#vidina

[admoments]

Endlessly falling in love for her smile 🥰.

@vlastiti-stranac

😍😍😍😍😍

[knize-strachkvas]

nejlepší lék na kocovinu je tatínkův bramborový salát <33

[mujsilenejdenik]

Razím heslo, že když je nejhůř, pomůžou benzáky. Ze včerejška jsem se poučil a hned ráno jsem si lupnul Lexaurin. (O Lexaurinu jako takovém bude řeč ještě později.) Pokud trpíte na panické ataky, je nešikovné, jak říká moje terapeutka, když uvíznete někde v koloně. Přesně to se mi stalo včera, navíc jsem nabral malé zpoždění, protože jsem se ráno nemohl vyhrabat a byl jsem z toho nervózní.

Takže dnes jsem vstal s dostatečným předstihem a vypravil jsem se zcela vzorně na čas. Zobnul jsem si prášek a doufal, že se nic z toho, co se stalo včera, nebude opakovat. Rozhodl jsem se dnes cestovat městskou hromadnou dopravou, protože po užití Lexaurinu si řídit netroufám a svého partnera taky nechci pořád otravovat, aby měl vozil.

Všechno šlo naštěstí hladce a podle plánu; autobus v koloně neuvíznul, řidič se zručně propletl do cílové stanice. V metru jsem si vzal knížku, abych rozptýlil svoje myšlenky a cesta mi tak příjemně utekla.

Ve škole šlo všechno dobře, akorát odpoledne mě čekalo ještě suplování. Supluju nerad, ale přišlo mi hloupé odmítnout, když zrovna za mě se muselo suplovat celé září. Takový zase já nejsem, i když jsem kvůli tomu musel odříct terapii, což mě trochu mrzelo. Pro jistotou jsem si vzal ještě jeden Lexaurin, abych ty dvě hodiny nějak přežil a těšil jsem se na večer, až budu doma. Navíc zítra neučím a jedeme na chatu, takže vidina blížícího se víkendu pro mě byla celkem příjemnou vzpruhou.

[oveliagirlhaditright]

All-In

Summary: What if the option to get "Star Player" on your blitzball team in Final Fantasy X-2 was actually one of the endings you could get in the game? This fanfic explores that idea.

"What's all this commotion about someone who joined my blitzball team without my knowledge?" Yuna huffed, with her hands on her hips. She was looking at both Rikku and Paine as she said this, but deep down she thought that if either girl had made this decision without her (if they hadn't made it together), it would be Rikku since she was more mischievous.

But surprisingly, it was Paine who spoke up. " We both decided this, Yuna. And I really think you should give 'Star Player' a chance. We really have a chance to make it to the championship next season with him by our side."

"St-Star Player?" Yuna stammered, before falling onto the bench in the stadium locker room she'd been leaning against. It couldn't be, could it?

The fayth, just over a few weeks ago, had told Yuna they'd do everything they could to bring Tidus back after she'd stopped Shuyin and Vegnagun, but that they couldn't promise anything.

However, even after hearing that they were uncertain in their abilities to resurrect the dream of the fayth, Yuna had flown back to Besaid in the Celsius feeling hopeful that Tidus would somehow be waiting at home for her when she returned. Their journey had started their, after all, and they had had some nice memories there… so had it been wrong to dream? And maybe even beg the fates that Tidus could see it as some sort of home himself?

But alas, when Yuna had arrived back on the island, there had only been Lulu, Wakka, and baby Vidina to greet her—who she’d been more than happy to see—and as more and more days passed, she’d tried to put her talk with the fayth of Bahamut behind her… but this very well could have been something! Because as confident as Spira was becoming without the chains of Yevon holding them down, she still could really only imagine one person calling themselves “Star Player.”

“Is he in the sphere pool now?!” Yuna demanded of her best friends, grinning so widely she was sure she looked like Leblanc whenever she got attention from her Noojie-Woojie. A comparison Yuna hated thinking about, but one she would still gladly deal with if what she was thinking was true.

“Maybe, Yunie?” Riku ventured, sharing a look with Paine. “I’m not actually sure. Buddy was the first person to see him. And we signed him after we heard all of his impressive stats from him, but-”

Without wasting a second more, Yuna rushed towards the entrance to the sphere pool to see if this mysterious “Star Player” or any of her teammates were training in there. But she was fresh out of luck. And Yuna hung her head for the opportunity lost.

But this time, she didn’t lose hope.

Because if a “Star Player” had really joined their team, she’d have ample time to see him, right?

…

That theory of Yuna’s was proven false when days had gone by, and Yuna had yet to meet this “Star Player—or learn his name—despite trying to catch him at the sphere pool or talk to someone who knew him.

Seeming to sense her discomfort, while Yuna sat by the pool dejected at the end of the day, Rikku explained, "he has a pretty erratic training schedule, Yunie."

“One where he doesn’t train with us, but by himself?” Yuna questioned, knowing that she was close to whining, but not being able to help herself. She wouldn’t have been like this if the fayth hadn’t said that they might be able to bring Tidus back… but they had. And now she was living in the world of questions, it seemed.

“I think he might be shy?” Riku tried. “I mean, you know what it’s like meeting a large group of people for the first time. Give it some time, Yuna. I’m sure you’ll run into him eventually.”

Yuna’s response to that was to blow her bangs out of her face, exasperated. “Your advice is… disaster-iffic, Rikku. But I suppose we have nothing but time, now that Sin and Vegnagun are gone. So alright, I’ll bite.”

Even if she wasn’t happy about it, she would.

