#slepičky

[kralovna-ne-stesti]

Všechny si je vzala liška. Do jedné. Dědovi kamarádky jsou navždy pryč. Všech šest.

[kocourmokroocko]

Moje duše a křemíky jsou konečně v harmonii.

[myvalzpival]

jakožto kultivované bytosti, která za svůj krátký život vystřídala všechny gendery a orientace, je mi potěšením vám sdělit, že neexistuje nic tak hystericky vtipného, jako rozdíl mezi igirls.cz a iboys.cz. jakože,

Katka igirls: "Dobrý den, jsem milá, hodná, ráda vařím, mám stabilní práci, ráda cestuju, chovám na zahradě slepičky a ve volném čase ráda maluju hrnečky. Hledám slečnu nebo paní, se kterou bych mohla dál jít životem. Na věku nezáleží, pokud budeš hodná a nebudou ti vadit každodenní procházky v parku. Zvířátka mi nevadí, děti taky ne, ráda se o vás všechny postarám."

Matěj na iboys: "CHCI SI DNESKA VEČER ZAM***T S NĚKYM KDO MÁ NA SOBĚ PSÍ MASKU A POSTROJ MUSÍŠ BEJT SPORTOVNÍ POSTAVY NAD 25 LET MI NEPIŠTE ŽÁDNYHO DĚDKA NEHLEDÁM NEMÁM MÍSTO KLIDNĚ VENKU KDYŽ VÁS PŘINDE 16 NENI PROBLÉM"

[5slepic]

🇨🇿😍😉Už nám nesou 4️⃣z5️⃣slepic🐓🥳 Tento týden začaly snášet již 4 slepičky. Změnili jsme krmení, přidali jsme slepičkám vitamíny pro nosnice a samozřejmě jemně drcené skořápky, tak aby měly dostatek vápníku a kvalitní stravy. Objevili jsme i novou krmnou směs z nemodifikovaných plodin, tak nás zajímá jak bude slepičkám chutnat. Kterou krmnou směs dáváte slepičkám vy? Dáváte přednost šrotované sypké směsi nebo granulovaným krmivům? Napište nám to prosím do komentářů👇 🇬🇧😍😉4️⃣of5️⃣ 🐓hens lay eggs🥳 This week 4 hens have already started laying. We have changed the feed, added vitamins for laying hens and of course finely crushed eggshells, so that the hens have enough calcium and good quality food. We have also discovered a new feed mix made from non-modified crops, so we are wondering how the hens will like it. Which feed mix do you give your hens? Do you prefer kibble or pelleted feed? Please let us know in the comments👇 #5slepic #uznesou #domacivejce #slepice #domacivajicka (v místě Vejce za hubičku) https://www.instagram.com/p/CTUBfSWL54X/?utm_medium=tumblr

[bobesovi]

22. 6. 2020

Slepičky:)

[farma8mile]

Už to začíná být veselejší. Slepičky začínají snášet. #farma8mile #lowcarb #trinec https://www.instagram.com/p/B88lBVFHjxu/?igshid=cc69zjny6tzv

[anetakuntov]

slepičky

[bravemedicinaecandidatus]

Supersestra, medický dřevo a druhotně sexuální pudy.

(7 minut čtení)

„Hele Lucko,“ ptám se vyčerpaně: „jak dokážeš být na ty pacienty tak milá?“ Lucka je zdravotní sestra. Je pozdní odpoledne a já toho mám dost. Jsem na povinné sesterské praxi v nemocnici a divím se, že je kolegyně schopná po ne zrovna lehké službě pořád promlouvat klidným, milým hlasem, přestože jí ta paní, na kterou mluví, nechala v plíně pěkný dárek.

„No,“ zamyslí se. „Ještě nejsem ve zdravotnictví tak dlouho, abych na to měla nárok, být k pacientům nepříjemná“, říká a usměje se. Možná se usměje i mému nechápavému výrazu. Hmm, je pravda, že je mladá a ve zdravotnictví nemůže po škole být déle jak 6 let, ale… Ale. Já jsem tu třetí týden a nemám zrovna nejlepší náladu. Jsem k pacientům milá, ale ne až tak. Dovolím si pozorovat ji při práci a přemýšlím. Je fakt dobrá. Neudělá zbytečný pohyb. Pozorovala jsem ji i při vyměňování kapaček. Jedna paní o postel dál už, už bryndá pyré, ale ona, i když dělá zrovna něco jiného, jí utře pusu. Nechce, aby se zašpinila. Mohlo by jí to být jedno, stejně jí zítra bude toho andílka převlíkat.  Nejde jen o to, že dělá něco navíc... ale I to stíhá. O.o Zatraceně. *:D Ale především, má k těm pacientům dobrý vztah. Je to supersestra.

