#venkov

[wzart]

(prostřednictvím magnetu "1950-6" na prodej od Wartist )

[domacipitomec]

Vzbudíte se ráno s kuropěním, je první námraza. Venku v kotli se celou noc táhnul vývar z kostí ze zabijačky. Náhle za vámi strýc, smrdí slivovicí od včera a nese pytlík nejlevnější soli s jodem. Řeznické prkno leží vydrhnuté na stole. Neviditelná práce matčina. Strýc se jme tahat z kotle kosti. Pára vůkol. Postupně se tiše vynořují další příbuzní. Mají na sobě pyžama, tlusté ponožky, pantofle a tlusté bundy. Všichni polospící sedí blízko kolem stolu, aby sdíleli teplo. I ptáci chvíli mlčí při rozednění. Maso odpadá do kosti a chládne na dřevě, ve prostřed hromádka soli. Podává se snídaně, bez chleba.

[dare-g]

Like the Sun (2013)

[oddphotos362]

[zababova-pomsta]

Velmi vážně myšlená módní kritika obleků Martina Roty, dodaná týmem z Gentlemanovy Gazety do vaší schránky, ač tam máte nálepku od dtestu, že ty věci nechcete

Abychom správně porozuměli tomuto oděvu, musíme se nejdříve seznámit s termínem ČMP, tedy Čas-Místo-Příležitost. Pro správné pochopení výše zmíněného pojmu se musíme vrátit do Velké Británie na počátek devatenáctého století. Britská aristokracie se odívala podle denní doby (pozůstatky tohoto pravidla můžeme vidět v tom, že večerní šat má být tmavší barvy), příležitosti (například hon, návštěva kostela či pohřeb) a místa. Právě místo je zde klíčovým faktorem. Oblečení se dělilo podle toho, jestli se dotyčný nacházel na venkově – s čímž se pojila činnost honu, či ve městě, kde gentlemani uzavírali obchody. Kvůli tomu se ve městech nosil business oblek, který byl obyčejně střízlivé barvy, z hladkého a mnohdy lehce lesknoucího se materiálu. Naopak na venkově se nosil oblek hnědé či zelené barvy s hrubou texturou, jako tvíd a manšestr. Z těchto důvodů je oblek s těmito vlastnostmi považován za znatelně méně formální.

Mezi částé nešvary pánských oděvů patří nekoherentnost mezi jednotlivými složkami. Zde se naštěstí nic takového nestalo. Černá košile je explicitně neformální barva; gentleman, který by si ji oblékne v kombinaci s business oblekem riskuje navození dojmu čerstvě rozvedeného otce. V kombinaci s oblekem rovněž neformální barvy, jako vidíme na obrázku výše, je černá košile v pořádku; oděv je tedy konzistentní. Bohužel je ale zřejmé, že oděv byl zvolen naprosto nevhodně, protože porušuje pravidlo Místa z ČMP triády. Snímek byl pořízen v Kavčích horách v Praze, proto je volba zeleného, tedy na venkov určeného obleku, naprosto nevhodná; tento oblek by měl být nošen na vesnické trhy, myslivecký ples, nebo do Brna; nosit ho do města je sartoriální zhůvěřilost.

Každému je jasné, že problém s tímto oděvem je velikost vzoru. Jak každý správný gentleman ví, jednotlivé složky oděvu by nikdy neměli sdílet velikost vzoru s jakoukoliv jinou složkou oděvu, jinak riskujeme moiré efekt, který bude namáhat oči každého, kdo se na nás podívá. Správně by se měla velikost vzoru postupně zvětšovat od ohniska; nejmenší vzor na kravatě, větší na košili a největší na saku a kalhotách. Samozřejmě můžeme vzor na jakékoliv z těchto složek vynechat, minimum jednoho vzoru by však mělo být zachováno; fádní oděv komunikuje nedostatek osobnosti.

Spodek límce u košile nezasunutý pod sako je jednoznačný společný poklesek, co ale nemůžeme vytknout je absence anemických klop u saka, které v poslední době tak často vídáme. Rovněž Martin nepodlehnul ani trendu "přírodních" ramen, která mají tendenci na nositeli smutně viset. Na druhou stranu nepodlehl ani opačnému konci dichotomie, tedy přehnaně vycpaným ramenům, která máme od osmdesátých let spojené s korporátní estetikou Wall Streetu. Obětí trendu je ale toto sako jiným způsobem; spoj, kde se setkává klopa a límec saka je přehraně vysoko. Znalci sartoriální tradice ho jen neradi viděli od raných nultých let putovat čím dál severněji a jen doufají, že až bude tento akt doveden ke svému logickému závěru (spoj límce a saka se přesune na vrchol ramen), tak se k nám pomalu, opisujíc trajektorii oválu, přes bederní páteř a následně přes přímý břišní sval, začne vracet.

Opět vidíme, že spodek límečku není schovaný pod sakem a bohužel vykukující část manžet se nepohybuje v akceptovatelných mezích (1/4 až 1/2 palce, či 6,3 až 12,7 centimentrů). Hlavní problém s tímto oděvem však tkví ve špatně zvoleném kontrastu mezi jednotlivými složkami. Jak nám říká Williams Strunk v Elements of Style, kontrast oděvu by měl korespondovat s kontrastem mezi obličejovými rysy. Můžeme vidět, že Martin má středně kontrastní obličej (barva vlasů a očí se neliší od barvy pleti natolik, aby byl obličej vysoce kontrastní, ale není tak podobná – jako by to bylo u člověka se světlou pokožkou a plavými vlasy, aby byla nízce kontrastní). Bohužel kombinace černého obleku a bílé košile je vysoce kontrastní, takže se v něm nositel ztrácí. Mimo to, při výběru kousků bychom měli dbát na to, aby některý z nich zrcadlil odstín jednoho z rysů našeho obličeje. Růžový kapesníček dá vyniknout obličeji růžolícího muže, modrá kravata modrookému muži dodá jiskru v oku. Abychom vzdali čest oběma pravidlům, mohli bychom místo bílé košile zvolit světle modrou, což by snížilo kontrast a zvýraznilo oči.

