#zvuk z brna

[muz-z-brna]

Poslouchejte pozorně.

To jsou zvuky Brna po ránu.

[faunfestival]

FAUN: Druhý ročník festivalu aktuální hudby a zvukových umění

Druhý ročník festivalu FAUN, opět pod dramaturgickým vedením Radima Hanouska a Jana Lichého, má ambice navázat na úspěšný první ročník a zanechat ještě výraznější otisk na kulturní mapě Brna. Festival nabídne mimořádně pestrou zvukovou paletu, překvapivé žánrové průsečíky, radikální hudební vize, rituální taneční performance, ale zároveň zůstane divácky přívětivý, nezaujatý a maximálně otevřený.  

(Michaela Antalová & Adrian Myhr & Tord Knudsen)

Stejně jako minulý rok nestaví dramaturgie festivalu pouze na žánrové pestrosti, ale i na pestrosti hudebních přístupů – od elektronické a elektroakustické kompozice až po strukturálně bohatý zvuk živých kapel, od noise až k maximálnímu tichu, od progresivní západní hudby po rituály kultur východních; přesně v duchu festivalového motta Explorations in Sound. Společným jmenovatelem jsou originalita, progresivita, vysoká umělecká hodnota, technická vytříbenost a zvuková virtuozita. 

Neoficiálním tématem letošního ročníku je tradice a rituál v kontextu současných hudebních trendů. Své nekonvenční vize přijedou představit umělci z Japonska, Iráku, Singapuru, Norska, Slovenska nebo Belgie.  

Hlavní koncertní program festivalu proběhne v sobotu 13. dubna na velké a sklepní scéně divadla Husa na provázku, kterými opět prostoupí eklektický hudební koktejl obsahující EDM elektroniku, ambient, současný jazz, hudební improvizace či vokální experimenty. Japonské duo KAKUHAN vypálí dávku matematicky přesného elektronického soundu (Koširo Hino) nenuceně propojeného s křehkými ambientními plochami cella (Júki Nakagawa). Belgický multiinstrumentalista a zvukový experimentátor Bram Bosteels v Brně představí novou desku projektu Kaboom Karavan – směsici elektroniky, živých houslí a starých akustických nástrojů. Velkou scénu Husy na provázku dále rozezní syrové EDM beaty v Berlíně usazené producentky Ziúr rozšířené o hlasovou akrobacii skotské hudební nomádky Elvin Brandhi. Slovensko-norská dvojice Michaela Antalová, Adrian Myhr přivezou do Husy žánrový mix soudobé a tradiční hudby obou zemí s prvky folklóru, živou elektronikou a terénními nahrávkami doplněný strhující světelnou projekcí norského umělce Torda Knudsena.    

(Nová vizuální identita FAUN festivalu. Autorem je Štěpán Marko)

Sklepní scénu obsadí i se svými Buchla modulárními syntetizátory rumunská zvuková umělkyně Alina Kalancea. Improvizační duo Les Marquises (Emilie Škrijelj – akordeon, elektronika, gramofony a Tom Malmendier – bicí) nabídne elektroakustickou bouři se závratnými tempy. Nigar Hasib společně se Sun Sun Yap předvedou své vokální umění v audiovizuální performanci Memory VI, jež zahrnuje tradiční kurdské hlasové techniky, fyzické divadlo i komponovanou experimentální hudbu.

V pátek 12. dubna proběhne prolog festivalu v Domě umění města Brna, kde FAUN v české premiéře představí britskou experimentální turtablistku Mariam Rezaei, která redefinovala možnosti gramofonu jako hudebního nástroje a jejíž album Bown většina hudebních serverů a kritiků oprávněně zařadila mezi nejlepší nahrávky loňského roku. Na zcela opačné straně zvukového spektra bude vystoupení italské butó tanečnice Eleny Boschi, která za naprostého ticha předvede svou pohybovou ekvilibristiku. 

Druhý ročník festivalu FAUN nabídne i doprovodný program. Pro všechny, kdo mají zájem prozkoumat své hlasové možnosti a objevit umění tradičních horských a hrdelních zpěvů, je určen hlasový workshop zpěvaček Nigar Hasib a Sun Sun Yap. Norský avantgardní skladatel a trumpetista Didrik Ingvaldsen přiveze otevřené partitury vytvořené speciálně pro festival FAUN a se studenty Hudební fakulty JAMU připraví program, který 11. dubna odstartuje v Komorním sále JAMU celý festival.  

Předprogram hlavního festivalového večera nabídne v sobotu 13. dubna v zasedacím sále divadla Husa na provázku DEEP DRONE Listening Session. Komentovaná poslechová seance vyzve návštěvníky k ponoru do hudby, která nabízí jedinečný psychofyzický zážitek. S počátkem šedesátých let začali skladatelé jako LaMonte Young se svými ansámbly provozovat hudbu dlouhých tónů, takzvaných drones. Někdy pořádali i celonoční seance, v nichž se tvůrčí hledání prostupovalo s psychedelickými stavy. V říši akustických i elektronických zvuků se tak ustanovila nová linie hudby, která obklopuje posluchače spojitým živlem rezonujícího zvuku a počítá s překvapivými akustickými vlastnostmi prostředí. Ze vzrušující historie hudby dronů, která přešla ze skladatelského prostředí také k post-klubovým experimentům, vybírá a komentuje Pavel Klusák. V průběhu večera zazní: La Monte Young, Marian Zazeela, Pandit Pran Nath, Pauline Oliveros, Phill Niblock, Rhys Chatham, C. C. Hennix, Eliane Radigue a další. Program je věnován památce Philla Niblocka (1933-2024).

Součástí druhého ročníku projektu FAUN je i mezinárodní výstava sound artu a hybridních médií Beyond the Sound, kterou kurátorsky připravil Jiří Suchánek. Přehlídka, která je svým zaměřením a rozsahem ojedinělá a která představí mezinárodně etablované zvukové umělce, dokumentuje dlouhodobý celosvětový zájem o tuto stále neukotvenou a experimentující uměleckou formu. Výstava nabídne specifický průřez disciplínou od sonifikací planetárních jevů jako jsou telurické proudy (Raviv Ganchrow), Shumannovy rezonance (::vtol::), či změny elektrických potenciálů mikrobiálních buněk (Interspecifics), přes mistrovsky zpracované terénní nahrávky jarních podmořských krajin na hranicích tajících ledovců (Jana Winderen), akustické a paměťové jevy v kapalinových analogových počítačích a stárnoucích EPROM čipech (Ioana Vreme Moser), až po rozeznívání textur ohořelých korkových kmenů (Gil Delindro), nebo neslyšitelným ultrazvukem vznikající imploze vzduchových mikro bublinek (Evelina Domnitch + Dmitry Gelfand). Zvuk bude představován jako médium – nástroj sloužící k průzkumu a vyjevování jinak mnohdy i zrakem nerozpoznatelných efemérních fenoménů.

Výstava Beyond the Sound proběhne ve spolupráci s Domem umění města Brna, kde i výstava proběhne v termínu 5. dubna až 14. července 2024. Vernisáž se bude konat ve čtvrtek 4. Dubna v 17 hodin

Vstupenky jsou od 14. února v prodeji v síti smsticket.cz.

Projekt je realizován za finanční podpory: Fondy EHP a Norska, 2014 – 2021, statutární město Brno, Ministerstvo kultury České republiky

Partnery projektu jsou: Dům umění města Brna, Fakulta výtvarného umění VUT Brno, Janáčkova akademie múzických umění Brno, Norsk Jazzforum, Konrad Boehmer Foundation, Ponava Cafe & Radio, SAKO, Teplárny Brno. 

Karel Semotam - PR festivalu

mail: press@faunfestival.cz · tel: +420 778 453 193

[lalamyslikova]

STRŪKTŪRY KULTŪRY

V rámci programu spřátelených měst jsme se na deset dní vydali na umělecký projekt do partnerského Kaunasu v Litvě. Zadáním projektu byla kulturní výměna Brna a Kaunasu, studie litevských subkultur a jejich mapování. Svoji studii jsme se rozhodli soustředit na veřejný prostor a zabývali se konkrétně jeho hranicí, tvarem a materiálem a také kdo a jak v prostoru tráví čas. Cílem však nebylo pouze naleznout odpovědi, ale zejména objevit tato místa a zachytit jejich jedinečnou atmosféru. Našim výstupem je video se zvukovým záznamem a brožura, kde postupně vybraná místa představujeme. Na procesu tvorby jsme se podíleli se třemi spolužáky společně a mou prací v posprodukci byl hlavně zvuk, který jsem samo vysamplovala uze zvukové banky v Abletonu.

Videoklip se stává autentickým průvodcem, který jsme doplnili brožurou s mapkou trasy asi tak dvouhodinové procházky. Texty o každém z míst, jsme ilustrovali fotografiemi skulptur, ty jsme vytvořili z věcí, které jsme na místech našli. Říkáme jim duchy míst.

V rámci příprav se uskutečnila i akce v brně, kde jsme se věnovali věřejnému prostoru v Brně.

2019

[zlutyzakaznik]

Extrakce na kolejích 2021 (2)

(6. 9. 2021) 10 let Jízdenky na léto a kávové strasti Svitav, Boskovic, Olomouce, Hradce Králové a Havlíčkova Brodu.

I padesátiminutový přestup v České Třebové na cestě domů z Hradce může přinést cenný objev. Cestou do Billy pro bramborový salát a křupavé rohlíky mě uchvátila tato sada květináčů v bytě na místním sídlišti... :-) Ano, to je připomínka květinářství Rosebud anebo parukářství na Veveří.

Letos tomu bylo přesně deset let, co České dráhy nabídly svůj vynikající produkt Jízdenka na léto a já, s výjimkou července a srpna 2015, kdy jsem nastoupil do nové práce, využil tuto nabídku v každém zbývajícím roce.

Vřele doporučuji opatřit si bezkontaktní In Kartu ČD – bez jakékoli aplikace třebaže Vám je budou na pokladně vnucovat a pro mne mělo dosavadních 10 let s kouskem plastiku benefit v podobě retenčního tarifu Vodafone se 75% slevou – a na ni pak při koupi jízdenky nahrát nejprve týdenní doplatek do 1. třídy za úžasných 250 Kč, což zakládá nárok na slevu 200/100 Kč oproti standardní čtrnáctidenní/týdenní verzi za 1190/790 Kč. Letos jsem, stejně jako většinu let předtím, absolvoval dva “čtrnáctidenní turnusy” mezi nimiž byl rozestup zhruba tří týdnů. 

Taková pauza je vhodná a nutná nejen z pracovních, ale i psychohygienických důvodů, neboť i nejzarytější příznivce vláčků by asi stěží vydržel ve vlaku 30 dní v kuse. A vlastně to nelze den za dnem snést ani těch 14 dnů, protože i když cestující sedí v pohodlí a separé, dlouhé hodiny si vyberou daň na pohybovém aparátu, nemluvě o náporu na nervy díky množství výluk a zpoždění.

Typické čekání v Ivanovicích na Hané při cestě do Prostějova nebo Olomouce, kam vede jen jednokolejná trať.

Těch bylo totiž letos zdaleka nejvíc, co jsem kdy zažil a nepotkal jsem snad trať, kde by se něco nekopalo nebo do akce nebyly nasazeny busy. Obvyklé zpoždění v rozmezí 15 až 40 minut se nezdá nijak strašné, ale pokud člověk potřebuje dva návazné spoje, aby dostal někam dál (a totéž zpět), relativně krátké časové úseky se nejenže nastřádají, ale zejména naruší pečlivě plánovaný itinerář, a to i ve všední den, kdy jsou možnosti spojení lepší než o víkendu. Pár příkladů z právě skončeného “turnusu”:

Dorazit na nejlepší koblihu v širokém okolí a nakoupit pár piv, z nichž polovina je určena pro kamarády, baristy a kolegy, znamená čtyřhodinovou cestu tam (s přestupem v České Třebové) a takřka přesně stejný čas nazpět, protože pokud chce výletník pobýt aspoň pět hodin v polské části Těšína a vyrazit před šestou nazpět, musí využít spojení přes Ostravu a Břeclav, jelikož přes Třebovou nic nejede a na přímou linku Brno – Ostrava/Bohumín má už pár let státem přidělený monopol Jančurův RegioJet. Reálný čas: 4 hodiny 10 minut tam, 5 hodin zpět.

