#litoboř

[borisjelinek]

Rýzmburský altán

Tento plochostropý altán s valbovou střechou byl vybudován v roce 1798 na skalním ostrohu pod Rýzmburským dvorem Petrem Bironem, vévodou kuronským, zemgalským a zaháňským, a to nedaleko zříceniny hradu Rýzmburku, jehož kamene využil jako stavebního materiálu. Jmenovaný hrad byl roku 1661 popsán takto: „dobře od kamene postaven, měl 13 světnic a pokojů, mnoho jiných světnic a sklepů nad i pod zemí; v předhradí byl dvůr se 6 světnicemi, kůlnami a konírnami pro 24 koně, komory pro čeládku a kočí, pivovar a pod okny obora.“ V období třicetileté války byl již částečně zpustlý a navíc vyhořel (kromě přízemí). V roce 1687 se o něm mluví již jako o pustém a láme se odtud kámen pro stavbu náchodského zámku. Dnes jsou z něj již patrny jen 2 sklepy a malé zbytky zdí. Právě sem spisovatelka Božena Němcová umístila setkání babičky a jejích vnoučat s paní kněžnou, tj. s Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, dcerou Petra Birona.

Trhliny ve zdech altánu se objevily roku 1910. O 2 roky později byla sejmuta jeho svrchní část, protože objekt byl již tou dobou skutečně ve velmi špatném stavu. Následně byla nahrazena dřevěnou stavbou na zpevněné kamenné podezdívce. Špalek z mohutné jedle, umístěný uprostřed altánu, má být připomínkou lidové pověsti o silném Ctiborovi a jedná se již o několikátý v řadě zde umístěných. Rozhled do tří stran umožňuje 9 velkých polokruhových oken. Při pohledu na východ vidíme sice jen koruny stromů, ale právě pod nimi jsou zbytky rýzmburského hradu. Když se zahledíme k severu, spatříme v hloubce bývalou oboru se řekou Úpou, naproti Boušín s kostelem Navštívení Panny Marie, který ve svém díle několikrát zmiňuje jak spisovatel Alois Jirásek, tak Božena Němcová. Navíc v pozadí při dobré viditelnosti můžeme vidět Jestřebí hory. Směrem do leva se nachází Červený most, zalesněná Škopovka (též známá jako Škopova stráň) a Hluboký les se Zlámaným potokem, který se vine se svými drobnými vodopády od Litoboře.

Dlouhou dobu byl altán ponechán svému osudu. Teprve v roce 1956 byla díky iniciativě Osvětové besedy Žernov a zejména Vlastibora Štyranda, provedena oprava shnilé vazby altánu a v dalších 2 letech vybudována z přilehlých polozbořených objektů výstavní síň a provedeny další stavební úpravy celého okolí. Od 10. března 1964 jsou zříceniny hradu a altán památkově chráněny. Roku 1986 byla výstavní síň uzavřena a altán ponechán volně přístupný. 1. července následujícího roku došlo k zrušení žernovské osvětové besedy, která byla již nějakou dobu ve stavu naprosté nečinnosti. Následně objekt přešel pod Muzeum Boženy Němcové v České Skalici.

Ten se dočkal několika stavebních úprav v roce 1981 v souvislosti s otevřením naučné stezky vedoucí od staré školy v České Skalici přes Ratibořice až na Rýzmburský altán. Tehdy došlo k vybourání a vyzdění kamenné branky, její osazení mříží, přesměrování přístupové cesty a k dalším potřebným pracem. K tomu dodejme, že poblíž Rýzmburského altánu se v letech l954-l992 konal folklórní festival „U nás na Náchodsku“, který byl nakonec přesunut do blízkého Červeného Kostelce.

Roku 1995 byl altán v restituci navrácen původním majitelům, ale ještě další 3 roky probíhalo dědické řízení. V té době budova již několik let chátrala, ve velmi špatném stavu byla zejména její statika. 27. až 28. června 1998 byl v altánu uspořádán 1. ročník výtvarné soutěže s doprovodným programem „Umělecké Ratibořice“. Po právním vydání celého dvora se vnučky původního majitele Alberta Prouzy společně se svojí babičkou rozhodly altán zachránit a obnovit. Majitelky se na rekonstrukci podílely i finančně. V letech 2001-2002 byly vypracovány statické posudky včetně zajištění všech potřebných povolení. V období let 2003-2009 byl Rýzmburský altán zařazen do Programu záchrany architektonického dědictví. Rekonstrukce stála na 5 miliónů Kč. Nejdůležitější bylo statické zajištění objektu pomocí železobetonových prahových zarážek proti sesouvání budovy ze svahu, celková sanace spodní části, obnova vrchní dřevěné konstrukce s opláštěním, provedení nové šindelové krytiny a položení nové pískovcové dlažby. V roce 2011 majitelka altánu Silvie Marková nabídla obci Žernov na dobu 3 let do pronájmu altán s tím, že může být uzavřena smlouva o předkupním právu pro obec. Altán však zůstal dodnes v soukromých rukách.

Pohled na Rýzmburský altán

Interiér Rýzmburského altánu

Pohled na Rýzmburský altán

[borisjelinek]

Pověst o silném Ctiborovi

Tuto lidovou pověst, jež se váže ke zdejšímu kraji a má ji upomínat silný špalek na Rýzmburském altánu, nejlépe literárně zpracovala Božena Němcová:

„Silný Ctibor.

Riesenburský dvůr, k Náchodskému panství patřící, byl za starých časů velký a ohromný hrad, kolem a kolem lesem ohražen. Od západní strany se vjíždí do brány, k půlnoční straně vede však jen ouzká stezka po příkré skále k řece Úpavě, která se pod skaliskami plíží. Dříve bylo to teď tak malebné údolí na břehu řeky celé jedlemi zarostlé, a jen na místě, kde až podnes Na mlejništi říkají (protože prý tam as před dvěma sty lety mlýn stál), byla malá chaloupka, v které jeden ovčák zůstával.

Jednoho dne jede pán Riesenburský z procházky a tu vidí, že milý ovčák velikánskou jedli na rameně nese; byl dobrý pán, ale velmi přísný, a obzvláštně na toho, který se opovážil z lesa dříví krást aneb nějakou škodu dělat. myslel tedy, že vítr jedli porazil a ovčák že ji v lese našel a ukradl, hněvivě se tedy na něho obořil: »Jak Ty se můžeš opovážit z mého lesa dříví krást?«

»Odpusťte mně to, pane rytíři; mám tuze špatný barák, a již dlouho jsem přemejšlel, jak bych si ho spravil. Včera jak tudy jdu, padla mi ta jedle do oka, a myslím si: Počkej, ta by se Ti hodila. I nedalo mi to, až jsem pro. ni došel a vytrhl.«

»Ty že jsi tak silný?« ptal se rytíř a s podivením hleděl na ovčáka, který pořád ještě jedli na rameně držel. Nebyl příliš velký, ale svalovité a složité postavy.

»I což je o sílu,“ odpověděl ovčák, „jen kdybych měl něco lepšího na zub.«

»A co bys tak potřeboval, abys byl ještě silnější?«

»Inu já myslím, kdybych snědl dva pytle hrachu, několik uzených kýt a k tomu vědro dobrého vína vypil, že bych v stavu byl s každým obrem se prát.«

»Dobře tedy, máš to míti, a zejtra si pro to přijď do hradu. A stranu té jedle Ti to pro tentokráte odpustím, ale podruhé cti můj bor.«

S radostí ovčák rytíři poděkoval a vesele domů s jedlí kráčel. Od té chvíle dali mu jméno Ctibor. Když přijel rytíř domů, nařídil hradnímu, až přijde Ctibor do hradu, aby mu dal dva pytle hrachu, šest uzených kýt a vědro nejlepšího vína.

Druhý den stáhl Ctibor ženě cíchu s postele a šel si do hradu pro přípověd. »A kam si to dáte, kdo Vám to pomůže nést?« ptal se hradní, když viděl, že Ctibor sám a sám přichází.

»Naložím si to na ramena a ponesu to sám.«

»Jsem váš blázen? Jakpak byste mohl tolik unést?«

»O unešení je hej, jen mi to dejte.«

Naschvál mu hradní plnou cíchu hrachu naměřil, jestli to opravdu unese. Bylo ho v ní čtyry korce a k tomu ještě šest kýt. Ale Ctibor si zavázal cíchu a vědro vína dohromady, přehodil to přes rameno, a poděkovav hradnímu, kráčel pohodlně domů.

Několik dní nato byl vypsán z Prahy velký turnaj, ku kterémuž se všickni rytíři sjeti měli. Byl to prý tenkráte způsob, že si rytíři silné panoše (čili obry) drželi, kteří se na místě jich při turnaji potýkali. Rytíř Riesenburský neměl žádného tak silného panoše, na kterého by spolehnouti mohl; byl tedy u velké nesnázi. Na štěstí zpomněl si na Ctibora a tu chvíli pro něho poslal.

»Poslechni, Ctibore,« řekl, když ovčák vešel. »Jestlipak bys chtěl u mne panošem být?«

»To věřím, že chtěl, a jak rád.«

»Musel bysi naučit se zbraní zacházet a dobře jezdit.«

»Tomu já se všemu rád učit budu; a síly mám teď až nazbyt.«

»Dobře tedy; jdi k hradnímu, on ti dá jiný šat, za týden musíš ale všecko umět, potom pojedem do Prahy.«

Ctibor radostí do stropu skákal, když slyšel, že pojede do Prahy, a ve dne v noci se učil; než uplynulo osm dní, uměl vše, co panoši potřeba, a rytíř docela uspokojen odebral se se svým komonstvem do Prahy. Z celých Čech byli již rytíři pohromadě i mnoho cizinců; obzvláštně se povídalo mnoho o jednom, který prý velmi silného obra s sebou měl. Když nastal den k turnaji určený, sjeli se všichni na ustanoveném místě, kde pro pány a paní lešení skvostnými koberci obvěšené připraveno bylo, před nímž se panoši potýkali. Když se panstvo shromáždilo, vjeli v ohražené místo dva panoši na pěkných koních, jeden byl onen vyhlášený obr, druhý českého rytíře panoš. Po malé chvíli byl cizinec vítězem; tak stalo se několiku, z čehož cizinci nesmírnou radost měli, čeští páni ale pohoršení. Tu přišla řada i na Ctibora. Když předejel a cizinec toho jak se zdálo nepatrného chlapíka přeměřil, řekl pohrdlivě: »Jakpak se ty, malý mužíčku, můžeš opovážit se mnou se potýkat? Tebe rozmáčknu jako ten kámen!« a vezma kámen oblátkový do ruky, zmáčknul jej jako homolku.

»Inu,« řekl Ctibor a popojel až k němu, »když myslíte, že jsem proti Vám slabý, tedy se nepotýkejme a podejme si na rozchod po přátelsku ruku.« S oušklebkem mu obr ruku podal, ale Ctibor ji popadl, vyhodil obra do povětří a zase ním tak nerázně o zem smýknul, že více ani nedechl. »Myslíš, že jen u Vás umějí kameny mačkat, u nás umíme ještě něco víc.«

Tu se ozval pán Riesenburský: »Ctibore, Ctibore, obrův pán Ti ujíždí, pusť se za ním.« Ctibor nechaje obra ležet, pustil se za pánem. Právě jel cizinec s kopce, když ho Ctibor dohonil; i skočil s koně a popadl vůz tak silně za kolo, že mu kus loukotě s třemi špicemi v ruce zůstal. »Tak se, pane, od nás neujíždí,« křičel na omámeného rytíře, »dříve musíte zaplatit.« (byl to snad způsob, že který prohrál, vítězi dobré zpropitné dáti musil), chtěj neb nechtěj, musil se cizinec vrátit a ku posměchu českým pánům Ctiboru zaplatit. Ctibor však za svůj hrdinský kus stal se rytířem a do znaku si dal kus loukotě s třemi špicemi. Žil dlouho a vždy v dobrém přátelství s pánem Riesenburským; konečně byl v kostele na Hořičkách pochován.“

Tato autorka zmínila tuto pověst i v dalších svých dílech a z jejího zpracování vycházeli rovněž další autoři. Zajímavé je, že se o ní zmiňovala také ve svých různých hovorech, např. při návštěvě Ratibořic v září 1844 s lékařem MUDr. Janem Čejkou. Tito lidé ji kolikrát vzali jako směrodatnou ohledně pánů na Turyni, s jejichž počátky ji spojili, neboť podle ní měl být Ctibor za své hrdinství povýšen do rytířského stavu a do svého erbu obdržel loukoť s nábojem a rýzmburský pán mu měl postoupit darem les Maternici. Posléze měl tento nový příslušník rytířstva založit na Hořičkách kostel a v něm měl být též pohřben. Jeho erb pak byl později vyobrazen spolu s písmeny B Z a letopočtem 1730 na velkém kameni ve výše zmíněném lese, a to právě na památku onoho turnaje. Sama písmena jsou pak vykládána dvojím způsobem, a to jako iniciály Bernarda nebo Bohuslava Žehušických z Nestajova, přičemž od dávných dob se kameni říkalo pouze jako "Ctiborova loukoť", ale ve skutečnosti šlo pouze o hraniční (mezní) kámen, jenž byl v 1. polovině 18. století obnoven v místech, kde původně stával jeho zaniklý předchůdce. Erb tohoto šlechtického rodu pak nalezneme na náhrobníku ve výklenku západní předsíňky kostela sv. Ducha na Hořičkách, který náleží Bernardu Žehušickému z Nestajova, aby se posléze dostal i na znak obce Litoboře (viz https://litobor.webnode.cz/obec/znak-a-prapor-obce/), takže je klidně možné, že něco z pověsti může mít reálný základ, ale to se již nikdy nedozvíme.

Náhrobní kámen Bernarda Žehušického z Nestajova

[borisjelinek]

Hluboký (Zlámaný) potok

Tento drobný potok je známý díky několika svým menším „vodopádům“, které lákají řadu Babiččino údolí navštěvujících turistů. Tehdejší českoskalický kaplan Václav Šrám ve svém díle „Okres Česko-skalický. Nástin historický“ z roku 1882 popsal tento tok takto: „Potok zlámaný sestává ze dvou potůčků pod Hořičkami a nad Litoboří se prýštících a pod Turyní se spojujících: naproti Risenburku vlévá se do Úpy. Celý běh od Turyně až k ústí tvoří rozkošné údolí „hluboká“ zvané; mohutné balvany způsobují časté vodopády, místy opět lučinami se vine. Potok tento žene mlýn Litobořský.“

Výše zmíněný popis platí až do dnešních dob. Jediné, co se změnilo, je jeho pojmenování, když bylo v polovině 20. století nahrazeno dnešním názvem – Hluboký potok. Ten původní – Zlámaný potok – byl užíván již odedávna. Ze starých spisů se např. dozvídáme, že v roce 1752 „od Úpice po Zlámaný potok tři vlci rejdí.“ Dnes je využíván zejména v lidovém označení "Zlámaňák".

Pramení na jihovýchodě lesního masivu Vejrovin nad Kobylincem, odkud teče Litoboří a pod Turyní se do něj vlévá dvojice bezejmenných toků, jež pramení v polích mezi Hořičkami a Litoboří. Odtud teče hluboce zaříznutým korytem v kvádrových cenomanských pískovcích, kde se nachází několik drobných vodopádů (tzv. Zlámané vodopády), a po přibližně 3,8 km celkového toku se vlévá do řeky Úpy. Ještě předtím však přibírá vody dalšího bezejmenného potoka, který má před jejich soutokem též 1 periodický vodopád, jenž se však nenachází na cenomanských pískovcích, ale na turonských slínovcích.

