#venkov

[wzart]

(prostřednictvím magnetu "1950-6" na prodej od Wartist )

[domacipitomec]

Vzbudíte se ráno s kuropěním, je první námraza. Venku v kotli se celou noc táhnul vývar z kostí ze zabijačky. Náhle za vámi strýc, smrdí slivovicí od včera a nese pytlík nejlevnější soli s jodem. Řeznické prkno leží vydrhnuté na stole. Neviditelná práce matčina. Strýc se jme tahat z kotle kosti. Pára vůkol. Postupně se tiše vynořují další příbuzní. Mají na sobě pyžama, tlusté ponožky, pantofle a tlusté bundy. Všichni polospící sedí blízko kolem stolu, aby sdíleli teplo. I ptáci chvíli mlčí při rozednění. Maso odpadá do kosti a chládne na dřevě, ve prostřed hromádka soli. Podává se snídaně, bez chleba.

[dare-g]

Like the Sun (2013)

[oddphotos362]

[sub-at-omicsteminist]

Helen Popova Alderson

Helen Popova Alderson was a Soviet and British mathematician and mathematics translator known for her research on quasigroups and on higher reciprocity laws.

In the theory of higher reciprocity laws, Alderson published necessary and sufficient conditions for 2 and 3 to be seventh powers, in modular arithmetic modulo a given prime number p. According to Smith (1976), "plain quasigroups were first studied by Helen Popova-Alderson, in a series of papers dating back to the early fifties". Smith cites in particular a posthumous paper and its references. In this context, a quasigroup is a mathematical structure consisting of a set of elements and a binary operation that does not necessarily obey the associative law, but where (like a group) this operation can be inverted. Being plain involves having only a finite number of elements and no non-trivial sub algebras.

As well as Russian, English, and French, Alderson spoke Polish, Czech, and some German. She became the English translator of Elementary Number Theory, a textbook originally published in Russian in 1937 by B. A. Venkov. Her translation was published by Wolters-Noordhoff of Groningen in 1970. As well as the original text, it includes footnotes by Alderson updating the material with new developments in number theory

Quasigroup

Reciprocity law

Modular arithmetic

Binary operation

Associative property

[tarjeismoeworknews]

The film Possession is an honest, artfully told horror film that will give you goosebumps. Norway's acclaimed self-taught director Henrik Martin Dahlsbakken has an impressive collection of feature-length thrillers, but this time he has delved into the waters of horror drama. 

SCANDI 2023 will present a careful selection of the most distinctive contemporary Scandinavian films from all five countries: Sweden, Finland, Norway, Denmark and Iceland. The festival will take place in cinemas throughout the Czech and Slovak Republics. CZ list of screenings: https://scandifest.cz/filmy/posedlost SK list of screenings: https://scandifest.sk/filmy/posedlost

[lesser-known-composers]

August de Boeck (1865-1937) - Aria uit 'La Route d'Emeraude (Francesca)

Liesbeth Devos, soprano

Youth Orchestra "Jeugd en Muziek-Antwerpen" | Ivo Venkov

[haneulgangnamacademy-rpg]

Maki

Jméno postavy: Hirota Riki Pozice: Student Ročník: 2. ročník filozofické fakulty Národnost: Japonsko

