#tak skoro neumí anglicky

[punk-in-metal-detector]

Jasný, dělat si prdel z českých drah je super, ale lidičky vy vůbec nevíte jak strašně dobře jsme na tom

reálně idos je tak strašně geniální věc a my jí nedokážeme docenit dokud o ni nepřijdeme, všichni co říkají, že až cestování do cizích zemí vám otevře skutečně obzory neví jak moc pravdivý to je i když jiným způsobem než zamýšleli

[prospercz]

Den 87

Zvoní mi v uších. Koukám se doleva na Stir it upa, pak dopředu na ten přívěs, do kterého jsme právě nabourali. Jak se má člověk chovat, když si stopne auto, které pak nabourá? Naštěstí jsme jeli dost pomalu, asi 25 mil v hodině, takže se nikomu nic nestalo, upadl jen plastový nárazník z našeho auta a rozbilo se jedno světlo. Jet víc, tak by nás určitě vytrestalo, protože jsme si ani jeden nezapnuli pás…

Trochu mám výčitky svědomí, že je to moje vina. Snažil jsem se té Španělce, co nám nerozumí ani slovo, vysvětlit, kam se chceme dostat. Podával jsem ji telefon a ukazoval ji cestu. Pak jsme nabourali. Achjo. Pomocí provázku jsme ji ten nárazník aspoň provizorně přidělali zpátky. Ona je docela v chillu, jak kdyby se nic nestalo. Pak nás nakonec stejně doveze tam, kam jsme chtěli.

Stopovali jsme z města Mt. Shasta, což je spíš takové sportovní letovisko těsně pod horou. Do něho jsme se taky dostali stopem, bylo to celkem easy. Nejdřív nás hodil Leeroy do Dunsmuiru, asi polovinu cesty. Tam jsme na zemi našli úplně v cajku broskev, kterou asi někdo upustil z nákupu. Jasně, že jsme si ji dali. Můžeme být ještě víc hikerů trash? Pak nás zastavil hiker a nabídl nám, že se můžeme svézt s jeho odvozem, což jsme uvítali.

Ve městě jsme vyřešili všechno potřebné, nakoupili poslední chybějící zásoby a hlavně si půjčili cepíny. Na co? To je zatím překvapení, které se odhalí snad zítra. Skočíme si ještě na super glutenfree burger, zakončíme to zmrzlinou, a stopujeme z města. Zastaví nám právě ta Španělka, která anglicky neumí, ale přesto nám chce pomoc. To je fakt moc milé. Ale nedopadlo to úplně nejlíp.

Drápu se do prudkého kopce, skoro lezu po čtyřech. Jen dementi jako my si můžou vzít jídlo na šest dní, když jdou na jednodenní výlet! Proklínám se, že jsme ho někde dole nenechali, třeba v tom gear storu, kde nám půjčili ty cepíny. No nic, aspoň to mám jako trénink na Sierru. Ale pronese se to.

Že prý máme zero day. Ušli jsme 5 mil a nastoupali skoro 1000 metrů. Spíme v 2830 m.n.m. Konečně bude zase chladná noc, po dlouhé době. Ale počasí je příjemné, uvidíme, co přinese zítřek. Okolo stanu mi běhá myš, tak mám strach, kde zase najdu ráno díru…

[dalsimoravskyblog]

Právě jsem viděla nový díl Doctora Who. Vzhledem k aktuální situaci (RIP uložto) jsem ho našla online na nějakém českém webu, kde byl s českými titulky (netuším, jestli byly oficiální, a doufám, že nebyly). Já titulky běžně nepotřebuju, ale nechala jsem je tam pro případ, že by mi něco uniklo. No a řekněme, že mně nic, ale lidi, co neumí anglicky si přečetli věci, které tam vůbec nebyly.

SPOILER

V závěru dílu se potkáme s novým Doctorem, kterého hraje Ncuti Gatwa, Eric ze Sex Education, velmi otevřeně queer člověk (měl coming out jako obecně queer, takže taky nespecifikuju), a v českých titulkách má skoro v každé větě něco jako „zlato“, „miláčku“, „drahoušku“, ačkoli v angličtině nic takového neříká. A já přemýšlím nad motivací toho překladatele. Zatím to vidím na dvě možnosti: 1) je homofobní a potřeboval to podpořit tím, že z Doctora udělá karikaturu, 2) je ally a měl potřebu yassifikovat Doctora, protože mu to připadá cool. Nic jiného mě fakt nenapadá. (Když jsme mezi svými, tak často mluvíme víc teple, samozřejmě, ale tohle je mainstream televize.)

SPOILER

Anyway. Tohle mě nasralo, ale ten díl hodně doporučuju, pokud jste fanoušci Doctora a váháte, jestli do toho jít. Všechny tři speciály jsou skvělé, jeden lepší než druhý.

[dobretane]

Vpis 5 - Roura na monococku

(26.9.) Tak to byla divoká noc! Postele jsme tedy měli oddělené, ale v noci byla úplně příšerná bouřka a my si nechali pootevřený to střešní okno. Takže jak funělo a lilo (takovej slejvák jsem snad v životě nezažil), tak nám na postele crčela voda a mně probudilo až to, když mi stříkala na obličej. Tak vyletím, okno zavřu, no ale už postel i deka byla mokrá… Pak jsem nemohl asi dvě hodiny usnout, takže ráno budík v půl osmý (chceme vstávat dřív) mě málem zabil. I ráno postel mokrá.

Už neprší, ale furt fouká a je chladno, no podle předpovědi má aspoň vylézt slunce. Snídaně je jakžtakž dobrá, malá restaurace nicméně plná turistů seniorů, i zde vylepšujeme věkový průměr. Paní obsluhující snídani taktéž neumí anglicky ani slovo, ale ani slovo, takže když po ní chci “hot water”, tak na sebe jen civíme, než mávnu rukou, že nic nechci. Matěj to ale statečně vykomunikuje, tak přece jen mám něco teplýho. Tohle já prostě nechápu, jak můžou bejt takhle ignoratský… Dobalíme, check-out a odchod už v devět, takhle brzo jsme tu nikdy nevyjížděli. Ale jinak je tu ten venkov roztomilej!

Nejprve se chceme podívat na Pointe de Corsen, jinak též nejzápadnější bod kontinentální Francie, kterej je od hotelu asi dvacet minut. Krajina i vesničky, kterýma projíždíme, se probouzí, pozorujeme i ptáčky, než dojedeme na výběžek. Cesta až na konec je přehrazená dělníky, necháváme auto u cesty a zbytek šlapkáme, funí fest, ale aspoň neprší. Cestička k samotnému bodu je lemovaná patníky s kvízovými otázkami, což nás baví - jednak pozorovat, že tý francouzštině celkem rozumíme, a taky jestli to víme (jen jednou jsme si spletli ouest s východem). Voilá, poslední výspa Francie před Amerikou!

Foukalo tu tak, že nás to téměř nadnášelo, ale sluníčko se občas ukázalo, tak to bylo fajn. Ta divokost počasí i krajiny nás takhle ráno nabíjí a je naprosto skvělý, že jsme tu sami. A to jsme si mysleli, jak tohle bude ten turistickej magnet… Uděláme si tu malej trek, i zde jsou útesy a plážičky, zas pozorujeme ptáčky (je tu bramborníček černohlavý), Matěj najde i ochutná trnky.

No a když už jsme tu, tak Matěj hlásí, že nedaleko je Menhir de Kerloas, jinak též prý se svýmu skoro devíti metry nejvyšší menhir na světě. Starý čtyři nebo pět tisíc let (podle toho, jakou cedulku tu člověk čte) vyniká tím, že je v hezký krajině, viditelný na desítky kilometrů a taky legendou, podle níž si k němu novomanželé chodili mnout břicha o malé výběžky, což jim zaručilo plodnost.

Jak jsme dneska vyrazili brzo, tak na všechny tyhle místa přijíždíme první a jak odjíždíme, už se tu zjevuje pár turistů. Touhle dobou už nám také dochází benzín, tak v nedaleký vsi bereme plnou, projeli jsme tu zatím šedesát euro, což na teď už pátý den roadtripu není zlé.

(Kartou se platilo přímo u stojanu, ale naštěstí to šlo přepnout na angličtinu, tak se mi to povedlo ok.) Hlavním dnešním bodem je vrátit se do Brestu, jak jsme si to včera slíbili, a začínáme mořským akváriem Oceánopolis, kam oba chceme. Podle navigace parkoviště najdeme snadno, před vchodem si v automatu koupíme lístky (online jsme to odmítli, chtělo to registraci a milion osobních údajů) a procházíme novou vstupní budovou do areálu. Už víme, že dvě velké části akvária (tropické vody a ještě jedna) jsou zavřené, takže zbývá Bretaň a nějaké zahrady. Vidíme tu tuleně, spoustu rybek, malý žraloky, mlže atp., ale celkově je to underwhelming. Areál je celkem starý (asi proto ho rekonstruujou), naprosto chaoticky (ne)značený, takže tu bloudíme, a “pavillon du jardin” je jen prázdný pavilon, nikoli výstava zahrad. Nejvíc mě tedy zaujala vitrínka s vysvětlením tlaku, která byl demonstrován váhou tří airbusů A320 na sobě (zde jen modely).

Nejhezčí částí areálu je nakonec gift shop, kterej prošmejdíme a pak už jedem dál do centra Brestu. Já jsem se tu chtěl zastavit hlavně proto, že sem Jean Genet zasadil ve 40. letech děj svýho slavnýho románu Querelle z Brestu, jednoho z prvních queer francouzských románů. Akce se odehrávala v místním přístavu plným námořníků, takže to se tu musíme pro ten pocit aspoň projít. Matěj říkal, že se na týhle fotce bude tvářit lascivně.

Ozývá se hlad, tak tady na nábřeží zaplujeme do restaurace, kde si objednáváme mořský speciality a skvělý dezerty.

Na ty mořský potvory jsme dostali spoustu příborů, nevím, jestli jsme to jedli dobře, ale ochutnali jsme všechno. Byl to nápad Matěje, já jsem se rád ze zvědavosti přidal, no nevím, jestli si tyhle mršky ještě někdy dám, ten závan mušlí na mě byl asi příliš silný… Nicméně moje treska jako hlavní jídlo byla dokonalá. A ten pocit, že jíme právě v přístavu v Brestu, to bylo k nezaplacení. Venku se zase čerti ženili, což přes sklo vytvářelo krásný pohledy na lodě do přístavu.

Po obědě pokračujeme v procházce, v jedný části promenády mají pamětní desky s námořnickými výkony - a jeden nás zaujal velmi. Alan Roura jako první překonal severní Atlantik v roce 2019 sám v plavidle typu “monocoque”.

Vůbec nevíme, co to je, ale to slovo se nám líbí, muehehe. Když Matěj konečně najde správnou cestu nahoru k pevnosti, tak tam procházíme (mimochodem zase ladil, minuli jsme auto úplně stejné modré barvy jako Matějova bunda) aspoň se podívat z dálky. A zas ta bretaňská vlajka!

V pevnosti je pořád vojenský objekt, ale dá se jít do části, kde je muzeum námořnictva, tam nás to ale zas tak neláká. Projdem se ještě trochu po městě a shodujeme se, že nám Brest vlastně přijde celkem sympatický. Vracíme se k autu, které jsme zaparkovali na ulici a parkovné platili mobilem přes parkovací aplikaci, kterou používám i v Česku (EasyPark), tyhle vychytávky mě baví, ještě že si tý možnosti Matěj na parkovacích hodinách všimnul… Z Brestu míříme přímo na sever, kde se chceme podívat na údajně nejvyšší maják na světě, Ile Vierge. Celou cestu nám prší, ale jakmile tu zastavíme, nebe se protrhá a vykoukne slunce, takže razíme na další trek. Maják má skoro 90 metrů a je na ostrově nedaleko pevniny. Nás tu ale zarazil hluk, kterej identifikuju jako stíhačky (tady??) a za chvíli fakt, čtyři Rafaly francouzskýho letectva nám ve formaci dělají průlet přímo kolem majáku, tak to je hustýýý! (Vidíte je tam?)

To načasování, to počasí, to je prostě pecka. Tak to se tetelím blahem, mám tu takový malý Dny NATO, když už jsme je letos zrušili. Po cestě najdeme další artefakty, třeba enormní butt plug.

Jakmile jsme sedli zpět do auta, zase se strhla průtrž, tak to nám to počasí dneska vychází skvěle! Teď už nám zbývá se jen po severním pobřeží Bretaně dostat k našemu dnešnímu hotelu do vesničky Trégastel. Po cestě ale zastávky, viď, Matěj vybral třeba pláž s dunama (Plage de Guévroc). Tady jsou asi dvě auta na parkovišti, takže zas intimčo, turistická byla asi ta jižní část Bretaně. Dobří lidé zde odnášejí plasty z pláže a shromažďují je u info tabule.

Krátkou písečnou stezkou lemovanou trávami se dostaneme až na samotnou pláž, která je enormní a úžasná! A místy máme slunce! (To je tak, když si chceš udělat selfie, ale Matěj je rychlejší.)

Je odliv a tak tu loví spousta ptáčků, který můžeme pozorovat celkem zblízka, jako ústřičníci, kulíci, jespáci nebo kormoráni. Moře ustupuje a my se k nim chceme dostat co nejblíž, což je místy výzva.

Pláž přechází do kamenitýho dna moře, ale zároveň jsou tady kolem velký balvany a kusy skal. Takovou pláž jsem snad nikdy neviděl, Bretaň tuze pěkný.

Peeling z toho ale nebude, jednak kameny a jednak fukéř, a slunce též jen občas. Zpět jdeme po dunách kolem dalšího kostelíka, ale ten je zavřenej a vůbec je na takovým divným místě tady u pláže. Matěj pak navrhuje ještě jednu zastávku, tak se radši ptám, jak je to daleko do hotelu, a to se ukáže, že ten je až ve vesi hodinu a půl odtud, takže to už si musíme pospíšit, check-in končí v sedm večer. Takže valíme, máme po cestě ještě navíc déviation, ale stíháme a v půl sedmý jsme v Hotel De La Mer v Trégastelu. Hotel je dvouhvězda, takže to bude asi nejlepší hotel cesty, špičkujeme se. No ale když sem dorazíme, nestačíme se divit. Hotýlek je původní, ale zrekonstruovanej, má svoje kouzlo, dřevěný schody a hlavně má geniální lokaci, plus náš rohovej pokoj má ze všech oken výhled přímo na pláž, uáh!

