#památník

[theodoreangelos]

Josef Jungmann Birthplace and Memorial, Hudlice, District Beroun, Central Bohemia Region, Czech Republic Rodný dům a památník Josefa Jungmanna, Hudlice, Okres Beroun, Středočeský kraj, Česká republika Geburtshaus und Gedenkstätte von Josef Jungmann, Hudlitz, Bezirk Beraun, Mittelböhmische Region, Tschechien Lieu de naissance et mémorial de Josef Jungmann, Hudlice, district de Beroun, région de Bohême centrale, République tchèque Место рождения и мемориал Йозефа Юнгмана, Гудлице, округ Бероун, Среднечешский край, Чешская Республика

[goodbuttaken]

unofficial památník josefa abrháma

[semtituloh]

Vía Památník Lidice

Ledier Lázaro, 13 let, Kuba / čestné uznání

[dobretane]

Vpis 2 - Bobina z Kimprle 

(23.9.) Včera jsem usnul okamžitě a spalo se překvapivě dobře, i na tý pružinový matraci, takže ráno se budíme po osmý celkem fresh. Kontrola balkónku odhalí, že navzdory deštivý předpovědi je slunečno, i když chladno. Výhled máme sice na parčík s parkovištěm, ale zvládneme si všimnout tý divný bretaňský vlajky, která je černobílá. Matěj nachystá vzornou snídani - z onigiri, který máme oba oblíbený a narazili jsme na něj včera v obchodě na letišti. Vše je třeba dokumentovat, než se to sežere, v tomhle jsme s Matesem soulmates.

Check-out je tu už v deset, ovšem my to stihneme už po devátý, jsme celý natěšený na tu Bretaň. A dneska ráno na ten poloostrov Quiberon, na jehož spičce jsme se ubytovali. Kousek ještě popojedem autem, pohodlně zaparkujem nedaleko kempu, oblíkneme se a už pádíme k moři. Modrý nebe, ranní slunce, dlouhý stíny, prázný pláže, Atlantik, no ty kráso to je nádhera.

Já hned zouvám boty a peelinguju, ani to není TAK studený, ale ten pocit za to stojí. Jsou tu spousty mušliček a taky ptáčků, který Matěj nejen pozoruje dalekohledem, ale i expertně identifikuje. Já expertně identifikuju letadla, co nám lítaj nad hlavou (v tomhle konci světa jsou to samý novinky!) a pak ještě najdeme desku připomínající letecký neštěstí ve zdejších vodách v roce 1998, zajímavý překvapení!

Ono je tu i letiště, respektive taková malá runway, ale ta je jen pro malý soukromý éra, takže provoz nic moc. Pointe du Conguel se dá celej obejít po pláži nebo po cestičkách lesem, velmi nás to tu baví. Občas se zjeví nějaký místní člověk buď venčící psa nebo běžící, nicméně všechno jsou to senioři, ale hezky nás zdraví, bon jour. (Jediný pěkný chlapce jsme tu viděli buď v roli kopáčů u cesty nebo popelářů…) V létě se tu ale jistě dá pěkně koupat. Vycházkou a lelkováním jsme tu strávili nakonec skoro dvě hodiny, utíká nám to báječně. Před odjezdem využiju veřejný záchody tady v parku, a teda čistý a voňavý. Pak se ozval hlad, takže jsme se stavili v prvním supermarketu, co nám přišel do cesty - Casino. Byl celkem velkej, ale regály poloprázdný, no pár dobrot se ulovit povedlo. Matěj zkusil i samoobslužnou pokladnu, se kterou ale i přes nastavení angličtiny prohrál a musel zasáhnout pan prodavač :) Poloostrovem míříme zpět na sever k pevnině, ale ještě v té úzké šíji slíbená svačinka. Jak jinak než u moře, jehož východní část je mnohem klidnější než návětrná strana.

Matěj parádně vytipoval i místa na sightseeing, z nichž první jsou světově známý menihry v Carnacu. Jsme tu během chvilky, parkoviště dokonce zdarma, stejně jako moderně vypadající muzeum. Tam začneme, ale trochu nás to zklame, je to jen jakási výstava fotek a ne moc akční zřízenci. Tak si prohlídneme mapku a vyrazíme na vlastní pěst. V okolí jsou tři velký pole menhirů, z nichž my si projdeme a prohlídneme to největší.

