vosheb - Tumblr blog

vosheb · 2 years

Photo

Obrazy starého světa (1972) - Dušan Hanák

Svět se neustále snaží zdokonalovat a víra v technologie nám vnáší iluzi kvalitnějšího života. Lidé jsou vzdělanější, mají větší znalost a myslí si, že znají odpověď na každou otázku. Zní idylicky, když si budu pohrávat s myšlenkou, že jsme učinili bytí vnímat jednodušeji. Přehnaná korektnost nás postupně zabíjí, přičemž paradox tkví v tom, že jsme se naučili smrt nevnímat. V dnešní době ji umíme bravurně maskovat. Zábavní průmysl a virtuální dimenze nás obklopuje nepřeberným obsahem, který když na chvíli opustíme, tak můžeme zakusit, do té doby, nevnímanou samotu. Film Dušana Hanáka Vás přenese do situace, kdy samota je to jediné, co ukáže pravou tvář jeho deseti hrdinů, kteří se rozhodli opustit chaos velkoměst. A jak podotýká jeden z dokumentovaných: “...ve městě lidé mají srdce z betonu”.

I když by se mohlo zdát, že rozdělení lidí na venkov a město působí velice stereotypizovaně a kriticky, tak je na úvod dobré říct, že tento film je nezaujatou zpovědí, která má velice umělecký charakter. Jedná se spíše o filmovou esej, která má už dopředu stanovená kritéria a cíleně jde po materiálu, který tento předpoklad naplní. Není to na škodu, protože dokumentární film si zaslouží i záměrnou estetizaci. I když je sice autorův přístup k estetice poutavý a experimentálně líbivý, tak dává prostor pro vyjádření naturalistické stránky, bez které by samotný technický přístup nemohl plně fungovat.

Hlavním deseti postavám je dána možnost se s námi podělit o jejich zkušenosti a životních příbězích. Tato nejednotnost nemá ambice tvořit narativní linku. Spíše jde o soubor medailonků, skrze které si můžete užít kolážovitý princip, jenž následným propojením vzniká emocionální sdělení. Jednotící linka je ve stylistickém přístupu, který se line skrze jednotlivé obrazy. Obrazy starého světa ve Vás vyvolají poetickou představivost a přiblíží blíže pomíjivosti, která už v dnešní době ztratila svoji esencionalitu.

Osobní zpovědi nás přenáší do bezčasí, které nastane v momentě, kdy je člověk vyčleněn ze systému. Čas plyne pomaleji. Ocitáme se jak v anekdotách Wese Andersona, který svým postavám dopřává prostor k ojedinělé sebeprezentaci, čímž na sebe berou pozornost na úkor příběhovosti. Jde o absurdita, která má bavit. A právě pod povrchem tohoto filmu se vyjevuje linka, která má vykreslit postavy ve své autonomní, dnes už řečeno, umělecké dekadenci. Je překvapivé, že s odstupem času stále baví, přičemž na rozdíl od samotného Wese Andersona jde o skutečné příběhy. Tady svůj narativ píše sám život. Proto je film tak uhrančivý. Záběry Vás budou bavit i na úkor toho, že hlavním tématem je stáří, smrt, nemoc, bezmoc nebo zdánlivá bezprizornost. Jednotlivé příběhy ve Vás určitě vyvolají něco, co Vám je vzdáleně blízké.

Estetický přístup záměrně poukazuje na přítomnost kamery a to v mnohých faktorech. Uhrančivá popisnost užívá nepřehnané nadsázky, díky které se drsný svět těchto samotářů vyjevuje jako lyrický subjekt. Režisér nejenom, že nechává promlouvat samotné protagonisty, ale ke všemu mapuje i okolní scenérie panenské přírody a estetickou každodennost jejich příbytků. Perspektiva a kompozice si místy pohrává s avantgardní vizualitou. Samotné záběry mají ilustrativní charakter, kterými se umocňují jednotlivé monology. Ty jsou vedeny ve dvou rovinách. Přímou konfrontací s kamerou, kdy může dojít k očnímu kontaktu s aktéry a zvukovou složkou v pozadí. Zvážňujícím prvkem tady funguje hudba, která má v kontrastu s komickými pasážemi citově melancholický charakter. Další důležitou složkou jsou fotografické snímky, které zastavují tok děje a zároveň akcentují kouzlo okamžiku svým momentkovým zachycením. To opět vytváří nostalgickou atmosféru, protože fotografické médium je obecně vnímáno jako doklad pomíjivosti - něčeho, co se stalo a už je zakotveno hluboko v minulosti jen jako příjemná vzpomínka. Celou poetiku doplňují komentáře vypravěče, které shrnují lidský úděl a touhu po svobodě.

Dušan Hanák se obecně ve své tvorbě nechává inspirovat skutečnými lidmi a nechává promlouvat samotný život. Touží po vyjevení opravdovosti a jeho protagonistům se dostává důstojné pocty. Ikonické sdělení je zde zřejmé. Hánák věří, že dobrý člověk ještě žije. Dost podstatná je skromnost a upřímnost. Životní minimalismus umožňuje objevit velikost ducha. Tento dokument ukazuje, že důležité je se umět radovat z maličkostí a pokud člověk něco chce, tak si musí umět poradit. I když je člověk v náročných chvílích, je důležité si umět dovolit mít stoický klid. Trápení se bude vždy zdát pouhou překážkou a pokládáním si zbytečných otázek jen ztrátou času. “Co má největší cenu v životě?”, ptá se Hanák svých dotazovaných na konci filmu, přičemž samotná otázka se nepřímo nese celým dokumentem. Je překvapivé, že dotazovaní jsou zprvu otázkou zaskočeni a nedokáží odpovědět. Obrazy starého světa jsou sami o sobě odpovědí. Smyslem života je prostě a jenom sám život.

3 notes · View notes

vosheb · 2 years

Text

Problematika kýče v reprodukovatelnosti fotografického média ikonických motivů

Nemohu se ubránit vzpomínce na jeden slogan nejmenované telefonní značky, že fotit už dnes umí každý. Ano, fotit opravdu umí každý a právě proto se v této eseji budu chtít zaměřit na fenomén toho, že každý může být fotografem, potažmo co to znamená pro umělecké prostředí a obecně pro širokou veřejnost - a to z pohledu kýče.

