, jsou extremně užitečné pro rozejití se se slepou uličkou determinismu a substantivismu. V otázce bližšího určení identifikace jejich argumenty naznačují, že pokud se subjekt vynořuje v důsledku rozkloubení gramati­ky či společenského imaginárna, neexistuje nic, co by předem předurčo­valo konkrétní podobu odpovědi na dané rozkloubení. Demokratická identifikace pak v důsledku toho vzniká na základě specifických kontin­gentních politických artikulací.“ [132/133]

„[A]bstraktní modely „subjektu“, „radikální subjektivity“ a podobně zůstávají příliš svázány s modernistickou koncep­cí politiky. Jak heroická politika, tak silné pojetí subjektu jako tvůrce, jako „radikálního“ momentu založení, jsou zakořeněny v modelu demokratické změny, který je blíže k revoluci než k radikálně demokratickému pojetí.“ [139]

Kapitola čtvrtá. Demokratická subjektivita: příslib demokratického společenství

„Jak bychom potom měli chápat ono „nadcházení“ přítomné v „nad­cházející demokracii“? Neznamená to pouze, že dokonalá demokracie neexistuje a že vzhledem k tomu, že je nekonečně odložena, „nikdy nena­stane“. Naznačuje to spíše, že demokracie ve smyslu přítomné existence nikdy nebude možná. Důvodem proto není to, že je odložená, ale to, že ve své struktuře je a zůstane aporetická. Derrida zdůrazňuje, že „nadchá­zející demokracie“ je slovním spojením bez slovesa a že je nerozhodnutelná mezi dvěma možnostmi. Na jednu stranu bychom ji mohli chápat jako neutrální analýzu pojmu na úrovni konstativu. Poté by popisovala to, co pojem demokracie předpokládá a vždy předpokládal (paměť, příslib, událost, která má nastat, historičnost, schopnost zdokonalovat se). Na druhou stranu bychom ji mohli chápat jako performativ. V tomto případě by působila spíše jako pokus získat si, přesvědčit či dosáhnout podpory. Nadcházející demokracie by v tomto smyslu působila jako výzva - jako výzva k jednání a zapojení se -, a ne jako nekonečný odklad. Derrida si také dává záležet na tom, aby zdůraznil, že nadcházející demokracie by neměla být zaměňována za regulativní ideu v kantovském smyslu. Ohledně pojmu regulativní ideje vyjadřuje řadu výhrad, mezi něž patří i to, že je užívána příliš volně; a že setrvává v „řádu možného“. Pokud bychom nadcházející demokracii chápali jako „možný ideál, který je neko­nečně odložen“, stále by se v podstatě podílela na tom, že není „zcela osvobozená od teleologických cílů“. To, co musí být rozhodnuto/vyko­náno, nespočívá podle Derridy v „dodržování, aplikování či provádění normy nebo pravidla“. Derrida se podobně jako Wittgenstein domnívá, že kdyby existovala takováto předem určitelná pravidla, to, co by mělo být vykonáno, by bylo stanoveno předem. Potom by však, jak víme, nezbyl žádný prostor pro rozhodnutí.“ [145/146]

„Laclau a Mouffe ve své kritice esencialistického pojetí identity, kterou zformulovali nejdříve v odpovědi na redukcionismus marxistické tradice a později v opozici ke komunitarismu, upřednostňují negativitu při usta­vování každé formy identity ať již kolektivní či nikoli. Jejich argumenta­ce může být ve zkratce shrnuta takto: jestliže neexistuje žádný pozitivní, substantivní základ identity, poté identita musí být dána v opozici vůči tomu, co je z ní vyloučeno. [...] Jednota takovéto identity se tak nemůže nalézat v souboru pozitiv­ních charakteristik. Místo toho se ustavuje prostřednictvím působení hegemonických praktik, které produkují prázdné signifikanty reprezen­tující chybějící jednotu společenství. Vzájemná konstitutivní role logik ekvivalence a diference je zde naprosto zásadní, neboť každá z nich při ustavování identity omezuje působení té druhé. [...] Jednota vzniká až v okamžiku, kdy jeden z prvků obsazujících pozici ekvivalence začne ztělesňovat celou skupinu. Toto je úkol prázdného signifikantu, který se stane signifikantem celého řetězce.“ [153/154]

„Důraz na antagonistické vztahy a jejich ustavení prostřednictvím politických hranic odlišuje jejich pojetí jak od liberálně demokratických teoretiků jako Rawls, tak od ostatních, kteří se - například jako Habermas - chápou jako součást radikálně demokra­tické tradice. Tato ústřední role, kterou Laclau a Mouffe ve svých dílech svěřují momentu politična, je vyvozena ze Sorela a ze Schmitta. V díle Chantal Mouffe je dřívější důraz na (pravý) antagonismus spojen se sna­hou vypracovat pojetí demokratických vztahů mezi jednotlivými lidmi, tedy vztahy mezi „protivníky“. Jakmile se přesuneme na tuto půdu, což je velmi důležitý posun, antagonismus se nyní přeměňuje na něco, co musí být překonáno. [...] Zatímco (pravý) anta­gonismus se objevuje při ustavování politického pole jako takového, a doprovází tedy ustavení každého politického režimu včetně (i když ne výlučně) demokracie, pojem agonismus může být vyhrazen k tomu, aby zachytil momenty antagonismu, které se vynořují v rámci již ustavené půdy demokratického režimu. V prvním případě zde není žádný sdíle­ný symbolický prostor, protože je to právě tento symbolický prostor, co má být ustaveno, zatímco v druhém případě je existence tohoto prostoru předpokládána a dále se analyzují vztahy, které panují mezi demokra­tickými občany. […] Chantal Mouffe při rozvíjení své pozice v otázkách agonistického pluralismu a demokracie v několika důležitých ohledech staví také na Wittgensteinovi. Zdůrazňuje obzvláště, že z jeho vnímavosti k prakti­kám, diskursům a řečovým hrám můžeme vyvodit důležité momenty pro porozumění demokratické identifikaci. S odkazem na Wittgensteinovo pojetí shody, která je ustavena na základě životní formy, tvrdí, že „nám umožňuje pochopit podmínky vzniku demokratického konsensu“. Chan­tal Mouffe výslovně charakterizuje své pojetí agonistického pluralismu jako wittgensteinovské v tom, že prozkoumává politickou analogii k jeho pojetí následování pravidla.“ [157/158]

„Tully naznačuje, že kultury se překrývají a jsou „ve svém utváření a identitě na sobě navzájem hluboce závislé“. Spolu s Derridou tvrdí, že kultury nejsou vnitřně homogenní, ale že „jsou neustále předmětem spo­ru, jsou opětovně vymýšleny, transformovány a vyjednávány, a to jak svými členy, tak prostřednictvím interakcí s ostatními“. Identita tak nepůsobí jako „kulečníková koule“, ale spíše jako síť podobností, které se vzájem­ně překrývají a překřižují, a které jsou zároveň otevřené vyjednávání. Tully čerpá tato obecná stanoviska z Wittgensteina a především pak ze způsobu, jakým Wittgenstein odmítá předpoklad, že pojem je ve všech případech identický sám se sebou. Podle Tullyho jsou takovéto předpo­klady o jednotě mylné a předpokládají, že teoretici a občané užívající řeč „pátrají a trvají na homogenitě a jednotě, kterou rozmanitý a aspektový fenomén ústavy, jež má reprezentovat, nevykazuje“. Identita a význam každé kultury mají spíše, než aby byly esenciální, aspektovou povahu. Tully proto tvrdí, že identita se mění s tím, z jaké strany k ní přistupuje­me, a díky tomu můžeme zpozorovat jiné aspekty. […] Není žádná vlastnost, která by byla společná všemu. Místo toho můžeme hovořit o velkém množství vláken, která vytvářejí provaz a podí­lejí se na jeho síle a jednotě, ale žádné z nich neprobíhá po celé jeho délce. Jak tvrdí Wittgenstein, vidíme složitou síť podobností, které se navzájem překrývají a překřižují. Jaké pojetí identity se nám zde nabízí? Je to pojetí, které je zjevně neesencialistické […].“ [161/162]

„V tomto důrazu na hlas a nekonečnou souhru mezi disentem a sou­hlasem se Cavellovo pojetí velmi přibližuje agonismu, který navrhují poststrukturalističtí teoretici demokracie, a právě proto může obohatit naše porozumění agonistické demokracii. Obzvláště důležité je zde Cavello­vo pojetí exemplárnosti, které poskytuje obraz demokratické responzivnosti a odpovědnosti, jenž doplňuje pojetí radikální demokracie Ernesta Laclaua a Chantal Mouffe. Abychom lépe pochopili, jak může Cavell jejich pojetí doplnit, musíme se podrobněji podívat na jeho charakteristiku perfekcionismu a na jeho vztah k demokracii. Perfekcionismus podle Cavella, který vychází především z Emersona, není alternativní teorií, ale náhledem, dimenzí morálního života, která prostupuje západní život a zájmy. Cavell v duchu Emersona a Nietzscheho popisuje perfekcio­nismus jako averzivní myšlení, jako averzi vůči konformismu. Z politické­ho hlediska konformismus znamená zapomenutí nutnosti definovat sám sebe: „konformista tím, že se nedokáže odcizit od převažujícího mínění (právě tak jako sám od sebe), nechává společenství, aby mluvilo za něj, aniž by zkoumal jeho právo tak činit.“ Bez schopnosti kritizovat a oži­vovat naše stávající instituce a bez představ, jak je změnit a problematizovat, by demokratickým institucím hrozilo, že ustrnou a začnou se rozpadat. […] Opoziční či kritické myšlení spočívá ve schopnosti odolat konformismu a reagovat na nevyhnutelná selhání demokracie, aniž bychom se uchýlili k cynismu. Konformismus z nás činí otroky. Možnost, jak uniknout tomuto otroctví, závisí na naší nespokojenosti s naším současným jástvím či stavem věcí. Touha po tom, co překračuje náš současný stav (jáství a společnosti), vychází z tohoto pocitu nespokojenosti se sebou samými. Důležité ovšem je, že Cavellovo pojetí nespočívá na obrazu izolovaného individuálního jáství. Toto jáství je na rozdíl od liberální koncepce autonomního, celistvého jáství vždy rozdvojené, rozštěpené a závislé na dalších lidských bytostech, neboť jáství se nemůže uskutečnit bez ohledu na druhé. Jáství je vždy dosaženým jástvím a jástvím, které usiluje o jiné, další jáství.“ [171/172; stávání se jiným]

„Exemplárnost v Cavellově myšlení zaujímá klíčovou roli v jeho výkladu jak estetického, tak morálního diskursu, a je také přítomná v jeho odvolávání se na běžnou řeč jako na exemplifíkaci řeči vůbec, tak že ostatní, nová generace se „ji mohou od nás učit, aby mohli říct to, co říkáme my“. Způsob, jakým Cavell nakládá s estetickým, morálním a politickým diskursem, klade otázky, jak máme pokračovat, jak máme vykonávat svou soudnost v novém kontextu. Ovšem v každé z těchto tří oblastí jsou otázky položeny trochu jinak. V případě estetického diskursu je cílem dosáhnout shody na (estetickém) statusu dané věci. Zde se jedná o pohyb od subjektivního soudu po nárok mluvit za ostatní. V pří­padě morálního diskursu neexistuje žádný nárok na univerzalitu. Důraz se klade spíše na vzájemný respekt k individuálním odlišnostem. Politický diskurs sdílí prvky obou těchto diskursů. Spolu s estetickým si nárokuje mluvit za ostatní a s morálním zase sdílí důraz na ohled na individuál­ní odlišnosti. Politický diskurs tak v sobě spojuje důraz na poznání sebe sama jako prostředek k dosažení společenství a naopak.“ [174]

„Kontingentnost identity jednoduše odkazuje k principiální otevřenosti, kterou je možné artikulovat v každém politickém směru. [...] Prozkoumávání logik horizontálních vztahů a jejich teoretických před­pokladů je naprosto zásadní pro koncepci demokracie, která zdůrazňuje nejenom kontingentní kontextuální artikulace, s nimiž historicky spoju­jeme demokracii, ale také to, co musíme předpokládat vzhledem k demo­kratické gramatice. Demokracie by z tohoto pohledu měla být chápána spíše jako život­ní forma než jako režim a její obrana spojována spíše s étosem než se sadou institucí, i když to samozřejmě neznamená, že bych popírala to, že i instituce je nutné kreativně promýšlet. [...] Demokracie a demokratická identita nejsou dány jednou a provždy, nemohou být plně ustaveny a poté pouze podřízeny správě. Jak ukazují Cavell s Derridou, je tomu přesně naopak: demokracie musí být chápána jako projekt neustále pokračující obnovy. Proto tedy důraz na roli neshody, znepokojení a roz­kloubení (jak by tvrdili Laclau a Mouffe), které jsou všechny doprovázeny příslibem, voláním po nadcházející demokracii. Zde je naprosto zásadní to, že adekvátní poststrukturalistické pojetí demokracie musí být schopné kromě propracování momentu kritického angažování také artikulovat étos, který by odpovídal demokracii […].“ [179/180]

Závěr. Averzivní demokracie – exemplárnost, imaginace a vášeň

„Cavell polemizuje s Rawlsovým výkla­dem perfekcionismu, který naznačuje, že perfekcionismus má elitářské předpoklady. Rawls se domnívá, že Nietzsche je nejlepším příkladem toho, co nazývá striktním nebo extrémním perfekcionismem, který sta­ví do protikladu k Aristotelovu umírněnějšímu perfekcionismu. Perfekcionismus je v Rawlsově čtení chápán jako teleologická teorie […]. Emersonovský perfekcionismus se pro odvrat od stávající spo­lečnosti nerozhoduje proto, aby maximalizoval její distribuci hodnot, ale proto, aby podpořil, či spíše vyprovokoval jednotlivce k tomu, aby překra­čovali své současné jáství a usilovali o jáství nedosažené. V tomto čtení perfekcionismus nezahrnuje druh elitářství, kterého se Rawls ve svém čtení Nietzscheho tolik obává. [...] Zde je nutné poznamenat, že Rawls pokračuje v dlou­hé tradici, která překládá Nietzscheho pojem „Exemplar“ jako „jedinec“. Jak Cavell, tak Conant, kteří společně na Harvardu vedli kurz o morál­ním perfekcionismu, se zaměřují na skutečnost, že užití pojmu „jedinec“ v sobě nese biologický podtext, a míjí se tak s genealogií a implikacemi nietzscheovského pojmu „Exemplar“. Tento pojem je důležitý z hlediska historie německé filozofické diskuse o pojmu génius a má také ústřední roli v Kantově Kritice soudnosti, v níž Kant tvrdí, že vkus může být kultivován pouze „prostřednictvím kontemplace exemplárních příkladů estetické produkce“, neboli prostřednictvím „děl génia“.“ [187–189]

„Exemplární pojaté v nietzscheovsko-emersonovském smyslu, tj. jako péče o identifikaci, která nekončí v učednictví, je klíčovým mechanismem roz­víjení demokratické obrody. Nietzscheho pojetí vztahu mezi exemplárním a jástvím zde v mnohém vypovídá. Jak jsem již zdůrazňovala, pro Nie­tzscheho tento vztah není vztahem napodobování, ale toho, že jsme vypro­vokováni ke zpochybňování našeho stávajícího jáství ve jménu budoucích možností. Nietzscheho vylíčení a ustavení jeho vztahu k jeho vlastním čtenářům je toho dobrou ilustrací; v okamžiku, kdy je pochopen, se stává zbytečným (stejně jako Wittgensteinův žebřík). Žít v souladu s požadavky demokratického exemplárního příkladu by tak nemělo být chápáno jako model, který by měl být napodobován, ale jako konkrétní praxe a postoj, který by měl být iterován v tom smyslu, jaký iteraci připisuje Derrida.“ [201/202]

„[O]blast perlokuce se od ilokuce odlišuje absencí konvence, daných institucí a pra­videl chování. Zatímco ilokuce je půdou zákona - je podobná Rancièrově policii či sociálnu v terminologii Laclaua a Mouffe -, perlokuce je půdou touhy a vytváří tak prostor pro představivost, výjimečnost a „nerovně dis­tribuované schopnosti“. […] nikoli půda zákona, soudů a konvenčních úsudků, ale půda, na níž se obracíme k druhému a onoho druhého tak v aktu obrácení se k němu ustavujeme. Jak to pregnantně vyjádřil Cavell: „V perlokučních aktech se ,ty‘ bytostně objevuje na scéně.“ Jak jsme však viděli v dřívější diskusi, není nic takového jako pře­dem daný subjekt, vůči němuž bychom se mohli obracet, protože ten druhý je ustavován jako subjekt, vůči němuž se obracíme, právě při arti­kulaci požadavku, a protože jáství je postulováno jako něco, co stojí ve vztahu k tomuto druhému také při artikulaci požadavku.“ [204/205]

„[N]aše slova nás zavazují. Naše závazky jsou vytvářeny a ruše­ny na základě a prostřednictvím našeho každodenního jednání; na jeho základě jsou nabízeny a odmítnuty různé provokace a jiné provokace jsou zase přijaty a stávají se předmětem sporu. Právě zde, v této responzivnosti, se nacházejí a jsou ustavovány naše demokratické svobody a naše demokratická odpovědnost.“ [207]

Doslov. Proč averzivní demokracie? [J. Bíba]

„Zatímco klasická tranzitologie chápe přechody k demokracii jako více či méně vyjednané předání moci mezi elitami starého a nastupujícího reži­mu a zkoumá celou řadu faktorů, které tento přechod podmiňují (od eko­nomické struktury dané země, míry HDP na hlavu přes povahu přírodních zdrojů v dané oblasti či roli zahraničních intervencí atd.), Norval chápe přechod k demokracii prostřednictvím problematiky formování demokra­tických identit.“ [210]

[slunickoaparaplicko]

