#sedačka

[foldingsofaset]

The Best Sofas and Sofas For Maximum Comfort in Your Interior Design Home

The sofa is the centerpiece of any living room, and for good reason. It’s where we relax, kick up our feet, and entertain guests — so it needs to be comfortable and easy to get in and out of. Whether you’re looking to upgrade your current sofa or adding one to the mix, we’ve rounded up the best options that will elevate your space with maximum comfort. Check their site to know more details sedací souprava rozkládací.

While it might be easy to overlook them when browsing swoon-worthy swatches of upholstery, a sofa’s legs can make a significant impact on the overall look + feel of the piece. If you’re aiming for a more minimal aesthetic, a sofa with no visible legs is the way to go. It creates a streamlined silhouette and opens up the room by visually maximizing the space behind it.

Another key factor to consider is your preferred seat height. Typically, it’s recommended to have a sofa with a seat height of about 17-19” from the floor to the cushion. Choosing this height is important for comfort as it’s the most ergonomic for most people. A lower seat height can be uncomfortable for some and may result in a backache over time. A higher seat height can also be difficult to get in and out of.

In terms of fill, you can choose from a variety of cushions including poly-wrapped foam, down, and memory foam. If you’re looking for a sofa with extra support or a more durable feel, opting for a memory foam cushion is an excellent choice as it provides the most firm support. Down filled pillows are ideal for those who prioritize softness but can be problematic as they can compress over time and require regular fluffing to maintain their shape.

If you’re looking for a sofa that can adapt to your lifestyle, you’ll want to check out Ikea’s SLATORP sofa. It’s an adjustable, modular couch with a chaise lounge and back cushions that can be adjusted for both seat depth and firmness. The SLATORP can be expanded to fit the size of your room, and its stain-resistant fabric can repel water, coffee, pet urine, ketchup, red wine, and other life’s inevitable spills.

For a more traditional option, you can’t go wrong with a leather sofa. It’s inherently strong and long-lasting, plus it looks gorgeous in any interior. While it can be more expensive than a fabric design, leather can withstand more wear and tear and is easier to clean than fabric.

The Owen sofa from Floyd is a great example of an affordable yet high-quality leather sofa. Its hardwood frame is sturdy and well-crafted, and the seat cushions are stuffed with eco-friendly fiber and foam for a soft, supportive feel. The Owen is available in a range of light colorways to suit any interior and comes with a removable cover that can be washed for easy maintenance.

[sanitaske]

Sprchovacia stolička

Sprchovacie stoličky, sedačky, dosky a vozíky umožňujú imobilným pacientom vykonávať celú osobnú hygienu samostatne alebo s doprovodom.

https://www.sanitaske.sk/kategoria/2155/sprchovacie-stolicky

[tipp-cz]

Recenze autosedačky Zopa X1 Plus i-Size - Recenze/hodnocení - Modrý koník

[elleonora]

Sedačky na mieru

Sedacia súprava je obvykle prvou dámou obývačky. Zdalo by sa, že jej účel je jednoznačný a rovnaký v každej domácnosti. Očakáva sa od nej komfortné sedenie, pevnosť a dlhá životnosť. No keby sme sa opýtali čo si pod pojmom komfortného sedenia predstavuje business man, mamička na materskej, či starší manželský pár, každý by si to svoje pohodlie predstavoval inak. Preto skôr, ako prejdete k jednotlivým krokom, na čo si dať pozor pri výbere vašej vysnívanej sedačky, na chvíľu sa zastavte a v pokoji si ujasnite, akú úlohu bude zohrávať vo vašom domove.Má mať skôr reprezentatívny charakter, dôstojne usadiť hostí, alebo bude slúžiť ako miesto, kde sa pohodlne natiahnete po náročnom dni a pozriete si obľubený seriál? Máte malé deti, alebo domácich miláčikov, ktorí dajú sedačke poriadne zabrať? Pre každý z týchto scenárov sa hodí iný typ sedačky či poťahu.  V prvom rade si premerajte a zakreslite rozmer miestnosti, kde sa bude sedačka nachádzať. Všímajte si aj rôzne výčnelky, ich odsadenie od steny, umiestnenie radiátora, a tiež parapetnú dosku, vrátane výšky jej osadenia. Následne si vypočítajte maximálne rozmery sedačky, ktoré nesmiete prekročiť.Najčastejšou chybou býva nesprávny odhad veľkosti a proporcií priestoru v domácnosti, najmä keď si sedačku vyberáte v showroome kde sa vám rozmerovo veľkorysá sedačka môže zdať ideálna do vašej obývačky. Rozoberme si celkový pocit pohodlia, ktorý pre každého z nás predstavuje niečo iné, na drobné. Tu sa odráža spôsob vášho sedenia na sedačke, aj nároky na zdravé sedenie. Neraz sa stáva, že si zákazník vyberá sedačku len s ohľadom na jej dizajn a na to, ako sa vyzerá na vizualizácií. Až neskôr doma však zistí, že mu nevyhovuje z úžitkového hľadiska.Neexistuje jedna definícia správnych parametrov sedačky, preto je potrebné si svoje preferencie preveriť naživo v našich showroomoch a dať na svoj vlastný pocit. Vnímanie komfortu sedenia je kombinácia týchto parametrov sedačky. Z ákazníci v strednom a vyššom veku oceňujú skôr vyššie sedenie, teda 42 cm a viac, lebo z tejto výšky je menej namáhavé sadanie, ale najmä vstávanie zo sedačky. Výšku sedu si viete okrem výberu modelu sedačky regulovať aj výberom nožičiek, ktorých máme v ponuke niekoľko typov rôznych veľkostí.  Aj pri tomto parametre ide teória tak trochu bokom. Všeobecne platí, že ľahšie sa vstáva z tvrdších sedákov, ale najlepšie je prísť si vyskúšať naživo rôzne typy a rozhodnúť sa podľa vášho pocitu.  Tu sa názory líšia. Niekto vyhľadáva sedačku, kde si môže pohodlne oprieť hlavu, iní zas preferujú nízku opierku, najmä z pohľadu dizajnu, kde sedačka vizuálne zaberie menej miesta. Riešením pre oba názory sú sedačky s polohovateľnými opierkami, ktoré sa v čase nepoužívania jednoducho sklopia.  Niektoré modely sedačiek ponúkajú skryté funkcie, ktoré ešte zvyšujú komfort pri sedení. Napríklad, elektrické výsuvy sedákov, opierok hlavy, alebo nenápadne zakomponovanej výsuvnej podnožky. Stlačením jedného tlačidla si nastavíte požadovanú polohu na relax. Špecialitou je premena klasického sedenia na kompletne relaxačné, so sklopením opierky chrbta a vyvýšenou polohou nôh, ktorá prináša okamžitú úľavu a uvoľnenie.