Dovolím si s Luckou nesouhlasit.  Jsem na praxi chvíli a hodně mě to p��ekvapilo, jak je práce sestry náročná. Obdivuju ji. A ještě pozoruhodnější je, že ani neví, že je tak výjimečná. Ke mně se chová s úctou, i když nevím, že bych si ji zasloužila. Možná časem. Když vidí, že jdu uklidit stolici, aniž by mi musela říkat. Ale když jsme se ještě neznaly, stejně ke mně měla respekt. Nejspíš proto, že jsem medička. :D Ale narovinu, jsem na cizí, neprobádáné půdě a jsem tu proto, že tomu nerozumím.  To ona ví, co a jak. Kdyby věděla, co neumím… ;) Přestože mi to nejdřív nejde jako jí, má se mnou trpělivost. Neví dopředu, jestli se jí vyplatí všechno mi vysvětlovat. Můžu taky být nechápavý nebo líný medický dřevo. Ale dělá to. Já se jí to zase snažím vrátit a být užitečná.

Pracuju na interně. To je oddělení, kde najdete převážně starší pacienty. Někteří z nich jsou nechodící. Je to tak 2 ku jedný. Dva chodící na jednoho nechodícího. Na našem oddělení pracují 2 sestry, 2 ošetřovatelky a staniční sestra na maximální počet 19 pacientů. Většinou jich ale je kolem 15 – 17. Tj. jedna na minimálně tři lidi. Zdá se to celkem slušnej poměr, ale ty holky a dámy se prostě nezastaví. Možná tak na čaj nebo na snídani, když snídají pacienti. Třeba si i sednou, ale to proto, aby něco zapsaly, nebo když telefonujou. Když je zrovna klid, tak si můžou dovolit dělat práci pomaleji, nebo ji udělat rychle a potom si sednout. Nikdy ne na déle než 10 minut. Je pořád co dělat a staniční je jako kohout, hlídá si své slepičky, aby nezahálely. Nemám ale iluzi, že by bylo tolik pracovníků v jiných nemocnicích. Bohužel neznám přesný čísla, ale v periferních nemocnicích je to personální hrůza.

Občas je tu i nějaký zdravotní bratr, ale není jich moc. Je to práce, kde je mužský určitě potřeba. Někdy musíte vynaložit velkou fyzickou sílu, když je nutné vykoupat pacienta, který se vůbec nehýbá, nebo když potřebujete převlíknout postel, na které leží a tak dále. Ale je to práce, kde je asi potřeba mít to v hlavě určitým způsobem nastavené, když jste mužský. Kolem nich je většinou ženský kolektiv. Také pacient není zvyklý na muže v jiné pozici než lékařské a neví, jak jim má říkat. Sestro? Bratře? Hej vy? To se jenom dotýkám povrchu tohohle problému.

Zase na druhou stranu, když jste jediný mužský na oddělení, máte velkou moc. Mnozí si to vůbec neuvědomujou a tuhle svou sílu ani nijak nevyužívají, ale všechny pacientky jsou z nich paf. Byla jsem svědkem toho, že jedna babička neměla skoro žádnou vůli k tomu se pohybovat. Všude jí píchalo a bolelo, měla bércové vředy a silnou nadváhu. To se vám pak těžko pohybuje. Stačilo by jedno z toho, aby vám bylo mizerně, ale to všechno vás může položit. Přišel zdravotní bratr a paní ožila. Michale tohle, Michale tamto. Vy jste anděl. Najednou jsme ji nemuseli zvedat a z velké části nám pomohla sama. Byla to pro ni výzva. Přece se před tím chlapcem neznemožní, ne? ;) „Jsem jak pytel brambor,“ říká, aby omluvila i tu trochu váhy, se kterou jsme jí museli pomoct. Ušetřila nám záda. Alespoň na dalšího pacienta. :D