Backstory: Po uspesnym odmaturovani me cekaly trimesicni prazdniny, ve kterych jsem mel v planu cestovat, cestovat a cestovat. Misto toho me ceka plno prace na venkove, kde zbyl napul zchatralej barak po babicce, ktera se rozhodla odejit. Neodesla uplne dobrovolne teda. Proste natahla backory a ja tady mam ted uklizet ty nepotrebny veci, kterym mam vyslovene zakazany rikat bordel. A ze je fakt velkej. Hlasil jsem se na vysku do Koreje, kam me vzali. Takze nebudu to nejblbejsi dite v rodine. Nemel jsem v planu se v Seoulu ukazat aspon do pulky zari, ale zarizovat bydleni taky neni uplne nejlehci vec. Mozna babca udelala nejlip, odstehovala se a jeste bez veci. Jo a mam zakazany si z toho delat srandu, ale moc se s takovyma vecma vyporadavat neumim a moje rodice uz nema kdo jinej buzerovat, ze neco fakt delaj spatne. Celej ten napad poridit si ctyri deti byl fakt spatnej. Jen jedno povedeny a to ted bude bydlet zas uplne jinde. Maj to ale pech. Jo a ta maturita nebyla zas tak uspesna, malem jsem misto Seoulu bydlel v tom nejvic opustenym baraku, v tom nejvetsim prdelakove. Ale kdo umi, umi. Ja moc neumel.

Facebook: 力宏田

[7ooo-ru]

На Пискарёвском кладбище проходит церемония возложения венков

На Пискарёвском кладбище в Санкт-Петербурге проходит церемония возложения венков к монументу «Мать-Родина» в 80-ю годовщину полного освобождения Ленинграда от фашистской блокады.

Читать далее

Подробнее https://7ooo.ru/group/2024/01/27/628-na-piskarevskom-kladbische-prohodit-ceremoniya-vozlozheniya-venkov-grss-276966502.html

[hadivadlo]

Od tvůrců inscenace Jenom konec světa pro diváky: Inspirační zdroje a kontexty

Malba Alexe Klyuykova k inscenaci Jenom konec světa

V nové inscenaci Jenom konec světa inspiračně vycházíme z různých zdrojů. Jedním je i autorův životopis. Lagarce je totiž se svými texty výrazně spjatý. Drama Jenom konec světa vychází z jedné konkrétní situace, návratu třicátníka Louise z města na venkov, aby sdělil své rodině, že umírá. Biografické pozadí je víceméně zřejmé, není však podáno explicitně.

Kdo tedy byl Jean-Luc Lagarce?

Dramatik, režisér a esejista se narodil v roce 1957. Vyrostl na východě Francie ve vesnici Valentigney. Zde jeho rodiče pracovali v továrně na auta Peugeot. První hru napsal ve třinácti, v osmnácti se pustil do studia filozofie, nastoupil na konzervatoř a založil amatérský soubor Théâtre de la Roulette (Kára komediantů), který se později zprofesionalizoval. Jeho diplomová práce v oboru filozofie se věnovala vztahu západního divadla a politické moci. Později filozofie zanechal a začal se plně věnovat divadlu a psaní. Jeho dramata jsou inspirována Samuelem Beckettem, Eugènem Ionescem a Jeanem Genetem, ale autor rychle našel vlastní a specifický styl. Jeho pozdější dílo vykazuje autobiografické prvky a stylově připomíná absurdní drama, které však inovuje vůči více psychologicky propracovanému přístupu. I když napsal více než 25 her, za života byl vnímán spíše jako talentovaný režisér než dramatik. Rukopis k Juste la fin du monde (Jenom konec světa) vznikl v Berlíně v roce 1990, ale nejdříve nevyvolal žádnou odezvu. Na jeviště si hra našla cestu až v roce 1999, čtyři roky poté co Lagarce, jako třicetiosmiletý, zemřel na následky viru HIV. Dnes patří tento text mezi jeho nejhranější. 

Jean-Luc Lagarce

Autobiografie a sociální úvahy ve francouzské literatuře 

Jenom konec světa je svým způsobem divadelní součástí linie, kterou ve francouzské literatuře představují autorky a autoři jako Annie Ernaux, Didier Eribon a dnes i Eribonův žák, Édouard Louis. Jde o osobní zkušenost autorek a autorů, kteří pochází z pracující třídy, nouzí poznamenaného prostředí, a navíc se hlásí k sexuální menšině. Oproti jejich vrstevníkům se jim však dostalo humanitního vzdělání takzvané „vyšší třídy“. Jít za vzděláním znamenalo taky uniknout z domoviny – chudého předměstí či vsi a odejít do města. To znamená začít žít nový a celkem odlišný život, formovat své názory a pohledy na svět v liberálním prostředí, dnes by se dalo říct v jiné bublině. 