[nemrava]

Ty jsi ale čurák

Tak nějak už jsem rezignoval na svoje ambice změnit svět. Jasně, v nějakých dvaceti je člověk plný elánu, entuziasmu, amfetaminu a touhy dokázat těm idiotům všude okolo, že jsou vlastně idioti, a že by se nad sebou jako měli zamyslet. Žejo. Jenže s přibývajícími kily, dětmi, léty a účty se všechna ta energie, ať už přirozená nebo chemická, tak nějak vytrácí. Ne že by nebyly peníze nebo nedej bože čas, ona tak nějak přejde spíš chuť, protože ruku na srdce, ve třiceti být nafetovaný na tekno akci kdesi na konci světa na louce s kočárkem s malým uzlíčkem štěstí, to není něco, čím by se jeden chlubil při nedělním obědě u babičky. Že ano. Člověk sám sebe přistihne v okamžiku, kdy se zastaví, típne svou zaručeně poslední cigaretou a s jistým škodolibým nihilismem uvnitř sebe sama pohlédne do zrcadla a řekne s pomalu až děckou upřímností: „Ty jsi ale čurák.“

Když jsem byl ve třeťáku na vejšce, měl jsem o svojí budoucnosti tak nějak jasno, jako ostatně každý v tom věku: budu dělat to, co mě baví a co bude svět prospěšné, totiž učit naše potomky, budu nosit skejtový boty a volný kalhoty, protože jsou jednoduše pohodlný a ne proto, že se zrovna nosí, budu nosit dlouhý vlasy spletený do copu, protože při punkovym koncertu nejvíc vyniknou v moshi. A stejně jako jsem zaručeně věděl, co v budoucnosti dělat chci, měl jsem tak nějak i jasno, co dělat rozhodně nechci – nikdy nechci být jako můj otec. Nikdy.

Představa, že chodím do práce, co mě nebaví jenom proto, abych vydělal peníze a jednou za týden se sešel se svými kamarády na pivu, kde bychom nadávali na politiky a na svoje stále objemnější protějšky pro mne byla podobně pohodlná, jako dvě černošský klády v zadku. Současně. (Je tahle narážka rasistická?).

Jenomže jak už to tak nějak bývá, věci se od svojí přirozenosti nevyvíjejí tak, jak chceme. Jak šel čas, začal jsem přicházet o ideály. Jako jo, spalování fosilních paliv vytváří skleníkové plyny, hrozí globální oteplování a tučnáci chytají bronz, ale dvouapůlitrový přeplňovaný šestiválec s náhonem na zadek tak nějak uklidní mozek víc, než uspořený čtyři miligramy CO2 v chytrý aplikaci. A kdo říká, že ne, tak je divnej.

Navíc, všude okolo se začnou tak nějak samovolně objevovat takoví ti mladí lidé. Brečí, pohazují úsměvy, začnou nám zabírat ty nejoblíbenější místa na ženině hrudníku, všude po sobě zanechávají nepořádek a smrad, ale co hlavně, stojí peníze. Když se tu a tam zcela nahodile objevím v uličce s děckými plínkami, bryndáky a dalšími stovkami, pro mne zcela nedefinovatelnými věcmi, přemýšlím, zda zde řádil recesista, nebo zda jsem se omylem propadl do jiné měnové dimenze – litr za plíny na týden? Pětikilo za sunar na...(dávkování neznám)? Kde je sedačka, kočár, přebalovací pult a další bambilion věcí, co ty malý koncentrovaný štěstíčka potřebují? Aby si jeden před početím vzal hypotéku na dítě.

