#vrcholky

[prospercz]

Den 156

Občas to tu vypadá jako džungle. Do výšky se tyčí obrovské stromy, které by nedokázaly obejmout ani 4 osoby, a které jsou porostlé mechem a lišejníky. Pod nimi je spousta keřů a kapradí a dalších popadaných stromů porostlých mechem, co se už rozkládají. Jediné, co tomu chybí, je ta vlhkost.

I přesto, že tady poslední dobou občas i prší, všude kolem je strašně sucho. Je to cítit i ze vzduchu. I malá jiskřička by dokázala během chvíle vzplanout do ohromných rozměrů. I proto je v celém Glacier Peak národním parku přísně zakázáno rozdělávat jakékoli ohně. A i s vařičem musí člověk zacházet opatrně.

Od včera znatelně ubylo kouře, za což jsem rád. Už se mi dýchá lépe, ale stejně je pořád cítit ve vzduchu. A když se dívám do dálky, je to jako koukat přes špatně vyleštěné brýle.

Čeho neubylo, jsou polomy. Tady si s tím opravdu moc hlavu nelámou. Určitě fakt nejzanedbanější národní park na celé PCT. A co mě zaráží nejvíc, je, že občas někdo těm polomům třeba uřeže větve, ale kmen na stezce nechá. Tomu nerozumím vůbec, už by nedalo o moc víc práce odstranit i ten kmen. Chápu, že ty obrovské stromy nikdo neodklízí, ale tady kašlou i na ty malé. Podle stádia rozkladu tu některé leží i klidně deset let.

Neupravený trail má ale i jednu velkou výhodu. Skoro nikdo tady není. Za poslední dva dny jsem potkal jen 5 section hikerů a 2 thru-hikery. To je teď celkem nezvyk. Takže ty nádherné výhledy na vrcholky hor, které se teď už víc červenají než zelenají, máme jen sami pro sebe. Podzim klepe na dveře, ale počasí za poslední dny je naštěstí spíš jako babí léto.

Na dveře nám taky pomalu klepe konec trailu. Ač nerad, moje myšlenky se tím směrem čím dál častěji ubírají. Třeba tak, že jsem dneska zjišťoval, kolik nám chybí do konce vzdušnou čarou. Je to cca 50 mil. Po trailu naštěstí ještě 110.

[liberte-news]

NÁŠ TIP: Údolí pěti polských jezer ve Vysokých Tatrách je opravdovým skvostem

Údolí Pięciu Stawów Polskich (pěti polských jezer, ples) je vysokohorské, ledovcové údolí s délkou 4,0 km a plochou 6,5 km². Leží na území Tatranského národního parku, v nadmořské výšce cca 1625–1900 m n. m.

Údolí Pięciu Stawów Polskich (pěti polských jezer, ples) je vysokohorské, ledovcové údolí s délkou 4,0 km a plochou 6,5 km². Leží na území Tatranského národního parku, v nadmořské výšce cca 1625–1900 m n. m. Mieczyslaw Klimaszewski si myslí, že je “pozastavenou a ne omlazenou částí pleistocénního údolí”. Krajina údolí je tvořena žulovými vrcholky Vysokých Tater, rozsáhlými slapy, velkými…

[manulenka]

ᴠýsᴛᴜᴘ ɴᴀ ᴍɪʟᴇšᴏᴠᴋᴜ

Hned další den jsem odhodlaně s psicemi vyrazila na Milešovku. Už dlouho jsem na ní myslela, jako na horský výstup pro začátečníky. Se svými 837 metry nad mořem je naprosto ideální. Máte pocit, že už lezete na větší kopec, ale zároveň vás nemusí děsit čtyřmístná čísla reprezentující české nejvyšší vrcholky.

Předpověď slibovala velmi horký den, takže, ač jsem zrozená jako sova, napřela jsem veškerou snahu vstát na budík zvonící v pět hodin. Nepovedlo se to jen o 10 minut, což je můj standardní výkon každé ráno. Sbalit psí pamlsky, zapéct si na cestu toasty a posnídat Borůvkové Cappuccino ve sklenici od Můj jogurt, mňam 😋

V 6:30 jsme vyrazily, abych za 48 minut parkovala ve Velemíně na parkovišti před potravinami. Máme před sebou celkem 15 kilometrů s výstupem na Milešovku a Ostrý.

Těsně za Velemínem cesta začíná pozvolna stoupat. A byť je teprve půl osmé, stoupá i okolní teplota, takže mikina po prvním kilometru mizí v batohu. Záhy jsem byla spocená jako dobytek. Znáte ty drobné mouchy, kterých je v létě v lese plno a co sedají psům kolem očí? Můj pocit dobytčete byl umocněn ve chvíli, kdy na mě tyhle malé potvory začaly pořádat nálety. Na chvíli jsem zalitovala, že jsem se nechala ostříhat. Kdybych měla culík, mohla bych je odhánět jako to dělají koně svým ocasem.

Na Milešovce moc lidí nebylo, přesto jsem pro nás hledala mezi odlehlejšími stoly kvůli slečně s evidentně nervózními psy. Byl to nějaký ohař a ten druhý vypadal jako kříženec německého ovčáka. Právě ten měl na sobě Freemotion postroj od Non-stop dogwear pro zápřah.

V tento moment, a ještě v několika následujících, jsem v duchu děkovala za moje dvě psice, které sice nemají 100% poslušnost, ale dávají mi šanci nechat jim volnost a chodit bez vodítka.

Daly jsme si zaslouženou svačinu a zvedly se k odchodu. Z Milešovky jsme zamířily do Milešova. Díky tomu, že z Milešova vede druhá přístupová cesta k vrcholu, a je evidentně více využívaná, provoz trochu houstl a přibývalo lidí, které jsme potkávaly při cestě dolů. Oni mířili nahoru. Vzhledem k tomu, že teplota vzduchu stále stoupala, jsem jim to nezáviděla.

V Milešově jsem se trochu zdržela kochaním se u Letohrádku Milešov. Letohrádek není udržovaný, přesto dokáže překvapit a odromit. Stále tu jsou patrné fresky na stěnách. Za dob své největší slávy musel být úchvatný. Rpzplývala jsem se nad tou nádhernou tak moc, že jsem si vůbec nevšimla, že hned naproti stojí také zámek. V současné době by měl být využíván jako domov pro seniory.

Z Milešova jsme si užily asfaltu, cesta odtud pokračuje k odbočce na Ostrý po silnici. Vyfuněly jsme kopec, kdy už nám v zádech dusala skupinka turistů, které jsem pak fotila mezi rozvalinami bývalého hradu. Sedla jsem si pod strom a vybalila oběd - ráno připravené toasty. Psice dostaly masové jerky s příchutí krocana a králíka od Carnilove. Až když všichni hrad opustili, vydaly jsme se na průzkum také my. Musím říct, že výhledy stály za tu námahu. Z nejvyššího místa hradu je 360 stupňový výhled do široka daleka. Nádhera!

Z Ostrého nás čekala už jen cesta přes Březno zpátky do Velemína. Bylo už nesnesitelné vedro a cesta z Března do Velemína po silnici nebyla zrovna příjemná. Dosupěly jsme do vesnice. První moje myšlenka byla na vypečené auto a nanuk. Ve vietnamských potravinách jsem si tedy koupila Mrože a malou láhev pramenité vody, protože poslední kapku jsem vylila psicím do misky v Březně.

Po cestě domů jsem ještě zastavila na benzince. Chtěla jsem ledovou kávu, v autě, i s klimatizací, bylo k padnutí. K mému nadšení byl na benzince také McDonald, takže ledová káva byla čerstvá, přímo od baristky.

Po návratu domů se opakoval scénář předchozího dne. Únavou jsem vytuhla...

[lichotnyubeznik]

Království za horami

Spánek vám oběma prospěl, i když ho nebylo mnoho. Osprchujete ze sebe včerejšek a aniž byste se o něm pak ještě kdy zmiňovali, vypadnete z hotelu. Včerejší letištní oběd byl předražený a mastný, ale aspoň sytý, gate byl však mnohem dál, než jste čekali. Boarding jste sice stihli, ale na letadlo vás kdo ví proč už nepustili, na příští jste pak čekali hodiny, kufry samozřejmě poslali dopředu; noční Phoenix byl zlověstný, vedro jak v Kábulu, skutečné město amerického Západu, roztahané ulice a nemožně široké silnice, jako z filmů odehrávajících se v Kalifornii; hotel je špinavý a hlučný, na chodbě se za vámi dlouho, podezřele dlouho vleče černošský mladík, po umyvadle se plazí šváb, jdete si koupit lahváče a čipsy, sedáte si s tím na obrubník, bude půlnoc, ale trička se na vás lepí potem, ve městě řvou silné motory aut a z jejich repráků duní ohulený trap, u drobků křupek pod vámi se srocují další švábi, na pokoji pak ještě jednoho zabijete.

