#takhle je to vlastně super

[sylvanium]

já: "Mým životem prošlo mnoho žen, ale s žádnou jsem ještě nesdílela děti."

Aneb lesbické narážky poté, co kamarádce uspím obě děti a za odměnu je mi nalito víno a sledujeme Cruellu.

Někdy se mi můj život i vcelku zamlouvá. Někdy...

[nejene]

Táborové aktivity a aktivitky:

Aka, ne úplně hry do CTH, ale věci kterýma děti zabavíte. A nejsou nijak náročné na přípravu a pomůcky. K většině nepotřebujete nic kromě nadšení pro věc.

Protože stále procházím svoje táborové poznámka a materiály a řekla jsem si proč ne. Je možné že většinu už znáte, ale třeba objevíte něco nového.

Živé pexeso

Potřebujete: Sudý počet hráčů. A potom dvojice papírků se zvířaty/písničkami (papírků potřebujete o 1 dvojici míň, než je hráčů).

Jedna dvojice hádá. Vsichni ostatní si vylosujou papírak a posedají si na zem v rozložení jako pexeso. Hádající vždycky řekne něčí jméno - dotyčný se postaví a udělá zvířecí zvuk/zazpivá kousek písničky podle svého papirku. Potom hádajíci vyvolá druhého. Když je dvojice stejná, jdou za tím kdo je uhodl, když se liší, zase si sednou. Hraje se jako normální pexeso

Pozn.: pokud hrajete se zvířecími zvuky, bacha ať nejsou moc podobné - třeba lev a tygr v jedné hře není šťastná volba.

Stínové divadlo

Potřebujete: Plachtu a silnou baterku. A taky tmu.

Zahrajte cokoliv! Věřte mi, i nejjednodušší věci vypadají velmi efektně (musím přiznat že zvlášt efektně teda vypadají vraždy). Sežeňte si nějakou hudbu do pozadí, vystřihněte pár siluet z kartónu, počkejte než se setmí a jděte do toho. Klidně dejte i dětem za úkol ať si něco připraví. Slibuju, že to bude super

Umpai Umpae

Potřebujete: Někoho se silným hlasem a možná troškou divadelního talentu, kdo bude předvádět.

Je to vlastně taková říkanka s trochou pohybu a příběhem. Potřebujete jednoho, který předříkává a předvádí jako první, zbytek ho jen opakuje.

Celá říkanka s předváděním vypadá takhle (cca převedené do textu, nikdy jsem to neviděla napsané):

Umpai umpae - předvádíme pádlování na lodi

Eta mií la pa je - rukou děláme kruh značící slunce

Esu lea loko tě - oběma rucema kreslime siluetu krásné dívky

Loko loko le bufe - tleskáním rucema předvádíme krokodýlí tlamu

Neuple mi paje - rukou děláme gesto 'nene'

Přiběh je cca: Pádluju si takhle na kanoi po řece - je krásný den - najednou uvidím na druhém břehu krásnou dívku a chci vyrazit za ní - ale všimnu si, že řeka je plná krokodýlů - takže radši ne

Každou větu jako první řekne a předvede předvádějící. Následně opakují úplně všichni, takže každá věta se 2x opakuje. Při prvním kole se to říká normálně a vysvětluje se příběh. V dalších kolech už se hraje s hlasitovtí a tónem hlasu. Jedna věta se řve na celý tábor, další se hned šeptá, jedna se říká uplakaně, další unuděně, další jako by nám klepaly zuby... Nejoblíbenější je samozřejmě u dětí křik na celé kolo. Velmi zábavný je křik unuděným tónem.

Ukaž dlaně sluníčku...

Potřebujete: Jednoho člověka který předříkává

Opět říkanka doplněná o gesta. Fajn když chce udělat něco vážně jednoduchého na začátek rozcvičky, nebo už se snažíte fakt jakkoliv předejít dešti.

Ukaž dlaně sluníčku - natáhnout ruce, dlaně otevřené směrem k dlani

Pak je přilož k srdíčku - obě ruce přiložíme na srdce

Vystřel šíp až do mraků - ruce dáme dlaněmi k sobě a celýma rukama máchneme směrem k nebi

Voda padá z oblaků - prstíky děláme déšť a ruce pomalu natahujeme k zemi

Voda hladí naši zem - v predklonu máme ruce těsně nad zemí a máváme s nimi sem a tam

Pára stoupá jako sen - opět zvedáme ruce k nebi, trochu s nimi vlníme na znameni páry

Vítr páru rozhání - rychlé máchání rukama v kolmo na naši naznačenou páru

Chyť ji rychle do dlaní - spojíme dlaně jako bychom v nich něco drželi

Udělej z ní zlatý míč - prostě jen předvádíme obrys kulatého míče

A pak foukni - foukneme do dlaní

A je pryč - ruce zase spustime k bokům

Opět jeden na začátku předvádí, ostatní následně opakují

Na tý louce zelený...

Potřebujete: Někoho s hudebním sluchem a kytarou (ta kytara je důležitější), kdo vám tu písničku zahraje.

Při tomhle se pořád dokola hraje a zpívá první sloka Na tý louce zelený (přesněji po pase je tam mysliveček v kamizolce zelený), ale při každém opakováni je jedno slovo textu nahrazeno pantomimou a už se nezpíva (nahrazuje se pantomimou rovnou všude v textu). Takhle se jede až do chvíle, kdy vám dojdou slova. Na konci je potom vysoce zábavné poslouchat jak 30 dětí a dospělých zpívá jen 'Na tý... se tam... je tam... v'. 10/10 doporučuju jako zážitek.

Co se týká nahrazení slov:

Louce - kreslíme dlaní rovnou plochu

Zelený - ukážeme na cokoliv zeleného v okolí

Pasou - dáme si ruce k puse a děláme takový zoidbergovský pohyb

Jeleni - uděláme si parohy

Mysliveček - míříme pořádnou puškou

Kamizolce taháme se za triko na hrudi

Otec Abrahám

Potřebujete: Opět někoho s hudebním sluchem a kytarou, kdo umí zahrát otce Abraháma.

Hele asi si to pusťte na youtube, bude to výrazně jednodušší když to uvidíte, než když to budu vysvětlovat

Dostihy

Potřebujete: Jednoho člověka, který závod vede. Bonusové body za herecký talent, silný hlas a nadšení pro věc.

Všichni účastníci představují dostihové koně. Koně jedou tím, že se pleská dlaněmi do stehen. Dělá to zvuky trochu jako běžící koně. Kromě obyčejného běhu se do závodu přidávají další překážky:

Překážka - vyskočí se do vzduchu a při tom se zakřičí hop

Zatáčka vlevo/vpravo - nakloníme se na příslušnou stranu

Vodní příkop - zacpeme si nos, uděláme blu blu blu a čupneme si

Bahenní příkop - místo prudkého plácání do stehen plácáme pomalu a ztěžka a děláme přitom mlaskavé zvuky bahna

Most - bijeme se pěstmi do hrudi a děláme při tom takové to hrdelní hhhhhh (doufám že si umíte predstavit jaký zvuk myslím, líp to popsat neumím)

Křoví - přejíždíme si pěstí před zuby a děláme při tom šššššš

Pánská tribuna - nadsený křik co nejhlubším hlasem

Dánská tribuna - nadšený křik co nejvyšším hlasem

Překážky můžeme kombinovat a násbit. Třeba trojtá překážka. Most s bahenním příkopem. Atd, atd... Navíc se přidávají komentáře vedoucího závodu. Čím barvitější a víc prožité lepší. Na začátku je fajn udělat přešlapování v docích a čekání na start, na konci velké vítězství s jásáním.

[prospercz]

Den 102

Diskotéka se protáhla až do půl 12. Po asi 80 dnech na trailu jsem musel použít špunty do uší. Několikrát jsem usl, ale vždycky mě něco vzbudilo a pak jsem měl potíže s tou hudbou usnout znovu.

Vstávám později, mám to jen 10 mil do města Sierra City a dál už dnes nepůjdu. Když dorazím na asfaltku, začnu stopovat. Do minuty mi zastaví auto, které zase jelo opačným směrem. To je k nevíře!

Město vlastně vůbec není město. Je to malá vesnička, která žije z dřívější slávy zlatokopeckého místa. Je tu i muzeum ohledně toho. Jinak jen jeden malý obchod, jedna hospůdka (dneska v neděli bohužel zavřená), jedno café a jeden motel. Všechno je ale moc hiker friendly.

U návštěvnického centra mají malé posezení, záchody a sprchu zdarma. I WiFi tu je! Sprcha je sice studená, ale venku je 26 stupňů, takže je krásně příjemná. V umyvadle vyperu nejnutnější věci a pak si užívám pohodu. Stahuju si další knihy na čtení a zálohuju fotky, které jsem nafotil.

Někdy kolem 4 dorazí i Stir it up. Konečně! Několik dní jsme se neviděli, tak si máme co vyprávět. Dáme spolu pivko a dál odpočíváme u toho centra. Když se setmí, vyrazíme ještě na jedno točené do místního resortu kousek opodál. Máme co oslavovat. Do konce trailu nám zbývá už méně než 1000 mil! To je k nevíře. Je to takové trochu smutné slavení. Na jednu stranu je to super, kolik už jsme toho zvládli. Na druhou stranu nám začíná vrtat v hlavě, že už se to pomalu blíží ke konci.

