#pro pobavení

[stromuprisahat]

Drahé čumblr, dovolte mi představit Vám supr fajn letáček od MVČR, sloužící ke vzdělání dnešní mládeže ohledně nebezpečí číhajících na internetech. Maminka po mně mrskla jedním takovým výtiskem- údajně pro pobavení (čtěte jako: zděšení), a s žádostí o překlad. Zvládla jsem přečíst pouhé tři body. Na víc nemám.

P.S.: Myslíte, že féláč je odvozená od fellow, nebo fellatio?

[frutiger-aeroplan]

od člověka, co vám přinesl “devítipalcové nehty: křehké” nyní přichází skvělé pokračování

Devět palcové nehty

ruční, které se nekrmí

na štítku nve001 6 vinyl 12

pro pobavení přidávám další perly (děkuju ebayi pro úžasné překlady)

closer je předražené jak prase (badumtss) nebudu lhát

[dalsimoravskyblog]

Štramácký nominační formulář (viz připnutý příspěvek na mém blogu) je venku necelý den a nasbíral 63 odpovědí!

Pro zajímavost 23 odpovědí nominuje muže, 40 ženy (někdo má více nominací, celkem máme 58 unikátních štramáckých osobností). Chtělo by to asi nějaké muže ještě nabrat :D.

Pro pobavení mé oblíbené kusy propagandy (bez jmenování člověka, který je propagován):

"Jeden z mála českých herců, co ve dvaceti nevypadal jako zachovalý padesátník."

"(...) byl štramákem asi dva roky, pak začal vypadat jako sériový vrah. Ale za ty dva roky si nominaci zaslouží!"

"Promiňte za jazyk, ale servíruje kundu, ať je v čemkoliv a prostě neuznávám, že není objektivně sexy. Žhavý kandidát na zavření do sklenice."

"je sexy? diskutabilní, ale s vesmírem by bylo něco špatně, kdyby v tomhle turnaji nebyl"

"Velmi unikátní šmrnc, mohla by mě zadupat do země a ještě bych jí za to poděkovala."

Zábavnější propagandu píšete k mužům, vy sexisti :p.

[skromnyarchiv]

Dražby hlupáků

Včera jsem byla svědkem své vůbec druhé dražby v životě. Mé nadšení opominulo, a tak jsem se mohla plně soustředit na dění, které se pod jednou střechou dělo.

Všimla jsem si, že spoustě čtyřicátníkům, kteří doma jistě nosí bílé tílko s mastným flekem na pupku, nejde skoro vůbec o produkt, který si vydraží. Místo dražení věcí, které byly zabaveny exekutory, spolu válčí. Fascinující boj o to, kdo má ve zkratce větší nádobíčko v kalhotech, a posléze se snaží doma a v jejich okolí zaujmout ostatní všemi věcmi, které vyhrály. Jak jsem k tomu závěru přišla, krom toho faktu, že je to očividné? Spousta pánů si byla ochotna koupit předmět, který by úplně nový sehnali na internetu za mnohem vyšší cenu, HLAVNĚ že jeden z nich to prostě vyhraje a jeho maskulitní ego bude ztučněno. Nebo když nebyl žádný zájem o předmět, ale jakmile někdo zvednul číselko na poslední chvíli, přidalo se pár dalších pánů a měření nádobíčka opět začalo.

Pro mne to bylo dosti velké pobavení, ale má společnost dávala svojí nevíru silně najevo.

A zlatý hřeb večera byl dražební předmět s trojčíselným číslem, který byl šuplík k specifickému kusu postele. Naštěstí jsem tak velkou víru v lidstvo neztratila, jelikož nikdo neměl zájem si předmět vydražit. Jak moc vzteku v sobě může jeden exekutor mít, že zabaví šuplík, který nikdo nevyužije?

Za mne mohu říci, že jsem měla vydařený den a opět jsem si odnesla zajímavé kousky domů. Už netrpělivě očekávám příští dražbu a zajisté si sebou vezmu lahodný popcorn.

[chodi-sama]

Písmenka

Dneska jsem se na kurzu AI dozvěděla, že už vlastně ani nemusíte umět psát. Nevím. Pořád nevím, co si o tom myslet. Ale asi jo. K čemu mi jsou ty lístečky a sešítky s básničkama, když je stejně radši nikomu neukážu, nechám si je pěkně schovaný, protože je to intimní, nahatý, přímý, a to se moc nenosí, o sobě všechno odhalovat, jako když jsem byla malá a všem říkala, jak jsem se pokadila. Jo, uměla jsem mluvit dřív, než jsem ovládla svěrače. Naštěstí moje děti to maj naopak. Vypotila jsem před chvílí takovej canc, celej se smazal, uf, to jsem ráda, bylo to až moc intimní a nahatý a určitě by se v tom někdo poznal a já bych pak měla problémy s lidma, ještě větší, než mám teď, když se mi snad lidi bojej říct, že s něčím nesouhlasí, nebo že se zrovna nechovám tak, jak očekávaj. Tak to radši vykládají třeba někomu jinýmu. O mně beze mně, to už je zas nějaká nová móda, jak já to nesnáším! Na rovinu mi to říct, co je štve, dyť by se jim ulevilo, já bych jim dala zrcátko a byl by klid. Myslím, že s kritikou se dokážu srovnat. Ale ne, budeme si to šuškat pod zavřenými okny, nic neříkat, usmívat se a hrát naštvaný, když se to hodí. Buď ráda, Hanko, že se kvůli tobě přetvařuje. Díky, dobrá rada, já vim, ale kolik takovejch neupřímnejch vztahů může člověk unýst? Raději bych vyčistila vzduch a probrala to. Ale nejsem v tom úplně nejlepší, když jsem se o to pokoušela posledně v jiném kontextu, došla jsem k závěru, že nepochopení je oboustranné, a že prostě mluvíme jiným jazykem. A vlastně jsem z toho byla ještě smutnější než předtím, že nejsem schopná to naladit. Nejsou to vyloženě konflikty, spíš takové uzlíky v mezilidskýcb vztazích. Nedávno na mě dopadly pořádný uzle jinejch lidí, ze kterých jsem musela diplomaticky vybruslit, což se mi snad i povedlo. Ty moje uzlíky jsou oproti těm jejich uzlům úplný pidi uzlíčky, spíš tak pro pobavení mysli. To by mě možná mohlo těšit, ale úplně mě netěší, že žijeme ve světě, kde lidi neumí nakládat s konflikty, nikde se to neučíme. V rodinách se v Česku pořád až moc mlátí. Když maminka udeří ve školkový šatně syna, nevěřícně na to hledím. Chlapeček mlátí ostatní. Překvapení! A ministr vykládá se svým pupíčkem nacpaným k prasknutí, že to je normálka, jednu těm zlobivcům loupnout. Žádná respektující výchova, prostě a jednoduše stará dobrá diktatura. Kde se děti učí lásce, poznání vlastní hodnoty, přijetí sebe sama, demokracii, rovné diskuzi? Je mi z toho smutno, tak na to radši moc nemyslím. Tak ona na to je dokonce i vzdělávací strategie pro školy 2030+, ale co v rodinách? Když mamča buduje kariéru a od dvou let dítě strká na deset hodin do školky. Dítě by mělo spát třeba jedenáct dvanáct hodin denně. Představuju si to tak, že ho ve čtyři odpoledne vyzvedne, jedou spolu nakoupit nebo na nějaký kroužek, pak jedou dom, tam se navečeří a to dítě jde spát. Jak moc se při takovýmhle stylu výchovy buduje pouto mezi rodiči a dětmi je mi záhadné. Co všechno se z rodiče obtiskne do dítěte? Vidím to na svým taťkovi, typické dítě z jeslí, dodnes raději v institucích, než doma, než s vnoučatama - v práci, venku, za kulturou, za sportem... Naštěstí jsem šla až do školky, ségra taky šupkyhupky do jeslí.