Tak to se Matějovi zas něco povedlo! To se nám moc líbí, únava z cesty z nás opadla a táhne nás to ven. Stejně ještě musíme asi do kilometr vzdáleného Carrefouru pro večeři, tak se oblíknem (furt funí) a jdem. Tahle oblast je prý proslavený růžovými žulovými balvany a těch je tu všude kolem spousta. Mezi domy, ve vsi, na pláži, v moři. Což při odlivu nabízí výhledy par excellence.

No zítra za světla to tu musíme prolézt více. V obchodě (věděli jste, že Carrefour znamená křižovatka? Přišli jsme na to tak, že po cestě jsou značky “Carrefour dangereux”) jsme k večeři koupili palačinky a víno, zkusíme ten model z Mallorky. Na pokoji ustrojíme večeři, palačinky s krabí pastou a šunkou a víno, mandarinky a melou, vynikající!

Tak to jsme si dneska žrali teda, a ještě byl Brest a ještě byly pláže a ještě ty geografický vychytávky. Taky to byl dlouhej den, zejtra máme check-out až v jedenáct, tak uvidíme, jestli se vysuneme dřív. Já budu spokojenej, když nám nebude pršet do postele, která tu mimochodem má zas jednu deku, tak uvidíme, co ta kombinace s vínem provede. Pěknou dobrou ze severní Bretaně!

[goblin-w-polsce]

Plánování zítřejšího dne zabralo polovinu dnešních volných chvil. Začalo to už ve tři hodiny ráno, kdy mě vzbudila extra pálivá omáčka, kterou jsem měl v burgeru na večeři. Spali jsme v horku zatepleného bytu se zavřenými okny, aby F. ráno nevzbudili popeláři. Když jsem vstal, zjišťoval jsem situaci na železnici, větral v pokoji a zároveň kadil (na záchodě). Bohumín je pod vodou. Takže tam nedojedeme.

Splachuju, snažím se usnout. V hlavě mi hraje nekonečná smyčka "God is able to enable the disable to be able", zimbabwský banger, který jsem po večeři náhodou objevil. Zavírám okno, je už docela chladno a konečně po hodině usínám.

Před osmou nás budí popeláři.

Rejdíme Varšavou. Bába se na nás obrací, jak miluje češtinu. Zasvěcuje nás do tajů místní historie, doporučuje čokoládovnu hned vedle. Pak na ni ale vyhrknu pár českých vět a skoro nerozumí. Jen se směje. Čeština ji vždy rozesměje. Takové malé české uvolnění. Asi zníme jako dementi. Můj hybrid mezi polštinou a tím, co si moje hlava myslí, že by mohla být polština, tak zní určitě.

Telefonicky se spojuji s otcem a organizujeme na úterý čtyřpřestupový trip vlaky a vozidly. Otec pomáhal i přes plné pracovní vytížení, kdy vyklízel a odbahňoval velkou, nedávno rekonstruovanou místnost o asi 50 metrech čtvrečních - pracovnu jim totiž vyplavil metr vody.

Večer se obracím na nádraží uložit zavazadla. Potom se snažím zjistit, jestli zítra vlakem do polského Těšína dojedeme, nebo ne.

Složitější komunikace na nádraží je bez znalosti polštiny frustrující. Lidé tady anglicky skoro neumí. Musím si vybírat z mladších ročníků za přepážkami, protože ty starší anglicky neumí nic. Nakonec to přes angličtinu a mou hybridní polštinu nějak vyjednávám a dostávám odkaz na web ke sledování případných problémů.

A jsem za to rád. Ale dosud jsem ho neotevřel. Mám strach. Nikoliv však z toho, že by cesta mohla být v ohrožení. Jen je to samotná myšlenka, že budu muset opět procházet "polski web".

Používání polských dopravních stránek se skoro rovná procházkou očistcem. Počínaje mizernou anglickou lokalizací, pokračuje neoptimalizací pro mobilní prohlížeče, konče bolestí, že pro hledání slevy pro dítě musíte projít asi 20 různých slevových vyjímek, z nichž některé se vzájemně vylučují. Nadto všechno do košíčku nemůžete dát víc lístků a možnost nastavení jízdy přes určenou zastávku snad neexistuje.

Máte pocit, že jste z toho všeho vždy strašlivě umaštění, asi jako když vám na kalhoty spadne kuře obalené pálivou majonézou a vy v tom pak musíte chodit po hipsterské metropoli. Čím víc do skvrny šťouráte, tím víc se mastnota rozšiřuje - a nemizí; nedá se to vyřešit.

Je to ale cítit i v přímém kontaktu s lidmi. Kombinace nemožnosti se tady kloudně domluvit anglicky, jižanského chování řidičů, architektury a velkorysých prostorů varšavských ulic mi připomíná Kyjev. Právě se procházím nočním centrem a padá další reminiscence: pod špičatým Palácem kultury hrajou hudebníci, přičemž je o co stát. Jak originální věci, tak i estrády - ale na úrovni, třeba když bubeník pouští hity bez bicí stopy a sám do nich bubnuje.

Na Ukrajině to bylo podobné. Jen se místo Song 2 hrála Gruppa krovi. A taky to pod nápisem hlásající "svoboda je naše víra", kousek od památky zavražděným mladíkům ruskými snipery v roce 2014, mělo trochu jinou atmosféru.

Cožpak však hněv na Rus, dnešek zalila má žluč Jižní Koreu. Samsung v mé kapse se pokoušel samovolně odemknout tolikrát, až se mi zablokoval na skoro dvě hodiny. Bezpečnostní opatření. Ha! Okradl mě tím o peníze, protože jsem nemohl používat Revolut. Motal jsem se kolem "jejich" budovy s chutí jim ten telefon hodit do okna.

Ano, měl jsem nastaveno, aby se to stát nemohlo. Můj telefon je prostě luxus pro chudé. Stejně jako naše zítřejší cesta vlakem. Snad nebudeme litovat, že jsme se neplácli přes kapsu za letenky do Mošnova.

Rozhodně jsme nelitovali návštěvy mléčného baru. Totální jízda: 4 nápoje, 3 hlavní chody, salát, dezert. Za hubičku.

Den chci ukončit grzancem - teplým pivem. Je to lahůdka. Ale ještě nezačala sezóna, takže to nikde nemají. Váhám: na plzeň do české reštyky? Nebo do jedné z milionu japonských restaurací na Kirin?

Bé je správně.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 24 - 31,5km

Po klidné noci opouštím přístřešek v pul 9 ráno a hned asi po dvou kilometrech je několik zajímavých věcí, pak už to tak bohaté na pamětihodnosti nebude. Přicházím na Peršlák kde je hotýlek a u něj je “kámen republiky”. O kus dál se sejde k potoku kde na druhém břehu můžeme vidět patník nejsevernější bod Rakouska.(úvodní foto) Krásné místečko v lese, kde je klídek, čisto a jen zurčí voda.

Odtud se vydám zpět kolem rybníka, kde jsou pozůstatky zaniklé vesnice Nové mlýny a hned vedle následuje památník železné opony, která za to může.

Když zajdu za Novomlýnský rybník, vcházím opět do pohádkového lesa, kterým půjdu dalších 10km. Ťapká se mi dobře a kilometry ubývají. U studánky si doberu vodu a pokračuji vesele dál, s velkým očekáváním, co mě za chvíli čeká. 

Asi do 14ti let jsem sem jezdil s našima každý rok na letní dovču a od té doby sem tu nebyl, takže nostalgie zavládne. Navíc sem tu dvakrát skoro umřel, takže to je pro mě dost nebezpečná oblast a svírá se mi břicho. Musím se mít na pozoru😁Vycházím z lesa a po cyklotrase se blížím k vesnici Staňkov. Tady je občerstvení U Sumečka. Nojo, pořád tu je. Sem jsme chodili před dvaceti lety na výborné smažené ryby, takže si musím dát.

Z tlampače tu vyvolávají objednávky na jména, takže jako malí jsme hlásili jména jako Jarda Jágr nebo Majkl Džeksn, abychom si pak, před zvědavými zraky ostatních, došli pro jídlo. Tentokrát jsem nahlásil jen, Marty. Dám si pstruha a pivko Hrouzek s jedním z nejoriginálnějších sloganů co jsem viděl a chci zaplatit kartou. Ty nebereme, ale napíšu Vám číslo účtu a pošlete nám to. Další. S takovým přístupem jsem se ještě nesetkal, moc si toho vážím a paní moc děkuju. Rybka byla znamenitá. Určitě sem zajeďte, pokud budete mít cestu. 

Trasou, kterou jsem tu nikdy nešel, se pak dostávám vedle do Chlumu u Třeboně. Tady jsme vždycky bydleli, takže nemůžu vynechat autokemp Kapřík. Louka na které se stanovalo už neexistuje a místo toho tu stojí obrovský dům syna majitele. Jdu do druhé části, kde je zázemí a padne to tu na mě. Tady to jen s drobnými úpravami vypadá stejně. Dám si pivo, nechám se tu vyfotit a s místními se dám do řeči o mém příběhu spjatého s tímto místem. Dokonce mě pán pozná ke komu patřím. Neskutečné. Jdu si pochillovat na molo a nechám to na sebe působit. Back to the days. Hustý. 

No nic, musím se probudit z té diskotéky a jít dál. Hezky se rozloučím a pokračuji do již známých lesů. A do přístřešku na hranicích Rapšach-Brand jdu už jen touto cestou, přes Novou Huť a Františkov.

Přicházím relativně brzy a mám asi ještě dvě hodiny slunka. Vyvalím se ven, relaxuj, píšu zápisky a volám s Olinkou. Na kole přijede němec, co jede už 6 dní na kole a hledá, kde dnes spočine. Frajer. Neumí moc anglicky, já zase německy, tak to nějak koulíme, abychom se dohodli. Mluvíme o cestě a o noclehu. Nakonec rozhovoru si chce semnou udělat fotku, tak si ji dáme společně, popřejeme si hezkou cestu a jede dál. Pak si uvařím véču a jdu spát. Opět to netrvá moc dlouho a padám za vlast. 

[arnieworld]

Můj první den

Přílet

Letadlo mi odlétalo v 11:20 pražského času, ale po zpoždění to bylo něco kolem 11:45. Do Petrohradu jsem přiletěl i se zpožděním někdy před 14:00 petrohradského času (o jednu hodinu víc než v Praze), tudíž mi let trval asi 2h 10min. V letadle jsem musel alespoň hodinu spát. když už jsme se blížili k Petrohradu, tak jsem se začal pořádně dívat z okénka, k čehož mě potom bolel krk, a viděl jsem hromadu věcí. Mezi věcmi, které mě nejvíce překvapily byla asi nejrovnější dálnice, kterou jsem kdy viděl a úplně nekonečné množství lesů a mezi nimi vždy čas od času nějaké městečko nebo vesnice. Poté, co jsem přistál, jsem šel na pasovou kontrolu, kde jsem se potkal ještě s jednou studentkou - Bruna Bittencourt z Brazílie. Té se “ztratil” jeden kufr, takže jsem s ní tam ještě šel na lost&found, kde po asi 20 minutové frontě si to nahlásila a asi za 2 minuty přišla ta paní s jejím kufrem. Potom tam na nás čekala YEO a Elena a můj host-bratr Denis, který teda žije v Moskvě, kde i pracuje, tudíž se mnou nebude žít. Také tam byli studenti, kteří přiletěli před námi. Byli to dvě Němky a dva Francouzi. S těmi jsme se vyfotili a potom si mě YEO a Denis vzali a čekali jsme na auto manžela YEO. Ostatní se šli ubytovat do nějakého hotelu.

Cesta domů

Domů jsem jel nějakým mercedesem, upřímně jsem se bál, že pojedu nějakou Ladou. Na letišti samotném to byl docela dopravní chaos, který mi připomněl můj výlet do Egypta a hlavně Káhiru. Ovšem jinak byla míra dopravy přijatelná. Jeli jsme přes centrum Petrohradu, takže mi byly ukázány ty nejhlavnější monumenty, jako je Hermitage, knihovna, vítězný monument napoleonských válek, memoriál za padlé v WWII, největší kostel v Rusku a i úplně první pevnost , která byla postavena v Petrohradu. Všechno to má svoje názvy, ale jaksi jsem si vůbec nic nezapamatoval. Mezitím jsme v autě pozvolně konverzovali, zatím ještě v angličtině.

Nový domov

Byt ve kterém jsem je úplně nahoře v asi 5-patrovém paneláku, který je ve velkém sídlišti. První co jsem jsem slyšel, když jsem byl na schodech byla cirkulárka - o tom, že se tam ještě dneska mělo něco děla jsem věděl, ale stejně mě to překvapilo. Věci jsem si uložil do svého pokoje, který k mému překvapení měl i klavír, i když velice rozladěný.

Hned poté mi byla nabídnuta svačina. To znamenalo: palačinky, kaviár, losos, nějaký sauce na kaviár, černorybízová marmeláda a smetana. To vše, ovšem že ne společně, se dávalo na tu palačinku. Následně jsem dostal i nějaké ruské sladkosti. Všechno bylo moc dobré. 

Moji host-rodiče Irina a Alexandr neumí moc anglicky, takže na mě hned vytasili svoji ruštinu a já jsem jim skoro nerozuměl, naštěstí tu byl Denis, který pro mě všechno přeložil. Ale musím říct, že když jsme potom mluvili u večeře, kde už Denis nebyl, protože musel odjet zpátky do Moskvy, tak jsem už začínal rozumět, což mě samotného trošku překvapilo. Také, protože oni mají i malou televizi v kuchyni, tak jsem si poslech moji úplně první “propagandu” proti Americe. Rozebírali tam nějaké nové rakety, které vyrábí Amerika a jak by je mohla použít proti Rusku ze spolčených zemí - to vše jsem vyrozuměl z obrazové stránky zpráv, nikoli z té hlasové. Ještě před tím jsme s Denisem stačili rozkoukat film Rampage - měl být rusky s anglickými titulky, ale nějak to nešlo, tak to bylo jen anglicky, ale dobře jsem si u toho pobavil, dal bych tomu tak 7,5/10 možná i 8. Potom jsem se šel umýt a spát.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 30: Element Brno, Lemon Cafe, Bistro v Procesu, Koka cofféé, “Trafika v3”, Comics Pizza a By The Way

(3. 8. 2020) Chvála bizarnosti.

Bude Segafredo připravované na vybavení La San Marco před renovovaným hypermarketem Albert na Vídeňské úspěšné? Aktualizace 9. 8. 2020: Někdy to jde opravdu rychle. Podnik na obrázku se už nabízí za odstupné 250 000 Kč (vybavení) a nájem včetně DPH činí 24 520 Kč za 50 m² + 5643 za inkaso a služby.