Pak jsme to probírali v sesterně u papírů. „Podívej, stačí jeden mužskej a hned to jde. Měl bys tady u nás zůstat.“ „To nejde, žádná by mě nechtěla, kdyby zjistila, kolik beru“, odpovídá Michal. A to je jeden z těch smutných důvodů, proč muži utíkají. Protože se s tím platem nesmíří. Přes všechnu emancipaci se od muže pořád může očekávat, že zajistí hlavní příjem. „Ale viděls to, ta paní úplně rozkvetla, když jsi byl u ní ty. Nás si ani nevšimla a to jí chodíme pořád přestýlat polštáře,“ povídá kolegyně. „No jo, no, asi babičkovský pudy,“ krčí rameny Michal. „Prd babičkovský pudy. Pudy, to jo. Ale druhotně sexuální,“ vyprskne smíchy kolegyně. Už ví, jak to chodí. „Aha, to jsem ani nevěděl,“ směje se Michal. „To lahodí mému mužskému egu.“ Teď už se chechtá celá sesterna. Jsou fajn. Může tu být i legrace.

Každý ráno chodím do práce na půl sedmou. V rychlosti se převlíknu, protože staniční je na přesnost jako pes. Nosím bílý, jak doktoři i když jsem teprve medička. Sestry jsou v zelené a ošetřovatelky ve žluté. V různých nemocnicích se to ale může lišit. Právě kvůli mojí bílý mi pacienti občas říkají paní doktorko. Ale trochu jim nesedí, že jim utírám zadek. „Tak jak vám mám říkat, paní doktorko?“ „Řikejte mi sestři, jako sestra tu pracuju,“ odpovídám. „Když vy už jste skoro pani doktorka, kolik vám zbývá?“ „4 roky.“ „Jéžišikriste, to je dlouhá doba.“ „Hmm, to je a když k tomu přičtete atestaci, tak 3 až 7 let navíc. Nejvíce atestací, z kterých si můžete vybírat, trvá 5 let. Až budu mít za sebou ty 4 roky, začnu brát plat. Plat bude ale za něco stát až, když si udělám atestaci,“ přeříkávám naučenou odpověď. Nedělám tenhle rozhovor poprvé. ;) „Divím se, že jste se na to vůbec dala,“ mračí se na mě pacientka. „Já to nevěděla, chtěla jsem léčit lidi,“ říkám a směju se tomu, když se slyším nahlas. Taková obranná reakce. A když si svou odpověď přehrávám v mozku, uvažuju, že ani upřímnější být nemůže. Do háje, je to se mnou možný? 

Tady a teď v tomhle pokojíčku jsem odhalila svoje tajemství, o kterém jsem ani nevěděla. Zatraceně. Pokračuju ve stlaní.

[mancarrona]

Okrasné slepičky na zámku a zimní pohoda

[kralovna-ne-stesti]

Zase jsme přišli o všechny slepičky. A náš kocour, co u nich trávil dost času, teď leží vedle kurníku a brečí a mě to láme srdce.

[kocourmokroocko]

Teda, koľkože to už máte tých zverov dokopy? Vyzerá to ako taká menšia kontaktná ZOO :D

Pět! Jakože počkej, až si konečně pořídíme ty vysněný slepičky. ♥ This is not even our final form :DD

[bettythesmellycat]

14.1.2019 Česká delikatesa a nečekaný piknik Soboty a neděle má Trinh velmi natřískaný ve svém centru a na některé hodiny mě nepotřebuje, čímž vznikají trochu nečekané prostoje. Ráno jsme každopádně zahájily Bahn Mi Op la a kavárnou. To kafe se salkem celkem pěkně stahuje pálivost chili v puse musím podotknout. Hned vedle kousek od centra jsem objevila božské Bahn mi, kam přidávají i trochu sušeného vepřového masa a je to opravdu lahůdka. Zaujal mě ještě hrnec na rýži, který je nezbytným doplňkem každé domácnosti. Tady už má hrnec evidentně něco za sebou. Mně se ale líbilo především to, že hrnec byl posazen na kyblíku s uhlíky, které rýži ohřívaly.

