#vězni svědomí

[pepikhipik]

Knižní tip Františka Kalendy

Jestli si chcete udělat lepší představu o fungování brazilské vojenské diktatury (1964-1985), přečtěte si tuhle skvělou knížku. Je to neskutečně silný příběh otce hledající svou dceru, jež patří mezi stovky lidí, kteří v tomto období "zmizeli" - byli brutálně zavražděni.

Kucinski čerpá ze zkušenosti s vlastní sestrou, profesorkou chemie, kterou v období diktatury zavraždili. Mimo jiné výtečně popisuje mechanismy fungování vojenského režimu, způsob vyvolávání strachu a nejistoty, kolaboraci...

Přijde mi to zajímavé i z hlediska podobností s naším vlastním komunistickým režimem. Pronásledování je jen obráceno naruby - nehledají se "západní agenti", ale skuteční i domnělí "komunisté". Cílem se může stát kdokoli, kdo jen trochu vystupuje z řady, odváží se ozvat.

Většina společnosti se uzavírá do svého světa, depolitizuje se. Odvážná menšina odporuje - se zbraní v ruce nebo nenásilně. Nutno dodat, že Brazílie nikdy neměla tak brutální diktaturu jako sousední Argentina nebo vzdálenější Chile.

Ale i tak je strašné, že drtivá většina pachatelů těchto zločinů nebyla nikdy potrestána.

Zajímavý rozměr mimochodem knize dodává židovský původ hlavní postavy - a ostatně i samotného autora. Otec sotva unikl pronásledování v Evropě, jen aby nakonec přišel o dceru v zemi, která mu poskytla azyl.

Autor textu: František Kalenda

[amartinfletcher]

Amnesty + augmentovaná realita = nový trend v záchraně vězňů poprvé na festivalu Metronome

Amnesty + augmentovaná realita = nový trend v záchraně vězňů poprvé na festivalu Metronome

Amnesty International se spojila s největším pražským hudebním festivalem Metronome (22. a 23. června), aby s jeho návštěvníky oslavila výročí 70 let od přijetí jednoho z nejzákladnějších lidskoprávních dokumentů, Všeobecné deklarace lidských práv. 

Udělej si #FREEDOMSELFIE a ukaž solidaritu s vězni svědomí

Speciální Amnesty Facebook filtr vyvinutý agenturou HAVAS Prague odstartujeme na…

[nakladatelstviyoli]

Když se slova hromadí uvnitř

Megan nemluví. Megan není němá, ale od osmnáctého srpna nemluví. Osmnáctého srpna zemřela její nejlepší kamarádka Hana a od té chvíle Megan nemluví. Není to ale šokem či čirou hrůzou. Megan nemluví, protože nemůže. Kdyby promluvila, mohla by všem prozradit, co se vlastně stalo… a to nejde, dala slib.

Muž je zdá se daleko. Mohla bych ho zkusit najít, ale nemůžu tu Jaspera nechat. Tady, myslím si. Jsme tady. Myšlenky nestačí. Potřebuju slova. Hromadí se uvnitř mě a snaží se prodrat hrdlem ven jako vězni, kteří chtějí uprchnout.

Od toho osudného srpnového večera se všechno změnilo, jak by taky ne. Zemřela Hana, Meganina nejlepší kamarádka, se kterou se kamarádily roky i přes to, že se jejich původní parta kamarádek rozdělila a Sadie s Grace se s nimi přestaly bavit. Teď se Megan snaží bez povšimnutí přežít poslední měsíce školy, což by se jí docela dařilo, kdyby si ji právě Sadie nevybrala jako svůj cíl. Sadie je ve škole oblíbená a populární holka, a tak si někoho prostě může vybrat a dobírat si ho. A je to pro ni ještě jednodušší, když jí ten někdo nemůže odporovat. Jenže pak se z Řecka přistěhuje se svou rodinou Jasmine, která zase nedokáže přestat mluvit… a tak si s Megan padnou do noty. Jenže co když Megan všechno zkazí, protože to ona přece dělá, a Jasmine ztratí?