O novém nájemníkovi prostor, které dříve obývala prodejna se sportovním oblečením, jsme se s předstihem mohli dočíst dokonce dvakrát (zde a zde) a když jsem tu druhý den po zahájení zkušebního provozu nakoukl a prostudoval podnik na sociálních sítích, musel jsem nad výsledkem udiveně kroutit hlavou. Proč?

Na základě odkazovaných článků a v nich zmiňovaných bohatých zahraničních zkušeností obou hlavních osob jsem očekával, že Element Brno bude vykazovat slušnou míru profesionality a obejde se bez zmatků, které provázejí zahájení spousty nových podniků. A třebaže mám z doslechu, že přípravu baru a restaurace provázely velké a dlouhodobé potíže, případného zákazníka zajímá konečný výsledek. 

Po deseti dnech od startu není na Facebooku ani Instagramu uvedena jakákoli otvírací doba nebo telefon, webové stránky obsahují pouze hlášku Již brzy, ulici, kde podnik sídlí, a také odkazy na obě uvedené sociální sítě. Na dveřích provozovny jsem dosud nenašel žádnou cedulku, která by naznačovala, kdy se tam člověk má přijít podívat a úplně první den odpoledne, když bylo v prostorách slyšet hluk pracovních nástrojů, mi bylo řečeno, že se mám zastavit po páté. Snad tedy toto časové vymezení platí i pro dny následující...

Na prosbu jsem dostal k prostudování nápoják, kde sice bylo okolo desítky koktejlů (tradičnější i modernější drinky v obvyklých cenách), ale pivo (Moravia), káva (zrno namíchané ve spolupráci s Mitte), nealko nebo víno jsem nenašel. Na kávu jsem se zeptal jedné z holek za barem a protože jsem dříve zaslechl, že zde lidé v servisu budou mluvit ve značném počtu případů anglicky, dal jsem slečně na výběr češtinu nebo angličtinu a značka kávy mi byla v druhém z jazyků potvrzena.

Jídelní lístek je dle informace česky hovořícího a ustaraně působícího mladého muže (tipl bych, že to bude jeden ze dvou majitelů) zatím v denní podobě, ale vyznačení na předkrmy, hlavní jídla a dezerty jsem nepostřehl (šlo to však odvodit dle typů jídel i nacenění, které nepředstavuje žádný exces). Udivilo mne, že denní nabídka kompletně postrádala diakritiku a když jsem se zeptal, zda je toto záměr – může to být přitakání výtvarné avantgardě anebo digitální době – bylo mi řečeno, že “Tomáš to za osm let s českou klávesnicí ještě moc neumí.” (Tomáš je, předpokládám, Tomáš Reger, šéfkuchař podniku). 

Aha. Takže se nenašel nikdo, kdo by po něm tu jednu stránku denně přečetl a opravil? Jako výmluva mi to přijde absurdní až trapné a musím se pousmát nad sebevědomým vyjádřením pánů v druhém z článků: „Rozhodli jsme se, že nebudeme dělat žádné kompromisy a vyladíme vše do nejmenšího detailu.” A ranné hrušky a zuketa mají i bez háčků a čárek patřičný říz. Kdosi poznamenal, že to budou mít těžké a nemohu s tím než souhlasit, protože Běhounská je přecpaná podniky a je z ní velice dobře vidět i na davy, atmošku a “gastrotep Jakubáku”. 

Ohleduplnost vůči zákazníkovi postrádá i Lemon Cafe, kavárna, která otevřela loni na podzim v prostorách OC Futurum na jihu města a přiznávám, že hlavním důvodem, proč jsem se tam jednoho pozdního odpoledne vypravil, je cena jejich kávy (88 Kč za doppio z Filicori je, odečtu-li hotelový bar v Passage, současný brněnský rekord). 

Ale smůla. Podnik je, stejně jako naprostá většina obchodního centra, zavřený kvůli rekonstrukci, která započala po nástupu koronaviru. Kavárna se však nijak neobtěžovala o tomto dát vědět na webovkách, FB nebo Instagramu a když jsem se ptal na infokoutku v Tescu i strážného procházejícího takřka liduprázdným centrem, řekli mi, že to je u nich úplně normální. Aha. Telefonní číslo na webu nefunguje (resp. je nesmyslné), stránky plní latinská strojová vata a nejvíc mě dostala sekce Meet Our Team na blogu podniku (který je aspoň pro mne viditelný jen na mobilu a už ne na PC), kde se dočteme, že kavárnu vlastní Gwilym Davies a to ve svém mužském i ženském vtělení. :-)

Je to fešák. Nedivím se Petře Veselé, že si ho vybrala. :-) 

Tak je Gwilym muž nebo žena? Že by v těch mediálních vystoupeních jen něco předstíral? Tady vypadá s pákou v ruce trochu unaveně (asi po dlouhém školení o brew ratio). Po uložení snímků pro věčnost a naše pobavení jsem manželům Daviesovým napsal na FB profil pražírny, protože takové zneužívání jména je vskutku nestoudné.

Bistro v procesu je krásný název, který jakoby vypadl z akademického prostředí, kde dané slovní spojení (“Je to v procesu”) patří do zlatého fondu odkladového výraziva (třeba vedle náležitě temně proneseného “Jsme zavaleni” nebo s pokrčením ramen konstatujícího “Ještě to k nám neprobublalo”). Zároveň jde o obratné vymezení se vůči případným námitkám a kritice, neboť jsme přece podnik v procesu, ve vývoji.

Když jsem se tu pár dní zpátky díky upozornění jistého barmana zastavil, našel jsem slušně zaplněnou zahrádku a dva poněkud nervózně vyhlížející kluky okolo 22 až 25 let. Sešel jsem do hlavních suterénních prostor bývalé restaurace Tulip a rychle vrhl oko na běžný dvouskupinový kávovar a mlýnek, který vypadal téměř jako starožitný kousek. (Trochu mě ovšem zneklidnilo, že jsem aspoň orientačně nedokázal určit značku a velmi vzdáleně bych to přirovnal k hybridu prvogeneračního Fiorenzata 64 a modelu La San Marco SM 92.) 

Káva zde podle všeho zatím nepatří k prioritám, protože onu neděli mi mladší z obou chlapců řekl, že tu kávu má, ale spíše aby ji udělal, kdyby ji chtěl někdo po obědě a na můj dotaz na značku/pražírnu mi ji sice bez potíží prozradil, ale zároveň mě poprosil, abych to nikomu neříkal – jde o jistou dánskou pražírnu, jejíž zrnka mě zatím nijak neokouzlila – protože jim hned následující den měl přijít zástupce firmy a kávu s nimi detailněji pořešit. Ten pán je prý z Rebelbean a jmenuje se Jančura. :-) Když jsem mladého muže s úsměvem upozornil, že asi myslí spíše Marka Janču, potvrdil mi, že to bude on.   

Škoda, že nejsem malá myška a nemohl jsem se vplížit dovnitř v době, kdy tato kávová session probíhala. To bychom se možná dozvěděli věci. :-) Ale i představa, jak robustní a kontroverzní kapitalista ladí kávový řetězec ve zdejším podniku, má jistě něco do sebe. (Osobně jsem měl v prvních letech fungování Student Agency jejich autobusy velmi rád, protože nastavily úplně jiný standard cestování, ale poté, co jsem vyslechl, jakým způsobem se dotyčný choval u dezertu a několika káv v jisté kavárně, nemluvě o některých dalších krocích a reakci na osobní připomínku na brněnském nádraží, kde propagoval novou vlakovou linku, poněkud jsem si o něm poopravil dojem.)

Venku jsem nahlédl do prozatimního menu, ale to bylo opravdu jen prozatimní a pokud si vzpomínám dobře, hovězí vývar byl naceněn docela vysoko. Při průzkumu FB podniku jsem narazil na snahu o vlastní máslové bulky na hamburger, což je třeba ocenit, ale tekoucí tortilla a velmi hrubě opracované maso v housce s hranolkami ze středečního menu (22. 7.) ve mně budí spíše zaječí úmysly. Ale každý začátek je těžký a třeba se to časem posune k lepšímu.

Koka cofféé je kavárna, která koncem února otevřela v rekonstruovaném hypermarketu Albert na Vídeňské (jeden z bývalých InterSparů) a ať už název odkazuje na výrobce textilu, časopis orientálního umění nebo kokainovník, jisté je, že zdejší káva ve mně žádnou touhu nevzbudila. Je to totiž Segafredo. Sice příznivě naceněné Segafredo, ale stále jen Segafredo, které jsem měl naposled z cvičných důvodů v přes sto let staré kavárně v Mantově na jaře 2017, protože jsem slyšel, že v Itálii i tato značka chutná dobře. No, 11/20 a nebylo mi špatně.

Pro mne je podnik zajímavý jen z toho důvodu, že je zde snad jako na jednom ze dvou či tří míst v Brně (o nichž vím) vybavení La San Marco, které se podle všeho v kruzích uvyklých na La Marzocco či Nuova Simonelli/Victoria Arduino, netěší nejlepší pověsti. Jisté je, že můj dojem na základě shlédnutého nebyl valný. Bakelitově působící a hrubá konstrukce, masivní rámečky mlýnku, kotouče páry a vody by slušely základnímu sporáku a tamper s obří úchopovou bambulí jakoby vypadl ze zimní čepice. A navzdory tomu, že má firma údajně 20 % italského trhu a stoletou tradici, nikdy jsem ji v tamním cafe baru neviděl. Ale věřím, že s jinou kávou než Segafredo a šikovným člověkem lze i na tomto vybavení připravit velmi dobrou emulzi i mléko. 

Web má ovšem firma neobyčejně pečlivě zpracovaný a rozsáhlý, se spoustou zajímavých dobových fotografií, vyobrazení a příkladů nasazení v italských provozech a obřadné a nikam nespěchající představení modelu V6 upomíná na velkorysé reklamy automobilek.

“Trafika v3” je soukromé označení pro místo skoro na rohu Lesnické a Provazníkovy, hned vedle květinářství a zastávky tramvají 9 a 11 směr Lesná, kde po léta působila maminka jednoho z mých oblíbených baristů a já byl zhruba po tři roky její nejvěrnější kávový zákazník. Od počátku roku 2019 to tu přebral jiný majitel a to s bídnými výsledky jak co do kávy, tak především přístupu k novinám, časopisům, kuřivu a dalšímu obvyklému sortimentu – vyhlíželo to tu jak u snědeného krámu a prodávaly se i čokoládové tyčinky a sušenky, které měly dva roky po minimální trvanlivosti. Se schválením majitele, který řekl, že je to v pořádku!

Nějakou dobu bylo místo zabedněné a až před pár dny jsem zaznamenal, že se tu opět otevřelo a na štítu lze spatřit logo Zásilkovna.cz. V době, kdy v trafikách IQOS na České a Vídeňské nalezneme profesionální kávovar a mlýnek (a flat white za 75 Kč z Piacetta ve druhé z uvedených ulic), by asi člověka nemělo až tak udivit, že i v malém prostoru na Provazníkove nalezne krásné černé Fiorenzato F64. 

Mlýnek je však to jediné, co tu stojí za ocenění, protože jej spárovali s automatickým DeLonghi a na můj dotaz, co do něj sypou, se slečna, zcela očekávatelně, vyjádřila, že neví, že ona je tu jen na brigádě, ale měla tolik ochoty, že ze skříně vydolovala tříkilové balení kávy. Z pochopitelných důvodů jsem si zde kávu nedal a poznamenal si, že případné odvážlivce čeká ristretto za 27, espresso za 29, doppio za 58 a cappuccino za 34 Kč.

“Trafika v3” u rohu Provazníkovy a Lesnické disponuje krásným černým Fiorenzatem F64. To je ale to jediné, co tu z kávového hlediska stojí za pozornost. Zbytek je zkáza a zmar.

Comics Pizza je z mého pohledu dokladem toho, že dost možná z ničeho se dá udělat něco. Vyrobit pizzu v běžné elektrické peci, tuto opatřit jmény postav z Marvel Cinematic Universe a udělat díru do světa? Nakoukl jsem do pobočky v Černých Polích (v místech letité vinotéky, která se přestěhovala do obchodního centra Obzor na Lesné) a vzbudil asi malé pozdvižení tím, že jsem jen rychle obhlédl interiér a v čem to pečou, poděkoval a zase odešel. Z “invence” spočívající v tom, že se na pizzu kečupem z bandasky namaluje “pavučina” a je tu pizza Spiderman, na mne padla deka deprese. Cokoli silnějšího než plechovkovou Plzeň jsem v sekci Nápoje a destiláty na jejich webu hledal marně a kdybych uvízl v dopravní zácpě a dostal chuť na troje cibulové kroužky, hranolky a coleslaw s sebou, odejdu zřejmě s prázdnou, neboť jde o přílohy, které podávají pouze k hlavnímu jídlu.

By The Way není jen písnička Red Hot Chilli Peppers, ale také relativně nový restaurační odštěpek lidí stojících za proslulým strojem na peníze La Patas ve Starém Lískovci. Podnik, který vyrostl na podkladě street food stánku, plnými hrstmi nabírá z komiksové ikonografie Ameriky, jež v rámci menu spoléhá na v bublinách explodující výrazy jako Bang!, Woof!, Smile!, COOL! nebo OMG! Kdyby někdo náhodou nevěděl, co si pod konceptem restaurace představit, nabídka přispěchá s vysvětlením: Je to místo, kde hraje skvělá hudba, obsluha je neustále dobře naladěna, pivo vždy čepované s láskou, ALE HLAVNĚ

SI ZDE POCHUTNÁTE NA NAŠICH DOBROTÁCH A TO V POHODLÍ SVÝCH SPORTOVNÍCH OUTFITŮ.

Tak to je konec. Apokalypsa právě započala.

[nakanary4]

Vpis 7 - Hory i moře, El Hierro naplno

(16.1.) Dneska jsem vstal dřív než Koušn! To se mi tu ještě nepovedlo, a to je prosím pěkně devět ráno, ten se ale fláká :-) Jak tu lozím, tak se samozřejmě vzbudí a začneme při snídani spřádat plány na dnešní den. Co jsme tu ještě nestihli je trek Camino de Jinama, což je takovej mega výstup z La Frontery nahoru na okraj kráteru, na vyhlídku Mirador de Jinama. Tam jsme sice už byli (autem), ale tahle pěší cesta, tou vnitřní strmou stranou kráteru, má bejt to pravý vycházkový terno El Hierra, protože se jde všemi těmi biotopy a dá se předpokládat, že tedy tam bude spousta kytiček, což se Koušnovi líbí. Problém s tím, jak se dostat dolů, když už bysme se vyškrábali nahoru, jsme dneska vyřešili tak, že vyrazíme a až nás to přestane bavit, zkrátka se otočíme zpět. Chceme se dostat co nejblíž lesu, takže popojíždíme z domu asi 5 minut autem a umně parkujeme v kopci na kraji úzký silničky. To mi dycky šlo.