Arizona

Vybloudíte z města, které má aspoň tu slušnost, že končí velice zřetelně a náhle, horami a přírodou (později vám dojde, že to není ctnost, že pouštní města zkrátka nemají zbytí). Vidíte první stolové hory, už je to dávno, co jste viděli nějaký western, nejste si jistí, jak přesně má arizonská krajina vypadat, a tak sjíždíte z dálnice, abyste udělali pár fotek. Zapadlá osada v jarní polopoušti, na dvorcích kaktusy, cypřiše a rozmlácené traktory, zastavíte na liduprázdném parkovišti u zpustlého stripu, vyběhne podivín s tím, že když nejste zákazníci, nemáte tu co parkovat, vyjednáte s ním hodinu času, za deset minut odjíždíte, protože tu není co dělat, podivín zase vybíhá, že prý vám dal hodinu, že nemusíte nikam spěchat.

Vyšplháte po dálnici výš, zarazíte na odpočívadle. Dýcháte klidněji, máte před sebou ještě celý den, travnaté pláně pod vámi hladí vítr, zelená srst krajiny se přátelsky a studeně vlní, zatímco se do vás opírá poledne.

Na vývěsní tabuli si přečtete o okolních parcích, rozhodnete se udělat zajížďku. Indiánské památky, skalní město. Pokračujete na sever, ale v jeden moment auto instinktivně strhnete z dálnice a dostanete se do dalšího národního parku. Konečně vidíte rudé arizonské hory, konečně vidítě skály zerodované do charakteristických sloupů.

Sjíždíte do hlubokého, úzkého údolí a z něho se opět šplháte na náhorní plošinu. Vjíždíte do většího města, vypadá jak z kovbojky, kdyby kovbojové jezdili přerostlými pickupy a před dřevěnou radnicí středoškolačky, bělošky i indiánky, demonstrovaly za přístup k potratům. Zastavujete na benzince pro pivo, ale jamkile vylezete z auta, ztuhnete zimou. Vskutku, jste asi dvě stě metrů nad Sněžkou a v lesích za městem pořád číhají zbytky sněhu. Musíte projet ještě jedním horským sedlem - slunce už zapadá a okolní vrcholky jsou pokryté sněhem -, než konečně klesnete do nížiny, která se dále na sever propadá do Grand Canyonu.

Je tma, zastavujete v levném pouštním motelu v obci, která vznikla jen díky tomu, že se v tomto místě kříží dvě opuštěně cesty; příští civilizace je padesát, spíše víc kilometrů jakýmkoliv směrem. V pokoji vás tentokrát nevítají šváby, ale velký, černý pokoutník. Usínáte, zatímco v dálce do tmy z hlubin zívá ono pliocénní monstrum a neúnavně se prokousává časem.

Grand Canyon

"It really makes you feel small," říká vám prodavač ve phoenixském Trader Joe's, zatímco vám skládá proviant do tašek; "everything looks unimportant when you're standing there on the rim," svěřuje se vám padesátiletý řidič uberu cestou z letiště. A černá řidička, opět uberu, která vás nazítří veze k autopůjčovně, se vám zase svěřuje, jak chodí do hor meditovat a jak se u toho dostává "in the vortex" - to už tedy není řeč o Grand Canyonu, ale o airzonských parcích obecně.

Američané uzmuli tento kus světa indiánům, aby pak s hrůzou zjistili, že tu nejsou žádnými dobyvateli, že akorát převzali jejich břemeno a božstvům budou odteďka sloužit oni. A tak mezi pouště a kaňony natáhli dálnice a horám navzdory vztyčili mrakodrapy, ale o co víc byli megalomanští, o to víc se stávali směšnějšími. A tak se rozhodli přírodním božstvům pomstít a rozvrátili klima, ale způsobili si tím akorát sucha a požáry a pouštím a skalám nejsou o nic míň lhostejní.

Je to velkolepý, říkáte si na místě, ale nijak drtivý. "Z Američanů akorát mluví černý svědomí, protože tušej, že se jim to jejich plejtvání a mrhání věcma jednou vrátí," spekulujete. Jste nad věcí.

Jdete hodinu na západ a Grand Canyon máte celou dobu po pravé straně. Pak jdete dvě hodiny na východ a máte ho zase po levé straně. I tak z něj vidíte jen zlomek, táhne se další stovky kilometrů každým směrem.

"Hádej kdo jsem," říkám a nasazuju profesorský hlas, "zkušenost prostoru údolí je taková, že na jedné straně končí a propadá se, a tvoří tak krajní hranici možností tohoto prostoru." "Páni, to je hluboký jak Hogenová," odpovídáš a já ti říkám, že jsem měl na mysli spíš Sokola. "Hogenová by bylo spíš něco jako ,Hloubka údolního prostoru se zrcadlí v hloubce starosti o naší duši,‘" dodávám a směju se vlatnímu vtipu.

Podél cesty jsou vystavené horniny vyrubané z jednotlivých vrstev kaňonu, a tak si postupně saháte na šedesát let milionů starý kámen, na půl miliardy let starý kámen, na skoro dvě miliardy let starý kámen. Na kameny z doby, kdy byly velryby ještě hlodavci, kdy světem běhali opeření tyranosaurové, kdy se po dně plazili trilobiti, kdy ještě nebyly mnohobuněčné organismy a slunce zářilo slaběji. Je to přeci jen trochu zneklidňující zkušenost. Na informačních panelech se dočítáte, že horní vrstvy sedimentů, asi první kilometr hloubky rokle, byl nanesen v poslední půl miliardě let. Takže je starý jako historie vyššího života na zemi: úhledně složená v horizontálních linkách.

Geologický záznam o období pod nimi, nějakých 1,2 až 1,7 miliard let před Kristem, chybí. Nebo jinak: v té době se na dotyčné tektonické desce tyčily prehistorické Mazatzalské hory - mohly být vysoké či vyšší než Himálaje, ale půl miliardy let eroze stačí k tomu, aby se z Himálají stala pláň. Z pohoří zůstaly jen kořeny hor, svědci vrásnění, kteří se nakonec zanořili pod oceán a na něž se nanesly pozdější, horizontální vrstvy. Jako by to celé nebylo samo o sobě dost zlověstné, geologové tyto kořeny prvohorních hor pojmenovali Višnovy. Z okraje kaňonu vypadají jako propast v propasti, nořící se kamsi ke kořenům země. Colorado, které se na dně rokle promílá stále hlouběji do minulosti, z tohoto úhlu ani není vidět: propast se jeví vskutku bezedná.

Na další informační tabuli se dočítáte, že vrcholkům skal dali Američané povětšinou mystická jména jako Višnův chrám, Šivův chrám, Konfuciův chrám, chrám Isis... marný pokus o verbální opanování prostoru, marné vzepření pocitům malomocnosti, která se tu lidí jímá.

"The valley is so huge there's a whole mountain range in it," vybavujete si slova taxikáře co vás vezl z letiště (- protože Grand Canyon je něco tak neodbytného, že o tom lidé musí mluvit pořád, v každé konverzaci, při svatebních slibech i v dětských hrách, je neurózou celé Arizony, která si na espézetky dala motto "The Grand Canyon State" - faraon musí být spokojený). Je to divný pocit, dívat se z výšky na celé pohoří, mít tuto nepatřičně božskou perspektivu, ale po dni obcování s propastí vám dojde, že věc se má přesně naopak, že to nejsou hory v údolí, ale naopak, že celý kaňon je zvráceným, inverzním pohořím, otočeným do země a rostoucím stále hlouběji a hlouběji. Ostatně na tištěných i satelitních mapách je od běžných horstev topograficky k nerozeznání, stejná vertikalita, zde akorát travestovaná.

Jak pokračujete na východ, slunce vám za zády začne zapadat. Mění se světelnost i barevnost údolí, skály na sebe začínají vrhat podivné stíny. Občas, když se po chvilce nepozornosti ohlédnete zpátky do údolí (celý den se neustále ohlížíte do údolí), vám přijde, jako kdyby si skály mezitím tajně vyměnily pozice. Bohové se na noc vracejí do údolí. Nejste si jistí, jestli jsou to taškáři jako Olympané, anebo tupé zrůdy jak u Lovecrafta.