Je pozdní ráno a já čekám na výlukový bus z Nezamyslic do Prostějova. Rosa na kolejích už ale bohužel není... :-)

Typická obsazenost dopoledního výlukového busu mezi Nezamyslicemi a Prostějovem/Olomoucí.

Anebo dojde ke střetu člověka s vlakem, tedy sebevraždě, která zpravidla zastaví provoz na trati na cokoli mezi 40 minutami a třemi hodinami a protože jsem měl v uplynulých letech štěstí, zažil jsem danou situaci jen jednou u Blanska (hodina a čtvrt stání). Letos pak dvakrát v průběhu 14 dní. 

Když toto nastane v odpolední špičce na jednom z nejrychlejších úseků v ČR (mezi Břeclaví a Brnem, konkrétně Hrušovany u Brna), kde oběma směry projíždí jedno mezinárodní EC a R za druhým a neexistuje adekvátní autobusová náhrada, znamená to (pro mě a v lepším případě, protože jsem se to dozvěděl ještě před odjezdem soupravy) dvě hodiny bloumání po Břeclavi a tisíce naštvaných lidí ve vlacích zaseknutých v polích a na nádražích, nemluvě o strojvůdci, jenž toto zažívá “na vlastní oči”. 

Cesta z Olomouce s touto mimořádkou, obvyklým zpožděním, třicetiminutovou pauzou v Otrokovicích na malé pivo a přestup na rychlejší EC, které na rozdíl od rychlíku vynechává výlukový bus v Hodoníně? 5 hodin a 58 minut. Den nato mi jistý barista u kávy řekl, že vypadám trochu unaveně. A měl pravdu, protože zpoždění a čekání se nasčítají a projeví.

Momentka z přestupu ve Skalici nad Svitavou...

České dráhy stále nemají dobrou pověst mezi cestujícími orientovanými na automobily, viz výsměšná označení typu ČD: Čekej dlouho, a toto je docela nefér, protože pokrok je znatelný co do souprav i přístupu personálu – dávno neplatí, že typický průvodčí je postarší “muž s koženou brašnou” nebo nerudná dáma s kleštičkami.

Chápu však, že něco jiného je, když člověk trajdá po tuzemsku na 14denní jízdenku, která se mu zaplatí po jednom či dvou větších výletech a pokud si má platit plnou a základní cenu a potřebuje se včas dostat na pracovní schůzku. Pro informaci tak uvádím ceny nejlevnějších zpátečních jízdenek pro 2. třídu do navštívených destinací, které vychází z dat idos.cz, přičemž relace do Těšína byla ověřena ústním dotazem na pokladně Brno hl. n.

Brno – Český Těšín (tam přes Českou Třebovou, zpět Břeclav): 730 Kč (EC) Brno – Havlíčkův Brod: 258 Kč (rychlík) Brno – Hradec Králové: 389 Kč (rychlík + Sp/Os) Brno – Olomouc: 190 Kč (rychlík) Brno – Praha: 424 Kč (EC/Rail Jet)

Jak patrno, zajet si jen tak z plezíru na pirohy a koblihu do polského Těšína či doppio a “kus Gočára” do Hradce není v rámci standardního produktu Českých drah úplně levná záležitost a ceny rok od roku pomalu ale jistě stoupají a Regio Jet ani Arriva nejsou zatím smysluplnou alternativou.

Jsem moc rád, že jsem za drobný příplatek našel útočiště v 1. třídě, protože někteří cestující stále berou pobyt v open-space 2. třídy jako příležitost pořádně si zařvat, eventuelně dát vědět všem ve vagonu, co zažili v práci nebo osobním životě.

Druhý z těch několika málo rychlých úseků české železnice je mezi Chocní a Pardubicemi a na pár minut to zde strojvůdce může rozbalit na běžné české traťové maximum 160 km/h. Aplikace tahající data z GPS je předpokládám měně přesná než rychloměr lokomotivy, ale pocit to byl hezký. Až na to třesení a kývání se vlaku. :-) 

Naprostou a léta opakující se klasikou je, když spousta lidí tvrdí průvodčímu, že si “nevšimli”, že sedí v prostornější a číslem i barvou sedadel odlišené první třídě, i když je dvojka poloprázdná. Vrcholem byla z mého pohledu rozšafná rodinka, která si po druhé odpoledne vlezla do jedničky na 15 minut mezi Hodonínem a Břeclaví, halasně probírala masné zásoby v mrazáku (aniž by se člověk dozvěděl cokoli užitečného z pohledu praxe) a k tomu pustila ze řetězu své dětičky.

Podobných excesů bylo naštěstí jen pár a většinu těchto lidí průvodčí záhy vypakoval do dvojky a na mě tak zůstal jediný případ, kdy jsem poprosil slečnu se zlatými hodinkami, zlatými špičkami na balerínkách a zlatými řetízky na krku i kabelce, zda by se mohla zdržet hlasitých do prdele při telefonování a sestavování rozpočtu na dozlatova laděném notebooku Apple.

Zmiňovaná přátelskost personálu ČD pro mne letos dosáhla vrcholu při nákupu druhé čtrnáctidenní jízdenky na brněnském hlavním nádraží, kde deset let staré foto v obleku se svěží modrozelenou jarní kravatou potěšilo dámu v pokladně natolik, že kromě komplimentů přivolala se slovy “Marie, pojď se podívat na mladého muže, to musíš vidět” kolegyni z okénka vedle a pak společně chvíli studovaly velkou verzi fotky v prodejním systému ČD. 

Nu dobrá, řekl jsem si. Když můžete Vy, tak já taky a se zalíbením (ale daleko diskrétněji) jsem si prohlédl každou jen trochu hezkou průvodčí nebo pokladní následujících dvou týdnů. A nejúžasnější mezi zaměstnankyněmi drah byla zhruba čtyřicetiletá výpravčí v Břeclavi, kterou jsem minutku a půl před odjezdem obdivoval z okénka lokálky do Mikulova. Přenádherná brunetka s lehkými prstýnky po pás, úžasné držení těla podtrhující dospělost a ženskost a její bílá košile a pouzdrová sukně? Roky jsem neviděl tak neskutečně perfektní nažehlení a nepředpokládám, že tuhle práci odvedly “Prádelny a čistírny ČD”. :-)

Levé podloubí na náměstí ve Svitavách (při pohledu z nádraží).

Domácí italská za 20 Kč ve Svitavách.

Svitavy patří k daleko méně doceňovaným městečkům než třeba Litomyšl nebo Telč a přitom jejich oboustranné barokně-renesanční náměstí patří k nejdelším v ČR. Dojem úpravnosti a čistoty jsem měl už z renovovaného prostoru před vlakovým nádraží, ale tento byl záhy narušen “lidovou tvořivostí” živnostníků v mnohých obchodech i gastro provozech na místním rynku, kde v půvabných zakoutích a mezi lomy oblouky domů působí některé cedule opravdu jako pěst na oko.

Přiznáv��m, že kávu, ať už italskou nebo výběrovou, jsem si zde dát nedokázal, protože oblíbená Andělská kavárna v patře nad supermarketem Albert měla dovolenou, Kavárna v Parku mě nabídkou ani pozorností věnovanou kávě Julius Meinl nepřesvědčila a Šálek štěstí v místním Nadačním domě zrovna tak. Na dotaz na vypsanou Etiopii na mlýnku mi bylo řečeno, že je to komoditka a že výběrovka se ve Svitavách neuživí. A když mi dotyčná vzápětí řekla, že ve městě lepší kávu nedostanu, spolehlivě jsem ztratil zájem.

Snad každé město má lidi, kteří rádi dávají najevo, kdo je tady numero uno.

Místní “špičky” máme za sebou a můžeme se v klidu věnovat kavárnám a architektuře ve Svitavách.

Cestou ze Svitav jsem si odskočil do Boskovic, kam je z Brna cesta krátká a příjemná a zdejších kaváren na tak malé město opravdu dost. Byl jsem zde minulý listopad za slunné, ale chladné soboty, kdy bylo bohužel vše zavřeno, respektive otevíralo se až od 14 a později a tehdy i tentokrát byla hlavním důvodem mé návštěvy dvojice kaváren, tedy Marky’s Coffee kousíček na hlavní ulici od nádraží a Kakabu s Faemou E61 v boční ulici nahoře ve městě.

První z uvedených podniků má příjemný a vzdušný interiér, ale hlavním důvodem zastávky byla možnost prohlédnout si a slyšet dvouskupinové Vibiemme Lollo s krásně kroucenými tryskami. Poprosil jsem o velmi vlídně naceněné cappuccino (45 Kč) ze dvou arabic od Fiftybeans (50:50) a mleté na F64. Slečna byla moc milá a usměvavá a její příprava postupovala prakticky učebnicově, tedy až na šlehání trvanlivého K-Classic z Kauflandu, kdy už zvuk trysky – plochý, suchý a nepříjemně ostrý – budil obavy. 

Nalité mléko s pěkným vzorem ručně doplnila o dva motivy tyčinkou, ale výsledkem bylo cappu s nejtenčí svrchní mikropěnou, jaké jsem v ČR v posledních letech viděl a ochutnal. Mléko bylo jen ohřáté, takže jsem zvládl dva malinké srky, nápoj dal zpátky na bar (u něhož jsem stál) a poprosil o zaplacení. Dotyčná se bohužel nezeptala, zda bylo něco v nepořádku a tak jsem mile vysvětlil, proč kávu vracím, načež mi bylo řečeno, že jsem si případně měl říct o krémovější pojetí, protože oni to šlehají minimálně. Proč, proč, proč? Vzpomněl jsem si v této souvislosti na pár cappuccin v jistých brněnských kavárnách, nad kterými jsem na tomto místě hodně brblal, ale tato byla ve srovnání s boskovickým vzorkem ještě hodně plná, krémové a hutná (stěží 10/20).

V Kakabu měli tutéž arabicovou směs a ani dvojka mlýnek mě nepřesvědčila a tak jsem z Boskovic po hodině odjížděl bez kávy, ale cestou na nádraží nakoukl do Comfy Café & Bistro, kde měli docela šrumec a velkou zahrádku i Arduino a k tomu několik mlýnků. Ani zde mě nabídka kávy nezaujala, ale zkusil jsem za 53 Kč místní verzi čokodortíku s mořskou solí, co do průměru dvakrát velkou než je klasická, tedy první a ještě nezmenšená verze Kokina. Zdejší interpretace má podobu tenkého disku ne nepodobného marokánce, ale zákusek, ač ne úplně špatný, postrádal oproti “originálu” kontrast textur, křehkost korpusu, glazuru vlašského ořechu i tekutost čokoládové náplně (13/20).

Snad nikde jinde v ČR nepracují tak moc s “motivačními výběrovými cedulemi”, jako právě v Olomouci. Tahle verze mě až tak neoslovila...

Neviděli jsme to už někde? Traffic OKNO Cafe a pražírna v Olomouci.

...ale tahle “pacmanovská” edice Trouble Cafe mi přišla jako slušná pecka. :-)

V Olomouci jsem byl po dvou letech, nepočítám-li letmou podzimní zastávku v Kikafe na cestě do Rybniku, a je pozoruhodné, kolik se ve dvou ulicích těsně přiléhajících k centru objevilo kaváren, bister a dalších podniků. Ať už je to fanouškovská pobočka šumperské Pikoly, kde zrovna opečovávali svůj Speedster Cafizou, kavárna a lokální pražírna s nízkými cenami a takřka nulovými informacemi na balení, místo s kávou budící dojem splněného snu místního podnikatele anebo Traffic OKNO Cafe, kde sice byla za kávovarem milá slečna, ale na mlýnku podle všeho jen standardní espresso blend a muž za pražičkou docela nevrlý, protože ponořený do pražení a přidružených křivek. 

Nechtěl jsem ho rušit a tak jsem ohledně kávy vyzvídal jen u dotyčné, pro kterou jsem byl v tu chvíli jediný potenciální zákazník, ale v průběhu naší konverzace se od pražičky dvakrát ozvalo: “Pane, teď není čas, nechte nám tu vizitku, my se Vám pak ozveme.” Zřejmě měl ten dobrý muž docela utkvělou představu, že jsem nějaký velkoobchodní zájemce nebo kavárník a urgentně poptávám větší objem zrna a mě přitom zajímalo jen pár detailů ohledně kávy na mlýnku, abych dokázal kvalifikovaně posoudit, zda si tu mám dát své poobědové doppio.