Když dopijeme a venku už se opravdu pořádně šeří, jdeme si někam na tajno postavit stany. Víte, jaký je na první pohled rozdíl mezi PCT hikerem a bezdomovcem? Bezdomovec nemá tak hightech stan. Jiný rozdíl tu není. A takhle my si tu žijeme. Na první pohled jako bezdomovci, ale doopravdy vlastně hodně zámožně. Málokdo si totiž může dovolit dobrovolně spát několik měsíců venku ve stanu.

[kitikara]

Musím říct, že mám z té stálé expozice na hradě Špilberk takový smíšený pocity. Výsledek je teda pozitivní, viděla jsem něco nového a být někde ráno na desátou není taková hrůza.

První krpa byla drátěná podlaha u té expozice s historií hradu. No, asi to nebylo moc hluboký, ale nemám ráda pokud vidím dolů a hlavně jsem to nečekala. Možná to nebylo tak hrozný, takže jsem ochotná to jít ještě jednou. Ovšem část Žalář národů byla nope, matně si pamatuju ty nelidský podmínky, co nám říkali v Kasematech. Historii Brna a tak jsem prolítla, bylo to takový jakože fajn no. Vlastně jsem pak uvažovala, proč jsem to nevzala hned do třetího patra, kde byly obrazy. Architektura byla vlastně docela dobrá, hlavně ten historickej nábytek, ten já ráda. Ovšem ty obrazy a sochy, to bylo něco. Z druhé patra byla super barokní lékárna, pěkná byla.

V podstatě jsem utratila ty prachy jen za třetí patro. Historický krajinky, nějaká ta moderna a ne tak divný moderní umění. Když nad tím tak uvažuju, tak jsem asi povrchní, ale asi se mi nejvíc líbily obrazy s ženami a taky tam bylo pár malířek. V rámci třetího patra taky byla jedna stěna bez omítky a to bylo vážně zajímavé koukat na tu směs cihel do kamenů a tak. Ovšem taky to mělo svoje mouchy, což je spíš mnou a tím, jak nemusím výšky. Respektive pohledy z výšek a tak jsem musela ty otevřený okna trochu obcházet.

Taky mě docela překvapilo, co měli v obchodě s dárkovými předměty. Oni jsou tam dva a krom klasiky, na co všechno se dá prásknou reprodukce obrazu, kupa různých výtvarných potřeb v tom druhém. No neodolala jsem a mám tři pohlednice.

V rámci programu dělám nějakou kulturu a jen nezabíjím čas poflakováním za 160 by to šlo, ale kdybych si mohla koupit lístek na třetí patro za půlku, tak rozhodně jdu víckrát, takhle si půjdu na stálou expozici za volné vstupné do MG, kde se pak nemusím drápat do kopce a dolů.

[bliju]

Sunday, 22.10. 2023

MALTA říjen 2023

Malta byla v mém hledáčku poměrně dlouho, takže když někdy v červenci vyběhly letenky kolem 3000,-, tak jsem neváhala. Bydlení jsem nějak nemohla sehnat za rozumnou cenu, takže jsem nakonec měla pěkné a velké Airbnb v části Pieta. Jelikož let byl pozdě večer, tak jsme přiletěli až kolem 1 v noci a z letiště se nedá dostat jinak, než taxíkem.

První den jsem vyrazila do Sant'Anton Gardens, kde se natáčely scény pro Game of Thrones a navíc miluju zahrady. Vstup je zdarma. Já si na cestování po ostrově koupila za 15 Euro kartu na 12 jízd. Vždycky si člověk jen pípne u řidiče. MHD je dobře značené, na každé zastávce jsou čísla autobusů, které tam staví (vše je na znamení, takže musíte dávat pozor a mávat) a i jízdní řády (v těch nejsou vypsané úplně všechny zastávky, spíše směr, kam to jede). Pak jsem jela do Mdiny, kde jsem prošla celé město a jeho malé a nekonečné uličky, opět nějaké lokace z GOT a pak jsem šla do Church of St Dominic & The Blessed Virgin, kde byl vstup 5 EUR a taky se tam natáčelo GOT. Odpoledne už jsem jela domů a jelikož bylo ještě hezky, tak jsem šla k moři. Ve městě nejsou žádné "klasické" pláže, ale jsou vytvořené na kamenech pod promenádami. Za mě to bylo hrozně super - moře na některých dělá malé bazénky, jinde zas máte schůdky přímo do moře a všude bylo jen pár lidí a klid. Já měla nejbližší asi 15 minut a to Rock beach Pieta. Pak jsem ještě byla na Fond Għadir Beach a ta se mi líbila moc.

Druhý den jsem se vydala na Gozo. Autobusem to bylo k přístavu Cirkewwa prakticky přes celý ostrov, takže cesta trvala asi 1,5 hodiny jelikož je tam asi jen jedna silnice, takže silný provoz a zácpy. Trajekt pak jede asi půl hodiny (2x za hodinu) a stojí 4,65 EUR. Na terminálu byl dost zmatek, jelikož na cestu tam lístek není třeba, ale je potřeba jen na cestu zpět. Ovšem musíte si ho koupit již zde před odjezdem. Na Gozu jsem chtěl jít kus Gozo costal walt a to do Xlendi, což mělo být asi 10 km. Začátek cesty byl super, krásný výhledy na útesy a několik prázdných plážiček na koupání. Ovšem za pláží Mġarr ix-Xini stezka vedla po silnici a to několik kilometrů. V tom horku bylo jak vyhlazovací pochod. Došla jsme tedy do Xewkija a tam sedla na autobus a do svého původního cíle dojela :D Tam jsem teda čekala větší pláž - takhle byla tak pro 10 lidí, ale i tak jsem tam našla místo a odpoledne si tam poležela a vykoupala se. Pak už jsem směřovala do do Victorie a do její Cittadelly. Ta mě fakt překvapila, jak byla rozlehlá. Bylo to jak město ve městě. No a pak už jen busem k trajektu, trajektem na Maltu a opět busem domů.

Jelikož předchozí den byl poměrně náročný, tak 3. den jsem si dala jen beach day. Jela jsem busem na Golden Bay beach a tam jsem strávila celý den opalováním, koupáním a popíjením drinčíků z beach baru. Původně jsem myslela, že bych si ještě dala kousek procházky po útesech, ale bylo fakt horko a navíc se pláž během dne hodně zaplnila a já měla strach, abych se nějak nacpala do busu, jelikož jezdil jen 2x za hodinu a tahle procházka by mě navíc vyhodila až na další zastávce po konečný.

Poslední celý den jsem se rozhodla si udělat boat trip na Comino a podívat se na slavnou Blue lagoon. Výlet jsem koupila na netu za cca 700,- a vybrala jsem si cestu menší lodí (cca pro 20 lidí) a odjezdem ze Sliemy. Hodně lodí odjíždí z St. Paul's Bay a tam se mi busem prostě znova jet nechtělo :D Takže dopoledne jsem se válela ve Sliemě na pláži a pak jsme vyrazili. Cesta byla rychlá a v pohodě, sice to docela házelo, ale mě to nijak nevadilo. Cestou jsme se u Comina asi hodinku koupali u různých jeskyní a skákali z lodi a bylo to super. Pak jsme měli asi 4 hodiny přímo na ostrově a v Blue lagoon. Ta mě teda překvapila, jak byla i v tuhle dobu přeplněná lidma. Ostrov je asi úplně neobydlený (nebo jsem na žádné známky života nenarazila) a je to vlastně jen skála, takže tam nejsou žádně krásné pláže, ze kterých by si člověk užíval tyrkysovou vodu. Když máte štěstí, tak seženete místo na lehátku, která jsou placená a postavená na relativně rovných kamenech. Pak taky můžete být na nějakém malém kamínku/skalce u vody. Nejvíc lidí vysedává (polehává) na skále x-metrů od vody. Já šla na druhou stranu ostrova, kde sice není tyrkysová voda, ale i tak je hezky čistá a průzračná. Navíc je tam spousta místa k ležení (velké kameny) a mnohem míň lidí. Co mi tam přišlo fakt nemísný byly stánky prodávající koktejly a jídlo a vyřvávající diskošku.

Jelikož jsem měla let až večer, tak jsem si poslední den nechala na Vallettu. Tam jsem si kus od Autobusáku uložila do úschovny Stow Your Bags zavazadla, abych měla na courání po městě klid. Za 6 hodin jsem teda platila 11 EUR, ale v tom vedru jsem fakt neměla chuť se tahat s batohem a taškou. Pak už jsem nej náhodně procházela uličky města, jeho výhledy a zahrady (Lower Barrakka Gardens a Upper Barrakka Gardens), což jsou za mě top místa. Z Upper gardens vede výtah dolů k přístavu, kde se dá vyrazit tradiční loďkou do "3 cities". Výtah stojí Euro a lístek je na cestu dolu a nahoru, což se za mě vyplatí :D Vyhodí vás kousek od místa, kde vyráží "převozník". Já chtěla jen do Vittoriosy. Loď je vlastně místo busu, takže můžete nastoupit a vystoupit kdekoliv a pak si jen chytnete další. Jedna cesta stojí 2 EUR a je to super zážitek. Já pak courala po Vittoriose, dala si tam oběd a jela zpět do Valletty. Cesta trvá asi 10 minut a loďky jezdí každou chvíli. Já teda ani jednou nemusela čekat ve frontě a hned jsem se nalodila, ale když jsme se vraceli zpět do města, tak už tam docela fronta byla. Loďka je pro 6 pasažérů. Pak jsem se ještě šla podívat na The Valletta Waterfront, vyjela výtahem zase nahoru, dala si zmrzku, ještě je trochu prošla, vyzvedla si zavazadlo a už jen jela na letiště.