Rozhodli jsme se tenhle trek jít ráno, když sem ještě nesvítí sluníčko, ať se neupečeme. Celá trasa odtud až nahoru by měla tři kilometry a převýšení kilometr, čili dost velký stoupání. My si dáváme za cíl aspoň polovinu trasy, resp. ujít 1,6 km na první vyhlídku El Miradero, což i tak je převýšení 521 metrů. Cítíme se nicméně dobře, plni síly, tož to půjde dobře.

Stezka se při stoupání divoce kroutí po svahu, ale je to krása.

Na tomhle treku je dobrý to, že se krajina střídá, člověk jde průrvama, lesem, po skalách, všechno je to zelený. Tu se Koušn škrábe vzhůru.

Cesta ubíhá dobře, ani mi nevadí zima, jak stoupáme vzhůru, i bez sluníčka se dost potím. Koušnovi to ale tak rychle nejde, hádejte proč.

Nicméně prej botanicky je ta stezka fakt terno. Tak třeba hadince, Koušna nadchnul tento - hadinec hierrský, endemit El Hierra! Byl na jen jednom místě podél celý stezky!

To nám ty výškový metry pěkně ubíhaj, botanikovo nadšení by se dalo krájet, to je co pár kroků něco. I mě to místy nakazí, tak si na ty kytičky musím taky šáhnout, jak to dělá Koušn. Toto je makaronézský endemit, kapradina jménem kyvor zlatý (skoro jako já!).

To je úplně jinej rozměr treku, lze aplikovat tu osvědčenou metodu pro beztrestné zastávky na oddech - předstírání zájmu o místní faunu :-) Což taky umožňuje se řádně kochat, El Hierro boduje.

Musím uznat, že výšlap fakt utekl jako voda, trvalo nám to něco přes hodinu, teda mně, Koušnovi se zastávkama dýl ;) Ale cíle jsme dosáhli, El Miradero, hurá! A už sem začíná dolejzat sluníčko. 

Já jsem se svým výkonem spokojenej, dávám si obídek, užívám si ticha lesa, výhledů do krajiny, odpočívám. 

No a jakpak se daří Koušnovi s jeho jeskyňkou, Cueva Las Pipas? (Prej když já dělám ty videa... ;)

A je to super video! A hledání jeskyňky má pokračování :)

Takže takhle my tady blbneme, jo jo. Na vyhlídce se zase spojíme a zahajujeme sestup, ten je teda náročnější než výšlap nahoru. Stezka je nerovná, úzká, a už prosvítá tu sluníčko, tak je teplo. Ale pro tu krásu je třeba něco vydržet.

Takže v nohách máme něco přes tři kilometry, ale převýšení půl kilometru tam a půl zpátky, no trvalo nám to skoro čtyři hodiny, tak to byl solidní výstup. Jsme docela zmakaný, tak by to chtělo nějakej relax u moře. Stačí říct! A stačí ujet 20 minut autem, a jsme u Charco Azul. Nacházím místo ve stínu a jdu si lehnout a inhalovat mořskej vzduch.

Tu u moře už je zase teplo, auto ukazovalo 25 stupňů, takže léto. Pláž je tu kamenitá, ale jsou tu takový ty jezírka oddělený od oceánu, kde se dá bez obav zchladit.

Ty jo a nohy mi začaly okusovat nějaký potvory! Co to je?

Tak to jsem ještě neviděl, ale šlo to dobře setřást, huh. Koušnovi se točení videjí zalíbilo, tak na Charco Azul udělal taky jedno malý, pro zájemce je tu. No a ještě jednu důležitou činnost máme na El Hierro - musíme prozkoumat ty místní velký ještěrky. Vydáváme se tedy směr Ecomuseo de Guineo, což je jednak skanzen původní elhierrský vesnice spojenej s chovnou stanicí těch ještěrek. Než začne prohlídka chovný stanice, máme chvíli čas projít skanzen. Kupuju si tu i nanuka (nic moc, ale aspoň chladil) a Koušn se zdatně ujme průvodcování podle anglickýho letáku.

(Ten stín skoro vypadal, jako bych měl kovbojskej klobouk, ale ne!) Tu je už vedříčko, takže se rádi schováváme třeba do vinných sklepů, což jsou lávový díry, kde je fakt chladněji. Holt to měli místní vychytaný. A taky bylo dobrý vidět, jak vlastně ty místní domečky vypadaly, takový pidi! No, ale hlavně jsme tu pro něco jiného, tramtadadá!

Paní průvodkyně moc anglicky neumí, ale naštěstí jsou tu cedule i v angličtině, to je sympatický. El Hierro Giant Lizard (obvykle mají 60 centimetrů!) je místní endemit, o kterým se myslelo, že je vyhynulej, ale v 70. letech je tu na jednom místě objevili a od tý doby se daří chovnej program a vrací je do přírody. Fešáci to jsou!

No tak to jsme si spokojený, že jsme i ještěrky viděli... Tak se ještě vrátíme k moři, slunce ještě nezapadá, máme čas. Honí mě mlsná, stavujem se v malým supermarketu po cestě. Tam Koušna zaujmou místní ananasy, to musíme mít!

Dneska jsme dokonce kolem jedný farmy ananasový jeli, takže to se nabízelo. Večer jsme ho zblajzli, chutnal! (I když ruku na srdce, ty azorský jsou lepší ;) Pokračujeme do vesničky Las Puntas, tady už to je nefalšovaná rozpálená africká exotika.

Místní atrakcí je hotel Puntagrande, nejmenší hotel na Kanárech. No a taky je na útesu, ha, to moře fakt bouří, to bych se asi trochu bál tu bydlet. Ale vypadá to hezky, ne že ne.

Tak čas na svačinku, mají tu pěknou promenádu. 

Odtud jsme taky zdravili Aleše na druhou stranu Atlantiku, rozděluje nás jen oceán, ahój! Takže je pěkně možný, že ty velký vlny, co sem narážejí, jedou někde od Ameriky.

Když jsme tu u pobřeží, tak to prozkoumáme pořádně. Místo pláží jsou tu ty jezírka, další je kousek odtud v La Maceta. Ochranné zdi jezírek jsou vidět, ale je nějakej bouřlivej příliv, takže to tu na koupání moc bezpečný nebude. Hezký to je, o to žádná.

Když jsme sešli dolu, ukázalo se, že je to ještě trochu divočejší, než se zdálo. Pro zájemce o video s vlnama jedno krátké zde. Poslední zastávkou, kde už bude čas i na západ slunce, jsou Charco Los Sargos. Těch výhledů na oceán, toho se snad nedá nabažit.

Tak dneska to bylo aktivní, užili jsme si to vrchovatě. Hory, trek, endemická fauna i flóra, flákání u moře. Rozjímáme při vlnách a západu slunce.

No tak to bychom pro dnešek měli, děcka! Svištíme dom, dáváme večeři a pádíme na kutě. Děkujeme za přízeň,  zdravíme z lednový Makaronézie, a zejtra ahój!

[smradinaceste-blog]

33 - Kdo je skutečně Prem Arjun Khadka alias Zdeněk?

Dítě z chýše, ředitel školy, hinduista, otec rodiny, zemědělec, Nepálec, komunista, malý alkoholik, trošku egoista, učitel angličtiny a nepálštiny? 

Prem je mix toho všeho a ještě řady dalšího. 

Dítě z chýše

Prem se narodil v chýši na rýžové rohoži vlevo od vchodových dveří, na které aspoň jednou týdně snídáme nebo večeříme. Opustil dělohu své matky v pořadí jako čtvrté dítě v noci před 45 lety (v roce 2029 nepálského kalendáře) za asistence několika sousedů. Tady na nepálském venkově to takto chodí. Když začne žena rodit, přiběhnou sousedé s pár lahvemi rakši a ručníky, ohřeje se voda a nabrousí se nůž, kterým porcují také kuřata nebo kozy. Ohledně bezpečnosti porodů v domácnosti Nepálci nevedou žádné nenávistné diskuse ani osobně, ani pod články na internetové stránce idnes.nepál.np. Je tu vlastně každý tak trochu porodník, dokonce i samotný Prem před rokem úspěšně rodil sousedku.

Principál základní školy Seti Devi v Simthali

Prem Khadka byl zvolen do své funkce v roce 2068, už šest let si tedy lebedí na vyhřátém místečku v pěkně nezaizolované kanceláři, kde je stále chladno, bez wifi připojení a mobilního signálu, s neustálou přítomností prachového povlaku. 

Jeho měsíční výdělek činí 22.000 nepálských rupií v hrubém i čistém. Na českou korunu mu to sype asi 4.600 Kč. Z toho platí 5.000 rupií sousedce Sunthali, ta po zemětřesení v roce 2015 o všechno přišla, manžel je agresivní, nepracuje a pije. Sunthali chodí do školy a pracuje zde jako školník. Vaří nám oběd, umývá toalety, zametá prach, uklízí ve třídách, maluje okna a zdi v čerstvě dostavených třídách. Prem ji platí ze svého, aby nemusela být doma, domácí násilí není v Nepálu výjimkou. 

Prem není ředitel ale principál, což je přesnější. Dle wikipedie je totiž principál nejen označení pro šéfa určité organizace, ale také pro majitele cirkusu nebo divadla, což v tomto případě sedí jako hrnec na prdel. 

Zleva: 

Raj Kumar - matematika, ve volném čase se věnuje svařování, majitel indického motocyklu.

Sambu - literatura a nepálština, majitel menšího stáda koz, zároveň majitel jednoho z největších domů ve vesnici, sehnal si nejvíce plechů, bambusovou tyčí žákům většinou jen hrozí, spíše neuhodí. 

Prem Arjun Khadka - principál, fackuje zejména přes uši, běhání po chodbách ani žvýkačky v hodinách mu nevadí, ve volném čase se věnuje zahrádce a políčku. 

Petr Němčík - angličtina, český bojovník za dobro, vzhledem Aragorn a myslí Gandalf.   

Sabita Khadka - angličtina učená v nepálštině, vyučuje s dítětem, kojí v kanceláři ředitele. 

Eva Mezihoráková - angličtina, profík na cestování, mistr světa ve stopování, miluje medvědy a orly. 

Rabita - třídní 1. třídy, také učí s dítětem, má babičku, co chodí přespávat do džungle bez deky. 

Isuri - třídní 3. třídy, má trošku knírek a vlastní hejno kuřátek, momentálně má v péči i našeho Jarka. 

Rodzina - třídní 2. třídy, neustále chodí v zeleném a trošku nám ujídá rýže při obědě, nevadí nám to. 

Sunthali - školník, je hodná a na Vánoce od nás po konzultaci s Premem dostane svetr. Bohužel to už ví, Prem jí to okamžitě vyslepičil, nezná slovíčko secret a nechápe princip vánočních dárků.  

Hinduista

Prem je hinduista, věří v reinkarnaci, je přesvědčen, že svou karmu a budoucí život ovlivňuje svými současnými činy, nejí hovězí, s lidmi z jiných kast nemluví.  

Co se týče budování své karmy je Prem svědomitý. My věříme, že veškerý support, který nám dopřává, vychází ze srdce a z jeho dobrého přesvědčení, ale má to všechno určitě dobře prokalkulované: „budou tu několik měsíců, budu jim vařit, jeden oběd je za takových deset žetonů do karmy, když k tomu občas přikoupím sušenky a napojím je rakši, v příštím životě ze mě bude minimálně Svatý grál nebo jednorožec se zlatou hřívou.” 

Pozn.: Prem nejí buvola (pro hinduisty to samé jako kráva), ovšem jednou za námi přišel na večeři a přinesl buvolí maso v náprsní kapse své šedivé bundy. Šeptal, zavřel za sebou dveře a důkladně prohlédl okolí, jestli nás někdo nesleduje. Pak nakrájel česnek, cibuli, zázvor, přidal šťavnatého buvola, osmažil a servíroval za zamčenými dveřmi. “To je ale dobré kuře, že?” 

Otec od rodiny

Rabina, Rodzina a Rodzin, to jsou dvě dcery a jeden syn. Pro své děti a ženu udělá všechno. Rodzině je 19, naučila se skvěle mluvit anglicky a má otevřené dveře k tomu mít lepší život a dostat víza do vysněné Ameriky. Pro Nepálce je dostat vízum do Evropy nebo Ameriky něco jako pro nás vyhrát Slavíka nebo biatlonistu roku. Rabina studuje na soukromé škole, její studium stojí Prema a Debi desítky tisíc rupií ročně. Rabina chce být doktorka a Rodzin je zatím malý. 

Ptal jsem se jej u večeře:

Petr: Co je tvůj největší sen v životě? 

Prem: Děti v zahraničí. 

Rabině (vpravo) je dvanáct let a její nejoblíbenější pochoutkou jsou opékané kuřecí pařáty, na druhém místě čokoláda. 

Zemědělec

Půlku svých polí prodal, aby zaplatil své ženě zákroky na nemocné ruce, i tak má ale co dělat, aby vše zasel, sklidil a snědl s rodinou. Jeho úroda rýže stačí na celý rok a dokonce si může dovolit darovat dva pytle měsíčně Sunthali, o které byla řeč výše.

Místa je málo a každý centimetr se musí zužitkovat pro pěstování. Proto se vymlácená rýže skladuje na stromech a postupně se odebírá pro zvířata. Rodina Khadkových dále pěstuje kalužnici, trošku brambor, pomeranče, salát, mrkev a několik dalších druhů zeleniny, které jíme, nic bližšího o nich nevíme a chutnají nám. 

Nepálec

Prem Khadka je Nepálec, mluví pěti nepálskými jazyky a rozumí i hindsky (podobné s nepálštinou jako my s bratmi zo Slovenska). Nikde jinde než v Nepálu nebyl, chtěl by někdy navštívit Evropu a Ameriku. Prý jsou to good státy. 

Komunista

V Nepálu jsou komunisté skoro všichni. Někteří jsou ale agresivní, občas útočí na veřejná stavení. Prem je ale mírumilovný komárek. Nebylo by se čemu divit, kdyby komunistou být musel, protože je principál státní školy. 