Dantův konec umění se rovná konci řídících narativů, tj. teorií, které rigidně předepisují, co je umění a v důsledku toho také směřování dějin umění. K završení narativu dějin umění došlo podle Danta v roce 1964, kdy Andy Warhol vystavil své Krabice Brillo, jimiž vznesl ryze filozofickou otázku po tom, jaký je rozdíl mezi jeho dílem a obyčejnými krabicemi ze supermarketu. [...] Vasari i Greenberg zde fungují spíše jako symboly či zástupci obecnějších přesvědčení o umění. Úkolem veškerého umění Vasariho období bylo prostřednictvím stále dokonalejší techniky duplikovat skutečnost, tj. vytvořit zobrazení, které by bylo identické s jeho předmětem. Tuto představu muselo malířství opustit v okamžiku, kdy vznikla kinematografie, která byla podle Danta v zobrazování reality mnohem přesvědčivější. Úkolem malířství Greenbergovy éry pak bylo odhalit vlastní podstatu a výrazové prostředky, které jsou pro něj výlučné. Oba narativy byly vystavěny na představě pokroku, tj. předpokládalo se, že umění postupně dospěje do stádia dokonalé optické duplikace, respektive do stavu, kdy si bude plně vědomo své identity. — z rozhovoru se Šárkou Lojdovou

[slunickoaparaplicko]

Výpisky z četby; Morální základy politiky [I. Shapiro]

Karolinum, Praha, 2018

Úvod „[P] okud nás znervózňuje jak izraelské chování, jež se řídilo morálním imperativem navzdory legálním institu­cím své doby, tak Eichmannova otrocká věrnost legálním institucím jeho doby, potom se dá říci, že naše dilema má docela ostré kontury. Stojíme před otázkou, kdo má posoudit a podle jakých kritérií, zda zákony a cho­vání států, požadujících naši věrnost, mají náležitou úroveň? V této knize rozebíráme hlavní odpovědi, které představují tradici moderního Západu. […] Každá z těchto tradic, utilitaristická, marxistická a smluvní, má své ideové jádro a vlastní soubor otázek o politické legitimitě, nicméně tyto tradice se překrývají dokonce více, než se běžně uznává. Ukáži, že důvo­dem je především to, že se všechny rozhodujícím způsobem utvářely pod vlivem osvícenství.“ [12/13]

Kapitola první. Osvícenská politika

„Nejlépe lze analytické soudy chápat tak, že jsou logicky implikovány významy termínů, zatímco syntetické soudy nikoli - obyčejně proto, že jejich pravdivost závisí na světě, který leží za deduktivními významy. Někteří filozofové 20. století zpochybnili existen­ci takového rozdílu analytický/syntetický, nicméně většina stále přijímá nějakou jeho verzi. Tato většina by se ovšem ostře neshodla s filozofy raného osvícen­ství, pokud jde o postavení etiky, politické filozofie a společenských věd v tomto schématu. Myslitelé raného osvícenství by všechny tyto pozná­vací snahy zařadili do apriorního poznání, neboť relevantním kritériem nebyl rozdíl mezi poznáním, jež je pravdivé na základě definic, a pozná­ním, jež je odvozeno ze zkušenosti. Směrodatný byl naopak pro ně rozdíl mezi poznáním, jež závisí na lidské vůli, a tím, jež je na vůli nezávislé. Jak tvrdí Hobbes ve spise O člověku, čisté „matematické“ vědění lze získat a priori, ale „smíšená matematika“, jako je fyzika, závisí na „příčinách při­rozených věcí, jež nejsou v naší moci“. [...] „Kreacionistická“ neboli „činnostní“ teorie propůjčovala morálním tématům mnohem vyšší epistemologický status, než jakému se později mohly těšit. Podívejme se na Hobbesovu úvahu na konci Úvodu k Leviatanovi. Hobbes poté, co svou argumentaci vyložil „náležitě a zřetelně“, uvádí, že čtenáři zůstává jediný úkol, aby uvážil, „zda neshledává totéž ve svém nitru. Neboť toto Učení nepřipouští jiného Důkazu.“ Hobbes vůbec netvrdí, že čtenář musí nahlédnout, jak jeho vlastní intuice odpovídají Hobbesovým, ale zdůrazňuje své přesvědčení, že argumentace Leviatana má sílu matematického důkazu.“ [19/20]

„Kromě víry ve vědu se politická filozofie osvícenství liší od antického a středověkého zaujetí pro řád a hierarchii tím, že individuální práva v ní zaujímají ústřední místo. Díky tomu se svoboda jednotlivce dostává do centra politické argumentace. Tato změna byla naznačena v tradici při­rozeného zákona tím, že se důraz posunul z logiky zákona na ideu přiro­zeného práva.“ [23]

Kapitola druhá. Klasický utilitarismus

„Bentham, nepokrytý stoupenec osvícenství, se s pohrdáním díval na vliv­nou tradici přirozeného práva a všechny tyto teorie prohlásil, jak zní jeho slavné vyjádření, za „prostý nesmyl..., rétorický nesmysl - nesmysl velký jako věž“. Obhajoval rozsáhlý systém politických práv, ale považoval je za lidské výtvory: jsou vytvořeny právním systémem a vynuceny suverénem. Tvrdil, že neexistují žádná práva bez donucení a žádné donucení bez vlády - je to neomalené prohlášení, jež vychází z názoru, proslulé­ho později jako právní pozitivismus. Zatímco přirozený zákon byl tradič­ně považován za měřítko pro hodnocení pozitivních právních systémů, které lidé vytváří, pro Benthama neexistovalo nic než pozitivní zákon a ten měl být hodnocen podle utilitárního principu, jenž byl stanoven vě­decky. Bentham nijak nepochyboval, že utilitarismus má sílu karteziánského cogito. [...] U Benthama má utilitarismus naturalistický základ daný impera­tivy lidského organismu, které slouží k jeho přežití. To je pozoruhodné, uvážíme-li, že psal 70 let před Darwinem. Bentham uznával, že bolest a požitek mají své náboženské, morální a politické zdroje, ale trval na tom, že ty jsou založeny na fyzických zdrojích bolesti a požitku, a tedy jsou sekundární. Fyzično je základem politična, morálnosti a nábožnosti […].“ [28/29]

„Klasický utilitarismus je radikálně konsekvencionalistickou dok­trínou. Jestliže nějaká politika způsobuje někomu značnou škodu, třeba i smrt, není to žádný důvod, abychom vůči ní něco namítali, pokud čis­tým účinkem dané politiky bude to, že se maximalizuje celková užiteč­nost. To je důvod, proč lze najít spojnici mezi utilitarismem a eugenikou [...]. [J]estliže nadřazení členové árijské rasy zažívají vzrůst užitečnosti v důsledku toho, že likvidují Židy ve svém středu, a tento nárůst užitečnosti převyšuje utrpení, které tito Židé zakouší, nenajdeme v utilitarismu žádný zvláštní důvod k námitkám. Naopak utilitarismus by ve skutečnosti vlastně takové politiky podpo­roval, jak ostatně museli přiznat i ti, kdo jsou konsekvencionalistickým teoriím nakloněni. Navíc k těmto interpersonálním důsledkům přistupuje to, že se Bent­ham důsledně soustřeďuje na zakoušení požitků, a tak ohrožuje lidskou autonomii a autenticitu v míře, kterou většina lidí, když to uváží, shledá neúnosnou. Robert Nozick v této souvislosti poukazuje na to, že podle takové teorie bychom měli být ochotni napojit se na „stroj na zážitky“, pokud by jej bylo možno vytvořit, který by dokázal způsobit, že nebudeme zakoušet žádnou bolest, ale naopak budeme prožívat plynulý tok požitků, i když ve skutečnosti bychom leželi ve vaně a mozek měli napojen na elektrody. [...] Trvalým nebezpečím, které s sebou nese utilitarismus, je přehlížení postižených lidí, vykořisťování slabých menšin, neautentičnost a ztráta autonomie. Tyto znaky nenajdeme na Benthamově seznamu důležitých věcí nijak vysoko“ [34/35]

„Bentham byl toho názoru, že ti, kdo jsou u moci, se mohou vymanit ze sobeckých podnětů, v jejichž vleku, jak tvrdí, všichni jsme. Byl by ale konzistentnější ze svého hlediska, kdyby přepokládal, že politikové budou zpravidla dychtivě sledovat zvláštní zájmy, pokud odměna bude dostatečně vysoká, když už ne rovnou korumpující, a budou směňovat své pozice dané veřejnou důvěrou za osobní zisk. Bentham si myslel, že tyto pobídky lze do jisté míry zvládnout díky tomu, že v demokracii při takových snahách hrozí sesazení. Avšak i kdyby to tak bylo, stejná poku­šení budou zřejmě působit na úředníky, byrokraty, správce vězení a na další, kteří, jak nám říká, se ve společnosti budou řídit utilitaristickou kalkulací. V souladu s jeho vysvětlením tedy musíme předpokládat, že v každém momentě budou zkorumpovatelní a krášlení svého hnízdečka dají přednost před budováním Benthamovy utopie. Bentham byl vskutku přesvědčen, že ethos veřejné služby způsobí, že vládní úředníci budou zodpovědní, avšak, jak poznamenává Rosenblumová, nikdy neukázal, kdo vlastně bude sloužit, a proč by tito lidé měli odmítnout pobídky vedené vlastním zájmem a cítit se zavázáni profesnímu ethosu dobré vlády, který Bentham obhajoval.“ [41]

Kapitola třetí. Spojení práv a užitečnosti

„Klasický utilitarismus se potýká se dvěma zásadními problémy. První spo­čívá v tom, že množství informací nezbytných k jeho použití je nadměrně veliké. Benthamův optimismus a sebedůvěra, kterou v tomto ohledu cho­val, neobstojí Vůbec není jasné, zda se dá vytvořit nějaký utilitometr, jaký měl na mysli. [...] Druhý problém se týká toho, že klasický utilitarismus je necitlivý k morálním rozdílům mezi osobami. […] Kdyby zralou formulací utilitarismu byla ta Benthamova, nejspíše by ve světle naznačených slabin nebyla dnes ničím více než historickým reliktem, který by nijak konstruktivně nepřispíval k našemu hledání živo­taschopných principů politické legitimity. Ale utilitarismus byl reformulován způsoby, které se potýkají s oběma uvedenými nedostatky a přispívají k jeho schopnosti být jednou z hlavních politických ideologií 20. století. Tato transformace proběhla v podmínkách, kdy se změnily možnosti jak dosáhnout jistotu poznání ve vědě. Proměna utilitarismu byla navíc posí­lena vývojem ekonomické teorie a filozofie od 19. do počátku 20. století.“ [43/44]

„Když Pareto popřel možnost interpersonálních komparací, uvedl do základní logiky utilitarismu mocné učení o individuální autonomii. Zatímco Benthamův libertariánský impuls byl nanejvýš nahodile spjat s analýzou principu největšího štěstí, v Paretově schématu je axiomem to, že každá osoba je suverénem nad svými preferencemi. Jedinec musí být racionální v minimálním smyslu daném tranzitivitou, leč mimoto se už neobjevují žádné soudy nějaké třetí strany ohledně toho, co se lidé snaží nebo by se měli snažit maximalizovat. Tento systém tak poskytuje analytický a morální prostor osvícenskému ideálu individuálních práv. Pareto byl dědicem osvícenství i v tom ohledu, že byl plně oddán vědě. Avšak na rozdíl od Benthama jeho pojetí vědy je příznačné pro zralé osvícenství, které „odvozuje své závěry ze zkušenosti, aniž by si vypomá­halo nějakými metafyzickými entitami“, nebo se spoléhalo na „uvažování o slovech“. [...] Pro Pareta, podobně jako pro Benthama, je utilitární efektivita sekulárním dědicem přirozenoprávního determinismu, ale zde je vyložena na hlubší úrovni, neboť respektování individuálních práv se stává základním rysem utilitarismu. Namísto nahodilé koexistence práv a užitečnosti Pareto nabízí jejich syntézu.“ [48/49]

„Paretův princip neříká, že paretovsky superiorní změny přinášejí větší čistou společenskou užitečnost než změny paretov­sky nerozhodnutelné. Neboť nelze popřít, že distribuce g může přinést více společné užitečnosti osobě A a osobě B než distribuce y na obráz­ku 3.2.; neexistuje žádný důvod, abychom něco takového spíše tvrdili, nebo zase popírali. Pareto si byl vědom toho, že jeho princip by byl zneu­žit, kdyby vedl k preskriptivní argumentaci, jež by dovozovala, že paretov­sky superiorní změny, čili tržní transakce, přinášejí větší čisté zlepšení, než to dokáží paretovsky nerozhodnutelné netržní transakce. Naopak trval na tom, že jeho argumentace takové implikace nemá a že každopád­ně není jeho věcí pouštět se do preskriptivních úvah o redistribuci, jelikož pro něco takového nenacházel vědeckou bázi. Jediné, co můžeme říci, je to, že paretovsky superiorní změny představují jednoznačné zlepšení státu quo a paretovsky inferiorní změny jsou nepochybně horší - nic více, nic méně.“ [54]

„Mill princip škody zaměřuje proti přinucení a kon­trole, ať už je vyvoláno „fyzickou silou“ nebo „morálním donucením ze strany veřejného mínění“, takže skutečnost, že nějaká politika je široce přijímána je sotva důvodem k tomu, abychom ji rozvíjeli. A vskutku Mill je snad nejvíce znám tím, že sdílel přesvědčení Alexise de Tocquevilla (1805-1859), že tyranie většiny „patří k těm zlům, vůči nimž společnost musí být na stráži“. Spolu s Tocquevillem soudí, že násilí způsobené přeja­tým míněním je jednou z nejzáludnějších podob, kterou tyranie většiny na sebe může vzít. [...] Většina, ať už je institucionalizovaná, nebo má podobu převládajícího mínění, je vždy mocí, před níž je třeba být na stráži. Zdá se tedy, že Mill dělá kozla zahradníkem, když se v kapitole věnované aplikacím odvolává na zavedenou moudrost, aby ospravedlnil omezení svobody. Chceme-li porozumět tomu, jak Mill řeší tento zjevný rozpor, musíme uvažovat o principu škody jako o principu, jenž působí ve dvou krocích. Když hodnotíme zvláštní jednání nebo politiku, první krok zahrnuje roz­hodnutí o tom, zda jednání způsobuje, anebo může způsobit škodu ostat­ním. Pokud zjistíme, že ne, potom jednání patří do oblasti týkající se osoby a vláda by do něj neoprávněně zasahovala. V tom případě vláda vskutku má za povinnost chránit individuální svobodu jednání před zasahováním ze strany druhých lidí. Když ale při prvním zkoumání zjistíme, že ano, že jednání druhým škodí, potom následuje řada odlišných úvah. Pohybujeme se pak ve světě, kde chtě nechtě vzniká škoda a otázkou je, co by s tím vláda měla dělat, pokud by vůbec něco měla dělat? […] Pokud je překročen práh škody, potom podle Milla vstupují do hry utilitaristické úvahy. Jejich cílem nutně nemusí být zabránit nějaké určité škodě, ale spíše rozhodnout, jaká politika by byla nejvhodnější pro spo­lečnost jako celek, jelikož nyní se pohybujeme v oblasti dotýkající se dru­hých lidí. V tomto ohledu byl Mill spíše utilitarista pravidla než utilitarista skutku, neboť si myslel, že je třeba rozhodovat o čistých účincích, jaké mají třídy činností a politiky v souhrnu, nikoli o každém jednotlivém činu nebo politice posuzované případ od případu. Když Mill formuloval tyto zásady, vskutku si myslel, že bychom se měli odvolávat na jisté zavedené poznání, jaké zmiňoval v kapitole o aplikacích. Vždy ale uznával, že náro­ky takového poznání jsou fallibilní. Mohou a nejspíše budou revidovány, jak se bude rozvíjet věda a zavedená moudrost. [...] Začneme-li s definicí škody, je zřejmé, že Mill přinejmenším ve spi­se O svobodě chápal onu sféru jednání týkající se samotné osoby jako sféru velice rozsáhlou.“ [63/64]

„[Ř] ešení napětí mezi osvícenskými názory na vědu a na práva, které nabízí konsekvencionalistické čtení principu škody je stejně problematické, jako řešení, které navrhuje čtení intencionalistické, ač důvody toho jsou různé. Intencionalistické čtení, jak jsme viděli, staví na teorii volby, která přehlíží - ba konzervuje - donucovací kontexty vol­by, a tak toto pojetí může přispět k tomu, že princip škody selže jakožto model na ochranu individuálních práv. Konsekvencionalistické čtení se sice vyhýbá této potíži, ale za tu cenu, že přijímá nezdůvodnitelnou víru, že vědecké poznání bude v rostoucí míře určovat utilitární rozhodová­ní vlády - tedy rozhodování o tom, kdy je princip škody porušen a jak zasáhnout.“ [70]

Kapitola čtvrtá. Marxismus

„Nehledě na to, zda se zaměříme na ekono­mický determinismus v základech materialistického pojetí dějin, na pra­covní teorii hodnoty, která je východiskem analýzy vykořisťování, nebo na teorii klesající míry zisku a na nevyhnutelnost krize kapitalismu, či na výklad o tom, jak bude socialismus a komunismus vypadat, vždy zjistíme, že Marxovy argumenty neobstály ve zkoušce času. Toto podvojné poli­tické a teoretické selhání naznačuje, že marný je každý pokus zachránit marxismus, ať už jako explanační nebo normativní systém. Po pravdě řečeno v tom se ale marxismus příliš neliší od hlavních ideových systémů moderního Západu, které zde probíráme. Prediktivním teoriím se nevedlo dobře v žádném oboru politické vědy, i když šlo jen o předpovědi volebních výsledků či jiných rysů každodenní politiky, nebo o předpovědi vývoje režimů a jejich typů, což především zaměst­návalo Marxe a jeho následovníky. Selhání Marxovy obecné teorie má mnoho společného s nedostatky některých variant utilitarismu, o nichž jsme mluvili, i s osudem teorií, o nichž řeč ještě bude. Problémem není, že se Marx v mnoha věcech mýlil, ale zda v některých věcech neměl přece jenom pravdu.“ [75]

„Hegelova teorie ukazovala, jak jeden systém idejí v lidských dějinách střídá druhý v dia­lektickém procesu, v němž nedostatky idejí plodí reakce, a tak tyto ideje jsou nahrazovány novými, jež zahrnují prvky původních idejí i reaktiv­ní alternativy. Odtud slavná formule hegelovské dialektické logiky: teze, antiteze, synteze.* [...] Tuto strukturu myšlení o historické změně Marx převzal, leč převrá­til jeho obsah. Marxova dialektická teorie je materialistická a pojednává o způsobech, jak lidské bytosti organizují produkci. Uvažoval podobně jako Hegel z hlediska krátkodobé nerovnováhy a dlouhodobé rovnováhy v tom smyslu, že každý stávající způsob produkce obsahuje vnitřní tenze, neboli „rozpory“, které nutně vyvolávají reakci, a tak daný způsob je nahrazen jiným, nicméně rovněž vnitřně rozporným systémem, jenž zase bude nahrazen dalším a tak dále, dokud nebude dosaženo stabilního sys­tému. Pro Marxe stabilní rovnováhu nepředstavoval pruský stát v Evro­pě 19. století, měla jí být komunistická utopie zavedená socialistickým státem, jenž následoval po svržení kapitalismu. Dokud nebude dosaženo tohoto bodu, dějiny budou sérií neuspokojivých reakcí na nezvladatel­né tenze a vždy budou poznamenány rozpory mezi produkčními vztahy a produkčními silami.“ [77/78; srv. pozn. 151 ze s. 229: Tato formule nepochází od Hegela. Poprvé ji užil Fichte, když vysvětloval strukturu Hegelovy dialektické úvahy ve Fenomenologii ducha i jinde; Marx v Bídě filozofie připsal tuto formuli teze-antiteze-synteze Hegelovi, a tak tomu zůstalo.]