[maserna]

Úterý,den čtvrtý.

Vymýšlím scénáře,možnosti,čtu články a zjišťují eventuality.

Mám rande s doktorkou,ale až po dovolené.

Výpověď ze zdravotních důvodu je na hned a s odstupným.

To by šlo.

Jenže,kolegine ,co mě nesnáší kvůli tomu,že jsem si došla pro židli ,kterou mi ukradla z pracovny,nechce ustoupit.

Dělá to naschvál. Tak jsem řekla šéfovy.

Po dobrým. Nic netuší.

Brát si volno v době dovolených na doktora,který vám doloží zdravotní důvody k výpovědi , zdá se my brutálně černý az nečestný. Ale mám mu to říkat teď?

Čeřit hladinu společně spolupráce,jež se zdá být nyní klidná díky vstřícnosti a tichosti s jakou si vše řeším.

Mód inkognito 😎.

Byla tady paní,Olive Oilova,super ženská s jiskrou v sobě. Ale nešťastná z toho,že tělo už neodpovídá jejímu stavu myslí a ducha.

Povídali jsme si o mladí a chlapech,jako vždycky jsme se řechtaly nějaké kravině.

Prostě tlachání,ale dobrý.

Nějak je my ze všeho lehčeji. Kdyžtak se hodím marod a ukončíme to z nemocenské.

Vo co de.

Mě vlastně o zdraví a rozum.

Šéfovi o prachy.

Kdo je ve větším tlaku?

Zdá se že on,ale já vnitřně umírám ,každou chvíli,kdy tu jsem a nemůžu ani pípnout.

Učili mě to takhle,popírat se,svou pravdu...a pak nemám mít potíže se štítnou žlázou, že?

Zvrácenej svět.

Tma je světlo a světlo je tma.

A slepí vidí vše,co ti pro oči nevidí.

[jagersmanjensen-blog]

Netflix ve výprodeji a sázka na chytré hodinky

Ahoj,

konečně se mi sešly nějaké finance, abych je mohl vložit do akcií. Předtím jsem si akorát tak ladil strategii a koketoval s nějaký strategickým plánem pro investování. Upřímně — finanční investice nejsou to hlavní. Dáváme svých 80 % příjmů do rodiny, která má jasnou prioritu. Zbytek pak mám, jak bych řekl na „blbosti“. Část z těchto prostředků na blbosti jde do akcií a jiných investičních instrumentů. Tohle je první díl příběhu mých investic. Nejsou to rady. Je to jen popis mého amatérského přístupu k investicím. Doufám, že se z toho poučíš, pobavíš a případně mě zahrneš dotazy.

Investice

NETFLIX

Teď nedávno Netflix (služba na vysílání seriálů a filmů přes internet) spadla do šílených hlubin. Co jsem se tak díval, tak i přes 60 % dolů. To je strašně moc. Měl jsem Netflix ještě nedávno, ale včas jsem ho prodal i s nějakým 10% ziskem, ale takhle bych šíleně tratil. A teď je ve slevě. Takže jsem si nakoupil a teď bude potřeba to vysedět. Co jsem se díval naposledy, tak akcie stále padala. Už jsem si i začal říkat, že jsem možná udělal chybu, ale stejně to tam nechám. Trefit dno je loterie. A věřím vlastně Netflixu? Hm, filmy jsou stále výborné taháky. Lidé se chtějí odreagovat, bavit. Ale myslím si, že teď bude Netflix klesat dál. Taky čekám, že budu čas od času dokupovat.

GARMIN

Žena dostala nové chytré hodinky Garmin. Měla předtím Xaiomi Band a Garmin byl krok k dražším, ale kvalitnějším hodinkám. Na Garmin jako akcii jsem se díval už dříve. Je to americká firma, která dělá hlavně navigace. Jenže navigační business mi v dnešní době, kdy navigaci má každý telefon, nedává moc smysl. Hodinky, fitness náramky jsou už zajímavější téma. Jenže pak přijdete do kamenného obchodu Garmin, kde je to tak nějak vyskládané pel mel v úzké nudli někde zastrčené v obchodním centru. Tam týpek v tričku, na kterého se stojí fronta 3 lidí a je očividně už myšlenkami doma z práce. Když to srovnám s Apple Store, tak máš chuť koupit si Apple Watch. Jenže Apple už mám a hledám něco jiného. Je tu spousta příležitostí pro zlepšení do budoucna, což by firmu mohlo nastartovat. Navíc mohu motivovat manželku, aby na hodinky a značku Garmin koukala i jinak než jako na spotřební elektroniku a motitovat ji, aby se zajímala o akcie Garminu. Opět je to investice na delší dobu a předpokládám, že budu časem dokupovat.

Testování eToro

Platforma eToro nabízí obchodování s malými částkami bez poplatků. Ve skutečnosti, ale nevlastníte danou akcii. Tu za vás vlastní eToro. Pro mě je to testování platformy, kde můžete vybudovat nějaký kapitál už od malých částek (500–1.000 CZK).

GOOGLE

Google, resp. Alphabet, je akcie, která je pro mě už delší dobu nedostupná. Jako malý investor nemám takové prostředky, abych si mohl koupit takto drahé akcie za několik tisíc dolarů. To samé platí i pro Amazon. Jenže díky platformě eToro si můžeš koupit i jen část akcie za nějaké drobné a bez poplatku. Super! Beru to ale i tak jako testování. Jsem zvědav, zda se mi tam povede něco vydělat a pak to přesunout do skutečného brokera, kde si myslím, že je větší bezpečnost. A proč jsem vlastně koupil Google? Ze všech online služeb, které používám nejčastěji a netýkají se práce, je to právě platforma Google (YouTube, Drive, Search a spousty dalších). Myslím si, že je tu velký potenciál, a navíc mi přijde Google jistější, konzervativnější a klidnější než Facebook — navíc nejsem fanda technologie Metaverzu. Přesto jsem od jeho koupi na začátku měsíce už v mínusu 10 %. No uvidíme.

Následuje

Nefinanční investice a diverzifikace mimo trh a obor

Tohle všechno nahoře jsou pro mě jen finanční investice. Pasivní investice, kde vy nic neděláte. Za Tebe pracují peníze v podílech někde na burzách a Ty to jen nesmíš podělat a prodat ve ztrátě. Jenže když na to neustále civíte, tak dřív nebo později to nervově nezvládnete a prodáte to i s tou ztrátou. Jenže to je chyba. Nechat to být a jít dělat něco jiného. Proto tu mám i aktivní investice, které naopak nejsou finančního charakteru a rozvíjí moji osobnost nebo dovednosti. Nemusí to být hned další vzdělávání, ale je to spíš strategické utrácení. Zatímco akcie rostou a padají, já mám své koníčky, které se snažím provázat s prací nebo naopak, s rodinou a mít v nich nějakou investiční strategii. Chceme třeba s manželkou za pár let postavit dům. Jenže abych na tom netratil, chci tomu nějak rozumět. Ne všemu, jen základům. To je pro mě velká investice, neboť se jednak něco naučím a zároveň mohu ušetřit na hypotéce. Plán na příští rok je udělat nám novou manželskou postel. Zainvestoval jsem proto do hoblíků (se kterými zatím neumím) a nemám doma žádnou přesnou pilu. Všechno to stojí mnohem víc, než kolik dám do akcií. Přesto to má ale vývoj. Dřív jsem čekal vždy až si koupím nějaký elektrický nástroj, teď už třeba dokážu nástroj obejít a udělat to ručně. Víc práce nevadí, naopak má člověk víc času na přemýšlení. Nikdy jsem nebyl zručný, jsem vyučený ekonom/ajťák a ruce jsem šikovné nikdy neměl. Navíc mám sakra dobrý pocit, když se mi povede něco funkčního vyrobit, co může posloužit i rodině. Takže vedle pasivních finančních investic se snažím diverzifikovat do jiných činností. A když půjdou trhy padat nebo nikdo mě nebude chtít zaměstnat v IT oboru, tak půjdu raději ohoblovat pár prken. A jelikož se tomuhle člověk může věnovat prakticky jen o víkendech a o dovolené, tak myslím, že mám s koníčky vystaráno a dlouhá léta…

S pozdravem

JJ

[naazory9]

Vpis 9 - Loučení s Faialem na výbornou!

(13.2.) Když pan H rozhrnul ráno závěsy, tak říkal, že Pico bychom dneska fotit neměli, protože je to dávno po východu slunce, ať nejsme za lenochy. No ale když ta dnešní čepička mi přijde tak hezká!

Já myslím, že nám ty úvodní fotky Pico budou v dalších zápiscích chybět! :) A ty pohledy z okna byly dneska zásadní, po klidné snídani jsme se vrátili na dopolední siestu do postele, odkud se mi povedl i planespotting! Ranní přílet z Ponta Delgady...