Ocitáme se ve věku zábavy, ve kterém je čím dál tím složitější rozlišit estetické hodnoty kolem nás. Díky technickému pokroku a bezbřehé tvořivosti kýmkoliv v tomto univerzu se stírá hranice mezi nejrůznějšími uměleckými kategoriemi. Zároveň to přispívá k individualizaci, čímž se posiluje seberealizace jedince. Problém je však v tom, že zábava má převážně komerční rys a touží se stát masovou záležitostí. A právě tato nadprodukce vizuálního materiálu stanovuje novou normu, se kterou se tradiční umění těžce vyrovnává. Pod tíhou tolika teoretických textů o umění se objevují tendence jej zlehčovat, čímž nabývá poddajnému frivolnictví. To by mohlo vést ke ztrátě vážnosti, což je vlastnost, kterou uctívají ti na druhé straně barikády. Tam se jedná převážně o vyjádření osobnosti s přiznanou intencí. Dalším důsledkem je popularita, které se vysoké umění ze své podstaty těžko zmocňuje. Avšak, tématem vysokého umění bych se chtěl v této práci zabývat jen okrajově, přičemž v kontextu se může vynořit v asociační podobě. Spíše jde o fenomén postupné cesty ke kýči, během které se naše smysly pod vlivem každodennosti otupují.

Ocitáme se ve věku zábavy, kde nejsou důležité morální zásady a touha po opravdovosti si nezadává s autonomním projevem. Spíše obráceně, v závislosti na recipienta, inklinuje k vyumělkovanosti (imitaci). Sociální sítě (např. Instagram, Pinterest, Snapchat atd.) vypráví jeden a ten stejný příběh dokola. Fotografie postrádají stylistickou originalitu a bloudí v osvědčené výrazovosti, která přispívá obrazové reprodukovatelnosti. Dílo chce být osvojeno a to i za cenu cizopasnictví. Implikuje jistá obecná přesvědčení o uměleckém projevu. A tady se dostáváme k problematice umělectví. Je dotěrné a dostupné pro všechny. Způsob, kterým jsou díla prezentována, je cílit na libost či nelibost našich smyslů. Je to kýč. Rád bych tu zmínil slova Filipa Zrna, který hned v úvodu své úvahy Kýč jako projev konce myšlení píše: “Tento rámec pak odhaluje úlohu kýče jako objektu, skrze který přitakáváme způsobu manipulativního odkrývání, jisté formě průměrnosti a konzumentství”. (1) Přesně pro tyto účely byly sociální sítě (fotografické platformy) vytvořeny, nebo se v průběhu adaptace proměněny. Průměrnost zde představuje kolektivní vědomí, na jehož základě se lidé oslovují.

Ale zpátky k zmíněnému sloganu, že fotograf už dnes může být každý. Jedná se o technický pokrok, který umožnil miliónům uživatelům vytvořit precizní fotografie. Ty pak mohou sdílet na svých účtech a následně získávat obdiv od svých recipientů. Kdo už by dnes šel do galerie? - pokládám řečnickou otázku. Vždyť galerie jsou stále v našem smartphonu. Taková galerie je de facto součást vlastnictví, které je jedno z našich lidských potřeb. Což dokládá i Erich Fromm: „Mé vlastnictví zakládá mne a moji identitu, já jsem já proto, že já mám moc vlastnit a ovládat“. (2) Nevidím problém v tom, že fotografovat může každý. Spíše ho vnímám ve velké míře jednoznačnosti. Fotografie si nežádá být objektem myšlení. Fotografie tu je pro radost a snaží se nás odpoutat od vážnosti života. Užívá patetického jazyka, přičemž aspiruje vyjevovat to, co se stalo nebo co nám je známé. Především bojuje o líbivost a neustálým opakováním se nám definují určité vzorce, podle kterých se konstruují fotografie další. Dochází tu k redukci jinakosti na stejnost. Instagram je plný fotografií toho, co kdo dělal, co kdo jedl, kde kdo byl, přičemž se hledá ideální perspektiva, aby to zapadalo do líbivého ikonického stereotypu. Tím se mění naše vnímání a přístup k fotografickému médiu. Naše percepce se oplošťuje, přičemž samotní uživatelé sázkou na jistotu se tím seberealizují. Člověk se přeci nejvíce identifikuje s tím, čemu rozumí. To vede k tomu, že známé modely se utvrzují ve své platnosti a netouží míti ambice zrelativizovat vlastní existenci. Vždyť v neposlední řadě jde přeci jen o prožitek, emoce, vášeň.

To, čím se současný člověk stává platným v očích jiných dokládá právě tento projev nacházení identity skrze vizuální působení. “Důvod takového přizpůsobení se společnosti je, že člověk nechtěl být odsouzen v očích druhých, to by ho opět dostalo k pocitu osamocení a mohl by i ztratit nově převzatou identitu. Člověk se tedy osvobodil od něčeho – k novým poutům”. (3) V souvislosti s kýčem jde o to, že společnost díky obrazovým a komunikačním platformám vytváří větší propojenost mezi lidmi nejrůznějších kultur. Kulturnost, náboženství, sociální postavení, věk, národnost - to vše se navzájem mísí do jednoho. Tím vznikl požadavek na univerzální jazyk. A právě kýč překypuje empatickou ctižádostivostí. Jde o specifický druh komunikace, která se těší z manipulace. Poutá nás svojí emocionální estetickou iluzí krásna. Vzruch, který vzniká jeho působením dodává lidem pocit jistoty. “Podstatou kýče je ujistit konzumenta v jeho předpokladech, nikoli mu je zpochybnit”. (4) Samotný předpoklad je prostoduchým očekáváním, který si neseme v kolektivním podvědomí. Předpokládaná specifická estetika kýče se v tomto ohledu jeví jako jedna z potřeb této univerzální kultury. Toho si jsou reklamní agentury a influenceři velice vědomi. Jejich vliv a styl se noří do hladových očí amatérů, kteří je zbožně kopírují a napodobují.

Ocitáme se ve věku zábavy, kde není většího prostoru pro interpretace. Tím, jak přijímáme a tvoříme takové množství obrazů, vyplňujeme vlastní prázdnotu nejjednodušším způsobem. Své o tom psala i Susan Sontagová, která užívala termín redundance pro to, aby popsala oslabování a mylný přístup k uměleckým dílům. Ta jsou dostupná zcela každému, zajišťují materiální hojnost, stávají se kulisami našich životů a to i přes to, aniž bychom jim věnovali delší pozornost. “Co dnes rozhodně nepotřebujeme, je převádět nadále umění na myšlení a nebo (ještě hůře) na kulturu”. (5) Pokud bych toto tvrzení převrátil, tak by to znamenalo, že unikáme naší kulturní tradici.

