#musí tam vůbec nějaký vztah být | Explore Tumblr posts and blogs

zlutyzakaznik · 4 years ago

Text

Měsíční souhrn: listopad 2020

(30. 11. 2020) Nekonečný tunel bez světla na konci.

Nokturno v šedé padesát metrů od Milady. Takové doppio (naturální Etiopie od The Space) jsem si zde vždy přál dostat a místo toho měli v nabídce My Daily Mix (ještě před prohozením parcel s kadeřnictvím) anebo pro mne strašně vyhajpované Coffee Collective. Kávu jsem zkusil na doporučení jednoho z oblíbených baristů, který zde působí a nelitoval jsem. Zpočátku se mi to sice na Etiopii zdálo malinko kalné, ale jak teplota klesala, chuť se rozjasňovala, náznaky křídovitosti vyprchaly a po dopití zbyla extrémně dlouhá a příjemná dochuť a nemyslím, že bych za letošní rok zaznamenal delší aftertaste než v tomto případě. Bonusem byla milá hnědovláska, která kávu připravovala a i od dvou jiných lidí jsem slyšel pozitivní reakce na její přístup. A samozřejmě to byla velmi estetická záležitost, kdy jsem střídal pohled na jasně modré nebe s totálním ponorem do odstínů šedé (šálek, zídka bývalého Baru Brňák/Drink Line, šedý kabát, šedé rukavice a šedé kalhoty). A po zbytek odpoledne jsem měl hezkou a tematickou tapetu. :-)

Uplynulý měsíc ukázal, že naše vláda hňupů a škůdců nezná ve své nekompetentnosti a blbosti hranic a je úplně jedno, zda přijdou s něčím, co nazvou PES, VES (”Veřejný epidemiologický systém”), LES (”Lokální epidemiologický systém”) či PLES (”Prymulův libovolný epidemiologický systém”). Ano, až tam to došlo: použil jsem taková slova, ale myslím, že je to ještě velmi mírné vyjádření ve srovnání s výroky statisíců až milionů deptaných lidí a jejich živností a zločiny proti ekonomice, kultuře i společnosti jsou dalekosáhlé a definitivní.

Divadla a kina mohou hrát, ale bez diváků; nařídí se čtyřiadvacetihodinová karanténa pro boty a oblečení, když toto se od počátku uzávěry zkouší a masivně ohmatává v super a hypermarketech; výjimka naběhne pro zbraně a střelivo kvůli údajnému přemnožení divočáků na severu Čech a toto vzápětí zpochybní majitel prodejny s kvéry; vyhozený plukovník se druhými dveřmi vrátí coby Babišův poradce za 80 tis. Kč měsíčně s možnou žalobou na ČR na krku a ještě obviní Vojtěcha; už podruhé se otevřou psí a kočičí salony na úkor lidí. Tady blednou i klasická umělecká díla tematizující absurditu státního aparátu.

A když si po dřívějším vyjádření alkoholika na Hradě přisolí i jeden z kariérních odborářů – je pozoruhodné, jaké zálibě se těší hodinky Breitling u těch, co káží populaci o skromnosti anebo touží napravovat “vysoké” ceny – a nastrčený pučista Metnar v televizním rozhovoru vyjeví donebevolající nestoudnost, že virus se nešíří v supermarketech, ale malých obchodech ano, vybaví se jednomu slova ze sitcomu MASH 4077 určená jistému lampasákovi: “Myslí tak blbě, že si musí hlavu šroubovat.” Je ovšem docela dobře možné, že to Babiš a jeho parta dělají záměrně, aby zničili drobné a střední podnikání napříč obory jako celek. A o to je to smutnější.

Zdůvodnění restaurace U Divošky nedaleko legendární putyky U Antoníčka v Divišově čtvrti v Brně je jen dalším ze stále delší řady dokladů postupně vzrůstajícího odporu vůči Babišovi a vládě.

I tento měsíc jsem nalezl pěkná a rozpustilá prasátka...

Protože to zatím bohužel nevypadá na nějaký organizovaný pasivní odpor, byť první známky se v posledních dnech objevují, a člověk má začít u sebe v duchu kennedyovského Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem, investoval jsem do hi-tech roušky 3.0 (srov. Web 2.0 nebo Průmysl 4.0), kterou použiji v následujících týdnech a měsících k alespoň miniaturnímu podvracení režimu.

Ano, je to malý krok pro člověka, ale dopad na myšlení spoluobčanů může být, jak jsem si ověřil během zkušební vycházky, poměrně značný a pokud to přispěje k tomu, že se lidé nad celou situací aspoň zamyslí, budu spokojen. :-) (Vím, používám zelenou BIO Olmu, červené selské, TESCO čerstvé plnotučné, Billa Clever čerstvé a Pilos čerstvé v lahvi, vše z koncernu, ale problémem je vůdce, Mára, Alenka, superministr a komunisti, co je drží u moci a ne ti chudáci, co pracují v mlékárenském nebo kuřecím provozu anebo pečou na Cejlu rohlíky).

Aktualizace 29. 11. 2020 ve 13.56: Tak od čtvrtka, 3. 12., by to vláda milostivě a za přísných opatření měla otevřít a snad se tak opravdu stane, protože jim už nevěřím vůbec nic. Boty, kabáty, sukně a kalhoty nebudou muset do karantény a gastroprovozy by měly operovat na 50 % kapacity, což v nejsilnějším období roku určitě “potěší”. Uvidíme. Sám mám obavy, že to do Vánoc pustí a nejpozději 2. ledna zase zavřou. Moc rád bych se mýlil.

Je známo, že Prymula a prezident mají k sobě dosti blízko a proto jsem daný vztah nemohl opomenout u svačiny během zkušební vycházky s kuklou. Pro aplikaci tekutou křídou na robustní a snadno omývatelný výrobek ze země, která dala světu Volvo, Hasselblad nebo Ingmara Bergmana, je v zásobníku protirežimních výroků připraveno pár dalších kousků. Pokud se nepletu, jistý politik ANO doporučoval číšníkům a lidem z gastronomie ať se překvalifikují na svářeče a tak to má mít. K několika úsměvným historkám z první vycházky patří ta, kdy se malá holčička zeptala během nákupu v Lidlu: “Tatínku, ten pán je obraběč?” “Jistě děvče, s CNC soustruhem jsem dokonalý Paganini,” dralo se mi na rty v kukle se zamženým zorníkem po přechodu ze zimy do interiéru Lidlu, ale nechtěl jsem dítku ve vývoji způsobit zmatek v hlavičce. :-)

Vítaným osvěžením dní, kdy každý den vyplave v médiích jedna nebo dvě pecky najednou, a často i tři, byl skandál kolem kávovaru pražského primátora. Pokud má na daném úřadě někdo opravdu rád kávu, je škoda, že se neporadili a za těch 100 000 Kč nekoupili pěknou jednoskupinu a mlýnek a nedali dohodu o provedení práce jedné nebo dvěma dcerkám některé z kolegyní nebo jejich kamarádkám, které dost možná pracují v nějaké pražské kavárně.