Zdroj obrázků: https://www.instagram.com/rota152/?hl=cs, https://www.ceskatelevize.cz/porady/13653726092-kritika-budoucnosti/

[sub-at-omicsteminist]

Helen Popova Alderson

Helen Popova Alderson was a Soviet and British mathematician and mathematics translator known for her research on quasigroups and on higher reciprocity laws.

In the theory of higher reciprocity laws, Alderson published necessary and sufficient conditions for 2 and 3 to be seventh powers, in modular arithmetic modulo a given prime number p. According to Smith (1976), "plain quasigroups were first studied by Helen Popova-Alderson, in a series of papers dating back to the early fifties". Smith cites in particular a posthumous paper and its references. In this context, a quasigroup is a mathematical structure consisting of a set of elements and a binary operation that does not necessarily obey the associative law, but where (like a group) this operation can be inverted. Being plain involves having only a finite number of elements and no non-trivial sub algebras.

As well as Russian, English, and French, Alderson spoke Polish, Czech, and some German. She became the English translator of Elementary Number Theory, a textbook originally published in Russian in 1937 by B. A. Venkov. Her translation was published by Wolters-Noordhoff of Groningen in 1970. As well as the original text, it includes footnotes by Alderson updating the material with new developments in number theory

Quasigroup

Reciprocity law

Modular arithmetic

Binary operation

Associative property

[tarjeismoeworknews]

The film Possession is an honest, artfully told horror film that will give you goosebumps. Norway's acclaimed self-taught director Henrik Martin Dahlsbakken has an impressive collection of feature-length thrillers, but this time he has delved into the waters of horror drama. 

SCANDI 2023 will present a careful selection of the most distinctive contemporary Scandinavian films from all five countries: Sweden, Finland, Norway, Denmark and Iceland. The festival will take place in cinemas throughout the Czech and Slovak Republics. CZ list of screenings: https://scandifest.cz/filmy/posedlost SK list of screenings: https://scandifest.sk/filmy/posedlost

[dobretane]

Vpis 5 - Roura na monococku

(26.9.) Tak to byla divoká noc! Postele jsme tedy měli oddělené, ale v noci byla úplně příšerná bouřka a my si nechali pootevřený to střešní okno. Takže jak funělo a lilo (takovej slejvák jsem snad v životě nezažil), tak nám na postele crčela voda a mně probudilo až to, když mi stříkala na obličej. Tak vyletím, okno zavřu, no ale už postel i deka byla mokrá… Pak jsem nemohl asi dvě hodiny usnout, takže ráno budík v půl osmý (chceme vstávat dřív) mě málem zabil. I ráno postel mokrá.

Už neprší, ale furt fouká a je chladno, no podle předpovědi má aspoň vylézt slunce. Snídaně je jakžtakž dobrá, malá restaurace nicméně plná turistů seniorů, i zde vylepšujeme věkový průměr. Paní obsluhující snídani taktéž neumí anglicky ani slovo, ale ani slovo, takže když po ní chci “hot water”, tak na sebe jen civíme, než mávnu rukou, že nic nechci. Matěj to ale statečně vykomunikuje, tak přece jen mám něco teplýho. Tohle já prostě nechápu, jak můžou bejt takhle ignoratský… Dobalíme, check-out a odchod už v devět, takhle brzo jsme tu nikdy nevyjížděli. Ale jinak je tu ten venkov roztomilej!

Nejprve se chceme podívat na Pointe de Corsen, jinak též nejzápadnější bod kontinentální Francie, kterej je od hotelu asi dvacet minut. Krajina i vesničky, kterýma projíždíme, se probouzí, pozorujeme i ptáčky, než dojedeme na výběžek. Cesta až na konec je přehrazená dělníky, necháváme auto u cesty a zbytek šlapkáme, funí fest, ale aspoň neprší. Cestička k samotnému bodu je lemovaná patníky s kvízovými otázkami, což nás baví - jednak pozorovat, že tý francouzštině celkem rozumíme, a taky jestli to víme (jen jednou jsme si spletli ouest s východem). Voilá, poslední výspa Francie před Amerikou!

Foukalo tu tak, že nás to téměř nadnášelo, ale sluníčko se občas ukázalo, tak to bylo fajn. Ta divokost počasí i krajiny nás takhle ráno nabíjí a je naprosto skvělý, že jsme tu sami. A to jsme si mysleli, jak tohle bude ten turistickej magnet… Uděláme si tu malej trek, i zde jsou útesy a plážičky, zas pozorujeme ptáčky (je tu bramborníček černohlavý), Matěj najde i ochutná trnky.

No a když už jsme tu, tak Matěj hlásí, že nedaleko je Menhir de Kerloas, jinak též prý se svýmu skoro devíti metry nejvyšší menhir na světě. Starý čtyři nebo pět tisíc let (podle toho, jakou cedulku tu člověk čte) vyniká tím, že je v hezký krajině, viditelný na desítky kilometrů a taky legendou, podle níž si k němu novomanželé chodili mnout břicha o malé výběžky, což jim zaručilo plodnost.

