#skla

[immortalgarlicbread]

Transphobní lidé:bůh nesnáší trans lidi

Bůch:

[seokiescans]

[SCANS] BTS 1st Repackaged Album ’Skool Luv Affair Special Addition’ - Photobook (Jimin)

[godtierjune]

cut glass plate inspired by the untitled goose game... guys im so happy to be done with this shit

[vitrazscs]

Výroba kostolných vitráží: Kostol v Nižna na Orave - Soós Csilla.

Na týchto obrázkoch sme v kostole v Nižnej na Orave, kde v 14 scénach robím zastavenia zobrazujúce umučenie Krista. Krásny kostolík Nižná na Orave sa nachádza v doline v Nízkych Tatrách.

VÝROBA VITRÁŽÍ – SOÓS CSILLA:

• WEB: http://sk.sooscsilla.com/

• E-MAIL: sooscsilla.glass@gmail.com

• TELEFÓN: 00421 908 80 22 76

[starmocha]

oH GOD I JUST REALIZED SYLUS' CAWK IS IN THE TOP POSTS

DO NOT LET THAT BE IN THE TOP 3

why are you guys making me look at sylus' nipple i'm kind of upset and not in the fun way

ok maybe just a little

but only a little

[teplejtrouba]

Měli jsme s kámošstvem (už poněkolikáté) diskusi o tom, co se počítá za sklenici a co za hrnek. Sklenice, dle mého názoru, protože to má kurňa v názvu, musí být ze skla. Výjimka, jež navrhla moje kámoška, tedy takovéty plastové sklenky na víno, je abominací mezi nádobami na pití, a dle mého názoru kelímek, co si hraje na sklenku. Ano, můžeme tomu říci sklenka, protože se to používá jako sklenka a lidi jsou líní, ale ve své podstatě je to kelímek.

Celá ta prvotní diskuse začla kvůli jedné lokální kavárně, ve které nám naservírovali kakajíčko ve skleněném hrnku. A kdesi se ozvaly názory, že to je tím pádem sklenička. Hledal jsem pak urputně definici hrnku a na naší drahé wikipedii stojí, že hrnek může být z jakéhokoliv materiálu. Proběhly mírné rozepře, ale obecně jsme se usmysleli, nebo minimálně já se usmyslel, že to teda asi bude hrníček, když to má tvar jako hrníček, používá se jako hrníček a když si takovou věc chcete koupit, vyplivne vám to všude název hrnek (skleněný). A IKEA by nám přeci nelhala.

Myslím, že u nádob na pitivo je první věc, na kterou bychom měli koukat, funkce a tvar a až poté materiál. S výjimkou skleniček, tam je materiál, Z OČIVIDNÝCH DŮVODU, K��MO, na prvním místě. (Ano, ta kámoška se mi taky snažila tvrdit, že takový keramický hrnek/kalíšek bez ucha je SKLENICE. Kacíř.)

Diskuse se samozřejmě pozastavila i nad půllitrem. Má to ucho. Mohl by to být hrnek. Je to skleněné. Anatomicky velký hrnek, ale funkčně se celoživotně řadí mezi sklenice, mezi hrnky ho jen tak nenajdete. A stejně si většina lidí, když ho vidí, řekne prostě jen 'půllitr'. Což má pro mne jediný možný závěr:

[fototvora]

Pt.3

Kdyby jsme u každýho skla/okna nebyli namačkaní jak sardinky (kdo by čekal hodně lidí o víkendu, že?), tak tam, bych strávila věky. Naprosto chápu lidi, co se potápí a sledují velryby a podobný potvory. Prostě klid, ticho a modrá.

I would spend years right there, if it weren't for the masses of people still coming in (who would've thought this happening on weekend, right?). I totally get people who dive to see whales and such. Just peace, quiet and blue.

