#už mi asi hrabe

[toubledrouble]

Odmítněte modernizaci (popruhy a obaly na kytary) a navraťte se k tradici (přivazování uzlovačky na kytaru tak, aby se dala normálně nést)

[kapitapitalismus]

kolego vy taky?

když jsi jako čech v usa a stýská se ti po normální zdravotnické péči

[malamodravila]

Doháňení české kultury - Comeback

Kdyby mi bylo při objevení Comebacku 12, byl by Lexa moje dětská láska číslo dva. Jenže jsem ho objevila až teď a už pro něj v mém teplém srdci není místo.

Ovšem moje chuť obejmout ho je vysoce podivná (možná zapříčiněná, tím že mi už z toho hrabe) jelikož v opravdovém životě se lidí štítím jako by byly nakažení tuberkulózou, morem a lepru. A mám obavu, že smrdí.

Z toho důvodu jsem si jako oběť vybrala Sašu. Vrána k vráně sedá, no...

Tu bych taky objala...

Asi bych měla shipovat Ivu a Sašu, jenže nemám Ivu ráda takže smůla.

Jestli jedna ze zápletek nebude od nepřátel k milencům s Marcelkou a Ozákem nevím, jestli se mi uleví nebo budu nekonečně zklamaná.

Zoran je totiž kus lejna (máme nějaké hezké a kreativní obrozenecké nadávky?)

Musím najít Lexovi někoho do páru. Na můj vkus je to málo lgbt.

Čekala jsem, že to bude horší.

O dalším průběhu budu v případě zachování mozkových buněk informovat.

Další spoluobrozenci prosím přidávejte své zkušenosti a poznatky (nejen comeback)

[nzteckaejo]

První týden v Kiwilandu

Dnes je hlavním autorem Tom.

8. 9. 2019. Stojíme na letišti a čekáme na letadlo. Já jsem v naprosté pohodě, zatímco Lenka panikaří a je ve stresu (L: ve stresu je Tom, já jsem v klidu, pač už mám pár letů za sebou). Uklidňuju jí, že všechno bude dobrý a dávám jí sladký báleš, který jí na chvíli zaměstná a odvede od pocitu nejistoty. Jdeme se informovat ohledně našeho přestupu, načež nám ten chlap přes letadla zahlásí, že je to docela v prdeli, protože přestup pravděpodobně nestihnem (L: pán na check-inu nám řekl, že 50 minut na přestup v Zurichu je v pohodě, ale nemáme se zdržovat a na batohy nám dal visačky pro expresní vyložení z letadla, jsem trošku nervozní). Lenka je z toho už úplně hotová a skládá se a já plný elánu mám stále pohodičku a lebedu. V letadle probíhá všechno bez problému až na očekávané zpoždění, přičemž já jsem si užíval let a Lenka už byla připravená odepnout si pás a vysprintovat z letadla jako první, abysme stihli navazující let (L: zpoždění nebylo očekávané a z našich 50-ti minut na přestup se stalo 20, přičemž náš terminál byl odlehlá budova letiště, kam se ani nedalo dostat pěšky, ale letištním metrem). Jakmile letadlo dosedlo na zem, ještě ani nebylo povoleno odepnout si pásy, Lenka už kmásala batoh z přihrádky na zavazadla a jakmile se otevřeli dveře, vysprintovala a odhazovala ostatní cestující, jak kdyby to byli hadroví panáci. Já jsem v klidu počkal, až všichni cestující vystoupí a na pána jsem si dokráčel o půl hodinky později, kde jsem potkal Lenku, která už nervózně čekala na letadlo, které stejně vyletělo s hodinovým zpožděním (L: po přistání mi došla smska, že navazující let má zpoždění, ulevilo se mi. I tak jsme OBA sprintovali, až jsem se zadýchala a řekla si, že musím zase začít běhat. Přestup včetně pasové kontroly a jízdy metrem jsme stihli za 7 minut. Běh byl ale zbytečný, pač se čekalo na ostatní chybějící pasažéry, kteří si vklidu do letadla došli). 

Další přestup v Singapuru už proběhl bez problémů, měli jsme totiž 5 hodin volného času. Ten jsme strávili hledáním něčeho k snědku, což skončilo balením chipsů a müsli tyčinek, kterých jsem vzala moc a v Aucklandu letěly do koše (lekla jsem se výstražných cedulí a rad kolegů že s jídlem mě tam nepustí, až později jsem zjistila, že zrovna müsli tyčinky by prošly v pohodě). To bylo totiž jediné veganské jídlo, které jsme na tak obrovském letišti sehnali. 

Za zmínku stojí ještě moje sousedka v letadle, Vietnamka, která neuměla ani kváknout anglicky, jediné, co z ní občas vypadlo, bylo “šenkjů”, a když po mě něco chtěla, tak nemluvila a jen gestikulovala. Asi ani neuměla psát, pač po mě chtěla vyplnit imigrační papíry (to jsem si odvodila z toho, že mi cpala formulář a svůj pas). Asi vytušila, že s Tomem patříme k sobě, i když jsme seděli v řadách za sebou (aby mohl pán sedět v první řadě a natáhnout si nožky), a bez ostichu za ním šla, dloubla do něj a ukázala na přihrádky na zavazadla, což byl pokyn k tomu, aby jí sundal batoh. Tomovi se tenhle styl moc zamlouval a prý na to taky najede. Koneckonců, vždycky dosáhla toho, čeho chtěla, a k tomu nemusela poslouchat pokyny kapitána a pravidla, pač jim nerozumněla.

10. 9. 2019. Po úspěšném přistání v Aucklandu jsme procházeli otravnou letištní kontrolou, přičemž jsme imigračnímu úředníkovi zahlásili, že máme kempingové vybavení (což byl Lenky nápad, já jsem to chtěl zapřít). Z toho důvodu nás úředník poslal na důkladnou inspekci, načež nás další imigrační úředník zjebal, co se mu tam vůbec serem, když máme nové nepoužité trekové boty. 

Konečně jsme po dlouhém letu dojeli na Airbnb v Aucklandu, kde byla kosa jak na parníku a banda divných lidí, kterým jsem nerozumněl ani půl slova, tak jsem jenom stál a přiblble se usmíval, ať to vypadá, že vim o co de. Lenka se tam s nima bratřila, načež jsem vytasil domácí pálenku a hned jsme mluvili stejnou řečí, čímž jsem Lenku uplně zastínil, ejo! Vzhledem k tomu, že jsme po 2 dnech v letadle smrděli jak zaplivaná žumpa, šli jsme si konečně dopřát kvalitní proudy a záchod přibitý pevně k zemi taky nebyl uplně k zahození.

Po kvalitní koupeli jsme šli na jídlo (L: po dvou dnech na letadlové stravě a chipsech konečně pořádné jídlo) a na nákup do města, kde to stálo za starou bačkoru, všude tisíce lidí a beton, prostě jak ČR. Asi kolem 5té odpoledne, strašně strhaní a zhuntovaní, jsme zalehli a spali až do rána. Po 12-ti hodinovém spánku jsme se vydali na první špacír, kde jsme viděli náš první východ slunce na Zélandu, výhled na město, takže vlastně nic moc. Viz foto, však vidíte sami (ale fotky jsou samy o sobě pěkné, protože je fotila Lenka). 

11. - 16. 9. 2019. V Aucklandu jsme byli celkem 6 dní, první 3 dny Airbnb u Jane, což byla naše domácí, která byla milá a pohostinná, ale asi si myslela, že su postižený, protože když mi něco říkala a nerozumněl jsem, tak jsem jí prostě ignoroval. Ale mělo to i světlou stránku - nejspíš proto, že si myslela že su kripl, tak nám nabídla příští ubytování za poloviční cenu, asi sleva pro retardy. Další 3 dny jsme bývali v hotelu, kde se asi nic zajímavého nestalo, jenom tam Lenka vyvalila okno z pantu, a zničila nůž, který jsem dostal jako dárek. 

V Aucklandu jsme měli v plánu si jen založit účet, což se tak na desátý pokus podařilo, a podívat se na dva vyhlášené trhy s autama, abysme měli alespoň sběžný přehled, až budem kupovat vůz. Sobotní trh nám byl prezentován jako gigantická plocha o rozloze půlky Aucklandu, kde bude vystaveno statisíce vozů. Při návštěvě jsme byli mírně v šoku, když jsme uviděli malé betonové plivátko, kde bylo sotva 6 aut, ale spíš míň. Na nedělním bylo možná tak o 3 vozy víc a lesbická neodbytná Češka, která nám nutila svůj vrak a nemohli jsme se jí zbavit. Doteď si nejsu jistý, jestli měla větší zájem prodat nám vůz, a nebo nabalit Lenku, do které obrovsky spouštěla. Tak to je asi z Aucklandu všechno (měl jsem toho na srdci mnohem víc, ale Lenka mě furt jebe, že je to strašně dlouhé, tak se snažím psát jenom ten nejnutnější výcuc. Ejo.).

16. 9. 2019. V pondělí, při cestě na letiště, jsme zhodnotili, že Auckland je nic moc, až na pár pěkných kopečků a strašně přátelské a milé lidi, kteří mě svou věčnou dobrotou a švitořivým optimismem už vlastně začínali pěkně točit. A Lenku taky. Tu ještě víc (chtěla zabít ouřadu v bance, ale o tom až jindy). 

Naše další plánovaná zastávka byla Christchurch. Ve vlaku, který nás měl dovézt na letiště, jsme potkali dědu na takové té elektrické kriplkáře, který nás po vystoupení z vlaku zjebal, že chodíme na špatné straně (vpravo) a nahlásil nám, že Christchurch je uplně k hovnu. Že by si to radši hodil, než aby tam strávil byť sekundu života. Po příletu jsme mu museli dát za pravdu. Ejo!

Christuchurch (Jižní ostrov)

L: Fotek moc nemáme, pač není co fotit. Omylem jsme se octli v průmyslové zóně Christchurche, i toto je Nový Zéland.

16. 9. 2019. Hned první minutu ve městě za náma došla nějaká skuřka, jestli nechceme koupit ganju. Po cestě do našeho dalšího ubytování to vypadalo jak v nějakém ghettu. Chodili jsme temnýma uličkama, v kterých se člověk pomoci nedovolá a všude kolem nás se potulovali Mexikánci potetovaní pravopisnýma chybama (L: já žádnoho Mexikánce neviděla, zato se všude váleli nákupní košíky z nedalekého supermarketu). V ulici, v které jsme bývali, byla neustále příjemná vůně, jako kdyby někdo pekl briošky, pravděpodobně kamufláž pro varnu perníku. Ale naše hostitelka Joy byla milá a přátelská, možná taky proto, že to byla alkoholička. Joy měla dva psy, kteří byli supr, ale pravděpodobně díky nim to tam čpělo jak v koňské maštali. Lenka byla ze psů tak unešená, že jí ten smrad ani nevadil. Hned první večer jsme jí ze slušnosti nabídli domácí pálenku (to jsme ještě nevěděli, že je to alkáč, a už má slušně nakoupeno z vína). Po několika panácích kvalitní moravské brodské vyhlášené slivovice chytla obrovského vangla, přesto že seděla, a vykotila se z kavalce na zem jak pytel brambor. Snažili jsme se ji s Lenkou zvednout, ale byl to trošku problém, protože se šněrovala ze strany na stranu. Nakonec se to nějak povedlo (L: k tomu všemu jsme ji naučili pár českých slov, jako třeba “Slivovica”, a došla řeč i na politiku. Trum je prý strašný kretén). Na druhý den (my čilí a v plné síle) jsme zjistili, že Joy měla lišu jak po moravské svatbě a zaspala do práce. Ještě když odpoledne ve 4 došla z práce, tak to z ní táhlo jak z likérky a hned si dala na vyspravení vínko. 

