#já věděla že to nestihnu | Explore Tumblr posts and blogs

nasecokolada · 4 years ago

Text

… však ono to jednoho krásného dne zmizí

„Ahoj Luc, zítřek musím opět zrušit. Věřím, že se potkáme, až se budeme mít potkat.“

| únor dvacet

„Luc, mně se to konečně trochu uklidnilo.. Mohla bych přes den, buď v úterý 18. nebo 25. :) Hezký knoflíkový den měj!“

| únor dvacet

„Tak za mě raději až to další úterý.. Luc, jsem zase nějaká teplotková. Případně středa 26.?“

| únor dvacet

„Želbohu Luc, Tvá hádanka z minulého týdne d��l platí, teplotkový Knoflík je stále pod peřinou. Radši Ti už nebudu slibovat žádný další konkrétní termín, neb to už vskutku vypadá trochu blbě.“

| únor dvacet

„Pěkný knoflíkatý pátek Luc! :) Jak to máš příští týden? Co třeba čtvrtek? :) Velkou pusu a krásný den! Měj se bezva!“

| březen dvacet

„Dnes to nepůjde, jsem žel bohu mimo Prahu.“

| březen dvacet

„Mrzí mě to, Luc, ale zkrátka nám to stále není souzeno. Zítřek se mi dosti zkomplikoval a nestihnu tak naše setkání želbohu. Odpočívej, užívej, nepanikař, opatruj se, jistě se brzy shledáme. Ahoj!“

| březen dvacet

„Otázka dne: Jakou barvu a jaký motiv má Tvá rouška? A) Je knoflíčkovaná? B) Je knoflíčkovaná? C) Je knoflíčkovaná? Přenádherné středeční odpo vinšuji! Co chvíli na Tebe myslím, Knoflíčku muj nejknoflíčkovatější! Snad se máš jarně... a usmíváš se! Máš se šťastně... v rámci možností. Snad je Ti bezva. Na duši. I na těle. Snad na Tvé knoflíčkové planetce plyne čas míň smutně, víc vesele. A snad nepanikaříš v té zavirované divno-covid-zóně, a pokud přece jen panikaříš, tak snad pouze maličko, tak nějak po svém, a ne jako všechny ty koronaloutky okolo nás. Vždyť venku je tak hezky! Hezčeji. Nejhezčeji. Navíc v ulicích dočista loutkoprázdno. Býval bych se optal, což takhle jít se spolu projít, ale když je teď ten zákaz vycházení, tak tento dotaz pro tentokráte odložím do karantény. I tak, jsem rád, že tu jsi! Měj bezvadný bezvaden bez vad, Knoflíčku můj knoflíčkatý! (…) Bylo mi potěšením touhle lehce šimrající zprávičkou přimět Tvůj ďolíček k úsměvu, uhum! Nepochybuji, že se to povedlo. Povedlo se, viď? Ahoj Luc“

| březen dvacet

„Děkuji za zprávu, Luc. Mám se fajn, ač striktně dodržuji domácí karanténu, neb mám už přes týden horečku.. To je však můj jediný symptomek, takže nepanikařím ani neobvolávám doktory.. však ono to jednoho krásného dne zmizí.“

| březen dvacet

„Hezké slunečné odpoledně, Luc. Rok se s rokem sešel a opět přišel Tvůj velký den! Z celého srdce Ti proto přeji vše nejlepší a nejkrásnější k Tvým dnešním narozeninám! Hlavně málo paniky, strachu a ošklivostí.. Velkou pusu posílám! A krásný den!! Opatruj se!!!“

| březen dvacet

„Milý Knoflíčku, přeju Ti přenádherné slunečné nedělní předpoledne! Co by to bylo za narozeniny, kdyby mi nepřišlo knoflíčkové přáníčko! Děkuju Ti za zprávu, která mě potěšila a udělala hezký včerejší i dnešní den. Jsem rád, že sis na mě vzpomněla.“

