#za nocí jako ta dnešní

[zaseaz]

DEN 10.

u rybníčků | 08:44

„Musím si spolu vážně promluvit. Takhle to dál nejde. Buď já, nebo ty. Ale kdo je kdo? A kdo chce co?“ mluvím sám se sebou. Nakonec mlčím, protože nevím. Jediné, co je mi naprosto jasné, je to, že dál pobyt v Krušných horách nesnesu. Že je dneska musím nutně překonat. Což znamená zdolat Děčínský Sněžník. Což znamená ujít 35 kilometrů, samozřejmě ne úplně po rovince...Prásk. Láme se mi lžíce u snídaně. To se jako nemám už ani najíst? Všecko mě sere. Naštěstí si zrovna píšu s dvěma přáteli. Oba o mém výkonu nepochybují. Já pořád ano.

u rybníčků | 10:30

„Tys pořád nevyrazil?“ píše mi jeden. Ale jo, už jdu na to. Sám cítím, že chtít ujít 35 km, ale vycházet v půl jedenácté, je prostě nesmysl.

Komáří hůrka (808) | 11:31

Ušel jsem asi 2 km. Stojím, koukám do otevřené krajiny z vyhlídky, piju kávu. Je to takový moment jako zatravňovák v hovnech. Prostě můžete pokračovat. A taky vím, že další zastavení si dovolit nemůžu, a že ani žádné nebude. Vyrážím po Fojtovické pláni do Východních Krušných hor. Krajina se mění k obrazu mému.

Fojtovická pláň | 12:48

Sedím na zemi a fačuju si levý kotník. Zase natekl. Jediný krok mi nedá zadarmo. Tejpuju prsty, tejpuju patu.. proměňuju se v mumii. Zbývá asi 30 km. Jsem blázen? To nemám šanci zvládnout. Bolí mě ramena z krosny, pořádně jsem několik nocí nespal, nohy na hadry. Ale motivace zamávat Krušným horám je vysoká. Vstávám. Jdu.

Adolfov | 13:12

Vycházím z lesa a hrozně v dáli vidím stolovou horu. To… to, to musí být Děčínský Sněžník. Zastavuju se. Chvíli nemám ani myšlenku. Ta hora je tak strašně daleko, že přeci není v lidských silách tohle za odpoledne ujít. S bolavýma nohama a 15kg krosnou. Musím logicky zvážit mezikrok, že to dneska zapíchnu někde u paty hory, možná někde v Petrovicích nebo v Tisé. NECHCI. Chci tam vyjít DNES. Bytostně mi to svírá srdce.  

jdu jdu jdu

Popsat stav, který zažívám, nejde. Jdu, ale nemyslím. Nejsem totiž Já. Jsem chůze. Stal jsem se jí celý.  

Krásný les | 14:44

Procházím pod dálnicí do Německa. Nohy mám těžké, tak zastavuju a odpočívám ve stoje. Vytahuju z kapsy mobil a po pár dnech zkontroluju pracovní e-mail. To, co nacházím, mě rozebírá na prvočinitele. Celou dobu tam tikala bomba, která brzy vybuchne. Když jsem v Kolibě Lupin odesílal pracovní lejtra, byl jsem na sebe pyšný. V mobilní verzi e-mailu jsem ale nescrolloval do strany, kde na mě čekaly další 2 dokumenty. Ty je nutné vypracovat do zítřejšího dne...

Přichází snůška těch nejvůlgarnějších slov. Jindy mi to pomůže, teď se mi ale vůbec neulevilo. Potím se víc, než doteď po destíkách kilometrů. Tohle je prostě úplně v prdeli. Když budu pochodovat, třeba mě něco napadne.

někde | 15:11

Napadají mě 2 varianty, jak průser vyřešit, aniž bych musel pouť přerušit a nemusel se vracet domů. Přičemž varianta č.1 je ta hlavní. A to obrátit se na dalšího Trail Angela po cestě. Zítra po sestupu z Děčínského Sněžníku půjdu kolem paní, která by mi teoreticky mohla pomoci. Pustit mě k sobě, půjčit mi PC a nechat mě hodinu pracovat (to je ale nesmysl, že?). Varianta druhá je taková, že povinnost přehodím na kamaráda spolupracovníka, ale udělat mu to za minutu dvanáct je kurevstvo.  

pastaviny | 16:00

Dneska se mnou není sranda. Neexistuje nic, jen krok za krokem, přibližující se Sněžník i pracovní průser.

