#opatství

[theodoreangelos]

Geras Abbey is a Premonstratensian monastery in Geras in Lower Austria, Horn district, Austria. Das Stift Geras ist ein Kloster der Prämonstratenser in Geras in Niederösterreich, Bezirk Horn, Österreich. Opatství Geras je premonstrátský klášter v Jeruši v Dolním Rakousku, okres Rohy, Rakousko. Аббатство Герас – премонстратский монастырь в Герасе в Нижней Австрии, округ Хорн, Австрия. L'Abbaye de Geras est un monastère prémontré situé à Geras en Basse-Autriche, dans le district de Horn, en Autriche.

[dobretane]

Vpis 7 - Více kroků, méně postele

(28.9.) Ta malá postel s jednou dekou byla trochu výzva, ale vlastně jsme se nakonec vyspali docela dobře, hlavně jsem zase rychle usnul, ten bretaňskej cider umí divy. Ráno je Matěj celej čilej, jde se ještě podívat do tý katedrály přes ulici, ale předtím stihne udělat snídani, kterou si dávám v posteli, lahoda!

Měl jsem k tomu ještě horkou čokoládu a to jsem si pochutnal. Pak se pobalíme a kolem desátý vyrážíme. Ještě krátká procházka po Dol-de-Bretagne, když jsme to včera nestihli.

Chtěl jsem se taky podívat na katedrálu a proluftovat se. Je sluníčko a tolik nefouká, čili mám zas šortky. Pak sedáme do vychlazenýho auta a přesouváme se jen o kousek dál do Mont-Dol, vesničky na kopci s výhledy. První věc, co jsem si tu všimnul, že Matěj zas ladí, viď.

Pršelo asi celou noc, protože je krásně všechno mokrý a voňavý, i když teď už je nebe modrý. Stavujeme se v kostelíku (to je prima, jak jsou tu prostě otevřený a přístupný) a hned vedle je něj je zas památník padlým vojákům z druh�� světový, tentokrát i americkým letcům.

Na vršku kopce je dokonce vyhlídková věž a taky asi deset turistů, no to bychom tu nečekali. Vecpeme se tam taky, výhledy do krajiny jsou prima, a taky je tu nádherná duha, jejíž začátek jsme viděli jen kousek pod námi!

Po těch dvou deštivých dnech je tohle zase příjemná změna. Matěj má nachystaný takový okruh, takže sejdeme z kopce jinou cestou, je trochu mokro, takže schody jsou kluzký, ale dáváme si pozor. A narazíme i na schránku, čas poslat pohledy.

Včera jsme minuli město Dinan, kam se chceme ještě dneska podívat, tak se kousek vracíme, celou cestu nám zase prší. Není to takový to mrholení, prostě regulérní slejvák. Není divu, že tu je všechno furt zelený a vlahý i takhle koncem léta. V Dinanu nás Matěj zas expertně naviguje na parkoviště, který je jednak u bazénu (není tam vidět), a jednak u opatství Abbatiale Saint-Magloire de Léhon, který si taky stihneme zběžně prohlídnout. Odtud se pak vydáváme na trek podél řeky a lesem, ať se naňufáme přírody.

Dinon je další malebný středověký sídlo, začínáme si myslet, že takhle ve Francii vypadaj všechny města. Víc než nový velký most mě zaujal starý Vieux Pont hned vedle něj.

Po starých a téměř zcela zarostlých schodech vystoupáme od řeky nahoru do centra, který je vlastně skoro bez lidí, což je příjemný. Vzorně udržovaný, po dešti ještě víc fotogenický než obvykle.

Matěj tu taky obdivuje baziliku Saint-Sauveur de Dinan, která je viditelně slepená z částí z různých období, jak se přistavovala. Což bylo děsně zajímavý, když o tom člověk ví, respektive když ho na to upozorní někdo, kdo to ví :-) Pak už máme zas hlad (jeden ze čtenářů komentoval, že pořád jen jíme, no my ale taky spoustu chodíme!), tak vybíráme podle map restauraci a jdem na jisto. Má dokonce nějaký hodnocení podobný Michelinu, jak Matěj zjistil. No nám se každopádně líbí a jídlo i pití z místních surovin nás velmi uspokojilo.

Museli jsme si tedy kromě fine dining zvyknout i na slow dining, který je tady evidentně normou, ale zase je hezký, že má člověk čas zpomalit a pěkně si u jídla (resp. čekání na něj) popovídat… Taky bylo terno, že tu hráli písničku Colors od Black Puma, kterou jsem si teprve nedávno přidal do Spotify jako tip od Járy, to jsou náhody! No a pak další zářez byl, když jsme komunikovali s obsluhou. Já teď, když už zvládám fráze “merci beaucoup, monsieur”, mám pocit, že jsem děsnej Francouz! 🙂 Po obědě se procházkou městem a zkratkou vracíme k autu, v opatství u našeho parkoviště zastihneme svatbu (nebo pohřeb), tady to žije. Asi nejvýživnější bude dneska naše další zastávka, kam se přejíždíme asi hodinu dále na východ, technicky už mimo Bretaň. Varovat nás už mělo naprosto obrovský parkoviště, i když asi nebylo úplně plný, ono přece jen už není moc sezóna. Od cíle cesty jsme asi tři kilometry, nabízí se sice odvoz busem, ale pěšky by nám to mělo vyjít prý jen o něco déle (zajímavá matematika). Ale počasí přeje, slunce ve správným úhlu, tak jdeme. Voilá!

Ano, je to ikonický Le Mont Saint Michel. Cestou míjíme všudypřítomná kukuřičná pole, ovečky a taky pár ptáčků. Tohle je prý nějaký bělořit, ř��ká Matěj.