| březen dvacet

„Ahoj Luc, u mě nového vskutku nic. Co jinak nového u Tebe? Jsi uzavřen, nebo chodíš do práce? Já teda vlastně ani nevím, co že to teď vlastně vůbec děláš? Měj prima slunečný den!“

| březen dvacet

„Hezké středeční dopo, Knoflíčku! Děkuju Ti za včerejší milou zprávu, udělalo mi radost, že ses ozvala. Tak jako vždy. Radost tak velkou, že se nevejde do téhle mé odpovědi! Jak jsi neodepisovala, už už jsem panikařil, co se děje, takhle alespoň rámcově vím, že jsi přece jen v pořádku. Píšeš, že máš teplotkový symptomek? Tak to držím malíčky pevně sevřené, a nehty tisknu v dlaň, seč mi síly stačí, nechť se tedy brzy vyléčíš! Snad Tě čtení tohohle knoflíčkového slabikáře alespoň nepatrně uzdravuje. Byl bych tuze rád. :) To já jsem zdravotně docela v pořádku, ťukyťuk, trápí mě však jiná trápeníčka... totiž, zaměstnavatel mi dal ze dne na den koronavýpověď, takže teď musím hledat novou práci i bydlení, což se tak úplně nedaří. A co že jsem dělal? Pracoval jako stevard v mezinárodních vlacích! Sic znouzectnost, ale tuze zábavná. Škoda, že jsem Tě svým alpským rychlíčkem nesvezl, býval bych si do deníčku poznamenal, že jsem obsluhoval knoflíčkovou princeznu. (…) Vlastně to byla moje teprve druhá práce na HPP v životě. Po všech těch žurnalistických eskapádách a barmanství docela změna, skok do neznáma, krok vstříc dospělosti. Podle okolí bylo na čase. Naštěstí se okolo mě povětšinou žádné okolí nevyskytuje, tedy vyjma stromů, a s těmi si o takových malichernostech, jako je moje uvíznutí v dětském vnímání světa a až patologická nechuť k dodržování všudepřítomných, všemi přijímaných konvencí, nebavím. Neba mě žít podle šablony, ale možná by opravdu bylo konečně na čase malilinko vy(do)spět, abych se v tomhle divnosvětě nepatrně aklimatizoval. Proto ta práce na plný úvazek. Proto ten vláček. Nepředstavuj si ale žádné romanické roadmovie mezi vyhýbkami., žádný nepřetržitý sled dobrodružství na kolejích. Bylo to celé tak nějak strojené. Na sobě jsem nosil tesilky jak z osmdesátek, obuté lakýrky, vyžehlená naškrobená košile s manžetkama, kravata z výprodeje. V odraze jsem sám sebe nepoznával... asi tak nějak bylo nastavené ono zrcadlo do dospělého světa. Povím Ti, slalom salónem jídelního vozu, mezi loutkoherectví pěstujícími spolucestujícími, obzvláště v zatáčkách, na ruce s několika talířky vídeňských párků, ohřátých v mikrovlnce, prodávaných pětatřicet korunek za nožičku, no nic moc tedy... jenže když pražský hipstrgastro mi už víc bralo než dávalo, narkoalkoinferno dávno nepěstuji a démonické peklopárty vyhledávám ledatak ve svých vzpomínkách, a ani tam vlastně už ne, takže nebylo zbytí, zkusit býti jiný. Něco změnit. Mno, zvláštní zkušenost. Krátká, ale intenzivní. A teď nic... co nyní? Návrat k barmaničení, ba ani novinaření na programu dní následujících tedy rozhodně není, co mě ovšem už dlouhopředlouho pokouší, že bych chtěl dělat marketing – ať již takříkajíc postaru jako kreativec, anebo novomediálně skrze sociální sítě... láká mě třeba organizovat eventy... ^_^ Jsem doslova pln nenaplnění a prahnu po jeho naplnění! :) A co vlastně děláš Ty, když zrovna nepěstuješ volnočas, který stejně nikdy nemáš, a co vlastně děláš Ty, když si i mezery mezi písmenky v našich zprávách šeptají, že pořád něco někde na něčem třeskutě tajemně tajném kutíš?“