Všichni teď naléhají, ať dám dceru brzo do instituce, ale ještě jí nejsou ani tři roky, je nejvíc zábavná a není důvod, aby šla dříve, jak ve třech letech - u mladšího jsme to zkusili, ale zcela jsme pohořeli, nakonec chodí od tří let a tří měsíců, jen na dopoledne. Stejně je většinu času doma, protože je pořád nemocnej. Nemocnej. No, on vlastně není nemocnej, jen třeba kašle nebo má rýmu, jinak je úplně normálně hravej. Ale ve školce nesmíte ani smrkat, ani kašlat. Takže ho mám zase doma. Na tohle vás ve škole teda taky nepřipraví. Už pět let doma. Korona, jako by nebyla, stejně bych byla doma a utírala zadečky. Tak se teď aspoň učíme písmenka. Moje dítě totiž šišlá. Ale jak! Jsem z toho zpruzená už asi rok. Konečně se mi povedlo dostat se k logopedce, musíme dělat cvičení. Ale syna to samozřejmě nebaví. Nejsem dobrý pedagog, zvlášť malý děti mi fakt nejdou, nemám tu trpělivost, neumím být po většinu času správně zábavná, aby to bavilo malý dítě. Zato logopedka, maminka kamarádů, ta je úžasná, analogovej svět logopedie na mně dolehnul hodně příjemně. propiska, papír, špachtle a zrcadlo. Až můj kluk bude místo "jode" vyslovovat "lodě", dám si na oslavu snad panáka. Tím zase normalizuju já alkohol. Po dlouhý abstinenci si ho někdy dopřeju, dokonce jsem se letos i lehce přiotrávila, což mě poučilo pro budoucí večírky. Ale písmenka ovládám. Nebo aspoň myslím. Snažím se. Do příště vyberu básničku. Třeba ne tak nahatou, ale ty nahatý jsou lepší. Co myslíte?

[elolsovska]

Závěrečné zhodnocení za předmět Celoživotní učení v digitálním prostředí

Tento poslední zápis tohoto předmětu za semestr věnuji ohlédnutím se zpět. Za použití těchto následujících otázek:

Co vše jsem v rámci předmětu udělala?

Začneme pěkně od začátku.

A) Vlastní projekt Vedla jsem si zápisky z plnění svého projektu, v průběhu jsem malovala své pocity z postupů a ukázala hotové výrobky.

B) Plnění v rámci týdenních úkolů Rozšiřovala jsem si obzory ohledně technik učení, vedení zápisků apod. a spolupracovala s ostatními spolužáky, pokud byly úkoly týmové. Plnila jsem všechny kurzy, napsala o nich potřebné záznamy a odevzdala je včas.

C) Plnění v rámci docházky, krom jednoho jsem se účastnila všech virtuálních setkání. Skoro vždy jsem napsala svůj příspěvek do jamboardu a pokusila se vyjádřit svůj názor a odpověď, pokud vyzvána obecným questionaire nebo vyzváním.

Zde jsou mé upřímné dojmy (skoro) ze všech týdenních splněných konceptů. Jsou tu jen pro zajímavost a obsahují jen mé upřímné pocity a subjektivní zhodnocení, můžete si je přečíst k vašemu pobavení a pousmání, vyzdvihnu jen některé z nich v mé prezentaci v pátek:

Growth vs. Fixed Mindset => Jednoduchý koncept, výsledek testu překvapil :)

How to Learn Online - EdX => Velmi krátký kurz, ale ohlédnutím se zpět mi to přišlo jako celkem skvělý úvod toho, co jsme probrali za semestr, Self Care for Learning byla a je stále má nejoblíbenější kapitola. Co na to říct? Baví mě psychohygiena. Study log byla pro mě jedna z nejúmornějších technik, ale ne ta nejhorší. K té se dostanu později.

"Na tohle nemám hlavu" => Moje pojetí bylo velmi... psychoterapeutické, ne můj nejlepší moment.

Cornell notes, Gibb's RC => Cornell notes techniku stále používám, Gibbsův cyklus reflexe moc ne, nebo alespoň ne tak frekventně co předtím, pomohl mi ale na háčkovacích začátcích.

SQ3R, INSERT => INSERT je skvělý na povinnou četbu, do té doby mi dělalo celkem problém text pořádně uchytit, SQ3R zčásti používám intuitivně, ale v ryzí podobě je těžké splnit všechny její části k tomu, abych mohla někomu odříkat obsah.

Sketchnoting => Nejoblíběnější věc ze semestru, ikony vedle zápisků zachytí podstatu textu. Ale asi nejsem takový profík, že bych udělala to, co Andrea (tedy celou čtvrtku tvoří skicy a klíčová slova)

Mindshift => Tenhle kurz jsem protahovala jak se dalo a poslední test jsem splnila jen tak tak před koncem. Některé informace byly velmi inspirativní, hlavně T a pí systém i mimo univerzitu a celkem mě mrzí, že se tohle dětem neříká tak často jak všetečné otázky typu "Už víš, kam půjdeš? Co budeš dělat?" Druhá a čtvrtá kapitola byla také velmi přínosná. Zjistila jsem, že existuje něco jako přeučení se a o správném mentorovi/volbě dobrého mentora

Všímavá procházka => Nepovinná, ale pomohla mi si vyčistit hlavu.

Leitnerova krabice => Uf! Nejhorší ke splnění. Tvorba kartiček byla úmorná, nakonec jsem stejně neměla možnost si je zapamatovat. Ano, křivka paměti platí, ale s kartičkami jsem si prostě a jednoduše nesedla. Udělala jsem si je... ale nesedla.

Paměťový palác => Dobrá v teorii a praxi pokud chci, abych si něco natrvalo zapamatovala. Ale nejde používat opakovaně, možná už ze mě mluví zaujetí, ale i tak není stále z mého pohledu praktická.

Síla zvyku => Zde jsem dostala mou největší lekci: Odpočinek = Také produktivita. Odmítala jsem si dát oddych a přišlo vyčerpání. Za tu dobu jsem se naučila nebýt na sebe tak přísná a tvrdá.

Digi-kartičky => Ne. Prostě. Ne. Pokud skutečné kartičky byly pro mě peklo, toto byl očistec. Splnila jsem co jsem splnit měla, jen prosím, už žádné kartičky! :')

Myšlenková, pojmová mapa => Tady se to přehouplo, oboje mi šlo lehce a při tvorbě jsem se nejen zabavila, ale i aktivním způsobem naučila látku z jiného předmětu.

Spánek => Opět velmi oblíbené téma, materiály byly lehké na pochopení a porozumění, vyzkoušela jsem si i tipy na lepší spánek. Nikdy, opakuji nikdy! Jsem se tak dobře nevyspala!

Interleaving => Dělám skoro pořád, jen ne vědomě. Dalo mi prostor si rozšířit obzory a pochopení v určitých oblastech.

Bílý šum => Uspávající, než učení-budící.

Feynmannova technika => Zde bylo již vidět, že jsem ke konci semestru byla více unavenější a nezvládala se ptát na více otázek skrz rozhovor s Kačkou, ale musím přiznat že je to jedna z technik, kterou skutečně aplikuji.

Autogenní trénink => Dlouho praktikovaný, zlepšuje mi život.

Metakognice => Většina mé metakognice se odehrává právě před zkouškovým obdobím. Použila jsem většinu, myslím, že funguje. Musím si ale počkat na výsledky z některých testů...

Strategie na zkouškové => Většinu projektů a testů mám již za sebou. Zatím se má strategie vyplácí...

MOOC => Za mě velmi přínosný insight do tématu a vybízí mě stále k debatám zda mít/nemít MOOC, s VUT jsem byla nejvíce investovaná.

Mindfulness => Pro někoho způsob života, pro někoho cesta. Porovnání konceptů z moderního a náboženského hlediska bylo nejzajímavější.

Čeho jsem dosáhla?

Zde vytáhnu jak své háčkování tak i schopnost učení. Zvládla jsem splnit svůj vzdělávací cíl (rozplánovat si učení, učební materiály) a přitom si více uvědomuji svůj proces učení. Ponořila jsem se více do sebe v rámci segmentů o psychohygieně, jsem teď více klidná, než neurotická. Mám lepší spánkový režim, zvládám lépe pocity vyhoření a vyčerpání a uvědomuji si, kdy potřebuji od věcí odstoupit a odpočinout si. Více medituji.

Jediné co musím na sebe vytknout je, že bylo několik momentů, kde jsem se podcenila a nebyla si sama sebou jistá, což ve výsledku vedlo ke skutečnosti, že jsem postupovala rychleji, než jsem předpokládala.

V období zkouškového na tomto nedostatku pracuji.

Co pro sebe hodnotím jako obzvlášť užitečné?

Obecně kapitoly o plánování učiva, rozvrhu, strategií atp. a proces ucelení si svých vzdělávacích cílů. Dále také mindfulness, spánek s psychohygienou obecně, jelikož do té doby jsem byla celkem workoholik a pracovala hodně do pozdních nočních hodin. Také tuto sekci věnuji Lofi hudbě a aplikaci Forest, jelikož tyto dvě věci mi pomohly se více soustředit na učení a ucelenější progress.

