tomaspytlik

[tomaspytlik]

Čti více, než píšeš. Žij více, než čteš.

Junot Díaz

[tomaspytlik]

Psaní je jako vaření. Někdy koláč nevykyne, ať děláte, co děláte, občas zase chutná tak, jak jste nikdy nesnili, že by chutnat mohl.

Neil Gaiman

[tomaspytlik]

Psaní je profese pro introverty, kteří vám chtějí vyprávět příběh, ale nechtějí se vám při tom dívat do očí.

John Green

[tomaspytlik]

Joanne Harris: 10 způsobů, jak bojovat se syndromem podvodníka

Syndrom podvodníka (angl. impostor syndrome) je utkvělá představa, že máte ve skutečnosti talent prasklého květináče, vaše dosavadní úspěchy byla jen shoda náhod a už brzy se najde někdo, kdo na to přijde a všem to poví.

Anglická spisovatelka Joanne Harris sdílela na Twitteru deset způsobů, jak s takovým pocitem bojovat. Troufám si přeložit:

1. Autoři, dokonce i ti úspěšní, se často strachují, jestli jsou nebo nejsou “opravdovými” autory. NEDĚLEJTE TO.

2. Používejte správné názvosloví. Pokud vás publikovali, jste autor. Pokud píšete, jste spisovatel.

3. Přestaňte používat termín “aspirující spisovatel”. Zníte díky němu, jako byste nebrali své psaní vážně.

4. Neponižujte se. Když lidem řeknete „píšu, ale nejsem v tom moc dobrý“, uvěří vám.

5. Nebuďte příliš sebevědomí ani arogantní. Vypadáte díky tomu nejistě a amatérsky.

6. Naučte se číst svou práci nahlas. Ne každý je v tom hned dobrý. Chce to cvičit.

7. Prozkoumejte svou komfortní zónu. Je lepší znát své slabiny, než na ně přijdete tou horší cestou.

8. Pokud nenávidíte veřejné vystupování, vyhněte se mu, nebo si pořiďte školení. Neignorujte problém.

9. Mluvte s jinými autory. Zjistíte, že vaše zkušenosti nejsou tak rozdílené, jak jste si možná představovali.

10. Buďte sami sebou. Zkoušet být někým jiným je ztráta času a energie.

[tomaspytlik]

Umberto Eco: Dvě klišé nás rozesmějí. Stovka s námi pohne.

Umberto Eco uvažoval ve své eseji Casablanca neboli Klišé mají ples, proč je právě tento film zbožňován napříč generacemi navzdory svým pochybným kvalitám v očích kritiků. V závěru napsal: 

Casablanca není jen jeden film. Je to spousta filmů, antologie. Jelikož byla vyráběna nazdařbůh, tak se pravděpodobně stvořila sama. Jestli ne přímo proti vůli autorů a herců, pak přinejmenším mimo jejich kontrolu. A to je důvod, proč funguje navzdory teoriím estetiky a teoriím filmové tvorby. Otevírá se v ní s téměř telurickou silou moc Vyprávění ve svém syrovém stavu, aniž by zasáhlo Umění a pokusilo se situaci usměrnit. A tak dokážeme přijmout, že postavy mění náladu, morálku a charakter od jednoho okamžiku k druhému, když spiklenci kašlou, aby přerušili rozhovor v případě, že se blíží špión, když děvky pláčou při zvuku “La Marseillaise”. Když na scénu bez špetky studu vtrhnou všechny možné archetypy, dosáhneme hloubek Homéra. Dvě klišé nás rozesmějí. Stovka s námi pohne. Protože nejasně cítíme, že klišé mluví mezi sebou a oslavují shledání. Stejně jako se množství bolesti setkává se smyslným potěšením, množství zvrácenosti hraničí s mystickou energií, umožní nám také množství banalit zahlédnout záblesk vznešenosti. Něco promluvilo namísto režiséra. Když nic jiného, je to fenomén hodný ��cty.    

[tomaspytlik]

Musíte věřit ve věci, které nejsou pravdivé. Jak jinak by se mohly stát?