[salt6x5]

i saw your latest tweet abt it. i'm sorry 😔😔😔. its just so good.

skla;skdla ITS YOU I LOVE IT!!!! PLS KEEP DOING IF YOU ENJOY😭

[nakanary8]

Vpis 1 - Zpátky do Makaronézie

(4.12.) Právě jsme vletěli nad Atlantik, jsem po obědě, venku sluníčko, dobrej čas začít s blogem! Zatím to jde všechno velmi hladce, i když to nebylo bez nástrah! Milý čtenáři, vítej u další externí paměti. Začínali jsme dneska ze dvou míst a plán je sjet se na letišti. V Praze dneska ráno oškrabávám led ze skla auta, nejvyšší čas jet někam do tepla.

Po Praze jsou maličko zácpy, ale jsme zkušený a vyjel jsem o trochu dříve, takže Martu vyzvedávám přesně ve smluvený čas. Je už vzorně nachystaná ve dveřích, takže ji přibírám a během čtvrt hodinky jsme u nákupáku POP, kde máme sraz s druhou polovinou delegace. Ta je tu taky vzorně na čas, čili tvoříme kolonu a popojíždíme těch pět minut k letišti. Nejprve vyložíme účastníky zájezdu a bágly přímo u terminálu, pak s Janičkou jedem zaparkovat auta do garáže a vracíme se pěšky do terminálu. Jsem rád, že m��m zimní bundu a čepici, i přes slunečno je teda zima jako pes. V terminálu se zas rozpojíme, my s Evičkou jdeme přes Private Check-in do salónku, vyhodnotili jsme si to totiž, že jako starší cestující před pětihodinovým letem si rádi odpočineme a dáme si brunch. Po druhém ginu s tonikem nám asistentka přináší palubní vstupenky, který napjatě očekávám a hned kontroluju. Uf, tak zázraky se podařily - několik dní jsem se snažil všemožnými způsoby o zajištění exitovejch sedadel, ať máme víc místa na nohy (hlavně já). Nepovedlo se mi vyjednat nic, až mě zachránil Jára (máváme do Ottawy), kterej to vykouzlil a voilá, máme to tu!

V salónku jsme nejprve skoro sami, než  sem přijde skupinka mladých fotablistek, který se ukáže, že jsou z Portugalska! Tak vytahuju duolingo a udělám pár lekcí, no ale do konverzace se nazapojuju, to zas ne. Až tady si ve zprávách všimneme, že dálnice D7 byla ráno zasekaná kvůli nehodě a kolony! To muselo bejt terno, když je to dokonce ve zprávách!

Tak to teda delegace z Chomutova měla zatraceně šikovnou paní řidičku, když se jim tomu podařilo zavčas vyhnout a dojet tak k letišti ve smluvenou dobu, taky jim to mohlo uletět, že jo! Uf, tak to byla tedy nástraha, ale překonána! V salónku se poměrně roztahujeme.

Teda to mělo být až k týhle fotce. Kunienka aka expertka na nocillu jede samozřejmě s námi.

Jsou tu různé šipky, z nichž plyne, že příště asi s námi pojede i Milan.

Nakonec i nějaký jídlo jsme si dali, uteklo to tu jako voda a už nás přichází asistentka vyzvat, že je čas na boarding. Proběhneme kontrolou (zvlášť kontrola kovových kyčlí :) a setkáváme se s druhou polovinou delegace, s nimiž nastupujeme do éra. OK-SWB je první éro Smartwings, který má i business class, která vypadá celkem fajně.

Tady my tedy nesedíme, ale s naší exitovou řadou jsem spokojen, místa habaděj.

Letadlo je plný tak ze třetiny, čili vlastně prázdný, tak si nakonec můžeme sednout pohromadě, tadá. Smartwings Premium hele :)

Slot máme jen 11 minut po plánovaném odletu, takže vlastně na čas. Vedle nás Číňani, jakobychom byli na velkým letišti.