Chvíli jejich tance pozorujete, ale padající tma vám připomene, že vás čeká ještě noční cesta pouští, cesta černou tmou pod jasnou hvězdnou oblohou, která však krajinu okolo vás neosvětluje. Jen na křižovatkách občas míjíte města postavená kolem benzínek živících se prodejem indiánských cetkek. Jste v zemi Navahů.

Do hotelu dorážíte pozdě v noci. Přejezd časového pásma vám ukrojil ze spánku: Arizona se řídím horským časem, ale nemá letní čas, zatímco Navahové ano. Sousední Utah to má stejně jako Navahové, ovšem západnější Nevada se řídí pacifickým časem, takže je na tom stejně jako Arizona. Po zbytek vašich cest neustále přejíždíte z jednoho území na druhé a čas v duchu raději počítáte podle toho, kde máte večer spát.

Levný navažský motel vprostřed pouště, město na křižovatce dvou cest. Přes den jses spálil, přestože jsi chodil mezi haldami sněhu, a teď koukáš na kaktusy a klepeš se zimou. Lísá se k vám potulná kočka, mňouká. Vidíš, jak si kleká a krmí ji uzeninou. Bohužel veganskou. "Snad se jí z toho ještě nepřitíží," říká ti a přijde ti stejně smutná jako ta kočka. Ráno vyrážíte nevyspalí a pozdě.

Monument Valley

Tentokrát jste na skutečné poušti. Tady už se neudrží ani kaktusy, jen drny sezónních keřů. A žlutě kvetoucí květiny, celé lány žlutě rozkvetlých květin. Kde se zde vzaly, hluboko v tomto suchém období roku?

Ráno vylezete z motelu a jste ohromení výhledem kolem, skutečná písčitá a skalistá oranžová poušť. Na horizontu se táhne stolová hora, mesa, dochází vám, že jste v noci neprojížděli planinou, ale širokými údolími. Sotva vyrazíte, hned zastavujete: vidíte první skalní útvary. Zase sedáte do auta. Vyjedete konečně z města, otvírá se před vámi uschlá, žlutá poušť. Vidíte první monumenty.

Přejíždíte pod nimi krokem a vpíjíte je pohledem, přijdou vám ohromné. Silnice opět zatáčí: tentokrát se ocitáte v černé poušti. Zastavujete a fotíte.

Vyrazíte zase na cestu, ale sotva urazíte tucet kilometrů, ocitáte se v oranžové poušti. Dochází vám, že doteď všechno byla jen předehra. Konečně vidíte ty skutečné arizonské monumenty, jak je znáte z westernových filmů. Blížíte se k hranici Utahu.

Brázdíte pouští sem a tam, objíždíte jednotlivé skály, když vám to cesta dovolí, a hledáte další a další úkazy. "Tady taky bydlí bohové," říká ti ona s dětskou nevinností, bez veškerého patosu a jako tu nejpřirozenější věc. Jak postupujete, poušť se rozlévá do stálě větších dálek a šířek, hory a skály se od sebe vzdalují a vy zároveň vidíte dál a dál. Musí to být aspoň sto kilometrů, ale na horizontu mnohem vzdálenějším, než jak se zdál, se k vám zády otáčejí zasněžené vrcholky Skalistých hor. Vedeni jen navigací se slepě vrháte na zaprášené boční cesty a z planin se před vámi noří nečekané skalní útvary; anebo se propadají do skrytých údolí.

Jste sice na poušti, ale pořád pár set metrů nad Sněžkou, pořád jste na náhorní plošině. Pozorujete skály a popadané balvany a přemýšlíte, jak dlouho se takové údolí mohlo hloubit. Na svazích jsou viditelné stopy po sezónních potůčcích, ale ty musejí téct jen po opravdu silných deštích, takové budou jen párkrát do roka. Anebo když poušť zapadne sněhem, který pak taje. Kolikrát takový potůček musí protéct, než podemele balvan? A jak dlouho ho pak s větrem a sluncem rozbíjejí na oblázky a ty na štěrk? A jak dlouho pak tato občasná voda musí stékat na tvrdou skálu pod balvany, než jí odemele na dno rokle? Hledíme na tuto holou, nahou odhalenou krajinu bez vegetace, která se nám vyjevuje jako přímý záznam času, jako záznam své minulosti, vyjevuje se v násilí věčnosti, jež zde pracuje už stamiliony let a kterou jako druh vůbec nezajímáme.

Časovým záznamem sama sebe jsou nakonec i okolní skály. Stolové hoře, prvnímu stadiu eroze, se říká mesa. Když je ohlodaná na monument, nazývá se butte. A v posledním stadiu se promění v úzký spire. Skály do této podoby prý erodovaly dobrých padesát milionů let; ale to je jen melancholická coda skutečné věčnosti, totiž době, během níž se na dně moří a na prehistorických pouštích formovala hmota těchto skal.

Nastal čas. Konečně vstupujeme do Monument Valley samotného. Nejprve navštěvujeme místní hotel a prodejnu indiánských cetek. Bůžkové, duchové a démoni, spirituální emblémy, za dvě stě dolarů a se slevou. Vracíme se k autu. Startujeme. Jsme nervózní, mezi skalami vede jen prašná cesta, která se místy ztrácí v písku, a my máme obyčejný sedan. Jedeme opatrně, ale zároveň neztrácíme čas, protože do příštího motelu musíme přejet poušť a pláň a překročit časové pásmo. Mlčky pozorujeme rozvaliny krajiny - sem se bohové na večer nevracejí, tohle jsou spíš božstva, která se zapomněla jako skály a nezbývá jim než miliony let pozorovat, jak se mění v prach. Sem chodí bohové umírat - umírají celé eóny.

Je to drtivá krajina, krajina věčnosti tak šílené, že zde i věčnost stárne, je to krajina, kde se bytí zmocňuje nicota a kosmická prázdnota. A zatímco si lidé fotí turisticky vděčné výhledy, padá na vás úzkost a strach.

Vydáváte se na cestu. V dálce pouště, na horizontu, který se ukazuje být mnohem dál, než se zdálo, se k vám zády otáčejí zasněžené vrcholky Skalistých hor. Ty se táhnou dál na sever, přes celý západ Spojených států, stále výš, do Kanady, kde na ně navazuje Mackenziovo pohoří, sahající až k Severnímu ledovému oceánu, až k severímu polárnímu kruhu, který přechází v Arktidu, kde je atmosféra nejtenčí a vesmír tím pádem nejbližší, a v něm už je jen nicota, a to všechno začíná u zasněžených vrcholků Skalistých hor na jihu Utahu, které pozorujete v dálce na horizontu.

K nim ale už nezamíříte, vyrážíte zpátky na západ, zůstanou pro vás navždy na horizontu. Hledíte na ně ve zpětném zrcátku. Co když v nich žijí vaši spříznění duchové, vaše spřízněné bytosti? Hodují a radují se ve svých horských síních, a ani si nevšimly, že jim chybíte. A vy po nich přitom tolik toužíte, po jejich společnosti, ostatně jsou to vaši druhové a patříte mezi ně, jedině mezi ně, nikdo jiný na tomto světě vám nikdy nebude tak blízký jako oni - kdybyste se za nimi však vydali, nepochybně by se ukázalo, že v těchto horách nesídlí; ve skutečnosti jsou to až ty hory za nimi, na dalším horizontu; a tak dál. A tak sedáte do auta a vyrážíte na západ, příhodně do zapadajícího slunce, a přijdete si kosmicky osamělí, a i když se chytíte za ruce, jsou vám jen jako cizí věci, protože jste nakonec každý sám se sebou, v tomto pohřebišti času.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 28 - 20km

Je 28.3. a mě čeká pokračování Stezky. Vzal jsem si k prodlouženému Velikonočnímu víkendu dva dny volna a v 9 ráno vyrážím zpátky na cestu. Vlak jede z Wilsoňáku přímo do Rybníka a tak na místě, kde jsem skončil, vystupuji za bezmála tři hodiny. Krásný a hladký přesun. 

Vyrážím a asi 200 metrů přede mnou jde taky nějaký chlápek s batohem. Máme chvíli stejnou cestu, ale pak se mi ztratí a už ho nevidím. Po panelové cestě vlézám do takové směsky lesa a pastvin kolem, kteří mě mají doprovázet celý dnešní den. Nahoru a dolu a už si vzpomínám, co jsem třičtvrtě roku nezažil.

Cesta opět vede přes soukromé pastviny, tak lezu přes plot a v tu ránu mě honí stádo krav, které se vždy jde ochotně podívat co se to děje. Pozdravil jsem je, řekl že jen procházím a tak mě pustily.

