#stráž

[witekspicsoldpostcards]

ALTHABENDORF - now Stráž nad Nisou, Czech Rep. (bis 1946 Starý Habendorf; deutsch = Althabendorf).

[easternblocrelics]

Komárno- hotel Európa a železničná stanica Nová Stráž - reštuarácia a autocamping Patince - reštaurácia Thermál Bohatá - vináreň Starý orech Chotín - Paprika gril

[eastern-lights]

(since you guys asked for “more more”, english version once again follows)

Řekli jste si o to. Zodpovědnost padá na vaše hlavy. Další další random fakta o našem novém prezidentovi, které jsem se dozvěděla z jeho životopisu:

během studií byl jeho nejbližší parťák Karel Klinovský, zvaný Klíňák nebo také Major Kurva, a po vlastní zásluze také badass memetických proporcí. Odpověď na otázku “Kde je Klíňák?” byla údajně vždy “Tam, kde Pavel” a naopak.

během oněch studií se oba zúčastnili týmového závodu v přespolním běhu v plné výstroji. Podle Klíňáka tehdy v každém týmu “padl” jeden voják. V jednom asi v polovině někdo zkolaboval, v dalším si jeden pilot odrovnal ledviny a už nemohl nikdy chodit. A v Klíňákově týmu, na posledních několika kilometrech, které se běžely v plynových maskách, začal omdlívat Pavel. Jak to později Klinovský popsal, běžel sice dál, ale v záklonu a nohama vykopával do vzduchu “jak kobyla”, zatímco Klíňák ho zezadu podpíral, aby se nevyvrátil. Hned za cílem zkolaboval a musela ho odvézt čekající sanitka. Klinovský jim ho předal a ještě si za cílovou rovinkou zapálil. Později o Pavlovi řekl, že “Peťa by radši chcípnul, než aby něco vzdal”.

když se mu narodil první syn, Pavel se na oslavu zbořil natolik, že když mohl druhý den ráno synka navštívit, vypadal tak hrozně, že “jsem se nepoznal ani já sám v zrcadle, natož moje žena”. Tehdy se rozhodl, že druhého syna rozhodně na světě přivítá důstojněji.

během již zmíněné mise UNPROFOR, když vrátil zachráněné francouzské vojáky na jejich základnu, kde mu poděkovali před nastoupenou jednotkou a připili šampaňským, se mu dostalo studené sprchy v podobě návratu na vlastní českou základnu. Tam mu jen stráž otráveně otevřela bránu, a když šel Pavel nahlásit svůj návrat, velitel byl v teplákách s nohama na stole, a nejenže ho nepochválil, ale ještě ho zjebal za to, že se nehlásil v domluvených intervalech. Pavel, který za poslední týden musel řešit víc krizí, než jeho velitel za celou svou kariéru, mu na to řekl “Omlouvám se, veliteli, ale když vám u hlavy drží samopal a ostřelují vás minometem, tak se fakt špatně podává hlášení. Teď mě omluvte, jdu se ožrat.” a odešel.

v době svého jmenování byl nejmladším generálem v historii České republiky - bylo mu 41

‘More more’ random facts about Petr Pavel that I pulled from his biography:

his best mate during studies was Karel Klinovský, a.k.a Klíňák or Major Kurva and a memetic badass in his own right. The answer to the question “Where is Klíňák?” was allegedly always “With Pavel.” and vice versa

during those studies, the two took part in a team marathon run in full gear. On each of the competing teams, one soldier “laid down his life”, as Klinovský later said. One team had a soldier collapse halfway through. On another, an aspiring pilot fried his kidneys and could never walk again. And on Kliňák’s team, on the last several kilometres, which were run with the addition of a gas mask, Pavel started to faint. But, as Klinovský later described, he pushed on, bent literally backwards, kicking his feet up “like a circus horse” and supported from behind by Klíňák so he wouldn’t fall over. He collapsed right after crossing the finish line and had to be taken away by the ambulance that was waiting there. After handing his friend over, Klinovský proceeded to have a smoke behind the finish line. He would later say about Pavel that “Peťa would literally rather fucking die than give up.”

when his first son was born, Pavel got so obnoxiously drunk in celebration that when he was allowed to visit his boy the next day, he looked so horrible that “I couldn’t even recognize myself in the mirror, and neither could my wife”. It was at that moment that he resolved to welcome his second son into this world with more dignity.

during the already mentioned UNPROFOR mission, having returned the rescued french soldiers to their base, where they thanked him with the whole unit at attention and toasted him with champagne, he had to face quite the cold shower in the form of the welcome at his own base. The guards were annoyed to even open the gate for him, and when he went to the commanding officer to report, he was greeted by the sight of the officer in sweatpants with feet up on his desk. Not only did he not commend Pavel on a job well done, he gave him a dressing down for not reporting in at the agreed upon intervals. Pavel, who already had to deal with more shit in the last week than the man in front of him in his entire career, told him “I’m sorry, sir, but it’s kind of hard to report in when you have a gun to your head and you’re dodging mortar fire. Now if you’ll excuse me, I’m off to get drunk.” and left.

at the time of his appointment, he was the youngest general in the history of the Czech Republic at 41 years of age

[flagwars]

Sunflower Flag Wars: Round 2, Bracket 4

[altered-pictures]

🫡 Hradní stráž / member of castle guard in Prague ⚔️💚 #streetphotography

[kikokuso]

Zleteli orly z Tatry, tiahnu na podolia, ponad vysoké hory, ponad rovné polia; preleteli cez Dunaj, cez tú šíru vodu, sadli tam za pomedzím slovenského rodu. Duní Dunaj a luna za lunou sa valí: nad ním svieti pevný hrad na vysokom bralí. Pod tým hradom Riman—cár zastal si táborom: belia sa rady šiatrov ďalekým priestorom. Pokraj táboru sedí cár na zlatom stolci; okol neho cárska stráž, tuhí to paholci; a pred cárom družina neveliká stojí: sú to cudzí víťazi, každý v jasnej zbroji. Pobelavé kaderie šije im obtáča, modré ich oči bystro v okolo si páča. Rastom sú ako jedle, pevní ako skala, zdalo by sa ti, že ich jedna mater mala. Krásna zem — jej končiny valný Dunaj vlaží, a Tatra skalnou hradbou okol nej sa väží: Tá zem, tie pyšné hory, tie žírne moravy: to vlasť ich, to kolíska dávna synov slávy. Slovenský rod ich poslal, zo slávneho snemu, aby išli s pozdravom k cárovi rímskemu. Oni čelom nebijú, do nôh nepadajú: taká otroč neznáma slovenskému kraju, lež božie dary nesú, chlieb a soľ, cárovi a smelými sa jemu primlúvajú slovy: „Národ slovenský, kňazstvo i staršina naša, kroz nás ti, slávny cáre! svoj pozdrav prináša. Zem tá, na ktorú kročiť mieni tvoja noha, to je zem naša, daná Slovänom od Boha. Pozri: tu jej končiny valný Dunaj vlaží, tam Tatra skalnou hradbou okol nej sa väží. A zem to požehnaná! Chvála Bohu z neba, máme pri vernej práci voždy svoj kus chleba. Zvyk náš je nie napadať cudzie vlasti zbojom: Slovän na svojom seje, i žne len na svojom, cudzie nežiada. Ale keď na naše dvere zaklope ruka cudzia v úprimnej dôvere: kto je, ten je; či je on zblíza, či zďaleka: Vo dne, v noci na stole dar boží ho čaká. Pravda, bohy vydaná, káže nám Slovänom: pána mať je neprávosť a väčšia byť pánom. A človek nad človeka u nás nemá práva: sväté naše heslo je: Sloboda a sláva! — Neraz krásnu vlasť našu vrah napadol divý: na púšť obrátili sa bujné naše nivy; mestá ľahli popolom: a ľud náš úbohý, bitý biedami, cudzím dostal sa pod nohy. Bláhal už víťaz pyšný, že si bude pásti vôľu svoju naveky po slovänskej vlasti, a žiť z našich mozoľov: ale bláhal darmo! Dal nám Boh zas dobrý deň, zlomili sme jarmo. A tí, krutým železom čo nad nami vládli, kdeže sú? — My stojíme; ale oni padli. — Lebo — veky to svedčia — vo knihách osudu tak stojí napísané o slovänskom ľudu: Zem, ktorú v údel dali Slovänom nebesá, tá zem hrobom každému vrahovi stane sa. — Nuž, povedzže nám, cáre! mocná ruka tvoja čože nám nesie: či meč, či vetvu pokoja? S mečom ak ideš: cáre! meče máme i my, a poznáš, že narábať dobre vieme s nimi; ak s pokojom: pozdrav ťa pán neba i zeme, lepšie, ako ťa my tu pozdraviť umieme. — Tieto dary božie sú priazne našej znaky; z ďaky ti ich dávame: ber ich aj ty z ďaky.“ Nevzal cár božie dary, z jeho mračnej tvári urazená sa pýcha ľútnym hnevom žiari. A zo stolca zlatého takovým sa heslom ozvali ústa jeho ku slovänským poslom: „Mocný pán, ktorému boh celú zem podnožil a osudy národov v ruku jeho vložil: ten pán velí: Slovänia! pozrite po svete: medzi národy jeho či jeden nájdete, ktorý by putá minul abo nezahynul, akže oproti Rímu prápor svoj rozvinul. Skloníte šije i vy. — Tie krásne roviny, túto zem vašich dedov dostane ľud iný. A spurné rody vaše pôjdu Rímu slúžiť, strážiť nám naše stáda, polia naše plúžiť. A junač vašu k mojim junákom pripojím, a z nej krajinám rímskym obranu pristrojím. A kto sa proti mojim rozkazom postaví, beda mu! ten sám sebe záhubu pripraví. Vedzte, že som pán Rímu, a Rím je pán svetu: To moja cárska vôľa; to vám na odvetu.“

Hi, r/CuratedTumblr!

