#tohle už je asi potřetí | Explore Tumblr posts and blogs

myvalzpival · 4 years ago

Text

EUROVIZNÍ OPÍKAČKA

Tak jo. Měl jsem čas si udělat nějakej odstup, post-eurovizní deprese už pomalu doznívá, tak je čas se na to mrknout očima mývala. Nečetl jsem to po sobě, čekejte typos a špatný názory.

Za mě to byl docela fajný rok. Jasně, spousta představení, na který už jsem zapomněl a během finálovýho večera lehce prospal, ale soutěžících je hodně, nemůžete od každého chtít hvězdnej výkon. Na druhou stranu o to víc vynikli ti, kdož se umístili na vrcholu. Tak si to vezměme nějak popořádku.

Čtyři moderátoři. Na můj vkus asi tak o tři víc, než je potřeba. Ale tak aspoň se spolu nesnažili nezávazně (čti velmi škrobeně) konverzovat, takže dobrý. Nikkie byla rozhodně highlight téhle čtveřice, jak šatama, tak svým naprosto přirozeným vystupováním, takže tam za mě bodík k plusu.

Něco, o čem se podle mě dost nemluví, je ten ZAČÁTEČNÍ REMIX jakože haló? To poslední, co jsem čekal, bylo, že budu v sobotu v 9 vajbovat na am jor vínas am jor fajr jór dizajr. Dík, nesnášim to <3

Zpět k moderátorům, kecání bylo málo a to fakt oceňuju. Nejen proto, že to kecání je většinou fakt nedobré, ale taky proto, že jsem nechtěl u té telky sedět do čtyř do rána (což jsem nakonec ale stejně udělal, ach jo). Takže co nás hnedka trefilo do obličejů?

KYPR?!!!

Ne, strašně mediocre záběry…vlastně ani nevim vodkaď :D

Ale pak už byl

01 KYPR!!!!

A s ním i první stříbrný dangly šaty tohoto večera. No. Co ke Kypru říct. Jestli uslyšim ještě jednou „EL DIAAABLOOOO“ tak se vrhnu do řeky Rokytné. Já nevim, je rok 2021, dávat do songů slova jako „mamacita“ je soooooo 2020. „i’m breaking the rules!“ sure, jan…

02 ALBANIAAAAAAA

Nádherná, krásná, pěknej hlas, ale celou dobu jsem nemohl přestat myslet na to, že mají s Kyprem stejný šaty OuO A pak mi bylo slečnypani líto, že je na tom obřím pódiu úplně sama a snaží se tancovat :‘) Ale žila svůj nejlepší život a to já umim ocenit! Plusový bodíky za rodnou řeč.

04 BELGIE

Z tohodle vystoupení mi bylo strašně smutně, ale ze všech špatnejch důvodů lmao nikdy jsem nezažil nikoho brát eurovizi takhle vážně s písničkou, která absolutně nemá šanci. Navíc ta písnička by mohla bejt skvělá v úplně jiný aranži… a s jiným textem.. a celkově kdyby ji hrál někdo jinej… Ale žiju pro slečnupani s tamburínou!

05 RUSKO

Rád bych jen zmínil, že před jejich vystoupením v rámci záběrů na nevímkde někdo hodil rukolu na pizzu a já toho člověka najdu. JÁ HO NAJDU!!!!!

Rusko si to dalo. Nejdůležitější songa na eurovizi v posledních několika letech. Samotná písnička strašně různorodá a povedená, a KONEČNĚ máme zpěvačku, která vypadá… well… jako normální ženská???? A pokaždý, když začnou zpívat refrén, mýval se zase o trošku víc rozteče.

06 MATLA imean… MALTA

Stříbrný dangly šaty. Chjo. Heleďte, not my cup of tea. Ale fajn hlas. Problém je, že přesně takhle budou znít úplně všechny songy v tý americký odnoži jurovize a absolutně nic si z toho nepamatuju. Dlouho jsem nepotkal někoho, kdo by měl tolik charismatu v hlase, ale naprosto žádný charisma kdekoli jinde. Slečna je pravej opak Bena Cristovaa, gratuluji.

07 PORTUGALSKO

i…. Okay i lowkey love this. Jakože fakt, nedělám si prdel, poslouchám to v rámci tohohle asi potřetí a miluju to. Problém je, že je to na eurovizi a nemá to tu absolutně co dělat. Na večerní poslouchání fajn, ale jako zaskokan Malty a předskokan Srbska absolutně bez šance. Portugalsko se minulo pódiem a Česko si řeklo, že jim za to dá 12 bodů. Ikonické.

08 THE ALMIGHTY KARDASHIANS

Dámy a pánové. Srbsko je z úplně jiný reality, z jinýho vesmíru, kterej je mi tak vzdálenej, že to nechápu. Srbsko bylo naprosto otřesný, ale BYLO V TOM SAKRA DOBRÝ. V tom výstupu je špatně úplně všechno. Úplně. Každej centimetr, každý slovo, každej tón, prostě všechno naprosto blbě. A já to miluju.

09 THE ON OF WHICH WE DO NOT SPEAK

Ach…. Oh… Well… Heleďte on se snažil. Británie nemá dobrý skóre z minulých let a letos si to vylepšila další nulou. Ale co naplat. Písnička bez nápadu, hodně špatně zazpívaná, ten chlapecpán se na tu scénu vůbec nehodí, ale chápu, že v něm plane fajrrrr a nechci mu sypat sůl do rány, stačí, že skončil poslední.

10 DAT TELETUBBY LIFE

Nevím, jestli Řecko uzavřelo smlouvu o propagaci Just Dance, ale… co? prosím? Haló?????????? Naprosto to nesnáším ale nemůžu na to přestat koukat. Už jen proto, že pořád čekám, kdy chudák slečnapani spadne. V životě jsem neviděl někoho tak strašně uncomfortable :‘)

11 ŠVÝCARSKO

Pro mě osobně jediný velký překvapení večera, protože takovej hlas jsem v tom prďolovi v dramatický půfy košili fakt nečekal. Melodie krásná, bylo to čistý, bylo to krásný, he’s a bejbi a je mi líto, že byl tak hrozně nahajpovanej na výhru a bylo z toho prd :‘) 11/10 doporučení, poslouchám, mám v playlistu, budu poslouchat u psaní fanfikcí, protože pocitečky. Ty bílý boty jsou trestný tho.

12 ISLAND

Takhle to má, prosím pěkně, do prdele vypadat. Je to tak těžký? JE TO KURVA TAK TĚŽKÝ?! Prostě napsat dobrou písničku, vytvořit si ikonický hadry, skvěle to zazpívat i s těhotnou manželkou v závěsu? Je to chytlavý, je to lehce ujetý, je to jednoduchý, zapamatovatelný, navíc Dadi je skvělej zpěvák i hudebník, nesnaží se dělat ze sebe nic, co není, těma tanečkama žiju. Per mi to do žíly, brácho.

13 ŠPANĚLSKO

…. Helejte. Já vím, že… já vím… já fakt vím, že zpívá o svý mrtvý mámě… …. …. Ale…. No…. Nemohl bych radši místo toho sníst tady tuhle tu žížalu???

Generickej španělskej song, nic extra, fajn měsíc, oceňuj tu rozhalenou košili, ale to je na eurovizi už tak nějak předpokládanej musthave u každýho hot týpka. Well… jdu pro tu žížalu.

14 MOLDAVSKO

V tuhle chvíli, kdybych pil, bych začal hrát „NAPIJ SE, KDYŽ VIDÍŠ STŘÍBRNÝ DANGLY ŠATY“. Může mi někdo říct, jak se tam Moldavsko dostalo? Moldavsko chce být Srbskem, ale, mladá slečnopani, VY NEJSTE SRBSKO!!!!!!

15 NĚMECKO

Mám pro pana němce velikej respekt, hlavně pro ten skvělej tiktok co udělal po konci eurovize, kdy skončil předposlední. Spousta skvělý sebereflexe. Podivejte, ukulele u mě automaticky zapíná dávivej reflex, říkejme tomu Pokáčkomplex, ale kdy jindy uvidím obrovskou ruku hrát na trubku? Tady se aspoň nikdo nebere vážně a to na eurovizi vždycky vidím rád. Navíc je to chytlavý a o tom to má bejt!!!! Furt to nesnášim… ale o tom to má bejt!!!!!

16 FINSKO

2000 limp bizkit are calling and they call your „violent pop“ bullshit… mám z blind channel strašně smíšený pocity, protože ta hudba… není špatná? Na letošní eurovizi jsou opravdu jako zjevení, ale chlapci se berou tak strašně vážně, že jsem se bál, že jestli vyhrajou, tak přímo na pódiu rovnou spáchají rituální sebevraždu, jen aby ukázali, že jsou hrozně kůl a hip.

Na druhou stranu jsem konečně pochopil, proč maj na sobě všecky ty ženský stříbrný dangly šaty. Jestli tihle klacci nejsou tlupa vlkodlaků v pubertě, tak už nevim.

17 BULHARSKO

… no… ne….

I na baladu velmi slabé. A další důkaz toho, že, dejmetomu, zajímavý hlas ještě neznamená dobrý zpěv. A kdokoli si dovolí probojovat se do frickin eurovize a pak použít rým „ocean of emotion“ si zaslouží kousavý pyžamo.

18 LITVA

Konečně aspoň něco, co připomíná bizárek. Miluju ty hadry a naprosto Ž I J U pro tu slečnupani ve školní uniformě. Asi bych uvítal, kdyby ten song byl trochu víc feral, ale tohle nám celej večer chybělo!!!

19 UKRAJINA

Ukrajina byla okradena jak prase. Podle mě? Jasnej vítěz. Shum zapadá do všech kolonek, které potřebuje vítěznej song splnit – je to lehce divný, ale přitom objektivně dobrý, je to v národním jazyce, spojuje to tradici a moderní hudbu, a kate by mě mohla jediným flákancem naprosto zničit. Hej, sestry Watchowské, jestli todle nebude ve čtvrtým metrixu, si mě nepřejte!

20 VOILÁ

Slečnapani z Francie je rozhodně jedna z nejtalentovanějších slečenpani, co jsem na eurovizi slyšel asi… ever. Ale to nic nemění na tom, že je to soutěž písně a tahle píseň v roce 2021 neměla mít šanci. Ale slečnapani je hrozně talentovaná a roztomilá a velký kudos tomu panu kameramanovi, na kterým celý tohle vystoupení stálo.

21 AZERBÁJDŽÁN

…. Okej listen. Koho napadne v roce 2021. napsat písničku o mata hari. A jít s ní do eurovize? Koho to napadne? Na čem si jede? Páč to chci taky. Prostě neeee notáááák

22 NORSKO

IS THIS ANDĚL PÁNĚ 1 2 A 3 DOHROMADY?! Konečně ten bizárek, na kterej jsem čekal. Ta písnička mě neskutečně sere <3 ale miluju to <3 pořád ještě nevím, jestli je to myšleno vážně nebo ne, ale yknow what? I take whichever way, im good. Od chvíle, kdy jsem TIXe viděl juchat ve výtahu, miluju ho.

23 NIZOZEMSKO

Čaute, volá rok 1989 na VH1. všichni moc talentovaní, ale to s cajdákem o třech akordech nestačí. Takovýdle retro jsem asi uplně nechtěl… oh no it’s a lion king theme now… co se děje. Ale aspoň to má nějakej theme, má to nějaký poslání… they a little confused, but they get the spirit <3

24 LE WINNERS

Itálie to zabila, no, co si budem. Patřila jednoznačně do špičky, nejen samotnou písničkou, ale celkovým vyzněním vystoupení. Jednoznačně nikdo na tom pódiu nebyl tak doma jako oni. Vyhranej hudebník se prostě pozná. Nebyl tam jedinej falešnej tón (a já jsem fakt POSLOUCHAL, protože jsem tam to ulítnutí čekal), hadry on point… a líběj se mý mámě, takže automaticky vítěz. A má teorie o stříbrných šatech dostává nový rozměr, přidává se nám grupa čtyř mladejch upířích bičiz.

25 ŠVÉDSKO

Já… asi uplně nevím… co se tady děje. Asi bych od švédska čekal trochu víc, než rým „voices – choices“… a taky možná míň generickej cajdák… dobře zazpívanej, ale smrdí to nizozemskem.

26 FLO RIDA AND NO ONE ELSE BUT FLO RIDA

Další latinskej rytmus, kterej je zoufale out of fashion, jedinej, kdo to zachrańuje je pan Rida, kterej se tam nachomýtl a nikdo neví jak a co a proč a… už jsem říkal, že je tam Flo Rida?

All in all?

Když se i paní moderátorka č. 3 oblíkla do stříbrnejch šatů, už jsem věděl, že je čas to všecko ukončit.

Dopadlo to tak nějak, jak asi mělo. Osobně jsem na první tři místa typoval Go_A, Dadiho a Måneskin… som zase zapomněl počítat s tím, že porotci milujou pičoidní cajdáky a česko dá 12 bodů portugalsku. Ale víte co?

Já se hlavně dobře bavil. Jasně, plánoval jsem na letos velkou EV party s kámošema, což kvůli koroně pořád ještě nejde, ale mohl jsem sedět několik hodin nalepenej na telku a vypisovat si svoje otřesný dojmy se známýma a se svým mužem a byl to skvělej večer.

Tak zas za rok.

Snad.

Jestli jestli ještě italskej ministr financí nedostal infarkt.

#tobes back at it again #esc #eurovize #eurovize 2021

67 notes · View notes

divkazkdovikde · 2 years ago

Text

Co by, kdyby?

“Hele, to co se stalo letos v létě tu první noc… to bylo protože ses jen nudil viď?”

“Eh-”

“To samý ikdyž se to stalo poprvý pár let zpátky… že?”

A možná, že to tak není. Možná to z nudy vůbec nebylo. Možná oba hluboko uvnitř víme pravdu. Ale to není to, co potřebuju teď slyšet. To není ta správná odpověď. To není to, co po tolika večerech, kdy se mi moje myšlenky vracely k těmto okamžikům a mé srdce mě pokaždé bolelo o trochu víc, jsem schopná přijmout jako odpověď.

“Jo. Jen z nudy.”

“Dobře. Z mé strany taky.”

“Dobře?”

“Nudím se vlastně i teď. Co ty?”

Z jeho pohledu mi je horko.

“Jo, já se teď taky nudím.”

Protože jseš hezkej a tak trochu debil. Takže přesně můj typ.

(Protože z tebe cítím, že možná si nejsme tak rozdílní, jak by se možná mohlo zdát.)

“Jedeš letos?”

“Jedeš ty?”

“Moc se mi nechce, ale možná ještě změním názor?”

“Jo. Asi jo. Nejspíš pojedu. Je ti jasný, že tě prosit nebudu abys jel, žejo vole?”

Miluju jeho smích. Vždycky se mu tak rozzáří obličej. Je krásnej.

“Jo je mi to jasný, ale pojedu.”

“Kvůli mě? Jen to přiznej.”

“Ne, kvůli bráchovi.”

“Noo jasně. Jen si to přiznej!”

Smějem se oba. Je nám jasný, že to nepřizná. To je další z věcí, co máme společnou. Oba tak zatraceně tvrdohlaví.

“Pojď sem ke mně.”

Přitáhne si mě za pas a na chvíli se v sobě ztratíme.

“Ale žádnej sex po dobu tam!”

“Žádnej sex?!”

“Žádnej sex.”

V tu chvíli vypadá tak ublíženě, že se znovu rozesměju až mě umlčí jedině opět dalšími polibky.

illicit affairs - taylor swift

little freak - harry styles

the way i loved you - taylor swift

let´s fall in love for the night - finneas

Ukradené polibky.

Náhodně společná cesta k umývárkám.

Společné umývání nádobí.

Schované rohy během další z šíleně nudných prohlídek zas nějakého nudného bunkru.

Ukradené polibky.

Přitáhneš si mě k sobě, když všichni usnou. Tak jako poprvé a podruhé a potřetí, když to všechno začalo. Ale tentokrát se neodtáhneš a neotočíš zády ke mně, když náš polibek skončí. A já s výčitkami nezabořím hlavu do polštáře ani neuteču ze stanu. V průběhu noci se od sebe trochu odtáhnem, ale pod spacáky, kterými jsme jen přikrytí, (protože oba odjakživa nesnášíme jejich stísněnost) se tentokrát držíme za ruku celou dobu.

A zase jsme doma v Praze. Pár minut od sebe.

Tohle trvá už něco přes rok.

Něco přes rok, co jsem se odstěhovala na školu do Prahy.

Něco přes rok, co jsem se odhodlala.

Něco přes rok našeho umíněného nepřiznání si skutečných pocitů.

Něco přes rok tajení a zavírání očí před vším, co by mohlo být na našem vztahu špatně, ale dokud jsme oba spokojení, není přece třeba tomu věnovat pozornost, že?

Něco přes rok schovávání se za maskou kamarádů (s výhodami o kterých víme jen my dva) a držení všeho tohohle pod pokličkou ať už kvůli naším rodinám, kterým to ani jeden neumíme si představit, že bychom jim to kdy řekli, či kvůli našim kamarádům kteří by to nemuseli vzít tak, jak bychom si přáli.

Jsem v háji. Jsem naprosto totálně v háji.

Jestli on tohle někdy uvidí-

A tak sníš dál. Sníš, co by, kdyby. Sníš, ale snad poprvé za svůj život si říkáš - tohle by se snad i mohlo stát.

#petr #princeznicka

2 notes · View notes

deadandsarcastic · 6 years ago

Text

Kawarae: Poslední strážce brány - Kapitola I. - Ki

Tma.

Saténový šátek načichlý těžkou, kořeněnou vůní, jež ve vás vzbuzuje představu indického tržiště, mu uvázali skutečně pevně, aby si mohli být jisti, že ani jediná položka z dnešní aukce nebude mít ani to nejmenší tušení, kde přesně se v budově bývalého divadla nacházejí.

,Stejně... Kdo z nás by se vůbec pokoušel o něco tak pošetilého, jako je útěk?' pomyslel si trpce.