Po souši se tam dojít nedá, i když jsme si mysleli, že při odlivu bychom to zkusili. Jenže od pevniny je odřízlý i řekou, takže je tu most, což je pohodlné. Jdeme tedy teď už po silnici, kterou sem od parkoviště proudí stovky a tisíce lidí. Huh. Teď po čtvrtý hodině už teda snad většina jde zpět, ale přesto je to masovka, plus do toho pendlujou ty busy, ze kterejch se vyvalí další hordy lidí. Už se tam blížíme!

Do městečka za hradbami se dá vejít zdarma, chceme vystoupat co nejvýš to půjde. Uličky jsou tu přirozeně velmi úzké, takže je to takovej trychtýř, kudy se valí davy, no to moc nedáváme.

Během pár minut strategii přehodnocujeme, vlastně se nám tu nechce být moc dlouho a procházet se ve štrůdlu katedrálou bysme nedali. Odbočujeme z hlavního tahu a daří se nám najít míň nacpanou část tohohle ostrovního městečka.

Dáme si tu s výhledem svačinku, pozorujeme racky a hada turistů plazícího se tam a zpět od pevniny. No helejte, jako je to fakt ikona a jsme rádi, že jsme to tu viděli, ale zároveň to je overturismus at its best. Buď sem jít nějak úplně mimo sezónu a večer či ráno, nebo se obrnit… Takže místo hezké, ten kopec je mnohem větší, než by si jeden myslel, ale ten zážitek máme ve výsledku maličko traumatický. Mně se nakonec nejvíc líbily ty pendlující autobusy, protože jsou obousměrný (nemaj se tu kde otočit), takže řidič přijede, vyloží lidi, a jako v tramvaji přejde na druhý konec busu a odjede.

Pěšky jdeme i zpět k autu (máme za dnešek hezkých 21 200 kroků, druhý nejvyšší počet za celý týden), platíme parking a docela rádi odjíždíme. Google nás milosrdně ihned navede na venkovskou silničku a uháníme na jih, zpět do Bretaně.

Dneska bydlíme ve Vitré a podle navigace bychom tam měli dojet kolem sedmé, tak jedem už rovnou tam, i když jsme ještě zatoužili po dekompresní procházce lesem nebo peelingu (teď odjíždíme od moře do vnitrozemí a tím je s peelingem konec). Ve Vitré nejprve nakupujeme v supermarketu večeři (pohledný pokladní jsou body plus) a pak jedem hledat byteček. Je to zcela v centru, takže chvilku hledáme parkování, ale to se povede. Pak podle pokynů hledáme na domě krabičku s klíči, což se nám pro změnu nedaří. Jak tam tak bloumáme kolem domu, všimne si nás starý pán rezident, evidentně tu takhle lidi bloudí častěji, a ke krabičce s klíčem nás zavede. Tak tady bysme ho nehledali!

Pak už jsme v bytě, dům je to prima, byteček pidi, ale útulnej. Nemáme dost, tak jdem ještě na procházku centrem a zase líbí!

Dominantou města je Chateau de Vitré, impozantní budova obehnaná obrovským příkopem, Matěj v západu slunce.

Doma Matěj udělá večeři, dneska kuskus, mozarella a salám Fuet, plus zas cider a mňam.

Takže počasí nám dneska přálo, viděli jsme toho zas spoustu a teď making memories, protože dnešní postýlka s jednou dekou ja jaksi ještě o trošku menší, než byla ta včera. Dobrou noc!

[ransomgamer]

TR Remastered levels in Czech

TR1:

Jeskyně

Město Vilcabamba

Ztracené údolí

Qualopecova hrobka

Opatství sv. Francise

Koloseum

Midasův palác

Cisterna

Tihocanova hrobka

Město Khamoon

Obelisk v Khamoonu

Svatyně se Scionem

Natliny doly

Atlantida

Velká pyramida

UB:

Návrat do Egypta

Kočičí chrám

Atlantská pevnost

Úl

TR2:

Velká čínská zeď

Benátky

Bartoliho skrýš

Budova Opery

Těžební plošina

Potápěčská oblast

40 sáhů

Vrak lodi Marie Doriové

Ubikace

Paluba

Tibetské předhůří

Klášter Barkhang

Katakomby Talionu

Ledový palác

Chrám v Xianu

Plovoucí ostrovy

Dračí doupě

Sladký domov

TGM:

Studená válka

Bláznovo zlato

Pec bohů

Království

Noční můra ve Vegas

TR3:

Džungle

Ruiny chrámu

Řeka Ganga

Jeskyně Kaliya

Pobřežní vesnice

Místo havárie

Soutěska Madubu

Punův chrám

Přístaviště na Temži

Aldwych

Ludova brána

Město

Nevadská poušť

Přísně střežený komplex

Oblast 51

Antarktida

Doly RX-Tech

Ztracené město Tinnos

Meteoritová jeskyně

Všichni svatí

TLA:

Highland Fling

Willardovo doupě

Shakespearova skála

Spaní s rybami

Blázinec!