I know we've been sharing usernames on Reddit, but I have friends using this idea for something else, so I'm going to steal it.

If you want to find other people from r/CuratedTumblr, look at the notes of this post. If you want other people from r/CuratedTumblr to find you, like, comment, or reblog, so you'll be visible in the notes.

Please steal this idea for other subreddits, and @ me if you do.

[mothmiso]

Old photos - geologická exkurze, Czech Republic, 2006 (2) by Jan Helebrant

Via Flickr:

(1) Stráž pod Ralskem - oblast chemické těžby a zpracování uranu / Stráž pod Ralskem - former uranium in-situ leaching area and processing facility (2) rušné Hory - malé povodí Jezeří / Krušné Hory - a small catchment area "Jezeří"     

[classicalinside]

Heinrich Ignaz Franz Biber (bapt. 12 August 1644, Stráž pod Ralskem – 3 May 1704, Salzburg) was a Bohemian-Austrian composer and violinist.

[autoring]

Libyjsk�� pohraniční stráž zachránila uprostřed pouště desítky migrantů ze subsaharské Afriky. Skupina tvrdí, že je v nehostinné pustině na tunisko-libyjské hranici vysadili tuniští úředníci a nenechali jim vodu, potraviny, ani možnost úkrytu před sluncem, uvedla dnes agentura AFP.

[eastern-lights]

(once again, english version follows)

(Link to part 1)

(Link to part 3)

Další random fakta, která jsem se o našem prezidentovi dozvěděla z audioverze jeho životopisu, za kterou jsem ochotně vysolila 300 korun českých:

páně prezidentův pan otec Josef Pavel zásadně odmítá, že by synovi v armádě poskytoval jakoukoli protekci. Jako plukovník měl ale kancl hned naproti kanceláři Petrova velitele, a tak se vždycky dozvěděl jako první, když neměl poručík Pavel správně uklizenou skříňku. Petr po čase otce obvinil z toho, že s takovou tam nevedou velitelství, ale spolek rodičů a přátel školy.

jednou měly jednotky obou Pavlů společné cvičení, přičemž Pavel junior a jeho výsadkáři hráli roli diverzantů a celou noc se v lese leželi v listí a číhali. Panu Josefovi se jich zželelo, protože byla noc a tma a hlavně 20 stupňů pod nulou. A jak sám přiznal, to, že tam mrznul i jeho Petr mu taky fuk nebylo. Zašel tedy za kuchařem, vzal několik termohrnců párků a teplý čaj a vyrazil za nimi. Na místě se mu dostalo vřelého přivítání v podobě tlupy z ničehož nic se objevivších umouněných paragánů, kteří ho okamžitě začali “píchat bajonety do ledvin”, načež se Pavel starší hájil slovy “Nechte mě, vy pitomci, nesu vám párky!”

během mise v Jugoslávii, když Pavlovu jednotku zajali Srbové, a hnali ji před sebou jako živé štíty až k přední linii, strávil tehdy už podplukovník Pavel celou cestu zpátky na Srbskou základnu (během které mu drželi u hlavy samopal) tím, že svému vězniteli sprostě nadával. Když dorazili na místo, zařval na onoho Srba “Dej už to do hajzlu!”, otočil se, odkráčel za srbským velitelem, po cestě odstrčil stráž se slovy “S tebou se bavit nebudu!”, a velitele zjebal na tři doby, že se nechovají jako civilizovaný národ, a že jestli se budou k mírovým jednotkám chovat takhle, tak všichni půjdou před válečný soud. Velitel nechal Pavla i jeho jednotku okamžitě odejít.

More random facts I learned about Petr Pavel from the audio-version of his biography, which I have purchased for 300 czech crowns:

Mr. president’s father Josef Pavel has categorically denied having provided his son with any protection during their time in the army. As a colonel, however, his office was right down the hall from the office belonging to Petr’s commanding officer, so he was always the first to know whenever lieutenant Pavel failed to properly clean his locker. After a while, Pavel junior accused his father of running a parent-teacher conference instead of a military command.

on one occasion, the two Pavels’ respective units had a shared military exercise. Pavel Junior’s paratroopers played the role of diversionists, so they spent the whole night lying in wait on the forest floor. Mr. Josef ended up pitying the boys, because it was the middle of the night, it was dark and, most importantly, negative 20 degrees celsius. And as he later admitted, the fact that it was his Petr freezing his butt off there also played a part in that. So he went to the field kitchen, got several pots of sausages and some hot tea and went to the “enemy’s” position. His welcome came in the form of a dozen filthy paratroopers appearing out of nowhere, who immediately “started pricking at my kidneys with bayonets”, at which point the colonel defended himself with the words “Stop that, you idiots, I brought you sausages!”

during the UNPROFOR mission in Yugoslavia, Pavel and his unit got captured by the Serbs. Having been forced to drive all the way up to the front line and ordered to turn back under croatian fire, the relatively newly minted lieutenant-colonel spent the whole trip back to the serbian base yelling profanities at the man holding an assault rifle to the back of his head. On arrival, he shouted at his captor to “Shove that thing up your arse!”, stormed off to talk to the serbian commander, shoved the guard out of his way with the words “I’m not talking to you!” and proceeded to dress down the commander for not behaving like a member of a civilized nation and tell him that if his men kept treating the UN soldiers as they had, they would all stand before a war tribunal. The commander released him and his men immediately.

[flagwars]

Sunflower Flag Wars: Finals

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 42.

Červené švestkové květy

Xiao Chiye stanovil datum hostiny před banket sta úředníků. Chen Yang šel doručit pozvánku, ale nakonec to byl Ge Qingqing, kdo jí přijímal.

„Lanzhou je v poslední době ve službě v císařově přítomnosti. Nemá vůbec volný čas, tak ji přijmu jeho jménem já.“ Vzal si Ge Qingqing pozvánku do ruky. Jakmile si vyměnily formální pozdravy, řekl: „Císařské armádě teď leží svět u nohou. Předpokládám, že zástupce generála Chen je také hodně zaneprázdněn?“

„Místokrál každý den tvrdě pracuje na oficiálních dokumentech. Pro nás, jakožto pro muže, jež mu sloužíme, neexistuje nic, jako být moc zaneprázdněn.“ Vypil Chen Yang čaj a pokračoval: „Ge-xiong měl tentokrát štěstí v neštěstí, když byl povýšen na soudce. Tvoje budoucnost je zářivá. Opravdu působivé.“

Oba muži předstírali zdvořilost, když spolu přátelsky mluvili a ze všech sil se snažili si neudělat ostudu. Mezi císařskou osobní stráží a císařskou armádou vznikaly poslední dobou konflikty, které vytvářely svár. Teď se zrovna nacházeli v bodě, kdy k druhému chovali averzi už od pohledu.

Teprve když mu byl šálek čaje vyměněn za čerstvý, Chen Yang vstal, aby se rozloučil. Ge Qingqing ho vyprovodil a Shen Zechuan, který byl celou dobu uvnitř, zvedl závěs a vyšel ven.

„To pozvání přišlo ve špatnou dobu.“ Předal mu Ge Qingqing pozvánku: „Vážně chceš jít?“

„Proč ne?“ Otevřel ji Shen Zechuan a uviděl Xiao Chiyeho energickou a troufalou kaligrafii.

„Brzdění císařské osobní stráže Xiao Chiyem v posledních dnech nabírá na síle. Naše mise jsou neustále zdržovány císařskou armádou. Navíc má důvěru a přízeň císaře. Kdyby měl v plánu něco udělat...“ Ge Qingqingův hlas se pomalu vytratil.

„To, co dělá, už nemůže být zjevnější.“ Zavřel Shen Zechuan pozvánku a pokračoval: „Chce potlačit císařskou osobní stráž a proměnit Qudu v území pod jeho kontrolou, aby se Jeho Veličenstvo muselo spoléhat pouze na jeho císařskou armádu. Dá se očekávat, že císařské osobní stráži ještě několik ran zasadí.“

„Právě. V současné době je příliš riskantní vzít strýčka Ji na jeho hostinu.“ Řekl Ge Qingqing.

Shen Zechuan bezelstně odhodil pozvánku na stůl a řekl: „Tohle se týká Zuo Qianqiuho. Tady past nenastraží.“

Ge Qingqing se stále necítil příliš klidný.

Rána na Shen Zechuanových rtech se již zahojila. Oblékl si kabát a řekl: „Půjdu na chvíli ven.“

Pak, brodíc se sněhem, vyrazil. Dnes nesněžilo hustě, vítr byl však silný.