Ale chápu, že Jura má mezi řediteli zvuk a že když se sejde dvacet až třicet lidí na poradě a třetina chce lungo, pětina espresso, někdo dvojité a zbytek cappuccino, musí to téct proudem a není čas na kvalitu a nastavení. Sám jsem si to jednou vyzkoušel s kolegyní na jedné z větších porad na Juře E8 a mají co dělat dva lidé (jeden sází hrnky pod výpusť, mačka tlačítka, přidává lžičky, medy a cukříky a druhá osoba to odebírá, na platu expeduje v rámci velké zasedačky k lidem, bere jejich objednávky a přidává skleničku s vodou a obstarává zdvořilostní komunikaci s ctihodnými nebo aspoň důležitými profesory a docenty.

Zbytky podzimu doma na dvorku s třetinkou Pumpkin Ale od Permona.

Prohlídka realitních nabídek za listopad byla doposud nejsmutnější záležitostí od počátku celé krize a nemyslím, že by to v prosinci a prvních měsících následujícího roku bylo lepší. Spíše naopak. I přesto se stále objevují nové podniky, které buďto čekají na povolení provozu anebo se na nich kutá.

Mitte má třetí kavárnu a po vlajkové lodi na Panské a pobočce v Campus Square v Bohunicích (vedle Fakultní nemocnice Brno) expandovalo do kontejnerů bývalé Plovárny na Mendlově náměstí. Nemohu říct, že bych z toho byl nějak nadšen, protože ač jsem je míval dlouho rád, jejich pražič se bohužel neumí chovat a jeho Etiopie byl průšvih. Pokažený dojem u mě nevylepšila ani moc milá baristka v Bohunicích anebo ochotná a usměvavá dívenka v okénku s žárovkami, které ani trochu nevadilo, že jsem do podniku velmi důkladně nahlížel přes všechna okna. :-) Je tohle jeden z předstupňů očekávané homogenizace kávové kultury v Brně?

Úpravy se dějí i v sídle bývalé(?) vinotéky mezi BKN a Alohou Grill Barem na Kozí.

Po Book Therapy to v bývalém komplexu Bistra Elsner zkouší třetí pobočka Vietnamských baget/Saigon Brno. Jak jsem se ale včera dočetl na jejich Facebooku, budou nyní směřovat úsilí spíše k záchraně celého týmu a měsíčnímu pop-upu/konceptu Domovina. A pozor: upravovaný prostor na fotografii není jejich, ale ještě jiného a dalšího provozu/pronajímatele. Jakmile budu vědět víc, objeví se to na blogu.

Pevně doufám, že to není tatáž “moštárna”, kterou jsem už viděl v IBC a pak na Josefské. Poblíž bývalého Parnasu/Jean Paul’s Bistro na Zelňáku je nájem extrémně krvavý.

Manžel má Love Coffee na konečné tramvají 9 a 11 na Lesné (Čertova rokle) a manželka si před týdnem otevřela čokoládovnu v bývalé pobočce prodejny pečiva Crocus. Zatím mají Fiftybeans 50:50 (Mexiko a Brazílie), ale prý bude něco lepšího. Občasné horké čokolády se ani v nejmenším nezříkám, ale raději si doma kvalitní tabulku rozpustím ve 33 anebo dokonce 40% smetaně s kostičkou másla, protože tady čokoládové pecky dají jen do mléka. :-(

Další z udivujících názvů podniků, který ve mě budí dojem vzdoru anebo ještě lépe: že to bude provozovat manželka pro sebe a kamarádky a v pozadí bude chudák manžel-investor. Tedy klasika. Je to hodně špatné místo ve sklepení v průchodu vedoucím na zahrádku Malt Wormu, kde velmi rychle skončil španělsky laděný Z Bar s kávou a vínem a není důvod předpokládat, že tomu bude v tomto případě jinak. Na mlýnku zde budou mít Charisma, značku distributora NS/VA, která ve mě budí podezření absencí mnoha důležitých údajů a nadbytkem sebeoslavných výkřiků o kvalitě.

V malém komplexu na Úvoze, odkud odešlo Cukrové nebe, hamburgrárna i specializovaná prodejna francouzských vín a lahůdek, se pomalu chystá nejen druhý brněnský Kafec, ale i další pizzerie, viz dva bezprostředně následující obrázky.

Je mi líto Cukrového nebe, které se z lokality na Úvoze muselo vystěhovat (interiér včetně přípravny byl krásný), aby se novým nájemcem stala podle prvních známek ordinérní pizzerie. Říkáte, že jsem dopředu skeptik...?

Nedivte se. Když jsem za sklem viděl bandaskové dressinky na burger a v další části ty krásně mražené bagetky, pojalo mě podezření, že tady to asi nebude strictly home-made.

Lištičky spí v teple vydržely v prostorách letitého klubu/slušné poprockové diskotéky Livingstone necelých dvanáct měsíců a webové stránky i úvodní video, ve kterém slečna provází rozsáhlými prostory, jsou už minulostí a prostor je vyklizen. A to se netajili ambicemi, avizovali osobní růst kuchařů a číšníků a požadovali foto při náboru. 40 500 za 355 metrů čtverečných.

Cattani na Josefské je také minulostí a lokál s patrovým posezením o 194 metrech je k mání za 65 000 Kč, což je na dispozici a místo na dané ulici opravdu dost a chtěl bych vidět, kdo to dá. Velmi odbytý pokus o rebrand nevyšel, ale ten nedlouhý čas, kdy měli otevřeno, bylo na baru La Marzocco.

Vzhledem k výše uvedenému nájmu a ne zcela ideální pozici bude mít nový nájemce jistě co dělat...

Léta fungující Středověká krčma v renesančním Domě Pánů z Lipé na nám. Svobody hledá nového pána za 175 000 Kč a jsem zvědav, zda se záhy v nabídce objeví i kavárna naproti pultu Student Agency, která prý patří stejnému majiteli. A zavřelo i Baru Baru na Husove, podnik interiérem upomínající na Spolek, který změnil provozního, ale nikoli majitele, jak jsem slyšel už ze dvou různých míst. (Ověřeno na místě 1. 12. odpoledne.)

Vietnamský podnik vedle Coffee Trail na Lidické, kde předtím fungovala od 27. 12. 2018 do 15. 3. 2019 italská restaurace Gallura 11 s velmi sebevědomou manželkou, už také není. Za 42 500 Kč nájmu a 15 000 záloh za energie může být kohokoli.

Nevím, jak se ta plexisklová konstrukce přesně jmenuje, ale u vchodu do po třech měsících uzavřené a rozsáhlé obchodní Galerie Secese na Starobrněnské jsou instalovány dvě a každá má místo pro 7 firem/nájemců a jsou zcela prázdné. Café Secese to ovšem už také zabalilo, takže papírek klame.