Co mě překvapilo? => Můj pokrok v háčkování. Tak velký, že mi zbyl čas, což bylo užitečné k tomu, abych splnila kvóty u ostatních předmětů za semestr. Co ale musím zmínit je zjištění, že dle testu poskytnutého skrze Elf mám growth mindset, do té doby jsem si totiž myslela, že je to přesně naopak.

Z čeho mám radost? Za co jsem rád/a? Na co jsem pyšný/á? => Mám upřímnou radost a hrdost z výrobků, co jsem uháčkovala. I když nejsou úplně perfektní, alespoň jsem si z nich odnesla jak budu háčkovat podobné věci pro sebe a mé blízké. Taky jsem ráda za to, že jsem háčkovat vůbec začala protože do té doby jsem neměla čas ani prostor k tomu si to zkusit. Jsem ráda i za INSERT metodu, protože do té doby jsem nedokázala dostat povinnou četbu do hlavy.

Jak sám/sama pro sebe hodnotím svůj pokrok v dovednosti učení se? => Dokážu o učení víc přemýšlet a rozplánovat si své učivo. Jsem sice akční člověk pokud jde o tohle, ale pokaždé když jsem prokrastinovala jsem si uvědomila, že ten strach a vyhýbání se učení spočíval v tom, že jsem si nedokázala představit, jak budu postupovat nebo jaký bude můj proces plnění.

Co si navrhujete za hodnocení do ISu a proč (na škále A–F)?

Navrhuji si A-B, jelikož jsem v rámci tohoto předmětu stíhala vyplnit všechny aktivity a byla přítomná skoro na všech setkání, nehledě o tom, že jsem v rámci něho udělala velké pokroky v rámci mého vzdělávacího cíle.

---

Jako poslední poznámku uvádím, že tento příspěvek bude sloužit jako šablona k mé prezentaci na setkání v pátek.

Těším se na vás :D

[nejene]

Tvoříjen 1 - rybí vzducholoď

„Hádám správně, že tohle je vaše první cesta rybí vzducholodí?“ V kapitánově tónu bylo jasně slyšet pobavení.

Matylda se zamračila. Ráda by prohlásila, že už takovou cestu absolvovala tisíckrát a vymazala mu tak pobavený výraz z tváře, ale její prsty, křečovitě zaťaté do dřevěné obrubně člunu, a napjatý postoj by ji jasně usvědčily ze lži. I tak si ale myslela, že se tím kapitán neměl právo bavit. Pohrdavě odfrkla. „Těžko byste to mohl označit za mou první cestu rybí vzducholodí. Naposledy, když jsem se dívala, byla velryba savec. Pokud ta vaše teda nějak neporušuje zákony přírody. Ale o tom silně pochybuji.“

Úsměv z kapitánovy tváře zmizel a nahradila ho nasupená vráska mezi obočími. Matylda ucítila spokojené zadostiučinění.

„Je to velryba,“ prohlásil kapitán s jasným důrazem na druhou část slova. „A kdybych tomu říkal savčí vzducholoď, byl bych všem ostatním kapitánům pro smích.“ Jeho výraz se proměnil na naoko přívětivý. „Ovšem klidně tomu můžeme říkat velrybí vzducholoď, jestli si myslíte, že vám to zpříjemní cestu.“ V očích se mu škodolibě zablýsklo. „Ale silně o tom pochybuju.“

Chvíli přemýšlela, co by mu na to mohla odseknout, ale než jí napadla jakákoliv uspokojivá možnost, dřevěný člun pod jejíma nohama se nečekaně prudce pohnul. Okamžitě opustila veškeré myšlenky na odpověď, a místo toho zaryla nehty ještě hlouběji do dřeva. Už při nástupu si všimla, že v obrubni jsou vytlačeny desítky malých obloučků. Teprve teď pochopila, od čeho asi mohly být.

Kapitán se uvolněně opřel předloktími o okraj člunu a znovu se na ni podíval. „A to můžete být ráda, že jste na velrybí vzducholodi, a ne na té pravé rybí. Velryby totiž pohybují ocasem nahoru a dolu. A to ještě docela plynule a pomalu. Zato ryby při pohybu máchají ocasem ze strany na stranu. A věřte mi, že to je mnohem horší. No a to se vůbec nebavím o rybích hejnech. Ty jsou sice nepochybně velmi výkonné, ale každá z těch ryb se pohybuje trochu jinak. Umíte si představit, co to dělá s člunem, který táhnou? Tam je výzva vůbec se udržet na nohou.“

Matylda si to zkusila představit a jen to stačilo k tomu, aby zbledla.

[i-should-be-learning-right-now]

tak jsem si pro pobavení a snad i připomenutí že moje bezpečná internetová bublinka je falešná pustila záznam poslanecké sněmovny o dnešním jednání zda li schválí manželství pro homosexuální páry. Statečně jsem zvládla prvních padesát minut kdy mi bylo připomenuto jak vlastně proti přírodě celá moje existence je. Tady jsou bonbonky

Já osobně ctím hodnotu manželství které je pro mě svazkem může a ženy a případnou změnu této instituce na vztah dvou osob vnímám jako popření zákonu přírody a destrukční zásah do základního kamene společnosti

Po manželství budou chtít adoptovat děti

Pokud odsouhlasíme tento návrh tak dojde k omezení svobodného projevu. Mazání příspěvků když člověk vyjádří svůj názor. Společnost bude chtít abychom na to nahlíželi pozitivně a kdo bude proti bude nazván homofobem

Studie jasně ukazují že děti které vyrůstají v homosexuálních rodinách jsou aj tom stejně jako ty, které vyrostly v heterosexuálních. Ale tyto studie jsou neprůkazné jelikož nemají dostatečně velké množství vzorků

Osobně nemám nic proti homosexuálům,můj mladší bratr je gay a mám ho moc rád, často spolu komunikujeme a scházíme se...

Hmm cítím ve vzduchu ale

... ale manželství je mezi mužem a ženou

Tyto strany a poslanci jsou pod tímto návrhem podepsáni. Strany ANO, TOP09, ČSSD, STAN, Piráti. Chtějí vzít i to malé zvýhodnění které heterosexuální rodiny mají oproti homosexuálním

následováno

Všichni občané jsou si před zákonem rovni takže nemluvme o nějaké diskriminaci

Je to spor mezi zdravým rozumem a pseudoliberálním nihilismem po mě potopa

[karle-pls]

Ehm... hahá, moje první dokončená fanfikce s Vinnetouem a Old Shatterhandem :-) Zároveň po deseti letech a mnoha desítkách tisíc slov napsaných do šuplíku první věc, co někde zveřejňuju... oh no :D

Je to good ol´ ASMR trash, just the way I like it. Notak třeba se najde někdo, kdo si nebude myslet, že je to naprostá sračka, to by bylo hezké, ale jako není to nutné :D

Btw ocením návrhy na název, pač já a názvy se poměrně dost míjíme.

            Jste taky jenom člověk, sir! Mohlo by se vám stát něco lidského.

Lidského? Old Shatterhandovi? Nestrašte.

Ironicky jsem se ušklíbl, když mi hlavou táhly tyto věty, které jsem čas od času slýchal. Potom se celý můj obličej zkroutil nevolí, když jsem si začal protahovat ramena. Propnul jsem záda ve snaze uvolnit ztuhlost, kterou jsem v nich pociťoval. Místo vytoužené úlevy se ale dostavila ještě křeč do nohy, kterou mi nedávno jeden nerozvážný indián probodl nožem a dosud se rána zcela nezahojila. To bylo tedy ráno.

Nestávalo se mi naštěstí často, že bych se cítil takhle rozlámaně. Ovšem když bylo chladno a velmi sychravo jako právě dnes, stará zranění o sobě dávala vědět, v čele s mými pohmožděnými, medvědem podrápanými zády. Rána už se dávno zajizvila, ale to jí nebránilo v tom, aby mě ještě znova a znova trápila.

Vyškrábal jsem se na nohy, začal kroužit rameny a všemožně se kroutit, jen abych zahnal nepříjemnou strnulost v šíji. Mohl jsem si to dovolit, protože zde kromě mě nikdo jiný nebyl. Jinak bych takové divadlo na odiv pochopitelně nedával. Nebylo by mi vůbec po chuti, aby se kolem táborových ohňů začalo vykládat, že Old Shatterhand po ránu pajdá jako stará indiánka, které loupá v zádech. 

Znenadání jsem na rameni pocítil lehký dotek něčí ruky a leknutím jsem div nezařval. Byl jsem natolik zaujatý praskáním svých obratlů, že jsem si vůbec nevšiml Vinnetoua, který se vrátil ze své obchůzky. Na moji obranu, když Vinnetou nechtěl být slyšen, tak si ho nevšiml nikdo, ani ten nejlepší a nejpozornější zálesák. On samozřejmě věděl všechno o mých zraněních, byl to nakonec on sám, kdo mě po útoku medvěda našel a vyrval z drápů jisté smrti. Přesto jsem se cítil zahanbeně, že byl nyní svědkem mého směšného křepčení. 

