#užijte si to zvrhlíci

[aziz-the-fangirl]

Vlk v rouše beránčím (FF)

Vlastimil Vondruška píše historické detektivky v cyklu Hříšní lidé Království českého. Jeho spisovatelský um je nevalný, ale Jihočeské divadlo je jako hora Blaník - trus se tam mění ve zlato. Respektive, miluju cokoliv co u nás v divadle dávaj, navíc, když tam hraje nějakej náš zajda... A taky jsem hříšný člověk Království českého.

ANEB: historický šust (omlouvám se, nehledala jsem si reálie). převlíkání za ženský, jen tak. místy vycpáno plyšem. Ota ze Zástřizlí/velitel stráží Diviš (tedy pánové úplně napravo a úplně nalevo ;))

Královský prokurátor Oldřich z Chlumu a jeho velitel stráží Diviš stáli v tmavém výklenku nádvoří, rozebírajíce výslech posledního podezřelého, když zaslechli, jak se nad nimi otevřelo jedno z oken fraucimoru. Oba muži ztichli. Z okna byl vyhozen provaz, po kterém se vzápětí spustila žena v tmavě modrých šatech. Znova se schovali. Žena došplhala na konec lana a seskočila posledních pár metrů na zem. Oprášila se. Diviš sebral odvahu, vzal ji kolem pasu-- "Kampak se v noci spouštíte, milostivá?" Nejdříve polekaná ženština se v Divišově náručí protočila. Na oba muže se zpod závoje šibalsky usmívaly oči panoše Oty. "Prohánět sukně, milostivý."

Veselí bylo v plném proudu. Služebnictvo sedělo kolem stolů na nádvoří a korbele piva se prázdnily rychleji než naplňovaly. Dobrá nálada byla vidět i slyšet.

Jen Diviš byl zádumčivý. Ač byl případ za nimi, nedokázal se odpoutat od událostí, které se odehrály. Konkrétně jedné. Stále si vybavoval ten večer, co s pánem Oldřichem pozorovali přízrak v modrých šatech sešplhat z oken fraucimoru. Přízrak, ze kterého se vzápětí vyklubal Ota. Diviš se nemohl zbavit vzpomínky na to, jaký to byl pocit, položit mu ruce kolem pasu, a jak Otovi jiskřily oči, když mu pohlédl do tváře.

Diviš měl problém.

Vlastně měl štěstí, že byl Ota nahoře v hodovní síni a popichoval se s ostatními panoši, a neviděl Diviše v jeho melancholii. Měl by otázky a škádlil by ho a stejně by na konci večera zmizel s některou děvečkou. To Diviš dneska nepotřeboval vidět. Bude mu naprosto stačit, že se tím bude zítra ráno před odjezdem chlubit.

“Sundej ze mě ty špinavý pracky!” ozvalo se náhle přes hudbu a hovor. Diviš se rozhlédl, co se děje.

Nějaký strážný měl jednu ruku na boku jedné z děveček a druhou pevně tisknul její pozadí. Dívka proti tomu slyšitelně měla výhrady. Snažila se mu vysmeknout, zatínala ruce v pěst.

“Drahoušku, když mi dáš jen chvilku, budeš hned křičet něco jiného--” ušklíbl se strážný a jeho přátelé, kteří celou scénu s napětím sledovali, se zasmáli.

“Ani za sto let,” štěklo děvče.

Tohle Diviš rozhodně nemohl nechat jen tak. Aniž by věděl, co dělá, vyrazil ze židle, a v následující chvíli kroutil strážnému ruce za zády. “Řekla ti ne, jsi snad hluchý?”

Chlapík zaskučel bolestí.

Divišovy paže se zlehka dotkla cizí - ta zachráněná děvečka. “Děkuji vám, ctěný pane, ale prosímvás, nepochroumejte ho příliš-- abyste z toho neměl problém-- on už si to určitě pamatuje--”

Diviš chlápka váhavě pustil. Ta holka měla pravdu. Vzhlédl jí do očí, protože stále měla dlaň položenou na jeho paži. Místo něžného pohledu dámy v nesnázích narazil na Otovo těžko skrývané pobavení.

Diviš zatnul zuby. Místo toho, aby se nahoře míchal se smetánkou, míchá se tady dole s čeledí. V dámských šatech, s čepcem na hlavě, aby zakryl své krátké vlasy - vykukovala mu jen jedna kudrnatá havraní lokna. Tentokrát si oděv vypůjčil v komnatách služebnictva, ne jako minule, a Diviš nechtěl přemýšlet nad tím, jak se k němu v obou případech dostal. Ota perfektně zapadal, na první pohled byl k nerozeznání od ostatních děvčat, co na hradě sloužila - vždycky měl moc pěkný obličej - rozdíly by začaly být patrné až v denním světle, střízlivému pozorovateli.