Annie Ernaux

Pro Eribona i Louise je návrat zpět (na místo i ke vzpomínkám) těžký, takřka nemožný, spojení jsou definitivně zpřetrhána, rozdíly velmi hluboké. Lagarce se nejspíš domů ani nikdy nevrátil. Je však důležité dodat, že i když se snažili zcela oprostit od svých kořenů, definitivně to nikdy nesvedli. Eribon k tomu v Návratu do Remeše přidává výstižnou poznámku, která jako by byla vytržená z pozadí motivů Lagarceovy hry:

„To, z čeho jsme byli vytrženi, respektive z čeho jsme se dobrovolně rozhodli vytrhnout, tak zůstává nedílnou součástí toho, čím jsme. (...) Stopy toho, čím jsme byli v dětství, způsob, jakým jsme byli začleněni do společnosti, v nás přetrvávají i přesto, že podmínky, v nichž žijeme v dospělém věku, se mezitím změnily, dokonce i tehdy, když jsme si přáli se této minulosti vzdálit. Proto také návrat do prostředí, odkud pocházíme – odkud jsme vzešli a zároveň i odešli –, vždy znamená návrat ke svým kořenům i návrat k samotnému vlastnímu já, opětovné shledání s tím, kdo v nás zůstal beze změn, stejně tvrdošíjně jsme jej popírali. Za daných podmínek tedy vyplouvá na povrch vědomí něčeho, od čeho bychom se nejraději úplně oprostili, avšak o čemž dobře víme, že dotváří naši osobnost, přesněji řečeno onen nepříjemný pocit vyvolaný příslušností ke dvěma rozdílným světům, sice od sebe odděleným zdánlivě propastnými rozdíly, avšak zároveň nerozlučně koexistujícím ve všem, čím my sami jsme.“

Označuje to jako melancholii spjatou s „rozpolceným habitem“, jevy, které se rovněž objevují u „nepokojných“ Lagarceových postav v Jenom konec světa – Louise, Matky, Suzanne a Antoina. 

„A kupodivu právě ve chvíli, když se z něj snažíme vystoupit, anebo jej alespoň utlumit, toto v hloubce skryté a rozlezlé nepříjemno se nezadržitelně dere na povrch a ona melancholie nabývá na intenzitě. Tyto pocity v nás byly neustále a my tak zjišťujeme, lépe řečeno znovuobjevujeme, že v nás skutečně byly neustále přikrčené kdesi v koutku naší duše a nenápadně v nás (a na nás) působily. Jenže – je vůbec možné to nepříjemno nějak překonat? Dá se vůbec ta melancholie nějak utišit?“

(Didier Eribon: Návrat do Remeše, 2009, Tranzit, překlad Dušan Špitálský)  

Didier Eribon, foto: Arne Dedert

Édouard Louis, foto: Arnaud Delrue

Filmové inspirace

K uchopení Lagarceova specifického jazyka, který obsahuje dialogy i epické promluvy zaobalené do lyrické formy plné jazykových zákrut, jimiž autor znejasňuje situaci návštěvy v rodném domě, jsme se opírali o konkrétní filmové inspirace, které ve svébytné poetice sžíravě zachycují deformace lidské komunikace. 

Rabbits (2002)

David Lynch v krátkém filmu Rabbits z roku 2002 zachycuje život trojice králíků s lidskými charakteristikami. V ponuré a surreální atmosféře tmavého bytu se díváme na trosky konverzace. V pozadí se ozývá sitcomový smích, ale aktéři zůstávají bez emocí, někdy spolu vedou dialog, jindy spolu mluví jako by se neslyšeli. Dějí se tady podivné věci, které jsou bez vysvětlení. Vykloubená komunikace humanoidů se odehrává na konkrétním místě v konkrétním čase, ale zároveň tyto postavy nepatří nikam, jako by levitovaly ve zvláštním bezčasí, na hranici reality a zlého nejasného snu.