Malý alkoholik

Na nepálském venkově se pije v drtivé většině domácí rakši. Tato pálenka z rýže není nijak zvlášť zajímavým drinkem. S ničím se nemíchá, pije se vždy z hrníčku, obsahuje necelých 20 % alkoholu. Prem si každý druhý večer dá ty své dvě skleničky při večeři. Vzhledem k tomu, že je Asiat a měří necelých 160 centimetrů, po dvou skleničkách už začíná dovádět. Vždy je to ale veselé a my z něj máme srandu. 

Trošku egoista

Je hrdý na to, že je principál školy a stále nám to připomíná: “Ajem mistr prinsipl Prem, gůd prinsipl.” 

Je přesvědčen, že je dobrý kuchař a často se tím chlubí: “Dys rájs - Aj kůk, Ajem Prem prinsipl gůd kůkmen.”

Prem ví, že pomáhá lidem ve svém okolí: “Aj saport Sunthali - evry manf tů begz of rájs, sunthali salary from maj salary.” 

Když skončí vyučování a Sunthali uklízí, Prem nesedí v kanceláři, ale s úklidem pomáhá. Na fotografii například spaluje papír a “plastový papír”. Tohle je v Nepálu velký problém a Prem o tom ví. “Až vláda vymyslí systém, jak nakládat s odpady, tak to budeme dělat.” 

Učitel angličtiny a nepálštiny

U nás ve škole platí pravidlo. Neučíš, nedostaneš peníze. A tak všichni učitelé dodržují rozvrh a učí od gongu ke gongu. Samotný Prem kromě ředitelování stíhá učit nepálštinu a angličtinu. Angličtinu tedy jen první a druhou třídu, protože ve třetí už se začínají tvořit věty, což Prem ještě neumí. 

Po zemětřesení v roce 2015 kontaktoval přes internet určité osoby z USA a podařilo se mu navázat takové kontakty, že již v roce 2016 stála nová škola. Pro všechny učitele vyhádal na úřadech měsíční výplatu, nesehnal peníze jen pro Sunthali, kterou tedy platí ze svého. Jeho manželka Debi měla problémy s rukou, Prem prodal půlku svých polí a platil léčbu. Debi se z určitých důvodů rozhodla konvertovat ke křesťanství a chodí v Kathmandu do kostela. Tato změna sice Prema hodně zasáhla, ale nakonec i to respektuje a pokud byste navštívili Khadkovi 25. prosince u nich v domě v ortodoxně hinduistické vesnici Simthali, najdete tam ozdobenou borovici a naše malé dárky (nemáme teď na mysli notebooky), o kterých doma zatím nevědí...  

[sport-pomaha]

TransContinental Race 2017 TRCNo5cap123 – Jak jsem ho prožil já. - díl druhý ( asi ještě delší a třeba i nudnější, ale prostě toho mám v hlavě tolik :-) ) www.sportpomaha.org/benjamin #TRCNo5 , #TRCNo5cal123 @koloshop.cz @scapin.cz.sk Den pátý: Je ráno, budík jsem si pořád neřídil, normálně proto, že mobil nefungoval, jen ten obr s těmi rezervními bateriemi překážel a tížil mě, ale tentokrát vím, že musím vyjet až za světla, když mi předek nesvítí a tak i první probuzení ignoruji a spím dál. Za chvíli slyším štěkání. Nějakému psovi se nelíbilo, že mu ležím v jablečném sadu, který má hlídat a vstávám, balím se a do ranního slunce jsem vyrážím dál napříč severní Itálií. Jedu a lituji, že jsem si nemohl udělat žádné foto na Monte Grappa. Nejspíš se sem už nikdy nepodívám a když tak třeba nebude tak krásně vidět. Prostě je to škoda – budu muset ukrást zveřejněné fotografie ostatních . Jedu asi nejblíž moře za celou dobu závodu, ale žádné nevidím. Vím ale podle mapy, že mi jsem blízko a že jsem fakt neskutečně nízko. Projíždím nějaká městečka, jejichž Italské názvy jsou pro mě španělská vesnice. Pak vjedu do města Latisana vidím jeden obchod s "mobilama!, druhý ……….. No co – koupím si mobil, budou fotky a informace . Zalezu tam, pěkná mladá slečna prodavačka ale umí anglicky ještě hůř než já a to je co říct a říkám, že chci nejlevnější mobil s androidem. Chvíli to trvá. Kupuji nějaký Alcatel za 100 Euro. Dám jí svůj starý ať to nějak vymění a nastaví. Vylezu z obchodu a hledám cykloservis. Nacházím ho brzy a prodavač mě hned spojuje s TRC závodem a přeje mi mnoho štěstí a gratuluje, že jsem zatím dojel až sem, moc mě tím potěšil :-) Cítím se strašně pyšný a maximálně sebevědomý . Ptám se, jestli má přední světlo na moje baterie, mám 4 rezervní. Naštěstí má skoro stejné jako já, sice jen jedno, ale má. Utrácím dalších 25 Euro, ale s pocitem, že mi dal 15 slevu mě to tolik netrápí a mám další radost. Půjčím si nářadí, zkontroluji různé šroubky, utáhnu hrazdu a jedu zpátky do mobilárny. Slečna naznačuje, že je vše Ok a vše jde jak má. Žádám jí ještě o nabití mojí powerbanky a mého nového mobilu a jdu na poštu. Vezmu lístek, asi jako v Teplicích na hlavní poště a čekám. Skoro hodinu , ale aspoň je tu klimoška a venku skoro padesát . Jsem na řadě a žádná z úřednic neumí anglicky vůbec. Není jednoduché je přesvědčit a vysvětlit, že posílám balík do Čech, prostě balík s mobilem, držákem, bateriemi a světlem. Že nechci pojištění a potřebuji od nich box ( krabici :-) ). . Vyplňuji podací lístek, odhaduji, co je asi v italštině jméno a co adresa, co odesílatel a co adresát. Další, skoro nepřekonatelný problém je moje zpáteční adresa. Nemám žádnou – špatně !! Napíšu tam svojí, tedy stejnou jako adresát – špatně !!! Ptám se na adresu pošty – špatně !!! Prostě to nemá řešení. Napíšu tuto ulici, nějaké číslo a byl klid . Říkám jí ( nebo spíš ukazuji ), že kdyby se to náhodou vrátilo, ať to hodí do koše. Konečně se usmála. Lidi za mnou nervozní, na poště Italiano jsem asi hodinu a půl. Vezmu nový mobil a mizím s pocitem dvou a půl hodin ztráty za mobil a dalších čtyř za nemožnost jet ve tmě pryč z města. Jedu pár hodin, zastavím i Lidlu, kupuji klasiku salám, sýr Ice coffe, kolu, vodu, tyčinky a navíc i ananas – parádně mi ta krabička sedí v hrazdě a tak ten jím za jízdy :-) Na další benzínce vytáhnu mobil, je tu wifi – nastavím a pokecám – konečně budu s někým mluvit . Chci se připojit ke google a nic, nejde. Moje heslo ???? Sakra jak to jen bylo ??? Google mi píše sms na moje číslo a nic nepřichází. Bádám a dopr….. no to je. Nadávám si do troubů a blbů :-( :-(. Slečna prodavačka mi sem dala tu předplacenou kartu. Neznám její číslo, nemám na ní moc minut a ani asi data. Tímto děkuji Vlaďce, Lence a kamarádovi Ži Ža za dobití předplacené karty :-). Nemám jediný kontakt, nemůžu se připojit ke googlu ( nepamatuji si heslo - používám to jen při změně mobilu :-( ), ten toto číslo ignoruje. Naštěstí funguje FB – nastavuji a píšu několik mssngr pošli mi svoje číslo. Jedno přichází, zavolám sestře. Toto číslo nějak distribuj, bude moje po dobu závodu. Konečně můžu fotit, sice nejlevnější mobil, ale nějaké foto to udělá . Přejedu do Slovinska a valím to do Julských Alp, vpravo Posojna, jedu přes sedlo Strednaja Gora, V tom vedru ……….. to je kopec. Je mi horko, ale předjíždím dva kolegy, takže povzbuzení :-). Nahoře se ke mně asi na 5 km přidává místní cyklista, sleduje ten závod a čeká tady na nás a vždy kousek s někým jede a povídá. Mluví trošku rusky, anglicky a chorvatsky – v pohodě pokecáme. Říká, že tam nahoře je 47 °C. Sjíždím už sám do Ljubljaně, je po osmé, ale začíná se strašně rychle stmívat. Bude pořádná bouřka. Jsem venku z města a co to ? Na silnici značka zákaz vjezdu cyklistů. Bojím se tam vjet. Vedle policisté měří rychlost, ptám se kudy a oni řeknou jeď tudy a ukazují přes tu značku po hlavní. Ok. Jedu. Vlastně už je úplná tma a vlevo to blýská jak od foťáků paparazzi , zvedá se silný vítr a já kontroluji stříšky kam se vrátit, když to přijde. Míjím benzínku. Zatočím tam, je úplně mega rozsvícená, ale zavřená. Spustila se šílená bouřka já jsem pod střechou . super !! Je půl desáté, lehám si před hlavní dveře pumpy, protože to je jediné místo, kam vítr nedofoukne kapky a kroupy. Usínám a v tom přišla silná hromová rána, cítil jsem otřes i od země. Ten otřes spustil na pumpě alarm – příšerný odporný silný zvuk, který vydržel asi 5 minut. Nic se dál nedělo, tak jsem usnul. Za chvíli mě vzbudí místní policie. Ptají se mě jestli mám nějaký problém, že museli přijet kvůli tomu alarmu a že tu můžu být a je OK. Ještě při odjezdu se omluvili za vyrušení a znova se ptali jestli něco nepotřebuji. Skvělý přístup policie, říkám si. Je asi 22:00. Mám pocit, že jsem dnes ztratil alespoň 100 km a tak nařizuji budík na 1 ráno a s pocitem že jsem toho zažil opravdu dost a zítra se rozjedu k výkonu usínám. 250 km 1584 výškových metrů a 874 m n.m. nejvyšší bod. Den šestý: Vyjíždím ve dvě ráno. Jede se fajn. Maribor, Slovenská Bistrica, směr Ptuj a zase ty značky o zákazu. Snažím se to objíždět, štve mě to. Hnusná cesta, chvílemi i polňačky a vidím kolegu Dragana ze Srbska jak to mydlí v zákazu a za chvíli nějaká babka s "taškama" na řídítkách. Vylezu k silnici, přehodím kolo přes svodidlo a předjíždím Dragana. V Ptuji máme fanynky . S jednou si u snídaně povídám a fotím a jedu do Maďarska. V Maďarsku mi najednou připadají strašné silnice a trošku jsem nadávám ( já bláhový , jak si na ně pak vzpomenu ) Na hlavních tam byly všude ty zákazové značky a tak to objíždím. Ve vsi nakupuji ledovou kávu, otevřu to a ono to je mléko . Maďarština, to je veselá věc :-). Vedlejší silnice jsou dost nekvalitní a nekonečně rovné. Připadám si jak v americkém filmu, kdy jsou vidět cesty na desítky kilometrů dopředu. Je to nuda. Ten den předjíždím Dragana asi 6x a docela mě to štve. On ty zákazy kompletně ignoruje a já pořád někde hledám a mapuji. Trošku jsem se s ním sblížil, je také z té chudší části Evropy, také nemá naditou prkenici a taky neumí moc anglicky. To ještě netuším, že se budeme potkávat až do předposledního dne docela pravidelně. Jezdí proti mně pomalu, ale skoro nespí :-). Je mi vedro, odpoledne v parčíku na dvě hodiny usínám a jedu dál. Dojedu do Komárna a strašně se těším na Slovensko. Mám ho moc rád, znám to tam a rozumím :-). Dunaj je tu obrovský, na cestě ho po pár dnech přejíždím podruhé a opravdu neskutečně narostl. Potkávám tam Španěla ( už neznám jeho jméno) uvidím ho ještě na hranicích mezi Srbskem a Makedonií. Jel jsem dnes daleko a dlouho a asi jsem trošku tu ztrátu dohnal. Nařizuji budíka a za pumpou si lehám do trávy. Zase bez spacáku, je strašné vedro. 402km 1848 výškových metrů a 536 m n.m. nejvyšší bod 0m nejnižší bod. Den sedmý: Plán je jasný. Přejet Nízké Tatry, Vysoké a CP3 a dojet do Popradu, kde se vyspím v peřině . Od rána to nejede . Do Zvolena je to nekonečné, pak mám nějakou šílenou zkratku přes kopce kole B. Bystrice. Pak zase narážím na zákazy a objíždím to přes vesnice, je to furt nahoru dolu a vůbec to neubíhá. Vjedu do Nízkých Tater, ano tam kam jsem se tak těšil a přichází krize…….. pak to přechází na krizi všech krizí. Nejedu, jdu :-(. Cítím se úplně na dně. Prostě mizerně. Zkouším občas nasednout a po 300 metrech zase jdu. Přejdu sedlo pod Ďumbierem a napadají mě nejčernější myšlenky. Vzpomínám si na radu pořadatelů, nikdy to neskrečuj večer, vždy počkej do rána. Telefonuji Vlaďce, že to možná nedám, ale jasně slyším rozkaz „Odpočiň si a jeď!!!“ :-). Zkouším to. Hybe, Východná, Važec – konec:-(. Nemůžu už ani metr, jedu rychlostí asi 12 km/h a připadám si jako troska. Je brzo, světlo – penzion, sprcha, konečně teplé jídlo a spát. S majitelem se domluvám, že ráno pojedu, on řekne, že ani omylem, že mi kolo odemkne tak v půl sedmé. Jsem unavený, asi jsem to včera přehnal, neprotestuji. 269 km 2740 výškových metrů a 1231 m n.m. nejvyšší bod – sedlo Čertovica. Den osmý: Ráno přijdu ke kolu a mám měkké zadní :-(. Po prohlídce usoudím, že jde o tutéž díru z Německa. Znova dám gel nafouknu a jedu. Kolo není moc tvrdé, ale neutíká. Jedu do Vysokých Tater na Sliezsky Dom ( asi nevyšší silnice na Slovensku ), kde je CP3. Spal jsem dlouho, ale krize stále trvá, nejde to – vůbec. Je mi blbě, ale už nemám ty myšlenky na skreč – to je pozitivní. Zjišťuji, že jsem před penzionem zapomněl pumpičku – ta únava. Jsem nepozorný . CP3 – jsem skoro tu. Čeká tu na mě Zbyněk, člen kontroly. Fotky, video a jeho pár slov mě neskutečně nakoplo, asi to ani neví, ale strašně moc mi pomohl. Je tu nádherně. Tatry jsou překrásné. Kafe a už pozitivně naladěný dolů do Popradu. Zajedu do servisu dofouknout a koupit novou pumpu. Servis patří panu Nazarejovi a byl zde osobně. My starší :-) víme, že to byl skvělý Československý cyklokrosař. Nafoukne, ale tmel nevydrží, při tlaku nad 6 ATM to utíká. Navrhne výměnu a po určitých peripetiích s lepidlem  to vymění. Jeho paní mě nakrmí těstovinami :-) - děkuji. Velká časová ztráta ale síly se mi vracejí . Jedu do Košic, trošku se obávám cesty, protože postupně jsou všude značky slepá a pak i nápisy oprava mostu. Říkám si, nějaký most přelezu, ten bude přes koleje a nebo potůček. Už tam jedu sám, bez aut, ale pořád tak nějak věřím. Ajajajaj – vodní nádrž Ružín – šířka jako kráva a most v opravě oplocený jako NASA. Volám na hlídače a ten mě ochotně pouští – mám kliku a najednou cítím, že už mě nic nezastaví, že do cíle dojedu i kdybych si měl někde koupit nové kolo. Prostě JO!! V Košicích nakupuji společně s Anglickým kolegou ( Tom, nebo Dan – pletli se mi :-)) a pak přes kopce, které jsem nečekal zase do Maďarska, znova kousek Slovenska kolem jejich nejnižšího místa, řeky Bodrog, Zas Maďaři, louka za pumpou – moje klasika, cítil jsem se tam bezpečně a spánek. 246km 2658 výškových metrů a 1700 m n.m. nejvyšší bod – Sliezsky Dom.