Kde přesně byl, to jsem nevěděl, protože byl pryč, už když jsem se probudil. Nyní na sobě nedal znát ani špetku pobavení nad mými prostnými cviky ani nad tím, jak nepřipraveného mě zastihl, za což jsem mu byl vděčný. S vážným výrazem na důstojné tváři si sedl k malému ohni, který zde nechal rozdělaný, a začal se zaobírat hrstkou rostlin, které si přinesl z lesa. Rozpačitě jsem si odkašlal a sedl si naproti němu.

“Ehm. Dobré ráno,” pronesl jsem, aby řeč nestála. Bylo to samozřejmě bezpředmětné, pouhý můj neblahý zvyk začít mluvit, když jsem se cítil nesvůj. Vinnetou na to nic neřekl, jenom pokývl hlavou. Ještě chvíli jsem roztržitě poseděl, ale potom už mě napadlo, že bych taky mohl být nějak užitečný. Chystal jsem se tedy vstát s úmyslem přinést něco k jídlu. Vinnetou mě ale nečekaně zadržel.

“Můj bratr nechť zůstane sedět a sundá si košili,” přikázal mi. Chvíli jsem na něj nechápavě hleděl.

“Proč… proč bych si měl sundávat košili? Na to je moc zima, jenom dojdu pro - ”

“Šárli je otužilý jako vydra, nemusí se ničeho obávat,” přerušil mě Vinnetou a zdálo se mi, že v jeho tmavých očích přece jen přeskočila jiskřička pobavení. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem si z pohledu na rozemnuté byliny mezi jeho prsty dal dvě a dvě dohromady. Nejednou mi nabízel, že mi s bolestí staré rány pomůže, když jsem ho ale vždy odmítl, dál nenaléhal. Zřejmě se rozhodl, že se tentokrát nebude ptát. 

“Vinnetou, vážím si toho, ale - “ Avšak Apač zvedl velitelsky ruku, čímž mě umlčel.

“Vinnetou již zná všechny tvoje vytáčky,” pronesl přísně a já pochopil, že nemá smysl odporovat. Nerozhodně jsem na něj okamžik hleděl, potom jsem si poslušně - ač rezignovaně - sundal košili a posadil se se zk��íženýma nohama. 

Tušil jsem, co má Vinnetou v úmyslu. Mnohokrát jsem již podobné techniky sledoval, především v Orientu, ale také mezi indiány. I v Evropě se v posledních letech něco podobného šířilo ze Švédska, ovšem zdaleka se nedalo říct, že by si tato metoda získala důvěru veřejnosti, a v tomto případě také moji. Nechtěl jsem ale Vinnetoua urazit nebo být neuctivý k jeho tradicím, takže jsem byl plně rozhodnutý bez mrknutí oka vydržet vše, co bude - jistě v nejlepší víře - provádět.

 Obešel několika kroky oheň a klekl si vedle mě. Potom vytáhl z ohniště oblý kámen, který tam zřejmě pro tento účel měl již připravený, a přiložil k němu dlaně. Vše prováděl s jakousi tichou obřadností a já mimoděk upřeně sledoval každý jeho pohyb. Po několika okamžicích se jeho pohled setkal s mým, když pronesl:

“Vinnetou není léčitel. Toto je pouze pro Šárliho. Mám tvé svolení?”

  Apač znal můj postoj k tomuto tělesnému léčení, musel to vytušit i z mých vyhýbavých odpovědí, kdykoli mi ho nabídl. Pokud se přesto rozhodl, že na to nebude dbát, musel k tomu mít pádný důvod. On mou důvěru měl a to plnou. Pokud bych tedy někdy někoho nechal dotýkat se mne tímto způsobem, mohl to být jedině on. Neváhal jsem a souhlasně přikývl. Vinnetou také lehce kývl v odpověď a přesunul se za mě.

Očekával jsem, že mi položí dlaně na záda, nestalo se ale tak. Ovanula mě slabá, neurčitá bylinná vůně z rostlin, které měl rozetřené na zahřátých rukou, a cítil jsem na kůži nejasné známky jejich tepla, avšak ani trochu se mě nedotýkal. Jaksi podvědomě jsem vnímal, že dlaněmi zvolna pohybuje nad mou pokožkou nejdřív na ramenou, a potom na šíji, na bedrech a zase zpátky. Někdy se mi zdálo, že opisuje malé kruhy, jindy nechal dlaně bez hnutí. Byl jsem zaskočený zdaleka ne nepříjemným pocitem, který ve mně jeho počínání vzbuzovalo. Po páteři mi přeběhlo zvláštní mravenčení a já se nedokázal ubránit zachvění, nebylo to ale chladem. Vinnetou na chvíli přestal, jako by čekal, jestli se přece jen nezačnu bránit. Když se tak ale nestalo, zase pokračoval.

Nedokážu přesně říct, jak dlouho to trvalo. Z Vinnetouových rukou do mého těla proudilo teplo a uvolnění a já se přestal zabývat časem. Dokonce jsem se přistihl, že jsem zavřel oči. Po nějaké době mi Vinnetou skutečně dlaně na záda položil. Nejdřív jen lehce přejížděl po kůži, a potom postupně přidával na síle, ale ne do takové míry, aby to bylo byť vzdáleně bolestivé. V mnohém se jeho technika lišila od toho, co jsem vídal v lázních či na sportovních utkáních v jiných zemích. Místo kroužení dlaněmi a hnětení postižených svalů pohyboval rukama beze spěchu po povrchu kůže. Na některých místech se zastavil, zatlačil, postupně tlak opět povolil a přesunul se dál, to vše s velkou trpělivostí a pečlivostí. Nedokázal jsem si vysvětlit, jak mohl poznat, kde cítím bolest a napětí nejvíc, avšak z jeho cílených pohybů jsem musel usoudit, že to ví. Zaujal mě i rytmus hlubokých nádechů a výdechů, kterými to provázel, a sám jsem bezděky začal dýchat podobným, soustředěným způsobem.

Byl jsem tak ponořený v tomto uspokojivém stavu uvolnění, že jsem si nevšiml, když se Vinnetou potichu o kousek posunul vedle mě. Až když mi položil jednu dlaň na prsa, trochu polekaně jsem otevřel oči. Druhou ruku nechal na mých zádech.

“Můj bratr může nechat oči zavřené,” zašeptal Vinnetou tiše, vzhlédl ke mně a usmál se. Tím spíš jsem ale nedokázal udělat, co mi řekl. Nemohl jsem hned odtrhnout pohled od toho vzácného úsměvu. Měl jsem dojem, že je spokojený s tím, jak jeho léčivá seance probíhá. A já jsem nemohl popřít, že mi to bylo daleko příjemnější, než jsem očekával, dokonce se obával. Za krátkou chvíli jeho rty opět nabyly svého obvyklého vážného tvaru. I přesto jsem dál sledoval jeho soustředěnou, klidnou tvář, dokud mi pohledem a kývnutím hlavy nenaznačil, že mám oči opravdu opět zavřít. 

Nepokoušel jsem se ani hádat, jaký byl význam této techniky, kterou Vinnetou právě vykonával. Dlouhou dobu spočíval jednou dlaní na mé hrudi a druhou na zádech, několikrát pozici rukou na obou stranách o jeden či dva palce změnil a to samé opakoval i na druhé polovině těla, když si klekl po mém druhém boku. Jasně jsem ale cítil, že tím něco sleduje a ví dobře, co dělá, odevzdal jsem se tedy v důvěrné nevědomosti jeho záměru, ať byl jakýkoli. Věděl jsem s jistotou, že mi nechce nijak ublížit, a to mi stačilo.

Když byl s tím zřejmě hotov, položil mi obě dlaně na šíji, kde je nechal bez pohnutí několik minut spočívat. Potom ruce z mého těla konečně sňal a tiše se postavil na znamení, že je hotov. Pocítil jsem nečekané píchnutí lítosti a zklamání, že už je konec, rychle jsem ho ale zahnal. Teprve tehdy jsem si uvědomil, o kolik jsem změnil svůj původní názor. Tak dlouho jsem se bránil Vinnetouovým nevtíravým nabídkám a teď bych ho málem chtěl prosit, aby ještě pokračoval. Musel jsem se nad tím pousmát.

Všiml jsem si, že mě Vinnetou upřeně pozoruje.