Ve spojitosti s Instagramem je důležité si uvědomit motivaci uživatelů a jejich způsob trávení času. Sám Instagram mám a trávím na něm v průměru 45 minut denně. Za tu dobu můj mozek přijmul nespočetné množství obrazů. Připouštím, žádný obraz mi nezměnil život a ani mě nikterak neobohatil. Každé fotografii jsem nevěnoval více jak 3 vteřiny. Během své aktivity jsem pociťoval mnoho emocí. Dokonce samotný Instagram mi nabízel na příspěvky reagovat paletou nejrůznějších emotikonů. Tu jsem užíval převážně v návaznosti na situace, když jsem chtěl někomu dát vědět o mém naladění se na druhou osobu. Byl jsem rád, že mi je osoba blízká, při čemž se mi vybavovali nejrůznější vzpomínky. No, není snad touha vlastností kýče? Neunikám tím do falešného života? A co fotografie, které tam přidávám? Vždyť se jedná o estetický nezdar, kterému nedávám zásadní váhu. Tu aplikaci jsem zapnul, jenom pro to, abych se pobavil a cítil částečný pocit blízkosti. Nedalo mi to a zkusil jsem najít nějakou jednotící linii toho, jaká triviální reprezentace sdělení se tam dá najít. Rozklikl jsem místo, ze kterého bylo pořízeno více fotek od různých uživatelů a výsledek byl fenomenální. Přede mnou se rozprostřela plejáda fotografií na jedno téma. Nevím, k čemu ty fotografie jsou dobré, ale tuším, že by se na nich kolegové sociologové pořádně vyřádili. V této situaci mi tu vznikla jedna obrazová kategorie. V této kategorii se objevuje jeden a ten stejný motiv. To, co se mění, je postava v popředí. Úhel pohledu je téměř totožný. Je vlastně úplně jedno, kdo na fotografii je. Klidně tam nemusí být nikdo. Jedná se o nápodobu a pouhý záznam, který dál k ničemu neznačí. Není ani podstatný kontext. Důležité je celkové působení, což je patrné v rozdílnosti užitých filtrů. I když scéna působí odlišně, tak vykazuje známky barevné přehnanosti. Standardní rysy (6) nás usvědčují setrvat ve stejné kategorii, přičemž se zde umocňují standardní zobrazovací konvence, které nám dopomáhají jednoduché identifikovatelnosti. (7) Jak dále Kulka popisuje: konzument věří, že se mu kýč líbí pro jeho estetické vlastnosti. Avšak, kýč nemá estetickou funkci a je jen souborem jevů, které si na estetiku pouze hrají. Jde o zdánlivé působení sentimentu.

V tento moment je pozoruhodné doplnit tezi, že kýč de facto nespadá do kategorie umění. A to tím, že nemá estetické vlastnosti a jeho prvky jsou libovolně zaměnitelné. Čili nemůžeme hodnotit jeho kvality a z pohledu teoretika umění ho odsuzovat. Kýč je svým způsobem fenomén, který je zcela autonomní. Svojí vizualitou je nicméně podobný uměleckým dílům. Avšak, spíše se jedná o komerční zboží nebo vyplňující kulisu. Další zcela zajímavá myšlenka, se kterou Kulka přichází je ta: “Přestože kýč má všechny formální vlastnosti uměleckého obrazu, z hlediska své funkce se podobá spíše piktogramu”. (8)

Jak už je z textu patrné, tak docházíme do situace, kdy část populace podléhá tomuto fenoménu, přičemž se mísí s uměleckými díly. Tím je těžké rozlišit jedno od druhého. Ve veřejném prostoru, v kavárnách a i na zmíněném Instagramu můžeme vedle sebe vidět jedno i druhé. A tratí tím převážně umělecká díla, která se podobné vizualitě přibližují a nachází se v minoritě. Kýč je pomalu vytlačuje a může za to převážně komerční zábavní průmysl. Jemnost vkusu je to jediné, čím bychom mohli být vůči tomu odolní. Ten se dá trénovat skrze umělecká díla a napojením se na tuto tradici dokážeme vytušit hranice těchto dvou odlišných kategorií. Je to vlastně taková hra na hrdinství individualismu, ve které utíkáme do dětské nesmrtelnosti.

Vošvrda Sebastian

............................................................................................

1) VONDRŮ, Hana. Umění KÝČE (The Art of KITSCH). Pelhřimov: Muzeum Vysočiny Pelhřimov, příspěvková organizace, 2016. 35 pp. s. 138. ISBN 978-80-87228-13-5.

2) FROMM, Erich. Mít nebo být?. Praha: Naše vojsko, 1992. s. 63-64. ISBN 80-206-0181-3.

3¨KLIMEŠOVÁ , Lenka. Pojetí člověka u Herberta Marcuseho a Ericha Fromma. Plzeň, 2013. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Filozofická fakulta, Studijní obor Humanistika. s. 28. Vedoucí práce PhDr. Daniel Špelda, Ph.D.

4) KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Praha: Torst, 1994, s. 40. ISBN 80-85639-17-3.

5) SONTAGOVÁ. Susan. „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 5. Přeložil Karel Palek. Esej byla poprvé otištěna roku 1964

6) Užito v kontextu terminologie Kendalla Waltona a jeho text Kategorie umění

7) KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Praha: Torst, 1994,.s. 93. ISBN 80-85639-17-3.

8) Tamtéž, s. 99

#kýč #esej #umění #kultura #komerce #reprodukce #fotografie

1 note · View note

vosheb · 2 years

Photo

Estetika fotografie - Laura Pannack

U této britské fotografky má estetický prožitek velice emociální náboj. Její soubory fungují na silném principu vyprávění, které nám má ukázat svět ve své přirozenosti. Toto vyprávění se line fotografiemi zcela nezaujatě, přičemž samotná intencionalita je skrytá v stylistické normě. Díky ní můžeme vnímat poezii, která nepramení jenom ze zobrazeného, nýbrž se tím odkrývá i autorka sama. Fotografické médium tu funguje velice transparentně v obou rovinách, čímž si získává naší důvěru. V tomto ohledu je posíleno naše imaginativní vidění a tudíž nezůstáváme jenom v rovině záznamové. Kdybychom zůstaly na povrchu, tak bychom sledovali jenom soubor znaků (tzv. denotáty) kukátkového charakteru. Tento termín užívám v návaznosti na A. Schopenhauera, který se vymezuje vůči tehdejšímu vidění světa a umění takto: “Optimista (Leibnitz) mi říká, abych otevřel oči a podíval se na svět, jak je krásný v záři slunce, s horami, údolími, řekami, rostlinami, zvířaty atd. Ale copak je svět kukátko? Vidět tyto věci je ovšem krásné, ale být jimi něco úplně jiného.”(1) L. Pannack jde do psychologické konfrontace na hranu intimity a tím se otevírá možnost, aby fotografie detekovala význam zobrazené situace.