Jak jsme dneska vyrazili brzo, tak na všechny tyhle místa přijíždíme první a jak odjíždíme, už se tu zjevuje pár turistů. Touhle dobou už nám také dochází benzín, tak v nedaleký vsi bereme plnou, projeli jsme tu zatím šedesát euro, což na teď už pátý den roadtripu není zlé.

(Kartou se platilo přímo u stojanu, ale naštěstí to šlo přepnout na angličtinu, tak se mi to povedlo ok.) Hlavním dnešním bodem je vrátit se do Brestu, jak jsme si to včera slíbili, a začínáme mořským akváriem Oceánopolis, kam oba chceme. Podle navigace parkoviště najdeme snadno, před vchodem si v automatu koupíme lístky (online jsme to odmítli, chtělo to registraci a milion osobních údajů) a procházíme novou vstupní budovou do areálu. Už víme, že dvě velké části akvária (tropické vody a ještě jedna) jsou zavřené, takže zbývá Bretaň a nějaké zahrady. Vidíme tu tuleně, spoustu rybek, malý žraloky, mlže atp., ale celkově je to underwhelming. Areál je celkem starý (asi proto ho rekonstruujou), naprosto chaoticky (ne)značený, takže tu bloudíme, a “pavillon du jardin” je jen prázdný pavilon, nikoli výstava zahrad. Nejvíc mě tedy zaujala vitrínka s vysvětlením tlaku, která byl demonstrován váhou tří airbusů A320 na sobě (zde jen modely).

Nejhezčí částí areálu je nakonec gift shop, kterej prošmejdíme a pak už jedem dál do centra Brestu. Já jsem se tu chtěl zastavit hlavně proto, že sem Jean Genet zasadil ve 40. letech děj svýho slavnýho románu Querelle z Brestu, jednoho z prvních queer francouzských románů. Akce se odehrávala v místním přístavu plným námořníků, takže to se tu musíme pro ten pocit aspoň projít. Matěj říkal, že se na týhle fotce bude tvářit lascivně.

Ozývá se hlad, tak tady na nábřeží zaplujeme do restaurace, kde si objednáváme mořský speciality a skvělý dezerty.

Na ty mořský potvory jsme dostali spoustu příborů, nevím, jestli jsme to jedli dobře, ale ochutnali jsme všechno. Byl to nápad Matěje, já jsem se rád ze zvědavosti přidal, no nevím, jestli si tyhle mršky ještě někdy dám, ten závan mušlí na mě byl asi příliš silný… Nicméně moje treska jako hlavní jídlo byla dokonalá. A ten pocit, že jíme právě v přístavu v Brestu, to bylo k nezaplacení. Venku se zase čerti ženili, což přes sklo vytvářelo krásný pohledy na lodě do přístavu.

Po obědě pokračujeme v procházce, v jedný části promenády mají pamětní desky s námořnickými výkony - a jeden nás zaujal velmi. Alan Roura jako první překonal severní Atlantik v roce 2019 sám v plavidle typu “monocoque”.

Vůbec nevíme, co to je, ale to slovo se nám líbí, muehehe. Když Matěj konečně najde správnou cestu nahoru k pevnosti, tak tam procházíme (mimochodem zase ladil, minuli jsme auto úplně stejné modré barvy jako Matějova bunda) aspoň se podívat z dálky. A zas ta bretaňská vlajka!

V pevnosti je pořád vojenský objekt, ale dá se jít do části, kde je muzeum námořnictva, tam nás to ale zas tak neláká. Projdem se ještě trochu po městě a shodujeme se, že nám Brest vlastně přijde celkem sympatický. Vracíme se k autu, které jsme zaparkovali na ulici a parkovné platili mobilem přes parkovací aplikaci, kterou používám i v Česku (EasyPark), tyhle vychytávky mě baví, ještě že si tý možnosti Matěj na parkovacích hodinách všimnul… Z Brestu míříme přímo na sever, kde se chceme podívat na údajně nejvyšší maják na světě, Ile Vierge. Celou cestu nám prší, ale jakmile tu zastavíme, nebe se protrhá a vykoukne slunce, takže razíme na další trek. Maják má skoro 90 metrů a je na ostrově nedaleko pevniny. Nás tu ale zarazil hluk, kterej identifikuju jako stíhačky (tady??) a za chvíli fakt, čtyři Rafaly francouzskýho letectva nám ve formaci dělají průlet přímo kolem majáku, tak to je hustýýý! (Vidíte je tam?)

To načasování, to počasí, to je prostě pecka. Tak to se tetelím blahem, mám tu takový malý Dny NATO, když už jsme je letos zrušili. Po cestě najdeme další artefakty, třeba enormní butt plug.

Jakmile jsme sedli zpět do auta, zase se strhla průtrž, tak to nám to počasí dneska vychází skvěle! Teď už nám zbývá se jen po severním pobřeží Bretaně dostat k našemu dnešnímu hotelu do vesničky Trégastel. Po cestě ale zastávky, viď, Matěj vybral třeba pláž s dunama (Plage de Guévroc). Tady jsou asi dvě auta na parkovišti, takže zas intimčo, turistická byla asi ta jižní část Bretaně. Dobří lidé zde odnášejí plasty z pláže a shromažďují je u info tabule.

Krátkou písečnou stezkou lemovanou trávami se dostaneme až na samotnou pláž, která je enormní a úžasná! A místy máme slunce! (To je tak, když si chceš udělat selfie, ale Matěj je rychlejší.)