Terry Pratchett

[tomaspytlik]

Jediná věc stojící mezi mnou a velikostí jsem já.

Woody Allen

[tomaspytlik]

Dobré věci dovnitř, dobré věci ven.

[tomaspytlik]

Austin Kleon: Zápisník je dobré místo, kde mít špatné nápady

Mezi mnou a Austinem Kleonem to funguje takhle: jakmile otevře pusu, já tu svou zavírám. Málokterého umělce poslouchám tak rád a samozřejmě jako Austina. Možná proto, že to není žádný kreativní guru, ale obyčejný chlápek s rodinou, který si dělá své malé umění, a když se při tom něco naučí, řekne to ostatním. Anebo napíše. (Pro jeho knihy mám v knihovně čestné místo, ale jsou neustále vypůjčené mými přáteli, takže zůstává jen čestná díra.)

V jednom z posledních článků na blogu Austin připomněl svou vášeň pro kreativní zápisníky. Dovolím si citovat:

Je to jednoduchá myšlenka, kterou jsem opakoval znovu a znovu na svém turné: Zápisník je dobré místo, kde mít špatné nápady. Je to také bezpečné místo, na kterém můžete sdílet svá tajemství. Myslet si nemyslitelné. Říct nevyslovitelné...   

Kdybychom tak jen měli záznam některého vystoupení z onoho turné... Tak moment, my přece máme! :)

Mé výpisky:

Díky zápisníkům věnujete větší pozornost svému životu. Zápisník ovšem není psaný záznam života - je to “myšlení na papír”.

„Místo zapisování všech detailů vašeho dne si zkuste vybavit tu úplně nejlepší věc, která se vám stala.“ — Nicholson Baker 

„Myslím, že jsme kreativní po celý den. Musíme si domluvit schůzku, abychom zapracovali na stránce, jinak se naše kreativní já unaví nebo ho přestane bavit čekání.“ — Mary Oliver

„Musíte udělat první tah, protože když uděláte první čárku na čistou stránku, tak vám patří.“ — Gary Panter

Když trpěl Nick Cave spisovatelským blokem, psal si deník o počasí. Každodenní zapisování nudných pozorování ho nakonec vždycky nakoplo.

Guillermo del Toro nechává válet zápisníky po domě, aby jeho děti viděly, že být dospělý je zábava,

A takhle jsem si to všechno zapsal do svého zápisníku (v záchvatu kreativity jsem ho pojmenoval Zámyšník jako zkratku pro “zápisník myšlenek”):

Nehrozí kolize vesmíru, když zapíšete zápis o psaní zápisníků do zápisníku? Pokud ne, tak fajn. Pokud ano, pak se co nejsrdečněji omlouvám.  

[tomaspytlik]

[tomaspytlik]

Ken Robinson: Zabíjejí školy kreativitu?

Následující přednášky obsahují všechno, co jste kdy tušili o školním systému, ale báli jste se domyslet.

Jejich autor - sir Ken Robinson - je britský spisovatel, pedagog a poradce pro vzdělávání. Připouštím, že to nezní jako někdo, s kým byste se rádi zasekli ve výtahu. Sir Ken ovšem klame tělem, protože je v prvé řadě skvělým vypravěčem. A jeho příběhy - jak už to u dobrých příběhů bývá - v sobě skrývají pěknou dávku moudrosti.

Kdyby vám čas, nálada, zánět slepého střeva, déšť žab nebo cokoliv jiného zabránily ve shlédnutí prvního videa, přeskočte alespoň do patnácté minuty a poslechněte si příběh o tanečnici. Jen opatrně! Jakmile ho jednou dostanete do hlavy, už nepůjde ven a začne tam - jak už to dobré příběhy dělají - měnit pohled na svět.

