#nevím jestli to jde poznat

[izayamoriarty]

@vesnaaa tvoje art challenge je první, které jsem se rozhodla zúčastnit bo jsem nikdy nekreslila kroj a chtěla si to vyzkoušet.

Bohužel pro mě se v polovině prosince ukázala prokrastinace a něco mi říká, že už termín nestihnu...

Příjmy tyhle nedodělané výtvory a moje výmluvy k tomu. Chtěla jsem to dodat v termínu, ale mimo soutěž. Věřím, že se k tomu vrátím, abych z toho udělala pořádný obrázek, ale to bude tak po svátcích či tak něco.

Ani nevím jestli meme redraw byl povolen. Stejně tak crossover s Hetalií. V době náčrtu to znělo jako dobrý nápad, teď už si tím nejsem tak jistá...

[myvalzpival]

Viděl jsem Cats (2019) a snažím se zapomenout

Blunt na ČSFD:

„Při zvolení Klause prezidentem jsem si říkal, že jedno funkční období to člověk nějak přežije. Při zvolení Klause prezidentem do druhého období jsem si říkal, že horší to být nemůže, aby pak po něm nastoupil Zeman. Chci tím dát najevo, že mě život přivykl na "velký špatný", ale nic, zdaleka nic mě nepřipravilo na CATS (2019).“

A líp bych to asi ani nedokázal popsat. Helejte. Když za mnou přijela @zraloci-cpr na prázdniny, ani zdaleka jsem nečekal, že se z tohoto týdne stane týden takto traumatický. O to víc mě sere, že jsem sledování Koček navrhl já sám. Ale znáte to. Vidíte ty recenze, vidíte trailer, vidíte pár videí, ve kterých to lidi trhaj, a řeknete si: To přece nemůže bejt tak špatný! Kouknem na to a zasmějem se! Třeba to bude tak špatný, až to bude vtipný! Po patnácti minutách mi došlo, do čeho jsem se vlastně uvrtal, a vyprchaly ze mě veškeré zbytky dobré nálady, které jsem si šetřil celý rok na lepší chvíle.

Kočky s prsama? O těch jsme věděli. Je to divný, je to hnusný, celkově anatomie obzvlášť kočičích slečen a paní je v celém filmu velice pochybná (a nemyslím tím jen boobies, jejich proporce jsou prostě… nesprávné). Srst i na místech, kde by být neměla? O té jsme taky věděli. Velké uf, ale co naděláme. Jenže víte, co mě nakonec z celého toho vizuálu dostalo nejvíc? O B O Č Í. Proč maj. Ty kočky. Obočí. Na nikom to není tak strašně do očí bijící jako na Viktorii, jejíž obličej celou dobu filmu poletuje po celé její hlavě, a to zasrané OBOČÍ mě ruší víc, než nesprávně hýbající se uši nebo ocasy, které podle všeho žijí svým vlastním životem. Snad nedostanou vlastní sequel. Další věc jsou pohyby samotné. Neříkejte mi, že v dnešn�� době, kdy je CGI na takové úrovni, ve filmu, do kterého bylo nalito 95 milionů dolarů, nejdou těla naanimovat líp. Chápu, že to má bejt fever dream, ale v tom filmu evidentně nefunguje gravitace a nikdo z cgi artists nikdy neviděl člověka skákat a dopadnout. Natož tancovat. FAKT chápu, že to má bejt fever dream. Ale to je originál taky!!!! A ti lidi normálně tancujou!!!! A je to působivý!!!! Protože v tom vidíš sílu a talent a roky dřiny!!!! Protože vidíš, že to není jednoduchý!!!! A pak přijdou Kočky 2019 a řeknou… víš co? ne B^) tady máš tubu lepidla a trochu kočičí srsti, plácni to tajdle na borku, a když už bude tancovat, tak jí to celý dosereme, hej? B^) Beru zpátky. Kdyby jejich srst udělali tubou lepidla a pytlem chlupů, bylo by to stokrát lepší. Do prdele podívejte se na originální kostýmy z West Endu. Jsou naprosto bombastický! Kdybych byl párty člověk, divadelní kočky jsou přesně ta banda stvoření, se kterejma bych chtěl prošoupat kecky. Vypadají jako takový ty děcka na střední, o kterých celou dobu svého studia nevíš, protože se šprtaj na testíky a ve volných chvílích trénujou na klarinet, aby uspokojili touhu svých rodičů po dokonalém a talentovaném dítěti, ale jakmile se objeví pozvánky na gympláckej ples, banda těchhle geeků vyleze ze svých děr, sejde se přesně v 9 uprostřed parketu, holky odhodí boty, kluci si kravaty omotaj kolem hlav a rozjedou takovou párty, že ani panu zástupci nezbyde nic jiného, než nahodit na obličej kočičí war paint, přidat se k nim a konečně poznat, že tihle neúměrně talentovaní jedničkáři maj i vlastní osobnosti. Na druhou stranu filmové kočky? Populární děti, který během plesu sedí u svého stolu a odmítají se s ostatníma bavit, protože ředitelka pod hrozbou podmínečného vyloučení a dvou týdnů poškoláctví nedovolila Jasonovi Derulovi ukázat všem přítomným svůj CGI dick. Původní kočky mají šmrnc, mají elán, čiší z nich energie. Ty filmové jsou mrtvá váha rozpohybovaná počítačem. Jejich obličeje to nezachrání, ba naopak, ještě to zhoršují.

Po patnácti minutách jsem nevěděl, co se děje, protože se to nedalo ani poslouchat, ani se na to nedalo koukat. Kdykoliv jsem se zadíval na obrazovku, vyděsilo mě, co vidím. A písničky byly bez rytmu a o hovně. Jasně, mohli byste říct, že to ale není vina koček filmových, ale muzikálu jako takového. A BYLI BYSTE VEDLE!!!! Když sedíte v divadle a sledujete scénu, vždycky se najde něco, z čeho nemůžete odtrhnout oči. I kdyby vás zrovna nezaujala daná písnička nebo se vám nelíbil protagonistův hlas, najdete si na pódiu toho jednoho tanečníka/jednu tanečnici, ze které nespustíte oči. Kočky jsou živelné a energické a jsem si jistý, že naživo musí naprosto okouzlit minimálně choreografií. Jenže to ve filmu nejde. Neustálé prostřihy, neustálé přiblížené záběry. Jde o film bez příběhu, jde jen o taneční čísla. A já opravdu nepotřebuju během toho, co všechny kočky synchronně tančí, sledovat velmi, VELMI zblízka, jak se Judi Dench kouká střešním oknem na měsíc. Proč? Já chci kurňa vidět, jak všecky kočky tančí!!!!! I když se jejich těla zrovna v týhle verzi hejbou jako worm on a string!!!

Co se teda týče těch hudebních čísel, když už jsme se shodli na tom, že nic jiného v tomhle filmu nenajdeme, většina z nich mě teda úplně nenadchla. Většinu filmu jsem doufal, že už nikdy v životě neuvidím Rebel Wilson (heleďte. Podle mě je skvělá herečka, ale vybírá si děsně napsaný role. No blame on her, ale holka neumí zpívat ani tančit a co jinýho chceš v muzikálu dělat? Comic relief? Takovejhle? Ne, díky, raději knihu. Jakože, srsly, WHY SO MANY CROTCH-JOKES!!!!), nehledě na to, že ty M Y Š I v jejím čísle byly ještě děsivější než veškeré kočičstvo světa, Jamese Cordena nesnáším i jako člověka, natož jako obézní humanoidní kočkovitou šelmu, Jason Derulo zpíval jako kluk co se omylem dostal na casting středoškolské muzikálové produkce a snaží se to důkladně zakrýt svým šarmem, který je veškerý žádný. Na druhou stranu, Judi Dench a Ian McKellen ze svých rolí vyždímali všechno, co se z nich jen vyždímat dalo. Jsou to herci ze staré školy, takovéhle polo-zpívané-polo-mluvené role zvládají a já se jen z celého srdce modlím, aby zrovna TOHLE nebyl pro oba jejich poslední film. Takový odchod si nikdo nezaslouží. Jennifer Hudson jako Grizabella byla jediná relatable postava v celém filmu a její výkon? *insert cheff’s kiss* ANO. To samé by se dalo říct o Taylor Swift – svým výkonem v celém filmu naprosto vyčnívá, i když je tam kolik, necelých 5 minut? Zkrátka a dobře jsem čekal, že pěvecké výkony budou lepší, když jde o MUZIKÁL ZA 95 MILIONŮ DOLARŮ. Jedno z mála opravdu energických a enjoyable čísel byl výstup Mungojerrieho a Rumpleteazer. Jenže Mungojerrie neumí zpívat. Here we go again. Moc moc moc příjemné překvapení (ale tohle je jen moje osobní věcička takže se připravte na nerd-out), byl Stephen McRae, o kterém jsem nevěděl, že tam je, ale ke svému potěšení jsem ho poznal ve chvíli, kdy začal stepovat. He’s my bae. No one else woulde ever wear those pants. Jeho číslo mělo KONEČNĚ tu energii, kterou jsem čekal od celého filmu a na čtyři minuty a čtyřicet osm vteřin jsem byl na světě neskonale šťastný. Disco? Ve vlaku? Ano prosím? Per mi to do žíly? Stephen nezpívá špatně, rozhodně ne na člověka, který zpíval poprvé a nikdy v životě nezpíval a netancoval zároveň. Ale dobrý to není. Má štěstí, že má tak pěknej zadek a dohání to tancem. Nicméně je na něm poznat, že je z divadelního prostředí a umí to holt prodat. Also, ještě jednou, THOSE PANTS. O to víc mě sere, že zrovna během jeho čísla naprosto žádný obličej nedrží na své hlavě. Poor Skimbleshanks.

A když už jsme u těch jmen, mrzí mě, že nevím, kdo to přeložil. Vím, že původně libretto přeložil Prostějovský (kdo jinej, it sucks), ale schválně jsem si pár písniček z české produkce poslechl, abych to porovnal (prosím, nedělejte to, fakt nechcete slyšet Memories od Blanarovičové.), a naše české titulky se neshodovaly. Podle mě byly o mnoho lepší. I když furt stály za hovno, co se týče jmen. Čičindy (jakože Jellicle cats) zní jako gang vagín. Z ostatních jmen si pamatuju jen Mouriartiho. Zbytek jsem vytěsnil, děkuju, mozku.

Když se to vezme kolem a kolem, nevím, co si z Cats (2019) vzít. Kromě doživotního traumatu. Nevím, co se mi film snažil říct. Jasně, ne každej film musí bejt hlubokej a pojednávat o životě brouka a vzniku a fungování vesmíru, ALE. Kočky se v jednu chvíli snažej vypadat seriózně a hluboce, v druhou chvíli si Rebel Willson sahá do rozkroku a Corben někoho dalšího do rozkroku udeří. A já tu ránu cejtim. Protože přesně tak se cejtim po zhlédnutí celé téhle produkce. Opravdu, opravdu jsem čekal, že to bude tak špatné, až to bude vtipné, že to bude blbůstka, na kterou se po letech budem koukat pro zasmání, ale ono je to prostě jen opravdu hodně moc převelice špatný. A, ještě jednou bych rád dodal, že TO CELÝ STÁLO 95 MILIONŮ DOLARŮ!!!! NĚKDO! TOHLE! CELÝ! ZAPLATIL!!! NĚKOMU ŘEKLI!!! ŽE NARVOU OBLIČEJ!!! JUDI DENCH!!! NA CGI TĚLO KOČKY!!! A TEN NĚKDO!!! ŘEKL ano!!!!!

Abych to tedy tak nějak shrnul: byl bych na světě nejšťastnější, kdyby z filmu Cats (2019) vymazali všechny kočky a já mohl v klidu jen poslouchat hudbu originální produkce a koukat na ta filmová pozadí. To bylo tak všechno, co se mi na tom líbilo. A žádný množství dětskýho šampaňskýho, nebo hřejivý pocit toho, že právě sdílím pěknou chvilku s drahou osobou, můj názor nezmění. Taky bych rád poděkoval všem bohům, kteří dohlédli na to, aby se ten večer moje máma nevrátila domů a zůstala na kafi s ženskejma, protože by ji to nejspíš zabilo. Jestli si někdy pořídím kočku, do konce života se budu bát, že když se omylem v noci probudím a půjdu na hajzl, koutkem oka postřehnu, že se má kočka každou noc mění na TOHLE.

Na závěr bych rád dodal, aby si to @kocourmokroocko nebrali osobně, ty jseš furt moje kocóří bebe. 

[deadandsarcastic]

Zápis Desátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Ničivé ticho po nějaké chvíli proťali Draconie, poněvadž oni opravdu nedovedli zůstat zticha déle než pět minut. „Nechci chtít neslušně, ale může mi tu někdo do HAJZLU…“ ono vulgární slovo z nich vyšlo tak nepřirozeně, jako kdyby se snažili mluvit cizím jazykem, a dokonce se po něm museli i zhluboka nadechnout, než ve větě pokračovali: „… vysvětlit, co se tu děje? Proč jsou přes okna zatažený nějaký plechy? Vytáhněte je!" rozčilovali se a začínali v té tmě pomalu panikařit, čemuž dosvědčovalo i to, že momentálně drtili bělovlasému ruku.

Lišák vycítil, že mají blonďáci strach, tudíž si je přivinul, pomocí ruky, na niž byli navěšení, blíže k sobě do něčeho, co vzdáleně připomínalo objetí. Navíc je natiskl na svůj hrudník tak, aby mohli poslouchat konejšivý tlukot jeho srdce. Doufal, že jim to alespoň trochu pomůže. Potom ale svou pozornost obrátil na Emanuela a spol.: „Tohle už si opravdu žádá vysvětlení." „Všichni… Všichni tady umřeme!" zajíkla se ledová královna a vypadalo to, že nemá daleko k psychickému zhroucení. „Jsme v pasti! Nějak se jim podařilo spustit obranný mód základny!"

Tulili se k Luxiosovi a museli uznat, že to bylo vážně docela příjemné se od něj takhle nechat objímat… Ale definitivně by to bylo lepší, kdyby nestáli v tmavé místnosti a všichni kolem netvrdili, že tu umřou. „Omluvte mne," ozvala se květinami ozdobená dívka a zvedla se od stolu. „Musím něco… Já… Jdu k sobě do pokoje," omluvila se z jednání, které už stejně bylo u konce, a vyběhla rychle ven z místnosti na chodbu.

Sotva zmizela, potápěč propukl v hysterický smích: „Naivka, ona si vážně myslí, že se může zabarikádovat u sebe v pokoji. To jí tak pomůže. Chová se, jako by nevěděla, co ty potvory dokážou." „Potvory?" zpozorněl Luxios, přičemž to řekl takovým tónem, že všem muselo být jisté, že už žádné výmluvy na něj neplatí a že chce slyšet pravdu. „Jde o to," promluvila nakonec ona žena v barokních šatech, „že jsme před nějakou dobou na černém trhu dopadli skupinku, jež obchodovala s ocasy mořských panen, rohy jednorožců, vlkodlačí krví, upířími tesáky a podobnými věcmi… No a mimo jiné jsme jim zabavili sedm podivných vajíček-" „Hihihihi, mimozemských vajíček," vložil se do toho se svým vyšinutým hlasem Pankrác.

„Tak už to ze sebe vysypte!" vřískli blonďatí, kteří viseli na Luxiosovi, a už vážně neměli daleko k tomu, aby mu vlezli až za krk. „Lado, bude nejlépe, přestanete-li tak zoufale bádati po pravdě a raději zůstanete v bezpečí," ozvalo se ze tmy, ale na to Draconie reagovali jen podrážděným zavrčením a tím, že zaryli nehty do látky lišákova kimona.

„Pšššš," zamumlal soucitně lišák k Draconii, přičemž se je skutečně snažil objímat stylem, jako kdyby měl v plánu je chránit před vším zlem světa. „Prostě jsme se rozhodli si ta vajíčka nechat, podrobit je výzkumu a nakonec se i pokusit i o jejich vylíhnutí," pokračoval tentokrát gucci gay. „Opravdu se nám to povedlo, tudíž jsme upozornili na tuto skutečnost hlavy celé organizace a bylo nám nařízeno, abychom začali speciální, tajný výzkum těchto entit… Jenže se nám to trošku zvrtlo, no…“ „Hehehehehe, můžeme říct, že nám přerostli přes hlavu… Doslova… Hahahahaha," nechal se slyšet vyšinutý blonďák se zelenými konečky.

Rytíř konečně sklapl, když si všiml, že na něj jeho "vyvolená" vrčí, ale i nadále dřepěl o několik metrů opodál na zemi, propaloval Draconii a Luxiose skrze tmu pohledem a dost možná právě plánoval liškovraždu. „Jestli z vás teď vypadne, že vám právě po základně běhají nějací krvelační mimozemšťané, protože vyrostli víc, než jste si mysleli, tak přísahám, že…“ začali blonďatí, a tak trochu doufali, že je někdo přeruší s tím, že tak to vůbec není a něco takového je zcela absurdní.

„Hihihi, nemusíte se bát," chlácholil je Pankrác. „Zatím běhají jenom tak po třetině základy, to je docela dobré, hahahaha, no ne?" „Myslím, že máme rozdílné názory na to, co se dá považovat za dobré," odvětil s mírným zavrčením Luxios. „Hehehehe, ale to ještě není to nejlepší," pokračoval vyšinutec, zatímco okolo sebe mával s hodinkami. „Zabrali totiž tu část základny, kde je řídící panel, chichichi… Tudíž se jim právě teď podařilo hodit celou budovu do zapečetěného módu, hehe..." „A to znamená co?" otázal se klidně bělovlasý, jelikož i v této situaci se dokázal ovládat. „Že jsme v takových sračkách, že se z nich živí nevyhrabem, ani kdybychom se posrali," odsekl potápěč, který už si to mezitím tučňáčím krokem doťapal ke stolu s občerstvením a pustil se do vyprazdňování láhve šampaňského.

„Cože?!" vřískli Draconie zděšeně.  „Co tím myslíš, živí nevyhrabem?! Mně se ještě umírat nechce, takže když jste tu všichni takoví hrdinové, že si kupujete a pěstujete nějaká ufouní vajíčka, tak buďte tak laskaví, vydejte se k tomu pitomému panelu a zase tu základnu hezky otevřete, protože já chci ven a tady už nebudu ani minutu!"

„Haha, kurva dobrý vtip, už se směju, haha," procedil mezi zuby nevrle potápěč, ale Pankrác jej zjevně nepochopil, jelikož se začal chichotat taktéž, přičemž mumlal: „Hehehehehe, už se směje! Už se směje, hehehehe… A pak kdo je tu blázen!" „Podívejte se," povzdechla si ledová královna, „k tomu panelu se nemáme jak dostat. Je příliš daleko na to, abychom si tam jen tak zbůhdarma udělali vycházku. Navíc pokud půjde příliš velká skupina, tak vzbudí nechtěnou pozornost. Ke všemu tahle základna je tak trochu postavená ve stylu labyrintu…“ „Chápu… Takže Death run stylem: ‚Prostě vnikneme na jejich území, prokličkujeme k panelu a vrátíme základnu do normálu,' padá," pokýval hlavou znalecky Luxios. „Tím pádem buď to zbývá vyloženě vybojovat zpátky obsazenou oblast, nebo… Nepočetná výprava vyrazí k panelu s tím, že bude postupovat pomalu, opatrně a stylem skrývání…“ „Bláznovství, čiré bláznovství," okomentoval poznámku bělovlasého potápěč. ,,Kde asi chcete sehnat partu sebevrahů, jež by se toho zhostila?!"

„Vy všichni jste tu parta sebevrahů, když si ty potvory nedokážete zabezpečit!" hysterčili blonďatí. „A to nemáte nějakej náhradní čudlík na to, abyste tu základnu zase otevřeli?! Jste vy vůbec normální? Ale hlavně, že máte v pokojích luxusní postele!" pokračovali v dávání pojebu. „Vy jste jako ty mytické Grácie, co se tři dělily o jedno oko a jeden zub… Akorát, že vás je šest a střídáte se tu o mozek! A ten, co vydumal tuten systém, mozek v tu chvíli evidentně neměl," odmlčeli se, konečně se odlepili od lišáka a, aby byli co nejvíce dramatičtí, tak i slavnostně vypochodovali ven z místnosti… Ale ihned za dveřmi sebou kecli na zem, zabořili hlavu do dlaní a čekali na Luxiose, protože by sami stejně do pokoje netrefili… A taky byli slušně posraní, vzhledem k tomu, že ani neměli svou zbraň.

Lišák si všechny v místnosti ještě jednou přeletěl pohledem, než s povzdechem prohlásil: „Teď už jste se dostali do fáze, kdy před problémy nemůžete nadále zavírat oči… A ke všemu se vám povedlo nás do toho zatáhnout taky. I když… od toho tu jsme. Tedy alespoň já. Tudíž mám na vás dvě prosby. První jest, že ať dáte dohromady cokoli, můžete počítat s mou účastí, tudíž bych velice ocenil, abyste mne informovali. A ta druhá… Přál bych si, abyste do toho nezatahovali Draconii; něco takového si nezaslouží, nechápu tedy, proč by měli pykat za vaši neprozřetelnost." Po tomhle se otočil a ladně zamířil ven z místnosti, kde zůstal překvapeně zírat na blonďáky, protože si myslel, že ti už budou dávno v tahu.

Když slyšeli kroky, trochu natočili hlavu, aby viděli, kdo přišel - a k jejich převeliké radosti to byl bělovlasý… Protože kdyby to byl někdo jiný, třeba Syward, tak by se asi sesypali. „Fajn, že jdeš," popotáhli a hřbetem ruky si otřeli nos, protože za tu chvíli, co tam byli sami, se stihli i úspěšně rozbrečet. „Protože já už zase nevím, kudy zpátky do pokoje…“

„To nic, to je v pořádku," zašeptal a pohladil je něžně po hlavě, přičemž svou jedinou ruku pak neodtáhl úplně, ale místo toho ji nechal nataženou, aby jim naznačil, že jim milerád pomůže vstát. Tak nějak vycítil, že to pro ně musí být velice stresující a vyčerpávající situace, což v něm probudilo ono ochranitelské chování.