Je odliv a tak tu loví spousta ptáčků, který můžeme pozorovat celkem zblízka, jako ústřičníci, kulíci, jespáci nebo kormoráni. Moře ustupuje a my se k nim chceme dostat co nejblíž, což je místy výzva.

Pláž přechází do kamenitýho dna moře, ale zároveň jsou tady kolem velký balvany a kusy skal. Takovou pláž jsem snad nikdy neviděl, Bretaň tuze pěkný.

Peeling z toho ale nebude, jednak kameny a jednak fukéř, a slunce též jen občas. Zpět jdeme po dunách kolem dalšího kostelíka, ale ten je zavřenej a vůbec je na takovým divným místě tady u pláže. Matěj pak navrhuje ještě jednu zastávku, tak se radši ptám, jak je to daleko do hotelu, a to se ukáže, že ten je až ve vesi hodinu a půl odtud, takže to už si musíme pospíšit, check-in končí v sedm večer. Takže valíme, máme po cestě ještě navíc déviation, ale stíháme a v půl sedmý jsme v Hotel De La Mer v Trégastelu. Hotel je dvouhvězda, takže to bude asi nejlepší hotel cesty, špičkujeme se. No ale když sem dorazíme, nestačíme se divit. Hotýlek je původní, ale zrekonstruovanej, má svoje kouzlo, dřevěný schody a hlavně má geniální lokaci, plus náš rohovej pokoj má ze všech oken výhled přímo na pláž, uáh!

Tak to se Matějovi zas něco povedlo! To se nám moc líbí, únava z cesty z nás opadla a táhne nás to ven. Stejně ještě musíme asi do kilometr vzdáleného Carrefouru pro večeři, tak se oblíknem (furt funí) a jdem. Tahle oblast je prý proslavený růžovými žulovými balvany a těch je tu všude kolem spousta. Mezi domy, ve vsi, na pláži, v moři. Což při odlivu nabízí výhledy par excellence.

No zítra za světla to tu musíme prolézt více. V obchodě (věděli jste, že Carrefour znamená křižovatka? Přišli jsme na to tak, že po cestě jsou značky “Carrefour dangereux”) jsme k večeři koupili palačinky a víno, zkusíme ten model z Mallorky. Na pokoji ustrojíme večeři, palačinky s krabí pastou a šunkou a víno, mandarinky a melou, vynikající!

Tak to jsme si dneska žrali teda, a ještě byl Brest a ještě byly pláže a ještě ty geografický vychytávky. Taky to byl dlouhej den, zejtra máme check-out až v jedenáct, tak uvidíme, jestli se vysuneme dřív. Já budu spokojenej, když nám nebude pršet do postele, která tu mimochodem má zas jednu deku, tak uvidíme, co ta kombinace s vínem provede. Pěknou dobrou ze severní Bretaně!

[lesser-known-composers]

August de Boeck (1865-1937) - Aria uit 'La Route d'Emeraude (Francesca)

Liesbeth Devos, soprano

Youth Orchestra "Jeugd en Muziek-Antwerpen" | Ivo Venkov

[7ooo-ru]

На Пискарёвском кладбище проходит церемония возложения венков

На Пискарёвском кладбище в Санкт-Петербурге проходит церемония возложения венков к монументу «Мать-Родина» в 80-ю годовщину полного освобождения Ленинграда от фашистской блокады.

Читать далее

П��дробнее https://7ooo.ru/group/2024/01/27/628-na-piskarevskom-kladbische-prohodit-ceremoniya-vozlozheniya-venkov-grss-276966502.html

[wzart]

(prostřednictvím "1950-5" podložka pod myš na prodej od Wartist )

[hadivadlo]

Od tvůrců inscenace Jenom konec světa pro diváky: Inspirační zdroje a kontexty

Malba Alexe Klyuykova k inscenaci Jenom konec světa

V nové inscenaci Jenom konec světa inspiračně vycházíme z různých zdrojů. Jedním je i autorův životopis. Lagarce je totiž se svými texty výrazně spjatý. Drama Jenom konec světa vychází z jedné konkrétní situace, návratu třicátníka Louise z města na venkov, aby sdělil své rodině, že umírá. Biografické pozadí je víceméně zřejmé, není však podáno explicitně.

Kdo tedy byl Jean-Luc Lagarce?

Dramatik, režisér a esejista se narodil v roce 1957. Vyrostl na východě Francie ve vesnici Valentigney. Zde jeho rodiče pracovali v továrně na auta Peugeot. První hru napsal ve třinácti, v osmnácti se pustil do studia filozofie, nastoupil na konzervatoř a založil amatérský soubor Théâtre de la Roulette (Kára komediantů), který se později zprofesionalizoval. Jeho diplomová práce v oboru filozofie se věnovala vztahu západního divadla a politické moci. Později filozofie zanechal a začal se plně věnovat divadlu a psaní. Jeho dramata jsou inspirována Samuelem Beckettem, Eugènem Ionescem a Jeanem Genetem, ale autor rychle našel vlastní a specifický styl. Jeho pozdější dílo vykazuje autobiografické prvky a stylově připomíná absurdní drama, které však inovuje vůči více psychologicky propracovanému přístupu. I když napsal více než 25 her, za života byl vnímán spíše jako talentovaný režisér než dramatik. Rukopis k Juste la fin du monde (Jenom konec světa) vznikl v Berlíně v roce 1990, ale nejdříve nevyvolal žádnou odezvu. Na jeviště si hra našla cestu až v roce 1999, čtyři roky poté co Lagarce, jako třicetiosmiletý, zemřel na následky viru HIV. Dnes patří tento text mezi jeho nejhranější. 