…

Yuna told herself to stop thinking about who may or may not have been Tidus somewhere around Luca (who might have been trying to surprise her? With Rikku and Paine’s help?), and to instead practice playing blitzball herself. Everything that had gone down with Vegnagun had kept her out of the water for too long, she thought. And if she wasn’t careful, she might be back to only her two minutes and forty-one seconds again.

Yuna started with practicing the butterfly and backstroke—as it was no use working on blitz moves if she wasn’t warmed up with the basics down, right?—and she was just starting to attempt her luck with a Venom Shot when she saw someone in the pool with her out of the corner of her eye.

And was it her… or did they almost seemed to be dressed to blend in with it, as they sported a black hoot that seemed rather familiar and a blue suit? But what was even more amazing than all of that, was that they seemed to be in the middle of doing the Jecht Shot!

Swimming towards the other side of the pool as fast as she was able to now, Yuna tried to reach this “stranger” before they disappeared entirely again, even as both of them moved to get out of the pool. And she saw a few strands of blond hair poking from their hood, as they disappeared beyond the corner and then slipped into the boy's locker room.

…Was it enough to hope? Yuna was definitely thinking so, even if it definitely seemed like fate was playing a peculiar game with her.

…

"Yunie… I'm so sorry to tell you this, but I think that blitzer might be done for the season," Rikku told the Gullwing a few days later, as she took both of her hands in her own.

"Wh-What do you mean?" Yuna protested, stepping away from Rikku as she did so. And yes, even ripping her hands out of her cousin’s grasp as probably would happen in some drama, Yuna supposed, but she didn't do remove her hands from Rikku’s own violently. And she only did so because she'd stumbled back in shock (And could one blame her? A voice said in the back of her mind. The fayth's words to her now almost felt like a slap in the face. And the whole situation was really and truly bizarre). "What kind of blitzball player, with that kind of talent, practices a few times—and just practices, not even plays—and then just disappears?!"

"You have to remember that the season is over, Yuna," Paine told her gently, patting the seat on the bench beside her for Yuna to come sit down. And as Yuna sat down beside her, she had a flashback to when Paine had before warned others not to get her hopes up about Tidus. Could this really be that situation again? "Maybe the blitzer was just having some fun, and…"

"I… guess," Yuna said, finally doubting herself. Maybe the person she had caught a glimpse of had looked more like Shuyin than Tidus. But then again, hadn’t Tidus been based off of Shuyin? That was how Yuna thought she understood things, anyway…

Oh, screw it! She didn't care what anyone said! Deep down, she knew that the blitzball player that she’d seen had been Tidus! She did! She knew it, just like she knew that she had loved shoopufs more than anything when she was a child!

“And speaking of it being an off-time for blitzball… Paine and I were talking—the whole team, really—and we think we could take a break from it until the season starts. Oh, don’t look at me like that, Yunie!

“Don’t you want to see Wakka, Lulu more and the baby more? They were so thrilled to see you! And you seemed so happy to see them! Paine’s thinking of getting the Crimson Squad back together, and Pops says there’s something he just has to show me back Home. The point is we have a lot to do for a ‘summer vacation’ of sorts before we really get blitzing again, y’know?”

“And you feel the same way, Paine?” Yuna dared ask her more strait-laced friend, fighting back tears. She didn’t know why she was: as Rikku had said, it seemed the whole team had decided this, but there was a part of her that was hoping that if some of this was Rikku just flying off the rails here, Paine would tell her so.

But instead, Paine looked at her with pained eyes—and maybe something else there—and said, “I do.”

And so, Yuna did what she’d once done for so many years and practiced smiling even though she was feeling sad. “I understand you two. And thank you. For everything. But you’re right… it really is supposed to be summer vacation now. Go live your lives and know that we’ll get the championship next season!”

After the girls hugged and did one last fist pump for the Gullwings, they left Yuna alone.

And Yuna?

Yuna found herself walking into Luca stadium one last time, with her hands laced together behind her back.

It was then that she saw something—or rather someone—who took her breath away: they were sitting in a stand a hare's breadth away from her, looking as pensive as she felt: with dyed blond hair hiding their black roots, a yellow jumpsuit with pants that were cut to different lengths, and evergreen gloves that she had once thought the Calm Lands' grass might have been colored similarly to before she saw said grass herself, and realized it was slightly lighter than his gloves.

‘But it can't be him’, Yuna told herself. The fayth weren't even sure they could bring him back, right? And if it was… wouldn't Rikku and Paine have told me? Or Tidus have come to me right away?

The moment he looked at her with the kindest cerulean eyes she had been dreaming about for two years, Yuna knew straight away who she was looking at. And she fainted dead away, as she heard a curse and arms circled around her.

…

When Yuna came to, she didn’t remember what would happen. But she knew right away where she was: a mostly abandoned locker room in Luca, that had been created when they thought that the water in the sphere tank was going to be real and not a simulation. Thus, there was all kinds of medical equipment in here. Why, oh, why would she be in this room? She hadn’t been when she’d fallen unconscious. And Yuna presumed she must have fallen unconscious to be in here now, so how-

Suddenly, he was in her sights, and it all came back to her. And the first words that came out of her mouth upon seeing him were not the words she thought she’d say if she ever saw him again at all.

"Tidus, you jerk!" Yuna exclaimed, tears of joy and anger streaming down her face as she spoke. "How could you not tell me you were back?! Do you have any idea what this was like for me? What I-

And here, Tidus scratched the back of his head, embarrassed, a trait that Yuna had so missed seeing, before he tried to explain himself. “I’m so sorry, Yuna. And I really owe you an explanation for everything, huh?”