Myšlenky, které mi zůstaly rezonovat v hlavě:

Děti zkusí štěstí. Když nevědí, tak to zkusí. Nebojí se chybovat. Tím samozřejmě nechci říci, že chybovat je to samé jako být kreativní. Co však víme je, že když nejste připraveni chybovat, nikdy nepřijdete s ničím originálním. V době, kdy se z dětí stanou dospělí, už většina o tuhle schopnost přišla. Naučí se děsit se chyb. Takhle vedeme naše podniky. Stigmatizujeme chyby. A v dnešní době provozujeme i národní vzdělávací systémy, ve kterých chyby jsou tím nejhorším, čeho se můžete dopustit. A výsledkem je, že vzděláním zbavujeme lidi jejich tvůrčích schopností. 

Picasso jednou řekl, že všechny děti jsou rození umělci. Problémem je, jak zůstat umělcem, i když vyrosteme. A tomuto věřím z celého srdce: Ke kreativitě věkem nedospíváme, my kreativitě odrůstáme. Nebo přesněji - vzdělání nás postupně zbavuje kreativity.

Všechny vzdělávací systémy na Zemi mají stejnou hierarchii předmětů. Všechny. Je jedno, kam půjdete. Mysleli byste, že tomu bude jinak, ale není. Na vrcholu je matematika a jazyky, pak humanitní vědy a úplně dole umění. Všude na Zemi. Na celé planetě není jediný vzdělávací systém, který by učil děti každý den tancovat stejně jako je každý den učí matematiku.

Druhá přednáška Kena Robinsona se na TEDu uskutečnila o čtyři roky později, ale co se proudu myšlenek týká, dělí ji od té první snad jen jeden nádech.

Myšlenky, které mě zaujaly:

Každý vzdělávací systém na světě prochází v současnosti přeměnou. Ale to nestačí. Reforma je zbytečná, protože jen vylepšuje porouchaný model. Co potřebujeme není evoluce, ale revoluce ve vzdělávání.

Spousta našich myšlenek nebyla zformována, aby splňovala podmínky tohoto století, ale aby vyhovovala okolnostem předchozích staletí. Jenže naše mysl je jimi stále hypnotizována. A my se musíme od některých z nich osvobodit. A to se lépe řekne, než udělá. Je vlastně velmi obtížné poznat, co bereme jako dané. Důvodem je, že to bereme jako dané.

Lidská společenství jsou závislá na různorodosti nadání - ne na jednolité představě o dovednostech.  

Musíme připustit, že rozkvět lidstva není mechanickým procesem, ale procesem organickým. Nelze předvídat výsledek lidského rozvoje - vše, co můžete, je stejně jako zemědělec vytvořit podmínky, ve kterých začnou lidé vzkvétat.

Každý den rozprostírají děti své sny pod naše nohy. Měli bychom našlapovat opatrně.

TED 2013 a Sir Ken Robinson míří na pódium potřetí. Tentokrát nastíní tři principy, na jejichž základech dokáže lidská bytost vzkvétat. Asi už vás moc nepřekvapí, když prozradím, že současný vzdělávací systém aplikuje jejich přesné opaky.

Myšlenky, které bych jen nerad zapomněl:

Děti netrpí, alespoň většinou, netrpí nějakou psychologickou poruchou. Jsou nemocné dětstvím.

Dětem se daří nejlépe v pestrém prostředí, které dává vyniknout různým talentům, ne jen úzkému okruhu. Mimochodem, umění není důležité jen proto, že zlepšuje výsledky v matematice. Je důležité proto, že hovoří k částem dětského bytí, ke kterému jinak neproniknete. 

Když v dítěti podnítíte jiskřičku zvědavosti, budou se často učit samy, aniž by k tomu někoho potřebovaly. Děti se učí přirozeně. Zvědavost je hnacím motorem výsledků. (...) Namísto zvědavosti tu máme kulturu dodržování. Vybízíme děti a učitele k tomu, aby dodržovali rutinní postupy, než aby těžili ze síly představivosti a zvědavosti.

Vzdělávání není mechanický systém. Je to lidský systém, je založený na lidech.

Údolí vzdělávací smrti je široké a vyprahlé na troud. Sám jsem po něm šel a odnesl si pěkných pár škrábanců od ostrých, holých skal. Byl bych vážně nerad, kdyby mé děti musely jít stejnou cestou. Takže je načase chopit se hypotetické konve a začít kropit. 