| březen dvacet

„Ahoj Luc.. Chtěl bys dělat marketing? Od kdy? Myslela jsem, že máš poněkud jiné plány. :)“

| březen dvacet

„A vůbec, to jsi v tom vlaku i bydlel, že jsi zároveň přišel o střechu nad hlavou? Četla jsem, že nějaké hotely teď nabízí dlouhodobý pronájem, třeba na měsíc za slušnou cenu, tak jen tip na přechodnou dobu..“

| březen dvacet

„Děkuju za knoflíčkovou zprávu! Opravdu mi dokážeš svýma písmenkama vykouzlit úsměv jako nikdo jiný... a děkuji i za tip na přechodné ubytování, aktuálně celou dynamicky se vyvíjející záležitost intenzivně řeším a moc si nevím rady, protože je to přesně tak, jak jsi prve napsala: Ve vláčku jsem vskutku bydlel. Jezdil jsem z Prahy do Alp a zpět, zároveň se zaměstnáním jsem měl pokryté i ubytování na hotelu, obojí ovšem tahle zavirovaná zlosituace pokazila, teď se tak snažím vykoumat, jak dál... a co se makretingu týče, chci ho dělat už delší dobu, mám v tom oboru i nějaké dílčí zkušenosti z minulosti, ovšem nic nějak víc zmíněníhodného, prahnu po něm však dlouho, v řádech měsíců určitě. Ptala ses, kdy bych jej chtěl začít dělat? Ideálně ihned samozřejmě! A pokud ne zítra ráno, tak nejpozděij pozítří. Čím dřív, tím líp. A pokud se tak stane co nejdřív, tak tím nejlíp. Větřím, větřím, že bys třeba o něčem konkrétnějším i věděla? Anebo se mýlím a střílím slepými? Tak či onak, kdyby Tě něco cvrnklo do nosu, neváhej se ozvat. Hýřím talentem, vždyť mě znáš... sotva jsem mělce zfoukl na pohárkovém dortíku, ještě za dob budování hlubokého socialismu, půlrok před revolucí, svou prvou narozeninovou svíčku, byla mojí tehdejší žvatlalštinou první uceleně složená, a též vyřčená věta, tedy hned po té úplně prvé, při níž jsem si pod bryndáček zahuhňal něco o tom, že bych rád ke sváče hrneček sunaru, že se tuze toužím stát digitálním markeťákem, až jednou budu alespoň zpoloviny tak dospělý jako moje tetička. Tetě tehdy táhlo na patnáct, no a když se tak dneska divám na svoji občanku, zjišťuju, že jsem už dvakrát tak starší, než ona tehdy, přesto markeťákem nejsem. Ba ne, markeťákem jsem jako prtě být nechtěl, ostatně jak bych také mohl chtít jednou být nějakým slovem, které v té době ještě ani neexistovalo. Fňuk. Ovšem ani tento smutný příb��h Ti nebrání rozdávat na mě kladné reference po hrstech, vysílej pozitivní vibrace do všech světových stran, vděkem se Ti oplatím. A nejen tím. Pokud mi totiž něco v téhle Tvé domovské sféře schází, tak kontakty. A jak sama víš, právě na nich je celá tahle hypermoderní bublina postavena. Děkuju. A propos, psala jsi, že sis myslela, že mám v životě jiné plány? Tak... asi ani nevíš, jakou zvědavost jsi ve mně tímto vzbudila! Jiné plány? Jaké? Prosím, prosím, buď konkrétní... povídej, piš, co si myslíš! A než odpovíš, měj prozatím hezký den, Knoflí! Ahoj Luc“

| březen dvacet

„Jsem rád, že čekání na Tvá písmenka mohu rozčísnout zvoláním: Hurá, mám bydlení! Na slepé mapě mé soudobé životní nejistoty, objevil se pomyslný domeček! A jak knoflíčkuješ Ty, můj teplotkový symptomku?