Dorazil na ulici Donglong a vydal se přímo do pavilonu Ouhua na opačném konci, než byla vila Xiangyun.

Xi Hongxuan nedávno složil několik klasických písní a předal notové zápisy melodií zdejším kurtizánám, aby je mohly zpívat, z čehož se neočekávaně stala velkolepá podívaná. Nejlepší však bylo, že nechal pod jevištěm vyhloubit prostor a naplnil ho měděnými nádobami s otevřeným hrdlem, na které následně položil jednu vrstvu dřevěných prken. Současně zakoupil novou skupinu mladých dívek z Juexi, které několik dní trénoval. Poté jim nechal na kotníky připevnit zvonečky, a když pak tancovaly na jevišti v dřevácích podle rytmu, zvuk zvonků se promítal do měděných nádob. Celé představení bylo díky tomu éterické a dechberoucí.

V tuhle chvíli dívky na jevišti akorát zpívaly Xi Hongxuanovy písně, zatímco on sám se opíral ve svém ratanovém křesle ve třetím patře, držel vějíř a se zavřenýma očima poslouchal. Služebná byla zcela neslyšná, když v ponožkách opatrně našlapovala po vlněném koberci. Poklekla před korálkový závěs a tiše řekla: „Druhý pane, host dorazil.“

Aniž by Xi Hongxuan otevřel oči, zavřel vějíř.

Služebná vstala a zvedla Shen Zechuanovi závěs. Ten vstoupil a uviděl jinou dívku klečet u Xi Hongxuanových nohou, které zrovna masírovala.

„Pozvěte mladého pána Shena, aby se posadil.“ Vyťukával si Xi Hongxuan do rytmu, zatímco se soustředil na zpěv.

Kleč��cí dívka se došourala po kolenou k Shen Zechuanovy a pokusila se mu sundat boty. Shen Zechuan však zvedl ruku, aby ji zastavil a posadil se na židli.

Teprve když melodie skončila, se Xi Hongxuan spořádaně posadil. Zatímco popíjel čaj, ukázal na dívku svým vějířem a řekl: „Tahle je nová a neposkvrněná.“

Shen Zechuan se na ni nepodíval.

Xi Hongxuan se zasmál. Podíval se na něj a řekl: „Neřikej mi, že ses vážně zaplet s Xiaem druhym? Co? Pořád si pro něj schováváš svojí cudnost?“

Vlasy na Shen Zechuanových spáncích vypadaly v téhle teplé místnosti, jako by byly nasáklé inkoustem, díky čemuž vypadala jeho tvář trochu nepřístupně. Vzniklý kontrast mu dodával až nadpozemskou auru.

„Když už si mě sem zavolal, tak zkrať to tlachání.“

Xi Hongxuan si znovu otevřel vějíř a se svým obézním tělem nacpaným do ratanového křesla řekl: „Sme přece kámoši. Vidim, že je pro tebe těžký zůstávat v přítomnosti Xiaa druhýho, tak sem tě sem dneska zavolal, aby ses dobře pobavil. Kdybysme se měli bavit o ubohosti, pak bys ty, Shen Lanzhou, rozhodně vyhrál. Xiao druhej tě kdysi kopnul, zasel kořeny tvý nemoci a způsobil, že seš teď chronicky nemocnej a křehkej. A teď musíš předstírat, jakej seš s nim kamarád. To je vážně jako za trest.“

„Je to tak.“ Nevyhýbal se Shen Zechuan tématu. Místo toho řekl rezignovaně: „Je to takovej blbec.“

„Ale co tak vidim, nevypadá to, že by měl v plánu nechat císařský osobní stráži nějakej prostor.“ Řekl Xi Hongxuan. „Lanzhou, zdá se, že ho tvoje intimní řečičky moc neovlivnily.“

„Jsi moc zhýčkaný,“ přijal Shen Zechuan teplý kapesník, který mu dívka podala, a otřel si ruce. Úsměv v jeho očích a chlad, který kolem sebe měl, když přišel, beze stopy zmizely a pozvolna se vyšperkovaly do jeho obvyklého výrazu. „Myslíš na svoji švagrovou s takovou urputností, že jakmile se s ní jednou vyspíš, zahrneš jí nekonečnou přízní a l��skou. Ale mezi mnou a Xiao'erem jde jen o vztah na jednu noc. Jak by se to mohlo považovat za lásku?“

„Takže chceš říct, že...“Zvedl Xi Hongxuan hůlky: „To byl jenom úlet?“

„Dokonce i úlet je umění.“ Řekl Shen Zechuan. „Každý někdy s někým vleze do postele a každý se svými vlastními potřebami. Jakmile je po radovánkách, je konec. Když na to budeš neustále myslet, tak už to nebude úlet, nebo ne?“

Xi Hongxuan sepjal ruce a nahlas se zasmál: „Dobře, dobře! Skvělý Lanzhou! Bál sem se, aby tě teď neměl v hrsti a tys nezapomněl, že jsme to my dva, kdo je na stejný lodi. Tady, tady. Ochutnej tohle. Je to divoká zelenina akorát dovezená z Qinzhou. Takhle vytříbenou věc nemá ani císařská kuchyně.“

Oba muži si vybrali pokrmy k ochutnání.

Xi Hongxuan znovu promluvil: „Tenhle Xiao druhej je vážně něco. Dřív mu nikdo nevěnoval pozornost a pak najednou na podzimnim lovu ukázal svojí pravou tvář. Teď, když už svoje schopnosti nemůže dál skrejvat, do toho jde naplno bez ohledu na ostatní. Převzal vojenské záležitosti osmi velkých výcvikových divizí a všechny klíčové pozice přenechal svým důvěryhodným pomocníkům. Výsledkem je, že žádný z osmi velkých rodů teď nemá skutečnou moc. To svoje přetvařování ale předvádí tak bezchybně, že na něj nikdo nenašel žádnou špínu. Řekni, copak tě to neštve? Neni to hodný nenávisti?“

Shen Zechuan si na stole všiml talíře s nakrájenou okurkou, ale ani se jí nedotkl. „Xiao'er spálil na lovištích Nanlin všechny mosty. Vsadil vše na šanci, že bude mít Jeho Veličenstvo na paměti jejich přátelství a nechá ho jít. Ale tahle naděje byla marná, stejně jako nabírání vody sítem. A co víc, ještě navíc skončil pod bedlivým dohledem šesti ministerstev. Čas vrátit nemůže a tak mu nezbývá, než si získat skutečnou vojenskou moc v Qudu. Ve srovnání s osmi velkými výcvikovými divizemi je císařská armáda jako světlušky a jasný měsíc. Jsou užiteční, ale ne zase tak moc. Nebylo pro něj snadné konečně získat převahu. Samozřejmě, že si nenechá ujít příležitost.“

„Dřív, když byl ještě Pan Rugui ve čtyřiadvaceti yamenech, ho mohl kdykoliv východní úřad srazit o stupínek níž. Ale teď, když je Pan Rugui mrtvej, východní úřad taky upadá. Takže teď, v tomhle velkym Qudu, vážně neni nikdo, kdo by se proti němu, Xiao Ce'anovi, dokázal postavit!“ Zakousnul se Xi Hongxuan do jídla a řekl: „V posledních dnech jsem nebyl zrovna zahrnut přízní Jeho Veličenstva. Jeho Veličenstvo teď poslouchá Hai Liangyiho, a rozhodlo se být moudrým monarchou zlatého věku. Teď už se se mnou chodit bavit nechce.“

Shen Zechuan dojedl a beze spěchu řekl: „Člověk, který žije déle, než dvacet let, už si utvořil jasnou povahu. Jestli ho dokáže pár slov napravit, pak už nic na tomhle světě nebude těžké.“

Xi Hongxuanovy hůlky se zastavily: „Myslíš...“

„Hai Liangyi je gentleman mezi gentlemany,“ odložil Shen Zechuan hůlky: „Je jako voda tak křišťálově čistá, že vidíš její dno. Jedno jeho setkání se současným císařem je jako když se voda dostane do kontaktu s horkým olejem. Dříve nebo později exploduje a rozstříkne se všude. Už je to nějaká chvíle, co Xue Xiuzhuo dosáhl své pozice, tak proč není ochoten postupovat dál? Do velkého sekretariátu. Není to přeci tak, že by nebyl dostatečně kvalifikovaný. To, co v tuhle chvíli chybí ústřední správě, jsou právě talenty.“

Xi Hongxuan o tom mlčky přemýšlel.