Hrnec k vidění vpravo

Z kavárny jsme zamířily rovnou na trh, kde jsem se chystala nakoupit suroviny na výpečky. Vzhledem k tomu, že Trinh i po přeložení neměla tušení, co to je kmín, začínala jsem mít obavu, že to úplně pravé výpečky nebudou. Každopádně první jsme koupily cibuli, potom jsem vybírala maso. Nic moc vhodného jsem tam neviděla, buď mělo všechno cca 2cm vrstvu kůže a pak už to prorostlé nebylo a nebo to bylo totálně prorostlé celé. Potom jsme zkusily štěstí ve vedlejším supermarketu, jestli přeci jen kmín a nakládané zelí nemají tam. Neměli. Takže zpátky na trh a popustit uzdu fantasii. Zelí jsme koupily tedy normální a kmín hold vynechaly. Potom jsem Trinh vysvětlovala, co to je droždí. Usnesly jsme se na definici, že to je něco, co dělá bagety větší a nadýchané. Na základě toho jsme koupily sáček s takovou bílou směsí. No a potom ještě špenát, který jsme kupodivu sehnaly celkem bez potíží. Chtěla jsem ho vzít míň, ale Trinh řekla, že to je poprvé, co tohle bude jíst, takže jsem toho koupily o několik svazků víc. Ještě mléko a mouku a měly jsme všechno. Tentokrát jsem na trhu opět nepřišla zkrátka a objevila několik novinek. Jako třeba tenké hady (mrtvé) a taky svázanou ještěrku cca o velikost 30cm. Potom jsme procházely kolem sekce s hovězím, kde měli opravdu úplně všechno od vnitřností všeho druhu po hlavu (tentokrát bez uší a očí). Cestou domů jsme se zastavily u paní kadeřnice, protože jsme jednou s Trinh narazily na téma mytí vlasů, kdy mi Trinh řekla, že si je chodí nechávat umývat. Tak to jsem nemohla vynechat. Zastavily jsme tedy u jedné sousedky a já vešla do salónu. Tam byly dvě křesla (prostě takové židle) a jedno lehátko se závěsem. Tam jsem lehla a za hlavou mělo lehátko umyvadlo a paní se do toho pustila. Ještě předtím mi Trinh vybrala z visících jednorázových šampónů ten pravý a bylo. Málem jsem vyletěla z kůže, když mi hlavu paní kadeřnice začala kropit ledovou vodou. No, co jsem ale čekala. A navíc, prej je to pro vlasy děsně zdravý. To jsem si musela opakovat po celou dobu procedury, protože mi věřte, že to fakt příjemný nebylo. Paní mi pak začla hlavu pěkně drchat a masírovat. Potom mi namočila i obličej a dostala jsem masáž obličeje. Tentokrát jsem si mohla tričko nechat oblečené… Celé to trvalo snad 20 nebo možná i 30 minut.

Salón krásy

Pak jsem se přesunula a paní mi vlasy rozčesala a lehce vysušila fénem. Na křesle se se mnou vystřídala Trinh, které paní zastříhla ofinku a jely jsme dom. Celou tu dobu tam na sluníčku vesele čekal náš nákup na skútru. Žádný stres. Když jsme přijely dom, Trinh mi řekla, že musí do školy jet učit a že její kuchyň je moje kuchyň a mám se do toho pustit. Ukázala mi přístroj, kde můžu péct maso a odjela. Tohle vaření byla fakt challange. Míchat cibulku hůlkama je vlastně nakonec docela praktické, možná to zavedu doma. Zato pečení masa v tom přístroji, co bylo něco jako horkovzdušná remoska, moc praktické nebylo. Ani po hodině maso nebylo zdaleka upečené. Naštěstí po další půl hoďce na plný výkon se maso pěkně vypeklo a mohli jsme jít jíst. Tu už byli všichni nedočkaví.

Míchat jídlo hůlkama je fakt praktický!