Pronajímá se AIDA La Dolce Vita na Orlí a jen pár měsíců vydržela na Josefské pobočka specializované makronkárny a ještě předtím vinotéky (23 500 Kč). A rovněž na Josefské to po pár měsících balí Žabka, kterou v tuzemsku operuje Tesco a na rozdíl od nespočtu poboček v Polsku zde nenalezneme výborný baltic porter Zywiec. 120 000 Kč je pálka, ale nic proti třísetpadesátimetrové pobočce second handu Genesis uprostřed České, kde nájem činí 385 000 Kč.

Zoufalá doba přináší zoufalá řešení a ceny. Nikde na dveřích nebylo upozornění jak postupovat a ani zvonek a tak jsem opatrně vešel a nakoukl na nabídku níže, abych vzápětí dostal kartáč od provozovatelky, že nechce dostat pokutu. OK, to chápu, ale jak mám tedy prozkoumat nabídku nebo objednat, když nejsou venku uvedeny žádné instrukce?

Bývalé prostory Čokoládovny vedle ex-lokality Mlsné holky je možné mít za 26 580 Kč a snad si majitelé, kteří se přesunuli do míst posledního působiště hudebního vydavatelství Indies, myslí, že budou těžit ze zájmu lidí mířících do asi nejúspěšnější brněnské donuterie.

Prodejnu a výrobnu na Slovákove pomalu vyklízí i Maryna a jednotka je k mání za relativně skromných 16 990 Kč. Pamatuji místo coby úvodní působiště Martináka a jsem zvědav, co tam bude po 3. 5. 2021, kdy by měl být prostor uvolněn. Je to moc fajn místo, ale do lepších časů a pro věrné zákazníky.

Lokalita bývalého Hotdogy’s naproti Špalíčku je už delší dobu ve “slevě” (ze 100 na 90 tis. Kč), ale stále bez efektu a už snad tři roky je prázdná i parcela vedle. Tam by byl pěkný espresso bar, ale když vidím to nájemné v dané lokalitě...

A podle všeho skončila i restaurace Spokojenost, nástupce druhé provozovny Jedné básně v Bohunicích naproti Kauflandu a vazební věznici. Byl jsem se tam podívat tak před 3 týdny a viděl vytrhané banketové posezení, hodiny ze zdi nad barem ležely na červeném čalounění a všude stavební nepořádek a na baru chybějící kávovar i ostatní vybavení. Telefon je hluchý, poslední status na Facebooku 23. 9. a web je bez jakéhokoli menu.

Hospoda U Sedláka vedle gigantického podzemního gastro-kulečníkového komplexu Utopie na Divadelní (bývalé kino Kapitol) je v nabídce za 28 790 Kč a pobočka bývalé hospody U Tesaře na Veveří, kde poté působil podnik zaměřený na deskové hry, se nabízí za 25 000 Kč. A letitá restaurace Dřevěná růže na Provazníkove, kde se v průběhu let konal bezpočet promocí z nedaleké MENDELU, byla oceněna na 80 000 Kč.

Uvedené je samozřejmě pouze výběrem toho, co se mi za listopad podařilo zaznamenat a patrné je zaměření na místa s gastronomickým využitím. Pokud to tak ale půjde dál pár následujících měsíců, značná část širšího středu se promění ve město duchů. A třeba Mobilní Pohotovost se po létech působení ve výše uvedeném historickém domě na náměstí Svobody přestěhovala do bývalého rohového Rock Pointu pod Momentou a dle zatím zahlédnutého půjde pravděpodobně o největší prodejnu mobilních technologií v centru města.

Listopad byl také měsícem, kdy na mě byla navzdory děsivé situaci spousta lidí z gastra velmi milých a usměvavých. Tak milých, jak jsem snad ještě nikdy nezažil, a rád bych věřil, že to bylo i díky tomu, že jsem byl jejich platící anebo zájem projevující zákazník.

Započalo to radostí a úsměvem majitelky Atlasu za oknem a pak jejím velmi dobrým doppiem, pokračovalo small talkem a sdělením o četbě blogu u jednoho ze čtyř zakladatelů Motmot při přípravě pobočky na Francouzské a kratičký rozhovor jsem absolvoval i s majitelkou Liberty, kde jsem byl v letech 2010 až 2012 na tamních cappuccinech a zahrádce s čerstvými oranžovými gerberami častým návštěvníkem. Vysvětlila mi, že hebká, polštářková a pohodlná zahrádka nebyla nahrazena stroze a méně útulně působící z její vůle, ale že šlo o požadavek památkářů a že jakmile bude moci, tak tu původní opět vytáhne na světlo.

Moc milá je také dvojice v Take Five na Staré osadě, kde jsem si dal tři doppia a dobrou náladu měla i dáma v pobočce Monra v Alfa pasáži, když se na mě křenila přes sklo a poté, co jsem se omluvil s tím, že jsem už měl čtyři kávy, mi s pochopením řekla, že jich od rána měla už pět a měla by přestat. Strašně milounká byla i majitelka Friedrichu a o tom, jak fajn jsou děcka/baristi v Pelíšku, bych mohl vykládat pohádky u zimního krbu a kanystru chemexu.

Když bylo jednu listopadovou sobotu hezky (slunce a relativně teplo), poznali to na tržbách i v nejúspěšnější ze čtyř poboček seattleského řetězce v Brně.

“Kafe za devadesát” nemá jen Starbucks, ale v půli listopadu i Penny. Tady je to ale rovnou kilo a myslím, že i dosavadní cenový rekord. Je to stejně paradox, protože tentýž diskont má v nabídce z mého pohledu (i složením) nejlepší supermarketové cukrářské piškoty nebo velmi solidní francouzský kuskus Arax.

Příspěvek do “forenzní gastronomie”, kam patří vedle tak specializované oblasti, jakou jsou ochutnávači a analytici jídel pro přední politiky, zejména obsah nákupních košíků/pokladních pásů českých spotřebitelů a nepochybně téma hodné samostatného textu. Je jistě svůdná představa, že lidé v dané lokalitě plné kaváren a bister preferují pro domácí konzumaci víno, ale realita může být, jak už to tak často bývá, úplně odlišná.

Grandezza po pár dnech doppia za 110 Kč, o kterém jsem referoval na úvod tohoto článku, zřejmě usoudila, že ceny kávy lidi až příliš znervózňují a tak je u další verze cedule opřené o svítící stolek dala raději pryč. Na menu vlevo u hlavních dveří jsou sice stále uvedeny, avšak mikroskopickým písmem.

Dnes, tedy 30. 11. 2020, otevřela nová pobočka Lidlu a první ze dvou připravovaných v centru města. Snímek pořízený okolo 18.30 ukazuje frontu o asi dvaceti lidech táhnoucí se k eskalátorům, jež vedou do prvního patra, do prostor nové provozovny, odkud před časem díky brutálnímu zvýšení nájmu odešel Albert.