L´Humanité (1999)

V L´Humanité režiséra Bruna Dumonta se v prostředí francouzského venkova 90. let minulého století střídají obrazy průběhu vyšetřování vraždy malého děvčátka s vhledy do jiných událostí na vsi a taky do osobního života vyšetřovatele Pharaona. (Ve své neproniknutelnosti, záhadnosti, nejasnosti emocí a nejednoznačnosti připomíná Lagarecovu ústřední postavu Louise.) Jádrem poetiky jsou pokojné, dlouhé a pomalé civilní scény, které obsahují drobné surreální vsuvky, ale taky emocionální utlumenost postav a jejich konání. I když se o hrdinech Dumontova filmu mnoho nedozvíme, působí na nás zvláštní intenzitou své existence. Jako by téměř neustále kontrolovali své pocity, uvízli v melancholické mlze, přes kterou tu a tam zahlédneme i jejich živočišnou podstatu.

Studie a knihy 

Hry Jeana-Luca Lagarce přeložila do češtiny Kateřina Neveu, která kromě práce překladatelky také zkoumá současné francouzské drama. Ve svých studiích pro různé publikační účely se víckrát navrátila k tématu Lagarce, jeho kariéře a poetice. Vybíráme několik fragmentů z její práce, která zachycuje specifičnost jeho psaní. 

Kateřina Neveu: Zmocnit se jazyka a vdechnout mu nový život

„Kariéra J.-L. Lagarce se začala slibně rozvíjet koncem sedmdesátých let – prvních šest her uvedla v krátké době po jejich napsání rozhlasová stanice France Culture, ale většina pozdějších her, v nichž Lagarce naplno rozvinul svůj osobitý styl, musela na své scénické uvedení od osmdesátých let čekat, někdy až deset let.

Lagarceovy první texty z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vycházejí z poetiky absurdního divadla a je v nich znát vliv mistrů tohoto oboru. První drama Chybná konstrukce (Erreur de construction, 1977) znatelně ovlivnily hry Eugèna Ionesca a Lagarceův text obsahuje dokonce několik otevřených aluzí k Ionescově Plešaté zpěvačce. Postavy přicházejí v Lagarceově hře nečekaně na návštěvu, hovoří o manželích Smithových apod. 

V textu Znovu Kartágo (Carthage, encore, 1978) můžeme zase objevit beckettovskou úzkost postav toužících dostat se ven z blíže neurčeného prostoru, v němž jsou uvězněny. Postavy ze Svatební hostiny (Noce, 1982), jimž je odmítáno místo u slavnostního stolu na hostině, která měla být původně symbolem jejich přijetí a integrace, nám pak nemohou připomenout Kafkova zeměměřiče K. snažícího se marně dostat do Zámku nebo Kafkovu povídku Přípravy svatební noci na venkově, kterou Lagarce v roce 1984 adaptuje pro divadlo. Pod vlivem deníků Franze Kafky píše Lagarce o několik let později i rozsáhlou tragikomedii My, hrdinové (Nous, les héros, 1993) o středoevropské divadelní společnosti putující do Teplic.“ 

(In Francouzské drama dnes 2, Větrné Mlýny, 2008) 

Poetizující gramatika

Pozoruhodnost Lagarceova díla spočívá v intenzitě autorské výpovědi, a především v poetičnosti dramatikova jazyka, který na sebe během děje strhává téměř všechnu pozornost. Je květnatý, literární, krouží svéhlavě kolem jádra sdělení, aby se nakonec vrátil k výchozímu bodu vyprávění. (...) Jazyk není používán samoúčelně, nýbrž vystihuje danou situaci, vytváří atmosféru. Vztahování jazyka k sobě samému dává vzniknout nezvyklé reflexivní dramatické formě, která nechává text oscilovat mezi epickým a básnickým dramatem. Rozdílnost stylových postupů poezie, prózy i dramatu pak vyvolává napětí, které podtrhuje nezaměnitelnost autorova rukopisu. Lagarce je přes svou zdánlivou literárnost autorem navýsost dramatickým. 