Do dějin se potok příliš nezapsal, pokud nepočítáme jeho častá rozvodnění, kdy došlo k přerušení kolem něj vedoucí cesty s modrou turistickou trasou, např. roku 2013, přičemž samo zdejší turistické značení zde vzniklo v roce 1921, a to v rámci zřízení tzv. Jiráskovy stezky Podkrkonoším (od Trosek přes Prachovské skály, Hořice a Ratibořice až po Náchod a Dobrošov), s nímž přišel hořický odbor KČST za spolupráce odborů v Jičíně, Dvoře Králové nad Labem, České Skalici a v Náchodě. Tehdy však bylo toto značení červenobílé.

Z ranější historie musíme zmínit to, že tato lokalita sloužila zejména jako úkryt obyvatel okolních vsí za různých válečných konfliktů. Za prusko-rakouské války roku 1866 sloužilo jeho okolí jako úkryt slatinských a litobořských hospodářů, kteří se zde skrývali se svým dobytkem před pruskými vojáky. Koncem 2. světové války byl u něj zase zřízen nouzový úkryt pro vysílačku sovětsko-polského paradesantního výsadku kapitána Vladimira Petroviče Sokolovského (viz https://www.memoryofnations.eu/cs/streda-ivo-20121223-0). Údajně do něho byla přenesena z Pohodlí celkem dvakrát. Později se na Zlámaném potoce nacházelo skautské tábořiště. Jako dodatek bude nejlépe citovat pasáž o tomto potoce z výtečné práce „Vodopády Babiččina údolí“, kterou v roce 2010 publikoval Vlastimil Pilous:

„Zlámaný (Hluboký) potok

Zlámaný potok je nejvodnějším přítokem Úpy v celém studovaném území a proto vytvořil i nejvíce zahloubené údolí. I v něm sice vznikl jeden vodopádový stupeň, ale vzhledem k jeho větší vzdálenosti od ústí do Úpy (250 m), i shodným reliéfovým i sklonovým poměrům nad i pod ním není údolí visutého charakteru, ale vodopád je obvyklého, pasivně strukturního typu, který vznikl v místě, kde tok zpětnou erozí prořezává tvrdou lavici kvádrových cenomanských pískovců.

Uvedený vodopád je jediný z postranních údolí Babiččina údolí, který je zmiňovaný v literatuře. První ho uvádí A. Fetters (1989) v souvislosti s hydronymií a odvozuje jeho název právě od několika skoků tohoto vodopádu. Stručně ho zmiňuje i J. Vítek (1991). Celá údolní nerovnost je v dnešní podobě dlouhá 50 m, vysoká 7,7 m a se sklonem 9°. Její horní část, kterou můžeme považovat za vodopádovou soustavu je vysoká 5,0 m při sklonu 20°.

Vznikla na výrazné lavici kvádrových cenomanských pískovců, která ve směru 103° protíná s velmi malým sklonem (3–5°) celé dno údolí. Její horní skalní plocha, po které teče potok v délce několika metrů již nad vodopádem se proto sklání od plochého levého břehu k vysokému a strmému pravému, který proto proud podemílá a způsobuje jeho řícení. Viditelná mocnost lavice vlevo od vodopádu je 1,6 m. Zde je na úpatí převis, ale vzhledem ke zvětralinám, které ho zčásti vyplňují nelze vyloučit, že lavice ještě pokračuje směrem dolů. Horní hrana lavice ve vodopádu i vlevo od něj je ostrá v souladu s kvádrovitou odlučností cenomanských pískovců.

Tři nejvýraznější stupně soustavy nejsou typologicky jednotné, neboť lavice na které vznikla, je ve stádiu pokročilé erozní i mrazové destrukce. Horní, vysoký 1,4 m, má při obvyklém průtoku šířku okolo 2 m a tvoří dvě ramena (za vyšších stavů však až 4 m v jediném proudu). Levostranné je jediné v celé soustavě typologicky pravé a to na puklinové ploše (175°/80° k V). U pravostranného, dvoustupňového je situace složitější – horní skok je také ještě pravý, ale vyšší spodní již nepravý, na bloku odlomeném z lavice, ale pouze pokleslém a mírně nakloněném. Obě ramena spadají do 2 m dlouhé tůně, vzduté níže ležícími odlomenými bloky, není to tedy pravé erozní vývařisko. Z ní vytéká voda na druhý, výškově zdvojený nepravý stupeň přes tyto ostrohranné bloky, který je vysoký 1,5 m a spadá do další tůně. Navazuje 10 m dlouhý úsek mezi balvany, ale samotné koryto je tu již jen kamenité, zakončené jediným nepravým drobným skokem (0,5 m), pod nímž po 3 m následuje poslední, nepravý, dvouramenný skok o nestejné výšce 0,8 a 1,1 m. Ten již dopadá na skalní plotny podložního permu, proto zde chybí vývařisko. Šířka dvou spodních stupňů, omezených mezerami mezi balvany je menší než u prvního – pouze několik dm. Podloží koryta pod blokovou výplní (bloky s osami 1–3 m dlouhými) tvoří konformní skalní plotny z hrubozrnných, fosilně zvětralých, tzv. vybělených permských pískovců až slepenců s nízkými peřejemi, které se objevují na povrchu pod třetím stupněm. Menší část vody teče i spodem po skalních plotnách, po celé délce balvanité výplně. Úsek ploten se zvýšeným sklonem končí izolovanou balvanitou ucpávkou koryta, na níž se uchytily i kmeny a větve. Čelně přes ní přepadá nepravá kaskáda 1,2 m vysoká, protiproudně naopak vzdouvá rozlehlou tůň, která skrývá nejspodnější část ploten.

Vzhledem k největšímu povodí je Zlámaný potok nejvýznamnějším přítokem Úpy v Babiččině údolí nad Ratibořicemi, se stálým, celoročně významnějším stavem, s průměrným průtokem okolo 40 l/s (odvozeno) z plochy zhruba 4,5 km2.

Třicet metrů níže pod vodopádem ústí zleva do Zlámaného potoka periodický potůček se strmé, krátké rokle. Zajímavé je, že přestože překonává stejnou lavici jako hlavní tok (pod lesní cestou s modře značenou turistickou trasou), tvoří na ní jen strmější úsek toku se dvěma nízkými pravými skoky (oba 30 cm), zbytek je destruovaný a zavalený balvany. Zato výše ve svahu asi 50 m nad cestou tvoří na dně úzkého, stržovitého zářezu se strmými svahy a s prolem písmene V krátkou skalní soutěsku v turonských slínovcích s údolním stupněm vysokým 3,6 m a o sklonu 50°, z čehož 2,6 m tvoří vlastní kaskádovitý vodopád i se svislými úseky. Má ostrou horní hranu, dole spadá bez vývařiště přímo do slínovcové suti, která snižuje původní výšku vodopádu asi o 0,9 m. Slínovce jsou tence horizontálně vrstevnaté a rozpadavé a proto vytvářejí řítivé stěny, ale vytvářejí i tvrdší kompaktnější lavice, které tvoří jak horní hranu, tak jednotlivé kaskádové podstupně vodopádu. Vodopádová stěna je vymezená příčnými puklinami (125°/90°).

Vodopádový stupeň je i na malé, nejspíše jen efemérní stružce, která ústí do Úpy zprava nad ústím Zlámaného potoka směrem k Červeném mostu. Zmiňuje se o něm i J. Vítek (1991). Stružka vytvořila ve svahu jen mělkou terénní rýhu. V místech, kde v dolní, strmější části svahů protíná lavici tvrdého cenomanského pískovce vznikl 2 m vysoký, téměř svislý vodopádek, pod nímž je úsek poněkud hlubšího žlabovitého zářezu.

Na opačnou stranu po směru toku od ústí Zlámaného potoka je ve svahu ploše kupovité pěnovcové těleso, jedno ze čtyř největších v Babiččině údolí. Vzniklo na linii několika malých vrstevních pramenů, které stékají samostatně do Úpy. Prostřední, největší stružka tvoří drobné pěnovcové kaskádky a ústí přímo do koryta Úpy 1 m vysokou kaskádou na permském podloží, obaleném korovými pěnovci. Jižnější stružka tvoří až 70 cm vysokou kaskádku celou z pěnovce, ale poněkud výše (2 m) nad hladinou řeky. Poslední potůček přímo na jižním okraji tvoří nejdokonalejší, 1 m vysokou pěnovcovou kaskádku ze strukturních mechových pěnovců, ale poněkud výše ve svahu, asi 20 m od Úpy.“

Na závěr se dá říci jediné, díky okolní přírodě a při dostatečném průtoku v potoce je procházka kolem něj krásným zážitkem během všech ročních období, ať již jde o jaro, kdy vše kvete, či zimu, během níž se z malých vodopádů a peřejí stávají fotogenické „kapesní“ ledopády.

Zlámaný potok (Slatina nad Úpou)

Zlámaný potok (Slatina nad Úpou)

Zlámaný potok (Slatina nad Úpou)

Ústí Zlámaného potoka do Úpy (Slatina nad Úpou)

Zlámané vodopády (Slatina nad Úpou)

[borisjelinek]

Slatinský potok

Jedná se o jeden z drobných podkrkonošských vodních toků, který vzniká výtokem z návesního rybníka v Křížanově, odkud teče východním až jihovýchodním směrem k litobořským samotám V Táboře, pod Nízkým Táborem přibírá vodu z bezejmenného potoka, někdy zvaného Mečovským či Stádlišťským (od místa u Slatiny nad Úpou, kudy protéká), jenž počíná svůj tok v Mečově (část pramenů počítá právě tento tok za počátek Slatinského potoka; jiné zdroje tvrdí, že pramení pod Vysokým Táborem, kde dochází k soutoku obou zmíněných potoků), prochází celou Slatinou nad Úpou a po více než 4,2 km dlouhé trase vtéká pod Roklí do řeky Úpy. Právě v Rokli vytváří též malý vodopád, o němž se také zmiňuje výborná práce „Vodopády Babiččina údolí“, kterou v roce 2010 publikoval Vlastimil Pilous:

„Slatinský potok (Slatinský vodopád)

Slatinský potok protéká stejnojmennou obcí Slatinou n. Ú. a představuje další visutý tok zdejšího území. Vodopádový stupeň se nachází opět na horním okraji strmě spadajícího úseku k Úpě, a to přímo na okraji intravilánu obce pod silničním mostem. Pod vodopádem vytváří potok na rozdíl od amfiteátrů předešlých visutých toků přes 100 m dlouhou, 6–30 m hlubokou a do 30–40 m širokou rokli s velmi strmými svahy a místy i svislými skalními stěnami, vysokými 2–8 m a z velké části formovanými podélnými, svislými puklinovými plochami směru 60°. V podélném profilu je dvoustupňová. Horní část pod hlavní kaskádou je menší (hluboká 6 m a široká do 15 m), a teprve pod dalšími dvěma stupni dosahuje největších rozměrů. Je nejvýraznější formou tohoto typu mezi všemi zdejšími přítoky Úpy. Její vznik umožnila lokálně největší mocnost kvádrových cenomanských pískovců ve zdejším území (až 20 m) a podle polohy přímo proti zakleslému meandru Úpy nelze vyloučit ani tektonické faktory. Původní ráz rokle je však narušený tělesem silnice v pravém svahu a jejími vysokými opěrnými zdmi a také starým, opuštěným lomem ve svahu přímo nad silnicí.

S ohledem na těleso silnice i okraj intravilánu je okolí vodopádu antropogenně silně narušené. I na samotném potoce se bezprostředně na opačné straně mostu nachází požární nádrž s poměrně vysokou hrází a tak nelze vyloučit, že původní podoba vodopádu byla před výstavbou silnice i nádrže jiná. Vodopádový stupeň je na podloží kvádrovitě až deskovitě rozpukaných cenomanských pískovců. Podle systému svislých puklin směru 145° a 70°, obou kosých na směr toku je peřejovitě kaskádového typu (až nedokonale schodovitého). Dosahuje výšky 3,0 m, šířky podle stavu vody 0,5–2,3 (–3,0) m a sklonu 38°, ale i krátkými svislými skoky na horizontálních puklinách. Jeho horní i dolní hrana jsou v kontrastu s celkovým malým sklonem ostré, ale dole končí v kamenitém náplavu s malým, nevýrazným vývařištěm. Kaskáda trpí blízkostí obce a zvláště na několika balvanech vyborcených ze skalních břehů se vedle větví uchycují i naplavené odpadky (nebo i přímo nasypané seshora); navíc voda splašky i zapáchá. Pod tímto stupněm je 40 m dlouhý úsek menšího sklonu, po němž následují ještě dva drobné, ale pravé skoky na skalním podloží vysoké okolo 1 m. Je pravděpodobné, že hlavní vodopádová stěna byla původně vyšší a teprve v důsledku rychlého erozního zahlubování toku i mrazové destrukce se postupně rozčlenila na těchto několik více vzdálených dílčích stupňů. Teprve po prohloubení pod spodními dvěma pokračuje nejskalnatější a nejhlubší část rokle se silně svažitým dnem pokrytým souvislou balvanitou výplní, na níž potok tvoří sérii drobných nepravých skoků. Slatinský potok je stálý, druhý nejvodnější potok studovaného území, s průměrným průtokem okolo 32 l/s (odvozeno) z povodí zhruba 4,5 km2.“

Protože potok vede celou obcí Slatinou nad Úpou, bylo vždy nutné obnovovat řadu mostků přes něj, různě upravovat jeho tok a udržovat na něm vzniklé rybníky. V roce 1884 byl vybudován kamenný mostek proti čp. 184, kde do té doby stávala dřevěná lávka. Roku 1932 vznikl u čp. 168 nový betonový mostek. Sama regulace potoka byla ve Slatině nad Úpou zahájena v září 1949. V roce 1960 byla na potoce zřízena betonová protipožární nádrž. O 4 roky později byl v akci Z vybudován železobetonový mostek u bývalého konzumu. Roku 1973 byl potok v celé jeho zregulované délce vyčištěn. V roce 1979 došlo k regulaci potoka na hořejším konci Slatiny nad Úpou mezi čp. 199 a 205, kde byl potok v 80 m dlouhém úseku zatruben. Přes všechny uvedené úpravy se potok nadále rozvodňoval a páchal škody. Příkladem budiž březen 1981 a březen 1982. V téže době byl upraven a prohlouben tok potoka na dolním konci Křížanova směrem k samotám V Táboře. Roku 1995 bylo ve Slatině nad Úpou vyčištěno opět koryto potoka. K tomu poslednímu došlo v roce 2016 a jednalo se de facto o reakci na větší povodeň v červnu 2003 a menší rozvodnění v červenci 2012 a červnu 2013.

Ústí Slatinského potoka do Úpy

Slatinský potok u samot V Táboře

Slatinský potok u samot V Táboře

[borisjelinek]

Na Pádolině

Tato lokalita se nachází jižně až jihovýchodně od Křížanova, místní části obce Hořiček, směrem k Vejrovinám a k Litoboři. Svůj název obdržela od toho, že při pohledu „padá“ do údolíčka Slatinského potoka, který odtud teče k litobořské samotě „V Táboře“. A nejde o nějaký malý terénní spád, neboť zatímco vrchol u okresní silnice před bývalým kravínem dosahuje 470,1 m n. m., tak spodní část u již zmíněného drobného přítoku řeky Úpy klesá pod 435 m n. m.