Ještě bych ráda ale popsala moje vaření houskových knedlíků. Hned po nasypání „droždí“ do vlažného mléka jsem věděla, že je něco špatně. Neudělalo to vůbec nic. Dospěla jsem tedy k závěru, že to není droždí, nýbrž prášek do pečiva. Nevadí, i s tím se knedlíky dle googlu a mimibazaru dají udělat. Postupovala jsem tedy podle receptu a udělala dvě solidní šišky knedlů a dala je dle návodu vařit. Na povrchu byly sice trochu víc oslizlé, než mám ráda, ale jinak se zdály v pořádku. Lehce mě teda zarazila hnědá barva po obvodu knedlíku, když se rozkrojil, ale přičítala jsem to jinému druhu mouky a divnému mléku (které přestože nemělo být slazené, tak mělo nasládlý čuch). První jedl syn, který pospíchal do školy. Nandala jsem mu pěknou porci masíčka, knedlíků a zelíčka a špenátu a čekala, co bude říkat. Vypadal celkem spokojeně, okusoval tuhé maso (ptz ještě nebylo hold ready) a jedl špenát a zelí. Jeho ségra a její kámošky furt běhaly kolem stolu a prosily, ať jim dá ochutnat. Po chvíli jsem zmerčila, že jim něco nejede. Trinh se zeptala, jestli ty knedlíky mají být takový trochu hořký. Tak si v duchu řikám, panebože jasně že ne, co to máte za chutě, bože. A ochutnala jsem. První chuť celkem v pohodě, ale pak se to rozjelo. To bylo tak moc nechutně hořký, že jsem měla chuť to vyplivnout. Fakt mi to nešlo do hlavy. Všechny ingredience jsem potom i ochutnala zvlášť a žádná hořká nebyla. Tak já fakt nevím. Taťka teda nelenil a doběhl vedle do krámku pro rohlíky a jedly jsme to s rohlíkem a táta dokonce s rýží, kterou asi pro jistotu připravili. Osvícení to lidé. Nakonec jsme si i bez knedlíků pochutnali a snědli skoro všechno zelí a špenát. Bylo to teda pekelně mastný. Já vzala maso i s tou kůží, kterou jsem odkrájela, ale v pekáč ji nechala a nechala jsem ji pěkně vypéct a vyškvařit.

No uznávám, ten hnědý okraj knedlíků byl podezřelý...

Estetický dojem 9/10(/když se přivře oko)

Tady už si všichni pomlaskávali na vypečené šťávě s rohlíkem

Pak jsem se pěšo vydala na hotel. Mám to cca těch 10 minut. Trochu mi teda škrundalo v bříšku z toho lahodnýho českýho žrádýlka. No, chtěla bych při psaní blogu zůstat jakš takš decentní, proto pouze podotknu, že za moji chůzi na hotel bych se mohla kvalifikovat na olympiádu v rychlochůzi. S přehledem.

Po obědě mi Trinh řekla, že mám asi až do pěti volno a pak že máme hodinu. Požádala jsem ji proto, jestli by nezkusila zavolat nějakým studentům, aby mě někam vyvedli. Nakonec to byla Trinh, kdo mě vzal na piknik. Kolem třetí mi zavolala, že jdem na piknik se studenty. Zajeli jsme na skútru k jezeru do lesíka a tam se na cestě uvelebili. Jeden kluk si vzal s sebou kytaru, takže jsme hráli a zpívali a byla to pohoda a moc fajn odpolko.

K svačině bylo mango, pomeranče a české Věnečky (které jsem zvládla na pokoji ještě nesežrat... esíček se Trinh už nedočká...)

Večer Pho k véče a pak narychlo domluvený pokec s Trininým synkem a jeho možnápřitelkyní. Je jim 14, tak se to blbě poznává. Ona umí velmi dobře anglicky, takže jsme si celkem pěkně pokecaly a dokonce jsem ji navedla na zamyšlení ohledně velkochovů slepic. Bavily jsme se totiž o trhu a o věcech, co jsem na něm viděla a i ona byla fascinovaná. Doma u ní prý vaří mamka a ona na trh nechodí. K těm slepicím. Tak jí říkám, že u nás jsou velkochovy a že to není nic pěkného. A ona, že to u nich né, že to jsou všechno šťastný slepičky. Jako nechci být skeptická, ale je jich 94 miliónů. Těch lidí tady, ne slepic. Ano, hodně lidí na venkově chová slepice, ale také hodně lidí žije ve městech. A hlavně, všichni hodně jedí vejce. Minimálně 2-3 denně. Absolutně bez šancí, aby tady neexistovalo něco jako klecové chovy. Došly jsme nakonec k závěru, že to asi možné je, ale že ji nikdy nenapadlo nad tím takhle přemýšlet.