Hele tak já bych z tý postele možná ani dneska nemusel :D No né, to slunce nás vyláká, neboť mělo bejt dost šeredně, ovšem jak se to tu rychle mění, tak je teď pěkně. A tak sedáme do auta a začíná sprška, ono ta předpověď nakonec vychází, bude to takhle s přeháňkama celej den... Já se chci nejdřív podívat na tu Monte da Guia, kopec hned nad tou naší pláží u města. Než se tam vysoukáme, sluníčko zas vyleze a celej ten záliv krásně nasvítí, tady to v létě musí bejt na koupání ideální!

Jak tak střídavě prší a svítí, objeví se nádherná duha nad celou Hortou! Ha, jsme odměněni! Boží!

Uděláme krátkej trek za kostelík pod vrcholem, ono na samotnej vršek hory se jít nedá, jsou tam nějaký letištní radary, tak je to uzavřený. Sjedem pak do města a pokračujeme směr k letišti, ale po tý vedlejší silnici lemující moře. V Poca da Rainha jsou ty klasický bazénky v lávě na koupání, propojený betonovým chodníčkem, co se vine skrz ty lávový kameny. Takhle je to dělaný všude na Azorech a nás baví se tím procházet, viz pan H tam dole (a už se zase zatáhlo).

Taky pak jde o to dycky najít balanc mezi tím, kam se dá ještě dojít suchou nohou, páč v zimě moře víc bouří, takže zaplaví i chodníčky, co vypadaj normálně v klidu schůdný. Walking on water by pan H.

To pobřeží je tu poměrně rozeklaný, takže není koupání friendly, ale na koukání jo. Kousek vedle na Miradouro da Ponta Furada je vidět, jak moře vykousalo do lávy jeskyně, ke kterejm se takhle jdeme podívat, když zas přestane pršet.

Pan H si vybral ještě jeden trek a sice ke Castelo Branco, strmý hoře vyvřelin na jednom jihozápadním výběžku Faialu, kam dojedem během chvilky. Tu sice neprší, ale zato dost fouká, tak se obalujeme a vyrážíme. Tu horu spojenou s pevninou jen úzkou šíjí je vidět už zdálky, vypadá vyšší než těch svých 148 m n.m.

Jinak šlapeme poctivě, dneska je to druhý den v řadě, kdy hravě překonáváme deset tisíc kroků, my kancelářský krysy. Pan H poznamenává, že s jeho malejma nožičkama je to minimálně o polovinu kroků víc!

I tady se mi zcela nečekaně podaří vyfotit éro, jak odlítá z místního letiště. Ono to dneska vypadá, jako by to tady na Faialu lítalo pořád, ale to spíš máme štěstí, dnes tu bylo za celý den šest odletů. Vidíte ho vpravo nahoře?

Celá Castelo Branco je přírodní rezervace, hlavně kvůli hnízdícím ptákům. Vše samozřejmě pěkně popsaný a označený, palec nahoru!

Nás vlastně na tom baví, že těma info tabulema a stezkama dávaj Azory najevo, že tu turisty chtějí a že si jich cení, což mi přijde super, že si člověk nepřipadá jak nějakej vetřelec, co je místním na obtíž, takže je to tady taková symbióza. Počasí drží, pokračujem jízdu ostrovem a když máme hlad, tak se v jednom venkovským obchůdku stavíme pro dobroty. Myslel jsem si na čokosvině, ale paní - co uměla anglicky! - měla jen nějaký balený, tak jsem koupil pár azorskejch banánů a jsme ready. Vybral jsem původně ke svačince nedalekej parque florestal, ale pana H zaujala odbočka do Varadouro, kde jsme ještě nebyli a to má bejt takový vyhlášený letovisko na Faialu, kde si svoje víkendový domy staví bohatí Horťané. Tak to chceme samozřejmě vidět a ono fakt. Tohle je asi taková krytá a slunečná část ostrova, že to vybízí k letnění, a domy jsou tu pravda honosnější než jinde na ostrově. Vesničkou projedeme až k moři, kde parkujeme a vytahujeme sváču. Jíme teda v autě, páč zas leje, ale během chvilky se to protrhá. Tohle byl náš obědovej výhled.

Jsou tu vlny jako blázen, a tak nás překvapí, když nám kolem auta proběhne paní v plavkách, co si evidentně byla zaplavat v moři. Teda je tu tepleji, než jsme zvyklí, ale jako větší problém vidíme ty vlny. Tak to jdeme prozkoumat a ono zase v té hoře lávovejch kamenů je spleť betonovejch chodníčků, který vedou k několika bazénkům. Ty jsou od moře dostatečně oddělený na to, aby se v nich dalo v klidu plavat, ale nejsou odřízlý zcela, takže mořská voda tam ve vlnách dosáhne.

Na plavání ideál, ale teda paní je otužilá, šahali jsme do toho :) Ve vsi prej bejvaly i termální lázně, to si tu ti boháči žili, no ale už nepremávaj, jejich stále stojící budova je zavřená. Kousek vedle nás naláká ještě Miradouro do Fernandes, zase stolečky a zase výhledy, plus když se k tomu vyjasní, nemá to chybu.

Tady podél útesů je štěrková cesta, nicméně dobře udržovaná, takže ani pan H není nervózní, když tu jedeme, a ještě lelkuje a dělá mi fotky. Pan řidič na Azorech.

Touhle dobou jsme kousek od Praia do Norte, tak navrhuju se zajet podívat na tu pláž, kde jsme byli včera dopoledne, protože teď už by mohla být zalitá sluncem. Během čtvrt hodiny jsme na místě a teda stálo za to sem zajet. Podle mě je tahle pláž takovej hidden treasure, protože na mapy.cz nemá ani jednu fotku! Tohle by si člověk myslel, že je na Novým Zélandu nebo na Havaji, ale hele, tohle je azorskej Faial!

Tady jsme ve svým elementu, couráme se po pláži, posedáváme, pozorujeme vlny, dejcháme z plnejch plic, strávil bych tu celej den!

Hodně dělá to, že jsme tu fakt sami, v zimě to tu asi neláká ani místní, docela by mě zajímalo, jak to tu vypadá v létě, kdy je asi moře klidnější a vhodný ke koupání... Tak to musíme zvážit při další cestě :) Je pozdní odpoledne a nám se začíná hlásit únava a hlad, tak jedem severní stranou ostrova zpět do Horty. Venkov, klid, žádný lidi, žádný zácpy.

V hotelu jsme za chvilku, dneska teda neodoláme, a dáme si jídlo ze zdejšího KFC, ale sníme si to pěkně v hotelu, tohle je lepší než televize.

Dneska se po tý noční bouři ochladilo, takže kromě Varadouro, kde bylo 16 stupňů, jsme byli všude jinde jen lehce nad deseti, a to i se sluníčkem, takže jsme ani na balkónku moc nepobyli. Po jídle si krátce dáchnout, abysme ještě stihli západ slunce na naší pláži!

Uznáváme, že Faial byl takovej ten ostrov, na kterej jsme si říkali, že pojedeme, protože jsme tam pořádně nebyli - nicméně mile nás překvapil, Azory se nezapřou! Jedeme ještě doplnit benzín do auta (za celou dobu jsme tu projeli benzínu za 33 euro) a pak už se balit, ráno letíme dál. Vyšlehaní větrem a snad i trochu opálený zdravíme z Azor a přejem dobrou noc!

[kocourmokroocko]

Když jsem začínal studium, dostal jsem se z nějakého důvodu do hledáčku univerzitních marxistů. Není to nijak pejorativně míněné osočení z mé strany - prostě za mnou začali najednou docházet úplně cizí lidé, kteří se mi představili jako marxisti, a ptali se, proč nejsem víc marxista. Coby politicky tichý a neangažovaný introvert jsem tím byl zmaten; proč zrovna já? Proč si myslí, že jsem marxista? Proč podle nich nejsem DOST marxista?? Nechtěl jsem je ale ranit dotazem, proč za mnou chodí, tak jsem většinou jen mlčel a poslouchal. Vypadalo to zhruba takhle: 

Člověk, kterého jsem v životě předtím neviděl: “Nazdar! Kam jdeš?” 

Já: “Už domů...” 

Člověk, automaticky se mnou srovnající krok: “Já s tebou chci mluvit.” 

Já: “Tak jo, ale doprovoď mě u toho do obchodu, já pak musim vařit. :)” 

Člověk: “Proč se neangažuješ víc v hnutí???” 

Já, v duchu: “A jé je” 

Pak jsem se většinou dozvěděl hrozně moc věcí a v závislosti na množství energie, kterým jsem právě oplýval, jsem se zapojil či nezapojil do diskuze. V mezičase jsem se snažil si srovnat, co vlastně jsem a nejsem. Došel jsem k závěru, že nejsem moc rozhodný, ale zato jsem velmi váhavý. 

“Promiň, ale já asi nejsem vůbec marxista,” pokusil jsem se jednou říct hochovi, co si ke mně přisedl na lavičku, aby mi sdělil, že nejsem dost marxista.

“Ale jsi!!” obrátil poplašeně dobrý muž, a začal mi překotně vysvětlovat, proč jsem největší marxista, který kdy políbil svými chodidly tvář zeměkoule. 