| duben dvacet

„Mé přísně tajné senzory, vmontované do nitra mé hlavy, hlásí zvýšený knoflíčkový výskyt na území Hlavního města Prahy. Od včerejška mi v hlavě blikají kontrolky, čudlíčci, knoflíčci. Možná se pletu, ale určitě ne... jsi, anebo jsi v Praze? Sic by bylo bývalo ve slušné společnosti považováno za slušnost, posečkat na odpověď na předchozí otázku, ale čarodejnic se ostatně před přivázáním rukou i hýždí k masivním dřeveným mřížím hranice také nikdo neptá, jestli mají ze všech živlů nejraději oheň, anebo snad ne... a proto, ať již jsi, anebo jsi v Praze, viďme se! Tohle je pozvánka pro jednu konkrétní Knoflíkačku na dnešní čarodějnou náplavkovou podvečerní procházku. Přijetí se neodmítá. Odmítnutí nepřijímá.“

| duben dvacet

„Pravdu díš, Luc, včera jsem si byla vyzvednout svůj nový telefonek. :) Dnes však mířím opět mimo Prahu. Příště. Měj čarokrásný večer!“

| duben dvacet

„Hezké odpoledne, Vl��knoflíčkovílo, můj sedmý smysl jak vidno nezklamal. Škoda, že nám tedy dnešek nevyjde, neb jsem již započal spřádat čarodějný plán na večer. A protože je teprve lehce po o, předu si jej v hlavě dál... takže, kdyby ses znenadání rozhodla o dnešní ohněplné noci přece jen zůstat pražskou Knoflíkačkou, najdeš mě tam, kde jsme se potkali poprvé...“

| duben dvacet

„Ahoj Luc.. jsem v pořádku. Nového asi není nic, na paniku nemyslím a karanténu trávím převážně mimo Prahu. Měla jsem vnitřní tušení, že je Čokoláda v rekonstrukci a ono ejhle! Je to tak! Dnes nestíhám, ale už zítra se těším, až si vše čokoládové prozkoumám a přečtu!“

| duben dvacet

„Překvapila jsi mě svou čokoládovou předtuchou! Vskutku! A srdečně rozšťastnila, tomu věř! Jen čekám čekám na odpověď... domněnkomat v mojí hlavě si bez Tvé čokoreakce běží na volnoběh. Škoda, že nemáš také svojí Naší čokoládu, že bys mi tam odpovídala, a já bych mohl očima tančit mezi řádky při čtení Tvých myšlenek...“

| duben dvacet

„K Čokoládičce se Ti již brzy vyjádřím, ještě to trochu zpracováváme a promítám.. Nicméně moc mě baví poslední píseň od Filipa, škoda jen, že nemám ráda němčinu.. zbytek je víc než bezva.. Přeji Ti čarokrásný čas!“

| duben dvacet

„Jak se na Ti na tváře usmívá Sluníčko při čtvrtečním odpoledni, Knoflíčku? Co nového odehrává se ve Tvém světě? A jsi stále mimo město, anebo mám snad soustředěně opisovat půdorys Hlavního města Prahy? Pokud pěstuješ neplán na nadcházející bezmračné dny, mám v hlavě bezva-spolu-program!“

| květen dvacet

„Můj milý Knoflíčku, přeji Ti překrásné jaroletní poledne. Jak jsme pokročili s plánováním našeho spolusetkání?