Petrovice | 17:05

Jak hadrový panák vcházím do Petrovic, dalšího příhraničního městečka. Bizárek se opakuje, korunu tomu dává obchod, kde je z potravin (1!!!!) paštika a asi 4 balené kroasany. Beru. Doplňuju i 2 litry vody. Čeká mě stoupání, tak proč si batoh nezatížit. Večer si díky vodě udělám pořádnou večeři, ráno snídani. Aby mi to šlapalo do kopce s ještě těžším batohem, piju na ex redbulla. Dodávám si sebevědomí a dostávám se do tempa.  

Ostrov | 17:21

Začínají se mi zavařovat nohy. Puchýře mě bodají. „Vidíme Ježíšovo utrpení snášet tiše a jemně, proto snášejme utrpení s radostí, jak to chce otec Bůh,“ opakuju si liturgickou báseň z kříže na Špičáku.

někde po Sněžníkem | 17:40

První pískovce jako vstupní brány, klaním se jim. To je znamení. Vyděržaj pioněr!

někde po Sněžníkem | 18:00

Dávám si další energetickou tyčinku, pojďte, nožky! Slunce, ty ještě sviť!

Sněžník | 18:30

Cílová rovinka. Asfalt pod Sněžníkem znám, už jsem skoro tam. Já stoupám, lidi scházející k parkovišti, s kočárky a podpatkama se za mnou otáčí. Lýtka mám zcákané, obličej nerudný, pohled jako byste zamávali rudým šátkem. Vím co chci a už to držím za pačesy. Chci vrchol a západ slunce!

Děčínský Sněžník (723) | 19:04

35 km. Povoluju přesky, krosna padá, až se zapráší. Stojím na samém horizontu. Nad skálními sochami Tří králů. Slunce zapadá. Na zem dopadám i já, a to v konzistenci kravince. Sakra! Na tuhle osobní oslavu nemám ani kapičku moku. Beru poslední zbytky sil a nalehko bez batohu jdu další stovky metrů do hostince na východní straně.  

Děčínský Sněžník | 19:35

Stojím ve futrech restaurace, která zavírá za 25 minut. Dovnitř se nesmí. Zvoním na zvonek a chci si poručit plechovku piva. Užiju si ten západ slunce pořádně hořce. „Nemáme,“ říká protivně paní v šedé teplákovce celé umaštěné. To je pohled. Není jasné, kdo vypadá zdevastovaněji. Jestli poutník po 10 dnech tortury nebo tahle paní po dnešní šichtě. Jako kompromis volím malou desítku ve skle. Jedním polknutím ji mám v sobě, vážně se mi motá hlava. Cítím se opilý.

Děčínský Sněžník | 22:45

Je noc. Hvězdy jako na dlani. Ležím v naprostém tichu na hraně skály. Koukám vzhůru. Dnes poprvé nepršelo. A nebude ani v noci. Po deseti dnech! Tomu říkám grandfinále. Zvládl jsem to, ušel rekordní počet kilometrů, ukončil Krušné hory takhle symbolicky. Dochází mi, že bude fajn to všechno ukončit. Ne že bych skočil ze skály, ale vrátil se na chvíli domů. Nohy mám na hadry, na regeneraci budou potřebovat aspoň dva dny. Trail Angel není k dispozici, na mobilu tu práci nezvládnu. Powerbanka je na nule. Práci předelegovat nejde. Ignorovat ji taky ne. Rychlík z Děčína je za hodinu a půl v Praze. Vše do sebe zapadá. Koukám na ta krásné světýlka nademnou, pak do zbrusunové slunečné předpovědi a říkám si: OD ZÍTRA MÁME V REPUBLICE ČASY BEZ DEŠTĚ, MRAKŮ A BOUŘEK. Za Labem mě čeká krásné pískovcové Hřensko a okolí. Zní to až pohádkově. CO JÁ BYCH TADY DĚLAL.