„Kolektivní jednání je stručně řečeno nezbytné, dokud překážky stojící v cestě indi­viduální svobodě jsou kolektivně kladeny, ale normativním ideálem není kolektivní jednání, nýbrž individuální svoboda. Jak ještě důkladněji uká­ži v § 4.2.3, Marx díky tomu patří k myslitelům se značným důrazem na individuální práva, bez ohledu na to, že by řeči o právech ve skutečnosti znevážil jako buržoazní žvanění. To ale vůbec neznamená, že by Marxovo pojetí svobody bylo liberál­ní. Jeho pojetí odpovídá tomu, co Isaiah Berlin kdysi označil za „pozitivní" koncept svobody - svoboda ve významu něco dělat, něčeho dosáhnout, stát se něčím, na rozdíl od „negativního“ konceptu, kdy svoboda znamená pole činnosti, v jejímž rámci je jedinec ponechán sám sobě. Důležitost tohoto rozdělení se možná přehání, neboť všechna pojetí svobody odka­zují (třebaže implicitně) jak na omezující podmínky, tak na pozitivní čin­nost. Nicméně Marx a ti, které ovlivnil, se především zaměřují na to, co lidé mohou dělat se svobodou, kterou mají, než aby se zabývali pouze tím, že lidé nemají být omezováni v tom, co dělají. Negativní svoboda znamená málo, jak to ostatně naznačuje sarkastický aforismus od Anatola France, že tehdejší francouzské právo nezakazuje chudým více než bohatým spát v Paříži pod mosty, žebrat v ulicích, nebo krást chleba.“ [84]

„Marxova pracovní teorie hodnoty, podobně jako Paretův princip byly navr­ženy jako technické teorie, jež měly vysvětlit chování cen v konkurenč­ní tržní ekonomice. Angličtí myslitelé přinejmenším od Hobbese a sira Williama Pettyho (1623-1687) si pohrávali s myšlenkou, že lidská práce, spíše než obchod (jak věřili jejich angličtí předchůdci), nebo půda (jak nedlouho potom tvrdili francouzští fyziokraté) určuje cenu, jež se platí za směnné zboží v tržní ekonomice. [...] domnívali [se], že náležitým způsobem, jak tuto úlohu vyře­šit, je formulovat teorii přirozené mzdy, ceny, renty a zisku, jež jsou stře­dem, kolem něhož tržní mzdy, ceny, renty a zisky kolísají. Marx dobře zapadá do této tradice, když rozvíjí pracovní teorii, o níž věřil, že vysvětluje přirozenou hodnotu a tržní hodnotu zboží a vztahy mezi nimi. Domníval se rovněž, že jeho teorie vysvětluje dynamický a inovativní charakter kapitalismu, stejně jako jeho nevyhnutelný úpadek z dlouhodobého hlediska, kdy vyjdou najevo rozpory vlastní tomuto sys­tému. Normativní kritika kapitalistického vykořisťování je prezentována jako vedlejší produkt této technické analýzy.“ [85]

„Někdy se říká, co by asi Marx říkal o současných dělnících, z nichž miliony vlastní akcie investičních fondů. Ale takový příklad by jej nemu­sel znepokojovat. Klíčový moment není vlastnictví, ale nutnost. Když bude dělník vlastnit dostatek akcií, aby se mohl rozhodnout, že nebude pracovat pro nikoho druhého, ale bude žít jen z dividend, potom už to nebude člen dělnické třídy - dokonce i kdyby nadále námezdně pracoval. Dokud ale nepřekročí tento práh, patří do dělnické třídy. Dělníci musí prodávat svou pracovní sílu druhým, aby mohli žít, kapitalisté to dělat nemusí. Za kapitalismu pak stále více, jak Marx tvrdil, budou lidé spadat do jedné nebo druhé třídy - valná většina do dělnické třídy.“ [89]

„Marx se domníval, že kapitalistické ekonomice je inherentní problém daný slabou poptávkou (uvažoval o tomto problému jako o „nadvýrobě“), jež odrážela skutečnost, že dělníci si kolektivně vza­to nemohou dovolit koupit, co vyrobí, takže „buržoazní vztahy se stáva­jí tak těsnými, že už nepojmou bohatství, které vytvářejí“. [...] Nicméně Marx narozdíl od Johna Maynarda Keynese (1883-1946) neroz­poznal, že vlády mohou aktivně působit, aby zvládly slabou poptávku, mohou se pustit do deficitního financování výdajů během recesí, nebo přímo mohou redistribuovat pomocí daní od těch, co nespotřebovávají, k těm, co spotřebovávají.

Marx si navíc myslel, že kapitalismus bude stále méně konkurenční. Soutěž povede k vyloučení konkurentů v neposlední řadě proto, že vstup­ní náklady pro nové konkurenty musí růst v důsledku rostoucí kapitálové náročnosti výroby. Jenomže přitom Marx rovněž ignoroval možnosti, které mají vlády, zde konkrétně v rámci antimonopolního zákonodárství. [...] Marxova ekonomická argumentace týkající se zdrojů kapitalistic­kých krizí překvapivě odrážela dobově podmíněné a mechanické názory na ekonomické procesy, stejně jako byla poznamenána jistou institucio­nální naivitou. [...] Stručně řečeno Marx byl oslněn metaforou o základně a nadstavbě natolik, že ignoroval možnosti důležitých prvků nadstavby, jako jsou instituce, při předcházení ekonomickým krizím.“ [93]

„[Ú]skalí, jehož si všiml Pierro Sraffa a dal­ší: pracovní síla není jediným společným jmenovatelem zbožní výroby. Abychom si to vysvětlili, představme si ekonomiku, kde jsou produková­na jen tři zboží: obilí, knihy a pracovní síla; v této ekonomice lze docela dobře tvrdit, že obilí je třeba k produkci pracovní síly a knih, nebo že pracovní síla je nutná k výrobě obilí a knih, či že knihy nejsou potřebné k produkci obilí a pracovní síly. Jak si všimla řada teoretiků, za těchto předpokladů není v daném systému žádný analytický rozdíl mezi obi­lím a pracovní silou, takže by bylo docela možné vytvořit obilnou teorii hodnoty a vypočítat míru vykořisťování obilí kapitálem, podobně jako to Marx provedl pro pracovní sílu. Jestliže tedy řekneme, že vykořisťování dělníků by mělo vyvolávat morální odpor, musíme uvést dodatečný argument, podle něhož jsou lidé oprávněni získat plody své práce nějak jinak, než je oprávněno obilí, aby mu byl připsán nadvýrobek, jenž vygenerovalo ve výrobním procesu. Dostali bychom se tak k požadavkům práv, které se Marx snažil elimino­vat. Nicméně zdá se být nepopiratelné, že veškerá normativní síla, kte­rou teorie vykořisťování má, pochází z implicitního zaujetí pro sekulární variantu činnostního ideálu: lidé mají právo na to, co vytváří, a jsou vyko­řisťováni v té míře, jak je jim to upíráno.“ [97]

„Vlastnictví sebe sama lidí tváří v tvář jeden druhému dělá z každého jednotlivce malého Boha, který se těší z panství nad produkty své tvorby; to je jádrem Lockovy působivé koncepce individuálních práv. Koherence Lockova pojetí závisí na teologii, když ta padne, otevírá se cesta k radikál­ní otázce: proč vlastnictví sebe sama vůbec zastávat? K implikacím této otázky se dostaneme v § 5.5, zde bychom si ovšem měli všimnout toho, že marxovská idea vykořisťování vychází z činnostního ideálu a z ideje vlastnictví sebe sama. Právě Lockova idea individuálních práv kořenící v řemeslnictví a znásilněná za kapitalismu dává marxovské kritice morál­ní sílu. Námezdně pracovní vztah je chápán jako nelegitimní přivlastně­ní produktů dělníkovy pracovní síly kapitalistou. To omezuje dělníkovo oprávnění, které má k produktům vlastní práce. Marxovo užívání tako­vých výrazů jako „zvěčnění“ dělníka a jeho „odcizení“ od produktů jeho práce prozrazuje, jak závisí na činnostním ideálu.“ [100]

„v tom, kdo a co získává z tržní transak­ce, se mimo jiné odráží relativní moc hráčů. Neomarxisté jako G. A. Cohen se pokusili postihnout tuto skutečnost tak, že přeformulovali Marxovu teorii vykořisťování jako teorii třídního monopolu na výrobní prostředky. G. A. Cohen se vzdal pracovní teorie hodnoty a v argumentaci poukazuje na to, že struktura proletářské nesvobody staví dělníky do situace, kdy musí pracovat pro nějakého kapitalistu, aby se uživili. Tentokráte to není tvrzení o právu na nějaký díl hodnoty vytvořeného výrobku. Spíše je to argumentace o svobodě, která připomíná ironický povzdech připisovaný často cambridžské ekonomce Joan Robinsonové, že jedna věc je horší než být vykořisťován, a to nebýt vykořisťován. Ti, kdo jsou nuceni pracovat na trhu pro druhé, jelikož sami mají relativní nedostatek zdrojů, se těší tomu, co lze nazvat transakční [smluvní] svoboda, a tedy mohou se zapo­jit do paretovsky-superiorních výměn tím, že směňují svou pracovní sílu za mzdu, avšak postrádají strukturní svobodu, kterou mají ti, kteří v této námezdní situaci nejsou. Je-li marxovská kritika kapitalismu reformulována tímto způsobem, stává se z ní spíše argumentace o moci a svobodě než argumentace o pra­covní síle a hodnotě. V této perspektivě tedy, nehledě na všechny Mar­xovy pojmové a predikční omyly, pozornost si zaslouží jeho intuice, že za kapitalismu někteří lidé postrádají určitou základní svobodu, které se těší druzí na jejich úkor. Tato teorie zdůrazňuje meze transakčního pojetí svobody, jaké známe z Paretova systému. Daný přístup přivedl několik dalších teoretiků k tomu, aby svobodu pojali jako schopnost utvářet pod­mínky, v jejichž rámci lidé jednají a rozhodují se, spíše než aby se ve svých úvahách výlučně soustředili na jednání a rozhodování lidí samotné.“ [102/103]

Kapitola pátá. Společenská smlouva

„Teoretikové společenské smlouvy, kteří působili ve 20. století, měli tyto obtíže na paměti, a tak se odvolávali na ideu hypotetické smlouvy. Nezajímali se o to, co bylo či nebylo dohodnuto za nějakých historických okolností, ale o to, co by se mělo dohodnout, anebo co by se mělo dát lidem k volbě. Tedy požadovaná racionalita toho, co by bylo dohodnu­to, a nikoli fakt dohody dává těmto teoriím normativní váhu. Dokonce si můžeme myslet, že návrhy na rozhodovací pravidla, která by měla být přijata, nepředstavují ani tolik souhlas, jako spíše kalkulaci - tak je tomu v knize Kalkul souhlasu od Jamese Buchanana a Gordona Tullocka. Nožičkovým záměrem zase je, aby nás přesvědčil, že minimálnístát, který obhajuje, vznikne, když lidé budou jednat racionálně v „situaci bez státu“. Vlastně se přitom nevyžaduje žádná výslovná dohoda, a tak jeho argumentace spíše připomíná Lockovu ideu mlčenlivého souhlasu než Lockovu teorii společenské smlouvy. A Rawlsovo pojetí reflektované rovnováhy má přesvědčit čtenáře, že principy spravedlnosti jsou žádoucí, a dokládá to tím, že rozumní lidé by si tyto principy vybrali ve specifické situaci rozhodování. [...]Lidé jsou pojímáni jako bytosti jednající kolektivně v původní či ústavodárné situa­ci, ale to, že jsou posledním zdrojem politické legitimity nevyplývá z žád­ných rozhodnutí, která by přijali, nebo z interakcí, které by se mezi nimi odehrávaly. To je jeden z důvodů, proč jsem označil Rawlsův podnik za solipsistický a odlišuji jej od teoretiků, kteří v demokratické tradici kla­dou důraz na rozpravu. Ralwsův účastník smlouvy rozvažuje sám. […] V tradici společenské smlouvy od Hobbese po Rawlse všeobecně platí, že údajná racionalita volby zavazuje skuteč­nost. A skutečně podle Nožička „nezávislí“, kteří vzdorují, jsou donuceni připojit se k minimálnímu státu. Očekává se od nich, že přijmou tento výsledek jako racionální.“ [108/109]

„Rawlsovou „politickou, nikoli metafyzickou“ intuicí je myšlenka, že lidé mohou přijmout soubor principů, aniž budou souhlasit s posledními důvody této akceptace. Namísto ideje, že nejsnáze se lidé shodnou na obecných zásadách, ale čert se skrývá až v detailech, nyní Rawls vychází z toho, že obecně je nemožné a, což je důležitější, není to politicky vzato nutné, aby se lidé shodovali v obecných princi­pech, obsažných doktrínách, nebo metafyzických závazcích. [...] Základem politické legitimity se stává překrývající konsensus. Právě tato zúžená koncepce toho, co obnáší politická legitimita, je příznačná pro přístup, který je „politický, nikoli metafyzický“. Představuje významnou korekci osvícenské snahy založit politiku na vědě, jelikož některé názory zahrnuté v překrývajícím konsensu mohou spočívat na pověrách, zatím­co některé vědecky zdůvodněné názory mohou být vyloučeny. Rawls se snaží tuto potíž zmenšit, když dovozuje, že pouze „rozumné“ názory jsou součástí překrývajícího konsensu, ale je zřejmé, že pokud překrývající konsensus má skutečně plnit svou funkci, musí Rawls připustit uvede­nou znepokojivou možnost. Jinak by překrývající konsensus byl vymezen odkazem na doktríny, o nichž byl Rawls předem rozhodl, že splňují test ro­zumnosti. Nicméně Rawls se zcela nevzdává osvícenské snahy dát správné odpovědi na politické otázky, odpovědi, které závisí na nezaujatém posou­zení lidské situace spíše než na té či oné teologii, anebo sporné metafyzice. […] „politický, nikoli metafyzický“ přístup je demokratický ve dvojím smyslu. Předně Rawls tvrdí, že principy jsou legitimní, když vyplývají z překrývajícího konsensu mezi názory, které se pravděpodobně rozvinou a prosadí v nějakém spra­vedlivém ústavním režimu. Slučitelnost s názory, které se ve společnosti uplatňují, se zde stává významným momentem při posuzování politické rozumnosti nějakého životního plánu anebo souboru hodnot. Za druhé z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že nelze očekávat, že stoupenec nějakého životního plánu či souboru hodnot bude ochoten nebo schopen osprave­dlnit je před jinými lidmi s pomocí výrazů, jež oni budou považovat za pře­svědčivé. Podobně jako tajné hlasování chrání lidi v demokracii před tím, aby museli před druhými ospravedlnit svou volbu, tak Rawlsův „politický, nikoli metafyzický“ model nechává poslední důvody, proč někdo je zaujat nějakým názorem, mimo dosah jak spoluobčanů, tak vlády.“ [113–115]

„Předpoklad trvalého pluralismu vede Rawlse k tomu, aby přijal deontologický přístup a niko­li přístup teleologický, které v úvahách o spravedlnosti Rawls odlišuje. V teleologickém pojetí je dobro určeno nezávisle na právu, a práva jsou potom distribuována tak, aby maximalizovala dobro. V deontologickém pojetí jsou práva naopak distribuována nezávisle na každé konkrétní kon­cepci dobra. Řešení, které navrhuje, spočívá v tom, že jsme dotázáni, abychom uvážili, co si zvolíme, když volbu budeme muset provést v situ­aci, kdy nebudeme znát svou konkrétní koncepci dobra. Nevíme tedy, zda budeme stoupenci nějakého náboženství, nebo budeme agnostiky či ateisty, zda budeme jednostrannými workoholiky, nebo pohodlnými pova­leči, zda si budeme cenit umění, sportu, nebo budeme ochraňovat divoči­nu atd. Pokud existuje nějaká koncepce spravedlnosti, kterou má smysl přijmout, když o sobě uvažujeme v takové situaci nevědění, potom, jak si Rawls myslí, ji nelze odepřít morální přitažlivost.“ [118]