Moderní teologie dospěla na základě bedlivého studia Bible k závěru, že Kristus měl smysl pro humor. Tak snad nebude olomouckému arcibiskupství vadit jeho nedaleké zpodobnění se skateboardem. :-)

Ještě cestou do centra jsem na hlavní ulici od nádraží narazil na několik veganských bister – ano, Olomouc je univerzitní centrum – a nakoukl do And The Story Begins..., sociálními sítěmi vychválené pobočky Long Story Short mající “streetartový” interiér a poměrně široce propagovaný Sanremo Racer, který můžete v Brně vidět v Buchta C, byť v decentnější bílé verzi.

Facebookovým profilem avizovaný Nový příběh o umění, výběrové kávě, o víně a produktech z Long Story Short Eatery & Bakery pro mě ovšem skončil takřka okamžitě po vstupu do podniku, kde byli toliko čtyři zákazníci, ale neusmívající se slečnu za barem jsem musel pozdravit jako první, kávové menu uvádělo machiatto a cappucino (mateřský podnik to má na webu správně, vyplatilo by se to jen opsat) a točená zmrzlina avizovaná na venkovním áčku se ukázala být práškovou klasikou z Opočna. To snad ne.

Kroužení po širším centru a honbu za popoledním doppiem, během níž jsem narazil na první moravskou pivní speciálku s několika polskými pivy, jsem nakonec zakončil v Trouble Cafe, kde mě před dvěma lety nadchl jejich “tichý oddíl.” Tentokrát jsem zůstal na baru a po ubezpečení baristky, že Rwanda od Chroasta není nijak konzervativní, ale spíše ovocnější a odvážnější, jsem doppio za 55 Kč zkusil. Protože byla holčina příjemná a ochotná, nechal jsem 5 Kč navíc, ale kafe samotné chuťově těžce zatlumené, naprosto bez acidity i nějaké strukturovanosti a nápadu (12/20), skoro jakoby v pražírně zapomněli vypnout cyklus a pražili, pražili až to přepražili. Anebo to bylo tím, že si dlouho přede mnou nikdo nedal kafe?

Hradec je architektonicky moc pěkné místo a onen den po dešti mělo město kouzelnou atmosféru. Zde průhled skrze podloubí na Velkém náměstí.

Projednou trochu turistická z Hradce Králové. Za sebe bych chtěl bydlet v těch pěkných měšťanských domech stranou od náměstí a s výhledem do parku.

Tohle bohužel nebyla kavárna, ale moc pěkná mateřská školka v Hradci.

Hradec Králové je už skoro každoroční tradicí a při letošní návštěvě jsem si musel vybrat buďto jedno poobědové doppio nebo cappuccino a espresso. Nakonec jsem po zavolání si a nakouknutí do Café na kole, kde na směně nebyl Kuba Fabián, ale na baru jsem nově uviděl Mythos, zkusil dvojitou kávu v sídle pražírny Chroast, která je umístěná jen o pár metrů dál napravo a kde jsem dosud nebyl. 

Na espressu byla Rwanda a ani po pečlivém dotazování se mi nepodařilo zjistit, zda šlo o tutéž kávu, jako pár dní předtím v Olomouci a do žádné tabulky s vyexpedovanou kávou nenahlédli. Barista byl ovšem moc příjemný a doppio za vstřícných 50 Kč, ale když se mě na konci zeptal, jak mi chutnalo, popravdě jsem musel říct, že celkem OK (silných 13/20), ale že jsem čekal od této afriky víc ovocnosti a odvahy, a to i vzhledem k převážně dobrým zkušenostem s jejich kávou v několika podnicích napříč republikou. A šálek byl bohužel trochu chladný, což by se v takové pražírně a podniku stávat nemělo.

Cestou zpět jsem ještě zkontroloval loni navštívenou kavárnu se specializací na moka konvičku (na espressu měli totéž, co nahoře v Chroastovi) a kavárnu s nejútulnější zahrádkou a nejlepším italským blendem široko daleko (Vozáb) a narazil i na dva pro mne nové podniky, viz obrázky a popisky níže.

Jestliže z reproduktorů nové kavárny zaslechnu jednu z nejoblíbenějších skladeb posledního roku, je to důvod k nakouknutí. V Hradci ale, obávám se, nikdo nepřekoná v přípravě Meinla šéfovou ve Vozábovi. A uvnitř prázdného podniku? Celkem milé děvče za barem a celkem nemilý majitel “na jedničce” před ním.

Druhou novinkou letošní návštěvy Gočárova města pro mě byl podnik na ulici přeplněné kavárnami. Žluté dveře i paní ve žlutém kabátu jsou náhoda, ale pocit nahodilosti jsem měl i u cenotvorby podniku, který se na webu chválí opravdu nadstandardně. Espresso z Královéhradecké kávy od Nožičků ze 7.5 g je za 45 a doppio za 90 Kč (klasický dvojnásobek ceny i zdejšího objemu, 40 a 80 ml). Flat white je pak v menu rovněž za 90 Kč.

Nostalgicky laděný průchod na zahrádku Café Vozáb v Hradci.

V případě stánku/bistra Na skok v Hradci by asi bylo snazší uvést, co nemají. Pivo, limo, víno, káva (z plastomatu). Prostě vše. Viděl jsem už lecjaký gastro polep, ale tohle byla špička.

Dle Google map to vypadá, že kaváren se za posledních pár let vyrojila v Havlíčkově Brodě spousta, ale osobní návštěva odhalí, že kartografické vyobrazení se leckdy dramaticky liší od reality. Podle všeho ambiciózní a výběrové Kafe v Parku jsem nenašel ani s pomocí místních (nedostatečná domácí a instagramová příprava, vím), protože toto je ukryto v prostorách bývalé vrátnice místní nemocnice a několik kaváren v centru města mělo přes prázdninové měsíce buďto zrušený (kavárna knihkupectví na náměstí) nebo silně redukovaný provoz (Coffee Noll, které má i bistro na rynku, Kavárna U Mostu v rekonstrukci). 

Ave Kafe v Havl. Brodě sídlí v moc hezkém parku, ale ke kávě i mléku lze vznést relevantní výhrady.

Překvapivě velký počet zdejších míst budících dojem kavárny (včetně Moje čokoláda Moje kafe) nemá páku a sólo mlýnek, ale plastomat a jak Cafe Sluníčko, tak Cukrárna a kavárna “U Hrušků” se Saritem a Dalgonou ve mně důvěru nevzbudily.

A když jsem ještě předtím v kontejnerovém Ave Kafe uviděl prázdnou násypku mlýnku – pán v okénku prý připravuje Bazzaru formou single-dosingu a kolegyně se ho musela zeptat, jakou mají kávu – znejistěl jsem a obavy jen posílila informace, že v nabídce je ještě jeho výběrová jednodruhovka, kterou si sám praží, ale zcela úmyslně se info o ní nevyskytuje nikde na webu. Takže další případ transparentnosti.

Když jsem si pak doma dodatečně procházel Instagram podniku, potvrdil jsem si, že jsem podniku ani dotyčnému nijak nekřivdil, protože “devatenáctivteřinové cappuccino”  připravené z polotučného trvanlivého mléka z Alberta chce hodně silný žaludek a v kombinaci s utajenou single origin to musí chutnat úžasně. A budete-li se dívat na jejich IG profil jen trochu pozorně, v jednom ze čtverců si lze všimnout červenobílého grafického řešení papíru na kornoutku se zmrzlinou. Ano, to je potvrzení, že i zde mají točený prášek z Opočna. :-)

[s-ov-a-blog]

BRNO A JÁ

Brno. Mé rodné město, kde žiji celý svůj život. Narodila jsem se tu, prožila dětství, začala chodit do školy, dosud tu studuji na střední. Kdo ví, kam mě život časem zavane, ale určitě to bude pro mě vždy město důležité. Zkrátka su z Brna a to už se nezmění.

Pamatuji se, jak jsem jednou dívala z Vyšehradu na krásnou vyhlídku na Prahu. Každý jiný by se asi rozplýval, jak je Praha úžasná, mně se na vyhlídce také líbilo, ale poznamenala jsem „Stejně nemají Ignis.“ Člověk prostě musí být patriot.

Mám kamarádku, pro kterou Brno představuje naprosto ideální město, kde je vše možné a úžasné. Nepochází z Prahy, ale momentálně tam bydlí, bere to ovšem jako mezi-zastávku k Brnu.

Pravda je, že Brno je plné zajímavých míst, je tu během roku i mnoho dobrých akcí, jako například již zmiňovaný Ignis Brunensis a další. Žije tu ale také spoustu skvělých lidí.

Dovolte mi prosím, abych Vám teď předložila povídku, která má být poctou jednomu brněnskému houslaři, ke kterému chodím a kterému vděčím za úžasně opravený nástroj. Není zde jmenovaný, i když v původní verzi byl, ale když dovolíte, tentokráte jmenovat nebudu. Kdo ho zná, stejně si může domyslet. Tak tedy velké díky, pane Houslaři, ještě jednou.

Mistr houslař

Sotva se zavřely dveře, vyběhla na balkon, aby svým bratrům mohla zamávat. Když zašli za roh, vrátila se zpět do obývacího pokoje. Na pohovce ležel stařičký obouchaný futrál a v něm housle s tak trochu tajemnou historií. Když byla malá čtyřletá holčička, visely, ještě ve starém bratrově bytě, na zdi. Bratr tehdy řekl, že na ni budou čekat. Její přání hrát na housle se splnilo až o několik let později. Začala na ně hrát ve druhé třídě. Dříve ji učitelé v hudební škole nenechali. Měla moc krátké ruce.

Teď měla jen několik málo hodin po svém absolventském koncertě. V hlavě jí ještě zněly krásné tóny Dvořákovy Humoresky. Tam tadam tadam tadam, jako když člověk sedí ve vlaku. Však se taky traduje, že Dvořáka Humoreska napadla právě tam.

Paní učitelka z hudební školy řekla, že už by Klára mohla přejít na celé housle. A tak jí bratr teď ty housle, které se na ni deset let těšily, přinesl. Bude však potřeba je napřed paní učitelce ukázat, jestli přece jenom nebude lepší sehnat jiné.

(o pár dní později)

Byl příjemný páteční podvečer. Klára kráčela se dvěma futrály z hudební školy po vyasfaltované cestě kolem parku patřícího k Domovu seniorů. Kdysi tam jako malá holka chodívala s rodiči na procházku. Teď už to nebylo možné. Od jisté doby byly brány zavřené a veřejnosti zůstala zahrada nepřístupná. V ruce svírala Klára lístek od paní učitelky s kontaktem na houslaře. Na lístku bylo napsáno jeho jméno a telefonní číslo. Těšila se. Těšila se na návštěvu houslařovy dílny a na její nové housle. Zároveň se však trochu obávala, aby byly housle opravdu dost dobré, byť jí je paní učitelka schválila.

(za měsíc)

Klára se každou chvíli mrkla na hodiny, visící nad umyvadlem. Potřebovala jít dneska ze školy o něco dříve. Šla si pro své opravené housle, ale před tím si potřebovala koupit nový futrál. A protože v houslařském ateliéru zavírali brzy, nestihla by to.

(za hodinu)

V tramvaji ohlásili zastávku Nemocnice Milosrdných bratří. Vstala a zamířila ke dveřím. V ohlášené nemocnici se narodila a jen kousek odtud se teď znovuzrodily její housle. Hlavou se jí honilo nespočet myšlenek. Vzpomínala na minulou návštěvu oné dílničky, na své houslové začátky, na první skladbičky, které hrála, ale i na svou absolventskou skladbu, Humoresku. Vystoupila. Jednou šla s maminkou v Brně po Kopečné ulici. Je tam vidět do jedné houslařské dílny. Se zaujetím se tam tenkrát Klára dívala, alespoň přes sklo výlohy.