Po krátké cestě lesem přicházím do Horního Dvořiště, což je docela zvláštní ves, se zvláštními lidmi, což jsem poznal na zákaznících v Coopu, za tu malou chvilku, kterou mi zabral nákup svačiny. Nicméně, paní prodavačky byly velmi vstřícné a tak se mi podařilo u nich i doplnit vodu. S obědem v podobě tuňákové konzervy a rohlíku jsem si sednul na náves pozorujíce děti hrající si na hřišti. Jak říkám…zvláštní vesnice. Hodím to do sebe a mažu dál. 

 Dostávám se pod vesnici a do krásné krajiny lesa, kde po přilehlých pastvinách jen tak pohodlně korzují kravky a dole zručí potůček kolem kterého jdu. Pak že to tu nemáme jako v Irsku. Máme! Zanedlouho vidím na horizontu temné mraky, jak se prohánějí nad vrcholky . Tak tam jdu. Cesta vede lesem nahoru a pak pokračuje loukami a polemi. Když vylezu nahoru, tak začíná poprchávat zprvu příjemný rozprašovač. Ten se ale zanedlouho přehoupne do deště, který mě chytnul na louce. “Tady si přece nemůžu brát ty nepromokavé kalhoty. Než si je navléknu tak budu durch.”Zaběhnu pod nejbližší stromy a jsem už tak středně mokrý. Obléci si již zmiňované kalhoty ale byla dobrá volba, protože déšť se vyvinul ve střední proud sprchy mířící z boku. Po cestě na poli křičím na zajdu, co tu pobíhá, ať se jde schovat. Již značně zmoklý přicházím k rozcestí které vede k nejjižnějšímu bodu České republiky, což je můj cíl. Zatočím a začíná cesta lemovaná plotem mezi pastvinami, který je dlouhý asi 2,5 km. Nikde nic, jen já, déšť a cvrlikající ptáci.

Po dlouhé zimě, kdy jsem toho moc nenasportoval, už mě bolí nohy. To jsem ostatně čekal, že to opět bude bolet, než si člověk trošičku zvykne. Už vidím cíl s přístřeškem. Onen bod je sto metrů vzdálen a jedná se o menhir se znakem. Je tam i razítko pro návštěvníky a div se světe, funguje. Loni jsem narazil na mnoho z těch které byly vyschlé. Tak to mi udělalo radost.

Dělám si nějaké fotky a vracím se stejnou cestou na rozcestí, za kterým je přístřešek kde budu spát. Když vyrazím zpět, tak déšť již trochu slábne a asi po 300 metrech z remízku vyběhne asi 12 srnek a běží mi přes cestu. Tak si říkám: Co chceš víc. Nádhera. S úsměvem pak docházím na místo odpočinku, kde se převléknu, volám domu a snažím se zahřát, což mi jakožto úplně mokrému příliš nejde a při psaní těchto poznámek mi mrznou prsty.

Tma padá brzo, tak i já brzy odpadnu. Zítra mě čeká nejdelší trasa a nejsem si jist, zda li to dám. Tak zatim, dobrou.

[nukaseeds-cz]

Základní techniky stříhání konopí pro vaše rostliny konopí

Každá odrůda konopí projevuje svou osobitost jiným způsobem, proto je nutné zvolit správnou techniku stříhání konopí případ od případu.

Tyto metody stříhání konopí umožňují kontrolovat růst rostlin konopí, zvyšovat výnosy a získávat konzistentní sklizeň při pěstování různých odrůda ve stejné pěstební oblasti.

Jak a proč stříhat rostliny konopí

Tuto otázku si někdy položí většina pěstitelů konopí, zejména pokud chtějí kontrolovat růst dané odrůdy, maximalizovat výnos svých oblíbených semen na malé ploše nebo zajistit rovnoměrný výnos při společném pěstování různých odrůd. Zvolená technika prořezávání bude nakonec záviset na odrůdě, kterou pěstujete, a na výsledcích, kterých očekáváte dosáhnout.

Ne všechny techniky jsou vhodné pro všechny odrůdy konopí, takže byste měli volit genetiku nejen podle svých preferencí, ale také podle skutečných rozměrů pěstební plochy. Řezání se dobře osvědčuje při pěstování v interiéru i exteriéru, ale nezapomeňte, že při venkovním pěstování je třeba brát ohled také na bezpečnost a soukromí. Zde se dozvíte, jak používat různé techniky prořezávání: prořezávání spodních listů, topping, FIM a "super cannabis trimming".

Tyto metody dobře fungují u feminizovaných a běžných odrůd, ale ne u samonakvétacích odrůd, jejichž životní cyklus není dostatečně dlouhý na to, aby se rostlina zregenerovala a přinesla výsledky. Řezání se rovněž nedoporučuje, pokud jste feminizovaná nebo běžná semena konopí pěstovali později v sezóně, protože rostliny konopí nebudou mít dostatek času na plný rozvoj.

Stříhání spodních větví konopí

Mezi pěstiteli konopí je velmi oblíbené prořezávání spodních větví rostlin. Tato technika umožňuje přesměrovat energii do horní části rostliny a maximalizovat tak výnos. Protože světlo má lepší přístup ke spodní části rostliny, květy jsou rovnoměrněji rozloženy po větvích, což přispívá k rovnoměrnější produkci.

Vrcholky rostlin konopí

Další z nejčastěji používaných technik stříhání konopí mezi pěstiteli je ořezávání vrcholků konopí (canopying topping). Je vhodná pro pěstování uvnitř i venku a umožňuje efektivně kontrolovat velikost rostlin a správně hospodařit s prostorem v pěstební ploše - může být užitečná i v případě, že chcete venku zůstat nenápadní. Technika "topping" spočívá v odstranění rostoucí špičky rostliny, obvykle čistými sterilizovanými nůžkami nebo zastřihovačem, aby se zabránilo známkám stresu a škůdcům.

Při používání této techniky se řiďte zdravým rozumem a vždy respektujte růstový cyklus rostliny. Nejvhodnější doba pro tento postup je, když je rostlina dobře zformovaná, ale má ještě dostatek času na přesměrování energie do požadované oblasti, přibližně 5 až 10 dní před změnou fotoperiody na 12/12 - těsně před protažením. Tím zajistíte, že bude dostatek času na změnu struktury rostliny konopí.

Díky této (tréninkové) technice se rostlinné auxiny rovnoměrně rozdělí do sekundárních větví spolu s produkcí květů, čímž se zvýší růst a výnos. Mnoho pěstitelů používá Cannabis Topping také pro péči o matečné rostliny.

FIM (fuck I missed)

FIM je zkratka pro "fuck I missed" a jedná se o techniku, která se vyvinula z chyb pěstitelů při doplňování. Stejně jako vrcholení podporuje "fimming" bujný růst a zvýšené boční a vrcholové větvení.

Tato technika prořezávání zahrnuje řez hlavy a vrcholů namísto celé větve. Měli byste seříznout asi 2/3 nových větví, aby zbývající část regenerovala a vyrostly z ní nové hlavičky, které se nakonec promění v květy. Výsledkem bude v nejhorším případě jeden pár nových výhonů, v nejlepším případě pět nových párů. A nedělejte si starosti, pokud rostlina nevytvoří žádný nový výhon, protože tím se váš oddenek jednoduše změní v list. Jak vidíte, jedná se o naprosto bezpečnou techniku a také o skvělou možnost péče o matečné rostliny.

Super zastřihování rostlin konopí

Mezi pěstiteli konopí je stále oblíbenější "superstřih". Jedná se o lehké přerušení vnitřních vláken na koncích hlavních větví, aniž by došlo k jejich úplnému přerušení. Musíte být obzvláště opatrní, abyste nepoškodili vnější pletiva, protože by mohlo dojít k oslabení rostliny. Větší zlomy způsobené nadměrným ohýbáním by mohly vést ke ztrátě ošetřované plochy, proto se obrňte zdravým rozumem a notnou dávkou trpělivosti. Cílem této metody je omezit vertikální růst horních špiček tím, že je donutíte růst horizontálně - jakmile je ohnete, budete je muset svázat - a zároveň podpořit vertikální růst spodních větví. Při správném použití superprořezávání dosáhnete rovnoměrného rozložení květů marihuany, čímž se výrazně zvýší výnosy.

Tuto techniku stříhání konopí můžete použít k maximalizaci výnosů a k řešení obtížných situací, jako je omezení růstu rostliny, která je příliš blízko lampy a hrozí její spálení.

Kyle Kushman vám ukáže, jak správně zaštipovat, prořezávat a "lámat" větve, uzly a stonky konopí, abyste zvýšili korunu a výnos. Video je v angličtině, ale později se pokusíme přidat titulky.