Megan toho v sobě skrývá hodně, vinu, výčitky svědomí, svůj hlas a hlas, který jí neustále připomíná, že stejně všechno jednou zkazí a že si nezaslouží, aby ji měl někdo rád. A do toho je vhozen čtenář, který se s tím stejně jako Megan musí nějak probrat. A je toho opravdu hodně. Její němota, její vztah s mamkou, Hana, kamarád Luke, který možná není jenom kamarád, Sadie, která jí dělá jenom naschvály a teď i Jasmine.

Odpusť mi. Megan. není velice obsáhlá kniha, za to je ale (docela paradoxně) velice výmluvná. Abbie Rushtonová se soustředí na to důležité a opravdu se nenechává nikam strhnout a neodbíhá k nějakým postranním linkám. Také se jí daří vybudovat vlastně značně napínavý příběh, kdy celou dobu udržuje čtenáře v  napětí a kdy všechno povedeně vyvrcholí až v samém závěru. A díky tomu ani nevíte, co si vlastně o Megan máte myslet, protože ona vám to rozhodně neprozradí.

Když se hrneme ze třídy, Sadie vypochoduje ze dveří s Lindsay a Grace v patách, div že jí neslintají na nohy. Sadie zahlásí, aby to každý slyšel: „Nemáš zač,“ a Grace se úslužně zachichotá. Očima prchám k zemi a ruce si křížím na břiše, ale uvnitř mě to vře. Ty krávo. Pořád mám hlas, i když ho nedokážu použít. Jednoho dne, až bud moct zase mluvit, ti přesně řeknu, co si o tobě myslím. Sadie zvedne nosánek do vzduchu a odkráčí. Vzdychnu. Jednoho dne, až budu moct zase mluvit… Jo, jako bych se k tomu chystala. Jako bych riskovala, že vyzradím pravdu. Ne, zůstanu zticha. Koneckonců, nikdo nedokáže udržet tajemstv�� líp než němý.

U téhle knihy rozhodně můžu říct, že je skutečně zajímavá a bude to opravdu platit. Jasně, asi by se našlo pár drobností, které nejsou perfektní, ale rozhodně se jedná o knihu, od které se jen tak neodtrhnete. V podstatě je to strašně jednoduchý příběh, ale tak dobře a zajímavě zpracovaný, že ho dokážete slupnout za jeden večer, protože budete tak zvědaví. Opravdu. To je přesně jeho hlavní výhoda – jednoduchost a přístupnost. Sice možná nebudete z knihy vyloženě nadšení, to ona asi nedokáže, ale o zklamání se taky mluvit nedá a určitě nebudete litovat, že jste jí ten čas věnovali, ten ona si rozhodně zaslouží. (Jo a už jste si ji pořádně prohlédli naživo? Hezká, že jo? :))

Hanka

[pepikhipik]

Skutečné příběhy totality

Za prvních dvanáct let komunistické totality se počet dětí v dětských domovech zvýšil patnáctinásobně. Odebrání dítěte byl nejen nejčastější nástroj, jímž stát řešil jakékoliv problémy v rodinách, ale také mocná hrozba pro rodiny politických odpůrců.

[pepikhipik]

Vězeň svědomí: Alina Horava (Bělorusko)

Alině Horavě je 21 let a Lukašenko ji vězní pro její názory. Je nemocná a odmítají ji léčit. 27. března 2023 večer přichází před vyšetřovací komisi, aby svědčila jako svědkyně v trestním řízení o účasti na pokojných protestech v roce 2020. Stalo se to v Kruhlaje v regionu Mahilioŭ v Bělorusku. Vzápětí je na tři dny zadržena. Nejprve ji drží v místním detenčním zařízení. V cele je zima, Alina musí spát na holých dřevěných palandách a nesmí se ani přikrýt oblečením. Trpí chronickým onemocněním ledvin.

Večer 30. března 2023 Alina Horava je přivolána sanitka. Strážci zákona ale nedovolují hospitalizaci zadržené, převážejí ji do vazební věznice s denní nemocnicí. Ve vazební věznici v Mahilioŭ ale Alině Horavě odmítají lékařskou péči, a to i přesto, že testy jejího zdravotního stavu vycházejí špatně. Vězeňský lékař ji odmítá léčit antibiotiky a hospitalizovat.