“Cítí se můj bratr lépe?” otázal se. Musel jsem si trochu odkašlat, abych byl schopný zase se začít soustředit na okolní svět, od kterého mě jeho teplé dlaně tak příjemně odvedly.

Nevěděl jsem ale, co mám odpovědět. Napětí v mých pohmožděných zádech téměř zmizelo, ale to byla jenom část účinků, které jsem na sobě pozoroval. Kromě tělesných zde byly i duševní, neboť jsem si byl jistý, že pro nikoho jiného by Vinnetou nic podobného neudělal. Že se k tomu odhodlal, bylo známkou, jak blízko ke mně se cítí, a to vědomí mě naplňovalo vděčností a něžnou náklonností tomuto pozornému, citlivému muži, kterého by kdejaký cizí člověk označil za násilného divocha. Přikývl jsem alespoň a rychle přemýšlel, jak srozumitelně popsat, o čem jsem uvažoval, ale zřejmě pochopil i beze slov. Z jeho tváře bylo patrné zadostiučinění, že překonal mou tvrdohlavost a přiměl mě ocenit metody jeho léčitelství.

Potom sklopil významně pohled a zahleděl se na mou nešťastně pošramocenou nohu. Nechtěl tím snad říct, že se hodlá věnovat i tomu? Záda byla jedna věc, ale nechat ho zápolit s nohou, která celý den trčí v nevábné botě?! Moje panika musela být evidentní, záhy jsem však pochopil, že si ze mě jenom utahuje. Otočil se směrem ke koním, já jsem ale dobře slyšel hrdelní uchechtnutí, ze kterého jsem usoudil, že můj výraz ho dobře pobavil. Nebudu zapírat, že jsem si oddychl. Zavrtěl jsem odevzdaně hlavou, přiložil na ohníček a čekal, než přinese Vinnetou něco k vytoužené snídani.

[martan-co-ma-rad-caj]

Tady máte pro pobavení pár fotek mého psa. Jmenuje se Lara a je to... Dvanáct let stará, ne úplně chytrá a nedobrovolně vykastrovaná fena

A dvě decentní fotky, aby se na mě nezlobila

[ledabyl]

CO SE OPRAVDU STALO, KDYŽ SE GERALT A MARIGOLD VSADILI, ŽE ZAKLÍNAČI NEUMÍ SKLÁDAT BÁSNĚ:

Poděkujme všichni @myvalzpival za jeho multitalentovanost a schopnost přimět mě napsat tohle. :)))))) 

Neručím za to, že mě/se po přečtení nebudete chtít upálit.

“Ale no tak, Geralte, nevidím nejmenší důvod, proč by ses měl stydět!”, poplácal povzbudivě Marigold zaklínače po rameni. Na tváři mu pohrávala jakási kombinace samolibého pobavení a štěněcí nedočkavosti.

“Nechápu, jak jsi mohl dojít k tomu, že se stydím”, nadzvedl mutant jeden koutek v úšklebku. nepřestával přitom upírat pohled na svůj jeden a půl ruční meč, který právě pečlivě čistil. Kikimoří sliny mu nijak neublížily, ale lidská (a vlastně i Geraltova) kůže se s nimi nesnášely právě nejlépe. 

“No, tak jaký máš důvod k ochuzení mých uší o tvou schopnost skládat poezii? Hm?”

“Marigolde”, zavrčel vědmák otráveně, “Právě jsem zneškodnil dvě kikimory. Nemám náladu dokazovat ti svoje schopnosti.”

“Ale-”, chtěl namítnout popuzeně bard. Sázka byla sázka. Měl nárok na to slyšet Geralta veršovat. Ještě ráno se vsadili, že jestli do dnešní půlnoci nesloží opravdovou báseň, musí splnit Marigoldovi jakékoliv přání. V opačném případě by musel přání Geraltovi splnit bard.

“Fajn”, utnul ho popuzeně zaklínač. 

Ciri sedící na druhé straně stolu jejich handrkování bez hlesu přihlížela. V zelených očích se jí zračilo tiché pobavení. Teď ale Geralt její pohled zachytil a s nelibým zabručením si ji podmračeně prohlédl, jako kdyby se snažil načerpat inspiraci.

Yennnefer. Kdyby tu byla, pravděpodobně by mu nedalo tolik práce něco vymyslet. Zatracená sázka. Neměl na ni nikdy přistupovat. Ale Marigold dokázal někdy tak otravně, urputně, neodbytně, vytrvale naléhat. A zpívat.

“Tak?”, ozvalo se jemně, jak se ho bard snažil povzbudit.

Geralt raději nereagoval a začal ještě soustředěněji otírat meč od kikimořích slin. 

Meč… leč….

A co dál? Co sakra dál?

“Tak dej groš zaklínači, no tak nebuď skoupý, no tak nebuď…”, ozvalo se mu za zády tiché pobrukování. Zaskřípal zuby.

Raději si ty debilní groše šetřete na svůj vlastní pohřeb… vytanulo mu bez jakéhokoliv přičinění na mysli. Zarazil se.

“Raději si šetřete,

schovte těch pár babek”, zamumlal polohlasně. Znělo to zmateněji než by si býval přál.

“Cos to říkal?”, ožil znovu Marigold.

“Ale, nic”, zamumlal rychle, jak se snažil zamaskovat, co z něj před chvílí vypadlo.

“Raději si šetřete,

schovte těch pár babek”, zareagovala ale pohotově Ciri zpěvavým hlasem. Zaklínač ji probodl skroro vražedným pohledem.

“Ale výborně!”, zaradoval se bard. Oči se mu rozzářily jako dvě sluníčka, “Sice to není celé, ale je to začátek!” mrkl na něj. Radost z toho troufalého mladého zpěváka skoro čišela.

Pohotově se chopil loutny a zadrnkal libě znějící akord.

“Raději si šetřete, 

schovte těch pár babek”, zanotoval vesele. Oči mu doslova svítily, když znova drnkl do strun.

Hospoda se plnila příjemným zvukem loutny i jeho hlasem a lidé se začali v očekávání dobré zábavy otáčet. 

“Klidně se dívejte, přátelé”, obdařil je Marigold tím nejkouzelnějším úsměvem, jaký měl v záloze, “budete svědky něčeho nevídaného. Když všechno půjde podle plánu, uvidíte, pravděpodobně poprvé a naposledy ve svém životě a vůbec, zpívat zaklínače!”

“Se zpíváním nepočítej”, zavrčel řezník z Blavikenu zlověstně.

“No, dobře, tak možná ne zpívat”, připustil bard chlácholivě, ale stejně to bude zábava!”, drnkl znovu do strun. K jejich stolu se přikolébala baculatá šenkýřka kyprých tvarů se dvěma korbely medoviny a přátelským úsměvem. 

“To jsem zvědavá, co sis pro nás přichystal tentokrát, ty jeden”, mrkla na něj. Oplatil jí laškovný pohled a ledabyle pokrčil rameny. 

“No, uvidíme, uvidíme.”

Ciri decentně nadzvedla obočí. Osobní oslovení, kterým ho hospodská počastovala nemohla být náhoda. Ne v marigoldově případě. Jen se zazubil a postrčil medovinu k zaklínači.

“Dej si, povzbudí to tvé básnické vlohy!”

Vědmák bez většího odporu zvedl korbel a zhluboka se napil. Do hrdla mu stekla sladce pálivá tekutina, která jako kdyby mu v hlavě pročistila všechna tmavá zákoutí.

“Bude i ´Tak dej groš´?”, ozvalo se vesele z rohu, kde seděli tři karbaníci na bardovu adresu. 

“Jestli si to pánové přejí…”, uklonil se lehce loutnista.

“Klidně počkáme, zatím hrajem”, mávl na ně vesele druhý karbaník. 

“Šetřete si na pohřeb,

schovte těch pár babek,

stejně místo hraní,

jen civíte na můj zadek”, vypadlo náhle z Geralta, než se stihl jakkoliv zarazit. Zkoprněle přestal čistit meč. Hospoda byla náhle úplně tichá.

“Uhmmmm…”, pronesl rozvážně bard, “tak tohle, přátelé, to jsem opravdu nečekal.”

V naprostém tichu bylo slyšet jen slabé vrzání, jak se Ciri na své stoličce svíjela dušeným smíchem.

[morgan-the-lonely-brick]

Přemýšlím, že bych si založil tumblr účet jen pro přeřeky a nesmyslné myšlenky a výroky mě a mojí kamarádky.