Teď měla možnost podruhé vstoupit na tak kouzelné místo, jakým je houslařská dílna, na místo, kde se rodí tolik krásných nástrojů. Housle, to není jen skříňka, ze které vylézá zvuk. Housle jsou dílo. Je to něco úžasného. Ale musí se dělat s láskou. Houslař musí do své práce vložit svůj um, svoji přesnost, svoje zkušenosti, ale především musí do díla vložit kus svého srdce. Pak se teprve dílo stává dílem. Pak se teprve housle stávají skvělým nástrojem. Nástrojem co umí zpívat, co umí vyjadřovat pocity, nástrojem, který má co říct.

A tenhle houslař dělal svoji práci s láskou. Byl skvělým houslařem, houslařem, co umí, co ví, ale hlavně miluje. Miluje svoji práci.

Takhle došla Klára až ke dveřím houslařova domku. Ze dveří právě vycházela jiná zákaznice a tak Klára nemusela ani zvonit. Sešla po schodech dolů do suterénu a vešla do dílny. Houslař vytáhl Klářiny housle, skoro nebyly k poznání, a začal popisovat, co na nich opravil a změnil. Pohrál si se slepením kdysi ne úplně dobře opravené praskliny na horní desce. Vyměnil struník, podbradek, natáhl nové struny a zúžil rozestupy mezi nimi. Vyměnil jí i kobylku. Ta byla z kvalitního dřeva s tzv. srdíčky. Bylo vidět, že při opravě myslel na to, že tyto housle jsou pro Kláru a tak jí je dělal úplně na míru. Pak pomohl Kláře vybrat smyčec, nového pavouka a vložil housle do nového futrálu, který si Klára přinesla. Na památku ji pak dal fotografii ateliéru a všech třech skvělých houslařů, kteří v něm pracovali.

Klára šla po ulici na tramvajovou zastávku. V ruce nesmírný poklad, moc se bála, aby se mu po cestě něco nestalo. Byla fascinována tímto houslařem. Jeho přístupem, s jakým jí její housle opravoval.

Vzpomněla si, že její bratr kdysi říkal, že kdyby si měl vybrat řemeslo, byl by zvonařem a nebo by stavěl varhany. On sám totiž varhaníkem byl. I ona by si svoje řemeslo vybrala podle svého nástroje. Byla by houslařem.

- Hani

[faunfestival]

FAUN FESTIVAL NABÍDNE MULTIŽÁNROVÉ ZVUKOVÉ ZÁŽITKY

FAUN je dobrodružný hudební projekt, který hledá průniky mezi hudebními žánry jako je ambient, drone music, noise, live electronics, experimentální jazz, avant-pop a improvizovaná hudba – to vše třetí dubnový víkend obsadí velkou a malou scénu brněnského divadla Husa na provázku. 

„Faun je tak trochu snový a z jiného světa. Je to bytost která se svou hudbou putuje rozličnými místy. A právě takový - trochu snový a putující neznámými končinami světa zvuku, ale také různými regiony, scénami a místy ve městě - má být i náš festival, který připravujeme už od roku 2018. Začneme zaměřením na hudbu severskou a postupně budeme zapojovat různé další regiony. Zůstaneme ale určitě festivalem objevné hudby pro fajnšmekry,“ říká autor projektu a provozovatel klubu Ponava VÍT KALVODA.

Dramaturgie festivalu nestaví jen na žánrové pestrosti, ale i pestrosti hudebních přístupů. Těšit se můžete na bohatou hudební paletu od přísně mikrotonálních hudebních experimentů, přes elektronické a elektroakustické kompozice až po strukturálně bohatý zvuk živých kapel. FAUN staví na originalitě, progresivitě, vysoké umělecké hodnotě, technické vytříbenosti a zvukové virtuozitě.

FAUN FESTIVAL POHLEDEM DRAMATURGŮ

JAN LICHÝ ― “FAUN pro mě představuje ohromnou dramaturgickou výzvu. Program festivalu sestavujeme společně s Radimem Hanouskem, a i když nás oba spojuje zápal pro nekonvenční hudbu a zvuk, každý pocházíme z výrazně odlišného hudebního prostředí a máme jiné hudební preference. Dramaturgie festivalu proto byla složitým a časově náročným procesem, který spočíval hlavně v hledání průsečíků našich hudebních světů ve snaze sestavit lineup, který bude i přes žánrovou roztříštěnost dostatečně soudržný a bude dávat smysl nejen nám, ale i festivalovým návštěvníkům.

Tomu odpovídá i pestrý výběr interpretů. Festival mimo jiné uvede v Berlíně usazeného íránského perkusionistu Mohammada Rezu Mortazaviho, který předvede svou jedinečnou hráčskou virtuozitu na tradiční íránský buben tonbak a českému publiku se představí po téměř deseti letech. Dále kolumbijskou skladatelku a vzděláním geoložku Lucrecii Dalt, která do Brna dorazí ve tříčlenném složení a zahraje skladby ze své loňské avant-popové desky ¡Ay! nebo norského zvukového umělce Deathproda, legendu drone a dark ambient scény, která představí své zbrusu nové album Compositions.

Věřím, že právě tato žánrová rozkročenost je největší předností FAUNa. Předpokládám totiž, že fanoušek experimentální hudby, který si na festival najde cestu, bude natolik otevřený, aby si užil drone elektroniku stejně jako vystoupení noisové improvizační kapely. V tomto ohledu má festival velký potenciál obohatit hudební svět těch, kteří za námi třetí dubnový víkend do Husy dorazí.“ 

Festival FAUN se zaměřuje na umělce, pro které je zvuková kvalita a originalita stěžejní, bez ohledu na žánry a komerční úspěšnost. 

RADIM HANOUSEK ― “Role dramaturga festivalu FAUN mi byla nabídnuta coby jazzovému znalci a aktivnímu jazzovému hudebníkovi. Ovšem definovat jazz v dnešní crossoverové době není snadné. Stále existuje silný proud vycházející z americké tradice, ale dnešní jazzová scéna také nabízí obrovské množství hudby postavené na zcela jiných principech. Jazz se rozpustil v hudebním vesmíru, spojil se přirozeně se soudobou vážnou hudbou, elektronikou, tradiční a etnickou hudbou, taneční hudbou, minimalismem. Zcela výjimečný a proslulý svým specifickým zvukem je skandinávský a především norský jazz. Na festivalu FAUN, který má v hlavičce Explorations in Sound, tedy v žádném případě nečekejte jazzový mainstream, ale skutečnou originalitu na hony vzdálenou běžným představám o jazzu.

Zvukovou lahůdkou z norských zástupců je hudba ansámblu jednoho z nejvýznamnějších norských hudebníků mladší norské generace Christiana Wallumrøda či spojení velmi osobitého saxofonového virtuosa Rolfa-Erika Nystrøma se zpěvačkou Julianou Venter pocházející z jižní Afriky, jejíž žánrové rozpětí sahá od barokní hudby přes africkou a východní hudbu až po noise. Zástupcem nastupující norské jazzové generace je Andreas Røysum, který se představí se svým rezidenčním  festivalovým projektem, zahrnujícím norské a české hudebníky. To nejlepší z avantgardy, noise, feedback music a nekompromisního přívalu hudební energie nabídnou americký supersaxofonista Ulrich Krieger, rakouské trio M. A. D. a francouzsko-italské trio ABACAXI. Je skutečně na co se těšit!”

V rámci následujícího ročníku 2024 je připravována i rozsáhlá mezinárodní výstava sound artu. Ta proběhne v Domě umění města Brna a kurátorsky ji zaštiťuje Jiří Suchánek.

Kontakt pro media:

Karel Semotam • press@faunfestival.cz • +420 778 453 193

Projekt je realizován za podpory ― Fondy EHP a Norska

www.eeagrants.org Facebook, Twitter, LinkedIn, Instagram YouTube: EEANorwayGrants Mail: info-fmo@efta.int

[zlutyzakaznik]

Vánoce ve víru viru

(14. 12. 2020) Svařák a atmoška vládě navzdory.

První den krátkého uvolnění, tedy 3. prosince, se stal i zatím jediným zasněženým v rámci letošní brněnské zimy. Děti byly asi rády, ale logistika otevření nepochybně dostala zabrat. “Vánoce na Kozí” působily osiřele a významně se to bohužel nezlepšilo ani v průběhu následujících dvou týdnů.

Když člověk sleduje novou fázi chaosu, do něhož gastronomii uvrhla vláda, říká si, nakolik přístup premiéra k místům s jídlem a pitím pramení jen z osobních předsudků, hlouposti a nedostatečné citlivosti vůči vnitřně diverzifikovanému sektoru ekonomiky a do jaké míry jde o osobní mstu a hledání obětního beránka – s trochou psychologizující nadsázky bychom se snad mohli i ptát, zda k jeho devastujícímu náhledu nepřispívá krach restaurace v Mougins.

Nedlouho po oficiálním sestupu PSA do třetího stupně bylo možné v centru města zaslechnout svistot vrtání a bouchání kladiv. Nebyl to však Martin Luther a jeho 95 tezí – zvuk byl měkčí, měl dřevěný ráz a v mnoha případech “aku” dojezd – ale zoufalí lidé z brněnských barů, kteří narychlo přistoupili k vybudování stánků ve snaze alespoň částečně pomoci svým podnikům a dát lidem jejich punč, svařák a atmosféru brněnských Vánoc.

Velmi agilní byl jako obvykle i Bar, který neexistuje a zadní část dvou z jejich stánků působí skoro prohibičně.

Ani Slast pochopitelně nelenila a jak jen to šlo, vrhla se na přípravu stánku.

Mandlárna u Špalíčku patří k těm podnikům, které budou muset podstoupit nemyslitelné: tedy zkoušet zahájit provoz napočtvrté během 12 měsíců.

Zatím měsíční pop-up Vietnamských baget/Little Saigon Brno hned vedle Slasti.

Ježíškův Bar na Dominikánském náměstí (v prostorách, kde dvacet let působil kadeřník Jan Špilar, nyní na Údolní kousek od Mezzanine) ani deset dní po zahájení příprav neotevřel. A vzhledem k zákazu svařáku, kávy s sebou i výroku soudruha Babiše, který nepříjemně upomíná na klasické vyjádření Stalinovo, bych si velké naděje nedělal.

Lumi to pořád zkouší a patří, podobně jako Bistro Love Patatas, k naprostým nezmarům v centru města. Myslím, že nápis na skle provozovny avizující až do 31. 3. 2021 slevu 20 % při konzumaci nad 500 Kč je nezdravě optimistický.

A nebyly to pochopitelně jen turbostánky, ale prakticky každý z branže, kdo měl ruce a nohy, si narychlo otevřel okénko v rámci svého podniku, aby zcela logicky využil situace, kdy stánky na vánočních trzích nesmějí horké alkoholické povzbuzovače nabízet. Jenže ouha. Babiš záhy zjistil, že v tramvajích cestuje moc lidí a langoše a trdelníky způsobují nepřiměřené srocení davu a svařák a punč se tak staly dalšími z dlouhé řady jeho obětí. A nedlouho poté, co se prodejci v Brně adaptovali a začali nabízet mošty a nealkoholický punč, přišel další vládní atak: tentokrát vůči horkému čaji a kávě, o nichž se usoudilo, že i tyto přispívají k tomu, aby lidé jen tak bezúčelně trajdali po městě s jídlem a pitím místo toho, aby seděli po směně v továrně doma.

Ve světle aktuálního vývoje je pochopitelné, že nejen gastro, ale i hotely, cestovky a další toho začínají mít dost a uchylují se ke vzrůstajícímu a otevřenému odporu. Po několikerém odmítnutí pražské hospody Šeberák se přidaly podniky v Teplicích, moc co ztratit zřejmě nemá majitel U Sajmona pod Hájkem, českou vlajku měla v uplynulý pátek za oknem na obou provozech Aloha a v Košicích se domluvilo 40 barů, restaurací a kaváren. 

Vládní banda toho samozřejmě ihned využila a skrze stranické noviny a další média začala posilovat odpor populace vůči gastrobranži coby, řečeno jazykem značné části webových diskutérů, “spolku nenažraných hospodských s fárem za dva miliony před podnikem”, aniž by dodala, že v sousedním Rakousku a Německu stát podnikům kompenzuje tržby.