Obviněná je podle § 342 trestního zákoníku (Organizace a příprava jednání hrubě narušujícího veřejný pořádek nebo aktivní účast na nich).

Alina Horava je jednou z více než 1500 politických vězňů v Bělorusku.

Den běloruských politických vězňů je právě dnes.

Na tomto odkaze https://prisoners.spring96.org/en můžete organizaci Viasna podpořit či jejich prostřednictvím poslat pohlednici (v angličtině či ruštině) se slovy podpory přímo některému z uvězněných – já sama posílám slova podpory právě nedávno uvězněné Alině Horavě. Mladé ženě, která si jen přeje demokracii a svobodu.

Podle zprávy vysokého komisaře OSN pro lidská práva z března 2023 dochází v Bělorusku k systematickému, rozsáhlému a závažnému porušování lidských práv. Z nich některá lze považovat za zločiny proti lidskosti. Podle zprávy OSN muselo po prezidentských volbách v roce 2020 nejméně sto tisíc lidí uprchnout z Běloruska a hledat ochranu v zahraničí. Od té doby se nemohou vrátit do země kvůli hrozbě svévolného zadržování, špatného zacházení ve vazbě a nespravedlivých procesů.

[pepikhipik]

ČESKÁ TRILOGIE

Milena Šeborová - Vězenkyní Hitlera i Gottwalda

Otřesný příběh bezpráví a surovosti nacistů i komunistů je jeden z mnoha tisíců, které už byly mnohokrát popsány. Ale každý příběh je originální tak jako každý člověk. Milena byla velmi statečná mladá žena. Začátkem hitlerovské hrůzy se zapojila do odboje spolu se svým snoubencem Andrém. Pomáhala dr. Vladimíru Krajinovi. Její snoubenec byl začátkem války popraven, ale o tom se Milena dozvěděla až v roce 1945, po strastiplném úniku z nacistického tábora Ravensbruck, kde prožila válečná léta.

Po šťastném návratu domů, kde se uchýlila do rodiny svého bratra, se musela léčit. Koncentrační tábor na jejím těle zanechal stopy. Poté se opět setkala s dr. Krajinou, který ji nabídl místo sekretářky. Byl generálním tajemníkem strany Národně socialistické. Hlavou obnovené Čs. republiky, zmenšené o Podkarpatskou Rus byl Edvard Beneš.

Brzy se však situace politicky změnila k horšímu, což je vypsáno v kapitole Rudé gestapo a rudá justice. Milena se už v v táboře Ravensbruck měla možnost seznámit se s členkami komunistické strany, takže si nedělala žádné iluze. Dokonce při dramatickém návratu do Československa, kdy se Milena jako schopná organizátorka ujala řešení všech nastálých problémů (pokoušeli se dostat z Německa po lodi a museli se střetávat se sovětským velením), se jí pokusily lživě u sovětů obvinit. Když jim pak hrozilo vyhoštění z lodi, moc se Mileně omlouvaly, ale svou nenávist ke svobodně myslící ženě si jen schovaly na pozdější dobu.

Po komunistickém převratu dr. Krajina uprchl do zahraničí a Milena byla poslána do vězení. Odseděla si pět let. Jak v nacistickém, tak i v komunistickém vězení se snažila pomáhat jiným odsouzeným, i když ona sama znovu zažívala bití a další zhoršení zdravotního stavu.

Po skončení trestu byla vypovězena z Prahy do pohraničí, kde žila se svým manželem v nuzných podmínkách. Po několika marných pokusech (sledována StB) se jí až v roce 1958 podařilo přes Berlín uprchnout na Západ, kde se setkala se svým také uprchlým bratrem a s přáteli.

První část knihy Česká trilogie líčí cestu M. Šeborové do protinacistického odboje, v němž úzce spolupracovala s dr. Vl. Krajinou, jedním z vedoucích činitelů odbojové organizace ÚVOD. V r. 1941 byla zatčena a zbytek války 1945 strávila v koncentračním táboře Ravensbrück. V době po osvobození, námětu druhé části, pracovala na sekretariátu strany národně socialistické. Byla znovu zatčena a v jednom z prvních politických procesů po únoru 1948 odsouzena na pět let, jejichž peripetie popisuje v druhé části. Poslední – nejkratší – část oživuje syrovou realitu života „třídních nepřátel“ v komunistickém Československu padesátých let, z nějž se Šeborové a jejímu manželovi podařilo v r. 1956 utéci na Západ.