Fascinující na tom je, že ty řady více jak čtyř tisíc vztyčených kamenů pochází už z dob až pět tisíc let př.n.l., ale my nevíme, k čemu sloužily. Co je jisté, že dnes slouží jako turistická atrakce a potkali jsme tu i zájezd čínských turistů. Další části jsme už projeli autem, jinak se tu dá koupit jízda turistickým vláčkem, mno… My jedem za další historií, máme v plánu zastavit se ve dvou městečkách. První je Hennebont, což bylo spíš po cestě a průvodce o tom psal pěkně. Tu jsme narazili na majestátně vypadající baziliku s impresivním portálem (leč vnitřek byl slabší).

Na stejným náměstí mě víc zaujal památník padlým místním vojákům, kde každá ze čtyř stran byla věnovaná jiné válce, Francouzi jich mají celkem dost, takže tu nechybí boje v Africe nebo v Indočíně.

Městečko bylo jinak liduprázdný a asi ne moc turistický, tak to tu jen proběhnem a svištíme dál, už bysme si dali i oběd. Další městečko dnešní části roadtripu má neodolatelný název. 

(Ano, tu nám už poprchávalo, tak jsem vytáhnul klobouček, který se hodil, i když místy naopak svítilo slunce.) Kimprle se nám líbí víc, trochu to tu i žije, sem tam turista, a nedaleko restaurace, kterou jsme si vybrali k obědu, je kulturní centrum La Bobine. Rozkošný. Jídlo dáváme v bistru Le wagon-lit, mě oslovily tři klobásy s rýží a rebarborový schorle, obojí za jedna!

(Milá paní servírka opět angličtina téměř nic.) Po jídle nás Matěj vede na prohlídku památek městem a mně (!) se jedna nečekaně velmi líbila, a sice románský kostel Sv. Kříže. Čtyři kaple do kříže, prostředek vyvýšenej, krypta… no helejte to jsem nikdy neviděl, moc pěknej prostor, a to já o kostelech říkám málokdy!

Kimprle dobrý tedy, navíc přestalo pršet, tak jdem dál, do horní části města.

Nahoře náměstíčko s dalším kostelem a křivými domečky.

Zhruba v těchto místech vyvrcholily Matějovy zažívací problémy, tak jsem raději šel napřed a nechal jsem ho napospas středověkým uličkám. Za chvilku mu bylo trochu lépe, a tak cupitáme dál. V jedné ulici byly výlohy zavřených obchodů polepený fotkama místního fotografa, skvělej nápad.

Městeček bylo dost, tak si dejme zas přírodu. Po cestě do hotelu má Matěj v rukávu ještě jedno eso. A teda ten roadtrip tady to je radost i kvůli těm cestám, třeba ty velký cedry!

(Jsou to cedry?) Míříme do přírodní rezervace Ďáblovy skály, což francouzsky zní trochu líp . Les Roches du Diable a už proto stojí za to tam jet. Silnička se zmenšuje, zužuje, lesy krásní.

Nečekaně velký parkoviště zeje prázdnotou, necháváme tu tedy auto, bereme sušenky a jdeme do lesa. Druhově neskutečně bohatej!

Jak sestupujeme k řece a noříme se do toho voňavýho lesa, jakobysme byli zas v úplně jiným kraji, než byly ty ranní pláže. Ďáblovy skály je soutěska na říčce L’Ellé, v níž jsou obrovský balvany.

Skrz mraky prosvítá sluníčko, jsme si tu zase sami, kochání. Nechceme se vracet k autu stejnou cestou, tak podle mapy.cz Matěj volí okružní trasu podél řeky, skvěle vybranej trek, já jsem nadšenej.

Sušenky přišly vhod (mně), dneska z toho nakonec bylo skoro 18 tisíc kroků, to jsme akční. Další zastávkou už je náš hotel Zlatý kříž ve městě Le Faouët (to se vyslovuje prosím jak?), takový typický bretaňský, n’est pas?