17. 9. 2019. V úterý ráno jsme se šli podívat na náš potencionální vůz, Toyotu Hiace z 98. Prodávající byl Raul z Lucemburska. Oboum nám byl sympatický. Při kontrole vozu jsme s Lenkou jako neznalci automobilů postupovali dle rad našich kamarádů (L: velké díky Kebovi & Lence a Peťovi & Monče!!) a auto nám přišlo v topovém stavu. Říkali jsme si, i když cena byla vyšší než náš budget, že ho asi i přesto vezmem, a snad by mohl Raul o nějakého toho stováka slevit. Nicméně jsme se rozhodli, že ho vemem pro jistotu na prohlídku do servisu, i když své vědomosti o autech po rychlokurzech naši přátel považujeme za prvotřídní. Na stejný den jsme měli domluvenou ještě jednu prohlídku, VW Transporter Long. Prodávající byl skopčák Timo. Už od první minuty začal obrovsky spouštět a nepustil nás ke slovu. Strašně si vychvaloval, že je to skopčák a má skopčácké auto a v žádném posraném asijském vraku by nejezdil, že německá kvalitka je prostě kvalitka. Na cokoliv jsme se ho zeptali, tak všechno bylo nejlepší, parádní, kvalitní a skvělé, prostě prvotřídní. Auto podle něho nemělo jedinou chybu. Vlastně jak to popsal, tak auto bylo v lepším stavu, než kdyby čerstvě sjelo z linky. Když se Lenka zeptala na plynový vařič (který maj�� všechny campervany), řekl, že to je úplně k hovnu, a že tento vůz má něco mnohem lepšího. Z kufru vytasil nějaký pochybný vařič a petku s nějakou fialovou, nejspíš radioaktivní sračkou, která se do toho leje, a říkal kam se hrabe plyn. Když jsme se zeptali, jestli si můžem auto projet, tak první něco frflal, že to vůbec není potřeba a taky se mu nepozdávaly moje šoférské schopnosti (po tom co zjistil, že řídím první den na levé straně). Nicméně s neochotou nastartoval vůz (byl to automat), který pak začal sám poskakovat dopředu. Protože ho startoval z venku, musel do něho rychle naskočit, aby nenabořil blízký plot (L: stalo se přesně to, o čem nám říkal Keba, že se hlavně nesmí stát...takže jsme si s Tomem jen vyměnili významné pohledy a zadržovali smích). Ale říkal, že je to naprosto normální, že to není vůbec žádný problém. Přesto jsme auto projeli, (za což nás skopčák zjebal, že ho sere, když mu potencionální kupci projíždějí auto) a řekli jsme mu, že to je strašná paráda, a že se ozvem, i když jsme oba už předem věděli, že to ani náhodou.

L: Mezitím jsme si ještě vyzvedli auto, které nám půjčili Markétka s Pepou (děkujeme :) ), než seženeme svoje. Trošku jsme ho projeli a ulehčilo nám pohyb po městě (mhd je tu drahá jak ve Švýcarsku) a hlavně přesuny mezi Airbnb, kterých už bylo tak tisíc (těžko se tu plánuje dopředu, když nevíte, kdy budete mít dům na kolečkách).

18. 9. 2019. Toyotu jsme odvezli do servisu k Deanovi, který nám doporučili kamarádi (L: velké díky Markétce & Pepovi za kontakt!!). Dean byl velice milý, ale nerozumněl jsem mu ani slovo, až na to, když se mně posmíval, že neumím anglicky. To jsem mu rozumněl velice dobře. Vlastně to zabralo většinu času naší konverzace s ním. Po prohlídce auta nám v servisu řekli, že je to naprostý vergl a vysmáli se nám, že Raul by nám měl ještě dát nějaké peníze, pokud si ten zgarb vemem (L: vlastně pořádně nevíme co nám řekli, s angličtinou mechanika jsem měla dost problém a hlavně bych mu nerozumněla i kdyby mluvil česky). Kromě toho, že to údajně z venku vypadá jak naprostý hnůj, každou chvilku z tama něco upadne a technický stav je taky bída, tak je to celé prolezlé červy. Přetlumočili jsme to Raulovi, který na nás jenom vycenil patník, a hned byla cena o tři tauzny nižší, na čemž už se dalo stavět. Díky Kebovému nátlaku jsme to stáhli ještě o dva stováky, až nám začalo být Raula líto. Cenu jsme stáhli z 8,200 na 4,800 NZD a transakci domluvili na další den (L: po dlouhé diskusi na fb, kdy Raul chtěl poslat peníze předem, ale Tom trval na převodu až v den přepisu auta na nás. K tomu jsme ještě vyjednávali o ceně, jelikož se zjistilo, že nebyly vyměněné rozvody, přestože Raul si byl 100% jistý že byly). 

19. 9. 2019. Byli jsme ve stanovený čas před hostelem, kde Raul býval, ale Raul nikde. Už se nám to přestávalo pozdávat, když se z vedle zaparkovaného vozu vyvalil nějaký ožrala, nascaný jak demižon, načež jsme zjistili, že to byl Raul. Táhlo z něho jak z lihovaru a další hodinu jsme museli čekat, než se vykramuje z auta. Ale obchod proběhl úspěšně (L: to zatím nevíme, v tuhle chvíli mu ještě peníze nedorazili na účet. Ale my už máme auto napsané na nás, teda na mě :) ). 

20. 9. 2019. L: Včera jsme auto odvezli rovnou do servisu a nechali udělat rozvody, vyměnit gumu a pár drobností, prý nás to vyjde na cca 1,100 NZD, což je pořád dobrá cena za tak velké auto, pokud teda pojede. Nemáme co na práci a tak jsme si udělali menší výlet na kopec za městem a do přístavní části Christchurche, Lytteltonu. To nás trošku nabilo, konečně aspoň kousek přírody. Odpoledne jsme měli vyzvedávat auto a zajet na návštěvu za Raulem, pač si prý něco v autě zapomněl (to je tak když balíte s kocovinou), ale auto ještě není, tak snad zítra. Další příspěvěk už snad bude s fotkou našeho nového domečku :)

Zatím naše postřehy ze Zélandu:

moc tu neexistují přechody, takže si chodci chodí mezi autama, jak se jim zachce. A nespěchají.

zatím v každém ubytku byla součást postele elektrodečka, kterou jsem si zamilovala!

MHD je tu fakt drahá, a v Christchurchi dokonce dražší než v Aucklandu.

sehnat jídlo tu pro nás není vůbec problém, už jsme měli pizzu, byli ve vegan kavárně/pekárně a mají tu i fastfood co okopíroval menu mekáče a vytvořil ho ve vegan verzi, ceny stejné jak “normální” jídlo.

Jóga už mi fakt chybí...

Tohle je to “krásné” přístavní město Lyttelton. Po přečtení průvodce jsem si to představovala trochu jinak...

[sillent]

Nenašla som to

Za 3 mesiace budem mať 18 rokov. Budem dospelá. Nič to pre mňa neznamená, možno len ďalšie starosti a trápenie, takto som si to nepredstavovala. Mám vo svojej hlave svoju vysnívanú predstavu o živote, vždy v noci a pred spánkom jej dovolím výnsť na povrch. Tak trochu tuším, že sa nikam nepohnem sama a na druhej strane mám pocit, že len sama som schopná veľkých vecí. Existuje u mňa vôbec zákon pák a bŕzd? Už mi je smutno, som sama, takto to nechcem, nechcem alkohol ani cigarety, nechcem party, nechcem byť niekto kto je závislý na piatkových nociach, utopených v alkohole. No nechcem cítiť tú nočnú samotu, neviem prestať od seba odháňať ľudí a to ma desí, som plná paradoxov, som pokrytec. Mať lásky založené na predstavách je tak ťažké. Je ťažké presviedčať samú seba, že príde, že sa niečo stane, nechce sami čakať, neviem čo chcem. Asi niesom pripravená ľúbiť, keď stále neznášam samú seba. Niekedy sa desím samej seba ako viem ľahko klamať, ako manipulujem ľuďmi bez najmenšieho citu, no pritom koľko citu dusím v sebe, sedím ticho v kuchyni zatiaľ čo sa niekto hrabe v mojich vreckách. Snažím sa prázdne mieste vo svojom srdci vyplňovať handrami, serialmi a zahrávaním sa s ľuďmi. A keď sa snažím byť lepšia niekto totálne rozkope moje sebavedomie. Deje sa to a ja som na začiatku, môj život je dosť bordel so stavmi úzkosti, nepomôže mi ani nadhľad. Kto by to so mnou riskoval?

[materi-al3]

To all the girls I’ve loved before

Aneb druhá část předešlého příspěvku. Mělo to být už včera, ale asi třikrát mi to celý spadlo a pokaždý se to smazalo.

* stále značí největší aktuální lásky

Alex Russo - Kouzelníci z Waverly Place

Hvězda mé dětské Disney Channel éry.

Bella Hadid *

Cara Delevigne

Clarke Griffin - The 100

Ve zhruba prvních dvou sériích si mě získala, pak už mě to pomalu opustilo.

Clary Fray - City of Bones (film)

Ach Lily Collins.. jedině ona jako Clary. A taky impuls k barvení na zrzavo.

Donna Sheridan - Mamma Mia 2 *

Lily James jako mladá Donna mě naprosto uchvátila, mohla jsem na ní oči nechat, jak je kouzelná. Bylo těžký vybrat jen jeden gif.

Elizabeth Swan - Piráti z Karibiku

Nedávno jsem po dlouhé době viděla Piráty z Karibiku a musím přiznat, že mě to furt úplně nepustilo. Viním za to Kieru.

Gigi Hadid *

Ma bejbe, sestra výše zmíněné Belly.

Lara Jean - To all the boys I’ve loved before *

What a cutie. Style icon. Prosím, vraťte jí zpátky její gumičku.

Lexa kom Trikru - The 100

Můžu prozradit, že jsem jednu dobu Lexu zbožňovala natolik, že jsem samu sebe označovala za lexosexuála. O čem už se nejsem ochotná bavit je její smrt.

Lili Reinhart *

Aka Betty z Riverdale. Na fotkách od Coleho mě vždycky dostane, třeba tady. Prosím, já chci taky takovou fotku.

Manon Demissy - Skam France *

Francouzská Noora, ach jo, má láska největší - dala by se započítat i Marilyn Lima, která ji hraje.

Mia Amelia Winter - DRUCK

Tentokrát německá Noora, se kterou jsem měla po jisté scéně v posledním díle první série krátkodobou obsesi.

Noora Sætre - Skam *

Můžu dodat jediné - William měl naprostou pravdu.

Fy faen, du er så vakker.

(Když už jsme u těch remaků Noory, tak i italská Eleonora je krásná. Sei bellissima, cazzo. Kradou mi srdce.)