Strávil až příliš dlouhou dobu v rukou překupníků s bílým masem; přičemž dokonce absolvoval přepravu z Ósaky do Bristolu; aby si dal dvě a dvě dohromady a aby jej přešly jakékoliv chutě na plánování úniku.

Vždyť on neměl ani to nejmenší tušení, kam by se měl vydat a co by měl dělat, kdyby se ocitl na svobodě. Připadal by si sám, úplně opuštěný uprostřed neprobádaného, temného vesmíru, kde každý další krok může znamenat zároveň i váš poslední pohyb.

Ač si to nerad přiznával, za nejbezpečnější tah se teď zkrátka dalo považovat setrvání v roli poslušné položky na černém trhu; tedy alespoň do okamžiku, než skončí celá aukce a on se dostane do úplně cizích rukou. Jakmile zjistí, s kým že vlastně má tu čest, začne sestavovat alespoň částečně funkční plán.

Touto a podobnými myšlenkami si snažil dodávat odvahu, avšak si až příliš dobře uvědomoval svá třesoucí se kolena a rychle bušící srdce, jež mu v hrudi tlouklo tak silně, až jej začal nahlodávat pocit, že to dozajista slyší všichni okolo.

Kovová pouta obepínající křehká, útlá zápěstí mu s každým dalším pohybem rozdrásávala jemnou kůži až do krve a on mohl jen v duchu děkovat svým věznitelům, že se stejnou vervou nescvakli i onen zlatý obojek posázený drobnými safíry, k němuž byl momentálně připnutý asi metrový řetěz, za který jej vedli do aukční síně.

,Cítí se stejně zvířata, když je vedou na porážku? Nebo si svůj úděl neuvědomují až do posledního okamžiku? Bylo by všechno snazší, kdyby mne obestírala stejná nevědomost? Mám snad být vděčen za onu představu toho, co se se mnou pravděpodobně stane?'

Proud jeho myšlenek však skončil uťat debatou, jež se rozběhla mezi jeho momentálním doprovodem:

„Docela by mě mrzelo, kdyby se tenhle mazlíček dostal do rukou nějakému psychopatovi," zamručel nespokojeně hlas o něco více napravo.

„Juliáne, všichni tihle zazobanci patřící mezi naše zákazníky jsou svým způsobem magoři... Řekni mi, proč by normální člověk šel a jen tak zbůhdarma vrazil statisíce do koupě jedné osoby? Ksakru, kdybych já měl alespoň polovinu toho co oni... Ale tím to asi bude... Když se někdo dostane do stavu, kdy může bankovky používat místo toaletního papíru, tak se začne nudit a den ode dne je čím dál tím víc rozežraný a rozmlsaný."

Odhadoval, že druhému muži, jehož hlas zněl mnohem více melodicky, by mohlo táhnout ke třicítce, jelikož jej stále neopouštěla dětinská závist a přesvědčení, že za plotem je tráva vždycky zelenější.

„Ale tys to špatně pochopil," odsekl dotčeně Julián. „Já to zkrátka myslel tak, Maxi, že by mi bylo líto, kdyby tohle rozkošné stvoření skončilo u někoho, kdo by jej rozpitval a rozsekal na malinké kousíčky, no... Takže tak... Abys věděl."

Sotva se tahle slova dostala k jeho uším, nejenže se otřásl odporem, ale ke všemu si najednou připadal, že mu po zádech přejíždí ledové prsty zarývající ostré nehty hluboko do masa, odtrhávajíce celé kusy kůže.

Měli ti dva vůbec tušení, že jim rozumí? Žili v přesvědčení, že když jej obdrželi od překupníků z Japonska, tak angličtinu neovládá? Nebo to naopak říkali se záměrem jej co nejvíce rozhodit?

Úplně mu z toho všeho vyschlo v krku, že kdyby si byl jist, že se mu nebude třást hlas, v lepším případě, v horším, že nebude schopen ani promluvit, dost možná by požádal o trochu vody.

„Pffff... Ale co tě nemá!" pokračoval mezitím v rozhovoru Max. „Podle toho, co se, jen tak - mimochodem, dostalo k mým uším, odhaduji, že po zaslechnutí vyvolávací ceny si všichni ti rádoby doktůrci a pseudovědci nechají zajít chutě. Na laboratorní myšku je tady náš milý pán příliš drahý... Hádám, že spíš skončí v nějaké kolekci, harému nebo něco na ten způsob."

„To jsem rád," zafuněl v odpověď druhý muž, zatímco začali stoupat po nějakém schodišti. „Myslím, že tenhle ňuňací miláček by si zasloužil nějakého hodného majitele, který-"

„Prosím tě, radši už mlč," přerušil jej jeho kolega, „nebo ho z tvých buzerantských keců budu mít zvadlého ještě celý víkend."

Kdyby se nenacházel v téhle situaci, ale zaslechl by podobnou hlášku třeba někde v televizi, dost možná by se docela slušně pobavil, jenže momentálně se dokázal soustředit pouze na sílící hlasy přicházející seshora. – S každým dalším schodem lépe rozeznával podbízivý tón vyvolávače snažícího se podprahově přinutit přítomné, aby neustále zvyšovali nabízené částky...

Nedokázal však určit, zda se tak děje kvůli onomu muži s dřevěným kladívkem, či kvůli momentálně vystavené položce.

„... poprvé, podruhé, potřetí... Prodáno!"

Přesně tato slova jej udeřila přímo do tváře, když za sebou zanechali poslední, mírně vrzající, schod.

Na moment se s ním zatočil celý svět, až si byl téměř jistý, že se zákonitě musí skácet v mdlobách k zemi, ale na poslední chvíli jej z každé strany zachytil jeden z mužů, kteří mu však nenechali ani vteřinku na vzpamatování se a už jej rovnou táhli za řetěz směrem k chumlu rozličných hlasů.

„Prosím vás, abyste se zase trošku utišili a věnovali pozornost jedné z posledních položek dnešního večera!" získával si mezitím zpátky pozornost davu vyvolávač, bouchaje dřevěným kladívkem.

,Tak takhle zní můj umíráček,' pomyslel si trpce, přičemž si nevědomky začal kousat spodní ret, což si uvědomil až v okamžiku, kdy v ústech ucítil kovovou pachuť vlastní krve, z níž se mu z nějakého nepochopitelného důvodu chtělo zvracet, i když nikdy předtím podobný problém neměl.

„Jedná se o mladíka ve věku okolo pětadvaceti let, jehož se nám podařilo získat až z Japonska... Avšak nenechte se zmást! Země vycházejícího slunce rozhodně není jeho domovinou; tento fakt vám spíše uvádím proto, abyste pochopili, proč jsme stanovili takovou cenu."

Muž se schopnostmi, jaké by mu snad záviděli i v teleshoppingu, jel jako kolovrátek a nevypadalo to, že by měl v plánu se v nejbližších minutách zastavit či nadechnout.

Nechtěl to poslouchat. Opravdu ne. Ze všeho nejvíc si přál ohluchnout nebo se alespoň stočit na zem do klubíčka se zacpanýma ušima.

„Nejdřív bych vás chtěl upozornit na jeho nádherné, jemné vlasy barvy vraních křídel; dozajista si najdou své obdivovatele, kteří..."

Jediným důvodem, proč se vyvolávač odmlčel, bylo to, aby mohl několika ladnými kroky přihopkat ke zrovna popisovanému mladíkovi a prudkým škubnutím řetězu jej donutit postoupit více dopředu, kde mu z hlavy sňal kápi patřící k rouchu, jež bylo v tomto okamžiku, spolu se spodním prádlem, jeho veškerým oblečením a zároveň i majetkem.

„Jak jsem již avizoval, skutečně heboučké vlásky, nádherně kontrastující s bledou pletí... Nepřipomíná vám tak trošku porcelánovou panenku? I jeho postavička by tomu odpovídala... Ale to bude moct posoudit až sám kupující..."

Snažil se ignorovat šum doléhající k jeho uším, stejně tak jako celý popis jeho maličkosti. Avšak když o vás někdo vykládá takové oplzlosti, ke všemu těsně po vašem boku, jen stěží se vám podaří nic z toho nevnímat.

,Ať už to skončí, prosím, prosím, prosím... Bože, nikdy jsem v tebe nevěřil, ale teď se k tobě obracím jako ke své jediné naději... Pokud mne slyšíš... Klidně si vezmi zpět život, který jsi mi daroval, jen ať už nemusím dál snášet... tohle.'

„Ale to stále není to nejlepší, mí drazí," zvolal, zjevně silně spokojen sám se sebou, muž řídící celou aukci, sundávaje mu z očí šátek...

Jako první jej do obličeje udeřilo nepřirozené bílé světlo, jež se na něj snášelo z několika enormních reflektorů, přesně namířených doprostřed pódia, na němž se nacházel. Chvíli jen tak zmateně mžoural, než postupně začaly objekty okolo něj nabývat přesných podob.

Staré purpurové závěsy, dozajista plné prachu a molů, po obou stranách bránící mu v možnosti nakouknout do zákulisí, momentálně opuštěný dřevěný pultík s ledabyle odloženým kladívkem, asi čtyřicetiletý muž v elegantním a, již od pohledu, drahém obleku těsně po jeho boku... A to nejdůležitější – publikum plné nejrůznějších siluet schovávajících se nejen v přívětivém přítmí, ale taktéž za maskami, na které byste mohli narazit na maškarních bálech pro dospělé osazenstvo, aby svému okolí neprozradili to největší tajemství – svou totožnost.

A zatímco se takto snažil posbírat alespoň nějaké informace, z hlediště se začaly ozývat překvapené výkřiky, lapání po dechu a různá další zvolání.

„Přesně tak, nešálí vás zrak ani se nejedná o nějakou hru světel! Pravé oko jako azurová zátoka při pobřeží souostroví Maledivy a levé jako ametyst nevyčíslitelné hodnoty... Ale žádný strach, my jsme pro vás cenu stanovili; a to nejen jednoho očka, ale celé téhle překrásné panenky! Připravte si své cedulky s čísly... A já, ve vašem vlastním zájmu, doufám, že vám ještě zbyly nějaké penízky na kontech... Vyvolávací cena sto patnáct tisíc liber, dámy a pánové!"

Znovu cítil, jak se mu podlamují kolena, zatímco se mu zatmívalo před očima.

,Není možné... Tolik peněz! Bože můj... Přece....'

Nedokázal popsat, co všechno se mu v ten moment honilo hlavou. Myšlenky se tlačily jedna přes druhou, smotávaly se do chaotického klubka a zase různě vyskakovaly, všelijak pozměněné a popletené.

,Co kdyby mne nikdo nekoupil? Co kdyby se všichni shodli na tom, že je to přemrštěná cena? Poslali by mne jinam? Stal by se ze mne otrok? Nechali by si mne na orgány?'

Netušil, z čeho přesně se mu svíralo srdce nejvíce, avšak všechny tyhle obavy skončily záhy nahrazeny úplně jinými, jelikož v hledišti se zvedlo několik cedulek... A cena začala vyskakovat nahoru.

Už raději ani měnící se čísla nevnímal. Prostě se snažil jen tak zírat dopředu, zatímco bloudil někde v zákoutích vlastní mysli. Nechtěl být přítomen největší potupě svého života.

Copak se může jen tak určit hodnota lidské bytosti? Přilepit na někoho cedulku, jež hlásá celému světu, čeho jste hodni a kde je vaše hranice? Jak to, že někdo staví duši na stejnou úroveň jako nějaký kus nábytku nebo třeba flák masa na tržnici?

Dobrý den, přál bych si tři kila tady z tohoto chlapečka, krájet nemusíte, to zvládnu doma sám...

Postupně cedulek ubývalo, až se dražba dostala do fáze, kdy o něj viditelně bojovaly jen dvě osoby.

První z nich byla dáma v karmínových šatech koktejlového střihu se světle hnědými vlasy vyčesanými do vysokého drdolu. Obličej jí zpola zakrývala liščí maska zdobená několika rudými peříčky.

Za druhého zájemce se dal považovat muž, jenž i přes fakt, že v celém sále mohla být teplota nastavena tak na dvaadvacet stupňů Celsia, si odmítal sundat pravý kožich ze srsti tuleních mláďat, pod nímž se rýsovaly černé kalhoty s nažehlenými puky, doplněné lakýrkami stejné barvy. Svou tvář skrýval pod maskou ledního medvěda.

„Čtyři sta devadesát tisíc poprvé... podruhé..."

Náhle však nastal zvrat a do hry vstoupil třetí hráč, zvedající cedulku s číslem čtyři sta dvacet, až v samém rohu místnosti, kterou následovalo prohlášení:

„Pět set padesát tisíc."

I z onoho jediného proneseného čísla sálala na všechny přítomné neskutečná rozhodnost, výbojnost a touha dosáhnout svého za každou cenu.

Veškerý šum znenadání ustal a vyvolávač pohledem vyhledal oba předchozí zájemce, již však složili své zbraně v podobě plastových cedulek, zcela smíření se svou porážkou a údělem opustit aukci zahaleni v plášti hanby.

„Pět set padesát tisíc liber poprvé... podruhé... potřetí... Prodáno!"

7 notes · View notes

duseplavec · 6 years ago

Text

Síla

Vše má svůj skrytý řád a vše má svůj důvod. Tohle mi ještě před časem připadalo jako chabá útěcha při všech těch potížích a strastech, které mi život nachystal, a že jich bylo! Ale pak najednou člověk pocítí, jak se uvnitř něj něco transformuje. Jako bych znovu nalezla samu sebe, tentokrát zase v mnohem větším měřítku. Zase jsem o něco větší, silnější. Jakoby se uvnitř mě něco rozpínalo, jako Ves(mír), co nemá konec. Najednou padly bariéry. A co je zbořilo? Smíření, přijetí, odpuštění, pokora a chuť bojovat a přijmout výzvy. Začalo mi docházet plno věcí a moje vnitřní já se zahojilo. Došlo mi, že nemá smysl se něčemu vzpírat, něco si nepřipouštět, něco si znechucovat a myslet negativně. A že jediný, kdo může něco změnit, jsem já. Že ono se nic jen tak ,,samo´´ nestane. A čím to změním? Tím, že se ROZHODNU. Rozhodla jsem se přijmout vše, co se mi děje, a najít na tom pozitiva. A náhle jich bylo tolik, že to bylo jako najít poklad! Jako bych se zase vrátila sama k sobě – a já se opravdu vrátila. Jen jsem chvíli bloudila a cesta byla trnitá, pod nohy mi padalo spousta klacků a já chvílemi ležela na zemi a jen jsem skučela, že už to nemá smysl, že už nechci vstávat, že nemůžu. Ale když jsem otočila svoje myšlení, najednou se otočilo vše. Jako když člověk stojí ve stínu svých strachů a starostí a nedokáže udělat krok ke světlu, protože mu to přijde nekonečně vzdálené. Ale pak ten krok udělá a zjistí, že stačilo tak málo, opravdu jeden krůček a náhle stíny mizí a všude je tolik záře. Ten krůček se jmenuje – odvaha. A s odvahou přišla spousta poznání. To největší je asi to, že žiju v Lásce a že já jsem Láska. Mnoha lidem to přijde nesmyslné. A to proto, že tu SVOU musí hledat. Ne v někom, ale v sobě. I já ji našla. Je úsměvné a paradoxní, že mi k ní pomohla osoba, o které jsem si myslela, že jen s ní budu schopna milovat a že bez její lásky budu prázdná. Jenže se stal opak. Najednou jsem zjistila, že nepotřebuji, aby někdo miloval mě. Ale že nejvíc důležité je, abych milovala já. Sebe a ty druhé. A že vlastně i když mě opustil člověk, kter�� ve mně tuhle lásku vyvolal, tak ta Láska mě neopustila a naopak ve mně vzrostla. A za to jsem nesmírně vděčná. Došlo mi, že každý den se mohu vzbudit a milovat. Že to vůbec nezávisí na přítomnosti té dané osoby. Že když miluji bezpodmínečně, tak mě to naplňuje radostí a štěstím uvnitř a nepotřebuji k tomu nic a nikoho. A od toho se odvíjí veškerá radost a síla, která mě provází. Radost, že jsem zdravá, mám milující rodinu, skvělé přátele, že mám práci a dokážu se sama o sebe postarat a spolehnout se na sebe v každé situaci. A síla, že jsem dokázala odpustit. Odpustit, že jsem byla po 3 letech ze dne na den propuštěna ze své nejmilovanější práce a odpustit, že jsem byla nakonec opuštěna a podražena člověkem, kterému jsem i potřetí slepě věřila. V jednu chvíli jsem proklínala život, že mi vzal to, co jsem tolik milovala. Milovanou práci a pak i milovanou ženu. Ale ve výsledku mi tím byla prokázána neskutečná laskavost. Pomohlo mi to dát si dohromady život, uvědomit si samu sebe, postavit se zpátky na vlastní nohy a nežít v zášti k těmto lidem nebo v jakési bublině deprese. Pomohlo mi to zjistit, jakou sílu v sobě mám a kolik štěstí a Lásky dokážu v sobě najít i přes ty útrapy. Stačí jen vydržet, přijmout vše a nechat Ruku osudu, aby vedla naše kroky. Jen je důležité jít vpřed, zbytek už přijde tak, jak bude ubíhat cesta. A já tou cestou hodlám jít, i kdyby byla sebetrnitější. Protože během ní se naučím spoustě cenným zkušenostem a potkám spoustu lidí, kteří mě vždy o něco obohatí. Možná nemám cíl, ale mám cestu. Protože nechci cíl. Nechci dojít někam a tam zůstat. To by znamenalo, že potom už není kam kráčet. A život je podle mě moc krátký na to, aby si člověk dával limity. A naopak je dostatečně dlouhý na to, abychom je bořili a překonávali... :)

#síla #láska #sebeláska #myšlenky #odvaha #odpuštění #smíření

2 notes · View notes

zlutyzakaznik · 4 years ago

Text

První dojmy 44: Trafika, Buchta C, Ještě jednu a Gelatovárna

(17. 5. 2021) Kafe a zmrzka.