[lembastour]

Dumání v loukách severní Anglie

Velká Británie pro mne byla vždy Krajem, kam jsem se chtěla vydat za dobrodružstvím. Avšak, z neznámého důvodu trpím ostychem z Londýna, kroužím kolem něho jako kočka kolem okurky a raději jezdím po sousedech (Irsko) či okolí.  Věřím, že nakonec mě osud do Londýna zavede, protože tyhle ostrovy jsou prostě místem, které je plné vniřní energie a magie. 

SHEFFIELD - KDYSI MORDOR DNESKA DOBRÝ

Staré město v kotlině, do kterého se pohodlně dostanete z Manchesteru vlakem. Jedná se o zcela klidný styl dopravy - žádný strach! V Manchesteru je totiž vlakové nádraží hned na letišti a vlak odjíždí jen jedním směrem, tudíž se nemůžete splést. Na peronu je malé bistro, kde prodávají opravdu fajn curry sendviče. Nicméně, musíte počítat s tím, že cestování po železnici je v Anglii opravdu drahá záležitost, a tak si připravte alespoň 800 Kč na cestu TAM. Sice jedete pouze 45 minut, ale na naftu ... a ta něco stojí. Na této trase také prý dochází k častým výlukám, jako se to stalo mně, ale každý z cestujících vám sdělí, co se děje i jak to vyřešit a přidá (v rámci suchého anglického humoru) historku o sebevrazích, kteří dopravu zbržďují prostě všude, no ne?  

A poslední varování - zatím se mi nepodařilo vykoumat systém místenek. Někdy se při nákupu koupě místa podaří, někdy ne... Ale až nastoupíte do vlaku a na sedadle bude bílý papírek, znamená to, že je rezervováno a vy máte smůlu, nebo se musíte rychle rozhlížet pro sedadle bez označení. Vězte, že vlaky bývají zcela zarezervovány, a připravte se na jízdu na stojáka. Toť praktické informace na začátek. Dál už to bude jenom lembasení. 

Sheffiled je průmyslové město, kde se kdysi vyráběla ocel a pásly ovce. V řece se ocel chladila a chemikálie tak zdárně trávily vodu jak v centru města, tak v širokém okolí. Připomínkou této neekologické historie je procházka kolem řeky (dnes již čisté) Don. 

Ukázkou průmyslové revoluce je například katedrála stojící hned vedle fabriky. Sheffield vyráběl zbraně pro obě světové války, tudíž nebylo času nazbyt. Pomodli se a šup do práce! V okolí se vykácely stromy a v údolí se držel smog. Několikrát se městem prohnala i povodeň, která otrávené bahno vehnala do chudých příbytků obyvatel, kteří pak umírali ve velkém. 

Dnešní atraktivní industriální architekturu na pozadí tyrkysového nebe s voňavým vzduchech, na fotografiích naučné stezky nepřipomíná opravdu nic. Z míst, kde dříve žili jen chudí, nebo ležela mnoho let po zavření fabrik ladem, se staly moderními čtvrtě, kde žijí mladí bohatí lidé dbající na ekologii a životní styl.  Heslo: Vegan latté mocca frapuccino. 

Zde pár “pohodových” kreseb a fotografií na téma - nebe nad Sheffieldem. 

 Kdysi neutěšené místo ve mě evokovalo peklo a uvažovala jsem, zda se tudy neprocházel profesor Tolkien se šátkem přes ústa a nezapisoval si poznámky o budoucím Mordoru. Smrtící zbraně, které se tu rodily na svět a pak likvidovaly Evropu, by mohly být velkou inspirací. 

Já osobně jsem si po zjištění těchto faktů, mnohem víc ocenila snažení místních o očištění jejich města a možná i jména. Do řeky se vrátil život - ryby i rostliny. Místní sedí na jejím břehu a užívají si zajímavě řešené chillout zóny.  Můžete pozorovat různobarevné vodní ptactvo a jejich zápasení na jezech mezi původními domy. 