Je to forma vytříbeného humoru, který má tak 5% lidí a to ti mentálně labilní, kteří se odmítají nad svým smutným osudem rozplačávat a radši si ze všeho dělají srandu. Jako příklad si dovoluji uvést tento skvost:

"Paní profesorko, já ale nemůžu psát písemku! Já musím schovat zadek do brlohu!"

Nebo též můj výtvor, na který jsem velmi hrdý:

"Mám v nosu Satana."

Napište, zda byste něco takového uvítali, jako formu jednoduchého týdenního pobavení po dni práce/školy/bytí přítěže pro společnost, a já ho založím ;)

[mu-mumie]

Označovačka !

Děkuji @kocourmokroocko za tento hluboký prožitek, jímž pro mne je možnost interakce s první osobou, kterou znám pouze z čumblru, a tímto za pocit pomyslného přijetí do širší komunity vás, šílenců :'3 

Uh, tím myslím že mne @kocourmokroocko otagovali. Jaj. Nuže k věci. *nervous laughter*

1) How has your day been?

Daleko rychleji utíkající, než bych čekala. To se tak člověk probere v 9, vstane a je 10. Zkontroluje maily ze školy (žádné nedošly, protože - jak inteligentně poznamenala moje sestra - je zjevně sobota) a pak je 12:00. Poté člověk obědvá, umývá koupelnu, utírá prach, poslouchá pokusy neznámého souseda hrát na neznámý strunný nástroj, který možná je a možná není kytara a přemýšlí nad tím, že mu opravdu chybí ty pokusy jiného neznámého souseda hrát na dechový nástroj, který je nejspíš tuba,.. a jsou 4 odpoledne. Nu a pak je člověk smuten, protože zase nic nestihl, a tak vezme králíka (a sebe) na vzduch a u toho si přečte první kapitolu Chemických příběhů Sherlocka Holmese, vpodstatě-publikované-fanfikce, pocházející z roku 1967 a nestačí se divit co tam najde. (...ale o tom jindy, to je na úplně novej post xD ..pravděpodobně i na víc, pokud budu v tom nečekaném daru nalezeném mým otcem ve výměnné knihovničce naší sámošky nacházet i nadále pochybný syntax a skvosty jako jiu-jitsu ovládajícího Watsona).

2) What was the last thing that made you smile?

Smile? Ohoho, spíš neveřícně se zasmát nad tou absurditou. Ano, stále mluvím o Chemických příbězích Sherlocka Holmese xD Ale abych nepůsobila  jako totální kritik všeho kolem, co se nedokáže bez úšklebku z ničeho radovat, naposledy mne rozesmál Šmudla konečně vytrhující mne z nevěřícného tranzu nad ChPSH a odbíhající pryč tak, aby mne donutil jít za ním... jen proto, aby mi pak zase utekl, protože zjevně chtěl hrát hoňku a já jsem tu od toho, abych plnila jeho běhavé tužby. Šialenec :’) ..Jinak mě potěšil ten neznámý kytarista/kytaristka. Nemůžu být jediná, která dává sousedům zabrat nekvalitní hudbou, žeano? .’3

3)  What is keeping you entertained these days?

Mí drazí senioři v místním ACčku, kam chodím nevolničit. Ti, a pak tumblr a fanfikce. Ok, a taky mé ukulele a kvrdlací talíře. A místy různé textilní upravování, šití a vyrábění. ....určitě ne zodpovědná školní práce, pokud vás zajímá tohle xD

4) If you are in some kind of quarantine/ self-isolation: is there anything you'd like to achieve at this time?

Chtěla bych si udržet spánkový režim i ve dny, kdy nemusím vstávat v 6 do nevolnictví (mluvím o tom, že dnes jsem šla spát ve 4. Ráno. Díky, tumblre.) Definitivně se chci vrhnout na školní věci a to nejen na ty, které mi hrozí deadlinem. Toužím věnovat víc času šicímu stroji, mýmu úku a nefanfikcoidné četbě (Zdravím, ChPSH xD). ...Ráda bych řekla, že chci dosáhnout světového míru, ale v tento krušný čas by to znělo nemístně o__O

5) Post a selfie! OR post an image that best depicts you!! (Whatever you feel best with)

Ať žijí apo-outfity!

  Moi: Po pár dnech v goth šatech odmítám nosit něco, co neobnáší i punčocháče, tzn zde můžete zřít naprosto první případ mne v minikraťasech a punčochách O_o. Ze stejného důvodu se v nejbližší době nevzdám těch polobotek, jsou dokonalý. Celkový dojem doplňuji trikem s potiskem DC hrdinek/záporaček, které bohužel nejsou vidět, a něčím, co by se dalo nazvat jako kabát. Jde o kus oděvu se 4mi vysoce užitečnými kapsami a spoustou volného prostoru jak na mé tělo, tak na barvy a výšivky, kterými plánuju tuto divnost časem zaplnit. Sahá mi téměř ke kolenům. Look zastřešuje červená rouška a k ní ladící linky a obočí, jež jsou bohužel ztraceny ve vyvážení bílé mého mobilu =_=

   Šmudla dnes volil stylové černé vodítko s dvěma rolničkami (jediné, které vlastní, ale neříkejte to papparazzi) a suchý šampon na pročechrání jeho hedvábné srsti (čtěte: hlínu, kterou vyhrabal zpod keře, který díky němu teď vypadá jako po útoku divokých krtků).

Taguju @smarjapanno��� a všechny, kteří to dočetli až sem a cítili jiskru pobavení! jelikož toužím i jim zničit čas odpovídáním na otázky. Klidně mne tam označte :’)

[nula7]

Pátek, den horoskopů.

Kdo by se v pátek nechtěl pobavit? Kdo by si nepřál, aby ta otravná část dne, naplněná vyděláváním chechtáků, nebyla už u konce? Kdo by nechtěl postrčit orloj, aby už bimbal konečnou? Takovýho ignoranta, aby pohledal. A na to jak si ten čásek, plnej předstírání práce, ukrátit, je přece net.

Tam je nejeden sborník rad a návodů na život. Mezi ty určitě a nepochybně patří horoskopy. Z těch se přece každej o sobě dozví věci, jež ani netušil. Netušil, až do přečtení toho, co ho čeká a nemine, jakej je jeho charakter, kolik má nejen v portmoně, ale i v hlavě, případně čemu a komu se určitě vyhnout, aby se snad nedostavila nějaká ta nemilá příhodička. Je poučen, jakého znamení volit protějšek a koho obloukem minout. Úplnej manuál na skvělou budoucnost.

Horoskop, to není věštění. Žádný mystifikace stran vašeho štěstí. Za vaše prachy. Žádný: „Paninko, čáru života máte klikatou. Klikatou, ale dlouhatananánskou. Čekají vás na ní nějaký nesnáze, problémy, ale ty pominou. Hlavně vidím, že vás bude provázet štěstí, velikanánské štěstí …“ Dokonce ani: “Sejměte kartu. A co tu máme?“. Žaluskej kluk. Fuj! A dál bez mrknutí oka: „Sejměte znovu, a …znovu … a ještě." Srdcové eso!!! No vida a pak, že to nepůjde. „Paninko, vy jste sejmula srdce. Eso!!! Óóóó! To je štěstí, óóóbrovské štěstíčko …“

Zvířetník, tak podle toho každej moc dobře ví a zná, v jakém znamení byl zrozen. Tedy věděl, až do chvíle, než tam někdo hodil ony pověstné vidle. Hadonoše. Ovšem na toho kálí i Bílej tesák. A na horoskop? Také! Na ten po chvíli zapomene každej, páč je tu jen a jen pro ukrácení chvíle, pro pobavení. Pátek, den horoskopů.

[aziz-the-fangirl]

Vlk v rouše beránčím (FF)

Vlastimil Vondruška píše historické detektivky v cyklu Hříšní lidé Království českého. Jeho spisovatelský um je nevalný, ale Jihočeské divadlo je jako hora Blaník - trus se tam mění ve zlato. Respektive, miluju cokoliv co u nás v divadle dávaj, navíc, když tam hraje nějakej náš zajda... A taky jsem hříšný člověk Království českého.

ANEB: historický šust (omlouvám se, nehledala jsem si reálie). převlíkání za ženský, jen tak. místy vycpáno plyšem. Ota ze Zástřizlí/velitel stráží Diviš (tedy pánové úplně napravo a úplně nalevo ;))

Královský prokurátor Oldřich z Chlumu a jeho velitel stráží Diviš stáli v tmavém výklenku nádvoří, rozebírajíce výslech posledního podezřelého, když zaslechli, jak se nad nimi otevřelo jedno z oken fraucimoru. Oba muži ztichli. Z okna byl vyhozen provaz, po kterém se vzápětí spustila žena v tmavě modrých šatech. Znova se schovali. Žena došplhala na konec lana a seskočila posledních pár metrů na zem. Oprášila se. Diviš sebral odvahu, vzal ji kolem pasu-- "Kampak se v noci spouštíte, milostivá?" Nejdříve polekaná ženština se v Divišově náručí protočila. Na oba muže se zpod závoje šibalsky usmívaly oči panoše Oty. "Prohánět sukně, milostivý."