„Nozickův sylogismus spravedlnosti tedy praví, že jsou-li původní podmínky spravedlivé a následné transakce dobrovolné, potom výsledek musí být akceptován jako spravedlivý. Levicová kritika je prohlášena za blafování, neboť se ukazuje, že hlavní stížnost se ve skutečnosti vůbec netýká nespravedlivých původních podmínek, ale spíše nerovností vznik­lých na trhu. To levicového kritika zatlačuje do defenzívy, řečeno Nožičko­vými slovy, jelikož jej to staví do opozice ke svobodě, vždyť jediný způsob jak lze udržet nějakou konkrétní modelovou koncepci spravedlnosti - ať už je to koncepce přísně egalitární či jiná - spočívá v neustálé redistribuci prováděné vládou pomocí daňového sazebníku. Avšak zdanění znamená pro Nožička „nucenou práci“, pokud byla zajištěna spravedlnost původ­ních podmínek. Podle jeho „historické“ koncepce spravedlnosti nelze nikdy ospravedlnit redistribuci, jež má dospět k nějakému konkrétnímu modelu distribuce či „konečnému stavu“. [...] Nozickův rozbor předpokládá, že kompenzace coby podmínka vlád­ního zasahování do alokace majetků jsou méně náročné než redistribu- ce. Idea kompenzace spočívá ve vyrovnání, jež vychází z křivdy: jestliže poškodím vaše vlastnictví, musím vám poskytnout kompenzaci, aby vám nic nechybělo, abyste byl na stejné křivce indiference, jakou byste zaují­mal, kdyby nebylo mého škodlivého skutku. Proto se jedná o myšlenku ohlížející se do minulosti, či jak uvádí Nozick, je to „historické“ kritérium. Diskutovat lze o tom, jak určit a měřit relevantní porušení práv, avšak podobně jako v případě Millova principu škody, má kompenzační model spravedlnosti tu výhodu, že vyžaduje pouze standardy vztažené k jednot­livci. Jejich uplatnění nevyžaduje ospravedlnění žádné konkrétní distri­buce příjmů a bohatství ve společnosti. Z toho důvodu Nozick označuje práva za pouhé „boční meze“ pro jednání druhých. […] Uvedené příklady, stejně jako řada dalších, jež by bylo možno uvést, připomínají skutečnost, že jdeme-li dosti daleko zpět do minulosti, vždy můžeme najít nějakou vyhnanou či vyvlastněnou skupinu, jež si oprávně­ně stěžuje. Jsou svědectvím toho, že současné rozdělení světa na národní státy je do značné míry výsledkem vzájemných válek, občanských válek a revolucí, které všechny měly masivní vliv na rozdělení a přerozdělování majetků po mnoho generací. Tato skutečnost je jedním z důvodů, proč by Nozikova sylogistická výzva: „rozhodněte o spravedlnosti původních pod­mínek...,“ měla být odmítnuta jako ideová past. Vezmeme-li vážně jeho kompenzační ideu obrácenou do minulosti, nebudeme mít vůbec jasno, zda by se dala sledovat celé dějiny zpět až ke spravedlivému začátku. Ale jestliže se nedá aplikovat na celé dějiny zpět až k začátku, proč ji vůbec aplikovat? Kdekoli se zastavíte, nějaká skupina bude přesvědčivě tvrdit, že jste nešel dost daleko.“ [121/122]

„Cílem reflektované rovnováhy je přimět nás, abychom promysleli své morální intuice a svá mínění, jež se na nich zakládají. Její postup se nerozšiřuje na samotnou charakteristiku původní situace, ani na předpo­klady o lidské psychologii či kauzálním chodu světa. „Zákony psychologie a ekonomie“ či „obecná fakta“ ve společnosti, s nimiž Rawls počítá - např. mírná nedostatkovost, hrozivá rizika apod. - ta nejsou předmětem revize v procesu reflektované rovnováhy. Naopak Rawls užívá tyto předpokla­dy, aby přiměl lidi k tomu, aby znovu promysleli své intuice. Když tedy John Harsanyi věří, že lidé jsou ochotni riskovat více, než připouští Rawls, nenajdeme v procesu reflektované rovnováhy, když jej upřímně projdeme, nic, co by Harsanyiho přesvědčilo, že je to jinak.“ [132]

„Síla psychologické náklonnosti, kterou chováme k činnostnímu ideálu, umožňuje pochopit, proč se Rawls a Dworkin vyhýbají některým implikacím argumentace o morální arbitrárnosti. Vezměme si Rawlsovo tvrzení, že efektivnost toho, jak lidé dokáží užívat zdroje, anebo se rozho­dují pro jejich využití, nepatří k relevantním okolnostem při rozhodování o  tom, jak by zdroje měly být rozděleny. V tomto tvrzení se skrývají dva problémy - oba představují jisté napětí v Rawlsově výkladu. K prvnímu problému nás přivádí zásadní myšlenka Amartya Sena, podle něhož, jest­liže chceme skutečně spravedlivě rozdělit statky, jež lidé, kteří mají doce­la různé schopnosti, nemají k dispozici, potom nemůžeme využít rawlsovského pojetí primárních statků, ale za základ musíme vzít jinou metriku, která měří, jak různí lidé uplatňují své schopnosti a zdroje. Když třeba uvažujeme o spravedlnosti při rozdělování potravin, neměli bychom se, jak říká Sen, zajímat o to, kolik potravin připadá na osobu, ani jaký užitek taková osoba získá ze snědení potravin, ale měli bychom se zabývat tím, jak dobře je daná osoba vyživena. Na druhý problém poukazuje argu­ment, s nímž přišli Cohen, Nagel, Arneson a další, podle nichž různí lidé mají různé preference a cíle a některé z nich jsou nákladnější a dají se obtížněji splnit než druhé. Rawlsův pokus vyhnout se tomuto problému s tím, že preference nejsou infekce, ale volby, sotva uspokojí, neboť, jak poznamenal Scanlon a další, často to právě volby nejsou.“ [134/135]

Kapitola šestá. Antiosvícenská politika

„Podle Burka všechny podniky usilující o lidskou dokonalost nutně ztroskotají, a pravděpodobně s katastrofálními následky. Kdo přijímá doktrínu o pádu člověka, připouští a uznává existenci nedokonalostí ve světě. Když potom zjistí, že zděděné instituce mají v sobě leccos špatné­ho, nebude mít ovšem žádný důvod, aby si myslel, že jejich zrušení dá vzniknout institucím, jež budou méně špatné. Burke se stavěl nepřátel­sky ke konstruktivistickému myšlení v každé jeho podobě a byl přesvědčen, že úlohou politického vůdcovství je konzervace nedokonalého světa před horšími nedokonalostmi, které jsou lidské bytosti schopny způso­bit; z toho vychází jeho důraz na uchování tradice. […] Burke byl ochoten schválit politickou akci, dokonce i revoluční, která směřovala k uchování těchto zděděných práv a svobod, pokud se domníval, že jsou ohroženy, jak tomu bylo v roce 1688. Podporoval jak Americkou revoluci, tak hnutí za irskou nezávislost, neboť je rovněž pova­žoval za snahu restaurovat zděděné svobody, které byly umenšeny brit­skou vládou. [...] Burke byl přesvědčen, že morálka má kořenit v bezčasých univerzáliích křesťanské víry, ale politická práva a svobody považoval za křehké občanské výtvory, za dílo mnoha generací.“ [142/143]

„[S]elhání a meze politické vědy neznamenají, že by kumulativ­ní pokrok při poznání politiky nebyl možný. Poznatky politických vědců podobně, jak je tomu v každé empirické vědě, jsou provizorní, korigovatelné a budou nejspíše při dalším výzkumu pozměněny, a tak zůstáváme dosti vzdáleni konci, o který Bentham, Marx a Dewey usilovali a jehož se Mill a Tocqueville obávali. A je docela pochybné, zda vůbec někdy k tako­vému bodu dospějeme. Jedním z důvodů je to, že v politice se stále obje­vují nové otázky, jak se mění okolnosti. V současnosti jsou toho zřejmým dokladem: globalizace, populační růst ve světě, šíření jaderných zbraní a globální oteplování […].“ [155]

„Komunitaristické pojetí se tak značně rozchází s osvícenskými názory ve dvojím ohledu. Vyznačuje se předně, jak již bylo naznačeno, náklonností k tomu, co by se dalo označit jako kolektivistická teleolo- gie. Teleologický pohled, vzpomeňme na § 5.3, spočívá v tom, že dobro je definováno nezávisle na právu, které je pak určeno jako maximalizace dobra. Ne všechny teleologické přístupy jsou ale komunitaristické, ani nejsou nutně na štíru s cíly osvícenství. Počínaje Platónem (asi 427-347 před Κ.), po Benthama či Leo Strausse (1899-1973) vždy byli myslitelé, kteří věřili, že dobro jedince lze vyčíst z přirozeného zákona, lidské při­rozenosti nebo odvodit z racionální reflexe. Pro komunitaristické pojetí je příznačné, a rozchází se v tom viditelně s osvícenstvím, že jeho stou­penci považují dobro za kolektivní danost - je ztělesněno v rozvíjejících se tradicích a v praxi politického společenství. Locke považoval lidské skupiny za dobrovolná sdružení, což odpovídá jeho pohledu na lidskou situaci z hlediska vůle. Podle autorů s komunitaristickými sklony však představa volby implikovaná v myšlence dobrovolného sdružení odporuje skutečnosti. Jsou toho názoru, že člověk si nemůže zvolit svůj smysl, jenž má pro závazky ke skupině, ani se nemůže rozhodnout, že se jich vzdá, nemůže to učinit o nic více, než jak si může zvolit svou osobnost. [...] To poukazuje k dalšímu příznačnému antiosvícenskému rysu komunitaristického pojetí, jakým je důraz na psychologické, neřku-li emo­cionální dimenze identity a loajality, jež se odlišují od toho, co je, ane­bo by mohl být, jejich rozumný základ. Výchozí intuicí je představa, že je zbytečné teoretizovat o právech a povinnostech, pokud nevysvětíme, jak je lidé ve skutečnosti zakoušejí.“ [157/158]

„Komunitaristické pojetí je stejně nepřátelské k metafoře čistého sto­lu, jež se objevuje ve smluvní teorii, jako byl Burke k Francouzské revolu­ci. Dokonce i argumentace vycházející z hypotetické společenské smlou­vy, které jsme rozebírali v 5. kapitole, jsou považovány za zavádějící pro jejich deontologický ráz. Projekt, podle něhož by lidé mohli smysluplně uvažovat o tom, jakým právům by se měli ve společnosti těšit, a přitom by neznali své (kolektivně dané) koncepce dobra, se stoupencům komunitarismu zdá být nemyslitelný. Proto Rawlsovi kritici, jako je Sandel, namíta­jí, že pracuje s koncepcí vykořeněného individua, s pojetím osoby, která je absurdně vysvlečena ze svých filiací. [...] Podle Sandela závazek deontologického liberalismu k prioritě práva prozrazuje amuzikální pohled na lidskou situaci, kdy jsme zasazeni „do podmínek, které už nejsou naše“. Jak ukazuje v knize Nespokojenost demokracie, vadná liberální představa nezakotvené osoby „nemůže dát smysl naší morální zkušenosti, protože nedokáže vysvětlit určité morál­ní a politické povinnosti, které běžně uznáváme a dokonce oceňujeme“. Namísto toho bychom měli „chápat sebe jako zakotvené osoby, které jsou již nárokovány určitými projekty a závazky“. Nezakotvená osoba je pak kritizovatelná především proto, že z úvah o politickém právu vylu­čuje rysy společenského života, které dávají právu jeho smysl a účel.“ [159/160]

„Zkrátka lze říci, že odkaz na citové pospolitosti, jako jsou církve a rodiny, které by měly být prostředkem jak ve společnosti odstranit neshody a konflikty zájmů, není příliš slibnou strategií pro rozvoj modelů legitimního politického uspořádání. Nakolik budeme přesvědčeni, že vět­šina forem lidského soužití nejsou lockovská dobrovolná sdružení - tedy formována vůlí a rozpuštěna, když nevyhovují - měli bychom se oprav­du více zajímat o vhodné mechanismy na zvládnutí neshod a konfliktu zájmů. Ekonom Albert Hirschman například tvrdil, že když rostou nákla­dy na odchod lidí z nějaké formy kolektivního sdružení, roste také důleži­tost toho, aby byly zajištěny mechanismy, jež by umožnily lidem ovlivňo­vat sdružení pomocí participace a hlasování.“ [162]

Kapitola sedmá. Demokracie

„Demokracie, která je náležitě vytvořena a institucionalizována, skýtá nej větší nadě­ji, že pravda na politické scéně časem převládne, že lidská práva budou respektována a prvky tradice a základních kultur, jež si to zaslouží, budou zachovány. Demokracie tedy spíše než existující alternativy představuje náležitě uměřený osvícenský projekt, a tak vychází rovněž vstříc obavám těch, kteří souzní se spodními proudy antiosvícenství. Namísto toho, aby­chom odporovali populárnímu názoru, že se politická legitimita váže na demokracii, má tedy větší smysl, abychom pro tento názor našli náležité zdůvodnění.“ [175]

„Platón vychází z toho, že legitimita politického řádu, přinejmen­ším v principu, závisí na tom, zda je daný řád příznivý snahám o pěstování pravdy. Poznání je pro Platóna největší dobro, a pokud by bylo možno nějaký režim založit na pravdě, byl by to nejlepší režim. Demokracie se však na pěstování pravdy nezakládá. Jak jsme viděli, Platón za její prin­cip považuje lichocení masám, které jsou všeobecně neschopné poznat pravdu, dokonce se k ní chovají nepřátelsky, když je v rozporu s jejich předsudky. [...] Platóna a jemu podobných je třeba se ptát: s čím to srovnáváte? Když položíme tuto otázku, nutně se dosta­neme k tématu, o němž se hodně diskutuje, k tématu, zda se Ústava má chápat jako vzor dokonale spravedlivé společnosti, anebo jako důkaz, že taková společnost není možná.“ [178]

„Co se týče otázky, zda na ústavních soudech záleží, jaká je demo­kracie, lze říci, že ve Spojených státech byla období, kdy federální soud­nictví úspěšně hájilo individuální práva a svobody proti zákonodárným snahám vlády - nejlepším známým příkladem je Nejvyšší soud za soudce Warrena. Ale existují také období, kdy soudnictví legitimizovalo rasové násilí a omezování občanských svobod.  Donedávna existovalo překva­pivě málo systematických studií na toto téma, jež by se dostaly dále než k vyprávění anekdot. Již v roce 1956 Dahl zaznamenal skepsi vůči tvrze­ní, že existence ústavního soudu v demokracii má pozitivní účinek na úroveň dodržování lidských práv. Tento názor potom podrobněji rozvinul ve slavné stati „Rozhodování v demokracii: Nejvyšší soud jako národní tvůrce politiky.“ Následné výzkumy ukázaly, že Dahlova skepse byla na místě. Skutečně se lze oprávněně domnívat, že popularita nezávis­lého soudnictví v nových demokraciích má více společného s popularitou nezávislého bankovnictví, než s ochranou individuálních svobod. Soudy mohou signalizovat zahraničním investorům a mezinárodním ekonomic­kým institucím, že možnosti volených politiků zasazovat se o redistributivní politiku, nebo zasahovat do soukromých práv jsou omezené. Mohou tak být cestou, jak omezit domácí odpor vůči nepopulární politice tím, že tuto politiku stáhnou z jednacího stolu.“ [196/197]

Kapitola osmá. Demokracie zralého osvícenství

„Přes významné rozdíly mezi tím, co jsem označil jako Platónovu exogenní teorii pravdy, a endogenním charakterem koncepcí raného osvícenství, mají oba přístupy absolutistický ráz, který přirozeně vede k avantgardnímu pojetí politiky Jestliže existují nezpochybnitelně správ­né odpovědi na otázky, jak by měl být uspořádán stát a jakou politiku by měl sledovat, potom má smysl, aby politickou moc získali ti, kdo tyto odpovědi znají - ať už jsou to filozofičtí králové, utilitarističtí kalkulátoři či ideologičtí vůdcové revoluční strany dělnické třídy. Pohled zralého osví­cenství na vědu ale nepřijímá zcela postmoderní kritiku - od raného osví­cenství se liší tím, že poznávací tvrzení jsou nevyhnutelně korigovatelná a revidovatelná. Navíc uznává, že v politice vždy budou působit mocné síly vedené snahou zkreslit a zatemnit pravdu, jelikož na politické scéně se hodnota a zájem vždy mohou rozejít. Z toho důvodu mají stoupenci zra­lého osvícenectví dosti důvodů k tomu, aby se skepsí pohlíželi na všechy druhy politického avantgardismu. […] Když se ukazuje, jak chimérická je obava, že demokracie je nepří­telem pravdy v politice (pokud se vzdáme absolutistického pojetí pravdy a přijmeme fallibilismus zralého osvícenství), a když zásluhy soutěživé demokracie budeme měřit jen s existujícími alternativami, tak při bližším pohledu vyjde také najevo, jak přehnaná je údajná hrozba, kterou demo­kracie představuje pro individuální práva. Přes Tocquevillovy a Míliovy obavy potvrzují historické doklady, že demokracie lépe respektují indivi­duální práva a občanské svobody než režimy nedemokratické.“ [204/205]

Doslov. Tři poznámky k Shapirově teorii demokracie [M. Znoj]

„Myšlenku, že lidské věci jsou srozumitelné jako projevy zákona a vůle, jež jedno jsou, označu­je Shapiro jako činnostní ideál. Připomíná, že jeho zdůvodnění bylo zprvu teologické a metafyzické: bůh byl chápán jako původce zákona i práva, ale hlavně líčí, jak se postupně prosazovalo čistě antropologické podá­ní tohoto ideálu. Ještě současné teorie demokracie nahlíží v linii vytýče­né tímto ideálem. Shapiro potom dovozuje, že politická teorie stále stojí v tradici osvícenského pojetí vědy, neboť nadále usiluje o racionální zdů­vodnění teorie lidských práv, oprávnění a norem, přitom ovšem platí, že se změnilo samo pojetí vědecké racionality. Zralé osvícenství ztratilo svou dogmatičnost a přijalo fallibilismus.“ [212]