Trafika, která otevřela uplynulé úterý, pochopitelně přilákala nejen mě, ale také konkurenční kavárníky – jen za neděli jsem v rámci stories podniku postřehl, že si zde kávu dali provozovatelé Buchty B & C, Eggo Food Truck, Bucheck & Dezertína anebo Lenka na to peče – a bohužel i neznámého darebáka, který narušil sklo napravo od okénka.

Snad od žádné nové kavárny jsem neměl za poslední měsíce taková očekávání jako od Trafiky, sesterské provozovny od dubna 2018 fungujícího a na dánskou La Cabru zaměřeného Kafe Friedrich. To bylo prvních pár měsíců po otevření mou častou zastávkou “po škole” a zdejší doppia z rebelského Burundi či Kolumbie a následně dánské La Cabry pro mne patří k tomu nejlepšímu z brněnského výběrového espressa posledních let.

Trafika je podle všeho první kvalitní brněnská kavárna využívající bývalou prodejnu tisku a kuřiva, kterýžto prostor může mít, je-li vhodně umístěn, nesporný potenciál, ale až příliš často tento bohužel nabízí jen velmi základní či podprůměrnou surovinu i přípravu.

Za všechny uveďme: dvojici trafik IQOS na České a Vídeňské; trafiku s Riobou a později nabídkou menší pražírny na schodech u Hotelu Grand (v pátek už jsem tam neviděl mlýnek ani kávovar); několik let zavřenou trafiku a kavárnu na Kobližné a konečně světlou výjimku před časem uzavřené trafiky, kde byla kávě věnována nadstandardní péče maminkou jednoho z oblíbených baristů.

“Friedrichova Trafika” je umístěna uprostřed kolejové smyčky na konečné tramvaje číslo 4 v Masarykově čtvrti (Náměstí Míru) a třebaže MHD a studenti ještě nefungují na plný plyn a tramvaj ve špičkovém intervalu 5 minut nevypustí ven dav rezidentů i výletníků, cestující nemohou kiosek minout a výtečný výhled na něj je i z nástupního prostoru před budkou dopravního podniku. A až se situace vrátí do normálu, očekával bych zde malou frontu zákazníků, kteří si budou chtít vzít kelímek do přilehlých kopců nebo i jinam.

Za sebe doufám, že některé neodradí ceny, jež Trafika převzala z Friedricha. 50 Kč za espresso, 65 za doppio nebo 75 Kč za flat white nejsou nejvyšší v Brně a La Cabra je v nákupu drahá, stále je ale třeba mít na paměti, že je kavárna umístěna v bývalé trafice a dominantní je a bude okénkový prodej. Na druhou stranu: Masarykova (Jiráskova) čtvrť patří k bohatým částem města a pokud bude mít káva stejou úroveň a konzistenci jako ve Friedrichovi, lze nastavené ceny akceptovat.

Tyto jsou, a to je zcela výjimečné, uvedeny v menu na webu, který je velmi jednoduchý a přitom půvabný s návazností na prvopočáteční čtení a psaní, což evokuje úvodní propagační status na Instagramu a Facebooku (stránka ze sešitu s červeným okrajem a krasopisně provedený název podniku).

Jedinou drobnou chybičku, kterou jsem nalezl, představuje rozdílná otvírací doba. Něco se píše v úvodu stránek a něco jiného dole u mapy a odkazů na sociální sítě. O nesrovnalosti jsem dal podniku vědět dvě hodiny před oficiální otvíračkou přes Messenger, ale do dnešního rána, tedy šest dnů poté, jsem se nedočkal reakce ani nápravy navzdory faktu, že jsem v sobotu odpoledne poprosil holky ve Friedrichovi, aby o tom daly majitelce vědět. (Aktualizace ve 12.25 ze zahrádky Šesté větve: otvírací doba opravena. Děkuji.)

Před podnikem jsem se objevil první den necelé tři hodiny po zahájení provozu se svým 190ml ACME, z něhož měla usměvavá a energická slečna neskrývanou radost a jen mě upozornila, že šéfová na chvilku odjela a že ona s baristikou začíná. Vlídně jsem ji ujistil, že absolutně nespěchám, že mám celé odpoledne vyhrazeno pouze na kávu u nich a Buchtu C a že ať si vezme na přípravu tolik času kolik jen potřebuje.

Hrníček byl na mou prosbu nahřátý superprecizně, tedy zejména proto, že v něm byla voda nadstandardně dlouho zatímco si holčina připravovala vše ostatní a než jsem pak v závětří a stínu tramvajové zastávky z doppia usrknul, raději jsem tři nebo čtyři minutky počkal.

Ani nová kavárna v hoodu – ano, to je termín, který Trafika používá v jednom ze storíček (čtvrť či sousedství asi není dostatečné) – není prosta rizik. Když jsem pomalu couval se svým doppiem od okénka, abych uvolnil místo ve frontě dvěma holčinám, lehce jsem se přizabil o a povalil kolo, které jedna z návštěvnic dala skoro napříč přes chodník. Naštěstí vše dobře dopadlo a já, káva, hrnek i bicykl, který byl obratem uklizen na stranu, jsme skončili bez zranění. (Foto: Instagram Trafika).

Káva byla, a tady se mi opravdu ulevilo, velice slušná a pokud opravdu dotyčná s přípravou začíná, nelze mít námitek, a to tím spíš, že šlo o naturální Brazílii Paiolinho. Vedle Ivana Pedro od Fiftybeans nebo experimentálního zpracování slovenských Illimité byla tohle jedna z mála brazilek, kde člověka nezavalila zoufale nudná, nečitelná anebo přímo kalná a blátivá do(chuť) a těžkost v žaludku. Bylo tu slušné aroma, něco se dělo na začátek, uprostřed i v závěru chuti a acidita čistá a strukturovaná. Pohodlně 14/20 a při úprku na tramvaj jsem vedle poděkování a potřebného počtu mincí slečně předal i vyjádření, že to bylo fajn.

Ve stejný den, tedy úterý 11. 5., otevřel v areálu bývalého Elsner Bistra na Zelném trhu druhý provoz Buchty B. Jeho vznik a popínavé rostliny u vchodu jsem sledoval posledních pár týdnů a když mě tam den předtím “nachytal” Tom Niederle a small talk byl osvěžující a příjemný, řekl jsem si, že tu kávu zkusím a to nejen proto, že na úvod vytáhli na espressu holandské Lot61, které jsem dost možná ještě neměl, ale i z toho důvodu, že dotyčný barista si jako jeden z mála zachoval chladnou hlavu v jisté facebookové “diskusi”.

Buchta C den před otevřením... Bílý Racer a bílé potrubí? Dřevěné obložení a dřevo interiéru? To jde hezky k sobě. :-)

Espresso zde melou na Anfimu Pratica, který je tak ukrytý v levém rohu vedle kávovaru, že jsem přes okno zahlédl jen siluetu a klipnu s logem, která přidržuje sáček na násypce. Pro protlačování horké vody skrze puk slouží Racer od Sanrema s částečně průhlednou čelní stranou a tak si fanoušci mechaniky budou moci při čekání na kávu prohlédnout bojler i rotační čerpadlo.

I v Buchtě C mě holčina pravděpodobně poznala a tak jsem jen předal svůj šálek (ten den jsem měl na cappuccino i demitasse) a poprosil o nahřátí a espresso. Úsměv na tváři vyvolala prezentace kávy, jež mi víc než co jiného připomněla scény z Truman Show, kdy se manželka hlavního hrdiny otočí na podpatku a předá své reklamní sdělení. V tomto případě Je to Peru a je naprosto boží!

Ale s výjimkou ne zcela ideálně nahřátého šálku (víc o tomto přetrvávajícím problému za 14 dní) byla příprava poctivá a pokud jsem se dobře díval, dostal jsem espresso připravené z dvouvýpustě, takže pak nelze proti 50 Kč za esko vůbec nic namítat. Doppio je ale už za 70 – kéž by to kavárny psychologicky nastavily na 68 nebo 69, protože pak by dal tu kulatou částku asi každý – a cappuccino 60, cafe latte 65 a flat white 75 Kč, tedy “nový normál”. Za rostlinné mléko se připlácí 15 korun navíc, což schvaluji.

Výsledku jistě napomohlo, že prý už od otevření něco odteklo a měl jsem štěstí i v tom, že těsně přede mnou měl kávu mladík klábosící s baristkou. (Vím, že je takový přístup možná lehce kalkulovaný, ale když si přede mnou děvčata nebo maminky s kočárkem ve spoustě kaváren dají lungo se sójovým mlékem nebo podšlehané flat white z Tatry, nějakými výčitkami svědomí určitě netrpím.) Káva byla dobrá a na standardy Peru dokonce velmi dobrá, senzoricky čistá a s jednou z nejpříjemnějších, nejdelších a nejintenzivnějších dochutí za poslední týdny (13 – 14/20).

Detail kávovaru v Buchtě C. Udivuje mne jen to, že LEGO zatím nemá žádnou stavebnici s tematikou kavárny nebo baristy. Jak by asi vypadala baristická zástěra nebo OCD z kostiček? Pokud se tak stane, budu usilovat o představení po vzoru JerryRigEverything.

Senzační zeleň obepínající vchod jsem už zmiňoval a samotný vnitřek kavárny je velmi kompaktní v podobě úzkého obdélníku a nedovedu si představit, že by zde z dlouhodobého hlediska mohli fungovat bez využití posezení na nádvoří a kávy s sebou. Během krátkého povídání s mužskou polovinou dvojice, která má obě Buchty na svědomí, jsem zopakoval to, co zde dlouhodobě uvádím: tedy že žasnu nad odvahou pouštět se v současné situaci do další kavárny a dokonce na místě s takovými nájmy.

Ještě jednu. Fotky front z úvodního týdne jste už mohli vidět a zatím se nezdá, že by se s výjimkou deštivých dnů nějakým podstatným způsobem zkrátily. Po roce jsem to tedy opět zkusil znova (celkově potřetí) a jedno ošklivé odpoledne po vydatném lijavci, kdy stáli venku jen čtyři lidé, jsem si stoupl ke vchodu a za tři minuty přišel na řadu.

Základní porce je 80 ml za 42 Kč (férová cena), pro jednoho opravdu úplně stačí a navíc není problém domluvit se, aby zde člověku dali špachtlí půlku od každé příchutě, aby to bylo zajímavější. Já zkusil klasiky nejklasičtější, tedy (obvyklou testovací) čokoládovou (zde Ajala) a vanilkovou a ač mě to mrzí, znova musím konstatovat, že obojí na mě bylo málo krémové a smetanové, jakkoli složení, velmi transparentně k mání na webu s pěkným intrem, uvádí 18 % smetany (ovšem už ne s jakou tučností).

Čokoládová se mi zdála trochu vodová a bohužel ne tak vláčná a sametová, jak jsem ji měl jinde. Ano, nejoblíbenější zůstává ta z Marks and Spencer, ale hutnější a intenzivnější není jen tato old schoolová britská varianta (v testu dTestu měla nejlepší index tání), ale také každé gelato, které jsem v Itálii měl. A i kopeček čokoládové z Grandezzy pár let nazpět nebo vanilková ve Forhausu na Pekařské, byly pro mě o třídu lepší. 12 – 13/20 a vanilková ač trochu plnější, jen 13/20. Stále ale platí to, co jsem konstatoval loni v jarním přehledu zmrzliny: naprostá většina lidí je a bude spokojena.

Není to moc útulné, ale protože tání člověk nezastaví, usídlil jsem se s čokoládovou a vanilkovou na stolku vedle HaDivadla.

Káva je zde jen jako doplněk, ale za zaznamenání stojí, že melou na bílém Fiorenzatu F64, kávovar je menší kostička stejné barvy od Sanrema a ceny za espresso i cappuccino jsou úplně normální (45 a 59 Kč). Aby také ne, když je to jednodruhová Brazílie z Mitte, což slečna z hlavy sice nevěděla, ale během tří vteřin informaci zjistila. Zdálo se mi ale, že se tu kávu snaží prodat a tak jsem jí vlídně a s úsměvem poděkoval a ujistil, že co se kávy týče, jsem opravdu plně saturován.

Nikdy jsem nechápal mánii kolem Božského kopečku, jež se dokonce dočkala oficiální podpory města. Ano, vozítka jsou to barevná a hezká a fronty často působivé – zejména na Zelném trhu a na Moravském náměstí – ale jak se vůbec může za zmrzlinu nebo dokonce gelato označovat něco, co tomu složením neodpovídá? Chápu, že nálepka potravinářských EU byrokratů á la “mražená krémová alternativa z rostlinných složek” by asi nevyvolala takové nadšení... ale stejně.

Hned poté, co před pár lety vyjeli s prvním vozítkem, jsem dvě příchutě zkusil, ale pro mě je to stále jen obyčejný a trochu nezvykle chutnající “sorbet” a když jsem se v Gelatovárně na Úvoze dotazoval na podrobné složení, samozřejmě jej zde neměli a nabídli mi jen seznam alergenů. Slečna i mladík byli ovšem milí a potvrdili mi, že alternativu v rámci alternativy, tj. jeden nebo dva druhy postavené na cukru, mléku, smetaně a vejcích, firma zatím nechystá.

Fotky na Instagramu strašlivě matou a zvláště jedna z prvních budí dojem spíš pitevny než veselé, světlé a barevné zmrzlinárny, ale realita je naštěstí daleko příznivější. O volbě lokality mám pochybnosti a to především díky skutečnosti, že v mini komplexu na Úvoze dosud zkrachovaly skoro všechny gastro podniky, jež se tu objevily.

Ano, hned vedle je zastávka trolejbusů 25 a 26, které vozí masy studentů z několika fakult (PdF, ESF a také LF a PřF v kampusu), ale bude to stačit, když je zmrzka sezónní záležitost a lokalita je zvláště v zimě zoufale neútulná a plná kouřících aut? Svým způsobem jde o druhý pokus o kamennou provozovnu, protože Bistro Natutti i s nákladnou Stradou je už od podzimu loňského roku zavřené a je vedle zastávky stejných spojů a průchodnost zejména z “veganské” FF MU je tam přitom daleko vyšší.

Přípravu podniku jsem sledoval od počátku a na otevření mě upozornil plakátek vylepený na sloupech (viz foto výše). Zdá se, že majitel razí stejnou strategii, kterou využil už v převzatém Pizza Punk. Je to fajn, ale kratičkou poznámku musím věnovat jazyku reklamy a to jak u Božského kopečku, tak Ještě jednu.

Je skutečně nutné, aby jedna z brněnských zmrzlináren spoléhala na angličtinu u elementárních údajů (otvírací doba, příchutě u Gelatovárny) a ta druhá používala konstrukci ŘEMESLNÁ ZMRZLINA is very important záležitost? Možná to má působit “cool” na určitou věkovou skupinu, ale osobně mi to přijde trapné a když jsem si myslel, že nic horšího než McDonald’s s jejich When you have hlad už neuvidíme, mýlil jsem se. To už raději hravější a víc český výraz brutální mňamice, který jsem tuhle zahlédl na Instagramu.

#prvnidojmy

0 notes

evatheexplorer-blog1 · 7 years ago

Text

Nakupování - Albert (Heijn)

Nakupování v Holandsku je kapitola sama o sobě Albert je vůbec speciální případ, tak ten bude mít dneska vlastní článek :) Schválně kolik z vás kdy zjistilo z obalů Albert produktů, že tenhle obchod je původem z Holandska? A chcete vědět jak moc se ta česká verze Alberta liší od té holandské?

Oba obchody patří do mezinárodní skupiny Ahold Delhaize, a první Albert byl otevřen roku 1887 v holandském městě Oostzaan (sice bych chtěla říct, že takovýhle informace vytahuju z rukávu, ale přiznávám, vygooglovala jsem si to). Tohle je takový přehled o tom, co všechno je v tom holandském Albertu jiné, v porovnání s tím, na co jsem byla zvyklá z ČR. Přehled je založený na mojí dosavadní zkušenosti. A sice bych si přála, aby mě někdo sponzoroval :D ale zatím jsem sponzorem jen sama sobě.

Kvalita potravin - téma opakované už tolikrát, že nemá smysl ho pitvat do detailu. Namátkou - v každém Albertu je umístěn lis na pomeranče, díky kterému si domů odnesete za studena lisovanou čerstvou pomerančovou šťávu v množství dle svého výběru; nebo - absoluitně rozdílný poměr (a taky obsahem) živin v tak triviální potravině, jako je třeba Eidam (kdy úplně normálně tu Eidam má o 50% víc proteinu na 100g výrobku, než ten samý výrobek v ČR).

Slevy poprvé - Albert bonusovou kartičku tu má skoro každý. Největší výhoda asi je, že vám každých co 14 dní chodí do mailu updatovaná nabídka 6 slev na věci, které pravidelně nakupujete. Já mám třeba dost náladový chuťový buňky, takže naposledy jsem dostala například slevu na zmrzlinu a na špenát. Jo, mimochodem ten email je jen jakože informační, tu slevu máte na příslušných 14 dní “nabitou” na té svojí kartičce, takže když pak kdykoliv jdete nakoupit, sleva se vám automicky na pokladně na váš nákup aktivuje. Takže i když se na email nechodíte koukat, budete často příjemně překvapený, na čem jste zase ušetřili.

Slevy podruhé - díky kartičce máte slevu už na spoustu věcí v obchodě. Hodně tu v Albertu frčí 1+1 zdarma - tyhle akce většinou pojmenovávají “Hamsteren” (”křečci”) a v obchodech v rámci toho najdete spoustu věcí, co se vám fakt vyplatí nakřečkovat, pokud rádi nakupujete do zásoby.

Slevy potřetí - úplně normálně dává Albert taky spoustu věcí do výprodeje. Buď proto, že jim zítra nebo dneska končí lhůta trvanlivosti, a nebo prostě jen proto, že tu danou věc vyřazují ze sortimentu (což se stává velmi často, sortiment výrobků neustále mění, podle toho, co lidé ne/kupují). Sleva je v obou případech vždy plošně 35% na tu danou věc, a není to jak u nás, aby se člověk na třeba zlevněnej jogurt bál vůbec šáhnout, aniž by se u toho nezesr*l.