A jestliže jsem si nejen já zpočátku myslel, že by to mohli nechat otevřené aspoň do 2. ledna, po davech na Mikuláše jsem odhad zkorigoval na “po Vánocích” (27. 12.) a nyní se má za takřka jisté, že se “to” opět uzavře co nejdřív, možná už o dnešní půlnoci. A ještě hůř je na tom živá kultura, jejíž nezbytnost připomíná reklamní kampaň v podobě žlutých poutačů a plakátů zaštítěná Národním divadlem Brno.

Necelých čtrnáct dnů se některé podniky pokusily využít i tak, že uměle navýšily sedačkovou kapacitu, aby ji mohly vzápětí redukovat na předepsaných 50 %. Musel jsem se tak smát nad absurditou uspořádání v mně dobře známých lokálech, kde se najednou neuvěřitelně zahustilo a vidět vypůjčené barové židličky před výčepem, kde se nikdy nesedělo, patřilo k nejneuvěřitelnějším momentům posledních dní. 

Ve čtvrtek jsem se díky laskavosti kamaráda a pilného čtenáře blogu na pár hodin podíval do předvánoční Prahy a zatímco se on věnoval pracovním schůzkám, já si mezi 9.30 a třetí hodinou odpolední obešel historický střed města. Krátce po deváté jsme zvládli doppio ve vlajkové lodi La Bohème na Vinohradech – potřebovali jsme rychlou ranní kávu ještě předtím než vyzvedne na Hlavním nádraží kolegyni a z Brna jsme vyrazili už 6.30 – kde nás překvapilo, že obsluha automaticky mluvila jen anglicky jakoby snad ani nepředpokládala, že by tam byl někdo jiný než cizinci. A mezi desítkou hostů jsme byli jediní česky hovořící. :-) Z nabídnuté dvojice na espressu jsem vybral údajně odvážnější a progresivnější kávu (Kolumbie) a vypít se to dalo (cena úplně normálních 60 Kč), ale pro mne to nebyl ani důvod k jásotu (silných 12/20). 

Po obědě jsem ještě s jistou opatrností zkusil doppio z prostřední kvalitativní řady Discovery od Colonny v Urban Cafe mezi Bílou labutí a Florencem. Kavárna pro mě objevila berlínský Fjord, na který se zde specializují a po onesip je to v centru Prahy moje druhá výběrová volba. Opatrný jsem byl proto, že Maxwell Colonna-Dashwood je sice strhující ve svých finálových vystoupeních, ale jeho káva mě ze tří dosud ochutnaných a jednoho balíčku moc nezaujala. A pak dělá ty kapsle. Doppio za 62 bylo o trochu lepší než to v La Bohème a ano, ananas v popisce byl znatelný, ale Fjord bývá o třídu či dvě lepší (skoro 13/20).

Ještě předtím jsem nakoukl na uvedený podnik v Haštalské, ale jelikož tam byla stejná baristka jako v létě (na jejich Instagramu na podnět ohledně vulgárního vyjádření a pobryndaného servisu od srpna nikdo nezareagoval), která se při nakouknutí přes okénko netvářila přátelsky, na její dobrý den jsem jen poděkoval s tím, že nic chtít nebudu. Onesip má i během současného uvolnění jen okénko pro kávu s sebou, což popravdě moc nechápu, protože ač má prostor jen 17 metrů čtverečných, mohou zákazníka pustit po jednom a ten/ta si tak kávu může vypít venku před podnikem v porcelánu. Jinde to tak mají, ale tady ne.

Cestou z Urban Cafe jsem ještě nakoukl do historicky první provozovny EMA Espresso Bar nedaleko Florence a pokud pominu nové KB90, jehož dva kusy si pořídili i do třetí a nové provozovny, potěšilo mě, že mi bez problémů odsypali 80 g své promyté Etiopie (1 Kč/g a druhá káva na mlýnku je za 1.50/g). Na podzim 2015, kdy jsem tam měl kávu naposledy, taková možnost nebyla.

Bloumání v uličkách Starého města nabízí v těchto dnech zvláštní a již mnohokrát mediálně probíranou zkušenost. Turisti de facto vymizeli a jestli jsem za těch pár hodin v historickém jádru potkal dvě holky s kufříkem, bylo to hodně. Na obrovských a vyhřívaných zahrádkách naproti Týnskému chrámu nebyl buďto nikdo nebo jeden či dva lidé a v podnicích kousek od Staromáku jsem v čase oběda jen velmi zřídka zahlédl expata nad pivem nebo pracovními papíry. 

To, že je Staroměstské náměstí a jeho okolí turistický skanzen, kam místní chodí velmi málo, se ukázalo i na liduprázdných “staročeských krmnících” s koleny, řízky a Pilsner Urquell. Nikdy předtím a asi i nikdy v budoucnu, jen co se situace vrátí do normálu, návštěvník nespatří tolik točeného 12° ležáku za jednotnou cenu 44.90 Kč za 0.5 l. Byl všude: na dveřích a venkovních áčkách, na oknech i na menu, ale ač jsem do suterénních provozoven nenahlédl, na příjemně vytopených zahrádkách jsem s výjimkou dvou bezdomovců(?) u piva neviděl hosty žádné. Ale dejme prostor obrázkům, které jsou výmluvnější než jakákoli slova...

Nabízených 360 míst v hospodě U Vejvodů mohlo fungovat v časech, kdy do Prahy zavítalo zhruba 40 000 zahraničních turistů denně a na večeři zde zašlo několik zájezdů. Dnes bohužel nepomůže ani obligátní velká Plzeň za 44.90.

Ano, i tak mohou vypadat předvánoční uličky kousek od Staroměstského náměstí krátce po poledni v době COVID-19.

Malý (a nyní zavřený) turistický pivovar uprostřed Celetné.

Pobočka seattleského řetězce v podloubí naproti Staroměstskému orloji 10. 12. 2020 ve 12.12 hod. Kromě tří holek za barem tam nebyl nikdo. Další provozovna Starbucks o kus dál byla dočasně uzavřena a v ještě jiné vedle Domu U Kamenné Pany jsem zahlédl jen tři zákazníky.

“Lívance v Celetné” jsem aspoň upozornil na jejich Flat Whitte a když jsem z ulice pohledem zapátral v interiéru nevelké provozovny a neviděl kávovar ani mlýnek, bylo mi řečeno, že oboje mají, jen je to za zavřenými dveřmi u zadní stěny. Tak to jo, to pak jde jistě o velmi transparentní kavárnu co do přípravy.

Jedna ze tří poboček thajských masáží v okolí Staroměstského náměstí...

Co jsem si stačil všimnout, jen jeden podnik v historickém centru Prahy narušil jednotnou cenu 44.90 za Plzeň (zde 47 Kč).

Tradice je tradice. (Z menu restaurace v čase oběda bez jediného zákazníka naproti vchodu do Galerie hlavního města Prahy, u zadní části Týnského chrámu).

“Lákavá” prezentace jedné z turistických velkovýkrmen nedaleko Staromáku.

“Selfie kavárny” jsou už docela rozšířené globálně, ale možnost nechat si “natisknout” obrázek na krémovou pěnu známého stoutu jsem viděl poprvé.

Předvánoční romantika v Praze? 

Ano, i v centru Prahy nalezneme opuštěné podniky. Tenhle je tam myslím už delší dobu, ale hodně provozů v centru města na krátké rozvolnění ani neotevřelo.

To nejlepší na závěr. Koncem března jsem na blogu okomentoval kávový brand legendární pěnice a o devět měsíců později jsem na ulici Karlova nedaleko Klementina našel její fan shop a kavárnu. Zdejší barista má k dispozici velmi obyčejný dvouskupinový Iberital IB7 a jako mlýnek – prosím nenapovídat z třetí řady – ano, Mythos 1. Ceny espressa a na něm postavených nápojů jsou s přihlédnutím k proslulosti zpěvačky snesitelné a ve vitrínách jsem viděl i docela dost autorské bižu mezi 300 až 500 Kč. V době návštěvy tu byla jen reportérka a kameraman televize Prima (s prima kamerou CineAlta), kteří pořizovali záběry pro vánoční pořad a na celý proces dohlížel Lucčin přítel. Ano, ten fousatý méďa a harleyář, který je s ní skoro pořád na Instagramu, kde se také můžeme podívat, jak to Lucce jde v pražírně. Pravda, není to procházka s Jamesem Hoffmannem v novém areálu Square Mile, ale i tak je to hezké. A jestli jsem její kávu ochutnal? Vánoce jsou čas, kdy je každý tak trochu naměkko, ale podobný skutek milosrdenství si dovolím přenechat někomu kompetentnějšímu – třeba Tomáši Halíkovi až půjde na rychlé esko před mší, kterou pravidelně slouží v jen pár kroků vzdáleném Kostele Nejsvětějšího Salvátora. :-)

[zlutyzakaznik]

Decibely v akci

(12. 8. 2019) Auditivně umrtvená obsluha, neteční majitelé a nešťastní návštěvníci kaváren, hospod, barů a restaurací.

Pan Spock nemá rád hlučné stroje. A já nemám v oblibě, jak je v jistých kruzích dobře známo, hlasité kavárny, hospody a restaurace. Že nejde jen o dojem můj, ale o fenomén, který je tu hezkých pár let, se pokusím stručně ukázat na následujících řádcích.

Jsou tací, co “mají dost”, když se dozvědí (anebo přímo vidí), že občas měřím hlasitost hudebního podkresu v kavárnách a jiných podnicích. Je však třeba zdůraznit, že rozhodně nejsem první a v oblasti kritické reflexe v tomto, jako v mnoha jiných věcech, pouze zaostáváme za Západem. Nejen Andy Hayler, ale také přední gastrokritici listů v USA již léta používají příslušné stroječky nebo aplikace v telefonech. :-) A třebaže můj přístup může připadat mnohým poněkud extrémní, zahraniční mediální reflexe svědčí, že nespokojených je stále víc a víc (vřele doporučuji pročíst si např. toto, toto, toto nebo toto).

Příčin je několik, přičemž základní problém, tzv. Lombardský efekt, byl vědecky popsán před 110 lety. Určitě to znáte coby lidé za barem i jako zákazníci. Do právě otevřené kavárny přijde milenecký pár nebo dokonce dva a taktní obsluha ve snaze neposlouchat a navodit příjemnou atmosféru v podniku pustí decentní hudbu na pozadí (cca 50 dB). Za chvíli přijde rodinka rozjařená z krás Brna a přehluší jak obě dvojice, tak diskrétní hudební podkres a tak obsluha trochu přidá (55 až 60 dB). Vzápětí dorazí dvě partičky zahraničních turistů a zastíní milenecký pár, hlasitější rodinku i stále příjemnou hudbu. Lidé za kávovarem či výčepem tedy opět přidají (nyní na 65 – 70 dB), ale za půl hodiny přijde jeden nebo i více štamgastů, kteří už třeba mají něco popito a notně vesele, a nejen pro milenecké páry a jednoho citlivého zákazníka rušivě, křičí tak, že jsou slyšet na opačné straně hospody. A výčepní opět přidá na volume (70 až 80 dB). A tak to v krajním případě pokračuje dál a dál až do situace, kdy jeden neslyší, co říká jeho konverzační společník u stolu a ráno zažívá vyřvané a bolavé hlasivky a pískání v uších, celkovou auditivní kocovinu. Součástí zvukové vrstvy je pochopitelně i cinkání sklenic, hrčení mlýnku, šejkrování, hukot mixéru, zvuky porcelánu, chrastění nebo sekání ledu, výdejník páry atd. Zřídkakdy ovšem napadne obsluhu nebo majitele ubrat hlasitost a děje se tak zpravidla až na vyžádání.

Pro tento absurdní stav existuje několik obvyklých důvodů. Nejčastěji se majitel a potažmo obsluha obává, že tichý a klidný podnik odrazuje potenciální klienty coby nezajímavé, nudné nebo dokonce “netrendy” místo se slabým “wow faktorem”, místo, kde se nic neděje, nic tam netepe a nepulzuje život. Hlasitější hudba je určitě pochopitelná v průběhu bouřlivého pátečního nebo sobotního večera, jaké má však opodstatnění v 8 či 9 ráno (kdy je zpravidla člověk na počátku pracovního dne rád, že je rád), v čase obědů nebo ve všední dny odpoledne?