Základním rysem estetického působení je technologická povaha obrazu, kvůli které vidíme to, co vidíme a jak to vidíme. Realita, která se nám jeví, je pouhým záznamem skutečnosti, před kterou se fotograf nacházel. Jeho sdělení je v první řadě zakódováno do ikonického jazyka. Díky tomu můžeme rozpoznat, že se na fotografii nachází člověk v místnosti. Autor si vybírá perspektivu, způsob osvětlení, prostředí a v tomto případě pracuje i s hloubkou ostrosti. Dalším důležitým faktorem je užití analogového fotoaparátu. Tyto aspekty navozují prvotní atmosféru a umožňují nám se v obraze vyznat. Tento vstupní vhled má za následek, zda na nás má libé či nelibé působení. Plošnost, kterou popisuji, tak je zároveň reprezentací dílčích subjektů, které v sobě odkrývají hloubku a zobrazují se nám v kontextové rovině. V reklamní fotografii jde o vykonstruovaný systém, který má manipulativní záměr. Toto podprahové syntagmatické sdělení je ovlivněno kolektivním vědomím. Avšak, u reportážní fotografie tomu je trochu trochu jinak. Aby fotografie dokázala přesvědčit a dojmout, tak je potřeba dojetí a přesvědčení samotného autora.(2) Tady je důležitý mít dobrý úsudek a být upřímný. Tím se dá zkrotit a zachytit nepolapitelné. Cílem dobré fotografie je udržet pozornost diváka a nabídnout mu bohaté čtení obrazu - ve smyslu haptického čtení (pohybu očí po ploše a do hloubky).

Fotografie nás má přesvědčit, abychom viděli to, co bylo před objektivem. Co tedy vidíme na fotografii Laurry Pannack?

Už jsme zmínili, že na snímku Laury Pannack se nachází osoba v místnosti a teď se můžeme posunout dále. Nejspíše rozpoznáme, že se jedná o mladou dívku. Tu můžeme vnímat jako vstupní subjekt, který je klíčem k dalším konotačním rovinám. Portrét dívky je umístěn přímo do středu záběru, přičemž největší pozornost je kladen na její obličej a výraz. Ten je dramaticky vtahující. Jak sama autorka uvádí, tak jejím záměrem je zejména objevit v člověku jeho zranitelnost. Chce se nechat pohltit do světů, které jsou pro ni uzavřené. Domnívám se, že její autenticitu můžeme prožívat s ní. Scéna je vykreslená velice měkkým světlem, které vnáší jemnost. Až mystickým způsobem je světlo přeexponováno na její levé straně hlavy. Mládí tu je přímo posvátné. Květinový motiv na její mikině by klidně mohl být indexem rájské zahrady. Přičemž celá scéna je situována do omšelé a staromódní kuchyně se starým nábytkem a nádoby, které se ztrácejí pod vlivem technického rozostření. Zároveň ale nedokážeme určit přesný čas a místo. Scéna je absolutně zastavená a uniká toku času. S důvtipem bychom mohli poznamenat, a co je na záběru kouzelné, že byla zachycena při otevírání čokolády (pokud jsem správně rozpoznal tuto denotovanou složku). Celý snímek působí jako vybledlá fotografie a to proto, že má desaturovanou barevnost. To by se taky dalo brát jako potlačení živosti či posílení snovosti. To je dáno tím, že snímek byl pořízen analogovou cestou a přispívá k jakému si organickému romantismu. Jako diváci máme tendenci se pohybovat na hraně reality a nostalgické vzpomínky. L. Pannack nás vytahuje z naší individuální bubliny - mimo univerzum každodennosti. To i přes to, že nahlíží k reálným kvalitám života. Tento kulturně-společenský charakter se jí povedlo převést do znakového systému a my si můžeme užít tento estetický počitek.

Čas plyne a my vnímáme jeho pomíjivost. Je to vznešenost se vším všudy. A proto si myslím, že touha po estetice by měla být po právu zařazena do pyramidy lidských potřeb. “Právě proto, že se svět jeví snesitelný jen z estetické perspektivy, lze i život v něm ospravedlnit jen z této perspektivy”. (3)

1) SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1997. ISBN 80-901916-4-9.

2) WIMSATT, William a Monroe BEARDSLEY. Intencionální klam. Revolver Revue: kulturní magazín. Praha: Nezávislé tiskové středisko, [198-]. č. 55, s. 154. ISSN 1210-2881.

3) LIESSMANN, Konrad Paul, Universum věcí: k estetice každodennosti.Praha: Academia, 2012. XXI. Století. S. 37. ISBN 978-80-200-2060-4.

3 notes · View notes

vosheb · 2 years

Photo

Patrick Tosani - Geographies

Lidská činnost nesmazatelně po sobě vždy zanechává nějaký druh stopy. Že tyto stopy mají estetický charakter, dokazuje Partick Tosani ve svém fotografickém souboru Geographies. Ten se zaměřuje na typologické rozdíly běžně užívaného předmětu. Samotný objekt, který si Tosani vybírá, je blána bubnu. Všímá si, že každá blána obsahuje stopu, která má silnou vizuální podobu. V běžném případě by se jednalo o postupné opotřebení. Nicméně, pokud na daný předmět budeme nahlížet uměleckou perspektivou, tak můžeme spatřit fragmenty, jejichž následným porovnáním se otevírá možnost pro zapojení naší imaginace. Geographies nás podněcuje vidět jinak, obrazně řečeno i slyšet jinak.

Jedná se o velkoformátové fotografie v klasickém rámu (la tableau). Každý portrétovaný předmět je umístěn shodně do středu čtvercového formátu. Z tmavého pozadí se do popředí dostává rozrušený povrch bubnu, který je nasvícen ostrým světlem modulačního charakteru, čímž jednotlivé struktury nabývají plasticity. Tento princip uspokojuje náš estetický smysl, který se dokáže soustředit na čistou formu. Právě ve formě, která je tu silně akcentovaná, můžeme najít obsah díla samotného. V tomto pojetí se jedná o naturistický přístup, jehož funkce podněcuje diváka zaměřit se na povrch jako na znak, který odkazuje na proces uvnitř kterého teprve nastává jsoucí jako účinek této události. Dílo můžeme vidět v různých uměleckých kategoriích, což nám umožňuje zvolit si stanovisko, podle kterého můžeme odkrýt reprezentační vlastnosti.