Klíčové je však mít dobrý základ v podobě kvalitních konopných semínek, z naší nabídky konopných semínek si jistě vyberete.

Články o konopí, konopná semena. konopné akce a slevy Nuka Seeds. Bezplatné články o pěstování konopí,zprávy o pěstování a problematice konopí a mnoho dalšího..

[pepikhipik]

Zubří země: Toulky údolím řeky Svratky

Bystřicko a jeho okolí se se často nazývá Zubří zemí. Tento region se nachází v nejčlenitější části Vysočiny a vyniká svým horským rázem. Hluboké údolí řeky Svratky v kontrastu s okolními vrcholky vytváří nádhernou krajinu, kterou se kdysi proháněli divocí zubři. Právě tato zvířata si zvolil slavný šlechtický rod Pernštejnů do svého erbu. Zubra najdeme ve znaku Bystřice nad Pernštejnem a dalších obcí na Pernštejnském panství.

[cysnews]

Martin Dejdar a Sagvan Tofi utekli vánočnímu shonu

Martin Dejdar a Sagvan Tofi utekli vánočnímu shonu

Pro některé to může znít jako pohádka, i týden před Vánoci se však dá odpočívat. Své o tom ví i Martin Dejdar a Sagvan Tofi, kteří vzali celé rodiny a utekli předvánočnímu shonu na zasněžené vrcholky korutanských Alp, do lyžařského střediska v korutanském Nassfeldu, o kterém se říká, že je to středisko s nejvyšším počtem slunečných dnů v Alpách. (more…)

[jsemvlese]

nádherná rána nad vrcholky

[domacipitomec]

Zlínská gotika™️

Není to gotika, je to funkcionalismus!

Pohybujete se po okolí vždy s místním průvodcem. Mapy vám sice budou ukazovat stezky a chodníky, ale pokud nemáte smlouvu s lokálními duchy, nikdy je neuvidíte. To platí jak o centru města, tak o okolních lesích.

Ve Zlíně a Otrokovicích jsou tři gymply a všechny jsou lepší než Oxford a Harvard.

Přejít z jedné strany města na druhou trvá dvě a půl hodiny. Přejít z jedné strany města trvá deset minut.

Ten smrad co cítíte je nevulkanizovaná guma. A ano, vane to na vás z dávno opuštěné tovární budovy.

Baťov, Padělky, Obeciny a Lesní čtvrť a celý areál Svitu jsou ve skutečnosti jen 4 budovy. Celou dobu jste chodili v kruhu.

Lesní hřbitov je nepřekvapivě v lese. Lesní duchové jsou nepřekvapivě na hřbitově.

Město pokračuje i za vrcholky kopců. Nikdy ale nepoznáte nikoho, kdo by skutečně žil na druhé straně.

Ve tři ráno lidi hrajou na hlavní ulici roleplay GTA.

Když vám někdo nabídne domací slivovici, HLAVNĚ NEODMÍTEJTE.

Na trzích Pod kaštany se dá sahat všechno. Odborné knihy které vyjdou až za půl roku? Jed pro nevídaného manžela? Veselé vánoční věnce? Stačí vědět koho se zeptat.

Přidejte další, pokud vás něco napadá.

[violetwonder]

Každej máme svý vrcholky a pády.  Chceme bejt volný, přesto se musíme nechat svázat, abychom se cítili úplně.  

Jako bych se měla roztrhat zevnitř. Svírá mě to a drtí. Zapadám do stereotypu, nemám na nic chuť a mý myšlenky jsou tragický. Láska není. Radost se občas dostaví, ale většinou po sobě nechává jen obaly od čokolády, hebkou králičí srst a pokousanou ruku. Těžce se dýchá (a to nejen kvůli povinné roušce) ...

Mým neupotřebeným touhám se začíná blížit datum expirace. Naděje zamrzá a je čim dál tím snazší vyhýbat se lidem. Čím dál jednodušší oddávat se představám a nikomu nic neříkat.

Ztratila jsem i schopnost běžné komunikace s člověkem, který pro mě znamená mnoho. Každá si řešíme svoje životy a sem tam si něco sdělíme: “Jen abys věděla” ... z toho pramení nejistota. přestávám jí věřit i sobě ... všechno jen povrchní vztahy...

Vzpomínám, jak jsem snila o tom, že potkám ďábla rohy, kopyta a zápach síry, znáte to - oh nebe, nebo peklo (to je fuk) ... kolik životů jsem promrhala jen na tohle? Myslím, že tolik, jako bylo v tom snu křížů. Zněla píseň a já měla husinu. Prošla jsem vraty ke schodech vzhůru a hledící k nebesům viděla hvězdy ... tyhle prošlý věštby 

A mý svázání?...provazem, na pevno, kolem těla.... na mě nebude hezkej pohled...ale!... pozor na to, co si přeješ.

(Chci jen podotknout, že nejsem pod vlivem ... deprese)

[prospercz]

Den 55

Vstáváme v šest. Slunce už je vysoko, i ráno teda dostáváme minimálně hodinu světla navíc. Ale nemusíme teď vstávat tak brzy, abychom utekli horku. Většinu času jsme mezi stromy, takže je sice teplo, ale šlapeme ve stínu.

Balíme a pokračujeme šlapáním po sněhu. Je to tak 70% sníh a zbytek trail nebo občas taky říčka místo trailu. Naštěstí je sníh tady docela tvrdý, takže nehrozí, že bychom se propadali nějak hluboko. Jediným větším nebezpečím jsou sněžné mosty, pod kterými teče voda. Nikdo nikdy neví, kdy se propadne. A taky sněhem zapadane stromy. Ty slabší se pod váhou nadměrného sněhu prohnuly a teď občas vystřelí zpět nahoru. Stir it upovi jeden takhle málem vyrazil zuby, než jsme si jich začali víc všímat. Říkáme jim Slap trees (Fackovací stromy).

Brodění přes sníh ubírá mnohem víc energie a zároveň naše tempo klesá minimálně na polovinu. Ušli jsme necelých 8 mil. Jsme z toho oba v 11 už úplně utahaní, jak kdyby bylo už pět večer. Dáváme si pauzu a powernap, abychom se nachystali na dalších minimálně 8 mil. Jdeme teď k jednomu turisticky hodně vyhledávanému místu. Pro nás je to ale po cestě, tak se tam taky chceme zastavit. Trail není tak náročný, sněhu ubylo.

Kolem třetí konečně k Ramona vodopádům dorazíme. Je to asi nejhezčí vodopád, co jsem kdy viděl. Skála, po které voda stéká, je hodně členěná, a tak voda vytváří neuvěřitelnou kaskádu. Je to boží. Sedáme poblíž a dáváme si pozdní oběd s výhledem na už zmíněnou nádheru.

Jen s velkým úsilím se dokopeme, abychom se zase pohli dál. Nechce se nám, tohle byla opravdová hiker tv. Nicméně, musíme. Ujdeme míli a dáme si další rozcvičku na budoucí Sierru; brodění řeky nad kolena. Byla to celkem hračka.

Na závěr nás čeká stoupání asi 3000 stop k úpatí hory Mt. Hood. Koukáme na ni už poslední dva dny. Je totiž nepřehlédnutelná. Je vulkanického původu, má kuželovitý tvar, měří 3429 m.n.m. a jsou na ní celoročně ledovce. Tohle všechno dohromady a fakt, že kolem dokola mají nejvyšší vrcholky sotva 1800, z ní dělá opravdu něco speciálního a velkolepého. Nahoru ale naštěstí nepůjdeme, jen do nějakých 1900 a pak zase dolů. I tak tam je pořád spousta sněhu. Obejdeme si ji dokola, ale to až zítra.

Poslední dva dny nás provází v lese zvláštní zvuk jednoho ptáka. Zní to jako píšťalka. Dlouhý, táhlý, monotónní zvuk. Pojmenovali jsme toho ptáka Referee bird (rozhodčí). Zatím se nám ale nepovedlo ho lokalizovat, takže nevíme, jak vypadá. Kdybyste někdo tušil, o jakého jde, rád se příručím.

Kolem sedmé dorazíme na místo, kde bychom chtěli kempovat. Máme tu všechno, dva rovné plácky, maličký potůček a neskutečný výhled na Mt. Hood na jedné straně a na západ slunce na druhé. Co víc si může člověk ještě přát? Jsme tu úplně sami, je evidentní, že tudy ještě nikdo nešel (přes trail jsou natažené pavučiny). Nezkazí nám to tu ani stopy pumy, které jsme našli v písku.

[koutv]

nedělní procházka po vrcholcích Krkonoš #nedele #prochazka #vrcholky #krkonose #walk #top #walking #ruzohorky #pecpossnezkou #pec (v místě Bouda Růžohorky)

[osklivediteosklivehosveta]

Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy, hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci, kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu...