Shledání

[framestreetnightingale]

Potvrzuji všechny tyto jevy a přihazuji: - Prší na tebe. Ve víře, že najdeš přístřešek na nějaké zastávce se opatrně ploužíš nyní opraveným náměstím, protože nemůžeš uvěřit, že ta opravená dlažba je opravdu opravená. Ještě před týdnem tu byly všude zábrany, aby lidi nezahučeli do děr. Přidáš se k davu, co se mačká u tyče, ze které roste ultra moderní střecha zastávky. Prší na vás na všechny. - Umírající stromy uprostřed náměstí obehnané dlažbou a betonem mají zavlažovací vaky. Při poryvu větru na kraťoučkou chvíli slyšíš zoufalý pláč, který nezní úplně lidsky, ale zní hodně povědomě. - Slečna z Mitte kavárny po někom volá, že má připravenou objednávku piva Lucky Bastard. - Paní vystupující z autobusu 25 spěchá na přijíždějící linku 1 a byť nervózní, poctivě čeká na přechodu se semaforem u Alberta. Nebude přece ve svých 60 letech dělat akrobatické kusy přes zábradlí. Dostane se k té šalině tak tak, ale proč jí neotevírá dveře? Vždyť stojí na červené. Řidič šaliny s ní udržuje oční kontakt bez žádného výrazu po dlouhých 30 vteřin než odjede ze stanoviště. Paní zjišťuje, že od zastávky, kde stál její spoj jí zábradlí nakonec nedělilo. Ale jen v jednom místě. Lidi, co mezerou prochází mají v těle tenzi, jakoby nevěřili, že každou chvíli do něčeho nenarazí. -Při sebevědomém přebíhání z autobusu 25 na linku 1 se ti do cesty postaví zábradlí. Však tam byla včera mezera? Ne? NE???? - Slečna z Mitte stále více nasraně volá "Bastard!" - Vystupuješ z linky 6 a přivítá tě krom koncertu v opatství i slam poetry v podobě kázání osoby s mikrofonem a giga reprákem s nějakou variantou o tom, jak se máme kát. Stojíš moc dlouho, protože se snažíš rozluštit před kým se vlastně máš kát. Kaj se! Zároveň za tebou přistupuje osoba a chce po tobě už sedmý den peníze, protože nestihla autobus, někdo ji zbil, někdy zapomněla peněženku ve vlaku a (někdy) je těhotná. Místní kebabový stánek a jeho obsluha vás takto pozorují celý týden. - Lavičky rozseté po celém prostoru Mendláku připomínající rošty na gril (a v horkých letních dnech i plnící tuto funkci) stojí v cestě lidem přebíhajícím z linky č. 1 na autobusový přestup napříč náměstím. Myslíš si, že tam ta lavička není v moment, kdy zakopneš. Ale ona tam je. Vždycky tam je. - Procházíš kolem Hrachoviny. Pod správným úhlem a v určitou denní dobu můžeš vidět, že v jednom z těch hrachů na konci železných úponů něco spí. - Slečna z Mitte stojí po zavíračce s pivem v ruce před kavárnou a zoufale pláče.

Už je to sice nějakou dobu, co jsem se odstěhovala, ale protože můžete dostat děvče z Mendlova náměstí, ale Mendlovo náměstí z děvčete nikdy, anžto tento zážitek vás poznamená víc než cejchování, Zkouška trav a rakovina plic dohromady, představuji vám:

✨MENDLÁK GOTHIC ✨

(aneb Kdyby Stephen King nenapsal Zkratky paní Toddové, napsala bych je já - tak, jako všechny tyto příběhy napsal sám život)

Ve vzduchu se vznáší smrad. Zvěsti říkají, že jde z pivovaru. Ty v něm cítíš továrnu na výrobu gumy, gymplácká léta a zmařené sny. Nepleteš se. Pivovar je Starobrno.

Vejdeš do Alberta, je osm ráno. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, jsou tři odpoledne. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, je osm večer. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Možná nikdy nebylo. Nevzpomínáš si, jak vypadá obal Moravského bochníku. Nikdy jsi ho neviděl*a. A nikdy neuvidíš.

Přijíždí šalina číslo 1. Směr Pisárky, usoudíš bláhově. Na čele šaliny je nápis se šipkou. Znaky pod ním nejsou v žádném ze kdy existujících živých či mrtvých lidských jazyků.

Světelná tabule ohlašuje příjezd šaliny číslo 5. Přijíždějí čtyři šestky za sebou. Šalina číslo 5 stojí na slepé koleji. Stojí tam už roky. Ještě před chvílí tam nebyla. Odjíždí s rozsvíceným nápisem NENASTUPUJTE. V kabině nikdo není.

Při výstupu z MHD stoupneš přímo do tmavé kaluže. Přinejmenším na 50 % je to krev. Pravděpodobnost se zvyšuje, máš-li v tu chvíli na nohou lodičky.

Když vycházíš z Kouřícího králíka, je čtvrt na dvě ráno. Možná jsi přišel ve tři odpoledne, možná v deset večer, možná ve čtyři v noci (proč mají pořád otevřeno?), nezáleží na tom, když odcházíš, je čtvrt na dvě ráno. Při odchodu ti na cestu hraje živý jazz. Kapela je dávno pryč.

"Skočím jenom pro víno a pro pečivo na zítřek," řekne ti tvůj muž před Albertem. Čekáš venku. "Jdu pro dvě věci, za minutu jsem tu." Už měl být zpátky. Skrze skleněné dveře sleduješ frontu, nedohlédneš na její konec. Tvůj muž v ní nestojí. Proč se ještě nevrátil? Jak vypadal? Na koho tu vůbec čekáš? Jak dlouho už tu čekáš? Tvůj muž se vrací. Oba máte ve tvářích vepsaná desetiletí navíc a skráních šedo. Pečivo zapomněl.

Ráno vstáváš na autobus, kterým jezdíš denně. Zastávka tam není. Cedule chybí, absence jízdního řádu je bolestně hmatatelná. ZASTÁVKA PŘESUNUTA, hlásá nápis s velkým červeným křížem. Vyměníš si pohled s člověkem stojícím vedle tebe, v jeho znavených očích čteš nevyslovenou otázku a poslední záblesk zoufalé naděje, přičemž nebožák už předem tuší, že je marná. Odpovídáš mu beze slov se stejnou hlubokou rezignací vtištěnou do kontur vlastních rysů. Nevíš, kam byla zastávka přesunuta. Nikdo to neví. Možná na jinou úroveň existence. Možná do Prahy.