Druhým důvodem hlasité hudby je funkce psychického stimulantu pro obsluhu. Stát na nohách 12 až 18 hodin tři dny za sebou v rámci dlouhého týdne není opravdu žádný med a zvuk tak funguje buďto coby vzpruha anebo nakopnutí na začátku směny po dlouhé předchozí noci. 

Zatřetí. Obsluha si prostě pouští to, co se ji líbí, na hlasitosti, která se jí líbí a tak dlouho, jak se jí zlíbí bez nějakého ohledu na zákazníky. Znám takové podniky a již při vkročení do dveří jsem se otočil na podpatku a utekl (kdo zažil “ohulenou” Evropu 2, Kiss Hády nebo Rádio Krokodýl bude vědět, co mám na mysli). Nejčastěji ovšem dochází k průniku všech tří uvedených bodů a nejvíc iritující je, že se obsluha diví, že zákazník prosí o ztišení. 

(Klasické klišé praví, že pokud je hudba na člověka nahlas, je starej, ale tohle má asi takovou vypovídací hodnotu jako Weinbergovo “Nevěř nikomu nad 30″. Není to vůbec o věku, neboť už v 17 jsem chodil na naprostou většinu elektrifikovaných koncertů se žlutými pěnovými špunty, neboť si myslím své o schopnostech většiny koncertních zvukařů a chci ještě v šedesáti slyšet tóny violy, trianglu či vibrafonu v Covent Garden, Village Vanguard i jinde). 

A ještě jedna smutná rocková anekdota. Na jednom z koncertů Motörhead, takto vyhlášených hlukařů, jakkoli jsou ještě větší experti, prý o přestávce přistoupil k baskytaristovi mladík z davu s tím, jestli by nemohl ztišit zvuk své basy, neboť se mu z ní, když stojí před hradbou reprobeden, dělá šoufl. Odpověď baskytaristy? A tak jsem to kur.. ještě zesílil. A není to pochopitelně jen otázka nadměrné amplifikace. I hráči velkých symfonických orchestrů dosahují vysokých čísel a před žesťovou sekcí nebo baterií klasických bicích bych rozhodně sedět nechtěl. A co chudáci fotbalisté na světovém šampionátu v Jižní Africe? Skutečná zvuková zbraň. 

Dnešní text je už třetím, který píšu na novém, resp. repasovaném stolním PC Dell, jež jsem si s nesmírnou pečlivostí vybral především kvůli jeho nízkému hluku, který má ráz příjemného a takřka neznatelného šumění (cca 25 dB při běžné kancelářské práci a výjimečně 27 dB při plném zatížení v podobě starších her nebo 1440p videa na YouTube; závěrečný zdvih na 26 dB je způsoben pouze velmi opatrným zastavením měření v aplikaci).

Třebaže nám v dohledné době podobné extrémy v kavárnách a hospodách zřejmě nehrozí, velmi často se zapomíná, že ač nemá hudební podkres razanci vlny vyvolané explozí meteoritu nebo závodu dragsterů, vystavování se hlasité hudbě má kumulativní aspekt, tj. směna za směnou nebo návštěva za návštěvou mohou za pár let, při pravidelné expozici na 80 dB a výše, přinést závažné zdravotní následky. A to je uvažováno bez běžného bazálního hluku, který nás obklopuje doma, na ulici, v MHD nebo na dovolené.

Ráz zvuku v kavárnách, barech či hospodách ovšem vedle hlasitosti ovlivňuje více faktorů, z nichž na prvním místě jsou akustika a kvalita reprodukčního řetězce, které bývají často přinejmenším problematické. Má-li hospoda podobu strohého souhrnu tvrdých dřevěných ploch a nezatlumené podlahy a kavárna je sbírkou hrubých cihlových stěn a dřevěných školních židliček a lavic bez čalounění, je nasnadě, že se zvuk bude odrážet všemi směry a není nic, co by jej pohlcovalo. A nic s tím nezmohou ani ekvalizéry nebo subwoofery. 

Hraje-li se z YouTube, je největším neštěstím rozdílná hlasitost jednotlivých skladeb a různá úroveň komprimace, přičemž málokdo si dá tu práci, aby toto sjednotil a na zákazníky tak často jedna skladba “vybafne” a ta další je už špatně slyšet. Takový mnohahodinový, pečlivě dramaturgicky koncipovaný a zvukově ošetřený playlist nebo používání dobrých DAC převodníků a kvalitních dvoupásmových soustav by mohla být dobrá cesta. A kdybych si měl přát ještě něco víc, pak prosím kvalitní zatlumení gastrointeriérů nebo dokonce konzultace s akustickými inženýry a dalšími odborníky. 

Z mého pohledu je neštěstí, když majitel usoudí, že nestačí podkresové ozvučení v rámci interiéru, ale instaluje reproduktory i venku na zahrádku. To, co mohl být přirozený “chill-out,” se stane prostorem, který nejenže neumožňuje únik, ale navíc musí docela obtěžovat i lidi bydlící v dané ulici. Jistým řešením je také zvuková segmentace podniku, kdy bar/výčep a přední místnost má hlasitější ozvučení a boční prostory nebo hlavní část lokálu jsou tiché nebo tišší. Další rozměr obtěžujícího hluku představuje situace, kdy se najdou jedinci z řad hostů, kteří si přehrávají svá videa nebo hudbu a neberou valný ohled, že by šustění a skřípání nekvalitních repráčků na telefonu mohlo rušit ostatní. V tomto ohledu bych apeloval také na personál, aby si, pokud má na směně chvilku oddechu, přehrával svá úžasná videa buďto potichu anebo v kuchyni či zázemí.

Za sebe mám nejraději, když podnik nalezne odvahu, a dvě nebo tři takové kavárny v Brně jsou, nehrát vůbec nic a umožnit hostům vnímat přirozenou skladbu zvuků, která je spojená s provozem. Když pak člověk popíjí své pivo nebo srká kávu, může nerušeně vnímat lidský hovor, konverzaci personálu za barem nebo projevy lednic a dalších agregátů (ideálně samozřejmě jen mírně šumících), které se v příslušných intervalech spínají a zase umlkají, cinkání lžiček sázených na podšálky, tichý hukot čerpadla při extrakci, zvuk propláchnutí hlavy anebo suché praskání pípy, když dochází pivo v bečce. Není to krása? A pokud hudba, pak prosím ve zlatém rozmezí (50 až 55, max. 60 dB) v roli podkresu dotvářejícího a nikoli narušujícího atmosféru.

[autoring]

Dlouhá léta platilo, že nejlepší ostré hatchbacky pocházely z Evropy či Japonska. Hot-hatch jako takový vymysleli Němci, přelom 80. a 90. let pak byl zaslíbený hot-hatchům ze země galského kohouta, jenom aby nástupem nového milénia Japonci umotali svoji konkurenci ve vysokých otáčkách.

A pak přišli Korejci, postavili i30 N a všem ukázali, zač je toho loket. Hned napoprvé.

Schopnosti a kvality Hyundai i30 N prostě zaslouží uznání, což je pro benjamínka v tak našlapaném segmentu, jakým jsou kompaktní ostré hatchbacky, velký úspěch. Výběr různých modelů je širší než kdy předtím a rozdíly ve schopnostech i pořizovací ceně jsou minimální.

Hyundai i30 N však za poslední roky prokázal svoje schopnosti a ukázal, že rozhodně patří mezi naprostou špičku. A pro mě je dost možná tím nejlepším ostrým hatchbackem současnosti. Pro tohle odvážné tvrzení mám několik důvodů.

Zdroj: Hugo Kottás

Zdroj: Hugo Kottás

Že i30 N jezdí skvěle na silnicích, už nějakou chvíli víme. Jenže zatím jsem neměli možnost pořádně protáhnout auto po závodním okruhu. Protože jedině plný zápřah na volné dráze dokáže odhalit vlastnosti, které se na běžné silnici neprojeví.

Vyrazil jsem tedy na překrásný Automotodrom Brno, jeden z nejúžasnějších chrámů rychlosti nejen u nás, ale i ve světě. Ne nadarmo totiž i největší esa motorsportu prohlašují, že je Masarykův okruh jedním z jejich nejoblíbenějších.

Čtěte také: Test Hyundai i30 N Performance: Trefa do černého

Modrý hot-hatch ukazuje svoje schopnosti už během první ostré zkoušky – na rozbité dálnici D1. V komfortním režimu podvozku totiž nabízí přijatelné pohodlí, na které si nebudete vůbec stěžovat, a ačkoliv preferuji tuhou odezvu řízení s minimem posilování, občas si rád ulevím a nastavím si řízení také do komfortu, kdy stačí volant ovládat dvěma prsty.

Dvě stovky kilometrů uběhly jako voda a projíždím branou Masarykova okruhu. Dnes je tu výjimečný klídek a v paddocku téměř nikdo. Než ale vyrazím testovat, je třeba projít menší proceduru a nastavit si celé auto do režimu, ve kterém bude nejlépe fungovat na závodním okruhu.

Zdroj: Hugo Kottás

Zdroj: Hugo Kottás

Právě variabilita nastavení Hyundai i30 N je to, co mě vážně baví. Nemám totiž rád, když mi výrobce sice nabídne několik voleb, ale vnucuje mi takové, ze kterých si nevyberu. Na druhou stranu chápu, že většině řidičů stačí prostě stisknout tlačítko Sport, nic neřešit a mít pocit, že takhle je to nejlepší, ačkoliv je to většinou mylná domněnka.

Hyundai vám ale nabídne širší možnosti. Na volantu totiž vedle obligátních tlačítek pro tempomat a audiosystém najdete i dvě větší modrá tlačítka, která mění jízdní režimy. Vlevo jsou ty nudnější, od ekonomického přes normální po sportovní. Vpravo potom začíná pořádná zábava.

Pravým tlačítkem se symbolem šachovnicové vlajky totiž přepínáte mezi nejostřejším režimem N a módem Custom, ve kterém si můžete namíchat vlastní koktejl. Vedle odezvy motoru, tuhosti podvozku, agresivity samosvoru, hlasitosti výfuku, benevolence stabilizace a tuhosti řízení můžete volit ještě automatické meziplyny.

Zdroj: Hugo Kottás

Zdroj: Hugo Kottás

Ty můžete rychle přepínat navíc ještě samostatným tlačítkem na volantu. Upřímně si je občas nechám zapnuté, ačkoliv jsem zastáncem toho, že sportovní auto by řidiči nemělo pomáhat, spíš by mu mělo svojí přesnou a jasnou odezvou všech řídicích prvků umožnit si vychutnat fungování mechanického stroje plnými doušky.

Ale občas je hezké, když vám v plném kalupu na závodním okruhu, kdy máte plné ruce práce a honíte nejlepší časy, elektronika trochu pomůže a meziplyn vám tam vrzne přesněji, než byste to zvládli sami. A navíc odezva na plyn není tak ostrá, jak bych si představoval.

Pěkným detailem je volba, zda chcete v nejostřejším režimu N automaticky deaktivovat systém nouzového brzdění, protože na okruhu opravdu nechcete, aby vás elektronika zbytečně děsila. Mimochodem na některých závodních okruzích v Německu nebo Velké Británii požadují, abyste měli předkolizní systém vypnutý, jinak vás nepustí jezdit. Pěkné, že si i30 N rychle připravíte, jak je třeba.

Zdroj: Hugo Kottás

Zdroj: Hugo Kottás

Jinak není moc co i30 N vytknout. Volant je akorát tlustý a perfektně padne do ruky, přitáhnete si ho hezky k hrudi, sedačky mají slušné boční vedení a ukotveny jsou docela nízko na to, že jsou elektricky posuvné, takže si dobrou řidičskou pozici najdete celkem snadno. Přesto bych raději uvítal ještě nižší pozici i za cenu mechanického posuvu sedačky.

Pedály jsou také správně, řadicí páka má přesný a celkem tuhý chod a hlavně ničím nekomplikovanou hlavici. Koule je tu prostě koule, což je ostatně nejlepší tvar pro kouli. Kdejaké pokusy znovuobjevit kouli různými hranatými patvary, které nepadnou do dlaně, prostě nefungují. Koule je koule.