Allen Ginsberg

můj milovaný 

[haneyhardison28-blog]

Přírodní Krásy Brazílie

Vnitřek kvalitních bot je obvykle vyroben z velmi jemné kůže (nejčastěji kůzlečí či jehněcí), kterou by spreje mohly poškodit, takže by mohla začít pouštět barvu.

Snad každá žena touží po krásné a bezchybné pleti, ale ne každá ni správně a pravidelně pečuje, což je s postupujícím věkem víc a víc viditelné. Zajímavou kapitolou pak budou rostliny kvetoucí během zimy a předjaří, které sice zahradu nezaplní pestrými barvami, ale jistě jí opět vdechnou novou energii a zkrátí dlouhé čekání na nový začátek. Mnohdy se také při výběru rostlin zapomíná na dřeviny s plody, které drží dlouho na větvích. Trvalkové záhony zase ozvláštní suché semeníky některých trvalek a listy okrasných trav, záhony ovšem nesmíme na podzim podrobit pečlivému úklidu. Semeníky sice nebudou nijak krásné kvůli své barvě, ta se bude pohybovat na rozmezí černé a hnědé, ale vyniknou stejně jako trávy během námrazy a při první nadílce sněhu. 00:53:46 Sama mám velké štěstí, že jsem se tu narodila. žen si připadá krásnější, když jsou zdravé. Dnes navštívíme krásná a tajuplná místa, která jsou obklopená lesy, jeskyněmi v podzemí i stezkami v korunách stromů. Pro mě zatím mírné úspěchy mělo Avéne na akné ,mám i po čtyřicítce.Ple»ové masky vąeho druhu na rozzáření pleti a pigmentaci. Po stránce krajinné velmi atraktivní oblast EUREGIA EGRENSIS vykazuje hustotu a četnost pohoří, jezer a údolí, která Vám učarují svou faunou a florou.Také hornictví a těžba nerostů zanechaly zajímavé stopy v rozlehlých částech regionu. Seminář pro Vás může být skutečně velký transformační zážitek.

V zimě si ale budeme více všímat zajímavých prvků a detailů, více oceníme zajímavé plastiky v tichém rohu zahrady a stejně tak se nám najednou budou více líbit i některé zahradní dekorace.

Každá linie této přírodní dermokosmetiky je sestavena z unikátní receptury, která obsahuje aktivní látky vzaté z přírody a nejmodernější technologické přísady, které za pečlivých výzkumů vznikají v laboratořích okolo Milána. Neustále následuje inovace a trendy a je schopna reagovat na potřeby trhu. A jak takové vyšetření pleti probíhá? Provede se analýza pleti pomocí diagnostického přístroje a podle výsledků odborníci poradí, jaké přípravky je nejlepší používat. Přicházeli také lidé s problematickou pletí, pigmentovými skvrnami nebo třeba popraskanými žilkami. Matka mi říkávala skutečná krása ženy není jen to, co lidé vidí ve tvé tváři, ale jaký je tvůj postoj k životu, jaké máš srdce , jak jsi laskavá a inteligentní”. Skupinový zájezd s průvodcem, malá mezinárodní skupinka (během poznávacího okruhu). Cenu garantujeme již při min. počtu 2 osob. Obecně platí, že boty, stejně jako oblek, bychom měli střídat. I botám musíme dát čas na odpočinek. Po každém dni nošení by měla bota další den až dva dny odpočívat s nazutým napínákem. Soubory cookies nám pomáhají řídit obsah stránky a reklamy tak, aby vyhovovaly Vašim představám. Cesta z Las Vegas trvá přibližně tři hodiny jízdy autem- jiná možnost jak se dostat do parku, krom autobusového zájezdu, není. Park je zařízen velmi jednoduše, jsou zde kempy, pouze se základní výbavou. Dá se říct, že pokud toužíte po větším luxusu, je lepší se ubytovat mimo národní park. V kempu uvnitř parku třeba nenajdete sprchy- není zde zavedena kanalizace- aby neznečišťovala prostředí parku. Pokud ale toto nepohodlí přežijete, bude Vám odměnou zážitek spát uprostřed divočiny, kde není nic neobvyklého vidět medvěda či šakala. To vyžaduje i jistou dávku opatrnosti. Snažím se ve svých článcích sdílet i základní techniky, triky a novinky v líčení nebo stylingu. Napsala jsem pro ženy dva eBooky zdarma. Jeden je Rituálech k dokonalé pleti , protože dokonalá pleť je základem líčení. Ten druhý je shrnutím zásad ženské krásy , které každé ženě pomohou se rozzářit během několika málo minut. Jsem moc ráda, že mají mezi čtenářkami úspěch. Jako první pečující produkt by na pleť ráno mělo přijít sérum, které má ze všech přípravků nejlehčí konzistenci. Navíc je velmi koncentrované, takže je potřeba nanášet ho na čistou pleť, která tak nejsnadněji vstřebává účinné látky. K rannímu ošetření pleti je ideální na ni používat přípravky s vitaminem C, který přirozeně stimuluje tvorbu kolagenu proti vráskám, s kyselinou hyaluronovou nebo s aloe vera, zklidňující ranní podráždění a začervenání. V každém věku je pro zdravou a zářivou pleť nutná také hydratace. Posiluje schopnost pokožky zadržovat vodu a brání jejímu předčasnému stárnutí. Dámy vypadají strašně,ani jedna není přirozená,jsou jak voskové.Kdybychom je potkali nenalíčené tak je nepoznáme.Stárnout se má přirozeně.I stará žena dokáže být kouzelná bez vylepšování. Není potřeba mít kolem sebe velké množství lidí a snažit se všem věnovat kousek ze sebe. Raději si hýčkejte a užívejte dobré vztahy s několika nejbližšími lidmi, kterým věříte, máte je ráda a cítíte, že vás nabíjejí pozitivní energií. 00:42:41 Právě tady se rozprostírá největší čínský cypřišový prales. I když se pleť poctivě staráme každý den, je vhodné alespoň jednou za měsíc navštívit kosmetičku. Ta totiž na rozdíl od domácí péče dokáže pleť šetrně vyčistit do větší hloubky, poradí s výběrem produktů pro domácí péči a co je nejdůležitější, provede celkové hloubkové ošetření pleti. To zahrnuje i důkladnou ruční masáž obličeje, dekoltu a šíje, ale také mikromasáž očního okolí. Díky masáži se následně použité výživné a hydratační přípravky vstřebají do nejhlubších vrstev pokožky a výsledek ošetření je tak daleko efektivnější. Masáž samotná také podporuje regeneraci a obnovu buněk. Centrální částí Přírodního parku Moravice, údolím řeky Moravice ve Vítkově - Podhradí, Annině Dolině a okolím zříceniny hradu Vikštejna vede trasa přírodovědné stezky Moravice informativního charakteru, dlouhá 1 200 m. 00:33:00 Mezi nimi je i podmořský seismograf, dovezený z Francie.

A proto máme na našem webu i tuto sekci, kde vám poradíme, jak pečovat svůj celkový vzhled.

Z vrcholu můžeme spatřit Smrk, Bukovec, Černou a Smědavskou horu, přehradu Souš nebo rašeliniště klečových luk. Pokud nám vyjde krásné počasí, lze zahlédnout vrcholky Krkonoš, Ještěd nebo Trosky. Za pomoci své intuice rozpoznáte, co je pro vás nejlepší. Stanete se ženou, která opravdu ví co chce. RSS kanály serveru jsou určeny pouze pro osobní užití. Jakékoli kopírování, šíření nebo využívání obsahu RSS kanálů serveru bez předchozího písemného souhlasu společnosti Borgis a.s. není dovoleno. Spodní hluboké etáže tamního lomu tvoří vlastní ochranné pásmo nad spodním jezerem, které je zdrojem pitné vody pro město Chýnov. Několik kroků od východního okraje lomu na Pacově hoře leží vchod do Chýnovská jeskyně. Vydejte se mezi beduíny a okuste na chvíli jejich zvyky i tradiční kuchyni. Vedle beduínského tábora najdete třeba velbloudí závodiště a především vytoužený klid. Mezi písečnými dunami objevíte úplně nový svět plný života, v rezervaci žijí stovky druhů divokých živočichů od přímorožce arabského a gazel až po lišky a divoké kočky.