Foto ze zkoušky: Terezie Fojtová

… závěrem

V eseji Divadlo a moc na Západě zkoumá Lagarce z institucionálního hlediska vztah mezi divadlem a politickou mocí od antiky až po současnost. Dochází k závěru, že divadlo zatím nedokázalo, že může existovat bez společenských mantinelů, že se dosud přes všechnu snahu dramatiků z počátku dvacátého století i divadelníků z šedesátých let nevymanilo z prostoru kukátkového jeviště. Ani dramatickému textu se podle Lagarce nepodařilo objevit novou, společenským změnám odpovídající formu. Vývoj textu podle něj ustrnul příchodem negujícího absurdního dramatu. Postupy jeho autorů si dokonce zpočátku přivlastňuje, ale jen proto, aby se od nich mohl lépe odrazit k vlastní dramatické tvorbě. Podle Lagarce je nezbytné ponořit se do hloubky naší doby, znovu objevit čas a prostor pro současné divadlo. Vrátit se k člověku, odvážit se zobrazit jeho mnohdy bolestnou intimitu. Jít proti proudu, stát „mimo čas“, zmocnit se jazyka a vdechnout mu nový život.

Přijďte se na Jenom konec světa podívat!

Více o inscenaci

[wzart]

(prostřednictvím "1950-5" podložka pod myš na prodej od Wartist )

[princessthyra]

Takže... Dnešní sen jo.. zabijácký stroj-pavouci! Nevím kde to začalo a jak.. ale pavouk se spustil ze stropu a rozdělil se na dalších pět pavouků co vystřelil do stran. Ty se rozutekli a vytáhli ke stropu a proces se opakoval jak atomové štěpení. Jediný způsob jak to zastavit, bylo na něj šlápnout když byl na zemi a připravoval se vypustit další. Jakmile se tě pavouk dotkl, konec.

Takže svět byl již zničen a pár přeživších bojovalo o život. Byla jsem v nějakým městě a budově co vypadala jak obchoďák nebo škola 🤔 narazila jsem na množící se pavouky a křičela. Doběhla jsem dolů kde mě někdo zatáhl do safe místnosti. Chvíli jsme tlachali a pak najednout se ze stropu začal spouštět pavouk 🙆🏼‍♀️ borka ho zašlapala na zemi a běžely jsme ven a že se vydáme za mojí babi na venkov. Já jsem nechtěla nechat ale ve městě manžela a snažila jsem se mu dát souřadnice autobusu co jezdil.

S borkou jsme postupovali přes město a ona chtěla zkontrolovat skupinu vědců co pracovali na řešení. Došli jsme za nimi a všude byli divné cáry pavučin.. ze zadu se otevřeli dveře a vykoukl vědec s hrůzou v očích a ptal se jestli jsou už pryč. Byli.. pak jsme cosi řešili pod mikroskopem 🤔 už nevím co.. ale než jsme skončili, ze stropu za námi se spustil pavouk a stihl se rozdělit a další se plazili k nám 🙆🏼‍♀️ vědec vstal a vystrčil nás ze dveří ať utíkáme pryč s nějakým notesem.. on zůstal a snažil se kolem sebe šlapat. Když jsme běžely ze schodů, jeho křik utichl.

Dostaly jsme se za město a čekali na bus na venkov, ve kterém mě měla čekat manželovo tvář. Po dlouhém čekání a rozhlížení se okolo, dojel. Nastoupili jsme, přivítali jsme se a jeli. Krátce před výstupem tam začla nějaká borka otevírat okna, což byl téměř rozsudek smrti. Všichni jí tam pacifikovali, ale jedno okno jim proklouzlo a dostal se tam pavouk 🙆🏼‍♀️ řidič dupl na brzdu a otevřel dveře pro únik. Běželi jsme jak o život a nekoukali zpět.