Příklad - dneska jsem byla nakupovat jídlo na cca 3 dny dopředu, a z původní ceny cca 45 EUR mi po načtení všech výše zmíněných slev vyšlo něco kolem 35 EUR. A to se vyplatí :)

Slevy počtvrté - Albert tu dokonce má jakési “Albert to go” obchody (něco asi jako Tesco express), a Albert vytvořil speciální aplikaci do mobilu, aby lidi nalákal tam chodit. Co je speciální na ty appce, tak že přes den se tam objevují časově omezené nabídky (např. sleva 50% na tyčinku v kombinaci s Coca Colou, platná od 11:00 do 13:00, nebo sleva 1,50 EUR na všechny obědové saláty platná od 12:00 do 14:00). No a v obchodě pak při placení musíte načíst čárový kód z té mobilní aplikace.

Slevy popáté - za utracené peníze můžete vždycky sbírat samolepky na nějakou probíhající slevovou akci. Ale na rozdíl od většiny českých slevových akcí, tady si nebudete kupovat nože, které se ani v teleshoppingu neprodali. Naopak. Příklad akcí, které jsme využili: https://www.ahrestaurantactie.nl/ (druhé menu v restauraci zdarma), https://www.hotelactie.nl/ (druhá noc v hotelu za 50% původní ceny), a momentálně sbírám samolepky na: https://ahsportactie.nl/ (kde za kartu s naspořenými samolepkami můžete navštívit pět sportovních aktivit).

Na jaře tu zase třeba rozdávali za každých utracených 5 (nebo 10 EUR? už nevím) mini rozložitelný květináčky, ve kterých byla už hlína a mix semínek různých bylinek, který jste si rovnou mohli dát doma za okno.

A to je asi všechno, co jsem vám dneska chtěla říct :)

#holandsko #cz #czech #travel #zahranici #nizozemi #travelblog #cestovani #jakodoma #nakupovani #albert #albertheijn #albert heijn #slevy #cesivzahranici

1 note · View note

hraotruny · 6 years ago

Text

Souvislosti S08E01

Zdravím a pozdravuji - již naposled - u začátku nové série GOT.

Odstartovala nám poslední sezóna, která čítá 6 dílů. Ty jsou vysílány vždy nedělní noci (tj. v pondělí) ve 03:00 našeho času - což je i doba, kdy se dají pustit na HBO GO. Česká televizní premiéra je pak na HBO ve 20:00. EDIT: CZ dabingu se pak od dočkáme 12.5.

Máme za sebou první - nejkratší epizodu - a kromě té druhé budou mít všechny další okolo 80 minut.

Tak jako už v minulé sérii Souvislostí se zde pokusím spíše komentovat děj, protože o doplňování souvislostí od čtenáře knih vůči televiznímu zpracování již nebývá tak triviální - poslední dvě knihy stále nevyšly.

Omluvte sníženou kvalitu češtiny - jistě se zde budou nacházet faktické, gramatické i stylistické chyby - prosím upozorněte mě na ně, pokusím se je opravovat, ať texty vypadají aspoň trochu k světu.

Užijte si finálovou sérii a snad i místní Souvislosti.

(Je to dva roky od minulé série a tudíž i od mého psaní - asi si formát bude chvilku sedat…)

Znělka

zde proběhla evoluce - trochu si to trochu probereme:

první výjev na kovu (Astrolabe - ať už je to cokoli) - drak se propaluje Zdí

díra ve Zdi a postup k Poslednímu krbu (Last Hearth), sídla rodu Umberů

Zimohrad/Winterfall včetně interiéru a katakomb

druhý výjev na Astrolabe - vzpomínka na Rudou svatbu - oběšený zlovlk prostřílený šípy, muž držící hlava vlka (Roba?), a na to hledící Lev - tohle mi moc nedává smysl, Freyové už nejsou… uvidíme zda bude něco v tomto duchu

Královo přístaviště - logicky už bez Baelorova septa - ve sklepě balista mířící na dračí hlavu a moc pěknej pohled na trůní sál s Železným trůnem

třetí výjev na Astrolabe - kometa, velký drak a tři malí drací - hmmm hmmm hmmm

Městečko u Zimohradu

chlapec utíkající k průvodu jdoucím na Zimohrad je paralela k S01E01 příjezdu krále Roberta - přesněji na Branovo běhání po hradbách a slézání věží

a Arya, tak jako i tehdy, když přijížděl král a královna, je v městečku a ne na hradě s ostatními Starky

ten pochod Neposkvrněných je divnej :)

Arya vs Ohař - všichni víte, že poslední jejich setkání bylo v s04e10, kdy Arya nechala Ohaře zemřít po bitce s Brienne - v tu dobu už nebyl na jejím listu smrti, nicméně možná jen proto, že si myslela, že tam zemře… - takže bude či nebude na něj zpět zařazen?

draci odlétají od Zimohradu - trochu horší CGI, zdá sem mi…

ale pohled na Zimohrad moc pěknej

Zimohrad

a začíná nám shledávání - Jon a Bran - naposledy se viděli v S01E01 (bo Bran byl v druhém díle ještě v komatu), delší to vlastně být ani nemůže, první místo, gratulujeme!

Branovo překvapení pro Daenerys: Noční král má tvého draka. Je teď jedním z nich. = tvé dítě je zombie!

malej lord Umber (ušetřený Jonem v minulé sezóně /zrada Umberů a Karstarků/) - hezká představovačka pro časy budoucí

permanentně nasraná Malá Medvědice (Lyana Mormont) - mohla by se usmát na strejdu Joraha, ne?

docela dobry proslovy - Lyana tak nějak tradičně, Jon dobře, Tyrion nedostatečně, Sansa věcně, Dany pak tečka.

manželské shledávání - Sansa a Tyrion - tady to skřípe, ovšem ke svadbě Joffreyho: Moc se nevyvedla. Měla světlé chvilky. :)

Tyrion stále věří, že Lannisteři přijdou - jeden jo, ale ten mu to vyvrátí

shledávání potřetí - Jon a Arya - od S01E02, což je pěkné druhé místo

opět pěkný dialog: Jak si přežil nůž v srdci? Nepřežil.

Královo přístaviště

myslel jsem, že Yara je zavřená někde v kobce Rudé bašty - tak omyl, cestuje se strejdou

Euron nám pěkně shrnul své priority: vyspat se s Cersei a jakkoli přežít - to by mohlo naznačovat jeho budoucí “zradu” v případě horších vyhlídek aktuální strany

kapitán Strickland - asi poslední “nová” důležitější postava seriálu - přežije S08 či ne? tipovačka v komentářích…

hmm - Královská garda - 6 mužů - sedmý chybějící je Jaime (?)

Bron - jeho scény nejde nemilovat :)

kuše - asi všichni víte - jen zopakuji: Joffreyho, zabil s ní Ross (S03E06) a pak Tyrion s ní zabil Tywina (S04E10)

cílem jsou Jaime a Tyrion - přičemž s oběma má Bronn více než přátelské vztahy, oběma zachránil životy

ještě je asi vhodné připomenout třetí věštbu (nevím zda jen knižní) pro Cersei od Maggy Žáby: valonqar („malý bratr“) jednoho dne přijde a ukončí její život - což by to mělo vyřešit

a ještě malá OT ze zákulisí: Jerome/Bronn a Lena/Cersei jsou mají mezi sebou “zlou krev” z minulosti, což značí že nechtějí (možná i smluvně v rámci seriálu nemůžou) být v jedné místnosti = není v celé sérii žádná společná scéna

Euron: Udělám ti malého prince - tohle je zajímavé! Když dával ruku na Cesreino břicho, měl jsem ze scény pocit, jako kdyby byla C ostražitá. Připadá mi to, jako kdyby opravdu byla těhotná (s kým? Jaime?) - tohle je asi jedna z otázek, která teď hýbe fansvětem GOT

(víno u královny alkoholičky ve “středověku” není argument proti)

celá ta mimika Cersei je taková záhadná… s teoriemi šup do komentářů

záchranné shledání - Theon a Jara - asi nejvtipnější scéna série seriálu beze slov

plány T+J - obsadit Železné ostrovy (třemi loděmi?)

Theon: Jsi má královna. Půjdu, kam nařídíš. v S06E05 podpořil Theon Yaru v královolbě na Slaný trůn

Zimohrad

Tyrion, Varys, Davos - to je vlastně taková Malá rada

Draci pořádně nežerou. - bude to mít nějaké pokračování? mohlo by

zelený drak Rhaegal - pojmenovaný po Jonově otci - což ovšem ještě neví

= očekávaný dračí jezdec a jelikož už nemáme 3 draka, je asi zbytečné se pídit po odpovědi na “drak má tři hlavy”

shledání výhružné - Ohar a Arya - no smile

shledání nervózní/flirtovací - Gendry a Arya

nákres - máme tu myslím odpověď, s čím se ohání Arya v traileru

Jon: Bude dobrá královna. Není její otec. - narážka na popravu praděděčka a strýce Šíleným králem

shledání děkovací a sestřelovací - Daenerys, Jorah a Samwell

připomínka, že tu máme jeden bezprizorní meč - Srdcozhouba/Heartsbane

Bran: “Čekám na starého přítele” - hmm - tohle jsem moc nedal. Myslel tím právě Sama? Nebo případně Sama - starého přítele Jona? Nebo ? = kámoš Jaime

shledání vřelé - Jon a Sam

celá scéna “jsi Aegon Targeryen” je fajn

Poslední krb, sídlo Umberů

prázdný hrad - podobně jako v teaseru Aftermath https://www.youtube.com/watch?v=vwmAWOE5F9o

z toho rozhovoru Tormunda a Bolestýnského Edda se zdá, že tohle byly 2 skupiny - jedna (Edd) přijela z Černého hradu na koních, druhá asi od Zdi pěšky

slušnej horror :)

onen znak jsme už párkrát viděli - například v S03, když šel Jon poprevé za Zeď (sestavená z těl mužů a koní Noční hlídky), thx Tereza

Zimohrad

shledání poslední - Jaime a Bran - vítej starý příteli

krátká ale dobrá scéna

čas dopsání: 0:58

Ještě malé shrnutí

tento díl byl o shledávání - potkávali se osoby, co se dlouho neviděli,

hrdinové se nachází na jednom místě

pravda - čekáme ještě na trio ze Zdi a Theona, ale zbytek už tam proste je

a lze očekávat, že se nám to co nevidět pokrátí

máme tu nové třecí plochy (Sever vs Jih) a hlavně Jaime (zabil Dany otce…)

ale hlavně - ti kdo z vás mají nakoukán trailer jste si toho určitě všimli: většina nebojových scén z něj byla z tohoto dílu (vlastně mimo Aryin útěk)

a když už jsme u toho boje; ten začne v S08E03 - a jelikož se traduje že boj trvá dva díly...

...co sakra bude finále celého seriálu v S08E06 ???

mimochodem - Euron už má splněno...

0 notes

bettythesmellycat · 6 years ago

Text

8.2. Karaoke karaoke karaoke

Ráno mi Trinh dovezla snídani na pokoj rovnou, a to červenou polévku a bagetu a oznámila mi, že zapomněla, že má službu ve škole (kde jsou teď prázdniny) a že neví, jak tam dlouho bude ale že mě pak vyzvedne a půjdeme na kafe. A odjela. Já si poctivě už potřetí za pobyt zacvičila pozdrav slunci (ano plánovala jsem, že budu cvičit denně, ale vítejak…). A chtěla jsem se vrhnout na snídani, bohužel nebyli domácí doma, abych si od nich půjčila misku a lžíci. A tak jsem čekala. Opět. Asi po půl hoďce zavolala Trinh, že ve škole teda nic a že pro mě jede. Skočily jsme na kafe a já jí požádala, abychom zajely někam do drogerky pro čistící vodu na obličej. V Cam Ranh jsem ji totiž viděla normálně na trhu. Bohužel tohle už byl druhý pokus to s Trinh koupit, ale ona neměla absolutně zdání, co to po ní chci. Poprvé mě vzala do obchodu s parfémy. Ne, to není ono. A teď mi říká, jasně jasně dojedem tam a jely jsme po hlavní krokem a já věděla, že si micelární vodu prostě nekoupím, protože Trinh nemá šajna o tom, co hledáme. Zkusila jsem ji to vysvětlit přes to, že bych chtěla do obchodu, kde mají laky na nehty a tak, ale říkala pořád jen „yes yes okok“.. Trochu jsem se bála, že mě vezme na manikúru, však víte… Pak jsme zastavily u krámku s dětskými potřebami a Trinh mě vehnala dovnitř, ať si jako vyberu. Ach jo, nepotřebuju ani pleny, ani krém na opruzeniny. Potřebuju si doháje něčím vyčistit obličej, uaaah. Naštěstí před krámem byla slečna, která rozuměla anglicky a říká mi, jestli sháním micelární vodu, tak já že jo. A ona, že to jedině ve městě, že tam ji určitě mají. A já jen, že do města už to nestíhám, že to je daleko. A ona, že je tady na návštěvě a má jen malou lahvičku, ale že ve městě to mají. Tak já zas, že město je daleko a že právě potřebuju jen trochu, protože to chci na 2 týdny jen. No prostě, nakonec slečna odběhla a přinesla mi její micelárku od Biodermy a my jely domů. Tohle je další supr věc, oni prostě jakmile můžou, tak ti pomůžou. Občas ta jejich pomoc je trochu kostrbatá, ale občas to je opravdu kouzelná záchrana:-). Během dopolední kávy jsem požádala Trinh, jestli by nemohla zmobilizovat některé studenty, že bych si s nimi večer vyrazila na karaoke. Na oběd nebo kolem oběda jsme nakonec byli pozváni na piknik k rybníku, k jednomu bývalému studentovi. U rybníka už jsme jednou byli, a to rybařit. Nakonec ovšem Trinh řekla, že studenti z její bývalé třídy, které jsem potkala na návštěvě u ní doma, ji pozvali na oběd. Takže kolem dvanácté jsme skočily na skútra a vydaly se do restaurace. Až po hodině mi teda Trinh řekla, že to je třídní sraz. Bylo tam veselo a dokonce pár studentek umělo anglicky, takže jsme se celkem bavily. Bohužel do doby, než přišel ředitel a dřepnul si vedle mě a chtěl konverzovat. Ty lidi mi většinou nesympatický nejsou, ale on jo. Možná proto, že jsem ho celou dobu považovala za toho ředitele, co mě nechce ve škole (což nakonec nebyl), ale stejně. Jako pak mi začal říkat, jak daleko bydlí, že to je jen kousek. A já nevim, jestli už jsem tak zblblá, že vidím náznaky i tam, kde nejsou, ale já už z něj měla osypky. Po několika chodech, co byly na stole a já postupně rolovla rolky, ochutnávala salát, maso, maso s kůží, kůži bez masa a tak, tak se přešlo na …. no na co asi… na karaoke. Hodili si jeden song a pak že teda Betty bude zpívat. No hele, pro mě za mě, celkem slušně do mě teklo pivo, takže odvaha tam byla:-D. Stoupla jsem si teda před 30 bývalých studentů a střihla si Dont Worry Be Happy a snažila se je rozezpívat taky. Bylo to supr, tleskali, občas i zpívali a bavili se. Až budu velká, budu zpěvačka. Po pár dalších songách mi vrazili mikrák ať teda zpívam znovu. Díky děkuju, já si ještě nevybrala, co to bude. Nevadí. Vybrali za mě. Já se svým zrakem, co vidím na druhý konec stolu ale už moc nevím, co tam je, jsem měla číst písmenka na obrazovce cca 10m daleko. Supr. Tak jsem tam něco odzpívala a tentokrát zpívali se mnou, protože Lemon Leaf tady fakt frčí. Bylo to supr.

Malá ochutnávka z chodů, co se podávaly...

Rovnou z oslavy jsme se přesunuli na piknik za bývalým studentem k rybníku. Tam ve stařičkém domě čekal už student včetně mamky, táty a přítelkyně. Měli jsme ovoce, které jsem do sebe horko těžko natlačila. A pak mamča zavelela, že jdeme z domku dolů k rybíku. Nabrali jsme věci a přesunuli se. Tam už byl nachystaný reprák, taková přenosná bednička.

Na zápraží jsme si pochystali posezení a já byla vyslány vylovit ryby s podběrákem. Došla jsem teda k malé síti na kraji rybníka a snažila se vydolovat nějakou rybu. Jedna tam byla celkem easy k dostání, ale myslím že tam bříškem nahoru už nějakou dobu ležela, tak tu jsem nebrala. Musel mi přijít pomoct student, ten se sítí zatřásl, až se v ní ryby začly divoce mrskat a já nabrala. Né jednu, né dvě, ale asi 8 ryb, až málem podběrák praskl:-D. Když už, tak už žejo. Takže jsem zas ubírala a ryby vypouštěla zpět. Když mi zbyly dvě v síti, vítězoslavně jsem vyšplhala zpět na val a přišla si vlastně jako sériový vrah. Ouou… Chudák ryby. No nakonec jsem vrahem nebyla já, jelikož asi ty moje byly moc malý, takže úlovky vybral táta a pak je rovnou kuchnul a přichystal ke grilování. Do toho nám z repráku hrály, nebo spíš řvaly 80s a 90s pecky hodný páteční Lucerny. Pak jsem byla vyslána pro lilky, které rostou hned vedle rybníka a s nůžkama jsem je odstřihávala ze stonků.

Jeden maká a tři koukaj...