Yuna’s answer to that was a simple raise of her eyebrow as Tidus came to sit down beside her on the cot, and took off a cuff that had been on her arm. Huh. She hadn’t even realized it was there. (1)

"I wanted my being back to be a nice surprise for you, y’know! And my first thought was through blitzball! Since we talked about my past in Zanarkand a lot, and water has meaning for us.”

Hearing those words, Yuna blushed, definitely catching the meaning of that. “I also kept an eye on you in the Farplane and knew you’d become such a great blitzball player yourself! So, I planned with Rikku and Paine to surprise you on the field.

“But I guess from the beginning I ended up thinking it was a pretty dumb idea, because two of the times I meant to do it, I ended up chickening out… Then, the time you did end up seeing me, was pure dumb luck—where I’d been out there swimming for myself—and then you came out. And I didn’t have a moment planned, so I ran. Then today, I was sitting in the stadium in Luca wondering what to do, when you came out again and saw me—uhh, fainted—and here we are.”

Well, that certainly explained everything, Yuna thought, almost amused now. And it was good to know that Rikku and Paine (and Buddy, presumably) had been following his lead, wherever it led. So they weren’t done with YRP, like she had begun to fear, Yuna told herself. But surely they had been waiting for wherever his “surprise” would lead next when he figured it out.

And speaking of his surprise… really, Tidus was so sweet. The thought he'd put into wanting their reunion into meaningful really had been thoughtful… and Yuna could almost feel herself falling in love with him again for it as she gazed at him now. Like when she'd looked at Tidus when they'd talked about the weather years ago, and then laughed at that cliché, and she knew despite everything… something was starting there.

But at the same time… "Tidus… while I appreciate what you were trying to do, please don't ever make me wait to see you ever again! Especially when I- I lost you like I did. Being without you, it- it hurt so much. And given the choice of miraculously being reunited with you as soon as possible, or holding off on seeing you again for you to put on some show… well, wouldn't you choose the former if you were in my shoes?"

At that, he winced. And though Yuna hated to see it, she knew that it was necessary and hopefully imparting on him just what she’d been through these last few days through his unintentional game. Because, after all, while he’d been in the Farplane these last two years, she’d been here in Spira living her life, and often times it had been painful.

“Yuna, again, I’m so sorr-”

But the sphere hunter cut him off with a kiss on the cheek before he could berate himself too badly.

"I forgive you, Tidus. I understand how it all got out of hand. But you would think that when we finally earned our happy ending, things would go right!" the high Summoner exclaimed as she threw her hands up into the air.

Tidus poked Yuna in the stomach once then, and she couldn't help but laugh. "I don't really know if you want things to be perfect, Yuna. Things might be too boring that way." And the blitzball player feigned a yawn at the end of that sentence that would have had the nineteen-year-old seeing red, if she hadn't known it was fake.

"You take that back!" Yuna poked Tidus now, but with much more vigor. "There's a difference between 'boring,' and me thinking the fayth failed in bringing you back… As well as your 'perfect reunion' for us going so left field, that we're in an abandoned locker room of Luca stadium's, y'know!"

And at that, Tidus chortled: one that was akin to the one she had heard after they had tried to fake laugh two years ago. Yuna tried to be angry at this, and to turn her face away from the love of her life in a huff, but in the end, she could not. It was something she had ended up longing for more than she ever had for an eternal calm.

"How about this, Yuna?" Tidus sobered up, wearing the most beautiful smile she had ever seen a human being wear. "How about we just promise to have a good life together?"

And while Yuna would have loved to banter with him more, a part of her definitely thought he deserved that, those words—the idea of that kind of future—was all she’d ever dreamed of. So, what could she possibly say, but? “Oh, Tidus, that’s all I’ve ever wanted. Of course!” And this time she drew him in for a kiss.

And while Yuna hadn’t been the one trying to plan a surprise here, after she was done kissing Tidus silly and she saw his stunned reaction, she definitely thought it had been a surprise worth waiting for.

“Well, I don’t know about you, but I think I’ve seen enough of Luca’s locker rooms for a while,” Yuna said, offering Tidus her hand and helping him up. “Want to go home and see Wakka and Lulu?”

“I’d say my home is wherever you are, Yuna. And if that’s where you are, I’m all in.”

“All in…” Yuna echoed, so happy she could barely even say the words for how much she was smiling.

Tidus kissed her on the cheek now, and hand-in-hand, the two of them left Luca stadium. Together.

Author’s Note: (1) I had the idea that after Yuna passed out, Tidus was trying to check Yuna’s vitals with machina he didn’t even really know how to use. LOL. But the idea sort of disappeared in the story. Oh well.

Speaking of, for this fic, I decided to do something that I’ve seen at least one other FFX author do (maybe a few others), where Zanarkand actually used real water to play blitzball in, but the water is a simulation in Spira (and that’s one of the few ways where Spira was actually more advanced than Zanarkand)—if anyone was confused by Yuna’s one line about the water in the Luca field being a simulation.

I’ve had this story idea ever since I beat Final Fantasy X-2… which was, like, seventeen-eighteen years ago. O_o And even though I always did, I never really set out to try and write it until now. But I’m so glad that I finally have, because it was a fun idea that turned out rather well, I’d say.

This is for my bestie friend’s birthday. And I hope she’s having a great one!:D

Thanks for reading!

@bluerosesburnblue

[prospercz]

Den 73

Stir it up už se večer neukázal, nejspíš začal šlapat pozdě a už to nestihl. Takže jsem po 67 dnech nejen zase šel sám, ale i spal sám. Byla to docela příjemná změna.