V 17:59 vyrážíš od letohrádku Mitrovských na divadelní zkoušku, která začíná v 18:00. Rozhodneš se zkrátit si cestu myší dírou za teplárnou. Nekonečně dlouho jdeš tmou. Nevidíš na krok. Zvuky civilizace se stávají matným tušením v dáli. Zapomeneš, který je rok, tvář svého otce a vlastní jméno. Projdeš ohněm a smrtí. Náhle tě vítá světlo a šňůry s vlajícím prádlem. Jsi u Lumosu, je 17:58. Jsi tam první.

Sleduješ, jak se havrani houfují v korunách stromů. Přinejmenším naivně doufáš, že se pod černou masou stále nacházejí stromy. Jistota se s každou další hodinou a každým dalším přiletěvším opeřencem vytrácí. Nevidíš ani zeleň, ani nebe. Jsou zticha. Děsíš se okamžiku, kdy jejich hlasy zazní v unisonu. Sedí. Vyčkávají. Spatříš ještě někdy slunce? Kdoví.

Jdeš kolem Hrachoviny. Alespoň tak jí někteří místní říkají, jiní s hrůzou v očích tlumí hlas. To, jak se pohnula tvým směrem, jakmile jsi odvrátil*a zrak, se ti určitě jen zdálo. Z jakéhosi jistě zcela nesouvisejícího důvodu se následujících několik let odmítáš dívat na desátou epizodu třetí série Doctora Who. Při čekání na rozjezd máš pocit, že ti socha cosi nesrozumitelně šeptá hlasy současných významných osobností města Brna. Když v její blízkosti jednou nedopatřením vyslovíš jméno úřadující imperátorky, zničehonic se odnikud srotí vyděšený mnohohlavý dav a ucpe ti ústa knedlíčkem z bistra Dragon III. Ona tam je. Slyší. Čeká. Nechceš přece, aby se probudila. Nechceš upoutat její pozornost.

DARUJ KREV, spatříš jednoho dne z kuchyňského okna billboard. Je vidět i ze všech ostatních oken. I z těch na opačnou světovou stranu. DARUJ KREV, vyzývá tě přes koruny stromů. Neříká komu. Konečně jednoho dne sebereš odvahu a jdeš si ho prohlédnout zblízka. Na ploše není žádný kontakt ani jakákoli další informace. DARUJ KREV, přikazuje ti billboard.

Všude je zábradlí. Není náměstí, jen zábradlí. "To aby lidi ze zastávek nevbíhali do kolejí a do silnice," říkali. Nevstupují. Není úniku. Zastávky se plní plačícími přeživšími. Už není kam jít. "Ale prý támhle nějaký kousek zase odstraní, aby se tu lépe přecházelo," uslyšíš za sebou konejšivý hlas. Ohlédneš se po jeho původci. Vidíš jen zábradlí.

Slyšíš vzdálené zvuky koncertu z Výstaviště. Jednou je osm večer v pátek, jindy nedělní poledne nebo Štědrý den. Na Výstavišti se vždycky hraje a ty nemůžeš vyvětrat. Pokud jsi tak pomýlený*á a přesto to uděláš, po zásluze tě ztrestá hlas, jenž ti ve tři hodiny ráno pod oknem hlasitě a za použití kompletní sady argumentačních faulů vysvětlí, proč jsou Slováci nejhorší zaměstnanci.

Za kontejnerem u zastávky zahlédneš stín. Je to potkan? Včera to určitě byl potkan. Neuvažuješ nad tím, proč onen stín tentokrát běhá po dvou a zdá se být signifikantně větší než den předtím, ani proč má najednou tolik zubů. Bože, tolik zubů.

(Disclaimer: omlouvám se všem bizarním místům, bytostem a událostem, které jsem do výčtu nezahrnula, má paměť podobna jest ementálu a po dvou letech na Mendlově náměstí bez pračky a s plísní v komoře jsem ráda, že po nocích nevídám tančící luskouny, tzn. milé děti, neutrácejte za halucinogeny, přestěhujte se na Mendlák, xoxo)

[amartinfletcher]

Klášter v Polici postupně ožívá

Klášter v Polici postupně ožívá

Královéhradecký kraj chce přispět k záchraně bývalého benediktinského kláštera v Polici nad Metují – především nastavením užší spolupráce jeho uživatelů a pomocí s hledáním vhodných dotačních titulů. Areál patřící Benediktinskému opatství sv. Václava v Broumově v současnosti slouží různým účelům, ale objekt jako celek je ve velmi špatném technickém stavu. Diskuse o možné budoucnosti kláštera a…

[cysnews]

Obnovený Mendelův skleník se slavnostně otevírá

Obnovený Mendelův skleník se slavnostně otevírá

Místo, kde Gregor Johann Mendel křížil rostliny hrachu a později odhalil zákony dědičnosti, znovu ožilo. Dnes se slavnostně otevřel obnovený Mendelův skleník, který bude sloužit jako polyfunkční objekt pro pořádání přednášek, školení či kulturních a společenských akcí. Skleník bude možné navštívit v rámci prohlídek pořádaných Mendelovým muzeem, které sídlí v opatství. (more…)

[borisjelinek]

Břevnovský opat J. M. Vilém Václav Rudolf

Narodil se 17. listopadu 1865 v Litoboři do rolnické rodiny Josefa Rudolfa z čp. 54 a Františky, rozené Mikšové. Již jako malý chlapec byl poslán svými rodiči do Broumova, aby se naučil německy. Zde vystudoval klášterní gymnáziu, které ukončil roku 1884 maturitní zkouškou. Ještě téhož roku byl přijat jako novic do řádu sv. Benedikta v opatství u sv. Markéty v Břevnově, kde 7. října 1888 složil slavné sliby.