Shen Zechuan řekl: „Teď, když jsou před námi cizí nepřátelé, jak může osm velkých rodů stát rozděleně a čelit jim každý sám? Už jsi hlavou rodu Xi. Jak se říká, bohatství stoupá i klesá. Teď, když je příležitost na dosah, neříkej, že jí necháš být?“

Xi Hongxuan odložil hůlky, otřel si kapesníkem pot a znovu se na něho podíval: „Ty chceš, abych kontaktoval osm velkých rodů a přiměl je, aby spojily síly a vypořádaly se s Xiaem druhým?“

Shen Zechuan odpověděl: „Xiao'er je jenom jedním z nich. Dnes jsou civilní úředníci oblíbení. V důsledku toho se zdá, že je císařská akademie na vzestupu. Během několika let budou do oficiálních řad jeden po druhém vstupovat synové prostého narození ze skromných poměrů. Až se tak stane, co se stane se všemi vzácnými syny osmi velkých rodů, kteří jsou zvyklí se poflakovat? Jestli chudí vzrostou u moci a to povede ke vzniku nových šlechticů, pak druhý mladý pane, osm velkých rodů už nebude osmi velkými rody.“

Xi Hongxuan řekl: „I tak... je tohle příliš ožehavé téma. I kdbysme nechali všechno ostatní stranou, Yao Wenyu nebude souhlasit. Je to Hai Liangyiho student, kterého samotný Hai Liangyi instruuje. V posledních letech cestoval za studiem po celém světě a poznal nespočet talentů a mudrců. Ten rozhodně neuzavře spojenectví s námi.“

Shen Zechuan řekl s úsměvem: „Osm velkých rodů znamená jen osm velkých rodů. Není důvod, aby to bylo těchto osm rodů. Pokud na to rod Yao nemá, vyměňte ho za jiný.“

Xi Hongxuan už nejedl. Odstrčil židli a přešel po místnosti. Po nějaké době se znovu podíval na Shen Zechuana: „Ale máš nějaký způsob jak udržet Xiaa druhého v klidu? Jestli chce chránit císaře, nebude jenom tak sedět a nic nedělat. Nebál bych se, kdyby šlo jenom o něho, ale za ním stojí Libejská obrněná kavalerie. S Xiao Jimingem se nejde Xiao Ce'ana dotknout ani mu ublížit. Je hrozně těžký se s nim vypořádat!“

„Xiao Jiming je impozantní, ale jeho moc a prestiž leží na hranicích.“ Podepřel si Shen Zechuan hlavu. Jeho oči pod stíny nebyly jasně vidět. Xi Hongxuana naposledy postrčil: „Qudu je tvoje místo. A jak se říká, ani mocný drak se nevyrovná hadovi na jeho vlastním území. Existuje spousta způsobů, jak zajistit, aby byl Xiao'er až po krk ve svých vlastních problémech, než aby zasahoval.“

Xi Hongxuan byl tak hluboce ponořený ve svých myšlenkách, že si ani neuvědomil, že Shen Zechuan řekl tvoje, namísto naše. Jen se zeptal: „Jaké způsoby?“

Shen Zechuan se tiše zasmál a řekl: „Vliv Xiao'era zcela závisí na důvěře Jeho Veličenstva. Jsou kamarádi po mnoho let a mají za sebou veselé dny plné pití. A co víc, Xiao'er mu zachránil život. S tím se pro tuhle chvíli skutečně nedá nic dělat. Ale věci jako přátelství jsou jako podzimní rosa. Jakmile je necháš dostatečně uschnout pod žhnoucím sluncem, zmizí.“

Xi Hongxuan se podíval na Shen Zechuana a vzpomněl si na Ji Leie o oné deštivé noci a všechna zvěřina a divoká zelenina, které snědl, se mu začaly obracet v žaludku. Vší silou se pokusil na sobě nedat nic znát a s úsměvem řekl: „Jestli už máš vymyšlené řešení, tak mi ho řekni.“

Jakmile Shen Zechuan odešel, lehl si Xi Hongxuan zpět do svého ratanového křesla a řekl číšníkům, aby uklidili stůl. Otočit se pro něj představovalo výzvu a tak potřeboval někoho, aby mu pomohl. Zničehonic začal podléhat pocitu, že se mu špatně dýchá a tak nechal své muže, aby otevřeli okna.

Xue Xiuzhuo vyšel z oddělené části místnosti. Xi Hongxuan si posteskl: „Takys to slyšel? Naštěstí se narodil jako syn Shen Weie. Kdyby se dostal k moci, bylo by mnohem těžší se s nim vypořádat, než je teď s Xiaem druhym.“

„Abys někoho využil, musíš použít správnou metodu.“ Nalil si Xue Xiuzhuo čaj. „Na tomhle světě není nikdo, kdo by neměl žádné touhy ani přání. Shen Lanzhou má také svoje slabiny. Dokud to máme pod kontrolou, pak se ani toho nejzákeřnějšího psa nemusíme bát.“

„Žádný sme ale zatim nenašli,“ poklepal si Xi Hongxuan vějířem na střed čela. „Podivej se, jak je bezcitnej vůči Xiaovi druhýmu. Otočil se k němu zády, jen co vstal z jeho postele. Ponížení ani lichotky na tenhle druh zločinců nefungujou. Nedá se mu ani vyhrožovat.“

Xue Xiuzhuo polknul čaj, usmál se a řekl jemným, rafinovaným způsobem: „Kam ten spěch? Udělej, co říká. Ať už to uspěje nebo ne, pro Xiaa druhého to pořád bude pohroma. Až přijde čas, odhalí své skutečné motivy.“

Shen Zechuan zamířil dolů, ale nespěchal k odchodu.

Jedna z prostitutek ho pozdravila. Věděla, že je Xi Hongxuanovým čestným hostem a tak mu ihned začala podstrojovat: „Na co se mladý pán dívá? Pouhý pohled se nevyrovná osobnímu vyzkoušení.“

Shen Zechuan si změřil pohledem nádherně oblečené kurtizány a zeptal se: „Máte i prostituty?“

Žena se otočila a řekla osobě za sebou: „Vezmi tohoto pána nahoru a přiveď mu pár čistých chlapců s jemnou tváří, aby mu posloužili.“

Shen Zechuan chvíli seděl v místnosti, než dovnitř vešli tři prostituti. Přelétl po nich pohledem – všichni byli náležitě upravení. Dohazovačka byla bystrá a věděla, koho vybrat. Ani když prošla celou budovu, nenašla nikoho krásnějšího, než byl Shen Zechuan, a tak zvolila nekonvenční metodu a poslala mu jemně vypadající mladíčky.

Chlapci vykročili vpřed, aby Shen Zechuanovy sundali boty, ale ten posunul nohy mírně stranou. Proto poklekli a znovu se neodvážili pohnout.

Shen Zechuan se zahleděl z okna a po chvíli řekl: „Svlékněte se.“

Všichni tři ze sebe začali poslušně svlékat šaty. Shen Zechuan se podíval na jejich hezká ramena, když byli asi v polovině svlékání, ale od začátku do konce zůstávalo jeho srdce klidné jako tichá voda. Tak se podíval na jejich ruce - každá z nich připomínala ruce dívky, která si vedla spokojený a pohodlný život. Neměli mozoly, ani neměli na palci prsten.

Shen Zechuan pomalu vydechl a vstal. Aniž by se obtěžoval oznámit svůj odchod, otevřel dveře a odešel, nechávajíc za sebou tři udivené chlapce.

Ding Tao Shen Zechuana bedlivě sledoval. Když viděl, že konečně vychází z pavilonu Ouhua, pečlivě si něco poznamenal do malé knížky, která už byla celá pomačkaná z toho, jak pevně ji svíral. Jakmile měl dopsáno, všiml si, že už se Shen zechuan začleňuje do davu. Ding Tao se neodvažoval být nedbalý, a tak ho spěšně z bezpečné vzdálenosti pronásledoval. Shen Zechuan nechodil zase tak rychle, přesto mu během mrknutí oka zmizel.

Ding Tao překvapeně vykřikl a začal pospíchat, jen aby mu cestu zablokoval vysoký, statný muž v bambusovém klobouku. Stačilo se k němu jen přiblížit a věděl, že je to muž zběhlý v bojových uměních! Všude kolem bylo moře lidí. Ding Tao nechtěl nikomu ublížit, proto nijak nezareagoval, což Shen zechuanovi umožnilo ho setřást. Ding Tao naštvaně zahrozil pěstí, ale pak si uvědomil, že toho muže odněkud znal.

Jakmile se setmělo, sníh zesílil. Onen vysoký a statný muž ušel kus cesty, kloboukem si úmyslně zakrýval tvář. Zabočil, ale vstoupil do slepé uličky. Shen Zechuan stál za ním a řekl: „Sleduješ mě už půl měsíce. Co chceš?“

Vysoký a statný muž si stáhl bambusový klobouk o něco níž, ale pak se rozesmál a řekl: „Bystrej. Kdo by si pomyslel, že sis toho všimnul už tak brzo.“

„Tvoje schopnost utajit dech je vynikající.“ Řekl Shen Zechuan. „Copak jsi mě sám tyhle triky neučil? Jen co tě pustili z vězení, jsi beze stopy zmizel a je nechal tě pronásledovat mimo Qudu. Muselo tě to stát hodně úsilí.“

Muž nadzvedl svůj bambusový klobouk a odhalil tvář se strništěm. Qiao Tianya si odfoukl pramínek vlasů z čela a řekl: „Bylo by fajn, kdybys mě vlákal do vinotéky. To musíme stát a mluvit zrovna tady?“

„Králíky je těžké polapit.“ Díval se na něho chvíli Shen Zechuan, než řekl: „Mám ti říkat Qiao Tianya? Nebo Songyue?“

„Jak budeš chtít.“ Řekl Qiao Tianya. „Řikej mi Qiao Tianya a budeme známí. Oslovuj mě Songyue a budeš mým pánem.“

„Vaše excelence je schopný muž. Co tě přimělo se podřídit mému učiteli?“ Zeptal se Shen Zechuan.