Jean-Luc Lagarce

Autobiografie a sociální úvahy ve francouzské literatuře 

Jenom konec světa je svým způsobem divadelní součástí linie, kterou ve francouzské literatuře představují autorky a autoři jako Annie Ernaux, Didier Eribon a dnes i Eribonův žák, Édouard Louis. Jde o osobní zkušenost autorek a autorů, kteří pochází z pracující třídy, nouzí poznamenaného prostředí, a navíc se hlásí k sexuální menšině. Oproti jejich vrstevníkům se jim však dostalo humanitního vzdělání takzvané „vyšší třídy“. Jít za vzděláním znamenalo taky uniknout z domoviny – chudého předměstí či vsi a odejít do města. To znamená začít žít nový a celkem odlišný život, formovat své názory a pohledy na svět v liberálním prostředí, dnes by se dalo říct v jiné bublině. 

Annie Ernaux

Pro Eribona i Louise je návrat zpět (na místo i ke vzpomínkám) těžký, takřka nemožný, spojení jsou definitivně zpřetrhána, rozdíly velmi hluboké. Lagarce se nejspíš domů ani nikdy nevrátil. Je však důležité dodat, že i když se snažili zcela oprostit od svých kořenů, definitivně to nikdy nesvedli. Eribon k tomu v Návratu do Remeše přidává výstižnou poznámku, která jako by byla vytržená z pozadí motivů Lagarceovy hry:

„To, z čeho jsme byli vytrženi, respektive z čeho jsme se dobrovolně rozhodli vytrhnout, tak zůstává nedílnou součástí toho, čím jsme. (...) Stopy toho, čím jsme byli v dětství, způsob, jakým jsme byli začleněni do společnosti, v nás přetrvávají i přesto, že podmínky, v nichž žijeme v dospělém věku, se mezitím změnily, dokonce i tehdy, když jsme si přáli se této minulosti vzdálit. Proto také návrat do prostředí, odkud pocházíme – odkud jsme vzešli a zároveň i odešli –, vždy znamená návrat ke svým kořenům i návrat k samotnému vlastnímu já, opětovné shledání s tím, kdo v nás zůstal beze změn, stejně tvrdošíjně jsme jej popírali. Za daných podmínek tedy vyplouvá na povrch vědomí něčeho, od čeho bychom se nejraději úplně oprostili, avšak o čemž dobře víme, že dotváří naši osobnost, přesněji řečeno onen nepříjemný pocit vyvolaný příslušností ke dvěma rozdílným světům, sice od sebe odděleným zdánlivě propastnými rozdíly, avšak zároveň nerozlučně koexistujícím ve všem, čím my sami jsme.“

Označuje to jako melancholii spjatou s „rozpolceným habitem“, jevy, které se rovněž objevují u „nepokojných“ Lagarceových postav v Jenom konec světa – Louise, Matky, Suzanne a Antoina. 

„A kupodivu právě ve chvíli, když se z něj snažíme vystoupit, anebo jej alespoň utlumit, toto v hloubce skryté a rozlezlé nepříjemno se nezadržitelně dere na povrch a ona melancholie nabývá na intenzitě. Tyto pocity v nás byly neustále a my tak zjišťujeme, lépe řečeno znovuobjevujeme, že v nás skutečně byly neustále přikrčené kdesi v koutku naší duše a nenápadně v nás (a na nás) působily. Jenže – je vůbec možné to nepříjemno nějak překonat? Dá se vůbec ta melancholie nějak utišit?“

(Didier Eribon: Návrat do Remeše, 2009, Tranzit, překlad Dušan Špitálský)  

Didier Eribon, foto: Arne Dedert

Édouard Louis, foto: Arnaud Delrue

Filmové inspirace

K uchopení Lagarceova specifického jazyka, který obsahuje dialogy i epické promluvy zaobalené do lyrické formy plné jazykových zákrut, jimiž autor znejasňuje situaci návštěvy v rodném domě, jsme se opírali o konkrétní filmové inspirace, které ve svébytné poetice sžíravě zachycují deformace lidské komunikace. 

Rabbits (2002)

David Lynch v krátkém filmu Rabbits z roku 2002 zachycuje život trojice králíků s lidskými charakteristikami. V ponuré a surreální atmosféře tmavého bytu se díváme na trosky konverzace. V pozadí se ozývá sitcomový smích, ale aktéři zůstávají bez emocí, někdy spolu vedou dialog, jindy spolu mluví jako by se neslyšeli. Dějí se tady podivné věci, které jsou bez vysvětlení. Vykloubená komunikace humanoidů se odehrává na konkrétním místě v konkrétním čase, ale zároveň tyto postavy nepatří nikam, jako by levitovaly ve zvláštním bezčasí, na hranici reality a zlého nejasného snu.

L´Humanité (1999)

V L´Humanité režiséra Bruna Dumonta se v prostředí francouzského venkova 90. let minulého století střídají obrazy průběhu vyšetřování vraždy malého děvčátka s vhledy do jiných událostí na vsi a taky do osobního života vyšetřovatele Pharaona. (Ve své neproniknutelnosti, záhadnosti, nejasnosti emocí a nejednoznačnosti připomíná Lagarecovu ústřední postavu Louise.) Jádrem poetiky jsou pokojné, dlouhé a pomalé civilní scény, které obsahují drobné surreální vsuvky, ale taky emocionální utlumenost postav a jejich konání. I když se o hrdinech Dumontova filmu mnoho nedozvíme, působí na nás zvláštní intenzitou své existence. Jako by téměř neustále kontrolovali své pocity, uvízli v melancholické mlze, přes kterou tu a tam zahlédneme i jejich živočišnou podstatu.