[pepikhipik]

Milena Šeborová

Zapomenutá hrdinka českého odboje

Milena Šeborová se narodila v roce 1916. Dětství strávila ve Zbirohu, kde její otec Vojtěch Šebor působil jako soudce. Měla dva starší bratry. Sourozenci ale brzy přišli o rodiče a byli odkázáni sami na sebe a na malou penzi po otci. Milena později studovala dívčí gymnázium Minerva a uplatnila se jako úřednice.

Osudový zvrat v jejím životě nastal v roce 1938, kdy ve zjitřené atmosféře blížící se války potkala dávného známého Andrého Regenermela.

„André pocházel z rodiny pražského podnikatele a narodil se v Americe. Rodina se ale ještě před 1. světovou válkou vrátila do Čech. André vystudoval průmyslovku, seznámil se s Milenou, ale až v roce 1938 se z nich stal pár,“ líčí historička.

Nacistická rozpínavost vyústila ve vznik Protektorátu Čechy a Morava. Armáda byla rozpuštěna a André si musel najít civilní zaměstnání. Jako český vlastenec se zapojil do odboje. Byl členem zpravodajského týmu Vladimíra Krajiny, který udržoval radiotelegrafické spojení s londýnským exilem.

Do odboje se brzy zapojila nejenom manželka Vladimíra Krajiny, ale také Milena. Přes den pracovala jako tajemnice kulturního centra, večer chodila šifrovat a dešifrovat zprávy, které si vyměňoval domácí odboj s Londýnem.

Počátkem května však odbojovou skupinu odhalili nacisti a její členy pozatýkali. „Andrému se podařilo při zatýkání utéct, ale následně byl za pomoci náhodných chodců zadržen. Na pražském gestapu se brzy ocitla i 25letá Milena, které se ještě díky varování podařilo zlikvidovat některé kompromitující materiály v Andrého bytě,“ vypráví Pavla Plachá.

Milena byla vězněna na Pankráci. Před soud ale postavena nebyla, uvalili na ni podle tehdejších zvyklostí ochrannou vazbu. Následně byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück.

Zpočátku byla nasazena na venkovní práce, později pracovala v dílně na drobné výrobky a pak v dílně na slaměné boty a zpracovávání králičích kožek.

Na přelomu dubna a května 1945 byl Ravensbrück evakuován. Milena se po dlouhé anabázi dostala zpět do Prahy, návrat do normálního života pro ni ale nebyl snadný.

„Musela se vyrovnat se skutečností, že v září 1941 byl popraven André. Ona sama na tom nebyla zdravotně nejlépe, a tak odjela na dva měsíce na zotavenou do Krušných hor. Po návratu začala pracovat ve Svazu národní revoluce, což bylo sdružení bývalých účastníků domácího a zahraničního odboje,“ přibližuje Pavla Plachá.

Dva roky jí také trvalo, než sehnala vlastní byt. Do té doby bydlela se svým bratrem a švagrovou. Již v roce 1947 ale došlo ke druhému osudovému setkání s Vladimírem Krajinou, který působil jako generální tajemník národně socialistické strany. Mileně nabídl místo sekretářky.

Milena měla za úkol shromáždit a utřídit dokumentaci o jejich odbojové činnosti za války. V září 1947 jí Krajina sdělil, že má v úmyslu založit zvláštní skupinu, která by shromažďovala poznatky o činnosti jiných politických stran vůči národně socialistické straně, hlavně o rozpínajících se komunistech.

Členové skupiny zprávy kódovali a vedli si kartotéku svých informátorů. Přišel ale únor 1948. Než byli všichni zatčeni, Milena ještě stihla spálit v kotelně kompromitující materiály.

Přestože byla ještě téhož dne na přímluvu u prezidenta Beneše propuštěna, věděla, že jsou její dny sečteny. Brzy byla zatčena a spolu s dalšími členy národně socialistické strany obviněna v prvním politickém procesu po komunistickém převratu z velezrady a špionáže. Rozsudek zněl 5 let vězení.