V důsledku toho, a zdaleka nejen toho, se jeden pak přistihne, že každý ráno vstává do práce, kde dennodenně vykonává jednou a tu stejně frustrující práci jako dělal včera, a kterou bude dělat i zítra. Domů se vrací až k večeru, aby si mohl ohřát krabičkové jídlo a jeho delikátní prefabrikátovou chuť oslavit sledováním zcela progresivním nikdy nekončícího seriálu komerční televize. Žejo.

A vrcholem toho všeho je léto! To nejlepší období v roce, pomyslí si každý, koho ještě nezačaly bolet záda ze spaní pod stanem a kdo se ještě nespálil na zadní straně kolen. A taky ten, komu ještě nesmrdí oblečení polité od piva či vína, v tom lepším případě (tomu je ale stejně při zvracení jedno, zda si poblije boty, žejo). Pro ten zbytek je to období dovolených, tj. těch několik málo dní, do kterých se snaží vměstnat všechno to veselí, o které ve zbytku roku přichází. A tak vznikají fotografie z jinak nikým si nepamatovaných několikadenních setkání starých kamarádů, kteří se pomalu ale jistě rozrůstají a partnerky a posléze i o ty dětičky. A to i ti, co říkali, že o ženskou nezavadí ani obloukem.

A to je ten okamžik, kdy se zastavím, pohlédnu na sebe do zrcadla, prohlédnu si upravené vousy, které pro jistotu ještě párkrát pročísnu hřebínkem a zakápnu olejíčkem, to kdyby náhodou. V kapse zkontroluji klíče od svého dvouapůllitru, políbím ženu, kterou pohladím na bříšku a vydám se vstříc  práci, na kterou den co den nadávám. A při tom sám sobě s úsměvem říkám: „Ty jsi ale čurák.“

[covicsiprat]

Cynicky-humorná báseň o pohřbu, která není moc humorná, vlastně ani cynická a o tý básni taky dost pochybuju

*původně psáno jako slam, kterej slyšelo fakt hodně malo lidí v rámci semináře na VŠ*

*zpěv* nad stádem konííííí *konec zpěvu*

Kolikrát ještě buty pohřbí svého kamaráda?

Kolikrát ještě půjdu na pohřeb?

Kolikrát ještě uslyším

Upřímnou soustrast!

Děkuju---

Upřímnou soustrast

Jo, díky chlápku, co ho ani neznám

Upřímnou soustrast

Hmmm

*ticho*

Kolik lidí přijde na pohřeb mně?

Spálit?

Do země?

Nechat kosti dalším generacím?

Homo Michaela – zářný příklad toho, jak nám 21. století pokřivilo nejen páteře ale i vnímání smrti.

Wolker ve své básni říká

„Smrti se nebojím,

Smrt není zlá

Bojím se umírání

A já teď umírám“

Jenže já teď neumírám.

Sedím v krematoriu

Sedačka mě tlačí do stehen a zad

V černých punčochách se mi potí zadek.

A babi neměla ráda černou

Babi neměla ráda černou

Neměla ráda černou.

Chlap v černým obleku u pultíku

Říká

Že ačkoliv ji neznal

Byla to skvělá matka

Babička

Sestra

Mluví a za tohle dostane výplatu

Říká tohle i o lidech, co nebyli vůbec skvělí?

Babi neměla ráda černou

Neměla ráda černou

Upřímnou soustrast.

Mám aspoň modrý kalhotky

Vidíš to?

Rebélie. Proti konvencím. Buď pyšná.

A zase.

Kolikrát ještě

Upřímnou soustrast

Upřímnou soustrast

Upřímnou soustrast

[vofce]

Týden jedenáctý

Na tenhle týden se mi sešlo docela dost práce. V pondělí jsme okoukli, co že to máme ve středu na marketingu prezentovat. Naštěstí to nebylo tak hrozné a měli jsme dost materiálů už připravených. Odpoledne pak následoval ještě testík z financí. Po škole jsme se nejdřív sešli na úterní prezentaci případové studie a pak znovu s marketingem. No a pak už byl skoro čas jít spát :-D.

V úterý jsme prezentovali cross-culture a zbytek odpoledne pracovali na tom marketingu.

Nakonec ta prezentace byla docela dobrá, i když podle zadání vlastně nikdo moc netušil, co se má dělat. Ale máme 95%, ona víc asi ani moc nedává, takže pohoda. Středeční odpoledne už bylo o dost pohodovější, čekal mě už jen trénink. A od víkendu už jsem pomalu začínala být ve fázi, kdy normálně chodím a puchýře se taky už nějak zatáhly, takže jsem si skoro připadala použitelně :-D.

Ve čtvrtek jsem si užila zaslouženého proflákaného dne, završeného zase tréninkem.

