#psaní psaníčko

[krakajici-kavka]

"Mé přání je..." Démon, pokušitel světů, se naklonil dopředu. Hořel dychtivostí si vyslechnout další z marných přeludů, za které lidé tak rádi zaplatí svou duší. Svého vyvolatele převyšoval o dobrého půl metru. Stáli v zapadlé uličce Žižkova, kromě pouličních lamp byl jediným zdrojem světla zvláštní fialový oheň, který koloval démonovi v žilách. Vyzařoval z hloubi jeho chřtánu, když se zlověstně zachechtal. Lemoval skoro desítku různě velkých a tvarovaných rohů, které pekelník nasbíral jako vyznamenání za dlouholetou službu. Sypal se na zem z jeho majestátní hřívy, když potřásal hlavou nad směšností lidstva. Tenhle človíček byl drobný, odhodlaný. Před podzimním chladem je chránil dlouhý, původně černý kabát. Teď byla jeho barva sotva poznat přes množství barevných nášivek a odznáčků, které ho pokrývaly. Snad mu mělo zlověstné světýlko v očích toho člověka sloužit jako výstraha. Možná potkal příliš arogantních smrtelníků nato, aby je bral vážně. "...aby jsi se proměnil v člověka." Cože. COŽE?! Démon na člověka hleděl s nevěřícným pohledem v očích, jazyk zavázaný úlekem. Dlažební kostky temně zaduněly, když na ně dopadl pár ulomených kostí. Jeho největší pýcha, zatočené dračí rohy, ležely ve špíně a prachu města. "Tos podělal," zavrčel démon bezmocně, zatímco se na zem sypalo vyznamenání za vyznamenáním. Beraní, kozí a býčí rohy, sobí parůžky a nakonec i jeho nejčerstvější - losí. "Nemyslím si." Člověk ho pozoroval bez náznaku jakékoliv emoce, snad kromě očekávání. Stopy hněvu a zármutku v jejich tváři se daly nalézt už jen ve vráskách a ztracených letech. Stáli nehnutě, zatímco démon se začal svíjet v bolestech. Stále ještě to byl démon, přestože mu zbývaly pouhé minuty existence. Zaostřil pohled na zem, kterou pokrývaly chumáče jeho kdysi tak udržované hřívy. Při další vlně nevolnosti dočasně ztratil zrak. Příliš dobře však cítil, co se děje. Člověk, zahnaný čímsi za hranice lidskosti, si tiše přidřepnul vedle svíjejícího se démona. Konečně onen - teď už nerohatý - vyzvrátil zdroj oné tajemné záře. Starodávná, téměř vyhaslá hvězda přání. Učinila z něj jednoho z mála démonů, kteří mohli činit pakty se smrtelníky. A teď byla pryč. Člověk ji důkladně očistil, zabalil do látky a zvednul se k odchodu. Démon se po něm zoufale vrhnul, ale jeho nohy měly méně kloubů, než pamatoval. Člověku, jemuž stačilo o krok poodstoupit, přistál rovnou u nohou. Démon - démon? - tvor si uvědomil, jaká zima mu v nahém lidském těle najednou je. "...Tohle je věru tristní. Bez sestry nestojíš za nic.... Tady máš, než si to rozmyslím." Člověku... Pravděpodobně člověku v očích probleskla záře nachlup podobná hvězdě, ale tentokrát měla barvu všech odstínů modré. Čerstvě vzniklý tvor se nalezl v teplém svetru, páru bot a pořádných džínech. Když vzhlédl zpět k bytosti, buď aby jí poděkoval, nebo ji rozsápal na kousky, zjistil, že se rozhodovat už nemusí. Vypařila se jako sněhová vločka a nechala ho samotného uprostřed Prahy.

“The contract is sealed!” bellowed the demon. “Tell me your wish, and your soul will be forfeit to me when you die.” Knowing that the demon is bound by magic to make the wish come true whether they like it or not, the human speaks while looking them in the eye. “I wish for you to become human.”

[hyenisko]

A ja se ptám...

Proč ještě nikdo nenapsal Doktor House a Twilight sága crossover fanfikci?

[nula7]

Pátek, den dopisů.

Na psaní dopisů musí bejt čas. A nálada. Většinou se čeká na nějakej významnej den nebo jinou příležitost, páč napsat jen tak z rozmaru, to se přece nenosí. Jo, tohle mělo bejt původně soukr psaníčko, navoněný a pěkně vložený do obálky, ale kdo by si nechtěl přečíst něco osobního? A taky není úplně jasný, kam by se ten papírovej skoro líbesbríf měl poslat, Ino? Jaký teď zrovna máš příjmení? Zase nový? Jasně, telefon je snad pořád stejnej, ale volat? Stejně bys to asi típla, ale takhle si to určitě dočteš.

Tak si představ Ino, že jsi se krapet sekla. V čem? Vzpomeň na to, jak jsi celkem s despektem a opakovaně říkala, že víc jak pár kousků na blog stejně nikdy nedám. Prej tak nejvíc pět, šest, možná devět. Je fakt, že jsi časem malinko vyměkla, tedy při první stovce už celkem dost. I ty tvoje posměšný halali tehdy značně utichly, ale taky se musí nechat, že tě tehdy zase zrovna potkala další, opět celoživotní, láska. Kde jí je konec?

Dvoustovka. No to už vůbec. Tehdy už jsi měla zase jinou lásku. Tvojí. A na kecy ohledně mojí vytrvalosti ve psaní jsi už v tichosti rezignovala. Teď zase protekla nějaká voda v našem společnym splaškovym potrubí vzpomínek a hle, je tu vzkázek od Tumbrlíka: „Nulo blahopřejeme, je to třetí kilo“.

Hop a skok a to číslo je 333. Ne tedy střbrnejch stříkaček, ale postů. A to je příležitost. Napsat. Ino, páček a až nebudeš mít zrovna rozjetou žádnou celoživotní milostnou partii, ale naopak budeš mít ehm ehm potřebu a chuť, tak brnkni. Raději napiš! Carpe diem, Nula7 PS: Mám pro tebe slabost. Však víš. Pátek, den dopisů.