Vítá nás usměvavá slečna na recepci, která nicméně neumí ani slovo anglicky, to nás nepřestává udivovat tady. Je ale ochotná a pochopí, že bysme místo jedné postele radši dvě, a obratem to přestele. To vycházkování a trávicí nevolnosti nás vyčerpaly, takže hned odpadáme a já jsem prý usnul snad ještě než jsem dolehnul. Po hoďce odpoledního spánku úplně do růžova!

Původně jsme chtěli ještě nějakou vycházku, ale Matěj zatím není zcela fit, tak mě jen vysílá do obchodu pro večeři. Místní Carrefour má do půl osmý, ale jsme rádi, že má vůbec otevřeno, že jo. S pohledným panem pokladním vedu plnohodnotnou konverzaci (nemám carrefour kartu, nechci carrefour kartu, nechci tašku, chci platit kartou, aurevoir) a vítězoslavně můžu zpět. 

Vychytávkou dnešního dne je, že jsem se naučil rozkrojit meloun lžičkou (byl výbornej), nicméně neumím otevřít pytlík mini-mozarell (Matěj zachránil), a sušenky tu mají dobré. Po sprše (pokoj je řešený tak, že koupelna nemá dveře, je jen za rohem od ložnice, well…) se vrháme na sepsání blogů a tedy první celý den v Bretani máme velmi úspěšně za sebou! Tak snad nám to i nadále půjde hladce, Matěj to má skvěle nachystaný, tak snad mu bude i líp. Dobrou noc z Le Fó. (Tady končím svůj záznam "snad každý minuty", jak to glosoval Matěj, a jdu si přečíst jeho postřehy!)

[lmages]

Beerševa, Památník Negevské Brigády

[hidden-but]

feels like Přerov, tbh

(v tom lese je památník pohřebiště lovců mamutů, které prý taky bylo někde poblíž toho hřbitova/sídliště)

[liberte-news]

ZLÍN si připomene 35. výročí Sametové revoluce na 6 místech

Od 11. do 17. listopadu si Zlíňané připomenou 35 let od pádu komunistického režimu různými akcemi. Primátor Jiří Korec zdůraznil význam osobní odpovědnosti ve svobodě. Program vyvrcholí nasvícením Památníku T. Bati.

ZLÍN | Náměstí Míru, Městské divadlo, Muzeum Jihovýchodní Moravy, Baťova vila, zámek a Památník T. Bati. Šest míst, kde si Zlíňané od středy 11. do neděle 17. listopadu připomenou v rámci Festivalu svobody události, které před 35 lety vedly k pádu komunistického režimu. Ilustrační foto: kulturazlin.cz „Před rokem 1989 byla absence svobody vnímána především politicky a občansky. Lidem se však…

[viviendopraga]

La conmemoración de los traslados de judíos en Praga a los campos tendrá lugar este miércoles, cuando se honrará el 83º aniversario del inicio de las deportaciones de la comunidad judía de Praga hacia los guetos y campos de concentración. Este evento, organizado por la organización Památník ticha, recuerda uno de los momentos más oscuros de la historia de la ciudad, cuando las autoridades nazis arrancaron a miles de judíos de sus hogares y los enviaron a su destino final. Proyección simbólica en la estación de Praga-Bubny El centro de la conmemoración de este año incluye una proyección de luz en la estación de tren de Praga-Bubny, donde los nazis forzaron a miles de judíos a reunirse antes de deportarlos a los guetos de Lodz y Terezín. Desde las 19:00 hasta las 23:00 horas, la fachada de la estación se iluminará, transformándola en un espacio de memoria pública. El edificio de la estación, pendiente de reconstrucción, ha permanecido como un testigo silencioso de estos eventos. Pavlína Šulcová, directora de Památník ticha, explicó que esta proyección resalta la importancia de estos lugares históricos como espacios de reflexión y recuerdo. La estación de Praga-Bubny simboliza el desarraigo y el sufrimiento que miles de personas soportaron en este sitio. Los primeros traslados El 16 de octubre de 1941, las autoridades nazis iniciaron los primeros cinco transportes desde Praga hacia el gueto de Lodz. Estas deportaciones, que se prolongaron hasta el 3 de noviembre, marcaron el inicio de una serie de traslados que más tarde continuarían hacia el gueto de Terezín. Los nazis impusieron una serie de medidas que despojaron a la comunidad judía de su libertad y bienes. Cada judío llevó un equipaje limitado a 50 kilogramos, mientras que las autoridades confiscaron el resto de sus pertenencias, incluidas las llaves de sus casas. El proceso previo a la deportación duraba entre tres y cuatro días, período en el cual las familias se reunieron en el Mercado de la Radio de Praga. Posteriormente, la policía escoltaba a las familias hacia la estación de tren. El rol del Mercado de la Radio de Praga Las autoridades nazis fundaron este mercado poco después de que Reinhard Heydrich asumiera como Protector del Reich. Desde octubre de 1941 hasta julio de 1943, el mercado funcionó como punto de reunión para las familias judías de Praga, donde se las separaba y deportaba a distintos guetos y campos. Este lugar, cargado de un profundo simbolismo, forma parte de la memoria viva de la ciudad y recuerda las atrocidades cometidas durante la ocupación nazi. La elección de la estación de tren de Praga-Bubny para la Conmemoración de los traslados de judíos en Praga a los campos de concentración destaca la importancia de los lugares de memoria. Donde los ciudadanos pueden conectar con su historia y reflexionar sobre el impacto de esos años terribles.