Takhle jsem se setkal asi s devíti úplně cizími lidmi. Všechny z nich trápilo, že nejsem větší marxista, a všichni měli hrozně krásné úmysly. 

“Ty máš hrozně krásný úmysly,” řekl jsem jednou dalšímu takovému chlapci, co za mnou šel do deště kouřit cigaretu. “Ale tohle není diskuze.” 

“Jakto, že to neni diskuze? Vždyť mluvíme oba, ne.” 

“To jo,” kývl jsem. “Ale já se tě ptám, a navrhuju protinázory, ze kterejch mi nevadí ustoupit, když to, co říkáš, dává smysl. Ty za mnou nechodíš, aby ses se mnou dopracoval k nějaký pravdě, nebo abys vůbec něco probral. Ty mě chceš jenom přesvědčit o něčem, z čeho neustoupíš. Všechno, co nespadá do věcí, co sis už myslel, je špatně. To není diskuze, to je unavující. Pro mě, protože ať už řeknu cokoliv, ty to nikdy doopravdy nezvážíš. A pro tebe, protože jakákoliv odpověď, co ti dám, bude frustrující, dokud to nebude přesně to, co jsi chtěl slyšet. Ráda si s tebou budu povídat, ale jenom když si i ty budeš povídat se mnou.”  

Bylo asi půl minuty ticho. 

“Tak jo.” 

“...“ 

“Je to ale děsná škoda. Byla bys super marxista.” 

“Já vim.” 

Dodnes nejsem marxista. Ale vím, že bych v tom byla boží. 

[dobrovsky-rottuje]

Moje maminka jakožto češtinářka pravidelně chřadne kdykoli uslyší že se někdo chce "zeptat na otázku"

Tento jev se však rozšířil natolik že spousta lidí se nad ním ani nepozastaví

Tvoje maminka má úplnou pravdu, také mě to tahá za uši. A moc ti děkuju za tenhle ask, protože mi to dává možnost představit jeden úžasný nástroj pro ověření podobných vazeb, když vám znějí divně. Dole bude samozřejmě TLDR. Je tučně, klidně jeďte dál, pokud nechcete rant o tom, co všechno má česká lingvistika k dispozici.

Jako první si člověk asi říká, že je nějaká divná vazba slovesa. Na to je super zdroj, kde se to dá ověřit! Je to slovník Vallex, aktuálně ve verzi 3.0, kde najdete přehled českých sloves a jejich vazeb. Nepředpokládám, že tam budou všechna slovesa, ale většina toho, co běžný smrtelník potřebuje, tam určitě bude. U těch, kde se chyby dělají hodně často, má ÚJČ poznámku často i v Příručce, ale Vallex toho má podstatně víc. Jenže není snadné dešifrovat, co se tam vlastně říká. Na tom webu je samozřejmě návod, já to teď ukážu na zmíněném slovesu. Celé to odsadím čarou, protože je to spíš zajímavost a (spoiler alert!) problém není v samotné vazbě.

Takhle vypadá heslo slovesa zeptat se:

Vidíte jakési divné zkratky, které jste asi nepotkali, pokud vás na VŠ netýrají syntaxí a teorií valence. Nejdříve máme první lexikální význam, tady jich více ani není.

Pod tím je frame, tedy jakýsi větný vzorec. Je sestavený podle teorie, kdy základ věty tvoří sloveso a všechno ostatní jsou různá doplnění vázaná na to sloveso, základní skladební dvojici nevedeme. Horní index značí, o jaké doplnění se jedná, jestli je obligatorní (nutné, aby věta dávala smysl) atd., ale to není úplně to, co by nás na tom zajímalo. Dolní index značí, v jakém gramatickém tvaru doplnění bude.

ACT je aktant (původce děje) a má dole jedničku, tedy bude v 1. pádu, bude to podmět. Honza se zeptá. ADDR je adresát, bude ve 2. pádu. Honza se zeptá učitelky. PAT je patiens, předmět nějak zasažený dějem, a ten nám umožňuje několik vazeb, možnosti jsou oddělené čárkou:

na + 4. pád – předložková vazba. „Honza se zeptal učitelky na datum čtvrtletky.“

zda – tedy vazba se spojkou. „Honza se zeptal učitelky, zda už oznámkovala písemky.“ Samozřejmě tam může být i nějaké synonymum, třeba jestli.

cont – závislá věta obsahová, která není uvedená spojkou, může jít třeba o nepřímou tázací větu, příslovce nebo zájmeno. „Honza se zeptal učitelky, kdy se bude psát písemka.“

MANN je nějaký způsob, další doplnění, moc nás zajímat nemusí.

Ok, to je určitě strašně zajímavý, ale proč se nelze zeptat na otázku?

Protože zeptat se samo o sobě znamená, že pokládáš nějakou otázku, už to tam je. To doplnění na+4 (předložka se 4. pádem) očekává předmět, na který se žák ptá. A on se neptá na otázku, ale třeba na písemku nebo školní výlet.

Teoreticky bych se mohla zeptat na otázku třeba... Při rozboru nějakého testu. „A paní učitelko, mohla bych se zeptat na otázku číslo 4? Nejsem si jistá, co tam mám špatně.“ Ale to už je předmětem něco... Existujícího, ta otázka je konkrétní, stejně reálná jako ten školní výlet. Neoznačuje tu větu, která ze mě zrovna leze, ale otázku v písemce.

TLDR: Pokud si nejste jistí vazbou, občas pomůže Příručka, většinou Vallex. Na první pohled vypadá trochu nesrozumitelně, ale má celkem přehledný návod, uvádí příklady a pokud nejste jó lingvisti, detailně tomu rozumět nepotřebujete. Tady ale není problém ve vazbě, ale ve významu – sloveso zeptat se už tu otázku obsahuje a předložka na očekává předmět té otázky. Neptáte se tedy na otázku, ale třeba na datum písemky. Ptát se na otázku je podobně zvláštní jako... Jako třeba říct, že jste promoklí vodou. A čím jiným? Limonádou?

[nitgas]

well

Za 14 dní jdu poprvé k nový psycholožce a já vlastně ani nevim, co jí budu říkat.

Že jsem chronicky nespokojená? Že mi nic není dost dobrý a bojim se lidí? Prej je kouzlo v tom spokojit se s málem, ale jak tak koukám na svý myšlenky, tak tady se někdo nespokojí vůbec s ničím. Doslova všechno v mým životě klape a je super. Doslova naprosto všechno. A já jsem furt prázdná, v honbě za chimérou štěstí. Ty uzkosti, co mám, když se zrovna nedopuju antidepresivama, jsou možná jen vakuum a černá díra, co vcucává svět kolem. Nevím. Jsem zacyklená v kolečku kofeinu, pročuměnejch nocí a sebelítosti. Sebelítost je odporná věc. Nechutná a odsouzeníhodná. Nejsem prostě jen příliš zahleděná sama do sebe? Není celej můj problém, že věci moc řešim? Co takhle prostě chvíli bejt? Dá mi ta psycholožka nějakej návod? Nedá. Zas budu jen hodiny mluvit o svým dětství, jak je mi mojí matky líto, ale současně ji nesnáším. Kdy tohle skončí a já budu konečně v pohodě? Deset let deprese a třetí rok úzkosti. Je to ještě diagnóza, nebo prostě jen můj povahovej rys? Tak se prost bojim lidí a nic mi nedává smysl, no. A taky jsem přehnaně emočně fixovaná na svýho psa. well, asi už mám pár témat na tu terapii..

[callmefae]

Subliminals

Subliminals neboli podprahové zprávy. Na tohle téma dostávám neuvěřitelně moc otázek a já vám o tom dnes něco málo řeknu.

Co jsou to subliminals?  

Jsou to vlastně signály přehrávány osobě, které jsou nad limit jejího vnímání.  Což znamená, že se tyhle signály dostanou do jejího podvědomí, ale samotná osoba si to ani neuvědomuje, ale její podvědomí tyhle zprávy zachytí. Můžou být zahrnuty v reklamách, filmech, ale také hudbě.  

Hodně se o nich mluví především u konspiračních teorií, například, že se tyhle signály přehrávají v obchodech, aby to lidi donutilo více nakupovat zboží.

Každopádně tyhle signály nejsou pro člověka jen negativní, ale můžou být i pozitivní.

Na youtube můžete najít strasně moc subliminals obsahující frekvence, které jsou dobré pro zvednutí vašich vibrací, které ze sebe vydáváte neustále ven. Je to spojené taky se zákonem přitažlivosti, o kterém jsem taky psala článek, takže pokud nevíte, o co se jedná, tak doporučuju si ho první přečíst, abyste trochu pochopili princip subliminals.

Fungují tedy všechny ty nahrávky, které můžeme na youtube najít?

Pokud jste tyhle nahrávky hledali, tak víte, že se jedná o nahrávky, díky kterým můžete najít lásku, dobrou práci, přitáhnout si hodně peněz, přivoláte si krásu nebo zhubnete...

A moje odpověď je ANO, opravdu fungují, ale můj názor je takový, že většina z nich funguje jen tak z 50 - 60%, což znamená, že tak 50 - 60% lidí ty nahrávky zafungují.  