Těsně před nájezdem na dráhu ještě čekáme a z dobrého důvodu, trefili jsme se přesně před velrybu, co začala předevčírem zas lítat do Prahy. No luxusní výhled na ni dneska mám!

Let ubíhá hladce, chodíme se navštěvovat s druhou skupinou, kterým občas odnáším odpadky, když jdu kolem, takže na mě ostatní koukaj, jestli nejsem náhodou stevard. Což si lze splést dneska dost těžko, protože letušákem je blonďatej Jakub, kterej měří asi 150 cm, což je tedy maličko rozdíl. Nicméně si furt něco objednávám, nejdřív knedlo zelo vepřo, pak kitkat, znáte to. A to bylo celkem dobrý!

Nalákalo to i další členy delegace, takže jsme si nakonec šmákli všichni. IFE tu mají přes wifi, takže se dá sledovat poloha letu, plus nabízí filmy, já teda stihnu svůj staženej Sex o’clock (druhá série pořád nedosahuje kvalit první) a už za necelou hoďku budeme tam. Ještě jsem stihnul prolistovat inflight magazín a jestlipak si zkušený čtenář všimne, co tu nesedí?

Přesně tak! Chybí jim tu novinka ve flotile, A220! A to je přitom magazín Prosinec 24/Leden 25, no já nevím :) Ale už sedáme, z vedlejšího ostrova nám krásně mává Teide.

Pak už sedáme, ukujeme klasickou taktiku, že já půjdu pro auto, zatímco ostatní poberou kufry, což se povede. U půjčovny není ani noha, tak jsem hotov raz dva a vracím se k ostatním. Jednomu členovi delegace po cestě rozbili kufr, tak ještě vyplňujeme claim (trvá to trvá, ale maňána, že jo) a rozbitej kufr bereme radši s Evičkou a Martou autem. Dálnice kolem letiště je zasekaná, ale naštěstí v opačném směru, takže my svištíme do Taurita, cestu známe víc než dobře a na místě jsme za půl hodiny a něco. Je to tu samá novina, parkoviště je sice dál od hotelu, ale hotel dostal celkem pěknej facelift. Otevřeli po rekonstrukci včera, takže i personál se zaučuje a trochu jim to trvá. Chvíli po nás doráží autobusem i druhá polovina výpravy (cesta trvala hodinu a půl a potloukl se druhý kufr), ale podaří se všechny ubytovat. Výhledy z terásky jsou pořád fajné.

Pak už pádíme na večeři, i tady je to celý nový, naštěstí základ jídla tu zůstal stejný - krájený melouny a pappáje. Takže si nabíráme, hodujeme, plus pivečko, hele good!

Po večeři jdeme prozkoumat areál, jaký jsou novinky tady, zahrada stále stejná a fajná, stále jsou tu palmy a stále pod skalou. A ten vzduch, uch!

Pláž je i za tmy báječná, jsme na ní sami, hotel září i v prosinci.

Dáme si brouzdání, peeling, to už tu dlouho nebylo :-) Po cestě zpět jsme našli pípu, tak si dáváme ještě pivečko, probíráme zážitky a pomalu se suneme na kutě, ty přesuny jsou přece jen trochu náročný. Tak zdravíme zas z Makaronézie, dobrou noc!

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 06 - Pavučiny

Varování: následující pov��dka obsahuje zmínky o pavučinách a pavoucích, pokud trpíte arachnofobií, čtěte na vlastní nebezpečí!

Nejdřív to byla jenom jedna pavučina, natažená mezi kmenem vzrostlého buku a blízkým keřem. Byla větší než obvykle, hustá a nehybná. A taky čistá a prázdná.

„Jeden by čekal, že to bude plný mušek nebo jinejch potvor,“ prohlásila Mara a šťouchla do pavučiny větvičkou. Žádný pavouk se neobjevil.