Teda spíš jsem odstřihávala kousky, na které Son ukázal, protože můj výběr zřejmě nebyl dostatečně odborný. Jako další úkol bylo natrhat „oukru“. Nevím jaké to má název u nás, ale je to taková zelená zelenina, něco jako okurka nebo tak. Skloněná jsem tedy lezla po záhonu a hledala vhodně velké oukry. Skloněná jsem musela být proto, že nad záhonem byla síť z drátů, asi tam měli i nějaké popínavky, tak aby se to mělo k čemu chytit. Zatím jsem do toho chytala svou hlavu tak akorát já. Mezitím už se v alobalu na ohni opékaly ryby s pepřem a cibulí polité vepřovým sádlem. K tomu jsme ve velké krabici měli pochystaná piva a mamka začala připravovat zeleninu. Venku u dvoudřezu před rybníkem. U rybníka totiž byl jen takový přístřešek s palandou, na které se asi občas spí a se spoustou haraburdí, které se ale vždycky určitě hodí,. Venku u rybníka byl dvoudřez plný nádobí, které se mylo vodou z velkého sudu vedle přístřešku. No jako, mně už nepřekvapí asi nic… Když se rybky dodělávali, tak se ještě na klacek napíchlo kuře vařený, co se tu někde objevilo a udělala se mu kůrčička. Kuře bylo pěkně i s hlavou a zobáčkem. To bylo trochu nechutný, když ho přede mě postavili s tim zkrouceným krčkem☹.

No nic, dala jsem si kus ryby, která nebyla špatná, ale nějak ty sladkovodní mrchy nemusím, k tomu jsem si dávala lepkavou rýži, která byla zřejmě smíchaná s kukuřicí. Pak jsem se odhodlala vzít si kue, které předtím Sonova přítelkyně naporcovala nůžkama. Je to vždycky dost velká loterie, jakej kousek si vezmete, protože v té misce se to dá blbě poznat. Ták já sáhla po něčem, co vypadalo že tam má maso. Maso to mělo, a mělo to i biskupa. Takže jo, hlavu sem si nevzala, vzala jsem si prdel. No já se picnu. Masa tam bylo trochu, zato tam byl zbytek nějakých vnitřností. Na to jsem se moc nezaměřovala, okousala maso, ožužlala kůži a odložila. Po večeři se začalo s karaoke. Vytáhli se dva mikráky a šlo se na to. Rozehřívačka s vietnamskými songy a pak jsem si teda taky jeden dala, společně s Trinh jsme zakvílely Titanic, aby to taky někdo znal… Během večeře se znovu začal řešit můj lístek na zítřejší autobus. Už dva dny jsme měla pocit, že ho mám koupený, ale tady nikdy nevíš žejo. Takže mi Trinh řekla, že zítřejší bus do Nha Trangu je plný. A další že jede večer. Hahaha, to je sranda. Mně už začínala nabíhat žíla, a zkoušela jsem teda vymyslet jiné řešení, že bych třeba hold jela z města, kam bych se dopravila lokálním busem. Opruz s přestupem, ale pořád bych se dostala v sobotu do Ninh Hoa (u Nha Trangu), kam jsem měla namířeno. Našla jsem tam totiž hostel pro mladý lidi, ve kterém se prý celkem paří a je to takové chillovací místo, což je přesně to, co jsem teď chtěla. Bohužel jezdí nějakej shuttle bus v půl druhé z města a přestože do hostelu volal Son, vietnamsky hovořící Son, nebyli jsme schopní si s nima domluvit jestli mě můžou nabrat po cestě toho shuttle busu (v jiném městě), protože se mi nechtělo zajíždět do města a kus cesty bylo společné s mým busem z Cu Jutu. No nakonec teda že tím shuttlem můžu jet z půlky, že mi někde zastaví. No tak to jsem teda zvědavá. Bylo to celý totálně zamotaný a nejdřív někam volal Son, pak někam volala Trinh, pak zase Son a řešilo se to dost intenzivně. Do toho nám radila Sonova mamka a Sonův táta a pak manžel samozřejmě. Nakonec Trinh řekla, že pro mě má dobrou zprávu, že místo v buse přímo od nás bude a že mi to jede v osm. To je ale zajímavý, že by jeli po pul hodině dva busy jo, když ten předtím měl jet v 8:30. No nic, neřešim. Takže trochu už uklidněná, že nějak alespoň tu dopravu mám zajištěnu jsem se nechala odvíst na pokoj a šla si zabalit věci a optimalizovat. Optimalizovat proto, že možná pojedu na skútru někam i s batohem a nechci, aby měl 20 kilo. Takže jsem balila, optimalizovala, vyřadila jsem jedno tílko!, co už je nepoužitelný, pak jsem taky vyřadila 10kolíčků z 20 a šňůru na prádlo. A taky jsem dětem dala ty karty na kvarteto. Byla jsem na sebe pyšná. A pak, když jsem to šla dát do batohu, jsem objevila tajnou kapsu. Tajnou kapsu, ve které od loňska vozím průvodce po Jižním Vietnamu. No mě jebne. Tak já tady zvažuju každej debilní kolíček a vozím tu knížku, která má určitě alespoň 300g! Nemluvě o tom, že v tom batohu absolvovala všechny mé letní tři vodácký výlety a Péti výlet někam (kam to bylo to netuším). Tyhle tajný kapsy, to je teda vynález. No nic, tak knížku vezmu do hostelu, a tam ji nechám dalším generacím. Já se s tim tahat nehodlám. I tak má ten batoh fakt spoustu kilo.

0 notes

lenkabenka · 8 years ago

Text

. spát, kojit, milovat .

Dneska ten článek bude asi opravdu jen pro ženy, i když spánek (a jiné postelové disciplíny) chybí jistě i novopečeným otcům. Nespočítám na prstech jedné ruky, kolikrát mi bylo v těhotenství doporučeno, abych si naspala do zásoby. Zhruba potřetí už to přestalo být, i byť jen trochu, vtipné. Mimochodem, kdyby spaní do zásoby fakt fungovalo, tak mi dneska stačí taková lehká dvacetiminutovka na gauči, protože v mládí byly doby, kdy jsem víkendy trávila v posteli, kde jsem střídavě upadala do spánku a zase z něj procitala. Prosímvás, buchta v osmém měsíci, s bubnem, přes který si nevidí na špičky bot a holení už dávno vzdala, už dávno nespí dobře, natož dlouho a tedy si určitě do zásoby nenaspí. Zároveň není třeba nastávající matky strašit a tvrdit jim, že se po porodu zhruba tři roky nevyspí. Ano, je pravda, už to nebude takové, jako dřív. Ve výsledku ale spát budete, jinak byste umřeli, víte? Najednou zjistíte, že se dá fungovat se třemi hodinami spánku, které většinou nejsou naspané v kuse. Jsou ale miminka, která jsou fakt cool a v pohodě a rozhodnou se své matky neterorizovat, tedy spinkají krásně celou noc (ony tedy celou noc nespí, ale matky to neví, protože jejich fáze spánku a bdění jednoduše zaspí). Jiné děti jsou zase učebnicové a koliky si je najdou. Doteď mám v živé paměti jednu noc. Velkej L. měl ranní a šel spát do obýváku, malej  L. řval, jak když ho na nože berou a jistě mu moc nepřidal fakt, že jsem řvala společně s ním. Držela jsem ho v náručí, skákala na gymnastickém míči, brečela jak při Titanicu a prosila ho, aby už byl konečně zticha. Takhle to chvíli trvalo, než se najednou otevřely dveře ložnice, v nich stál velkej  L. a normálně mě zachránil! Vzal si dítko do náruče, hopsal místo mě a já jsem se schovala pod deku a brečela jak malá holka, že už to nezvládnu (vězte, že je nás docela hodně, které jsme si tuhle etudu pod dekou střihly). Nechci si ani představovat, jak se asi cítil malej L. když měl ultra břišní bolení a do toho musel poslouchat svou hysterickou matku, jak bulí a štká nad zbabraným životem. Momentálně vstávám třikrát až čtyřikrát za noc. Malej L. už mi hlasitě z postýlky dává najevo, že mám okamžitě zvednout zadek a procvaknout mu jízdenku do mléčnýho expresu. Sem tam se stane, že u kojení v posteli oba usneme a já se pak najednou vzbudím, šátrám kolem sebe v panice a hledám ho, a on si vedle mě spokojeně oddychuje a sem tam chrochtne na znamení, že za chvíli stejně bude další kolo, takže nemá cenu ho dávat zpátky do postýlky. Mimochodem tohle byla pro mě velká věc, tedy to spaní v postýlce. Zpočátku jsem měla malýho L. v posteli, kde jsem ho prostě jenom v noci přesunovala od jednoho prsa k druhému, zatímco mé svaly tuhly, jak jsem křečovitě spala na boku a bála se, že ho zalehnu. Hele, já jsem ten typ člověka, co se hodně radí s ostatními  a zajímá se o to, jak to mají, a to především v situacích, kdy jsem si nejistá v tom, jak to mám já. Spát v jedné posteli s miminkem jsem nechtěla, přeci jenom, v posteli už jednoho chlapa mám a tak mi to vyhovuje. Ptala jsem se kamarádek a známých, jak to mají se spaním a řekla bych, že je to tak 50 na 50. Především mi ale mnoho z nich řeklo, že jakkoliv to budu dělat já, je v pořádku, což je v dnešním světě neustálého nepochopení a soudů ostatních, velmi osvěžující. Faktem je, že jsem dnes ráda, že po kojení vracím malýho L. do postýlky a sama se můžu zachumlat a na hodinku si jen tak existovat. Teda pokud zrovna to moje dítě nechrápe nebo nevydává zvuky různé intenzity, tudíž soustředit se na usínání je docela výzva. Ovšem je velkým pokrokem, že jsem se v tom naučila spát, protože byly doby, kdy jedinou zárukou spánku pro mne bylo absolutní ticho a tma. Dneska bych pravděpodobně byla schopná usnout i za zvuků buldozeru, páření velryb a zpěvu černošského kostelního sboru. Jsou chvíle, kdy na vteřinu položím hlavu na pošltář, nebo na zem, nebo prostě kamkoliv a oddám se sladkému snění o tom, jaké by to bylo si znovu pospat 8 hodin v kuse. Bože, mám husinu po celém těle, jen si to začnu představovat! Velkej L. spí v ložnici s námi. I když mu říkám, aby šel v nejhorším spát do obýváku, tak zůstává. Sem tam mu napálím loktem či polštářem jednu do obličeje, když se šteluji na kojení v leže, ale i tak neodchází. Já bych teda někdy do toho obýváku šla, ale to nemůžu, že jo, poněvadž jsem matka. Navíc se mi vyvinul takový zvláštní radar, který mě často vzbudí předtím, než se probudí malej L. Takže když ten začně dělat hladové zvuky, tak já už jsem ready, a běžet za ním z obýváku by jistě znamenalo potencionálně ukopnutej palec.

No a teď teda to kojení (to “milovat” v názvu je jenom na efekt, o milování radši psát nebudu, no i když...). Než jsem porodila, tak jsem byla přesvědčena o tom, že budu kojit bez problémů. Přece mám velká prsa, že jo, to je jasný, že bude mlíka i pro sousedy, ale také je to přirozené, ekonomické, navíc psali v časopise, že to skvěle posiluje vztah mezi matkou a dítětem a taky ten argument s imunitou na mě zapůsobil. Jenomže v těch časopisech nepsali, že kojení bolí. A bolí hodně. Nebo alespoň mě hodně bolelo. Byly dny/noci, kdy jsem každé kojení probrečela. Psala jsem si tehdy takový online deník do mobilu, ale musela jsem ho nakonec smazat, protože bych při opakovaném čtení nejspíš hodila šavli. Psala jsem tam o tom, jak nesnáším kojení. Ne, že ho NENÁVIDÍM a strašně mě rozčiluje a už kojit PROSTĚ NEBUDU! Kojení navíc vypadalo následovně. Malej L. se přisál a já začala brečet a skřípat zubama. Malej L. pil, usnul, pil, usnul, poblinkal se, pil, usnul a poblinkal se. To celé trvalo hodinu, párkrát dokonce i dvě. Některé kamarádky měly za 10 minut nakojené a spokojené miminko, mně se kojení slilo do celého, dlouhého dne. Po kojení bylo moje miminko naštvaný a ubrečený (takový moje malý zrcadlo). Nevěřila jsem tomu, že se to někdy změní, už jsem se viděla navždy přikurtovaná ke kojícímu polštáři. Když se blížilo další kojení, klepala jsem se jak ratlík a od miminka se odtahovala. Takové situace nepřispívaly k mému počínajícímu vztahu s dítkem a já jsem mu dokonce párkrát v slzách řekla, že mě utr��pí, že mi to určitě dělá naschvál! Myslím, že mě kojení přestalo bolet po dvou měsících, a samozřejmě se to událo zničehonic. Jeden den to bolelo jak prase, druhý den se malej L. přisál a bylo to bezbolestné. Taková božská mana, řekla bych.

Jsou názory, že kojit může každá žena, dokonce jsem četla příběhy, kde se rozkojily i babičky! Navrhovala jsem to mámě, ale vůbec se to nesetkalo s nadšením, což teda vůbec nechápu! Nedovedu si ani vybavit, kolikrát jsem byla dotázána na to, zda kojím (byla jsem párkrát v pokušení ukázat ragádu jako důkaz). Když jsem dotyčné ujistila, že ano, dostalo se mi spokojeného pokývání hlavou. Kojení beru jako privilegium, protože vím, že mnohé ženy kojit nemohou (a nezajímá mě proč, není to totiž moje věc). Musím seznat, že se mi navaluje nad některými ženami, které se odvažují soudit ženy jiné, protože nekojí, notabene kojí, dle jejich názoru, příliš dlouho. Zkuste si najít nějakou z internetových diskuzí na toto téma, uvidíte lítý souboj kojících a nekojících žen, kterak se navzájem osočují a napadají se. Často spolu diskutují ženy, které dávají svým dětem umělé mléko a ženy, které kojí děti, které si k prsu doslova odbíhají z pískoviště. Dřív jsem tyhle žabomyší války vůbec neregistrovala, hlavně by mi i v případě, že bych na ně narazila, přišly naprosto trapné a ani bych nad nimi nepřemýšlela. Dneska se nad motivy podobných diskuzí zamýšlím. Kdyby neexistoval Internet, možná bych se občas necítíla hrozně proto, že svému dítěti dávám jednou denně příkrm. Vidíte, málem jsem Vás nechala si myslet, že mu ho dávám přes den. Nikoliv. Dávám mu ho na noc, a pak, jak jsem již psala výše, ještě několikrát kojím. Malej L. je totiž mlíkovej závislák, hladovec a především má tendenci moc nepřibírat. Bylo tak zcela běžné, že jsem v noci kojila i desetkrát. Pochopitelně se můžete zamýšlet nad tím, zda jsem mu dala příkrm proto, že jsem se chtěla alespoň trochu vyspat, nebo snad proto, že mi bylo nepříjemné vědomí, že má moje dítě permanentní hlad a v noci se vůbec nevyspí (přes den to také není žádná diskotéka, zajímalo by mě, kdo píše ty články o tom, jak miminka spí až 20 hodin denně). Zcela upřímně, od obého trochu. Ostatně, nevyspalá a vynervovaná matka a hladové a nespojokojené dítě je vražedná kombinace. Někdo mi říkal, že byl vznesen nápad pouštět na válečných frontách dětský pláč, že by chlapi vzali nohy na ramena a hromadně zdrhli. Má to něco do sebe. Vidíte, ačkoliv mám v otázce kojení jasno, mám potřebu tu kauzičku s příkrmem vysvětlovat a obhajovat se...

Ještě poslední věcná ke kojení. Neexistuje moc lidí, kteří ještě neviděli má prsa, což je pro mě, jako osobu extrémně stydlivou, velkým stresorem. Teda takhle, i kdyby to znamenalo, že budu muset kojit před celým rugbyovým týmem, ale moje dítě bude nakrmené a spokojené, tak do toho půjdu. Nejsem ale pořád úplně v klidu pokaždé, když musím rozepnout podprsenku před lidmi. Je to zvláštní. Dokud člověk nemá dítě, jsou prsa na úplně jiném levelu. Jsou zbraní, někdy důvodem k mindrákům, jsou pádným argumentem a občas odpovědí na všechno. Pak máte miminko a o Vaše prsa se zajímá MNOHEM víc lidí, než jste byli doposud zvyklí. Hlavně se tedy zajímají ženy. Pro muže se najednou stávají vaše prsa tabu. Neví, zda na ně ještě vůbec mají dovoleno sahat, modlí se, aby zůstala pořád takhle veliká a při intimnostech je mají označená velkými červenými křížky a ostentativně se jim vyhýbají. No a konečně, nemohu nezmínit fakt, že mě notně vysírá věta: “Mámo, vyndej prso (popř. kozu)”. Já už tak nějak tuším, kdy moje dítě produkuje pláč “hlaďák” (pak je ještě pláč “potřebuju si prdnou, nejde mi to a můžeš za to ty” a “ nic mi není, jsem nakrmenej, přebalenej, ale strašně se nudím, takže mi věnuj pozornost nebo to rozjedu žes to neviděla”). Nepotřebuju dostávat instrukce či doporučení, že je čas kojit. O větách typu: “A nemá hlad?” nebo “ Ty už zase kojíš?” se ani nezmiňuji, za ty by si měli lidé dávat facku automaticky.

Inu, to by pro dnešek stačilo. Cítím, že jsem tohle téma zcela nevyčerpala a mohla bych k němu psát ještě hodiny, ale přeci jenom, nadějný spisovatel by měl vědět, kdy je čas skončit.

Lenka

1 note · View note

slavicoxford-blog · 8 years ago

Text

V: Koberec tě sežere

V je bar, kde se může stát cokoli, ale tebe to ani nepřekvapí. Prostě to k tomu patří a ty to proto taky náležitě miluješ. V je domácí hřiště - místo, kde jsi hned po koleji nejvíc "jako doma". Obzvlášt, když osobně znáš barmanku (nebo dvě).

A to je právě náš případ. Se Sinologem jsme letos začali ve V trávit víc času než vloni. Za barem teď totiž dělá asi nejvýraznější žena celýho našeho oxfordskýho pobytu, Venda. Oxford hoe tělem i duší. Potřetí v prváku, ale přehled větší než kdejakej magistr. Kdybych mohl, udělím jí docenturu za poctivý oxfordství. Role Vendy je od začátku trojjediná - strážný anděl, průvodce peklem, nejlepší kamarádka. Jakmile nám oznámila, že dělá ve V za barem, bylo absolutně jasný, kterej podnik letos budeme milovat nejvíc. A tak se i stalo. Amen.