Samotné město je docela malé, jeho centrum tvoří univerzita a velká katedrála. Studenti jsou hlavními sezóními obyvateli Sheffieldu a díky nim se také město proměnilo kulturně. Odehrává se tu velký filmový festival, jsou tu galerie a hodně kaváren a bister, kde vás nevyhánějí, když pijete jedno kafe půl dne. Ohledně jídla  - je to Anglie - sendvič byl vynalezen asi hlavně proto, že na něj lidé prostě mají ... Takže tento pokrm doporučuji při návštěvě i já. Restaurace jsou průměrné, avšak drahé tak, že vás to prostě nenechá v klidu. Spíše se vám brada roztřese niterným pláčem. Thajské curry a fish pie, steak, či stew. Všechno mi moc chutná, ale že bych za to potřebovala dát to co za dovolenou u moře... Takže! Oblíbila jsem si bistro, kde připravovali zdravé sendviče a saláty. Moc jsem se těšila domů na normální jídlo i ceny za něj. Ale když přestanete zápasit a ihned se přizpůsobíte, jako s těmi vlaky, nic vás nerozhází. Prostě Anglie se objevuje se svačinou.  Za toto jídlo jsme utratili asi 1500 korun s nápojem.

Nedalo mi to a musela jsem porovnávat kulinařinu, kterou jsme s Hankou milovaly v Irsku. Tam jsem také jedla to nejlepší Fish&Chips v životě. Po těchto, ze Sheffieldu, se polovina výpravy pozvracela. Také se připravte na kulturní rozdíly, například vás budou místní velmi poučovat o tatarské omáčce, jako o jejich klenotu. Nemá smysl jim vysvětlovat, že Češi na tatarce vyrostli. 

LEPŠÍ NEŽ JÍDLO? VÝLETY!

Jsem velkou milovnicí sester Bronteövých i BBC, ale stejně jsem netušila, že když kamarádka vybrala vesničku Hathersage jako začátek našeho výšlapu, jedná se o místo kam Charlotte Bronteövá jezdila za svojí nejlepší kamarádkou na prázdniny. Ach, jaké blaho mnou prostoupilo, když jsem zjistila, že jdeme stejnou stezkou ke skaliskům, jakou kdysi šla tato slavn�� spisovatelka a autorka Jane Eyre.

Do městečka se dostanete z centrálního autobusáku, který je schovaný hned za univerzitou v Sheffiledu. Lístek si můžete koupit přímo u řidiče (zpáteční do pěti liber). Rozhodně nejezděte na žádný výlet vlakem!! Jak už víte, zruinuje vás to.  Autobusy jsou pohodlné a přesné, žádný strach.  Doporučuji si názvy vesnic projet google překladačem a naučit se jejich výslovnost. 

Buď můžete vystoupit z autobusu jednu zastávku před vesnicí a na vyhlídku dojít po rovině, nebo - jako my - dojet do městečka a vydat se údolím nahoru. Nebudu lhát, nejedná se o lehkou cestu, ale o to víc jsem si připadala jak v románu. Skáčete přes potůčky, procházíte loukami odkud pochází kvalitní anglický med. Pořádně se zapotíte, ale nic co by se nedalo zvládnout. Před samotnou vyhlídkou, musíte šlápnout opravdu do pedálů, ale o to víc si vychutnáte pohled na údolí na konci cesty. 

Tudy se určitě procházela Charllota se svojí kamarádkou a editovala první vydání Jane Eyer.  Já koukala přes zídku na ovečky a malé kozinky. Vítr voněl mořem, které je tak daleko, ale pořád tak blízko. Turistické značení je fajn. Češi jsou samozřejmě zhýčkaní naším turistickým spolkem, ale tady se neztratíte. Jen počítejte s tím, že budete lést přes něčí zahrady, nebo že stezka vede přímo po zídkách polí. 

Toto je poslední úsek, který je potřeba zdolat. Kapradinové pole neobcházejte po silnici, uprotřed vede několik pěšin, které nemusí být ihned viditelné, ale vedou přímo na vrchol. Na skalách se cvičí horolezci stejně jako ovce. Potkáte jich v karpadinách hodně. Spí všude. 

Nahoře to fouká. Vemte si rozhodně svetr, nebo větrovku. Skály jsou ideálním místem na oběd. I my jsme posvačili a kochali se výhledem do údolí, kde náš výlet započal. Krajina se po šíleném běsnění lidí zotavuje. Hlavím stromem je tu dub, který někdy roste jakoby rovnou ze země a jeho koruny se doslova plazí loukami.  Řepka, tu kupodivu není. 