Na kněze byl vysvěcen 4. července následujícího roku v Praze a ještě v témže roce byl povolán jako kaplan do Martínkovic u Broumova, kde strávil několik let pilné a horlivé katechetské a pastorační práce a nečinilo mu žádné obtíže ani to, že byl jako Čech umístěn do ryze německého prostředí, protože ovládal plyně obě zemské řeči. Odtud byl i se svým farářem přesazen do Broumova, kde byl zprvu druhým, poté starším kaplanem až do roku 1913 (do roku 1899 působil i v Martínkovicích), kdy jej opat jmenoval farářem v Orlové ve Slezsku, aby se stal nástupcem P. Gerarda Pospíšila († 9. září 1913). Tam vedl duchovní správu skoro 10 let, a to až do svého zvolení opatem. Kromě toho byl katechetou na Soukromé závodní škole v Orlové.

P. Antonín Josef Krása ho popsal takto: „V obcování osobním jest milý, klidný, rozumí žertu, dovede se zasmáti od srdce, ale nikdy nezanedbá své povinnosti, jest šetrný, ale k chudině dobročinný. Ač byl svých představených poslušný, nesdílím obavu, že snad by byl příliš poddajný, poukazuje na pravdu slov, že kdo dovede poslouchati, dovede i vládnouti – v duchu řehole otce Beneše!“ Známý byl též jako štědrý podporovatel a přispěvatel různých katolických spolků, např. v roce 1890 přistoupil jako zakládající člen ke družstvu Vlasť a později daroval několik obnosů na výstavbu královéhradeckého Adalbertina. Velmi aktivním byl v období 1. světové války, kdy byl členem správního výboru Sirotčích spolků pro soudní okres Opavský, Klimkovský, Bílovecký, Polsko-Ostravský a Bohumínský, Frýdecký a Těšínský a Fryštátský. Sám se účastnil ustavující valné hromady orlovského Sirotčího spolku 27. února 1916. Známým byl i jako podporovatel raněných vojáků, na něž daroval jak finanční prostředky, tak různé naturálie, třeba pečivo. V roce 1920 naopak podepsal výzvu "Lide slezský!", která podporovala setrvání Těšínska v rámci ČSR a nesouhlasila s jeho odevzdáním Polsku. Roku 1923 zase věnoval 200 K koleji katolických akademiček v klášteře Alžbětinek v Praze na Slupi.

Když zemřel opat Bruno Čtvrtečka, jehož poslední roky byly ve znamení stagnace řádu, byl 4. října 1922 zvolen za jeho nástupce, a to jako 58. opat v řadě (Guilelmus). Na opata byl vysvěcen a slavně instalován 8. prosince téhož roku arcibiskupem ThDr. et PhDr. Františkem Xaverem Kordačem za asistence generála a velmistra řádu křížovníků P. Josefa Vlasáka a benediktinského opata P. Petra Hlobila z Rahradu.

Od počátku bylo do něho vkládáno mnoho nadějí, například, že učiní přístupnými četné bohaté poklady umělecké, kulturně historické a vědecké, čímž by se Břevnov stal druhým Strahovem. On sám kladl velký důraz na reformu klášterního života a na úzkou spolupráci všech katolických spolků navzájem. 8. října 1923 celebroval slavnou mši svatou v chrámu sv. Markéty u příležitosti desetiletého trvání břevnovské Skupiny katolické mládeže. Za svoji činnost byl v roce 1926 oceněn jmenováním čestným konsistorním radou.

Zemřel 5. září téhož roku v Dolních Počáplech u Terezína, kam přijel na oslavu 200 let od posvěcení kostela sv. Vojtěcha a postihla jej zde cévní mozková příhoda. Pohřeb se konal o 2 dny později v Dolních Počáplech, načež byly jeho pozůstatky převezeny do Broumova, kde byl 8. září 1926 uložen na věčnost.

Hasičská zbrojnice a kaplička Panny Marie v Litoboři

[homiletickedirektorium]

Položil svůj život za eucharistii

Položil svůj život za eucharistii

Šest mnichů z italského opatství Casamari ponese od 17. dubna titul „blahoslavení Simeon Cardon a pět druhů mučedníků“. Jejich blahořečení je významným okamžikem i pro církev v Česku. Jeden z nich totiž v 18. století doputoval k italským cisterciákům z Čech. Je jím P. Jan Chryzostom Dominik Zavřel, rodák z Chodova, vsi, která je dnes součástí Prahy. V Itálii zemřel jako cisterciácký mnich a…

[czeskie-muzea]

Muzeum Narodowe

1. Muzeum Narodowe Muzeum Narodowe Republiki Czeskiej Źródło obrazu Muzeum Narodowe w Czechach zawsze znajduje się na szczycie listy, jeśli chodzi o miejsca obowiązkowe w Pradze. 

Pro sázkové strategie navštivte nás zde.