„Shapirova kritika Rawlse se opírá o docela empirické pojetí individuálních práv, které z úvah o raci­onálním zdůvodnění zákonů a pravidel lidského soužití nadměrně eli­minuje morální hledisko. [...] Shapirův omezený smysl pro morální argumenty se docela jasně pro­jevuje v jeho kritice Rawlsova pojetí morální arbitrárnosti. Jádrem Rawlsovy úvahy je myšlenka, že člověk o talentech a schopnostech, které má od přírody, nemůže tvrdit, že si je zasloužil, že jsou plodem jeho píle, jeho skutků, které vykonal, a voleb, které provedl. Vycházíme-li z liberálního názoru, že nerovnosti mezi lidmi jsou přípustné, když jsou plodem vlast­ních skutků, pak z tohoto hlediska poukaz na talenty a schopnosti nemů­že ospravedlnit nerovnosti, které při spolupráci s druhými lidmi vznikají. Rawls proto raději mluví o talentech a schopnostech jako o „společném jmění", z něhož mají mít prospěch všichni. Není to tak zvrácená myš­lenka, jak by se některým mohlo zdát. Ježíš v evangeliu rovněž tvrdí, že talenty jsou dary od Boha, který se nás nakonec bude ptát, jak jsme jeho dary zúročili. Rawls formuluje sekulární zdůvodnění podobného závazku, tentokráte ovšem pouze vůči druhým lidem. Shapiro tuto Rawlsovu myšlenku pochopil jako popření onoho čin­nostního ideálu, bez něhož politická teorie v jeho očích není ani osvícen­ská, ani demokratická, ani západní. Shapiro se totiž domnívá, že na zákla­dě této argumentace se mé vlastní talenty stávají sociálními zdroji, jež jsou k dispozici ostatním, takže jsem o tyto talenty připraven redistribucí a socializací. K těmto temným koncům ale dovádí Rawlsovu myšlenku jenom díky tomu, že zaměňuje pojetí morální osoby, z něhož vychází Rawls, za empi­rické pojetí osoby, které ani sám v takové naturalistické podobě neza­stává. […] Pointou Rawlsovy argumentace není tvrzení, že člověk nemá vládu nad svým tělem a je naopak nějakým morálním monstrem, které se zjevu­je za závojem nevědomosti - taková interpretace Rawlsova pojetí původní situace zjevně není nejlepší - ale pointou je úvaha, že člověk je především morální bytostí, jenom jako takový je nositelem práv, z toho důvodu jsou jeho tělesné talenty a schopnosti morálně arbitrární, a proto lze vznést požadavek, že by měly být ku prospěchu všech. Přesněji řečeno: přirozené talenty a schopnosti mohu využívat ke svému prospěchu (jsou „mé“), ale bude to morálně spravedlivé jenom tehdy, když společenská nerovnost, která takto vznikne, bude také ku prospěchu i těch, kdo jsou na tom hůře.“ [217/218]

[slunickoaparaplicko]

What all this tells us is that the main dividing line between Palestinian political factions isn’t over the schism between secularism and Islamism, the struggle over divergent socio-economic agendas, or the merits of a particular tactic in service of liberation. All those are important issues in their own right, but what is actually causing a rift in the Palestinian political arena is the chasm between a politics of raw defiance, and a politics of accommodation, cooperation, and collaboration. Ultimately, the Western left’s quixotic search for a secular progressive alternative to Hamas overlooks a simple fact: at this particular historical juncture, the political forces that are still holding onto and leading a resistance agenda are not of the secular left.  None of this is by accident. Israel and its allies meticulously cultivate and mold a Palestinian leadership that aligns with their colonial ambitions, while at the same time arresting, intimidating, and assassinating alternatives.  — A. Omar: The question of Hamas and the Left 

[slunickoaparaplicko]

Výpisky z četby; Jacques Rancière [O. Krochmalný]

Rybka Publishers, Praha, 2021

Úvod „Po zklamání nadějí, které Rancière i další vkládali do událostí Května ’68, však v případě mnohých dochází k postupnému odklonu od emancipačních perspektiv předchozích desetiletí. Část bývalých aktivistů přechází na pozice, jež jsou vůči marxismu zásadně kritické. Odklon od althusseriánské formy mar­xismu (a později i marxismu obecně) charakterizuje také Rancièrovy texty ze 70. let. Specifikem však je, že v nich autor zároveň neopouští emancipační horizont, který bude s postupně rostoucím důrazem asociovat s otázkou rovnosti. Rancièrova intelektuální dráha se liší od trajektorie myšlení mnoha dalších teoretiků jeho generace. Hlavním důvodem je skutečnost, že dodnes neopouští impuls, který definoval již úvodní fáze jeho myšlení. [...] jednotlivé Rancièrovy pojmy i intelektuální etapy budeme v textu rekonstruovat nikoliv izolovaně, ale naopak s důrazem na jejich vzájemnou souvztažnost.“ [7/8]

Historický a intelektuální kontext

„Cenzurní aktivity francouzské vlády, které násle­dovaly po 17. říjnu 1961, jsou totiž konkrétním příkladem čehosi, co Ranciěre nazve policií. Tento termín ovšem neužívá v jeho běžném slova smyslu. Nevztahuje se k fyzickému potlačení demonstrace, nýbrž spíše k druhému prvku, tedy k informačnímu „black-outu“. „Spíše než neúprosnou represivní sílu znamená policie typ intervence, která předepisuje, co je viditelné a co neviditelné, co je vypověditelné a co je nevypověditelné.“ Pojem policie v ranciěrovském smyslu tedy na obecné úrovni označuje konkrétní způsob vztahování se k poli toho, k čemu máme a k čemu nemáme přístup. [...] Alžírští demonstranti 17. října protestují proti aktivitám policie, a to ve dvojím smyslu; jed­nak proti onomu faktickému zákazu vycházení, ale také, a z hlediska ranciěrovské perspektivy především, proti pokusu o své „zneviditelnění“, proti úsilí, které směřuje k tomu, aby byli tito nositelé bezpráví odstraněni z pařížských ulic. Z pohledu francouzských aktivistů zde dochází k paradoxní situaci, již Ranciěre označuje právě jako nemožnou identifikaci. Na jedné straně není možná bezprostřední identifikace s Alžířany, na straně druhé ale ani s „francouzským lidem“. Nemožná je taková identita, již nemohou ztělesnit ti, kteří ji vyslovují. Teprve tam, kde dochází k nemožné identifikaci, tedy tam, kde je subjekt vklíněn mezi dva druhy identit, pak dle Ranciěra můžeme hovořit o politickém subjektu.“ [14–16]

„[K] ustavení parametrů, v nichž bude klíčit Ranciěrovo politické myšlení, dochází nikoliv tam, kde dochází ke konstituci nové sociální či kulturní třídy („dělnictvo“ či „mládež“ sociologického nebo „generace“ ex-aktivistického interpretačního proudu), nýbrž tam, kde je podloží politického dění ve Francii 50. a 60. let interpretováno jako specifické překřížení dvou či vícero vzájemně neslučitelných identit neboli jako disjunkce mezi společenskou skupinou a politickou subjektivitou.“ [28]

„Ranciěre vychází z kritiky Glucksmannova pojetí marxismu, z jehož „podstaty“, jak Glucksmann tvrdí, bezprostředně plyne realita sovětských gulagů. Takovéto tvrzení Ranciěre zpochybňuje pou­kazem na množství protikladných tendencí v rámci „marxismů“. Glucksmannova apodiktickým stylem pronášená tvrzení o tom, že marxismus patří mezi diskurzy panství, pak Ranciěre vyvrací pouka­zem na specifikum, jež dle něj charakterizuje nejen osobnost a dílo samotného Marxe, ale, což je z našeho hlediska významnější, také figuru moderního revolučního či „proletářského“ intelektuála. Pro tu je charakteristická tenze, jež vyplývá ze samotné povahy diskurzu, s nímž je od svého objevení spjata a který Ranciěre definuje jako „systém argumentů, jež jsou uspořádány okolo norem elitního vědění a které se zároveň vydávají za totožné s živým vědomím těch, kteří jsou z vědění vyobcováni (...)“. Zde se již dostáváme do bezprostřední blízkosti jednoho z nejcharakterističtějších momentů Ranciěrova myšlení, k němuž si během sedmdesátých let postupně razí přístup: je jím úsilí o radikální zdůraznění rozdílů mezi teoretickým diskurzem o těch, jimž nebývá přisuzováno právo či schopnost promluvy, a myšlením těchto „mlčících“ jako takových. Ranciěre poukazuje na to, že diskurz revolučních intelektuálů ve svých typických polohách podléhá jistému rozdvojení, jehož stopy se však snaží zakrýt. Rozdvo­jení, o němž Ranciěre hovoří, od sebe odděluje (často implicitně) postulovanou nemohoucnost, nesamostatnost „utlačovaných“ a s ní kontrastující autoritativní pozici těch, kteří teoretizují podstatu této nemohoucnosti. Na jedné straně je zde diskurz vedený odspoda, a na straně druhé teoretické pole, které popírá existenci tohoto rozdvojení […]. Kritiku Glucksmanna pak Ranciěre uzavírá s tím, že prvně jmenovaný ve skutečnosti neopouští pole, na němž operují jím kritizovaní marxističtí teoretikové. „Plebs“, další klíčová kategorie Glucksmannova textu, je, stejně tak jako „lid“ některých proudů marxismu, plodem určité dělby (partage), která rozlišuje mezi „dob­rým“ a „špatným“ lidem, přičemž za dobrý je považován ten, který odpovídá tak či onak konstruovanému teoretickému konceptu lidu/plebsu. Proti oběma tendencím Ranciěre v článku (prozatím jaksi „provizorně“) postaví princip, jenž bude od tohoto období dále orientovat charakter jeho teoretické intervence. Realitou, v niž vyústilo pokvětnové období, je, „že neexistuje princip subverze, který by se zakládal na čemkoliv jiném než na praxi odporu, že neexistuje nic mimo v každém momentě obnovovanou dělbu mezi podrobeností a odporem“.“ [37/38]

Filosofie lekce: od La Lecon ďAlthusser k LeMaítre ignorant

„Teprve na přelomu 60. a 70. let nabývá myšlení Jacquese Ranciěra svébyt­ného charakteru. Tento pohyb souvisí především s faktem, že do středu jeho zájmu si pozvolna razí cestu problematika rovnosti. Ta se zde nejen usídlí natrvalo, ale stane se z ní také klíčový identifikační prvek Ranciěrova myšlení, a to takřka ve všech oblastech, do nichž se jeho teoretická inter­vence rozbíhá. Kritický postoj k myšlení Louise Althussera nabírá u Ran­ciěra na počátku 70. let stále konkrétnějších obrysů a jeho vyústěním je monografie La Lepn ďAlthusser (Althusserova lekce). V letech 80. se tato tendence ustaluje v podobě úsilí o radikální přehodnocení otázky vztahů mezi rovností a výchovou.“ [42]

„Ranciěrovým výchozím předpokladem je, že v konjunktuře, která následovala po Květnu ’68, klade „třídní boj, který se zaměřil na buržoazní systém vědění, v posledku před každého otázku svého politického významu, svého revolučního nebo kontrarevolučního charakteru“. Tento náhled má své kořeny v konkrétní kapitole z dějin „pokvětnového“ emancipačního hnutí, jíž bylo založení univerzity na pařížském předměstí Vincennes. Vznik této instituce považuje Ranciěre z hlediska svého osobního vývoje dokonce za podstatnější než samotný Květen ’68. To především proto, že během procesu jejího zakládání, jehož se aktivně účastnil, si poprvé uvědomil vlastní odstup od Althusserovy teorie.“ [49]

„Problematičnost Althusserova pojetí ideologie pramení z faktu, že zde ideologie není pojata jako „prostor, v němž dochází k boji“, že není přisouzena dvěma antagonistickým stranám, nýbrž jisté totalitě, za jejíž přirozený prvek je považována.9 S tím je spojen další postup Althusserovy analýzy: ta se neobrací ke zkoumání ideologických forem třídního boje, ale k předeterminovanosti ideologie třídními rozdíly. Třídní boj „uvnitř ideologie“ se takto vrací na scénu ve „smy­šlené, zfetišizované podobě jakožto třídní boj mezi ideologií (zbraň vládnoucí třídy) a vědou (zbraň třídy utlačované)“. Ranciěre ovšem dále v textu namítá, že atributy, pomocí nichž Althusser definuje ideologii obecně, tj. především tvrzení, že ideologie je protikladem vědění, a dále že ideologie slouží a priori vládnoucí třídě, jsou pouze atributy ideologie dominantní. Jinými slovy: Althusser nahrazuje nadvládu jedné konkrétní ideologie nadvládou ideologie jako takové.“ [51; srv. navazující pozn. 9: Srov. „Ideologie jako taková je tedy organickou součásti každé společenské totality již od jejích počátků. Vše se má tak, jako by lidská společenství nemohla přežít bez těchto zvláštních formací, bez těchto systémů reprezentací fungujících na různých úrovních, jimiž jsou ideologie. Lidská společenství vyměšují ideologii jako živel a ovzduší, jež jsou stejným dílem nepostradatelné pro jejich dýchání i jejich dějinný život.“ ALT­HUSSER, Louis. Marxisme et humanisme, in: Pour Marx. Paris: Maspero, 1975, s. 238.]

„Z Rancièrova hlediska je významný fakt (jejž tímto pokládá za prokázaný), že Althusserova teorie ideologie se zde otevřeně hlásí ke svým politickým základům, tedy k revizionistické politice KSF. Zároveň s politickými důsledky Rancière zpochybňuje Althu­sserovy vývody také takříkajíc na jejich vlastní půdě. Uvádí příklad s vysokoškolskými kurzy medicíny, jejichž vědecký charakter lze těžko zpochybňovat. Je-li ale pravdou, že je její výuka ve své kapitalistické formě „evidentně reakční“ povahy, pak to není proto, že by byla vyučována například pozitivisticky, ale kvůli samotným strukturám, jimiž je samotná výuka formována. Právě zde pak leží těžiště sporu. To dobře definuje následující fragment: „Dominance buržoazie a její ideologie nedochází vyjádření v obsahu vědění, nýbrž v uspořádání prostředí, ve kterém je toto vědění předáváno. Vědecká povaha vědění nemá žádný vliv na třídní obsahy vyučování. Veda se neobjevuje tváří v tvář ideologii jako to, co je od ní odlišné, nalézá se uvnitř institucí a ve formách předávání, v nichž se manifestuje ideologie buržoazie.“ Ideologie tedy pro Ranciěra nespadá vjedno s tím, co je vně vědy[...]. Vědění Rancière chápe jako systém, v jehož rámci se jeho ob­sahy nemohou nacházet vně forem, jimiž si je osvojujeme.“ [57]

„[V] období kolem poloviny 60. let začíná z Ranciěro­va hlediska Althusserovo myšlení podléhat tlaku vyvíjenému ze dvou stran. Na jedné straně se stranické autority zajímají o vztah jeho teorie k politice realizované v soudobé Číně. Studentští aktivisté pak, na stra­ně druhé, s narůstající intenzitou prolínají otázku vědecké disciplíny s problematikou disciplíny univerzitní či institucionální. Althusser na tuto situaci podle Ranciěra zareagoval tak, že „neutralizoval místo svého diskurzu, když z moci profesorů učinil moc vědy a když omezil otázku svého postavení v KSF na otázku taktického charakteru (...). Předstíral, že hovoří nikoliv z lůna univerzity, nýbrž teorie; nikoliv zevnitř KSF, nýbrž dělnického hnutí. To jsou ,neutrální‘ místa, jichž se tím pádem netýkají trhliny, jež rozdělily vedví tábor marxistický a tábor akademický“. Tato neutralizace má jeden podstatný důsledek. Althusseriánská filosofie se totiž jejím prostřednictvím snaží uchovat si své výlučné postavení či autoritativní ráz. V teoretické rovině je výrazem tohoto úsilí Althusserův koncept třídního boje na poli teorie.“ [62]

„Ranciěrův kritický postoj jak k tezím svého bývalého učitele, tak především k praxi, již implikují, je, jak jsme zdůrazňovali v předchozí kapi­tole, výrazně ovlivněn maoistickou dispozicí jeho soudobého myšlení. Na obecné úrovni by se dalo říci, že proti Althusserově co do obsahu auten­ticky leninistickému projektu klade Ranciěre silně „pofrancouzštěnou“ formu maoismu. Tato odnož maoismu, již sám Ranciěre označuje jako „pročínskou orientaci“, se ustavuje především vůkol otázky kompetencí lidu. Její klíčová teze zní následovně: „To utlačovaní jsou ti inteligentní, a tato jejich inteligence dává vzejít zbraním pro jejich osvobození.“ Ran­ciěrův zájem o maoismus se tedy se zohledněním výše řečeného dá chápat jako součást úsilí o konkretizaci prvků kritiky althusseriánské „implicitní pedagogiky“. Althusserovy teze Ranciěre řadí ke „kautskistické tradici, jejímž základem je přesvědčení o tom, že lid není schopen pozvednout vlastní inteligenci nad úroveň vyjednávání svého platu“. Proti tomu Ran­ciěre postaví maoistické krédo „Skutečným hrdinou je lid“, jež označuje jako (v kontextu dobových francouzských debat) původní politickou tezi […].“ [65/66]

„Nathan Brown Ranciěrovu La Le$on ďAlthusser nahlíží jako určitý druh sebekritiky, jež je (podobně jako tomu bylo v případě sebekritiky Althusserovy) zároveň také sebechválou.5 S od­voláním na detailní líčení dobového kontextu autor dochází k závěru, že Ranciěrova kritika je do jisté míry vystavěna na „paranoidních rekonstrukcích“, jejichž prostřednictvím se Ranciěre snaží nalézt rovnováhu mezi současnou distancí a minulou blízkostí k Althusserovi a jeho projektu. Jeho náhled směřuje k výtce téměř totožné s tou, kterou Ranciěrovi nepřímo adresoval Warren Montag: úběžníkem všech aspektů Althusserova myšlení je Ranciěrovi oportunismus chá­paný jako klíčový (a umně skrytý) prvek althusserianismu, a zároveň jako předmět doličný. Tímto je u Ranciěra v podstatě popřen přínos kategorií jako symptomatické čtení, teorie předeterminovanosti nebo teoretizace vztahů mezi reálným objektem a předmětem poznání, jež Althusserovo myšlení dynamizují a zároveň tím problematizují možnost jeho bezprostředního zasazení do natolik úzce vymezeného (přestože věcně mnohdy správného) interpretačního rámce, jako je Ranciěrův „althusseriánský oportunismus“.“ [68/69]