Studie a knihy 

Hry Jeana-Luca Lagarce přeložila do češtiny Kateřina Neveu, která kromě práce překladatelky také zkoumá současné francouzské drama. Ve svých studiích pro různé publikační účely se víckrát navrátila k tématu Lagarce, jeho kariéře a poetice. Vybíráme několik fragmentů z její práce, která zachycuje specifičnost jeho psaní. 

Kateřina Neveu: Zmocnit se jazyka a vdechnout mu nový život

„Kariéra J.-L. Lagarce se začala slibně rozvíjet koncem sedmdesátých let – prvních šest her uvedla v krátké době po jejich napsání rozhlasová stanice France Culture, ale většina pozdějších her, v nichž Lagarce naplno rozvinul svůj osobitý styl, musela na své scénické uvedení od osmdesátých let čekat, někdy až deset let.

Lagarceovy první texty z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vycházejí z poetiky absurdního divadla a je v nich znát vliv mistrů tohoto oboru. První drama Chybná konstrukce (Erreur de construction, 1977) znatelně ovlivnily hry Eugèna Ionesca a Lagarceův text obsahuje dokonce několik otevřených aluzí k Ionescově Plešaté zpěvačce. Postavy přicházejí v Lagarceově hře nečekaně na návštěvu, hovoří o manželích Smithových apod. 

V textu Znovu Kartágo (Carthage, encore, 1978) můžeme zase objevit beckettovskou úzkost postav toužících dostat se ven z blíže neurčeného prostoru, v němž jsou uvězněny. Postavy ze Svatební hostiny (Noce, 1982), jimž je odmítáno místo u slavnostního stolu na hostině, která měla být původně symbolem jejich přijetí a integrace, nám pak nemohou připomenout Kafkova zeměměřiče K. snažícího se marně dostat do Zámku nebo Kafkovu povídku Přípravy svatební noci na venkově, kterou Lagarce v roce 1984 adaptuje pro divadlo. Pod vlivem deníků Franze Kafky píše Lagarce o několik let později i rozsáhlou tragikomedii My, hrdinové (Nous, les héros, 1993) o středoevropské divadelní společnosti putující do Teplic.“ 

(In Francouzské drama dnes 2, Větrné Mlýny, 2008) 

Poetizující gramatika

Pozoruhodnost Lagarceova díla spočívá v intenzitě autorské výpovědi, a především v poetičnosti dramatikova jazyka, který na sebe během děje strhává téměř všechnu pozornost. Je květnatý, literární, krouží svéhlavě kolem jádra sdělení, aby se nakonec vrátil k výchozímu bodu vyprávění. (...) Jazyk není používán samoúčelně, nýbrž vystihuje danou situaci, vytváří atmosféru. Vztahování jazyka k sobě samému dává vzniknout nezvyklé reflexivní dramatické formě, která nechává text oscilovat mezi epickým a básnickým dramatem. Rozdílnost stylových postupů poezie, prózy i dramatu pak vyvolává napětí, které podtrhuje nezaměnitelnost autorova rukopisu. Lagarce je přes svou zdánlivou literárnost autorem navýsost dramatickým. 

Foto ze zkoušky: Terezie Fojtová

… závěrem

V eseji Divadlo a moc na Západě zkoumá Lagarce z institucionálního hlediska vztah mezi divadlem a politickou mocí od antiky až po současnost. Dochází k závěru, že divadlo zatím nedokázalo, že může existovat bez společenských mantinelů, že se dosud přes všechnu snahu dramatiků z počátku dvacátého století i divadelníků z šedesátých let nevymanilo z prostoru kukátkového jeviště. Ani dramatickému textu se podle Lagarce nepodařilo objevit novou, společenským změnám odpovídající formu. Vývoj textu podle něj ustrnul příchodem negujícího absurdního dramatu. Postupy jeho autorů si dokonce zpočátku přivlastňuje, ale jen proto, aby se od nich mohl lépe odrazit k vlastní dramatické tvorbě. Podle Lagarce je nezbytné ponořit se do hloubky naší doby, znovu objevit čas a prostor pro současné divadlo. Vrátit se k člověku, odvážit se zobrazit jeho mnohdy bolestnou intimitu. Jít proti proudu, stát „mimo čas“, zmocnit se jazyka a vdechnout mu nový život.

Přijďte se na Jenom konec světa podívat!

Více o inscenaci

[kocourmokroocko]

Zde, co zatím mám:

Když se dobře oblečeš, neni ti vedro ani zima, narozdíl od léta, kdy nemáš na výběr a JE TI VEDRO

Můj pes miluje zimu a byl by velmi smutný, kdyby jí neměl

Mé velmi špatné podzimní akné se změní na poněkud méně špatné zimní akné (následované ještě mírnějším jarním akné, které postupně přejde v úplně nejhorší letní akné)

Můžeš jít do lesa s pytlem žaludů, slámy nebo čeho jinýho a nechat to tam a vědět, že nějaká srnka dneska vyhraje loterii a udělá si hedonistickou párty se všema svejma srníma kámičema a bude to hustý

Háčkování i pletení je zábava a bez zimy bych neměla příležitost dávat lidem užitečné dárky

Příroda si dává šlofíka a to respektuju

Můžeš plánovat všechny ty popiči věci, co zasadíš na jaře, a sehnat si na ně věci a nebát se, že ti uteče sázecí období, zatimco sháníš věci, co chceš sázet

Méně opilých lidí venku, protože chlastat v mínus dvou stupních neni taková prdel, jako chlastat uvnitř hospody

Pokud vyjedeš na venkov, nikdy ti nedojde čerstvý matroš na popiči ledovou tříšť (ozkoušeno)

Nekonečné možnosti kýčovitého sezónního dekóru

Projde mi takovejhle outfit

a právě teď vymyšlený bod

12. Ptactvo je orbitální !!!!

Tady končí moje hitparáda, pomoc

Pošlete mi, co se vám líbí na zimním období.