Tento zvláštní výraz je krajového původu, což dokazuje i jedno z říkadel z Královéhradecka:

„Podivný kostel.

V oudolině, v pádolině co se to tam svítí? je tam kostel ze smetany, podmáslím pobitý; zvony jsou ze syrovátky, provazy z tvarohu: kdo tam na ně zvonit bude, zalíbí se Bohu. Kdo by tomu nechtěl věřit, zeptej se zvoníka: však ho tam kus ještě leží ze sedlýho mlíka.“

Tento termín, který se vyskytuje např. ve "Slovníku česko-německém" od Josefa Jakuba Jungmanna z roku 1837, označuje úzký protáhlý pruh země mezi vyvýšeninami a v okolí se vyskytuje ještě ve formě "pádolí". Podle jiných teorií byl odvozen od toho, že v tomto závětří padalo vždy více rosy než na vršku, který byl větší měrou bičován větry. Do literárního jazyka ho uvedli zejména spisovatelé Václav Řezníček (1861-1924) a František Kodym (1858-1924). Shodou okolností se prvně zmíněný narodil v Malé Skalici a druhý vyučoval v nedalekých Havlovicích a na Hořičkách.

Pojmenování tohoto místa je zmíněno již v 18. století, ale je jisté, že má starší původ. V roce 1840 byla většina lokality obdělávána jako pole, jen část sloužila jako pastvina, což můžeme vidět z indikační skici stabilního katastru obce Litoboře s osadami Křižanov a Mečov od adjunkta 2. třídy Josefa Musila a geometra 4. třídy Johanna Bayera (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA270018400).

Tehdy byl jejím vlastníkem Josef Mertlík z čp. 17, který ji zdědil po svých předcích a v rukou rodiny se stále nachází, i když jen po přeslici, protože současnou vlastnicí je Eva Cejnarová. Od té doby se zde nic nezměnilo, stále se tu nacházejí pole a stráně k potoku a lesu mají travnatý povrch, který byl do 70. let 20. století využíván mj. jako pastvina pro družstevní hovězí dobytek.

Pohled na Pádolinu od Křížanova

[borisjelinek]

Vejroviny

Tento lesní masiv, který se všemi svými výběžky přesahuje plošně 73,5 ha, se nachází mezi podkrkonošskými obcemi Křížanovem, Mečovem, Litoboří, Hořičkami, Chlístovem a Mezilečím. Již od svých počátků nesl pojmenování „Vejroviny“ (v indikačních skicách stabilního katastru z roku 1840 je psáno jako „Wegrowyn“), teprve ve 20. století při honbě za spisovnou češtinou byl název změněn na „Výroviny“. Usuzuje se, že na jeho místě se nacházel Vejrov (Výrov), ves pustá a zašlá, která byla naposled zmíněna v roce 1534 při prodeji rýzmburského panství. Kromě tohoto jména se vyskytuje v německých vojenských mapách označení Sand-Berg, které v nich bylo používáno ještě během 2. světové války.

Již od 19. století býval tento les propagován jako cíl výletníků a nadšených houbařů, což zmiňuje též František Vlastimil Kodym ve svém díle „Z domova i z ciziny“, kde mj. píše: „Nejbližší okolí Hořiček poskytuje pěkné procházky a vyhlídky. Nejlepší z procházek jest cesta do „Vejrovin“ a do „Husího Krku“. Vyhlídka je čarokrásná a velice rozsáhlá zvláště od domu, v němž nachází se nemocnice MUDra. Kutíka, od studnice pod hostincem Bartuškovým a hlavně od „Šutrovníku“ u „Vejrovin“. Viděti odtud Zvičín, Kunětickou horu, Josefov s Jaroměří, Hradec Králové, Opočno, Nové Město, Kostelec Červený a jiná místa důležitá.“ Podobně byl zaměřen jeho článek, který vyšel v "Krakonoši" 12. října 1884. František Kolařík je zase před 2. světovou válkou propagoval z mykologického hlediska, zejména v „Časopisu československých houbařů“.

Na rozdíl od blízkých „Barchovin“ není jejich povrch tak zvlněný. Nejvyšším bodem této lokality je bezejmenný kopec, který se nachází na severu Vejrovin a je vklíněn mezi okresní silnici a cestu z Křížanova do Litoboře (470,8 m n. m.). Další vysoký bod se nachází severozápadně od Kalousova (467,1 m n. m.) a nedaleký vodojem je položen ve výšce 463,57 m n. m. Vedle nich tu najdeme množství propadlin, jež vznikly jak těžbou zeminy, tak i lámáním kamene.

Již od svých počátků býval les panským statkem. Naposledy patřil šlechtickému rodu Schaumburg-Lippe, vlastníkům náchodského panství, přičemž díky pozemkové reformě po vzniku ČSR se většina z něj rozdělila mezi místní drobné rolníky (malá část byla obecním a soukromým majetkem již v období sestavování stabilního katastru, např. v Litoboři měli kousek Vejrovin Rosalie Drtinová z čp. 19 a Antonín Drtina z čp. 88, přičemž prvně zmíněná rolnice byla též majitelkou zdejšího lomu na kámen) a jeho zbytek připadl státu po roce 1945, kdy byl podle Benešových dekretů zabaven veškerý majetek rodu ze Schaumburg-Lippe. Část lesa zakoupilo během zmíněné pozemkové reformy také město Jaroměř, jež ho mělo dříve jako samostatné hájemství a prodej veškerého užitkového dřeva z něho probíhal prostřednictvím vypsaného nabídkového řízení. Jednalo se o oddělení 14 o výměře 34,68 ha, které pak bylo v letech 1953-1991 státním majetkem a město ho převzalo zpět od Lesního závodu Opočno 19. srpna 1991. Hajným pro něj byl od roku 1928 Josef Vlček z Kalousova. U začátku lesa se též shromažďovaly různé slavnostní průvody hořičských občanů, z nichž zmiňme ten lidovecký v červenci 1937, který byl uspořádán u příležitosti otevření zdejších výstavních trhů.

Musíme se též zmínit o katastrofách, které les zasáhly. V letech 1922-1923 to byla stejně jako v okolí mnišková katastrofa. Velký zmar lesu připravil též 4. červenec 1929 v podobě velké vichřice. Jen osázení ploch, patřících městu Jaroměři, zabralo zbytek roku 1929 a celý následující. Podobně byly Vejroviny postiženy prudkou sněhovou bouří s vichřicí 20. února 1937, ale též v letech 2007 (orkán Kyrill), 2008 (orkán Emma) a 2017 (derecho), i když v rámci staletí takových pohrom zažily samozřejmě mnohem více.

Na závěr dodejme, že se k lesu vztahuje pověst o tom, že zde ukryli část svého lupu někteří členové loupeživé bandy bratří Špetlů před svým dopadením, když byli naháněni hořičskými gardisty. Zmínku o tomto zásahu najdeme též v Jiráskově povídce „Gardista“. Díky tomu se poté nepřesně psalo, že se les nachází u Hronova. Příkladem budiž „Třetí příspěvek k česko-německému slovníku, zvláště grammaticko-fraseologickému“ od Františka Štěpána Kotta z roku 1906. Les se však stal rovněž námětem děl mnoha výtvarných umělců. Jmenujme např. Schwaigerova žáka Vladimíra Svobodu, který ztvárnil řadu zdejších míst („Vejroviny“, 1914; Hejšovina, 1914; „U splavu na Pohodlí“, 1921).

Litobořská část Vejrovin

Litobořská část Vejrovin

Cesta z Kalousova do Křížanova

Vejroviny u Kalousova

Vejroviny u Litoboře

[borisjelinek]

Břevnovský opat J. M. Vilém Václav Rudolf

Narodil se 17. listopadu 1865 v Litoboři do rolnické rodiny Josefa Rudolfa z čp. 54 a Františky, rozené Mikšové. Již jako malý chlapec byl poslán svými rodiči do Broumova, aby se naučil německy. Zde vystudoval klášterní gymnáziu, které ukončil roku 1884 maturitní zkouškou. Ještě téhož roku byl přijat jako novic do řádu sv. Benedikta v opatství u sv. Markéty v Břevnově, kde 7. října 1888 složil slavné sliby.

Na kněze byl vysvěcen 4. července následujícího roku v Praze a ještě v témže roce byl povolán jako kaplan do Martínkovic u Broumova, kde strávil několik let pilné a horlivé katechetské a pastorační práce a nečinilo mu žádné obtíže ani to, že byl jako Čech umístěn do ryze německého prostředí, protože ovládal plyně obě zemské řeči. Odtud byl i se svým farářem přesazen do Broumova, kde byl zprvu druhým, poté starším kaplanem až do roku 1913 (do roku 1899 působil i v Martínkovicích), kdy jej opat jmenoval farářem v Orlové ve Slezsku, aby se stal nástupcem P. Gerarda Pospíšila († 9. září 1913). Tam vedl duchovní správu skoro 10 let, a to až do svého zvolení opatem. Kromě toho byl katechetou na Soukromé závodní škole v Orlové.

P. Antonín Josef Krása ho popsal takto: „V obcování osobním jest milý, klidný, rozumí žertu, dovede se zasmáti od srdce, ale nikdy nezanedbá své povinnosti, jest šetrný, ale k chudině dobročinný. Ač byl svých představených poslušný, nesdílím obavu, že snad by byl příliš poddajný, poukazuje na pravdu slov, že kdo dovede poslouchati, dovede i vládnouti – v duchu řehole otce Beneše!“ Známý byl též jako štědrý podporovatel a přispěvatel různých katolických spolků, např. v roce 1890 přistoupil jako zakládající člen ke družstvu Vlasť a později daroval několik obnosů na výstavbu královéhradeckého Adalbertina. Velmi aktivním byl v období 1. světové války, kdy byl členem správního výboru Sirotčích spolků pro soudní okres Opavský, Klimkovský, Bílovecký, Polsko-Ostravský a Bohumínský, Frýdecký a Těšínský a Fryštátský. Sám se účastnil ustavující valné hromady orlovského Sirotčího spolku 27. února 1916. Známým byl i jako podporovatel raněných vojáků, na něž daroval jak finanční prostředky, tak různé naturálie, třeba pečivo. V roce 1920 naopak podepsal výzvu "Lide slezský!", která podporovala setrvání Těšínska v rámci ČSR a nesouhlasila s jeho odevzdáním Polsku. Roku 1923 zase věnoval 200 K koleji katolických akademiček v klášteře Alžbětinek v Praze na Slupi.

Když zemřel opat Bruno Čtvrtečka, jehož poslední roky byly ve znamení stagnace řádu, byl 4. října 1922 zvolen za jeho nástupce, a to jako 58. opat v řadě (Guilelmus). Na opata byl vysvěcen a slavně instalován 8. prosince téhož roku arcibiskupem ThDr. et PhDr. Františkem Xaverem Kordačem za asistence generála a velmistra řádu křížovníků P. Josefa Vlasáka a benediktinského opata P. Petra Hlobila z Rahradu.

Od počátku bylo do něho vkládáno mnoho nadějí, například, že učiní přístupnými četné bohaté poklady umělecké, kulturně historické a vědecké, čímž by se Břevnov stal druhým Strahovem. On sám kladl velký důraz na reformu klášterního života a na úzkou spolupráci všech katolických spolků navzájem. 8. října 1923 celebroval slavnou mši svatou v chrámu sv. Markéty u příležitosti desetiletého trvání břevnovské Skupiny katolické mládeže. Za svoji činnost byl v roce 1926 oceněn jmenováním čestným konsistorním radou.

Zemřel 5. září téhož roku v Dolních Počáplech u Terezína, kam přijel na oslavu 200 let od posvěcení kostela sv. Vojtěcha a postihla jej zde cévní mozková příhoda. Pohřeb se konal o 2 dny později v Dolních Počáplech, načež byly jeho pozůstatky převezeny do Broumova, kde byl 8. září 1926 uložen na věčnost.

Hasičská zbrojnice a kaplička Panny Marie v Litoboři

[borisjelinek]

Zaniklá tvrz Turyň v Litoboři

Tato tvrz vznikla v dávných dobách na příkrém ostrohu nad tokem Zlámaného potoka, který je dnes nazýván jako Hluboký, a jeho bezejmenného přítoku. Ze tří stran je dodnes obklopen lesem, jen severozápadním směrem se nacházejí louky, pole a přístupová cesta z Litoboře. Jedna z nepodložených teorií tvrdí, že název obdržela podle toho, že byla opěrným bodem v dobách válek s duryňskými nájezdníky v 10. století. Podle místní pověsti byla založena bájným silákem Ctiborem, který zvítězil v klání nad německým rytířem (heraldická pověst k erbu Bernarda Žehušického z Nestajova). Z této tvrze měla též pocházet hluchoněmá dívka, jež se uzdravila poté, co se napila z boušínské studánky. Podle některých autorů z 19. století bychom měli hledat její počátky ve staroslovanském hradišti, pokud nebylo vybudováno ještě dříve.

Prvním známým vlastníkem tvrze je Ješek z Litoboře, který byl v letech 1369-1372 též pánem na Chvalči. V roce 1372 je připomínán také jeho bratr Lítek Hanuš z Chlumu seděním na Litoboři, který byl v letech 1405-1414 spolupatronem kostela sv. Ducha na Hořičkách. Jeho nástupci byli od té doby nazýváni jako Litobořští z Chlumu. Václav z Chlumu (1433-1448) zapsal své manželce Kateřině věno na Hořičkách a Libňatově. Toto věno si vyprosil roku 1479 Jiří z Chlumu a z Litoboře, který byl již od roku 1464 připomínán jako pán na Litoboři, protože 9. července 1464 založil rychtu v Libňatově a v témže roce postavil na Boušíně dřevěnou kapli.

Jeho syny byli nejspíše Arnošt a Jan Litobořští z Chlumu, přičemž Jan seděl na Žírci, Sekeřicích, Milčevsi, Jenštejně a Pecce a zemřel v roce 1542. Právě od nich koupil litobořské zboží Kryštof ze Švamberka, ale již před rokem 1517 prodal Litoboř, Chlístov a Hořičky Petrovi Adršpachovi z Dubé, čímž se tvrz dostala pod rýzmburské panství, a tudíž již nebyla jako panské sídlo potřeba. Zpustnout však musela již koncem 15. století, protože k roku 1487 je uváděna výslovně jako pustá a v roce 1534 při prodeji rýzmburského panství byla úplně pustá.

Při rozdělení téhož panství před rokem 1582 se dostal jeden díl vsi k Rýzmburku a druhý k Adršpachu. Za skutečné rozdělení lze považovat smlouvu z 6. dubna 1579, kdy rýzmburské panství zůstalo sestrám zemřelého Hertvíka Žehušického z Nestajova - Mandaléně, manželce Adama Úlibského z Újezdce a z Kounic, Alžbětě, manželce Adama Bohdaneckého z Hodkova, a Lidmile, manželce Čertorejského z Čertorej, přičemž ještě v témže roce byly některé části panství odprodány. K rozdělení v praxi však došlo teprve následujícího roku, kdy Mandaléna obdržela rýzmburské majetky, Alžběta teplické a adršpašské zboží a Lidmila a její dědicové panství skalské a stárkovské. Mandaléna Úlibská z Nestajova prodala roku 1586 dvory kmecí v Litoboři, které dosud patřily k Rýzmburku, Jiříkovi z Dobřenic, vlastníkovi Třebešova, s nímž se dostaly později k Náchodu. Druhou část držela Alžběta Bohdanecká z Nestajova ještě v roce 1595, pak ji měl Petr Straka z Nedabylic (kolem roku 1600) a jeho potomci.