„Vztah vzájemné provázanosti mezi emancipací a výchovou se podle autorů jedné z monografií věnovaných Ranciěrovi ozývá již v původním významu, který prvnímu z termínů přisuzovalo římské právo. Emancipace zde označovala zrušení podřízeného postavení, které ze zákona vázalo potomka (či manželku) k mužské hlavě rodiny. Dítě se během emancipačního procesu, jehož nástrojem je právě široce chápaná výchova, stává nezávislým dospělým. Tato vazba je klíčovou pro jeden ze tří proudů, do nichž bývá pedagogika tradičně dělena, proud kritický. Výchova je v jeho rámci chápána primárně jako nástroj, jehož prostřednictvím státní aparát pěstuje společenskou nerovnost. Z hlediska kritické perspektivy by měla být strukturována tak, aby nadále nereprodukovala ideologickou hegemonii vládnoucí třídy. Pozornost teoretiků i pedagogů by se tak měla zaměřit na ideo­logické aspekty vzdělávacího procesu, pod jejichž rouškou je výchov­ný proces strukturován v poslední instanci mocensky. Důraz je zde kladen na potřebu demystifikovat represivní charakter vzdělávacího procesu. [...] Kritická či emancipační pedagogika ovšem naráží na několik protikladů, na něž Ranciěre soustředí svou pozornost.“ [71/72]

„Jacotot později postaví koncept univerzálního vyučování. Jedná se v něm o to naučit se cosi nového a vztáhnout to k celku toho, co již víme, v souladu s klíčovým předpokladem, kolem něhož Jacotot vystavěl celou svou pedagogickou praxi, tedy že všem lidem je vlastní tentýž rozum. Neznalý učitel (le maitre ignorant) - postava, do níž Ranciěre v návaznosti na Jacotota projektuje klíčové prvky svého projektu intelektuální emancipace - není ten, kdo by „nic neznal“, je to ten, který se „vzdal vědomí neznalosti, čímž rozprášil panský aspekt své pozice“, je to ten, kdo „nezná nerovnost rozumu“. [...] Za jakýsi zamlčený předpoklad všech „systematických“ pro­jektů vyučování označuje Ranciěre potřebu výkladu či vysvětlivek. Soustavu úvah, dejme tomu obsah konkrétního díla, zde učitel vysvětluje jinou soustavou úvah. Avšak Joseph Jacotot postupoval přesně opačně. Záhy poté, co se v roce 1815 usídlil ve vlámské Lovani, podařilo se mu zde získat místo profesora francouzštiny. Větší část jeho studentů neovládala ani základy tohoto jazyka, což ovšem ani zdaleka nepředstavovalo takovou překážku jako fakt, žejacotot zase neuměl ani slovo nizozemský. Nastalou situaci vyřešil tím, že svým žákům obstaral dvojjazyčné vydání Fenelonových Telemachových dob­rodružství a pustil se spolu s nimi do četby, která vedla k překvapivým výsledkům. Plodná byla tato „neznalá“ metoda nejen v tom smyslu, že si takto Jacototovi žáci postupem času skutečně osvojili jeho rodný jazyk, ale především v tom, že mu otevřela přístup k oblasti peda­gogické praxe, v níž se ukazuje, že výklad je nejen nepotřebný, ale z hlediska rozvoje vlastních schopností žáků také kontraproduktivní. Mechanismus výkladu, jenž přes sebe kupí vysvětlivky, v sobě totiž podle Ranciěra zahrnuje princip nekonečného regresu. Setkáváme se zde s jakýmsi „uměním udržovat vzdálenost“: klíčovou vlastností učitele je rozpoznávat a odměřovat vzdálenost mezi probíranou lát­kou a schopnostmi žáka, mezi věděním, jehož je (učitel) nositelem, a pozicí toho, komu toto vědění předává.“ [74/75]

„Jak však vyučovat něco, co sami neznáme? Podle Ranciěra je to možné za předpokladu, že „emancipujeme studenta, že ho přimějeme používat vlastní inteligenci“. Emancipaci ovšem chápou jako úběžník svého úsilí také kritické proudy pedagogiky. V čem pak tedy spočívá rozdíl mezi jimi a Ranciěrovým pojetím problému? Především v tom, že Ranciěre nevychází z kritiky tak či onak chápaného pojmu ideologie. Naším úkolem podle něj není pochopit nerovnost prostřednictvím analýzy forem, jichž nabývá, a postupně spět k dosažení do bližší či vzdálenější budoucnosti projektovaného stavu rovnosti. Především není třeba nikomu nic vysvětlovat [...].K tomu pak není třeba nic jiného než vyvázat vlastní myšlení ze sítě axiomů, se kterými pracují „běžné“ pedagogické doktríny. Na cestě k tomu máme na své straně mocného spojence - fakt, že „na zemi neexistuje člověk, který by se něco nenaučil sám od sebe, bez učitele a jeho výkladu“. Viděli jsme, že jako hlavní příklad, který toto tvrze­ní ilustruje, Ranciěre uvádí mateřský jazyk.“ [79]

„Ač jsou tedy výstupy kog­nitivní činnosti u každého odlišné, zůstává zde vždy jeden prvek, jenž představuje klíčovou charakteristiku inteligence v tom smyslu, v jakém s tímto termínem Ranciěre pracuje: je to fakt, že vždy již existuje něco, co víme, a že vždy existuje způsob, jímž k tomu, co již víme, můžeme vztáhnout jakoukoliv novou skutečnost. Každý z nás hovoří svou mateřskou řečí. Takto jsme si osvojili mechanismus, který Ranciěre přirovnává k překladu a o který se poznávající v po­znávacím procesu vždy opírá. Tím, co již vždy víme a o co Ranciěre opírá svou hypotézu rovnosti inteligencí, je tedy ta skutečnost, že se naše hledání z principu může setkat s úspěchem, neboť každá lidská činnost uvádí do chodu tytéž intelektuální schopnosti.5 Jistě, neexistuje nic, co by zaručovalo, že na cestě, na niž se poznávající vydává, dospěje k cíli. Avšak již sám fakt, že se na ni vydal, že toho byl schopen, že si vlastními silami osvojil cosi, díky čemu si na tuto cestu zajistil přístup, svědčí o tom, že je jeho inteligence minimálně co do této mohutnosti rovna inteligenci toho, kdo již tuto cestu absolvoval (a koho ovšem tento fakt nikterak nestaví do role nepo­stradatelného průvodce).“ [80/81]

„Pozorná je inteligence tehdy, když je v dostatečné míře napájena volní aktivitou. Její funkcí je ovšem neodlučně také sestavování myšlenek. To se děje prostřednictvím opakování. Principem opakování je v Ranciěrově koncepci úsilí o opětovné vytvoření podmínek k tomu, aby poznávající znovu spatřil to, co již zahlédl, aby to porovnal s novými skutečnostmi a aby nahlédl také skutečnosti, jež mohou být příčinami toho, že viděl, co viděl. V repetitivnosti celého procesu ovšem spočívá nebezpečí: opakování je matkou nudy, která dále plodí lenost. Právě lenost je pak v konečném důsledku původcem nerovnosti intelektuálních projevů.“ [83]

„Dá-li se ovšem o Ranciěrově intervenci na poli teoretického zpracování fenoménu poznávání říci něco, co se zdá být těžko zpochybnitelné, pak je to to, že se jedná o ne nutně koherentní, ale zato původní pokus o vypracování principů, jejichž cílem je přinejmenším otevřít průhled k odlišné formě vyučování či obecně poznávání. Její odlišnost pak spočívá především v tom, že představuje v daném poli pravděpodobně dosti ojedinělý pokus vzít slovo rovnost vážně a vyvodit z toho patřičné důsledky. Toto úsilí bude beze zbytku charakterizovat také Ranciěrovu intervenci na poli politické teorie.“ [86]

Filosofie a nerovnost

„Po překvapení, jež pro něj dříve představovalo rozčarování z neúspě­chu a důsledků Května ’68, se Ranciěre podle vlastních slov během práce v archivech setkává s novým zdrojem údivu, neboť dochází k závěru, že „dělnická třída se nenachází tam, kde jsme ji očekávali, nepromlouvá tak, jak jsme čekali, že bude promlouvat, a nepřemýšlí tak, jak jsme čekali, že bude přemýšlet“. Toto zjištění vede postupem času ke stále radikálnější roztržce s obecně chápanou,"pedagogickou logikou, která je zahrnuta v každém strategizování“. [...] Vedle toho však tyto závěry výrazně ovlivňují také Ranciěrův vztah k filosofii jako takové, a to jak na praktické, tak teoretické úrovni. Kritické jádro svého vztahu k (politické) filosofii Ranciěre artikuluje v monografii Le Philosophe etsespauvres (Filosof a jeho chudí). […] Rámec Ranciěrovy kritiky z Le Philosophe etses pauvres bude čtenáři seznámenému s obsahem La Le$on ďAlthusser již od prvních stran textu povědomý. Dá se říci, že tato monografie představuje další (avšak významné) prohloubení a rozšíření principů, na jejichž obranu Ran­ciěre vystoupil ve zmíněném textu. Rozdíl ovšem spočívá v tom, že tentokrát je předmětem jeho kritiky nikoliv (výlučně) myšlení sou­časníka, ale filosofie jako taková, či přesněji jeden z jejích zakládajících axiomů. Jeho dodnes aktuální formulaci Ranciěre nalézá u Platóna. […] Výchozím bodem, ale zároveň také neustále se navracejícím jádrem Le Philosophe et ses pauvres je Ranciěrova kritika Platóna. Toho Ranciěre považuje nejen za autora konceptu ideální obce, ale poměrně překvapivě také za zakladatele „vědy budoucnosti“ neboli sociologie. Za hlavní princip platónské „sociologie“ lze souhrn­ně označit zavedení vazby mezi „vědecky“ artikulovanou teorií společnosti, dělbou práce a v důsledku také rozvržením účasti na formování a zakoušení smyslové skutečnosti.“ [88–90]

„Platón podle Ranciěra přirozenost chápe jako záležitost se­lekce či dekretování. V tom spočívá její „lživá“ či arbitrární povaha. Přirozenost je „předpokladem toho, aby mohl vychovatel, který se věnuje rozdělování do tříd, započít svou práci na formování povah“. Funkce této „vznešené lži“ spočívá v úsilí o takové uspořádání obce, které akcentuje výlučnost místa, jež v ní obývá filosof-vychovatel. Vznešenost či nadřazenost oné „lži“ vhledem k dalším „fikcím“, jež jsou co do své schopnosti strukturovat fungování společnosti stejně účinné, je vyvozena právě z faktu, že filosofickou promluvu a její působnost je na základě této „lži“ možno situovat do zvláštního prostoru, který Ranciěre označuje jako „řád diskurzu“. Rád dis­kurzu charakterizuje u Platóna oproti řádu společenskému (to jsou ony „běžné“ fikce, kolem nichž je strukturováno společenství obce) [...] odlišná dynamika. Ti, kteří se v rámci společenského řádu „pokoušejí zbavit svých pout, se tím můžou pouze hlouběji zanořit do své podrobenosti“, kdežto v řádu diskurzu je jim „zajištěna svoboda dokonce tam, kde trvá jejich podřízenost“. Problém pak z Ranciěrova hlediska spočívá v tom, že platónská teorie přirozenosti nejen nepředpokládá, že by se příslušníci nižších společenských tříd byli schopni pozvednout na úroveň řádu diskurzu, ale že se tomu snaží co nejdokonaleji zamezit. Ranciěre k tomu pak na jiném místě dodává, že „Platónova provokativní síla spočívá v mimořádné upřímnosti, s níž prohlašuje cosi, co se pozdější epistemologie a sociologie budou pokoušet zastřít“. Platónská teo­rie přirozenosti totiž otevřeně vychází z předpokladu, že „společenské vztahy a řád diskurzu jsou odvislé od téže fikce, která řemeslníka z oblasti fikce vyhání“. Struktura společenského řádu vychází z téhož zakládajícího bodu (teorie přirozenosti) jako struktura řádu diskurzu.“ [92/93]

„Platónská teorie dělby práce vystavěná kolem zásady „konání jediné věci“ zde střetává v analýze divadla a básnictví svou „odvrácenou stranu“: ,„Sociologie‘ se zdvojuje prostřednictvím ,estetiky*, aby udržela jedno a mnohé pevně na svých místech a aby filosofovi vyhradila právo nejen na zákonodárství zdvojování, ale také na jeho poezii.“ Prostřednictvím této „estetiky“ do sebe tedy platónská „sociologie“ včleňuje oblast formování a zakoušení smyslové skuteč­nosti. Toto rozšíření je pro nás tím podstatnější, že představuje první podobu Ranciěrova uchopení vazby mezi estetickým (ve smyslu „vztahujícím se ke smyslové zkušenosti“) a politickým.“ [96/97]

„Celým textem Le Philosophe etses pauvres (a, jak uvidíme, v bu­doucnu dalšími) se jako červená nit táhne analýza momentů, v nichž filosofie konstruuje prostor myšlení (výše jsme jej spolu s Ranciěrem označili jako „řád diskurzu“), který je z principu nepřístupný těm, kte­ří nejsou filosofy či teoretiky. Tento moment Ranciěre identifikuje jak v myšlení Karla Marxe, tak u některých teoretiků moderní sociologie (především však v díle Pierra Bourdieua). Jako výztuha při konstrukci tohoto diskurzivního prostoru sloužila v podstatné části jeho proměn figura proletáře. Tuto figuru a způsob jejího užívání podle Ranciěra charakterizuje jedna určující a historicky invariantní vlastnost: mož­nost proletářovy hypotetické emancipace bývá situována výlučně do jurisdikce filosofova dekretu. Tak se zde opět setkáváme s variantou mechanismu „vyloučení prostřednictvím pocty“. Přítomnost této struktury v Marxově (a Engelsově) díle Ran­ciěre dokládá mezi jinými na známé pasáži ze spisu Svatá rodina týkající se „zmizení“ proletariátu, které bude spolu se zmizením soukromého vlastnictví zároveň znamenat i naplnění jeho dějinné úlohy. Především závěr této pasáže nám nápadně připomene některé prvky Platónovy argumentace: „Jde o to, co proletariát je a co ve shodě s tímto bytím bude historicky nucen dělat.“ Ranciěre dodává, že bytí proletariátu zde není určováno praxí, nýbrž přesně naopak: nutná podoba jeho praxe je bezprostředně odvozena z jeho přirozenosti či bytí. Proletář pak v souladu s touto přirozeností může usilovat pouze o jedinou věc - revoluci. Kromě této funkce, již nemůže nezastávat, mu nenáleží žádné další charakteristiky. Problematické však podle Ranciěra je, jak do této struktury zahrnout existenci dělníků jakožto bytostí z masa a kostí.48“ [99/100; srv. navazující pozn. 48: Dodejme na okraj, že Ranciěre zde, podobně jako v jiných obdobných případech, rámec Marxovy teorie zplošťuje, aby vněm snadněji identifikoval prvky ospravedlňující jeho vlastní čtení. Symptomatický je v tomto smyslu již jeho přechod k „proletáři“ v jednotném čísle. Označení „proletariát“ u Marxe vystupuje v podobě obecného pojmového operátoru, který ovšem organicky spoludefinuje jeho singulární rozměr. „Proletářz masa a kostí“ není empirickým antipodem „proletariátu“, nýbrž momentem kon­krétní totality, již Marx prostřednictvím druhého z pojmů promítá do prostoru teorie. V pojmové transformaci obecného pojmu proletariátu do singulární postavy proletáře se ozývá nominalistická dispozice Ranciěrova myšlení, o níž ještě budeme hovořit. Samotný posun nezneplatňuje Ranciěrovu kritiku jako takovou, avšak lze jím ilust­rovat, že v Ranciěrově kritice Marxe je méně Marxe, než by se její tón zdál napovídat.]