Sportovní auto, zvláště když je určené na okruhy, by vám mělo podávat informace o své životaschopnosti, což i30 N dělá. Na displeji multimédií můžete měřit časy nebo sledovat přetížení, točivý moment a plnicí tlak turba, což trochu jsou spíš hračky, které odvádí pozornost, nicméně na displeji mezi budíky můžete pozorovat i teplotu oleje. A��to je naprostý základ.

Zdroj: Hugo Kottás

Zdroj: Hugo Kottás

Překvapením je, že se olej nesmaží do nesmyslných teplot a ani v maximálním zápřahu nepřesáhne rozumných 120 až 125 °C. Motor totiž nemá dodatečně řešené chlazení oleje a také náplň splňuje specifikaci pro obyčejné využít. Závodní 10W-60 s vyšším bodem varu tady nehledejte. A vlastně asi ani není potřeba, ačkoliv sám bych výměnu za odolnější náplň a instalaci chladiče při drsném zacházení provedl.

Milým zjištěním je také odolnost brzd a pneumatik. Ani po půl hodině ostrého kroužení brzdy nejevily sebemenší známku přehřátí a vadnutí, stejně tak obutí Pirelli P Zero přečkalo vyhřáté brněnské struhadlo s větší výdrží, než jsem čekal. A to předokolky se samosvorem obzvláště rády požírají přední gumy. Nicméně sadu semislicků do kufru naložíte, a kdyby bylo potřeba, můžete rozpěru mezi zadními tlumiči snadno odmontovat a naložit cokoliv objemnějšího.

Co běžné silnice s provozem jenom těžko odhalí, je chování podvozku ve vysokých rychlostech. Jak je zadek pěkně uklouzaný, když zavřete plyn do nějaké utaženější zatáčky, rychlé a táhlé oblouky přečká s bohorovným klidem a naprostou stabilitou v neutrálním vyvážení.

Zdroj: Hugo Kottás

Zdroj: Hugo Kottás

Čím rychleji jedete, tím je zadek méně povolný ke sklouznutí. I proto si Hyundai i30 N vychutnáte do plna na některém z menších a užších okruhů, ačkoliv výkonově do Brna akorát stačí, abyste neměli pocit, že stojíte na místě. Pokud si ovšem nechcete primárně užívat náklonnosti k přetáčení, ale pilovat stopu a ukrajovat desetinky, i30 N vám bude dobrým parťákem.

Posledním milým překvapením je celková bytelnost, jakou na mě podvozek působí. Skoky přes obrubníky snáší v klidu stejně jako nechtěný prokluz předních kol. Měkčí uložení náprav poznáte nevrlou reakcí a ošklivým boucháním při prohrábnutí, i30 N je ovšem solidně pevná, aniž by však utrpěl jízdní komfort a schopnost filtrovat nerovnosti.

Jezdit v nejtvrdším nastavení podvozku mi totiž vůbec nevadí, a to nejen na zrcadlově hladkém okruhu, ale i po městské dlažbě. Změna je oproti komfortnímu nastavení citelná, auto začne na hrubém asfaltu trochu víc vibrovat, natřásat se a poskakovat, ale nikdy nepřenese ostrou a tupou ránu až do kabiny. Všechny ošklivé nerovnosti odfiltruje na jedničku.

Zdroj: Hugo Kottás

Zdroj: Hugo Kottás

Hyundai i30 N Performance nezklamal ani při nejtěžší zkoušce na závodním okruhu a potvrdil, že je (alespoň pro mě) nejlepším hot-hatchem současnosti. S decentním stylingem vypadá akorát pěkně nabroušeně, uvnitř potěší solidně postavený interiér, nadšenému řidiči jde naproti perfektním posezem, širokou možností nastavení a skvělou odezvou všech ovládacích prvků.

Motor má šťávu a pěkně sytý zvuk, a ačkoliv výfuk po faceliftu s filtrem pevných částic přišel o intenzitu, stále si pěkně zapráská, když víte, kdy a v jakých otáčkách povolit plynový pedál. Navíc to není problém, který by za několik nižších desítek tisíc nešel vyřešit, na rozdíl od famózního podvozku, který nepotřebuje absolutně žádný zásah. A stojí rozumné peníze.

Hyundai zkrátka postavil perfektní sportovní auto. A jestli tomu nevěříte, vyříkáme si to příště na okruhu.

Zdroj: Hugo Kottás

[autoring]

Přehlídku motockylů na přání letos nabídne Motosalon v Brně v pavilonu P. Majitelé těch nejlepších organizátoři ocení. Součástí výstavy je totiž soutěž Czech Custom Grand Prix 2020 (CCGP), a to hned v deseti kategoriích. Návštěvníci se mohou těšit skutečně na originální modely.

Další články k tématu:

V digitalizaci továren je budoucnost i pro veletrh, věří ředitel z Brna

Nejsme supermarket pro širokou veřejnost, říká šéf brněnského výstaviště

VIDEO: Fichtl přišel o zvuk i čoud. Pionýr se vrací jako elektromotorka

[autoring]

Nejmenší a nejslabší emko je ale zároveň jedním z těch nejzábavnějších. Alespoň jsme to tvrdili před nedávnem po testu verze s manuální převodovkou. Zůstane to tak, i když vyměníme manuál za automat? Pojďme se na to podívat.

M2 Competition je malá M3

Emise jsou neustále přísnější a přísnější a automobilky na to reagují různě. Některé zvětšují motory, jiné je zase zmenšují. V případě BMW M2 zůstal objem stejný, místo jednoho turbodmychadla ho ale nyní přeplňují dvě. Nebylo to jen přidáním turba, ale je tu zcela jiný motor. Zatímco původně BMW M2 poháněl tentýž motor jako BMW M240i, tak nyní jde v BMW M2 Competition o pohonnou jednotku z BMW M3, respektive BMW M4 s nižším výkonem. Jde o řadový šestiválcový třílitr s výkonem 301 kW/410 koní a točivým momentem 550 Nm.

Neskončilo to u pouhé zástavby motoru, ale M2 Competition dostala i další prvky z větších modelů. V motorovém prostoru je na první pohled zřejmá vzpěra z karbonu, která má také původ v BMW M3/M4. Díky tomu je zajištěna vyšší tuhost přední části vozu. Přepracované bylo také elektromechanické servořízení a stabilizační systém DSC. Přepracované nastavení dostal M sportovní diferenciál s elektronicky řízenou svorností, která se však stále počítá od 0 % až do 100 %. Mimochodem přední i zadní nápravy z BMW M3/M4 mělo M2 už původně. Díky tomu má široký postoj (až o 8 cm) a tím pádem lepší těžiště.

Motor oddechuje výfukem s elektronicky ovládanou klapkou, která dokáže měnit jeho zvuk. V normálním (Efficient) režimu motoru je relativně tichý, ale na oba sportovní režimy pořádně zesílí a přidá i různé efekty jako střílení při přeřazení a podobně. Zvuk však trochu utišuje filtr pevných částic (OPF).

Na každý den? Anebo na víkend?

To jsou ale věci, které mají všechna BMW M2. Volba ale nastává u převodovky. V nabídce jsou totiž stále ještě dvě: manuální šestistupňová a automatická sedmistupňová M DCT, kterou mělo i černé auto z fotek.

BMW M2 Competition je ale přesně to auto, u kterého bych já osobně s volbou převodovky opravdu váhal. U výkonnějšího BMW M3 (a jakýchkoliv větších BMW M) bych bral naprosto jasně automat, protože výkon už je opravdu vysoký. V případě em dvojky je to těžké. Volba převodovky by tak měla hodně záviset na tom, jak chcete auto používat. Bude to více každodenní dopravní prostředek než čistě víkendové auto? Pořiďte si automat. Chcete být efektivní spíše než efektní? I v tomto případě volte automat. Chcete si ale s autem ještě více hrát a více ho cítit i za cenu toho, že budete pomalejší? Volte manuál.

To ale neznamená, že by snad BMW M2 Competition s převodovkou M DCT nebylo hravé! Převodovka dělá to, co chce řidič. Manuální režim je opravdu manuální, takže auto nepřeřadí, pokud si to nebude přát řidič, a nechá motor v omezovači. Změnu rychlostních stupňů provede řidič stiskem příslušné páčky pod volantem, případně přímo pohybem voliče převodovky (dopředu podřadí, dozadu řadí nahoru). Změna rychlostí je blesková, prakticky bez přerušení přenosu výkonu na kola.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Nastav si podle sebe

Už jsme si zvykli, že u ostrých bavoráků si můžeme nastavit jejich jednotlivé součásti přesně tak, jak chceme. Na rozdíl od větších modelů si u M2 nelze nastavit tlumiče, protože tady je pevný podvozek, ale vše ostatní ano. Upravit si tedy můžete posilovač řízení (Comfort, Sport a Sport Plus), ale i převodovku (výšku otáček, kdy bude řadit, ale i rychlost jejího řazení) a to si uložit pod tlačítka rychlé volby ‘M1’ a ‘M2’ na volantu. Nastavení si bude pamatovat i nastavení stabilizačního systému (zapnuto, omezeno v režimu M Dynamic Mode a zcela vypnuto).

Do jednoho tlačítka si tak můžete nastavit ten nejostřejší režim a do toho druhého naopak ten pro běžnou jízdu do kanceláře. Pokud budete mít uložené nastavení, v němž bude stabilizace v režimu MDM anebo zcela deaktivovaná, bude třeba tlačítko stisknout dvakrát. Poprvé pro vyvolání volby, podruhé pro potvrzení omezené stabilizace.

Ostré, ale i komfortní

Z jednoho auta tak vlastně můžete udělat dvě docela odlišná. V nejkomfortnějším nastavení s automatickým řazením auto může být tiché, převodovka drží motor jen těsně nad tisícem otáček a vše funguje hladce. Pokud šlápnete na plyn, auto se začne rozjíždět tak nějak “měkce”. Poznat ale přesto samozřejmě je, že pneumatiky jsou nízké a podvozek tuhý.

V takovém režimu jízdy počítejte se spotřebou kolem 10 l/100 kilometrů, takže 50litrová nádrž vystačí alespoň na cestu z Prahy do Brna a zpět.

Na druhé straně ale může auto být ostré a na jakýkoliv pohyb plynového pedálu reaguje bleskově. Motor pak působí ostře, řízení jakbysmet a auto pod zadkem i v rukách skvěle cítíte. Víte, co se s autem děje a to přímo ve chvílích, kdy se to děje. Hned a bez prodlení, takže na to můžete reagovat. Ta tuhost celého auta je jednoduše dechberoucí. Funguje navíc jako jeden celek, protože veškeré komponenty spolu dokonale souzní, nic nad ničím nevyčnívá a to u takového auta opravdu oceníte.

Jak je vidět z přiloženého videa, s autem se dá jezdit opravdu rychle a přitom přesně. U konkrétního testovaného kusu se rychlost zvyšovala s tím, jak se ohřívaly jeho pneumatiky Michelin Pilot Sport Cup 2. Přilnavost byla fenomenální. Pokud jste však chtěli, v zatáčkách jste si se zadkem pohrát dokázali také. Jde také o jedno z mála aut, které má klasickou ruční brzdu, nikoliv elektronickou na tlačítko.

Závěr

Je velmi zajímavé sledovat, jak se auto změní, když mu vyměníte převodovku. Po týdenním ježdění s oběma převodovkami mám jasno v tom, kterou bych si měl vybrat. A naznačil jsem to už v jednom z předchozích odstavců. Bude hodně záležet na tom, co od takového auta chcete.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Chcete prostě malé a rychlé auto, s nímž budete jezdit každý den a občas vyrazíte na okruh? Pak se pro vás bude hodit více automat, s nímž navíc budete rychlejší. Pokud si chcete s autem naopak více hrát a pocitově ho mít víc pod kontrolou, volte manuální převodovku.

Základní cena s manuální převodovkou je 1 712 100 Kč, za tu automatickou připlatíte nezanedbatelných 105 690 Kč. Cenu testovaného auta však kromě bohaté příplatkové výbavy zvedly i příplatkové prvky z nabídky BMW M Performance. Jde o karbonový spojler pod přední nárazník (39 390,58 Kč), karbonové křídlo na víku kufru (85 356,06 Kč), 19″ kola 763M Y-Spoke v laku Frozen Gold matts s pneumatikami Michelin Pilot Sport Cup 2 (167 068,57 Kč), karbonová postranní křidélka (28 669,01 Kč) a konečně koncovky výfuku v kombinaci karbon/titan (38 130,49 Kč). Kompletně jde o příplatek za bezmála 360 tisíc korun. Všechny ceny uvádíme s DPH.