Na přelomu 18. a 19. století století byly zbytky tvrze úplně rozebrány, neboť kamenů z ní bylo využito jako stavebního materiálu na zdejší usedlosti. Sklepy a studny byly poté zasypány a bývalé tvrziště, zvané dosud Na Turyni, bylo osázeno drnem a později předěláno na ovocný sad, v jehož blízkosti byl postaven Vondráčkův statek čp. 1.

Protože tvrz zanikla tak brzo a nic se z ní nezachovalo, není o ní velká zmínka ani v díle „Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Náchodském“, jež napsal PhDr. Zdeněk Wirth s příspěvky Františka Macháta: „TVRZ připomíná se poprvé r. 1369 (Ješek z Litoboře), později dostala se k panství ryzmburskému; r. 1534 při prodeji tohoto panství slove již pustou. R. 1613 dostala se půle s Třebešovem k panství náchodskému, r. 1637 s Heřmanicemi druhá část. Tvrz, nyní čtvrtlán čís. 1., byla zbudována na ostrohu, vroubeném lesem a potokem. Zbyly z ní nepatrně znatelné valy; studně a sklepy již dříve zasypány.“ Od 28. února 1964 je tvrziště památkově chráněno, neboť bylo zapsáno do státního seznamu kulturních památek (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/tvrziste-777651).

Dnes z ní zůstaly skutečně jen spoře viditelné zbytky valů, případně občas dojde k nějakému archeologickému nálezu, např. v místě čp. 1, na předpolí tvrze „Turyň“, nalezl v roce 1960 Antonín Vondráček středověkou keramiku z 15. - 16. století. To vyvolalo zájem archeologů, a tak o 22 let později prozkoumal podrobně turyňské tvrziště archeolog okresního muzea v Náchodě PhDr. Zdeněk Lochmann. Vedle toho je tvrz mnohokrát zmiňována v různých literárních dílech, např. v povídce "Na Turýně" od Karla J. Pleskače, v knize "Z různých časů" od Václava Řezníčka či v "Babičce" Boženy Němcové, jejíž návštěva tvrziště je doložena roku 1837, ale podle všeho sem zavítala několikrát ještě v rámci svého dětství.

Zbytek části Vondráčkova hospodářství čp. 1

[borisjelinek]

Jak v Litoboři málem stál husitský kostel

Období po 1. světové válce bylo ve znamení vzniku Československé republiky, čehož se rozhodla rovněž využít část pokrokově myslících římskokatolických kněží k odtržení od mateřské církve a založení nové církve - Církve československé. Tehdy byl tento krok všeobecně podporován. Buďto byl jejím členům přiklepnut v obci dosavadní katolický kostel, případně ho sami obsadili a poté se ho snažili přes úřady a soudy udržet, nebo se rozhodli pro stavbu vlastní modlitebny.

Podobně tomu bylo ve Slatině nad Úpou, kde byla místní obec této církve založena po přednášce faráře Hynka Širokého, která se uskutečnila 2. února 1921 ve zdejší škole. Největší zásluhu na tom měli členové slatinské TJ Sokol, z nichž někteří byli tak radikální, že chtěli převzít boušínský kostel, ale s tím většina z nových příslušníků Církve československé zásadně nesouhlasila. Když se odtrhnout od starých pořádků, tak úplně a se vším všudy! Navíc vyvolávat další spory s římskokatolickými spoluobčany by nic dobrého nepřineslo.

Od následujícího roku vykonával duchovní správu ve Slatině nad Úpou červenokostelecký farář Václav Zeman. Vedení obce i učitelský sbor jí vyšli vstříc, takže své bohoslužby mohla vykonávat každou druhou neděli v měsíci v propůjčené třídě zdejší obecné školy, což se však nelíbilo místním římským katolíkům, jež byli vedeni boušínským farářem P. Antonínem Svatošem. Podle nich byla škola zřízena nákladem všech poplatníků, i těch katolických, a to výhradně pro školní účely a ne proto, aby se v budově konaly nějaké bohoslužby.

A tak se slatinští a litobořští příslušníci Církve československé začali poohlížet po novém místě, kde by své obřady mohli bez problémů vykonávat. Nakonec došli k závěru, že bude nejlépe si vybudovat vlastní modlitebnu. Protože jich byl dostatek, tj. 370 z 970 obyvatel obce (bez příslušníků obce Litoboře), rozhodli se zřídit si v obci Husovu kapli. Důvodů k tomuto kroku však bylo mnohem více, protože rozporů s římskými katolíky bylo bezpočet. Jedním z největších však bylo to, že obec měla jediné pohřebiště, a to u boušínského kostela. Zdejší farář však s nelibostí nesl, že zde mají být pohřbíváni rovněž nevěřící, a tak tomu všelijak bránil a pro zemřelé příslušníky Církve československé uvolnil pouze ta místa, kde bývali podle tradice pohřbíváni sebevrazi. Vedle toho si neustále na novou církev stěžoval, příslušníky své církve varoval, že jim husité chtějí kostel zabrat a když náhodou někdo z nich zavítal na Boušín, vždy uklízel svícny a církevní roucha, aby prý nebyly odcizeny touto lůzou. Aby nezvítězili husité v obci, tak stál u zrodu čtveřice římskokatolických spolků, mezi něž náležely zejména: sdružení katolických rodičů a orelská jednota.

Obec se tehdy rozdělila na dva tábory. Z toho je vidět, co dokáže náboženská řevnivost v praxi. V obci samé se těžce hledalo místo pro postavení Husovy kaple, protože většina členů Církve československé neměla nějaké velké polnosti a navíc se nerozkládaly na nějakém reprezentativnějším místě, který by si tento objekt zasloužil. Trn z paty jim nakonec vytrhl litobořský rolník Emanuel Konvalinka z čp. 27, jenž nabídl církvi svůj pozemek o výměře 4 021 m2, na němž stály zbytky vyhořelého domu, a to úplně zdarma. Navíc se toto místo nacházelo tam, odkud by bylo vidět z celého okolí a chystaná kaple by se tak stala dominantou obce, jakýmsi symbolickým majákem nových pořádků.

16. prosince 1922 byla sepsána v České Skalici trhová smlouva a pozemek připadl Církvi československé. Rovněž bylo konstatováno, že zbytek zděných štítů, zdí a trčícího komína může být využit jako stavební materiál, čímž by se rovněž nemalá částka ušetřila. Následně byla vyhlášena sbírka mezi místními obyvateli a mezi ostatní obce Církve československé mířila výzva se žádostí o pomoc, aby jim podaly pomocnou ruku a posílili slatinské věřící nějakými sbírkami při pořádání zábav, divadel, večírků a různých slavností.

Protože bylo na účtu sbírky nashromážděno již určité jmění, rozhodli se Slatinští, že 3. června 1923 slavnostně položí v Litoboři základní kámen vlastní modlitebny. Tehdejší účast byla opravdu velkolepá, neboť se zde sešlo na 8 000 lidí. Ráno v 7.00 hod. hrála hudba po obci budíček (původně měl být zahrán již o hodinu dříve) a v 10.00 hod. byla odsloužena mše nad Čechovou lípou na pozemku Jana Řeháka z čp. 1 (oproti programu opět o půl hodiny později). Odtud pak po 14.00 hod. vyšel slavnostní průvod s hudbou a 7 prapory (1 bílý s červeným kalichem, ostatní černé s červeným kalichem) a ve čtyřstupech zamířil skrz celou obec do Litoboře. Čistý výnos této akce, na jejímž pořádání nic nezkazila ani neúčast zakladatele a vůdčí osobnosti nové církve ThDr. Karla Farského (omluvil se pro nemoc), obnášel 11 000 Kč (vstupné činilo 3 Kč).

Tehdejší atmosféru krásně dokresluje článek, který vyšel v "Českém zápasu" 22. června 1923: "Husova modlitebna. (Z Červeného Kostelce.) Náboženská obec CČS konala dne 3. června ve Slatině nad Úpou slavnost kladení základního kamene k Husově modlitebně, spojenou s táborem lidu. Z blízka i z dáli přispěchali bratří a sestry. Průvod, v jehož čele radostně vlály státní a husitské prapory, s hudbou bral se pohorskou vesničkou Slatinou a imponoval svou mohutností. Vyšňořily se ty malé, prosté chaloupky, zazářily národními barvami v usměvavém slunci střechy doškové, zatím co z pyšných domů zatvrzelých pokrytců pronikavé zraky s úžasem a v němém obdivu sledovaly ve čtyřstupech postupující lid, čítající na 8000 hlav. Na táboru pak, který zahájil předseda Rady st. z Č. Kostelce br. Aug. Štěpánský, na 10.000 lidí naslouchalo krásné řeči br. Tichého, duch. správce z Radhoště a přesvědčivým slovům br. Dlouhého-Pokorného, duchovního správce z Prahy. Tábor ukončil poděkováním všem účastníkům místní duch. správce br. Zeman z Č. Kostelce, načež přečetl pozdravný telegram panu presidentovi, biskupu br. Dru Farskému a nově zvolenému biskupu diecése východočeské br. G. Procházkovi. Provoláním »zdaru« našemu presidentovi a republice a zapěním národních hymen tábor lidu skončen. - Děkujeme tímto všem, kteří přišli jste v kraj náš s nadšením pro věc spravedlivou. Dík náš voj. sup. br. Ant. Jaklovi, který vykonal ve Slatině v neděli ráno bohoslužby s promluvou, která zanechala v posluchačích hluboký dojem. Dále dík náš i br. Širokému, duch. správci z Kolína, který s ochotou vykonal slavnostní bohoslužby v Červ. Kostelci. Že dostavili se i bratří a sestry z okolí, naplňuje nás radostí a všem upřímný dík za návštěvu, zvláště br. Faltovi z Náchoda, br. Fišerovi ze Studnice, br. Kelnerovi ze Rtyně a br. Lánovi z Úpice. Za svou svatou povinnost pokládáme si ještě vyjádřiti upřímné »Zaplať Bůh« bratru Konvalinkovi, legionáři a rolníku v Litoboři, jakož i jeho manželce za darování pozemku i s materiálem k této modlitebně. A onečně i dík náš nese se k tomu, který vlastně byl původcem myšlenky na stavbu vlastního stánku božího, bratru Breitrovi, horlivému čtenáři a vykladateli bible svaté. Kéž Pán žehná všemu dalšímu podnikání našemu!"

Ze stavby však nakonec kvůli nedostatku financí a některým dalším problémům v osobní rovině sešlo a sám kámen byl později odsud odvezen. Pozdě si totiž místní uvědomili, co je to získat peníze na tak velkou věc, neboť drobnými příspěvky bez větší pomoci nemohlo k realizaci této věci dojít. O jaké částky se jednalo, to opět dokresluje "Český zápas", když 17. srpna 1923 přinesl čtvrtletní informaci o darech na stavbu kaple: "Slatina nad Úpou. Na stavbu »Husovy kaple ve Slatině n. Úpou dále přispěli: br. Posejpal Boh., Slatina n. Úp. 30 Kč; nejmenovaná sestra z Č. S. 100 Kč; br. Kavka, hostinský, Třebešov 20 Kč; br. K. Lokvenc, čet. strážm. ze Slatiny n. Úp. 20 Kč; Jos. Svatoň, rolník, Litoboř 20 Kč; br. Středa Jan k uctění památky své zesnulé ženy 50 Kč. Všem dárcům nejsrdečnější dík! Dále prosíme br. rady starších o rozprodání bloků cihel po 1 Kč na stavbu naší modlitebny, které na požádání zašle »Sbor důvěrníků církve čsl. ve Slatině n. Úpou«." Nakonec byla alespoň vystavěna ve Slatině nad Úpou dřevěná zvonička, i když to byla až příliš chudá náplast na neuskutečněný sen vlastní kaple či kostela.

Husitská zvonička ve Slatině nad Úpou

[borisjelinek]

Litoboř

Na první pohled je pojmenování této obce zajímavé, údajně má být odvozeno od staročeského osobního jména Lutobor, což dokládá rovněž prof. Antonín Profous ve své knize "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl II. CH-L", v níž se píše:

"Litoboř (v Litoboři, do Litoboře), ves 6 km s(sz.) od Čes. Skalice: 1369 ad E. in Chwalcz ad pres. Jesconis de Lythoborz, LC. II, 14; 1399 Leva de Baznicz conqueritur super Hanussium de Litoborzie, Půh. 99 č. 271; 1403 Hanussius de Litoborzye conqueritur super Rubyn de Swyetle, t. 67 č. 176; 1542 (1527) postúpil jim děd. svého - - w Lithoborzi tvrze pusté, dru p. s p., a vsi tudíž - w Horziczkach vsi celé, DZ. 83 B 2; 1542 (1534) hrad Rismburgk - ves Swietla, ves Litoborz, DZ. 3 L 17; 1630 na vsi Swietly - vsi Horziczky - vsi Mecžiowu, půl vsi Lytoborze, DZ. m. 62 E 6; 1694 Lytoborže (v kraji Hradec.), BR. 12/751; 1790 Hft Nachod: Litoborž, Schaller XV, 156.

Jm. L. vzniklo přivlastň. příponou -jь z os. jm. Litobor < Ľutobor (Lutobor, Nekr. P.; Lythobor, TomZ. 1406 n. 206) a znamenalo ՙLitoborův՚, t. dvůr.

Tato ves je poprvé doložena predikátem k roku 1369 (Ješek z Litoboře). V téže době tu existovala tvrz, která zpustla na konci 15. století. V roce 1372 bratři Jan a Lítek (Lyčko) z Litoboře podali na faru ve Chvalči plebána Michala z Broumova. Roku 1405 Hanuš z Litoboře podal plebána Petra na faru na Hořičkách a vedle toho odváděl skalickému faráři kopu grošů ročního úroku. V roce 1448 Václav z Chlumu seděním na Litoboři zapsal panství jako věno své manželce Kateřině na Hořičkách a Libňatově. Věno si poté vyprosil Jan Jiří z Chlumu, který se již od roku 1464 jako pán litobořský připomíná, neboť v témže roce založil rychtu v Libňatově a na Boušíně dřevěnou kapli. 9. července 1464 Jiřík z Chlumu seděním na Litoboři prodal 6 prutů svobodných Pavlovi v Libňatově. V roce 1517 koupil Litoboř, Chlístov a Hořičky Petr Adršpach z Dubé, který tyto vsi nabyl po Kryštofovi ze Švamberka. Ten je zase koupil od Arnošta a Jana, synů Jana Jiřího z Chlumu. Od těch dob patřila Litoboř k panství rýzmburskému. Roku 1527 byla zpustlá litobořská tvrz spolu s Hořičkami, Křižanovem, Chlístovem, Libňatovem a dalšími majetky zastavena Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu a Janu Krušinovi z Lichtemburka, neboť vlastník panství Petr Adršpach z Dubé a na Náchodě nebyl dobrým hospodářem a svoje dluhy řešil postupným odprodáváním svého majetku. 6. června 1534 Zdeněk Lev z Rožmitálu a z Blatné a Hynek Krušina z Lichtenburka prodali rýzmburské a skalské majetky Janovi z Pernštejna (některé prameny uvádějí, že k tomu došlo 7. června 1544). Ten je 11. října 1544 prodal Bernartovi Žehušickému z Nestajova, který zemřel v roce 1563. O rok později zesnul Jan Žehušický z Nestajova, po němž získal rýzmburské panství jeho starší bratr Hertvík Žehušický z Nestajova, jenž zemřel roku 1578. Všeobecně je uváděno, že obec byla jako dědictví rozdělena na 2 části. V roce 1586 Mandaléna Úlibská z Nestajova prodala dvory kmecí v Litoboři, které patřily dosud k Rýzmburku, Jiříkovi z Dobřenic, držiteli Třebešova, s nímž se dostaly roku 1613 k náchodskému panství. Druhá část Litoboře se k němu dostala v roce 1637 s heřmanickým zbožím (Heřmaničky, Hořičky, Hostyně, půl Litoboře, Mečov, Světlá, Vesce). Roku 1794 měla Litoboř 59 domů a 328 obyvatel a v roce 1827 72 domů a 445 obyvatel.