První tejden semestr nemohl samozřejmě končit jinak než návštěvou oblíbenýho podniku. (Ne, dobře, kecám. Byli jsme rozhodnutý, že na to serem. Rozhodli jsme se to vysrabit a nechat si dávku poctivýho oxfordství až na další dny. No, smůla, kokoti. Takhle to na univerzitě nefunguje. To už byste mohli vědět.)

Zvoní telefon. Venda. Že prej dneska čeká od osmi za barem. Pěkný, ale máme náladu se tak leda učit. I na to existuje argument a Venda ho, ne že by nás to výrazně překvapovalo, má. "Musíte dovalit. Bude tu i Havířskej Swag," velí nám. A to na nás platí. Havířskej Swag je týpek, kterej poměrně výrazně obchází celý naše žití na Oxfordu, jenom my ho pořád neviděli. Chodí s lidma, který známe my. Studuje s lidma, který známe my. Fetuje s lidma, který známe my. Píchá lidi, který známe my. Navíc má na bytě fifu, takže je nejvyšší čas udělat si z něj kamaráda. Dej nám dvě hodinky a sedíme na baru, honey.

To by ale nebyl Oxford, aby se nestala nějaká sračka. Nadšeně jsme na desátou napochodovali dovnitř, abysme během prvních vteřin zjistili, že Venda i Swag lehce přebrali. Možná i trochu víc než lehce. Podle jejich slov to bylo hodně vína a trochu chemie. Nedá se nic dělat, říkáme si se Sinologem. Musíme najet na podobnou vlnu. To se bohužel ani po spliffu nedaří, a naopak nám začíná bejt spíš divně. Poslední hřebíček do rakve přidává druhá barmanka, Kosatka. Ta nás prosí o pomoc při balení. Spíš ne, holka. Tohle je jinej level. Balit spliff ve V je jako nožíčkovat s míčem na Nou Campu v poločase Ligy Mistrů. To si nikdo nechceme před vyprodanym stánkem lajsnout.

Pomyslnou korunu tomu všemu dodává nekonečná konverzace s Havířskym Swagem, kterej se cyklí v několika základních větách. Final countdown:

"A co studium, baví?" asi 8x "Odkud vlastně jsi?" asi 6x "Nesmějte se mi, vole." zhruba 4x

Ze začátku je to ještě vtipný. Nakonec si ale uvědomí, že už se víc smějem, než odpovídáme. Do toho vzadu probíhá nejbizarnější koncert, co jsem kdy viděl. Dva týpci (podle slov obsluhy předávkovaný emkem) skáčou s mikrofonem v ruce do nějakýho setu z Abletonu. Čas na odchod. Dnešní V zkrátka není naše V.

#česky

2 notes · View notes

myvalzpival · 4 years ago

Text

Being a DJ at your former elementary school teachers’ party Gotika

- nikdo neocenil Pražský výběr. zapomněl jsem, že celý MK má geneticky vrozenou nenávist k Pražákům.

- do píče, zpívaj Stánky

- “vidíš pana učitele? je úplně zdělanej a přes to na kytaru hraje jako pánbůh. od toho by ses mohl učit!”

- [pan učitel neudrží ani rytmus ani tóninu]

- “Fakt nemáš hlad?” “Ne, děkuju.” “Máme tu spoustu fakt dobrýho sýra.” “Z toho bych se posral.” .... “Ty máš štěstí, že už tě neučim.”

- “dáte si něco?” [řekni: zatím dobrý, děkuju. řekni: zatím dobrý, děkuju.] “zatím děkuju, dobrý.” 😐

- “máš super ponožky!!” “dík.” “můj syn má taky takový!” “hm, super.” “akorát on je chlap.” “gratuluju.”

- “když ty hraješ samý takový pomalý věci.” *proceeds to sing Máš má ovečko dávno spát*

- “hele, je tady internet?” “ne.” “a chceš router?” “na co?” “tak. je tam 10 giga.” “ne, děkuju písniček mám dost.” “ale jen tak pro jistotu.” “jak pro jistotu?” “aby ses tu nenudil. “já se nenudim, píšu.” “no ale kdybys chtěl.” “nechci, děkuju.” “tak nebuď blbej, Tomáši.” “máma mi zakázala brát si routery od cizích lidí.” ..... “ty máš štěstí, že jsem tě nikdy neučil.” “a vy že se nejmenuju Tomáš.”

- *ladies going wild singing Slavící z Madridu, swooning over pan učitel s kytarou who sounds weirdly similar to Walda. also doesn’t hit one chord right.*

- obligátní “OLÉ!” “jdi do prdele vole!”

- 20:45 [toob.exe upadá do existenciální paniky protože za tenhle gig dostal předem pětikilo a teď tu sedí v rohu, ťuká do telefonu a nehraje]

- 21:00 [toob.exe se ptá bohů proč ho nemohly cestou sejmout ty zasraný kroupy protože další sloku Jó třešně zrály už nedá]

- “Tobiáši, piješ?” “ne.” “proč?” “z principu.” “fakt? jakto?” “rodina alkoholiků, znáte to.” “vždyť u vás chlastal jen strejda ne? a teta a děda. a druhej strejda...” “ 😐 😐 😐 “

- “brej den, pančeli, jak se máte?” “no jak bych se mohl mít?” “tak asi dobře, dneska poslední den školy...” “chlapče, ten jsem měl před půl rokem.” “jo vlastně vy jste tělocvikář lol”

- brej den, pančeli, jak se daří?” “žiju a to v týhle době bohatě stačí.” [existenciální krize se prohlubuje]

- opilý bývalý třídní který mě 2 roky šikanoval i se zbytkem třídy tak moc až mě z té třídy vyšikanoval proceeds to tell me for the 72nd time that he loves me, i havent changed a bit and my eyes are beautiful 😐 😐 😐 😐

- “tohle je ještě dobrý, dokud nezpívaj Okoř, je to v pohodě” *Okoř starts playing*

- můj největší životní omyl nastal včera, když jsem si neprozíravě smazal candy crush z telefonu

- 22:00 zase se hraje. všichni jedou batshit wild na Rasputina. chtěli něco ruskýho.

- 22:15 všichni se snažej čačovat na hříšnej tanec, nikdo ty kroky nezná

- v playlistu, kterej jsem podědil po otcovi, je soubor, kterej se jmenuje “SHREK SONG” a bojím se ho otevřít

- pančelka angliny se mě právě zeptala, jestli bych jí zahrál Despacito

- nikde nevidím mámu, jsem si na 80 % jistej, že se cicmá na baru s chemikářem. mám jí to trochu za zlé, protože jsem na něj měl zálusk sám.

- 23:00 ... makarena. 😐 už potřetí. 😐

- i rickrolled them. problém je, že nikdo z nich neví, co to rickroll je.

- začalo hrát Living la vida loca, všichni se otočili a odešli z parketu. am personally offended

- vzpoura v orlovně protože nemám Kačera

- “kde je Havlišová? já jsem ji zapomněl to... zabít.”

- “mně, baskeťákovi s takovejma tlapama, přece nemůžeš dát do ruky nemluvně.” “proč, bys s ním začal driblovat?”

- borka nazývá svého manžela, který jí včera koupil nové auto, výhradně příjmením

- “Tobiáši?” “ano prosím?” “mám vyliskat tebe nebo tvou mámu?”

#tobes back at it again #hezky česky #na telefonu jsem tam z dlouhé chvíle napsal téměř celou kapitolu fanfikce

80 notes · View notes

deadandsarcastic · 6 years ago

Text

Zápis Desátý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Když dorazili na policejní stanici, docela je překvapilo, že tentokrát Abraham s Thomasem neprokrastinovali, ale skutečně seděli u jednoho stolu a o něčem debatovali. „Fajn, takže jsme si vyzvedli obě mrtvoly a schovali je do chlaďáků," mumlal zádumčivě tlouštík. „Ale neměli bychom to jít ještě nějak prošetřit?" „A co tam chceš, Abrahame, jako řešit?" podivil se černovlásek. „Prostě jen další sebevražda." „Jenže dvě za sebou na stejném místě... To se mi nechce nechat líbit," mručel starší z policistů. „Ale taky se nechci unáhlit... Víš ty co, Thomasi? Dáme si volno a pokud i další mrtvola bude z penzionu, tak tam fakt zajdeme. jo?" „To zní rozumně," pokýval hlavou hubeňour a odněkud vytáhl další donut.

„Nechci být otravný, pánové, ale ty donuty radši schovejte," upozornil Maverick na jejich příchod a dopochodoval se svým nákladem blíž k policistům. „Ale je to dobrý, mrtvá je jenom jedna z nich," jednoduše roztáhl ruce a pustil holčičku z náručí na zem, kam také s křupnutím dopadla a zůstala ležet v ještě podivnějším úhlu, než předtím na kolotoči. „A myslím, že ta, co ji mám hozenou přes rameno, ještě žije, ale hej, moc bych na to nesázel, protože sebou tak švihla o zem, že si mohla udělat otřes mozku, nebo něco takovýho."

„A sakra," vypadlo nejdříve z Abrahama, který si záhy uvědomil svůj příslib, takže se hned zeptal: „Nepřinesli jste je z toho penzionu, že ne?" A jakmile zaregistroval Kyryho nesouhlasné pohození hlavou, až příliš hlasitě a příliš radostně si oddechl. „Potkali jsme je na hřišti v lese za městečkem," pospíšil si s informacemi mladší lovec. „Když jsme tam dorazili, byly ještě obě živé, ale ta holčička už stála na střeše... A než jsme se nadáli, tak skočila dolů."

„Aha, aha..." Abraham přikyvoval. „A všimli jste si třeba něčeho zvláštního, nebo tak něco? Nebo ta holka prostě jenom skočila?" Zadumaně pozoroval nejdříve mrtvolu dívenky, a pak se tázavě podíval na oba lovce. „Joo, mě se neptejte, já jsem tam přišel, až když už byla takhle polámaná," Maverick pokrčil rameny, a protože už jej docela přestávalo bavit mít na rameni maminu v bezvědomí, prostě ji ze sebe nechal sklouznout na podlahu. Žena ale po dopadu na zem vydala bolestivé zaskučení a začala se probírat; hned vedle mrtvoly svojí dcery. Upír se jen spokojeně ušklíbl nad tím, jak perfektně ty dvě vedle sebe umístil a vesele čekal na to, až začne nějaké pořádné drama.

Žena se opravdu pomalu probrala, ale sotva rozlepila oči, naskytla se jí před očima scenérie, kterou zaplňovala pokroucená mrtvolka její dcerunky... Matka ze sebe vydala prazvláštní žalostný zvuk a na okamžik to vypadalo, že se znovu sesune na podlahu. Místo toho se však začala celá třást, do očí se jí nahrnuly slzy. Ani jeden z policistů nebyl schopen se byť jen pohnout, totálně konsternováni, úplně zapomínajíce, že by měli být "psychickou oporou" pro civilistu, který viděl mrtvolu. Žena se mezitím doplazila k tělíčku holčičky, přivinula si jej k sobě a začala se třást ještě více. „Pšššt, Jůlinko... To, to bude dobré... Všechno bude zase v pořádku," šeptala mrtvolce, zatímco ji houpala v náruči. Rosenwille tam jen tak postával, ruce zkřížené na prsou, a sledoval jednání ženy, o níž si začínal myslet, že se asi pomátla.

„Vida, takže jí mrdlo. No, tak ta se, hádám, taky brzo půjde zabít, si jí tu rovnou můžete nechat, ne?" podíval se upír na policisty, kteří ale nějak neodpovídali a jen dál zděšeně a zaraženě zírali na počínání ženy na zemi. „Oni se se mnou nebavííí," zakňoural uraženě Maverick po pár sekundách, co mu došlo, že je ignorován, a zamračeně se zadíval na Kyryho. „Já bych je tu nechal a šel domů, ne? Utěšování traumatizovaný ženský už přece není naše práce."

Kyry přikývl, zatímco žena se už přesunula do fáze, kdy začala své Jůlince zpívat ukolébavku. „Chtěl jsem se jí ještě na něco zeptat, ale jak se tak dívám... Tak by to nemělo žádný význam... Držte se, chlapi," dodal ještě, když zamířil ke dveřím. Chtěl ještě dodat, že teď by to pro ně mělo být snadné, když už si na něm to uklidňování nacvičili, ale přišlo mu to příliš zlé, tak raději mlčel.

Jakmile vyšli ven z policejní stanice, upír se otočil na mladšího, opět se svojí oblíbenou otázkou: „Tak a co máš v plánu teď?~" Nenechal Kyrymu ani čas odpovědět a hned začal sám dělat návrhy: „Jít na hotel? Toulat se po městě? Nechat se ode mě zatáhnout do keře? Jít hledat další mrtvoly? Nechám to na tobě," pokrčil rameny a zapálil si další cigaretu.

Jak tak poslouchal upírovy návrhy, lehce mu zacukaly koutky. „Nevím, nevím, všechno to zní lákavě... Ale možná bych se tady zkusil ještě porozhlédnout... Třeba se nám podaří narazit ještě na někoho, kdo ví něco o našich drahých "satanistech"... Protože je mi jasné, že jestli se teď vrátíme na hotel, tak zase po nás budou ječet. Takže bych to ještě o chvíli odložil, potom si šel na chvíli odpočinout a večer vyrazil na hřbitov." Po téhle úvaze natáhl ruku směrem k Maverickovi, čekaje, až jej za ni znova chňapne.

Málem zapištěl jako nadšená školačka, když k němu Kyry sám a dobrovolně natáhl ruku, ale svoje nadšení dal upír najevo nakonec jen tím, že mu zablikalo oko a on okamžitě mladšího za ruku pevně chytil. „Fajn... Tak se ještě trochu projdeme," usmál se. „Asi bych ohledně toho jindy protestoval, ale když tě můžu držet za ruku... ~"

Rosenwille se ušklíbl, když zaregistroval, že Maverickovi zablikal kámen v oku, ale nijak to nekomentoval. Místo toho raději prohlásil: „Vzhledem k tomu, že předtím jsi veleúspěšně našel obchod, asi ti zase přenechám velení."

„Fajn, tak... Půjdeme tudyma," rozhodl a zahnul za roh policejní stanice, kde se nacházela další, velmi podivně vyhlížející, ulička. „Hmm... Dostanu zase pochvalu, jestli-že najdu něco zajímavého?~" zeptal se, když vedl Kyryho za ruku uličkou. „Protože to jednomu vážně dodá motivaci," prohlásil a vyfoukl kouř z cigarety, kterou pořád kouřil.

„Jasně... Když ti to dělá takovou radost, tak klidně dostaneš i dvě," přislíbil mladší, zatímco se rozhlížel okolo. Opravdu doufal, že na někoho narazí, když vtom jej zaujala budova, která se na první pohled od ostatních moc nelišila, ale její předzahrádka byla naprosto unikátní; nacházela se zde nezměrná spousta soch a chrličů, jenže všechny vypadaly jako děsivé kreatury nebo nějací pofiderní démoni... A všichni byli natočení tak, že to vypadlo, že se vrhnou po každém procházejícím člověku. K tomu nad domovními dveřmi byla přidělaná obrovská kartónová cedule hlásající, že se zde nachází starožitnictví.

„Aha! Díky mně jsme našli tuten barák, to je zajímavý docela dost, no nemám pravdu?~" zavrněl a otočil se na mladšího, přičemž se na něj také trochu víc natiskl (- no co dodat, dneska měl zkrátka Maverick ultimátně teplou náladu.) „A tohle je snad ještě zajímavější, než ten obchod, co jsem našel předtím... Takže by se ta pochvala mohla stupňovat, co myslíš?~" sklonil se k mladšímu a zíral na něj, samozřejmě že, jak už taky jinak, s rozsvíceným okem.

„Když myslíš," ušklíbl se pobaveně, přičemž se přitulil k upírovi ještě trošku blíž, stoupl si na špičky a zase si jej trošku stáhl na svou úroveň, aby mu tentokrát vtiskl letmý polibek na čelo. „Jsi moc šikovný upírek," dodal ještě laškovně. Hned nato se ale odtáhl a zamířil okolo soch a chrličů směrem ke dveřím onoho domu.

Bylo těžké říct, co svítilo víc, kámen v Maverickově oku, nebo jeho rudé tváře?~ Vážně, na někoho, kdo Kyryho aktivně nabaloval skoro od té chvíle, co se ráno probudil, se upír červenal až směšně moc a děsivě snadno. „Pokud budeš ty pochvaly takovým způsobem stupňovat pokaždé, když něco cool najdu, asi budu trávit noci prolézáním okolí, abych tě hned ráno mohl někam vzít," dušoval se, když doháněl mladšího u dveří.

„No... Ještě uvidíme," odvětil Rosenwille, zrovna studuje zvonek, u něhož bylo napsané: „Pokud jdete navštívit Herberta Rettinse - zvoňte jednou. Pokud chcete do starožitnictví - zvoňte dvakrát. Pokud jste podomní prodejci, či skautky se sušenkami - táhněte do prdele. P.S. MÁM ZBROJNÍ PAS." „Podívej, tady máš dokonce řečeno, že se tu máš chovat jakž takž v mezích slušnosti," prohlásil s úšklebkem Kyry, přičemž ukazoval na poslední větu oznámení.

„Mě jen tak nesestřelí, takže můžu bejt drzej, jak se mi zachce," prohlásil sebevědomě Maverick a už začal mačkat zvonek - jednou, dvakrát, no, byla to taková zábava, že málem zazvonil potřetí, ale nakonec to neudělal, jelikož tak nějak tušil, že tady by se vážně měl možná trošku klidnit, protože by mu asi Kyry moc nepoděkoval, kdyby zase skončili tak, že se s nimi nebude chtít někdo vůbec bavit, kvůli upírově nevhodnému chování.