„Nech toho, prosím tě,“ zabručel Tasse se znechuceným výrazem. Opíral se o strom opodál a i když z Mary a pavučiny nespouštěl oči, bylo zřejmé, že by raději byl kdekoliv jinde. 

„Jestli se bojíš pavouků, tak nemusíš, tahle je asi opuštěná.“

„Pavouci mě netrápí,“ ušklíbl se Tasse. „Pavučiny nesnáším. Víš, jak je to hnusné, když se ti zachytí ve vlastech nebo na šatech?“

„Když se to stane, prostě se umyju,“ pokrčila Mara rameny a naposledy do pavučiny šťouchla. Žádná reakce. „Tak pojď, musíme tu studnu najít, než se setmí.“

Podzimní Tazalský hvozd byl nádherný - žlutý, oranžový a červený, i teď uprostřed podzimu plný ptačího zpěvu. A když mezi stromy pronikly paprsky slunce, listy mokré od nedávného deště se třpytily jako by byly z barevného skla. Pavučiny napínající se mezi větvemi zase připomínaly lesklé korálkové šňůry. Působilo to magicky, skoro jako hlubiny podhorského lesa v místech, která byla přímo pod nadvládou Dobrého lidu. Jen tu bylo podstatně víc pavučin. 

Od chvíle, kdy narazili na tu velkou pavučinu, se zdálo, jako by jich v lese kolem nich přibývalo. Táhly se mezi větvemi a kmeny, některé soustředěné a elegantní jako okrasné spirály, některé husté jako sítě nebo kusy plátna, dost velké a silné na to, aby polapily divokého ptáka. Nebo možná i něco většího. V jednu chvíli se Mara i Tasse museli sehnout, aby podešli pavučinu utkanou z tak silných vláken, že by si je Mara mohla navléknout na jehlu a zašít s nimi hábit, který si Tasse zatrhl o kořen asi tak půl hodiny předtím. 

„Tohle se mi přestává líbit,“ zamračila se Mara.

„Až teď? Jak zamořené jsou lesy tam u vás v horách?“

„Takhle moc rozhodně ne, ale až do teď jsem si říkala, že Tazalskej hvozd je prostě divnej. Ale todle… dovedeš si představit, jak velkej byl ten pavouk, co tohle udělal?“

Tasse se oklepal. „Ještě chvíli a začnu mít hrůzu nejen z těch pavučin.“

„Možná bysme se přeci jenom měli vrátit…“

„A přiznat, že jsme tu studnu nenašli?“

„Nestěžoval sis ještě před chvilkou, jak ty pavučiny nesnášíš?“

„Jo, ale-” Tasse natáhl ruku a opřel se o strom, aby mohl botou setřít kus pavučiny, který se zachytil na jeho holi. Vzápětí s hlasitým vyjeknutím ucukl a zatřepal rukama ve snaze udržet rovnováhu. Hůl mu při tom vylétla z ruky a on se žuchnutím přistál na zadku. 

„Co blbneš?“ vyhrkla Mara. 

„Myslel jsem, že je to bříza,“ povzdechl si Tasse a natáhl ruku. Mara ho svižně vytáhla na nohy. 

„Co jiného by to- ou…“

Strom, o který se Tasse opřel, nebyla bříza. Jeho kmen byl bílý jenom díky tomu, že byl celý pokrytý tenkou vrstvou pavučiny. Stejně jako zem, ze které Tasseho právě zvedla. A teď už i nejmíň polovina Tasseho oblečení. Vypadalo to skoro jako jinovatka a jak se soustředili hlavně na ty velké pavučiny natažené mezi stromy, těchhle si vůbec nevšimli.

„Asi budu brečet,“ zamumlal Tasse a pevně v rukou sevřel hůl, kterou mu Mara podala. 