Zdá se, že jsme vyčerpali všechny krásy Oregonu. Všechno kolem je jen zelený les plný komárů. Nebo občas spáleniště. Ale nic zajímavého. Procházím borůvčím, ale je ještě moc brzy. Ráno jsem jen vyběhl tu horu, o které většina hikerů tvrdí, jak hrozně moc má sněhu. Tak prosím pěkně tam byla asi jedna míle na sněhu…takže při pomyšlení, co je teď všechny čeká a jak vystrašení byli už z tohohle, tak to good luck.

Pokud ještě neexistuje, mělo by se začít používat slovní spojení: rojí se jako komáři před bouřkou. To, co předváděli dneska, když se začalo hřmít a v těžkém vzduchu visela vidina pořádného deště, to prostě není normální. Nakonec spadlo jen pár kapek, bouřka ale byla pořádná, jen ne nade mnou. Naštěstí.

Začínám přemýšlet, jestli si člověk může vytvořit imunitu na komáři štípance. Podobně jako se to děje třeba se včelami. Dneska jsem jich totiž schytal minimálně dalších 50. A to mám vidět jen nohy od kolene po kotníky! Teda, asi 15 jsem jich dostal během minuty, když jsem se snažil dojít si na záchod…Rekordně jsem taky dneska jedním plácnutím zabil osm jedinců. Na celkový počet protivníků to ale bohužel nemělo žádný vliv.

Dnešek byl mimochodem v něčem celkem výjimečný, až nezvykle moc fauny. U oběda jsem poslouchal řev medvěda. Jsem si jistý, že to byl medvěd. Ale nikde jsem ho nezahlédl. Možná dobře, ale stejně mě to trochu mrzí. Bylo to totiž fakt blízko. Celý den se po trailu prohání malé žabičky, jak kdyby si říkali o to, aby je někdo zašlápl. No a večer v kempu ke mně přišla srnka asi na 15 metrů. A vůbec se nenechala zaplašit, měla prostě na párku.

Kempuju asi po 26 mílích kousek od silnice. Ale slyšet a vidět tu ještě není. Dva metry od mého stanu burácí rozvodněný potok, tak mám dneska o hudbu postaráno. V 8 večer dorazí i Stir it up! Sem se ale bohužel nevejde, tak musí ještě kus popojít a najít si jiné místečko. Balíček má, ale nakonec nebyl nahoře ve vesnici, ale tam, kde jsme měli ten první. Prý ho napoprvé nenašli, no komedie.

[lacepockets]

Vidina means "future" in Al Bhed, and that's just so cute. What a good way to culminate Wakka's character arc.

[starvingtongue]

Roughly a year after the events of X-2, Dona and Barthello finally get married. It's a small ceremony, nothing fancy, Dona's not one for theatrics. Initially, they invited what was left of both their families, plus a few close friends.

However, despite Dona trying to keep it on the down low as much as possible, the residents of Kilika found out anyway, and throw her a party regardless. It's a relatively small village and word got out from one source or another (looking at you Barthello). I've always pictured Besaid and Kilika celebrating weddings, births, deaths, etc. as a whole community, considering they're quite small. We see it with Yuna obtaining Valefor in Besaid, Wakka introducing Vidina in Besaid, all the families being reunited in Kilika. Weddings, funerals, festivals, births; they're a whole village thing.

Anyways Barthello popped the question not long after the events of X-2, a couple weeks after things had settled down and they'd started getting back into a routine. Dona said yes, but with the caveat that things calmed down a lot more in Kilika before they actually had the ceremony. Being separated from each other because of their opposing political factions truly made them (mainly Dona) realise how much they cared for each other. Realising she'd taken him for granted in the past couple of years helped her properly reconcile with the fact that she really did love him. Barthello's her best friend and she couldn't imagine her life without him, political ideologies be damned.

There had been moments of tenderness, compassion, and love between them before all this, Barthello had been her closest companion for years. He'd been her friend since she was a teenager, agreed to be her Guardian and help her defeat Sin (even at the expense of both their lives), they'd been together romantically for years beforehand. They've been in each others orbit for so long, that Dona had just grown accustomed to him always being there for her. Their split during X-2 truly made her realise just how much she loved and cherished him. She's never been one for overly grand gestures or flowery words of appreciation, it makes her feel awkward and self-conscious. The thought of not being by his side for the rest of her life made her incredibly sad.

[444names]