[michaelamrackova]

Doprava z blízka

Sice jsem už psala o místní dopravě velmi ve zkratce hned, jak jsme se sem přestěhovali (viz První dojmy II.), ale podrobnější poznámky si píšu dlouhodobě, především od chvíle, kdy jsem dostala řidičák.

Jo, pokud tu chcete žít, musíte si udělat řidičák znovu. Ne, nestačí testy nebo jízdy. Donutěj vás dělat obojí, protože co kdybyste náhodou vyrostli v pralese. Fajn, chápu, v Indii nebo Egyptě se asi řídí trošku jinak (můj kamarád takle dělal jízdy na šestkrát, protože u nich doma si řidičák prostě jen zaplatí a pak doufají, že na silnici neumřou). Takže i já, co nenávidí řízení, jsem tu potupu musela absolvovat znovu.

Šestnáctileté děti se tu můžou učit řídit s rodičem a pak mají povinných x hodin v autoškole. Pokud si chcete ujasnit některá pravidla silničního provozu nebo prostě jen máte bobky z tý pětiproudovky v každým městě, můžete si taky zaplatit lekci v autoškole. Pokud vám tedy ovšem jako Kubovi nepřidělí Číňana, který neumí anglicky ani slovo, a ty slova, co umí, říká s tak hrozným čínským přízvukem, že mu stejně nerozumíte. To si spolu pak během řízení hodně kreslíte.

Ačkoliv máte platný řidičák z jiné země, na který tu dočasně můžete jezdit, neopravňuje vás to dovézt sami sebe na jízdy, tvz. behind-the-wheel test. Musí tedy jet někdo s vámi a na úřadě dokázat, že vás tam dovezl. Dokud nemáte řidičák, není dobrý nápad si auto kupovat, protože by vám nedali pojistku a vy byste nemohli vyjet na silnici. Jízdy můžete dělat v autě z autopůjčovny se speciální pojistkou na testy nebo si můžete půjčit auto z té autoškoly i s řidičem, který vás tam odveze, pokud se s ním tedy dokážete domluvit čínsky nebo malůvkami.

Řidičský průkaz je v Americe jediný běžný doklad o identitě. Pas na cestování po Státech není potřeba a občanky nemají. Pokud náhodou neřídíte (neboli jste blázen, a i ten by měl alespoň papíry na auto, když už ne na hlavu), vydají vám na stejném úřadě kartičku podobnou řidičáku, abyste si aspoň mohli v obchodě koupit alkohol. Jakékoliv jiné kartičce, i když je s datem narození a fotkou, tady prodavačky nedůvěřují.

Řidičáky vydávají na úřadě zvaném DMV (Department of Motor Vehicles) a pokud jste viděli film Zootopia, kde na tomhle úřadě pracují lenochodi, tak přesně takhle to tu vypadá.

Stejný úřad také vydává SPZky. V Kalifornii máme celou řadu typů značek – můžete si vybrat některý z obrázků podle toho, co podporujete a na co chcete přispět jistou roční částku: životní prostředí, rakovina prsu, muzea, mořský život, státní parky, veteráni a další. Chcete-li si vytvořit SPZku na přání, k jednomu typu značky si můžete přidat místo čísla nebo písmena i znaky srdíčka, ručičky nebo hvězdičky. A ačkoliv je v Kalifornii povinné mít značku vepředu i vzadu, obě naše auta mají jen tu zadní. Náš kamarád si kvůli tomu navrtal svýho mustanga, ale k tak radikálnímu řešení hodláme přistoupit teprve až nás k tomu činné orgány vyzvou, ne dřív.

Jak už jsem psala minule, smí se tu odbočovat doprava na červenou. Znamená to, že řidič musí vjet do pruhu pro cyklisty a bedlivě sledovat dění na křižovatce po levé straně, než odbočí. Obvykle jsou tak v ohrožení jak cyklisti, tak chodci na přechodu vpravo, protože civilisti nechránění plasty a plechy se nepovažují za součást silničního provozu, a proto se na ně nebere zřetel.

Na dálnici platí, že rychlejší auta se řadí vlevo, ale není proti pravidlům předjíždět zprava. Nejzazší levý pruh je tvz. carpool lane, kde od 6 ráno do 7 večer smí jezdit pouze posádka o 2 a více lidech nebo auta bez emisí. Elektrický auta tu kromě carpool lane mají taky slevy na daních a na prakovištích u velkých firem nebo v obchodních centrech si je můžete i zadarmo dobít. Před takovými auty tu na parkovišti často uskakuju, protože jsem si pořád nezvykla na to, že nejsou slyšet, když se za mnou plíží. 

Co jsme se přestěhovali do Mountain View naproti sídlu Googlu, jezdí tu po okolních ulicích samý testovací samořiditelný auta.

Ještě k hromadné dopravě: autobusovou zastávku poznáte tak, že ji nejspíš nepoznáte. Je značená pouze štanglí s malou tmavězelenou cedulí. Výjimečně je u ní lavička. Odpadkový koš skoro nikdy. A co tu vůbec nenajdete, je jízdní řád. Každá zastávka má na tý tmavězelený ceduli napsaný telefonní číslo, kam když zavoláte a sdělíte robotovi číslo zastávky, kde právě jste, on vám na oplátku poví, kdy by měl jet další spoj. Nekecam. MHD nejvíc využívá jen pár důchodců, a autobusy tak skoro nikdy nejedou načas. Protože tu ale důchodci jsou hi-tech, na telefonu si na stránkách přepravní společnosti můžou najít mapu s přesnou polohou toho konkrétního spoje a sledovat, jestli se vyplatí jít na zastávku o 10 minut dřív nebo pozdějc.

Ještě pár poznámek:

pořád jsem si nezvykla vídat ty nádherný mustangy a corvetty, co se tu lážo plážo proháněj

z těch absurdních obřích pickupů obvykle nevyleze plešatej potetovanej chlápek s plnovousem, ale vypadne z něj ta nejmenší Asiatka

blinkry jsou tu pouze na okrasu, proto je některé automobilky spojily do jednoho se zadními brzdovými (červenými) světly

každý dítě se tu musí chtít stát hasičem nebo kamioňákem, protože hasiči a kamioňáci mají ty nejkrásnější auta

škodovku tu fakt nepotkáte

© by Monika

autobusová zastávka s pokyny, jak zjistit jízdní řád

Googlí samořiditelný vůz

SPZka se srdéčkem

Tesla převlečená za Ironmana

osobní tank

normálně na parkovišti

Zootopia – DMV

[ev-from-the-moon]

rady začínajícího Gruzinofila — část třetí: do Batumi, do moře, domů

do moo, páč krávy všude.

budíme se po třetí studený noci v Kazbegi. nějak jsme se nedohodly, jak vlastně chceme vyrazit, takže se vlečeme: nejdřív pošta (prodali nám 16 známek, zaplatily jsme 16 známek, ale máme jen 15 známek. před poštou v Kazbegi je díra v časoprostoru, bacha na to.) pak snídaně v autobusu (https://www.facebook.com/awtobuskazbegi/). pak jsme na náměstí a začínáme pátrat po spoji.

totiž: potřebujeme se dostat do Batumi. podle googlu je to 470 km a 7 hodin — my jedeme, pokud počítám správně, kolem devíti. a je to taková, no, prdel.

po chvíli totiž začne bejt jasný, že přímej spoj normálním šestimístným tágem nedostaneme pod 400 lari (nějaký 3500 korun). nevadí, najdeme menší tágo — s ženou, která mluví gruzínsky, trochu rusky a vůbec anglicky se domluvíme na ceně 250 za tuhle celou štreku. až se nám to nechce věřit. no akosi. pár km za městem to vypadá, že si zjistila, kde je Batumi. a začíná vyjednávání. já se nerada hádám (respektive nerada se stavím sama za sebe), ale zároveň mě rozčílí překročení univerzálního taxibro-code: o ceně domluvený před nástupem se po nástupu nehandluje. takže to máme 400, ne, 250, ne 350, do Batumi, ne, do Kutaisi, ne, do Tbilisi, ne, vracíme se. řidička (což je na Gruzii nevídaná emancipace) co chvíli telefonuje, pak přijde s novým návrhem, pak jí ho odmítneme, pak zase telefonuje. nedám se, a tak skutečně otočíme auto. v tu chvíli zase zastaví a telefonuje, a to už se dožeru, protože nám hrozí, že nestihneme maršrutku ve 12 z Kazbegi. najednou to jde, jedeme za 200 do Kutaisi, což vypadalo jako nemožná cena. jsme na sebe patřičně hrdý.

(Kutaisi se schovává pod cedulkou se 7 hodinama)

to ještě nevíme, že u odbočky na Tbilisi zastavíme, a jsme přehozeni do jinýho auta — jak se později dozvíme, v Gruzii se zná každej s každým a pokud je problém, vždycky je komu zavolat. problém jsme v tomhle případě my, takže zjevně taxikářka obvolala všechny čerty, aby s námi tuhle šílenost nemusela absolvovat. s druhým taxikářem se šábnou o naše dvě kila a my pokračujeme luxusním tágem přes Khashuri do Kutaisi.

v Khashuri se do auta naskládaj další cestující. dávno jsme sjeli z hor a počasí je zase na příjemnejch skoro 30. prvotní dojem byl trochu stres: najednou jsme ve velkym autě na dálnici. cestovat jako dvě holky občas není úplně lehký. ale jedem, po očku sleduju trasu na google mapách, a většinu času se prostě těším na moře. 

v Kutaisi (je vedro!) odlovíme mekáč, záchod, wifi a maršrutku do Batumi. cesta se mi líbí. jedem s otevřeným okýnkem, což je pro mě jedinej způsob cestování ve vedru, a taky mi to připomíná, jak jsem před časem jezdila ve starým VW po Čechách zrovna, když bylo léto. a přijde ten moment, kdy před náma vykoukne moře, Černý, a zapadá do něj slunce a je to boží.

je o něco míň boží, že dorazíme pozdě a na blbý místo. booking.com mi špatně ukázal adresu, nějak se to sejde a já jsem vzteklá jako už dlouho ne. musíme čekat na tom špatným místě, než nás tu vyzvedne majitel guesthousu, pak jdeme přes celý město (hlavně že jsem bookovala podle polohy vůči moři a centru), a mně se chce bruuuutálně na záchod. Tereza obstarává komunikaci s majitelem, což je dobře, protože narozdíl od těch mírnejch pejsků okolo mám pocit, že někoho pokoušu. ale jsme u moře. i když je to tu hrozně ruský. a tak se ubytujeme, což je nakonec zase strašně random: dostaneme pokojík pod střechou, s padacíma dveřma a oknem na střechu, který má svoje výhody — neuvěříte, co se stane v noci! a co teprve zítra odpoledne!

teď se ale musím defusnout. Tereza se vydá k moři a přátelit se se psy, já se vydám do restaurace a přátelit se s rybičkama. objednám si gruzínský víno za směšný peníze a nechám si poradit, kterou přesně rybu (dnešní ryba není pstruh a la crème). nakonec nesu přebytek brambor na pláž a tam sedíme, dokud nás nevyžene chlad: my dvě a náhodnej pes, kterej nás nejenže doprovodí, ale ještě (pokud si to dobře vybavuju) zůstane na dvoře věrně až do rána. a pokud si to pamatuju blbě, můžete si to představovat.

takže, výhody oken: nad ránem se v naší pokoji vyskytne kotě, což vnímám ve velkým polospánku. je křehký a černý a váží tak dvacetinu toho, co moje křehký černý kotě doma. vím to, protože se mi jednu chvíli stočí na klíně a usne. a to se opravdu stalo, a představovat si to můžete taky.

a pak je ráno doopravdy a my máme tenhle den na to, vidět město. a moře. takže začneme koupelí — moře je příjemný (já), studený (Tereza). počet plavců dává za pravdu spíš jí. 