Roku 1849 získala obec díky prozatímnímu obecnímu zřízení svoji volenou samosprávu. Zároveň k ní byly připojeny osady Křížanov a Mečov. 28. srpna 1871 byl ve skupině venkovských obcí zvolen do náchodského okresního zastupitelstva starosta Litoboře J. Rudolf. V roce 1885 byl vystavěn jednopatrový hostinec s velkým sálem, kde bylo téhož roku sehráno první ochotnické divadelní představení. 28. května 1889 zemská školní rada na své schůzi svolila Litoboři vyškolení ze školní obce Hořiček a zřízení samostatné obecné školy v Litoboři s dodatečným schválením zemského výboru, k němuž nakonec nedošlo. O 3 roky později nebylo vyhověno žádosti obce Litoboře na zřízení exponované stanice zimní jako části školy v Hořičkách. Roku 1895 došlo k potvrzení stanov Hospodářsko-čtenářské besedy. 15. prosince 1896 české oddělení zemské školní rady nevyhovělo opětovné žádosti Litoboře na vyškolení z Hořiček a zřízení samostatné obecné školy. V následujícím roce byl ustaven SDH. Roku 1898 byla vystavěna hasičská zbrojnice. 9. dubna 1910 bylo zapsáno Výrobní tkalcovské a konsumní společenstvo pro Litoboř a okolí, které o 6 let později oznámilo zastavení činnosti po dobu války a zaniklo v roce 1927. Z roku 1911 pochází zmínka o existenci zřízené dobytčí pojišťovny, jež měla schválené stanovy, ale nezahájila ještě činnost. K jejímu ustavení však mělo dojít již v roce 1907. Z front 1. světové války se nevrátilo 14 místních občanů, a to včetně tehdejších osad - Křížanova a Mečova.

V roce 1921 vznikla místní organizace KSČ a roku 1929 byla ustavena místní záložna a Družstvo pro rozvod elektrické energie. 16. června 1929 se uskutečnil v obci župní hasičský sjezd. 10. září 1933 okrskové sokolské cvičení se stalo prvním velkým podnikem nedávno vzniklé místní sokolské jednoty. V roce 1939 vyhořela usedlost Ladislava Prokopa a při záchranných pracích se vážně zranil rolník Josef Dvořáček. Téhož roku vznikla místní organizace Národního souručenství. Za německé okupace nesla obec pojmenování Litoborsch. 5. května 1940 se bývalý čeledín Augustin Bejr z Úpice vloupal do stavení rolníka Františka Picha, kde se pokusil o dvojnásobnou vraždu, a to jako pomstu za své propuštění. Roku 1951 se objevil v obci Miloslav Stejskal, který se vydával za západního agenta s úkolem zastrašovat komunistické funkcionáře na Náchodsku a tím zabránit kolektivizaci ve zdejším kraji. 28. prosince 1951 byl během protiteroristické akce zastřelen. Po honu na diverzanta následovalo zatýkání, soudy a nesmírně tvrdá perzekuce litobořských občanů (akce „Teror Náchod“). První monstrproces se konal 26. a 27. ledna 1952 v náchodském Beránku a soudní proces byl jen pro pozvané, obec Litoboř zastupoval předseda MNV Jindřich Řezníček a předseda akčního výboru Josef Vlček z Křížanova. Druhý proces se uskutečnil 25. a 26. července téhož roku v Hradci Králové. Obžalovaní museli odříkávat naučená přiznání podle návodu StB. Jejich rodiny se dozvěděly výši trestu až z novin. V obou procesech bylo odsouzeno 18 obviněných, z nichž 4 dostali trest smrti (Jaroslav Lazar z čp. 18, Josef Řezníček z čp. 52, Josef Vít z Lhotek čp. 11 byli popraveni 10. června 1952; Karlovi Rudolfovi z čp. 59 byl po odvolání trest smrti změněn na doživotní žalář). 20. dubna 1952 bylo založeno JZD, jež bylo v roce 1960 sloučeno s JZD Hořičky. 1. července 1960 byla Litoboř připojena k Hořičkám. Dosavadní osady Křižanov a Mečov se staly součástí Mezilečí. Roku 1980 byla provedena rekonstrukce elektrické sítě a veřejného osvětlení. V letech 1984-1985 proběhla přestavba klubovny občanského výboru a společenských organizací, jež měla být slavnostně otevřena ke 100. výročí vzniku bývalého hostince. O 2 roky později byly vyasfaltovány místní komunikace a kompletně dokončena výše zmíněná přestavba klubovny občanského výboru. V roce 1988 byla opravena silnice do Světlé. V letech 2000-2014 působila v obci jízdárna Donarova samota, jež se poté přesunula na Proruby. Roku 2004 koupil Jiří Pelikán zdejší hostinec, který byl v dezolátním stavu. Místo demolice se rozhodl pro jeho rekonstrukci a o 3 roky později ho skutečně otevřel. V roce 2009 si nechal též zaregistrovat zdejší vinohrad, díky čemuž může Litoboř používat status vinařské obce. V letech 2013-2014 došlo k přístavbě a stavebním úpravám budovy obecního úřadu. 25. dubna 2015 se uskutečnil 1. ročník Litobořské výstavy vín.

Nejvýraznější zdejší pamětihodností je kaplička Panny Marie z roku 1800, která v každé ze světových válek přišla o svůj zvon. Nový zvon spolu s elektrickým pohonem byl osazen v roce 1998 a k poslední rekonstrukci objektu došlo roku 2008. Dále jmenujme: kamenný kříž u rybníka, který nechal postavit v roce 1823 Matěj Drtina a naposled byl zrestaurován roku 2003; kamenný kříž proti čp. 30 z roku 1904; sochu sv. Jana Nepomuckého, jež byla postavena v roce 1876 manželi Janem a Leonorií Dvořáčkovými z čp. 29 a naposled zrestaurována roku 2003 a pomník obětem komunismu, jehož autorem je Miroslav Kubala z Čánek u Opočna a slavnostně byl odhalen 16. srpna 2008. Nejvýznamnějšími místními rodáky jsou: rtyňský svobodník a rychtář Klement Nývlt (* 25. listopadu 1717 Litoboř), červenokostelecký děkan P. Vincenc Dvořáček (22. listopadu 1826 Litoboř - 12. listopadu 1903 Červený Kostelec), P. Isidor (Josef) Vondráček (19. července 1848 Litoboř - 17. února 1920 Broumov), profesor a převor broumovského kláštera a P. Vilém Rudolf (28. března 1874 Litoboř - 5. září 1926 Počáply u Litoměřic), od roku 1922 opat řádu sv. Benedikta a klášterů v Břevnově a Broumově. Jako zajímavost ještě dodejme, že se v obci narodil rolník a obchodník František Dvořáček, pradědeček Konráda Henleina z matčiny strany.

Kaplička Panny Marie

Hostinec

Socha sv. Jana Nepomuckého

Pomník Obětem komunismu

Hasičská zbrojnice

[borisjelinek]

Škola na Hořičkách

Již v 17. století se v obci nacházela farní škola, neboť k roku 1680 je ve farní úmrtní matrice zmínka o prvním zdejším učiteli Václavu Dobeniovi. Skutečná škola zde měla být až od roku 1740, ale v některých pramenech byla existence zdejší školy kladena již do roku 1710. Do roku 1750 byla její budova dřevěná a jednotřídní. V roce 1787 si vystavěl při škole vlastním nákladem byt učitel Gottvald. Tato událost je také první zmínkou o samostatné školní budově na Hořičkách.

Stará škola byla vystavěna v roce 1788. Dle fasse z roku 1791 dostával rektor za zvonění proti bouřce naturálie 6 měr žita. O 3 roky později bydlel rektor školy s rodinou ve stodole, protože došlo k rozšíření školní budovy. Světnice byla zvětšena a byt byl od ní oddělen. Bydlení zde nebylo nijak pohodlné, byt byl vlhký a studený, protože byl bez kamen. Ty si musel pořídit ze svého učitel Antonín Donát.

Roku 1800 budova vyhořela a v následujícím roce byla díky náchodské vrchnosti postavena nová dřevěná školní budova, která časem přestala kvůli zvyšujícímu se počtu žactva postačovat ke svému účelu. V letech 1828-1829 byla vystavěna nákladem panství Smiřice, Žíreč a Náchod nová škola, přičemž obyvatelstvo poskytlo veškeré ruční práce a k dispozici dalo své povozy. Tentokrát byla budova postavena již z kamene. Obsahovala 3 třídy, byt pro učitele a jeho 2 pomocníky. V roce 1842 došlo k založení školní kroniky.

Revoluční rok 1848 přinesl změnu i do správy školy. Bylo zrušeno vedení pamětní knihy v němčině a začalo se do ní zapisovat pouze česky. V roce 1865 vznikla díky přepažení místnosti 4. třída, která však nebyla vhodná k výuce. V červnu 1866 byl pruským vojákem obrán o chleba a další jídlo zdejší učitel. Roku 1872 došlo ke kritice zdejší školy. Ta vyšla v časopisu „Beseda Učitelská. Týdenník pro učitele a přátele školství národního“ 25. července 1872: „Úpadek školství českého. Na Hořičkách zastává dle „Čecha“ místo učitele kaplan Otčenášek, v Bohuslavicích myslivecký adjunkt, v Slavoňově bývalý diurnista, v Sedloňově extheolog a exkapucín.“ O 6 let později bylo služné zdejšího učitele 500 zl. V roce 1881 bylo konečně zřízeno vyhovující místo pro 4. třídu. Roku 1883 byl zdejší řídící učitel Jan Šimek oceněn za svoji učitelskou činnost zlatým záslužným křížem. V roce 1886 bylo služné řídícího učitele 500 zl. a funkční plat 100 zl. Tehdy vypadalo zdejší školství takto, alespoň podle Jana K. Hrašeho v jeho knize „České školství obecné na Broumovsku, Novo-Městsku a Trutnovsku“, jež vyšla v roce 1887:

„Hořičky.

Přišk. obce a osady: Hořičky, Chlistov, Posadov, N. Dvůr, Kalousov, Litoboř, Lhota, Křížanov, Mezleč, Oujezdec. Dětí 372, chl. 191, d. 181. Obyv. 2751. Daň 5023 zl. Tř. 4. Tř. služ. III. Škola jest zde od r. 1740., byla do r. 1750. ze dřeva a jednotřídní. R. 1800. vyhořela a r. 1801. postavena nákladem panství Smiřického, Žireckého a Náchodského škola nová, ale opět dřevěná. R. 1829. vystavena nákladem jmenovaných panství nynější škola. Obyvatelstvo dalo práce ruční a povozy. Šk. zahrádka má 72 m2. Fara v Hořičkách a vikar. úř. v Č. Skalici. Patronát farní: Princ Vilém ze Schaumburg-Lippe.

Místní školní rada.

Kašpar Rosa, prakt. lékař, předseda, Karel Pich, obchodník, místopředseda, P. Jan Stiftr, farář; jeho zástupcem P. Josef Pátek, kaplan, Jiří Schreiber, obchodník, školdozorce, Vavřinec Hejzlar, starosta z obce Mezleče, Frant. Dvořáček, starosta z Litoboře, Jos. Hofmann, starosta ze Lhoty, Frant. Hofmann, radní z Oujezdce. Náhradníci: Jos. Žďárský a Josef Hůlek.

Sbor učitelský.

Frant. Bárta, říd. uč., nar. 6. VIII. 1838 v Dol. Rokytňanech, okr. Libáňského, studoval na real. šk. v Ml. Boleslavi od 1855-58, na uč. úst. v Hradci Kr. 1858-1859, nabyl vysv. způs. pro školy české i něm. 13. VII. 1859 č. 1. Poduč. Od 1. IX. 1859 – 21. IX. 1863 v Plotištích; vysv. farn. úř. tamže č. 109. Od 21. IX. 1863 – 21. V. 1864 na Hořičkách dle vys. far. úř. tamtéž č. 199. a dle dekr. vikar. úř. v Náchodě 20. IX. 1863 č. 203. Od 21. V. 1864 – 26. III. 1873 v Č. Skalici. Dle dekr. téhož vikar. úř. 20. V. 1864 č. 89. Učit. od 26. III. 1873 – 2. IX. 1886 v Č. Skalici. Dekr. c. k. zem. šk. rady č. 2275. Od 2. IX. 1886 říd. uč. Na Hořičkách. Dekr. c. k. zem. šk. rady 23. VIII. 1886 č. 21979. Služ. 500 zl. Funk. plat 100 zl. Služ. příd. 120 zl. I. příd. 60 zl. 15. IV. 1875 č. 6391. II. 7. IX. 1883 č. 29725.

P. Jan Stifter, farář a katecheta, nar. 11. V. 1829 v Jaroměři, vysvěcen 25. VII. 1852.

P. Josef Pátek, kaplan a katecheta, nar. 3. VI. 1861 v Jedlině u Rychnova, vysvěcen 5. VII. 1885.

Fr. Kodym, učit., nar. 23. IV. 1858 v Kalné u Nové Paky. Studoval na real. šk. v Jičíně r. 1872, na měšť. šk. v N. Pace od 1873-74 a v I. roč. uč. úst. v Jičíně. Výpom. poduč. v Držkově okr. Semilského od 1. XI. 1875 – 31. VII. 1879; v Bystrci, okr. Lanškrounského dle vysv. 16. I. 1880. Od 1. I. 1881 v Havlovicích u Úpice. Dekr. c. k. okr. šk. r. v N. Městě n. M. 10. XII. 1880 č. 2155. Vysv. způs. 3. XI. 1881 č. 26. v Hradci Kr. Poduč. v Havlovicích od 6. IV. 1882. Dekr. c. k. zem. šk. r. 5. IV. 1882 č. 7049. Dekretem c. k. okr. šk. rady v Nov. Městě n. M. 4. IX. 1883 č. 2343. zat. učit. a dekr. c. k. zem. šk. rady 9. II. 1884 č. 1187. def. učit. na Hořičkách. Služné 500 zl.