Pokud naše oči ustrnou jen v rovině záznamové, tak se nám vyjeví pouhé každodenní předměty užívané anonymními bubeníky. V tento moment se můžeme ptát sami sebe, co to má vlastně představovat. Jedná se o portrét předmětů s proměnlivými rysy. Tyto rysy mají až metafyzický charakter. Nejenom, že nám svojí existencí ukazují samotné předměty, na kterých se odráží stopa času, ale silně tu je nepřímo přítomen i člověk. Jeho energie se k nám dostává skrze vyobrazené nástroje, které tu dominují jako autonomní artefakty.

Právě k těmto zmíněným artefaktům se vztahuje i název Geographies. Ten tu funguje jako verbální znak, jehož záměrem je dílo vnímat více abstraktně. Odpoutáním se od realistického zobrazení se nám nabízí zajímavá aisthésis v podobě geografických ploch. V tento moment můžeme přijmout imaginativní vhled, aby se nám vyjevily kouzelné světy plné kráterů a dynamického tvarosloví. Tím se můžeme odpoutat od estetiky každodennosti a obohatit naší percepci o další kontext.

Tosaniho technika je velice precizní. Nedá se úplně říci, že by se nějak zásadně vymykal klasickým fotografickým tendencím. Pracuje opakovaně v sériích a jeho síla pramení z navození nejasnosti. Často své předměty staví do absurdních pozic nebo je zobrazuje z úhlů, v jakých je naše zkušenost zatím nemohla poznat. Zdá se, že k předmětům přistupuje, jako by neměly dostatek odvahy. Dává jim nepřirozené měřítko, přičemž od nich samotných odvádí pozornost. Je to záměrná hra, která má za cíl diváka klamat a zároveň ho svádí na cestu vidění. I když by se mohlo zdát, že je dílo výrazně estetizováno, tak přeci jenom je z něj cítit jakási osobní upřímnost. Ta dopomáhá k meditativnímu účinku, skrze který následně můžeme odkrýt koncept díla. Každý se nějak vepisuje do krajiny kolem nás, čímž místům dáváme určitý náboj a vzhled. Při pozorování fotografií Patricka Tosaniho jsem přimět poslouchat očima. Co, slyším, tak má náboj.

2 notes · View notes

vosheb · 3 years

Text

Déjà vu a jeho transcendentní patos

Prolog

Sedím v jedné kavárně kdesi v České Lípě a přemýšlím nad tím, že je má mysl neustále zaměstnávána podobnými jevy a znaky. Často se mi stává, že když se nacházím na novém místě, tak zpozoruji něco, co můj mozek vyhodnotí jako „už někdy viděné“. Pokud přijmu fakt, že každá věc je svým způsobem obrazem, dostávám se do dilematu, jak si toto opětovné setkání interpretovat.

Znovu a důkladněji se rozhlédnu kolem sebe. Tapety imitují zdivo, interiér je mírně potemnělý, ze stropu visí industriální lampy, nápojový lístek je ilustrován fotografiemi z kávových plantáží a na černých tabulích je křídou napsána doplňující nabídka toho nejzajímavějšího v nejrůznějších fontech. Každý musel být v podobně vypadající kavárně.

Poznamenávám si: „Můj terén estetického zážitku se zredukoval na bizarně se opakující symboly.“ Zavírám notebook a nejraději bych zavřel i oči, aby se můj zájem trochu oprostil od mých každodenních společníků. Jakmile se tak stane, mou pozornost hned zaměstná komerční rádio, ze kterého posléze křičí reklama „Playboy, udělá ze všedního dne svátek“.

Teze k estetice každodennosti

Svátek byl něco jako vytržení z běžného života. Píšu „byl“, protože mám pocit, že každodenní dění se zredukovalo na neustálé vyhledávání nějaké formy zábavy. Se svátky mám spjaté prožívání, které je výjimečné a se kterým se mi vybaví pocit extatické jedinečnosti, ve smyslu něčeho transcendentního. S každou takovou situací se pojí určitá vizualita. Jinými slovy jde o estetickou funkci, která nás oslovuje. Při oslavách se užívalo slavnostního nádobí, během různých tradic se nosily masky a dodržovaly se nejrůznější zvyklosti. Dokonce samotná návštěva galerie vytvářela mimořádný pocit vzrušení.

Dnešní doba se rozchází s klasickými hodnotami a naopak se nechává unášet technologickou vznešeností. „Disponujeme mnoha druhy médii, která jsou svými formami předurčena k fragmentární komunikaci,“ říká Neil Postman. Tato transformace má na svědomí tříštění naší pozornosti, která si nutně vyžaduje nutné zjednodušení obsahu. Samotná forma vytváří nový kánon, který se podřizuje masové kultuře. Ta pomalu přijala tuto novou estetiku, která se ustálila díky průběžné obrazové ikonisaci a nastávajícím trendům.

Sociologicky bych to pojmenoval jako fluidní činnost kolektivního nevědomí. Tato problematika se projektuje do vnímání zmíněné každodennosti, ve které dochází k patologické kumulaci opakujících se metafor, které ze sdělení vytvářejí vyprázdněný obsah. Vychází tedy najevo, že se stále, a více než kdy jindy, nacházíme v zajetí estetické reprodukovatelnosti.

Pt. 1

Probouzím se do dalšího dne. Ze zvyku projíždím Facebook, mail, instagram v domnění, že objevím něco obohacujícího. A zároveň přeci musím vědět, co je nového. Odstraním spamy, odkřížkuji reklamy a v instastories si prohlédnu fotografie slunečných dnů, portrétů před zrcadlem, snídaně z celého světa nebo vtipy, které už jsem zaregistroval předchozího dne. Život je tak zábavný, když mohu sledovat lidskou zkušenost tvořící tuto materiální realitu. Ocitám se v jakési magické simulaci globálního folklóru.

Z tohoto myšlenkového veletoče mě vyruší zpráva od kamaráda, jestli se nesejdeme na oběd. Když vynechám snídani, tak se mi jeho návrh zdá jako docela vhodný. Dlouho jsme se neviděli, tak si určitě budeme mít co říct. Přicházím s menším zpožděním, jak je mou zvyklostí. Po pár zdvořilých otázkách sklouzáváme k tématu fotografie, již jsme oba studovali. Za zmínku stojí naše debatování o kauze s Martinem Strankou, která svým způsobem reaguje na mou problematiku v tomto textu. Tento nadaný fotograf se proslavil tím, že vystavoval fotografie, u kterých se v poslední době zjistilo, že jsou pouhými kopiemi jiných světových fotografů. Usoudili jsme, že řešit etickou stránku je nemožné, protože princip reprodukce je v této době lidmi běžně používán.