[archivace]

Na osvobození Šumavy se podílela  i jednotka Azad - vytvořená z Indů z Barmy,

Po porážce  Britů v Singapúru  se skupina Indů dostala se spojenci do Evropy. 

Vše začalo invazí Japonska proti Britům v Barmě. 

Zimu 1944/45 Indové strávili v polních leženích v linii hřeben Pustina - Dobrá voda. Američané měli obsazeny pouze průsmyky a postup zahájili podél jižních svahů.

US 95 divize, 712 tankový prapor. 

Památná místa: Památník konce války Všeruby, v Dobré vodě pohřbeno 30 indů....

Zdroj: https://blog.idnes.cz/jantomasek/prevody-mechanicke-pastorek-a-kolo-a-elektricke-trafa-osvobozeni-sumavy.Bg21070350

[norsko2024]

Den 20. - část první 🇱🇻🇱🇹

Dvacátý den jsem začal během okolo jezer u města Garkalne, kde jsme spali, a to i s Ygritte - 6.7 km, 30 min. Koupání v jezeře Peldu ezers, pak snídaně, a vyrazili jsme na cestu. Profrčeli jsme Lotyšsko a dostali jsme se do Litvy. První zastávka byla kousek nad městem Kaunas u Kauno IX Forto Memorialinis (Devátá pevnost), což je obrovský památník obětem fašismu.

[odpad]

Dobříš, zámok a památník K.Čapka

[odfranty]

Kanada 06/2023, Den 4, 9.6.2023 Canmore

Ráno nám začalo trochu hekticky, když jsem se snažil připojit na pracovní hovor ze vstupní haly hotelu. Nakonec jsme se s holkama prostřídali na pokoji a ony mohly vyrazit na brzkou snídani. Tam jsem se připojil o dvě hodiny později.

Zbytek dopoledne jsme strávili na pokoji pospávání, pracováním a balením. To abychom v poledne odevzdali karty k pokoji i batožinu a vyrazili vstříc Calgary.

Nejdříve jsme vyřídili zbývající obchůzky - místní hotovost, SIM kartu až budeme cestovat. Místní obchodní centrum bylo krásně zařízené včetně velikého hřiště a zahrady - takže jsme si návštěvu trochu protáhli.

Následoval nákup v místním supermarketu. A přiznám, čekali jsme větší ráno pro naše peněženky. Ale dost věcí se tu dá sehnat ještě levněji než u nás! Pobrali jsme lehk oběd i svačiny a vyrazili do parku.

Park jsem odtušil z mapy, nakonec tam bylo kasíno. To se stává. Nakonec jsme popošli na místo založení města Calgary, kde je dnes památník i park a hřiště. Tam jsme strávili další hodinku a víc.

Vyběhaní a najezení jsme cestu stočili zpět do hotelu. U něj jsme si pořídili kávu a na hřišti (na kterém jsme začínali první den) jsme očekávali odvoz.

Martin dorazil v půl sedmé a my mohli společně vyjet. Ještě jeden nákup, tentokrát veliký, a můžeme pokračovat do Canmore se 13ti tisíci obyvateli. Městečka ve Skalistých horách, které nám bude na další dva týdny domovem. Nemůžeme se dočkat!