german forenames + maormer names from tes

Adie Adied Adria Adrion Adrom Aldelia Alia Alke Alle Almo Aloren Alorylve Alte Alud Alvine Alwil Anillma Anina Anne Anza Aria Arno Arst Aryeyana Astul Augus Aulikt Auria Axim Barach Barola Bastia Beatrick Beatritz Bericth Bermala Bermar Binen Blas Blaus Breinz Brettlin Brudo Caman Camar Camers Camest Carbeath Carger Carol Caron Carsul Ceculd Ceculte Chel Chelade Chelmo Chilby Chrinras Chrya Chyrick Chyriko Cinsga Cinugus Cober Cola Cold Colde Coldolle Colia Damormil Dielaudo Dies Diese Diete Dilde Dilipp Dinsgard Dira Diste Edre Eilher Eilippa Ekke Elen Elfric Elia Eliedren Elip Elius Ellmin Elmick Elmon Elvina Elvionah Emain Emani Emas Emind Eminva Emion Emmeht Emmel Emmer Emmerike Emmeth Erad Eraus Erhald Eseid Evalph Ewalwig Femanne Fert Flonald Flot Fraalf Fran Fredy Fria Frian Frias Fride Frin Frionran Friseva Frister Frius Ganna Gellen Gene Genz Georeina Geran Geris Germick Gerobind Gertil Gertrudo Gildo Gise Gosig Gotto Grea Gred Gredella Gredil Grevale Grey Greya Guid Guisbel Guister Gund Gundise Günth Güntof Hald Haltul Hand Hania Harbard Hard Harick Hariona Harlon Hastim Hecus Heid Hein Heina Heinuel Hela Helia Heliede Helin Hellia Helmilen Helon Henich Henth Hermil Hert Hetia Hetria Hildo Hiloa Hime Himo Huben Hund Hunotta Hunto Ilen Ilhes Ilydiris Indo Iphia Iraloras Irede Irey Isan Isandro Ithmar Jachenth Jahlca Jani Jerber Joachel Johald Johard Joharika Joharl Jona Jonn Josch Julteth Juppaus Jykla Jyklasso Jörge Jörgne Jörgund Jürg Jürga Kand Kank Kard Kareters Karlo Karolaus Kata Kath Kathille Kloachel Klon Konas Koni Konicha Kuras Kurlsawe Lardt Lian Lias Liestra Lina Lind Linda Lindo Line Linher Lion Lonand Lorein Lorger Loricher Loriega Lormar Lorno Lorsus Loryese Ludel Ludiede Luke Luvus Lyestil Lylviona Lyrich Lütof Maelin Mainz Malener Malipp Malk Malo Malter Mana Manda Maner Manikt Maor Maorie Maorikt Mard Mardt Marirri Marle Marleva Marolf Mars Masse Masso Maste Mathild Mehaele Mena Menz Mert Meter Mich Milie Mion Miranne Mireterd Mirie Mirinna Miriride Miriste Morgard Morine Mornd Neid Nein Neina Neingo Niankath Nianne Niansha Nick Nicold Nide Nild Nilhene Nora Ohmarni Ohmarolf Olan Olfra Oreteryl Orsul Otha Othani Ottlid Ottlip Pann Pareid Pattfra Paus Pele Pene Penin Petchar Pete Peteph Pheire Phid Phild Phimon Quel Quelied Querin Raam Raamard Randa Rardika Ratyaam Redrine Reidike Rete Reter Rich Robeatja Rober Rodo Rold Rolikt Roma Romen Romert Rothil Rudith Samardt Samo Sarin Sarne Saroman Sart Shardil Sharne Sharold Sigisla Silisein Sinold Stel Stert Stethelm Svesla Sylver Tamale Tena Tenz Termar Thaelia Tiassa Tild Tiltom Tirwin Tomatris Tomedra Turaina Turlhan Ulnya Ulore Ulra Ulting Ultulnya Urlen Urlsann Urmiren Uterma Utherose Uttschia Uumira Uwen Uwena Valber Vald Valertam Valikt Valte Vidina Vina Vine Vinsga Vire Virick Virkola Virriolf Visnia Vistin Walion Walk Weryeste Wina Winah Wolade Woldor Wolph Xelydain Yald Yalo Yaltom Yves

[armatofu]

REPRESENTACIÓN IDEALIZADA DE LOS ANTIGUOS CANARIOS

Leyendas de la ilustración:

«Grupo de “Guanches” de la mítica “Tamaran” hoy Gran Canaria. Eran nobles, valientes, hábiles y astutos. Solo tuvieron un solo Dios al que llamaban “Alcorac”. Aquí se representa al “Guanarteme”. La lucha canaria, lucha del palo, alfarería y molienda del “gofio”. Pinturas en las cuevas y en los silos. Al fondo los sagrados monolitos del Nublo y Bentayga. Se puede fechar la escena en mil años antes de Cristo».

«Lo dibujé yo Antonio José Martin. Licenciado en Bellas Artes por la Complutense, sin mas patrocinio que el poco talento que Dios me dio. Rindo homenaje con este trabajo a la Tierra que me vio nacer, y se lo dedico a mi mujer Mª del Pino, a mi hijo Toni y a mi hija Tenesoya Vidina Martin de la Nuez.

Las Palmas, un dia cualquiera de 1987»

[liberte-news]

Muž a žena uvěřili na výhodné investice do kryptoměn

A POŘÁD DOKOLA: Neodolatelná vidina zisku přiměla muže, aby si s podvodníkem domluvil spolupráci. Během dvou měsíců mu následně ve čtyřech platbách poslal přes tři sta padesát tisíc korun...

ČERNÁ KRONIKA – Na falešnou investici na internetu doplatil šestašedesátiletý muž z Hodonínska. Ten byl v polovině června zkontaktován podvodníkem, který mu nabídl výhodnou investici do drahých kovů a kryptoměn. Neodolatelná vidina zisku přiměla muže, aby si s podvodníkem domluvil spolupráci. Během dvou měsíců mu následně ve čtyřech platbách poslal přes tři sta padesát tisíc korun. Jakmile…

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 30 - 27km

Nejvíc hard den začíná hezky. V noci bylo teplo a dobře jsem se vyspal. Zpětně si uvědomuji, že jsem vlastně již měsíc na cestě, hustý. Týpka ráno ještě potkám jak vyráží na trať, tak se pozdravíme a začínám balit. Vyrážím před 8 a vidím Lipno, jak vstává a válí se v mlze.