Veselí bylo v plném proudu. Služebnictvo sedělo kolem stolů na nádvoří a korbele piva se prázdnily rychleji než naplňovaly. Dobrá nálada byla vidět i slyšet.

Jen Diviš byl zádumčivý. Ač byl případ za nimi, nedokázal se odpoutat od událostí, které se odehrály. Konkrétně jedné. Stále si vybavoval ten večer, co s pánem Oldřichem pozorovali přízrak v modrých šatech sešplhat z oken fraucimoru. Přízrak, ze kterého se vzápětí vyklubal Ota. Diviš se nemohl zbavit vzpomínky na to, jaký to byl pocit, položit mu ruce kolem pasu, a jak Otovi jiskřily oči, když mu pohlédl do tváře.

Diviš měl problém.

Vlastně měl štěstí, že byl Ota nahoře v hodovní síni a popichoval se s ostatními panoši, a neviděl Diviše v jeho melancholii. Měl by otázky a škádlil by ho a stejně by na konci večera zmizel s některou děvečkou. To Diviš dneska nepotřeboval vidět. Bude mu naprosto stačit, že se tím bude zítra ráno před odjezdem chlubit.

“Sundej ze mě ty špinavý pracky!” ozvalo se náhle přes hudbu a hovor. Diviš se rozhlédl, co se děje.

Nějaký strážný měl jednu ruku na boku jedné z děveček a druhou pevně tisknul její pozadí. Dívka proti tomu slyšitelně měla výhrady. Snažila se mu vysmeknout, zatínala ruce v pěst.

“Drahoušku, když mi dáš jen chvilku, budeš hned křičet něco jiného--” ušklíbl se strážný a jeho přátelé, kteří celou scénu s napětím sledovali, se zasmáli.

“Ani za sto let,” štěklo děvče.

Tohle Diviš rozhodně nemohl nechat jen tak. Aniž by věděl, co dělá, vyrazil ze židle, a v následující chvíli kroutil strážnému ruce za zády. “Řekla ti ne, jsi snad hluchý?”

Chlapík zaskučel bolestí.

Divišovy paže se zlehka dotkla cizí - ta zachráněná děvečka. “Děkuji vám, ctěný pane, ale prosímvás, nepochroumejte ho příliš-- abyste z toho neměl problém-- on už si to určitě pamatuje--”

Diviš chlápka váhavě pustil. Ta holka měla pravdu. Vzhlédl jí do očí, protože stále měla dlaň položenou na jeho paži. Místo něžného pohledu dámy v nesnázích narazil na Otovo těžko skrývané pobavení.

Diviš zatnul zuby. Místo toho, aby se nahoře míchal se smetánkou, míchá se tady dole s čeledí. V dámských šatech, s čepcem na hlavě, aby zakryl své krátké vlasy - vykukovala mu jen jedna kudrnatá havraní lokna. Tentokrát si oděv vypůjčil v komnatách služebnictva, ne jako minule, a Diviš nechtěl přemýšlet nad tím, jak se k němu v obou případech dostal. Ota perfektně zapadal, na první pohled byl k nerozeznání od ostatních děvčat, co na hradě sloužila - vždycky měl moc pěkný obličej - rozdíly by začaly být patrné až v denním světle, střízlivému pozorovateli.

A přesto Ota neskutečně riskoval. Kdokoliv by se mohl podivit, že nemá dost vyvinutou hruď, a kdyby byl ten strážný troufalejší, mohl by klidně zjistit, že Otovi cosi přebývá. A Ota očividně neměl daleko od toho, aby se začal opravdu bránit, a tak silná dívka by neušla povšimnutí.

Přesto se tu Ota producíroval z hloupého rozmaru a bavil se tím, že nikdo neviděl skrz jeho převlek. Bavil se tím, že z Diviše dělal hlupáka, jako obvykle.

“Tohle není místo pro vás, mladá slečno,” utrousil Diviš. “Možná by bylo ve vašem zájmu, abyste se někam vytratila?”

Otův výraz povadl, ale stále se důvěrně dotýkal Divišovy ruky.

“Máte pravdu. Doprovodil byste mě, prosím, k mému pokoji? Vím, že s vámi se bát nemusím.”

Diviš váhal. Nechtěl s Otou hrát tuhle hloupou hru. Na druhou stranu, kdo mohl zaručit, že Ota už cestou nepotká žádného chlípáka se všetečnýma rukama? Neměl moc na výběr. “Bude mi ctí.”

Nabídl Otovi rámě. Čekal, že ho Ota vezme neohrabaně a odtažitě, ale místo toho se do něj dost dobře zavěsil. Zapomněl, že Ota je vlastně moc dobrý herec - s tím, jak trochu jinak, trochu ženštěji držel tělo, jak mluvil o pár tónů výš. Pro Otu bylo tohle všechno neskutečná zábava. Diviš to viděl trochu jinak.

Ota Diviše vedl dál a dál od vřavy na nádvoří, než se rozhlédl kolem nich a bez větších problémů zatáhl Diviše do náhodných dveří.

Ve světle venkovních loučí, které dovnitř na okamžik dopadlo, když byly dveře otevřené, Diviš pochopil, že se ocitli v nějakém skladišti.

Ve tmě bylo dlouho všechno v tichosti.

“Diviši, fakt díky, nevím, co bych dělal, kdybys toho-- kdybys ho nezastavil,” řekl Ota. “Nechápu, že tam všichni jen seděli a nikdo mi nepomohl.”

“Čeleď nemá ty vybrané způsoby, na které jsi zvyklý,” zabručel Diviš. “Buď rád, že jsi ho nemusel kousnout.”

Bylo slyšet, jak se Ota nadechl, aby něco řekl, ale rozmyslel si to.

“Co tě to vůbec napadlo? Jít v ženských šatech mezi služebnictvo. Co to má jako znamenat?”

Ota mu znova položil dlaň na paži, pak ji přesunul výš, na rameno. Divišovi se zadrhl dech. “Chtěl jsem zjistit, jestli by sis mě všiml,” zašeptal Ota. “Jestli bych se ti líbila.”

Myslel Ota-- nemyslel. Bylo jasné, že Ota o pozornost mužů nestojí, vzhledem k tomu, jak vehementně se snažil vyprostit z náručí toho strážného. Ota není sodomita, jen si chtěl z Diviše vystřelit. Chtěl ho donutit se mu dvořit a skládat mu poklony a na konci noci odkrýt masku a vysmát se mu. Ale Diviš nebyl zas tak nepozorný.

“Diviši, odpověz, líbila jsem se ti?”

Ota se k němu přitiskl, blízko. Tak blízko, že Diviš cítil přes sukně jeho vzrušení.

Nadechl se. Sám nevěděl, jestli chce promluvit, nebo jen potřeboval vstřebat překvapení. “Oto,” zamumlal varovně.

Ota mu položil druhou ruku na rameno. Pomalu je spojil za Divišovým krkem. “Dneska v noci jsem jen prostá hradní děvečka,” zavrněl Ota, “a velitel stráží královského prokurátora si se mnou může dělat, co jen bude chtít.”

“Neslibuj, co nemůžeš splnit,” varoval ho Diviš. “Slyšíš, co říkáš? Tohle už nemůžeš vzít zpátky.” Potřeboval, aby to skončil on. Nedokázal by Otu odmítnout.

Jenže Ota byl hrdý a vždy statečnější, než by bylo zdrávo. “Nechci to brát zpátky,” řekl, a pak se natáhl, aby Diviše políbil.

Tohle se tedy dělo. Divišovy ruce usedly na Otovy boky, nejdříve zlehka, ale pak si ho přitáhly blíž.

Na Otových rtech byla ještě znatelná sladkost horké medoviny - aspoň část večera musel strávit nahoře, v hodovní síni s ostatní šlechtou. Tam k němu přišel ten nápad? Nebo se jen potřeboval napít na kuráž? Tak jako tak si v jednu chvíli nesporně vybral, že raději stráví večer s Divišem, než s některou z urozených pan. To mu lichotilo.