Výlet do severní části Mallorcy k mysu CAP DE FORMENTOR, poloostrov s mohutnými skalnatými útesy. PORT DE POLLENCA, pěkný přístav, východisko výletních lodí. Kouzelné městečko ALCÚDIA, připomínající ve svém středu barcelonskou gotickou čtvrť, památky na římskou část dějin. Péče O Vlasy, Pokožku Obličeje A Těla, Péče O Tělo A Péče O Domov na některé ze zdejších pláží.

Pokud se stane, že vás zastihne silný déšť nebo šlápnete do hluboké kaluže a kůže na botách i podrážka se namočí, boty co nejdříve vyzujte. Je důležité nechat obuv dokonale vyschnout. Dovnitř můžete eventuálně dát staré noviny, které většinu vlhkosti vstřebají do sebe. Důležité je umožnit botám vyschnout přirozeně v pokojové teplotě. Boty nikdy nesušte fénem, v troubě nebo na radiátoru! Jakmile zcela vyschnou, což je obvykle až po dvou dnech, proveďte vždy čištění a kompletní krémování. Při obouvání bot používejte výhradně kvalitní lžíci. Vyzouvejte je vždy rukou přes patu, nikdy ne šlápnutím špičky jedné na patu druhé, protože tak můžete kůži poškrábat. This Protocol lays down international measures to preserve and promote mountain farming which suits local conditions and is environmentally compatible; it aims at recognising and securing the continuity of its essential contribution to maintaining the population and safeguarding sustainable economic activities, particularly by means of producing typical high-quality produce, safeguarding the natural environment, preventing natural risks and conserving the beauty and recreational value of nature and the countryside and of cultural life in the Alpine region. Kurz jsem si skvěle užila a můžu ho všem jen doporučit. Ať už vám bylo třicet před měsícem, nebo je tomu už více než pár let, měla byste vědět, jak se svou pleť starat. Prozradíme nejdůležitější čtveřici pravidel takové péče. Kromě adrenalinových a sportovních aktivit zde ale můžete podniknout také výlet k dunám z červeného a bílého písku. 12. den: Poznávání místní fauny a flóry, procházka v amazonském pralese s místním průvodcem a minikurzem „Jak přežít v džungli. Po obědě projížďka v kánoích s možností lovu dravých piraň, pozorování říčních delfínů, návštěva obydlí místních domorodců tzv. „caboclos a seznámení s jejich každodenním životem. Večeře. Příletíte do Cebu City a přepravíte se do hotelu, kde se ubytujete. Odpoledne vás čeká menší okružní prohlídka tohoto příjemného místa, které ne nadarmo získalo označení Královna Jihu. snídaně, odjezd do Terrazas Park - ekologicky pojatý přírodní park s horskými svahy a krásnou přírodou. Canopy Tour - procházka po vysutých mostech a oběd. Návštěva přírodního parku Pinar del Rio. Ubytování v hotelu Villa Aguas Claras, večeře. Do salonu, který se nachází jen dvě minuty od Pomníku svatého Václava, přišla na pozvání i Eva Josefíková, která zaslechla nadšené reakce od svých kolegyň. „Moc jsem se sem těšila. Nejde tu totiž klasickou kosmetiku, ale spíš takový rituál, který se skládá z péče pleť, zklidňující masáže a celkové relaxace. Tedy přesně to, co jsem po hektickém týdnu potřebovala, doslova vrněla blahem Eva, která si nechala rozjasnit pleť pomocí hedvábné masky a masáže stejně jako Jitka Schneiderová. Dokonce si slíbila, že začne na kosmetiku chodit pravidelně.

Potíž je ale v tom, že právě na krk, šíji a dekolt velmi často zapomínáme.

Jenišovský rybník je napájen těmito prameny. Až do roku 1962 odtékala část vody do asi 300 m dlouhého mlýnského náhonu a byla přiváděna k Jenišovskému mlýnu, kde poháněla vodní turbínou. Hydratujte - nanášejte krém nejlépe na vlhkou pokožku. Nečekejte, až po sprše či koupeli úplně uschnete. Radši vezměte do ruky tělový olej a rovnoměrně ho vmasírujte do pokožky pro to správné hydratační povzbuzení. 7. den: OMIŠ - malebné městečko ve skalách se strážným hradem. Možnost výletu lodí po řece CETINJEVýstup za dramatickými výhledy z pevnosti Stari Grad, koupání na místní pláži. Průjezd MAKARSKOU RIVIÉROU s krásnými výhledy. Průhonický park rozhodně doporučuji navštívit. Je to národní kulturní památka a památka UNESCO. Výjimečná je sbírka rododendronů. Krimmlské vodopády - Největší ve střední Evropě, mají od roku 1967 Diplom přírodní evropské památky. Byly po dlouhé časy populární destinací vědců i turistů. Přepadávají přes tři stupně kaskád (140m , 100 m a 140 m ) do hloubi 380 metrů. Stezka podél nich nabízí skvělé vyhlídky na vodopády a pokračuje dolů do údolí, které patří k nejkrásnějším oblastem národního parku. Je to ráj pro turisty i lezce. Otevřeno od dubna do října (záleží na počasí). Krimmelské údolí - Jedno z nejkrásnějších vysoko položených údolí národního parku Vysokých Tauer s celkovou délkou 19 km. Sportovní A Zdravá Výživa Pro Všechny zhruba 6- hodinovou procházku od vodopádů po jižní konec údolí. Zdrojem Krimmelské řeky je stejnojmenný ledovec. Řeka teče přes první úroveň alpských luk ve výšce 1470 m a pak padá jako vodopád do údolí pod ním. Jednoho negativního, který nám otravuje život a říká, jak je vše na prd. A druhého pozitivního, který nám pomáhá vytvářet ty nejkouzelnější okamžiky v životě. Kdy sedíte na lavičce, díváte se, jak vítr fouká do trávy a vy jste schopni vnímat tu radost a vděčnost za to, co všechno máte. A je jen na nás, kterého vlka budeme v sobě živit a kterého necháme vyhladovět. Buď se budeme dívat na katastrofické zprávy v televizi a poslouchat neustále brblání sousedky a tím poroste náš černý vlk nebo budu ve volných chvilkách číst knížky osobního růstu a upínat pozornost na to krásné, co nás potkalo a co jsme sami vytvořili. Tím zvítězí náš růžový vlk a celý náš život se stane růžovějším. Ano, naše uzavřená facebooková skupina je velkým bonusem, který můžete, a nemusíte využít. Každá žena to má jinak, některým vyhovuje sdílení a podpora, ostatní se cítí lépe samy se sebou a se svými myšlenkami. Osobně vnímám facebookovou skupinu jako velký benefit pro vzájemné sdílení a vřele ji doporučuji, ale i když v ní nebudete, dostanete moji maximální podporu skrze e-maily.

Semínka se vysévají do vlhkého substrátu, nejlépe z poloviny ze staré listovky a prosátého říčního písku.

[tabor-usa]

Na cestách

Na noc jsem obsadil docela solidní místo. Lavička bez opěrek na ruce, bokem od hlavního provozu. Pěkně jsem se natáhl tak, že jsem měl kufr i batoh pod kontrolou. Začal jsem pospávat, ale na pořádné spaní to nebylo. Kdesi za rohem se totiž něco opravuje, takže každou chvíli se přes celé letiště rozléhalo mlácení kladivem.

Po třetí hodině jsem vstal a šel se podívat po váze, abych si převážil kufr. V místech, kde váha byla naposledy, jsem ji nenašel. Pravda, už je to víc jak dva roky, kdy jsem ji tady používal. Prošel jsem se po letišti a za chvíli na váhu narazil. 18,85 kg, takže nemusím nic přeskládávat 🙂

Pak jsem se zbavil kufru a šel na krátkou procházku pro kešku. A potom na kontrolnu a zase čekat.

Kouří se nám z letadla! Teda spíš do letadla. A asi to nebude kouř, ale pára. Valí tady z průduchů ventilace a vypadá to fakt zajímavě 😊

Let do Barcelony jsem víceméně prospal. Když jsem se probral a podíval se dolů, zrovna jsme letěli nad Alpami. Ty zasněžené vrcholky vypadaly zhora úžasně. A pak mě těsně před přistáním probudily poměrně velké turbulence.

