vito-psavec - Tumblr blog

vito-psavec · 2 years ago

Text

Vlak z Březového Újezdu

Povídka inspirovaná mým rodným krajem a vydaná v almanachu Tragédie při kvílení jazzu.

Pojednává o městě, z něhož jediná cesta ven vede vlakem, kam se však dostane pouze ten, kterému přišel lístek. Každý obyvatel má za život pouze jednu šanci městečko opustit a nikdy se nevrátit. Hlavní hrdinka Jana chce od života víc, než jí může její rodná ves nabídnout, proto netrpělivě vyčkává na dopis, který stále ne a ne přijít.

Jen jednou za život do Březového Újezdu přijede vlak a odveze všechny ty, kteří chtějí od světa víc. Každý má jeden lístek na to, aby vzal osud do svých rukou. Snažili jsme se odtud hledat jiné cesty, ale je to jako by tohle malé ospalé městečko v podhůří hor bylo snad prokleté, opředené nějakou temnou bariérou, která brání místním v úniku. Postupem času z nich vysaje veškeré naděje, ideály. Zůstane jen prázdná schránka. Příšerný osud, kterému se chci za každou cenu vyhnout.

Mým spolužákům už lístky přišly, všechny ve zlatě orámovaných obálkách jako bychom se najednou ocitli v barevném světě Willyho Wonky. Třeba nás tam na konci taky čeká továrna na čokoládu. To nikdo neví. Neznám žádného, kdo by se vrátil, aby vyprávěl.

„Jano, čuč! Konečně odsud vypadnu!“ máchá mi Kuba vesele před očima svým lístkem, přičemž na mě blýská křivými zuby poznamenanými roky zarytého kouření. Nikdy mě nebral vážně, když jsem mu říkala, že by s tím měl přestat. Podle něho je prach a výpary z chemikálií ve fabrice, kde vzal ze zoufalství brigádu, daleko horší než tahle jeho malá neřest. A třeba má pravdu. Přála bych mu, aby si tam, kam pojedeme, našel lepší práci. Možná díky tomu jednou nebude mít důvod hledat útěchu v nikotinovém oparu.

Koutek úst se mi pozvedne v povzbudivém úsměvu, ale je na něm patrné, že myslím na jiné věci. Všem už lístek došel. Jenom mně ne. Přešlapovala jsem před poštovní schránkou dobr�� půl hodiny, jenže pošťák se ani neukázal. Možná jsme se minuli, mohl se někde zdržet. Aspoň v to doufám.

Na odchodu se ještě jednou ohlédnu na svou starou školní budovu, na své spolužáky, kteří celí rozjaření utíkají domů balit. Ten pohled mě zaplaví nečekanou melancholií. Strávila jsem tu skoro dvacet let svého života, znám každé zákoutí a všechny místní. Jenže v Březovém Újezdu na mě nic nečeká. Leda řev strojů ve fabrice. Žádná jiná práce, žádná naděje, tak to tady chodí. A i když svou rodinu miluju nadevše, pokud teď nenasednu na vlak, přijdu o jedinou šanci na lepší život.

„Hej, je všechno v pohodě? Jsi nějak potichu,“ probere mě náhle ze zamyšlení Kubův starostlivý hlas. Usměju se. Ten kluk měl vždycky talent poznat, co ostatní skrývají. Je klika, že nastoupíme do stejného vlaku. Aspoň v to doufám.

„Já ti nevím. Nečekala jsem, že to bude tak těžké odtud odejít. Chci říct, Kriste pane, vždyť tady mám mámu a ségru! Co si tu beze mě počnou?“

Ve snaze o povzbuzení mě Kuba dloubne do ramene. „Oni to pochopí. A koneckonců, Sáře jednou přijde lístek taky. Třeba si tě na druhé straně najde a společně se vydáte hledat vašeho tátu.“

„To nemůžeš vědět. Co když je to vlak do nikam? Možná na konci všichni umřeme.“

„Všichni jednou natáhnem brka,“ odvět�� stoicky a přitáhne si čapku hlouběji do čela. „Ale v tom kupé máme aspoň naději, že nás na konci čeká něco lepšího než práce u pásu. Tady?“ pohrdavě si odfrkne. „Jediné, čeho se tu dočkáš, je, že z tebe dřív nebo později sedřou kůži.“

Povzdechnu si. Na jeho logice něco je. „Nerada to říkám, ale máš pravdu. Stejně mi budou naši chybět.“

Poprvé od doby, co ho znám, si v jeho tváři všimnu stínu nejistoty. Nebo je to snad lítost? „Já vím. Mně taky. Ale copak máme jinou možnost?“

Zbytek cesty jdeme mlčky vedle sebe, oba ponořeni v myšlenkách, které se před tím druhým bojíme vyslovit. Konečně je tu rozcestí.