No a v pátek nás vzala Máji mamka do Richmondské zoo :-). Navíc jsme si objednali krásné počasí - nebe bez mráčku a asi 25°. Začali jsme objedem ve styku pikniku, kdy Lisa z auta vytáhla asi tak tunu jídla. A pak jsme si to všechno prošli. Samotná zoo není nijak obrovská, ale má neuvěřitelné množství primátů. A taky mini opičí miminka, která jsou v "karanténě" poté, co je matka zavrhla. 2 a 4 měsíce staré chlupaté kuličky :-). Další super atrakcí byly žirafy, které jsme mohli krmit, takže jsme si podrbali žirafátko i žirafici :-). No strávili jsme tam asi 4 hodiny a pak už nebylo nic, co bychom neviděli :-). Když jsme se vrátili na kampus, tak jsme zjistili že Starbucks je už zavřený, tak jsme konečně šli objevit jednu kavárnu, ve které jsme ještě s Májou ani jedna nebyla. Všechny možný jídla a svačiny tam mají super, ale kafe teda nic moc. Nakonec jsme šli domů, vytáhli křesla na "terasu", otevřeli láhev vína a začali řešit, co se sebou uděláme až se vrátíme domů. Teda... Abych nekecala. Láhev nám museli otevřít sousedi, protože my jsme moc slabé a křehké dívky :-D. Poté co jsme relativně nalačno vypili každá půl lahve vína, tak jsme zjistili, že nás to docela odrovnalo a že bychom asi měli jít na večeři radši :-D. Úplně jsme tu vyšli ze cviku. Pak jsme ještě zamířili do baru na kampusu na cider/pivo a fotbálek. Ale jsme už moc starý, museli jsme jít spát asi v 11 :-D.

Šli jsme spát tak brzo, protože v sobotu byl organizovaný výlet do hor. A odjezd byl v 7 ráno. Já jsem bohužel prošvihla registraci, která byla na začátku semestru a tak jsem byla aspoň přihlášena na čekací listinu. A když mi nikdo neodpovídal na to, jak se to má s mým náhradnictvím, tak jsem si řekla že tam prostě půjdu ráno taky a buď mě vezmou sebou nebo ne. No nakonec mě nevzali, i když místo bylo. Tak jsem šla ještě spát a pak na truc nakupovat :-D.

A v neděli mi už nezbývalo, než se zase věnovat aspoň trošku škole. Krom toho jsme ale s Martinou už docela naplánovali, co budeme dělat po konci semestru a kam a kdy pojedeme :-). Už máme první letenku, ale u dalších čekáme na naše kontakty a kamarády abychom si upřesnili data.

P.S. ty kola zas tak super nejsou. Zaprvé jich není moc a z těch několika už jich pár skončilo v jezeře (což je prý místní kolorit). Navíc jich dost ne tak úplně funguje (možná právě díky pobytu v jezeře). Případně jim prostě něco chybí a sedačka je ta lepší varianta :-D. Takže na kole jsem zatím jela jen dvakrát a můžu být skoro ráda, že ještě žiju :-D.

[odfranty]

Japan 19.11. - Kyoto 1

Náš doposud nejnáročnější den začal vcelku pomalým tempem. Všechny vlaky byly až do 10 hodin plné, vyrazili jsme tedy na šinkanzen v 10:33 z Tokia. Ale tak jako každý jiný den, který má pevně jakkoliv daný časový plán, i tento začal zrychlovat a komplikovat se.

Nakonec jsme ale došli na naší stanici, ověšení a hladoví. Popojeli jednu stanici na hlavní nádraží, našli nástupiště 17, koupili snídani a svačinu a přemístili se k naší koleji.

Takhle si představuji mraveniště (po tom, co ho polijete kofeinem a zasypete heroinem). Nádraží bylo naprosto plné lidí, všichni někam spěchali. Snad proto, že je následující středu státní svátek a někteří tokijčané si mohou vzít volno. Snad proto, že je prostě víkend a všichni chtějí někam na výlět. Snad proto, že je tu zkrátka tolik lidí.

Zajímavé ale je, že se nikdo (alespoň navenek) nerozčiloval. Nikdo se s nikým nehádal. Nikdo se nestrkal. Nikdo se nikam nemusel prodírat, aby strhnul vlak. Všichni zkrátka nějak fungovali, nakupovali se, povídali si, dostávali se z místa A do místa B.

[ Mimochodem video je už z nádraží Kyóto, to je menší. ]

Náš vlak odjel (samozřejmě) naprosto přesně v 10:33 po tom, co ho předtím přesně 7 minut uklízeli. Během toho v celém vlaku otočili sedačky, vydesinfikovali každou opěrku, sebrali všechno smetí, zametli celou podlahu. Pomocí kamery s umělou inteligencí (samozřejmě) pak prověřili, že žádná sedačka není ničím politá.

Byla to celkem běžná cesta vlakem (kromě výhledu na horu Fuji a rozměr místa na nohy!), ale v úsecích s nejvyšší rychlostí byl rozdíl znát - hlavně, když nám zaléhaly uši. Nakonec jsme přesně podle plánu ve 13 hodin a 12 minut zastavili ve stanici Kyóto. Všechny skříňky byly plné, takže jsme i se všemi taškami přestoupili do vlaku směrem Arashiyama.

Tady jsme končeně většinu bagáže uložili a vydali se do opičího parku. Davy lidí byly neuvěřitelné. Víkend? Možná. Každopádně se náš přesun podobal hnaní dobytka. Pokud to ale člověk přijme jako fakt, uvědomí si, že všichni jdou naprosto klidně a spořádaně a bez problémů a úhony se dostanou, kam potřebují. Navíc v krásné historické části města.

Do parku jsme došli těsně před koncem otevírací doby (16:00), takže jsme výšlap na horu pojali hodně sportovně. Výhled a interakce s opicemi ale stály za to!