Věřím tomu, že subliminals mají něco do sebe, protože jak víme, tak si díky svým myšlenkám manifestujeme vlastní realitu a ti hlavně díky našemu podvědomí. A samozřejmě je strašně těžké se do našeho podvědomí dostat a myslím, že tohle je jedna z věcí, která nám to umožňuje. Další věci jsou hypnózy, meditace, psychické psaní nebo kreslení a samozřejmě přes naše sny.

A jelikož je takhle těžké se dostat do podvědomí, tak je opravdu nejlehčí způsob mu dávat příkazy pomocí podprahových signálů. Naše podvědomí tyhle signály okamžitě zkopíruje a začne je manifestovat.

Takže ve zkratce subliminals jsou jen příkazy, které dáváme svému podvědomí, které se přeprogramuje a které je manifestuje do vesmíru. Osobně si myslím, že je to snad ten nejmocnější způsob, jak si něco manifestovat.

Dost takových podprahových signálů je natočeno na několik hodin a mají se pouštět při spaní. Což je super, protože váš mozek a vaše podvědomí je vnímá i když spíte, ale ještě víc účinnější metoda, než je poslouchat při spaní je meditace.

Abyste si něco dokázali takhle přimanifestovat, tak základní věc je to, abyste neposlouchali playslisty, které v sobě mají neskutěčně hodně témat, které jsou od sebe odlišné.

Tím myslím playlisty, kde máte nahrávky, díky kterým si manifestujete lásku, pak to hned skočí na peníze, z peněz na krásu. Tohle je jedno velké ne.

Osobně doporučuju jednu delší nahrávku, která se točí kolem stejného tématu. Nesnažte se hned manifestovat hodně věcí najednou. Soustřeďte se na jednu věc, pokud se budete soustředit na víc věcí, vaše manifestace bude pomalu ztrácet účinnost.

Každopádně si musíte dávat pozor co vlastně posloucháte a jestli se do toho chcete pustit. Na internetu je strašně moc desinformací a může se stát, že si takovou nahrávku budete pouštět s vědomím, že se jedná o nahrávku, která vám přitáhne lásku, ale v realitě to bude nahrávka, která vám zničí vztahy.  

Takže vždy je lepší si položit otázku “opravdu tomu člověku věřím natolik, abych si něco takového pustil?”

Abych to shrnula na závěr, tak ano, subliminals neboli podprahové signály fungují, většinou pro 60% lidí, což je hodně a je dost velká šance, že budou fungovat i pro vás. A ano, můžete si díky nim přivolat cokoliv budete chtít, můžete díky nim získat cokoliv budete chtít, ale opravdu si dávejte pozor na to, co vlastně posloucháte!:)

[kralovna-ne-stesti]

Když mi bylo takových třináct, znala jsem kluka co se jmenoval Marcel. Naše kamarádství mělo dobu určitou a to tu, dokud neskončí tábor. Viděli jsme se sice i po něm, ale to už zkrátka nikdy není takový. Už ani nevím, jak jsme se sčuchli, ale náramně jsme si rozuměli. Jako když potkáte někoho, kdo k vám skvěle pasuje. Ve třinácti. Byli jsme do sebe oba platonicky zamilovaní, byli jsme na sebe hodní, hrozně moc jsme do sebe ryli, mlátili se, neskutečně se smáli a měli za to samý tresty. Společný. Společný běhání dokolečka až do zblbnutí. Měl tak světlý vlasy, až vypadaly skoro bílý a opálenou kůži, jak celý léto lítal venku. Měla jsem podezření, že pochází z chudších poměrů, ale na táboře, na jaký jsem jezdila, byla skvělá jedna věc - nikdy tam nešlo poznat, kdo byl z jakých poměrů. Aspoň já to nikdy nepoznala, nebo neřešila. Nechodili jsme spolu, ale tak nějak duševně jo. Fakt jsme si sedli. A tehdy jsme si řekli, že když budeme dospělý a nebudeme nikoho mít a budeme sami a opuštění a smutní, že se najdeme. A mě v duchu přepadla taková myšlenka, že jednou si ho vezmu. Ne že bych chtěla, ale že to tak zkrátka dopadne. Docela dlouho se mě to drželo jako taková jistota, i když už jsem nevěděla, kde je. A do teď si to pamatuju. O patnáct let později jsem vdaná za svýho muže a doufám, že to nikdy nebude jinak. Vlastně jsem ráda, že jsme se už nikdy nepotkali, i když jsme asi pěkně dlouho žili jen kousek od sebe. Dopadlo by to blbě. Zničilo by to tuhle moji vzpomínku na super kluka, co by byl můj dokonalej brácha. Vzpomínku, jak jsem mu rozčílená jako nikdy zabodla propisku do ruky a pak dvě hodiny obíhala hřiště. Vzpomínku na jeho hlas a pihy na tváři a toho hajzlíka, co mu koukal z očí. Smích a blbosti. Doufám, že to navěky zůstane takhle, jako vzpomínka, možná historka, a předpověď, co se nikdy nenaplní.

[prospercz]

Den D

Člověk si představuje poušť asi jako Saharu. Všude samý písek, duny a totální vedro. Taková ale poušť, kterou se táhne PCT přes 700 mil, rozhodně není.

5:50…fuj, na tohle si budu muset chvilku zvykat. No co, v 6:40 mi jede autobus na začátek treku a tak vstávám i s trochou radosti. Konečně je to tady. Vážím svůj batoh a jsem mírně zklamán, že prý 18kg. Asi jsem to trochu přehnal s jídlem a ty nesmeky taky teď Hynku táhneš úplně zbytečně. Měl jsem to rovnou poslat balíčkem dopředu, ale bylo mi líto posílat jen jednu malou věc ve velké krabici, tak to táhnu.

Loučím se s Frodo a Scoutem, trail angely v San Diegu, a s nadšením šlapu na zastávku. Hiker se od ostatních lidí diametrálně odlišuje, a tak ještě před nastoupením už mám 4 nové kamarády.

Řidič je starý mazák, který hikery takhle vozí každé ráno. Prohodí pár slov, se mnou dokonce česky, a nenechá si za jízdu zaplatit. “Prostě jedete zadarmo”, trvá na svém.

Začátek treku. Stál jsem tady už snad 15x skrz všechny ty blogy a videa, nesčetněkrát ve svých představách. A stejně je to zvláštně nepopsatelný pocit. Na jednu stranu je člověk rád, že už je tu. Na druhou vidí to hrozivé číslo 2650 mil do konce.

Navíc tu prší. To je asi poslední věc, kterou by si člověk představil, že se mu v poušti stane. Nicméně letos se počasí zbláznilo a místo sucha a vedra je všude spousta zeleně, všechno kvete, každé dvě míle je tu potůček s vodou, a vůbec to nevypadá jako poušť. Teď si libujeme, ale ono nás to dožene, až se dostaneme k Sieře a těm třem metrům sněhu, co tam na nás čekají.

V životě jsem si snad za jeden den nemusel zapamatovat tolik jmen. A že jsem na to fakt špatný…Cesta se vine pozvolna nahoru a kolem dokola přilehlých hor. Šlapání vám tady popisovat nebudu, to by byla nuda.

Říká se, že by si měl člověk svůj gear odzkoušet doma než vyrazí. Občas ale ani to nepomůže. Powerbanka se mi rozbila ještě před odletem z Kentucky. Prostě se rozhodla, že se nebude nabíjet. Dráha mrcha, co nevydržela ani 5 plných nabití. To se naštěstí dalo vyřešit celkem v pohodě ještě před cestou. Dneska jsem v půlce dne zjistil, že můj filtr na vodu za ty 3 měsíce, co ležel ve skříni, přestal fungovat taky. Netuším proč. Jestli mi zmrzl nebo co? To bude asi blbost. Nicméně mi filtrovaní jednoho litru vody trvá místo 20 vteřin asi 20 minut. A ještě se člověk nadře. Musím pořídit jiný…

Včera mi za noc napůl ušla karimatka. Měla už takové tendence dřív, ale občas si to rozmyslela a byla v pohodě. Tak prý už zas není. Snad najdu tu mrchu díru a zalepím to.

Dneska jsem zašil svoji první díru na legínech. To se tak stane, že když člověk neumí chodit, tak se občas odře o nějaký ten kámen nebo skálu. Celkem blbý skill, když mě teďka čeká pět měsíců chozeni... Asi budu zašívat často. Taky mám svůj první puchýř! Dvě stě kiláků s těmi boty nachodíte a nikdy ani jeden. Pak se člověk dostane na druhou stranu světa a šup, už je tam.