Rose Hathaway - Vampire Academy

Rose je badass a Zoey Deutch je skvělá, a to i v roli:

Samantha Kingston - Before I Fall

(Mimochodem, ten film je hustej a má boží soundtrack, doporučuju.)

Sylvia Weis - Vyměřený čas

Kam se na ni hrabe oholenohlavec Justin Timberlake.

Wanda - Hostitel (kniha i film)

Sice byla vlastně “jen” duše, tak to může být trochu matoucí, ale no co. Možná to bude i tím, že ve filmu byla v těle Melanie, kterou hrála Saiorse Ronan.

Wanda Maximoff - Avengers

Sestra v předchozím příspěvku zmíněného Pietra, totální badass.

- - -

[cz-goingfalmouth]

Korona-volno: Pokračování 2.0

První prodloužení mělo skončit, ale nafasovali jsme další měsíc. Prý nás pustí do kanclu 1. června, tak uvidíme. S tou kupou volného času bylo a je třeba nějak naložit a o tom to dneska je: v čem se tady nimrám, od obouručnosti k předlouhým live streamům.

(Čas od času z toho baráku teda vylezu.)

1. Posilovaní

Nevím, jestli tomu můžu tak říkat, když si po třicetivteřinovém planku připadám na umření, ale cvičím cca 45 minut každý den, což je pro mě naprosté vítězství.

2. Japonština

Počet kanji (znaků) mi pěkně roste, gramatika taky, a přidala jsem do repertoáru krátké články. Pořád mi z toho maličko hrabe (některá slovíčka jsem hledala tak často, že mi je Google nabízí při zadání prvního znaku), ale lepší se to!

3. BangBangCon

Koukla jsem na dvanáctihodinový stream BTS koncertů (dvakrát) a zároveň sjížděla Tumblr, protože buďme upřímní, vyšilovat s kupou lidí na internetu se počítá jako sociální interakce. Super víkend.

4. Obouručnost

Už dlouho jsem se chtěla naučit psát levou rukou, takže teď znovu koukám na Supernatural a zapisuju přitom dialog. Písmena U a V vypadají prakticky stejně, a to ani nemluvím o C a O. Ale přes to se dostanem.

5. Hovory s opravdovými lidmi

Napsala jsem lidem, se kterými už jsem měsíce nemluvila, volám s rodinou, přes Skype jsem s kamarádkami z výšky udělali kvíz. Nestěžuju si.

6. Přípravy na výšku

Našla jsem si magisterské obory na příští rok a snažím se nasáknout tolik informací, kolik jen můžu, protože plánuju přeskočit z žurnalistiky a psaní na mezinárodní vztahy a politiku. Začala jsem japonskou a ruskou historií. Jestli má někdo tipy na učení nebo materiály, dejte vědět.

7. Krasobruslení

Bruslařská unie vysílala světový šampionát v Saitamě (to bylo krásných šestnáct hodin na netu), zítra začínají Helsinky a já se NEMŮŽU DOČKAT. Myslím, že jsem za poslední měsíc viděla/načetla asi sto hodin bruslařských materiálů a nelituju jediné minuty.

(A pro takové žblepty teď žiju. „Jo. Možná to některé lidi překvapí, ale celkem pravidelně brečím, ačkoli to nikdy není nijak závažné.“ - zdroj)

8. Dračák

Sesedli jsme se na další dvě kola dračáku a ačkoli si pořád myslím, že nejsem ideálním hráčem, já tu hru žeru.

9. Filmový seznam

Pokud jste mi někdy doporučili film, tak jste nejspíš taky slyšeli frázi: „Přidám to na seznam.“ No, teď na ten seznam konečně došlo a viděla jsem Tvář vody (pořád nevím, co si o tom myslet), začala jsem Aquaman (a vzdala to o patnáct minut později) a Fantom opery je na řadě další.

 Myslím, že stačilo.

Držte se!

[rebarborka]

Ďaleko/cesty/1/2

...pocit slobody a pocit absolútnej blízkosti majú čosi spoločné, myslím si...

Na benzínovej stanici v macedónskych horách sa ma vodič modrej škody fábie snaží presvedčiť, že langoš je národné macedónske jedlo. Pijem kávu a pozorujem červeno-žltú zástavu nad strechou motorestu. Vravte si čo chcete, langoše sú z Maďarska, hovorím a zakusujem pri tom do toho svojho, s jogurtom.  Vodič modrej škody fábie odporuje, langoše sú z Macedónska.

Sedím na zadnom sedadle modrej škody fábie a Marko mi podáva pomarančový džús. Marka som stretla v Skopje na balkóne s umelými ružami. Bol to dlhý deň, vtedy keď som v kaviarni na námestí napísala transatlantický list pre muža s tetovaním smrti, objednala si šopski šalát a do ruky žobrajúceho decka vtisla dvadsať denárov, žuvačku a kresbu mačky. Decko začalo radostne ďakovať a rozprávať sa so mnou plynule po nemecky. Bol to dlhý deň, keď digitálna tabula na ulici 11. Októbra ukazovala 38 stupňov celzia a tri hodiny popoludní, aj napriek tomu že bolo šesť hodín večer a slnko už ochladlo. Cigánske deti na voze ťahanom miniatúrnim poníkom spievali. Na trhu som si kúpila šesť sliviek a na balkóne s umelými ružami stretla Marka. Bol to dlhý deň.

Na horizotne jazera Ohrid sa miluje voda s oblohou, je to tak napísané v jednej starej albánskej básni, hovorí mi Marko keď spolu kráčame hore kopcom. V jazere Ohrid žijú vodné hady, keď plávam, zdvíhajú hlavy nad hladinu ako malé draky. Na dne jazera Ohrid je rozbité zrkadlo, a keď zapadá slnko, črepiny odrážajú svetlo na hladinu. Červená farba oblohy ma vo svojej pragýčovosti  stále dokáže dojímať. Starká vždy hovorila, že keď je obloha červená, bude v noci preliata krv. Na jazere Ohrid sa kedysi potopila loď a 15 bulharských turistov zahynulo v panike, snažiac sa vypáčiť okná, hovorí mi Hasan ktorý sa každé leto vracia z Istanbulu do rodného mesta a pomáha rodičom v obchode so suvenírmi. S Hasanom bicyklujeme popri vode a ja sa pýtam na túlavých psov. Myslím na ľudí, ktorí sa nikdy nevr��tili domov, na ľudí ktorí sa vracajú domov každé leto, a potom na tých, ktorí sa nemajú kam vracať. Na dne jazera Ohrid sú črepiny zrkadla a bulharskí turisti nimi vysielajú svetelné signály.

Ohrid je neviditeľné mesto, úzke uličky vedú do kopca a zase dolu, schody uzatvárajú bludný kruh a pouličné mačky sa vyhrievajú na kameňoch ako jašterice. Na skalách pri ruine starého chrámu som stretla starého muža, nevedela som nájsť cestu na pláž a on ma viedol pomedzi borovice. Hovoril šiestimi jazykmi a tvrdil, že je filozof. Marka som stratila v ten deň medzi skalami a neskôr sme sa už nestretli.

Vodič auta má na ramene vytetovaného albánskeho orla a za jazdy mi ukazuje fotky svojej ženy a seba v roku 1995. Vtedy žil v Taliansku, to bol iný život, mal tam svoj small business a dvesto mileniek. Potom odišiel do Ameriky, predával tam pizzu, preto vie tak dobre po anglicky. V Štátoch si nechal vytetovať na rameno dvojhlavého orla. To aby nezabudol na to, odkiaľ pochádza. Narodil sa v Macedónsku ale jeho krv je albánska. Krv nie je voda. Vietor fúka do auta kúdole prachu zo serpentínovej cesty. Už dva mesiace tu nepršalo. Čo tu vlastne robíš, dievča? Mala by si sa vrátiť domov, nájdi si muža a maj s ním veľa detí. Deti, deti sú zmysel života. Ja mám štyri. Hrabe sa v priečinku palubnej dosky, ukazuje mi fotku s rodinou. On, jeho krásna žena v červených šatách, štyri deti a ohromná monstera deliciousa. Vysadil ma na kraji cesty v meste zvanom Elbasan, a mne sa to meno zdalo krásne.

Pocit slobody je podobný pocitu absolútnej blízkosti, myslím si. Naplní človeka od prstov na nohách až po korienky vlasov. Privieram oči, keď sa v Dhërmi hádžem do vĺn po dlhej ceste preplneným autobusom a zase ma dojíma pragýčovosť farby oblohy. Pocit slobody je možno pocit absolútnej blízkosti k sebe samému. Na pláži som našla biely kameň v tvare srdca s malou dierkou v strede. Chcela som si ho vziať domov, ale uvedomila som si, že sa mi ho nechce so sebou vláčiť.

Tirana má dve tváre. Horúci betón a tieň širokých bulvárov. Preplnené kaviarne a autobusy. Prázdne námestia. Na Ruga Ismail Qemali pouličný predavač kníh z druhej ruky vyložil na múr český slovník. Zastavila som sa. Myslela som na českú knihu o cirkuse, ktorú som videla na Parížskom Porte de Vanves a na pohľadnice, ktoré dostávala istá señora Rosa Guivernau z rôznych miest na rôzne adresy až do svojej smrti. Sťahovala sa často. Nemala manžela ani deti, iba mnoho priateľov, mi querida Rosa. Potom zomrela a ktosi vyprázdnil jej byt, všetko predal. Nábytok, kvetinové šaty, porcelán, spomienky na dávne cesty a lásky. Štós pohľadníc zabalený do hnedého baliaceho papiera ležal medzi cínovými vojačikmi, neplatnými mincami a obitými šálkami na blšom trhu v Barcelone. Mi querida Rosa, myslím na teba často…

Kráčam po Ruga Ismail Qemali a myslím na to, že táto ulica mi pripomína Paríž. Myslím na putovanie predmetov, na pohladnice zabalené do hnedého baliaceho papiera, na knihy v cudzích jazykoch zabudnuté vo vlakoch, myslím na nikdy nedoručené balíky a na ľudí, ktorí sa nikdy nevrátili domov. Pijem kávu a píšem pohladnice. 

Vraciam sa domov.

Prerážame hradbu ťažkých mračiem, klesáme, hluk motorov, turbulencie, kdesi v zadu plače decko, asi ho bolia uši. Chlad letiskovej haly, vietor cudzieho mesta, nočný vlak, neónové svetlá, bezvýznamné stanice za oknom. Prší.

[bytisvlcakem]

Války s válením se

Netuším, zda jsem tu už zmínila jednu z velice významných vlčáčích zálib, totiž válení se v hnusech. Jestliže ještě ne, je to ovšem velká chyba. Nejsem si tak úplně jistá, do jaké míry se ráda zhumusačí i další plemena, ale šedivci jsou tím vážně pověstní. 

Jsou to gurmáni. Nevynechají žádnou příležitost se ovonět. Když už to příroda nabízí, co by darů nevyužili! 