Říkám po chvíli kamarádovi: „Poslyš, a nejsou to jen ustálené vzorce chování, které si kultura osvojila? Že jako tím opakováním se udržuje latentní tradice.“

„No jo,“ podotkne kámoš, „ale jestli je tohle vkus společnosti, tak jak se tomu dá čelit?“

„Nijak, je to zábava. Pokud ti to tak napřipadá, tak si běž koupit časopis Playboy,“ odpovím. Pak už pomalu diskuse směřuje do běžných kolejí o životě, k takovému tomu běžnému tlachání.

Úryvek z jednoho večera

„Ale právě tak je pravda,“ píše Italo Calvino, „že každá vlna je s jinou vlnou totožná, a to i když není bezprostředně soumezná či následná; zkrátka jsou tu tvary a sekvence, jež se opakují, byť jsou nepravidelně rozloženy v prostoru a čase. Poněvadž Palomar v této chvíli hodlá prostě vidět vlnu, to jest postihnout všechny její simultánní složky a žádnou nevynechat, jeho pohled bude utkvívat na pohybu vody dorážející na břeh až do okamžiku, kdy zaznamená aspekty, jež předtím nepostřehl; a jakmile zjistí, že obrazy se opakují, bude vědět, že viděl vše, co chtěl vidět, a bude moci přestat.“

Teze k reprodukovatelnosti

Samotná reprodukovatelnost je výrazem masové kultury, která svojí devastující expanzí otupuje naši percepci. Mohl bych podotknout, že tím částečně lidoví náš vkus. Naše pozornost se permanentně ztrácí v záplavě podnětů, čímž následně postrádáme jednotu v koncentraci. Každou následující reprodukcí se vytrácí část z původního, a to i přestože by měla mít konzervující charakter. Populární umění přišlo s principem variace stejného motivu a do teď je stále aktuální a vyhledávané. A to je poplatné v poznámce, že dnešním tvůrcem může být kdokoliv.

Člověk chce zkrátka uchovat vlastní identitu, což mě vede k úsudku, že bych mohl reprodukovatelnost interpretovat i jako fenomén pojednávající o společenských statusech. Podobně o tom hovoří Miroslav Paulíček, který primárně mluví o umění, nicméně jeho myšlenku mohu aplikovat na všechny estetické složky: „Podle teorie informační kapacity se věnujeme takovému umění, kterému rozumíme a z něhož máme požitek (...), podle teorie usilování o status zase primárně vyhledáváme takové kulturní akce, jaké odpovídají našemu sociálnímu postavení, což může být dříve či později doprovázeno estetickým prožitkem.“ Čili reprodukce je specifický druh sdělení, ve kterém se mimo jiné vyjevuje samoúčelná funkce a vkus jedince.

Kdybychom v záplavě informací typologicky zkoumali jednotlivé atributy společenského konání, přišli bychom na to, že existují nepsané normy, které nás svým způsobem ubezpečují. Proto i plagiát se může stát uměleckým dílem, které si zasluhuje uznání a možnost býti prožito.

Pt. 2

O pár dní později se z nějakého důvodu procházím městem a krátím si chvíli představou, že všechno kolem mě je svým způsobem objektem rozkoše s možností nekončícího znovu-prožitku. Některým objektům rozumím více, jiným méně. Pár z nich mě skutečně přitahuje a najdou se i takové, které můj zájem nezískají. Jde o jednoduchou selekci, která je podřízena subjektivnímu prožitku. A vnímám, že si začínám osvojovat slova filosofa Viléma Flussera, kdy se věci stávají modelem pro chování adresáta, který se samotným sdělením ocitá v osobním rituálu, aby uchlácholil stanovená poselství oscilující na jejich povrchu.

Pokud vezmu v potaz biologickou stránku slova reprodukce, tak jde o zajištění potomstva. Rozmnožit se do mrtě. Najednou ve všem spatřím metaforu, že jde o zajištění ekonomického zisku. Ty věci, které se kolem mě kumulují, jsou propracovaným plánem cílícím na mou osobnost. Nutí mě to se bavit myšlenkou, kolik lidí na této planetě nosí stejné oblečení, kolik interiérů zdobí stejné obrazy, kolik totožných fotografií vznikne za jeden den, případně kolikrát se dostáváme do obdobných debat. Nehledě na to, že touto myšlenkovou nesvobodou dále produkujeme tyto naučené modely k realizaci vlastního projevu.

Epilog

Déjà vu a jeho transcendentní patos.

(vydáno v českobudějovickém magazínu Milk&Honey č. 44)

#dejavu #reprodukce #patos #opakovani #serie #kyc #kýč #esej #identita #tradice #společnost #kultura

1 note · View note

vosheb · 3 years

Text

Stepní vlk - Hermann Hesse (interpretace)

Obtížnost jednotné interpretace a vliv F. Nietzsche

Výkladů samotného díla Stepní vlk se naskytuje celá řada. Je to tak mnohovýznamový příběh, že objevit úplnou podstatu je prostě nemožné. O tom je vlastně i pesimistický motiv knihy, že svět už lepší nebude a my v něm musíme přijmout fakt s konečností a nepoznáním pravdy (jak to líčí novodobí myslitelé v čele s Husserlem). K pochopení alespoň některých základních myšlenek nám pomůže autorova doba a jeho životní situace. Text v sobě nese mnoho filosoficko-psychologických témat, které se postupně vzájemně doplňují. Hlavní příběhová rovina se točí kolem protagonisty Harryho Hallera. Jde o samotnou projekci autorova života a jeho myšlenek. Koncept knihy je čistým odkazem na myšlení Fridricha Nietzsche. Harry je stvořen do světa, který pro něj má dystopický charakter. Neexistuje zde žádné východisko a zdá se, že jediným možným řešením je smrt. Dále se na Nietzscheho odvolává tím, že člověk je ze své podstaty vinen, přičemž samotná vina se během života sytí. Z toho mohu usoudit, že Harryho existence spočívá v tom, že žije proto, aby se trápil. Jak je z autorova života patrné, tak má sklon k východní filosofii, z čehož vyvěrá, že má pochopení pro duchovní cestu. Tato cesta je v první polovině knihy převrácená a zanechává čtenáře hluboko ve skeptickém náhledu. Cesta zde značí proud vznikání, ve kterém nejde plout proti proudu. Zároveň zmiňuje, že cesta k Bohu (míněno pravdě) vede jen dál do viny a stále hlouběji do vývoje lidství. Tím se vytváří kolektivní nesvoboda, ze které chce Harry neustále uniknout, přestože je na ní závislý. Z tohoto pohledu je cílená pozornost na přílišnou individuaci. Jeho empirické vyčlenění z něj dělá psance, který si potrpěl na svou nezávislost vůči společnosti. Zároveň to je prototyp romantika vzpírajícího se technologickému pokroku. Zmítán ve svých přehnaných emocích a náladách se zdá, jako by si vytvořil maniodepresivní poruchu. Ta je zde vyjevena v oblasti dichotomie duše, která je utvářena množstvím vlivů na Harryho cestě za duchovní svobodou. Tato svoboda je v první části definována jako smrt, která je nutná. Ve druhé už má svoboda střízlivější charakter a je chápána jako láska ke svému osudu a tím porozumět svému údělu. Tento motiv je taky Nietzschovský a mohli bychom ho popsat latinskými slovy Amor Fati. Ve zkratce to znamená, že se musíme spokojit s nedokonalou skutečností a alespoň pracovat na vlastním obrození. To je podmíněno v diskurzu mezi dionýským a apollinským principem, mezi kterými je důležité nalézt nutný soulad.