Vácslav Burda, poduč., narozen 28. IX. 1854 v Jindřichově Hradci, studoval na gymn. tamtéž, po té soukromě a od 1873-75 v učit. úst. v Soběslavi. Výpom. poduč. v Hošticích u Tábora od 15. X. 1875 – 30. IX. 1877, ve Rtyni při expon. šk. V Bohdašíně od 1. X. 1877 – 1. V. 1879, v Bohuslavicích od 1. V. 1879 – 1. IX. 1879, ve Zbečníku od 1. IX. 1879 – 1. IV. 1880, v Jesenici od 1. IV. 1880 – 30. VIII. 1880. Vysv. dosp. 23. VII. 1880 č. 61 v Jičíně. Poduč. v Ohnišově od 1. IX. 1880 – 14. IX. 1881. Dekr. c. k. okr. šk. rady v Nov. Městě n. M. 10. VIII. č. 1298. Def. poduč. na Hořičkách od 15. IX. 1881. Dekr. c. k. zem. šk. r. 2. IV. 1881 č. 3775. Vysv. způs. v Hradci Kr. 3. V. 1883 č. 89. Služné 400 zl.

Alois Fousek, zat. poduč., nar. 10. X. 1863 ve Vel. Skalici ok. Kr.-Hradeckého, studoval na real. šk. v Hradci Kr. 1876-83. Vysv. dosp. 17. VII. 1884 č. 46. Zat. poduč. na Hořičkách od 1. II. 1884 stále. Dekr. c. k. okr. šk. rady v N. Městě n. M. 29. I. 1884 č. 227. Služné 400 zl.

Hana Kubelková, ind. uč., nar. 6. IV. 1848 v Č. Skalici. Vysv. způs. 23. VI. 1876 v Brně. Ind. uč. od 1. IV. 1878 – 15. III. 1881 ve Slatině a Červ. Hoře. Dekr. c. k. okr. šk. r. v N. Městě n. M. 1. IV. 1878 č. 120. Od 15. III. 1881 – 30. VIII. 1881 výp. poduč. v Červ. Hoře. Dekr. téže c. k. okr. šk. r. 25. III. 1881 č. 1359.; zároveň ind. uč. pro Brzice a Vestec od 1. I. 1882. Dekr. c. k. okr. šk. rady v N. Městě n. M. 1. I. 1882 č. 2009. Remunerace 240 zl. za všecky školy.“

Roku 1888 se ustavila Učitelská jednota v Úpici a jejím členem se stal i místní učitelský sbor. V roce 1891 se stal zdejším učitelem Jan Findejs. O rok později nebylo vyhověno žádosti obce Litoboře za zřízení exponované stanice zimní jako části školy v Hořičkách. Koncem 19. století byla zřízena ovocná školka a letní tělocvična. Vznikem další třídy se obecná škola rozšířila na pětitřídní. Té přestala dosavadní budova stačit, takže v roce 1901 byla stará jednopatrová škola se 6 velkými a 3 malými místnostmi a 359 sáhy zahrady a sadu prodána a následně vystavěna stavitelem Josefem Martínkem z Náchoda nová budova, jež byla slavnostně otevřena 8. září 1901.

1. světová válka znamenala strádání i ztráty. Povolávání učitelů k vojsku (Ad. Celba, K. Hlavatý, J. Svoboda, K. Vik) ovlivnilo školní výuku. 26. června 1915 navštívili školu okresní hejtman B. Beyerle a okresní inspektor F. Paul, aby vyhledali místnosti pro školu dětí haličských uprchlíků, kteří se následkem války nalézali v Hořičkách a jejich okolí.

Další rozvoj školy nastal až po vzniku ČSR. V roce 1920 byla zřízena měšťanská škola smíšená a o dobré ubytování učitelů bylo postaráno v letech 1923-1924 výstavbou obecního domu, kterou prováděl stavitel Karel Hofman z České Skalice. Proti stavbě obytného obecního domu podali 5. března 1922 představitelé a členové místní Domoviny domkářů a malorolníků protest a žádali, aby obec postavila jen nouzový dům s bytem pro ředitele školy a jednu třídu. Důvodem byla obava z přílišného zadlužení obce. V roce 1924 navíc vznikla lidová škola hospodářská a o rok později všeobecná živnostenská škola. Známou postavou byl ve 30. letech 20. století ředitel obecné i měšťanské školy František Kolařík, který vedl místní kandidátku národní demokracie.

Nelehkým obdobím pro místní školství byla i 2. světová válka. Roku 1939 přebral správu zdejší měšťanské školy Ladislav John, který zde s dětmi pravidelně hrál divadlo, např. v roce 1934 provedli zdejší žáci veselohru „Dvě želízka v ohni“ od Frant. Jenneho. O rok později zanikla živnostenská škola. V koncentračním táboře Mauthausen zahynul 20. října 1942 učitel Jaroslav Falta, který téměř 30 let působil na hořičské škole, a v květnu 1945 v Terezíně učitel Josef Čapek z Hořiček. Ke konci německé okupace docházelo k přerušování a posléze k úplnému ukončení výuky. Znovu učit se začalo až 14. května 1945. O 3 roky později zanikly obecná i měšťanská škola, z nichž vznikly škola národní (posléze 1. stupeň ZDŠ) a čtyřtřídní střední škola, pozdější 2. stupeň ZDŠ. Svoji existenci ukončila též lidová škola zemědělská. Ve školním roce 1952/1953 byla oficiálně založena místní pionýrská organizace, přičemž se poprvé do ní hlásili zdejší žáci již ve školním roce 1949/1950, ale k ustavení oddílů tehdy nedošlo. V letech 1967-1976 fungoval na škole Dramatický kroužek ZDŠ, který hrál v sále U Hašků.

V době existence střediskové obce i krátce předtím byla provedena oprava i modernizace školy (zejména šlo o roky 1977-1979) a zahájena výstavba budovy mateřské školy, kam byla v roce 1982 umístěna i školní družina a školní jídelna. K výstavbě tohoto objektu o 45 místnostech, který byl zkolaudován 13. prosince 1982, bylo zapotřebí 120 000 cihel, 7,4 tuny cementu a dalšího materiálu. Na stavbě odpracovali občané Hořiček na 50 000 brigádnických hodin. Do této budovy byl po celkové rekonstrukci a přístavbě přemístěn v roce 1997 celý 1. stupeň ZŠ. Roku 1984 byla provedena úprava místností v čp. 59 pro školní dílny, v roce 1985 došlo také ke generální opravě vnější fasády školy, roku 1988 byla ukončena úprava schodiště a chodeb a později byla rovněž zahájena důslednější spolupráce vedení školy a MNV při správě školních objektů.

Dnes tedy škola sídlí ve 2 budovách. V historicky nejstarší budově je umístěn 2. stupeň a ředitelství ZŠ. Jsou zde 4 kmenové třídy, fyzikální učebna, učebna počítačů s připojením na internet, kabinety, sborovna, ředitelna, šatny a WC. V přízemí budovy 1. stupně je umístěna jídelna pro celou ZŠ, kuchyň, šatny pro žáky a personál a kotelna. Třídy pro 1.-5. ročník jsou v 1. a 2. patře. Dále zde najdeme dílny, materiálovou přípravnu, školní družinu, kabinet školní družiny, sborovnu a kancelář účetní. V 1. a 2. patře jsou umístěna WC a sprcha. Žáci s učiteli do nedávna využívali též opravenou tělocvičnu, která se nalézá nedaleko budovy 2. stupně, víceúčelové šotolinové hřiště o rozměrech 31 x 15 m vedle budovy MŠ s doskočištěm na skok daleký. U budovy 2. stupně bývalo antukové hřiště o rozměrech 24 x 12 m, které se v zimě měnilo v kluziště. Později došlo k jeho parkové úpravě. V letech 2015-2016 došlo k opravě fasády a výměně oken staré školy čp. 71 a v letech 2021-2022 byla k čp. 19 přistavěna nová tělocvična. Více na: http://www.skolahoricky.cz.

Stará školní budova z roku 1901

[borisjelinek]

Most přes Úpu pod Slatinou nad Úpou

Původně zde most nestával a řeka Úpa byla překonávána ze Slatiny nad Úpou k Červené Hoře a opačným směrem přes nedaleký brod. Později zde byl postaven dřevěný most, na němž se 2. července 1694 stala majiteli náchodského panství nemilá příhoda. Kníže Vavřinec Piccolomini jel v kočáru, který byl tažen třemi páry koní, od Červené Hory a směřoval na Boušín, aby navštívil zdejší pouť. Pod tíhou koní i kočáru vetchý most podlehl zkáze a náhle se probořil. Uvězněnému knížeti a jeho doprovodu hrozila smrt, ale díky přibyvším lidem byl zachráněn.

Po této příhodě bylo rozhodnuto o stavbě nového mostu. Stejně jako ten předchozí byl ze dřeva, lišil se však tím, že byl krytý šindelovou střechou, aby byl chráněn před deštěm i sněhem, a tudíž nepodlehl tak rychle zkáze jako jeho předchůdce. 15. června 1823 po velké bouři voda utrhla polovinu dřevěného mostu i s pilířem. K jeho opravě došlo ještě téhož roku.

V letech 1857-1858 byl most znovu postaven. Na jeho výstavbu přispěla Slatina nad Úpou 450 zl., místní mlynář 300 zl., Červená Hora 150 zl., Mečov a Litoboř 150 zl. 30. července 1897 přišla velká voda, která tento most strhla a odnesla. Nedaleký mlýn byl zachráněn jen díky hrázi z naplavených klád, dříví, kamenů, nábytku a jiných věcí. Ještě téhož roku byl postaven za 11 000 zl. nový železný most, který vyhovoval až do mnichovských událostí v roce 1938, kdy čs. armáda ustupovala z opevnění v Jestřebích horách a na místě bylo zjištěno, že jeho nosnost je nevyhovující. To poznala též Rudá armáda, která roku 1945 postupovala od Odolova a po 10. květnu téhož roku se utábořila za Slatinským mlýnem. Nic nepomohla rekonstrukce mostu v roce 1940, kdy byl upraven výjezd z mostu, silnice posunuta dále od řeky a vysokým náspem bylo odstraněno nebezpečné stoupání u mlýna.

Most byl také úzký a modernímu provozu zcela nevyhovující, proto byla v letech 1962-1963 provedena stavba nového 79,83 m dlouhého mostu, přičemž starý železný most, který měl být přemístěn do Bělovsi, si počkal na svoji likvidaci až do let 1992-1993. Stavba začala 28. května 1962 a k jejímu dokončení došlo 10. října 1964, přičemž za dlouhá léta se s ním mnoho nedělo.

K jeho plné rekonstrukci došlo teprve v roce 2015, kdy byl 21. dubna odstraněn asfaltový povrch na jedné polovině mostu (směr Slatina nad Úpou) a 1. června došlo k úplné uzavírce mostu, přičemž po celou dobu stavby byl umožněn průchod pěším. Sama zhotovitelská firma Mados MT s. r. o.  o této opravě napsala na svých stránkách toto:

„Rekonstrukce mostu ev. č. 3043 – 3 Slatina nad Úpou

Jednalo se o opravu 4-polového mostu délky 87,21 m s nosnou konstrukcí z předepnutých prefabrikovaných nosníků. V rámci opravy mostu bylo kompletně odstraněno mostní příslušenství, byla provedena reinjektáž kabelových kanálků předpínací výztuže prefabrikovaných nosníků, sanace kotev předpínací výztuže, nová spřažená deska včetně příčníků, závěrné zdi s křídly a nové zásypy přechodových oblastí mostu. Nad opěrami byly osazeny povrchové dilatační závěry, zhotoveno nové hydroizolační souvrství mostu, římsy, zábradlí, vozovkové vrstvy z asfaltobetonu a odvodňovací systém mostu. Původní spodní stavba byla sanována a opatřena sjednocujícím nátěrem.

Objednatel: Královéhradecký kraj Realizace: 4/2015 – 11/2015 Cena prací: 11,4 mil. Kč.“

Rekonstrukce mostu

Rekonstrukce mostu

Rekonstrukce mostu

[borisjelinek]

Hořičský obvodní lékař a majitel sanatoria Mag. Chir. Kašpar Rosa

Narodil se 4. ledna 1844 v Suchovršicích u Úpice, kde byl jeho otec Antonín Rosa obchodníkem s plátnem. Studoval na gymnáziu v Broumově (do roku 1863) a v Litomyšli (1863-1864), lékařství (chirurgii) absolvoval na univerzitě v Olomouci, kde promoval v roce 1868. Poté působil téměř 2 roky v Úpici, kde se 7. července 1868 oženil s Eulálií Teuchmanovou, dcerou zdejšího lékaře a purkmistra MUDr. Antonína Teuchmana. Zároveň se stal členem české sekce lékařské komory pro království České, resp. její župy 19. Severovýchodních Čech a jubilejního podpůrného fondu císaře Františka Josefa I.

Na Hořičky přišel v roce 1869. Tehdy provozoval svoji praxi společně se vdovou po léčiteli Pichovi Barborou, a to až do její smrti v roce 1886 a následně bývalý Pichův ústav čp. 6 u lesíka pod Hořičkami vedl až do roku 1927, kdy se vzdal kvůli svému věku lékařské praxe, kterou převzal jeho syn MUDr. Antonín Rosa (zemřel již o 3 roky později). Jeho soukromé sanatorium mělo roku 1907 k dispozici 12 lůžek. V té době též působil jako zdejší obvodní lékař. K tomu dodejme, že v roce 1883 žádal úpický obecní výbor o bezplatné propůjčení bytu v obecním domě čp. 162, protože zamýšlel z Hořiček přesídlit do Úpice, kde onemocněl jeho tchán MUDr. Antonín Teuchmann. Usneseno bylo, že mu bude ponechána na neurčito pouze polovina tohoto domu.

V letech 1871-1904 byl členem obecního zastupitelstva v Hořičkách, mezi tím po 2 období starostou této obce. Mnoho let byl členem a předsedou místní školní rady, místním školdozorcem (1892-1898). Vždy byl velkým příznivcem místní školy. V roce 1881 se stal prvním starostou zdejšího sboru dobrovolných hasičů a v této funkci působil až do roku 1889. Aby se na něj nezapomnělo, 5. března 1882 věnoval sboru hasičskou signální trubku. Nebyl to však jediný dar, pokud měl dostatek finančních prostředků, vždy se rád podělil. Ať již sponzoroval různé spolky (roku 1896 si zakoupil podíl Národního podniku obchodního a průmyslového ve výši 10 zl.) nebo jednotlivce. V roce 1882 se stal též jednatelem Ústřední Matice školské.

Ale jak to tak bývá, všem se člověk nezavděčí, a tak se stal též cílem různých útoků a pomluv. Dejme však slovo "Národním listům" z 31. prosince 1883, které zveřejnily toto: „Vzorný jednatel „Ústřední Matice“. Pan Kašpar Rosa v Hořičkách stal se jednatelem Ústřední Matice. Aby ukázal, jak účeli Ústř. Mat. rozumí, posýlá synka svého na německé gymnásium, dceru svou dal do německé školy žižkovské a druhá dcera požívá dobrodiní druhého zemského jazyka v německé škole v obci K. Že se pan jednatel o Ústř. Mat. dle toho také stará, rozumí se samo sebou.“

Jak je vidět z jeho další činnosti, žádné křivé slovo ho nedokázalo zlomit, a tak nadále pokračoval ve své bohulibé činnosti. V roce 1885 byl jedním ze spoluzakladatelů zdejší Občanské záložny, v jejímž výboru od 4. června téhož roku zasedal. Po 2 období byl rovněž starostou Okresní záložny hospodářské v České Skalici. Působil též jako cvičitel úpického Sokola, byl dopisovatelem časopisu pro šíření vědy přírodní, země- a národopisné "Vesmír" a byl členem řady různých spolků v celém okolí. 20. října 1910 byl dekorován zlatým záslužným křížem s korunou za obětavé a nezištné více než 40 roků trvající působení v oboru lékařském, a to u příležitosti 80. narozenin panovníka Františka Josefa I. Nevyhýbal se svým povinnostem ani v době války, např. na 2. válečnou půjčku upsal u Živnostenské banky v Praze 3 000 K. 6. ledna 1920 byl dokonce jmenován čestným občanem obce Hořičky a obcí Brzic a Litoboře za zásluhy v léčení a 50letou lékařskou činnost.