Dole jsme krátce nahlédli do bambusového lesa, než jsme se vlakem vrátili do centra. Bohužel už jsme nestihli dva hrady ve městě, ač jsme to stejně zkusili. Proto jsme metrem dojeli k hotelu, kde jsme došli nejdříve do jeho špatné pobočky, až jsme nakonec skončili v našem novém útočišti. Úplně mrtví.

Začali jsme hledat nejbližší večeři, až jsme našli příjemnou malou restauraci s dvěma mladými kuchaři, kteří přímo před námi připravili exkluzivní jídla. A místní saké bylo jednoznačně nejlepší, které jsme kdy ochutnali.

Po povinné zastávce v místním kombi obchodu jsme den zakončili v posteli se všemožnými brambůrkami a sušenkami, které jsme našli. Při sledování japonské televize jídlo postupně ubývalo, naše únava nás dobíhala. Až jsme všichni tři usnuli ve veliké posteli zabírající většinu našeho malého pokoje. A tento den, i přes všechny úžasné zážitky, můžeme upřímně říct “konečně”.

[cynamonkaa]

☆Słownictwo czeskie #2: komunikacja miejska☆

Zbiór kilku słówek z kategorii komunikacji miejskiej, w części #2.1 będą związki frazeologiczne, więc po więcej zapraszam tutaj: link w przyszłości

autobus autobus

trolejbus trolejbus

tramvaj tramwaj

metro metro

dopravce przewoźnik

řidič kierowca

cestující pasażer

kloubák przegubowiec

nízkopodlažní niskopodłogowy

vysokopodlažní wysokopodłogowy

sedadlo siedzenie 

sedačka siedzenie

označovač kasownik

jízdné opłata za bilet

jízdenka bilet

lístek bilet 

sleva zniżka, ulga 

revizor kontroler, rewizor, kanar

směr kierunek

spoj połączenie

přestup przesiadka

zastávka przystanek 

vystupovat wysiadać

zóna strefa

[celavita]

Zase (ne)spíme

1/5/2018

Spaní v autobusech není mojí silnou stránkou, pokud se nejedná o lůžkové vozy, ve kterých si člověk netáhne nohy stejně pohodlně jako doma v posteli. Klasický autobus se čtyřmi sedačkami v řadě a polohovatelnými sedačkami sice nabízí vcelku dost místa na nohy, ale i tak se mi daří zamhouřit oka až po půlnoci a opravdu jen na pár hodin. Po pár hodinách na cestě se sedačka mění v nepohodlnou betonovou lavici a oba nás začínají bolet záda. Měníme polohu jak jen se dá, ale ne a ne najít žádnou takovou, ve které by se dobře sedělo. Skrze úzkou dírku mezi zataženými závěsy sleduju okolní cestu. Bohužel toho ale není moc vidět. Je brzy ráno a až na pár nuzných domů a světla projíždějících aut nic nevidím. Řidič autobusu je nedočkavý a snaží se v serpentýnách předjet co nejvíce cisteren převážejících černé zlato, ale kupodivu mě jeho vcelku adrenalinová jízda nijak zvlášť z míry nevyvádí. Na přejezd minibusem z Vang Vieng do Vientiane nic nemá. Šílené manévry ještě šílenějšího řidiče už nic do rukávu nestrčí. Tedy doufejme, že ne. Díky dopravní zácpě, v níž jsme uvízli na dobrou hodinku, přijíždíme do městečka Banaue asi s hodinovým zpožděním, a k našemu překvapení tu na nás čeká hotelový odvoz. Tříkolky, kterým jsme se v Manile smáli, čekají na své pasažéry a my jsme jedněmi z nich. Motorka s jakousi side károu se střechou a oknem vpředu si to sviští ulicemi Banaue pomalou rychlostí, ale zato s opravdu hlasitým drnčením. Zdá se, že motor úplně nezvládá táhnout tři osoby včetně korby samotné. K ubytování Bogah Homestay se dostáváme po několika minutám málem s pasažérem navíc. Psi se tu procházejí přes cestu a projíždějící řidiči se nikterak nenamáhají přibrzdit, aby chlupaté obyvatele nepřejeli. Na místě jsme příliš brzy, a tak musíme nějakou tu minutku počkat na sparťanský pokoj, který v nás evokuje školu v přírodě nebo tábor. Netrvá dlouho a Libor padá na postel, kde setrvá následujících pět až šest hodin. Přestože jsem sama byla po asi třech hodinách spánku unavená jako kotě, únava je najednou tatam, a tak odcházím dolů na terasu dohnat resty ve psaní deníku. Poslední dny nějak nebyl čas psát a v deníku už chybí tolik věcí, že mi jedno odpoledne volna na dohnání restů vyloženě bodne. Na dřevěných lavičkách se nesedí nejlépe, ale ne úplně pohodlné sezení kompenzuje uklidňující zvuk tekoucí řeky hluboko v údolí pod námi a výhled na rýžové terasy, na nichž se zelená čerstvě zasazená rýže. Oproti špinavé a hlučné Manile je Banaue rájem na zemi, ale že všechno není idylické, dobře víme. Lidé v horách žijí především z výnosů rýžových políček a v současné době také z turismu, který zažívá v severním Luzonu velký boom. Domy kolem silnice působí nehezkým dojmem a snesli by nějakou tu korunku navíc na zútulnění a zvelebení. Místní obyvatelé se ale usmívají a vypadají vcelku spokojeně. Oproti Manile tu lidé mohou pít vodu přímo z pramenu a jsou obklopeni neskutečnou zelení. Tady bohudík příroda ještě neustoupila člověku a doufejme, že nějakého chytráka nenapadne tu krásu kolem ničit. Po pár hodinách civění do monitoru a pročítání informací o Banaue a okolních rýžových terasách i mě dostihne únava a odcházím na pokoj číslo tři, abych taky zaujala pozici ležmo. Moje energie je tatam a jsem moc ráda, že jsem si dala sprchu hned po příjezdu, přestože skotské střiky vyloženě nesnáším. Hodinka nebo dvě spánku bodnou a dobijí baterky na filmový večer během něhož shlídneme americkou klasiku „Po čem ženy touží“ a trošku podivný trhák „Sedm životů“. Pro dnešek by to stačilo. Dobrou.