„Možná bysme se fakt měli vrátit,“ zamumlala Mara. „Tohle není normální.“

„Ne, to není.“ Tassemu se třásl hlas. „Ale…ta studna už není daleko…“

„No co, tak k ní dojde někdo jinej,“ pokrčila Mara rameny v tu samou chvíli, kdy Tasse řekl: “Měli bychom pokračovat.“

„Teď si trochu protiřečíš,“ řekla Mara. „Vypadáš, jako by ses měl každou chvíli složit, pokud ti to je nepříjemný nebo máš strach, měli bysme jít zpátky. Je zbytečný tě kvůli tomu trápit.“

„Víš jak dlouho by nám to pak Zander a ostatní přípomínali?“ Tasse zvedl oči v sloup. „To ani náhodou.“

„Přece by to tvýmu egu neublížilo až tak moc, ne? Mně pavučiny nevaděj, ale na to, co tuhle spoušť udělalo, bych narazit fakt nechtěla.“

„Nejde jenom o moje ego! Dobře, možná. Trochu. Možná hodně. Ale…“ Tasse se opatrně rozhlédl kolem. Pavučiny kam až oko dohlédlo. „Nevím. Je za tím něco víc. Mám pocit, že se teď vrátit nemůžu. Potřebuju vědět, co to je.“

„Obří pavouk? Tasse, tohle je něco, o co by se měli postarat zkušený bylinkáři.“

„Já vím, ale… nechci na ně muset čekat, chápeš? Podívám se jen o kus dál a pokud bych nic nenašel, vrátím se.“

„Tasse. Tohle se mi fakt nelíbí. Jestli máš pocit, že tě tam něco táhne, dost možná to je nějaká potvora, co si na tobě bude chtít smlsnout.“

„Já vím.“

„Tak co za tím je? 

„Nevím. Nemám pocit, že by to bylo nebezpečné. Jenom nechutné, vážně nesnáším pavučiny.“

„Jseš cvok.“

„Možná. Chceš se vrátit?“

„Absolutně. Ale tebe tady samotnýho nenechám.“

„Budeš se mě snažit odtáhnout zpátky?“

Mara se rozhlédla kolem. Pavučiny je obklopovaly prakticky ze všech stran a ve slunečních paprscích se třpytily jako jinovatka. 

„Mám trochu strach,“ přiznala. „Ať už ty pavučiny udělalo cokoliv, bude to zatraceně velký. A my máme mezi náma dvěma co? Dva malý nože, hůl a klacek?“

„A tohle,“ Tasse poklepal rukojetí své hole na železný amulet, který měla kolem krku. On měl ten samý. 

„No nevím, jestli nám železo pomůže proti takhle velkýmu pavoukovi.“

Tasse pokrčil rameny.

„Třeba jo.“

„Ta tvoje zvědavost nás přijde draho.“

„Možná. Až se vrátíme, dlužím ti pití?“

„Jestli se vrátíme.“

„Až.“ Mrkl na ni a ve světle slunce jeho hnědé oči na okamžik vypadaly jako zlaté. „Věř mi.“

[kralovna-ne-stesti]

Ráno jsem musela pracovat pro firmu, kafe bylo hořký, on je nemocný víc a víc, šla jsem sněhem a sluncem nakoupit, uvařila vynikající vývar s nudlemi, vyprala, znovu jela nakoupit, prasklina čelního skla na jednom z našich aut se rozjela od strany do strany, nádobí jsem vzdala, začalo mě taky bolet v krku, v půl osmý večer jsem rezignovala a šla si lehnout. Sobota.

[seokiescans]

[SCANS] BTS 1st Repackaged Album ’Skool Luv Affair Special Addition’ - Photobook (SUGA)

[linglinginjapan]

Ukesoppsummering uke 5:

Var på noe som kalles "LMP Youth Tokyo", som er noe Lex Hippo, organisasjonen min holder hvert år. Det er som en konferanse/konkurranse, der alle som vil mellom 15-25 år kan presentere deres opplevelse med språk. Det er et ganske åpent tema, men det er strenge kriterier til presentasjonen som skla holdes; må inneholde 3 språk, være under 5 minutter, presenteres på en måte slik at alle i salen forstår.