„Děkuju," šeptli a vděčně nabízenou ruku přijali; když se tak nechali zvednout, tak se ale zarazili a lišákovu ruku o něco pevněji stiskli, načež se mu zadívali do očí. „Můžu se tě držet, než dojdeme zpátky do pokoje? Prosím…“ požádali, a v hlase jim znělo takové zoufalství, jako kdyby jim právě před očima bagr rozjel štěňátko.

„Samozřejmě, pokud vám to tak vyhovuje," pokrčil rameny lišák, načež pomalým krokem vyrazil potemnělou chodbou, kterou po krátkých intervalech problikávalo seshora rudé světlo, čímž tedy atmosféře na příjemnosti nepřidávalo. „S tímhle opravdu musela přijít nějaká chytrá hlava," zamručel lehce otráveně, zatímco nechával blonďáky, aby se na něj tiskli.

„To teda…“ zamumlali, ale snažili se na chodbu kolem nich moc nesoustředit… Radši proto přemýšleli nad tím, jak je hezké se takhle na staršího lepit a vůbec jej držet za ruku; protože vlastně jediný další člověk, se kterým se kdy Draconie takhle vedli, byl jejich bratr… Takže Luxios byl skutečně příjemná změna - plus z něj vyzařovala taková ochranitelská aura, že se blonďatí báli přeci jen o trošku méně, když byli s ním.

„Tak co si třeba povídat o něčem, co by vás rozptýlilo? Cestovali jste někdy? Nemyslím během misí spíše jen tak… Vyrazili jste někdy někam s cílem poznat novou zemi? I když… Ve vašem případě bych to viděl na poznávání nových lidí, pokud se nepletu. Na to zase já tolik nejsem. Mně se více zalíbilo studovat historii a památky. Přece jen už něco pamatuji, takže mám alespoň s kým srovnávat stáří." Tušil, že jeho pokus o vtip je asi tak chabý jako erekce impotentního muže, ale přece jen to pokus byl. Zkrátka jen hlavně chtěl, aby Draconia mysleli na něco jiného, než se dostanou do pokoje.

Zahihňali se, a pak se dokonce zmohli i na vcelku normální odpověď:  „No… Moje největší cesta, to bylo asi jen z Británie do Ameriky… Já jsem původem z Anglie, víš? Ale… Do Ameriky se přestěhoval bráška, a moji rodiče stejně měli dalších šest mladších dětí… Takže to moje odcestování nikoho netrápilo, hádám, že spíš naopak," ušklíbli se trpce. „No… Ale na cestování, jako normální výlet, to já moc nejsem. Nebo, spíš k tomu prostě nemám příležitost a čas," pokrčili rameny a odmlčeli se.

„Takže Anglie? Tak to spolu můžeme založit něco jako ligu přistěhovalců." Už když tohle říkal, jemu samotnému bylo lehce trapně. On zkrátka na vtipkování nikdy nebyl; jenže tak nějak tušil, že kdyby začal vyprávět o svých samurajských činech a příšerách, jež kdy skolil, asi by situaci moc nepomohl.

Trochu nuceně se opět zasmáli, protože jim bylo jasné, že se Luxios snaží je nějak rozptýlit, a nechtěli chodbu plnit trapným tichem - tak zkrátka stiskli lišákovu ruku jen o něco pevněji, přivinuli se k němu blíž, už nic neodpovídali a zkrátka doufali, že co nejdříve dorazí zpátky k jejich pokoji, kde se budou moci zahrabat a zůstat bezpečně zalezlí.

Opravdu se jim nakonec podařilo bezpečně se dostat ke dveřím do jejich pokoje. Sice už to jednou málem vypadalo, že zabloudili, a pak do nich ještě vrazila ona lovkyně posetá květinkami, když někam horečně pospíchala, že ani neměli čas se jí na cokoliv zeptat či ji informovat, co se dělo v kanceláři během její nepřítomnosti. Když se za nimi konečně zabouchly dveře a lišák otočil klíčem v zámku, mohli si trochu oddechnout… Tedy do okamžiku, kdy zkusili rozsvítit světla a místo přívětivé žlutobílé záře na pokoj padla krvavě rudá.

„Já už… Já už ani nic neříkám," povzdechli si a zase si sedli na zem, hned vedle dveří, tam, kde teď stáli. „Prostě… Měli jsme odsud odejít, dokud byl čas! Ne, počkej, jinak… My jsme sem totiž neměli vůbec jezdit!" zajeli si prsty do dlouhých vlasů a frustrovaně zaskučeli. „Co ty, ty už jsi aspoň něco zažil… Ale já nic, vůbec nic, a ani nic už nikdy nestihnu, protože všichni zařveme tady!"

„Nechci, abyste si připadali, že vás nějak poučuji, ale zkuste se dívat na věc alespoň se špetkou naděje. Možná se naše situace zdá teď bezvýchodná, ale dozajista to nebude tak temné, jak nám to přijde teď. Pokud člověk již od začátku počítá s nejhorším, často se tak skutečně stane. Mysl skutečně dokáže divy; a pokud si ji člověk udrží čistou a jasnou jako křišťál, stane se pánem situace," poznamenal bělovlasý, jakmile se vedle nich posadil na zem.

„Asi máš pravdu…“ zamumlali, ale vzápětí dodali: „Jenže ono je to prostě těžké, víš? Já nevím, jak ty to máš v hlavě postavené, a asi jsi silnější osobnost, než já, ale…“ kousli se do spodního rtu a poposunuli se blíž ke staršímu, takže se teď dotýkali rameny. „Když budu myslet na to, že ty mě ochráníš, tak mi to pozitivní přemýšlení nejspíš půjde lépe~" Zadívali se na lišáka, jako kdyby chtěli slyšet další utvrzení o tom, že se starší postará, aby se jim nic nestalo.

„Již jsem vám slíbil, že vás budu chránit vlastním tělem, ale budiž," odvětil Luxios, načež před blonďáky poklekl jako správný samuraj, přikládaje si ruku na srdce. „Na tomto místě, já, Luxios, syn Masumuneho a Erilie, přísahám na svou čest a na čest celého mého rodu, před zraky všech mých předků, že vás budu chránit, dokud mé tělo nebude roztrháno na kusy, dokud má ústa nevydechnou naposledy a dokud se mé srdce nepřestane bít. Tak slibuji v tento posvátný den, kdy před vámi poklekám jako věrný ochránce a společník na vašich cestách, i kdyby měly vést do nejhlubšího podsvětí či chřtánu té nejdivočejší bestie." Po těchto slovech si dovolil lehce vzhlédnout, aby se ujistil, co si o tom myslí Draconie.

Chtěli odvětit, že se zkrátka jen ujišťovali, že o ně bude skutečně postaráno, ale když si před ně starší klekl, tak okamžitě zmlkli a zůstali na něm, kompletně mlčky a užasle, viset očima. „To říkáš všem, které s tebou pošlou na nebezpečnou misi?" pousmáli se, když lišák skončil, ale bylo poznat, že jsou trochu v rozpacích, protože měli vcelku rudé tváře. „Ale tak jako tak… Je to hezký - asi víc než to. Takže díky, Luxiosi." S tím se zvedli ze země, obešli bělovlasého a zapluli do koupelny, kde se zamkli.

Přistihl se, že až nezvykle dlouho pohledem skenuje dveře od koupelny, za nimiž před minutkou zmizeli blonďáci. Musel se nad tím zjištěním pousmát, což v jeho případě znamenalo, že lehce zkroutil koutky úst nahoru. Potom ale raději zamířil doprostřed místnosti, kde usedl v tureckém sedu na koberec, pouštěje se do obvyklé meditace. Částečně proto, že chtěl načerpat energii, ale taky proto, že odhadoval, že Draconia teď budou nějakou dobu v koupelně, takže on bude mít čas sám pro sebe.

Po tom, co velice dramaticky prošli pár koleček po koupelně, a pak ještě více dramaticky seděli za dveřmi, kde chvíli brečeli, zírali do stropu a dělali si v duchu seznam věcí, co před smrtí ještě nestihli udělat, se rozhodli použít koupelnu k tomu, pro co je skutečně určena - tudíž zhruba 30 minut vesele plýtvali vodu ve sprše, poté se zabalili do obřího ručníku a vycupitali, pořád mokří a s rozpuštěnými vlasy, zase ven. Po krátkém pohledu na lišáka na koberci jim došlo, že by jej neměli rušit, takže si aspoň v klidu došli ke kufru, kde na sebe spěšně natáhli věci na spaní, složili si šaty a uklidili aparát na létání, protože v tom by se jim spalo vážně na nic.

Bylo skutečně obtížné a snad téměř nemožné popsat, kde se právě lišák nacházel. Jeho fyzická schránka sice stále odpočívala na podlaze, ale jeho mysl se toulala v jiných světech, o jejichž existenci lidské plémě nemělo ani ponětí… Vlastně by mu dost možná ani nevěřili, kdyby se jim své zážitky snažil převyprávět. Ani sám netušil, kolik času již uplynulo, ale rozhodl se navrátit zpátky, což se mu poštěstilo zrovna v okamžiku, kdy si blonďáci sundávali svá křídla.

Složili všechno do kufru, zaklapli jej, upravili na sobě krátkou noční košilku a otočili se, aby viděli, co dělá starší - a okamžitě trochu vyjekli, když spatřili, že má dokořán otevřené oči. „Fuj, jsi mě vyděsil… Teď už jsi jakože zpátky a vnímáš? Jestli jo, tak to je fajn," po čtyřech dolezli na koberec za bělovlasým a sedli si naproti němu. „Protože já si chci povídat."

„Rozhodně jsem neměl v plánu vás vyděsit," odvětil, přičemž se pokusil o přátelský výraz, přičemž ale nechtěně více odhalil své tesáčky. „A o čem byste si chtěli povídat? Nějaké požadavky či nápady? Nebo to chcete nechat na mě?" Zatímco tohle říkal, nenápadně blonďáky studoval a musel přiznat, že měli skutečně zajímavý vkus na výběr nočního úboru.

„No," poposedli blíž k Luxiosovi a odhrnuli si z obličeje mokré vlasy. „Mne by zajímalo, s čím přijdeš ty… Víš co, hlavně, aby ta konverzace byla záživná pro obě strany," ušklíbli se na lišáka. „Prostě... O něčem mluv, ať nemusím myslet na to, že nám dost možná brzo dveře vykopnou nějací emzáci a budou nás tu ohrožovat."

Na okamžik se zarazil, protože skutečně chtěl najít nějaké společné téma, které by Draconii vyloženě nenudilo, takže musel zapojit hodně fantazie, aby přišel s něčím, co by mohlo bavit lidskou bytost v jejich věku. „Tak co třeba… Hmmm… Vztahy?" zeptal se lehce váhavě. Popravdě, vlastně to řekl jenom proto, že nedávno viděl jednu lovkyni, jak se dívala na nějakou show či tak něco, kde spolu skupinka žen probírala u lahve vína něco podobného… Možná jen s lehce peprnějším kontextem.

„No… Uhh… Vztahy," zahuhlali a zadívali se na koberec pod nimi. „Jestli myslíš jako moje vztahy, tak ty… Jaksi nejsou," pokrčili lehce zasmušile rameny. „Prostě pořád ještě nedojel ten princ na bílém koni… Nebo možná eventuálně i princezna… Mně by to bylo asi jedno," pokračovali a bylo na nich poznat, že jsou zamyšlení. „Ale tak co už, aspoň tu zařvu ve vší počestnosti a pomažu hezky rovnou do nebe… Snad," zakončili své uvažování a podívali se na lišáka. „A co ty? Předtím jsi zmiňoval, žes někoho měl… Ale jestli to tom nechceš mluvit…“

Zamyslel se. Bylo sice pravdou, že Marry Anne byla už dobrých osmnáct let tabuizované téma, ale přece jen se nakonec osmělil k vyprávění: „Byla to má jediná déle trvající láska ve světě lidském… Potkali jsme se roku 1968 v Japonsku. Váže se k tomu docela zajímavá historka, ale je v ní propletena spousta vedlejších příběhových linek, historických kontextů a podrobností, že by se neoplatilo toto téma rozmazávat. Když jsme se seznámili, okamžitě mi učarovala. Byla kouzelná, jedinečná, tolik svá, vždy usměvavá, starostlivá… Jen se narodila ve špatném těle. Ostatně proto taky zprvu odmítala jakýkoliv hlubší vztah a šetřila každou korunu na onu vysvobozující operaci… Postupně se ale vlákna našich osudů splétala dohromady, až se z nich vytvořilo skutečně silné pouto… Vždycky si přála svatbu, na níž by byla tou skutečnou princeznou v bílých vznešených šatech, jež by kontrastovaly s jejími havraními vlasy… Vzali jsme se sedmého července 1977, protože věřila na magii čísel, jež mohla přinést člověku štěstí či smůlu." Při těchto slovech jen tak bezděčně zabloudil pohledem ke své jediné ruce, na níž se ještě osmnáct let zpátky lesk prsten z bílého zlata. „Ale nakonec dopadla stejně jako většina mé minulosti… Vytratila se z mého života až příliš rychle… Ani svým během jsem nebyl schopen ji dohonit…“

Úplně tiše pozorovali Luxiose a jejich citlivá dušička to opět nezvládala, takže se jim na konci vyprávění v očích leskly slzy. „To… To mě mrzí. Musí to být pro tebe strašně těžké… Když takhle existuješ, a vlastně všichni okolo tebe stárnou a ty pořád nic," otřeli si hřbetem ruky oči, a pak se odmlčeli a prohlíželi si staršího, zatímco se jim hlavou honila spousta myšlenek.

„Na to si zvyknete," odvětil se smutným úsměvem, zatímco zlaté oči bedlivě pozorovaly mladší lovce. Opravdu je nechtěl rozesmutnit. Rozhodně ne v této situaci. „Po určitém opakování vám dojde, že vlastně nejste pány času, ale že on stále nad vámi vítězí, drží vás v šachu a hraje s vámi tu svou hru, kde každý má danou roli… Ale Marry…“ Po jak dlouhé době znovu vyslovil její jméno nahlas v přítomnosti jiné bytosti? „Její odchod nezavinil čas… Stále byla ještě kvetoucím kvítkem plným života; jen její stonek někdo přestřihl… Už je tomu bezmála osmnáct let…“

„Aha…“ kousli se do spodního rtu a trochu se zavrtěli na místě. „Chceš o tom ještě mluvit, nebo… Protože já nechci, aby tě to nějak rozesmutnilo, nebo tak, protože já vážně neumím utěšovat druhé lidi," začali ze sebe zase chrlit slova. „A nakonec to skončí tak, že ten utěšovaný musí ještě utěšovat mě, protože mi vždycky začne mrzet, že toho někoho neumím utěšit, a..." Větu nedokončili, protože je přerušilo jejich vlastní, hlasité zívnutí. „Ehh... Možná bysme měli jít spát."

„To je v pořádku," odvětil klidně. „Opravdu utěšovat nepotřebuji. Přece jen, již jsem se s tím za tu dobu nějak smířil… A opravdu by bylo dobré pomalu se uložit k spánku. Je totiž dost možné, že do zítřka ty chytré hlavy vymyslí nějaký záchranný plán a já jim slíbil pomoc… A vy dozajista budete energii potřebovat jakbysmet."

„Jo…“ zadívali se na postel, a pak zpátky na staršího. „Můžu… Můžu spát s tebou? Prosííím…“ sepnuli ruce a naklonili se ještě blíž k lišákovi, aby jejich škemrání dobře slyšel. „Jen na tuhle noc, než se mentálně smířím s tím, že tu všichni zařveme, prosím, prosím, Košíku," pokračovali, zatímco měli nasazená ultimátní psí očka.

Bělovlasý si povzdechl, dobrou minutu a půl neodpovídal, ale nakonec přece jen zamumlal: „Tak tedy dobrá… Ale jen pro tento večer, ano? Ale nejdřív mne musíte nechat se alespoň vysprchovat… Deset minut o samotě to tady snad zvládnete, ne?"

„Jo, to jo, jasně," kývali, s tím, že by teď asi staršímu odkývali cokoli, jen, aby s ním mohli dnes v noci spát. „A Košíku… Teď mě tak napadá..." udělali dramatickou pomlku, a pak pokračovali: „...Co ti usychá dýl, ocas, nebo vlasy? Nebo to fénuješ? A není ti zima, když máš mokré chlupy?"

„Rozhodně fén nepoužívám," pustil se do odpovídání, zatímco ze svého zavazadla vytahoval věci do koupelny, ale taky enormní osušku, dva ručníky a něco jako pyžamo, i když to tedy k nějakému klasickému nočnímu úboru mělo skutečně daleko, „ale zima mi nebývá… Ale musím si jak vlasy, tak ocas alespoň trochu osušit. Ostatně proto taky s sebou nosím více ručníků." Po tomhle se rozhodl zapadnout do koupelny, ale na prahu se ještě otočil, aby mohl dodat: „Ocas schne déle, jen abyste věděli."

[nasdospelym]

Bodaismus s lidskou tváří

Mladí bodaisté hledají ve hnutí vzpouru, mají chuť se potkávat s realitou, která není vůbec jednoduchá. V poslední době jde především o moc. Nemá smysl zbytečně rozvádět. Mají vlastní nápady. Jeden si tady představíme.

📷

PP

Psáno počítačem. Předběžný průzkum. Pracovní plocha. Protože P je P a jako první písmenko. Hledáme tedy smysl v architektuře. Překlad nade dveřmi, podhledy a různé úhly pohledů. Přitom nezapomínáme na eleganci, ale hlavně na provedení (je to vůbec možné postavit?)

Prostor, který chcete zvýraznit by měl být pokud možno jednoduchý, ale každého zajímá detail. Tak tedy sloup uprostřed místnosti. S .

db

qp

Co si myslíte ohodnocení?

📷

📷 Potkáváme se s tímto hlavně na internetu jako tvůrce myšlenky. Různé obdelníky přes sebe. Zdánlivý chaos se vysvětlí v 3D, nezapomínáme ani na průhlednost z konce na konec.

db

qp

Poločas rozpadu

V dalším okamžiku se informace o složení bude hodit.

Co všechno tedy můžeme dělat? Kromě psaní taky hraní. Musím jít na procházku a beru si pouze to nejnutnější, svačinu.

Hlavně mysli. Kde chce vidět rozpad? V lese? Možná že v lese. Možná taky v řece, tak lesem teče řeka a u ní stojí chajda, je tak trochu zanedbaná, protože majitel už sem nejezdí. Zůstal ve městě. Je poznat mech na střeše a rezavé zábradlí, to všechno tady je dlouhá léta.

Když jsem tady byl naposled tak chata zrovna patřila do majetku jejího otce, ale ten zemřel a tak teď nevím čí je. Nikdo sem nejezdí, to je jasný a ten splav si mele stále stejnou písničku.

Tady dole u vody čekal jsem na svobodu a když zamrzne řeka znám bude zima.

Na levém břehu je mlýn, tam věčně bývali divoké kačeny. Jenomže teď tady nejsou. Taky sem chodili Daňci a houkala Sova.

Jestli to tak zase bude?

Vrátil se do města. Co by to bylo za město bez lidí?

Některé informace vyniknou pouze v přítomnosti. Jak chcete dát všechno do knihy? Něco nejde ani napsat, musí se zaspívat.

Manuál

Čidlo se přehřívá. Pokaždé ta samá otázka. A tam by bylo ticho. Potřebujeme rozumné vysvětlení co se stalo. Zkoušeli jsme maximum a možná by to šlo ještě na víc, ale pojistka vypla.

Libre office 7.0.5

Vlastní, vyberte hlavně jazyk a zaškrtněte word. Ve třetím kroku dokončit.

Auktualizace trvala dvě min. To je celkem slušný výkon na automat. Ale pozor! Poslední restart bych raději nedělal.

Win a Wi – fi

Okno je součástí systému stejně jako síť. Bez okna a bez sítě se daleko nepodíváme. Podíváme se teď, jak tyto dvě věci spolupracují.

V nastavení vybereme připojení k síti a zvolíme win. Dělá se to tak, že zmáčkneme tlačítko home a vybereme šipkou ozubené kolečko.

db

qp

Co všechno vlastně umí systém? Je možné přenést systém do okna? Pracujeme stále s jedním oknem. Kontrola: pamatujete si net?

Co všechno se od téhle doby změnilo? A co nevíte o CTRL použijeme jako novinku.

CTRL

Je možné nastavit CTRL?

Je. Někde jsem o tom četl. Vyberete si klávesovou zkratku a přidáte službu, tohle umí Win. Službu vyvoláte klávesou, tady jsou

HOME + M

HOME + L

stisknete součastně dvě klávesy. V tom prvním případě se dostanete na start na nabídku počítače a v tom druhém ještě před ní až na samotnou uvítací obrazovku. Vyzkoušejte si.

Je to vlastně možné, protože má otevřené jedno okno.

Pro tumblr PMK

p.s. Některé problémy řeší pouze počítač. Některá slova jsou pouze anglicky.

offer. over

[celestius]

Nejzasadnejsi literatura mych dni

Jako obvykle jde spíš o jakési „poznámkování“ než čímkoliv užitečný seznam doporučené literatury :)

 Kosmos – Carl Sagan

Vědecká kniha o kosmu - všem, co bylo, je a bude.

Paradoxně žádná ze spirituálně či psychedelicky laděných knih ve mně neprobudila tak doslovné uvědomění panteismu existence – toho, že všechno je spojeno – jako Saganův Kosmos. Bylo to skrze drtivou a komplexní VĚDU toho, co Sagan popisuje (vše, co existuje, bylo utaveno v jádrech hvězd - nic „dalšího“ existovat nemůže, tudíž veškeré elementární „vydělení se“ od neživého po živé vyrůstá z jednoho společného zdroje) kdy jsem prožil něco, co asi věřící lidé cítí jako víru či náboženské přesvědčení. Syntézou toho, co jsem si o životě chtěl myslet, a toho, co Sagan předkládá, vznikl prožitek faktu jednoty existence – toho, že všechno je jedno a totéž: něco, co se alespoň v mém případě různým religiózním textům nikdy nepodařilo.