  (adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Technické údaje: Typ vozu: Nový Značka: BMW Typ: M2 Competition Motor: řadový šestiválec (R6) Objem válců: 2979 ccm Plnění motoru: 2x turbodmychadlo Palivo: benzin Pohon: zadních kol Výkon: 302 kW/410 koní v 5230 – 7000 ot./min Točivý moment: 550 Nm v 2350 – 5230 ot./min Zrychlení 0-100 km/h: 4.2 s Maximální rychlost: 250 km/h Převodovka: sedmistupňová automatická Spotřeba paliva (l/100 km): 9.2 Emise CO2: 209 – 210 g/km Objem nádrže: 52 litrů Délka: 4461 mm Šířka: 1854 mm Výška: 1410 mm Rozvor: 2693 mm Pohotovostní hmotnost: 1575 kg Objem zavazadlového prostoru: 390 litrů Ceník: ke stažení zde

Foto: Pavel Srp, Petr Kantner

Příspěvek Test BMW M2 Competition (2019) pochází z auto-mania.cz

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: listopad 2018

(6. 12. 2018) Cupping s trojnásobným britským baristou roku, testování cenových hranic u kavárny a “hospody”, toulky pražskou výběrovou scénou a další várka plyšových supermarketových příšerek. To vše přinesl předposlední měsíc roku. A také první část velkého vánočního dárku.

V listopadu jsem mimo jiné zaznamenal úvodní nesmělé krůčky v oblasti zajímavějších piv v českých supermarketech, ale první dojmy z imperial porteru z Lidlu byly hodně rozpačité...

Hlavní událostí počátku listopadu pro mne byl cupping s Maxwellem Colonnou-Dashwoodem, kterého si z třetího ročníku Wave Coffee Conference v Industře na chvíli “vypůjčila” nová kavárna Buchta B, kde jsem měl zatím espresso, doppio a cappuccino a i když mne zdejší káva úplně nenadchla (více v budoucích Prvních dojmech), majitelé jsou milí a starostliví a jejich kavárna bude určitě na jednom z předních míst v mém výročním žebříčku v kategorii design roku. Balíček kávy, který jsem si odnesl s sebou, jsem průběžně upíjel dva týdny, ale nadšení, navzdory velmi slibné popisce, bohužel nezavládlo, snad i díky tomu, že byla k dispozici jen verze pro filtry, která v mokka konvičce dost utrpí.

Vlny a bouři způsobilo i otevření dlouho očekávaného prestižního/vlajkového podniku/showroomu brandu RebelBean. Jakkoli mám pro některé kávy značky velkou slabost, jiné zůstaly daleko za očekáváním, a přístup k menu i cenová politika firmy i v budoucnu jistě úspěšné kavárny jen uspíšily mé rozhodnutí definitivně se zbavit závislosti na brněnských kavárnách a k tomu ještě významně ušetřit. Druhým z podniků, které testují, co je možné v rámci (širšího) centra Brna požadovat po zákaznících, je “beerhouse” U Tomana, jehož nápojový a zejména jídelní lístek představují vzorový manuál pro všechny, kteří chtějí postavit gastrostroj na peníze.

Plyšový a bonusový atak Billy i některých dalších supermarketů je něco, co mi tlak zvedá spolehlivěji a častěji než by to zvládla 4 italská doppia v rychlém sledu za sebou. Randál v Bille na pražském hlavním nádraží je pak téměř vždy na hranici soudnosti a možností chrastících reproduktorů. Tamní zkušenost byla, i tentokrát, jistou kaňkou na  jinak příjemném putování po zákoutích pražské výběrové scény, která nese řadu styčných rysů s Brnem, ale má i svá specifika, vzory a (humorné) úlety. Vedle La Bohéme mne na konci listopadu překvapilo, kolikrát jsem na Vinohradech a v okolí našel přítomnost amsterdamského White Labelu, takto podle všeho jedné z model pražské výběrové scény.

Na “domácím teritoriu” jsem se několikrát vrátil do Atlasu, kde až na jednu výjimku mělo doppio svůj obvyklý vysoký standard (průměrně 15/20 a jednou i 16/20) a zvláště to poslední mělo moc krásnou aromatiku, která byla cítit skoro z 30 cm z šálku (výsledek jsem pochválil na baru, Etiopie Mormora od Rebelbean). 

Stejně tak se v průběhu listopadu v neděli ráno stala opakovaným cílem mé návštěvy La Rotatoria v Medlánkách (jede mi tam prima spoj, kdy na Semilasse stíhám tříminutový přestup a být o víkendu po deváté za 20 minut z Lesné na ranní kávě v Medlánkách je tak příjemně snadné), kde sice na jednom z dvojice Mahlkönigů nahradili výběrovku velmi základní kávou od Pavla Maleny, ale zdejší DoubleShot na dvojce jednou snesl srovnání s verzí v OneSip během pražských toulek (14 – 15/20).

Další příznivá slova musím směřovat do L CAFFE v Domě dětí a mládeže v Lužánkách, kde jsem téměř vždy obdržel slušný standard na úrovni 13 – 14/20, a to jak od hlavní baristky, která si mě už dobře pamatuje, tak od její světlovlasé kolegyně. Jistě, jde o podnik pro maminky a spoustu dětí, ale je v krátké docházkové vzdálenosti z univerzity, za teplého počasí se dá příjemně surfovat na telefonu v přilehlém parku a cena espressa je velmi příznivá (33 Kč), přičemž lze sledovat vývoj káv od Mr. Valentina, který stojí za stále se vzmáhající značkou Relo. Třebaže napodruhé už to tak povedené nebylo, při prvním šálku mi docela chutnala i jeho zrnka z Barmy/Myanmaru, destinace, která nemá takový zvuk jako třeba Etiopie.

Čtyři doppia z kávy z této africké země jsem pak měl v již delší dobu přestěhovaném Kafecu. Podnik je v sobotu i neděli k prasknutí narvaný, často od prvních minut po otevření – nedávno si zde zřídili i co-workingový prostor – a doppiu zde říkají espresso, resp. používají nahou páku a 15 g za vyloženě přátelských 45 Kč. A také mají La Marzocco. A OCD. A Puqpress. Prostě serióznost sama. Ale musím uznat, že pokud si dám v jednom podniku 3 doppia denně, je to už trochu vážné. Hlavní zásluhu na tom podle mne má slečna za kávovarem, která po Bílém králíkovi, Air Cafe a TeeVee působí nyní zde. 

Nebyla to geniální káva svou chutí nebo objevností, ale zcela mne nadchla její konzistence přípravy. Jedno a každé doppio mělo onu hranici (14/20) a zejména stálou podobu výsledku, při němž mám touhu vracet se opakovaně za konkrétním baristou či baristkou, neboť se mohu spolehnout, že zde nebudou výkyvy oproti stanovené normě. Dochuť v ústech spolehlivě přetrvala nejméně půl hodiny. 

Stejně vlídná slova ovšem nemohu mít pro o generaci mladší slečny a chlapce z obsluhy, jejichž výkon by mohl sloužit jako námět pro tragikomedii z kavárenského prostředí. Pokud při třech ze tří objednávek nastane problém v servisu (explicitní žádost o zdejší espresso do cappuccino šálku obsluha zadá do kasy jako cappuccino, děsivá neochota zdravit zákazníka, kdy na hlasité na shledanou s přímým očním kontaktem dvě slečny mlčí jako zařezané, zmatené pobíhání po place nebo zapomenutí objednávky a opět obdržení espressa v jiném šálku, než bylo přání), je něco opravdu špatně. Při Burundi od stejné baristky se ale už kouzlo nekonalo. Kafec má přece jen ve svém zrnu kvalitativní limity.

I v listopadu pokračovala má kontrolní mise v Monogramu, kam jsem ale nešel nijak plánovaně (přece jen jsem chtěl nechat pánům a dámám pár měsíců klid), ale spíše v sobotním a předcuppingovém zoufalství z absence jiných možností. Ale doppio i cappuccino se ve všech případech dalo (15 – 16/20) a tak není důvod cokoli měnit na stávajícím celkovém hodnocení.

Ze zvědavosti jsem nakoukl po pár týdnech do Kafe Friedrich, ale tento podnik pro mne dost možná bude obsažen jak v kategorii objev roku, tak zklamání roku. Proč? Podle informací slečny za kávovarem zde nenastane obměna zrnek po skončení dvouměsíčního cyklu s La Cabrou, ale tato dánská pražírna prý zůstane natrvalo. Jak smutné.

Ale abych pražičům z Aarhusu nekřivdil. V listopadu jsem od nich měl Kostariku (White Honey) na úrovni, kterou bych u takto oceňované pražírny očekával jako základ pro bezmezný růst. Stalo se tak v Coffee Fusion, která je už bohužel delší dobu bez Michala Perlíka a na vyznění podniku a baristické synergii je to bohužel dost znát (a únava je vidět i na majiteli). Zatímco oba Michalové měli oprávněně pověst brněnských výběrových vařičů kávy s nejkonstantnějšími úsměvy (srov. podobné téma zde), novější kolega je spíše klidnějšího založení. Ale kávu umí velice příjemnou, rozhodně lepší než slečna, která se na mne nikdy neusmála a mám vážné podezření, že do své extrakce nedává dostatek úsilí a srdce, ale o to lépe se dokáže na člověka “čučit”.

Proto jsem si zde při návštěvě na konci měsíce výslovně vyžádal, aby mi doppio z výše uvedené kávy (po troše přemlouvání ať to zkusím) připravil on a nikoli ona. Na baristův “argument”, že “to je přece jedno”, jsem naznačil, že v tom případě raději půjdu. Nikdy nic není jedno a už vůbec ne v přípravě kávy, kde je lidský faktor zásadní. Při placení jsem výsledek pochválil a dal přiměřené dýško (bylo to záměrně kratší, ale o to intenzivnější a pohodlně 15/20) a řekl zcela upřímně a tak, aby to slečna, která stála opodál, slyšela, že “mezi baristy jsou významné rozdíly”. Asi si dovedete představit, jak se dotyčná tvářila a ještě nedoklaply dveře a už bylo vidět na jejích ústech počínající vodopád slov. Ano, je to brutální, ale nejen v Coffee Fusion už trochu vím, co a od koho chci.

Druhým kandidátem na objev i zklamání roku je podnik U Konkurence nedaleko univerzity. Jejich čivapčiči nebo sekaná patří k nejlepším věcem, co jsem za tento rok jedl, oba pánové jsou velice fajn, ale Svatomartinská husa za 270 Kč, kterou jsem zde na jejich doporučení zkusil, byla bohužel obrovské zklamání. Budiž, na husím stehnu toho v zásadě mnoho nevymyslíme, ale aby byly jako příloha prezentovány čtyři malé knedlíčky dvojího druhu (velikosti dětské dlaně), které byly docela tuhé, a červeného zelí jen troška místo plného talíře (na talíři prosvítala i výrazná bílá místa, nemohlo být i bílé?), to je opravdu smutné. 

Vždyť jaké jsou výrobní náklady obou příloh? U takto opulentního jídla by měl mít člověk pocit skutečného zasycení (”nadlábl/a jsem se”) a nikoli po 2 a půl hodinách hlad (doma jsem si dal ještě další menší lehčí jídlo). Jaký to rozdíl oproti témuž ve Sternu před dvěma lety nebo i kachním prsům pro konferenci z naší menzy. Nadměrná střídmost v přílohách se zde občas projevuje i v menu nebo v podobě tvarůžků s chlebem (srovnejme například poctivě a rustikálně zakrojené exempláře v Ochutnávkové pivnici nebo kopečky kostiček na chlebu v Music Labu blahé paměti), ale tady mě to opravdu naštvalo. Do té míry, že zvažuji svou další návštěvu.

A Mitte zvedlo cenu doppia na 65 Kč (z 60 a ještě dříve 51 korun).