Kolem půl desáté už jsem byla doma na značkách, pozdravila Arnošta, Tondu a nového spolubydlu Jardu, to je totiž gekon, který se mi schovává za skříní. Proti gekonům rozhodně nic nemám, pokud zrovna nevydávají takové divné vrzavé zvuky. Každopádně jen doufám, že se mi po nocích nevyhřívá na xichtě.

PS: k těm Esíčkům. Dovezla jsem je docela v celku, nerozdrcený, ale dostala jsem na ně chuť dřív, než jsem je stihla předat Trinh. Každopádně bych chtěla podotknout, že Opavia dbá na spotřebitele, kteří jsou na celý sáček sami. Tady si vůbec totiž nebudete připadat, že esíčka jíte sami, protože tam je tak málo bílých esíček, jako kdyby vám je váš imaginární spolucestující systematicky vyžíral:-D.

[hashigenderfluid-blog]

Když jsem byl v sedmé, ani jsem k deváťákům nezvedl oči, abych nevyvolal konflikt… Dnes jsem deváťák a ty malé slepičky se semnou baví, jakobych byl prvňák. .. ..notak lidi... To fakt. ..?

[5slepic]

☝️Tipněte si, která slepička začala snášet?📸3️⃣🐓➡️🥚😍 🇨🇿Tak už to máme ode dneška potvrzeno, že další slepička začala snášet, abychom vás moc nenapínali, tak jsme si skoro jistí, že to je práce Macareny. Není to sice na 💯%, ale několikrát jsme ji dnes viděli zalézat si do snůšky a odpoledne se tam objevilo nové vejce. Je to tedy velká šikulka, která i bez podkládky pochopila, kde je to správné místo. Esmeralda dnes snesla druhé, ale ta to zatím posílá pod hřad mezi 💩. Co se dá dělat, věříme, že se to všechny nakonec naučí, pokud by jim to nešlo, tak začneme používat podkládky. Museli jste slepičky učit na podkládek nebo to zvládly u vás v kurníku samy? Dvě slípky, které ještě nejspíše nezačaly snášet vejce najdete v tomto příspěvku, stačí swajpnout doprava⏩ Už se krásně vybarvily a Carmen(černá) už hází odlesky jako blázen. Která se vám líbí víc? 🇬🇧So we have it confirmed from today that another hen has started laying, not to put too much pressure on you, so we are almost sure it is Macarena's work. It's not at 💯%, but we saw her crawling into the brooder a few times today and a new egg appeared this afternoon. So she's a big handful, and even without a fake egg, she understood where the right spot is. Esmeralda laid a second one today, but she's sending it under the roost between 💩 for now. What can we do, we hope they all learn eventually, if they don't get it right we'll start using fake eggs for training. Did you have to teach the hens to lay eggs with fake egg or did they do it on their own in your coop? Two hens that probably haven't started laying eggs yet can be found in this post, just swipe right⏩ They are already beautifully colored and Carmen(black) is already throwing reflections like crazy. Which one do you like better? #5slepic #slepice #slipky #domacivajicka #vajicka https://www.instagram.com/p/CS7KmCCs-nj/?utm_medium=tumblr

[bobesovi]

16. 6. 2014

Máťa má 7. narozeniny!

A jak by řekl, “Mami, to to uteklo”. No to teda uteklo! Nejen že už má 130 Cm, ale taky je to velkej pomocník a velkej bracha, jak se patří. Každý den na zahradě něco kope a vymýšlí projekty, staví mosty, tunely, nosí slepičky a naše zahrada je pro něj farma. Večer se mnou zalívá a říká, jakou tu máme krásnou přírodu. Je to par dni, kdy si sám šel lehnout do stanu, že v něm sám přespí a vůbec se nebál, ale my trochu jo, tak si k němu o půlnoci přilehl tata. Máťa je srdcař a ne nadarmo mu ve školce říkají “Naše dobrá duše”. Chce chodit na keramiku a něco tvořit, protože to je jeho. Pouští se s nama do takových diskuzi, za který by se nemuseli stydět ani desetiletí kluci:). Moc se těší do školy. A my prostě doufáme a moc mu přejeme, aby byl v životě štastnej a zůstal sám sebou, protože Máťa je stopro originál, který se do žádných tabulek nikdy nacpat nenechá;).