Následně je potřeba překonat staré vřesoviště, jehož cesta vás dovede zpět na hlavní silnici, která vede do Sheffieldu a kde je také zastávka autobusu. Všude fungují data, takže se můžete dívat na google maps a vřele tak doporučuji, protože někdy nás cesta vedla poněkud zmateně. Pokud byste tápali, zeptejte se místních, kteří zde venčí především své psy nebo koně. 

Po cestě na autobus, je mnoho mechových míst, kde se dá natáhnout a odpočinout si, či (znovu a znovu) posvačit. Musíte jen počítat s ním, že se vždy za každým kamenem objeví zase další ovce. Někdy jsou ty jejich prázdné pohledy docela děsivé. Potkali jsme i pár pořádně vypasených krav, odpočívajíc mezi rozkvetlými náprstníky a hrachorem.

Nejlepší na výletě je hospoda na jejím konci. Zastávka, odkud se pohodlně dostanete domů, se jmenuje Fox House. Dnes tam už naštěstí žádné lišky na lov nejsou, jen výborný čepovaný cider a lehké občerstvení, či pořádný anglický nášup ...  stejně jako veřejné toalety.  

Z venkovního posezení vidíte ještě kopce vrchoviny, a když vyjde slunce, solidně pálí i spaluje! Celý výlet měl nakonec 21 kilometrů. Můžete se ale vydat na jakoukoliv tůru národním parkem Peak District. Všechno co je potřeba najdete zde. Selfie time! (cider leze do hlavy a co to mám s rukou?)

Cesta zpět do města autobusem vede třeba i kolem botanické zahrady, kterých je v Sheffieldu několik, stejně jako velkých parků a zeleně. Vyplatí si tato místa projít, anebo si poblíž nich zařídit ubytování. Jako my. Kenwood hotel je mix dokonale starých reálií s moderním wellness. Před tím jsme několik dní bydleli v okolí řeky Don, ale na pár nocí jsme si dopřáli tento příjemný luxus na kopcích kolem města. 

To co vidíte, patří vše k hotelu, stejně jako bazén a spa. Místní zde tráví třeba víkend, nebo (jak to známe z vražd v Midsummeru) chodí do zdejšího klubu o víkendu. Do centra vede moc hezká procházka z kopce a dlouhá je asi pět kilometrů.  Vede například kolem velmi starého a strašidelného hřibitova a především mezi anglickými domky. 

Pokud se vám nechce (jako mě) šlapat zpět do kopce, stačí si zavolat uber. Cesta ze samotného centra až před hotel nás vyšla vždy na cca 4 libry. Někdy jsem nechvála spropitné těm řidičům, kteří mi hezky vyprávěli o místním kraji nebo nám dokonce doporučili hezký výlet. 

Po snídani, která se skládá z klasických ingrediencí jako vejce, muffiny, párky, rajčata, kvasnicová omáčka, prejt a fazole ... je dobré si dáchnout u hotelového rybníčku. Mají zde ochočené kachny, které si na sebe nechají i sáhnout. A hlavně, můžete chodit po trávě! Pro hobity z Čech, kteří jsou zvyklí na to, že park je jen na koukání, radost nevídaná! Tráva je od toho, aby se na ní odpočívalo a chodilo po ní. Není na chcaní pro pejsky a odkládání jehel od pika. Moc hezká změna. 

Krom všech kanálů BBC jsem si dopřávala procházky po okolí, krásnou čtvrtí pro bohaté. Slintala jsem nad záhony, stejně jako nad krabím salátem ze samošky. Představa, že ��iji v tomto oceánském prostředí a mohu mít kapradiny po celý rok ... mně naplňoval závistí i klidem.  

Sen o procházkách v letním britském dešti a pak usínat pod dekou v kamenném domě, se mi také splnil. 

Jsem moc ráda, že jsem objevování “ostrovů” započala Irskem a teď jsem se místo Londýna vydala do Sheffieldu a jeho okolí. Rozhodně se chci vydat společně s Hanou do Skotska. Protože to bude podle mě úplný výbuch v našich kebulích. 

Tak nějak si myslím, že se tam budu cítit opět jako zdejší. Kdo ví proč?