„Děkuju," špitl, když si uvědomil, že blonďák už málem zazvonil víckrát, ale nakonec se ovládl. Chvíli tam jen tak postávali, když vtom zaslechli otáčení klíče v zámku. Hned nato se dveře otevřely a v nich stál asi tak sedmdesátiletý stařík s nagelovanými šedivými vlasy, v drahém županu od playboye a značkových botách. V jedné ruce držel dýmku, zatímco v druhé svíral svazek asi tak dvaceti klíčů, možná víc. Přeletěl oba návštěvníky pohledem, přičemž upírovi věnoval asi tak tři sekundy a na lovce zíral snad dobrou minutu. „Aleeee, to je mi ale milá návštěva!" prohlásil nakonec. „Přišli jste se podívat na mé klenoty~? Jen pojď dál, chlapečku, moc rád ti ukážu svou sbírku." A s těmi slovy objal mladíka s tyrkysovými vlasy okolo ramen a vedl jej do domu.

Jediné, co dokázal v tu chvíli udělat, bylo vztekle zavrčet (a kdyby mu oko nesvítilo už z předchozí události s polibkem na čelo, samozřejmě by se taky hezky rozsvítil) nad chováním toho chlapa a raději ho a Kyryho následoval dovnitř do domu. „Já chápu, že vás asi víc zajímá ošahávání mého kamaráda, ale já bych ty cetky chtěl vidět taky," prohlásil kousavě, když konečně oba dva dohnal, majetnicky chytil mladšího za ruku a stáhl si ho tak blíž k sobě a dál od toho dědka.

„Váš přítel," prohlásil odměřeně Herbert směrem ke Kyrymu po chvíli, co si popotáhl ze své dýmky, „je lehce nevychovaný a příšerně nerudný... Myslím, že je zcela na místě, abych vám doporučil sehnat si galantnějšího společníka~" „Vy jej možná vnímáte takhle, ale já v něm vidím mnohem více a neskonale si jej vážím," odpověděl téměř okamžitě Rosenwille, přičemž položil zvláštní důraz na slovo "vážím". „Navíc," pokračoval záhy, „jsem si k vám nepřišel povídat o mém příteli, ale kvůli vaší sbírce." „Dobrá tedy," povzdechl si stařík a bylo na něm vidět, že je z toho lehce zklamán. „Prosím, pojďte tudy." Provedl je značnou částí domu, jenž byl velice honosně a přepychově vybaven, než konečně stanuli uprostřed obrovského pokoje, který byl pln nejrůznějších starožitností; od nábytku, přes nádobí, vázy, sošky, knihy, kufry, hrací skříňky, obrazy, koberce, klobouky, vycházkové hole, paruky až po zrcadla a jeden nočník z růžového porcelánu.

„Hm... Pěkný," utrousil ironicky a opřel se zády o zeď. Celou dobu se totiž neskutečně nudil, měl chuť skopnout toho chlapa ze schodů a začínal silně litovat, že se k tomu starožitnictví vůbec dostali. Nejradši by řekl Kyrymu, že na to kašlou a jdou pryč, ale tušil, že mladší je asi rád, že našli někoho ZaJíMaVéHo, kdo by potencionálně mohl vědět nějaké informace důležité pro jejich vyšetřování - tak tam zkrátka stál, čekal, až si Kyry zjistí, co potřebuje, a byl připravený být pěkně protivný, kdyby ten dědek dával ruce, kam nemá.

Rosenwille se procházel po místnosti, občas se u něčeho zastavil, prohlédl si to a pokračoval dál, zatímco Rettins za ním chodil jako poslušný pejsek, přičemž vzdálenost mezi sebou a lovcem postupně zmenšoval. Nakonec se mladík s tyrkysovými vlasy zastavil u jedné sošky démona z černého mramoru, která měla sloužit jako okrasný předmět, ale spíše se tvářila, že vám v nestřežený okamžik znásilní matku, manželku, dceru i vašeho psa. „Jedinečná, že?" zeptal se Herbert, jakmile stanul Kyrymu za zády a položil mu obě ruce na ramena. „Je to vyobrazení démona pocházejícího z Německa... Říká se jim "drudes" či nějak. Přinášejí lidem strašlivé noční můry." „Zjevně vás tohle téma hodně zajímá... Soudě podle vašich soch před domem," pousmál se Rosenwille, jenž se vážně snažil tvářit mile, i když mu staříkova přítomnost nebyla vůbec příjemná. Jenže konečně se bylo alespoň něčeho chytit. „To ano," přitakal hned Rettins, „ale mými největšími oblíbenci jsou succubus a incubus... Nádherné mladé ženy a překrásní mladíci, kteří svádějí k sexuálním hrátkám..." Při těch slovech rukama jsem Kyrymu na boky.

To už Maverick nevydržel, vzal z poličky vedle sebe nějaký, (podle něj mimochodem „pěkně kurva hnusný"), zdobený hrnek a mrštil jej přes téměř celou místnost, jen aby tím toho chlapa donutil dělat něco jiného, než sahat na Kyryho. „Dej z něj ty hnáty laskavě pryč, stejně už je mu přes dvacet, takže by takovou pedofilní fosilii, jako seš ty, neměl vůbec zajímat!" vřískl rozčileně a býval by snad hodil nějakou těžkou sochu přímo na toho dědka, ale kámen v oku už ho jen jakž-takž nechal mrštit tím hrnkem, a i tak svítil jako maják na moři.

„Přestaňte mi tady laskavě rozbíjet starožitnosti," zavrčel velice nepříjemně stařík, přičemž konečně pustil Kyryho. „Já vás tady se vší svou dobrotou pozvu dál, ukážu vám svou sbírku, dokonce se podělím se svými znalostmi... A vy se mi takhle odvděčíte?! No to teda ne!" Rettins se natáhl a ze zdi sundal loveckou pušku, během mrknutí oka ji odjistil a hlavní zamířil na Mavericka se slovy: „Takže teď hezky vypadnete z mého domu a necháte mě, abych si v klidu mohl popovídat tady s-" Otočil se směrem, kde ještě před chvílí stál lovec, jenže ten už se dávno prosmýkl okolo něj a teď stál vedle upíra. „Mizíme," špitl Rosenwille, popadl blonďáka pevně za ruku a rozběhl se k východu.

„Héhé," ještě stihl ukázat na staříka prostředníček, ale pak radši rychle upaloval za Kyrym. Když ale uběhli kousek po chodbě, Maverickovi došlo, že on má oproti mladšímu opravdu o dost delší nohy, a takhle za chvíli nebudou moci běžet vedle sebe... Takže zkrátka zastavil, vzal Kyryho do náručí a tím nejrychlejším sprintem, jaký dokázal v tu chvíli vyvinout, s ním utíkal ven z baráku (přičemž se párkrát ztratil do nějaké postranní chodby, rozbil pár váz, co našel stát okolo, a především hodně, hodně nadával), ale nakonec se vypletli úspěšně ven na ulici.

Jakmile jej upír popadl do náruče, Kyry automaticky mu omotal ruce okolo krku, aby nespadl, a přitiskl se k jeho hrudi, jak nejvíc mohl. Jakmile byli zpátky na ulici, trošku se odtáhl a s úsměvem prohlásil: „Princi Mavericku... Děkuji za záchranu. Čeho si žádá vaše chrabré srdce jako odměny?"

„Uhh..." na chvíli zaváhal, ale nakonec na Kyryho zamrkal. „Nevím, něčím mě překvap~" A byla pravda, že už mladšího mohl pustit zase na zem a mohli zase jít vedle sebe jako normální lidi, ale Maverick si jej místo toho dál držel v náručí jako nevěstu a pomalu kráčel dál uličkou.

„Tak tedy dobrá," usmál se potutelně Rosenwille a v následující moment políbil blonďáka na špičku nosu. „Hádám, že takovou odměnu jsi ještě nikdy nedostal," prohlásil sebejistě a zahihňal se.

„Hmm... Za takovou záchranu života to mohlo být i trochu níž," zamumlal rádoby zklamaně, ale bylo na něm moc dobře poznat, jak jen tohle jej dokázalo zase pěkně rozhodit a především potěšit.

„Ty jsi nám ale nějak zpřítulněl," ušklíbl se mladší a využil toho, že je konečně dost vysoko, a pocuchal Maverickovi vlasy tak, jak on to udělal už několikrát jemu. Začalo jej bavit takhle upíra škádlit... A hlavně si uvědomoval, že mu jeho parťák přirůstal k srdci. „A teď už bychom se mohli vrátit do hotelu, co myslíš?"

„Jo... To bysme mohli," kývl a brzy už stáli zase před policejní stanicí, odkud předtím zahnuli do oné uličky. „Eeeh, schválně mi neříkej, kudy mám jít, chci zkusit k tomu hotelu trefit sám," Maverick přitiskl prst jedné ruky Kyrymu na rty, aby mu jasně naznačil, že nemá nijak radit, a vydal se směrem, kudy předpokládal, že dojdou zpátky k penzionu.

Jenom se tiše culil a bavil se pozorováním blonďáka snažícího se najít cestu k jejich ubytování... Sice se párkrát lehce ztratili a chudák Maverick zbytečně nachodil tak asi kilometr navíc, ale nakonec přece jen stanuli před penzionem. „Byla to docela zábava," zhodnotil jejich cestu mladík s tyrkysovými vlasy. „Ale teď nás čeká ještě větší, pokud ty dvě objevily toho "naaranžovaného" Codyho."

„To teda," ušklíbl se a potichoučku otevřel dveře na chodbu. Ta byla prázdná - Cody už tam nebyl, jen se teď ve vzduchu se smradem plísně míchal i mrtvolný zápach. Maverick vkročil dovnitř, Kyryho pořád v náručí, a plížil se směrem k recepci; tam byly kupodivu otevřené dveře dokořán a místnost byla kompletně prázdná. „Hmm... To nutně neznamená, že se stalo něco divnýho. Prázdná recepce tu byla, i když jsme přišli," usoudil upír, pokrčil rameny a vydal se směrem ke schodům, po kterých začal stoupat nahoru. Došli tiše a klidně až do podkroví, kde ovšem konečně narazili na recepční. Stála naproti oné komoře, kde Maverick předtím našel staré horské kolo, a zírala do prázdna. „Hej... Je vám dobře...?" upír zůstal stát na místě a lehce překvapeně na ženu zíral. Ta neodpověděla, jen se začala z ničeho nic klepat a poté třískla hlavou o dveře před sebou. A znovu. Znovu, znovu, znovu. Z čela jí začínala téct krev a Maverick si všiml, že má oči otočené úplně v sloup, že jí bylo prakticky vidět jen bělmo. „Ughhh, neříkej mi, že se tu teď umlátí k smrti..." zašeptal nešťastně Kyrymu. Jeho obava se nakonec ale nevyplnila - Sophie totiž přestala mlátit hlavou o dveře a raději je otevřela, takže se jí naskytl přístup do komory. Z té vytáhla kolo a pomalu jej dovedla ke schodišti, celé její tělo při tom bylo pořád v nějakém zvláštním třasu, jako kdyby měla záchvat, nebo tak. Zastavila těsně před schodištěm, nasedla na kolo, naposledy sebou škubla, a pak už jen šlápla do pedálů - pár schodů sjela v pořádku, ale poté se ozvalo pár strašlivých ran, když žena z kola spadla a letěla po schodech dolů, kde nakonec skončila v přízemí, zavalená kolem, s rozbitou hlavou a dost možná zlomeným vazem.

8 notes · View notes

duseplavec · 6 years ago

Text

Znamení

Někdy se jen tak podívám na nebe a musím se usmát. Nad tím, jak je Bůh důmyslný a jak Vesmír rezonuje s naší existencí. Jak se nám vždy vše děje ve správný okamžik a jak člověku do cesty vstupují lidé, kteří nesou poselství nebo nějaké poznání. Jak jsou všude kolem nás ZNAMENÍ, pokud setrváme ve víře a neuzavřeme své srdce.

Tak se mi stalo, že jsem náhle pod vedením ruky osudu seděla naproti člověku, který mi nesčetněkrát tolik ublížil, tolik mě využil, zranil, ponížil. A přesto jsme najednou po půl roce seděli nad čajem, sdělovali si se smíchem novinky ze svých životů a v jednu chvíli jsem tuhle osobu prostě jenom držela za ramena a soucitně jsem chápala tu bolest, kterou prožívá. To jak se mě zoufale ptá: ,,co dělám špatně?´´ ,,proč slibuje a nedodrží?´´ ,,proč mi dává naději a pak dělá, že neexistuju?´´ ,,proč se bojím udělat ten krok a bojovat o toho, koho miluju?´´ ,,to vážně po tom všem může takhle jednat bez svědomí?´´. Nic nespojí dva lidi tak, jako soucit a vědomí, že druhý ví, jak přesně se cítíte a co prožíváte. Dost možná se už znovu neuvidíme, a bude to tak asi i dobře, ale tyhle momenty pro mě byly zásadní. Protože mi opět ukázaly, jak mocné je vzájemné odpuštění a jak ve správný čas na správném místě přijde zásah, který nám pomůže si to vše uvědomit a jak nám skutečně někteří lidé přinesou to pomyslné zrcadlo. A že ať nám druhý ublížil jakkoliv, pokud skutečně odpustíme, jsme neskutečně lehcí a svobodní a plní lásky a pochopení bez ohledu na to, co se kdy mezi námi odehrálo.

Stejně tak jako když mi hodně pozdě večer zazvonil telefon od člověka, co se mnou tři roky pracoval a co mi vždy byl kolegou, podporou a co mi předal plno zkušeností. Najednou jsem slyšela, že moje práce měla smysl, že spoustě lidem chybím, že to beze mě není ono, že mě nelze nahradit, že nikdo moc nepochopil, proč jsem najednou byla ze své milované práce, kterou jsem vykonávala dobře, vyhozená jako nepotřebný kus nábytku, a že mnozí na mě velmi rádi vzpomínají a že hlavně chce, aby se mi dařilo, abych vše zvládla a ať jsem šťastná. Takový hovor zrovna v den, kdy člověk na pár minut zapochybuje o tom, zda si na něj vůbec někdo ještě vzpomene a zda vůbec to, co dělal pro lidi, mělo význam.

Další den zpráva od letité kamarádky, která tajně miluje jednoho muže, který o ní zřejmě nemá moc potuchy, leda tak se párkrát potkají v práci. I přesto k němu chová hluboké city a denně se těší, že ho alespoň z dálky zahlédne a to jí zlepší den. A následující výčet pocitů, které má. Od strachu, že pokud své city vyzná, znemožní se jak u něj tak všude kam se to roznese, přes úvahy, zda není blázen až po konstatování, že pokud by on o ni stál, už by určitě dávno něco udělal, tudíž je jasné, že o ní ani neví, nebo mu je zkrátka lhostejná. V té zprávě následoval dodatek: ,,Ty už jsi alespoň tu svou osudovou lásku potkala, Tobě se to splnilo, Ty jsi našla odvahu si přát a věřit v nemožné, Ty jsi měla možnost ji políbit, být s ní a splynout´´.

Nejdřív jsem se vztekala, že k čemu mi to bylo, když jsem nakonec stejně zůstala sama a že je lepší tohle vůbec nepoznat, než to pak ztratit. Ovšem ráno, když jsem se probudila ze změti snů, mi došlo, že jsem skutečně dosáhla toho, čeho jsem chtěla. Jen jinak a jen na chvíli, ale Vesmír mě vyslyšel. A že vlastně nejde o to, aby něco trvalo, ale o to, aby se to vůbec stalo. Došlo mi, že málokdo kolem mě může vyprávět, že se na první pohled do někoho tak hluboce zamiloval a že ten cit v něm hoří už přes tři roky. Že i z úplných cizinců a lidí, kteří se kolem sebe jen mihli, se přes tu naprostou nepravděpodobnost stali blízcí lidé, kteří spolu náhle během jednoho prosincového večera souzněli a prožili něco, co už jen tak neprožijí. Že během velmi krátké doby se dokázali tolik sjednotit se svými dušemi, že i když následovalo bolestné odloučení, tak tento otisk duší byl tak nesmazatelný, že je znovu svedl dohromady. A že i když velice brzy následovalo další ještě bolestnější rozloučení, tak ten cit nevyhasl.

A právě proto, že můj cit nevyhasl, tak se po třech letech stalo i to, co pro mě byla naprostá fantazie, nemožnost a vrchol mojí představivosti. Po třech letech strachu, pochyb a soužení jsem najednou v jeden večer znovu s touhle osobou stála pod hvězdami nad městem a naše duše se znovu sblížily. O dva dny později jsem překonala ten největší strach, když mi ležela v náruči, a já se prostě zbavila těch okov nejistoty, a poprvé jsem ji doopravdy políbila. Následoval měsíc, kdy nebylo třeba moc jíst, moc pít, moc spát. Nebylo třeba nic. Jen být si nablízku a splynout spolu co možná nejčastěji. Dýchat jedním rytmem a celý den se dotýkat a opíjet tou vůní. Slibovat si v oparu cigaretového kouře budoucnost a těšit se na společné plány. Probouzet se vedle sebe a jen v duchu šeptat do Vesmíru ,,děkuju!´´. A i když pak přišla rána z čistého nebe, která mou duši a mé srdce potřetí rozetnula vejpůl, tak až po tomhle dopise od kamarádky mi došlo, jak moc jsem šťastná a vděčná, že se to vše stalo, a že kdyby se měla minulost opakovat, budu opakovat každý ten okamžik i s vědomím, že brzy přijde bolestný konec. Každá ta vteřina stála za to. Protože to byly nejšťastnější chvíle mého života. Doteď nevím, zda jsem byla milovaná, ale je to jedno, protože já MILOVALA celou svou existencí a v těch chvílích jsem skutečně ŽILA.

Jednou o tom budu s úsměvem vyprávět vnoučatům. A pokud neuvěří jen mému vyprávění, pak jim do rukou vložím jednu knihu a jednu zašlou společnou fotografii…

#znamení #vesmír #twinflame #soulmate #láska #vděčnost #vzpomínky #náhody

1 note · View note

zlutyzakaznik · 4 years ago

Text

Extrakce na kolejích (2)

(20. 7. 2020) Kofeinové momentky ze Žďáru nad Sázavou, riziko “povolání” v kávovém domečku ve Svinově, akviziční výlet do polského pohraničí a vláčné plynutí kávového času v Tišnově a Kuřimi.