Jest to najstarszy i największy budynek renesansowego odrodzenia, który nadal stoi nienaruszony i jest gospodarzem najważniejszego miejsca w Pradze. Muzeum prezentuje kolekcję artefaktów związanych z historią, socjologią i naukami przyrodniczymi. Główną atrakcją muzeum jest dział mineralogii i paleontologii. Oprócz historycznych artefaktów wnętrza muzeum są wystarczająco kuszące, aby przejść się po jego pomieszczeniach. W muzeum znajduje się również biblioteka, kawiarnia i sklep z pamiątkami. Mendelovo muzeum je věnováno velké mysli Sira Gregora Johanna Mendela a jeho životní tvorbě v oblasti genetiky. Augustinské opatství nacházející se v hlavním městě Moravě v Brně zobrazuje Mendelov život jako genetika a jeho díla. Muzeum se nachází pouhých 20 minut od Prahy a skládá se z pěti sálů, které vystavují jeho pokusy o včelařství, křížení rostlin hrachu a meteorologii.Jeho život opata může být prožíván ve starém opatském muzeu a skleník v opatství je otevřený pro návštěvníky, aby se mohli podívat na samotné místo, které vyvolalo zákon dědičnosti. Půldenní cesta do světa otce genetiky je nutností při návštěvě České republiky, zejména při cestování s malými dětmi.Umístění: Mendlovo náměstí 1a, 60300 Brno, Česká republika Časování: 10:00 - 18:00 Startovné: 200 INR3. Muzeum Škoda Muzeum Škoda Zdroj obrázku Mezi kulturně bohatými expozicemi muzeí v České republice vyniká Muzeum Škoda s ukázkou nejstarší automobilové značky na světě. Muzeum se nachází v Mladé Boleslavi a nabízí jedinečnou sbírku starožitných automobilů, prototypů a motocyklů od značky Škoda pocházející z 20. let 20. století. Zobrazuje také historii a růst továrny v Mladé Boleslavi spojené s interaktivním sezením s návštěvníky. Audiovizuální relace vezme jednu do světa vývoje automobilů.Místo: Václav Klementa 294, Mladá Boleslav, Česká republika Časování: 9:00 - 17:00 Startovné: 220 INRDoporučená četba: 8 církví v České republice představujících bohatou sociokulturní historii národa4. Muzeum středověkého mučení Muzeum středověkého mučení Zdroj obrázku

[mmahdy1666]

Ze skalního bytu ve Lhotě u Mělníka vzhůůůru do GEOLESa za zvířátky z broumovského medového Opatství... 🍺👍😜👌 (v místě Skalní Obydlí) https://www.instagram.com/p/BwNKYGEFWnP/?utm_source=ig_tumblr_share&igshid=1ujtx0vo2uie3

[twogentlemen]

Třímiliardový hazard. I tak se přezdívá jednomu z nejdražších seriálů všech dob. Netflix však vsadil na červenou a ona skutečně padla. V dnešním díle série Na co koukat se podíváme na seriál The Crown, mapující život Jejího Veličenstva královny Alžběty II.

The Crown

S rozpočtem ve výši 100 milionů britských liber se jedná po Game of Thrones druhý nejdražší seriál v historii. Už to by vás mělo přesvědčit o tom, že to nebude žádná tuctovka.

Jen tak pro zajímavost. Kdo myslíte, že je dražší? Skutečná královna anebo produkce seriálu? Odpověď se dozvíte na konci článku.

Seriál plný přepychu, vkusné etikety, ale i spousty lidskosti pod vším tím královským pozlátkem. To je seriál The Crown, jež sleduje život královny Alžběty, od jejích raných dětských let přes korunovaci až ke stáří.

Příběh

Doporučení redakce – před seriálem mrkněte na Královu řeč, která je skvělým prologem pro seriál.

Alžběta nastupuje na trůn ve svých 27 letech. Po svém otci jí na hlavu znenadání padla spousta povinností, které mít původně ani neměla. Na trůnu měl totiž vládnout její strýc Eduard VIII, který ale z lásky k rozvedené Američance abdikoval. Povinností se tak chopil otec Jiří VI, bratr Eduarda VIII, který však znenadání umírá a koruna tak náleží Alžbětě. Křest ohněm.

Alžběta se však chopí svých povinností statně a brzy se ukáže, že se jedná o velmi moudrou panovnici, která rychle nabírá na popularitě a i jí samotné se kralování přestane protivit. Méně nadšený z aktuální situace je však její manžel, princ Philipp, který se kvůli své nastávající manželce dokonce i vzdal řeckých a dánských královských titulů.

Sledovat tak můžeme nejen formální stranu kralování, ale i to, co se odehrává za královskou oponou. Jako třeba vnitřní konflikt královny v případě sňatku její sestry princezny Margaret s důstojníkem Peterem Townsendem. Stejně tak ale můžeme sledovat, jak si královna poradí s cestou po Commonwealthu, Velkým smogem roku 1952 či Suezskou krizí. Stanete se účastníky pravidelných schůzek s Winstonem Churchillem a procestujte svět s princem Philippem. Zní to dobře? Pak si seriál nenechte ujít.

Zpracování

Díky rozpočtu seriálu a taktovkou s nápisem Netflix si můžete být jisti, že je seriál po produkční stránce prakticky perfektní. Pěti hvězdičkami hodnotíme nejen prostředí a dobové kostýmy, ale i soundtrack a výběr herců.

Hlavní role královny se ujala vycházející hvězda Claire Foy, kterou si hned zamilujete. Zdivočelou sestřičku Margaret hraje Vanessa Kirby, kterou si též zamilujete neméně. Možná trochu proti srsti vám bude náladový princ Philipp, jehož ztvárňuje Matt Smith. Těšit se můžete i na Johna Lithgowa v roli Winstona Churchilla či Jareda Harrise v roli krále Jiřího VI.

Zhruba čtvrtina seriálu je točena studiově, zbytek se odehrává na skutečných lokacích. Dobře si producenti hrají také s kombinací reálných lokací a následnou Takto například posloužil Lancaster House, Wrotham Park a Wilton House pro Buckinghamský palác,pro Westminsterské opatství pak posloužila Elyská katedrála.