Batumi se mi líbí. úzký uličky, balkonky, zase jednou si vyčítám, že jsme nevybíraly ubytování až na místě, podle oka. až na centrum kolem lanovky, který je výrazně ruský, plný kasín. vedle místních chudších baráků stojí rozzářený kasína, děvočka je nejčastější oslovení, a můžete si představovat, jaký to tady je na vrcholu sezony, no ale asi raději nechcete. jíme (jídlo! boží!) a pak se rozdělíme, Tereza se potřebuje vrátit na hotel a já nutně potřebuju zkoumat ty malý uličky. kdesi zahlídnu tetovací salon, což bude později důležitý, ale teď hlavně řeším tuhle zprávu:

mno. co dodat. usušila a vyrazila. bez následků.

potkáme se pod lanovkou. jak se můžete dočíst, je to relativně novej projekt. což nevím, kabinky pro až 8 lidí se vezou relativně vysoko nad městem, a já jsem mírně nervózní. ale je to boží. přejedeme jeden kopeček s opuštěným hotelem, což mojí víře ve stáří a výdrž lanovky úplně nedodá, pak se rozhlížíme po městě a pak se vrátíme zpátky na zem. 

jako hlavní quest ted máme najít místo, kde se Tereza může nechat tetovat. snažím se vybavit si, kudy jsem chodila, když jsem předtím hledala poštu (milý lidi! místní mi rukama dohama vysvětlují čekací systém, a hlídají, kdy přijdu na řadu -- kdo je tady poslední? -- no přece vy -- a slečna za pultem mluví skvěle anglicky). 

uspějeme. je to poněkud bizarní. hlavně vysvětlovat lámanou ruštinou rovnostranný trojúhelník (pro detaily a výsledek víte komu psát). a pak už je čas se najíst. což si myslíme my, ale bohužel ne v tom baru, kde si sedneme, a kde jaksi zapomenou na naši objednávku. ale: omluví se, jídlo přijde (řepový phkali, který teď i umím udělat!), dostaneme panáka, a barman je dostatečně potrestanej, protože mu půl hodiny vysvětluju chyby v UX v jeho přeplácaným menu, a proč jsou lidi při pohled na něj (menu, ne barmana, ten byl myslím docela pěknej) zmatený. a má to. 

no a protože zatímco máchám rukama a mluvím o intentions a user stories, ochutnáváme všemožný místní pálenky, vznikne o něco později tahle fotka:

u pláže je totiž minilunapark. takže cukrová vata, ruský kolo. na ruským kole jedeme s jakousi nesmělou dívčinou z Turecka, jejíž angličtina stačí na to vysvětlit nám, že se bojí výšek a jestli nemůže jet s námi. lístkař u vstupu jí veme lístek a pak se tváří, že se to nestalo, ale to nezná mě, posílenou gruzínskou pálenkou a monologem o UX. takže jedem. 

u pláže je ale taky socha: Nino a Ali (příběh v linku, případně na wiki). krouží kolem sebe, přiblíží se, protnou a zase vzdálí. je to krásný (a bylo by to krásnější, kdybych nebyla obklopená davem). 

ale noc nekončí! ještě se snažíme vlízt do přístavu (nope), přelejzáme násep s kolejemi (punk) a pak se rozdělíme v místě, odkud je to do hotelu přímou čarou po jedný ulici. Tereza se věnuje psům a já si to kráčím tmou a nocí, abych na recepci potkala majitele a jeho kamarády, kteří se rozdělej o pivo. zaběhnu nahoru pro becherovku, kterou podaruju majitele, bavíme se o moři (kluci studujou na námořníky) a majitel je tak okouzlen (ehm), že mi ještě pár měsíců poté občas napíše na Whatsappu (občas doprovozeno videem rodné vesnice, ale už toho naštěstí nechal).

ráno nakupujeme dobroty a dary (téma velikosti batohu už je zase aktuální). koření, sladkosti, sýry, pobrala bych toho mnohem víc, kdybych mohla. 

na náměstí ulovíme maršrutku (jak jsem se mezitím dozvěděla, původ je z němčiny: The word "маршрут" is from the German word "Marschroute", which is composed of the words "Marsch" (a walk, march) and "Route" (route). tak jsme zas všichni o něco chytřejší. Evoefekt vybírání hotelů se projeví: vybereme si suverénně nejpomalejší, nejhrkavější vozidlo. než ale vyrazíme, sedím v otevřeným autě a kolemjdoucí muž mi nabídne hrušku, protože jsem roztomilá. zjevně, jiný vysvětlení nemám. vůbec, je tu v Gruzii cejtit taková jistá galatnost, kterou si velmi ráda čas od času užiju. a pak jedem. ehm. a pak se plazíme. daly jsme si strašně moc extra času stihnout let, ale když stojíme v jakýsi vesnici po cestě a řeší se nakládání kol (každej přeci zná každýho a všechno se nějak zařídí), začnu řešit skrze anglicky hovořící slečnu (generační rozdíl je jasnej, kdokoliv kolem 20 anglicky prostě mluví), že my tady turistky chytáme letadlo a tohle jsme si nedomluvili. dopadne to tak, že nás někde na cestě zase jednou přehodí, tentokrát do rychlejšího auta. 

a pak už jsme na letišti. a legrace začíná. 

ráno před odchodem z hotelu jsem dělala v apce checkin. nahlásilo to jakýsi error, na hotlinu jsem se nedovolala, tak jsem si aspoň udělala screenshot toho “You are checked in”. občas mívám takový záblesky geniality. na letišti se totiž ukáže, že checknout se jde jen v browseru, ne v apce (protože letiště v Kutaisi neumí číst čárovej kód z telefonu). takže proces je čeknout se, přijít na přepážku a dostat klasickej boarding pass. když ale my dojdeme na přepážku, oznámí nám, že checklý nejsme a že se můžeme checknout za krásných asi 30 euro na osobu. 

checknout online se nemůžeme (wifi nejede, a když jede, je míň než dvě hodiny do odletu), na přepážce nám nepomůžou (a zjevně nechtěj). nicméně to už jsem v módu nasrat, a jakmile se wifina konečně chytí a apka zobrazí ono You are checked in, nacpu se na přepážku, ukazuju telefon a říkám, dokažte mi, že jsme se necheckli. long story short, dostaneme nejen zadarmo boarding pasy, ale ještě nikdo neřeší nadváhu mýho batohu, a soudě podle pohledu na osazenstvo, wizzairovskou prudu s počtem zavazadel a jejich velikostí má kutaiská letištní četa solidně u zadku. 

no a pak už nezbejvá než počkat na zpožděný letadlo a zdárně se dopravit do Prahy. Tereza navazuje životní přátelství s chlapcem z Iráku a já si fotím Venuši. ahoj! 

[bettythesmellycat]

1.2. a 2.2.2019 Nezáživnej pátek, výživná sobota

Páteční ráno jsem zahájila omeletkou u paní domácí (jako ostatně každý den když snídám doma – čekám kdy začnu snášet vajíčka z toho počtu, kolik jich tu sním) a posléze se vydala na pláž. Přestože bylo zataženo. Sedět doma, poslouchat řvoucí rádio a troubení aut, na to mě úplně neužije. Cestou jsem si kupila mango a na pláži si střídavě četla a hrála na uku. Bylo tam fakt zima. Seděla jsem v šatech a mikče a bylo mi tak akorát. Ale tomu šumění moře se prostě nic nevyrovná.

Večer škola, překvapilo mě, že už některé stánky jsou zavřené. Takže jsem si místo slané svačiny dala zase smažené hranolky ze sladkých brambor obalené v cukru a k tomu usrkávala kafe.

SOBOTA Ranní hodina byla opravdu velmi, velmi velmi výživná. Z minulého týdne se jistě pamatujete, jak supr skupinku jsem v sobotu po ránu měla. Cestou jsem si tedy koupila Banh Mi a šla na to. Z cca 9 dětí přišly jen dvě holčičky. Jedna taková co se minule trochu vzpouzela a druhá, tu si nepamatuju. Každopádně začaly jsme o 15min později, pak mrkly na něco do učebnice a pak jsem s nima chtěla hrát šibenici. Jsou malý, to jo, ale šibenici by pochopit mohly. Buď nepochopily, nebo nechtěly. Mala vzpouzečka si vyndala obrázek a začla si ho domalovávat a něco si povídat sama pro sebe. Tak já teda vytasila učebnici, kde jsme pul hodiny opakovaly abecedu. S různými videii z YouTube. Jedno vypadalo že je celkem baví, tak říkám, že si to pustíme ještě jednou. A oni: ne. No tak ne no. Pak jsem teda tu druhou přesvědčila na hraní šibenice, ale bylo to tak na šibenici pro mě.

Když je ve škole zábava .... vypadá to jinak:D

Než řekla jakékoli písmenko, zamyslela se a čekala jsem třeba 2 minuty než něco řekla. Tak jsem si rozbalila snídani a začala jíst. Z jedné strany mi paní nalila celkem slušnou dávku chilli omáčky, tak jsem začala z druhé. Asi při třetím soustu to tak křuplo a já v puse ucítila oheň. Bylo mi to podezřelý a tak jsem nakoukla dovnitř a tam na mě vykoukla stopka s zbyteček chilli papričky. Jasněěě. Jen do mě.

Bagety tu mají vždycky s papírkem a občas k tomu dostanete i párátko. Tady jsem dostala jen nějaké věty z angičtiny na ušmudlanym sešitě. Vidíte, teď mi to došlo. Oni vlastně třídí. Tak hlavně, že si meješ ruce Bětko a před jídlem si na ně patláš desinfekční gel. Tenhle sešit, ten byl určitě někde za vitrínkou. No nebyl, tenhle papír byl skoro i na mě špinavej. Ale, nenaděláš nic.

Když jsem uhasila žár v puse, pokračovala sem s výukou. Druhá holčička mezitím papír s obrázkem rozškubala a hrála si s ním dál. Já už jakékoli snahy o aktivitu vzdala a tupě jsem opakovala 8 slovíček po zbytek hodiny. Večer jsem měla objíždět kolem půl jedenácté nočním busem, takže na balení bylo dost času. Paní domácí na mě začala gestikulovat, kdy teda jedu a ukazovat na prstech nějaká čísla. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že jedu večer a že už je všechno zařízené. Že mi to zařídila moje studentka. Dala jsem jí teda na Minory číslo a doufala, že si to mezi sebou nějak vykomunikují. Po asi třech telefonátech mezi sebou mi Minory řekla, že teda mi ten bus nakonec zařídí Miss Hang (moje domácí) a že ona jízdenku stornovala co byla na její číslo navázaná. Ono totiž tady do toho busu asi nějak zavoláte, oni si zapíší vaše číslo a tím máte místenku. A těsně než přijedou, tak vám zavolají. Asi. Takže jsem paní Hang co neumí ani slovo anglicky vysvětlovala, že chci do Cu Jut a že to je kousek za městem jmenem Buon Ma Thuot (to tu většina zná). A že to má jet teda v 10:30 večer. A odjela jsem na pláž. Bylo totiž nádherně. Na pláži jsem si vegetila na slunku a opalovala se. Ono totiž, odbočka, v autobusech je většinou pěkná kosa a j přemýšlela, co si do busu vezmu na sebe na spaní, aby mi v tom bylo příjemně a zas aby se mi to vešlo do batohu. Došla jsem k názoru, že když se trochu připálím, bude mě to hřát celou cestu a ještě ušetřím místo v batohu. Fištrón!

Na pláži jsem si chtěla dát oběd, ale měli jen drahé mořské plody. Respektive, ono by to tak drahé nebylo, ale prodávali to jen po 1kg nebo 0,5 kg a jako já si neobjednám sama půl kila krevet nebo kalamár. Takže jsem si dala rýži s vajíčkem za nechutných 60k VND ale příjemnou společnost mi dělala dvě koťátka, která se vůbec nerozpakovala, skočila na mě, jedno na klín, druhý rovnou do tašky a ustlaly si a za hlasitého vrnění čekaly, až dostanu jídlo. 

Ve chvíli cvaknutí talíře u vedlejšího stolu, bylo po kočičí romantice...

Na pláž mi ovšem několikrát volala Minory, kdy mi řekla, že mi ten bus zařizuje paní Hang a ať jsem v klidu. A že možná jede nějak dřív a ať se s ní domluvím až přijdu domů. Plánovala jsem rovnou z pláže jet do školy, ale tohle mi vrtalo hlavou. Načež jsem přijela dom a zabalila si. A pak se dověděla, že večerní bus je …. počkej si …. vyprodaný! Tohle mi sdělil syn paní Hang přes telefon. Myslela jsem že mi jebne. Tak mu říkám, že jsem ráno jízdenku měla a teď jí jako nemám. A on že to ještě zjistí a něco dalšího mektal. Já začínala být celkem nasraná. Sbalený věci, vynervaná celej den, že jedu nočnim busem a teď mi řeknou, že vlastně ten lístek nemám. Protože paní Hang to asi popletla a sháněla mi bus někam do jinýho města. Resp ne do Cu Jutu ale do Buon Ma Thuot, což je jinej spoj. Pak mi milej Peter, syn, řekl, že teda se nedá nic dělat, že bus je vyprodaný a že můžu jet zítra, zítra večer v 10:30. Tak to sem na něj už trochu štěkla, že se asi zbláznil, že mám naplánovaný už aktivity v Cu Jutu a že tam na mě čekají. Nehledě na to, že mi Trinh už blokla pokoj a všechno. A že tam prostě potřebuju být co nejdřív. A on, že to teda řekne mamince, paní Hang, a že ta mi to zjistí. No jako, potěš… Do toho tu s paní Hang běhala ještě sousedka a asi se do toho nějak vkládala. Jo jasně, zavolejte sousedy, zavolejte děti, zavolejte starostu a všichni řešte mojí jízdenku, kterou jsem sakra ráno měla a teď mám kulový. Musela jsem odjet protože mi začínala večerní hodina a taky jsem byla vytočená do běla. Jako po měsíci poprvé, zato pořádně. To je taková bezmoc, jejich jazyk neumíte takže jsem v haji s domluvou, jenže jejich organizační schopnosti jsou v úplně jiný dimenzi, než já jsem evidentně schopná pochopit. Paní Hang to myslela dobře, ale celý to totálně zazdila. Do školy mi potom volal Peter, že můžu jet busem ráno v osm a že v Buon Ma Thuot pak přestoupim a dojedu do Cu Jutu lokálnim busem. No tak, co mi asi zbývá žejo. Dobrý, tak aspoň že se do toho vložil on a ne pouze paní Hang. Po večerní hodině jsem se rozhodla, že si dám něco dobrého k jídlu. Požádala jsem jednu lektorku o radu a ta mě odvedla k jedné restauraci, kde bylo úplně narváno. Tam mi objednala grilované kalamáry a k tomu zeleninu. A pak odjela. Chvíli teda na začátku trvalo, než jsme se pochopily, že já chci grilovaný kalamáry,ale že je nechci grilovat doma, ale že je chci v restauraci už hotový. to by pro mě ten den asi byl poslední hřebíček do rakve, dostat igeliťák s kalamárama, udělej si sám:-D. V restauraci jsem si sedla na takový nenápadný místečko a dělala neviditelnou. Po chvíli kolem mě prošla jedna slečna, pak jeden pán a pak mi došlo, že sedím vedle záchodů. Jó, až budete chtít někdy poradit, jak bejt nenápadný, zeptejte se mě… Přišel číšník a prostřel. Pro dva. No co, nevadí. Aspoň se nebudu cejtit sama:-D. Po chvíli si ke stolu vedle mě přisedla banda přiopitých Vietnamců a klidnej večer skončil. Naštěstí po další chvíli mi donesli jídlo. Tác kalamár a k tomu zelí. Chtěla jsem něco jako fazolky, ale to prý došlo a nahradili to tímhle. Než jsem stačila ochutnat první kalamáru z mé jednoporce, o které jsem si říkala, že je tak akorát, donesli mi další talířek asi s pěti kousky. No, mám co dělat. Nuže, pustila jsem se do toho. Ke kalamárám donesli ještě sojovku a chilli na přidání a zelenou omáčkou, kterou jsem chutnala v Nha Trangu a která je strašlivě moc dobrá, ale taky strašlivě pálivá. V té jsem si kalamárky decentně máčela a debužírovala si. Zakusovala jsem osmahnuté zelí s pepřem. Kombo těhle dvou pálivostí způsobilo, že jsem měla pocit že mi hoří rty, taky že mi hoří jazyk a v neposlední řadě, že mi hoří krk. Ale ono to bylo TAK dobrý. Moc dobře si pamatuju na Týnu v Thajsku, která tlačila zelené kari, přestože jí to na rtech dělalo popáleniny druhého stupně. Byla jsem na tom úplně stejně. Myslím, že kdybych měla na pokoji zrcadlo, potkala bych Bětku po botoxu. Při postupu ke konci porce se ve mně probudilo to správné češství, alá, já si za to platim tak to tu přeci nenechám. Dostala jsem do sebe téměř všechny kalamáry, až na jednu chudinku, a byla na sebe patřičně pyšná. Zelí vypadalo, že jsem se ho vůbec nedotkla, přitom jsem měla pocit, že jsem ho jedla celkem dost. Ono totiž jsem ho pořád foukala, aby jako nebylo horký. Až po chvíli mi ale došlo, že zelí horký není, že je prostě jenom HOT a to co mě pálí nebyla teplota jídla, ale jeho nedecentní ochucení pepřem. Celé jsem to zapíjela Spritem (což samozřejmě ten oheň v puse nehasilo), protože mi před restoškou parkoval skútr a tady se při jízdě pít nesmí. Což tu samozřejmě nikdo nedodržuje a i nalitý jako dogy odjíždějí z restaurace na skútrech, ale já jsem bílá a bohužel jejich pravidla nejsou moje pravidla.