[semtituloh]

Vía Památník Lidice Matěj, 9 let, Česká republika / čestné uznání

[dobretane]

Vpis 7 - Více kroků, méně postele

(28.9.) Ta malá postel s jednou dekou byla trochu výzva, ale vlastně jsme se nakonec vyspali docela dobře, hlavně jsem zase rychle usnul, ten bretaňskej cider umí divy. Ráno je Matěj celej čilej, jde se ještě podívat do tý katedrály přes ulici, ale předtím stihne udělat snídani, kterou si dávám v posteli, lahoda!

Měl jsem k tomu ještě horkou čokoládu a to jsem si pochutnal. Pak se pobalíme a kolem desátý vyrážíme. Ještě krátká procházka po Dol-de-Bretagne, když jsme to včera nestihli.

Chtěl jsem se taky podívat na katedrálu a proluftovat se. Je sluníčko a tolik nefouká, čili mám zas šortky. Pak sedáme do vychlazenýho auta a přesouváme se jen o kousek dál do Mont-Dol, vesničky na kopci s výhledy. První věc, co jsem si tu všimnul, že Matěj zas ladí, viď.

Pršelo asi celou noc, protože je krásně všechno mokrý a voňavý, i když teď už je nebe modrý. Stavujeme se v kostelíku (to je prima, jak jsou tu prostě otevřený a přístupný) a hned vedle je něj je zas památník padlým vojákům z druhý světový, tentokrát i americkým letcům.

Na vršku kopce je dokonce vyhlídková věž a taky asi deset turistů, no to bychom tu nečekali. Vecpeme se tam taky, výhledy do krajiny jsou prima, a taky je tu nádherná duha, jejíž začátek jsme viděli jen kousek pod námi!

Po těch dvou deštivých dnech je tohle zase příjemná změna. Matěj má nachystaný takový okruh, takže sejdeme z kopce jinou cestou, je trochu mokro, takže schody jsou kluzký, ale dáváme si pozor. A narazíme i na schránku, čas poslat pohledy.

Včera jsme minuli město Dinan, kam se chceme ještě dneska podívat, tak se kousek vracíme, celou cestu nám zase prší. Není to takový to mrholení, prostě regulérní slejvák. Není divu, že tu je všechno furt zelený a vlahý i takhle koncem léta. V Dinanu nás Matěj zas expertně naviguje na parkoviště, který je jednak u bazénu (není tam vidět), a jednak u opatství Abbatiale Saint-Magloire de Léhon, který si taky stihneme zběžně prohlídnout. Odtud se pak vydáváme na trek podél řeky a lesem, ať se naňufáme přírody.

Dinon je další malebný středověký sídlo, začínáme si myslet, že takhle ve Francii vypadaj všechny města. Víc než nový velký most mě zaujal starý Vieux Pont hned vedle něj.

Po starých a téměř zcela zarostlých schodech vystoupáme od řeky nahoru do centra, který je vlastně skoro bez lidí, což je příjemný. Vzorně udržovaný, po dešti ještě víc fotogenický než obvykle.

Matěj tu taky obdivuje baziliku Saint-Sauveur de Dinan, která je viditelně slepená z částí z různých období, jak se přistavovala. Což bylo děsně zajímavý, když o tom člověk ví, respektive když ho na to upozorní někdo, kdo to ví :-) Pak už máme zas hlad (jeden ze čtenářů komentoval, že pořád jen jíme, no my ale taky spoustu chodíme!), tak vybíráme podle map restauraci a jdem na jisto. Má dokonce nějaký hodnocení podobný Michelinu, jak Matěj zjistil. No nám se každopádně líbí a jídlo i pití z místních surovin nás velmi uspokojilo.