 Dragons of Eden – Sagan

Další Sagan, tentokrát rozebírající, to, jak je poskládaný lidský mozek a jak se vyvíjel, co je v něm zodpovědné za různé typy pudů, úvah atd. (velice mě zaujalo, že touha následovat vůdce je produktem našeho ještěřího = nejstaršího mozku, nikoliv nějaká „pokročilá“ tendence savčí). Dragons of Eden dobře ukazují, jak jsou určité historické modely mozku na rozumové úrovni nadbytečné, ale zároveň bychom bez nich doslova nemohli žít. Je pro mě od té doby fascinující přemýšlet nad tím, jak se různé impulzy jednotlivých částí mozku manifestují v racionální rovině, co „nízkého“ v sobě pravděpodobně dodatěčně „vysvětlujeme“ naší racionalitou.

 Alan Moore – MiracleMan/Swamp Thing

Alan Moore, před literárním světem „schovaný“ v komiksu, je pro mě možná největší literární osobností století: Moore je v mé mysli vypravěčsky „člověk, který domyslel/promyslel vše“. Charakteristickým rysem obzvláště raného Moora (Miracle Man, Swamp Thing, Watchmen) je, že bere ústřední myšlenku („Jaké to je být Superman“) a domyslí ji do její nejhraničnější roviny, do příběhu, po kterém už nelze nic dalšího vyprávět. Je naprosto bizarní, že Moore svoji kariéru víceméně „začal“ tím, že řekl superhrdinský příběh, po němž nebylo co říct.

Totéž Swamp Thing saga: Moore vezme ústřední myšlenku (Jaké to je být muž, co je zároveň rostlina) a dopracuje jí do její nejzazší formy, Swamp Thing přestává být člověkem, ale je vědomím, které prostoupilo rostlinou a toto uvědomění napíná Moore do extrému.

 Alan Moore – Promethea

Nejzásadnější literární dílo, které jsem četl. Spíš než příběh jde o fomulaci Moorovy filosofie, představení jeho pojetí existence. Pokud s ní někdo nesouzní, chápu, že může přijít „do ztracena“: pro mě je Promethea nejen nejkrásnější, nejepičtější, nejvěrnější příběh „o všem“ (kopírující v mé mysli vypravěčsky Saganův Kosmos), ale zároveň fantastický experiment s médiem komiksu samotným: například layout stránek, který tady nejen rámuje panely, ale sám slouží k vyprávění, by si zasloužil záznam na wikipedii.

 Neil Gaiman – American Gods

Neil Gaiman je v mých vypravěčských žěbříčcích “second only to Moore“ a American Gods jsou bezpochyby jeho nejlepší román. Jako mladík :) jsem měl radši Nikdykde či Hvězdný prach, ale American Gods je VELKÉ dospělé vyprávění. Dospělost je pro mě většinou spíš přeceňovaná a vypravěčsky na přítěž, ale tady je to ta dobrá dospělost.

 Neil Gaiman – Sandman

Nejlepší komiksové vyprávění. Moorovy věci jsou více experimentální a úvahové, dá se je zpravidla nějak zvnitřnit a reflektovat (o Moorovi jsem proto nepřekvapivě psal svou diplomovou práci :)), ale Gaimanův epos Sandman je lepší dlouhodobý příběh „na čtení“. Gaiman má krásnou, bohatou fantazii.

 Tolkien – Silmarillion

Mohl bych sem dát Pána prstenů, ale pozérsky je pro mě výš Silmarillion: postrádá sice detailnost a „zúčastněnost“ Pána prstenů, ale na druhou stranu je vedle něj válka okolo prstenu taková půtka na pískovišti, která se nedá srovnat s tím, když se Fingolfin jede utkat s bohem :) To ve mně zanechalo tak hluboký vypravěčský šrám, že si moc nedovedu představit, že mě někdo přesvědčí o tom, že někdy nějaká knižní postava udělala něco většího. Když jel Fingolfin na Morgotha, tak si celá Středozem myslela, že bůh Orome sám sestoupil a jede Morgothovi v ústrety :)

Viktor Frankl – Man´s search for meaning

Asi jsem úplně nepotřeboval „utvrzení“ ve svém nadějném pojetí života, ale Frankl velice účinně předkládá naději jako možnou volbu z jakéhokoliv počátku (koncentračního tábora). Frankl vlastně založil celé současné pojetí toho, jak někomu „pomoci“ – nikoliv řešením jeho minulosti, jako preferoval např. Freud, ale směřováním k nějakému budoucímu smyslu. Kromě toho Frankl výborně představuje koncept „prostoru“ mezi tím, co se stane a jak na to zareagujeme, jinými slovy že nejsme to, co se nám děje. Jsme to, co si z toho bereme.

 Ernest Becker – Denial of Death

Panická hrůza ze smrti je jediným skutečně dominantním strachem mého života. Jinak nejsem úzkostný, depresivní ani trudomyslný. Ale smrt – z toho mi tuhnou svaly, ježí se mi zátylek.

Becker pro mě formuloval jediný „pravdivý“ psychoanalytický text: celá naše přijatelná struktura bytí je stavěna na soustavném popírání faktu smrti. Veškeré ostatní pohnutky (např. sex) jsou vedle smrti naprostá banalita. Na jejím popírání, řešení a vysvětlování funguje KAŽDÁ existující víra: jedná se tudíž (i když o často nevyřčenou) zásadní otázku lidstva a bytí. Beckerův text ve mně zanechal jakousi zatím nenaplněnou naději v „krok do prázdna“: skutečně prožití a uvěření tomu, že nemám veškerá vysvětlení a tudíž není moje smrt nesmyslná a tragická.

Marcus Aurelius - Meditations

Jednoduchá, srozumitelná a proveditelná životní filosofie. Nejvíc mě zaujal naprosto přímočarý maxim „dobré a špatné aplikuj na svoje jednání, ne na svět okolo.” Řeší se tím pro mě zdánlivá dilemata typu “ale proč já bych se měl chovat dobře (např. restrikce CO2), když se ostatní dobře nechovají?”. Filosoficky je to vlastně docela podobné Franklovi: není na nás, jaké karty dostaneme, ale je vždy pouze na nás, jak je zahrajeme.

Herman Melville - Moby Dick

Ze všech klasik anglicky psané literatury (kterých jsem, především povinně do školy, přečetl obstojné množství) si Moby Dick získal moje srdce nejvíc. Je to jednak tím, že je to stylisticky zřejmě nejlépe napsaná kniha, co jsem kdy četl, a jednak tím, že Melville nepředkládá pouze nějaký symbolický příběh o “bílé velrybě”, ale příběh O symbolice samotné. V Moby Dickovi je na každou věc (hejna velryb, stožáry, postavy, objekty, koncepty) nahlíženo, jako na něco zrcadlícího téměř nekonečné množství věcí. Z Melvilla je cítít, že se podíval na kabát a ihned z toho začal vyvozovat emocionální výpoveď o polovině existence. Nejlepší na něm ale je, že stimuluje čtenáře k tomu, aby uvažoval podobně. Sice nebudu nikdy tak daleko/hluboko jako Melville, ale Moby Dick je ten typ knihy, u kterého si nejen říkáte, že autor je tak chytrý a prozíravý, ale který vás samotné pozdvihne v rámci intelektu a prozíravosti.

J. S. Mill - On Liberty

Dodnes nevím, jestli mě Mill tak ovlivnil proto, že mě jeho pohled na osobní a společenskou svobodu tak oslovil, nebo proto, že to byla první politická filosofie, kterou jsem četl :D

Každopádně ve mně jeho On Liberty (plus jeho pár dalších publikací) zanechalo hlubokou stopu. Millovo pojetí osobní svobody, kterého jsme pořádně nedosáhli ani po 200 letech (!!) stálo na jednoduchém principu: že do osobního života jedince nemá společnost co kecat. Je bizarní, že ještě pár let zpátky se mohlo v klidu kouřit v hospodě a ničit život a zdraví lidem okolo, ale stát bedlivě dohlížel na to, aby náhodou někdo nedělal něco u sebe doma. Za druhé ve mně Mill zakotvil víru v důležitost diskuse: “If all mankind minus one, were of one opinion, and only one person were of the contrary opinion, mankind would be no more justified in silencing that one person, than he, if he had the power, would be justified in silencing mankind.”

Mill měl vynikající argument pro to, proč nikdy nepotlačovat cizí názor: je-li správnější než náš, ochudíme se o možnost poznat správný názor; je-li horší, ochudíme se o možnost vyzkoušet si, že náš názor obstojí argumentaci a stojí za to ho mít.

Mill byl mimo jiné i feminista a i na tomto poli zformuloval naprosto neprůstřelný argument: jsou-li OD PŘÍRODY ženy méně schopné uvažovat, studovat, vykonávat nějakou práci atd atd (zkrátka cokoliv), neexistuje důvod jim v tom uměle systematicky bránit, neboť je-li to od přírody, určitě se to přece projeví samo, když to zkusí. Jak tohle zpochybnit? Buď by tehdy odpůrci ženských práv museli přiznat, že to tak přirozené není, a proto na jejich odpírání museli trvat, nebo to přirozené je a pak by je museli povolit (a stejně to pak trvalo dalších sto padesát let, než ženy nechali volit…)

V poslední době na mě udělal velice silný dojem Horáček – Vědomí a realita, ale je to tak nedávné, že nedokážu posoudit dlouhodobou významnost.

[zimolez-zrzavy]

Jednomu Oldřichovi a těm druhým

V kavárně bylo nabito. V Coffee Heaven to tak prostě bývá. Kolem poledne, v centru města, v obřím nákupním megacentrum určitě. Sedím tady už půl hodinu dopředu před smluvenou schůzkou. Chlápka, na kterého čekám poznám zcela určitě. Na inzeráty prostě chodí jen určité kreatury. Mobil mám ztlumený jen na vibrace. Nechápu, proč, sakra, tady sedím. Pokolikáté už? Je to totální blbost, nechci se seznamovat s nějakým magorem. Proč se prostě nemohu tvářit bohorovně a přestat mu odpovídat už na druhý nebo třetí stupidní mail, proč jim všem, sakra, dávám telefon, aniž bych si byla jistá, že neměří 1,67 a nesmrdí levnou kolínskou víc než zatuchlinou špatně vysušeného prádla.

Co tady vlastně zase dělám? Ne, ne, ne, jen ať to není ten umaštěný plešoun. No nazdar, ten je teda,jak by řekly moje děti, hustej.

„Ano, nebo ne co?"

„Promiň, nerozumím"

„Já taky ne :-) Psalas, abych řekl jasně ANO, nebo NE... "

„Stejně mi zas neodpovíš, já se už ani nedivím, že pokecat si s Tebou je tak těžké. Po třech dnech se položená otázka stává zapomenutou otázkou."

„Ach jo, Evo.... "

„Ty jsi blíženec...vy jste vevnitř dva"

„Tak jinak. Já se na nic neptám, pokud se na něco ptáš Ty, tak se zeptej!"

„Na nic se neptáš, takže nic nechceš, je to tak? "

„Ale když se ptám já, tak stejně neodpovíš. Tak co mám teda dělat? Odpovím si sama......neptat se, nechat Tě na pokoji......protože Ty mi pravděpodobně stejně neodpovíš...."

„Nevšiml jsme si, ze by ses na něco ptala... "

„Já jsem se ráno ptala, zdali jsou ve Tvém okolí i jiní lide, kterým přivozuješ pocit hmyzu. Večer jsem se ptala, zdali komunikuješ, otázkou: “Jsi tu?” Ráno jsem se ptala stejnou otázkou. Takže si myslím, že otázky pokládám, ale asi je špatně formuluji"

„Můj počítač doma funguje, jako server, čili dost často žije, ale já u něj nejsem, proto asi neodpovídám. "

„...aha...ale tuto informaci od Tebe dostanu tak po dvou týdnech hloupého narážení na to, že neodpovídáš na otázky."

„Když na otázku “Jsi tu?” nedostaneš odpověď, tak předpokládám, že to jako informace stačí, ne? :-)"

„A proč si odpověděl někomu se seznamky? Tam je předpoklad, že ten, kdo je iniciátorem, chce komunikovat, ne?"

„Jistě, ovšem neříká to nic o formě, způsobu, ani intenzitě... "

„Ano..snažíš se, aby o Tvé formě, způsobu a ani intenzitě nebylo vědět a to intenzivně....a mám pro to teď už pouze jedno vysvětlení...ženské vysvětlení....si loven a to se Ti nelíbí..a nemáš zájem. Z logiky věci vyplývá nechat být, krok vedle, zkušenost, naštvání ...pořád čekám, že mě třeba budeš chtít přesvědčit o opaku, ale asi ne."

„Tak jinak. Nesliboval jsme Ti, ze budu na ICQ, mobilu, či mailu co hodinu, dokonce jsem Tě na to upozorňoval. Stejně tak jsem se Ti snažil vysvětlit, že pokoušet se to změnit je naprostý nesmysl - já to prostě měnit nechci. Mám dost starosti (čímž neříkám, že jich máš míň), které taktak zvládám, nebo spíš nezvládám a žádné další prostě nechci. To je fakt, který nezměníš. Nenabízím toho mnoho, jestli vůbec něco - víc Ti nedám, protože zbytek nechci omezit. Tak to proste je."

„Stojíš o mou pozornost?"

„Pozornost ano (jako každý chlap jsem ješitný), ale nechci, aby jsi to zaměňovala za ‘lovení‘, ‘uhánění‘, či podobné nesmysly..."

„Takže jsi ješitný, a pozornost Ti dělá dobře, ale to je všechno..... "

„Nevím, co máš na mysli pod pojmem 'to je všechno'. "

„No přesně to co si popsal...žádné lovení, uhánění a podobné nesmysly....buď a teď se neuraz, hledáš ženskou jen na občasný sex, nebo se potřebuješ ujišťovat, že o je Tebe zájem. Ale ve chvíli, kdy Ti řeknu, že se mi líbíš, tak se stáhneš do ulity a říkáš...žádné lovení, randění, žádné nesmysly..... takže vlastně si neřekl ANO, chci Tě poznat, ani NE, nechci Tě poznat, obtěžuješ mě, huso....říkáš jen: ‘Jsem ješitný, pozornost mě těší‘...je to tak?"

„Ne, na tom to není závislé. To je tím, ze teď toho mám toho vážně hodně. Musím teď na meeting, večer aikido.... Zatím pa..."

„Ne...jestli cokoli chceš, řekni si o tom sám, je to pro mě velmi těžké ničit si vlastní sebedůvěru tím, že Ti neustále podbízím. Jestli nic nechceš, prostě v mém případě mlč. Mám za sebou svůj vlastní očistec a hledám ....SOULMATE....blízkou duši....pohlazení, smích...třeba jen 10 minut denně....protože jsem dlouho sama....jenže Ty neříkáš ani ANO, ani NE....každý neseme jen tolik, kolik uneseme....ale Ty asi máš své břemeno jako životní cíl....a evidentně si to užívá��."

„Neužívám, já to prostě neřeším.... "

„Á. Patrně Tvůj modus vivendi. Vidíš sám, ze oba jdeme různými cestami. Mrzí mě to, jsme ne jiných kontinentech, nepotřebuji anonymní pokec na internetu...a to ještě jen občas, potřebuji chlapa, který mě občas pohladí, vzpomene, že jsem...nic víc...a nic míň...nechci hodinový report, kde jsi a kam jdeš...z toho už jsem vyrostla...chci normální obyčejný zájem. Dobrou noc, lásko...dobré ráno....to jsou 2 minuty času v tramvaji....metru, potřebuji pochválit, že dnes dobře vypadám...nedělám si iluze, že ve svém veku najdu chlapa, který se kolem mě bude vinout jako liána, respektuji, ze lidé mají rodinu, syny, dcery, babičky a dokonce i bývalé partnery, minulost ..... chci jen cítit...blízkost někoho, komu bych scházela. To je všechno, co v životě hledám........jako by jste byli dva. Je pro Tebe, napsat 'Dobrou noc', dynamický zádrhel?"

„Napsat na dobrou noc pro mne není dynamický zádrhel, ale něco, co mi není příjemné, když mam plnou hlavu toho, jak udělat zálohu pro Arénu a dalších pět věcí, které si musím do rána nějak sesumírovat - je to odvedení pozornosti a koncentrace úplně jinam, odkud se těžko vrací. Čili sumasumárum, to je pro mne nepříjemné a proto to v takové situaci nedělám. Napsat ICQ, když u toho sedím, zabere mi to pět vteřin, a na pozadí mám pořád práci, mě nerozptýlí - proto to dělám..... etc..."

„Jsi extrémní případ mužské multifunkční nepoužitelnosti....Nebo jsem já úplně vadná ženská. Hele, mohu stále zůstat romanticky do Tebe zamilovaná? Dospěji s Tebou alespoň teoreticky v následujících týdnech z bodu cybersexu do bodu romantického rande...? "

„Já Ti přece nemůžu říkat, co máš, či nemáš dělat. Možné to je, já tomu bránit nebudu..."

„Sundej na chvílí pána Boha z ramen.... Já taky nejsem antikrist s bílým peřím na křídlech..."

Od Oldřicha: Mám nespavou, měsíc se blíží k úplňku....a ve mě se to vaří. Známe se cca dva týdny, je tady jedna velká vášeň, splynutí dvou dost divokých těl. To mluvím, miláčku, o sexu. Pak by tu mohla být i empatie, vcítění se do pocitů toho druhého, a tady mám strach, mám proti sobě zbraň, jiskřivou břitkou ženu. Která umí volit slova. A má IQ. Možná .... dejme si spolu šachy, kanastu, uvidíme. Hele, dobrý nápad, chci s Tebou soutěžit, tak nějak hravě. Oblíbil jsem si tě, jsi ženská... člověk si s tebou užije, ale asi by to mohlo být i jiné. Asi se lze dobrat citů přes postel, to je to, čeho jsi se bála a přesto chtěla dosáhnout? Je to tohle? Pak jseš ale hrozně blízko. O.

Ahoj Kotě, víš, jak jsem řekla, že máš zvláštní jemnou kůži. Myslím na to stále. Na tu zvláštní vlastnost Tvé kůže, které se tak ráda dotýkám. Není jako stařecký pergamen, kterým jsou potaženy kosti starců, jakoby o velikost větší, nežli schránka, kterou obalují. Tvoje kůže je Tvou metaforou. Došlo mi to dnes, když jsem pozdě odpoledne jela svou ‘ruskou ruletu‘ na přecpané kutnohorské výpadovce. Vzpomněla jsem si, jaký je to pocit, když se Tě dotýkám. Jako bych sahala na jemnou pavučinu z ještě jemnějších oživlých ocelových vláken.To předivo zvláštní živě-neživé kůže se pod mýma rukama témě neznatelně pohybuje proti pohybu toho, co je pod ním. Jakoby Tvé tělo, kosti a šlachy tvořili samostatný celek, ke kterému to zvláštní předivo pavučiny kůže prorostlé hmatovými receptory, nepatřilo. Jako dítě jsem jezdívala lokálkou do Tater a na jednom z úseků tratě se koleje zarývali do strmé skalnaté břidlicové stěny a na druhé se železniční násyp nebezpečně tyčil nad řekou. Ta tuhá mastná lesklá břidlice se loupala a při dešti padala do vody a na koleje. Na té stěně byla ochranná síť. Síť téměř neznatelná, ve dne skoro neviditelná. Znatelná jen za tmy, když tu skalnou stěnu osvěcovali světla projíždějící lokálky. Z vesnice, kde jsme přes prázdniny bydleli, jsme občas přebrodili řeku a vlezli na násyp, aby jsme si mohli na tu sluncem rozpálenou břidlici sáhnout. Síť držela pevně tvar té strmé stěny, ale břidlice pod ní byla živá a náhodným pohybem a přesunem oddělených částí formovala tvar sítě. Tvoje kůže a Tvoje duše jsou jako ta břidlice. Na horkém, explozivním ale prazvláštně ztvrdlém jádru je jemná krusta, živoucí předivo zaschlé od předchozího výbuchu. Slepenec prachu, pylu, nečistot a sopečného popela emocí, ale i kalkulací, chladného propočtu a pak neřízeného toku horké nezkrocené a nezkrotitelné lávy živočišného chtíče. Je to zmatené, já vím. Nechci to učesat, protože nakonec bych vyškrtala všechno. Přemýšlela jsem o Tobě celé odpoledne. Přehrávala jsem si celý ten náš poslední večer. Omlouvám se, že jsem byla zvláštně neklidná. Já jsem si prostě nemohla sáhnout na Tvou duši. Buď jsem byla ve své duši zavřená já, nebo si se uzavřel Ty? Nebo jen nepůsobilo kouzlo překvapení a neplánovaného setkání. Jestli Tě to obtěžuje, tak to zahoď. Dnes mě blažilo vědomí a ten nádhernej pocit, ta hmatová vzpomínka, když se dotýkám Tvé studené jemné kůže s příslibem horké, sluncem a vášní pulzující břidlice Tvé duše.

Chybíš mi. Nejvíc ten pocit, když usínáš a já cítím Tvůj dech a cítím tu Tvou nádhernou kůži pár centimetrů od mého těla. Beznadějně mi to zlomilo srdce. Já Tě tak nenávidím! ........