Asi se mi tím vším snaží vesmír něco říct? Já se ale zatím vzdávat nehodlám. Dnešní den byl super, bylo od oběda skvělý počasí a trek je příjemně pozvolný. Vlastně si nemám na co stěžovat ☺️

[kvetyzlouky]

kam mám kurva zajít?

zase mě sabotuje mozek, já sama sebe sabotuju, jsem měsíc ve vztahu a už bych zamávala na rozloučenou

nevím, co je se mnou špatně, co se ve mně vždycky zlomí, nevím, proč se mi někdo jiný noří ve vzpomínkách, proč si musím připomínat jako mantru, že mi neskutečně ublížil, abych ho na chvilku vyhnala pryč, proč mi přijde, že už jsme si všechno řekli, proč se to teď tak pokazilo

na moje poměry u mě strávil až příliš času, šest dní bylo moc, úterý, středa, čtvrtek mi přišly ještě super, jeho slova, že jsem lidská, empatická, bílá magie, že ze mě sálá lesní vibe, pátek byl zlom a sobota končila slzami, vlastně neudělal nic špatného, záměrně špatného, jen okupoval můj prostor dlouho a já si do paměti vryla maličkosti, nechci někomu dělat matku

přijde mi, že přes zprávy si nerozumíme, ty konverzace něco postrádají, nějak se mi nechce ani v nich angažovat, skoro se zdá, že neexistuje přes písmena, proč ho musím držet, abych věřila v jeho reálnost?

nechci mu ublížit

nechci ztroskotat

nechci, abychom dopadli jako před čtyřmi lety

nechci sama sebe takhle zrazovat a upřímně ztrapňovat, skoro jako kdyby mě bavil jen ten moment do polapení

[deadandsarcastic]

Zápis Osmý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Když se jim konečně podařilo převést všechny zraněné, mrtvolu i blonďatou lovkyni (Ta se totiž velice záhy sesypala, neschopná vůbec vstát, tudíž ji lišák prostě naložil na lůžko taky.), přičemž Draconia pořád ťapali za Luxiosem jako takový druhý ocásek, rozhodli se, že musí najít gucci gaye, který se mezitím z ošetřovny takticky stáhl. „Takže je jasné, že tady je toho v nepořádku více než dost," zavrčel starší, uvažuje, kam by se měli vydat nejdříve. „Problém je ovšem v tom, že tohle je JEJICH základna… Což znamená, že pokud se před námi chtějí skutečně někde zašít, tak je nemáme šanci najít…“ Na okamžik se odmlčel, ale poté ještě dodal: „Přijde mi to od nich neskutečně zbabělé a sobecké; místo toho, aby se tomu postavili čelem a pokusili se to nějak vyřešit, tak si s námi raději hrají na schovávanou… Bylo lidské plémě vždycky takové, nebo jej čas přetvořil do této podoby bez mého povšimnutí?"

„Co já vím, já existuju sotva dvacet let, tak ti nepovím, jestli se všichni vždycky chovali jak takoví poserové," pokrčili rameny. „Ale vzhledem k tomu, že třeba Hitler se prý radši tenkrát zastřelil, tak hádám, že to bývalo vždycky stejné." Na chvíli zmlkli, a pak dostali nápad. „Ale vždyť my máme v pokoji vlastně nějaký ten čudlík, či co, kterým si máme zazvonit, když něco potřebujeme, ne? Tak můžeme zazvonit a nějak se doptat, kde se ten teplej soudruh nachází… A pokud nám neřeknou, kde je on, tak se můžeme zkusit doptat aspoň na ty dvě, co nás vítaly s ním, ne?" zkusili navrhnout, i když si byli vědomi toho, jak je tenhle plán kostrbatý. „No, anebo ještě líp, můžeme se na to dneska vykašlat, nechat to na zítra, pomodlit se a jít spát… Protože si přijdu docela unaveně po tom všem, co se dneska událo."

„Jestli jste unavení, tak se klidně vraťte do pokoje, já se zlobit nebudu a klíček vám klidně předám… Ale já to takhle prostě nechat nemůžu." A s těmi slovy a odhodlaným výrazem ve tváři vyrazil prostě chodbou vpřed… Nemusel jít ani moc dlouho, jelikož zrovna z jedněch dveří na chodbu vycházela asi tak šedesátiletá žena s šedivými vlasy staženými do drdolu, oděna do uniformy pro uklízecí četu… Což Luxiosovi náramně nahrávalo do karet, protože ostatní lovci už dost možná byli informováni, že nesmí nic prozradit, ale dozajista se to ještě nedoneslo k obyčejnému personálu. „Promiňte, že vás zdržuji, ale mohla byste mi poradit, kudy se dostaneme k místnosti pro velitele této základy? Máme totiž sjednanou důležitou schůzku, ale lehce jsme zabloudili."

Nechtěli do pokoje jít sami, takže prostě tiše a odevzdaně cupkali za lišákem s tím, že prostě eventuálně spát jít musí… A vlastně bylo i dobře, že nešli ulehnout hned teď, vzhledem k tomu, že tam pořád měli tu menší šlamastiku s rozbitou postelí, která potřebovala pořád promyslet. Když dorazili k té uklízečce, nebo co to vůbec bylo, tak se blonďatí jen nenápadně posunuli víc za Luxiose, aby bylo jasné, že on tu mluví a vyřizuje všechny tyhle blbosti, a trochu si upravili šaty, které už měli mimochodem zase normálně nasazené, poněvadž křídla stejně momentálně nepotřebovali.

„Noooo… Víteee…“ začala skřípavým hlasem uklízečka, až to znělo jako dveře, kterým nikdo poslední tři století nepromazal panty. „To musíte jít nejdříve touhle chodbou rovně, rovně, ale až tam bude odbočka doprava, tak tou nepůjdete, ale ještě uděláte tak tři kroky, kdy nalevo budete mít prosklené dveře, za kterýma je schodiště. Tama musíte jít, ale ne dolů, protože to byste došli k přednáškovým sálům, takže se vydáte nahoru, ale první poschodí vás nezajímá, ani to druhé, ani to třetí, ale potom, až uvidíte, takové krásné dveře z bílého dřeva, tak těma projdete, takže se ocitnete v takové… Jak to jen říct? Velice nóbl chodbě, kde všude jsou různé obrazy a odpočívadla a tak podobně… No a tam musíte jít doleva, jak ještě jednou doleva, doprava, doleva… A budete mít před sebou ty nejvíc nóbl dveře, jaké tady máme… A to bude ono!"

Natiskli se zezadu na Luxiose a velice tiše se jej zeptali: „Košíčku, když ty jsi taková speciální sněžná furry vločka, tak to určitě znamená, že máš i nějakou super paměť, takže si tohle budeš pamatovat, viď? Protože já tu vážně nemám v plánu bloudit a hledat to… A nevím, jestli si tyhle instrukce zapamatuju," šeptali, tak, aby je žena neslyšela, protože se trochu obávali, že by se jim ještě vysmála, že si tenhle popis cesty nepamatují.

Bělovlasý pokýval hlavou, poděkoval postarší dámě, a pak už si to odměřeným krokem vyrazil k jejich momentálnímu cíli. „Ten popis," začal, jakmile s ním Draconia srovnali krok a jakmile byli z doslechu, „skutečně se zdá lehce zmatený… Dokonce jsem uvažoval na okamžik nad tím, zda vůbec mluví anglicky. Přišlo mi to, jako bych věděl, že něco říká, ale nebyl jsem s to rozpoznat jazyk. Tak jsem zkusil nahodit znalosti španělštiny, francouzštiny, ruštiny i němčiny… Ale nakonec se mi podařilo nějak ty instrukce pochytit. Prostě jen musíme najít prosklené dveře vedoucí na schodiště, to je první část našeho plánu."

„Aha," kývli a zadívali se na bělovlasého. „A to ty umíš tolik jazyků? To je fakt cool! Řekneš něco třebaaaaa… Rusky? Prosííím, Košíku, prosííím…“ Z tónu jejich hlasu bylo mimochodem velice jasné, že pokud na ně starší nezařve alespoň "cyka blyat", tak nebude mít klid až do svojí smrti. (Nebo, spíš do smrti Draconie, vzhledem k tomu, že jen tak si umřít na stáří, zkrátka asi nebylo v Luxiosově stylu).

Lišák si jenom tiše povzdechl, načež se otočil na blonďáky a pronesl, jak nejlépe uměl: „Menya zovut Luxios. Rad tebya videt’… Stačí vám to takhle? Víte, abych pravdu řekl…“ začal pomalu, přičemž pohled stočil někam před sebe. „Už dlouho jsem takhle nemluvil. Dříve byly časy, kdy jsme se třeba domluvili a celý den jsme mluvili francouzsky… A pak zase německy… Prostě jsme to střídali. Samozřejmě, že nejčastěji jsme mluvili anglicky a japonsky… Teď už to nedělám. Své znalosti používám spíše jen na čtení knížek… Bylo zajímavé číst Evžena Oněgina v originálu." Zastavil se před prosklenými dveřmi se spokojeným úsměvem. „Zdá se, že jdeme správně…“

Byli z toho celí vykulení, tak jen přikyvovali; protože oni uměli perfektně jen jejich rodný jazyk, tudíž angličtinu, pak pár slovíček francouzsky, které do nich vtloukli ve škole, a sem tam nějakou tu modlitbu v latině, ale to bylo tak nějak všechno - tudíž takovýhle multikulturní furry pro ně bylo veliké "wow"; stejně jako to, že nějakým zázrakem opravdu šli dobrým směrem a dorazili k těm proskleným dveřím. „No, a co chceš dělat, až tam dojdeme? Nebo, jako, o čem chceš mluvit?"