Třináctá sezona Masterchef The Professionals se v uplynulý čtvrtek dostala přesně do poloviny a díky hodným lidem na YouTube/Daily Motion jsem následující dopoledne viděl každou dosavadní epizodu pořadu, který BBC 1 vysílá ve 21.00 v úterý, středu a čtvrtek až do Vánoc. Program měl prý za poslední tři sezóny tak dobré ratingy, že byl přesunut z druhého kanálu a Marcus Wareing i Monica Galetti jsou stejně kritičtí, konstruktivní a zábavní jako vždy.

Vedle opatření daných virem – porotci/soutěžící/kritici sedí nebo stojí ve větších rozestupech a neochutnávají z jednoho talíře, ale svá sousta si odkrojí na separátní talířek – přinesla nová série i další změny: do kvalifikačních kol (heats) nevstupuje šest soutěžících, ale pouze čtyři lidé, signature dish se proměnil z jednoho chodu na hlavní jídlo a dezert (vítaná změna, více vypovídá o schopnostech chefa) a během skills testu se Monica nebo Marcus vzdálí do místnosti vedle a se sluchátky na uších sledují a komentují výkon soutěžícího po vzoru videosudího ve sportu. Je to překvapivě dobře udělané, funkční a mile osvěžující a nikoli chladné a distancované, jak jsem se zprvu obával.

O tom, jak skvěle je pořad sestříhaný a ohudebněný a jak precizní a zároveň edukativní jsou jednotlivé postupy zde prezentované, jsem se šířil už ve výše odkazovaném článku a tak dodám jen tři jazykové perličky, které mě letos obzvláště pobavily. William Sitwell, jehož Dějiny jídla ve 100 receptech vyšly i v češtině, poznamenal k jedné z komponent připravovaného pokrmu (shaved calliflower) “He’s shaving his calliflower. His calliflower has been on lockdown. It’s got a beard.” a Gregg Wallace k ne zcela dokonalému dezertu dodal: (...) “cos I think we are biscuit away from something quite glorious.”

Stále se objevují soutěžící, kteří jsou obdařeni značným sebevědomím a takřka bez výjimky spektakulárně selžou a končí už v kvalifikaci. Letos mne odrovnalo úvodní prohlášení “(...) and then hopefully the world will be my oyster and I’ll be telling Gordon Ramsay what to do next” a co moje paměť sahá, jediný, proti komu se to nemilosrdně neobrátilo, je Laurence Henry, šampion roku 2018, nad jehož úvodním prohlášením I’m in it to win it se pravděpodobně divákům i kolegům dost možná orosilo čelo. :-)

Krásný žánrový výjev se mi podařilo zachytit během pozdního odpoledne v Matějově pekařství na Zelném trhu. Kam se hrabe Velazquez s Las Meninas. Tohle je hotová teologie extrakce. :-) Dívka s drdolem a rouškou přihlíží nalévání našlehaného mléka u své učenkyně zatímco zákaznice je obě pozoruje a celé scéně přihlíží s fotoaparátem u oka moje maličkost. Trojí sledující pohled je rámován rohlíky na obrazovce, baterií jistě poctivých vánoček, násypkou a displejem mlýnku a síťovkou s pecnem chleba. :-) Výjev pokračoval předpisovým vypláchnutím konvičky a dokonce jejím uložením do prosklené chladící vitríny. Nemyslím, že by to zásadně ovlivnilo výsledek se zdejším mlékem a trafikovým Piacettem, ale je hezké vidět i v takovém provozu snahu. Pobavilo mne, že za cca půl roku zde mají už třetí kávovar a druhý stroj v pořadí, švýcarský a v Brně tuším jediný superautomat přepnutelný na poloutomatiku jako klasická páka, je už pryč. Ze zvědavosti jsem se zeptal, zda je zdejší cedulka hledající posilu na přípravu kávy a prodej pečiva stále aktuální, ale po informaci, že 14 dní z měsíce se chodí na čtvrtou ráno, což znamená rozjezd z Lesné tak 3.35, mě okamžitě přešel zájem a fajn dáma mi řekla, že se mi vůbec nediví. Vím, že do pekárny a prodejen pečiva se stává ukrutně brzy (v Terra Nova před pár lety chodily tamní dámy tuším na třetí), ale stejně člověka překvapí, jak tvrdé to může být.

TOP 17 listopadových káv:

1) cappuccino/cafe latte (Parana Extra Bar, 10/12 g) – 16/20, ŽZ (3 + 5) 2) doppio (Rebelbean, Elvis Tineo Rafael, Peru, Pelíšek) – silných 15/20 3) doppio (Fiftybeans, Etiopie, Take Five) – 15/20, barista 4) doppio (Candycane, Etiopia Bensa, Atlas) – skoro 15/20, šéfová/majitelka 5) cappuccino (Square Mile, Guatemala, Industra) – skoro 15/20; Adam Obrátil 6) espresso (Parana Extra Bar, 10 g) – skoro 15/20, ŽZ 7) cafe latte (Rebelbean, Elvis Tineo Rafael, Peru, 18 g) – skoro 15/20, ŽZ 8) doppio (Candycane, Etiopia Bensa, Atlas) – 14 až 15/20, seniorní baristka 9) doppio (Candycane, Etiopia Bensa, Atlas) – 14 až 15/20, nová slečna 10) doppio (The Space, Etiopia Nensebo Refisa) – silných 14/20 11) doppio (MOK, Guatemala, The Black Cup) – silných 14/20 12) doppio (La Cabra, Salvador, Kafe Friedrich) – 14/20, majitelka 13) doppio (Rebelbean, Elvis Tineo Rafael, Peru) – 14/20, ŽZ 14) cappuccino (Rebelbean, Brazil Faz Do Selado, Rebelbean Jundrov) – 14/20 15) doppio (3fe Coffee, Honduras, Take Five) – 14/20 16) doppio (Kikafe, Kikafe, Keňa, promytá) – skoro 14/20 (”náš barista Jan” ;-) 17) doppio (Fjord Berlin, Mountain Espresso Blend) – 13 až 14/20, ŽZ

Své ranní krémové a sametové cafe latte o objemu 250 ml v šálku BUTLERS dělám tak, aby to především dobře chutnalo a obrázky, kontrast atd. jsou pro mě zcela podružné. Už před usnutím se těším na další ráno a tento snídaňový nápoj. A nejinak tomu bylo i v povětšinou podzimně vlezlém listopadu.

Ano, vím, zase ten oblíbený italský blend, ale po roce a deseti měsících a nejméně dvanácti kilech vymleté a připravené kávy už člověk zrnka trochu zná a dva litry zelené BIO Olmy v akci z Penny na Lesné za 20.93 Kč byly ve výtečné kondici a šlehalo se to prakticky samo. :-)

A teď vážně. Dlouho, opravdu dlouho jsem nezažil tak zajímavý, pestrý a podnětný výběrový měsíc a v rámci zpestření chuti (po dopoledním domácím cafe latte a cappuccinu) jsem často chodil do určitých podniků za určitou kávou a určitými lidmi. A soudím, že každá uvedená káva by u běžných návštěvníků výběrových kaváren vzbudila spokojenost, pokud ne rovnou nadšení. Jak často lze toto říci?