Kašpar Rosa byl přítelem a kolegou MUDr. Antonína Čapka, otce spisovatele Karla a malíře Josefa Čapkových. Jejich sestra Helena v knize „Moji milí bratři“ rovněž vzpomíná na návštěvy v Rosově sanatoriu a na jeho vynikající lékařské schopnosti. Zemřel 1. prosince 1930 v Hořičkách, kde byl 4. prosince téhož roku také pohřben.

Mag. Chir. Kašpar Rosa

[borisjelinek]

Libňatov

Tato velmi útulná podkrkonošská obec byla založena nejspíše již ve 13. století, kdy byly pohraniční hvozdy postupně mýceny a osazovány. Jméno Libňatov nebo také Libnětov se odvozuje od osobního jména Libňata. Původní název byl Ljubnatóv, čili po přeměně Libňatův (statek). Uvedenou teorii podporuje rovněž kniha "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl II. CH-L" od prof. Antonína Profouse:

"Libňatov (lid. v Libňatově, do Libňatova), ves podle malého přítoku řeky Úpy 3 1/2 km jjz. od Úpice: 1479 in villis Horziczky et Libniatowie K. decessit - in villa Libniatow, DD. 16/51; 1542 (1527) w Rysmburcze zámku - w Krzizianowie vsi celé - w Libnietowie dv. km. s pl., DZ. 83 B 2; 1542 (1534) hrad Rismburgk - ves Krzizianow, ves Libnietow, DZ. 3 L 17; 1545 Nachod zámek - Libniatow, Marssow, DZ. 7 B 3; 1654 Lybniatow (v kraji Hradec.), BR. 12/752; 1790 Hft Nachod: Kržižanow - Stolin - Liebenthal - Hawlowicz, Schaller XV, 156; 1836 Liebenthal (Libnatow) 3 St. nw. von Nachod, an einem kleinen Bache - nach Hořička eingepf., Sommer IV, 230.

Jm. Libňatov = Libňatův, t. dvůr. V 18. stol. bylo toto MJ. v německé vrchnost. kanceláři změněno uměle v Liebental = milé údolí."

Nejstarší zmínka o vsi by měla pocházet z 9. července 1464, kdy prodal Jiřík z Chlumu, seděním na tvrzi v Litoboři, Pavlovi v Libnětově 6 prutů rolí svobodných s rychtou a krčmou. Byl to rozsáhlý statek svobodnický, čp. 47, který měl ještě roku 1848 112 korců pozemkové výměry, včetně 6 korců lesa a 4 korce luk. Za první zmínku o obci se však považuje až to, když v roce 1479 Jiří z Chlumu a Litoboře získal věno na Hořičkách a Libňatově, jež roku 1448 zapsal Václav z Chlumu své manželce Kateřině. Později obec náležela k panství rýzmburskému i s Výrovem, vsí pustou a zašlou, jež se prostírala nejspíše v místech lesa "Vejroviny". Při prodeji rýzmburského zboží roku 1534 připadl Libňatov k panství náchodskému, takže má obdobnou historii jako okolní obce. Z roku 1540 je zmínka o obci, jež se týkala náchodského útrpného práva. Tehdy byl mučen pytlák Jan Mleziva z Libňatova, aby se přiznal ke svým krádežím ryb a označil své pomocníky. O 15 let později byl zase čtvrcen za živa Jan z Libňatova, syn Holubův, který zavraždil Zuzanu Bělinovou z Havlovic. V roce 1624 se dostal do náchodské šatlavy Jan, syn rychtáře Jíry z Libňatova. Kvůli četným krádežím měl být popraven, ale na přímluvu mnoha lidí mu byl život zachován. Podle zpovědního seznamu z roku 1654 přijalo svátost sv. pokání 105 zdejších obyvatel. V roce 1745 tu tábořila vojska pruského krále Bedřicha II. Roku 1773 byla založena ve vsi škola. Prvním učitelem byl Jan Boura, krejčí z Úpice, který tehdy vyučoval v pronajaté místnosti ve stavení čp. 67. V roce 1775 se místní sedláci zúčastnili selského povstání proti robotě, které bylo vedeno Antonínem Nývltem ze Rtyně v Podkrkonoší. Členem guberna byl rychtář Josef Bergr z čp. 41. Roku 1789 byla vystavěna na obecním pozemku zvaném „Ohrada“ nová školní budova, ale protože stála na vlhkém místě, záhy shnila a tak již v roce 1808 zbudoval patronátní úřad na protější stráni novou školu čp. 80, v níž se vyučovalo až do roku 1891, kdy byla otevřena nová školní budova, k jejíž výstavbě bylo přikročeno v letech 1888-1889. V roce 1790 byl vystavěn zdejší mlýn. V letech 1840-1841 probíhal spor mezi Libňatovem a Křížanovem o starou cestu do obce vedoucí.

Roku 1849 se stal Libňatov samostatnou politickou obcí. V roce 1861 došlo k požáru stavení čp. 64. Sestra hospodáře Vojtěcha byla tak těžce popálena, že za 2 dny u souseda Jana Picha v čp. 25 zemřela. Roku 1868 byl založen divadelní kroužek. V roce 1869 byl u čp. 7 vystavěn most. 14. dubna 1884 byl vyhláškou c. k. zemské školní rady zřízen český školní okres trutnovský, a to s platností od 1. ledna 1884. Zařazena do něj byla také školní obec libňatovská, kter�� dosud patřila k českému školnímu okresu novoměstskému. Roku 1887 uhořela při požáru stavení Josefa Picha čp. 87 matka hospodáře Cvrčková. 15. října 1889 byla zavražděna a o 2 dny později nalezena v lese Barchovinách výměnkářka Marie Řezníčková, bydlící ve Žďáře u Chvalkovic. Jejím vrahem byl havlovický sedlák František Lelek. Roku 1891 byla vybudována škola. O rok později vznikl SDH a v roce 1899 byl také založen sbor hasiček v stejnokroji. Roku 1901 byl založen Spořitelní a záložní spolek pro Libňatov a okolí. 7. května 1901 lehlo popelem stavení čp. 64. 26. ledna 1903 vyhořela usedlost Antonína Víta čp. 36. V letech 1906-1909 zůstala vybudována nová okresní silnice z Úpice přes Havlovice do Libňatova. V roce 1907 došlo k výstavbě hasičské zbrojnice a opětovnému potvrzení stanov SDH ze strany c. k. místodržitelství. Roku 1908 byl ustaven místní odbor Národní jednoty severočeské. 6. června 1910 vyhořelo stavení Františka Středy čp. 32. V květnu 1912 uhořel při požáru chalupy čp. 93 její majitel Josef Kadaník, jeho 82letá manželka se během požáru probudila a podařilo se jí uniknout. Za 1. světové války bylo na 130 občanů Libňatova povoláno do armády, z nichž 16 se z fronty již nevrátilo (Antonín Franc, Josef Franc, Adolf Hájek z čp. 137, Antonín Hanuš z čp. 36, Václav Kosinka z čp. 34, Josef Mertlík z čp. 128, Jan Nývlt z čp. 143, Karel Prokop z čp. 93, František Sedláček z čp. 11, Adolf Souček z čp. 46, Josef Šklíba z čp. 96, Josef Teichman z čp. 53, Adolf Vít z čp. 73, Benedikt Vít z čp. 117, Blažej Vlček z čp. 112, Václav Záruba z čp. 129).

1. května 1920 vznikla TJ Sokol, a to jako odbočka TJ Sokol Havlovice. Teprve 1. května 1930 došlo ke změně odbočky na jednotu. V letech 1920-1921 byly místní lesy poškozeny mniškou. V roce 1925 začala fungovat místní cihelna. 28. května 1925 při přestavbě domu čp. 37 přišel o život zedník František Teichman, majitel hostince čp. 76. Při zvedání starého stropu ho zavalil jeden z trámů. Roku 1926 Čeněk Semerák z čp. 65 založil Spolek hudebníků libňatovských, jehož kapelníkem byl Josef Kábrt z čp. 23. 22. května 1926 zahynul během bouřky Josef Vocel se svou starší dcerou, mladší byla ochráněna tělem otce. 5. srpna 1928 se uskutečnila ustavující schůze Spořitelního a záložního spolku Kampelička. 28. září 1928 se v obci poprvé rozsvítila elektrická světla. Svobodné, Zada a Kryblice se musely kvůli velkým nákladům obejít bez elektřiny. V letech 1928-1929 byl postaven vodovod na horním konci. Roku 1929 byl vystavěn chudobinec čp. 164 a zavedena autobusová doprava Hořičky-Úpice. V roce 1930 byl postaven vodovod do Svobodného, založen Klub velocipedistů a město Úpice koupilo na základě pozemkové reformy část lesa Barchovin. 60 ha ho vyšlo na 130 000 Kč. Roku 1931 proběhla stavba vodovodu na dolním konci a následná úprava obecní studny. 27. března 1932 vznikla místní organizace Národní obce fašistické. Roku 1937 vznikl SDO Miroslav Tyrš. V roce 1938 došlo ke sloučení obou místních záložen: Spořitelního a záložního spolku pro Libňatov a okolí a Kampeličky, spořitelního a záložního spolku pro Libňatov. V letech 1938-1939 působila v obci četnická stanice. Roku 1944 došlo k založení SDO J. Š. Baar. V roce 1953 vzniklo JZD, ale zakrátko se rozpadlo. Další bylo ustaveno až o 4 roky později. Roku 1957 byla zřízena pošta. 19. prosince 1965 byl slavnostně otevřen dětský útulek, který byl 1. září 1976 převeden na MŠ. V letech 1971-1973 byla postavena prodejna smíšeného zboží. V roce 1982 byla uzavřena zdejší škola. Roku 2008 byl zrekonstruován kulturní dům a tenisový areál. V roce 2010 proběhla oprava a modernizace budovy mateřské školy. Roku 2014 byla opravena cesta ke Svobodnému. V roce 2015 došlo k rekonstrukci veřejného osvětlení. 11. srpna 2017 se přes obec přehnalo derecho. Roku 2022 proběhla rekonstrukce hlavní silnice od křižovatky až po Maršov u Úpice a mostu k MŠ.

Nejvýznamnější pamětihodností obce je od 25. července 1994 památkově chráněná zděná zvonice (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/kaple-12931612), která měla být podle různých zdrojů postavena v letech 1826 nebo 1835, ale nad vchodem je vytesán letopočet 1833. Jisté je, že po její dostavbě byl do ní zavěšen zvon s nápisem: „DeUM pre Care pro Libňatov sanCte Joannes“, který byl posvěcen 25. července 1767 hořičským farářem Kadauským. 25. března 1942 došlo k rekvizici obecního zvonu. Nový zvon byl osazen teprve roku 1995. Dalším památkově chráněným objektem bývala roubená usedlost čp. 20 z let 1868-1871, jež byla zapsána do státního seznamu kulturních památek 21. dubna 1964, ale již 2. dubna 1968 bylo od její památkové ochrany upuštěno (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/dum-cp-20-2323212). Vedle toho je Libňatov bohatý na drobné církevní památky, neboť v současné době se zde vyskytuje 7 litinových nebo kamenných křížků a trojice soch světců. U čp. 1 nalezneme erozí značně poškozený sokl kříže z 19. století; u cesty Trhovky jsou 2 kamenné kříže, první byl zbudován nákladem Amálie Seidlové v roce 1908 na místě, kde si předchozího roku sáhl na život její manžel Antonín Seidl, někdy z téhož období pochází i druhý kříž, jehož podstavec je ozdoben reliéfy Panny Marie, sv. Antonína a sv. Václava, textem: „Svatý Václave oroduj za nás“ a na spodní části podstavce je jen část dedikačního textu: „Tento kříž je postaven ke cti a chvále Boží.“; u bytového domu čp. 145 je situován kamenný kříž, jehož podstavec byl v roce 2008 doplněn o nový křížek a celkově zrestaurován, rovněž došlo k obnově rozpadlého textu: „Co zmůže kříž - to vpravdě zvíš. Pohlédni jen na... Nákladem Antonína a Karolíny Seidlových roku 1882.“; v porostu západně od čp. 127 nalezneme při staré nepoužívané cestě od čp. 53 sochu sv. Trojice z roku 1887, kterou nechali vybudovat manželé Antonín a Teresie Teichmanovi z čp. 53; v lokalitě U Borku objevíme litinový kříž z počátku 19. století od Antonína a Anny Zárubových, jenž nahradil původní dřevěný krucifix, v roce 1967 byl rozvalen a zničen neznámým vandalem a podobný osud ho potkal díky derechu roku 2017, ale následně došlo k jeho obnově; při čp. 116 byl vztyčen litinový kříž na pískovcovém soklu z roku 1881 (v tomto místě dříve stával dřevěný kříž s plechovou postavou Krista, který byl posvěcen 25. července 1767); na boční cestě za poštou před čp. 70 se nachází sokl kříže z roku 1904; u čp. 23 stojí socha Panny Marie z roku 1841 a ve svahu proti čp. 200 můžeme vidět sochu sv. Jana Nepomuckého, jež od roku 1869 stávala na mostě u čp. 7, později byla přesazena ke škole, v roce 1921 byla poškozena a bezhlavé torzo bylo odstraněno, aby došlo k jeho obnově až roku 2021. Zmiňme ještě to, že do obce častokrát zavítal ve svém dětství Karel Čapek, když jeho otec působil jako lékař v nedaleké Úpici. Jako vzpomínku na Libňatov zasadil část děje Pohádky pošťácké právě do něj.

Pohled na Libňatov

Zvonice

Socha sv. Trojice

Kříž u Trhovky

Kříž u transformátoru

Socha sv. Jana Nepomuckého

Obecní úřad

[borisjelinek]

Hostinec čp. 1 v Mezilečí

Zdejší hostinec měl opravdu dlouhou tradici, protože existenci krčmy Špatenkovské můžeme vysledovat již v urbáři smiřického panství v roce 1654, ale odhaduje se, že se tu nacházela již v dobách Kateřiny z Valečova. Roku 1662 ji držel nadále Jan Špatenka a jeho sestra Kateřina, manželka Martina Hejny z Havlovic, která z ní dostávala svůj podíl, ale již tehdy asi nešlo o žádný výnosný podnik, jak by se dnes mohlo zdát, protože jeho vlastníci i nájemci se zde až příliš často střídali.

Od roku 1704 měl tuto výsadní krčmu Václav Bartoš, potom v roce 1712 ji držel Martin Matiak (v některých pramenech psán jako Maťák), od roku 1734 Jan Tilsch (později používána verze Tylš), v roce 1773 Jakub Tylš a od roku 1807 jeho syn Josef Tylš. Při očíslování domů v Mezilečí obdržela hospoda čp. 1, ale později byla označena čp. 9, aby jí následně bylo navráceno původní číslo popisné.