Coffee Heaven je stále přeplněné. Dívám se ke vchodu nepřítomně přes ramena páru sedícího u vedlejšího stolku. Mám zásek. Jen prostě tupě civím. Dívám se skrze blízké předměty jako přes sklo. Nedívám se vlastně nikam. Támhle jde. Utrápený čtyřicátník, ani ne metr pětašedesát, špatně padnoucí oblek, boty s tlustou gumovou podrážkou, pod sakem pletená vesta, v ruce jednu růži v papíru. Podle mailu prý Martin. Prohlíží si jednotlivé stolky, po chvíli se usměje a zamíří ke mně. Mám stále na obličeji ten „zásek". Kristepane, tenhleten ne! Ještě stále v poloschizofrenním rozdvojení svého vnímaní popadám kabelku a protlačím se kolem něj s nepřítomným indiferentním úsměvem. Pro jistotu mávám někomu imaginárnímu před kavárnou. Mobil v dlani mi vibruje. Na displeji je........ Martin..... Pryč, rychle pryč a ven. Ježíší, to snad už nikdy žádnej další.....

Já se tak strašlivě nenávidím!...že na Tebe Ty parchante, Oldřichu, nejde zapomenout.......

[nasecokolada]

Podobenství o keporkacích

Můj milý Knoflí Čudlíčku,

dneska v sauně, na kopečku, poblíž Tebe, jsem mezi všemi těmi ezoterickými vůněmi cizokrajných solí a olejů a dálek přemýšlel, kým já vlastně jsem. Jsem keporkakem. Pokud jsem Ti v posledních dnech loňského roku psal román, v němž jsem Ti částečně odhalil, kým vlastně jsem, rozuměj, že jsem Luc, verze 2020, tak nyní zvěstuji příchod své nové generace, jsem totiž Luc v. 2021. A přeji Ti hezké a ničím ni nikým nerušené ponedělí, má milá holka knofllíkatá. Vývoj chvátá kupředu. A já se tu a tam neváhám otočit k jeho běhu zády, a zaprohlížím se ve své hlavě do fotoalba našeho nikdy šťastně nekončícího příběhu. Ne proto, aby mi bylo nutně smutno, jako spíš proto, aby mi smutno už nikdy více nebylo. Když jsem se Ti vloni pokoušel svými slovy doťukat, doslova dopsat do Tvé hlavy, zkoušel jsem to různorůznými metodami. Řekl bych - a teď podotýkám, že vše jen odhaduji, protože mi již od, a teď vydrž, dívám se na náramek z Metronomu, který mám přivázán okolo pravého zápěstí své vlhké pravé ruky, a sakra, už jsou to bez několika málo nocí dva roky, co jsme se neviděli -, ehm, řekl bych, že nejblíže našemu opětovnému spolusetkání jsem byl vloni na podzim. Škoda, že jsme se tehdy nepotkali. Byl jsem ještě víc starý Luc, měl jsem v sobě hodně toho nového, to ano, ale i podstatnou část toho starého, kterého jsi poznala Ty. A mělas ho při všech jeho nedokonalostech tuze ráda. Ten dnešní Luc, tedy moje aktuální verze, jasně, že je nejlepší ze všech, ale no nevím, jestli by to nebyl přílišný skok a šok pro Knoflíkačku z předloňské série. Samozřejmě, něco u mě zůstalo beze změn, něco se ale pozměnilo k sakra nepoznání. Nicméně, anebo spíše vícméně, Knoflíčka letošního, ostatně obdobně jako toho loňského, jsem nikdy neměl tu čest poznat. Pozvat ho na panáka, na pivo, na kafe, na čaj, na cígo, oh wait, já už vlastně nekouřím, na procházku, ven na deku, na výstavu Banksyho, která od tohoto týdne opětovně v Praze probíhá, prostě kamkoliv se jít projít, anebo jen se sejít a zůstat stát, mít pocit, že zastavujeme čas, svět, světlo i tok tmy, jen my dva, tady a teď, a dál už ani krok. Přeju si to rok co rok. A marně. A ještě marněji. Vlastně nevím, kde je problém, kromě toho, který máš ve své hlavě Ty sama. Těším se, na naše někdy. Byť to někdy vypadá někdy jako nikdy. Psal jsem Ti už, že mi chybíš? A kolikrát? Tolikrát? A že mi scházíš? A já vím, že já ne, já už nejsem nic víc, než rozsypaným popelem, kdesi v Tvém vzpomínkovém centru, v pozapomenutém popelníku ve Tvé mysli. Ne, už pro to ani nesmutním, což je možná to nejsmutnější vůbec. A to teď prosím není další variace na nový nátěr na zdi nářků, jako konstatování soudobého setrvalého stavu. Mezi námi noc, mezi námi nic. A dnem za dnem víc a víc. Škoda. Protože zaříkadlo “Du fehlst” mi pořád zvoní v uších. A překvapivě se neslyším tenhle německý povzdech říkat já sám sobě, ale slyším, anebo spíš vnímám, komiksovou bublinu s tímhle sloganem, jež jde od úst Tobě. Ke mně. Sice zůstávám bez Tebe, ale Ty zůstáváš ve mně. Scházíš mi. Kdesi hluboko uvnitř, v nepopsatelném neznámu. Proto Ti týden co týden zas a znovu nanovo píšu. Protože doufám, protože věřím, protože Tě mám rád, a protože vím, že když dlouho nepřichází nic, přijde pak něco velkého, co se nakumuluje, anebo si to jen snílek jako já, to žití, zase na duhato maluje, a ono si nepřijde nic víc než ono nic. Nuže, úvodník bychom tak nějak rozšafně sepsán pro tentokráte měli, pojďme se proto nyní lehounce dotknout křehounkého čokoládového těla dnešní zprávy.

Miluju tenhle život, ale nenávidím tenhle svět. Kdykoliv se dozvím něco, co mnou ostře otřese, mám chuť najít nějaký vesmírný koš, do kterého zmuchlám, zahodím a nechám zrecyklovat tuhle zkurvyplanetu, čiré zkurvyzlo. Ano, kapesní revolucionář ve mně, ten se vždycky otevírá, sice mohutně zařve, ale nakonec se stejně zavře a sklapne. Ne, neplánuju se vteřinovým lepidlem demonstrativně přilepit k silnici, anebo spíš v nejbližší loděnici k nejbližší lodi lovců keporkaků, jenže koneckonců proč ne, za přežití snů to přece stojí! A kdybych žil, tam kde žijí, anebo spíš dosud žili oni, keporkaci, proč bych to neudělal, proč jen teď jako srab, sám před sebou listuji lexikonem klamů a výmluv a sebeomluvných argumentů, že je to příliš daleko, abych alespoň nějak pomohl těm velrybám, které jsme od té doby, co jsem na světě, ze statisíců vyvraždili na současné necelé dvě stovky bytostí. Mísí se ve mně bezmoc a touha mít moc a všechno změnit, a taky tu parket v mé hlavě za těch pár let již pokryla hluboká vrstva smutnoslz, když mísí se tam, kdesi v mém centru vnímání krapet lítosti se zlostí. Keporkaci jsou bezva, strašně rádi ukazují svá mláďátka lidem, chtějí, aby si s nimi hráli, mají nás rádi, a nejen nás, všechny savce. Berou nás, rozuměj, savce, jako svoje sestřičky a bratříčky, někdo je o něco víc jiný než jiný, někdo je jim, těmhle patnáctimetrovým, třicetitunovým podvodním plyšákům třeba docela podobný. Rozhodně se jejich charakter nepodobá lidem, to můžu říct, vnitřnímu neklidu navzdory, s naprostým klidem. Když na Tebe zaútočí kosatka, žralok nebo cokoliv nebezpečného, keporkak Tě vždycky ochrání. Má to prostě v sobě. Zakódováno. Tak jako máme my za smysl zrak, hmat, čich, chuť a sluch, keporkaci mají jako svůj speciální smysl lásku. Keporkaci milují. Ale dokážou to tak moc předokonale, že naše vnímání a chápání lásky je na to tuze malé. Je to nepředstavitelné. Keporkaci mají lásku jako smysl života. Vyzobej všechny lidi, ze kterých jsi kdy cítila lásku, dej nás dohromady, no a tolik lásky by z nás všech, co jsi vybrala, vystačilo ledatak na maličkou keporkačí ploutvičku. A nejde tam ani tak o velikost, jako o hustotu té lásky. A navíc, jsou to takové přerostlé děti, ti keporkaci. Celý život si rádi hrají. Přál bych si moci si s nimi jen tak hrát, anebo je jen pozorovat, vědět o nich, přál bych si, aby i oni věděli o mně, že právě teď o nich píšu, a že právě teď o nich čteš, a že práve teď na ně myslíme, oba, přál bych si, aby to vnímali. Všichni ti keporkaci, kteří právě teď zpívají pod mořskou hladinou svoje milostné mnohahodinové písně. Ale i ti, kteří právě teď spí. Potkat tak kouzelnou rybku, přál bych si, aby se jim splnila všechna přání.

Každý z nás je starý desítky tisíc let, a když půjdeme do detailu, tak několik stovek tisíc, milionů, miliard. Historii lidského bytí a vůbec fungování života a Vesmíru jako takového máme hluboko uloženou ve svém kolektivním nevědomí. Někdo to nazývá genomem, genetickou pamětí, já to nechávám bez názvu. Jen k tomu podotknu, že my všichni jsme prožili všechno, co se kdy stalo. Všichni si sebou neseme kousek všech hříchů i dobrých skutků všehojsoucna, neseme si v sobě kousíček všeho a všech, co nás kdy předešli. A díky tomu dokážeme i poměrně zdatně předvídat, co ještě přijde. Programujeme se, abychom přežili. Nastavujeme se, abychom žili co nejblíže tepu zlaté žíly. Máme dva prsty na tepu doby a okolo nás, mezitím, co hledáme tomuhle zmatenému světu a našemu nezvěstnému životu puls, proběhne okolokolem tolik vody, tolik kapek se v ní utopí, že už nikdo nikdy na nás nepočká s osuškou na břehu, tomu věř,  nikdo jiný, než my sami. V minulosti, přítomnosti i budoucnosti zároveň. Ale o tom jsem psát nechtěl, chtěl jsem se oslím můstkem dostat k lásce a milování keporkaků. To oni jsou teprve nešťastní. Každá jejich píseň má začátek a konec a mezitím nespočet slok a němých slov o milování. A nenaplněných tužbách. Jsou místa, kde již všechny samičky vyhynuly. A samci tam stejně jako to nejkrutější podobenství o marnosti, dokola zpívají a vymýšlí nové a nové písně, aby ty již nežijící Knoflíčky keporkačí samičky přivábili a přesvědčili k vzájemnému poznání. A ať složí a napíšou a zazpívají sebenádhernější píseň, není tu nikdo, kdo by jim na ni odpověděl. Tohle je definice marnosti. A já jsem podle ní tak trochu keporkak. Mimochodem, ty písně mají verše, různě se obměňují, je v nich ukryto to, co jejichž autoři, mořem plovoucí keporkaci aktuálně prožívají. V těch písních jsou ukryti oni sami. Ve své soudobé podobě. S nějakou svojí konkrétní minulostí, s nějakou svojí konkrétní budoucností. Ty písně se vlnami nesou i stovky kilometrů. Nepředstavuj si, že snad mají velryby hlasivky, že zpívají “... lalala, proč jsi mě opustila?!”, keporkaci všechny ty zvuky, ty láskyplné vibrace plné vzruchů vzájemné vzájemnosti, souznění a porozumění, tvoří vypouštěním vzduchu kolem těla. Inu, i tak se láska dělá..

Každý z nás je starý desítky tisíc let, pamatuje si živě hrůzy kulis snímku La vita è bella. A když si to celé projdeš tam a sem a život budeš mít a žít jako živý sen, třeba tak vyřešíš všechny hádanky a rébusy vnějšího i vnitřního světa. A právě to Ti pravděpodobně zamezí hodit do všeho mého našeho kolektivního snažení vidle. Z jednoho slepého úhlu jednookého pohledu to vypadá, že přežijeme a prožijeme tak nějak nepříjemně průměrně příjemný život tím, že si budeme lhát, že život je krásný. Jenže to je hra. On totiž pod tou strašně strašnou slupkou život opravdu krásný je. A my můžeme být šťastní, když budeme dostatečně chtít. A my můžeme býti šťastní, že jej můžeme žít. Drobnosti tvoří celek a dokud nezměníš sebe, nezměníš nic, jen to jsem Ti tím vším chtěl tentokráte, můj milý Knoflíčku, říct. A myšlenka na závěr? Připadám si jak keporkak, když Ti zpívám tyhle své žalozpěvy. Jsou to naše písně. Pokaždé Ti zpívám jinou, a přitom by šly všechny svázat do jednoho knoflíčkového svazku, mohli bychom jej vydat ve sborníku s názvem - Život je krásný.

[tabor-usa]

Pošta!

Ráno mi Ron říká, že mi přišel balík, a mám ho v jídelně. Jojo, vím o tom a už jsem ho čekal 😊 Podle trackování přišel už včera, ale kdo ho převzal, to nevím.

Během dne pokračujeme ve stavění stanů. Po obědě máme školení ochrany mladistvých. Na to jsem taky před táborem musel mít hotový kurz. Co k tomu říci? V tomhle ohledu je Amerika docela zvláštní. U nás na táboře takové věci vůbec řešit nemusíme, ale v kontextu MeToo a podobných záležitostí, o kterých se můžeme dozvědět i z našich médií, dávalo školení, a opatření, která jsou nastavená, smysl.

Po školení dokončíme zbytek camp sites, na které máme výbavu. Následuje večeře a po ní drobné opravy na postavených stanech a nachystání poslední camp site, na kterou jsme mezitím sehnali stany. Tu ale nestíháme dokončit, protože v osm hodin máme poradu k táboráku.

Táboráky tu fungují úplně jinak než u nás. To je na první pohled poznat už z místa, kde se konají. K podrobnostem se dostanu, až začnou tábory, a vše uvidím v praxi. Každopádně dnes plánujeme program k táboráku. Když máme nějaký základ, na kterém budeme pracovat zítra, zkoušíme první tanec. Jde o písničku Cotton Eye Joe, kterou asi každý zná. Kroky k tomuto tanci bych dal dohromady, ale tady se to tančí úplně jinak. Naštěstí to není nic složitého, takže i já se svým tanečním nadáním si to během chvilky dávám 😊

A je to tady! Konečně jsem na vlastní oči viděl ve volné přírodě mývala! I když jsem ani neměl šanci si ho pořádně prohlédnout. Šel jsem po konci programu na pokoj, nad čímsi jsem přemýšlel, a najednou jsem si všiml, že asi 10 metrů ode mě na cestě je mýval. Ten mě ale viděl taky, takže během chvilky zmizel mezi stromy. Mimochodem, dnes mi Garrett říkal zajímavou metodu, jak se dá mývala zbavit, když vám chodí do stanu 😁 Takže jestli někdy budete mít problém s mývaly, ozvěte se mi, já ho vyřeším 😂

[susanetalks]

ABOUT MY FANTASTIC 2018

Rok 2018 utekl až neuvěřitelně rychle a já přicházím se shrnutím tohoto neuvěřitelného roku, který změnil můj život od základu, změnilo se mé myšlení, můj pohled na svět a hlavně jsem si přišla na to, co v životě chci a za čím si přesně mám jít a věřte nebo ne, ono se to plní a já se nepřestávám udivovat každý den, jak je krásné ŽÍT♥

Prosím berte tento článek spíše jako motivační a že každý z nás je schopný udělat zásadní kroky a změny ve svém životě. Je to jen a jen na vás a na nikom jiném :)

Budu to brát postupně podle svého Instagramu, jelikož už od prosince 2017 dávám pravidelně pevná stories na zeď a fotky krásně odrážejí každý měsíc, oddělen fotkami kalendáře od šikovné aniesonge.

LEDEN 2018

Leden začal naprosto pohádkově…Honza přiletěl na Vánoce z Anglie a po krásných Vánocích jsme si udělali svoje Vánoce v Praze na 4 dny ♥ šli na romantickou večeři do Brasiliera, kde jsme si tak nacpali břicha, že jsme si z toho museli rozepnout knoflíky od kalhot, abychom vůbec došli na naše nádherný Airbnb kousek od Náměstí Míru♥ Celé 4 dny byly naprosto nádherný a tam jsme si slíbili, že jednou budeme žít spolu v Praze. Já tehdy žila na Smíchově s dalšíma čtyřma holkama a jen snila o společném bydlení s Honzou a malovala si, jak až se vrátí z UK, bude krásný zařizovat náš nový byt. V té době jsem hodně pracovala, málo spala, málo jedla, neměla na nic jiného čas a když už volný čas byl, hodně jsem fotila, procházela se Prahou, poslouchala pro mě neznámé kapely, hodně fotila s fotografy a pokoušela se naučit vařit, abych neumřela se svými kulinářskými schopnostmi hlady. Hádejte jak to dopadlo?

ÚNOR 2018

Únor byl ve znamení zimy, sněhu, bruslení na rybníku s mamkou, za kterou jsem jezdila jednou, dvakrát do měsíce na Sever Čech, na Valentýna jsme spolu zašli poprvé do Národního divadla. Čas v Praze jsem trávila uvažováním o tom, co jednou v životě chci dělat a jestli chci doopravdy zůstávat v Čechách, nebo využít poslední možnosti vycestovat, risknout to dokud nebudu chtít založit rodinu. Jelikož jsem vždycky chtěla vyrazit, ale nikdy nebyl ten správný čas, nebo finance a najednou to všechno do sebe zapadlo. Po měsíci uvažování, srovnávání pro a proti jsem 26.února dala výpověď z práce a měla jsem následující 2 měsíce na plánování nového domova v UK. Navíc jsem přesvědčila a zlanařila i mého kamaráde Lukáše, ať do toho skočí po hlavě a jede do Anglie taky, ale do jiného města. A on fakt ten blázen vzal, sbalil kufry, přestěhoval se na 3 měsíce do Prahy, nechal se ode mě učit anglicky a v půlce května odjel do městečka nedaleko Birminghamu - stejně pořád nevěřím, že jsem byla schopná tě ukecat a jsem na tebe fakt pyšná Luky :)

BŘEZEN 2018

V březnu jsem letěla na prodloužený víkend za Honzou do Londýna, kde jsme se rozhodli, že Londýn bude od května nejen naší snovou destinací, ale i naším domovem. Londýn si nás získal svou nezávislostí, pestrobarevností, chutěmi, vůněmi a architekturou. Po tomhle víkendu jsme každý večer na skypu řešili a malovali si, jak to bude krásný, až budeme bydlet v Londýně a změní to náš život a všechno bude skvělý a úžasný - když máte hodně času, dokážete si navymýšlet takový vzdušný zámky, o kterých se Vám ani nesnilo - ovšem realita je poté trošku podpásovka….

DUBEN 2018

V dubnu jsem začala panikařit, poslední měsíc v Praze, v ČR, s mamííí, s kamarády a s kolegy, kteří byli naprosto skvělí a všichni mě motivovali, jak to všechno zvládnu a že všechno bude naprosto úžasný. V dubnu přiletěla ségra z Manchesteru i s kamarádkou, kterou jsme provedli po Praze a já tuhle cestu po nádherně rozkvetlé Praze brala jako loučení s mým milovaným městem, které brzy opustím na dlouhou dobu.

KVĚTEN 2018

Jak já se vejdu do jednoho velkého kufru, kam potřebuju zabalit celý svůj život - to teda nevím…no a věřte nebo ne…3.května jsem s tím mega kufrem stála ve 4 ráno na letišti totálně vyčerpaná, zabalená, plná očekávání, vystrašená, vyklepaná, ale šťastná a jistá, že tohle je přesně to, co právě teď potřebuju. Ten splašený tlukot srdce, který mi dává najevo, že teď ŽIJU a že mám odvahu odjet s pár penězma na účtě, s vizí, že se určitě splní to, že do čtyř dnů najdeme práci i bydlení a budeme žít náš sen v Londýne - který jsem si vymyslela, už po maturitě, kdy jsem tam byla poprvé - že jednou v tom městě aspoň na chvilku chci bydlet.

Tenhle měsíc ve stručnosti popsat jednoduše nelze a tak vám náš příběh s Londýnem napíšu jindy :) a nebo si můžete pustit naše první video vůbec na YouTube, kde líčíme, jak jsme se měli a naše zkušenosti - takže pro ty, kteří chtějí Londýn zkusit - doporučuji zhlédnout ultra dlouuuuhééé video.

ČERVEN 2018

Londýn nás stále nepřestával unavovat a jediné co bylo trochu tak, jak jsme si nepředstavovali byla moje práce a bydlení, které mělo sice naprosto božský výhled na celý Londýn, ale to bylo tak asi všechno, co se na tom dalo shledat, jako plus. Nakonec jsem v práci na Oxford Street skončila a celý měsíc pracovala pro Savoy a Langham hotels a poznala díky téhle možnosti spoustu lidí ze všech koutů světa od Afriky, po Španělsko, Filipíny, Čínu, USA, Polsko, Itálii a další…a jejich příběhy byly něco neuvěřitelného, co mi otevřelo oči. Jeden večer jsem pracovala s paní, která se vzdala práce právničky ve své zemi, aby mohla odjet pracovat do Londýna do Langham hotels na banketových akcích a různých aukcích - a to jen proto, aby si vydělala peníze na cestu do Japonska se svým manželem, protože chtějí poznat místní přírodu. A takových příběhů jsem vyslechla za každou tu 12ti a někdy i 14ti hodinovou směnu několik. Navždycky budu vděčná, že jsem se rozhodla pro tuhle brigádu, podívala jsem se do prostor jedněch z nejznámějších hotelů na světě, vydělávala libry, abychom přežili v Londýně,jelikož jsme za tyhle dva měsíce dali jen za bydlení přes 70 tisíc….a nakonec si naše finanční situace vyžádala další rozhodnutí…že takhle to dál nejde a ikdyž si Londýn užíváme a poznáváme co to jde…budeme se muset rozhodnout pro levnější město a odjeli na pozvání mojí ségry do Manchesteru, kde žije se svým přítelem a zrovna se jim stěhoval spolubydlící z bytu. Nebylo o čem přemýšlet…my vyrazili poznávat a dobýt další město.