(Teď si chvilku samolibě zavzpomínáme, jak se na podzimním Kaiseru ČéVé open vyplatila vodítka. Je sice otrava, jak má člověk ruce po chvílí vlání za psem vytahaný, nicméně ve chvíli, kdy se se skupinou přiblížíme k louce, kde se pásávají krávy, si nemůžeme ony prodlouže úchyty vynachválit. Připoutaní šedivci strnou, zavětří, ale mají smůlu. A pak tu byl jeden svobodný. Poslušný, mohl tedy chodit navolno. Ale psí čich je mnohem citlivější než ten lidský. Takže než mohl páníček svobodného vlkouše jakkoli zareagovat, naskytl se nám nerušený zážitek sledování ztělesnění čiré blaženosti, která na sebe vzala podobu čtyř ve vzduchu se zmítajícíh nožiček a kebulky a zádíček šediváka rochnícího se v kravinci. Nemusím snad už podotýkat, že po zbytek výletu byl tento svobodomyslný mazlíček odstrkován, nikdo ho nechtěl pomazlit a nikdo nechtěl, aby si s ním hrál jeho pejsek a nepřebral na sebe jeho fajnový eau de kravinec.)

Nemusím jistě dodávat, že zbavit šedivce takového odéru, je o nervy. A zkouška trpělivosti a otupělosti smyslů. Nejvíc pomáhá samosebou sprcha, mýdlo, mýdlo, mýdlo, další spousta mýdla, voda, citron. Anebo vapka. Ale kdo tu doma má. Nebo mě napadá návštěva automyčky, možná, že nacpat vlkouše mezi obří kartáče by taky pomohlo. Jen by to asi neprošlo u obsluhy, ehm. (Pokud to ale někdy někdo vyzkoušíte, podělte se, prosím, o recenzi!)

Přesto každé vyvalování ve smradech provází páníčkovy smíšené pocity. Na jednu stranu vaše srdéčko plesá, když vidíte, jakou má vaše  zvířátko neskrývanou radost, s jakou rozkoší se válí, chrochtá blahem, mává tlakpami směrem k nebesům, celý proces několikrát opakuje, vždy labužnicky očichá předmět doličný, namíří a projede jím celým kožíškem… Na druhou stranu si už připravujete ruku před ústa, snažíte se potlačit projevy převracejícího se žaludku a chce se vám brečet při představě, jak budete muset to prase dovést domů a umývat. A mezitím na něj samosebou sahat. No fuj. Nejeden majitel takového čuníka by se nejraději na patě otočil a odkráčel dělaje, že to zvíře absolutně nezná a nemá s ním pranic společného.

Díkybohu se vyskytujeme v místech, kde nepotkáváme kdejaký prahnus na každém kroku. Tudíž se náš drahouš v něčem vyrochní tak jednou za týden, dva, což považuji za úžasný úspěch. A většinou je to už stejně nějaký vysušenina, takže se velká část z kožichu vypráší už cestou domů. Tím se chci dostat k tomu, že mi tolik netrne, když vidím, jak se milouš s něčím mazlí. 

Častokrát se mu za to rovnou směju. Tedy když to na první pohled nevypadá nějak extra nechutně (což se nedá říci o situaci před pár týdny, kdy se mi projel tou krásnou sametovou hlavičkou a nadýchaným límcem v hnijící mrtvé žábě, kterou vytáhl ze smradlavý bažiny na kraji rybníka. Eeh!). Před pár dny jsem si ale připadala v naprostém bezpečí. Byli jsme na zahradě, takže šance, že tam najde nějaký kekel, byla téměř nulová. A musela jsem se mu smát, když jsem viděla, jak se miluje s lehátkem. Klasické lehátko s látkovým potahem stojicí pod stromem. Na potahu nebylo vidět nic, byl světlý, neválelo se na něm nic už z dálky nechutně vypadajícího. Přesto se miláček rozkošnicky napodobující tuleně válel po sedátku, stál na zadních, přední tlapky pokrčené a uklizené a kebulí a čumákem rejdil po látce a miloval se tam s nějakou vůní. Oči skoro protočený blahem, hlavička zaujatá jenom vůní, mluvit na něj v tu chvíli je téměř zbytečné. Jdu tedy blíž a koukám se, po čem se to válí. Nemohla jsem ale najít nic, tak si říkám, co mu hrabe. Po ještě bližším prozkoumání zjišťuji, že tuhle nirvánu způsobila maličká hrudka hlíny ležící na lehátku. Tak si řikám, jestli mu už nepřeskočilo, proč ho tohle tolik zajímá a kde se to tam vzalo?

Odpovědi se mi dostalo vzápětí. Ze stromu nad lehátkem spadla další voňavá nadílka - tentokrát dobře dva, tři dny stará nahnilá dlouhatánská žížala, zřejmě nedojedený oběd z ptačího hnízda umístěného ve stromě nad námi. Chápu. Záhada vyřešena, odpadlý kousek hlíny pochází pravděpodobně taky z hnízda a je provoněn ptáčaty. 

Žížala ale vypadala ještě lépe než kousek hlíny - brouček se už už chystal zopakovat válecí proceduru, měl ale tu smůlu, že teď už jsem byla nadosah, tudíž jsem ho ulovila a odvedla ho pryč. Přeci jenom. Bylo to už večer a před spaním a představa, že bych usínala v jedné posteli s kouskama hnijící žížaly v psím kožichu kousíček ode mě… ne, díky. 

[slovakparodies]

Despacito

Ty, povedz prečo si prišiel robiť do Volkswagenu,

nebolo ti už dosť na hovno?

Keď my, snažíme sa ujsť odtiaľto aj cez smenu,

podpísal si, už je neskoro.

Tu, vyžiť s priemernej výplaty sa nedá,

požičiavať prachy v banke zvykne byť plán,

namiesto autom chodíme autobusom.

A, dvestosedemdesiat áut býva norma.

hoci má byť asi iba dvestopäťdesiat.

No linka ide šprintom a nie klusom.

Nestačí to, dvestosedemdesiat áut no nestačí to.

Náš supervízor iste rád potlačí to,

začínam sa už cítiť rozpačito.

Nespasí to, krátka prestávka určite nespasí to.

ešte hodina a hodím si to,

chceš ma naháňať tak urob si to.

Podpisom tej zmluvy urobil som veľkú chybu,

odídem odtiaľ do roka,

šak nechcem chodiť favoritom!

Takto robiť nedá sa, tu nevydrží nikto.

Ak niečo zlomíš rýchlo skry to

alebo radšej odpíš si to.

Si debil ak nechceš odísť stadeto,

každému už hrabe to,

ja nechám ťa tu samého,

šak ničia mladého starého.

Za bagateľ môžeš robiť si tu pekne aj sám sám,

ja radšej utečiem do Land Roveru tam tam.

Tam všetky autá sa mi budú robiť samé,

hento hento hento aj heklapové káble.

V tej fabrike kľudne už aj zostarnem,

s poriadnou rentou jazdiť na Yamahe.

Tak rob si to rob si to, všetko sám si to.

Doma na verande, mojito mojito.

Na pivo zoberem sa, odbehnem do lesa,

do postele večer s dobrou knihou zaliezam.

Páči to páči to, celé páči sa mi to.

Doma na verande, mojito mojito.

Dnes už nevyleziem, ani len do lesa.

Načo by som aj keď nič už mne nechce sa.

Vychutnaj si to, ak dovolenkuješ vychutnaj si to.

Že linka nenaháňa ťa uži si to.

V Jaguári môžeš pokojne všetko spraviť si to.

Vystačí to, jeden a pol litra platu vystačí to,

môžeš byť s akoukoľvek seňoritou,

minulosť vo Volkswagene radšej skry to!

Už nikdy viac neurobím tú osudnú chybu,

nebudem zo seba robiť cvoka, 

Jaguár je mojim favoritom.

Čo inde nedá sa, tam robia všetci to.

Ak niečo pokazíš tak skry to,

nikto nečumel tak využi to.

Vyper si to, už máš celé špinavé to biele triko.

Tu máš náhradné tak obleč si to, 

nerob hanbu celému tímu.

Per per si to, potom zaves si to.

Doma na verande, mojito mojito.

Kým to vyschne pol roka,

počkáš a zvesíš si to.

Per si to per si to, potom zaves si to.

Doma na verande, mojito mojito.

Skonči s tou depresiou,

zmena práce zaistí to.

Vyrieš si to!

[bettythesmellycat]

20.1.2019 Přesun a nová destinace

Celé přesouvání bylo trochu napínavé. Už od chvíle, kdy  poprvé manžel Trinh jel zjistit, jak mi to jede. Já, na základě vyprávění Trinh, jsem jeho informacím moc nedůvěřovala. Každopádně přišel s tím, že do mé nové destinace jede pouze noční bus a že jede někdy kolem osmé a kolem druhé, třetí ranní by měl na mém místě být. Já měla pocit, že do mé nové destinace to trvá cca 4 hodiny, proto mě tento časový údaj trochu rozhodil. Trinh pak zavolala mojí nové domácí a domluvily se, že pojedu trochu jinak, přes jedno větší město, kde přestoupím a zbylých 30km pojedu courákem. Hlavní část cesty údajně měla být ve spacím autobuse. Kdo četl loňské zápisky, ví, jaká sranda to ve spacím autobuse je. Hned na začátku si sundáte boty, dáte je do igelitky a mašírujete superúzkou uličkou k vašemu místu. Autobus má lůžka ve třech řadách (okýnko - lůžko – ulička- lůžko- ulička – lůžko – okýnko) a lehátka jsou vždy dvě nad sebou, jako palanda. Blbě se tam fotí, ale něco jsem snad ulovila😊. Každopádně jsem ráno dobalila mojí krosničku, která se krásně zmenšuje a vydala se pro snídani. Banh mi s vepřovým. Do kavárny jsem tentokrát odmítla jít, protože jsem plánovala omezit přísun tekutin na minimum. Nikdy nevíš totiž kdy, a jestli vůbec, autobus zastaví. Čekání na bus probíhalo u Trinh doma, kde ona měla hodinu a já v kuchyni sepisovala blog, abych se trochu zabavila. Byla jsem přeci jen trochu nervózní. Cestování sama letadle je trochu jiná písnička, než vietnamským busem někam nevim kam. Najednou přiběhla Trinh, že už teda jo, já si doběhla po třicátépáté na wecko a mazala ven. Trinh tam stála, zasmála se a řekla, že máme ještě 20 minut, že to byl planej poplach. Tak zas šup do kuchyně na blog. Před druhým pokusem jsem samozřejmě nepodcenila třicátoušestou návštěvu záchodu a šla ven. Myslela jsem, že mě bus vyzvedne u Trinh, ale omyl. Jely jsme s Trinh na skútru na hlavní, kde už na nás čekal manžel s mým batohem. Cestou ovšem Trinh nezapomněla na maminkovské rady a varování, jak ve Vietnamu nejsou všichni fajn a také něco o lidech z Číny (tbd později). A takhle pokračovala celých 5 minut, co jsme jeli. Jó to se člověku pak chce o to víc cestovat x hodin samotný žejo. Na hlavní jsme společně pak všichni čekali na bus. Naproti v domě probíhal pohřeb a Trinh něco začala mluvit, že ho dneska pohřbili a najednou něco že paní ráno darovala rýži a umřela. Já jí to odkývala a modlila se, aby už ten bus přijel, já si do něj lehla a usla. Tohle čekání bylo ubíjející. To ovšem neměl být všem příhodám konec. Protože Trinh na mě začla dorážet, jestli teda vim, že paní šla ráno darovat rýži na charitu a tam zkolabovala a umřela. Já jí rozuměla, ale trochu mi to nesedělo s tím, že říkala, že manželka dnes pohřbila muže (když jsme mluvili o pohřbu naproti v domě). No a pak začala ukazovat na skupinku lidí stojící asi 30m od nás, že tam ta paní bydlela. No takže já vám to vysvětlim. Věc se měla tak, že bohužel ta zkolabovaná paní, neměla s tím pohřbem naproti vůbec nic společného. To byl prostě jen nový příběh, který se odehrál to dopoledne (bylo cca 9 hod, takže oni už měli půl dne za sebou). No a tu paní odvezli do nemocnice, kde zemřela a teď přiváželi její tělo domů. Trinh říkala, ať koukám, že jí akorát dávají domů a kdesi cosi. Když kolem mě procházeli pánové s nosítky k autu vedle nás, jen jsem doufala, že tentokrát jsme si s Trinh rozuměly dobře a paní už je vyložena v domě. Tohle by pro mě asi byla poslední kapka toho rána. Když autobus pořád nejel, řekla jsem si, že na třicátousedmou návštěvu wc není nikdy pozdě a vlítla do kavárny. Člověk by nevěřil, kolik v sobě máte vody, dokud nejedete dálkovým autobusem, co nestaví a nechcete se jí předtím zbavit:-D. Pak už konečně autobus dorazil, rozloučila jsem se s Trinh a manžel šel něco říkat řidiči, kterému na férovku dal nějaké prachy do ruky:-D. Hele, hned sem se cejtila bezpečnějc:-D. Zajela jsem k okýnku nějak doprostřed víceméně a uvelebila se. Jakmile jsem byla usazená/uležená, bylo mi líp.