Ekologická daň města Banaue: 50 PHP (osoba)

Zeleninová směs/rýžové nudle v Bogah homestay: 135/200 PHP

Voda: 35 PHP

Ubytování: Bogah Homestay

[nemrava]

Blondýnčin Malý princ

Sedí nahý na mramorové záchodové míse. Pramen jeho dlouhých hnědých vlasů zakrývá nepřítomný pohled. Z úst mu vychází malý obláček kouře. Ve vedlejší místnosti, se mezitím obléká do saténového županu starší prošedivělý muž. Z nočního stolku zvedá svou peněženku, otevírá ji a s úsměvem na tváři vytahuje několik bankovek, co vzápětí vloží do ruky mladíkovi v koupelně, přitom mu zajede prsty do vlasů, hladí ho po temeni, rameni až na bradu a tu mladíkovi mírně pozvedne. Políbí ho na tvář. V jeho očích nelze vyčíst zhola nic, jsou prázdné, bez života. Či naděje.

Probouzí se ráno ve své posteli, posadí se na kraj a zapálí si cigaretu. Jeho skromný jednopokojový byt dává najevo, že je užíván pouze k příležitostnému přenocování. Vchází do koupelny. V rozích podlahy jsou chuchvalce vlasů. Nemá potřebu uklízet, proč také. Je to jenom půjčený prostor, s nímž sdílí jen to tady a teď. Žádné závazky, ž��dná zodpovědnost. Jako by tenhle ambivalentní vztah definoval jeho žití jako takové.  Opláchne si obličej, hledíc na sebe do zrcadla, avšak nepozoruje sebe sama, dvacetiletého kluka, ale lidskou existenci odsouzenou k životu. Napustí si vanu, kde si oholí přirození i pozadí, poté oholí i obličej ačkoliv sám ví, že mu bradka sluší. Nemůže si ji však dovolit, starší pánové preferují nevinný vzhled.

Odpoledne stráví v kavárničce na náměstí. Chodívá do této kavárny rád, je spojená s knihkupectvím, kde si pokaždé koupí nějaký nový titul a jeho četbou zaplní prázdnou mezeru mezi probuzením a noční rutinou. Dnes narazil na nové vydání Teplouše od Burroughse. Jakmile jej spatřil, usmál se; přišlo mu ironicky komické, že znovu po letech narazil na dílo, se kterým se plně identifikoval. Bez váhání knížečku koupil, posadil se k volnému stolečku na zahrádce, objednal si dvojité lungo a otevřel svůj životní příběh, napsaný o půl století dříve, než se vůbec narodil a oddal se neosobním vzpomínkám.

„Je to znamenité dílo, nemyslíte? I když já sama mám raději Feťáka, přijde mi to realističtější.“ Obrátil svůj zrak od řádků psaných oblíbeným autorem a spatřil dámu, zhruba třicetiletou, usuzoval tak podle ještě bujných křivek jejich ňader oděných ve volném bavlněném tričku. Bylo patrné, že je bez podprsenky, soudě dle viditelných bradavek. Posadila se na židli potaženou červenou koženkou a prohlížela si jej.

„Ehm… víte, já nemám náladu se s někým…“ Než stihl dokončit větu, přísedící blondýnka ho zadržela: „Já tě znám, mluvil o tobě H.,“ na chvilku se odmlčela, z kabelky vytáhla krabičku cigaret a jednu si zapálila, „neboj, nejsem ten typ člověka, kterému by to vadilo,“ znovu si popotáhla a kouř okolo ní způsobil iluzi stříbrné aury, „prý máš neuvěřitelné charisma.“

Zavřel Feťáka, zasunul ji do náprsní kapsy svého černého kabátu, cucnul si již vlažné kávy. Po jejím vzoru vytáhl krabičku červených cigaret, pyšnících se značkou Marlboro, jednu vytáhl a zapálil si: „Nevím, co vám o mně H. povídal, v každém případě bych vás rád poprosil, zda-li byste nemohla odejít. Neberte to jako výraz domýšlivosti či dokonce arogance, ale za hodinu musím do práce a rád bych si předtím odpočinul.“ Blondýnka se zahleděla do jeho tmavomodrých očí a uculila se. „Právě proto jsem tady, hlupáčku.“

„Jak to myslíte?“ Znějistěl.