„Zdůraznění neprostupnosti mezi místem, jež obývá socio­log, a pozicí jeho objektu, sehrálo podle Ranciěra v Bourdieuově myšlení klíčovou roli. To je totiž od svých počátků koncipováno v souladu s axiomem Gastona Bachelarda, který tvrdí, že „věda je vždy vědou o tom, co je skryté". [...] Obvyklá figura kritických teorií má podle Ranciěra tu podobu, že za závoj skrytosti bývá v rámci předpokladu situován skrytý předmět, který mechanismus skrývání podmiňuje. Celý tento mechanismus pak můžeme prolomit tím, že v dostatečném rozsahu poznáme onen skrytý předmět. Klíčovým předpokladem Ranciěrovy analýzy však je, že sociologie (ať již ve své platónské či moderní bourdieuovské variantě) usiluje především o sebezáchování, o udržení či prohloubení vlastní mocenské pozice. Výrazem tohoto úsilí je v nejobecnější rovině skutečnost, že sociologická analýza na sebe nebere formu kritiky neznalosti skrytého předmětu, nýbrž kritiky „neznalosti neznalosti“. Zdroje či příčiny oné neznalosti jsou tak ve skutečnosti situovány mimo rámec analýzy: kruh nerovnosti je tím uzavřen.“ [104/105]

„Kant se zajímá o to, „jakým způsobem může být nastolena rov­nost citu (égalité de sentiment), která stanoví podmínku uskutečnění proklamované rovnosti před právem“ v době, kdy „nepřátelé svobody zhusta čerpali svou moc z poukazu na nemožnost takovéto rovnosti citu z důvodu nerovnosti schopností a společenských kompetencí, z důvodu existence propasti, která odděluje neotesanost lidu od buržoazní distingovanosti“. Titíž lidé pak zároveň zdůrazňovali, že otázky spojené s krásou jsou bud záležitostí vědeckých kritérií, nebo věcí dohody dostatečně kultivovaných posuzovatelů; v každém případě nejsou v kompetenci obyčejných lidí. Kant tento „rozestup mezi,přirozeností' lidu a ,kulturou' elit odmítá“. Jeho zkoumání formální univerzality soudu vkusu (založené na předpokladu, že jej lze komunikovat) z Ranciěrova hlediska svědčí o tom, že „předjímal nadcházející smyslovou rovnost {égalité sensible a venir)“, která se vztahuje k lidstvu jako celku. Kantovská estetika tedy svědčí o zcela opačné orientaci na ose rovnost - nerovnost, než byla ta, kterou nastoupila sociologická „estetika“ Platónova. „Utopický obsah“ jeho estetiky bude dále roz­víjet Friedrich Schiller […].“ [107g

Politika proti policii

„První úkol, před kterým stojí každý čtenář Ranciěrových textů, by měl patrně spočívat v tom, že zapomene na konotace, které přísluš­ným termínům/slovům běžně přisuzujeme. Ranciěrovské významy pojmů jako policie, politika, demokracie nebo bezpráví pojí s význa­my, které za nimi hledáme kupříkladu v novinách, ale také s těmi, které jim obvykle přisuzuje „běžný“ teoretický provoz, velice málo. Ve skutečnosti tyto pojmy stojí obsahově velice často (a z dobrých důvodů) v přímé opozici k těmto významům. S tím se pojí rozsáhlý myšlenkový prostor, který Ranciěre redefinováním či přepracováním těchto a jiných pojmů otevírá, ale také nutnost neustálého zohled­ňování způsobů, jakými s těmito pojmy pracuje. To dále ztěžuje skutečnost, že Ranciěre se k již definovaným termínům neustále navrací, aby v souvislosti s právě komentovanou problematikou odhaloval jejich další aspekty či nové charakteristické vazby. [...] Na úvodních stranách monografie Aux bords du politique se setkáváme s pojmovou dichotomií politika - politické (la politique - le politique). Ta, jak bylo řečeno, naznačuje posun oproti rovinám, v nichž běžně probíhají teoretické analýzy: „(...) Neutrální adjektivum politický označuje jednoduše odklon od substantiva politika v běžném slova smyslu, tedy ve smyslu stranického boje o moc a o výkon této moci. Pokud hovoříme o politickém, a nikoliv o politice, poukazuje­me tím na to, že hovoříme o principech zákona, moci a společenství, a nikoliv o vládních machinacích.“ [...] V čem spočívá ono politické, nesouvisí-li žádným způsobem s otázkou moci? Ocitujme nejdříve v úplnosti „nejkratší možnou“ Ranciěrovu odpověď, abychom se v ní následně pokusili zorientovat: „Politické, to je střetnutí dvou heterogen­ních procesů. Prvním je proces vládnutí. Ten spočívá v organizaci shromažďování lidí do společenství a shody mezi nimi a opírá se o hierarchickou distribuci míst a funkcí. Tento proces bych nazval policie. Druhým procesem je proces rovnosti. Spočívá ve hře činností vycházejících z předpokladu rovnosti kohokoliv s kýmkoliv a v úsilí tento předpoklad ověřit. Nejvhodnější jméno k označení této hry je emancipace.“ Primární charakteristikou politického tedy bude fakt, že se jedná o prostor, v jehož rámci se střetávají dva od sebe odlišné procesy. Zde se okamžitě naskýtá otázka jejich vzájemného poměru. Ranciěre v této souvislosti nejdříve připomíná Jacototův projekt intelektuální emancipace.“ [113/114]

„Z Ranciěrovy teoretizace vztahů mezi politickým a politikou pro nás tedy vyplývá několik závěrů. Zaprvé to bude fakt, že oblast politického je v Ranciěrově díle důsledně situována mimo oblast parlamentární politiky, potažmo mimo oblast nakládání s mocí jako takovou. Zadruhé si zapamatujme, že dynamismus politického dění je u Ranciěra ve svém jádru pojat jako střetnutí dvou procesů, z nichž první Ranciěre nazývá policie a druhý politika. Jedním z prvků de­finujících vzájemný poměr mezi těmito procesy je, zatřetí, způsob, jakým nakládají s bezprávím. Ze širšího definičního pole pojmu bez­práví jsme se na tomto místě přiklonili k momentu absence arché. […] Politické narušení „logiky arché“ je v rámci této teze (a v souladu se dvěma z hlavních významů arché: tedy vláda i počátek či princip) orientová­no jak proti faktické existenci nerovnosti (nerovnostářská distribuce společenských pozic), tak - a z našeho hlediska především - proti principům, na jejichž základě je možné ze společenství vydělit jeho části, tedy proti tomu, co je těmto částem „vlastní“. Sám Ranciěre svou „ideu politiky“ v jiném textu označuje jako „anarchickou v tom smyslu, že zpětně stopuje výlučnost disciplín a diskurzivních kompe­tencí až k ,rovnostářské‘ úrovni lingvistické kompetence a poetické tvořivosti“. Dodejme, že toto „stopování“ představuje společný základ pro Ranciěrův příspěvek jak v oblasti teorie politiky, tak estetiky: ona „rovnostářská“ úroveň poetické tvořivosti totiž bude cílit k „odhalování nahodilého či básnického charakteru jakékoliv arché“. Ranciěrovská kritika arché tedy zpochybňuje principy hierarchických struktur organizace společenství tím, že poukazuje na jejich arbitrárnost či nahodilost.“ [116/117]

„[S]polu s motivem principiálního zpochybnění prin­cipu arché se Ranciěre propracovává k prosté, ale co do důsledků významné myšlence: to, co je, nemusí být.1 S tím pak souvisí i předpo­klad, že existence (ač jakkoliv křehká) toho, na co nejsme v současnosti nám dostupnými prostředky schopni poukázat, je principiálně mož­ná. Tím, co začíná existovat teprve uvnitř procesu emancipace, a co je zároveň jeho nositelem i garantem, je politický subjekt. Narušení logiky arché otevírá cestu k existenci politického subjektu. [...] Politika bude definovat sebe samu nikoliv strukturálně, tedy z hlediska rozvržení mocenské dělby, nýbrž „zevnitř“ - vycházeje z činnosti subjektu, který se zase opírá výlučně o „sobě vlastní racionalitu“. Takto jednoznačně postavený důraz na subjekt bude představovat první charakteristiku Ranciěrova pojetí vztahu mezi politikou a subjektem: politika je politikou tam, kde ji ve své činnosti uskutečňuje jí vlastní subjekt. V druhé větě z citovaného fragmentu se ovšem dovídáme, že je možné definovat politický subjekt na základě politiky, avšak vymezovat politiku na základě subjektu už nikoliv. Vymezovat politiku na základě subjektu by totiž vykazovalo spíše prvky logiky policejní, nikoliv politic­ké. Dynamika a zacílení takovéto politiky by totiž byla dopředu vyvozena z charakteristik či vlastností onoho subjektu. [...] Politika je podle Ranciěra v převážné části korpusu politické filosofie interpretována jako aktivita, jíž ti, kterým byla předurčena, dosahují způsobu existence, jež je jim rovněž dán. Jako základ i předmět politiky je zde kladeno rozdělení (ve smyslupartage) společenských pozic a míst, na nichž jsou uplatňovány. Sám Ranciěre ovšem postupuje přesně opačně. Politiku není možné vstupně definovat odkazem k subjektu proto, že před politikou zde žádný subjekt politiky neexistuje. To bude druhý podstatný rys vazby mezi politikou a jejím subjektem: exis­tence obojího je vzájemně přísně podmíněna.“ [119/120; srv. nav. pozn. 1: Dodejme, že Ranciěrovo myšleni se nejen v tomto bodě protíná s myšlením Alaina Badioua; srov. např.: „Podstata politiky nespočívá vnázorové pluralitě. Spočívá vustanovení možnosti narušení toho, co je.“ In: BADIOU, Alain. Abrégé de métapolitique. C. d., s. 34.]

„[B]ezpráví do politiky zavádí vztah nesouvztažnosti. Politika je možná na základě existence čehosi, co Ranciěre označuje jako díl lidí bez podílu {unepart des sans-part), jehož existenci politika zviditelňuje. Politická subjektivace totiž na intersubjektivní úrovni ústí k deklaraci dříve nerozpoznatelné či neuznané části společenství, dílu lidí bez podílů, jež je situována do meziprostoru konstituovaného narušením policejního řádu.“ [128/129]

„K užití tohoto „kvantitativního“ slovníku se Ranciěre nepřiklání náhodou. Významně inspirován „matematizovanou“ ontologií Alaina Badioua a jeho teorií konstituce politického subjektu Ranciěre své pojetí politiky prostírá do oblasti paradigmatu částí a jejich započítávání. Nositelem bezpráví je na obecné úrovni démos či lid. Avšak označení „lid“ u Ranciěra neodkazuje k společenství jako takovému, nýbrž k jedné z jeho částí, např. k chudým. Chudí jsou pak vymezeni právě z hlediska paradigmatu částí a jejich započítávání. Termín chudí neoznačuje ekonomicky znevýhodněnou část populace, nýbrž „jed­noduše lidi, se kterými se nepočítá, kteří nejsou oprávněni spravovat moc arché a být započítáni“. Tato nemožnost pak představuje urču­jící charakteristiku politického subjektu také na strukturální úrovni; lid je u Ranciěra definován z hlediska svého poměru ke společenské struktuře. Objevuje se tam, kde jakožto dodatečná, nezapočtená část usiluje o to, aby se jeho část stala celkem společenství, a proměnila tím podobu onoho celku.“ [132/133]

„Rozdělení smyslového by pak šlo definovat jako takovou formu sdílení, oddělení a rozvržení smyslového, která nabývá podobu sváru, v němž se jedná o proměnu celku smyslového, o samotný princip konstituce aisthésis. V rámci tohoto sporu se politické ve výše načrtnutém smyslu protíná s estetickým, a tato vazba bude určovat zásadní podloží celé Ranciěrovy teoretické intervence až do dnešních dní. Je důležité hned zpočátku zdůraznit, že kategorie smyslového u Ranciěra neoznačuje pouze soubor smyslových koordinát skuteč­nosti, nýbrž zároveň soustavu prostředků, pomocí nichž se k této skutečnosti vztahujeme.“ [135]

„Policii v běžném slova smyslu Ranciěre označuje za pouhou zvláštní formu obecnějšího řádu distribuce smyslového. Policie, jak jsme již naznačili v jedné z předchozích kapitol, není v ranciěrovském slova smyslu totožná s represivní složkou státního aparátu. [...] Policejní forma rozdělení smyslového je tedy primárně definovatelná jakožto aktivita stanovící určitou konfiguraci smyslového, přičemž se jedná o takovou konfiguraci, v jejímž rámci jsou pevně započítány jednotlivé podíly a z tohoto rozpočítávání části jsou pak vyvozeny příslušné důsledky. V rozhovoru z roku 2000 Ranciěre policii ztotožňuje s principem nasycení: jedná se o „formu rozdělení smyslového, která nezná ani nedostatek ani nadbytek“. Důsledkem policejní realizace tohoto principu nasycenosti je pak obraz společnosti pojaté jako celek skupin plnících předurčené funkce a obývajících stanovená místa.“ [140]

Politika, filosofie, demokracie

„Na základě předpokladu existence společného jazyka zde totiž dochází k vytvoření specifické scény promluvy, která mezi rozmlouvající zavádí odlišný vztah tím, že zohledňuje pozici vypovídajícího. Tam, kde je otázka „Rozuměli jste mi?“ konfrontována s předpokladem společného jazyka a jeho důsledky, dochází k jejímu vynětí z mluvní situace, v níž původně či „přirozeně“ fungovala. V rámci nové situace se stává předmětem zkoumání, protože jí je zde „navrácen status výpovědi ve společném jazyce“. „Skandální“ charakter neshody Ranciěre dovozuje z předpokla­du, že kontextem, v němž k ní dochází, je fakt, že existence společen­ství je již „drahně dlouho“ založena na myšlence, že chápání řeči nemá žádné důsledky pro definici společenského řádu. Neshoda se ovšem přirozeně nevztahuje pouze k jakési předem vymezené tematické oblasti, kupříkladu problematice jazyka a komunikace. Nejen její ob­sah, ale také její dosažnost je univerzální. Deklarace společné scény promluvy je vždy zároveň deklarací společného světa, v němž dochází k převrácení legitimních komunikačních strategií a v souvislosti s tím vždy také k redistribuci či přerozdělení společenského těla. Obě sféry jsou úzce propojeny. Stejně tak nezná neshoda privilegovaný jazykový nástroj. Ranciěre argumentuje, že „iracionální“ metafora může být pro neshodu stejně účinným nástrojem jako „racionální“ argument. Univerzalita neshody jak co do jejích obsahů, tak jejích prostředků ústí k jednomu podstatnému důsledku. Tam, kde je cílem politické promluvy současně vytvářet argumentaci i scénu, na níž se rozmluva odehrává, se ukazuje, že „logika dokazování je neodlučně estetikou ukazování“. Politická neshoda má vždy zároveň estetický rozměr - tento rozměr představuje její „jádro“. Estetika takto tvoří neodlučnou součást moderní konfigurace politiky a potažmo také integrální součást struktury neshody jako takové.“ [152/153]

„[Z]ačlenění na sebe ovšem bere podobu určitého znepřítomnění. Ranciěre toto tvrzení konkretizuje na příkladu Aristotelovy koncepce rolnické demokracie, jež je zde zároveň považována za demokracii „nejlepší“. Základní charakteristikou rolnictva je „nedostatek jmění“. Z této pro demokracii šťastné okolnosti vyplývá, že rolníci „nemají času k častému sněmování“. Tito lidé si proto, že nemají „potřebné věci k životu, hledí své práce a nestarají se o cizí záležitosti“. Půda rolníků by se dále měla nacházet „teprve v určité vzdálenosti od města a obce“. Rolníkovi, který se pro vzdálenost, jež jej dělí od politického centra obce, a pro nedostatek času nemůže účastnit obecních sněmů, je takto zamezena možnost participace. Společenství tím do sebe zahrnuje démos, aniž by ovšem muselo trpět jeho pří. Para-politický model rozdělení smyslového je založen na představě „realistické utopie středu“, jež vymezuje podobu politického středu negativně, tedy prostřednictvím těch, již v něm absentují. Je-li podle Ranciěra v moderním období platónská arche-politika „transponována do podoby sociologie sociálního pouta a společných přesvědčení“, pak zde dochází také v případě para-politiky k její proměně na jistou formu „sociologie“. Ta naopak zdůrazňuje „rozptýlenost, která lidu zabraňuje, aby nějaké pouto utvořil“. Tam, kde cílí politická filosofie Platóna a jeho dědiců k nahrazení politické neshody „pravdou spo­lečenského těla oživovaného duší komunitárních funkcí“, navrhují naopak teoretici para-politické politické filosofie „realizaci ideje dobra přesnou mimésis demokratické nejasnosti, která je jejímu uskutečnění na překážku“. Para-politika má však také svou moderní podobu, s níž se setkáváme v myšlení Thomase Hobbese. Hobbes se staví proti starověkému předpokladu přirozené političnosti člověka. Činí tak proto, že z této koncepce vyplývá, že kdokoliv, kdo se namane, může na základě této političnosti soudit, nakolik jí odpovídá daný režim uspořádání společ­nosti. [...] Hobbesova kritika aristotelské koncepce však vede k obdobným důsledkům. Primárním zájmem Hobbesovy kritiky je zabránit tomu, aby se „soukromé osoby“ zabývaly rozhodováním o tom, co je spravedlivé a co není. V Ranciěrově čtení se však jedná o pouhé přemístění aristotelského uvažování z roviny „stran“ sporu na úroveň jednotlivců.“ [160/161]

„Meta-politika tedy představuje radikalizaci principů, které v odlišné podobě vedly dřívější formy politických filosofií k témuž záměru: vymazat z poli­tiky neshodu a namísto ní realizovat odlišnou formu započítávání dílu lidí bez podílu. Jde o to ukázat, že ve sféře politiky neexistují pojmové nástroje či pojmenování, jejichž prostřednictví by bylo možné vyjádřit a realizovat napětí, jehož existenci reflektují pojmy jako třída či sociálno. [...] díl lidí bez podílu je zde na teoretické úrovni rozpuštěn ve zmi­ňovaných kategoriích, avšak faktická existence politické pře nikoliv. Ranciěre zároveň poukazuje na hlubokou spřízněnost vulgárních či ekonomistických forem marxismu se situací, jež nastává po pádu Východního bloku. Hojně recyklovaná fukuyamovská hypotéza o konci dějin podle něj představuje jen jakousi liberální podobu marxistické meta-politiky. Ranciěre tuto formu označuje jako „plíživý marxismus“. Spojnicí mezi touto jeho formou a meta-politickým režimem marxistického myšlení je téma objektivní nutnosti. Včerejší železné zákony dějin dnes nahradily strategie rozpočtových škrtů, které legitimizují zákony autonomizovaného světového trhu.“ [167]

„Jako charakteristické rysy post-demokratické konfigurace uvádí Ranciěre dva aspekty. Na jedné straně stojí fakt, že selhání „totalitárního systému“ umožňuje s nástupem 90. let ztotožnit „demokracii s právním státem, právní stát s liberalismem a rozpoznat v demokracii ideální podobu uskutečnění fyse podnika­jícího a toužícího člověka v komunitárním nomu“. Tento aspekt je souběžný s nastolením neoliberální hegemonie na území tzv. Západu a bez podstatných změn charakterizuje dodnes převládající podobu statu quo. Pro post-demokracii v ranciěrovském slova smyslu je dále konstitutivní také „úspěch“ spočívající v odstranění jisté „závady“, to­tiž ideje lidu. Mezi formy, jimiž se legitimizují soudobé vládní režimy, již dle Ranciěra nepatří obraz vlád jakožto ztělesnění moci lidu. Lid je zde totiž nahlížen jako překážka stojící v cestě dosažení „skutečné politické smlouvy“ neboli právně kodifikovaného systému zajišťují­cího formu kolektivní koexistence a „optimální participaci každého na výhodách kolektivity“. Účast na této kolektivitě je, jinými slovy, podmíněna jistými vlastnostmi, přičemž lid v ranciěrovském slova smyslu, tedy díl lidí bez podílu, není do této konfigurace zahrnován (příkladem budiž lidé bez domova či aktuálně také „ilegální“ migranti, tedy lidé, jimž nenáleží žádný pozitivní právní status). Demokracie ve smyslu Ranciěrově je co nejúžeji provázána s rovnostářskou či politickou formou rozdělení smyslového. Tuto vazbu ovšem nezprostředkovává jakýsi soubor institucí, nýbrž formy „ukazování“, jejichž prostřednictvím dochází ke konfrontaci logiky rovnosti s logikou policejního řádu. Termín post-demokracie naopak označuje paradoxní situaci, ve které dochází pod pojmem demokracie k „prosazování konsenzuální praxe vymazávání demokratických forem jednání“. [...] Vidíme tedy, že se nejedná o dějinného nástupce demokracií, období následující po demokracii v temporálním smyslu. Zavedení termínu post-demokracie slouží v textu Neshody především jako nástroj problematizace vztahů mezi demokracií a konsenzem. [...] S demokracií jako takovou se setkáváme tam, kde je splněna trojí podmínka: existence specifické sféry zjevování lidu; existence politických aktérů či kolektivů, jež nejsou částí státu ani dané formy společnosti; existence pře vedené ne-identitárními subjekty na scéně zviditelňování lidu. S každým z těchto prvků jsme se setkali již tam, kde jsme se zabývali pojmy jako bezpráví, subjektivace či neshoda. V souvislosti se zastře­šujícím pojmem demokracie Ranciěrovi slouží obsah těchto pojmů mimo jiné jako poukaz na to, že demokracie není ztotožnitelná s tou či onou formou společenského uspořádání. Lze tedy říci, že demo­kracie začíná tam, kde končí neproblematizovaná vláda konsenzu.“ [169–171]