„Tak se měj, Kubo, uvidíme se ve vlaku,“ zamávám mu ještě než zmizí za kostelní zdí. Já nasaju vzduch do plic a taky se vydám směrem k domovu. Musím zjistit, jestli se tam konečně neobjevil listonoš.

U branky ještě ze zvyku nakouknu do schránky. Nic. Zeje prázdnotou, stejně jako tomu bylo včera a předevčírem. S frustrovaným povzdechem zaklapnu plechové víko. Kde jen sakra může být s tím dopisem tak dlouho? Cítím se trochu jako odsouzenec před popravou. Chci to už mít za sebou, chci sedět v kupé naproti Kubovi a zavřít oči, až budeme míjet ceduli, která hlásá konec naší rodné periferie. Jenže nic z toho se nestane, pokud nedostanu ten lístek.

Na mysl mi náhle vytane hrozivá myšlenka. Co když to znamená, že já tímhle vlakem nepojedu? Při té představě mě zamrazí v zádech. Odejít teď je ta nejtěžší věc, kterou musím udělat. Ale odhodlat se k tomu samému později, až budu stará a mít vlastní rodinu? To je ještě těžší.

Naši před takovou volbou stáli. A otcova tvář vystříhaná ze všech rodinných fotek šeptá o tom, jak tohle rozhodnutí dopadlo.

Pohroužená v černých myšlenkách vstoupím do předsíně. Ledabyle si zuju své okopané tenisky a zakřičím směrem ke kuchyni, kde tuším zbytek osazenstva domu: „Mami? Sáro? Jsem doma! Je tu někdo?“

Odpovědí mi je tíživé ticho. Pohlédnu na hodiny. Aha, tím se všechno vysvětluje. Máma ještě nevyzvedla Sáru z družiny. Tak si aspoň budu moct v klidu zabalit.

Protáhnu se úzkou kuchyní až do pokoje, který sdílím se svou malou hubatou ségrou. Je to spíš komůrka než cokoli jiného, příliš pompy tady nehledejte. Jediné, co snad stojí za ohlédnutí, je má věčně rozladěná kytara v nohách postele a Sářiny obrázky rozvěšené halabala po místnosti. Má to škvrně talent, to se musí nechat. Pro tuhle zapadlou díru je jí škoda.

Zpod svého kavalce vytáhnu kufřík, který tam doteď chytal prach, a naházím do něj veškeré čisté svršky, které najdu kolem, nějaké proteinové tyčinky a po zralé úvaze i jeden Sářin obrázek, kde je nakreslená se mnou a s mámou a všechny tři se zubíme, jako bychom čekaly na cvaknutí spouště foťáku. Jediný, kdo na té podobizně chybí, je táta. Ségra si ho už nemůže pamatovat, byla sotva v peřince, když se rozhodl zvednout kotvy.

Já si ho ale vybavuju až moc dobře.

Do očí se mi nahrnou slzy. Snažím se je setřít rukávem, ale jediné, čeho dosáhnu, je, že si je ještě víc rozmažu po tváři. Super. Nedá se nic dělat, musím pokračovat. Breku navzdory.

Jako poslední se chopím své věrné kytary, která je příliš velká na to, abych se ji snažila narvat do příručního zavazadla. Přehodím si ji přes rameno a s kufrem v ruce zamířím zpátky do předsíně, abych měla všechno po ruce, kdybych musela narychlo vyrazit.

Potácet se s tak velkým nákladem úzkou uličkou mezi kuchyňskou linkou a dřezem není žádná sranda. V jeden moment do něčeho vrazím hranou kufru a převrhnu to. Z úst se mi vydere peprná kletba a horko těžko se otočím, abych viděla, jakou spoušť jsem to zase napáchala. No jasně. Koš. Povalila jsem koš a smrdutý obsah jeho útrob se rozsypal po celé podlaze. To bude mít zase máma radost.

Opět zakleju, položím kytaru vedle na linku a začnu uklízet ten nepořádek. V ten okamžik pod banánovou slupkou nahmatám jakýsi papír. Zalapám po dechu.

Jsou to kusy rozcupované obálky. Navzdory špíně, která na ní ulpěla, dokážu zřetelně rozeznat zlatý lem. Částečně rozpité písmo na jednom útržku hlásá jméno adresáta: SLEČNA JANA K –

Stěží mohu uvěřit vlastním očím. Vždyť tohle je můj lístek! Jak se sem dostal? Že by si ho vzala do parády ségra? Nebo…

Tep mi buší ve spáncích tak hlasitě, že skoro přeslechnu volání z předsíně: „Jani, kdepak seš? Už sis zase po sobě neuklidila boty!“

Než se vzmůžu na slovo, pohyb, cokoli, máma se ségrou už stojí ve dveřích a oči mají jako přikované k té tragikomické scéně před nimi. Jenom těžko si dokážu představit, jak to pro ně musí vypadat – já, stojící až po kotníky v odpadcích, třesoucí se a s kusy umaštěného papíru, který jsem evidentně vytáhla z odpaďáku, v ruce. Připadám si jako pes, kterého přistihli s rozkousanou papučí v tlamě.