Když jsme dorazili k malému městečku... všude byli pavučiny a k nám se blížili pavouci.

A to už jsem se probudila 🙆🏼‍♀️

[orioniupiter]

léto 2099

Po té, co Orionovi přišel dopis z Bradavic, což pro jeho rodinu ani pro něj nebylo pražádným překvapením, se mu v podstatě rozšířily obzory. 

Ani si neuvědomil, jak málo doposud znal Londýn, který se najednou stal místem, k němuž počal tíhnout. Zpočátku vlastně nechtěně. Matka ani otec ho s sebou do Příčné ulice, do banky či do obchodů, nikdy nebrali. Nechávali ho v Grayovic sídle v Macclesfieldu, kde byl spokojený, a mnohdy si ani nevšiml, že odešli. Mnohdy si téměř nepovšiml, že nejsou doma celý večer, protože třeba seděli se známými či kolegy v Děravém kotli nad ohnivou whisky. Počátkem léta '99 se to ale stalo rutinou a po několikáté návštěvě Příčné ulice se tam dokonce rád vracel.

 Zkrátka; jakmile měl svou vlastní hůlku, kterou zde koupil pří své první návštěvě, vlastně se začal zařazovat do společenského dění. Jeho vrstevníci v něm vyvolávali krapet smíšené pocity. Všichni mu přišli hrozně malomyslní a nezpůsobní. Byl zvyklý na propnutou páteř, uhlazenou mluvu a decentní vystupování svých rodičů a bratranců a sestřenic, kteří sice byli dětmi stejně jako on a dováděli, kdykoliv se starší nekoukali, ale věděli, jak se chovat. Tohle pro něj bylo nové a přivádělo ho to do rozpaků. 

Taky nebyl zvyklý na vysokou koncentraci mudlovských oděvů. Netrvalo dlouho a začalo mu spínat, že se nachází v o dost vznešenější vrstvě, než většina jeho druhů. A upřímně nevěděl, jak se s tím vypořádat. Nechtěl se ani povyšovat nad příslušníky přátelské většiny, ani se nechtěl odtrhnout od tradic své vlastní rodiny.

Plynuly mu z toho ale problémy i tak. Jednou se třeba zatoulal a i s nákupem šel do Děravého kotle, kde chtěl počkat na otce a zapovídal se s nějakým Leonem a nějakou Bertou, kteří tam seděli. Byl už večer, když usoudil, že jeho otec už je asi doma, a odcestoval letaxem. Byl to jeden z nejtvrdších výprasků, které kdy dostal. Další z nich přišel, když přišel domů z nákupu s hábitem politým ohnivou whiskou. Grayovi moc násilní nikdy nebyli, ale když na to přišlo, Orionova matka dokázala očarovat vařečku velice hbitě.

Vlastně jediným klukem, který se mu začal zamlouvat, se stal Santi Saltarelli, který na něj udělal dojem, když ho porazil v šachu. Pak mu jednou Santi poslal sovu a stali se z nich kamarádi, dokonce Oriona jednou vytáhl ven z Děravého kotle, dal mu kebab, který mu koupil a ukázal mu podzemku, kterou viděl poprvé v životě.

Orion kamarády nevyhledává, oni v podstatě našli jeho. Santi se na něj nalepil jako žvýkačka na botu kdykoliv to šlo a na Santiho se lepili další, a tak se začala nenápadně formovat čtveřice kluků ve složení Gray, Saltarelli, Ferguson - Tiberius, s nímž se potkal už někdy v červnu v den, kdy se seznámil s Medeyou, která mu taky sedla na první dobrou, jakmile se začali bavit o knihovně, co mají doma - , Shelby, s nímž se v tu dobu Orion ještě nijak moc neznal.