Sny o J.W. Goethem a nutné vystřízlivění

Stejně jako Nietzsche i Hesse bojuje s měšťáckou třídou. Vadí jim její průměrnost a bezduchý konzumní charakter. Nevidí v ní uspokojení a trápí je absence čehosi vznešeného. Místo toho se uzavírají do svého intelektuálního světa a věří v individuální poznání pravdy, aby povznesli svého ducha. Skrze rozum chtějí dát věcem řád, přičemž si neuvědomují, že to je nad jejich síly. Přirovnal bych to k větě: chtějí se dotknout Boha (pravdě) a za trest je srazil k zemi. Tento pád je v nekonečné rozpínavé existenci nevyhnutelný. Člověk touto snahou dojde k jakýmsi ideálům, které jsou přehnané a pro praktický život nepřijatelné. Harry Haller žije ideály předchozí doby v době nové - plné nicoty a zábavy. Jeho společností není tento svět, nýbrž vyšší nereálný svět nesmrtelnosti. To dokládá i samotný rozhovor s Goethem. Nicméně právě v tomto rozhovoru dochází k postupnému vyvrácení Harryho pesimistického nahlížení na svět kolem sebe. K tomu je zapotřebí, aby se Goethe snížil na úroveň prosťoučkého Harryho a následně uvedl, co nesmrtelnost znamená a co ji předchází. Stejně jako Harry, tak i Goethe poznal a procítil pochybnost ohledně beznadějnosti lidského života. Je to tíha existencionalismu, která nás odsuzuje k pomíjivosti. Toto postupné uvadání Harry vnímá jako marnost lidské existence a obrací pozornost k vyšším ideálům, které nás přesahují. Přesto sám uvadá v konzumaci těchto vznešených hodnot, čímž se dostal do intelektuální zlaté klícky. To se mu Goethe snaží vysvětlit. Tuto klícku popisuje jako příznak diletantství a působením lidské slabosti, která přes svou přílišnou vážnost přestala vidět krásu a přestala umět žít. Je to rozum, který nás tíží, stejně tak jako technologické směřování společnosti, potažmo chceme-li v dnešní době také vědecké poznání. Goethův přístup je optimistický. I přes toto uvědomění se snaží najít nádheru okamžiku a dát mu plnou hodnotu. Goethe si, stejně jako Harry, všímá městského folklóru, který kopíruje urbanizaci a modernizaci. Tím je předefinována skutečnost žité každodenní kultury. Zatím co Goethe z ní čerpá, tak Harry ji soudí a dokonce i kritizuje samotného Goetha za přílišnou neupřímnost. Tím (jak se píše v knize) je míněna mumifikace, která zakrývá zmíněné existencionální poznání. To zaobaluje do vznešené estetické formy, která je sama o sobě účelná. Přes veškerou pomíjivost je přesto jeho dílo natolik přítomné. Zde si vypomohu Goethovým citátem: ,,Protože lidé nedovedou ocenit přítomnost a naplnit ji životem, touží tolik po lepší budoucnosti a koketují tolik s minulostí.” Tady se na chvíli zastavím a to hned z mnoha důvodů:

1) Harry je ztělesněním tohoto citátu. Je mu padesát let, čili se nachází na sklonku “nejlepších” let. Jeho perspektiva je smrt a jeho hlava je zahlcena zaniklou minulostí.

2) Zaniklé ideály se staly jeho vnitřní dočasnou libostí, která sytila jeho trápení. Takováto snaha o vznešenosti ducha je milná a postrádá empatii. ,,Abychom i my žili novým životem” (Řím 6,4) (...) ,,v novosti ducha a ne v zastaralosti litery” (Řím 7,6).

3) Hesse ve Stepním vlku píše, že měšťák upálí jako kacíře zločince toho, komu pozítří postaví pomník. Tím potvrzuje ošemetnost vypjatého individualismu. V tomto kontextu mě napadá nepřímá literární aluze na Milana Kunderu. Jak píše ve své knize Nesmrtelnost, tak je potřeba se stát duchaplnými spojenci svých vlastních hrobníků. Tento princip přijetí změny je patrný právě v druhé části Stepního vlka.

4) V dnešní době bych to pojmenoval laickým souslovím: Terapie populární kulturou. Je důležité porozumět novým trendům, které s novými generacemi přicházejí. Případně bychom k nim měli být shovívaví.

5) V konečném důsledku i Harry Haller přijme změnu postoje k vnějším rozporům a zjistí, že se jedná pouze o jeho vlastní rozpor vnitřní a že je třeba ocenit a užívat si momenty všedního života, a přitom v nich rozeznávat vyšší smysl, hodnoty a krásu.

6) Mnoho recenzentů naráží na fakt, že knize porozumí převážně starší generace, která už tento předěl zažila a uchyluje se k zdánlivé nostalgii. Proto se částečně interpretace liší. Nicméně síla sdělení koreluje právě někde mezi těmito názory a nutně se nevyžaduje divákova zkušenost. Naopak, i mladý čtenář může vnímat vlastní pozici na přelomu doby minulé a současné (společenský vývoj).