Cesta pak vede idylickým lesem. Po jeho opuštění jdu kolem zajímavých mokřadů a poté opět krásnými pastvinami u Račína, které jsou nekonečné a vedou ze svahu do údolí, kde by si člověk přál mít zorb a kutálel by se hodně dlouho krajinou, co doslova dýchá. Všude kolem jsou kravičky, které se na těch nekonečných loukách musejí mít prostě skvěle.

Poté přicházím do Přední zvonkové, kde míjím bufet u Kissáka, sice jdu brzo, ale sednout se tu dá. Tak si dávám pauzu, než začnu chodit jen nahoru. Tenhle stánek, jak již jméno napovídá, je stylizován ke kapele Kiss. Plakáty, vlajky, desky, fotky, figuríny, všechno. Fotím si to, když tu se objeví pak Kissák osobně. Otevírá až za dvě hodiny, ale ochotně mi dotočí vodu a prohodíme pár slov o americké kapele. Fajn člověk. Díky moc!

Nevím kdo je jeho návštěvníkem, protože ve vesnici jsou tři domy a pak obrovský hospodářský…cosi. Pole, krávy, však víte, ale je to obrovský. No a tady příjemná cesta končí. Pár kilometrů se jde po asfaltce a pak šup do kopce směr Smrčina. Je to záhul, ale ještě to jde. Po cestě se posilňuji dalším jídlem a pokračuji dál přes Tetřeví a Tokaniště až pod Smrčinu. Nad 1100 metrů už se objevuje první sníh. Teď už to můžu říct, ale 1,5 km na Smrčinu je cesta uzavřená bezp.vyhláškou kvůli souškám ….ale žádný striktní zákaz jsem tam neviděl. Spíše vstup na vlastní nebezpečí. Navíc sem neměl kudy jinudy jít. Další a další kilometry obchůzky bych nedal.

Jak nebezpečně cesta vypadala, taková i byla. Padlé stromy, místo stezky řeka a tající sníh, pod kterém vedou další říčky. Na sněhu nevíš jestli ti to uklouzne, nebo ti noha zajede po stehno do sněhu, což se tak pravidelně střídá každý druhý krok. Sice jdu jako Legolas, ale ten měl akorát luk a ne dvanáctikilovej batoh. Lopotím se ten kilometr a půl, celou hodinu. Stavím, odpočívám, hledám nejschůdnější cestu, stopuji ty, kteří tu byli přede mnou. Je to zdrcující a nebezpečné. Mám trochu strach, protože každý další krok prostě nevím co přijde a tady v zakázaném úseku nesmím padnout. Pomalu se dosoukám nahoru a kousek od rozcestí je cedule Smrčina a horní stanice lanovky Hochficht. Sláva, jsem tu.

Za odměnu si vařím kafe, odpočívám a koukám na okolní sjezdovky přímo na rampě, kde dosedají lyžaři. Také suším totálně mokré boty a ponožky i když vím, že je to k ničemu, jelikož se teď již pořád budu pohybovat po rozbředlém sněhu. To nejhorší mám za sebou…jsem si myslel. Myšlení je ale matka omylu a čeká mě asi nejdelších a nekonečných 6km v životě.

Pokračuji na další vrcholy Schonbergfelsen, Hraničník a Studničná rozbombardovanou krajinou mrtvých stromů, což je smutný pohled. Smutné je taky chybějící značení, které mě opět žene velmi nebezpečnými cestami. Když upadnu, tak se budu kutálet hodně dlouho. Stezku nakonec objevím a konečně po nějaké době sejdu dolů na hraniční přechod Nová Pec a Říjiště, kde v podstatě začíná cesta na Plechý. Já chci ale na Plešné jezero, kde budu spát. Tak si bláhově myslím, že sejdu dolů k jezeru a na horu půjdu zítra. Opak je ale pravdou. Mapa mě vede tak blbě, že v podstatě absolvuju polovinu cesty na Plechý, abych zatočil a zase šel dolů. Cesta nahoru je ale brutální a nebezpečná. Vysoké kameny, opět bláto a potok valící se dolů a vidina cíle v nedohlednu. Jdu tam další třičtvrtě hodinu, zatočím na žlutou, která začíná padlým stromem a prakticky ta samá cesta vede bokem dolů. Možná to někomu přijde v pohodě, ale mě teda ne. Nejsem možna tak zkušený a jsem rád, že jsem se nijak nezranil. Hrůza a mapa furt ukazuje 3 km. Začínám si myslet, že to Plešné jezero je jen mýtus. Po další třičtvrtěhodině se dostávám dolů na rozcestí. Rozbitej jak cikánský hračky. Teď už jen kamenitou cestou kolem Kamenného moře (skalní útvar) na který se ani nehrabu, protože bych tam někam zahučel do neznáma.

Za pár kroků už je Plešné jezero, které je opravdu nádherné, přesně jak na fotkách a stojí za to. Tady si rozbalim spaní, přefiltruju vodu, najim se a vyčerpán usnu, ani nejsem schopen napsat poznámky ze dneška. Díky bohu, že se mi nic nestalo, dneska byl každý krok nebezpečný. Dobrou.

[terezafabi]

Den 12.