„Co sem moh dělat?“ Zasmál se Qiao Tianya posměšně. „Velkému rádci Qi vděčim za svůj život a to musím splácet tim, že pro něj budu po zbytek života tvrdě dřít jako vůl nebo kůň.“

„Takže to, proč to šlo té noci na lovištích všechno tak hladce...“ Řekl Shen Zechuan: „... bylo díky tvojí pomoci.“

„Přijmout tě za svýho pána znamená, že budu sledovat tvoje podněty.“ Řekl Qiao Tianya. „Původněs chtěl prince Chu zabít, ale nečekal si, že bude Xiao druhej tak smělej a nacpe ho přímo před císařskou osobní stráž, aby ji napálil a nechal hrát na slepou bábu. Seš ale pohotovej. Dokázals využít příležitosti a podat Xiaovi druhýmu pomocnou ruku.“

„To jsou všechny schopnosti, které mám.“ Řekl Shen Zechuan.

Qiao Tianya si oprášil sníh z ramen a řekl: „Budu vás v budoucnu následovat, pane. Pokud bude k jídlu maso, nezapomeňte mi dát k pití misku polévky. O mě je mnohem snazší se starat než o stráže Xiaa druhýho.“

„Ding Tao je mladý,“ hodil po něm Shen Zechuan jen tak mimochodem váček s penězi. „Chen Yang a Gu Jin jsou ti, kteří jsou tvrdými oříšky.“

Qiao Tianya si peníze vzal a řekl: „Tak dobře jste Xiaovi druhýmu porozuměl, ale on pořád myslí jenom na to, jak jste mu zachránil život.“

Shen zechuan se usmál: „Radši bys následoval jeho, co.“

„Já sem strážce s neochvějnou loajalitou,“ zvedl Qiao Tianya nevinně ruce. „Jestli mě bude Xiao druhej ochotnej koupit za tisíc zlatých, pak pro něj budu přirozeně ochotnej projít vodou i ohněm.“

Shen Zechuan řekl: „Škoda, že už je to kolem něj narvané lidma. Jak by tam na tebe mohlo zbývat místo?“

„Můj malý pán...“ naklonil Qiao Tianya hlavu a přimhouřil oči, když říkal: „....má skutečně jízlivou pusu.“

Shen Zechuan nasadil výraz "lichotíš mi".

„Ale to,“ usmál se Qiao Tianya: „platí pro nás oba.“

+++

O osm dní později dorazili Shen Zechuan s Ji Gangem podle plánu.

Ding Tao si očividně stěžoval. Gu Jin, který dnes nepil, stál za dveřmi a už z dálky si všiml Qiao Tianyi, jež šel za Shen Zechuanem. Ding Tao si ihned stoupnul na špičky a zašpital: „Jin-ge, to je on. To je on!“

Chen Yang provedl Shen Zechuana s Ji Gangem dveřmi. Qiao Tianya musel přirozeně zůstat venku, jenomže neměl zase takové sebeuvědomění a tak jeho nohu, která se chystala vkročit dovnitř, musel zablokovat Gu Jin.

„Slyšel sem, že ses před pár dny postavil tomuhle klukovi do cesty.“ Podíval se Gu Jin svýma bystrýma očima na jeho bambusový klobouk. „Co seš to za hrdinu, že šikanuješ dítě?“

Ding Tao si odfrkl oprávněným rozhořčením a papouškoval: „Jo, co seš to za hrdinu?!“

Qiao Tianya vybuchnul smíchy. Bezděčně si sundal klobouk a řekl s drzým úsměvem: „Nejsme tu dnes večer kvůli jídlu? Tak proč se hádat? Tohohle kamarádíčka teď vidim prvně. Brácho, možná máš špatnýho člověka?“

Ding Tao vzteky vykřikl: „Jak to můžeš říct? S nikym bych si tě nesplet!“

Gu Jin zastavil Ding Taa a postavil se Qiao Tianyovi. Dva muži tém��ř stejné výšky si stáli tváří v tvář, až do sebe téměř naráželi.

Gu Jin řekl: „Dnes není ten správný čas. Domluvme se na někdy jindy.“

„Já nemam čas.“ Zatahal si Qiao Tianya za pramínek vlasů před čelem a vrhl na Gu Jina provokativní úsměv: „Koneckonců můj pán má jenom mě. Kde bych probůh vzal tolik volnýho času, abych moh vychovávat tady mladšího brášku.“

Gu Jin si chladně odplivl a řekl: „Řekni mi svoje méno. V budoucnu budeme mít hodně příležitostí se setkat.“

„Tenhle pokorný služebník je Qiao Yueyue.“ Poklepal si Qiao Tianya dvěma prsty na spánek směrem k Ding Taovi. „Taky známý jako Xiaosongsong.“

Chen Yang zavedl Shen Zechuana a Ji Ganga dovnitř. Nádvoří, kterým procházeli, bylo hluboké. Minuli verandu chaoshou a prošli měsíční bránou, jen aby se před nimi rozprostřel nádherný pohled na nádvoří plné červených švestkových květů.

Když Shen Zechuan vešel, Xiao Chiye stál akorát pod stromem a čekal. Na letmou vteřinu si vyměnily pohledy, ale než stačili vyjádřit jakýkoliv jemný pocit, oba svůj pohled zase odvrátili.

Xiao Chiye přivítal Ji Ganga a s úsměvem ho pozdravil: „Prosím, omluvte mě, že jsem nešel shishuovi naproti, i když shishu musel čelit sněhu, aby přišel až sem. Víno i jídlo už jsou nachystané. Shifu už dlouho čeká uvnitř.“

Ji Gang se podíval na Xiao Chiyeho a zastavil ho, než mu stačil vzdát úctu. „Tvůj shifu se odtrhl od rodu Ji před více než dvaceti lety a tvé bojové umění má teď svůj vlastní osobitý styl. Protože nejsme ze stejné školy bojových umění, není třeba být přehnaně zdvořilý.“

Xiao Chiye řekl: „Naše bojová umění lze dotrasovat ke stejnému původu, což znamená, že jsme ze stejné školy. Jen díky zasvěcení do pěstního stylu rodu Ji, jsem dnes schopný zvládat směsici bojových umění různých rodů. Už dávno jsem slyšel o shishuově pověsti a velmi ho obdivuji. Takže ať už je to jakkoliv, svůj respekt mu vyjádřit musím.“

Xiao Chiye se v úctě uklonil a zavedl Ji Ganga dovnitř. Nezapomněl však otočit hlavu, aby řekl Shen Zechuanovi: „Lanzhou a já jsme se také dlouho neviděli.“

Shen Zechuan prošel dveřmi a s úsměvem řekl: „Shixiong má teď takovou moc a vliv. Musíš být hodně zaneprázdněný.“

„Jsme ze stejné školy bojových umění,“ řekl Xiao Chiye neutrálním tónem. „Takže bez ohledu na to, kolik mam práce, si na tebe vždycky čas najdu.“

„Jak bys kvůli mně mohl zdržovat práci?“ Řekl Shen Zechuan. „V poslední době jsem neměl skoro co dělat a to jen díky shixiongovi, který na mě tak dohlíží.“

„S radostí.“ Zvedl Xiao Chiye závěs. „Jestli chceš být zaneprázdněný, přijď ke mně. Připravím pohovku a budu tě kdykoliv čekat.“

Shen Zechuan ucítil bolest na zátylku, jen co uslyšel slovo pohovka. Jakoby na těch místech, kam ho předtím kousnul, zůstával žár. Byl tak spalující, až se jeho úsměv zcela vytratil.

Zuo Qianqiu byl oděný v róbě se širokými rukávy a širokými límci, své bílé vlasy měl stažené do drdolu. Vůbec nevypadal jako vytříbený učenec nebo generál vzbuzující úctu. Očividně byl o několik let starší než Ji Gang, přesto vypadal mladší. Kdyby měl být nějak popsán, řeklo by se o něm, že měl až nadpozemskou auru. Zdálo se, že zvěsti z válečného bratrstva o tom, že se stal mnichem, nebyly tak úplně neopodstatněné.

Zuo Qianqiu se otočil a spatřil Ji Ganga.

Ji Gang měl na sobě krátké bavlněné oblečení s tlustým krátkým kabátem. Stál tam se znetvořeným obličejem a hleděl na něho. Minulost se během okamžiku vynořila. V uších mu jasně zněl jásot a smích mladíků, muž před ním byl však již starý a bělovlasý.

Xiao Chiye prolomil ticho a řekl: „Oba shifu se mohou najíst tady, zatímco já a Lanzhou počkáme venku.“

„Chuan-er, pořádně si zapni kabát.“ Ji Gang vypadal osaměle, když se otáčel ke straně, aby Shen Zechuana upozornil: „Pojď dovnitř, jestli ti bude zima.“

Shen Zechuan přikývnul.

Zuo Qianqiu řekl: „A-Ye, postarej se o svého shidiho.“

Xiao Chiye se usmál na znamení, že to bere na vědomí, než společně vyšli ven.

Venku bylo chladno, přesto byla vzácně jasná noc.

Shen Zechuan sestoupil po schodech a zahlédl hustý háj plný červených švestkových květů a uvnitř něj most. Tohle nádvoří bylo tak vytříbené, že to vůbec nevypadalo jako Xiao Chiyeho styl.