Podvečerní průhled do Kafe Friedrich na detail jejich minimalistického návštěvnického/hygienického schémátka na dveřích s Mythosem v pozadí. Před podnikem v tu chvíli probíhala pěkná debata tří mladistvých intelektuálů o trojici filmů Richarda Linklatera, která započíná snímkem Před úsvitem. A mimochodem: to zmizení F64EVO, kterého jsem posledně tak želel, nebylo jen tak a má to svůj důvod. :-)

Inovovaná podoba nápojáku vedle dveří v Kafe Friderich. Ceny bohužel šplhají i zde a kdybych si tu měl dát ranní cappuccino a dvě nebo tři espressa denně, asi bych si to úplně nemohl dovolit. Ale občasné doppio od milé a usměvavé majitelky nebo jiné šikovné holčiny ze zdejší crew ještě lze.

Peru od nové oblíbenkyně v Pelíšku na druhém místě pro mne zase trochu obnovilo důvěru v neafrické kávy od Rebelů a okamžitě po prvním doušku ze svého cappuccinového Acme jsem si uvědomil, že tohle je pravděpodobně nejvyváženější výběrové doppio měsíce. Nic nevyčnívalo ani nechybělo a i když se dochuť poměrně rychle vytratila, zbytková aromatika na dně šálku byla tak intenzivní a překrásná, že jsem přešel polovinu Lužánek s nosem ponořeným na dno šálku.

Krásné bylo i doppio z Etiopie od Fiftybeans, jehož konec jsem si dlouhé minuty vychutnával před Take Five a pozoroval sobotní cvrkot zákazníků s kočárky (když je hezky, lidé chodí na procházky a do okének a když je ošklivo, je to bohužel bída).

Usměvavá a veselá majitelka Atlasu mi po troše přesvědčování vrátila důvěru v Etiopii od Candycane, která byla vážně narušena v minulé instanci stejné kávy ve stejném podniku. Když jsem v rozhovoru pátral po příčině, dozvěděl jsem se, že na vině mohlo být nedostatečné odležení a že tato zrnka mají tendenci dost “kopat”. V dalších dnech jsem vyzkoušel stejnou kávu od seniorní baristky i u dosud nespatřené a mladinké kolegyňky, které se líbil můj zájem o kávu. (Zjevně hodné a nevinné děvče a tak jsem jí poradil ať se na mě případně informuje u šéfové :-)).

A cappuccino a Adam Obrátil. Hrozně těžko se mi to píše, a to tím spíš, že při první listopadové návštěvě byl můj oblíbený mléčný výběrový specialista opravdu neuvěřitelně milý a vstřícný, ale první letošní cappu z jeho rukou (do přineseného 190 ml ACME) – při jarní uzávěře jsem měl jen obyčejné doppio z Pikoly do kelímku – bylo takové profesorské a bohužel znatelně řidší než všechna předchozí.

Řekl jsem si, že to zkusím ještě jednou a zastavil se tam o pár dní později s 160ml dAncapem a prosbou o totéž s dvojitým espresso základem, protože jsem potřeboval trochu nakopnout a chtěl jsem, aby káva byla v mléku více cítit. A ač jsem byl při placení ujištěn, že to nedopatřením nekoncipoval jako flat white s méně našlehaným mlékem, ale opravdu jako předem dohodnuté krémové a hebké cappuccino, výsledek byl, a tady si vypůjčím vyjádření Andyho Haylera, deeply ordinary (12 – 13/20). Asi nemusím říkat, že jsem byl po zbytek dne traumatizován s tím, že už ani tady si člověk nemůže být jist. Samozřejmě, nepovést se to může každému, ale už "pannacottí” třas mikropěny při předávání a epické bublinky naznačovaly, že tady bude důvod k obavám.

Cappuccino s doppio základem z Guatemaly ze Square MIle ihned po předání. Jako tradiční důvod bublinek se uvádí přílišná čerstvost upražené kávy (zkušenost z White Label v Amsterdamu) a v Berlíně i Varšavě mi zase tvrdili, že je to příliš surovým kravským mlékem (s Barnem a Bonanzou coby espresso bází). Pro mne jsou bublinky varovné znamení a doma je na mléčných nápojích s výběrovým základem nemívám buďto vůbec anebo takřka nepostřehnutelně (také ale sypu do mlýnku zrnka odleželá 3 až 5 týdnů, což se bohužel občas neděje ani v mých olíbených brněnských kavárnách za nekrizového provozu).

Okraj šálku byl docela teplý a tak jsem se z opatrnosti napil raději až po dvou minutách a opravdu byla teplota nápoje vyšší (první Adamovo cappu uvedené v žebříčku bylo ideální mezi vlažným a mírně teplým). Výskyt bublinek se zintenzivnil, tyto pukaly a kdybych měl na telefonu lepší ostření a stabilizaci videa, uviděli byste, jak bublinky “utíkají”, resp. opisují kruhy po směru hodinových ručiček a toto doprovází slyšitelné praskání. Na můj dotaz po příčině mi barista později řekl, že je to způsobeno reakcí kyselého doppio základu a mléka. Hmm... Připraveno na Kees van der Westen Mirage a Anfim Pratica určených pro školení a nikoli na letech používané Aurelii a Mythosu.

Po pěti minutách se blížíme konci šálku a při jeho naklonění jsou patrné dvě věci: řídké a nedostatečně krémové mléko vykukující pod spodní stranou srdíčka a “letokruhy” indikující mé srky. :-) Líbilo se mi vyjádření jisté baristky (a jejího kolegy), kterou jsem požádal o zhodnocení fotek: “Ochutnávka vcelku rovnoměrná, umíš pít velmi – jak to říct – ve stejných intervalech.” :-)

Po zhruba sedmi minutách jsme na konci šálku a nádherně vynikne problém jako film tenké svrchní vrstvičky mikropěny, která klesala až na dno a téměř si podržela obrázek, zatímco jsem vypil řídké mléko pod ní. Pro srovnání si ukažme obrázek dna a stěn u cappuccina, které jsem měl v listopadu u baristy, kterého považuji za jednoho z nejlepší lidí na tento nápoj v Brně.

Vidíte tu rovnoměrnost v potažení vnitřku šálku mikropěnou i po dopití? Pravda, tento exemplář je pro mě jedno z jeho lehčích a ne tak krémových a hutných cappuccin – a měl jsem od něj minimálně vyšší stovky daného nápoje – ale i tak je rozdíl myslím dobře patrný. Budu se opakovat, ale proto mě tak nebaví a irituje naprostá většina dnešních výběrových cappuccin a v kavárně si je dávám párkrát do roka a s obrovskou opatrností (viz články na toto téma zde a zde).