| květen dvacet

„Můj nejmilejší Knoflíčku, děkuju za zprávu, která mi rozzářila nejen displej mobilu, ale i očička! K nevíře, jak mi písmenka od Tebe svědčí, vždycky mě pohladí a potěší, snad je to – ať již přes esemesky, nebo právě v čokoládových příspěvcích –, tak nějak vzájemně vzájemné. Často na Tebe myslím, no a ještě častěji se mi procházíš hlavou, snad právě proto jsem tak netrpěliv při tom nekonečném čekání na naše znovushledání! Těším se naň! Natěšen nejvícvíc než nejvíc. Zubu času koukám s jemným tikem do tváře, zatímco vytrhávám listy ze svého bezknoflíčkového kalendáře. Brzy navi. Léto je naše!“

| květen dvacet

„Krásný páteční den, Luc.. k Čokoládě se Ti ještě nevyjádřím, ale říkala jsem si, že když už mě žádáš na Facebooku o přátelství, tak se Ti musím alespoň ozvat, že jsem v pořádku. I když.. už přes dva měsíce mám teplotu, a tak nejen že většinu času trávím v ústraní na chalupě, ale také se vyhýbám setkávání s lidmi, proto Ti termín našeho shledání ještě nedokážu říct, ovšem věřím, že nejpozději do roka a do dne to klapne.“

| květen dvacet

„Píšeš o mimopražském chalupářství, což si dost dobře nedokážu představit... mým uším to zní, jako kdybys žila v sousedství Xénie a Arabely, v Pohádkové ří��i? A zda-li pak tam kdesi v neznámém neznámu přijímáš do své oázy klidu také návštěvy? Přijedu za Tebou klidně na tříhrbém velbloudovi!“

| květen dvacet

„Můj milý Knoflíčku, přeji Ti hezké páteční poledne. Jak trávíš pozdní máj? A jak se Tví maličcí Knoflíčci v hlavě maj'? Ještě stále pobýváš v chaloupce na konci všehosvěta? Já zrovna hledám nové bydlení a práci, takže se opět ocitám na konce začátku, na začátku konce. Až budeš mít časochuťovolníčko, ozvi se mi! Pořád vyhlížím Tvá usmívající se písmenka. Měj přenádherný páteční den. Ahoj Tvůj Luc“

| květen dvacet

0 notes

fuenteovejunalopedevega · 6 years ago

Text

Konečně práce!

Někteří ví o práci více než ostatní, některým jsem neříkala nic a někomu skoro (dobře úplně) plakala do telefonu, že nemám práci.

Jisté je, že únor a březen jsem hledala práci cca 4 hod každý den a to nepřeháním, spíše ubírám. Strávila jsem neskutečné množství času různými variantami životopisů, s různými zkušenosti, méně a více vzdělání a v různých jazycích. Psala jsem motivační dopisy, připravovala se na pohovory. Nejprve jsem hledala práci “odpovídající” mému vzdělání, poté jsem hledala něco jiného a pak už cokoliv. Když říkám cokoliv, myslím i uklízení. Jediné co, tak jsem chtěla mít alespoň jeden volný den, sobotu nebo neděli, abychom s Honzou měli něco z toho, že jsme tu spolu. Na rozdíl od mého vzdělání mi nakonec pomohl životopis, kde jsem měla napsáno, že z pracovních zkušeností jsem prodávala v obchodě (obchod mého táty) a že jsem byla hosteska firemních akcí :D

První velká krize přišla, když jsem začala roznášet životopisy “naživo” - prostě přijít do obchodu a říct, že hledám práci a jestli mohu nechat životopis. Uměla jsem odpovědět na snadné otázky, ale občas jsem se samozřejmě cítila příšerně trapně, když jsem jim nerozuměla, na co se mě ptají. Než jsem šla do prvního obchodu, děsně jsem brečela. Prvních 10 obchodů byl adrenalin. Dalších 10 lepší a po 30 už jsem ani neměla přehled, kam všude jsem životopis dala a rozdávaní životopisu pro mě byla denní rutina. Po celé Barceloně teď kolují moje životopisy :D

Následovala další věc: Zvednout telefon a mluvit španělsky, když mi volali, aby mě pozvali na pohovor (email tady nikdo v tomto ohledu nepoužívá). Z rozhovoru jsem musela vytušit v kolik a kam mám přijít na pohovor, což prostě po třech měsících učení jazyka bylo naprosto šílené. Jenže nedalo se nic jiného dělat.