Na svobodu byla propuštěna 2. března 1953. Ve spárech StB ale zůstala i nadále, přestože spolupráci odmítla. Pracovala jako myčka nádobí v kamenolomu. Kvůli zdravotním problémům byla později přesunuta do skladu potravin.

Její bratr Miroslav byl po únoru 1948 suspendován a živil se jako noční vrátný, bratr Miloš odešel na jaře 1948 do emigrace. Podle informací, které StB o Milošovi měla, pracoval pro francouzskou tajnou službu. A tak se Milena v roce 1954 stala nevědomky součástí jejich plánu proniknout do francouzské rozvědky v Paříži.

Na scénu tedy nastoupil Josef Ulver, pověřený úkolem získat si Milenu, spolu s ní emigrovat za jejím bratrem a infiltrovat místní zpravodajskou síť a naše exulanty.

„Josef Ulver byl ale velký podvodník. Milenu si získal legendou o minulosti politického vězně. Už za 1. republiky na něj ale bylo podáno několik trestních oznámení. Za války zneužíval těžké situace Židů a obíral je o peníze. Zdá se, že i spolupracoval s gestapem. StB si ho proto vytypovala jako vhodného kandidáta na spolupráci,“ líčí historička.

Brzy po seznámení se skutečně Milena za Josefa provdala a brzy po svatbě začali připravovat plán na emigraci. Vše ovšem na dálku řídila StB. Nakonec emigrovali v roce 1956 během zájezdu s Čedokem na východoněmeckou Rujánu.

Netušili však, že bratr Miloš mezitím odešel z Francie do USA. A protože by Ulverovi museli dlouho čekat v uprchlickém táboře na vstupní víza, zkontaktovala Milena svoji přítelkyni z koncentračního tábora Annu Kvapilovou, která žila od roku 1948 v Norsku, a odjeli za ní.

Ulver brzy navázal spolupráci s norskou bezpečnostní policií. Protože ovládal maďarštinu, pomáhal jim vyslýchat maďarské uprchlíky, kterých bylo po potlačení protikomunistického povstání v Maďarsku několik stovek. Nakonec se stal i spolupracovníkem norské zpravodajské služby.

Milena neměla po celou dobu ani tušení, co je její manžel zač. Nakonec spolu v roce 1958 odešli do Ameriky. V roce 1964 se rozvedli. Ulver se odstěhoval do Západního Německa a Milena zůstala v Americe.

Žila osamoceným životem až do svého druhého sňatku. Její druhý manžel byl syn českých emigrantů Milan Knoll. Klidný život ji s ním ale nečekal. Opustil ji kvůli jiné ženě a Mileně zbyly jeho dluhy, o čemž se svěřovala v dopisech své kamarádce Anně Kvapilové.

„Podle dostupných informací dále víme, že žila v Denveru, a dokud to šlo, pracovala v cestovní agentuře. Přibývalo ale zdravotních problémů, měla srdeční potíže, přesto ale občas přednášela o své zkušenosti z koncentračního tábora,“ dodává historička. Zemřela 14. prosince 2000 ve svých 84 letech.

[pepikhipik]

Viktor Babaryka, bývalý kandidát na prezidenta, byl v běloruském vězení zmlácený tak, že se dal identifikovat pouze podle vězeňské známky

Former would-be Belarusian presidential candidate Viktar Babaryka, who was sentenced to 14 years in prison in 2021 on corruption charges he and human rights activists say were politically motivated, has been hospitalized after reportedly being severely beaten in prison.

[pepikhipik]

Vězeň svědomí - Richard Rouz

Roman N: Teď rezonuje případ Kara-Murzy, který dostal 25 let. Ale co je za svinský režim v Rusku dokreslují i případy, které svět už spíše "nevidí". Richard Rouz, Rus, 37 let. Repostnul video o zločinech ruské armády v Buče. Sebrali ho už 14. dubna 2022, FSB ho ihned zmlátila, aby z něj dostali heslo k telefonu. Pokračování zde →

Závěrečná řeč ruského historika Kara-Murzy u soudu

Občané soudci!