A přesto Ota neskutečně riskoval. Kdokoliv by se mohl podivit, že nemá dost vyvinutou hruď, a kdyby byl ten strážný troufalejší, mohl by klidně zjistit, že Otovi cosi přebývá. A Ota očividně neměl daleko od toho, aby se začal opravdu bránit, a tak silná dívka by neušla povšimnutí.

Přesto se tu Ota producíroval z hloupého rozmaru a bavil se tím, že nikdo neviděl skrz jeho převlek. Bavil se tím, že z Diviše dělal hlupáka, jako obvykle.

“Tohle není místo pro vás, mladá slečno,” utrousil Diviš. “Možná by bylo ve vašem zájmu, abyste se někam vytratila?”

Otův výraz povadl, ale stále se důvěrně dotýkal Divišovy ruky.

“Máte pravdu. Doprovodil byste mě, prosím, k mému pokoji? Vím, že s vámi se bát nemusím.”

Diviš váhal. Nechtěl s Otou hrát tuhle hloupou hru. Na druhou stranu, kdo mohl zaručit, že Ota už cestou nepotká žádného chlípáka se všetečnýma rukama? Neměl moc na výběr. “Bude mi ctí.”

Nabídl Otovi rámě. Čekal, že ho Ota vezme neohrabaně a odtažitě, ale místo toho se do něj dost dobře zavěsil. Zapomněl, že Ota je vlastně moc dobrý herec - s tím, jak trochu jinak, trochu ženštěji držel tělo, jak mluvil o pár tónů výš. Pro Otu bylo tohle všechno neskutečná zábava. Diviš to viděl trochu jinak.

Ota Diviše vedl dál a dál od vřavy na nádvoří, než se rozhlédl kolem nich a bez větších problémů zatáhl Diviše do náhodných dveří.

Ve světle venkovních loučí, které dovnitř na okamžik dopadlo, když byly dveře otevřené, Diviš pochopil, že se ocitli v nějakém skladišti.

Ve tmě bylo dlouho všechno v tichosti.

“Diviši, fakt díky, nevím, co bych dělal, kdybys toho-- kdybys ho nezastavil,” řekl Ota. “Nechápu, že tam všichni jen seděli a nikdo mi nepomohl.”

“Čeleď nemá ty vybrané způsoby, na které jsi zvyklý,” zabručel Diviš. “Buď rád, že jsi ho nemusel kousnout.”

Bylo slyšet, jak se Ota nadechl, aby něco řekl, ale rozmyslel si to.

“Co tě to vůbec napadlo? Jít v ženských šatech mezi služebnictvo. Co to má jako znamenat?”

Ota mu znova položil dlaň na paži, pak ji přesunul výš, na rameno. Divišovi se zadrhl dech. “Chtěl jsem zjistit, jestli by sis mě všiml,” zašeptal Ota. “Jestli bych se ti líbila.”

Myslel Ota-- nemyslel. Bylo jasné, že Ota o pozornost mužů nestojí, vzhledem k tomu, jak vehementně se snažil vyprostit z náručí toho strážného. Ota není sodomita, jen si chtěl z Diviše vystřelit. Chtěl ho donutit se mu dvořit a skládat mu poklony a na konci noci odkrýt masku a vysmát se mu. Ale Diviš nebyl zas tak nepozorný.

“Diviši, odpověz, líbila jsem se ti?”

Ota se k němu přitiskl, blízko. Tak blízko, že Diviš cítil přes sukně jeho vzrušení.

Nadechl se. Sám nevěděl, jestli chce promluvit, nebo jen potřeboval vstřebat překvapení. “Oto,” zamumlal varovně.

Ota mu položil druhou ruku na rameno. Pomalu je spojil za Divišovým krkem. “Dneska v noci jsem jen prostá hradní děvečka,” zavrněl Ota, “a velitel stráží královského prokurátora si se mnou může dělat, co jen bude chtít.”

“Neslibuj, co nemůžeš splnit,” varoval ho Diviš. “Slyšíš, co říkáš? Tohle už nemůžeš vzít zpátky.” Potřeboval, aby to skončil on. Nedokázal by Otu odmítnout.

Jenže Ota byl hrdý a vždy statečnější, než by bylo zdrávo. “Nechci to brát zpátky,” řekl, a pak se natáhl, aby Diviše políbil.

Tohle se tedy dělo. Divišovy ruce usedly na Otovy boky, nejdříve zlehka, ale pak si ho přitáhly blíž.