„Způsob viditelnosti, jímž policejní logika započítává existenci cizince, jeho jinakost bud neutralizuje, nebo ji označuje jako původce veškerého zla. To je jeden z důsledků konsenzuálního popření politických forem subjektivace. „Přespočetnost“ či nezapočitatelnost jako taková představuje z hlediska konsenzuální logiky jakousi „nemoc společenství“. Důsledkem toho je, že jinakost se do společenství navrací ve své brutální, nesymbolizované formě: tam, kde je ze scény pod rouškou argumentu o konci archaických utopií typu třídního boje vymazáno pole viditelnosti politické neshody, se jeho obsahy navrací v ještě archaičtější podobě „obnažené jinakosti“. Doplňkem post-demokratického řešení přistěhovaleckého problému je tak vznik absolutně odlišného předmětu radikální, „předpolítické nenávisti“ [...]. Nepřítomnost politiky, jinými slovy, na scénu nutně přivádí „monstrum radikální jinakosti“, jež je plodem konsenzuálního započítávání společenství a jeho privi­legovaného nástroje: průzkumů veřejného mínění.“ [173]

„Ideologická funkce pojmo­vého operátoru radikálního či absolutního Zla spočívá v tom, že znemožňuje promýšlet politiku, či že danou konkrétní formu politiky depolitizuje. Ranciěre to dává do souvislosti s charakteristikami politických filosofií jako takových. Etika představuje návrat „politické filosofie“ ke svým kořenům neboli k představě uskutečnění filosofie za cenu zrušení politiky, a tím i sebe samé. Vznáší požadavek na zrušení filosofie, když navrhuje myšlení delegovat na jeho vnějšek, „absolutně Jiného“, a tím by si ráda vydobyla šanci odčinit „totalitární“ důsledky myšlení Stejného. Etickým modem myšlení je dispozitiv absolutní jinakosti, jež je jeho trestem za moderní snění o neodcizeném lidstvu a vznášení nároku na panství filosofie.“ [178]

„Ranciěre [...] rozlišuje dva odlišně orientované proudy, jež mají nicméně společné to, že v té či oné míře vycházejí z výše zmíněných předpokladů. První z nich reaguje na tradiční levicovou kritiku vlády trhu, když tvrdí, že se z této kritiky stala ironická či melancholická forma přitakání panství trhu. V rámci druhého proudu podle Ranciěra dochází k přesunu aktivistické činnosti směrem k pravicovým formám, v jejichž rámci je za nastalou situaci vinno působení „demokratických jedinců“. První ze zmíněných tendencí charakterizuje obraz společen­ství lapeného v bezvýchodné pasti. [...] Tato „melancholická verze levičáctví“ konstatuje ne­možnost proměnit běh světa, v němž absentuje cokoliv „pevného“, co by bylo možno postavit proti tekuté, nehmotné realitě nadvlády. „Melancholickému myšlení“ se z Ranciěrova hlediska jedná primárně o zdůraznění iluzornosti emancipačních příslibů a s ní související neoperability kritického myšlení: „Melancholie se živí vlastní nemo­houcností. Vystačí si s tím, že ji překřtí na nemohoucnost obecnou a že jí vyhradí místo jasnozřivosti ducha, který vrhá odkouzlený pohled na svět, v němž se kritická interpretace systému stala prvkem samotného systému.“ Vedle tohoto proudu Ranciěre jmenuje „novou formu pravi­cového běsnění“, jež reformuluje kritiku trhu, médií a spektáklu ve svých výpadech proti demokratickému individuu. Původem zel, za něž je odpovědný volný trh, není on sám, nýbrž egoističtí a ne­vědomí jedinci bezhlavě podléhající opojení konzumismem.“ [179–181]

„Chceme-li pochopit motivy, které Ranciěra nutí opakovaně vystu­povat na obranu pojmu demokracie, musíme si ujasnit jeho význam. Často (a oprávněně) zdůrazňovanou radikalitu Ranciěrova pojetí demokracie ilustruje již jeho teze o tom, že nelze hovořit o v pravém slova smyslu demokratických vládách. Slovu „vláda“ přitom Ran­ciěre rozumí jak v běžném slova smyslu (zastupitelská vláda atd.), tak i ve významu arché. Již v Deseti tezích o politice (a ještě dříve také v textu Aux bords du politique) Ranciěre hovoří o demokracii jakožto „zvláštní situaci, v níž k vykonávání arché opravňuje absence oprávnění“. Tento moment lze ostatně snadno uvést do souvislosti s východisky Ranciěrovy kritiky arche-politických filosofií, která jsme představili výše. Souvisí s ním pak také cosi, co Ranciěre označuje jako demokratický skandál. S tím se střetáváme tam, kde vychází najevo, že demokracie se neřídí žádným organickým či přirozeným principem. Jediným principem demokracie je, že je neovladatelná (ingouvernable) […].Zastupitelství {la represén- tation) nikterak nepředstavuje formu demokracie přizpůsobenou podmínkám moderních společenství, jak se obvykle dovozuje. „Je to,“ píše Ranciěre, „v plném rozsahu oligarchická forma, zastupi­telství menšiny těch, kteří mají oprávnění k tomu, aby se zabývali věcmi veřejnými.“ S tím souvisí také Ranciěrův náhled na fenomén voleb. Ty nechápe jako demokratickou formu, skrze niž dochází k vyjádření hlasu lidu. Volby jsou ve své podstatě v první řadě vyjá­dřením „odshora“ (tedy ze strany elit) stanovené formy „přitakání“, které by ovšem bylo skutečným přitakáním, pouze pokud by bylo jednohlasné. Protože zastupitelství je vždy selektivním fenoménem, tj. že představuje moc vykonávanou menšinou elit, jež vždy zastupují zájmy konkrétní společenské skupiny, jsou u Ranciěra zastupitelské demokracie nahlíženy jako systémy živené policejní logikou, tedy systémy z principu nerovnostářské. [...] Zastupitelství bylo od svých počátků nahlíženo jako přímý protiklad demokracie, což Ran­ciěre shrne tak, že ačkoliv se dnes sousloví „zastupitelská demokracie“ může jevit jako pleonasmus, dříve bylo považováno za oxymóron.“ [186/187]

„Demokracie a její „neomezenost“ spočívají z tohoto hlediska v nekončícím pohybu, jenž přemisťuje hranice mezi veřejným a soukromým. Demokracii je tedy možno souhrnně označit jako takovou formu rozdělení smyslového, jejíž dynamika je v posledku totožná s politickou dynamikou přemísťování pozic a redefinice míst. Klíčovou charakteristikou demokracie je tak její procesuálnost či, jinými slovy, její vazba na fenomén subjektivace, který lze definovat jako ze své podstaty transgresivní a polemické nastolování rovnostářské logiky univerzálního.“ [189]

Rancière a estetika

„první řadě je třeba zmínit, že by bylo chybné v Ranciěrově případě hovořit o předělu či zlomu, který by měl jeho „estetické období“ oddělovat od období „politického“. Takovýto náhled by byl chybný jak chronologicky, tak - především - věcně. Opodstatněnost hledání takovéhoto zlomu Ranciěre vyvrací již v Neshodě, kde čteme: „V mo­derní době nedošlo k žádné ,estetizaci‘ politiky, protože politika je estetická ve svém principu.“ [...] jedním z jednotících momentů, jež hrají podstatnou roli při definování pojmů jako neshoda, subjektivace či pojmové­ho páru politika/policie, je otázka narušení systému smyslových koordinát definujících podobu společenského celku a možnosti ustavení nového pole viditelnosti. […] Ranciěre definuje estetiku následovně: „Pokud podržíme analogii, můžeme (estetiku) chápat v kantovském - eventuálně Foucaultem revidovaném - smyslu jako systém aprior­ních forem stanovících, co se nabízí vnímání.“4 Takto definovaná estetika pak na té nejpodstatnější úrovni souvisí s politikou, avšak odlišným způsobem, než předpokládaly kupříkladu analýzy Waltera Benjamina […].“ [203/204]

„S „kantovským“ akcentem se setkáváme již v „rané“ fázi Ranciěrova estetického projektu. V rozhovoru z roku 1994 uvádí, že estetiku chápe jako aisthesis, tedy „způsob, jímž nás před­měty afikují, projev, znázornění a způsob obývání smyslového“. Kategorie smyslového či smyslově vnímatelného a jeho rozdělení (lepartage du sensible) pak Ranciěrovi poslouží jako přemostění mezi oblastmi estetiky a politiky. [...] Klíčový význam tohoto (re)definování „způsobu účasti na společném“ trvá jak v oblasti estetiky, tak politiky. Estetika chápaná jako „systém apriorních forem stanovících, co se nabízí vnímání“ takto nesouvisí s politikou proto, že by politickým obsahům propůjčovala estetické formy (jak předpokládal např. koncept „angažovaného umění“). Vazba mezi estetikou a politikou je u Ranciěra situována do nejspodnějších pater analýzy, neboť estetika je (obdobně jako politika) především formou konstituce toho, co lze uvidět či uslyšet, a tvorbou rámců viditelnosti či slyšitelnosti. Pojem estetiky je tedy u Ranciěra v prvním kroku zakotven v oblasti redistribuce smyslového, čímž je zároveň umožněno zave­dení jeho souvislosti s pojmem politiky.“ [205/206]

„Identifikační režimy obecně definuje jako určitý vztah mezi praxemi, formami viditelnosti a typy srozumitelnosti, které nám umožňují identifikovat výstupy těchto praxí jakožto spadající do oblasti umění. Do jisté míry paralelně se třemi výše komentovanými formami politických filosofií, tedy arche-politikou, para-politikou a meta-politikou, má rovněž tato typologie tři členy: etický režim obrazů, znázorňovací či poetický režim umění a estetický režim umění. Na otázku, do jaké míry jsou obě tyto velké typologie sy­metrické, pravděpodobně nelze odpovědět zcela jednoznačně. Na jednu stranu jsou tři členy „estetické“ typologie asociovány více méně s týmiž autory či historickými obdobími, jako tomu bylo u typologie politických filosofií, což svádí k náhledu akcentujícímu paralelnost. Bruno Bosteels však proti takovémuto pojetí vystupuje, když hovoří o „hluboké asymetrii mezi (Ranciěrovým) pojímáním umění a po­litiky“. Jeho hlavním argumentem je, že zatímco v případě politiky je její jádro ve vlastním slova smyslu přítomno ve všech dějinných obdobích, v oblasti umění se s žádnou takovouto invariantou ne­setkáváme.“ [208]

„V rámci etického režimu obrazů ještě nehovoříme o umění v plném slo­va smyslu. Veškerá tvorba je tu podrobena dvojímu kritériu: otázce po původu děl (a v souvislosti s tím po pravdivosti způsobu, jímž o tomto svém původu svědčí), a po účelu, jemuž slouží. Chybí zde tak dimenze autonomie, protože tvorba je poměřována kritériem ontologické věrnosti […]. Jako částečně autonomní začíná být umění chápáno teprve v re­žimu znázorňovacím (někdy také označovaném jako poetický), jehož ustavujícím textem je Aristotelova Poetika. Klíčové je zde odlišení norem řídících svět skutečný od těch, jež vládnou světu fikčnímu, tedy princip mimésis. [...] Umění je zde, jak tomu bylo také u Platóna, sice chápáno jako nápodoba, avšak neznázorňuje již pouze skutečné, nýbrž zobrazuje také to, co je jen možné. Kritérium ontologické věrnosti je tak zde výrazně oslabeno. [...] Obrazu - lhostejno zda verbálního či vizuálního charakteru - je zde přisouzen status „pří­běhu“, v němž divák nahlíží model určitého jednání. Cílem působení obrazu je pak vystupňovat působnost tohoto jednání (princip katarze).“ [209/210]

„Osvícenství svou - z Schillerova hlediska jednostrannou - orientací na racionální složku lidské přirozenosti člověka uvrhuje do ještě hlubší formy ot­roctví. Emancipační impuls osvícenství nemohl být realizován kvůli přílišné spokojenosti s prvními z jeho výdobytků, což Schiller formu­ luje tak, že „první projev rozumu v člověku není ještě proto počátkem jeho lidskosti“. Na tuto cestu se lidstvo, jak jsme viděli, vydá teprve tam, kde estetický stav usmiřuje působení rozumové a smyslové složky, neboli tam, kde „objevíme stopy nezaujatého, svobodného hodnocení čistého zdání“. Završením celé Schillerovy kritické koncepce je idea estetického státu. Ten je z jeho hlediska ve srovnání s osvícenskými koncepcemi radikálnější proto, že člověka zbavuje útlaku zároveň ve fyzickém i morálním světě, neboť se vztahuje na přirozenost člověka zároveň jakožto individua i jako druhu. Z námi sledovaného hlediska je významné, že schillerovský koncept estetického stavu/státu (v návaznosti na Kantovu teorii estetické soudnosti) zneplatňuje opozici mezi aktivní rozvažovací a pasivní smyslovou složkou.“ [220/221]

„Ranciěrova kritika Lyotardova estetického myšlení nabývá širší dosažnosti proto, že dále prohlubuje a dynamizuje témata, jež jsou klíčová pro jeho vlastní promýšlení vztahů mezi estetikou a politikou a povahou především prvního z obou pojmů. Lyotard charakterizuje osudy umění (nejpozději) od konce 19. století jako realizaci přechodu od estetiky krásna k estetice vzneše­ného. Tento pohyb Lyotard jazykem Kantových pojmů ztotožňuje s přechodem od paradigmatické úlohy svobodné syntézy forem prostřednictvím obrazotvornosti k selhání těchto syntéz.“ [231]

„Zkušenost vzne­šeného nám, zaprvé, „činí názornou převahu rozumového určení na­šich poznávacích schopností nad nejvyšší schopností smyslovosti“. Tím nám, komentuje Ranciěre, umožňuje „překročit meze smyslové zkušenosti a požadovat na obrazotvornosti cosi, co není v její moci“. Avšak tato subjektivní nemohoucnost zároveň, opět Kantovými slovy, „odkrývá vědomí neomezené schopnosti téhož subjektu“. Toto zmatení obrazotvornosti pak podle Ranciěra subjektu ozřejmuje jeho „nadsmyslné“ poslání. Autonomie estetické volné hry duševních sil tak vede k vyššímu typu autonomie: k autonomii zákonodárného rozumu v „nadsmyslném“ řádu morálky. U Lyotarda je tomu ovšem jinak: zkušenost vznešeného svědčí o nemohoucnosti nikoliv obra­zotvornosti, nýbrž rozumu, jehož prostřednictvím nelze „přistoupit k matérii“.“ [234/235]

„Ve způsobu, kterým současné umění pracuje s figurou hry, již nejsme vybízeni k tomu, abychom ve významově lehce posunu­tých zdvojeních předmětů běžného užitku četli znaky umožňující pochopit, kam kráčí dnešní svět. Tato zdvojení usilují o to vyostřit zároveň naši schopnost vnímat hru se znaky, naše povědomí o křeh­kosti procedury četby samotných znaků i naši schopnost čerpat slast ze hry s nerozhodnutelným. Delegitimizační procedury, s nimiž sou­časné umění pracuje, jsou takto přemístěny z registru kritického do registru ludického. V této podobě jsou zároveň téměř k nerozlišení od tržních a mediálních strategií nebo je přímo využívají. Humor se totiž zároveň stal převládajícím prvkem také v oblasti zbožní prezen­tace, čehož umění využívá k tomu, aby do své hry zakomponovalo nerozhodnutelnost mezi užitnou hodnotou tohoto zboží a jeho schopností být nositelem obrazů a znaků. Ve společnosti fungující na bázi akcelerovaného konzumu se podle Ranciěra stává hra se zmíněnou nerozhodnutelností spolu s rezignací na pokusy o čtení znaků jakožto symbolů jedinou přeživší subverzí.“ [249]

Závěr

„Jak politika, tak estetika se takto z ranciěrovského hlediska v principu podílí na tomtéž: na nabourávání hranic mezi tím, co je komu vlastní, a tím, co je mu zamezeno; na zpochybňování a redefinování časoprostorového přediva, v jehož rámci je takovéto přisuzování rolí a míst vůbec možné. Každá z obou oblastí však ote­vírá pole pro takto orientovanou aktivitu odlišným způsobem. [...] oblasti estetiky a politiky pojí v myšlení Jacquese Ranciěra hluboká provázanost. Teoretický emblém této provázanosti pak dle našeho názoru představuje především pojem rozdělení smyslového, jenž sehrává klíčovou roli na obou úrovních. Jak politika, tak estetika jsou v ranciěrovské perspektivě především věcí toho, co lze uvidět či vyslovit, kdo je k tomu oprávněn a za jakých předpokladů mu to bude či nebude umožněno. V politické vrstvě Ranciěrova projektu lze za souhrnné vyústění této orientovanosti označit mezi jinými pojem subjektivace.“ [254/255]