Kam se na to hrabe business class v Emirates, ha!

Začala jsem pozorovat ruch města z okýnka a sledovala, jak nakládáme různé věci, co cestou zase budeme někde vykládat. Autobusy, jakékoli, tady fungují jako pošta. Když něco chcete poslat, stačí počkat na správnej bus. Úplně si nejsem jistá úspěšností doručení, ale zřejmě to tu nějak funguje.

Potom už jsem usla a vzbudila se trochu zimou a trochu – počkej si – že se mi chtělo čůrat. No já za to nemůžu. Možná jsem si včera večer neměla dávat ta piva no:D. Každopádně to na stavění nevypadalo, tak jsem vybalila svůj kokon a zalezla do něj a pochrupovala. Pak se ovšem začali někteří cestující zvedat a já začula šanci na pauzičku.

Surikaty na hlídce

Bylo kolem jedenácté a nešlo mi do hlavy, že by si Vetnamci nechali ujít oběd. Bylo to srandovní, připadalo mi to, jak když surikaty větří nebezpečí. Všichni seděli a tak nějak vyčkávali. Bohužel se z tohohle vyčkávání vyklubala pouze zastávka, kde někteří vystoupili. Zklamaně jsem se teda nasoukala zpátky do kokonu a v tu chvíli jsme zajeli ke krajnici a byla pauza. Jídlem jsem tam opovrhla, hlad jsem neměla ani moc, ale došla jsem si poctivě na to čůrání. To je vždycky hrozně napínavý na těhle zastávkách. Budou tam pavouci, díra v zemi nebo normoš záchod. Byla to díra v zemi, ale dokonce to bylo s kachličkama a celkem čistý. To je mnohdy velký překvapení. Byli jsme někde uprostřed nádherných kopců a hor a zrovna se vyjasnilo po kratším dešti, kterým jsme projeli. Ta příroda byla cestou opravdu úchvatná. Rýžová políčka a za nimi zalesněné zelené kopce a malé homolky. Snažila jsem se něco vyfotit, ale z busu je to bída.

Uznávám, že tady to příliš romanticky nevypadá, ale bylo to fakt moc pěkný...

Orientačně jsem mrkla na mapu, kde se zhruba nacházím a vypadalo to, že jsem tak v půlce cesty, což znamenalo další 2-3h jízdy a pak přestup na bus v Nha Trangu a ještě hodinka do cílové destinace. V buse jsem chvíli mluvila s mamkou a hodně mě pobavil její dotaz, kolik času mám na přestup. Tak jsem ji upozornila, že jsem ve Vietnamu. Tady prostě doufám, že mě podmáznutý klucí autobusácký vyhodí na správym místě a já tam nějak počkám na další bus. Každopádně jsem od Trinh měla napsané místo, kam chci dojet (ve Vietnamštině). A to musím uznat, že bylo nedocenitelné. I když byli autobusácký kluci podmáznutý a byla jsem jediná bílá v buse, stejně zapomněli, kde chci vystoupit. Takže jsem jim pěkně ukázala papírek od Trinh a oni mi ukázali, kdy mam vypadnout. Vykopli mě na nějaké hlavní, kde čekalo pár lidí a z překladače mi ukázali, že mám čekat na oranžový bus. Na silnici byla dokonce i cedule, s názvy měst, kam busy jezdí. Můj lůžkáč odjel a já si ještě jednou pro jistotu ověřila u dvou čekajících paní, že nasednu do správného busu. Paní mi ukázaly, že jedou stejným spojem a že mi řeknou. Bus po chvíli přijel, byl to mikrobus pro cca 25 lidí. Tady bych ráda vypíchla, že v lůžkovém autobuse snad nikdo ani nezvracel. Což bylo příjemné překvapení. Zato tady se začali po rozjezdu rozdávat sáčky. Tady v tom autobuse byla paní na vybírání peněz, které jsem ukázala zase papírek od Trinh a ona mi na základě toho prodala lístek. Těch 30 km jsem jela za 19Kč. Pro představu😊. Pak už jsem zavolala své nové host mama, že jsem v buse a blížím se. Její manžel mě pak vyzvedl na domluveném místě, nahodil mojí krosnu před řídítka, já skočila za něj a jeli jsme. Bydlím v nějaké díře, kde je pár domků a pár obchůdků. Bydlím v domě mamky pana manžela nové host mama. Bydlím tam v pokojíku cca polovičních rozměrů než minule a ten pokojík sdílím s Australankou Nishou. Australanka Nisha má kufr na kolečkách, do kterého by se vešli minimálně 2 vietnamci. Abych ale nebyla zlá, ona pak pokračuje do Ruska, takže si veze kozačky a bundu a tak. Máme postel cca 140cm na šířku a já opět musím zdůraznit, jak moc jsme vděčná za svůj kokon, do kterého si zalezu a nic a nikdo mě neobtěžuje.

Naše lóže a Arnošt na scéně

Hned na začátku se mě pan manžel, Peter, zeptal, jestli umím na skútru. Tak, že váháš hochu. Tak jsem něco zamektala, že jako jsem párkrát jezdila. To, že to bylo jen jako spolujezdec jsem mu samozřejmě neříkala:D. On mi mezitím pověděl, že Nisha se šla projet na skútru, aby si to procvičila. No sakra, tady mi trochu nevychází plán, že ona bude zkušená skútristka a bude mě vozit po výletech. Když jsem viděla, jak přijíždí a dost nejistě najíždí do 3m vrat, uvědomila jsem si velkou trhlinu v mém plánu.

No nic holka, to půjde. Jako, vypadá to přeci tak jednoduše. A kluci z CuJutu říkali, že to je jednodušší než jezdit na kole. A že na tom mi to moc jde! No tak jsem nasadila helmu, nechala si dát základní pokyny a nasedla na to divoký zvíře. Čímž myslím černý ošoupaný skútr. Párkrát to cuklo a já poskočila dopředu. Tyjo, je to těžký jako kráva a čas mezi tím, kdy to zabere a vystřelí dopředu a tím, kdy to nedělá nic, je opravdu malý. Párkrát jsem zkusila popojet po místní cestě a zavedla jsem skútra zpátky. V pokoji jsem lehce konverzovala s Nish, vybalila si pár krámů a šla to zkusit znovu. Druhý pokus už byl o něco lepší a zkoušela jsem blinkry a hlavní věc, klakson. Takže jsem objížděla blok a v každé zatáčce troubila jak magor:-D. Lidi tu evidentně na bílý pořád zvyklí nejsou, protože si mě zkoumavě prohlíželi a usmívali se. K večeři nám paní maminka (tchýně host mama) uvařila rýži, zeleninu a sójové maso. Nish je totiž vegetariánka. Jako myslela jsem, že mi to vadit nebude, ale ta sója, to je teda hnus. Po večeři jsme obě ležely v pelechu, datlily si na telefonek a pak šly chrnět.

[harrymarqez]

Prázdniny

Jeden z minulých postů se jmenoval Zase Babiš a tenhle by se klidně mohl jmenovat Zase dřevo, protože o dřevě, o tom jak jej chystáme, skládáme do hromad jsem už určitě v některém z předešlých příspěvků psal. Prázdniny však zní lépe. Jen si pod tímto pojmem nesmíte představit ten rozjařený, vysmátý dětský křik, ale zatrpklé, oslizlé slovo, které jaksi nemůžete vypustit z úst, které vás svou vahou naprosto srazí k zemi a znemožní vám dýchat.

Plán na letošní jarní prázdniny byl rodinný výlet do Prahy. Mamka ale byla nemocná, tak jsme nejeli nikam. Nakonec to dnes dopadlo tak, že na dnešek měla v Praze jakousi exkursi v nějaké alternativní škole a proto ona, nemocná v Praze byla, kdežto my, zdraví jak řípy jsme museli sedět doma. No, vlastně jsme toho moc nenaseděli.

To, že dnešní dopoledne bude věnované dřevu jsem se (snad omylem) dozvěděl již včera večer - většinou taťka takový plán představí asi tak deset minut před tím než se má začít, aby se třeba někdo nemohl náhodou vymluvit, že už něco má, protože na to se prostě neberou ohledy - jenže i když to bylo takhle dopředu stejně už jsem něco naplánované měl, avšak jak už jsem naznačil, když se plán kohokoli jiného kříží s plány rodiny (rozuměj taťky), je jednoduše vedlejší, nebo úplně zbytečný. Nejinak to bylo se mnou a proto jsem už před s e d m o u hodinou ranní (o prázdninách!) čilý jako rybka poskakoval po domě a chystal se, ať to alespoň máme rychle za sebou.

Oficiálně jsme podle rodinného (rozuměj taťkového) plánu měli začít v osm, jenže to by jsme snad ani nebyli my, kdyby se tak skutečně stalo. První se musely řešit jehňata, bratři & spol., potom sundat nakladač z traktoru, což je běžně otázka necelé hodinky... Bylo deset a my jsme vší silou kladivy mlátili jak do nakladače tak do traktoru, protože přece kladivo spraví vše  a to my opravdu potřebovali. Tyče které mají přední nakladač držet byly nepochybně pokažené, ale určitě to nebyla jediná závada a vše to působilo dosti beznadějně a ani další půlhodina usilovného třískání kladivem to nespravila. Nakonec jsme se rozhodli pro jinou strategii, nakladač jsme nasadili zpátky (zátěž ne zátěž) a jali se konečně zapojit vlečku. V tu chvíli už bylo ranní stávání úplně k ničemu. Původně mělo důvody dva - ráno je zem ještě zmrzlá, tvrdá, traktor nebude podkluzovat, hrabat atd., rychle sundáme nakladač, který v tomto případě není potřeba a byl by zbytečnou zátěží, nevyšlo to, co se dá dělat. Zapojit vlečku nebyl problém, ten nastal až za chvíli.