„Tohle nádvoří sem koupil od rodu Yao.“ Zdálo se, jakoby Xiao Chiye přesně věděl, na co myslí. Stál za ním a rukou odhrnul větev plnou červených květů, jen aby odhalil okolní čistý potok. „Hezký. A taky drahý.“

„A stejně ti nevadilo za to tolik utratit.“ Ani se Shen Zechuan neohlédl. Xiao Chiye hrudí jemně narazil na jeho záda a položil mu ruku na hlavu.

Naklonil se k jeho uchu a nonšalantně řekl: „Červené švestky pokryté sněhem. Lanzhouho zahalila vůně. Jeho úsměv má cenu tisíce zlatých.“

„Musels dát do zástavy i svoje kalhoty.“ Začal se Shen Zechuan skutečně pomalu usmívat.

„Jo, stálo mě to docela velkou částku. Ale Yao Wenyu to už tak prodával za málo.“ Odmlčel se Xiao Chiye na chvíli, než pokračoval: „Utek si docela rychle. Musí tě stát dost úsilí, se mi vyhejbat.“

„Nevyhýbám se ti.“ Zvedl Shen Zechuan prst, aby odstrčil Xiao Chiyeho dlaň. „Ale copak je něco, co spolu musíme probírat tváří v tvář?“

Xiao Chiye se usmál a řekl s trochou bezcitnosti: „Nemůžeš si trochu hýčkat svýho druhýho mladýho pána potom, co se s nim vyspíš?“

Shen Zechuan udělal pár kroků vpřed, aby se vzdálil od Xiao Chiyeho hrudi, než se otočil a beze slova si ho prohlédl. Za této hvězdné noci zdobené švestkovými květy oba muži konečně zpětně něco pochopili.

Xiao Chiyemu došlo, že to, co oné noci svíral, byla voda. Jakmile odtekla, byla pryč. Shen Zechuan se ani v nejmenším nezdráhal odejít. Po záchvatu vzájemného kousání a trhání, zůstal všechen ten přetrvávající žár pohřben pod barvami noci. Ani v té největší extázi, ve které Shen Zechuan zvedal omámeně svůj krk, si ho - Xiao Ce'ana - nevypálil do svých vzpomínek.

Xiao Chiye si znovu a jasně uvědomil jednu věc. Byl jediným, kdo byl té noci přemožen chtíčem.

„Radil jsem ti to,“ zvedl Shen Zechuan prsty, aby přidržel švestkovou větev a okouzleně řekl Xiao Chiyemu: „že by pro tebe bylo nejlepší ten zátylek nekousat.“

„Rozkoš v ložnici...“ Odhalil Xiao Chiye svůj frivolní úsměv: „...není něčím, co bych si mohl dopřát sám.“

„Největší rozdíl mezi tebou a mnou, je touha. Ty jsi plný tužeb. Vůbec se nesnažíš svoje ambice skrývat. Ten zátylek je jen tou menší z nich. Držíš mě zpátky, chceš tomu vzdorovat, chceš to porazit, ale nakonec tomu stejně podlehneš. Ale Ce'ane,“ utrhl si Shen Zechuan švestkový květ a jeden z okvětních lístků si vložil do úst. „Já nemám chtíč. Tak jak se mi chceš postavit?“

Xiao Chiye přistoupil o krok blíž a popadl Shen Zechuana za ruku, v níž držel květinu. Sklonil se, přitiskl se k němu a hbitě řekl: „Co je to jednou? Nuda. Měli bysme to dělat ještě několikrát. Kurtizány z pavilonu Ouhua si použít nemoh a ani ses neodvážil dotknout těch chlapců. Předstíráš, že žiješ v celibátu jako rezervovaný mudrc. Ale já sem nebyl ten, kdo té noci tak jemně lapal po dechu.“ Přitáhl si Xiao Chiye Shen Zechuanovu ruku ke svým rtům, nebezpečně jí k nim přitiskl a ušklíbl se: „Je pravda, že sem propadnul chtíči. Ale když seš ty sám tak neochvějnej, tak proč ses se mnou pokusil pod peřinou vyvolat bouři? Shen Lanzhou, ty se bojíš podlehnout touze mnohem víc, než já, nemam pravdu?“

[eastern-lights]

Dragon Age: Věčný plamen

Hoja hoj, československé hráčstvo Dragon Age (a fanoušci fantasy obecně), zde jest můj překlad povídky Flame Eternal od Sylvie Feketekuty (na stránkách EA sice český překlad je ale, no, nevím, jestli ho dělalo AI, nebo někdo, kdo byl 10 minut před deadlinem a nesnášel svoji práci, a nevím, co by bylo horší)

Před třiceti lety, 9:22 Dračího věku…

„No? Kvůli tomuhle jsi mě odtáhl od experimentu, Volkarine.“

Menší z obou nekromantů zapletla syčící monstrum z kostí a suchých chrupavek do přadena kouzel.  Jediné gesto, a monstrum se rozpadlo.

„Co to po nás ta zatracená věc chce?“

Emmrich Volkarin si narovnal jehlici v klopě.

„Dej mi chvíli, Johanno.“

„Dobře,“ Johanna Hezenkoss se zakabonila na lebku v Emmrichově náručí, „cokoliv, jen aby přestal ten vřískot.“

Ona lebka před nějakou dobou začala bez přestání křičet ve svém výklenku v Kobaltové kostnici Velké nekropole. Všiml si toho hlídač, uvědomil Smuteční stráž, a ta vyslala dva nekromanty.

Dorazili na křižovatku. Emmrich umístil vřískající lebku na podstavec.

„Jaké jen znalosti o mrtvých by nám mohla-“

„O tom svém článku už jsi mi říkal.“

„No tak!“ otočil se k ní Emmrich, „Co dožene jeden přízrak k tomu, aby stanul nad ostatními? Jaké spletitosti mysli a srdce přinutily tuto duši se vrátit?“

„Sentimentální žvásty.“

„Musíš přece uznat, že se jedná o zajímavou variantu posednutí!“

Výkřiky lebky se odrážely od stěn chodby.

„Je to jen nicotný přízrak, příliš slabý, aby se stal démonem.“

Johanna prolezla pod zborcenou klenbou. Podél stěn stály sochy zemřelých. Mávla rukou a do vyzáblé postavy na konci řady udeřil zelenkavý blesk. Démon se zkroutil v oblaku kouře a dostal další zásah. Zaskřípěl zuby a rozplynul se.

„Tak. Už by tu mělo být dost bezpečno na to tvé zaklínání mrtvol.“

Emmrich zavřel oči. Kolem ze začal ozývat matný šepot, a když promluvil, vzduch se chvěl.

„Při dechu a stínu. Při věčné noci. Pověz, co tě trápí.“

Prázdné oční důlky zaplály zeleným plamenem.

„Sám. Zima. Dva hroby, kde měl být jeden!“

„Blábol.“

„Johanno!“

Emmrich si odkašlal a otočil se zpět k lebce.

„Řekni mi, co ti dopřeje pokoj?“

„Vezměte mě… k černým zdem… u stříbrných plamenů…“

Záře v očích zablikala, ustala. Pak lebka začala opět křičet.

„Máš talent, Volkarine,“ Johanna maličko kývla hlavou, „Sub-astrální manifestaci sis nacvičil výborně.“

Emmrich se zářivě usmál.

„Děkuji mnohokrát.“

„Pověz mi ale, co tenhle vyřvávač může chtít dole ve Svatyni půlměsíce?“

* * *

Emmrich se sklonil nad otevřenou rakev obklopenou mísami planoucími stříbřitým ohněm. Lebku položil vedle těla starší ženy, prostě oděné, ale ověnčené bílými růžemi. Vřískot ustal.

„Matildo…“

„Vaše žena odešla klidně, ve spánku, včera o půlnoci,“ usmál se Emmrich, „také si přála, abyste byli pohřbeni spolu. Už vás nic nerozdělí.“

Lebka si oddechla. Emmrichovi se zdálo, jako by se zemřelá na chvilku usmála, nebo to byl klam tančících plamenů?

Johanna si odfrkla:

„Tolik vzteku, jen proto, že skončil ve špatném hrobě.“

„Já nevím,“ Emmrich pohladil bílý mramor rakve, „Nebylo by přece špatné být předmětem lásky tak nehynoucí. Krom toho, pomáhala jsi mi až do konce.“

„Někdo musel zařídit, aby ti nic neukouslo hlavu, zatímco sis povídal s mrtvými.“

„I za trvalá přátelství budu vděčný.“

„Pcha!“

Vydali se nazpátek Velkou nekropolí v přátelském tichu.

[flagwars]

Sunflower Flag Wars: Round 2

I realized that I forgot to include the flag of Altona, Manitoba in the tournament, so I’m just adding it to one of the polls.

1. Rossoshansky District, Russia vs. Urupskoe, Russia

2. Komsomolskoe, Russia vs. Sunflower Achillean

3. Kansas (1925–1927) vs. Podilsk Raion, Ukraine vs. Altona, Manitoba

4. Záryby, Czechia vs. Stráž pod Ralskem, Czechia

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 34.