Nejen kávou a pivem z polského pohraničí je živ člověk a tak jsem z Intermarché v polské části Těšína přivezl na ochutnání i tuto alkoholickou limonádu. S pár lidmi jsme se shodli, že je to bohužel (mírně řečeno) nic moc. Ale škoda nebyla velká a obal je hezký.

Druhý týden vlakových toulek po tuzemsku byl všechno jen ne spektakulární co do navštívených destinací i kaváren a určitě se na tom podepsalo i nestabilní počasí, jež nevybízelo k nějakým velkolepým a dlouhým cestám do vzdálených regionů naší země.

Ani druhý týden vlakových toulek nebyla 1. třída Českých drah mezi Vídní a Prahou úplně narvaná.

Úplně mi co do kontaktu se srážkami stačil závěr již takřka výročního výletu (letos potřetí) do polské části Těšína za tamními pivními speciály v supermarketech. Jestliže v létě 2018 bylo při překonávání hraniční čáry s kontrabandem v tašce vedro k padnutí a loni to nebylo o mnoho lepší, letos mi hodinku vyhrazenou na poklidnou zpáteční cestu s cca 10 baltickými portery, funky a juicy IPAmi a dalšími dobrůtkami, notně znepříjemnil opravdu intenzivní liják. Ale protože nebylo zbytí, nechtěl-li jsem riskovat zpoždění u přestupu v Ostravě-Svinov a nestíhání posledního vlaku na Brno, musel jsem, jakmile pominul ten nejhorší příval, vyrazit na zhruba 800 metrů dlouhou cestu z kopce na české nádraží v Těšíně.

Po “akviziční oběti” v podobě vláčení tekutého kontrabandu v odpudivém slejváku přes polsko-českou hraniční řeku a kodrcání se vlakem Os jsem si užil rychlou cestu z Ostravy-Svinov do Břeclavi v 1. třídě EC Polonia a byl jsem opravdu moc rád, že jsem si vzal poprvé v životě do vlaku své vypulírované sklo a opatroval je po celý den. Samozřejmě: jistý kompromis tu je, neboť jde o aleovku (IPA) a v lahvi byl hutný a těžký baltic porter, ale degustační sklo Senzorik přijde na řadu příště, protože tohle byl první pokus. Otevřená tenkostěnná sklenice, v níž může tekutina hodně dýchat, uspokojivě vyhověla i 0.5 litru s 9.6 % alkoholu a 22° EPM a pivo, vytažené hodinu a půl před otevřením z lednice supermarketu, bylo právě tak akorát. Musím přiznat, že jsem se těšil na reakci průvodčí nebo obsluhy občerstvovacího vozíku a v tomto jsem opravdu nebyl zklamán. Když kolem procházel asi dvaadvacetiletý klučina s plechovkovou Plzní a Gambrinusy a viděl, jak ve světle zapadajícího slunce zálibně zkoumám aroma a viskozitu nápoje, rozhostil se na jeho tváři tak spokojený a pobavený úsměv, jaký jsem neviděl ve vlacích ČD i RegioJet dlouhé roky. :-) Pivo samotné jsou rozinky, hořká čokoláda, kapka suchého sherry a když jsem si před jídlem usrknul první deci, cítil jsem, jak se mi v žaludku rozlévá příjemné a intenzivní teplo ne nepodobné zážitku z whisky, který popsal Roald Dahl ve své povídce Velký samočinný sepisovač.

Naštěstí jsem měl deštník a byl tak ušetřen promočení až na kůži a ve vlaku do Ostravy i při následném uhánění na Břeclav boty i veškeré oblečení překvapivě rychle uschlo. Ale tančit se dvěma těžkými taškami mezi provazy deště – ve druhé jsem měl jídlo na cestu i na večeři a vodu – a vybírat, která kaluž či stružka u okraje silnice nebo chodníku je v dané chvíli menším zlem, není úplně vhodný program na čtvrteční odpoledne.

Stout, pšenice, mojito, kávové pivo, jednoduchá i double IPA nebo mango sour ale. V Intermarché byl sice výběr letos znatelně horší, ale pořád zde byla nabídka, která je pro české super- a hypermarkety nedostižný sen.

Smutně jsem konstatoval, že jestliže před dvěma lety mělo francouzské Intermarché na vršku pivní výběr, nad kterým jsem oněměl úžasem (vyšší desítky často velmi exotických speciálů včetně belgických a francouzských piv), letos to bylo podstatně horší, neboť příslušné regály byly asi o polovinu umenšeny a přibylo mnohem více průmyslových piv. Před každou případnou akviziční návštěvou s dodávkou či autem je tak třeba nejprve ověřit, zda se sortiment nezměnil anebo se spolehnout na hypermarkety Carrefour či Auchan.

Kéž by měl český Kaufland aspoň ten baltský porter Zywiec, zde v balení po osmi za 23.99. Před časem jsem měl i varianty téhož stylu v podobě KOMES, ale přiznám se, že jsem nikdy nevydržel čekat doporučovaných 18 měsíců na plné vystaření v lahvi.

Kvalitě většinou odpovídá i nacenění. Importovaný Kozel, Plzeň nebo Zlatý bažant stojí asi polovinu toho, co polská craftová piva. A úplný extrém je v akci vyobrazený prototyp europiva Carlsberg.

Putování vlakem do Těšína vede přes okres Karviná a zatímco cestou tam mladinká průvodčí roušku nijak nevynucovala, na zhruba dvacetiminutovém zpátečním úseku jsem byl dvakrát upomínán průvodčím, třebaže jsem seděl sám v polovině vagonu. (Hned následující den vláda v dalším skandálním kroku nařídila nošení roušek v MHD a uzavřených prostorách celému Moravskoslezskému kraji s okamžitou platností od 12 hodin aniž by dopředu uvědomila vedení kraje, organizátory akcí daného víkendu anebo řešila, co mají dělat lidé, kteří ráno jeli do práce bez roušky).

V Polsku se v obchodech a interiérech stále používají roušky. Pro člověka z ČR už trochu nezvyk.

V polské části města bylo daleko klidněji než za normální situace a až do odvolání je zde uzavřeno i turistické a informační středisko. A v obchodech se stále nosí roušky, jakkoli jsem si všiml, že na to tak každý desátý člověk dlabe, a to bez ohledu na věk. A 1. třída spojení mezi Vídní/Budapeští a Prahou/Varšavou je stále velmi prázdná a nezřídka jsem jezdil v celém vagonu ve 2 až 3 lidech. Student Agency/Regiojet zdražilo od podzimu mezinárodní jízdenky Standard o cca třetinu a de facto tak vozí po většinu času do Vídně a Bratislavy v daném tarifu prázdné vozy. Jsem zvědav, jak dlouho jim to vydrží.

Na základě předchozí zkušenosti v polské části města a především ve Wroclawi jsem si nenechal ujít koblihu z malého řetězce Nasza Pączkarnia. A i když už pomalu zavírali a zbývalo jen asi dvacet kusů, poprosil jsem o tu z trojice, která vypadala, že byla vytažena z oleje naposled a nebyl jsem zklamán. Velmi čerstvé, velmi nadýchané těsto, velmi chutné a pudingová náplň nebyla přeslazená ani uměle chutnající jako v dezertech za 4.90 Kč. Pro detailní pohled doporučuji toto video. Za 4 PLN zážitek (silných 14/20).

Co se týká kávy, nevyrážel jsem na žádný ze tří výletů uplynulého týdne bez toho aniž bych si ráno připravil a vypil cafe latte se dvěma porcemi výběrového espressa a dospěl v této souvislosti k rozhodnutí, že pro případný druhý turnus vlakového objevování si pořídím malý skleněný flakonek nebo skleničku, do níž se vejde “cold brew” v podobě doppia nebo flat white na cestu, neboť jak rychlé a nouzové espresso v Cafe Depo na přestupu v České Třebové (10 – 11/20, 36 Kč), tak následující cappuccino v kiosku Cafe Laura na nádraží Ostrava-Svinov mě přesvědčily o platnosti pojišťovacího(?) sloganu Riskuješ-li, neriskuj.

Reklamní kampaň Českých drah na nádraží Ostrava-Svinov 1.

Reklamní kampaň Českých drah na nádraží Ostrava-Svinov 2.

Reklamní kampaň Českých drah na nádraží Ostrava-Svinov 3.

Zejména druhá zkušenost zanechala na mé kofeinové duši trvalý šrám a třebaže jsem hodinku předem avizoval na Instagramu podniku, že jsem na kávu zvědav (a oni odpověděli, že se těší), dostal jsem cappuccino (55 Kč) jaké už dlouho ne. Slečna u kávovaru byla sice milá, usměvavá a ochotně zodpověděla pár otázek (používají zelenou BIO Olmu, káva má 10 až 12 dní od upražení, protože ji, ehm, údajně nestíhají nechat řádně odležet a mléko si podšlehávají jak kdy (aha); poprosil jsem, aby to tentokrát nedělala s tím, že na latte artu mi nezáleží. Předložené cappuccino se mi zdálo mírně teplejší a tak jsem si ho vzal bokem, dvě minutky počkal a v klidu si ho několikrát vyfotil. A pak velmi opatrně a pomalu usrkl. A to byl počátek konce. Snad to bylo silnějším (vroubkovaným) kelímkem než obvykle, snad mě ukolébal vstřícný a informovaný přístup, ale i ten malinkatý doušek byl tak horký, že jsem poprvé v životě v šoku vyprskl nápoj na chodník a s opařeným jazykem to šel reklamovat.

První verze teplotně šokujícího cappuccina ze stánku Laura Coffee na nádraží Ostrava-Svinov.

Slečna se divila, neboť na teploměru prý bylo 70°C a podle ní tedy v pořádku (moc, moc, moc, nejčastější doporučované rozmezí je 55 až 65° C, přičemž osobně preferuji spodní hranici, něco mezi teplým a vlažným a řídím se citem při držení konvičky při šlehání) a stálý zákazník, co čekal na kávu, říkal, že se to prý dotyčné stalo poprvé, o čemž mám pochybnosti.

Jak kdysi prohlásil Pohlreich: je podezřelé, pokud si nikdy nikdo nestěžuje a všem všechno chutná. Teplota byla napodruhé úplně v pořádku, cappuccino samotné ovšem vodové a podšlehané – nutno uvést, že i zelená BIO Olma mívá kvalitativní výpadky – a téměř bez chuti espresso základu (12/20), ale opařený jazyk mi už zůstal a bolest a štípání jeho špičky pominulo až po více než 48 hodinách.

Snad bych byl promíjivější, kdybych předtím na webu firmy v sekci věnované cateringu, nenašel velkoústá prohlášení o vyškolené baristické elitě, “Laura Coffee Standardu” a informaci o tom, že mají “ručně vyráběný espresso kávovar La Marzocco, jenž je považován za Ferrari mezi kávovary”. Vše toliko prázdné marketingové plky, když ochutnávka ukáže něco jiného.

Řeznictví ve Žďáru nad Sázavou se uvedlo méně běžným pojetím bedýnkového masa, což jsem ocenil.

Jak ale souvisí motiv bafajících a na kost vyhublých Indů(?) s prodejnou masa a uzenin mi bohužel uniká. Necítí se místní senioři trochu dotčení?

Kebab a pobočka velkého řetězce s pizzou ve Žďáru nad Sázavou.

Kdekoli najdu na restauraci v ČR slovo Grand, zavání to průšvihem. Zde měli ve Fiorenzatu doplněném o pěkný kávovar zrnka Jacobs. A v denní nabídce byla miska poke. Ve Žďáru.

Velmi pozitivní a nečekanou zkušenost naopak představovala ve středu navštívená Malá kavárna ve Ždáru nad Sázavou. Během necelých tří hodin jsem si asi po 8 letech prošel město, okoukl místní kavárny a po vypitelném, byť mírně nahořklém espressu (11/20 a takřka ukázková příprava po pár všetečných dotazech; bylo mi dokonce nabídnuto, že když mi nebude chutnat, nemusím nic platit, ale protože se to ještě dalo, 39 Kč jsem dámě dal) v kavárně, kde mě zaujal hlavně třískupinový kávovar s obnaženou hlavou E61, si dal po obědě doppio v prvním z uvedených podniků. A to navzdory počáteční nedůvěře vůči sub-brandu Sweet City od Nordbeans a páce vytažené z jednoskupinové Appie od Nuova Simonelli a položené na nahřívací ploše pro šálky, protože jim to prý poradili přímo při školení z liberecké pražírny.

Slečně za kávovarem jsem řekl, že jsem se vrátil kvůli přístupu, nadšení, ochotě a jí deklarované náročnosti na kávu. Doppio za 50 Kč (nechal jsem 60) bylo naprosto nečekaně víc než v pořádku (14/20). Navzdory většímu a snadno převáženému výstupu (60 g z cca 18, spoléhají se zde na volumetriku) byl nápoj ze zrnek z Nikaraguy velice dobrý, komplexní a s příjemnou dochutí. Na to, jakou bídu pro mě znamenalo espresso této značky před dvěma lety v Ústí nad Labem nebo primární brand v brněnském Faine, Opavě i jinde, jsem na základě žďárské zkušenosti pražírnu málem rehabilitoval.

Baristka zjevně měla nějaké zkušenosti z předchozího působení (paralelně pracuje ještě v další kavárně ve městě) a podnikovou péči o kávovar i mlýnek (prvogenerační Fiorenzato F64 EVO, jak jsem si potvrdil nakouknutím napravo od vidlice pro páku) popsala takřka na jedničku. Jediné, co mě docela zarazilo, je to, že prý zdejší lidé mají zakázáno sahat na hrubost mletí a majitelka prý chodí mlýnek posouvat dvakrát denně. Jak dlouho ji to bude bavit? I o víkendu? A co když odjede na dovolenou nebo pracovně mimo město? Co když přijde bouřka nebo mráz a nepoteče to, jak má? Bude se čekat dvě a více hodin na příchod šéfové a mezitím vydávat valící a řídké espresso? Na rozdíl od holčiny si nemyslím, že je to, byť s ohledem na větší počet brigádníků, dobré řešení a zdejší káva tak může být méně než konzistentní.

Zajímalo by mě, zda musí mít kavárna u žijící umělkyně její souhlas... Ale třeba je to opravdu jejich teta.

Vinotéka ve Žďáru nad Sázavou.

Do reality jsem se vrátil v sobotu, kdy jsem využil tříhodinové pauzy mezi deštěm a z Králova Pole nádraží si zajel do Tišnova a Kuřimi. Nejen desetitisícová městečka jako Nové Město na Moravě totiž mají výběrové kavárny a trendy bistra, ale svůj “specialty podnik” má i největší město v okrese Brno-venkov. Kavárna je umístěna v budově zdejšího nádraží a vypadá opravdu pěkně, ale kdo by čekal, že když je na Facebooku i letáčku v nádražním podchodu uvedeno “v sobotu otevřeno”, zklamal by se. U dveří umístěná tabulka pochopitelně sdělovala pouze PO až PÁ a přes podnik byla stažena mříž. Včera, tedy v neděli kolem 18 hod., se majitelka na Facebooku za marnou sobotní návštěvu a matoucí info omlouvala, ale dnes, v pondělí ve 13 hod., zůstává informace stále neupravena. Kolik kliknutí a vteřin tato změna stojí?

Bistro a kavárna Chutě zvu tě v Tišnově sdílí vchod s prodejnou pracovního oblečení a tak má omezené možnosti, jak prostory zatraktivnit. Zeptal jsem se tedy aspoň na kávu, ale vzhledem k tomu, že museli otvírat skříň (Dalia ze Silůvek), nedal jsem si.

Jak jsem se kdesi dočetl, pro spoustu žen je prý atraktivní představa drsného pekaře tvarujícího těsto na chleba či bagety, a tak jsem se zeptal, co znamená sxxní s mladou paní. Nic smyslného v tom ovšem nehledejme. Jde prý o žádné sra.. s mladou paní, což na dotaz holky za barem potvrdila i majitelka klábosící v jinak prázdném podniku s kamarádkou. I výlet do Tišnova může terénnímu lingvistovi přinést něco nového.

Takto situované Tesco jsem ještě neviděl a tak jsem si v jeho tišnovské pobočce skočil aspoň pro vodu na další cestu...

...a jak patrno, módní trend dorazil i sem. A co na tom, že pec na dřevo jsem hledal marně a zahlédl jen klasickou elektrickou variantu.

Když měli ve výběrovém podniku na nádraží v Kuřimi zavřeno, využil jsem hodinku do odjezdu vlaku procházkou po jedenáctitisícovém městečku a shodou okolností narazil na před pár týdny otevřené Desire Cafe. I v Kuřimi je už konkurence značná a cosi napsat na sklo, obávám se, dávno nestačí.

Dosti velké zařízení (odhadl bych tak 40 míst uvnitř a nejméně dvacet na zahrádce) je hospoda i kavárna v jednom a už od počátku jsou zde pro mne přítomné známky, že se někdo moc nestará.

Podnik má otevřeno 7 dní v týdnu od 11 do 22 a v sobotu kolem druhé odpoledne po dešti zde nebyl nikdo. V tichém zákoutí u řeky jsem tak mohl pozorovat pokuřujícího číšníka na zahrádce i vydru říční(?) při odpolední očistě.

Po chvíli jsem se přesunul dovnitř podniku a jelikož číšník seděl ve vzdáleném rohu provozovny plně ponořen do telefonu, po pár minutách tichého pozorování pečlivě uklizeného baru, dvou Macapů a třískupinového La Spaziale jsem se zase vzdálil. :-)

Cedule první výběrové kavárny v Kuřimi umístěná v nádražním podchodu je bohužel neaktuální. Tak snad bude dobrá aspoň káva, když píšou, že je tu správně připravená.

#cestopisy

0 notes