Museli jsme si tedy kromě fine dining zvyknout i na slow dining, který je tady evidentně normou, ale zase je hezký, že má člověk čas zpomalit a pěkně si u jídla (resp. čekání na něj) popovídat… Taky bylo terno, že tu hráli písničku Colors od Black Puma, kterou jsem si teprve nedávno přidal do Spotify jako tip od Járy, to jsou náhody! No a pak další zářez byl, když jsme komunikovali s obsluhou. Já teď, když už zvládám fráze “merci beaucoup, monsieur”, mám pocit, že jsem děsnej Francouz! 🙂 Po obědě se procházkou městem a zkratkou vracíme k autu, v opatství u našeho parkoviště zastihneme svatbu (nebo pohřeb), tady to žije. Asi nejvýživnější bude dneska naše další zastávka, kam se přejíždíme asi hodinu dále na východ, technicky už mimo Bretaň. Varovat nás už mělo naprosto obrovský parkoviště, i když asi nebylo úplně plný, ono přece jen už není moc sezóna. Od cíle cesty jsme asi tři kilometry, nabízí se sice odvoz busem, ale pěšky by nám to mělo vyjít prý jen o něco déle (zajímavá matematika). Ale počasí přeje, slunce ve správným úhlu, tak jdeme. Voilá!

Ano, je to ikonický Le Mont Saint Michel. Cestou míjíme všudypřítomná kukuřičná pole, ovečky a taky pár ptáčků. Tohle je prý nějaký bělořit, říká Matěj.

Po souši se tam dojít nedá, i když jsme si mysleli, že při odlivu bychom to zkusili. Jenže od pevniny je odřízlý i řekou, takže je tu most, což je pohodlné. Jdeme tedy teď už po silnici, kterou sem od parkoviště proudí stovky a tisíce lidí. Huh. Teď po čtvrtý hodině už teda snad většina jde zpět, ale přesto je to masovka, plus do toho pendlujou ty busy, ze kterejch se vyvalí další hordy lidí. Už se tam blížíme!

Do městečka za hradbami se dá vejít zdarma, chceme vystoupat co nejvýš to půjde. Uličky jsou tu přirozeně velmi úzké, takže je to takovej trychtýř, kudy se valí davy, no to moc nedáváme.

Během pár minut strategii přehodnocujeme, vlastně se nám tu nechce být moc dlouho a procházet se ve štrůdlu katedrálou bysme nedali. Odbočujeme z hlavního tahu a daří se nám najít míň nacpanou část tohohle ostrovního městečka.

Dáme si tu s výhledem svačinku, pozorujeme racky a hada turistů plazícího se tam a zpět od pevniny. No helejte, jako je to fakt ikona a jsme rádi, že jsme to tu viděli, ale zároveň to je overturismus at its best. Buď sem jít nějak úplně mimo sezónu a večer či ráno, nebo se obrnit… Takže místo hezké, ten kopec je mnohem větší, než by si jeden myslel, ale ten zážitek máme ve výsledku maličko traumatický. Mně se nakonec nejvíc líbily ty pendlující autobusy, protože jsou obousměrný (nemaj se tu kde otočit), takže řidič přijede, vyloží lidi, a jako v tramvaji přejde na druhý konec busu a odjede.

Pěšky jdeme i zpět k autu (máme za dnešek hezkých 21 200 kroků, druhý nejvyšší počet za celý týden), platíme parking a docela rádi odjíždíme. Google nás milosrdně ihned navede na venkovskou silničku a uháníme na jih, zpět do Bretaně.

Dneska bydlíme ve Vitré a podle navigace bychom tam měli dojet kolem sedmé, tak jedem už rovnou tam, i když jsme ještě zatoužili po dekompresní procházce lesem nebo peelingu (teď odjíždíme od moře do vnitrozemí a tím je s peelingem konec). Ve Vitré nejprve nakupujeme v supermarketu večeři (pohledný pokladní jsou body plus) a pak jedem hledat byteček. Je to zcela v centru, takže chvilku hledáme parkování, ale to se povede. Pak podle pokynů hledáme na domě krabičku s klíči, což se nám pro změnu nedaří. Jak tam tak bloumáme kolem domu, všimne si nás starý pán rezident, evidentně tu takhle lidi bloudí častěji, a ke krabičce s klíčem nás zavede. Tak tady bysme ho nehledali!

Pak už jsme v bytě, dům je to prima, byteček pidi, ale útulnej. Nemáme dost, tak jdem ještě na procházku centrem a zase líbí!

Dominantou města je Chateau de Vitré, impozantní budova obehnaná obrovským příkopem, Matěj v západu slunce.

Doma Matěj udělá večeři, dneska kuskus, mozarella a salám Fuet, plus zas cider a mňam.