Pls. Píšu si seznam a zasekla jsem se na bodě jedenáct. Musí bejt důvod, proč je to legální část roku, i když člověk neprovozuje zimní sporty.

S láskou a vděkem, člověk, co se snaží nemít agorafobii na veřejnosti*.

*humorný psychologický žertík

[orioniupiter]

léto 2099

Po té, co Orionovi přišel dopis z Bradavic, což pro jeho rodinu ani pro něj nebylo pražádným překvapením, se mu v podstatě rozšířily obzory. 

Ani si neuvědomil, jak málo doposud znal Londýn, který se najednou stal místem, k němuž počal tíhnout. Zpočátku vlastně nechtěně. Matka ani otec ho s sebou do Příčné ulice, do banky či do obchodů, nikdy nebrali. Nechávali ho v Grayovic sídle v Macclesfieldu, kde byl spokojený, a mnohdy si ani nevšiml, že odešli. Mnohdy si téměř nepovšiml, že nejsou doma celý večer, protože třeba seděli se známými či kolegy v Děravém kotli nad ohnivou whisky. Počátkem léta '99 se to ale stalo rutinou a po několikáté návštěvě Příčné ulice se tam dokonce rád vracel.

 Zkrátka; jakmile měl svou vlastní hůlku, kterou zde koupil pří své první návštěvě, vlastně se začal zařazovat do společenského dění. Jeho vrstevníci v něm vyvolávali krapet smíšené pocity. Všichni mu přišli hrozně malomyslní a nezpůsobní. Byl zvyklý na propnutou páteř, uhlazenou mluvu a decentní vystupování svých rodičů a bratranců a sestřenic, kteří sice byli dětmi stejně jako on a dováděli, kdykoliv se starší nekoukali, ale věděli, jak se chovat. Tohle pro něj bylo nové a přivádělo ho to do rozpaků. 

Taky nebyl zvyklý na vysokou koncentraci mudlovských oděvů. Netrvalo dlouho a začalo mu spínat, že se nachází v o dost vznešenější vrstvě, než většina jeho druhů. A upřímně nevěděl, jak se s tím vypořádat. Nechtěl se ani povyšovat nad příslušníky přátelské většiny, ani se nechtěl odtrhnout od tradic své vlastní rodiny.

Plynuly mu z toho ale problémy i tak. Jednou se třeba zatoulal a i s nákupem šel do Děravého kotle, kde chtěl počkat na otce a zapovídal se s nějakým Leonem a nějakou Bertou, kteří tam seděli. Byl už večer, když usoudil, že jeho otec už je asi doma, a odcestoval letaxem. Byl to jeden z nejtvrdších výprasků, které kdy dostal. Další z nich přišel, když přišel domů z nákupu s hábitem politým ohnivou whiskou. Grayovi moc násilní nikdy nebyli, ale když na to přišlo, Orionova matka dokázala očarovat vařečku velice hbitě.

Vlastně jediným klukem, který se mu začal zamlouvat, se stal Santi Saltarelli, který na něj udělal dojem, když ho porazil v šachu. Pak mu jednou Santi poslal sovu a stali se z nich kamarádi, dokonce Oriona jednou vytáhl ven z Děravého kotle, dal mu kebab, který mu koupil a ukázal mu podzemku, kterou viděl poprvé v životě.

Orion kamarády nevyhledává, oni v podstatě našli jeho. Santi se na něj nalepil jako žvýkačka na botu kdykoliv to šlo a na Santiho se lepili další, a tak se začala nenápadně formovat čtveřice kluků ve složení Gray, Saltarelli, Ferguson - Tiberius, s nímž se potkal už někdy v červnu v den, kdy se seznámil s Medeyou, která mu taky sedla na první dobrou, jakmile se začali bavit o knihovně, co mají doma - , Shelby, s nímž se v tu dobu Orion ještě nijak moc neznal.

Na zbytek prázdnin odjel na francouzský venkov k prarodičům z matčiny strany, přesněji na tři týdny. Kouzelnický Londýn se mu tak trochu odcizil. Hned po návratu ale bylo předem jasné, že ve vlaku do Prasinek mu nebude dělat společnost nikdo jiný, než Santi s jeho sestrou.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 9 - 22km

Dnes to bude možná trochu delší, jak se tu budu rozplývat blahem a do toho pár příbehů :)

Vyspal jsem se dobře a ráno poprvé vidím slunce. To je paráda. Pln očekávání balím a vyrážím do nového dne, na který se moc těším. Moje cesta totiž povede velmi zajímavým místem. Scházím na rozcestí Na Koncích, kde je nedaleko studánka a nabírám vodu na celý den. Kus dál je rozcestí Bašta, kde se dávám na žlutou a pokračuji krásnými a pohodovými lesními cestami. Krásné počasí hraje do noty. Vycházím z lesa a začínají se objevovat první stavení. Dostávám se do oblasti Hutě, což je krásný venkov evokující 19.století - kokrhající kohouti, štěkající pes, sady které kvetou bíle, zelené louky ve svahu na kterých si člověk představí sušení prádla, zurčící potůček u kterého zvesela kvetou blatouchy, původní stavení, stodoly a cesta lemována plicníky a violkami. Pohádka.