Na Otových rtech byla ještě znatelná sladkost horké medoviny - aspoň část večera musel strávit nahoře, v hodovní síni s ostatní šlechtou. Tam k němu přišel ten nápad? Nebo se jen potřeboval napít na kuráž? Tak jako tak si v jednu chvíli nesporně vybral, že raději stráví večer s Divišem, než s některou z urozených pan. To mu lichotilo.

Kdyby Ota neudělal první krok, Diviš by se k němu sám neodvážil. Pokud by nebyl šlechtického původu, pokud by nebyl panošem královského prokurátora - pokud by byl jen další strážný na Bezdězu - tak by Diviš snad něco naznačil, ale nikdy by si netroufl jít po někom Otova postavení.

Diviš je protočil a Otu natiskl na zeď za nimi. Políbil ho do koutku úst, na čelist, na krk. Chtěl mu jednou rukou vjet do vlasů, ale zarazil ho pevný stisk na zápěstí.

Ota dýchal splašeně, přerývaně. “Počkej, nesundavej ten čepec-- kdyby někdo nahlédl, v tom šeru mě takhle spíše nepozná.”

Divišovi to připomělo, jakou praxi už v tom Ota má, když si nikdy nezapomene nechat otevřená zadní vrátka. Nevěděl, jestli by byl raději, kdyby je nikdo nerušil, nebo kdyby je někdo zahlédl a měl za to, že nevidí nic špatného. Ta myšlenka byla zvláštním způsobem vzrušující.

Místo toho se zlehka dotkl Otovy tváře. Palcem mu přejel přes rty, Ota pochopil vyzvání a s tichým vzdechem pootevřel ústa. Diviš Otu znova políbil, tentokrát i s jazykem, a Ota mu bez váhání vyšel vstříc. Zdál se trochu zmatený, asi že byl více zvyklý líbat, než být líbán, ale brzy se přizpůsobil tomu, že Divišovy polibky jsou jiné, než polibky mladých šlechtičen.

Otovy ruce se pomalu přesunuly k Divišově klínu. Nejdříve se Diviše zkusmo dotkl přes látku. Až když s pocitem zadostiučinění zjistil, že velitel stráží je v jeho dlani tvrdý, jal se rozepínat jeho opasek. Bez dívání mu to chvíli trvalo, ale Diviš si na bloumavé šátrání rozhodně nemohl stěžovat. Ota mu pak strčil ruku do kalhot, sevřel ho v dlani a párkrát ho protřel.

Diviš Otovi cosi slastně zabručel do úst.

Ota se do polibku pousmál a vzápětí tlumeně vyjekl, když Diviš pevně sevřel jeho hýždě. Ota zvedl nohu a přitáhl si tak Diviše za pas k sobě ještě o kousíček blíž.

Diviš s potěšením zjistil, že Ota pod sukní nemá kalhoty. Neodolal možnosti dotknout se jeho holé kůže, nechal svou ruku přejet od jeho lýtka přes koleno až vysoko na stehno, při tom mu kasal sukni výš a výš. Zastavil se s rukou na Otově nahé kyčli.

“Oto?” zeptal se, “co teď?”

Diviš neměl představu, s čím měl Ota zkušenosti - nebo o čem aspoň měl tušení - a co od Diviše čekal. Byl vůbec Ota někdy s jiným mužem? A pokud ano, s kým? S někým z Bezdězu, koho Diviš znal, nebo snad s nějakým náhodným? Nechtěl nad tím přemýšlet.

I v tom minimu světla bylo poznat, že Otovi zaplanuly tváře. “Já-- přemýšlel jsem a-- jestli chceš--” dostal ze sebe přerývaně.

“Dýchej,” připomněl mu Diviš, napůl pobaveně a napůl starostlivě. Palcem mu na kyčli vykresloval konejšivé kroužky.

Ota se zdál v rozpacích. Možná že před Divišem ještě s žádným nebyl, jinak by byl asi jistější - vzhledem k tomu, jak sebevědomě si vždy vedl při dobývání srdcí slečen. Ota se zhluboka nadechl, aby mohl Divišovi situaci vysvětlit srozumitelně. “Ochomýtal jsem se kolem kuchyní a napadlo mě, že bychom tu nemuseli mít při ruce olej, tak jsem se sám připravil dopředu a doufal, že to nebylo marně.”

Diviš měl náhle sucho v ústech. Ztěžka polkl. Dokázal si Otu živě představit, schovaného v tmavém koutě spižírny, ruku kluzkou olejem pod sukní, jak se sám sebe dotýká, slastně přivírá oči a kouše se do rtu, aby mu neunikl žádný zvuk, nikdo ho neslyšel. Ten obraz s ním dělal věci. “Oto--” hlesl.