Seriál The Crown má zatím dvě série po 10 dílech, takže určitě ještě není pozdě na vlak naskočit, Pro diváky je určitě skvělá zpráva i to, jak jsou jednotlivé díly koncipovány. Každá epizoda je vlastně hodinový film, každá se zaměřuje na jinou postavu, jiný moment, jiné téma. Třetí série se právě natáčí a dočkáme se ji snad už na příští rok. Celkem je plánováno 6 sérií, všechny právě po 10 hodinových dílech.

Pokud tedy nehledáte seriál, u kterého se budete potit nervozitou, či seriál, kdy vám půjde hlava kolem z jeho komplexity, zkuste The Crown. Jde o vynikající životopisné drama, které, leč intelektuálně zaměřené, je příjemnou oddychovkou, při které si můžete po dlouhém dni zarelaxovat. A teď už mrkněte na trailer.

Kdo je tedy dražší, produkce seriálu či královna samotná? Státní pokladna HM Treasury platí královně Alžbětě tzv. Sovereign Grant, jehož výše se odvíjí ze zisku Crown Estate, což je sbírka pozemků a hospodářství ve Velké Británii, které patří britskému panovníkovi. V letech 2018-2019 to je 82,2 milionu britských liber, v porovnání s 97,4 milionu liber, což je cena produkce seriálu The Crown. Celkové výdaje na Korunu (a teď máme na mysli tu skutečnou) však ročně vyjdou až na 300 milionů liber. 

Na co koukat: The Crown Třímiliardový hazard. I tak se přezdívá jednomu z nejdražších seriálů všech dob. Netflix však vsadil na červenou a ona skutečně padla.

[michalvyletak-blog]

Evropská Amazonka /2 - Beuron - Ulm

Evropská Amazonka /2 – Beuron – Ulm

V druhém článku vám ukážu mou ušlou trasu z německé obce Beuron do města Ulm. Vzdálenost mezi těmito místy byla okolo 127 km a šel jsem ji necelých pět dní.

Obec Beuron leží v Přírodním parku Horní Dunaj a je známá především díky Benediktinskému arciopatství. Opatství jsem sic viděl jen zvenčí, ale i tak musím říci, že je to moc zajímavá stavba, která ve skalnatém údolí řeky Dunaj vypadá už…

[cysnews]

Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně připomíná výročí Mendela pěstováním hrachu i kuchařkou

Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně připomíná výročí Mendela pěstováním hrachu i kuchařkou

Letošní 200. výročí narození zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela připomíná Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity (MU) dvěma interaktivními akcemi, ve kterých hraje hlavní roli hrách. Právě při jeho pěstování v opatství na Starém Brně Mendel objevil a popsal zákony dědičnosti. Všestrannost zájmu tohoto génia, který se věnoval i včelařství, meteorologii, matematice, fyzice, chemii…

[epiderma-blog]

Londýn, který v turistických průvodcích neuvidíte

Londýn, který v turistických průvodcích neuvidíte

V Galerii města Kolína lze do 22. září vidět netradiční barevné fotografie Niny Bumbálkové. Expozice Portrait of London ukazuje metropoli na Temži z nezvyklých úhlů pohledu. Nečekejte snímky Tower Bridge, Westminsterského opatství či Buckinghamského paláce. Turistické objekty zájmu ji totiž absolutně nezajímají.

[pajcan]

Oh, London

Londýn. Hrozně moc jsem se sem těšila, protože je to moje srdcové město. Navštívila jsem ho jako teenager v roce 2005 s klasickým školním zájezdem a od té doby ho prostě miluji.

Do Londýna jsme se vydali ranním letem z Prahy (opět Ryanairem), tzn. že jsme v Londýně byli už brzo ráno. Bylo boží přijet v 9 ráno Liverpool street a pozorovat ten velkoměstský ruch a šrumec, kdy Londýňané pospíchají do práce. Prostě jsem #londonlover se vším všudy no, nenadělám nic :D. 

Vzhledem k tomu, že check-in jsme měli až od 2 PM, nechali jsme si kufry v úschovně na Liverpool street a vyrazili na první průzkum. První větší dominantou, na kterou jsme narazili byla St. Paul’s cathedral. Monumentální stavba, stále stejná, jak jsem si ji pamatovala z roku 2005 (musela jsem být strašně otravná, neboť jsem Františkovi neustále říkala “jéé hele, tady si to pamatuju” a “jéé, hele to bysme měli jít tudy, tam už to určo bude, já si to pamatuju” - samozřejmě to bylo úplně blbě, no a mnoho podobných situací - tímto se mu omlouvám a děkuji za shovívavost :-) ).

U St. Paul’s cathedral jsme se nasnídali v příjemné kavárně a dále pokračovali směr Millenium bridge. 

Jelikož se nám přiblížil čas check-inu vydali jsme se do hotelu odložit kufry a trochu si odpočnout. Bydleli jsme v Ibis styles london excel, byla tam velmi dobrá dostupnost, pokoj byl maličký, ale hezký a čistý, na přespání naprosto ideální. Kolem 16 hod jsme se vydali do víru města, procházku jsme započali u Toweru, který jsme obhlédli ze všech stran a pokračovali procházkou k Tower bridge, což je má nejoblíbenější památka v Londýně. Miluju pohled na něj a to ze všech stran. 

Dále jsme pokračovali k Borough marketu, který nám učaroval. Pulzovala tam taková typická městská odlehčená energie. Spousta hospůdek se zahrádkama, kde bylo plno dobře se bavících lidí. I my do jedné z nich zapluli a to konkrétně do Café Broods. Skvěle jsme si pochutnali, posilnili se sangriou a bylo nám prostě moc dobře.