Na zbytek prázdnin odjel na francouzský venkov k prarodičům z matčiny strany, přesněji na tři týdny. Kouzelnický Londýn se mu tak trochu odcizil. Hned po návratu ale bylo předem jasné, že ve vlaku do Prasinek mu nebude dělat společnost nikdo jiný, než Santi s jeho sestrou.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 9 - 22km

Dnes to bude možná trochu delší, jak se tu budu rozplývat blahem a do toho pár příbehů :)

Vyspal jsem se dobře a ráno poprvé vidím slunce. To je paráda. Pln očekávání balím a vyrážím do nového dne, na který se moc těším. Moje cesta totiž povede velmi zajímavým místem. Scházím na rozcestí Na Koncích, kde je nedaleko studánka a nabírám vodu na celý den. Kus dál je rozcestí Bašta, kde se dávám na žlutou a pokračuji krásnými a pohodovými lesními cestami. Krásné počasí hraje do noty. Vycházím z lesa a začínají se objevovat první stavení. Dostávám se do oblasti Hutě, což je krásný venkov evokující 19.století - kokrhající kohouti, štěkající pes, sady které kvetou bíle, zelené louky ve svahu na kterých si člověk představí sušení prádla, zurčící potůček u kterého zvesela kvetou blatouchy, původní stavení, stodoly a cesta lemována plicníky a violkami. Pohádka.

Přede mnou je ono magické místo a já jsem úplně nervózní, že tam mám přijít. Tím místem je obec Žítková, známá Žítkovskými bohyněmi, což byly ženy léčitelky, bylinkářky s magickými schopnostmi, které prý také viděli do budoucnosti. Do Žítkové se musím trochu vyhrabat krpálem v lese, ale pak přicházím a ta aura výjimečnosti tu na mě dýchne. V trochu modernějším pojetí navazuje na Hutě, ale to hlavní…je tu vskutku nádherný výhled do kraje prakticky do všech stran a já děkuji bohu, že jsem tady zrovna dnes, když je takové počasí. Potýkám se s tím prakticky celou dobu, ale tady to platí dvojnásob-fotky co fotím, jsou absolutně nepřenosné. Prostě nedokáží zachytit to, co je vidět, proto se snažím si obrazy vrýt do paměti.

Jelikož jsem tak v půli cesty, tak plán je takový zajít do infocentra a pak na oběd. Ani v jednom zařízení nikdo není, tak mě to mrzí. Sednu na lavičku s výhledem do kraje a volám Olince. Po asi půl hodině jdu zpátky do íčka a otravuji tam slečnu s razítkama apod. Vracím se a na zastávce potkám ženu se psem, která se ptá jestli někam jedu busem. Na odpověď že ne, praví s úsměvem a duchem cestovatele, že to je dobře. Hospoda je hned před námi a já žehrám, že jsem se chtěl najíst. Doporučí mi hotel poblíž, že tam prý pracuje a dá se tam najíst. Zajásám a vydám se tím směrem. U hotelu tabule “Dnes nevaříme,” ehm. “Vchod do restaurace nalevo.” Jdu nalevo a na dvorku stojí mladík u ohně. Ptám se kudy, tudy do restaurace? Říká, jestli mě posílá jejich masérka, že prý nevaří, ale ví o mě a udělají mi řízek s hranolkama. Hlady nevidím, tak samozřejmě vehementně souhlasím a vypadám u toho asi dost divně. Tak mám v.i.p. obědový servis. Dám si jídlo, pivečko a kafe a jsem happy. Díky moc paní i hotelu. 

Vydám se opět na cestu a se zatajeným dechem obdivuji nádherné výhledy zalité sluncem. Přitom kráčím směrem k muzeu poslední žítkovské bohyně. Vím, že mají otevřeno jen v sobotu, tak se tam bohužel nedostanu. Tudíž mi tu zůstává dluh a budu se sem muset vrátit, nejlépe s Olinkou, které by se to tu moc líbilo. Fotím stavení alespoň z dálky přes plot a zamýšlím se nad tím, jak tu asi žily. Začalo mě to docela dost zajímat, tak už vím o čem budu o volnu bádat. 