Výslech

„Ty... Co seš vůbec zač...“ Přitiskl se Ji Lei k mřížím, pohlédl na Shen Zechuanův úsměv a rychle se zase odtáhl. „O co ti přesně de?!“

„To se ptáš ty mě?“ Zeptal se Shen Zechuan vesele. „Mě se ptáš, jo?“ Změnil se Shen Zechuanův pohled na zákeřný, když povýšeně pokynul Ji Leiovi. Ji Lei se ani nepohnul. Zády se opřel o zeď, odmítajíc se přiblížit.

Shen Zechuan řekl: „Vězni jsou dobytek čekající na porážku. Shishu, tak jak se mě vůbec opovažuješ ptát?“

Ji Lei však oponoval: „Co chceš? Zabít mě?“

„Nestává se tak často, abychom měli my, strýc a synovec, příležitost se takhle setkat. A už vůbec, abychom měli čas si spolu trochu pohrát, tak jak bych tě mohl zabít tak rychle?“ Přejel Shen Zechuan palcem po mřížích a zmírnil tón. „Nevypovídáš, protože si myslíš, že toho můžeš využít. Se všemi tajemstvími, co znáš, se na tebe nikdo neodváží vztáhnout ruku. Tvůj čas ve vězení se postupně stane pohodlnější bez nutnosti starat se o jídlo a oblečení nebo se bát o život. Společnost ti dělá Pan Rugui a najednou máš tolik volného času. To je pohodlné, že?“

Ji Leie polil studený pot. Přitiskl se ke zdi, do Shen Zechuanových očí se znovu nepodíval.

„Ale šťastné dny jsou pomíjivé. Dokud ti zůstane jazyk, nevadí, když přijdeš o nohu, budeš mít zlomenou ruku nebo vypíchnuté oči. Před několika měsíci mě shishu pohostil oslí pečení. Tenkrát jsem ji ani nestihl ochutnat. Ale teď, když je před námi dlouhá noc, je příhodná chvíle na večeři s vínem.“ Vytáhl Shen Zechuan tenkou čepel mezi prsty a poklepal jí na mříže. „Ji Leii, je čas, abych si tě naservíroval s vínem.“

„Ty! Si! Zešílel!“ Natáhl Ji Lei krk a každé slovo zřetelně vyslovil. „Ty si zešílel, Shen Zechuane!“

„Zešílel.“ Podíval se na něho Shen Zechuan a přitakal.

„Jak by ses moh opovážit na mě vztáhnout ruku?“ Zeptal se Ji Lei vztekle. „Tvůj život je v rukách císařovny vdovy. Jak by ses vůbec moh opovážit dotknout byť jen pramene mejch vlasů?!“

Shen Zechuan znovu pobaveně řekl: „Shishu, jak to, že dneska tolik sršíš vtipem? Kdo si asi myslíš, že mě sem poslal?“

Rozzuřený Ji Lei řekl: „Nemysli si, že mě ošálíš-“

„Shen Wei je mrtvý.“ Přerušil Shen Zechuan rychle Ji Leiova slova. „Slyšel jsem, že v den, kdy se Shen Wei zapálil, prince z panství Jianxing pohltily zuřivé plameny. Byl spálený k nepoznání, když ho císařská tělesná stráž vytáhla z ruin a pověsila na městské hradby Dunzhou k veřejnému zostuzení. Na vlastní oči jsem tu scénu neviděl, ale v průběhu let jsem se snažil si ji představit. A jak jsem nad tím tak přemýšlel, něco jsem si uvědomil.“

Ji Lei polkl.

„Jeho velkolepý plán spolčit se s nepřítelem byl úspěšný. Tak proč nezběhl těsně před bitvou? Duanzhou již bylo v rukách nepřátel. Kdyby je se svými jednotkami přivítal, mohl se připojit ke kavalerii Biansha a pospíchat sesadit Qudu dřív, než Libejská obrněná kavalerie překročí Ledovou řeku. Jenže on byl namísto toho tak vyděšený, že se odvážil jenom ustupovat.“ Shen Zechuan vstal. „Uspěl. A šanci na přežití měl jen, pokud by postupoval vpřed. I kdyby to byl budižkničemu, musel vědět, že ústup ho přivede jen do záhuby.“

Ji Leiův dech zesílil, když s odporem řekl: „Neodvážil se. Koho z Bianshský kavalerie by vůbec zajímal? Byl mrtvej už ve chvíli, kdy se s nepřítelem vůbec spolčil!“

Shen zechuan hodil skrze mříže východní perlu, která narazila na zeď, až se nakonec dokutálela k Ji Leiovým nohám a sledoval, jak z Ji Leiovy tváře postupně mizí barva. Usmál se. Ji Leiovy se třásly ruce. Zíral na východní perlu na zemi a s obtížemi řekl: „Ne... to neni možný...“

„Císař Xiande je mrtvý.“ Naklonil se Shen Zechuan a řekl: „Stejně jako Shen Wei.“

Ji Lei rychle perlu odkopl a řekl: „Ty prohnanej spratku, ať tě ani nenapadne mě takhle klamat!“

Shen Zechuan řekl vesele: „Hua Siqian spáchal sebevraždu ukousnutím jazyka. Kdo bude další? Ty nebo Pan Rugui? Budeme losovat? Shishu, ty první.“

S tím zamíchal mezi prsty dvě tenké čepele a mezerou mezi mřížemi je přistrčil k Ji Leiovi. „Když si vytáhneš naštípnutou, zabijeme Pan Ruguiho. Když ne, tak dáme psům tvoje maso i krev. Neboj. Vytáhni si jednu.“

Ji Lei se podíval na chladný záblesk oceli před sebou. Jeho rty se otevřely a zase zavřely, než řekl: „Co to plácáš za nesmysly...“

„Císařovna vdova mi nařídila, abych vše vyřešil rychle.“ Díval se na něho Shen Zechuan. „A já ti přesto dal příležitost si vybrat. Shishu, každý den, co jsi naživu, je šance, že se věci obrátí k lepšímu.“

Ji Lei byl už skoro omráčený z toho, jak byl již několikátý den mučen. Proto ho nyní v této bizarní atmosféře Shen Zechuanova slova zmátla, až nebyl schopný rozeznat pravdu od lží. Zraky upřel na ty dvě tenké čepele a zahlédl, jak se Shen Zechuanovy pomalu zvedají koutky rtů.

„Ach.“ Usmál se Shen Zechuan lítostivě. „Zapomněl jsem, že všechny čepele, které jsem si s sebou dnes přinesl, jsou nové. Ty odštípnuté už jsem zničil.“

Ji Leie okamžitě přemohl stud z toho, že se nechal oklamat. Ztratil nad sebou kontrolu a hystericky vykřikl, jak trhl za mříže: „Do toho! Jestli mě chceš zabít nebo roztrhat na kusy! Neřeknu nic, co bys chtěl vědět! Zabij mě, no tak mě zabij!“

„Špatně.“ Kontroloval Shen Zechuan dále pevně atmosféru kolem nich. „Já nejsem ten, kdo tě chce zabít.“

„Seš!“ Zaryl Ji Lei prsty do mříží. „Seš to ty!“

„Jsem?“ Šťouchl Shen Zechuan lehce do východní perly, která se k němu přikutálela, a šlápl na ní. Chladně se na něho podíval a znovu se zeptal: „Jsem to já?“

Ji Lei se držel za hlavu a rval si neučesané vlasy. Po mřížích sklouzl na kolena a znovu a znovu opakoval: „Seš to ty... Seš to ty...“

Shen Zechuan náhle řekl: „Shen Wei zabil korunního prince.“

Ji Lei zvedl hlavu, aby se na něho vyděšeně podíval, jakoby se ponořil do ledové jeskyně. „Ty...“

Shen Zechuan řekl: „Ty a Shen Wei jste zabili korunního prince.“

„To sem nebyl já!“ Chytil se Ji Lei za vlasy. „To sem nebyl já! Ten, kdo zabil korunního prince, byl Shen Wei!“

„Konspiroval jsi s ním, abyste obvinili korunního prince z povstání.“ Shen Zechuan rychle pokračoval: „Byl jsi to ty, kdo onen dokument zfalšoval. Přinutil jsi korunního prince vstoupit do chrámu Zhao Zui. Chtěl vidět císaře Guangchenga, ale tys vytasil meč a zabil ho.“

„To sem nebyl já!“ Začínal už Ji Lei bláznit, jak vehementně vše vyvracel při Shen Zechuanově chaotickém výslechu. „Já sem nebyl ten, kdo tasil meč! Byl to Shen Wei. Byl to Shen Wei, kdo trval na tom, že ho zabije!“

„Proto je teď Shen Wei mrtvý.“ Zakroužil Shen Zechuan a zopakoval: „Shen Wei se zapálil a shořel k nepoznání. Ty jsi teď jediný, kdo zůstal.“