V Barceloně jsem si počkal na kufr a šel k východu. Šel jsem normálně ke dveřím pro EU. Zastavil mě ale celník a ptal se, odkud letím. Říkám mu, že z Vídně. Prý mám jít na celní prohlídku. OK... Druhý celník se mě zeptal, jestli mám něco k proclení, tak jsem mu řekl, že ne. Dal jsem kufr na pás, pak i batoh, na druhé straně si je vyzvedl a šel. Asi vypadám podezřele, neměl jsem se stříhat 😊

Před jedenáctou jsem šel na přepážku Norwegian, se kterými letím dál. Frontu obcházeli lidé od aerolinek a každého se na něco ptali. Když přišla paní za mnou, ptala se, odkud letím, kam letím, jestli na ESTA nebo vízum, co tam budu dělat a jestli jsem si ten kufr balil sám. Pak mi řekla, ať počkám, vzala si můj pas a šla k počítači. Chvilku tam něco dělala, pak vzala telefon a někam volala. Bože, zase nějaký problém 😀

Když se paní vrátila, ptala se, kdy se vracím. Když jsem jí řekl datum, odpověděla, že mi ale vízum končí dřív. Jasně, končí, ale pak můžu v USA ještě nějakou dobu být. Mám už letenku zpátky? Mám, letím zase s Norwegian. Může ji vidět? Tak určitě, tady je.

Během našeho rozhovoru se k nám připojila další paní, asi ta, co jí volala. Ty samé otázky ohledně konce víza. Ode mě ty samé odpovědi. To jsem vážně první, kdo to takhle má? Prý jestli jsem si zjišťoval, že tam potom můžu být. Jasně, zjišťoval. Teda ne úplně podrobně, ale o tom se teď zmiňovat nemusím 😊 OK, tak tady máte pas a všechno je v pořádku.

Na přepážce už to bylo o poznání jednodušší. Slečna si vzala pas, zeptala se, jestli mám nějaký kufr na odbavení, potom jestli mám příruční zavazadlo, dala mi palubní vstupenku a hotovo.

Když se nemusím starat o kufr, vyrážím zase na kešku. Následuje oběd v Burger Kingu a jdu na prohlídku. Tak to jsem vychytal, u přepážek je teď pořádná fronta. Když jsem tam byl já, bylo přede mnou asi lidí. Na kontrole jsem pípal, takže mi dělali stěry (taky už jsem zažil na Islandu). Dnes už mě to ani nepřekvapuje...

To je den... K letadlu jsme jeli autobusem. Jenže řidič nevěděl, kam má jet, tak jsme si udělali malé kolečko, vrátili se k terminálu, tam se řidič zeptal a napodruhé jsme byli dobře.

Hned jak jsem sednul na svoje místo, vytuhnul jsem. Odlétali jsme myslím o něco později, ale přesně to nevím. Spal jsem jako zabitý. Potom se začalo podávat jídlo a se spánkem byl konec. Na výběr bylo kuřecí maso s nudlemi nebo (asi) hovězí s knedlíčky. Zvolil jsem kuře. K tomu byl ještě salát, muffin a pití (vybral jsem Pepsi). K jídlu jsem si pustil na palubním systému Bohemian Rhapsody. Stylově, protože Norwegian má na každém letadle nějakou osobnost a na našem je zrovna Freddie Mercury.

Zbytek letu byla nuda. Trošku jsem pospával, ale nic extra. Tak jsem si pustil další film, Pick of Destiny. Sice už jsem ho viděl, ale v poslední době přes Spotify docela často jedu Tenacious D, tak jsem si to rád dál znovu 🙂 Ale jinak mi přišlo, že se cesta vleče víc, než loni 13hodinový let...

Asi hodinu a půl před přistáním jsme dostali další jídlo. Tentokrát bageta a velký muffin. Na pití džus. Pak jsem vyplnil celní prohlášení a přistáváme. Jo a asi jsem měl něco se sedadlem. Před vzletem a přistáním vždycky musí být opěradlo narovnané. Nikdy si ho nesklápím, protože za mnou vždycky někdo sedí, ale dneska za mnou pokaždé přišla letuška, že si ho mám narovnat. Prostě se mi samo sklápělo 🙂 A ještě jedna zajímavost k letu. Asi půl hodiny před přistáním jsem zjistil, že je na palubě WiFi. Norwegian v letadlech WiFi mají, ale ještě loni, když jsem s nimi letěl z LA, nebyla na letech do/z USA.

Na imigrační kontrole byla děsná fronta. Fronta teda až tak děsná nebyla, ale na víza bylo otevřeno jen pár přepážek, kde navíc měly nějaký Arabky jakýsi problém, takže se to vůbec nehýbalo. Když jsem konečně přišel na řadu, pán byl moc příjemný. Povídal mi o tom, že na středozápadě bylo hodně indiánů, a tábor má indiánské jméno. A taky že je tam pěkná příroda, a nejhorší věc, co hrozí, je štípnutí od komára, zato v jiných státech USA jsou třeba medvědi 🙂 Takže stejně jako loni, imigrační pohovor se stočil někam úplně jinam 😊

Když jsem se konečně dostal k zavazadlům, můj kufr už jezdil dokola skoro jako poslední. Tak jsem ho z kolotoče vysvobodil, obsadil první lavičku, aktivoval americkou SIM kartu a dal vědět do tábora, že jsem v pohodě. S Ronem si vyměníme pár zpráv. Všechno ode mě zjišťuje, říká mi, že mám dávat pozor a tak. Myslím, že mamka může být doma klidná, v tomto tady má zástup 😊

V ČR už je nějakou chvíli sobota, ale já mám pořád pátek. Jdu se najíst do McDonald's. Nic jiného, co by se dalo, tady není. Poprvé od září mám toho pravého Dr Peppera (pokud nepočítám jednoho v plechovce v Panu Burgerovi). Ten mi chyběl...

Po večeři je čas přesunout se do města na autobus. Do města jezdí vlaky, ale ne z tohoto terminálu. Musím kyvadlovým autobusem k terminálu číslo 2. Projíždíme pod mostem, přes který zrovna přejíždí letadlo. Hodně cool 😊

Při koupi lístku na vlak nastal zádrhel. Jsou tu automaty, loni jsem je zvládl, ale to jsem nejspíš platil hotově. Teď u sebe mám jen storolarovku a automaty nevrací. To by byla hodně drahá jízda. Tak to zaplatím kartou. Revolutku nebere. Jasně, když to, co jsem na ni poslal, jsem už skoro utratil. Dobiju jí a pořád nic. Zkouším klasickou debetní kartu. Taky nic. Samozřejmě znám ten trik, kdy se zvolí, že je to kreditka, i když není, ale to po mně chce ZIP code (směrovací číslo) a taky nefunguje. Jdu si tedy za obsluhou pro pomoc. Ujímá se mě milá černoška, že mi tedy pomůže. Revolutku to nebere ani jí. Klasickou kartu už ano. Prostě se jako ZIP code dá 0. Sedám na vlak a hned zjišťuju, proč mi ta Revolutka nefungovala. No jasně, tak příště už budu vědět 🙂

Když odcházím ze stanice, na které jsem vystupoval, zasekl se mi kufr v turniketu 😀 Ještě než se z něj stačím vymotat, přichází nějaký starší pán a pomáhá mi. Když se pak rozhlížím, kterým východem mám jít směrem k autobusovému terminálu, ptá se mě, kam se potřebuju dostat, a ukazuje mi cestu. Pak jde ještě kousek se mnou, aby mi ukázal, kudy mám jít. Říká, že je bezdomovec, což se dá věřit, i když na první pohled vypadá slušně. Když jsme skoro u cíle, ptá se, jestli pro něj nemůžu něco udělat. Klidně bych mu dal aspoň dolar, ale pořád mám jen tu storolarovku. O té se samozřejmě nezmiňuju, ale vysvětluju mu, že jsem zrovna přijel, a nemám vůbec žádný drobný. Ptá se, jestli mám lístek z vlaku, že se na něj ještě dá jet. To si piš, je tvůj 😊

Jedna z variant původně byla, že se během čekání na autobus podívám po městě, ať to tady konečně vidím i ve dne. Kvůli tomu čekání ve frontě na letišti jsem ale usoudil, že už to nemá cenu. Stejně už je zase tma, takže by mě beztak zase akorát vyhodili z parku, jako loni 😁

Při čekání na autobus jsem potkal skupinu asi 10 amišů. To se u nás nevidí 🙂 Autobus měl půl hodiny zpoždění. A na příjezdu už víc než hodinu. Ale byl jsem tak unavený, že jsem skoro celou cestu prospal. Na začátku to ještě nebylo úplně ono, ale když na první zastávce po dvou hodinách cesty vystoupilo několik lidí, zabral jsem si celou dvousedačku a spal jako malé dítě 😊

Do Ann Arbor tak přijíždíme až kolem šesté hodiny. Ron s manželkou Joy už na mě čekají. Jedeme na snídani, cestou si povídáme. Na snídani si dávám palačinky s kousky čokolády. A potom už konečně jedeme do tábora. Přijíždíme asi v 7:30 místního času, což znamená víc než 42 hodin od toho, co jsem vyrazil z domu.