Budu jen rád, když se při tom potkáme.

[tomaspytlik]

Když věříte sami v sebe... věříte ve své sny... a následujete svou šťastnou hvězdu... stejně vás porazí lidé, kteří pracovali tvrdě, učili se nové věci a nebyli tak líní.

Terry Pratchett

[tomaspytlik]

Když spolu večeří bankéři, probírají umění. Když spolu večeří umělci, probírají peníze.

Oscar Wilde

[tomaspytlik]

Psaní je společensky akceptovatelná forma schizofrenie.

E. L. Doctorow

[tomaspytlik]

Je to docela zábava, dělat nemožné.

Walt Disney

[tomaspytlik]

(Ne)pište jako Belmondo

Kdybyste se mě zeptali na můj nejoblíbenější film, nenechal bych vás ani doříct otazník. Je to Muž z Acapulca - francouzská komedie z roku 1973, která je podle mě:

skvěle napsaná

skvěle natočená 

skvěle zahraná

absolutně k popukání

Děj se točí kolem zkrachovalého spisovatele Francoise Merlina, který jako na běžícím páse píše laciné špionážní romány o tajném agentu Bobu Saint-Clarovi. Z nedostatku inspirace i vzteku na smůlu, která se mu ustavičně lepí na paty, filtruje své vlastní zážitky do textu a film se tak přelévá ze skutečného světa do knihy a zpět. Merlinovým životem plným papučí, špiónů a cigaret, otřese až socioložka Kristýna, která se přistěhuje do podkroví a vypadá, jako by z oka vypadla Saint-Clarově románové lásce Arianně.

Film bravurně paroduje “pokleslé” literární žánry a vtipně se naváží do situací, které jsou denním chlebem každého autora. Jeden se u toho může lecčemu přiučit. Například...

...jak se nenechat vyvést z míry nefungující klávesou.

...jak se zachovat, když vám někdo ve skutečném životě pohne žlučí.

...jak si poradit, když zjistíte, že v textu plácáte nesmysly.

...co dělat, když vám začne lézt na nervy i váš hlavní hrdina.

Pokud chcete vidět víc, pospěšte k nejbližšímu stánku s levnými DVD. Já chvátám zpátky za psací stůl, abyste neřekli.

[tomaspytlik]

Chip Kidd: Design knih není k smíchu. Ok, tak je.

Chip Kidd. V jiném vesmíru je to jméno pro veverku, která přepadá vlaky na Divokém západě. V naší realitě patří poťouchlíkovi s lenonkami. Na rozdíl od kovbojské veverky (která dozajista umřela mladá rukou nejlepšího přítele a nic skutečně velkého nedokázala) navrhl obálky pro stovky knížek a je autorem slavného obrázku dinosaura z loga Jurského parku. 

Takhle Chip Kidd vyprávěl o návrhu knih na TEDu 2012:

Několik myšlenek, které mi utkvěly v uchu:

Všechny (příběhy) potřebují nějak vypadat. Potřebují tvář. Proč? Abyste dostali první dojem o tom, do čeho se vrháte. Knižní návrhář dává obsahu formu, ale zároveň mezi nimi zajišťuje velmi opatrnou rovnováhu.

Knižní obálka je destilace - haiku příběhu, chcete-li.

Neměl jsem ponětí, co dělám, neměl jsem tušení, kam mířím, ale zastavil jsem v okamžiku, kdy se zdálo, že pokud budu pokračovat, zajdu příliš daleko. 

(No není to krásná definice tvůrčího procesu?)

Díky e-knihám mnoho získáte: jsou lehké, pohodlné, přenositelné. Ale něco rozhodně ztratíte: tradici, smyslový zážitek, komfort věc-nosti -- a malý kousek lidství.

O tři roky později se na TEDu objevil znovu a tentokrát vyprávěl o správném poměru tajemna a otevřenosti (nejen) v knižním designu:

A teď mi řekněte - kdo si ještě vůbec vzpomene na nějakou kovbojskou veverku?