ČERVENEC 2018

Červenec byl pro mě trochu psychicky náročnější. Musela jsem se srovnat s tím, že jsme opustili Londýn, zvyknout si na Manchester, který není zdaleka tak krásný jako Londýn a trvalo mi dlouho se smířit s tím, že teď to není úplně ideální s penězi a zase si shánět novou práci…No…ale brala jsem to pozitivně, protože vždycky, když se podívám na Honzu, mám pocit klidu a vím, že to všechno zvládneme a bude zase dobře. Navíc jsme se rozhodli po společném točení stories na Instagram, že bychom mohli zkusit i natáčet na YouTube a dali tak první video o Londýně.

Já jsem si našla novou práci po necelých dvou týdnech a Honza až po měsíci a půl, kde nebyl úplně happy a poté si našel už práci lepší, kde je doteď a jak mu to vstávání ve 4:20 každý den svědčí :)

Nové město - nová místa a my hledali krásy Manchesteru ve skrytých koutech a našli jsme krásné hipster kavárny, obchůdky s vinyly, sekáče i krásnou architekturu, která se dá považovat za fotogenickou.

Také jsme zvažovali, že prodáme naše lístky do Glasgow na TRNSMT festival, ale nakonec jsme se hecli a jeli na dvoudenní nonstop výlet bez spánku, abychom mohli zažít neskutečný koncert Arctic Monkeys - naprosto bezkonkurenční a naše ryzí pocity můžete zhlédnout v highlights na mém instagramu (TRNSMT festival).

SRPEN 2018

Srpen je zásadním měsícem tohoto roku, protože jsem oslavila 25.narozeniny, ale co víc…splnil se mi sen a dostala jsem od své rodiny foťák, který jsem si přála už strašně dlouho a konečně jsem začala fotit pořádné fotky a mohli jsme s Honzou začít vlogovat s kvalitnější kamerou. Jupííííí - foťák mi udělal největší radost a je to asi ten nejkrásnější a nejsmysluplnější dárek, který jsem kdy dostala. V sprnu jsem také viděla poprvé naživo PRIDE v Manchesteru, který je vyhlášený právě v tomto městě a byl to zážitek i proto, že v ten stejný den se na nás přijel podívat Lukáš.

Mimochodem jsem během svých narozenin čekala, jak mě dostane nějaká krize nebo deprese, že stárnu :D - všichni strašili, že se tomu nevyhnu a u mě doopravdy nic…Jen jsem si řekla, že když už je mi 25 začnu být trochu sobecká, budu se víc věnovat sama sobě, už si dopřeju víc knížek, víc vzdělání, víc vlastního času pro sebe, na yogu, zdraví a aktivity, které mě baví. Začala jsem více číst motivační knížky, samozřejmě i Honzovi jsem četla klasiku Čtyři dohody, které mám přečtené už jedenáctkrát a myslím si, že rozhodně to není konečné číslo. Od té doby se tím snažím co nejvíce řídit a musím říct, že je každým dnem můj život snad ještě více veselejší a já spokojenější, vyrovnanější.

ZÁŘÍ 2018

Září si pamatuji jako velice gurmánské období, kdy jsem měla volnější měsíc v práci a dost jsme začali objevovat různé chutě všemožných kuchyní a přišli si velice rychle na chuť kávy a od té doby chodíme do Pot Kettle Black, kde nás od té doby znají jako pravidelné kavárenské povaleče na flat white. Tento měsíc jsme podnikali spoustu procházek a objevovacích mikro výletů po koutech Manchesteru a zkoušeli se pořádně naučit nastavit foťák. Bylo to období plné jídla, kafe, lásky a krásných západů slunce, na který jsme měli výhled z bytu.

ŘÍJEN 2018

Terpve v říjnu jsme se vyhrabali z rozrujnovaných bankovních účtů a mohli si konečně dovolit trochu cestovat a třeba se jet podívat i do ČR. První výlet, který jsme si chtěli splnit byl Liverpool - město Beatles. Liverpool si nás získal a bylo naprosto jedinečný vidět Honzu, jak je hotový z toho, že je v tom klubu, kde Beatles začínali hrát. Rozhodně chystám ještě článek o Liverpoolu tady na blog, nápady se pořád jen hrnou, jen nestíhám psát, tak si mezitím než to napíšu, můžete pustit náš vlog spojený s doplňujícím povídáním.

V říjnu jsem odjela také do ČR, do Prahy - podívat se na svůj tým z práce, snídaně s kamarádkou, a nezapomenu na ten pocit, kdy jsem si zase konečně po 5ti měsících zahrála na turistu ve svém městě a prošla si centrum sama s foťákem….♥už vím proč jsem odjela…je neskutečně krásný se vracet na oblíbená místa a vidět je v jedinečné perspektivě v omezeném, za to moc cenném čase. Za ten týden jsem viděla kamarády ze školy, kamarádka porodila chlapečka - naprosto nádherného, který si mě získal v prvních minutách svýma překrásnýma očima. Viděla jsem se s mamííí, babičkou a všemi důležitými lidmi v mém životě v okolí Liberce, se kterými ráda trávím čas a po setkání s nimi mám vždycky hřejivý pocit, usmívám se a je mi nějak líp.

LISTOPAD 2018

V listopadu jsme navštívili Leeds, další město na našem cestovatelském seznamu. Zjistili, že se brácha žení v lednu a my tak začali plánovat naší další cestu do ČR na začátku příštího roku - konečně poletíme poprvé spolu (vždycky letíme odděleně). Začínáme se také těšit na vánoční cestu do Londýna, aby Honza viděl svou rodinu taky konečně po roce.

PROSINEC 2018

Poslední měsíc tohoto roku byl velice náročný v práci, ale i přesto jsme si našli čas na naší cestu do Birminghamu, abychom viděli našeho kamaráda Lukáše, se kterým můžete zhlédnout i vlog na YouTube. Tenhle rok jsem poprvé měla problém dostat se do vánoční nálady, ale výlet do Londýna týden před Vánoci krásně všechno napravil - viděli jsme se s Honzy rodinou, prošli se, fotili, jedli traditional English breakfast a bylo nám prostě hezky i přes nepříznivé počasí. No a týden na to za námi na Vánoce přiletěla naše mamka i s přítelem a prožili s námi první Vánoce v Anglii, které byly velice netradiční, ale nezapomenutelný. Bylo nás 6 a myslím si, že jsme si to společně užili. Já byla moc překvapená z toho, jak všichni moji blízcí se sešli v nápadech na dárky a naznačili mi, že mě podporují v tom, co chci dělat - dostala jsem motivační knížky, diář pro blogery, s Honzou jsme dostali kruhový světlo na natáčení a focení - a já se tak bála, že mě nikdo nebude chápat a najednou mi docvakává, že je to všechno jen o hlavě a rozhodnutí se.

Jako závěr mamčinýho pobytu jsme podnikli výlet do Yorku na sever Anglie, které je pověstné svou obří katedrálou a mini středověkými uličkami - boží - bude o tom článek v příštích týdnech doufám.

A dnes je poslední den roku 2018 a já bych vám všem chtěla popřát hodně štěstí, zdraví, lásky do příští roku, protože to je to nejdůležitější - buďte odvážní, dělejte co nejvíc to, co vás baví, objevujte, vzdělávejte se, jezte dobré jídlo, buďte na sebe hodní, empatičtí, snažte se brát vše s lehkostí a také se nebojte sami sebe a poslouchejte své srdce♥

Děkuji, že jste dočetli až sem, budu ráda za vaše komentáře a zajímalo by mě, zda máte intenzivní zážitek z roku 2018 nebo nějaké zásadní plány na rok 2019.

S láskou,

Susane

The 2018 has passed quickly - absolutely unbelievable, and I’m coming with my recap of 2018! Absolutely fantastic year, that has changed my life from basis, changed my mindset and my point of view of my life in general. I’ve figured out what I wanna do in my life, what I like..and believe it or not…everything happens and I’m shocked how beautifully everything works and I’m super grateful for everyday, to LIVE is sooo beautiful♥

Please take this article as a motivational one and I just wanna say that everyone is able to do key steps for essential change of their lives. It´s just up to you and nobody else :)

I´m gonna track my year according to my Instagram, ´cause I´ve started to put highlights regurarly since December 2017 and pictures are divided in months, thanks to photos of calendar by talented aniesonge.

JANUARY 2018

January was magical…Johnny arrived for Christmas from UK and after Christmas we spent 4 days in Prague all alone. We had romantic dinner in Ambiente Brasiliero, where we stuffed our bellies that we had to unbutton the buttons from our pants so that we could reach our wonderful Airbnb just a short walks from Náměstí Míru♥ All four days were beautiful and we promised there, that Prague will be our place for our future life together. That time I used to live with 4 other girls in one apartment in Smíchov and just dreaming about living together with Johnny. I imagined how our future flat is gonna be like after he come back from UK. That time I worked a lot, slept a little, didn’t have enought free time and if I found some…I shoot a lot, walked through Prague with headphones and unknown bands to me in my ears. I shoot with various photographers as a model and I was trying to learn how to cook…guess how successful I was…

FEBRUARY 2018

February was month of real winter - snow, freezing, ice-skating with mommy - I used to visit her once or twice a month. On Valentines Day, we visited the National theatre together for the first time ever. 

I used to think a lot about my future, tried to realize what I wanna do and if I really wanna stay in Czech republic for good, or take a risk and go & explore and take this last chance to travel before I would like to settle and start my own family. I always wanted to go, and travel...but I had so many excuses...like not enough money, school, right time...bla bla bla and now...everything works. After a month of thinking, considerations, pros & cons lists, I decided to quit my job and after 26th February I had just 2 last months for planning my future life in UK before I will go. What else made me more proud was that I also persuaded my friend to go to England, to different city. He decided to move to Prague for 2 months, study English with me and then...he was off to Birmingham - I’m very proud of you Luky.

MARCH 2018

I went to London for 3 days to see Johnny and spend some time together. London was sooo lovely and charming, we decided that we will move there, to our dreamy destination at the beginning of May. London enchanted us with its independence, multicultural atmosphere, tastes, smells and architecture. After this weekend together, we were skyping everyday and speaking about our future together in London, how beautiful and adventurous it is gonna be :) When you have a lot of time to think about it - you are able to imagine sooo many day-dreams..and then reality hits you very hard and blows your expectations far away...

APRIL 2018

I started to panic, last month in Prague, last month in Czech republic, with mommy, friends, colleagues, who were amazing and motivated me all the time..that moving to foreign country is great decision and everything will be just alright. My sister arrived with friend from Manchester last week of April. I walked through blooming Prague with them and took this walks as saying goodbye to my fav city in the world, I’m gonna leave soon for a very long time.

MAY 2018

How I’m gonna do it? How is it possible to pack all of my things in just one luggage? My whole life in one luggage? - no way....and..believe or not...May 3 I waited with huge luggage at the airport at 4am absolutely scared, packed, frightened, full of expectations, tired, but happy and 1000% sure that this is exactly what I need to do. The super fast heartbeat, reminding me that I LIVE and I’m brave enough to go with some money in my wallet, with idea what I want and belief in myself that I can do it, that we will find jobs and place to live in upcoming 4 days and we will start to live our dream in London - which I btw created after my first London visit in 2013 - I remember myself in Trafalgar Square saying: One day, I’m gonna live here at least for a while...and 5 years later...I’m on my way.  Describing the whole month briefly is quite impossible sooo I’m gonna write about our story from London in special article just about it later :) or...if you wanna hear it right now..you can watch our super mega ultra loooong video on our YouTube channel.  I’d recommend it for someone who thinks about moving to London.

JUNE 2018

London was still very exciting for us and we were buzzing and enjoying every single day there. Two things which weren’t exactly according to our expectations - accommodation and my job. Accomodation provided amazing view of London City, but that was the only thing that was good - everything else sucked. After a few terrible days at work, I decided to quit and I found part-time job for SAVOY and Langham hotels. This oppurtunity has given me chance to meet soo many people from all around the world. People from Africa, Spain, Philippines, China, USA, Poland, Italy etc...their stories were very interesting and impressive. Each of them had their original story and I was glad to hear their experience. I want to share one inspiring story with you. One evening I was working with 49 yo woman, who quit her job as a lawyer in her country, moved to UK, and started to work as a banquetes host, or auctions helper, because she wants to save money for travelling through Japan with her husband. Despite the fact I had 12-hour sometimes even 14-hours shifts there, I’m very grateful for this experience, I had chance to see breath-taking interiors of the most famous hotels in the world, earned money, we needed for living in London...because we spent 2500 pound just for our accommodation. At the end of the month we came to a conclusion to move to a cheaper city - and that time my sister, living in Manchester with her boyfriend, called that their flatmate is moving ...there was nothing else to think about...we hit the road again to explore Manchester

JULY 2018

July was little bit harsh for me - and guite mentally challenging. I was depressed we had to leave London, had to get used to another city, which is not as beautiful as London is obviously...and I wasn’t happy with our current financial situation that time. I had to find another job...Aaaa..I tried to see it in bright colous and not be negative. Johnny helped me a lot..as always..everytime I look at him, I know everything´s gonna be alright again. This month we decided after very long time to start our own YouTube channel and did our very first video about our London story.

I found a job quite quickly after 2 weeks. Johnny found one after a month and half and wasn’t happy there sooo after two hard months he found another one - his current job and wakes up at 4.20 am everyday - fantastic :D

New city - new places. We tried to find the beauties of Manchester in hidden corners and found cozy hipster coffee points, records shops, vintage shops and streets with architecture, aesthetic enough for shooting pictures.

We had to consider if we should go to Glasgow on TRNSMT festival, cause we had bought tickets a very long time ago...but that time wasn’t good moment to go somewhere overnight, stay in Airbnb, pay so much money for drinks...but we decided and risked this trip - we saw Arctic Monkeys concert - our dream has came true there♥ You can watch our genuine feelings and impressions of the festival in my highlights on Instagram page (TRNSMT). Even though we had no sleep 2 day, nonstop trip paid off and it was one of the best adventurous we’ve already taken together.

AUGUST 2018

August is an essential moth of this year. I celebrated my 25th bday, but more...I was given a camera, what I was hoping for for ages and my dream has came true and since that day we’ve started to shoot better pictures, and with Johnny we could start to vlog with good-guality camera. I was absolutely with no words...♥ I’m sooo grateful for me the best present I’ve ever got-huge thank you belongs to my family and Johnny♥

August is a month of love and PRIDE ♥ especially Manchester is city of gays and Pride is colossal festival, streets crowded with people, colourful costumes, you could smell rainbow in the air - that day our friend Lukáš arrived to visit us for one day and we experienced this day together. Very nice :)

Btw I was waiting for a 25th yo crisis - everyone told me that it would hit me..but NOTHING. I’ve just decided to be more selfish, take some time just for myself, I’m gonna read more books, educate myself more, do yoga, activities that I love to do....I started to read more lifestyle, motivational books. I read 4 Agreements to Johnny, I’ve already read this book 11 times and I know it’s not the last time. I try my best to follow these agreements and implement them in my daily routine and I feel that my life is better quaity, happier and balanced every single day.

SEPTEMBER 2018

I remember September as a very gourmet season. I had a lot of free time, days off from work and we started to explore new tastes from foreign cousines. We fell in love with coffee and we started to go to our fav Pot Kettle Black coffee point since then. We have flat white every time and staff is always so nice to us - they already know us as a regular customers.

We walked a lot as well this month and tried to explore new places and planned micro trips around Manchester. We learnt how to set our camera, how to shoot with it etc. It was season of food, coffee, love and ubelievable sunsets we could see right from our apartment.

OCTOBER 2018

October - breaking point for our bank accounts - finally we started to be financially stable and we could afford to start to travel more and go back to visit Czech republic. First trip was to Liverpool - the birthplace of the Beatles. Liverpool is beautiful city and it was quite emotional to see Johnny excited to be in the Cavern club-where Beatles started their career. I will write post about Liverpool, meanwhile you can watch our vlog with subtitles.

I visited Czech republic for a week. I visited my ex-colleagues at work in Prague, had breakfast with my friend...I will never forget the feeling when I was walking as a tourist in streets of Prague, just me with my camera...♥ I already know why I left this country...it’s marvelous feeling to always come back and see your fav places in different perspective and you could enjoy these things in limited but valuable time. I saw my friends, my ex-classmates from college, I saw baby-boy of friend of mine, she had delivered this amazing baby 14 days before my arrival. He immediately stole my heart with his beautiful deep blue eyes. I visited my Mum, grandma and everyone important to me from Liberec region. I loved to spend some time with them, I smile and feel better after nice conversations with them ♥ so blessed.

NOVEMBER 2018

I came back to UK and first trip we took was to Leeds - next city on our bucket list. Johnny’s brother announced his engagement and we started to plan our trip to Czech republic together at the beginning of the next year. In January we will fly together for the first time. This month we planned our trip to London as well for December, because Johnny haven’t seen his family for a year.

DECEMBER 2018

Last month was quite challenging at work, but still found some time to go to Birmingham. We visited our friend Lukáš and made a vlog with him too.

I wasn’t in the right festive mood, I think it was because of a lot of stress at work. Trip to London a week before Christmas changed everything. Johnny’s family came from the Czech republic to London to see us, to see Johnny after a year. We walked a lot, we saw a lot of things, took many pictures, ate traditional English breakfasts and just enjoyed great company even though the weather wasn’t happy.

After a week from trip to London, my Mum with her partner arrived to see us and to spend Christmas with us - yeeey. Our first Christmas in UK was very good, unforgettable experience. 6 of us, one flat, one Christmas tree, table for 4 :D 5 spoons - very traditional situation :D it was fun :) I was very surprised how my relatives and family members support me in what I wanna do- and I got so many motivational books, Bloger’s journal and we got a ring light for shooting and vlogging ♥ and I just want to say that it’s all about your mindet and decisions - if you would like to start doing something - do it - you will be surprise how your surroundings will react. I was afraid aswell but now I know...all my fears were just in my head.

The end of the fantastic week of mum’s visit we went to York, the north of England. York is significant city in history of UK. There is the biggest cathedral in Norhern Europe of its kind, we saw medieval streets from 13th century that was inspiration for Harry Potter - beautiful - I will post about York too - I wanna go back there in February with Johnny.

Today is the last day of the year 2018 and I’d like to wish you all the best, good luck, love in 2019 - because love is the most important - do not forget - you are not alone. Be brave, do what you love to do, explore, educate yourself, eat good, be good to others and to yourself too, be empathetic, try to relax and do not be afraid of yourself and listen to your heart♥

Thank you for reading this and I’d be glad for your comments. I’m curious what is your best experience of 2018 and if you have any goals for 2019.

Love,

Susane

[mylesbianlifecz-blog]

První rande!

No ano, měla jsem fakt i rande, po tom všem „řádění“ a zakoukávání se do sester! Jak takové rande najdete? Já jsem zjistila, že existuje iGirls! Dobrá věc, tahle věc. Já jsem si účelně hledala samozřejmě lidi z mého okolí a našla jsem tam Terku. Legrace bylo, že jsem v té době nebyla moc kreativní a psala jsem to podobné holkám. Vím ne moc originální, ale vyšlo to.

Největší legrace bylo, když jsme se rozepsaly, já jsem jí napsala, jak to semnou je a ona mi doporučila ať se sejdou s Petrou z minulého blogu :D no asi nevěděla, no ale já věděla, že tudy cesta nepovede a byla jsem připravená se posunout dál v tomto životě lesby a jít opravdu na „rande“

Když jsme se sešly, tak jsem od Terky dostala čokoládový muffin, což bylo super! První věc, co mi však řekla, hele nejsi moc stará na to, abys přišla na to, že jsi lesba? Kolik, že ti je? V té době mi bylo tuším 24. Takže musím uznat, že na první den zpověď o tom, že nejsem lesba :D

Přišla v košili džínové jako já a první věc, co bylo, tak řekla, hele já nemám moc ráda chodit oblíkaná jako lesba, protože prostě to o mě nemusí vědět každý od pohledu :D já v té době čerstvě ostříhaná…aha děkuji :D další rána, rande jak vyšité :D noooo pak si přivedla kamarádku, která byla po rozchodu a potřebovala se odreagovat, což bylo fajn, protože se pozornost odvedla od toho, že jsem stará na to být lesba…a také to, že nechce už nikdy chodit s někým, kdo měl předtím chlapy, protože nechce být pro někoho odrazový můstek. No dobře říkala jsem si, tak budeme kámošky……

Tak jsem si říkala fajn pokec, Terka se mi líbila, ale nu což! Jenže naše „rande“ v tomto stylu se opakovala a začala být čím dál tím legračnější? Nevím, jak to nazvat, znáte ten pocit, kdy se s někým loučíte a cítíte to, že je to ta trapná situace, kdy si máte dát pusu? Nebo se alespoň obejmout? Tak ta nastala a já nevěděla, co dělat, protože přece říkala, že bývalou „heteračku“ nechce, takže jsem si říkala, proč bych jí tu pusu sakra dávala? Noo, jenže když je někdo holka jako Terka, tak si o to řekne :D „A pusu na rozloučenou?“ takže ano tomu říkám confusing situation. Tak další víkend jsme teda šly spolu na bandbinton nebo jak se to sakra píše! No a tam za každou prohru měla dostat pusu, stále a stále více matoucí, ale když vám od začátku někdo řekne, že s vámi nechce randit a nic mít, tak jsem v sobě měla doooost velký blok. Naše rande pokračovaly i dál k ní domu, kdy mě donutila nejenom koukat na hrozné filmy jako Stmívání, ale dokonce mě donutila pít zázvorový čaj a to mě zatím donutily jen dva lidé, samozřejmě, že ten další je má přítelkyně!