A ještě malé nahlédnutí k domácím pekařům. V říjnu jsem dostal od kolegy z univerzity bochník chleba upečený v Remosce a musím říct, že až na střídu, která má blíže k dalamánku (ale to bude doladěno), byl pro mne výsledek jeho tříletých zkušeností skutečným a milým překvapením. Půlku jsem snědl sám se sýrem v parku s pečlivě umytýma rukama v mikrotenových rukavicích a druhou dal ochutnat dvěma lidem z praxe a věrnému čtenáři blogu. Všichni byli spokojeni a myslím, že není přehnaných silných 14/20, protože nejen kůrka, ale především chuť byly opravdu pozoruhodné. Je paradox, že domácí nadšenec (byť se silným profesním backgroundem v obilovinách a rostlinolékařství) dokáže udělat lepší chleba než v leckterých brněnských restauracích.

#mesicnisouhrn

0 notes

sherlock-hezky-cesky · 8 years ago

Text

captaincreepyclown odpověděl/a na váš příspěvek „captaincreepyclown odpověděl/a na váš příspěvek „captaincreepyclown...“

Samozřejmě že tu něco nehraje. To bylo jasné už od té doby, co jsme dostali tu samou verzi, jako tu ruskou leaknutou. Není mi úplně jasné, jak to vidíte vy. Zkusili by jste to vysvětlit? :) (Nebo odkázat na nějaký předchozí příspěvek, ve kterém o tom mluvíte a který mi uniknul.)

Až když jsem psala všechny tyhle odpovědi, jsem si pořádně ujasnila, co si vlastně myslím, protože včera jsem byla jeden velký uzlíček střídajících se emocí, tak se vůbec nedivím, že jsem to nejspíš nevysvětlila. Ups, pardon.

Vidíme to tak, že je dost dobře možné, že bude čtvrtá, opravdová epizoda. A že je čtvrtá série a hlavně poslední epizoda něco jako ta pasáž v Princezně nevěstě, kdy dědeček něco přeskočí s tím, že by se to vnukovi stejně nelíbilo, ale vnuk protestuje, že to přeci jenom chce slyšet. Tady jsme přeskočili Johnlock, nebo ho spíš úplně vypustili, a dostali jsme něco, co vůbec nedává smysl a nikomu se nelíbí, protože to není to, co to mělo být. Je to to, co diváci mysleli, že chtěli (akční detektivka), ale v průběhu seriálu se to změnilo a oni už od toho podvědomě čekají něco jiného (fungující a spokojený vztah Johna s Sherlockem), takže jsou zklamaní a rozhořčení, když to nedostali.

Vždyť kolik casuals nesnáší Mary a myslí si, že tam strašně překážela a bylo to o ní mnohem víc, než by bylo záhodné? Oni vědí, že tam Mary nemá co dělat a že tam překáží. Jenom tak úplně nevědí proč.

Zároveň se to dá chápat jako paralela k tomu, co se dělo, když ACD zabil Holmese a lidi mu psali rozhořčené dopisy, pořádali protesty a dožadovali se nápravy.

Takže oni naplánovali tuhle nehorázně drzou šaškárnu, aby přesvědčili svět, že Johnlock je správný. A protože o nás vědí a vědí, že nám na tom tolik záleží a že nám tohle ublíží, ale že jsme v podstatě vedlejší ztráty, protože jejich plán je „pro větší dobro“, i proto napsali epizodu, která je tak neskutečně přitažená za vlasy, že jsme si o ní okamžitě mysleli, že musí být falešná. A schovali nám do ní (i do celé série) vodítka, že to nemyslí vážně a že to nemáme vzdávat, protože vědí, že my vždycky všechno analyzujeme do krve a že na to přijdeme. A proto jim bylo jedno, že celá epizoda dvakrát unikla. Mohlo to i být součástí plánu, jak nás na to připravit. Celou tuhle sérii doprovází samé úniky, takže si nemůžeme pomoct, abychom nebyli podezřívaví.

Takže jestli se Moriarty zmocní nějakého média, aby všem oznámil, že „haha, mysleli jste si, že to bylo takhle? Tak to smůla, je to jinak,“, tak by nás to ani trochu nepřekvapilo. Něco podobného bylo součástí propagace celé série, takže to je další věc, co nehraje. Plus ta věta „lidi se vždycky vzdají po třech“. Plus případ „Tlumočník geeků“. Plus spousta dalších věcí.

Je to teorie, samozřejmě že je, a je na každém, čemu si vybere věřit a co je pro něj to správné a prospěšné. My se s tím vyrovnáváme tak, jak umíme: přemýšlíme a snažíme se přijít s něčím, co by vysvětlovalo všechna fakta. Klidně si myslete, že jen strašně chceme, aby to bylo chytré, a že nejsme ochotné přiznat, že jsme neměly pravdu, ale myslím to upřímně, když říkám, že v tom to není. Až moc nám toho nesedí a především toho moc nesedí až přehnaně okázale. Ale je to náš pocit a ne každý ho sdílí, což je naprosto v pořádku.

- Josie

#odpověď #captaincreepyclown #Poslední problém #Princezna nevěsta

1 note · View note

mylesbianlifecz-blog · 7 years ago

Text

A ta EVA! Vol. 2

Takže kde jsem to skončila, jo ehm…šla jsem k ní domu. Nooo víte dodnes se přeme o to, že jsem měla očekávat, že něco bude, ale já jsem asi nevinnější než se zdá a vůbec mě nenapadlo no ehm no vy víte… :D no takže sedíme na gauči, líbáme se……takové intimnosti na mé lesbické panenské já, bylo dcl velké, ale zvládala jsem to, co jsem přestala míň zvládat bylo představení její spolubydlící :D to bylo nemilé, nemyslím ta spolubydlící, ale myslím to v tuhle chvíli někoho poznávat v tuhle situaci, ale já byla oblečená! Nevím na co hned nemyslíte!

Tak jo, jsem představená, teda ne úplně jako ta matka a zavíráme dveře…zavíráme dveře? Počkat…..říkám si, na to nejsem připravená…opakuji to vlastně i jí, neeeee nic nebude. Ne, nebude, ne…proč nemám kalhotky, proč nemám triko?? A proč najednou svlíkám jí … no dobře slovo, asi jsem nebyla přesvědčená, co však vás napadne, když si holka svléká triko, jéééé prsa! Mě se vybavila scéna se Shane, jak spí s tou blonckou heteračkou a ona říká „weird boobs“ vzhledem k tomu, že celý život spíte s chlapama, tak se k vám prsa takhle blízko jen tak nedostanou :D ehm….. :D nooooo tak bylo po sexu…..bylo to dobrý! Nejsem pannaaaaa nejsem lesbická panna! Nečekal někdo snad, že to rozepíšu, že ne? :D ehm no, jenže…teď bylo trochu nemilé, že jsem se furt smála, já vím endorfiny a tak, jenže bylo legrační, že ona je má „první“ :D časem to ze mě samozřejmě vypadlo, což byla legrace, protože Eva říká…to kdybych věděla, tak tě nejdřív vezmu na večeři :D

Sakra, okradla jsem se o večeři…takže pak jsme si volaly, to bylo roztomile. Už jste někdy usínaly s někým na telefonu a volaly tak dlouho, že jste si musely 3x minimálně? Je to to nejvíc romantické, co můžete zažít.