Dojeli jsme k hromadě tvrdého dřeva složeného v rohu zahrady, to bylo potřeba první napůlit a potom odvézt do kotelny. První se taťka vyšplhal nahoru s tím, že polena bude řezat tam. Přišlo mi to jako dost odvážný nápad balancovat na hromadě dřeva s naplno jedoucí motorovou pilou a ještě se snažit něco uřezat, ale raději jsem nic neříkal, taky jsem neměl moc prostor, spíš jsem se soustředil na to aby mi otec máchající pilou někde nade mnou neuřízl hlavu, nebo aby mi jedno z těch letících bukových polen, které nám z hora “podával” nezlomilo vaz. Po čase tatínek pochopil, že nápad je to sice smělý, ale taky riskantní, slezl dolů a s řezáním pokračoval na zemi. V tu chvíli však nastal nějaký problém v pile a začala se zničeho nic vypínat. Ve výsledku to vypadalo tak, že se 30 vteřin řezalo a 3 minuty startovalo. Vlastně jsem tam už nebyl potřeba a tak jsem raděj vozil dřevo normálně v kolečkách, protože podle rodinného plánu jsme toho měli stihnou fakt dost a já nechtěl ztrácet čas. Pak tam vlastně už nebyla potřeba ani ségra, tak šla vařit oběd. Nevím jakým stylem to dělala, ale po tomhle tornádu jsem kuchyň uklízel ještě asi hodinu. Zatím já jsem se účastnil taťkova vynikajícího plánu jak dostat vlečku dřeva do kotelny. Minule jsem byl venku, kde byla zima, klouzalo to člověk se celou dobu hrbil, záda mě bolely ještě týden... jednoduše napytel. Proto jsem to chtěl vyzkoušet i z druhé strany, tedy být v teple v kotelně, což jsem si nakonec opravdu vybojoval. Jenže to bylo snad ještě horší. Člověk je zmáčknutý mezi boilérem a nádobama na podlahové topení, v bludišti trubek u okýnka o němž nikdo ani omylem neuvažoval, že by mohlo složit tomuto účelu, kterým soukáte poleno po poleni, celou vlečku. To vám kromě rykotu hádajících se bratří zpříjemňuje větřák na kotli, ze kterého člověku hrabe už po pár minutách, ne tak po hodině. Ruce mě bolely, tělo jsem měl celé omlácené od trubek a mozek mi vytekl z hlavy a odešel na vandr. Velebil jsem Boha, když to skončilo a opravdu se těšil na volné odpoledne. Jenže co se nestalo, po obědě, při kterém jsem si pochutnal na přesolených zapékaných bramborech a po tom co jsem uklidil spoušť v kuchyni mi taťulda oznámil, že si dáme ještě jedno kolo.

Všechno to začalo nanovo. Prvně jsem vozil dřevo na kolečkách a potom se zas tísnil u okýnka, to všechno ve stresu, protože jsem nestihl autobus do města, ale A. mi slíbila, že mě dolů vezme, jenže celkem spěchala, takže já musel spěchat dvojnásob. Nakonec se to stihlo a já zdárně prchl z tohoto otrokářského doupěte.

Uf, jsem r��d, že je to za mnou.

Když jsem se potom k večeru vrátil, palačinky se smažili, všude byl klid, zas to byl příjemný domov.

Váš Harry Marqez

[lenkabenka]

. co dělají matky na mateřské .

Párkrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, co vlastně na té mateřské dělám. Ženy často dodají, že to asi musí být mazec a muži se pídí po tom, zda se nenudím a zda tu nadmíru volného času využívám ku prospěchu planety, lidstva nebo alespoň svého města.

Tak tedy hele, co taková máma na mateřské dělá? Berte v úvahu, že mám jenom jedno dítě a i když tohle my mámy jedináčků někdy nerady slyšíme, jedno dítě je opravdu žádné dítě, ve srovnání se dvěma kusy, především, pokud jsou obě děti stejně divoké. 

1) Pereme, vaříme, uklízíme, nakupujeme…

Jako každá žena. I když máme pračky a myčky a sušičky (já teda nemám myčku ani sušičku a připadám si celkem dost diskriminovaná!), tak je to stejně…no voser. Třeba to praní. To prostě vyperete, málem si radostí učurknete, že je venku vedro a krásně to uschne, pak to složíte, roznosíte do skříní a za pět minut a šest vteřin máte najednou zase plnej koš. Je to neskutečnej stereotyp, a když někdo tvrdí, že praní není pracné, protože za Vás pere pračka, tak ten nechť si rovnou jednu střihne za uši, protože do pračky, z pračky, na šňůru, ze šňůry, na žehlící prkno a do skříně se to prádlo samo fakt nedává. Protože jsem tak trošku magor, tak mám většinou neustále uklizeno, vypráno, oběd vařím každý den, nakupuji taky často a strašně si na tom zakládám, abychom tu měli pořád čisto a naklizeno, až mi z toho občas hrabe a hystericky běhám kolem malýho L., aby mi tu nenadrobil. No magořina, opravdu. Doufám, že až začnu chodit do práce, tak nedostanu nějakou psychózu z toho, že tady bude bordel. 

2) Běháme s dětmi k doktorům

Začínám uvažovat, že budu chodit k našemu pediatrovi v přestrojení a udávat mu falešné jméno. Poslední dobou jsme u něj často. Protože naši muži chodí do práce, tak tyhle návštěvy doktorů většinou zůstávají na nás. Ať už se jedná o nemoci, očkování, kožní nebo úrazové ambulance či pohotovosti, není to většinou sranda s dětmi tohle absolvovat. Malej L. má od operace v květnu celkem slušnou paniku z doktorů a nezřídka kdy vezme čáru a prostě zdrhne z ordinace. Je to u nás hodně o vysvětlování, připravování na návštěvu ordinace, uklidňování a taky síle, protože občas už to je prostě příliš velká divočina a musí se jedna či dvě končetiny přidržet. 

3) Pracujeme a vzděláváme se

Neznám moc maminek v mém okolí, které jsou “jenom” na mateřské. Drtivá většina z nich k tomu ještě pracuje. Moje nejlepší kamarádka I. pracuje v nemocnici a dělá dvanáctihodinové směny včetně nočních. Jiná moje kamarádka H. rozváží obědy, a to každé dopoledne, pět dní v týdnu, kromě prázdnin, kdy ovšem chodí na brigádu někam jinam. Moje sestřenka zase chodila na mateřské pracovat do obchodu, kde dělala všechno od vykládání zboží po markování na pokladně. Prostě spoustu žen na mateřské nejen, že se stará o děti a domácnost, ale také vydělává a nenechává v tom svého muže samotného. Pochopitelně se v tom skrývá jeden neopomenutelný benefit, a to ten, že si člověk oddychne a ačkoliv pracuje, stejně je to svým způsobem relax.

4) Jezdíme po návštěvách a na kafíčka

Ale jo. Tohle děláme, a dost často. Přesně tohle mi bude nejvíc chybět. Ta setkání s kamarádkami, ta možnost jít do kavárny dopoledne, pět dní v týdnu. Jenom však uvedu na pravou míru, že to není všechno tak růžové, jak se může zdát. Za prvé bývá zvykem, že cca 60% plánovaných návštěv se na poslední chvíli ruší, protože jedno z dětí je nemocné. Výprava na takovou návštěvu je také celkem dobrodružství, protože to máte dítě, které nejspíš bude chtít kakat chvilku před odchodem a nejlíp už obuté, pak taška s věcmi, pak ho musíte narvat do sedačky, psychicky vydržet cestu autem na místo, pak na návštěvě mít dítě v merku a monitorovat různé potyčky týkající se držení hračky a její vracení. No, většinou jsou po návštěvě mámy úplně vyšťavené a děti buď uřvané nebo přetažené (ale taky neskonale š’tastné). Je otázka, zda je lepší na návštěvu jet nebo být hostitelka. Na jednu stranu je fajn nemuset nikam jet, na druhou stranu je pak další část dne věnována úklidu. Moje rada pro budoucí mámy, nebuďte blázni jako já a neuklízejte před i po návštěvě, ten proces před je fakt zbytečný.

Mámy také rády vyráží ven mezi lidi, do kaváren a restaurací. Hodně lidí je nemá rádo, serou je jejich děti a nejradši by matky zavřeli na tři roky někam do karantény, aby se neopovažovaly navštívit s dítětem veřejný prostor. Mámy proto mají rády baby friendly kavárny a místa, milují zařízení, kde můžou děti běhat a skákat, ale zároveň jim nehrozí dvojitá fraktura lebky při lehkém uklouznutí. Prosím víc takových míst, já už jsem v normální kavárně nebyla fakt dlouho, s malým L. se odvažuju jenom pro kafe s sebou.

5) Nudíme se 

Já se nudím občas opravdu hrozně. Jenomže nemůžu nikam jít, protože malej L. spí po obědě a já už mám doma všechno hotové a to co nemám zahrnuje hluk, a ten by vzbudil dítě, takže chápete. Asi bych to neměla takhle provařit, především pokud to čtou i muži, ale opravdu se na mateřské dá občas nudit. Nebo možná je lepší výraz, být znuděná tím stereotypem. Já tohle řeším tím, že když malej L. spí, tak cvičím nebo se snažím vzdělávat. A samozřejmě čtu. 

6) Pořád se honíme

Nebo alespoň já. Připadá mi, že žiju dvakrát tak zrychlený život než dřív. Všechno, co dělám, dělám ve spěchu. Ráno rychle vstanu, uvařím, uklidím, obstarám malýho L., když je velkej L. doma, tak sem tam pracuju, jedu nakoupit nebo oběhat úřady. Pořád všude tak trochu pobíhám, neustále mám pocit, že nestíhám. Mám permanentně špatné svědomí, že už bych měla jet domů za malým L. a dělá mi extrémní problém myslet na sebe. Jenom na sebe. A to my mámy na mateřské, ale asi tak nějak celoživotně, děláme pořád. Myslíme na ostatní ze všeho nejdřív a pak až na sebe. Tím, že jsem zase začala doma cvičit, tak tohle pomalu odbourávám, protože to je čas, kdy fakt dělám 100% něco jen sama pro sebe. Muži mají někdy pocit, že musíme být odpočinuté, protože jsme přece byly dvě hodiny samy, bez dítěte. Nicméně v těch dvou hodinách jsme běhaly od auta k obchodu a pak domů přitáhly tři tašky jídla. 

7) Hrajeme si a mazlíme se s nimi

Důležitou součástí každého dne je hra. Už od miminka jedem bomby a stimulujeme ty nic netušící mimina různými chrastítky, černobílými kartičkami s obrázky, stavíme věže, pak kreslíme, modelujeme z modelíny, hrajeme si na superhrdiny nebo princezny, vymýšlíme příběhy uvěřitelné i neuvěřitelné, no prostě se snažíme s dětmi trávit čas kvalitně, i když nevím jak vy, mě moc hraní si na cokoliv nebaví. U nás pořád jedou Spidermani a Batmanové, Hulkové a Kapitánové Amerikové. Takže pořád střílíme pavučiny, zachraňujeme New York a Gotham, schováváme se před Jokerem, pak taky jezdíme závody s autíčkama, docela se uchytila simulace nehody a následné volání sanitky a zachraňování osob z aut na střeše. Sem tam si hrajeme na doktora, pochopitelně se někdy nevyhnu hraní fotbalu nebo hokeje.