„Moc dobře vím, čím se živíš. Chtěla bych si tě dnes najmout, nebyl by to problém, ne? Nebo pracuješ jen s muži?“ Na moment se zarazil, do skleněného popelníku uhasil cigaretu, usrkl kávy a na účtenku napsal částku, kterou posléze posunul po stole směrem k blondýnce. Vše dělal bez jakéhokoliv náznaku emocí, zcela chladně, strojově, tedy přesně tak, jak se cítil. Ona, aniž by na proužek papíru pohlédla, vzala účtenku a vložila si ji do kapsy u svých prodřených džínových kalhot. Usmála se na něj a zaplatila útratu. Dnes má o práci vystaráno.

Dovezla ho v novém Mercedesu do čtvrti, kterou moc dobře znal. Byl zde již několikrát, je sice pravda, že povětšinou pokaždé v jiném domě, avšak bydlel zde i H., stálý klient. V obývacím pokoji byla dominantou veliká rohová sedačka se vzorem tygří kůže. Posadil se na ni, ona zatím rozlila do sklenek brandy. Položila jej na konferenční stolek a posadila se vedle něj. Bylo mu jasné, co musí udělat: musí si dát pár skleniček, aby se uvolnil. Je to paradox, už tomu bude rok, co nabízí své tělo jak mužům, tak i ženám a stále si musí mysl, nebo pokud je s mužem i tělo, opíjet.

Byla slyšet hudba, usuzoval, že to bude Elton John. Už v sobě měl několikátou sklenku brandy, avšak nervozity se nezbavil. Blondýnka celou dobu seděla na protější straně pohovky a mlčky jej pozorovala. Normálnímu člověku by tato situace přišla přinejmenším pozoruhodná, jeho však už po roce, kdy zažil fyzický teror od něžných žen, cukrování od drsných mužů a fekální choutky od starších pánů, nemohlo nic zaskočit. Nebo si to alespoň domýšlivě myslel.

Dopíjel další sklenku. Už je čas, pomyslel si. Vstal, sundal si kostkovanou košili a přisedl k blondýnce. Rukou ji vjel do vlasů a políbil ji. Druhou rukou ji střídavě hladil po zádech a bocích. Povalil ji na pohovku, cítil jak se mu povolil culík a pramínek vlasů mu spadl do obličeje, ona mu jej s jistou mateřskou něhou zasunula za ucho. Sjížděl ji pomalu na krk, do kterého se jemně zakousl. Vyhrnul ji tričko a přemístil se na prsa. Měl pravdu, neměla podprsenku. Špičkou jazyka ji hladil bradavky, její záda se prohnula silou vášně až slabounce vzdychla. Rukou nahmatal pásek a snažil se ho rozepnout, když v tom ho zastavila a odtáhla se.

„Co se děje?“Chceš to jinak?“

„Víš, já tohle nechci.“ Odvětila.

„Věděla jsi přeci, čím se živím, nebo ne?“ Přikývla a odvrátila zrak.

„Tak co jsi po mně chtěla?“

„Já tě pozoruji již dlouho. Vím, co děláš, a vím i proč to děláš.“ Pohlédla zpět do jeho očí, zatímco ji on nechápavě pozoroval. Ve městě nikoho nezná, přistěhoval se před rokem a je nepravděpodobné, že by zapomněl tvář známého člověka.

„Žiješ v té své cimře na předměstí, ve dne se potloukáš po kavárnách a čteš. Po večerech chodíš do... těch podniků, kde piješ a potom děláš…,“ odmlčela se a pohladila ho po ruce, „...to co děláš. Mně to nevadí, já jsem po tobě ani nechtěla to, co děláš jim. Ozvala jsem se ti, protože tě chápu…“ Vstal, do ruky sebral svůj kabát a mířil ke dveřím, nehodlal poslouchat nějaké mravoučné povídačky, když v tom jeho sluch zaregistroval: „Já tě miluju!“.

Ta slova ho probodla a celé jeho tělo paralyzovala. Stála za ním a objala ho, on s vytřeštěným pohledem zíral na prosklené dveře. Nevěřil vlastním uším, nevěřil tomu, co před chvílí přeťalo jeho dosavadní život. Ta slova, jenž se nekonečně omývají v televizi, v časopisech, próze, poezii, kde se s nimi nakládá jako se spotřebním zbožím podléhajícím ekonomice a  neviditelné ruce trhu, načež podstata slovního spojení ztratila svůj význam, kdy člověk, jako tvor společenský, pozbyl onen cit držící společnost pohromadě. Nevěřil a ani nedoufal, že je uslyší mířená na svou vlastní osobu tak, jak byla nyní vyřknuta, nikoliv tak, jak mu jej již několikrát vmetl do obličeje upocený stařík, když mu podával těžce vydřené peníze.

V koutku se mu objevila slza, otočil se a chtěl blondýnku, jejíž jméno ani neznal, obejmout a vzdát se své vlastní negace vůči životu, chtěl cítit, ať už by to bylo cokoliv. Ovšem zamrazilo ho podruhé. Tupá bolest zaplavila jeho bok a rozlévala se po celém těle. V zorném poli mu utkvěl smějící se blondýnčin obličej. Pohlédl níže a uviděl blýskající se kuchyňský nůž, jehož čepel zmizela kdesi v jeho útrobách. Na bílé dlouhé chlupy koberce dopadaly kapky rudé krve. Palčivá bolest nedovolila mysli vzplanuté nadějí, formulovat jakákoliv slova. Bolest se znásobila, když blondýnka nožem otočila o devadesát stupňů. Zatnul zuby a z úst vyšel slabounký vzlyk. Blondýnka nůž vytáhla. Proud krve vytvořil na chlupatém koberci rudé bahno. Padl na kolena a naposledy zvedl pohled nahoru.