Takže počasí nám dneska přálo, viděli jsme toho zas spoustu a teď making memories, protože dnešní postýlka s jednou dekou ja jaksi ještě o trošku menší, než byla ta včera. Dobrou noc!

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 24 - 31,5km

Po klidné noci opouštím přístřešek v pul 9 ráno a hned asi po dvou kilometrech je několik zajímavých věcí, pak už to tak bohaté na pamětihodnosti nebude. Přicházím na Peršlák kde je hotýlek a u něj je “kámen republiky”. O kus dál se sejde k potoku kde na druhém břehu můžeme vidět patník nejsevernější bod Rakouska.(úvodní foto) Krásné místečko v lese, kde je klídek, čisto a jen zurčí voda.

Odtud se vydám zpět kolem rybníka, kde jsou pozůstatky zaniklé vesnice Nové mlýny a hned vedle následuje památník železné opony, která za to může.

Když zajdu za Novomlýnský rybník, vcházím opět do pohádkového lesa, kterým půjdu dalších 10km. Ťapká se mi dobře a kilometry ubývají. U studánky si doberu vodu a pokračuji vesele dál, s velkým očekáváním, co mě za chvíli čeká. 

Asi do 14ti let jsem sem jezdil s našima každý rok na letní dovču a od té doby sem tu nebyl, takže nostalgie zavládne. Navíc sem tu dvakrát skoro umřel, takže to je pro mě dost nebezpečná oblast a svírá se mi břicho. Musím se mít na pozoru😁Vycházím z lesa a po cyklotrase se blížím k vesnici Staňkov. Tady je občerstvení U Sumečka. Nojo, pořád tu je. Sem jsme chodili před dvaceti lety na výborné smažené ryby, takže si musím dát.

Z tlampače tu vyvolávají objednávky na jména, takže jako malí jsme hlásili jména jako Jarda Jágr nebo Majkl Džeksn, abychom si pak, před zvědavými zraky ostatních, došli pro jídlo. Tentokrát jsem nahlásil jen, Marty. Dám si pstruha a pivko Hrouzek s jedním z nejoriginálnějších sloganů co jsem viděl a chci zaplatit kartou. Ty nebereme, ale napíšu Vám číslo účtu a pošlete nám to. Další. S takovým přístupem jsem se ještě nesetkal, moc si toho vážím a paní moc děkuju. Rybka byla znamenitá. Určitě sem zajeďte, pokud budete mít cestu. 

Trasou, kterou jsem tu nikdy nešel, se pak dostávám vedle do Chlumu u Třeboně. Tady jsme vždycky bydleli, takže nemůžu vynechat autokemp Kapřík. Louka na které se stanovalo už neexistuje a místo toho tu stojí obrovský dům syna majitele. Jdu do druhé části, kde je zázemí a padne to tu na mě. Tady to jen s drobnými úpravami vypadá stejně. Dám si pivo, nechám se tu vyfotit a s místními se dám do řeči o mém příběhu spjatého s tímto místem. Dokonce mě pán pozná ke komu patřím. Neskutečné. Jdu si pochillovat na molo a nechám to na sebe působit. Back to the days. Hustý. 

No nic, musím se probudit z té diskotéky a jít dál. Hezky se rozloučím a pokračuji do již známých lesů. A do přístřešku na hranicích Rapšach-Brand jdu už jen touto cestou, přes Novou Huť a Františkov.

Přicházím relativně brzy a mám asi ještě dvě hodiny slunka. Vyvalím se ven, relaxuj, píšu zápisky a volám s Olinkou. Na kole přijede němec, co jede už 6 dní na kole a hledá, kde dnes spočine. Frajer. Neumí moc anglicky, já zase německy, tak to nějak koulíme, abychom se dohodli. Mluvíme o cestě a o noclehu. Nakonec rozhovoru si chce semnou udělat fotku, tak si ji dáme společně, popřejeme si hezkou cestu a jede dál. Pak si uvařím véču a jdu spát. Opět to netrvá moc dlouho a padám za vlast. 

[svetlonadyatlovpass]

Památník 2021

nový monumentální památník na svahu Hory mrtvého. Mapy.cz GPS: 61.7543761N, 59.4450825E Google mapy panoramatický snímek