Ota si to snad vysvětlil jako pochyby. Překryl Divišovu dlaň na svém boku svojí, a pak mu navedl ruku pod své sukně, aby se přesvědčil sám. Nevymýšlel si. “Jsem naprosto připravený,” zopakoval Ota. “Chtěl bys--?”

“Chci cokoliv budeš chtít,” ujistil ho Diviš bez přemýšlení. I v téměř temné místnosti viděl, jak se blýskl Otův spokojený úsměv.

Ota mu znova spojil ruce za krkem. “Tak prosím, Diviši.”

Diviš mu vykasal sukni i druhou rukou a pak ho nadzvedl, aby mu Ota mohl obmotat obě nohy kolem pasu. Byli tak blízko, že na své tváři cítil Otův horký dech. Políbil ho, na obočí, na tvář, a pak konečně na ústa. Pomalu do něj vnikl.

Ota sebou sotva znatelně trhl, spíše překvapením nad tím novým pocitem, než bolestí, sténaje Divišovi do úst. Jednou rukou mu vjel do vlasů, škádlivě ho za ně zatahal.

Diviš ho konejšivě hladil po stehně. Moc se mu líbilo mít Otu kolem sebe, líbilo se mu, jak se k němu bezútěšně tiskl a zoufale kolem něj svíral nohy nejen proto, aby nespadl. Byl horký a těsný a perfektní a--

“Diviši,” připomněl se mu Ota netrpělivě. Aby podpořil svůj argument, Diviše v polibku kousnul, znova ho zatahal za vlasy. “Diviši. Nejsem ze skla.”

“Vážně?” ušklíbl se Diviš a konečně do něj poprvé přirazil. Otovi se z toho pohybu zadrhl dech. Diviš ho sevřel pevněji a zopakoval to a pak znova, až si s Otou pomalu našli společný rytmus.

Otovi ze rtů splýval jeden tichý vzdech za druhým, než Diviš přesunul jednu ruku do jeho klína. S prvním dotykem zvrátil hlavu a bezostyšně zasténal.

Diviš přisál rty na nově odhalenou kůži Otova krku. Líbal ho pod uchem, přejel mu zuby přes ohryzek, a když výstřih jeho šatů sklouzl o trochu níž, mohl Diviš políbit i výstupek jeho klíční kosti. Každý zvuk, který Otovi unikl z hrdla, Divišovi rezonoval pod ústy. Ota se pod Divišovou péčí téměř třásl, napůl slastí a napůl vřelým smíchem, jak ho škrábaly Divišovy vousy.

“Diviši-- proboha, já--” Ota jen těžko hledal slova. Šlo na něm dobře poznat, že se blížil vrcholu - zaťal Divišovi prsty do ramene, pevně semkl víčka, svíral Divišův pas mezi svýma nohama ještě křečovitěji - podpatek Otovy boty ho téměř bolestivě tlačil zezadu do stehna.

Diviš zrychlil své pohyby. “Jen do toho,” zašeptal Otovi do kůže, “je to dobrý, mám tě.”

Vzápětí ho Ota hluboce políbil. Snažil se tak utlumit svůj sten, ale téměř nebyl úspěšný. Udělal se Divišovi do dlaně, ale líbal ho dál, stále vytrvale a srdečně, i když už tak trochu lajdácky, o něco líněji.

Diviš nebyl daleko, s tím, jak se ho Ota držel jako klíště, jak zněl, jak chutnal-- Přehoupnul se přes vrchol s Otovým jménem na rtech.

Ota se pozvolna uvolnil, že Diviše nesvíral jako topící se stéblo, opřel se zády o příjemně chladnou zeď za sebou. Snažil se uklidnit své splašené dýchání. Povolil stisk v Divišových vlasech, i na jeho rameni, a v náhlé uvolněnosti mu položil dlaně na tváře. Palcem něžně obkreslil jizvu, co se mu táhla přes lícní kost, pak i tvar jeho rtů. Očima hypnotizoval linie psané svým prstem, dokud nezvedl pohled, aby se setkal s tím Divišovým.

Ota se začervenal a oči mu těkly, jak chtěl uhnout, jak se styděl pohlédnout Divišovi do očí. Vypadal nejistý, jako by mu nebylo jasné, co se stane nyní.

Diviš také neměl jasnou představu. Tušil ale, že na základních obrysech se s Otou shodnou. Znova ho pohladil po holém stehně, aby ho uklidnil. “Mám tě,” zopakoval tiše.

Ota se unaveně pousmál, sklonil se a naposledy Diviše políbil.