Hodně matek, částečně aby se dítě vyvětralo a částečně aby se utahalo a my měly čisté svědomí, že bylo na čerstvém vzduchu, chodí s dětmi na procházky. Nespočítám na prstech všech rukou co tu najdu, kolikrát jsem musela počítat v duchu do deseti a po stopadesáté požádat malýho L. aby šel nebo aby neházel kameny na auta zaparkovaná u silnice. Naše procházky často začnou optimistickou představou o společně stráveném čase venku a končí mým otráveným ksichtem a uvztekaným dítětem. 

Určitě by mě napadlo dalších pár věcí, co každý den na mateřské děláme, ale už se tu na mě pořádají nálety Spidermanem, protože jsem slíbila, že až tohle dopíšu (píšu to teda už asi týden), tak se přijdu podílet na ranním hraní. Mimochodem jsem se neprozřetelně, v zájmu hledání inspirace, zeptala velkýho L., co takhle na té mateřské dělám. Nejprve z něj vypadlo, že nerozumí otázce a prý jestli jako myslím to, jak se flákám. Zvládla jsem se neurazit a zopakovat mu otázku, na což odpověděl, cituji:” No tak já nevim, že se asi staráš o malýho a domácnost…pracuješ trochu…no a pak teda se flákáš, protože seš na dovolený…” 

Taky mi doporučil, ať se na to spíš zeptám jeho kamaráda z práce, že prej ten je takovej citlivější prototyp Kozoroha (slaví narozeniny den po sobě). 

Na závěr bych ráda podotkla, že ačkoliv byla a je tahle moje tříletá experience velkou měrou stresující, náročná a stereotypní, tak byla a je také úžasná, neopakovatelná a bude mi strašně chybět, až začnu pracovat na plný úvazek. Malej L. je hodně originální kousek, co si budem, ale mám s ním tolik zážitků a zafixovaných tolik krásných pocitů a vzpomínek, že mu nikdy nezapomenu ty tři roky, kdy jsme mohli být spolu. 

Lenka

[horyamorekecu]

PONDĚLÍ, 24. ZÁŘÍ 2018 – DOBRO DOŠLI, HRVATSKA

Probuzení na bouldrovce v Banja Luka je překvapivě příjemný. Včerejší párty nebyla moc vostrá. Venku leje jak z konve, takže nikam moc nespěcháme. Ale asi bychom nespěchali ani kdyby bylo hezky. Dáváme snídani a ještě menší boulder session. Po všem tom lezení venku mi to přijde trochu jako pakárna, ale co. Venku dneska stejně nepolezem.

Po včerejším loučení přichází to dnešní. Normálně bych to trochu zkrátil, ale zůstáváme tam mezi posledníma. Skoro všichni, kdo odjíždí před náma, to moc zkracovat nechtěj. Ale je to vlastně docela hezký. Nějaký ty kontakty a tak. Byl to skvělej festival.

Odpoledne vyrážíme směr Chorvatsko. Na hranicích dostávám příkaz k zaparkování auta na stranu a ta tlustá policistka se zve na návštěvu. No a pak se nám hrabe ve věcech. Drogy tentokrát nemáme, takže cajk. Jen je tam hrozná zima a fouká. Hrošice se pak zvídavě vyptává na podezřelý balíček, ve kterým jsou zvláštní cíga. Je to dárek od Filipa s Aničkou z Peru. Kouřit se to dá je jako doutník, jinak hrozí jistá smrt. Balíček je podroben kontrole dalších celních chytráků a pak už můžeme jet.

Bosna byla krásná, ale příjezd do Chorvatska to všechno přebyl. Akorát máme poslední hodinu světla, takže pohádka. Venku teda trochu řádí orkán a na vodě není ani jedna loď, ale to světlo. Do Omiše to máme ani ne půl hodiny a celou cestu si užíváme.

Večer si ještě projdeme Omiš, kterej není moc velkej. V ulicích nikdo není a z barů na nás koukaj jak na mimozemšťany. Asi mi závidí moji péřovku, ve který je mi krásně. Nebo obdivujou styl oblíkání, kterej vyznává Petra. Nevím. Večer máme ještě možnost naučit se karetní hru, kterou má Kuba. No je to zase lekce z logiky. Někdo tu šanci využije, někdo méně. Ale spíme pod skálou a už se těšíme na zítřejší lezení.

[ev-from-the-moon]

rady začínajícího Gruzinofila — část první: Celebriti v Tbilisi

Gruzie má tři mezinárodní letiště: Batumi poblíž hranic s Tureckem, Tbilisi — hlavní město, a Kutaisi ve vnitrozemí přibližně na půl cesty. od 2016 se mluví o výstavbě mezinárodího letiště v Kazbegi, ale nenašla jsem informaci o aktuálním stavu a budu jen ráda, když na to nedojde — tohle krásný místo nepotřebuje ani letadla, ani nálože turistů.

my letíme z Prahy před Kyjev, kde se krmím borščem a sledujeme západ slunce. limity na příruční zavazadla jsou ukrajinskejm aerolinkám dost šumák, takže se můžu uklidnit (můj batoh se do 55 na 40 na 20 “vejde” silou vůle). místní pivo Stare Misto chutná jako gambáč v devadesátejch, ale zato boršč doprovází slanina a křen, takže skóre je pozitivní. hodně letů z Evropy dosedá po půlnoci, a my nejsme výjimkou, do Tbilisi dorazíme kolem jedný ráno (čas je o dvě hodiny posunutej, v zimě o tři, páč narozdíl od zpátečnický Evropy nemá zimní/letní čas). při východu do veřejnýho prostoru nás oslepí blesky fotoaparátů — zjevně jsme se za let z Kyjeva staly gruzínskýma celebritama.

celebrity nebo ne, potřebujeme se dostat do města. zamíříme k stanovišti taxíků. oproti megaměstům jako Mumbaj nebo Káhira jich je tu jen pár a nevypadá, to že by se chtěli přetahovat o to, kdo nám nabídne nižší cenu. ze 100 lari (30 euro / 800 korun) se dostaneme na 50. víme, že pro nás mohlo přijet auto z hostelu za 35, a nakonec se na tuhle cenu dostaneme, ale taxikář se nám, čerstvejm celebritám, nelíbí. vzpomenu si, že autobus do centra jezdí celou noc a na letištní wifi zjistím, že zastávka je asi 20 metrů od nás (stačilo se rozhlídnout, že). autobus dorazí asi za dvě minuty. na papíře (google maps) sice má jet přes hodinu, ale většina zastávek je na znamení a autobus se řítí tmou. je teplo a město za oknem připomíná Prahu — možná úspornym žlutavym osvětlením, možná paneláky, možná kopci a řekou. za světla mi připomene Barcelonu širokejma ulicema, co je mohutný platany chráněj před sluncem, Marseille mohutnou katedrálou na strmým kopci, ale to až zítra.

na stanici Opera jsme někdy krátce po druhý. když jsme se po nástupu dožadovaly lístků, odtušil řidič akorát “aparat”. nemajíc ani místní kartičky, ani drobáků jedem zadarmo — zjevně je to každýmu jedno. nám nejvíc — a ušetřenejma 100 lari se oháníme po zbytek pobytu, kdykoliv máme chuť si něco dopřát.

hostel je nedaleko, ale po gruzínsku není zrovna nejlíp označen. chvíli procházíme bezradně uličkou, než zkontroluju číslo a všimneme si nasprejovanýho nápisu na zdi. pak už nás vede světlo po schodech nahoru a do krásnýho starýho bytu.

mimochodem. bookovali jsme přes hostelworld, ale pokud nepřistáváte o půlnoci, doporučuju projít se a vybrat si, kde se vám líbí. z procházky po městě druhej den jsem měla dojem, že hostelů je všude plno, a ušetří to semtam značný rozdíly mezi kvalitou ubytování a kvalitou jeho fotografií, jak se nám pak stalo v Kazbegi. nicméně, my měly štěstí, protože náš hostel byl perfektní. měly jsme krásnej pokoj s miniverandou, sešlo se tu dost lidí na večerní mezinárodní družbu, a správce mluvil plynně německy (což jsem ocenila já, Tereza už pak méně).

druhej den začalo zkoumání. za náma se tyčí kopec Mtatsminda. na kopec jede lanovka (stejnej systém jako na Petřín, jedny koleje a uprostřed vyhejbání) a nahoře se nachází ruský kolo (a jak později zjistím, celej park, což je dobrej důvod nechat si tohle místo na příště).

vydáváme se do města směr řeka, kde vím, že se nachází trh (Dry Bridge Market). mineme hromadu lokálního umění a dojdeme k veteši. jeden pán se do nás úplně zamiluje, ukazuje nám plakát Svědomí někdy ze 60tejch a vypráví nám, že má kamaráda v Brně, co od něj kupuje starý plakáty. ale my si najdeme vlastní poklady, starý filmy a diáky, fotoaparáty, krámy. obejdujeme na jednom místě dobře přes hodinu - Tereza se hrabe filmy, já dělám oči na prodavače, aby zahrál na harmoniku, což udělá. slunce, teplo, usměvavá atmosféra, Tbilisi jsou ze všech těch pár míst, co jsme navštívily, nejautentičtější, turismem nezkažený. když nás začne chytat hlad, ulovím od paní s vozíkem krabičku s rybou a lilkovým salátem a sedneme si před kafe Bauhaus, kde ofkoz hrají Bowieho a kde se nachází fotobudka (takovej malej Berlín) a pak se doptáme na trh s jídlem. na googlu jsem viděla hory koření, ale zjevně jsme špatně, a tak jdeme a jdeme, až k nádraží, potom tunelem nad kolejemi, ve kterým bují obchod (raději nemyslím na to, v jaký peklo by se tohle místo obrátilo v případě požáru) a konečně objevíme, co hledáme, dlouhou halu, kde seženeme sýr, víno, churchkhelu (takový ty barevný ocásky), koření, ovoce. jdeme a jdeme, až dojdeme domů, kde pak nad vínem a debatami sedíme s Holanďany, Amíky a Australanem dlouho do noci.

dědové na mostě mi chválí kérku a říkaji mi naša krasavica bez toho, aby mi chtěli něco prodat. slunce a řeka a vítr, Tereza trhá hrozny po cestě a drbe psy, já kočky. stihneme toho tolik a stejně skoro nic, chtěla bych tu pobejt dýl.

ráno nakonec odjíždíme v poledne směr Kazbegi. nějak se nepochopíme s maršrutkou. chceme na autobusák, když zjistíme, že nejsme tam, kam jsme se chtěly dostat, odmítne řidič to jedno lari za svezení. jsme na metru. spousta (mnohem víc, než jsem čekala) nápisů a strojů funguje v angličtině (navzdory tomu, že jí je většina obyvatel nepolíbená), včetně stroje na místní opencard. zadejte osobní číslo, praví stroj, ajťácky naklikám něco náhodnýho a vyhrála jsem, kartička je moje (skills to impress). a tak jedem jednu stanici tbiliským metrem na nádraží Didube, kde jsme odchyceni taxíkem do Kazbegi a po patřičným zásobení se vodou, chačapuri a vínem (hroznovým) vyrážíme na sever. taxík vyjde na 120 lari, což je normální cena, maršrutkou by to bylo polovina.