Na začátku je nejhezčí, to když vás někdo umí ocenit. Po tom všem, co jsem si prošla, jsem si vážila každé lichotky, teda téměř. Víte, co však holka neví, jestli slyší ráda? Že máte ženské tělo, co to znamená? Že jsem jak Venuše? Nebo jako co? O co teda jde :D :D ano….někoho to potěší, někoho jako mě to může trochu rozhodit.

Když jsem za Evčou jela znovu do Prahy, tak jsme šly na Náplavku, ale nešly jsme sami, šly s námi její dvě kamarádky a jedná má, a protože jsem si uvědomila, že říkat pravá jména není úplně fajn. Víte já otevírám své soukromí, ale nemusím jejich, tak jejich jména taky tak nějak malinko pozměním. Takže moje kamarádka Kamča a její dvě kámošky Lenka a Markéta 😊 oni dvě spolu chodily a Kamča je prostě byl prostě můj „vztah“ celé léto jsme podnikaly spolu, takže musí být i u zrodu mého vztahu :D když jsme se s Evčou sešly na nádraží bylo to zvláštní! Proč? Dát si pusu či nedát!? Jasně spaly jsme spolu, tak bychom si měly dát pusu ne? Jenže nedaly :D obě jsme byly moc vystrašený z toho, že se vidíme :D

Na Náplavce Evča vyndala láhev vína a dvě skleničky a popíjelo se.

Když jsme šly spolu pro pití, daly jsme si pusu, přece noooo jsme konečně byly samotné! Rozkošné! Po cestě do Friends mi dala zippáák. Coooo? To už si dáváme dárky? Ale Zippák je drahej! :D

Po Friends jsme pokračovaly domuuuuuu,, kde jsme ……. :D

Takhle jsme se vídaly dokola a dokola a jednou jsem za ní chtěla jet do práce, ale ona nechtěla? Proč? Proč nechce, abych za ní jela? Má ještě někoho? Pamatovala jsem si, že pracuje kousek od Kačerova, takže takhle teda ne!!! Já si to najdu! Jela jsem za ní, byla trochu vyděšená, jaký jsem stalker! Holka mě odmítat nebudeš!

Večer jsme se měly sejít v Sapfo, šla jsem tam s Kamčou a ona seděla na baru a četla knihu…hmmm jak romantické. Samotná holka na baru. Seděla tam a čekala na kámošku, takže jsem si nesedla k ní, ale kousek od ní. Proč se k nám nepřidají, ptá se Kamča, co já vím …… začne mi vrtat hlavou, co jsem zas posrala?

Nakonec jdeme do Friends…no jo léto, prostě se paří. Cestou se semnou vůbec nebavila, co se sakra děje?

Aha, hádka? Co ti je? Ptám se jí? Ona..neměla bys být semnou! Proč sakra? Prostě neměla…hej no ne, tohle teda ne, nenechám si říkat, co mám a nemám, takže zase nějaký sračky kolem leseb, už házím ručník do ringu a budu mít celibát, tohle nemá cenu. Prý, že pro mě není dost dobrá! Prý by neměla být moje holka, měla bych si užívat, co s tím sakra všichni mají, nejsem panna, jen jsem ještě nespala s holkama …! Nepotřebuju ošukat každou, abych pak mohla mít vztah s tebou!

Takže fajn, jdu si zapálit, na tohle nemám, proč se tohle děje?

Přijde za mnou a omluví se, v klidu mi řekne, že si nemyslí, že by semnou měla být, protože jsem pro ní dost dobrá. To mě lichotí, ale ty jsi dobrá pro mě!! Nesnáším opilecký kecy, prostě to zkusíme!

Tak fajn! Jsme spolu! Překonaly jsme krizi, to docela brzy ehm :D

O pár dní později spolu jdeme do kina. Paní na kase říká, máte klubovou kartičku. Evča říká, že má, že děkuje a slečna na to, no a co vaše kamarádka? Ehm kamarádka? Tahle slečna nám dala dost najevo, že si teda máme vyříkat, co teda jsme :D další den se o tom tak bavíme, jak nás tahle otázka dostala, je 14.6. a my si tak říkáme, že teda spolu budeme chodit :D je to přesně šest dnů potom, co jsme se poprvé poznaly.

Z toho plyne! Nejde jen o to, jak dlouho spolu jste, ale jde o to, kolikrát vás vaše holka ignorovala a vy jste to musely překonat :D ne kecám. Lidi spolu můžou začít chodit den po tom, co se poznají, nebo týden, nebo měsíc, neexistuje rovnice toho, kdy si to můžete říct, existuje jen pocit toho, kdy to doopravdy cítíte, a kdy to chcete říct! Nikdy se nebojte to říct nahlas, nebo to zkuste jako já. Vždy vtipně a uvidíte, jak to vyjde! Bude to fajnovéééé!

#lesbian czech girls lgbt gay

0 notes

kuba7 · 7 years ago

Text

Zdeněk Janda - Vztah novinář - sportovec

Pro zkoumání vztahu sportovců a novinářů do své absolvenstské práce jsem o rozhovor požádal jednoho z nejuznávanějších hokejových redaktorů v České republice Zdeňka Jandu. Svoji novinářskou kariéru začínal v Klatovském deníku, působil v MF Dnes a později se přesunul do deníku Sport. Dlouhá léta byl klasickým zpravodajem a redaktorem. Zúčastnil se 16 světových šampionátů v hokeji, dvou letních a tří zimních olympijských her. Absolvoval několik reportážních cest v zámoří po NHL ale i v Rusku. Je autorem exkluzivních rozhovorů s Jaromírem Jágrem, Stevem Yzermanem, Peterem Forsbergem, Bobby Orrem a dalšími legendárními hokejisty. V současné době působí jako redaktor Sport Magazínu, ve kterém přinesl osobní zpověď Martiny Navrátilové, rozhovor s Ivanem Lendlem a dalšími českými i zahraničními sportovci.

Zajímá mě, jak se dá dosáhnout takhle zajímavého profilu redaktora?

„Měl byste být člověk, který má rád sport. Ono se to později pozná na vaší práci. Myslím si, že, když tu práci vykonává někdo, kdo má ke sportu dobrý vztah a kdo ne, tak je to velký rozdíl. Když půjdete dělat rozhovor s nechutí, tak na výsledku to bude znát. I dotyčný sportovec si toho všimne. Také by redaktor měl danému sportu rozumět, i když tato fráze se těžko objasňuje. Co je to vlastně rozumět? Hráči si myslí, že by o nich měli psát pouze trenéři, kteří na to mají vystudované školy. Problém je však v tom, že trenér, který vystudoval potřebné školy, zase na oplátku není žurnalista. Novinář to ve finále píše stejně pro lidi, kteří ve většině trenéři a hráči nejsou.“

Existují v praxi nějaké mantinely, kterých by se redaktor měl držet?