Kdyby Ota neudělal první krok, Diviš by se k němu sám neodvážil. Pokud by nebyl šlechtického původu, pokud by nebyl panošem královského prokurátora - pokud by byl jen další strážný na Bezdězu - tak by Diviš snad něco naznačil, ale nikdy by si netroufl jít po někom Otova postavení.

Diviš je protočil a Otu natiskl na zeď za nimi. Políbil ho do koutku úst, na čelist, na krk. Chtěl mu jednou rukou vjet do vlasů, ale zarazil ho pevný stisk na zápěstí.

Ota dýchal splašeně, přerývaně. “Počkej, nesundavej ten čepec-- kdyby někdo nahlédl, v tom šeru mě takhle spíše nepozná.”

Divišovi to připomělo, jakou praxi už v tom Ota má, když si nikdy nezapomene nechat otevřená zadní vrátka. Nevěděl, jestli by byl raději, kdyby je nikdo nerušil, nebo kdyby je někdo zahlédl a měl za to, že nevidí nic špatného. Ta myšlenka byla zvláštním způsobem vzrušující.

Místo toho se zlehka dotkl Otovy tváře. Palcem mu přejel přes rty, Ota pochopil vyzvání a s tichým vzdechem pootevřel ústa. Diviš Otu znova políbil, tentokrát i s jazykem, a Ota mu bez váhání vyšel vstříc. Zdál se trochu zmatený, asi že byl více zvyklý líbat, než být líbán, ale brzy se přizpůsobil tomu, že Divišovy polibky jsou jiné, než polibky mladých šlechtičen.

Otovy ruce se pomalu přesunuly k Divišově klínu. Nejdříve se Diviše zkusmo dotkl přes látku. Až když s pocitem zadostiučinění zjistil, že velitel stráží je v jeho dlani tvrdý, jal se rozepínat jeho opasek. Bez dívání mu to chvíli trvalo, ale Diviš si na bloumavé šátrání rozhodně nemohl stěžovat. Ota mu pak strčil ruku do kalhot, sevřel ho v dlani a párkrát ho protřel.

Diviš Otovi cosi slastně zabručel do úst.

Ota se do polibku pousmál a vzápětí tlumeně vyjekl, když Diviš pevně sevřel jeho hýždě. Ota zvedl nohu a přitáhl si tak Diviše za pas k sobě ještě o kousíček blíž.

Diviš s potěšením zjistil, že Ota pod sukní nemá kalhoty. Neodolal možnosti dotknout se jeho holé kůže, nechal svou ruku přejet od jeho lýtka přes koleno až vysoko na stehno, při tom mu kasal sukni výš a výš. Zastavil se s rukou na Otově nahé kyčli.

“Oto?” zeptal se, “co teď?”

Diviš neměl představu, s čím měl Ota zkušenosti - nebo o čem aspoň měl tušení - a co od Diviše čekal. Byl vůbec Ota někdy s jiným mužem? A pokud ano, s kým? S někým z Bezdězu, koho Diviš znal, nebo snad s nějakým náhodným? Nechtěl nad tím přemýšlet.

I v tom minimu světla bylo poznat, že Otovi zaplanuly tváře. “Já-- přemýšlel jsem a-- jestli chceš--” dostal ze sebe přerývaně.

“Dýchej,” připomněl mu Diviš, napůl pobaveně a napůl starostlivě. Palcem mu na kyčli vykresloval konejšivé kroužky.

Ota se zdál v rozpacích. Možná že před Divišem ještě s žádným nebyl, jinak by byl asi jistější - vzhledem k tomu, jak sebevědomě si vždy vedl při dobývání srdcí slečen. Ota se zhluboka nadechl, aby mohl Divišovi situaci vysvětlit srozumitelně. “Ochomýtal jsem se kolem kuchyní a napadlo mě, že bychom tu nemuseli mít při ruce olej, tak jsem se sám připravil dopředu a doufal, že to nebylo marně.”

Diviš měl náhle sucho v ústech. Ztěžka polkl. Dokázal si Otu živě představit, schovaného v tmavém koutě spižírny, ruku kluzkou olejem pod sukní, jak se sám sebe dotýká, slastně přivírá oči a kouše se do rtu, aby mu neunikl žádný zvuk, nikdo ho neslyšel. Ten obraz s ním dělal věci. “Oto--” hlesl.

Ota si to snad vysvětlil jako pochyby. Překryl Divišovu dlaň na svém boku svojí, a pak mu navedl ruku pod své sukně, aby se přesvědčil sám. Nevymýšlel si. “Jsem naprosto připravený,” zopakoval Ota. “Chtěl bys--?”

“Chci cokoliv budeš chtít,” ujistil ho Diviš bez přemýšlení. I v téměř temné místnosti viděl, jak se blýskl Otův spokojený úsměv.

Ota mu znova spojil ruce za krkem. “Tak prosím, Diviši.”

Diviš mu vykasal sukni i druhou rukou a pak ho nadzvedl, aby mu Ota mohl obmotat obě nohy kolem pasu. Byli tak blízko, že na své tváři cítil Otův horký dech. Políbil ho, na obočí, na tvář, a pak konečně na ústa. Pomalu do něj vnikl.

Ota sebou sotva znatelně trhl, spíše překvapením nad tím novým pocitem, než bolestí, sténaje Divišovi do úst. Jednou rukou mu vjel do vlasů, škádlivě ho za ně zatahal.

Diviš ho konejšivě hladil po stehně. Moc se mu líbilo mít Otu kolem sebe, líbilo se mu, jak se k němu bezútěšně tiskl a zoufale kolem něj svíral nohy nejen proto, aby nespadl. Byl horký a těsný a perfektní a--

“Diviši,” připomněl se mu Ota netrpělivě. Aby podpořil svůj argument, Diviše v polibku kousnul, znova ho zatahal za vlasy. “Diviši. Nejsem ze skla.”

“Vážně?” ušklíbl se Diviš a konečně do něj poprvé přirazil. Otovi se z toho pohybu zadrhl dech. Diviš ho sevřel pevněji a zopakoval to a pak znova, až si s Otou pomalu našli společný rytmus.

Otovi ze rtů splýval jeden tichý vzdech za druhým, než Diviš přesunul jednu ruku do jeho klína. S prvním dotykem zvrátil hlavu a bezostyšně zasténal.

Diviš přisál rty na nově odhalenou kůži Otova krku. Líbal ho pod uchem, přejel mu zuby přes ohryzek, a když výstřih jeho šatů sklouzl o trochu níž, mohl Diviš políbit i výstupek jeho klíční kosti. Každý zvuk, který Otovi unikl z hrdla, Divišovi rezonoval pod ústy. Ota se pod Divišovou péčí téměř třásl, napůl slastí a napůl vřelým smíchem, jak ho škrábaly Divišovy vousy.

“Diviši-- proboha, já--” Ota jen těžko hledal slova. Šlo na něm dobře poznat, že se blížil vrcholu - zaťal Divišovi prsty do ramene, pevně semkl víčka, svíral Divišův pas mezi svýma nohama ještě křečovitěji - podpatek Otovy boty ho téměř bolestivě tlačil zezadu do stehna.

Diviš zrychlil své pohyby. “Jen do toho,” zašeptal Otovi do kůže, “je to dobrý, mám tě.”

Vzápětí ho Ota hluboce políbil. Snažil se tak utlumit svůj sten, ale téměř nebyl úspěšný. Udělal se Divišovi do dlaně, ale líbal ho dál, stále vytrvale a srdečně, i když už tak trochu lajdácky, o něco líněji.

Diviš nebyl daleko, s tím, jak se ho Ota držel jako klíště, jak zněl, jak chutnal-- Přehoupnul se přes vrchol s Otovým jménem na rtech.

Ota se pozvolna uvolnil, že Diviše nesvíral jako topící se stéblo, opřel se zády o příjemně chladnou zeď za sebou. Snažil se uklidnit své splašené dýchání. Povolil stisk v Divišových vlasech, i na jeho rameni, a v náhlé uvolněnosti mu položil dlaně na tváře. Palcem něžně obkreslil jizvu, co se mu táhla přes lícní kost, pak i tvar jeho rtů. Očima hypnotizoval linie psané svým prstem, dokud nezvedl pohled, aby se setkal s tím Divišovým.

Ota se začervenal a oči mu těkly, jak chtěl uhnout, jak se styděl pohlédnout Divišovi do očí. Vypadal nejistý, jako by mu nebylo jasné, co se stane nyní.

Diviš také neměl jasnou představu. Tušil ale, že na základních obrysech se s Otou shodnou. Znova ho pohladil po holém stehně, aby ho uklidnil. “Mám tě,” zopakoval tiše.

Ota se unaveně pousmál, sklonil se a naposledy Diviše políbil.