„Mami…“ prořízne můj chvějící se hlas ohromené ticho. „Co dělá moje jízdenka v koši?“

V máminých očích se zableskne prozření. Mlčky Sáře naznačí, aby šla do svého pokoje, a ta navzdory tomu, že si nikdy nenechá ujít, jak mě za něco naše mateř pucuje, na nic nečeká. Prosmýkne se kolem mě jako kočka a pro jistotu za sebou zabouchne dveře. Je to chytrá holka, cítí to napětí ve vzduchu. Ví, že za chvíli přijde skutečná mela.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč se hrabeš v odpadcích?“ začne máma podle starého hesla, že nejlepší obrana je útok. Smůla, že já tuhle její strategii už dávno znám. Ihned se vydám do protiofenzivy.

„Napřed mi řekni, kdo roztrhal můj lístek na vlak!“

Ostře se nadechne. Z očí jí srší blesky. „Nebuď drzá, mladá dámo!“

„Drzá? Já? Jenom se tě slušně ptám, tak chci taky slyšet slušnou odpověď!“

Nastane trapná odmlka. Teprve potom si všimnu, že má máma slzy na krajíčku. Instinkt nejstarší dcery mi okamžitě velí utěšovat ji, říct, že jsem to tak přece nemyslela. Ale pro vlastní dobro zatvrdím své srdce a neustoupím. Konečně si jednou musím stát za svým.

Když znovu promluví, zní úplně jinak. Hlas se jí chvěje potlačovaným nářkem. „Jano, já už nikoho jiného kromě tebe a Sáry nemám.“

Ne, ne, ne. Snaží se ve mně vyvolat pocit viny, přinutit mě zůstat z lítosti. Ví, že já ji i ségru miluju víc než cokoli jiného na tomhle zavšiveném světě, jenže… tohle je můj život. Já o něm musím rozhodovat. A ona se mi pokusila tohle právo vzít, převzít kontrolu nad mým osudem. To ona má teď máslo na hlavě, ne já.

„Mami, já musím. Copak to nevidíš? Tohle místo nemá žádnou budoucnost. Vezme ti všechno, na čem ti kdy záleželo. To proto táta –“

V ten moment se vzduchem mihne mámina napřažená pravačka. Tváří mi jako blesk z čistého nebe projede ostrá bolest. Zakolísám a v němém úžasu zůstanu stát, rukou si instinktivně mnu zasaženou část obličeje. Opravdu… opravdu mi právě vlepila facku?

Z výrazu v její tváři vyčtu, že ji to samotnou překvapilo, ale rychle se oklepe, popotahujíc přitom nosem. „Už se nikdy neopovažuj přede mnou mluvit o vašem otci! To on se rozhodl vykašlat na rodinu! Kdybych bývala tenkrát nastoupila s ním, chcíply byste na ulici hlady!“

Zděšeně zalapám po dechu. Ještě že to Sára neslyší. Pokud jsem předtím váhala, jestli zůstat, teď už mám jasno. Narychlo posbírám ze země všechny útržky své jízdenky, které najdu – doufám, že ještě půjde slepit – a bez dalšího slova vykročím směrem k našemu pokoji, kde máme někde zahrabanou lepenku.

„Jano, počkej, kam jdeš?! Tady buď! Slyšíš?“

Ve dveřích se ještě zastavím a vrhnu na mámu lítostivý pohled: „Mrzí mě, kolik jsi toho musela pro nás obětovat. Sama bych Sáru jen stěží vychovala. Ale odmítám dál žít ve věčných výčitkách. Nezlob se.“

S tím za mnou zapadne veřej. Náš rozhovor je u konce.

Po vstupu do místnosti se mi naskytne žalostný pohled. Ségra sedí na posteli zachumlaná pod dekou a ta se co chvíli zachvěje vzlyky. Ale ne. Snad neposlouchala za dveřmi. Okamžitě se k ní vrhnu.

„Ale no tak, Sáro, copak je? Neplač, všechno bude zase dobré.“

Zavrtí hlavou a popotáhne. Chuděrka má celý obličej upatlaný od slz a nudlí. Vytáhnu kapesník a otřu jí ho. „T-ty se chystáš odjet?“

Aha. Takže přece jen poslouchala. Nemá cenu lhát, poznala by, že se ji snažím opít rohlíkem. Přikývnu.