Byl jsem přesvědčen, že po dvou desetiletích v ruské politice; po tom všem, co jsem viděl a zažil, mě už nemůže nic překvapit. Musím přiznat, že jsem se mýlil. Přes všechno mě překvapilo, že z hlediska míry diskriminace a uzavřenosti vůči obhajobě předčil můj soud v roce 2023 i „procesy“ se sovětskými disidenty v 60. a 70. letech. Nemluvě o výši požadovaného trestu a rétorice užívající slovo „nepřítel“, to už nejsme ani v 70. letech – to jsou 30. léta. Pro mě jako pro historika – důvod k zamyšlení. Pokračování zde →

[pepikhipik]

Činit pokání musí zločinci

Závěrečná řeč ruského historika Kara-Murzy u soudu

Moskevskému městskému soudu Od obžalovaného Kara-Murzy Vladimira Vladimiroviče, nar. 09/07/1981 ZÁVĚREČNÁ ŘEČ (v souladu s článkem 293 trestního řádu Ruské federace)

Občané soudci!

Byl jsem přesvědčen, že po dvou desetiletích v ruské politice; po tom všem, co jsem viděl a zažil, mě už nemůže nic překvapit. Musím přiznat, že jsem se mýlil. Přes všechno mě překvapilo, že z hlediska míry diskriminace a uzavřenosti vůči obhajobě předčil můj soud v roce 2023 i „procesy“ se sovětskými disidenty v 60. a 70. letech. Nemluvě o výši požadovaného trestu a rétorice užívající slovo „nepřítel“, to už nejsme ani v 70. letech – to jsou 30. léta. Pro mě jako pro historika – důvod k zamyšlení.

Ve fázi výpovědi obžalovaného mi předseda senátu připomněl, že jednou z polehčujících okolností by byla „účinná lítost“. I když je teď kolem mě málo veselého, nemohl jsem se ubránit úsměvu. Činit pokání za své skutky musí zločinci. Já jsem ve vězení za své politické názory. Za vystupování proti válce na Ukrajině. Za mnoho let boje proti Putinově diktatuře. Za součinnost při přijetí osobních mezinárodních sankcí podle Magnitského zákona proti porušovatelům lidských práv. Nejen, že za nic z toho nečiním pokání – jsem na to hrdý. Jsem hrdý na to, že mě přivedl do politiky Boris Němcov. A chci doufat, že se za mě nestydí.

Podepisuji každé slovo z těch, která jsem řekl a která jsou mi připisována v tomto obvinění. A vyčítám si jediné: že se mi za léta politické činnosti nepodařilo dostatečně přesvědčit své krajany a politiky demokratických zemí o nebezpečí, které současný režim v Kremlu představuje pro Rusko a pro svět. Dnes je to každému zřejmé, ale za strašlivou cenu – cenu války.

V závěrečné řeči se většinou žádá o zproštění viny. Pro člověka, který se trestných činů nedopustil, by byl osvobozující verdikt jedině správný. Ale tento soud o nic žádat nebudu. Svůj verdikt znám. Znal jsem ho už tehdy před rokem, když jsem ve zpětném zrcátku uviděl ty lidi běžící za mým autem v černých uniformách a černých maskách. Taková je nyní v Rusku cena za nemlčení.

Také ale vím, že přijde den, kdy se temnota nad naší zemí rozplyne. Když se černá nazve černou a bílá bílou; kdy na oficiální úrovni bude uznáno, že dva krát dvě jsou stále čtyři; kdy válka bude nazvána válkou a uzurpátor uzurpátorem; a kdy budou zločinci uznáni ti, kteří podnítili a rozpoutali tuto válku, a ne ti, kteří se ji pokusili zastavit. Tento den přijde stejně nevyhnutelně jako jaro, aby vystřídalo i tu nejmrazivější zimu.

A pak naše společnost otevře oči a bude zděšena tím, jaké hrozné zločiny byly spáchány jejím jménem. Z tohoto uvědomění, z této reflexe začne dlouhá, obtížná, ale pro nás všechny tak důležitá cesta uzdravení a obnovy Ruska, jeho návratu do společenství civilizovaných zemí.

Dokonce i dnes, dokonce i v temnotě, která nás obklopuje, i když sedím v této kleci, miluji svou zemi a věřím v naše lidi. Věřím, že touto cestou dokážeme projít.