[distanc-cz]

Příběh Kláry a Honeyho je podobný mnohým dalším. Příběh o soužití plnokrevníka vyřazeného z dostihového tréninku a mladé slečny, která toužila po koni. I oni dva si prošli obdobím, kdy nebylo daleko od vzájemného odloučení. Jenže Klára není z těch, kteří by se vzdávali. Překonávání překážek ji motivuje a Honey Day se nemusel stěhovat k novému majiteli. I v jejich případě se naštěstí potvrdilo, jaký je plnokrevník charakter. Kdo mu chce naslouchat, mnohému se od něho naučí.

Honey Day

Subtilní hnědáček byl předurčen k dobývání vavřínů na dostihových oválech. Ovšem – člověk míní, příroda mění. Ačkoliv v jeho žilách koluje krev dvojnásobného Koně roku a jedné z nejvýraznějších čtyřnohých osobností minulého století Law Soziriho, synek svými výsledky za ním mírně pokulhával. Na druhou stranu se vůbec nemusí stydět za 20 umístění z celkových 28 startů. Možná se ptáte, proč se ze startovních listin Honeyho jméno vytratilo. Při posledních startech měl problémy se šlachou na levé noze. Ta otekla, ale naštěstí byl stažen včas a šlacha nepraskla. Při dalším startu by tomu tak asi bylo. Noha se sice spravila, ale do dalších dostihů již ze zdravotních důvodů puštěn nebyl.

Společné začátky – 2004

“Jak se ke mně dostal? Díky člověku, kterého velmi uznávám. Je jím náš dlouholetý kamarád, koňák tělem i duší Jirka Svoboda, přezdívaný Ezop. Jednoho srpnového dne roku 2004 jsem si mu při dostizích v Karlových Varech postěžovala, že už bez koně nemůžu být. Potřebovala jsem chlupatého terapeuta. Koníka pro radost. Do pěti minut přede mnou stála paní Zdenka Černá a řekla mi, že prodává koně jménem Honey Day. Je to její miláček a proto si přeje, aby se měl dobře. Týden na to jsem se na něj jela podívat. Procházela jsem stájemi trenéra Šatry ve Velké Chuchli, sledovala jeden box za druhým a představovala si, který to asi bude. V boxech stáli krásní, vysocí a osvalení plnokrevníci. Jeden krasavec větší než druhý. Konečně jsem došla k jeho boxu. Okamžitě byl u mříží. Na rozdíl o těch ostatních, kteří důstojně a pro mě až nudně stáli, řehtal, kopal do dveří a dožadoval se pozornosti. Byl to nejmenší kůň s podivnou hřívou. Lumpárna mu koukala z očí. Tlačil se ven, šklebil se, z rozmaru kousal. Zdenka mi ukázala, jak výborně umí žebrat. Pak mi ukázala, jak nesnáší čištění. V mým očích láska na první pohled. Tatínek říkal, že jsem ho koupila jako rohlíky. Ani jsem si na něj nesedla. Za týden jsem ho jela do Chuchle zaplatit.  A prošla jsem se na něm. V kroku, před stájí. Honey byl klidný, milý. Sedm dní na to mi ho přivezli,“ popisuje první setkání s osudovou láskou Klára.

Novým domovem čerstvého ex-dostiháka se od září 2004 stal Jezdecký klub Karlovy Vary-Stará Role. “Začátky byly velmi těžké. Dva týdny stál na zadních a nekomunikoval. Byla to těžká zkouška pro nás oba”, hloubá ve vzpomínkách Klára a dodává: „Přišel den D. Splní se můj sen! Vše jsem mu připravila na místě, kde jsem nikoho neznala, a kde jsem nakonec strávila dva roky. Čekala jsem na závodišti ve Dvorech. Z vozíku vyložili koně, který jel na dostihy. Na jízdárnu jsme pokračovali jen s Honeym. Těch pár minut bylo nekonečných. Jela jsem před nimi a slyšela, jak Honey z přepravníku řičí. Sebrali mu kamaráda a on jel někam sám. Na dvoře jsem si prošla první zkouškou. Zjistila jsem, že ani nevím, jak má koně z přepravníku vyložit. Myslela jsem, že ho jen odváži a on sám vycouvá.  Musím se při té vzpomínce smát. Jeho místo bylo na kraji stáje vedle provozních koní. Byl hodně nervózní, pořád chodil, řehtal a potil se. Nebylo divu, bylo září a on ještě v červnu běhal. Myslel, že ho čeká další pouť ke startovací mašině. Mně začalo peklo. Zjistila jsem, že si nedokáži sama s takovým divochem poradit. Vadilo mu vše. Spoustu nepříjemností okamžitě řešil tím, že se stavěl na zadní. Denně jsem dostávala vynadáno od vedení jízdárny, že Honey je nevychovaný. Neustále hrabe a kope do dveří. Byla jsem ve fázi, kdy jsem ho chtěla vrátit. Byl nezvladatelný a myslím, že všichni očekávali, že to spolu nezvládneme. První nutností bylo upustit mu nahromaděnou energii z těla. Ve výběhu nám ukázal, co je v něm síly a jak neskutečnou rychlost v sobě má.  A pak začaly dny šílené práce a rozhodování, co dál. Neuměl chodit na lonži, stále zlobil v boxe. Propadala jsem víc a víc pocitu marnosti. Stájové problémy jsme vyřešili přestěhováním do jiného boxu. Dále od provozních koní, od dětí. To pomohlo. Asi měsíc trvala moje nejistota, zda spolu máme zůstat. A za to se musím Honeymu omluvit. Pro něj to byl obrovský šok, obrovská životní změna. Pral se se vším, co přišlo. Bojovali jsme spolu a trvalo to opravdu dlouho.“

Dřina, pot, slzy i radost z pokroku -2005

Klára vsadila na charakter a dobře udělala. Honey se při trpělivém přístupu skamarádil s provozními koňmi. Naučil se v jejich přítomnosti chodit v klidu po jízdárně a nemyslet na to, kdo první vyrazí dopředu. Každý den se oba dva posouvali o maličký krůček dále. Někdy to bolelo, jindy bylo veselo. Honey se totiž moc rád předváděl. Díky chuti po učení, především formou zábavné hry, si získával docela slušnou diváckou kulisu. Miloval publikum, které nešetřilo chválou na jeho adresu. Nesnášel sice čištění, ale důrazně vyžadoval kartáčování stájovým koštětem. Při práci na jízdárně si sám určil, kdy je čas na odměnu za správně provedený cvik. A tak se nejednou stalo, že se při plném cvalu i s nic netušící jezdkyní na zádech znenadání ocitl u trenéra dohlížejícího na chod výcvikové hodiny s čumáčkem hluboko zabořeným do jeho kapes. Pozorně sledoval při ježdění všechny další stájové kolegy a hlídal, jestli nějaký z nich nedělá lehčí práci než on. Pokud tomu tak bylo, bez varování použil své oblíbené otočky. Velmi nebezpečná zbraň. Ještě nikdy jsem se nebála o život kamarádky tak, jako při jedné vzdorovité tréninkové hodině. Klára byla na jeho umanuté projevy při každém usednutí do sedla pečlivě připravena. Jenže se jí při pádu zasekla noha ve třmeni! Honey se samozřejmě bezvládně vlající jezdkyně na jeho boku polekal a prchal. Šťastnou shodou okolností a skvělou součinností andělů strážných mimořádně dramatická situace skončila, až na Klářiny spáleniny a odřeniny, dobře.

Honey na kurzu Václava Boránka – 2007

Při krmení byl Honey velký gurmán. Pomineme-li fakt, že byl v neuvěřitelně krátkém časovém úseku schopen doslova sešrotovat veškerý příděl sena a slámy. Oblíbeného mashe se nedotkl, pokud nebyl vychlazený na správnou teplotu. Takže jeho panička chodila po stáji tam a zpátky a foukala do kyblíčku s dobrotou.

Další zásadní změnu pocítil Honey Day v létě 2006. Z jízdárenského ruchu se přestěhoval do oázy klidu, daleko za město. Na vejminek Klářiných rodičů. Popisovat úřední jednání, dohadování, vypočítávání a přemlouvání nevrlých pracovníků na pozemkovém fondu nebo katastru, i dohody s budoucími sousedy, to by vydalo na samostatný román. Vracím se rychle k nejdůležitějšímu obyvateli nově vybudovaného domova. Nudu v zavřeném boxe Honey vyměnil za velký výběh a otevřenou stáj, kterou mohl navštěvovat i opouštět dle libosti. A protože kůň nemá být sám, dostal k sobě kamarádku. Z dostihů i z chovu vyřazenou ryzku Tall Cotton. Říká se, že kam nemůže čert, nastrčí ženskou. Po několika lekcích teroru podlehl ženským manýrům a nechal si šéfovat. Ale jen na nějaký čas. Po neustálých výpadech se asi rozhodl, že má těch rozmarů plné zuby a převzal taktovku. Vyříkali si vše potřebné a nastal klid zbraní. Spokojeně si ve dvou žili svůj pohodlný koňský život.

Tu a tam připravil jeden z nich Kláře perné chvilky, to aby se moc nenudila. Třeba trable, když máte koně muchaře. Muchničky jim dělaly peklo na zemi. Spousty vyzkoušených přípravků, osvědčených babských rad, masky, deky. Bez útěchy. Klára vyzkoušela eukalyptový repelent. Ten měl zaručeně bzučící otravy odradit. Jenže místo úlevy se u Honeyho projevila neočekávaná a nezvykle silná alergická reakce. Pobíhal po výběhu do boxu a zase ven, narážel do všeho, včetně překvapené majitelky, třel se o dřevěné stěny a dveře u stáje. Hryzal se a kopal všude kolem sebe. Několik kýblů s vodou ho po půlhodinovém traumatu z eukalyptového zajetí vysvobodilo.

Honey Day, nakonec spolehlivý a vyrovnaný kůň, který ochotně povozil každého, koho mu jeho panička posadila na záda, dožil v Klárčině péči a v přítomnosti různých čtyřnohých kamarádů (koní, krav, psů) na loukách brázděných pohádkovou řekou Střelou. Ve volnosti a lásce.

HONEY DAY

* duben 1998

Anglický plnokrevník

Matka: Helimadoe

Otec: Law Soziri

Připravila: Marcela Kozová

Foto: Marcela Kozová

Nerozlučná dvojka Honey a Tall Cotton – 2006

Práce ze země na Medovém ranči – 2007

Honey má na skákání svůj názor – 2005

Trpělivá jízdárenská práce – 2005

Honey si rád hrál – 2005

Pohodový život na Medovém ranči -2006

Když si srdce vybere samo – HONEY DAY a Klára Janoušková Příběh Kláry a Honeyho je podobný mnohým dalším. Příběh o soužití plnokrevníka vyřazeného z dostihového tréninku a mladé slečny, která toužila po koni.