„Co teď momentálně potřebujeme nejvíce ze všeho, jsou informace," odvětil klidně Luxios, přidržuje dveře, aby blonďáci mohli projít. „Tudíž mám v plánu pokusit se o rozhovor, kde by nám alespoň nastínili, co se zde děje, jelikož bez toho se nikam nepohneme. Chtěl bych jim objasnit, že i když něco pokazili, tak ututlávání není řešením… Jenom doufám, že to půjde po dobrém…“

„A kdyby to nešlo po dobrém a muselo to jít po zlém, tak na ně budeš křičet, nebo je prostě zkopeš do kulaté krychličky, dokud ti neprozradí, co se tu posr… Pokazilo?" vyzvídali dál, když procházeli přidržovanými dveřmi, a zvědavě koukali na lišáka, co jim poví teď.

„Nad tím jsem doposud nepřemýšlel," přiznal se, zavřel dveře, aby se s nimi zbytečně nepráskalo, a vyrazil nahoru po schodech. „To by se asi uvidělo podle toho, jaký by byl jejich přístup k věci a jak moc by byli sdílní. Rozhodně neexistuje jen jediná metoda vyjednávání." Při tihle slovech se mu mírně zablyštělo o čích; což mohlo působit lehce děsivým dojmem.

Po zádech jim přejel mráz, když viděli ten Luxiosův výraz, a proto se rozhodli v téhle konverzaci raději nepokračovat a nahodit místo toho jiné téma. „No… A... Uhhh… Jak to uděláme s tou postelí?" zeptali se váhavě, poněvadž ta zlámaná postel jim pořád ležela v hlavě. „Nechceš z nich v té kanceláři, až tam dolezeme, rovnou vyškemrat novou postel? Já myslím, že by nám jí mile rádi poskytli, můžu třeba říct, že nám do pokoje vtrhlo tornádo-"

„Rozhodně nemám v plánu někoho škemrat, nebo se jej doprošovat," zamumlal v odpověď. „Zaprvé proto, že si za to můžeme sami… A zadruhé proto, že mám v plánu s nimi rozebírat závažnější věci než zdevastovaný nábytek." Do schodů stoupal vcelku rychlým krokem, ale na druhou stranu si dával pozor, aby mu Draconia stačili, protože by od něj bylo nesolidní jim prostě jen tak utéct.

„Ty jsi hrozný suchar, víš o tom?" začali si stěžovat. „S furríkama na internetu je teda rozhodně větší sranda, než s tebou… Tos byl vždycky takový? Nedáš se třeba nějak opít, aby s tebou byla lepší řeč? Protože ty jsi taková chlupatá kulička, že by tě jeden hned pomazlil, ale pak něco řekneš, a ten jeden by tě sice pořád pomazlil, ale neudělá to, protože ty mluvíš, jako kdybys měl v plánu každou chvíli vyvraždit lidskou rasu," pokračovali v pičování, zatímco stoupali do schodů.

„Možná je to tím, že nejsem žádný z těch vašich internetových furríků," okomentoval suše. „A alkohol na mě nefunguje," poznamenal po chvíli, zatímco se špárali do schodů. „Pár lidí už se mě snažilo opít, či přepít… Nefungovalo to." Dokonce uvažoval o tom, že by se ohradil, že skutečně nemá v plánu vyvraždit lidstvo; což by byl skutečně obrovský paradox, vzhledem k jeho (teď už bývalému) poslání; jenže by se stejně jen zbytečně namáhal… Navíc už se konečně dostali do správného patra, takže mohl jejich hovor utnout s tím, že blonďákům galantně podržel dveře a pustil je dál.

Chtěli se dohadovat dál, ale pochopili, že by na ně byl Luxios akorát tak víc nasraný, takže si jen povzdechli, vděčně se pousmáli nad tím, že jim starší zase tak hezky podržel dveře, a prostě jen, teď už úplně mlčky, prošli dovnitř… To, že byli zticha, jim však vydrželo tak půl minuty. „No… A... Co myslíš, že se tu děje? Nebo jakože, co nám tam řeknou, pokud řeknou? Co když je to něco, na co mně budou moje zbraně úplně k ničemu, a ty s tím taky nic nezmůžeš? Tak si jako zase zabalíme, pojedeme dom, a pošlou sem někoho jiného? O! Třeba jim tu řádí nějaký démon, nebo je ten teplouš, co nás vítal, něčím posedlý, to by sem pak mohl jet můj bráška," uvažovali nahlas.

„Uvidíme, co se s tím bude dát dělat," odvětil a ušklíbl se, protože tak nějak v duchu doufal, že určitě bude existovat nějaký způsob, jak se vymotat z této záhady. „Doleva, doleva, doprava, doleva," vydechl skoro neslyšně, spíše jen tak pro sebe, a pak se jen rozešel popsaným směrem, míjeje, přesně jak to uklízečka popisovala, nádherné malby na stěnách vyobrazující hrdinské činy některých lovců, ale také různé nadpřirozené bytosti a zajímavé krajiny.

Rozhlíželi se zaujatě kolem nich, a už radši nechali bělovlasého, ať si tam jen pro sebe mumlá směr cesty, protože to poslední, o co Draconie stáli, bylo to, aby se teď ztratili, nebo aby lišák zapomněl, kde jsou… Tedy, ne, že by jej chtěli podceňovat - úplně si úplně dokázali představit, jak by se asi tvářil, kdyby se jej zeptali, jestli se nemůžou ztratit, a už skoro slyšeli Luxiosovo vysvětlování, že nějaká lidská základna není vůbec nic, protože on je triliardu let stará existence, která byla, kdo ví kde, a viděla, kdo ví co… Draconia si to ani neuvědomovali, ale zatímco si vnitřně představovali takový rozhovor s bělovlasým, začali se naprosto pitomě a lehce škodolibě culit.

Lišák zpozoroval změnu v jejich obličeji, proto se raději rozhodl zjistit, jestli se něco neděje: „Jste v pořádku? Tváříte se velice… Zvláštně." Když to říkal, pozoroval blonďáky koutkem oka, zatímco se soustředil na cestu, z níž zbývaly jen poslední dvě zatáčky; odhadoval tedy, že do několika málo minut by se před nimi měly objevit ony "přepychové" dveře.

„Ale, nic, jen tady vedu velice důležitý a zábavný rozhovor se svým vlastním mozkem, vzhledem k tomu, že ty jsi na mě tak akorát protivný," odsekli mu, ale pak už se klasicky zase široce usmáli a posunuli se blíž ke staršímu. „Ale já věřím, že časem roztaješ, a povedeme spolu různé, zajímavé rozhovory… ~“ zavrněli.

„Můžeme vést spolu zajímavé rozhovory i teď," namítl lišák. „Jenom musí být skutečně zajímavé… Pro obě strany… Ale když tak moc chcete, co si třeba rozsáhleji popovídat, až budeme mít více času? Třeba…“ On vlastně nechtěl být na Draconii protivný ani zlý, jen prostě… Zdáli se mu jako dost složitá osobnost. Takhle na povrchu se jevili především jako otravní, užvanění a nekontrolovatelní… Ale on jim přesto chtěl dát více prostoru a další šanci… Možná i tři, pět, deset šancí navíc. To víte, dle potřeby.

„Ale co je pro tebe zajímavé?" argumentovali ihned zpátky. „Kapky proti blechám, nebo to, jak je lidská rasa ve dvacátém-prvním století absolutně postižená? Tak někdy taky začni rozhovor ty," pokrčili rameny a pokukovali po Luxiosovi. „Já si pořád vždycky můžu nenápadně vygooglit, o čem mluvíš, když jakože vůbec nebudu vědět… Protože já si s tebou povídat chci, obzvlášť když tu s tebou budu asi trčet docela dlouho, poněvadž pochybuji, že teď zjistíme něco, co by všechno vyřešilo a my jsme mohli zase odtrajdat domů."

„Dobrá tedy, pokusím se přijít s tématem, které by mohlo bavit jak mne tak vás," přikývl s úsměvem, ale potom dodal: „Ale asi si to necháme na později, pokud teda nevadí." Na vysvětlenou pokynul hlavou směrem k honosným dveřím před nimi, které byly s bílého dřeva s vyrytými runami, pozlaceným rámem, a jimž vévodila masivní, draze vypadající, klika, posetá rozličnými drahokamy. - Jako by tyhle dveře byly středem celé základny a vlastně celého vesmíru.

Povzdechli si. „Tak jo… Ale nemysli si, že na to zapomenu," pohrozili staršímu smrtelně vážným tónem. „Pokud nedojdeš k nějakému inteligentnímu tématu, tak zase nějaké vymyslím já, a přivážu tě k posteli, abys mi nikam nezdrhl a musel se mnou konverzovat na to dané téma," uculili se, a pak se zadívali do dveří. „No… Doufám, že je ti jasné, že tam vevnitř budeš mluvit ty a já jsem jen taková mentální podpora, tedy, tím nechci říct, že bys ji asi nějak nutně potřeboval… Ale… Jo… Kdyby něco, tak ti můžu třeba prostě mačkat tu tvojí jednu ruku."

„Myslím, že to sám zvládnu," odvětil klidně, ale záhy si uvědomil, že se mu vlastně blonďáci nabídli se svou vší dobrotou, tudíž se na ně otočil a s úsměvem dodal: „Ale vážím si vaší podpory a obětavosti. Skutečně děkuji." Poté už ale veškerou svou pozornost obrátil ke dveřím, na něž dvakrát odměřeně zaklepal a rovnou je prudce otevřel, nečekaje na odpověď.