Posledně jmenovaný vlastník ji silně zadlužil a roku 1832 se dostala hospoda do dražby a vyhlédl si ji Martin Bartoš, který hospodařil na statku čp. 36 v Havlovicích, ale pouze do zletilosti nevlastního syna Martina Hejny. Kromě toho měl na hospodě pohledávku. Právě proto se rozhodl hostinec zakoupit, aby se měl kam odstěhovat a z čeho žít. Vedle toho ji však chtěl rovněž zachránit, když před mnoha lety náležel jeho předkům. Navíc z této vsi pocházel, takže věděl do čeho jde. Hostinskou činnost však sám neprovozoval, ale pronajal ji Václavu Mikšovi (v některých zdrojích chybně označován jako Mrázek) a v roce 1836 mu ji prodal za 2 000 zlatých císařské měny. Tyto peníze využil Bartoš na koupi havlovického mlýna čp. 35 od Augustina Regnera. Stalo se tak 25. února 1836 a zaplatil za něj 7 864 zlatých a 20 krejcarů. Ale ani ten neprovozoval sám, nýbrž ho rovněž pronajímal.

Podle indikační skici stabilního katastru od adjunkta 2. třídy Josepha Wiedermanna a geometra 4. třídy Antonína Richlého z roku 1840 vidíme, že tehdy čp. 1 náleželo již zmíněnému hospodskému a řezníkovi Václavu Mikšovi (zapisován jako Miksch), který kromě toho vlastnil polnosti v lokalitě „Na chrbech“ a žil zde až do roku 1860, kdy se odstěhoval jinam, aby dělal hospodského. K hostinci se dostal navíc tím, že se 9. května 1837 oženil s Rosalií, dcerou zdejšího hostinského Antonína Bitnara. Tehdy šlo navíc stále o roubenou stavbu, nikoliv zděnou, jak by se mohlo zdát. V originále stabilního katastru je zakreslen zděný přístavek, jenž tak musel být postaven někdy v této době.

V roce 1863 byl zdejším krčmářem Václav Špáta. Později byl podle mezilečské kroniky vlastníkem hostince čp. 1 a pálenky, pozdějšího čp. 70, Nettl, který vedle toho řezničil a obojí prodal Antonínu Vlčkovi, rodáku z Litoboře. Ten ji najal hospodskému Šrůtkovi. Koupí přešel hostinec na Jana Blažka, jenž pocházel ze Stanovic. Od něj jej zakoupil Josef Tuzar z Úpice, jehož dcera se 10. října 1903 vdala za zdejšího posla rurální pošty Vincence Čepa, a od něho Karel Borůvka, rodem z Posadova, který byl majitelem hostince a kupectví roku 1907, za manželku měl Marii Schreiberovou z Radvanic, jež mu porodila 2 dcery: Marii, jež se provdala za Josefa Macatku v Brzicích, a Františku, která se stala manželkou Josefa Řezníčka, sochaře ze Stolína.

Za 1. světové války směli řezníci porážet jen na zvláštní povolení c. k. hejtmanství. Úpici tak zásoboval masem právě řezník, obchodník a hostinský Karel Borůvka a jeho bratr z Libňatova. Marie Borůvková se po smrti manžela provdala za Viléma Chmelíka z čp. 10, který za 1. světové války zemřel v Itálii na malárii. Po ní vlastnili hostinec Františka a Josef Řezníčkovi a později jejich syn Josef. Roku 1923 měl v čp. 1 obchod smíšeným zbožím Karel Borůvka a vedle něj nadále provozoval hospodu. V roce 1931 byl zmíněn jako zdejší hostinský Josef Řezníček, jenž náležel mezi průkopníky elektrifikace obce. Z tohoto důvodu se první schůze všech zájemců sešla 10. ledna 1931 právě v jeho hostinci, kde došlo k založení Družstva pro rozvod elektrické energie.

Hostinec byl tehdy vůbec centrem společenského a kulturního života obce. Od něj vycházely mnohdy slavnostní průvody, např. v souvislosti s oslavou 85. narozenin prezidenta T. G. Masaryka, konaly se tu různé přednášky, schůze spolků a politických stran, taneční zábavy a občas i ochotnické divadlo. Roku 1935 byl hostinský Řezníček zvolen do obecního zastupitelstva, takže vedle své živnosti si dokázal udělat čas i na věci veřejné. O 2 roky později přestavěl v hostinci kuchyň. V roce 1938 musel být v hostinci nakrátko zastoupen, protože nastoupil spolu s dalšími na práci do zákopů. Roku 1939 stál zase u zrodu budovaného kulturního domu, kde by sídlilo vedení obce a místní kampelička.

Provoz hospody nebyl zastaven ani za německé okupace, což dokazuje např. „Adresář Protektorátu Čechy a Morava pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství“ z roku 1939, přičemž hostinec vedl nadále Josef Řezníček, ale trafiku měla Marie Chmelíková. První taneční zábava se po osvobození uskutečnila až 7. července 1945 a jak si obecní kronikář stýská: „...ale pivo ani žádné likery hostinský neměl, mládež dostala koupiti červenou oslazenou vodu ½ litr za 2 K. 50 h.“ Hostinský Řezníček zemřel 12. března 1947 v náchodské nemocnici ve věku pouhých 49 let. Doplatil na těžký zápal mozkových blan. O 4 dny později se uskutečnil jeho pohřeb, samozřejmostí bylo, že se konal právě z jeho milovaného hostince. Tehdy však byly velké závěje, a tak se před pohřebním průvodem musela na Hořičky nejprve proházet cesta.

Krátce nato převzal hostinec jeho stejnojmenný syn a o několik let později Okresní lidové spotřební družstvo Jednota. Po připojení osady Křižanova roku 1960 začala růst hostinci velká konkurence v podobě tamní restaurace, kam se postupně přesunoval veškerý život spojených obcí. Problémem se stala také finanční náročnost oprav tohoto starého objektu. Nakonec byl hostinec čp. 1 uzavřen a postupně začal chátrat, i když bylo uvažováno o jeho rekonstrukci na víceúčelové zařízení. Jeho osud byl tedy nevyhnutelný a za jeho posledního majitele Josefa Řezníčka byl v roce 2019 rozebrán. Těchto pár řádků je tak pouhou vzpomínkou na tento hostinec a jeho existenci.

Stav hostince čp. 1 před jeho demolicí

[borisjelinek]

Mečov (Hořičky)

Vzhledem k názvu by mnozí soudili, že pojmenování této osady má něco společného s mečem, a tudíž se zde mohlo stínat. Ale ani popraviště či cokoliv obdobného není v těchto místech doloženo a podle prof. Antonína Profouse stálo u jeho zrodu pouhé osobní jméno, což zmiňuje ve svém díle "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl III. M-Ř" takto:

"Mečov (lid. v Mečově, z Mečova), ves (m. o. Litoboř) 8 km ssz. od Čes. Skalice: 1544 (1540) ves celou Zblowy -- ves celú Meczow, DZ. 44 E 2; 1544 děd. svého w Studniczych tvrze - ve vsi Hostynij - ve vsi Meczowie, DZ. 250 F 23; 1630 na dru popl. slove Herzmanicze - vsi Horziczky - vsi Mecžiowu a půl vsi Lytoborze, DZ. m. 62 E 6; 1654 a 1790 Mecžow, BR. 12/783 a Schal. XV, 156, Hft Nachod.

Jm. M. = Mečův, t. dvůr (z příjm. Meč: TomZ. n. 3 č. 3 duom Pawluow Mečuow - duom Pawluow od mečuow, 1436 Pauli a gladiis)."

Ohledně první zmínky o této podkrkonošské obci se prameny rozcházejí. Podle jedněch pochází první zmínka o Mečově z 18. června 1454, kdy se Jan Straka z Nedabylic ucházel o jisté dědiny odumřelé ve vsích Vestci a Mečově. Oficiálně je udáváno, že obec byla poprvé zmíněna roku 1540. kdy zemřel Petr Straka z Nedabylic a studnické zboží si podělili jeho synové, přičemž dvořiště Zblovské s poplužím a vsí celou, vsi Mečov, Rybníky, Vesce a ostrov pod Hostynským rybníkem získal Jan Straka z Nedabylic. Další zdroje uvádějí jako období první zmínky o Mečově teprve rok 1544, takže si můžeme přímo vybrat. V roce 1637 Oktavián kníže Piccolomini de Arragona, vévoda v Amalfi, zakoupil heřmanické zboží, jež obsahovalo též Hořičky a Mečov, čímž se obec dostala natrvalo pod náchodskou vrchnost. Roku 1654 byli v Mečově podle berní ruly jmenováni rolníci: Jan Brožů (rolí 21,3 strychů, potahů 2, krav 3), Matěj Pavlů (rolí 21 strychů, potahů 2, krav 2) a chalupníci: Jíra Řeháků (rolí 10 strychů, krav 2) a Jan Postupa (rolí 10 strychů, krav 3). V témže roce přijalo podle zpovědního seznamu svátost sv. pokání 13 zdejších obyvatel. Když byla roku 1804 zřízena ve Slatině nad Úpou škola, byl Mečov přiřazen právě k ní. 2. července 1823 byl Mečov cechovně připojen k Úpici. V roce 1843 měla osada 18 domů a 90 obyvatel. 7. června 1848 byli na území obce po proběhlém lynči zabiti hořičskými gardisty loupeživí bratři Jan a Josef Špetlovi.

V roce 1849 se stal Mečov součástí Litoboře, ale farností patřil vždy k Boušínu, ne k Hořičkám, jako tomu bylo u všech obcí, pod něž kdy patřil. Díky tomu náležel rovněž ke škole ve Slatině nad Úpou, jež byla zřízena již roku 1804. Stejně jako druhá osada - Křížanov - měl Mečov vlastní obecní jmění. V roce 1874 Josef Luštinec navrhl, aby byl v Mečově zřízen nový zvonek. Zvonička byla postavena ze 2 dřevěných sloupů a vydržela do roku 1889, kdy byly vyměněny oba sloupy. V roce 1882 byla osada popsána ve Šrámově díle „Okres Česko-skalický. Nástin historický“ takto: „Mečov, víska 1 hod. Severozápadně od Bohušína, má 89 obyvatelů katolických v 20 domech; jest tu 1 hospoda. Roku 1454 ucházel se tu p. Jan Straka z Nedabylic o na Studnicích o jisté dědiny odumřelé.“ 24. června 1891 vyhořelo stavení čp. 19, které patřilo Josefu Řezníčkovi. V roce 1892 byla provedena oprava obecní cesty od čp. 1 okolo čp. 14 až po Příčnici a následujícího roku došlo k vybudování obecní cesty k Boušínu. Roku 1910 se zdejší obyvatelé přihlásili k projektu železniční trati Hořice - Dvůr Králové - Úpice - Náchod, který byl sice ministerstvem železnic schválen 5. června 1913, ale díky vypuknutí 1. světové války nedošlo k jeho realizaci. V téže době bylo obstaráváno zvonění v nové kapli za odměnu 20 K, jež byla hrazena z jediného obecního příjmu - nájmu z obecních pozemků. Jako zajímavost můžeme uvést, že obecní zvoník dostával dříve, když ještě kaple nestála, pouhých 6 K. V roce 1911 došlo k opravě cesty a mostku skrz obec. Roku 1914 byla provedena další rekonstrukce obecní cesty. V roce 1918 bylo u obecní cesty vysázeno 22 třešňových sazenic. 11. ledna 1918 byl zrekvírován zvon z kapličky. Z front 1. světové války se nevrátili 4 místní muži.

O 2 roky později byla znovu opravena obecní cesta. Roku 1921 zase došlo na obecní rybník. 27. července 1925 nebyl na schůzi mečovských občanů přijat návrh na zřízení vodovodu z Křížanova. Díky tomu neměla obec až do nedávné doby vodovod. Souhlas však získal plán na zakoupení nového zvonu do kapličky. 25. května 1926 vypukl požár u Josefa Luštince v čp. 6, který strávil všechny stroje, nářadí, zásoby a majitel musel nechat porazit 4 kusy popáleného a zraněného dobytka. 28. září 1927 hořelo u Josefa Petiry. Tento otec 12 vlastních a 5 nevlastních dětí, který byl při vynášení peřin značně popálen na hlavě a zádech, musel být odvezen do nemocnice v Jaroměři, kde 7. října téhož roku zemřel. Požár úmyslně založila jeho 16letá dcera Eliška. V téže době byl Mečov známý díky zdejšímu pískovcovému lomu, jehož výborný štěrkovací kámen se používal po celém českoskalickém okrese. Roku 1930 měl Mečov 20 domů a 67 obyvatel. Za německé okupace nesla osada jméno Metschow a nacházel se tu pouze obchod smíšeným zbožím a trafika Jaroslava Falty. 21. května 1943 byl potrestán tříměsíčním vězením a pokutou rolník Karel Petira z čp. 2, a to za podloudný obchod s obilím. Nebyl však jediným, protože obdobně dopadla řada hospodářů v celém širém okolí. Během 2. světové války se skrývali v rodině Jiránkově uprchlí ruští zajatci. V roce 1950 došlo k elektrifikaci obce. O 10 let později došlo k zavedení místního rozhlasu. Tehdy byla tato osada připojena k Mezilečí. Roku 1985 se Mečov stal součástí Hořiček. V roce 2004 vznikly Mečovské hudební slavnosti a roku 2006 má svůj počátek rodinné improvizované divadlo (Mečovské sousedské divadlo, oboje má na svědomí rodina Novotných z čp. 2). V roce 2016 byl vybrán zdejší rybník a o 2 roky později proběhla rekonstrukce veřejného osvětlení mezi Křížanovem a Mečovem. V letech 2020-2021 došlo k zavedení vodovodního řadu.

Jedinou výraznou pamětihodností je zděná kaple z roku 1909, která byla naposledy opravena v letech 2013-2014, ale za vidění stojí rovněž několik zdejších poloroubených a zděných stavení. Podle dochovaných vyprávění stával v Mečově též dřevěný kříž s plechovou postavou Krista, který musel být kvůli své sešlosti odstraněn, a to někdy před rokem 1840, protože v indikační skice obce Litoboře od adjunkta 2. třídy Josefa Musila a geometra 4. třídy Johanna Bayera již žádný kříž zaznamenán není, pokud zde vůbec skutečně stál a jeho existence nebyla jen pouhou fikcí. Výše zmíněná dřevěná zvonička byla zrušena hned po výstavbě kapličky. Dodejme ještě, že do Mečova je situován část děje Jiráskovy povídky „Gardista“. Nejvýznamnějším zdejším rodákem je náchodský odborný učitel a spolkový pracovník Čeněk Falta, který býval též předsedou výboru královéhradeckého Pravovarního měšťanstva. Sama osada byla zmíněna v několika literárních dílech, zejména však v "Babičce" od Boženy Němcové a v knihách "U nás. Nová kronika. Kniha prvá. Úhor" od Aloise Jiráska a "Mandel šelmovství a kousků Krakonošových" od Václava Řezníčka. Více o zdejším kulturním životě: http://www.kapsar.eu.

Kaple Nanebevzetí Panny Marie (Mečov)

Pohled na Mečov

Mečov čp. 12