Včerejší výlet nám dal zabrat, dnes dáváme úplně odpočinkový den. Celé dopoledne jen vařím oběd a trávíme střídavě s dětmi na terase. Dělám jim pelíšky na lehátkách a posloucháme čtení na pokračování. Nikdo z nás se nemá k vypravování ven, až kolem druhé přijde Honza z práce a vidina dvou volných hodin mě motivuje k tomu, abych je vypravila na pláž. Beru si počítač a pouštím se do svých úkolů a z okna kuchyně vidím nezvyklé předměty? v moři téměř u útesů, na kterých stojí náš dům. Po chvíli identifikuji tři potápěče! Ty jsem tu ještě neviděla, navíc nikde v okolí není vidět loď. Chvíli je pozoruji a přemýšlím, jaké to je, cítit se ve vodě tak doma, že si užívají plavat pod hladinou mezi skalisky. Nebát se vln, umět moře číst. Když udělám co potřebuji, zjišťuji co zbytek rodiny a přes běhání to vezmu k nim. Už je trochu únava a hlad, ale nijak zvlášť nás to už netankuje, protože tohle (a z toho plynoucí záchvaty, záseky, vztekání, křiky atd.) zažíváme celkem na denním pořádku. Jakmile si děti odpočinou a nají, jsou zase k zulíbání. Ještě si oba s Honzou zajdeme zaplavat,  dnes je to jen čirá krása, moře je klidné, nemůžu se plavání nabažit. Jdeme do auta a na nákup. Ještě na hřišti jsem svědkem toho, jak paní v modrých šatech někdo ukradne batoh - ne že bych to viděla, ale od té doby, co si to uvědomila z ní nemůžu spustit oči. Je mi jí líto, vypadá velmi rozrušeně, zároveň tam mám svoje rozrušené dítě (mamko proč mě zase nehoupeš!), takže se do krizové intervence nepouštím (beztak jsem oprávněná ji poskytovat jen po telefonu:). Jedeme nakoupit tentokrát do Lidlu, který máme nejblíž, Honza zkušeně manévruje uličkami, které se snad zmenšují (minule jsme si museli sklopit zrcátko, abychom projeli) a jsme doma.

[mirekirondorazil]

DEN SEDMÝ (a taky poslední)

V noci jsem něco viděl, bylo to velké jako kostel, myslel jsem, že je to můra, za kterou jsem se vydal. Ukázalo se, že je to jen plakát na film o můře. Tak nic, ale musím si dávat větší pozor kam koukám. Už asi blouzním, přes týden jsem nejedl.

Pokusil jsem se znovu usnout, ale tady na severu v pohraničí, polární dny trvají celé týdny, a navíc je tu strašná zima. Zachraňuje mě jen má north eyes bunda a vidina blízkého setkání s můrou. Ráno je moudřejší večera, to jen jedna z mnoha chytrých vět, co jsem vymyslel.

Když jsem se probudil byla už tma. Já, Majron, na konci své mise zpříma hledící do očí posvátného tvora. Kdo uhne pohledem dřív?

Je tady!!

To, co jsem před chvíli viděl, je nepopsatelné. Nejdřív vypadala jako kostel, ale větší, měla křídla jako motýl, a obrovské složené oči, které na mě upírala. Byli tam i jiní lidé, kteří jen s úžasem přihlíželi tomuto divu světa, ale ona se dívala na mě. Dívala se na mé svalnaté paže od bláta, na můj vypracovaný hrudník, který se za svitu měsíce lesknul, a můj neučesaný vous, který i po vší té mizérii zůstal dost elegantní. Dívali jsme se na sebe jako rovný k rovnému, a oba jsme začali mužně plakat. V tom momentě se objevila moje nová holka, jako blesk z čistého nebe, přerušila dospělý telepatický rozhovor mezi mnou a mou můrou. Moje nová holka mě objala a řekla, že se omlouvá a že na mě zapomněla. Dali jsme si pusu, a já odjel na zadním sedadle jejího sedanu do východu slunce.

[michalgavlas]

ÚVAHA ČTYŘ STÁ DEVADESÁTÁ TŘETÍ – CO NÁS TĚŠÍ

Naše životy jsou často složité a je v nich málo věcí, které nás těší. Jsme mile překvapeni, když zažijeme něco příjemného, ale nemůžeme se spoléhat pouze na to, co se stane bez našeho přičinění. My sami bychom v mezích našich možností měli dělat něco co nás těší, baví, ale především vnitřně naplňuje. V takových momentech, ale i celých obdobích se cítíme spokojeni a máme pocit, že opravdu žijeme plnohodnotný život. Je smutné, že tato období tvoří jen malé procento našich životů a ve zbylém čase vykonáváme potřebné nebo často i zbytečné činnosti, které nás nedělají šťastnými.

Ideální by bylo, kdyby práce, kterou člověk dělá byla právě tím zdrojem štěstí, radosti a naplnění, ale většinou tomu tak nebývá a člověk dělá pouze něco pro zabezpečení svého živobytí. V současné robotizované společnosti je mnoho zaměstnání, která v žádném případě nemohou člověka naplnit a vnitřně uspokojit. Jsou to ta mechanicky vykonávaná zaměstnání, ve kterých se člověk podřizuje stroji nebo počítači a stává se pouze jeho nedokonalým biologickým doplňkem. V dnešní době už člověk zručně neovládá svůj výrobní nastroj, ale on jeho. Přesto, že si myslí, že je tomu naopak. Strojová a počítačová logika vložená do těchto výrobních nástrojů člověkem se zpětně v umocněné míře, obtiskuje do jeho vědomí a potlačuje jeho emoce a intuici. Jsou to právě ty vlastnosti, nepatřící stroji, které jej dělají lidským.