Literární parabola k psychoanalýze K.G. Junga

Veliká polemika a rozporuplné názory se odkazují k tzv. ,,bráně” do druhé části Harryho příběhové roviny. Samotná brána nese název: ,,Vstup ne pro každého” - “a jen pro pomatené”. A ano, najednou se vše převrátí a rozehraje se úplně jiná hra, ve které je Harry veden jak v nějakém psychedelickém snu. Čtenáři nemusí být zcela jasné, zda se jedná o přelud, či o co vlastně jiného. Samotný text je koncipován poměrně narativně a mohl bych s nadsázkou poznamenat, že se jedná o zajímavou zápletku, která v díle rozkřeše příjemný surrealistický nádech. Avšak, tato záměrná změna v autorově stylu přináší vhled do psychologie protagonisty, čímž by dílo mohlo být žánrově zařazeno do magického realismu. Forma podléhá obsahu, který si žádá nutné rozšíření abstraktního myšlení. Pokud k tomu přistoupím psychoanalyticky, tak se jedná o propracovaný narativní děj, kterým je dopomáháno k externalizaci Harryho traumatu. Přesněji vzato jde o jakousi terapii. ,,Aby byl Harry takového smíření schopen, musí se nejprve setkat se svým alter egem Hermínou, která ho uvede do způsobu života, jakým prve opovrhoval.” Hermína je bytost, kterou potkal v baru, když už mu je úplně nejhůře. Zná Harryho celou osobnost, čímž si získá plnou jeho pozornost. V ten večer si stvrdí slib, že on ji bude poslouchat ve všem a na oplátku až se do ní Harry zamiluje, tak ji bude muset zabít. Tento princip plně odpovídá tomu, co by člověk řešil během psychoterapeutických sezení. V první řadě jde o pochopení sebe sama a svého problému. Jakmile přijme svoji minulost (trauma) s láskou, tak teprve potom ji může zcela odstřihnout a tím se vysvobodit. V tento moment se Harry stává pomyslným klientem Hermíny. Ta se staví do role psychoterapeuta a průvodce jeho potlačené minulosti - nevědomí. Tento fenomenologický obrat otevírá vnímání úplného rozhledu Harryho zkušenosti a snaží se pochopit jeho smysl. Je to připodobnitelné k odbornému pojmu psychická realita, kdy člověk slyší různé hlasy, které pramení z člověka samotného a narušují jeho existenci. Tím se dostávám k tomu, proč se Harrymu říká Stepní vlk. Jedná se o metaforu spjatou s jeho emocemi, čímž se trauma snáze identifikuje. Jestli je Hermína též jen výplodem jeho mysli (pouhým hlasem) nechám na každém zvlášť, protože to je irelevantní. Bezesporu se jedná o funkční dramatickou postavu, která má za úkol integrovat Stepního vlka a vrátit mu kontrolu nad svým životem.

Pro naší interpretaci nám postačí přijmout fakt, že Hermína a posléze i Pablo jsou kvazi personifikované archetypy Harryho protipólu. Zprvu proti nim bojuje jak poblázněný Don Quijote hájící si své přehnané ideály. *1 Avšak, přes svůj slib se začíná odevzdávat lekcím radosti a prožitku. Důležitou myšlenkou je uvědomění, že život není hrdinská báseň (nic od nás nepožaduje). Harry jako jedinec stejně nic nezmění a jediné co může ovlivnit je jeho postoj (ve smyslu způsobu vidění) vůči svému pocitu nepatřičnosti, protože utrpení samo o sobě nemá žádnou mravní kvalitu.

Kvalita života pramení v umění prožívat přítomnost, nikoliv v její analýze. Tento princip ztělesňuje zmíněný Pablo. Jeho lze vnímat jako čistou a nezatíženou bytost odkazující na dětskou nevinnosti. Nemá žádnou potřebu soudit ani kritizovat a svým způsobem připomíná vyrovnaného mudrce. *2 U Pabla neexistuje čas, jen pouhá přítomnost. V tomto nepodléhání času mohu zřít věčnost, po které Harry tolik toužil. Jedná se o nepozemský svět věčných hodnot (spojení se s božskou substancí).

Všechny předchozí úvahy směřují k nejednoznačnému vyústění. Tím je magické divadlo, do kterého ho Pablo zavede. Je to takový svět za zrcadlem a je tam poslán proto, aby se konfrontoval se svými předchozími Já, která jsou součástí jedné osoby - Harryho. Je nucený k vytvoření si nadhledu nad sebou samým. Je to tak absurdní konstrukt, že jediným východiskem je se přestat brát vážně. Lidská bytost je složena z tolika osobností, že umět je brát všechny vážně je zkrátka nemožné. V tomto momentě se Harry ocitá ve svém nevědomí, ve kterém se postupně seznamuje s díl��ími osobnostmi. Aby jeho roztříštěná duše znovu ustanovila celek, musí dovolit všem osobnostem znovu splynout do jedné. Motiv šachových figur a šachovnice demonstruje jeho budoucí úkol. Každá figurka je část jeho samotného. K tomu, aby člověk vyhrál nad životem, tak je důležité umět vést a ovládat všechny figury. Ve výsledku jde jen o jakousi hru, které máme porozumět a následně si ji i užít. A v době, která tolik trpí psychickými poruchami je nutné rozšířit svou duši tak, aby byla opět schopna pojmout do sebe celý vesmír. Jedině to je cesta proti kauzálnímu řádu tvoření traumatu.

Vošvrda Sebastian

---------------------------------------------------------------------

*1 Zde se odráží autorův postoj ke společnosti, která se mezi I. a II. světovou válkou ocitá v nestabilitě. Hermann Hesse reflektuje vypjatý nacionalismus v Německu, čímž se oslabuje jeho víra v lidi. Zároveň se vytrácí vše, co miloval. Tím pro něj krása přestala existovat. Přehnané ideály nabraly opačný směr do pozice oběti v dystopické době. Mohl bych poznamenat, že ho okolní svět přestal zajímat, čímž veškerou pozornost věnoval do rozvoje ducha. Proto je Hermína symbolem hmoty, protipólem duše.

*2 Hermann Hesse byl ovlivněn východní filosofií, proto můžeme u Pabla rozpoznat buddhistické ideály.

---------------------------------------------------------------------

TRESMONTANT, Claude. Bible a antická tradice. Praha: Vyšehrad.

KUNDERA, Milan. Nesmrtelnost: román. Vydání čtvrté. Brno: Atlantis. ISBN 978-80-7108-362-7.

http://gjk.cz/wp-content/uploads/2019/06/palice_%C5%A0t%C4%9Brbov%C3%A1_stepni-vlk.pdf [online; cit. 2022-01-28].

Adi Hasanbašič, In: Youtube [online]. 04.01.2019 [cit. 2022-01-25]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=csaWQu-0RPU. Kanál uživatele DVTV.

#hermann hesse #stepní vlk #interpretace #beletrie #odborný text #hermeneutika

1 note · View note