Tahle posloupnost narážek zatlačila Ji Leie do takového kouta, že jediné, co ho napadalo, bylo slovo smrt. Jasně si vzpomínal na tvář bývalého korunního prince, když byl zabit. V té době stál na místě, kde byl nyní Shen Zechuan a na korunního prince se díval svrchu, jakoby se díval na vepře. Nyní, jakýmsi činem vynalézavosti, byla jeho pozice opačná. Klec kolem něj mu dávala mylnou představu, že se nelišil od šelmy. Stával se mravencem, pod Shen Zechuanovýma nohama. Jediné, co mu zbývalo, bylo natáhnout krk a čekat na porážku, ale on nechtěl zemřít. Jeho touha přežít nikdy nebyla silnější. Čelem bouchnul o mříže a řekl: „Všichni jenom plníme rozkazy. Neměli sme na vybranou! Chceš se pomstít za Shen Weie? Můžu ti pomoct! Shen Wei zabil korunního prince a byl mu udělen titul prince z Jianxingu. Pak odešel do Zhongba. Uprchl!“

Ji Lei vypadal žalostně, jak se začínal dusit vzlyky. Sám neměl tušení, kde se v něm ten strach bral. Měl pocit, jakoby se skutečně proměnil v dobytek vydaný na milost a nemilost ostatním. Jediné, co mohl, bylo zvednout hlavu a podívat se na Shen Zechuana: „Nezabil jsem korunního prince. Chtěl jsem ho zachránit! Ale otec náhle zemřel.“ Řekl Ji Lei bezmocně. „Otec zemřel a oni z toho chtěli obvinit mě! Kdyby mě z toho obžalovali, nejstarší bratr a Ji Gang by mě zabili! Nezbylo mi, než prosit Pan Ruguiho o pomoc! Jenže ten chtěl na oplátku, abych pro něj zfalšoval ty dokumenty! Byl sem přinucen. Já sem taky chtěl žít!“

„Jak zemřel Ji Wufan?“ Zeptal se Shen Zechuan z ničeho nic.

„Nevim. Nevim, jak otec zemřel... Otec onemocněl, protože Ji Gang odešel. Všichni synové, které miloval, odešli.“ V tu chvíli se v Ji Leiovi znovu probudila nenávist. Tak strašně moc je nenáviděl. „Já sem byl ten, kdo s nim byl v jeho posledních chvílích a kdo vedl pohřební obřady! Přesto řekl, že je moje jádro shnilé. Ji Ganga i Zuo Qianqiuho považoval za svoje skutečné syny a oběma předal techniky mentální kultivace. Ale moje příjmení je taky Ji. Nic sem přece neudělal. Tak jak se ke mě mohl takhle zachovat?!“

„Poté, co Shen Wei zabil korunního prince, nemohl v noci spát. Bál se. Když sme spolu popíjeli, řek mi, že má pocit, že ho někdo sleduje. Ve svojí rezidenci uprostřed noci dokonce slyšel, jak se někdo pohybuje po střeše. Řek sem mu, že to neni císařská tělesná stráž. Ale copak v Qudu existuje něco, co by se před očima císařský tělesný stráže dokázalo skrýt? Tehdy jsem předpokládal, že mezi císařskými tělesnými strážci byli zrádci. Členové osmi velkých klanů byli všude. Rod Hua už byl u moci, takže jsme byli opatrní, ale Shen Weiova nespavost se zhoršovala. Chtěl utéct, tak podplatil Pan Ruguiho spoustou peněz v naději, že bude moci opustit Qudu. V té době byla Libei rostoucí silou, kterou bylo třeba mít neustále na paměti. Císařovna vdova neměla jiné vojenské síly než osm velkých výcvikových divizí. Proto, aby se mohla chránit před rodem Xiao, byl Shen Weiovi udělen titul prince z Jianxingu a byl poslán do Zhongba, velké prefektury, skrze kterou vedly jediné cesty mezi Qidongem a Libei a Libei a Qudu. Císařovna vdova chtěla, aby byl jejím hlídacím psem s očima upřenýma na Libei a Qidong.“ Mluvil Ji Lei stále naléhavěji. „Kdo mohl čekat, že se Shen Wei spolčí s nepřáteli? Akorát si tim řikal o smrt! Navíc měl u sebe dokumenty s korespondencí s Qudu. Jakmile by se tyhle dokumenty dostaly do rukou Libejské obrněné kavalerie, Xiao Jiming by si nenechal ujít příležitost zasadit Qudu těžkou ránu! Shen Wei se proto musel upálit! Chápeš? Shen Wei se spolčil s nepřáteli. Už nechtěl bejt pod kontrolou druhých. Tehdy měl rod Hua syna prostého narození. A podle záměrů císařovny vdovy, jakmile by tohle dítě prostého původu vyrostlo, už by nebylo potřeba, aby na Zhongbo dohlížel někdo cizí. Shen Wei spáchal pro rod Hua v Qudu tolik špatných skutků. Jakmile by ho Zhongbo nepotřebovalo, stal by se zcela zbytečnou šachovou figurkou císařovny vdovy.

Nikdo nečekal, že po zahnání do kouta podnikne tak zoufalá opatření a nechá kavalerii Biansha zmasakrovat všechna města... Tohle byla pomsta! Tohle byla jeho pomsta Qudu, císařovně vdově a Da Zhou!“ Uchopil Ji Lei mříže a prosil. „Už sem ti řek všechno... Císařovna vdova byla tou, kdo dohnal Shen Weie k sebevraždě. Byla to ona, kdo dohnal korunního prince k smrti. A císaře Guangchenga, císaře Xiande, Hua Siqiana... to všechno byly obětní šachové figurky císařovny vdovy! A ty pro ní teď pracuješ. Podivej se na mě. Neřek sem jí, že už ses spolčil s rodem Xiao... Tu noc si Xiao Chiyeho zachránil, no ne? Ale rod Xiao ti nepomůže. Dokud bude Xiao Chiye v Qudu, rod Xiao nic nezmůže. Sotva se postaraj o sebe, tak jak by se mohli starat ještě o tebe?!“ Snažil se dokázat svoji užitečnost, ale jeho strach ještě zesílil. Jeho rozpadající se obranná linie ho zcela porazila. Čím méněcennější se cítil, tím větší měl strach.

Shen Zechuan mu přes mříže položil poslední otázku: „Před pěti lety, když padlo Duanzhou do rukou nepřátel, zemřela moje shiniang. Nikdo o tom neví, tak jak to, že zrovna ty znáš tolik detailů?“

Ji Lei se podíval na výraz v Shen Zechuanových očích. V tom mrtvém tichu mu pomalu stekla kapka potu.

+++

Xi Hongxuan čekal, dokud neusnul. Probudil se teprve, když na jeho tělo někdo hodil stoh papírů. Vzal ho do ruky a ve tmě rozevřel, až vespodu zahlédl jasně rudé otisky prstů.

„Seš vážně dobrej.“

Ze Shen Zechuana byl cítit mírně slaný zápach. Na chvilku se pousmál, než řekl: „To, jestli tohle přiznání může být předloženo vrchnosti, nebo ne, bude záviset na tom, jak se k tomu postaví starší sekretariátu Hai.“

„Tímhle jsi prokázal velkou laskavost.“ Řekl Xi Hongxuan. „Určitěs to ale nedělal jenom tak pro nic za nic?“

„U císařské tělesné stráže je muž jménem Qiao Tianya, který umí se širokým mečem. Chci jeho.“ Řekl Shen Zechuan klidně.

„...To není problém.“ Váhal chvíli Xi Hongxuan. „Promluvím s Yanqingem.“

„Děkuju, že si děláš starost.“ Odpověděl Shen Zechuan. „Už je pozdě. Měl bych jít.“ S tím otevřel dveře a šel.

Venku celou noc pršelo. Xi Hongxuan chtěl na Shen Zechuana zavolat, aby k němu nasedl do kočáru a odjeli společně, ale pak ho něco napadlo a změnil názor. Prolistoval přiznáním, aby si jej ještě jednou prohlédl. Najednou měl pocit, že to šlo až příliš hladce.

Zatímco Xi Hongxuan přemýšlel nad tím, že by měl tohle přiznání nejprve ukázat Xue Xiuzhuovi, řekl svému sluhovi: „Běž. Vytáhni Ji Leie ven a odvez ho zpátky.“

Sluha jeho rozkaz přijal a šel otevřít. Jenže jen co vešel dovnitř, s hlasitým rachotem padl na zadek a vykřikl, jakoby spatřil ducha.

Xi Hongxuan přistoupil k otevřeným dveřím a uviděl Ji Leie. V tu chvíli se mu sevřel žaludek. Zakryl si obličej, ustoupil stranou, až v panice převrhl stůl i židle, jak se vrhnul zpět ven do deště, kde se pozvracel.

+++

Shen Zechuan si myl ruce, dokud nebyly úplně rudé, než si je osušil kapesníkem. Na jeho bílém oblečení nebyly žádné skvrny od krve, ale pořád z něho byla cítit. Proto zvedl přední část své róby a přičichl si k ní. Příšerný smrad.

Shen Zechuan si dřepl do deště, který ho velmi rychle zmáčel. Pomalu zvedl hlavu a zahleděl se na černočernou oblohu, dokud ho nezačalo bolet za krkem. Pak se postavil na nohy a šel zpátky. Když dorazil do uličky sídla císařské armády, uviděl u vchodu někoho stát.

Xiao Chiye se ve tmě opíral o dveře se založenýma rukama a zíral na něho jako gepard.

V určitém okamžiku začal spolu s deštěm padat sníh, takže byl člověk brzy mokrý a promrzlý až na kost.