Další legrační akce byla, když mě k nim pozvala domu na Alias? Tuším a my dvě jsme spolu vyhrávaly … chvíli, ale i tak říkala, že semnou být nechce, že si nebudeme rozumět! Legrace! Víc zmatených signálů jsem snad v životě nedostala, takže musím říct, že jsem chvílema byla tak zmatená, že jsem si nebyla jistá, jestli vlastně jsem vůbec na holky, protože se mi postavila taková zeď obranná, že bylo těžké jí bořit. Jenže jak to bývá, tak lesbické vztahy nejsou jen ve dvou. V tomto vztahu běhal obláček s EX! Ex je totiž to nejzajímavější stvoření, které ve světě leseb můžete zažít. Je to takový brouk, který parazituje na všech budoucích vztazích a snaží se ho zkoušet. Ona se se svou bývalou přítelkyní stále vídala, a dokonce u ní přespávala, což mě zatlouklo další cihlu do mé zdi.

Takže jsme jednou si sedly a řekly jsme si, že bychom teda neměly pokračovat v čem jsme začaly, protože ona má city k bývalce a má ke mně postavenou bariéru, stejně tak jako já k ní. Bylo legrační vidět, že ten druhý cítí na chlub to stejné. Já když s ní byla, bylo to super, jakmile jsme se však rozutekly každá jinam, tak to bylo hrozný….

Já v té době jela na hory s ESN, což byla další fajn legrace, protože tam byla samozřejmě Lenka, která mě furt fascinovala a cítila jsem, že se semnou už dokáže bavit na normální úrovni jako s kámo. Což je fajn, když k tomu člověku máte kladný vztah si myslím :D

Každopádně zpět ke kapitole Tereza. Samozřejmě jsem se vrátila a daly jsme se zas do řeči a nějak tu naší debatu přeskočily a přešly jsme rovnou k tomu, že jsem u ní přespávala. Zapomněla jsem říct, že v té první fázi jsme si několikrát řekly, že vlastně nerandíme, ale přinesla mi žluté tulipány jako přinesl z Hvězdy nám nepřály Augustus. Tenhle film jsem totiž milovala, ale nejenom ten film, ale i knihu! Terka mi furt nosila dárky, od prvního dne. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, jak jsem jí na Valentýna kupovala Lilie, protože je miluje a hrozně jsem si přišla trapně, že jí je dávám, prostě jsme si tak nějak nebyly souzeni, když jsem se cítila trapně jen ohledně kytek, protože mi přišlo, že to vlastně není vhodný, když mě nechce …. Nebo to říkala, činy byly jinde.

Takže jsme přešly dál a usínaly jsme vedle sebe, někdy se i líbaly .. ehm…. Ale největší legrace, která vás totálně pohřbí, když se líbáte, ležíte v posteli a najednou vám holka řekne, ty jsi hambatá, ty jsi si chtěla sundat tričko :D v tu chvíli už opravdu nikdy nic nebude, nebo to jsem si neřekla, ale to bylo tak hrozně …. Nepříjemný :D protože tak sakra, co to tu teda děláme a proč :D??

Nooo, ale koukáte na film stmívání a ona vám řekne, takhle to má být, vídíte se poprvé a hned se zamilujete Kláro! Další holka, co semnou nevidí romanci ve filmu…říkala jsem si…no tak asi moje lásky nejsou jako z filmu, co já vím …. No jenže poslední věc, kterou chcete vidět a cítit, že spolu jdete po městě, potkáte její bývalku a ona vás pustí….proč? Proč? Tak jí říkám, tak běž za ní,  já si jdu nakoupit, pak mě doženeš a ona jde? Vážně? Pustí mě? Nechá mě jít? ……… no nevím takový vztah nechci, říkala jsem si, ale když někoho pak držíte a cítíte se fajn, nechcete to zahodit, ale víte, že chcete tu pohádku ze Stmívání…teda já ne tak doslova, ale chcete tu vášeň na první pohled! Chcete to bušení srdce a myslet na ní ve dne v noci a to já neměla.

Po té jsem odjela na Miss Freedom do Prahy, kam jsem se přihlásila jen kvůli vstupu zadarmo a free alkoholu :D noo….a tam skončila kapitola Terka a proč? Poznala jsem někoho, kdo ve mně probudil to, co jsem chtěla cítit. Prostě na první pohled vám někdo tak sedne a cítíte tu chemii a nejenom vy, jenže co teď? V alkoholovém opojení jsem Terce napsala sms, že měla pravdu, že bychom si obě měly najít někoho u koho ta jiskra bude na první pohled, a že to takhle bude nejlepší! No moc pochopení se mi nedostalo….dostala jsem vynadáno, že jsem byla pro ní jen odrazový můstek a že to celou dobu věděla. To nebylo moc fajn, v ten den jsem z Prahy rovnou jela na teambuilding, takže nenaspáno nic, mrzutá, smutná a ubrečená, ale nová kapitola začala, že?

Z každé kapitoly by mělo být poučení :D z této kapitoly si beru ponaučení takové, že den nekončí tmou, ale i ve tmě můžete najít….to je blbost, zas tak poetická nejsem, ve tmě nic nenajdete, pokud nejdete do ledničky! Moje poučení je takové, lámat chleba se nedá, i když se budete hodně snažit srdce si nakonec najde cestu jinam! I když jak to tak bývá, tak to úplně nemusí být správná cesta.

Jen ještě vsuvka. Ženský jsou některé hodně inteligetní a Terka přesně věděla o koho jde, do telefonu mi to řekla a vůbec nechápu, jak to mohla poznat jen z liku na fejsíčku, ale upřímně bych na to přišla a stejně po tomhle endingu mi dávala dárky, které jsem jí stejně pak zakázala!

Byla to veselá kapitola mého života! Asi jako každá, kterou jsem zažila!

[deadandsarcastic]

Zápis Šestý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Zatímco byl lišák v koupelně, Draconii se tak nějak povedlo postel odfoukat do nejvzdálenějšího rohu pokoje… Mysleli si, že tímhle mají vyhráno a že teď budou mít volnou matraci, nicméně se ukázalo, že milá matrace byla tak plná třísek, že nakonec skončila dofouknutá v koutě taktéž. Blonďatí sebou kecli na zem, pozorovali druhou postel, která jejich pokus o stěhování přežila bez úhony, a přemýšleli; jo, ta postel je velká asi jako jedna a půl manželské postele a mohli by tam na klid spát oba dva vedle sebe… Jenže Luxios měl přece kecy i z představy toho, že by měli ty dvě obří postele přiražené k sobě a spali tak - tudíž mladší z lovců nabídku "BuDeMe sPáT nA JeDnÉ pOsTeLi" raději vypustili z hlavy s tím, že bělovlasý by beztak řekl, že to už půjde radši na tu zem.

Když byl konečně převlečený a spokojený, že už na sobě nemá natažené přiléhavé, elastické oblečení, vykročil z koupelny, kde se mu okamžitě naskytl pohled na blonďáky, jak si to seděli na zemi. Neptal se, jak se rozhodli, jelikož mu to právě teď nepřišlo až tak podstatné. Vlastně se rozhodl položit úplně jinou otázku: „A co plánujete dělat teď?"

„Nevím. Co bys chtěl dělat ty?" opáčili, s mírným pokrčením ramen. „Přemýšlím, kolik je vůbec hodin… A mám vlastně docela hlad," přiznali a přitáhl si kolena pod bradu tak, že se o ně mohli opřít. „Co takhle si to tu zkusit projít sami a ideálně najít jídlo? Přece nejsme malé děti, ty jsi nějaká nesmrtelná entita a mně už osmnáct bylo, tak nás tu ti tři snad nemusí vodit všude za ručičku."

Chvíli jen mlčky uvažoval, ale nakonec přece jen přikývl. „Jestli vám to udělá radost, tak bychom se po nějaké kantýně nebo něčem podobném porozhlédnout mohli… Třeba tady budou mít i oříšky," konstatoval zamyšleně.

„Tak vidíš!" rychle se zvedli, a pak jim pohled padl na jejich kufr položený na zemi. „Ale chci se převlíct… Nemusí mě hned každej lovec na týhle základně vidět v podprsence," ušklíbli se a vydali se ke svému kufru, ze kterého vyndali nějaké čisté oblečení, a s tím se pak zavřeli do koupelny.

Stoupl si ke dveřím jejich pokoje, kde se rozhodl na blonďáky počkat. Jen tak si pohrával s klíčkem v ruce, párkrát jej dokonce i vyhodil do vzduchu, a pak zase bravurně chytil, přičemž doufal, že jim to převlékání nebude trvat dvě stě let.

Vylezli zhruba za deset minut, převlečení a učesaní. Na krku se jim klasicky houpal černý choker s křížem, vlasy měli opět spletené na jedné straně do neupraveného rybího copu, který jim volně visel přes rameno, a místo podprsenky a černých kalhot měli oblečené krátké bílé šaty, na kterých bylo už od pohledu poznat, že je blonďatí tak trošku upravili po svém; sukně byla ustřižená kdesi nad půlkou stehen, ozdobená černou krajkou, přišitou všude okolo ustřižené látky. Vršek, ten byl zase "vylepšený" jinak; celý jej zdobily nápisy, jako: "His Glory is higher than the heavens - Psalm 113:4", nebo "Let God deal with your enemies - Exodus 14:14" a podobnými úryvky z Bible. „Hotovo, můžeme jít~"

Ani se nesnažil nějak jejich outfit komentovat, protože by to stejně nemělo sebemenší význam. „Tak teda pojďte," zamumlal polohlasně a, jako skutečný gentleman, jim podržel dveře, počkal, až vyjdou na chodbu, a pak za nimi zavřel, zamkl a klíče schoval někam do svého kimona. „Nějaký nápad, kudy bychom se mohli vydat?"

Prošli dveřmi na chodbu a rozhlédli se. „Hm… Tak, přišli jsme odtamtud, takže by bylo asi nejlepší jít na druhou stranu, tudíž tudyma," ukázali do chodby, která vypadala, že se táhne do nekonečna a ještě dál. „Třeba tam budou schody, nebo nějaký další výtah, nebo nevím co. Prostě… Času máme dost, takže je asi stejně jedno, jak dlouho se tu budeme courat."

Jen neznatelně pokrčil rameny, jelikož mu to bylo vážně jedno. „Klidně… Jenom by asi nebylo na škodu si zapamatovat, kudy jsme šli, abychom se pak mohli zase vrátit zpátky… Nechtělo by se mi otravovat nějaké další lovce, aby nás tu prováděli nebo nás vodili přes celý komplex," poznamenal, načež se pomalu rozešel směrem, který blonďáci navrhli.

„Tak budeme trousit oblázky, jako Jeníček a Mařenka," začali navrhovat a poloklusem vyrazili za starším. „Ale já u sebe žádné kamínky nemám… A drobečky taky ne. Tak bys mohl místo toho třeba pouštět chlupy. To by bylo skoro jako v tý pohádce, akorát lepší! Jenom doufám, že nás ve finále nezkusí sežrat Ježibaba, to by pak bylo velice nemilé."

„Myslím, že naprosto postačí, že si budeme pamatovat cestu a číslo pokoje. - Skutečně nic trousit nemusíme," odvětil, zatímco se rozhlížel okolo sebe, zda neuvidí něco zásadního nebo zajímavého. „A kdyby se nás něco pokusilo sežrat… Tak vás ochráním." Sice tak nějak nevěřil v to, že by si je opravdu něco nebo někdo chtělo dát na své dnešní menu, ale i tak mu přišlo za správné říct, že na ně dá pozor a bude je bránit svým tělem. Tenhle ochranářský pud vůči lidem měl v sobě zakořeněný už pěkně dlouho, tudíž to pro něj bylo přirozené. Sice věděl, že Draconia jsou lovci třídy A, tudíž se o sebe dozajista dokážou postarat sami… Ale když mu přišly všechny lidské bytosti tak křehoučké a zranitelné.

„Awww, ty jsi takový gentleman," zavrněli a hodili na Luxiose "zamilovaný" pohled. „A budeš se mnou chodit i v noci na záchod, když jsi takový hrdina? Protože já se bojím, obzvlášť když jsem někde, kde to neznám, a já právě že chodím v noci čůrat jako koroptev," vyprávěli naprosto klidně, jako kdyby se bavili o počasí. „A než by se mi povedlo všude rozsvítit, tak už by bylo na záchod stejně pozdě," osvětlovali dál nebohému lišákovi svoje čurací zvyky.

„Když si to tak moc přejete," zamumlal polohlasně. „Ale nechtěl bych nijak narušovat vaše soukromí." Už se tak nějak smířil s tím, že jim nedělá jenom ochránce, jak pro něj bylo zvykem, ale něco i jako chůvu a rodiče v jednom. Ne, že by někdy děti měl nebo je, nedejbože, plánoval… Ale zkrátka se tak prostě cítil. Konečně se jim podařilo dostat na nějaký pomyslný konec chodby, kde se před nimi objevilo schodiště vedoucí jak nahoru, tak dolů. Lišák jen beze slov hodil pohledem po Draconii, jako by jim dával najevo, že mají plnou moc ohledně rozhodnutí, kudy se vydají teď.

Na chvíli se zamysleli, trošku rozmrzelí, že jim Luxios nechává velení, takže každý případný průser bude jen a jen na ně… Po asi půl minutě zírání na schody a lišáka ale nakonec blonďatí zvolali: „Vzhůru dolů!", a ačkoliv tohle znělo velice rozhodně a přesvědčeně, stejně pohledem sjeli zpátky ke staršímu, jestli tedy souhlasí.

Pokýval na znamení souhlasu. „Tam asi kantýnu nenajdeme, ale za ta léta pozorování lovců a navštěvování jejich základen jsem si všiml nějakých… Jak to říct… Zákonitostí, kterými se vždy řídí. A jednou z nich je, že podstatné a důležité věci se vždy nalézají pod zemským povrchem… Tak pojďte, trochu to prověříme na vlastní pěst…“

„Vidíš, aspoň něco," zatvářili se spokojeně, že lišák souhlasí a dokonce si myslí, že tam najdou něco zajímavého. „Taaak to omrkneme. A budu doufat, že tam nebude ani jeden z těch tří, co nás vítali," kysele se ušklíbli. „Já nevím, možná se to zdá jenom mně, ale prostě mi nesedí. Jaký dojem z nich máš ty?"

Neznatelně pokrčil rameny, načež zůstal pár minut naprosto zticha, zatímco klidně kráčel ze schodů, a až po důkladném uvážení spustil: „Mám takové tušení, že něco skrývají. Nedokážu říct přesně co, ale… Chovají se jako typické lidské bytosti, které si myslí, že jejich lži jsou neprokouknutelné, a že když budou věci zamlčovat dostatečně dlouho, tak se tím vše vyřeší… Možná by mne někdo mohl obvinit z podezřívavosti, ale pohybuji se mezi lidmi dostatečně dlouho na to, abych si ověřil, že je lepší věřit vlastním instinktům než prázdným slovům z cizích úst."

„Mně to tak taky přijde," přitakali, s mírným kývnutím hlavy. „Prostě… Si myslím, že nám tak na 99,9% kecají. Ale že jo, nemůžeme na ně s tím jen tak vybafnout, že jim nevěříme ani h-… Ani nic a ať jdou s pravdou okamžitě ven," skousli si spodní ret, protože jim došlo, že přesně to víceméně udělali v prvních pěti minutách, kdy se tam dohadovali s bobrem, proč neposlali třeba holuba, a koukli na bělovlasého. „A vážně doufám, že nám netají něco, co ve finále způsobí to, že třeba celá základna vybouchne, s námi uvnitř."

Šlo na něm poznat, že poslední věta jej lehce zasáhla. Ne, že by sebou vyloženě trhl, ale spíše se mu na okamžik sklopily uši dozadu a několikrát trhl ocasem. Nic víc na sobě ale znát nedal, jelikož se mu tohle téma nechtělo rozebírat. Nebyla na to vhodná ani doba, ale ani místo a už vůbec ne posluchači. Proto se rozhodl řeč raději odvést jinam: „Teď nechci vyznít nějak netaktně, ale zeptat se vás musím… Nezdálo se vám, že Beatrice… Že se od ní line podivný odér? Mé zvířecí smysly to zaznamenaly velice brzy, ale nedovolil jsem si nic říct. Možná se jednalo o nějaký parfém nebo tak něco, ale zkrátka ten zápach mi přišel velice nepříjemný a nepřirozený."

Všimli si, že se po té poslední poznámce s výbuchem Luxios zatvářil nějak divně… Ale vzhledem k tomu, že nebyli experti na zvířecí řeč těla, tak se tím nějak nezaobírali a uzavřeli to s tím, že staršího třeba jen kousla blecha. „To šlo z ní? Aha… On to byl takový puch ve vzduchu, že mi nebylo jasné, odkud to přesně jde," poškrabali se na vyholené části hlavy, a pokračovali: „Ale jo, nějaký podivný odér se tam vážně linul... Ani si to nedokážu k ničemu známému přirovnat - ale myslím, že takhle smrdí ty drogy, co mi doma říkali, ať hlavně nikdy neberu."

„To je taky možnost," pokývl neznatelně hlavou lišák. „Nikdy jsem se s pachem drog nesetkal, takže vám to na sto procent potvrdit nemůžu… Alespoň, že se shodneme na tom, že to byl nepříjemný odér. Docela jsem se obával, že jste to neznamenali, a proto mi bylo lehce nepříjemné začít konverzaci na toto téma." Scházeli dál a dál ze schodů a vzhledem k tomu, že v okolí se lehce ochladilo (Což bylo vlastně v tomhle letním horku docela příjemné.) a zmizela veškerá okna, přičemž zdrojem světla se staly výkonné led žárovky, mohli se dovtípit, že se dostali pod úroveň povrchu země.

„Hm… Tady je to docela creepy. Jakože docela fakt creepy. A Miláška mám nahoře v pokoji, haha, to máme další špatné rozhodnutí, které se mi dneska povedlo udělat," zasmáli se nervózně, zatímco se rozhlíželi kolem nich, jako kdyby každou chvíli měl z nějakého rohu vyletět tří metrový, zelený emzák a ukousnout jim hlavu - kdyby si bývali vzali svoji zbraň, tak by asi byli klidnější, ale takhle se jen přesunuli blíž k Luxiosovi, připravení mu vylézt až za krk, pokud se atmosféra kolem nich stane ještě víc děsivou.

Jenom se pobaveně ušklíbl nad reakcí blonďáků. Zkrátka mu to přišlo úsměvné, jelikož atmosféra kolem nich se mu zdála naprosto normální. Poznal rozhodně děsivější a nebezpečnější místa než studenou přesvícenou chodbu. „Rozhodně se není čeho bát," pokusil se je alespoň trošku uklidnit. „Pochybuji, že by se nám tady něco stalo… A navíc jsem vám slíbil, že vás ochráním. Zbytečně se moc nestresujte. Znáte to: strach má velké oči."

„Ty jsi zase nějakej chytrej, když máš tak dva metry a jsi chlap," odvětili uraženě, ale opravdu se přestali tvářit jako hlavní hrdina špatného hororu, narovnali se a vydechli. „Ale docela by mě zajímalo, kde teď vlastně jsme. Co když dojdeme jenom do nějakého skladu, nebo tak? Je tu úplně mrtvo, zima a smrdí to tu jako nemocnice… Měli jsme zůstat v pokoji, no jo, dneska prostě nemám štěstí na to se správně rozhodovat," povzdechli si.

Chtěl odvětit, že to samé řekli pár minut zpátky, ale nestačil ani otevřít ústa a už se k nim chodbou nesl jekot plný hrůzy a zděšení, společně s pláčem a srdcervoucími nářky. Lišák zpozorněl, našpicoval uši a asi pět vteřin stál jako zmražený na místě, načež se prudce rozběhl za zdrojem těchto zvuků. Letěl jako vítr, míhal se chodbou, že snad z něj nebylo vidět nic jiného než rozmazaná bílo-modrá šmouha. V jednu vteřinu stál vedle Draconie a ve druhou už byl na konci chodby, vrhaje se dolů po příkrých schodech ještě hlouběji pod povrch.

„Hej! Sakra! A prej, že mě budeš ochraňovat?! Takhle se chováš k potencionální dámě?!" zavřeštěli, když jim lišák zmizel z očí… Naštěstí si ale nahoře při převlékání nesundali křídla a chodba byla dost široká a vysoká… A oni věděli, že po svých by Luxiose nedohonili. Ano, sice chodili pravidelně běhat a zrovna pomalí tedy nebyli, no, jako liška na kokainu ale taky běhat neuměli. Rychle se tedy vyvlékli z horní části šatů, kterou si shrnuli k pasu, takže tam zase stáli jen v podprsence; nad tím, že se ale svlékají uprostřed chodby, se zrovna nepozastavovali, zkrátka jen roztáhli křídla a rozletěli se (doslova) za lišákem… A těmi hroznými zvuky.

Uvědomoval si, co blonďákům slíbil, ale na druhou stranu, když se to vezme kolem a kolem; pokud zůstanou vzadu za ním, nic se jim nemůže stát. Proto se taky řítil neskutečnou rychlostí za hlasy, kterých bylo; podle jeho odhadů díky vybroušenému sluchu; šest - čtyři muži a dvě ženy. Ke všemu měl pocit, že asi ne všichni budou zranění, protože rozeznával bolest, ale také strach a zděšení. Konečně se mu podařilo doběhnout do onoho "správného" patra. (No… "Konečně" asi není to nejvhodnější slovo, když mu to ve výsledku trvalo sotva dvě minuty.) A už od prvního kroku věděl, že je zde něco neskutečně špatně. Konec chodby byl uzavřen a ještě ke všemu různě zabarikádován, aby se dveře z opačné strany nedaly pootevřít ani na škvíru. Některá světla byla buďto nefunkční, nebo schválně vypnutá, tudíž Luxiose obklopovalo šero. Přesto mohl zaznamenat, že se po zemi válely různé zbraně - od klasických revolverů, přes obrovitánské kopí až po bumerangy - ale co bylo mnohem podstatnější, kolem nich se různě nacházely krvavé stopy, cákance a šmouhy. Jen jedny dveře byly pootevřené a právě z nich vycházely všechny ty nářky.