[galeriavyklad]

KAMUFLÁŽ Martina Chudá

Výstavný projekt Martiny Chudej (1990) nadväzuje po formálnej stránke na jej predchádzajúcu, feministicky ladenú prácu s názvom Slepičky (Textile Art of Today, Bratislavský hrad; Medzi telom a intimitou, Galéria X), pracujúcej prostredníctvom sarkazmu s vnímaním ženského.

Podobne ako predchádzajúci autori odkazuje na pôvodný účel priestoru, ktorý je umocnený spracovaním a adjustáciou jednotlivých prvkov výstavy. Výklady sa na prvý pohľad môžu javiť dichotómne, každý akoby predstavoval do seba uzavretý celok. Takéto rozloženie je dobre premyslené – látky s potlačou v jednom výklade komunikujú s neďalekým obchodným priestorom s metrážou a textilné objekty v druhom môžeme vnímať ako odkaz na typický, možno nežiadaný, prvok námestia a ulice. Pri bližšom pohľade však zistíme, že tu dochádza k akejsi difúzii a transformácii. Kým v jednom je motív iba súčasťou potlače látky, v druhom sa naopak látka stáva súčasťou motívu. Zo zdanlivo oddelených monolitických priestorov sa tak stávajú akési spojené nádoby.

No medzi týmito spojenými nádobami, akoby prebiehala tichá vojna a výstava sa tak stáva súborom paradoxov. Autorka zlučuje zdanlivo protichodné motívy a aj zvolené prvky kooperujú ambivalentne. Na jednej strane odkazuje na skrývanie ako taktickú výhodu prostredníctvom splynutia s prostredím, ale umiestnenie tento zámer neguje a pretvára ho do podoby známej z komerčnej skutočnosti, kde je naopak zviditeľnenie žiadané. Použitím reflexných prvkov na látke však maskovaciu zložku obracia, adjustovaním typickým pre obchodné priestory iba zvyšuje účinok predajnej ľúbivosti, koketujúc s gýčom a vtieravou komerčnou estetikou súvisiacou s módou.

Holubice zavesené v druhom výklade môžeme vnímať ako kultúrne pevne ukotvený symbol, spájajúci sa jednak so sakrálnym (v kresťanskej symbolike zastupujúci jednu z podôb Ducha Svätého), jednak s profánnym, ako všeobecný symbol mieru, umocnený spracovaním ponášajúcim sa na detskú hračku, čo by jeho pôvodný pacifistický účinok ešte zvýšilo. Tu sú však holubice späté s materiálom, ktorý si dnes síce našiel miesto v šatníkoch a stal sa módnym, no neprestáva platiť jeho pôvodný účel a stále môže odkazovať na stav, ktorý sa s mierom nezlučuje, naopak, evokuje militantnosť alebo radikalitu, čím sa opäť mení pôvodný význam tohto symbolu. Takáto dvojtvárnosť sa potom prenáša aj do interpretácie ostňov na podlahe výkladu, rozličných možností ich uchopenia v zmysle defenzívy ako zábrany, či ofenzívy v podobe metaforického bajonetu.

To, čo sa javilo známe a jednoduché sa tu stáva premenlivým a nejasným. Je teda otázkou, či maskované holubice mier nesú alebo berú, či ľahkou kozmetickou úpravou látky skutočne zmeníme jej účel a symbolicky tak prekujeme meče na pluhy, či nás ploty a zábrany ochránia alebo uväznia; a preto sa kamufláž stáva synonymom pre ťažko čitateľnú realitu, v ktorej sa prostredníctvom technológií stierajú hranice medzi skutočným a fiktívnym. Pre realitu, v ktorej sa obrazy z vojen striedajú s akčnými filmami, pri čom sa stávajú nepretržitou kulisou nášho súkromia, na záplavu informácií a neúnavný tok obrazov, pri čom o ich pravdivosti sme nútení často pochybovaťa preto túžime po jednoznačných odpovediach, ktoré nás však môžu dostať do pasce a sú iba maskovacím manévrom, kde sa z obetí stávajú vinníci a naopak.

Autorka sa preto v tejto angažovanej inštalácii nesnaží odkazovať na konkrétny vojnový konflikt, či konkrétnu ideológiu, ale zaujíma kritické stanovisko s nadčasovou a univerzálnou platnosťou.

TEXT Peter Molari

FOTO Peter Lančarič