Jdu až za vesnici, kde začínám klesat pěknou lesní cestou. Můj cíl je Vyškovec a někde vzadu v hlavě mi něco říká, že to nebude dole. Cesta vede k hraničnímu přechodu Starý Hrozenkov. A za ním jdeme na ten nejtěžší výšlap, který mě dnes čeká. A musím říct, že napojení se v tomto místě na červenou, je opravdu výživné. Já nevím jestli to mám pořád popisovat, prostě stěna ze šotoliny, bahno, padlé dřevo, bukové nálety, čekám jestli mi za krk spadne ta užovka stromová, nebo ne, apod. Tak se krůček po krůčku sunu vzhůru, až tam dojdu. Dneska spím u trail angela Martina a mám přijít až po 7 večer. Mám čas a kousek po odbočce, je kóta Machnáč. Tak se ještě zajdu mrknout tam. Je tu v podstatě 360 stupňový krásný rozhled. Vidím Trenčín a taky Vršatecká bradla v dáli, na kterých jsem byl.

Pochilluju a jdu hledat cestu k Martinovi. Nacházím a vidím Martinovo zemědělské království a krásnou novou útulnu ve stylu slovenské salaše. Ještě se bude dodělávat, ale už teď vypadá krásně. Martin je hrozně milej a zábavnej, roztáčí pivo a říká, co a jak tam chodí. U ohně před útulnou dáme pár piveček, probereme spoustu témat a je z toho hezký a zábavný večer. Když oheň dohoří jdeme spat. Dnes to byl opravdu krásný a naplněný den. Díky za něj. 

[pepikhipik]

Ze smutné historie USA

Vražda Tilla nebyla prvním ani posledním lynčem v dějinách USA, ale proslavila se svými okolnostmi, soudním procesem a publicitou. Emmett Till totiž vyrůstal ve středostavovské rodině v Chicagu, kam se jeho matka přestěhovala s rodiči v rámci první vlny velké migrace, během níž se města jako New York City, Chicago nebo Detroit stala černošskými metropolemi. Nebyl tak navyklý na hierarchická pravidla segregace na jihu USA (byť i v Chicagu samozřejmě rasová diskriminace bujela), a když jej rodiče poslali v létě roku 1955 na prázdniny za příbuznými na venkov ve státě Mississippi, nevěděl, že se musí chovat uctivě ke každému bělochovi, na nějž narazí. Nejspíš ani netušil, že ho porušení etikety segregace může stát život.

[jajsemvelmiprohumor]

Bratři a sestry, opojen svým demokratickým úspěchem, rozhodl jsem se nakonec v nedělním kázání poděkovat stejně jako Andrej Babiš voličům Andreje Babiše. Konkrétně se věnuji té demografické skupině, kterou Matouš popisuje jako "blahoslavení chudí v duchu". V kázání jasně říkám, že toto spojení nemá označovat intelektuálně slabší kusy; nemá se ale týkat ani těch, co kvůli veřejnému soucitu sami sebe líčí jako chudé, byť vlastní kupř. holding. "Chudí v duchu" jsou podle mé interpretace ti, kteří "mají ducha chudoby" - což jsou ti, kteří jsou neustále překvapováni. Úplně jsem nepostřehl, jak jsem se k této interpretaci propracoval, ale to víte, hermeneutika. Abych to zkrátil, bez zbytečného triumfalismu jsem vás chtěl upozornit, že teď budeme dost narážet na 2,4 milionu překvapených lidí, tak abyste se k nim i přes tento jejich hendikep chovali slušně. Jinak tedy venkov zabojoval, možná si za to vyslouží pár mých výjezdních přednášek s občerstvením či alespoň překlad mé poslední teologické knihy do obrázků.