„Ale kam? Kdy se vrátíš?“

Zaváhám. „Já sama nevím. Někam daleko, kde se snad mají lidé líp než tady.“

„Můžu jet s tebou? Prosím, nenechávej mě tady!“

Toho jsem se přesně bála. „Kdybych mohla, hned bych tě s sebou vzala, cvrčku, jenže… napřed budeš muset ještě trochu povyrůst.“

Protře si uslzené oči. „Ale já s tebou chci jet hned!“

Srdce mi to může utrhnout a chvíli dokonce přemýšlím, jestli bych ji nemohla přece jen do vagónu nějak propašovat, ale rychle to zase zamítnu. Z toho nikdy nevzešlo nic dobrého. „Musíš být statečná holka. Slibuju, že na tebe budu na druhé straně čekat klidně sto – co sto, třeba tisíc let! Mám tě strašně ráda, ty moje berundo.“

Naposledy popotáhne nosem a pak se mi vší silou vrhne kolem krku, až mě svou vahou povalí do peřin.

„Já tebe taky,“ zašeptá a já už nedokážu zastavit příval slz, který se mi hrne do očí. Tisknu ji k sobě tak pevně, jako ještě nikdy v životě. Bože, jak jen tohle můžeš dopustit?

Chvíli jen tak ležíme a snažíme se nemyslet na ubíhající čas. Pak se konečně zvednu a pokusím se o povzbudivý úsměv. „Nechme toho. Pořád jsem ještě tady. Co kdybys mi zatím pomohla slepit tuhle jízdenku? Dostala pěkně zabrat…“

***

Čas tak strašně rychle utíká. Než se nadějeme, do odjezdu zbývá necelá hodina.

Naše za normálních okolností zpustlé nádražíčko se hemží davy lidí. Po dlouhé době ožívá a mění se v hotové slzavé údolí. Všichni kolem nás se loučí, rodiče přesvědčují své ratolesti, aby nikam nejezdily, nebo je naopak postrkují směrem k peronu. Blázinec. Máma se nakonec ani neukázala, ale to nevadí. Aspoň mám s sebou Sáru, která trvala na tom, že mě půjde vyprovodit.

S kufrem v ruce, nezbytnou kytarou přehozenou přes rameno a ségrou v těsném závěsu se prodírám k nástupišti, kde by na mě měl čekat Kuba. Najít ho mezi takovým kvantem lidí je docela umění, ale nakonec se v zástupu kousek od nás mihne povědomá čepice, nad kterou se vznáší šedavé obláčky cigaretového kouře. S úsměvem pobídnu Sáru a společně vyrazíme za ním.

„No to je dost,“ ucedí Kuba na půl úst a vědom si toho, že nesnáším, když kouří před mou ségrou, zamáčkne špaček do dláždění. „Už jsem se začínal bát, že mě v tom necháš samotného.“

„Neboj, mě se jen tak nezbavíš,“ dovolím si malé rýpnutí na oplátku. „Vybíhaly jsme na poslední chvíli, tady skřet se nemohl za žádnou cenu vypravit.“

Sára se zakaboní a chystá se mi něco od plic říct, ale její slova zaniknou v rámusu právě přijíždějícího vlaku. Skřípot brzd se mi zaryje až do zubů. Zaplať pánbůh, že netrvá dlouho, než celá souprava zastaví a ven vyskáčou černě odění průvodčí, kteří se pustí do kontroly lístků, aniž by kterýkoli z nich utrousil byť jen slovíčko. Vždycky mi z nich běhal mráz po zádech.

Ruce se mi potí, když jednomu z nich ukazuju poslepované cosi, co kdysi bývalo mou jízdenkou. Zamračí se. Nemůžu se zbavit pocitu, že mi jeho prázdné oči hledí přímo do duše. A pak mi, k mé velké úlevě, pokyne, abych si nastoupila. Uf. Tak tohle bylo těsný.

Ještě se rozloučím se ségrou. Chuděra malá mě v pase svírá tak silně, až se bojím, aby mě nepřelomila v půli. Kéž bych ji mohla držet tak aspoň jedno století! Bohužel mi to ale není dopřáno. Průvodčí už nešetří mým směrem podrážděnými gesty. Je nejvyšší čas nastoupit.

S neochotou se vyprostím ze Sářina sevření a vlezu na stupátko. Tam se ještě naposledy ohlédnu za vším, co jsem kdy znala a měla ráda. Ségra, strhané tváře našich sousedů, rodný kraj. Přála bych si, aby tohle nebyla naše realita. Bohužel mi ale nezbývá nic jiného než ji přijmout.

Poslední stanice tohohle vlaku může být Zatracení nebo Život. To ale nezjistím, dokud si nenastoupím.

#čumblr #povídka #česky #psaní #tady tvoří vito #hezky česky #*mávám* ahoj lidi!

1 note · View note