Během jídla jsem si uvědomila, že před restaurací parkuje poměrně velké množství skútrů a že si nejsem úplně tak 100% jistá, kde stojí ten můj. Ale tak, řešit to nebudu, problém budoucí Bětky. Během dojídání a placení plno lidí odjelo a tak se mi skútr podařilo najít na první dobrou. Dosvištěla jsem dom, kde jsem už byla sama, protože Protinožka ráno odjela do Thajska na potápěčský kurz. S paní domácí jsme si potvrdily, že v osm mi to odjíždí takže kolem 7:40 půjdeme. Dala jsem si tedy budíka na 7:15 jelikož všechno už jsem měla připravený a sbalený na cestu žejo, ha ha ha. Dala si jedno rozlučkový pivíčko a šla chrnět.

[ejhlevejlet]

5.11.2017 / Karnataka slaví Utsav

Když jsme si minulý měsíc prohlíželi kalendář, smutně jsme si říkali, že na listopad nejsou naplánované žádné oslavy. Spletli jsme se 1.11. stát Karnataka bujaře oslavil své 62. výročí vzniku. Oslavy byly veliké. Ve Snehalaye se vyvěsili  červeno žluté fangle, fanglčky a pentličky, na tabuli  se napsal krásné svátky přející krasopisný text. Text byl nezvykle v kannadě. 

V těchto dnech by se mělo mluvit čistou kannadštinou, kterou ale skoro nikdo pořádně neumí.  Jazyk je protkán množstvím anglických slov, takže pozorný cizinec, má šanci porozumět o čem zhruba se mluví. Nevýhodou ale je, že nepoznáte kdy se mluví anglicky a kdy kannadou. Kannada má nespočet variací, lidé z jihu státu lidem ze severu nerozumí. Pro ilustraci. Otcové se celý jeden večer bavili tím, že zadávali do google translateru anglická slova a překládali je do kannady. Koulely očima jaká slova jim vyjížděla. Vlastně ani děti v Don Bosco a ve Snehalaye nemluví stejnou kannadou. Vždycky, když nás začnou učit nová slova, se pohádají jaká verze je správně. A tak nevíme jestli jsou vlasy kudalu, kudla nebo kudala.

Největší oslavy probíhaly od pátku do neděle v Hampi ( Hampi Utsav). Slibovali nám, že na jednom místě uvidíme stejné množství lidí jako má celá naše republika. Tak hrozné to ale nebylo. Hampi je obrovské a organizace festivalu byla skvělá, hustota návštěvníků v největší špičce připomínala strakonickou pouť. Do Hampi se sjeli nejznámější hvězdy karnatackého šoubyznysu. Při koncertech se spořádaně sedělo na plastových židličkách, nebo stálo na střechách 3 km dlouhého starobylého tržiště. Našim dětem se dostalo velké pocty, pod vedením tanečního mistra Kortryše tancovali na počest maharadži z Hampi v hlavním čase na jednom z mnoha stejdží. A že děti válely! 

Snehalayské děti před chrámem boha se sloní hlavou Ganéšou. Dospělí členové Snehalayského týmu: vlevo ve vínovém sárí je vychovatelka Lata-mis po její pravici  Antony-sr ( pravděpodobně účetní), v modrém sárí učitelka Vidžejalakšmí-mis po její pravici taneční mistr Kortryš-sr.

Kolonáda tržiště

[cestakolemsveta2017]

23. den - Bali

Jsme zpátky na Bali. Konečně! Ale zase jen přes noc, ráno totiž letíme už do Bangkoku.

Konečně ne proto, že by se nám nelíbilo, to naopak, ale ta balijská pohodlnost stojí fakt za to.

Pořád a ta samá pohádka. Ráno vstáváme na sedmou ranní, jelikož v 10:30 nám odplouvá loď. Vzhledem k žádným pravidlům chceme být na místě alespoň o hodinu dopředu a také taxi, tedy kuň, se musí objednat hodinu dopředu, než ho potřebujete. Takže jsme tedy dohromady potřebovali dvě hodiny k dobru. 

Mezitím jsme se nasnídali, pobalili, dobalili a zjistili jednu prima věc. Nestrhli nám peníze ze Singapuru v Marině za nejexkluzivnější snídani světa, což se super, jedna stála 1500.-! Máme radost.

Kufry už máme u recepce, odevzdáváme zámek a klíč od kol, které jsme měli zadarmíko pronajmuté (jen si vzpomenu na scénu s krávou a Honzovo první kolo a chytám zase záchvat smíchu) a čekáme na koňský povoz. Slyšíme miliony rolniček a už číháme, odkud se vynoří. Všechny koně tu jsou ověšeny všemožnými cinkrlátky, což jsem při prvním pohledu fakt nechápala, ale postupem času pochopila.

Uličky, ano ty polní uličky protože jiné tu fakt nejsou, jsou strašně úzké a samá zatáčka a tak tím jak cinkají všichni ví, že se povoz blíží nebo že je v dohlednu. Nicméně mají ještě zvonek nebo trubku jako na kole. Jsou užitečné hlavně v noci, kdy už je tam poměrně klid a hlavně strašná tma. Co je obdivuhodné, že se tak negramotní lidé dokázali naučit každý kout tohoto ostrova a taky obsluhovat koně. Co už méně, že skoro každý kůň je podviživený a kvůli hroznému vedru i dehydrovaný. Neustále jim jde pěna od pusy.

Ale ostrov nádherný. Určitě bych ho díky skvostnému moři a jemnému písku přirovnala k Maledivám, na kterých jsem nikdy nebyla. :-D 

Pokud budete na Bali, zkuste i jiné ostrovy, které jsme my bohužel nestihli. Ale nesmutníme. :-)

Zpátky k ránu. Kůň tedy přijel, v metru na metru se chtěl otočit, což samozřejmě nebylo možné a tak se rozhodl nás naložit a že vyrazíme jinou cestou. Řidič měl jen jedno oko, neuměl absolutně vůbec anglicky, naložil nás (chudák kůň, dřeli jsme skoro zadkama o zem) a jeli jsme.

Vedro, faaaakt šílený vedro. A trochu se bojíme. Přeci je když zavřte jedno oko, máte trochu jinou prostorovou orientaci a kdyby ho nedejbože zavřel on, neuvidí vůbec, ale zvládá to na jedničku. Říká nám, kolik to bude stát, ale my už nemáme hotovost a tak mu říkáme, at nás vyhodí u ATM, že si peníze vybereme. Tohle je zde na Gili/Bali fakt super, že tu využijete službu, ale můžete zaplatit později. Absolutně vůbec s tím nikdo nemá žádný problém a naopak Vám to sami nabízí. A tak vybíráme a opět nám bankomat nebere ani jednu z karet. Jedeme dál a tam už je bankomat funkční. Zaplat panbůh.

Už se těšíme, až vylezeme protože povozy jsou malé a my se neustále tlučeme do hlavy. Jednookej balijec z toho má hroznou srandu a ukazuje nám, ať se skrčíme. To by nás asi nenapadlo.. ale jak se máme asi víc skrčit, když už ted máme oba zlomenou páteř. Oni jak jsou prťavci, tak tohle nedomysleli. Krčí se všichni, které po cestě potkáváme.

Konečně jsme na místě. Už máme z těch kufrů vyvrácené klouby a to je máme v rukou minimálně. Vyhazuje nás na to rozpálené sluníčko mezi dav lidí a my jsme ale rádi, že sedíme na vzduchu a na místě. 

Lod odplouvá za půl hodiny, tedy v 10:30, jak řekli Honzovi v kaceláři. Jsem tak unavená, že to hodně zkrátím, ale loď přijela samožrejmě, až v jednu hodinu. Nikdo nic nevěděl a každý nám říkal jiný čas přijezdu. My tvrdli celou dobu na slunci, rozpáleném písku a mezi davem lidí. Ale zpříjemňovali jsme si chvíle nanukama, sendvičem, hranolkama, citronovou limčou a tak. :-)

Vedle nás byl celou dobu italský pár a při prohození pár vět Honza udělal kšeft a rozdal vizitky. Italce nešlo do hlavy, že furt tak jím, Ital obdivoval české, respektive prý pražské holky, mezitím mu italka jednu flákla a skončilo to tak, že chtějí přijet na víkend. Byl to vcelku milý pár. :-) 

Ačkoliv jsme teda vstávali uplně zbytečně a ještě dřív, než by jsme mohli, sedíme po těch uporných hodinách konečně v lodi, bereme polštáře za hlavu a jdeme spát. Tahle loď je o něco lepší, než se kterou jsme se připluli a tak se s ní tolik nekymácíme, ale přeci jenom po třech a půl hodinách nám není úplně hej.

Vylezeme, bereme s sebu celou smečku kufrů a doslova utíkáme na autobus, který už čeká jen na nás, do hlavního města Denspasar, kde strávíme poslední noc. I tahle cesta trvala tři hodiny.

Teď jsme konečně na hotelu, který je nově otevřený, funguje zde asi rok a majitel je moc milý. Dává nám tipy, kam zajet nakoupit suvenýry a tak si pronajímáme motorku. O tom, že to na mapě hledal půl hodiny a neuměl to napsat už asi ani mluvit nechci, nicméně o tom, že když jsme na místo dojeli a nebyl tam žádný stánek se suvenýrama, už vůbec ne.

Zbytečně pronajmutá motorka, ale nakonec ne tak uplně. Jdeme si udělat hezký zbytek večera a tak jdeme opět na sushi, objednáváme si čtyři sety a všechno do jednoho zboucháme. Ok, objednáváme si i páté jídlo, ale to už nám nedonesli. Nevím, zda usoudili, že by jsme ho nesnědli, ale na účtu bylo, takže je Honza pěkně vykvartýroval. :-D Slušně jim vysvětlil, že jsme si nudle sice objednali, ale nedostali je, takže je platit nebudeme. Japonka se strašně omlouvala a říkala, ať chvilku vydržíme. Připravuju tedy mezitím hulky a dělám na ně prostor. Ona se během chvilky (10 min) vrátí a místo nudlí přinesla přeškrtaný účet. :-D Utřela nám nos a místo toho aby nudle přinesla, je prostě škrtla a z konečné ceny odečetla.

Takže celý den na cestách byl skvěle zakončený a já tenhle článek píšu zpětně v letadle protože v resortu pracovali na recepci dva chlapci, který jeden z nich neuměl snad ani balijsky a druhý měl rozštěp patra, takže mu pro změnu mluvit nešlo vůbec a my se nemohli dopátrat wifi. 

.. a o tom, když jim Honza platil a oni neuměli spočítat, kolik jim dal, natož kolik mají vrátit, snad zase jindy nebo radši vůbec. Jednou Vám ale moc rádi odvyprávíme, jakým stylem používali kalkulačku, to je fórek do Natočto. Přišla jsem si jako v práci. Bez nadsázky.

Přecijen Vám Honza zde vylíčí jak to bylo.

Pán mi ukazoval ve svých poznámkách jak se jmenuji. Načež jsem mu řekl jméno (záměrně bez DIAKRITIKY) a on samozřejmně nevěděl! Takže jsem mu vzal jeho poznámky a ukázal jsem mu přesně kde jsem napsaný a kolik mám platit.

Došlo tedy k placení, chtěli jsme ušetřit trošku měny že bychom platili kartou. Když jsem se zeptal na nejjednudušší větu anglicky: “can I pay by card?” nevěděl jak jeden tak druhej kluk :D Zaráží mě, že člověk co dělá v tomto bussinessu neumí 5 slov anglicky? Jak píše Majda ..... No coment... 

takže jsme zvolili placení hotově, cena byla 385.000 IND

Já dávám 400.000 IND ( pouze 4 bankovky po 100.000 )

NEKECÁM, přichází druhý kluk s kalkulačkou!

Zadává to do kalkulačky, no jo, ale jak to zadává do kalkulačky, zadává to přesně takto: 400000385000 a dává rovná se.....

On vlastně ani neumí odečíst částku od částky! 

Mám respekt k lidem, co něco neumí, nebo nejsou narozeni s talentem ale tomuhle jsme se vážně museli smát :D