„Dýchej pomalu, neboj se, za chvíli ti už bude teplo. Už to nebude bolet. Nic už tě nebude bolet. Oddej se tomu. Ber to jako dar. Jako dar osvobození. Jsi moc krásný. Jsi moc nevinný pro tenhle svět. Nepatříš sem. Vrať se zase nazpět, můj Malý princi.“

Padl ji k nohám. Svobodně. Osvobozen.

[ninexcz]

DĚTSKÁ SEDAČKA SHOTGUN NA RÁM https://www.ninex.cz/DETSKA-SEDACKA-SHOTGUN-NA-RAM-d457844.htm (v místě NINEX.cz) https://www.instagram.com/p/COM4a8sHVFn/?igshid=1tiamxd0cji1d

[pavolkollar]

Sedacia súprava je kusom nábytku, ktorý používate každý deň. Či už sa stretnete po práci v obývačke pri televízii, zavoláte k sebe kamarátov na piatkové posedenie, alebo organizujete rodinnú oslavu. Kvalitná sedačka, ktorá dobre vyzerá a vydrží, však nie je zrovna lacný špás. Ako si zaobstarať mimoriadny kúsok a zároveň ušetriť?

[prowife]

Ak si chcem zlepšiť sebadisciplínu, musím schovať všetky negatívne podnety. Napríklad ikonku IG nahradiť ikonkou eBoox.

Taktiež musím každému miestu v dome priradiť jeho funkciu. Postel, iba spanie. Sedačka v obývačke iba pozeranie telky a relax na sociálnych sieťach. Hojdačka, iba čítanie kníh. Stôl v kuchyni, zatiaľ iba práca. Moja práčovňa, zatiaľ scrapbooking. Sedačka v malej obývačke, knihy.

[blog-all-over]

Příběh o knoflíku

Abyste dostatečně pochopili jeho hloubku, musíte vědět, že:

1) si od malička schovávám knoflíky do sklenice od okurek (postupem času i do dalších sklenic, ale ta od okurek se nemění a teď je důležitější) 2) ta sklenice (jakožto i další šicí potřeby a materiál - ale jak říkám - sklenice je teď důležitější) se se mnou stěhuje kamkoli jdu. To znamená, že, vzato od teď dozadu, lokality sklenice (a taky moje a těch dalších věcí) byly v průběhu času následující: Kolín, Praha 3, Praha-západ, Praha 4, Praha 19, Bechyně - Novodvorská, Bechyně - sídliště Obránců Míru. A právě v Bechyni před cca dvaceti lety začíná náš příběh.

Na sídlišti Obránců Míru byl naproti hasičárně pěkný menší panelák. V paneláku malý byt a v tom bytě obývák. V obýváku byla hranatá sedačka v barvě vyschlého pomeranče. Poněvadž sestávala z několika odnímatelných polštářů (prošitých knoflíky, aha!), bezvadně se po ní skákalo nebo taky šlo sundat podlouhlou vycpanou opěrku a někoho s ní přetáhnout. Ale sedět na tom u televize bez kalhot bylo vážně za trest. Dodnes mi vrtá hlavou, jak může někdo pustit na trh sedací výrobek z tak nechutně kousavého materiálu. Takže díky stěhování do většího a výměně nábytku se nám ulevilo ve všech směrech.

Než šla ta původní rozskákaná sedací souprava k likvidaci, stihla jsem z ní odpárat knoflíky s tím, že se jednou můžou k něčemu hodit.

A představte si, že o 20 let později si šiju kabátek ke kostýmu na 18. století (Domčo, ten modrý ti tím pádem dlouhodobě zapůjčím na piráty), a hledám staré knoflíky vhodné k potažení. Jako vždycky pátrám ve svojí oblíbené sklenici od okurek a tam! 22 knoflíků v barvě vyschlého pomeranče pečlivě navléknuté na niti, aby se nepoztrácely. Ideální.

Takže 1) mám radost, že nemusím kupovat knoflíky 2) mám radost, že mi tak nepříjemný kus nábytku prokázal po velmi dlouhé době službu a od teď můžu nosit na sobě kus vzpomínek na dětství (*ó, ó, slza se tlačí z kanálku*) 3) vůbec nejlepší je, že výsledek vypadá dobře (ještě aby správně fungoval, ale to se teprve uvidí)

P. S. Vím, že by se hodilo zveřejnit i fotku toho kabátu, ale nežijeme přece v dokonalém světě, žejo. Příště, přátelé.

[life-is-a-bit]

791

Plus dne: sedačka doručena a postavena - teď jen doladit zbylých 10293863 věcí

Mínus dne: oblíbená hra bude zrušena na konci 2018 - nevýhody online her se sdíleným serverem, kdy to můžou kdykoli vypnou a všechno je pryč