Det var flere utvekslingsstudenter yngre enn meg, som deltok og holdt presentasjon foran hele salen. Spesielt hun ène jenta fra Beliga var dritflink i Japansk, og snakket mer forståelig enn noen andre som presenterte. Er det dette som kalles et "WOW-moment"? Som jeg synes barneskolelærer Mari snakket om for veldig mange år siden. Selv om det ikke var tvil om at jeg synes det var lærerikt å høre på alle fremføringene, så var det noe i meg som helst bare ville dra hjem. Kanskje var det tanken på at jeg selv, aldri ville ha tørt å gjort noe slikt på et fremmed språk foran sååå mange folk. Eller så var det følelsen av at jeg ligger bakom dem andre utvekslingselevene som var der oppe på scenen. Noen ganger kunne jeg bare ønske at jeg klarte å være stolt over dem, istedenfor å sammenligne meg selv med dem. Det var nok en blanding av begge deler.

Var fri på mandagen, så TottoChan tok meg med på cafe.

Gruppearbeid vi holder med på onsdager. Vi undersøker temaet: hvordan man gjennomskuer en løgn? Er det enklere/vanskeligere om èn ikke kan se øynene eller munnen? Altså er det noe i kroppspråket til oss mennesker som gjør oss lett å gjennomskue?

Snakket med Marina til langt på natt igjen.

Testet ut en av restaurantene i Higashikurume. Planen var bare å spise lunsj,men det ble ikke mye mer mat den dagen.

Fyren til venstre kommer fra Taiwan!

[vitrazscs]

Výroba kostolných vitráží: Orechová Potôň Kráľovná ruženca Rímskokatolícky kostol vitráže – Soós Csilla.

VÝROBA VITRÁŽÍ – SOÓS CSILLA: • WEB: http://sk.sooscsilla.com/ • E-MAIL: sooscsilla.glass@gmail.com • TELEFÓN: 00421 908 80 22 76

[loving-myself-the-hard-way]

som ako studený čaj, ako kvapkajúci kohútik v kuchyni, ako wolframova cievka v starej žiarovke, ako vypoužívaný šampón, ktorý si aj tak veľmi nemusel, ako malý črep z rozbitého skla, ako otvorená zožltnutá obálka, ako namoknuté drevo v daždi. som ako korienky vyschnutej rastliny, ako diera na tvojom obľúbenom tričku, ako popukaný chodník, ako zhorená zápalka, ako zabudnuté svetielka na stromček, ako odlupujúca sa stará tapeta, ako premaľované grafiti na omietke, ako stará pekáreň zavretá kvôli tomu že na seba nezarábala. som ako jahodový džem už rok otvorený v chladničke, ako dym, na ktorom sa dusíš, ako neotvorený set vínových pohárov ešte zo svadby tvojich rodičov, ako náhrobný kameň obrastený machom, ako nevyplatená faktúra za pevnú linku…

[allmothsdied]

Romská holčička

S rozcuchanými vlasy

Černými jak nejchladnější noc

Špinavé tepláky

A růžová gumička

Romská holčička

Nanejvýš osmiletá

Na klíně mnohem staršího kluka

Co už musel přerůst

Patnáct let

Romská holčička

Kterou on ve večerní

Tramvaji líbá

Trochu moc zuřivě

Přes její nekomfort

Romská holčička

S hlubokýma očima

Toho nejtmavšího odstínu hnědé

Ale to prázdno v nich

Nemá konce

Romská holčička

Přes jeho doteky

Jak vytesaná z kamene

Sopečného skla

V mrazu dnešního dne

Romská holčička

S jeho rty na ušmudlané tváři

Ale pohled

Upírá na tebe

Vypadá jako mrtvá