Přede mnou je ono magické místo a já jsem úplně nervózní, že tam mám přijít. Tím místem je obec Žítková, známá Žítkovskými bohyněmi, což byly ženy léčitelky, bylinkářky s magickými schopnostmi, které prý také viděli do budoucnosti. Do Žítkové se musím trochu vyhrabat krpálem v lese, ale pak přicházím a ta aura výjimečnosti tu na mě dýchne. V trochu modernějším pojetí navazuje na Hutě, ale to hlavní…je tu vskutku nádherný výhled do kraje prakticky do všech stran a já děkuji bohu, že jsem tady zrovna dnes, když je takové počasí. Potýkám se s tím prakticky celou dobu, ale tady to platí dvojnásob-fotky co fotím, jsou absolutně nepřenosné. Prostě nedokáží zachytit to, co je vidět, proto se snažím si obrazy vrýt do paměti.

Jelikož jsem tak v půli cesty, tak plán je takový zajít do infocentra a pak na oběd. Ani v jednom zařízení nikdo není, tak mě to mrzí. Sednu na lavičku s výhledem do kraje a volám Olince. Po asi půl hodině jdu zpátky do íčka a otravuji tam slečnu s razítkama apod. Vracím se a na zastávce potkám ženu se psem, která se ptá jestli někam jedu busem. Na odpověď že ne, praví s úsměvem a duchem cestovatele, že to je dobře. Hospoda je hned před námi a já žehrám, že jsem se chtěl najíst. Doporučí mi hotel poblíž, že tam prý pracuje a dá se tam najíst. Zajásám a vydám se tím směrem. U hotelu tabule “Dnes nevaříme,” ehm. “Vchod do restaurace nalevo.” Jdu nalevo a na dvorku stojí mladík u ohně. Ptám se kudy, tudy do restaurace? Říká, jestli mě posílá jejich masérka, že prý nevaří, ale ví o mě a udělají mi řízek s hranolkama. Hlady nevidím, tak samozřejmě vehementně souhlasím a vypadám u toho asi dost divně. Tak mám v.i.p. obědový servis. Dám si jídlo, pivečko a kafe a jsem happy. Díky moc paní i hotelu. 

Vydám se opět na cestu a se zatajeným dechem obdivuji nádherné výhledy zalité sluncem. Přitom kráčím směrem k muzeu poslední žítkovské bohyně. Vím, že mají otevřeno jen v sobotu, tak se tam bohužel nedostanu. Tudíž mi tu zůstává dluh a budu se sem muset vrátit, nejlépe s Olinkou, které by se to tu moc líbilo. Fotím stavení alespoň z dálky přes plot a zamýšlím se nad tím, jak tu asi žily. Začalo mě to docela dost zajímat, tak už vím o čem budu o volnu bádat. 

Jdu až za vesnici, kde začínám klesat pěknou lesní cestou. Můj cíl je Vyškovec a někde vzadu v hlavě mi něco říká, že to nebude dole. Cesta vede k hraničnímu přechodu Starý Hrozenkov. A za ním jdeme na ten nejtěžší výšlap, který mě dnes čeká. A musím říct, že napojení se v tomto místě na červenou, je opravdu výživné. Já nevím jestli to mám pořád popisovat, prostě stěna ze šotoliny, bahno, padlé dřevo, bukové nálety, čekám jestli mi za krk spadne ta užovka stromová, nebo ne, apod. Tak se krůček po krůčku sunu vzhůru, až tam dojdu. Dneska spím u trail angela Martina a mám přijít až po 7 večer. Mám čas a kousek po odbočce, je kóta Machnáč. Tak se ještě zajdu mrknout tam. Je tu v podstatě 360 stupňový krásný rozhled. Vidím Trenčín a taky Vršatecká bradla v dáli, na kterých jsem byl.

Pochilluju a jdu hledat cestu k Martinovi. Nacházím a vidím Martinovo zemědělské království a krásnou novou útulnu ve stylu slovenské salaše. Ještě se bude dodělávat, ale už teď vypadá krásně. Martin je hrozně milej a zábavnej, roztáčí pivo a říká, co a jak tam chodí. U ohně před útulnou dáme pár piveček, probereme spoustu témat a je z toho hezký a zábavný večer. Když oheň dohoří jdeme spat. Dnes to byl opravdu krásný a naplněný den. Díky za něj. 

[pepikhipik]

Ze smutné historie USA

Vražda Tilla nebyla prvním ani posledním lynčem v dějinách USA, ale proslavila se svými okolnostmi, soudním procesem a publicitou. Emmett Till totiž vyrůstal ve středostavovské rodině v Chicagu, kam se jeho matka přestěhovala s rodiči v rámci první vlny velké migrace, během níž se města jako New York City, Chicago nebo Detroit stala černošskými metropolemi. Nebyl tak navyklý na hierarchická pravidla segregace na jihu USA (byť i v Chicagu samozřejmě rasová diskriminace bujela), a když jej rodiče poslali v létě roku 1955 na prázdniny za příbuznými na venkov ve státě Mississippi, nevěděl, že se musí chovat uctivě ke každému bělochovi, na nějž narazí. Nejspíš ani netušil, že ho porušení etikety segregace může stát život.