Trvalo jim o něco déle dosáhnout toho samého místa, co bělovlasý… Tedy, chodbou nahoře prolétli skutečně za pár desítek sekund, ale ze schodů už to pak bylo horší, a tak napůl z nich běželi, napůl z nich letěli, napůl to bylo takové tak trošku padání dolů… Ale ve finále se vysypali na podlahu na tom samém patře, co Luxios - no, a jakmile jej spatřili, tak se zvedli ze země, stáhli křídla a udělali velice logickou a velice dospělou věc, čímž se myslí to, že skočili po starším a zabořili mu obličej do ramene. „Proč jsi mě tam nechal?! Nebo, takhle, já chápu, proč jsi běžel sem dolů, já to taky slyším a děsí mě to, ale zatraceně, ty se jen tak rozběhneš do háje a mě tam necháš, to přece nejde-" začali bělovlasému okamžitě vyčítat.

„Měli jste zůstat nahoře," odvětil rozhodně, přičemž blonďáky setřásl ze svého ramene. „Jak vidět, zde dole není bezpečno. Tak nějak jsem doufal, že pokud nasadím nedostižitelné tempo, tak že to vzdáte… Anebo že se sem dostanete, až když bude po všem. Asi to ode mne bylo pošetilé, že?" Při těch slovech se neznatelně ušklíbl, ale pak už jen ladně vyrazil dopředu. Neslyšně klouzal po podlaze, vyhýbaje se veškerým zbraním i krvi, a jakmile se dostal až ke dveřím, popadl za kliku a prudce trhl, takže se mu ihned naskytl do místnosti, kde na zemi leželo pět těl, přičemž okolo nich pobíhala zděšená lovkyně se slzami v modrých očích, které jí zpola zakrývaly dlouhé vlnité blond vlasy, a nějaký postarší lovec, asi tak padesátník. Oba se snažili pomoci zraněným, ale nevěděli, kde začít dříve. Jedna žena měla po těle popáleniny asi zhruba třetího stupně, zatímco muž vedle ní se svíjel bolestí kvůli nějaké kyselině, jež zasáhla jeho tělo na několika místech a zažírala se mu až hluboko do masa. Další lovec měl naopak ukousnutou ruku, zatímco jeho kolega vedle něj měl částečně otevřenou dutinu břišní a vypadal, že moc dlouho už žít nebude. Lišák zaznamenal ještě jednu ženu na podlaze, ale záhy si uvědomil, proč ji za celou dobu neslyšel - ležela tam jen tak, mrtvá, se zlomeným krkem a vypadalo to, jako by jí jej někdo přerazil nejméně třikrát.

„Když jsi chtěl, ať zůstanu nahoře, tak jsi mi to měl říct, než jsi vzal roha! A stejně by ti to bylo na nic platný, protože jsme na misi spolu a já mám třídu A a už nejsem žádný malý děcko a můžu si chodit kam chci a..." a s tímhle pomalu kráčeli za starším do té místnosti; když se jim však naskytl výhled na tu nadílku uvnitř, okamžitě zmlkli, připlácli si ruku před pusu, otočili o sto osmdesát stupňů, a radši se zadívali zase do chodby, protože jinak by se asi přidali k té bandě, co to tu špinila svými tělními tekutinami, a pozvraceli se. Ne, že by nikdy neviděli mrtvolu, nebo snad otevřené zranění, na takové věci byli jakž-takž, v rámci možností, zvyklí… Ale ono je to takové jinačí, když v jednom rohu vidíte něčí střeva, jak si tam lezou ven ze svého majitele, o kus dál se vám někdo zaživa rozkládá pod jakousi kyselinou, do toho tam všichni řvou jak na lesy… Tak se vám zkrátka ta snídaně v žaludku trochu protočí a zkušenosti si mějte, jaké chcete.

[cestakolemsveta2017]

21.den - Gili Trawangan

Dodali jsme fotky ze včerejší vily, nenahrály se.

Tak jo, konečně jsme tady. 

Vstávali jsme v šest ráno protože v 6:15 už jsme měli sraz kvůli převozu. No, díky pohodlnosti balijců se převoz uskutečnil, až v sedm, ale to je fuk. Hlavně, že pro nás opravdu přijeli. Začínali jsme být už docela nervozní. 

Balijec přijel větší dodávkou, naházel kufry, naložil nás a vzhledem k vzhledu silnic, s námi jen jak s hnojem. Nevadí, bereme si polštáře kolem krku a jdem to zaříznout. Cesta má trvat hodinu.

Po cestě nabíráme ještě další účastníky zájezdu. Najednou je nás plné auto a my, jak jsme si mysleli, že jsme vyhráli s výběrem sedaček (sedli jsme si uplně dozadu) jsme na to doplatili. Kufry nám mlátili o hlavu.. Ale pořád je to dobrý, přeci jen frčíme do ráje.

Zastavujeme kousek od pobřeží, kde nejprve řidič všechny vysouká z auta a musíme jít předem zaplatit. Cena činí 1.300.000 rupíí (2200.-) za to, že nás z hotelu odvezli na pobřeží a z něho loď právě na Gili Trawangan.

Proč zrovna Gili Trawangan? Není tak přelidněný jako Lombok a je v něm hezčí krajina a moře. 

Máme zaplaceno a balijec nás doveze k místu odjezdu. Vlastně odplutí, odplouvání, nevím, jak se to správně skloňuje. :-)

Místo je teda extrémně hektické. Lidí tři ...... asi jako za komunistu, když přivezli banány (já to nezažila, ale znám to se seriálu Žena za pultem. :-D). Tak tedy davy namačkaných lidí na sobě, nikdo neví kdy a kam má jít, ale všichni se štosují do jedné větší řady podél pláže protože balijci vám ani jinou možnost nedají. Jakmile vystrčíte nohu, oni Vám jí zase zastrčí. Není zde vůbec prostor, ani kam se schovat. Slunce strašně praží a v té nervozitě a tím vším mezi vámi ještě prochází balijky s košema na hlavě a nutí vám šátky, brýle a dalších milion jiných serepetiček. 

V devět máme vyjíždět a je půl desáté a my nevidíme ještě ani loď.

No nic, zkrátím to, stálo mě to všechny nervy, ale sedíme v lodi v kajutě. Všichni. Jeden vedle druhého. Kufry jsou nahoře nad námi, na jedný velký hromadě. Klimatizace nikaj, naproti nám jeden větší větrák. Jde na mě mdlo a Honza ve chvilce spí. Má tendenci mi pořád lehat na břicho a tak mu pořád říkám, že to není úplně dobrý nápad. Naštěstí jsem si všimla pytlíčku vedle každé sedačky.

Začíná být nedýchatelno, když v tom se zastavíme uprostřed moře. Vlny s námi hází takovým způsobem, že s každým zhoupnutím, se mi houpne i žaludek. Honza se probouzí a je nám špatně oběma. Přestal fungovat jeden z motorů. Lítáme v lodi se strany na stranu asi půl hodiny a pro mě je to jako věčnost!

Super, rozjíždíme se a já mám asi snad ještě nějaké dojezdy protože mám pocit, že pořád stojíme a hází to se mnou dál. Honza se mnou sdílí pocity a když po třech hodinách vystupujeme z lodi, jsme šťastni.

Rozhlížíme se, bereme kufry a jdeme z pláže, na které jsme vystoupili. Pořád nám není hej, ale chceme se co nejrychleji ubytovat.

Na Gili ostrově nejsou žádná motorová vozidla ani silnice a tak jediný, kdo vás může někam s něčím převést je kůň. Šance využíváme protože náš hotel je vzdálený tři kilometry. Jsme hrozně komický. Zjišťujeme, že máme nejspíš mořskou nemoc, je nám fakt zle a přijde mi, že přepadávám. Do toho máme čtyři kufry, draka, kterého jsme koupili a nevejde se nám do kufru, Honza tašku přes rameno, já kabelku a dva snídaňové boxy. No úplně jako když se sem stěhujeme.

Sedáme do mini povozu a jedeme. Táhne nás kůň o velikosti telátka. Chudák. Jen naše kufry mají snad sto kilo. 

Po cestě obdivujeme azurové moře a dozvídáme se, že v něm plavou želvy. To bude na šnorchl! A taky, že se celý ostrov dá projet na kole za dvě hodiny. 

Kolem pláže to celkem žije. Minibary, restaurace, DJové, muzika, kokosy, lehátka a tak. Však to znáte. 

Konečně jsme u hotelu. Nevím, co je horší. Jestli lod nebo cesta s koněm na téhle rádoby silnici. Aby jste si to představili, tak šechno vypadá jako polní cesta. Všude samá cihla, kámen a nebo díra.

Hotel je krásný, útulny do Vintage stylu. Takový jsme ještě neměli.

Chvilku si lehneme na kanape, které máme před hotelem v blízkosti bazénu a poté bereme plavky a jdeme očíhnout to úžasné moře.

Bohužel je tu brzo tma (18:00) stejně jako na Bali a tak se pláž mění v romantické místo. Místo lehátek jsou dřevěné stoly o čtyřech židlí a svíčkou a kolem stromy a palmy osvícené lampiony. Krásný. Nádherný!

Rozhodneme se tuhle příležitost využít a zasedáme v jedné restauraci ke stolu do písku. Skoro všude je happy hour po celý den. Dáváme si dva koktejly a dvě větší menu. To obsahovalo tři druhy ryb, kalamáry, obří krevety, různé druhy salátů, dvě porce hranolků a rýže, plus omáčky, dipy a čalamáda. Byla to špička všech jídel! Pane bože, neuvěřitelná mlaskačka. Bylo toho obrovské množství, ale popravdě skoro nic nezbylo. Snad jen krevetí hlavy, kterými jsme nakrmili kočku. Mmj kočka vypadala jako tygr, to jsme viděli prvně na vlastní oči.

Přecpaní jedeme domů a já se musím smát. Na hotelu jsme si půjčili kola a Honza dostal nějaké spešl moderní. Kejvala se mu sedačka takovým způsobem, že neustálé přepadával dozadu a stáhlo mu to plavky, takže mu koukal zadek a řídítka měl hrozně veliké, ale neutažené, takže mu pořád padaly dolu. Nebyla vteřina, kdy by na to nenadával. Ale to není všechno. Po cestě zpátky na hotel se nám vybil klasicky telefon a vzhledem k tomu, že tu nejsou lampy a vy jezdíte jen po polňačkách, které nejdou ve tmě vůbec poznat, jsme zabloudili. Ptáme se tedy místních kudy kam a nevědí. Nepřekvapujem mě to. Ovšem to už je na Honzu moc a tak na každého nadáva česky. Jezdí vždy předemnou jako kápo a já sem tam vidím, jak na kole lítá dopředu a dozadu a tak se snažím smát co nejtišeji. 

Nejtišeji, ale jde všechno slyšet, uprostřed tmy a ničeho je až strašidelné ticho, kde nám najednou z ničeho nic zabučela kráva u hlavy. Honza se tak lekl, že si málem cvrnknul do trenek a nasedl na kolo takovým způsobem, že když na to šlápnul, tak k tomu všemu ještě píchnul. :-D 

Už mám fakt záchvaty smíchu, to je zase akce. Zkoušíme se ptát dál místních lidí, až se nakonec objevil někdo, kdo název hotelu znal a navedl nás.

Cestou jsme projížděli tak zvláštníma uličkama, ve kterých byli ještě zvláštnější lidé, že mě mrzí, že jsme s sebou neměli kameru.

Konečně jsme ale zpátky na hotelu a my můžeme v klidu usnout. Teda snad. Zjistili jsme, že nemáme klimatizaci.

[martinraskolnikov]

Jan S.

Čtyři oprýskané šedé zdi a zhola nic. Seděl tam, uprostřed místnosti, a cítil obrovskou úzkost a nespravedlnost. Nikdy nebyl na policii. Teda byl, jednou, bylo mu šestnáct a vyslíchali ho kvůli požití pár extazí na diskotéce.  Tentokrát to však bylo jiné.  Teď věděl, že by mu mohl hrozit trest.

Najednou se otevřely obrovské železné dveře. Vstoupil policista. Oblečen v černé dobře padnoucí uniformě se lstivým úsměvem. Mohlo mu být odhadem kolem 35 let, vysoký chlap s ostrými rysy.

„Přišel jsem si za vámi popovídat, pane doktore“ pověděl až přeslazeným hlasem.

Pan doktor Jan vůbec nebyl zvyklý na takové oslovení. I v práci ho sestřičky oslovovali Jendo, Honzo a když byl malý tak dobře pamatuje, jak ho jeho pro něj nejlepší ženská na světě alias jeho máma hladila ve vlasech a říkala mu Jeníčku. Jen pár lidí na světě mělo to privilegium mu takhle říkat. Je zvláštní, jak si některé pocity, i když jsou vám příjemné musíte nutně vybavit jen s lidmi,  které pro vás mají životní kouzlo. Honzovi bylo třicet let. Na svůj věk měl již trochu strhaný obličej, vlasy mu začaly nahoře řidnout a po stranách zase šedivět. Vypadal jako ňouma, aspoň měl ten pocit se svými jinak tmavými vlasy, obrovskými hnědými oči  a výraznými lícními kostmi. Jako k ňoumovi se k němu i okolí někdy chovalo a mu to vůbec nevadilo, protože sám byl zmatený v obklopujícím světě, kterému ne úplně dobře rozuměl. Bylo tomu tak vždy. Za posledních pár let jen přestal rozumět světu úplně.

Honza se podíval na policistu. Hned mu bylo jasné, kdo je na čí straně. „Přišel jste sem zjistit pravdu pane…? „ zeptal se hned s úsměvem Honza.

„ Od toho tu jsem. A pro vás jsem pan plukovník, pane Stejskal“  Policista pokračoval: „ Takže pan Jan Stejskal, narozen 11.listopadu 1994 ve Zlíně, absolvent 1.lékařské fakulty, po dokončení studia nastoupil do Hlavova patologického ústavu, kde pracuje doteď. Svobodný, bezdětný, žíjící v Praze. Vynechal jsem něco?“

„ Stále jste se mi nepředstavil , pane plukovníku..“

„Pane Stejskal, pro Vás zatím zůstávám pan plukovník a sám se můžete rozmyslet, jestli se moje jméno kdy dozvíte nebo ne..“

„To nemám právo  znát jméno člověka, který mě vyslýchá?“

„Samozřejmě, že máte, ale teď na to není ještě vhodná doba!“ Osočil se ostře plukovník a v tom okamžiku se zabouchly ony železné dveře a bylo po plukovníkovi.

Honza tam seděl uprostřed místnosti.  Neměl nejmenší ponětí, co se právě stalo.  Co se právě doprdele děje. Poslední, na co si pamatuje je, že ho navštívili nějací dva slizáci přímo v ústavu. Pan Pokorný z vrátnice mu zavolal na služební mobil, že ho jdou navštívit nějací mafiáni.  Teď tu seděl na špinavé zemi a začala ho popadat opět úzkost.  Svíralo se mu hrdlo, nemohl se nadechnout. Co se stalo? Kde to vlastně je? Nějaký posraný policajt si tady na něm mastí ego? Proč se tu k němu chovají jako ke kryse? Měl vztek a strach. Měl obrovský strach. Seděl a koukal na svoje třesoucí se špinavé ruce a cítil každý svůj nádech a výdech.  V tu chvíli se rozletěly dveře a Honza se tak leknul, že ze sebe vydal  hlasitý vzdech.  Stály tam tři obrysy postav v uniformách a dál nic. Cítil, jak se mu rozostřuje svět, cítil ten poslední nádech. Vlna krásy a rozkoše mu bouchla v těle jako atomová bomba. Dál nic.

Sen. Něco z dětství. Byl mladý. Pobíhal. Vždycky, když se mu zdály sny z mládí, tak v nich někam běžel. Nevěděl, proč tomu tak je. Snad i ten sen vyjadřoval protiklad energie, kterou kdysi cítil a kterou cítí dnes. Nebo spíš necítí. Byl unavený životem stejně jako milióny lidí vedle něho. Tak trochu ztratil ideály, energii a přepadaly ho nihilistické myšlenky, o nichž nikdy před nikým nepřemýšlel nahlas. Třes snového pojetí. Zakopnul. Cítil obrovskou bolest. Hlava mu strašně třeštila. Otevřel levé oko. Seděl na židli a vše kolem viděl z horizontu těžké hlavy ležící na stole. Kde to doprdele je? Pocit klidu ve vteřině přehlušil nástup bubnující tachykardie. Cítil, jak se mu vyplavil adrenalin a roztřásl se po celém těle. Zvednul hlavu.

Seděl v docela útulné kanceláři. Nebyla velká, dominantou celé kanceláře byl velký starý dřevěný stůl, ze kterého právě zvednul svoji těžkou hlavu. Na druhé straně stolu seděl baculatý, asi padesátiletý policista s milým úsměvem na rtech.

„Tak už jste se nám prospal, pane Stejskal?“ otázal se.

„Vůbec nevím, kdo jste, kde jsem, proč tu jsem..“ odvětil Honza.

Policista se na něj nechápavě podíval.  Šlo vidět, že měl něco na jazyku, ale Honzova odpověď ho totálně odzbrojila. Vypadal vlastně docela mile, tak mile, jak jen tlustí lidé vypadají. Honza si nedělal už více iluze o tom, jestli je schopný někoho vlastně zhodnotit jak se říká „od pohledu“. Dřív si to myslel. Upřímně myslel, že má sakra čuch na to poznat lidskou krysu a naopak krása osobnosti již od prvního pohledu v něm vyvolávala přirozený respekt. Ukázalo se, že je to totální blbost. Po tom, co ho jeho nová kamarádka oškubala, když mu ukradla kreditní kartu a mobil a jeho bývalý přítel jí v tom napomáhal, měl jasno, že na pocity jasnozřivosti prvního pohledu z vysoka sere.

Po delší pauze jakoby policista náhle našel slova.  „Pane Stejskal, nacházíte se na policejní stanici v Opletalově ulici č.19. Přivedli vás sem mí dva kolegové asi před dvěmi hodinami, byl jste zmatený, odpovídal jste nepřílehavě. Po té jste usnul a prospal se tady snad do více komunikativnější a lucidnější polohy, než když jsme vás sem přivedli.“

Honza všemu pozorně naslouchal a nevěřil vlastním uším. Cítil tlukot svého srdce, pot, co mu stékál po zádech. Cítil se zmatený. Smazávala se mu hranice mezi realitou a snem a nechápal, jestli se ho snaží obalamutit. Proč? K čemu on má být důležitý? „ O co vám jde, pane policista, pane.. eeehm.. Dudák“, zamektal Honza když si přelouskal jmenovku ležíc na stole. „Nechápu hlavně o co vám jde. Není mi dobře. Odtáhnete mě z práce, hrajete si tady na zlého a hodného policajta a na konec mě nějak zfetujete a sypete mi nějaké vaše rozumy do hlavy? Tak to teda né. Já jsem doprdele lékař, nic jsem nikomu neudělal, se zákonem nemám problém a za tohle nedorozumění nebo spíš poser, pane Dudák ze Strakonic se budete zpovídat!!!“

„Můžu vám zaručit pane Stejskal, že se za nic zpovídat nebudeme, protože postupujeme přesně podle zákona, který vy opakovaně porušujete.  Tady je vaše složka a začíná být tlustší a tlustší. Už v podstatě teď hned z minuty na minutu bysme vás mohli obvinit z nelegálního obchodu s narkotiky, ale o to nám nejde, pane Stejskal. My budeme dělat, že o žádném obchodu s narkotiky nevíme. Máme rok 2024 a za to,že si někdo sjíždí potají čáry kokainu se nezavírá do basy. Nad tím byste se měl hlavně zamyslet ze zdravotních důvodů, pane, jak sám říkáte, lékaři, protože dle mého názoru jste totalně odepsanej. Aby mi tu někdo dělal hysterické scény ve dvě odpoledne a pak mi tu chrápal na stole, na to jsem i já starej.“

Honza seděl naproti policisty a postupně cítil, jak mu stékají po zádech další a další krůpěje potu. Všechny jeho svaly postupně koprněly. Nemohl ani hnout obličejem, cítil sucho v ústech a každá snaha o to, aby promluvil končila jen nechápajícím pootevřením úst.

„Co ten druhý policajt? Ten hubený. Co vypadá jako esesák?“

„Pane Stejskal, bohužel opravdu nemám ponětí, o kom teď mluvíte a začínám mít pocit, že byste se měl zamyslet, jestli netrpíte nějakou psychózou z toho množství drog, které dle našich záznamů neustále konzumujete.“

„Promiňte, není mi vůbec dobře. Co se tu vlastně děje? Proč jsem tady? Víte, že užívám drogy, nevadí vám to. Přesto jste říkal, že jsem sem byl doveden dvěmi vašimi kolegy. Odkud? “

„Dovolte, abych vám vše objasnil, pane Stejskal. Kolem jedenácté hodiny dopolední jsme dostali oznámení, že v restauraci Švejk ve Vodičkově ulici č.29 mladý muž evidentně pod vlivem alkoholu opakovaně porušuje zákon, když odmítá na žádost personálu opustit restaurační zařízení, napadl šedesátiletou ženu a vyhrožuje zabitím a následnou pitvou v Hlavově ústavu jejímu choti. První jsme se vás snažili umístit na záchytku, ale vzhledem k tomu, že jste neustále něco lamentoval o vládním spiknutí a konspiraci, řekli jsme si, že si s vámi raději pohovoříme a dáme vám první významné upozornění, protože takové jednání v dnešní době je absolutně nepřípustné. Žijeme v hektické době, pane Stejskal. Věřte tomu, že policie má dost starostí s ochranou českého, moravského a slezského obyvatelstva před cizokrajnými hovady napojenými na islamistické organizace, kteří ohrožují naše národní hospodářství. Nemáme čas se zaobírat selháním jedince, to jistě velmi dobře pochopíte. Berte tohle seznámení nás dvou jako první upozornění, jako první varování, jako první vlaštovku, která ale když vám uletí, pane Stejskal, tak vás budeme muset obvinit z trestného činu rozvracení republiky a předat orgánům činným v  procesu adaptace občana a národní hrdosti. “

[nakladatelstviyoli]

Jedna dvě, rmutík jde, rmutík si jde pro tebe...