Mimo zaměstnání, kterými si člověk vydělává na přežití jsou i taková, která se stávají povoláním nebo tomu tak ještě donedávna bylo. Jedná se o profesi doktora, učitele, právníka, kněze a třeba i architekta. Jsou to povolání nebo dokonce poslání, při jejichž vykonávání člověk nejen, že výrazněji pomáhá ostatním a působí na své okolí, ale musí být při tom i morálně na výši. Hlavním smyslem jeho práce nemůže být pouze vidina vysokého zisku, ale pomáhat ostatním a při tom něco hodnotného vytvářet. Právě u těchto povolání člověk, na rozdíl od úředníka nebo dělníka dělá mnoho věcí, které nejsou finančně ohodnoceny nebo se penězi nedají vyčíslit. Jeho ohodnocením je potom vědomí toho, že udělal něco dobrého a smysluplného. V takových momentech se může dostavit i pocit spokojenosti a štěstí.

V dnešní době to už nebývá pravidlem, že tato povolání vyžadují morální úroveň, ale jedná se spíše o výjimky. U mnoha z těchto povolání, mimo učitele a kněze je často hlavním cílem zisk a sláva. Radost z dobře vykonané práce je nahrazena chorobným uspokojováním při kumulování peněz a majetku. Jak dobře víme, touha po mamonu je neuspokojitelná. Tato ztráta radosti a naplnění je patrná i na výsledcích práce těchto povolání. Vše je studené, odlidštěné a jakoby stroji dělané pro další stroje, a ne pro lidi.

Běžný člověk, který neměl tu výhodu být obdařen schopnostmi vykonávat nějaké povolání, které je i posláním, musí hledat své štěstí v různých zálibách od zahradničení, rybaření až po psaní, malování a muzicírování. Je to jediný způsob, jak si udržet duševní vyrovnanost v době, kdy se vše přepočítává na peníze a člověk se hodnotí podle toho, zda je nebo není úspěšný. Jsou to především nevýdělečné činnosti, které děláme pro potěšení sebe a svých blízkých, které v nás mohou vyvolat pocit radosti a štěstí. Je to chvilkové navrácení se strojem času do „Zlatého věku“, kdy se člověk nemusel lopotit v potu tváře tak, aby zabezpečil své živobytí, kdy neexistovaly peníze a uměl rozmlouvat s přírodou. Právě to, co dostáváme zadarmo nebo darem, jako je náš život a vědomí jsou nejhodnotnější. Proto i pocit štěstí lze získávat pouze ze vztah��, a ne z věcí.

Jsou to všechno jenom slova, která sebelépe vyskládaná nemohou konkrétnímu člověku, v určité době, na specifickém místě poradit, jak být šťastný a objevit u sebe činnosti, které jej vnitřně naplňují a neničí tak jako nestřídmé jídlo, pití a sex. Dnešní doba narušených mezilidských vztahů, jak na osobní, tak i společenské úrovni nevytváří dobré prostředí pro to, aby lidé hledali štěstí u sebe a mezi sebou, ale ve věcech. Navíc nic nenaznačuje tomu, že by s tím byla většina nespokojená a hledala změnu orientace svého pozemského snažení.

[humanoidtyphoons]

wakka’s amazing bc it’s like. here is a genuinely likeable character with a major flaw, and you don’t really see that flaw as a bad thing until like. it smacks you in the face. and i just. i couldn’t deal with it!

like is it as bad as being like ‘wow, i love anakin skywalker with my whole whole heart’ and then episode 3 happens and it’s like. your fave is a nazi now, do you still like him? no, it’s not.

but it’s such a transformation to go through to be like. i like this guy, to... i don’t like this guy.

like. wakka was dead to me for a long time bc i couldn’t deal with his anti-al bhed bias, i found it frustrating and irritating and i couldn’t handle it, so it was just easier to go ‘oh i hate wakka! i’ve always hated wakka!’

but i’d replay the game and go no i love wakka, and i’d pay better attention about how he became so devout and anti-al bhed, and then i’d be stuck in this conundrum, bc i just couldn’t get past idk. gagazet, or evrae. and then i’d played ffx2, and it’s like adorbs that he names his child vidina. which is just cherry on top.

but like looking at the bigger picture, it really is like. ah, his arc has a lot going on, and do i wish it was a smidge more focused on? yeah, but it’s -- it’s enough, i think.

[papirkniha]

ZA MESTOM

Inštalácia so štvorkanálovým zvukom

Autorský ručný japonský papier Kozo, nite, pigmenty, prírodniny

Línia je zosobnenie času. Voľne plynúce horizontály so začiatočnými a koncovými bodmi v nedohľadne. A potom náhle zvlnenie, prekrytie a tepny sa rozbiehajú motýlím efektom všetkými smermi. Prúdia šedými ulicami, lemujú ich okraje, vznášajú sa nad nimi, za nimi. Všadeprítomné, obklopujúce. Prežívajú v malých výrezoch skutočnosti, intímnych, ale aj odosobnených. Popri cestách sledujem smogom rozmazané horizonty, ktoré pretínajú čierne diagonály. Večne sa opakujúce vzory a štruktúry. Zdá sa, že existujú autonómne, prekračujú konkrétne vymedzený priestor a občas dokonca svoj vlastný tvar. Podvedome sa otláčajú do mysle a premieňajú na iné dôverne známe obrazy a tvary, ktoré si nosím všade so sebou. Sú to skromné pokusy priblížiť sa, hľadať vzťahy, významy v medzerách v ich usporiadaní. Vidina mesta sa z nich pomaly vytráca, len aby sa opäť vrátila v spomienkach, aspoň v náznakoch. Isté je len to, že neustále plynie. Vertikálne stúpa, v zvukových vrstvách, ktoré žijú svojím vlastným životom. Neustále plynú v čase, rytmicky sa opakujúce. Je to predsa v ich podstate.

Autorka fotografií: Anna Ovsíková