Další můj problém byl (jak někteří ví), že jsem nebyla schopná lhát jim na pohovoru. Pokud se tedy zeptali, na jak dlouho tady budeme s přítelem, prostě jsem nedokázala říct, že tu budu navždy, když jsem věděla, že červen/červenec odjíždím.

Jednou jsem už měla domluvené, že v práci druhý den nastoupím a nakonec jsem nevydržela tlak toho, že mě vzali do práce a chtěli kvůli mě předělat směny s tím, že jim potom pomohu v létě. Vědomí toho, že jim nepomohu a budu jim tedy měsíc jen zátěží mi dva dny nedalo spát a den před nástupem jsem vše přiznala. Připravila jsem si velký proslov a jela do oné kavárny. Snažila jsem se sice vysvětlit fakt, že mohu pracovat za minimální mzdu a že jsem upřímná a že bych také nemusela být, jenže jsem prostě byla a tak jsem práci nedostala.

No a neméně pěknou věcí byla byrokracie: Bez čísla sociálního pojištění nešla získat práce a bez práce nešlo získat číslo pojištění :D Doteď si nejsem jistá, zda mám vše v pořádku :)

Nakonec mě vzali ze dne na den do pekárny-kavárny v centru města. Vstávám sice každý den krom soboty 5:50 a jsem na nohou 7 hodin a opravdu si často ani nestihnu dojít na záchod, ale jsem moc a moc vděčná že mám práci. Snažím se dělat co mohu i když všichni, co mě lépe znáte, víte, že gympl a vejšku jsem musela studovat i proto, že manuálně zručná moc nejsem :D Ale ještě jsem se ani neřízla, ani nespálila a snad mě nevyhodí. Moje spolupracovnice jsou vesměs moc milé. Všechno jsou to holky, které mluví několika jazyky a vystudovaly jednu či dvě vysoké školy. Jenže td-dn, bydlí ve Španělsku (nezaměstnanost 14 %, tedy 7x větší než v ČR, údaj k lednu 2019). I lidé, co chodí do kavárny jsou docela fajn, i když někteří jsou protivní, že nerozumím katalánsky. Někteří jsou soucitní a můj 6. den se mě ptají, zda je to můj první den :D Opět jim pak nedovedu zalhat a musím přiznat, že ne :D

Tady Vám pro ukázku posílám naše sladké pečivo, které prodávám nejraději :) Kavárno-pekárny jsou ve Španělsku typické a my se můžeme pyšnit i tím, že opravdu pečeme vše vlastní a i když nedám dopustit na chleba z ČR tento je také skvělej! (nejen protože jednou za dva dny ho dostanu zadarmo :) ).

Chodila jsem tedy celou dobu na kurz španělstiny, střídavě na 2 až 4 hod denně a učila se pak odpoledne vždy španělsky. Samotné učení a cestování tady s Honzou by mě bavilo, být to na chvíli. Jenže vědomí toho, že je mi 27 a já nemám práci a kurzy španělštiny mám u Honzy na dluh mě často docela deprimovalo. Honzovi jsem sice moc přála rozvoj kariéry, který tu má a samozřejmě, byla by blbost, aby práci neměl Honza a já ano (protože vydělává více a s mojí plánovanou “kariérou” vždy bude), ale i tak jsem vnímala nespravedlivost mého postavení, kdy jsme se dohodli, že já budu ta nezaměstnaná, co si bude hledat tady práci. Vím ale, že mě to také naučilo pokoře a zvyku na pocitu závislosti :) A Honza mě moc a moc podporoval, když jsem měla pocit, že nemá cenu, abych se ráno převlékala z tepláků :D

0 notes