Po cestě na hotel jsme ještě stihli navštívit nádraží King’s Cross proslavené zejména díky Harry Potterovi. Budova je to je to krásná, obrovská a působivá, nicméně, co se týče interiérové autentičnosti Harryho Pottera, byla jsem zklamaná. Očekávala jsem, že ona slavná přepážka s řídítkama Harryho vozítku, bude skutečně mezi nástupišti 9 a 10 (já bláhová), jednalo se o pouhou zeď, která se nacházala v hale nádraží. K opravdovým nástupištím se šlo dostat pouze s platnou jízdenkou, tak vlastně nevím, jestli se to skutečně natáčelo mezi zmíněnými nástupišti, dost možná ne. Nicméně bylo možné se dostat na most, po kterém šel Harry. Nicméně nachází se tam velký fan shop Harry Potter, který mi náladu krapet spravil :).

Druhý den jsme začali návštěvou Camden Marketu, který mě osobně musím říct úplně neuchvátil. Dost možná na to mělo vliv to neuvěřitelné množství lidí, které tam bylo. Opravdu hlava na hlavě. 

Poté jsme si prošli také Westminsterské opatství včetně Westminster Abbey a také Trafalgarské náměstí, což jsou vlastně takové symboly Spojeného králoství a já jako správný britofil jsem tam nemohla nejít.

No a odpoledne přišla hodina H. Jeli jsme do studií, kde se natáčel Harry Potter, jeden z mých opravdu velkých snů se konečně plnil. Ani nevím, jak to vlastně popsat, bylo to skvělý, strašně moc bych přála všem fanouškům toto místo navštívit, je to jako vstoupit mezi Harryho, Rona, Hermionu a všechny ostatní a pobýt alespoň chvíli s nimi v jejich světě. Hodně epický je hned začátek, kde Vám v sále promítnou krátky film na styl “making of Harry Potter”, následně plátno vyjede nahoru a pod ním se objeví známé dveře a to dveře do velké síně. Uvaděč pozval skupinku děti, kteří s ním otevřeli kliku a za zvuků pompézní hudby vstoupili jako první do velké síně. No a dál už to prostě byla jedna velká nekončící jízda, mají tam snad úplně všechno, co se ve filmech byť jen mihlo. Pro mě byla nejsilnějším zážitkem určitě Příčná ulice, akorát to extrémní množství všudypřítomných lidí mi trochu komplikovalo možnost si to užít tak jak bych si představovala :). Nicméně, zážitek skvělý a troufám si říct, že pro mě i životní (ještě by to chtělo to chtělo ty Universal studios v Orlandu :)).

Další den jsme se hned z rána vydali k Buckingham palace, který jsme jen tak zlehka omrkli a pokračovali pěšky k Picadelly circus (nevynechali jsme ani známou ulici Regent street a Oxford street, která je plna obchodů). Picadelly circus má skvělou atmosférou, asi dvě hodiny jsme seděli na kašně a sledovali místní busking, tedy pouliční umělce, jednalo se o zpěváky, tanečníky, herce apod. Skvěle strávený čas. 

No a z Picadelly je to už jenom kousek do čtvrti Soho. Tato čtvrť nám učarovala. Ohromně zajímavé místo s nepopsatelnou atmosférou, krásné uličky se spoustou zajímavých lokálních obchůdků a restaurací. 

Třešničkou na dortu bylo, že jsme zcelaa náhodou narazili na divadlo, ve kterém se hraje Harry Potter and Cursed child. 

V Soho jsme povečeřeli v moc příjemné italské restauraci Sartori (http://www.sartorirestaurant.com/).

A vydali se na The Shard. Vstup na Shard je sice pekelně drahý (cca nějakých 30 liber), nicméně myslím, že to stojí za to. My jsme se rozhodovali, zdali zvolíme London Eye nebo The Shard a nakonec (i kvůli tomu, že já na London Eye již byla) jsme se rozhodli pro Shard. Tato budova ve tvaru střepu (jak je z názvu patrné) měří 310 metrů a je nejvyšší budovou v Británii a 4. nejvyšší budovou v Evropě (oproti Dubajským monstrům asi nic moc :D). No co víc k tomu dodat,výhled je to famózní, my se tam dostali kolem 20-21 hod., takže jsme sledovali i západ slunce, nádhera.

Poslední den jsme z rána vyrazili do Hyde parku, kde jsme si užili skvělé lenošení a slunění v trávě. Obhlídli jsme Kesington palace (ahoj Kate, Wille a děcka!), včetně jeho zahrad (moc pěkný) a poté jsme se vydali do British museum. Sice jsme už byli hrozně utahaní a nohy nás boleli (výběr obuvy je fakt důležitý), ale i tak jsme některé expozice zvládli prohlédnout a moc se nám tam líbilo. Pak jsme pokračovali do Tate Modern, londýnská galerie hned u Millenium bridge, já sice nejsem úplně zatížená na výtvarný a moderní umění, ale tohle byla pecka, už jen být v tom prostoru (velmi chytře řešeném) byl zážitek. 

Poslední den jsme stihli ještě National Gallery na Trafalgar Square, Covent garden a londýnské “Benátky”, což byl fakt provar a nedoporučuju :D. Pak už ale cesta na letiště a frr do Prahy. 

V Londýně jsme pobyli celkem pět dní, možná by stačilo i méně, ale dle mého názoru na Londýn není žádný počet dní “moc” (s chutí bych tam totiž bydlela). Doufám, že se do Londýna brzo vrátím, protože je to opravdu moje srdcovka.

[prazskytankista]

Koudelka (Trikolóra): Lež v augustiniánském rouchu

Někteří cizí augustiniáni se nebojí lhát v kostele a v neděli. V neděli 31. 1. 2021 bylo v bazilice augustiniánského opatství na Starém Brně oznámeno, že dřívější opat Lukáš Evžen Martinec byl vyloučen z řádu. Jde o lež. source http://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Koudelka-Trikolora-Lez-v-augustinianskem-rouchu-652818