Když na nějakou knihu čekáte strašně, strašně dlouhou dobu, už se opravdu nemůžete dočkat chvíle, až vám konečně v té čtečce přistane, abyste mohli začít číst. A když mi teda dorazila zpráva, že bych už Maze Runnera měla mít na svém čtecím zařízení, vážně jsem si radostí poskočila a šla si to nadšeně hned ověřit. A opravdu tam byl! Příběh, na který jsem se těšila už víc jak rok, byl konečně v mé čtečce a já mohla začít číst!

Samozřejmě jsem se taky ale bála, protože když čekám na nějakou knihu tak dlouho a ještě si k tomu omylem přečtu na internetu docela velký spoiler, rozčítám to trochu odtažitě a snažím se nečekat a netěšit se tolik, protože se mi to většinou nevyplácí. Tady ale musím říct, že se nic v tom směru nepokazilo. Bylo to totiž přesně tak parádní, jak jsem očekávala. A opravdu se nic se nepokazilo, tedy… až na události příběhu, že.

Thomas se probudí v Bedně, výtahu, který ho někam přesouvá. Thomas ale neví, kde vlastně je, kam je přesouván, kdo ho tam přesouvá a proč ho tam někdo přesouvá. Thomas neví vlastně vůbec nic, nepamatuje si na svou rodinu, na školu, na svůj život, prostě na nic. Pamatuje si, že existuje nějaký normální život, že se naučil jezdit na kole, že rodiny žijí v domech, ví o tom, jak funguje svět a společnost, jen si prostě nepamatuje nic určitého. Kromě jména Thomas, tak se  tedy asi jmenuje. Není ale sám… jakmile totiž Bedna dorazí na místo, objeví se u ní skupina chlapců v Thomasově věku, kteří vědí přesně to všechno, co ví Thomas. Teda, to není tak úplně pravda, vědí toho víc, už nějakou dobu totiž v Place žijí. Ostatní ví, že jsou obklopeni Labyrintem, ví, že ten se každou noc mění, že brány do něj se každý den ráno v přesnou dobu otevírají a večer se zase v přesnou dobu zavírají. Ostatní také ví, že by určitě neměli zůstávat v Labyrintu v noci, protože by je napadli rmutové a kdyby toto setkání náhodou přežili, muselo by jim být ostatními Placery rychle podáno rmutí sérum, aby relativně bez problémů prošli tak zvanou proměnou a mohli nadále v Placu fungovat. Frase, jediné, co ale nikdo z nich vážně neví, je, proč jsou všichni tam, kde jsou!

S Thomasovým příchodem se ale všechno mění. Nejen pravidla, která už skoro dva roky v Placu panovala, ale hlavně se hned druhý den objevuje další bažant, nováček do týmu, což se ještě nikdy nestalo. Všichni nováčci přicházeli vždy v pravidelných intervalech, stejně jako zásoby a rmutí sérum. Hlavně se ale ještě nikdy nestalo, aby v Bedně přicestovala dívka… a ještě ke všemu se vzkazem: Ona je poslední. Úplně. A od objevení Terezy se dějí velice divné věci, Thomas má zvláštní pocity a s Labyrintem se něco děje… Že by bylo načase konečně něco podniknout?

Jmenuju se Thomas, pomyslel si. To… to bylo jediné, na co si ze svého života dokázal vzpomenout. Nechápal, jak je něco takového možné. Hlava mu fungovala bezchybně, snažila se vyhodnotit jeho okolí a ošemetnou situaci, v níž se ocitl. Myšlení mu zaplavovaly informace všeho druhu: fakta, obrazy, vzpomínky a podrobnosti týkající se světa a toho, jak funguje. V jeho představách se střídal sníh na stromech, běh po cestě poseté spadaným listím, jedení hamburgeru, měsíc zalévající bledým svitem travnatou louku, plavání na jezeře, rušné náměstí ve velkém městě, po kterém chvátají za svým stovky lidí. Přesto nevěděl, odkud pochází, jak se ocitl v temném výtahu, nebo kdo jsou jeho rodiče.

Když se řekne dystopie, asi se vám okamžitě vybaví hned několik dystopických knih, které jste četli, a proto si řeknete, že už vás nic nemůže překvapit a ohromit. Neříkám, žeLabyrint je úplně něco extrémně nového, originálního a jedinečného, ale rozhodně je to příběh, který má něco do sebe. Nečetla jsem sice ještě pokračování, takže úplně přesně nevím proč-jak-kdo, ale mám jistá tušení a něco jsem si i někde přečetla a na základě toho si troufám konstatovat, že je to teda něco.

Je to totiž opravdu pořádná dystopie, drsná až vám z ní běhá mráz po zádech, bez jakéhokoliv vylévaní citů, tedy zatím, možná něco trochu přijde, ale nemyslím si, že by to pokazilo nastolenou atmosféru. Řekla bych totiž, že je na knize opravdu poznat, že jí napsal chlap. Tím nechci urazit nebo shodit spisovatelky, ale prostě z téhle knihy cítíte tu mužskou ruku, která ťukala do klávesnice. A když už jsem u těch chlapů, tak rozhodně musím zmínit překlad, který má na svědomí Petr Kotrle. Nejenže skvěle knihu přeložil jako takovou, tak že se opravdu dobře čte, ale také neopomněl vytvořit Placerský slang, takže nejsme vůbec ochuzeni o zajímavá slovíčka, která v originále vymyslel James Dashner.

„Tam nechoď, čóne.“ Thomas musel potlačit svou hrdost. „Proč?“ „Myslíš, že jsem za tebou poslal Newta ještě před budíčkem jen tak ze srandy? To je pravidlo číslo jedna, magore, jediný, který se neodpouští, když ho porušíš. Kromě běžců nesmí do Labyrintu nikdo – nikdo. Zkus to porušit, a jestli tě nezabijou rmutové, uděláme to my sami, jasný?“

Možná pro vás nebude úplně jednoduché opravdu se do Labyrintu začíst, protože vážně chvíli trvá, než se to všechno rozjede a začne aspoň trošičku dávat smysl (ten úplný to ale ještě dávat nezačne, na to se připravte rovnou :D) a než si zvyknete na autorův styl. Ale jakmile se tak stane, věřte, že nebudete chtít přestat číst. Dashnerovi se povedlo odhalovat informace a postupovat v ději přesně tak, jak je potřeba, aby čtenáře opravdu zaujmul. A k tomu se mu povedlo všechno ještě pořádně vygradovat, takže se dostaví hned několik „no páni“ momentů, po kterých budete doslova zuřivě obracet stránky.

Takže ano, rozhodně se máte na co těšit, protože první díl Labyrintu je opravdu parádní čtení: značně originální zápletka, dobře napsané a přeložené, skvěle se čte. Možná to sice není čtení úplně pro všechny, protože ne všem takový příběh sedne, ale pokud máte rádi dobrodružné dystopické příběhy, určitě se vám bude Útěk aspoň trochu líbit. A než zpracujete ten konec a to si myslím, že vám nějaký čas zabere, už budete mít k dispozici druhý díl, abyste mohli pokračovat ve čtení.

Thomas pronikl do lesa nějakých deset patnáct metrů, na nichž v každém okamžiku uhýbal, skláněl se a ztrácel půdu pod nohama, když tu břitvoun vyskočil na jeden obzvlášť mohutný strom a zamířil po jeho kmeni nahoru. Ve chvíli, kdy ke stromu dorazil Thomas, nebylo už ale po tvorovi ani stopy. Zmizel hluboko v listoví – skoro jako by nikdy neexistoval. Utekl mu, prevít. „Frase,“ zašeptal Thomas, skoro žertem. Skoro. Bylo to zvláštní, ale vyšlo mu to ze rtů přirozeně, jako by se z něho už stával Placer.

Hanka

[fenomenologiecinky]

O krizi vědomí, vlastně spíš o krizi poznání. Nebo ani jedno - ještě nevím...

Tohle bude asi na pokračování. Jednak v tom nemám jasno a jednak se v téhle obasti pravděpodobně nikdy nedoberu závěru. Možná bych se dobrala, kdybych si přečetla celýho Husserla. A ještě předtím Kanta. A k tomu Brentana. A samozřejmě pro jistotu taky Jasperse. A snad radši i něco z Diltheye. No a jednomu by neublížilo, kdyby si cestou zopákl Heideggera - ten rok od diplomky utekl jako voda. Jenže - ain’t nobody got time for that! Tady teda trošku kecám, ono by to šlo, problém je v tom, že já to potřebuju všechno vědět hned a teď a hltám to tak usilovně, až mi z toho bouchne hlava. A jedna věc furt není jistá - jestli bych po přečtení toho všeho náhodou něměla ve věcech ještě větší bordel, než mám teď. Já si myslím, že bych jako nemusela, ale chce se mi to riskovat? Aha?! Ne, na to já se moc dobře znám. Místo toho, abych si výše zmíněné pány v klidu prostudovala, promyslela a dospěla k závěru, případně nějaké diskuzi (tak se to v odborných kruzích dělá, ne?), budu se v tom vrtat. Budu to obracet vzhůru nohama, naruby a pozpátku a řešit, jestli to jako myslel takhle nebo jinak, a nebudu přitom vycházet z logiky smyslu, ale z logiky větné stavby, která klidně může bejt jenom neobratnosti překladatele, takže bych vlastně měla číst pány v originále - pro jistotu, což by znamenalo naučit se německy (... a vidíte to? Ain’t nobody got time for that! Už jsme u toho zas.), čili hrozí, že formální stránka pojmu pohltí tu obsahovou a ovládne mě jakýsi intencionální klam vědomí (pánové Beardsley a Wimsatt prominou znásilnění pojmu) a... a jsme právě u toho. Budu v tom mít zase bordel. Já si sice myslím, že na spoustu věcí už jsem pěkně stará (například další studium nebo tak), ale na tohleto jsem teda podle mě ještě moc mladá. Moc roztěkaná. Ještě se neumím tolik soustředit, aniž by mi myšlenky klopýtaly přes vlastní teorie. Snad k tomu časem dozraju. Aha! Provedu eidetickou redukci. To bude asi to, co pořád neumím. Přistupovat k věcem jako k nim samým. Teda, to vlastně nejde, nebo aspoň teda podle Husserla to nejde. To jsme zpátky u Kanta a věci o sobě. To je ten problém fenomenologie, brát věci tak, jak se jeví (protože ony se taky asi můžou jevit jinak, než jsou). Odhaluje se tak jejich pravá podstata, jenomže vzhledem k tomu, že vnímání je podle mě strašně subjektivní a taky poněkud v čase nestálé, je i taková podstata věci nestálá a subjektivní. Nechci se mýlit, ale neměla by bejt pravda objektivní? Neměla by z logiky věci bejt jenom jedna? No asi jo, jenže to tak právě nefunguje. Pravda je podle mě objektivní jenom v určitém bodě za jednotku času. A jsme u toho bordelu, protože v tomhle případě můžu sice připustit, že je pravda objektivní a platná ALE JENOM CHVÍLI!!! Než zase je objektivní a platná nějaká jiná. Takže je jich víc! Takže se mi celá ta objektivita zase hroutí! Doprčic práce. Tohle se mi stane vždycky. Určitě za to může ta zpropadená eidetická redukce. A sice že ji neumím použít. Protože pak bych se zafixovala v tom jednom bodě za jednotku času, ten bod by měl jednu objektivní pravdu a Zdenička by mohla být spokojená. Teoreticky. Jenže prej se teda ztotožňuju s fenomenologií a ten přístup zahrnuje kromě jiného to zpropadení uzávorkování, přestat věci pokládat za samozřejmý, alias samozřejmě vzít v úvahu jejich existenci vůbec. U některých situací je to celkem jednoduchý. Třeba máte na nočním stolku sklenici s vodou (nebo třeba taky ne, třeba vůbec nemáte noční stolek, nebo nepotřebujete v noci pít - jenom asi já trpím paranoidním strachem, že se v noci zakuckám a nestihnu si včas dojít pro vodu a udusím se - nebo třeba máte místo sklenice lahev - jako já, třeba kvůli následující situaci nebo kvůli kočkám, oboje spolu souvisí), uprostřed noci se probudíte a řeknete si: “Hergot, mně nějak vyschlo,” a sáhnete po tý sklenici. Jenže protože je noc a všude je tma (existenci fenoménu netřeba příliš dokazovat - otevřu oči - nevídím - je tma, případně jsem oslepl - tak zkusím rozsvítit, jestli je furt tma, tak mám buď rozbitý světlo nebo něco s očima, oči lze zkotrolovat pohmatem, jestli tam jsou, tak je šance na rozbitý světlo o něco málo vyšší než 50 %... no a tak dál, každopádně ať už je noc nebo nevidíte, je prostě tma), protože jste rozespalý, netrefíte se a do sklenice drcnete. A teď nevíte - vylil jsem ji nebo ne? Pár jednoduchých úkonů a doberete se pravdy... říkejme tomu praktický empirický fenomenologický řetězec. Zašátrám po povrchu, kde by měla stát sklenice, sáhnete do louže, je tam mokro - tak to jste ji asi vylili, přijměte mé blahopřání. Nebo je tam sucho - to jste buď louži ještě nenahmatali, nebo jste vodu nevylili. Taky existuje možnost, že jste vodu zároveň vylili a nevylili (aka ještě nevíte), ale tím zjišťováním drcnete do sklenice znovu a tentokrát ji opravdu vylijete. To je asi něco, co by se stalo mně. To by byla zkouška pohmatem (necháme stranou variantu, že nemůžete nic nahmatat, protože jste zjistili, že z nějakého důvodu postrádáte končetinu). Pak si teda můžete - pokud vám funguje světlo - rozsvítit. To poměrně záhy, jen co se vaše oči adaptují na tu spoustu světla (a pokud taky náhodou nezjistíte, že vám je přes noc někdo vydloubal z důlků, ale to by člověka, tipuju, vzbudilo), zjistíte, jestli vidíte louži a převrženou sklenici (to bych čekala, že teda s tím drcnutím uslyšíte i ránu), nebo jenom cint a stojící sklenici, nebo prostě stojící sklenici. Možnosti jako jenom louže a žádná sklenice, žádná louže a žádná sklenice (do čeho by to pak ale člověk drcnul, že jo... hmm, sakra), nebo klidně taky prázdná sklenice a žádná louže, bych pro jistotu vyloučila. Každopádně existenci louže lze poměrně snadno empiricky dokázat. (Bohužel ne u všeho je to tak snadné.) Jo, no, normální člověk by si asi řekl, že sáhne nebo se podívá a zjistí, ale ne já, já musím vzít v úvahu tisíc různých možností včetně těch přitažených za vlasy, kam asi spadá třeba to utajený dloubání očí z důlků spícím žíznivým lidem. Říkám tomu overthinking, děje se mi to dost často a jediný, co mi na to pomáhá, je vycvičit si mozek z hlavy. Tahle metoda byla celkem dost úspěšná až do doby před dvěma články... Jestli ono to nebude tím, že jsem posledního půl roku začala zase docela číst. A mám to.

Každopádně tahle moje vlastnost mi nedovoluje přijímat věci tak jak jsou (nebo jak se jeví), ale šťourat se v nich, dokud mi neleze mozek ušima. Dost často narazím na věci, který prostě nevím, neumím vysvětlit, nerozumím jim, nebo se nemůžu ztotožnit s jejich klasickým výkladem. A nebo nechci. Takový moje klasický explozivní pojmy jsou konec a nic. To řeším už roky a obávám se, že když mi to neobjasnil ani docent Vinař, vezmu si tyhle dvě bomby do hrobu. V tomhle případě jde asi o pojmy, u nichž nejsem ochotná akceptovat klasický výklad a především fakt, že jsou abstraktní. Abstraktní - haló, nemůžeš si je vykládat doslova, protože to prostě nejde. A v tom je asi ten problém, že se nemůžu smířit s tím, že “to prostě nejde”. Že něco nejde pochopit, že něčemu nejde porozumět. Je mi fuk, že to je proto, že je to třeba abstraktní pojem, kterej má právě označovat něco pro nás tak neuchopitelnýho, že jsme to museli zastavět do takovýho pojmu, se kterým se budeme naoko ztotožňovat. To neschvaluju a trvám na tom, že chci ihned vidět konec a když už jste u toho, tak mi ukažte, jak vypadá nic. No!

Mám problém i s jinými pojmy, který by podle všeho neměly bejt tak abstraktní jako tamty dva (těm se budu muset věnovat samostatně, jestli mi do tý doby ta hlava nebouchne), například ten slavný Velký třesk, vznik vesmíru a bla bla bla. Jasný no, velkej tlak nebo co, nakupení hmoty, bum, dobrý, beru. No ale co bylo předtím? Co to bylo za hmotu, kde se vzala? A když teda malej rozměr, co najednou expandoval, tak já se ptám, co bylo okolo? A opovažte se mi říct, že nic, varuju vás! Protože nic nejde! Částečně se spokojím s odpovědí, že tam bylo hodně málo něčeho. No - jenže čeho?

Podobně špatně se mi vnímá pojem nekonečno. Tak nějak se vyrovnám s periodickým opakováním u čísel. Dobrý, prostě se to tam opakuje, donekonečna, je to furt stejný dokola, jak dlouho budu chtít, jak dlouho si budu chtít ty ubíhající čísílka představovat. A až si je nebudu chtít dál představovat (protože mě pravděpodobně rozčílí něco jinýho), tak ony si budou ubíhat dál samy, beze mě. Já to přežiju. Ale nechoďte na mě s věcma jako že je vesmír nekonečnej. Je jenom hodně velkej. Asi dost. Ale donekonečna? Jako kam? Ano, uznávám, kapacita lidského vědomí na vyložení toho pojmu nestačí. Neumíme si to prostě představit. Takže já bych laskavě prosila takovýhle pojmy nezavádět, protože pak nemám klidný spaní. Když nemám klidný spaní, tak se mi špatně cvičí, když se mi špatně cvičí, tak se pouštím do divných úvah a tady to máte...

Každopádně tím směřuju k trochu obecnější tezi a to je takový pozvolný přechod od krizi věd (kdybyste to nepoznali, tak jsem zpátky u Husserla) právě ke krizi poznání jako takovýho. Krize poznání je komplexní, nadřazený pojem (alespoň podle mě) ke krizi vědomí. Krize vědomí je individuální - nevím, jak vy, ale já ji teda mám jako prase - zatímco krize poznání je kolektivní problém. Myslím si (ale úplně jistá si nejsem), že většinu věcí, který jsme měli možnost poznat, jsme jakž takž pomocí různých věd dali dohromady, že už tak nějak tušíme, jak to tady asi vypadá a funguje. Jenže co dál? Exaktní a empirické vědy dřív vytlačovaly filozofii (ve smyslu, že už nebyla univerzální vědou o světe, poznání a podobně), vysvětlily všechno, co šlo. Ale trochu se bojím, že jsme v tom bodě, kdy už to nestačí. Nebo možná, kdy už to zase nestačí. Kdy už víme jak, ale ptáme se proč. Dokud jsme nevěděli jak, mohli jsme se ptát proč a obracet se k víře (to můžete samozřejmě dál, jen si poslužte, jak je ctěná libost, jako princip je to hezký a uklidňující), pak jsme zjišťovali jak. A teď, když už vesměs tak nějak víme jak, začínáme se ptát zase proč. Proto fenomenologie a proto Husserl. Protože krize smyslu. A proto taky přirozený svět. Jenže já se bojím, že teď už jsme i ve fázi krize přirozeného světa. Doba je taková, že řešit nějaké objektivní platnosti, byť by se týkaly nás, teď a tady, nemá žádnou cenu. Že smysl přirozenému světu dává nějaká aspoň povrchní objektivita. Nějaká autorita. I když je přirozený svět vlastně jenom náš, individuální. Přesto musí mít řád, přesto se musí alespoň trochu protínat s ostatními přirozenými světy. (Teď vysvětluju problematiku individualismu fenomenologicky a jsem na to dost pyšná!) Ale teď už se na objektivitu nemůžeme spolehnout, protože žádná není. Z poslední doby si vezměte třeba identifikaci s pohlavím. Jsou jenom dvě, prostě to tak biologicky je. Je mi fuk, jestli se někdo cítí jako vrtulník nebo žena v mužském těle, ať si každej dělá, jak uzná za vhodné. Hlavně, lidi, proboha, nepopírejte objektivitu. Nevolám po diktatuře, která za nás bude rozhodovat, co je správně a co je špatně, to v žádném případě. Ale ve světě, kde je tolik subjektivity, nemá šanci kolektivní morálka. Podívejte se, jak to kolem nás vypadá. Jaká je situace ve společnosti, co se lidem (jen se schválně nad sebou zamyslete) honí hlavou. Sice víme skoro všechno, ale nevíme nic! Teď je ta chvíle, kdy by si konečně měl každý sáhnout někam dozadu do šuplíčku s šanony Logika, Lidství, Etika a morálka, Zásady, Kultura, Zdravý rozum (ti pořádnější to budou mít i podle abecedy) a laskavě se srovnat, zamyslet a možná i zastydět. Lék na krizi přirozeného světa by mohla mít u sebe etika. Jenže dokud nebudeme alespoň o krůček blíž zpátky k objektivitě, dokud nebudeme mít zase autoritu v pravém slova smyslu (tedy například intelektuální), nemá to cenu. Kázat nechci, to ne, to mě zas tak vážně neberte. Jen se snažím to, co tady plácám, včlenit do nějakého kontextu. Aspoň malinkato. A dopadne to tak, že mně ta hlava beztak bouchne, protože to jsem prostě já. Protože se nikdy nesmířím s tím, že na moje otázky nejsou odpovědi. Protože odmítnu akceptovat pojmy o sobě, aniž bych je mohla opřít o nějaký fenomén. Protože takovej konec, to je fenomén, protože se vlastně děje pořád dokola, i když sám sobě logicky odporuje. Asi tak jako teď já. Asi mi ta hlava fakt bouchne. A dobře mi tak. A do té doby - dobře vám tak.