„Celou svoji novinářskou kariéru zastávám názor, že každý si ty pomyslné mantinely musí nastavit sám tak, aby měl co nejčistší svědomí. Obecně objektivní kritéria nejsou. Je potřeba mít odstup. I když se se sportovcem osobně znáte, nemůžete se k němu při rozhovoru chovat jako kamarád. Záleží také, o jaký typ rozhovoru se jedná. Pokud jde o volnočasové interview, tak se ta hranice může lehce posunout, ale jinak si stojím za svým, že by odstup měl být znát.“

Jaký je rozdíl mezi náplní zpravodajského a publicistického redaktora?

„Aniž bych to třeba čekal, tak u těch publicistických rozhovorů, zpovědí a delších věcí, kteří se publikují v magazínu, tak déle trvá, než se dostanete do nitra zpovídaného. Než se vám pomyslně „otevře“. Kdežto u zpravodajských rozhovorů musí být vše napsané a odevzdané co nejdříve po skončení události, nebo do půlhodiny chcete získat něčí vyjádření k nějaké situaci, tak ho bombardujete zprávami a hovory. V magazínu je to jiná práce. Mám výhodu, že se s většinou sportovců už znám a oni vědí, že mi mohou důvěřovat, což je pro tento žánr výrazně důležité. Když se například bude jednat o citlivější téma, tak druhá strana potřebuje vědět, že autor jejich zpověď napíše tak, jak oni sami to řeknou. Já osobně na své respondenty netlačím. Oslovím a nastíním, o čem by to mohlo být. Ozvu se třeba po týdnu, napíšu sms zprávu, zda je to oslovilo, a buďto moje nabídka druhou stranu osloví, nebo ne. Pokud ne, nedá se nic dělat. Nejsem ten, který by lidi uháněl. Když se jedná o rozhovor na téma, o kterém někdo ještě s nikým veřejně nikdy nemluvil, tak se snažím, aby měl čas na rozmyšlenou, uzrálo to v něm, aby si řekl, zda do toho půjde, nebo ne.“

Jak se získává důvěra druhých?

„V dnešní době mi přijde, že si moji kolegové vybudují jméno v branži tak, že napíšou nějaký senzační článek, který v tu chvíli vyvolá velkou emoci, je populární, ale z dlouhodobého hlediska z toho už potom nebudou profitovat. Já jsem šel jinou cestou. Podle mého si novinář musí ke sportovcům vytvořit vztah. Funguje to například tak, že když jsem se dozvěděl soukromou informaci, která by byla velkou senzací a slavila úspěch, tak jsem si ji nechal pouze pro sebe a nevypouštěl ji do světa. A když to takhle uděláte víckrát, tak daný sportovec zjistí, že zrovna vám může věřit. Má to velkou spojitost i s aktuální dobou. Žijeme oklopeni facebookem, Twitterem a dalšími sociálními sítěmi, na které se mnoho lidí snaží publikovat takřka všechny možné informace. Lidi to k tomu přímo svádí. Kdo přijde s novou informací jako první, je vyzdvihován. Jenže občas je to i krátkozraké. Sice jste se dozvěděli super novinku, zveřejnili ji okamžitě na síť, ale také to může být naposledy, kdy jste to udělali.

Já to beru tak, že se mi ta informace může za měsíc, za delší čas hodit v souvislosti s jinými věcmi a nemusím prozrazovat svůj zdroj. Když jsem já začínal, tak nic takového neexistovalo. Ani nebyla tak uspěchaná doba. Nebyl jsem pod tlakem, že musím rychle psát článek na web. Takže jsem byl neustále někde na stadionu a sledoval tréninky českých týmů. Za den jsem jich stihl i víc. A tam jsem sportovce, pracovníky klubu, trenéry potkal, zastavil se s nimi, promluvil si, a aniž by se mi to v tu chvíli hodilo, nebo se jednalo o zajímavý materiál, tak se mi to později vrátilo. Když se totiž na tyto lidi obrátím, oni vědí, že nic nezkreslím.

Uvedu příklad jednoho z mých posledních rozhovorů pro Sport Magazín. Jednalo se o hokejistu Jana Hlaváče, který má těžce nemocnou manželku. Dopředu jsem mu řekl, že se ho budu ptát a když nebude chtít odpovídat, tak se nic neděje. Nakonec se mi ten článek podařilo napsat tak, že působil jako poselství pro čtenáře, že i když máte nemocnou manželku, k tomu dvě dospívající děti, že se s tím dá něco dělat a má cenu bojovat. Věřím, že pro náš magazín to řekl i z toho důvodu, že měl jistotu, že to vyjde tak, jak si přeje. Což u jiných deníků, či bulvárních médií neměl. Tím však nechci bulvár hanit. Má svoje místo.“

Jak těžké bylo přesvědčit slavné české sportovce (Ivan Lendl, Martina Navrátilová), aby se svěřili pro váš magazín?

„Pokud jde o Ivana Lendla, tak s ním to bylo jednoduché. Někdy před třemi lety, když byl Jaromír Jágr vyměněn na Floridu, tak jsem se chystal na cestu do zámoří. Říkal jsem si, že když už tam jedu, tak proč Ivana nezkusit kontaktovat. Zjistil jsem si email a napsal mu slušnou zprávu, ve které jsem vysvětloval, že jedu za Jágrem a že je to možná hodně troufalé, ale zda by náhodou neměl čas se sejít. Za dva dny mi odpověděl. Byl opravdu milý a napsal, že se určitě rád sejde. Tam jsem se s ním poprvé viděl a obrovsky na mě zapůsobil. Je to velký profesionál. Ukázalo se, že čím víc toho člověk v životě dokázal, tak tím normálnější je.

A naopak se stane, že vás v České republice odpálkuje 20letý hokejista, který odehrál deset zápasů, vstřelil tři góly a myslí si, že mu patří svět. Není to však o tom, že když získám kontakt na Ivana Lendla, že ho budu neustále uhánět. To vůbec ne. Jen jednou jsem jej poprosil, zda by nezprostředkoval rozhovor s Andym Murraym, což klaplo. Ale byla to výjimka. Jeho jsme zvolili jako sportovní tvář roku a díky Ivanovi Lendlovi jsme měli i exkluzivní rozhovor. On sám mi občas napíše, zajímá se o sportovní dění, ale to je pouze mezi námi.

Pokud jde o Martinu Navrátilovou, tak minulý rok oslavila šedesáté narozeniny. Vzhledem k tomu, jaká je to osobnost, kolik trofejí a turnajů vyhrála, co všechna dokázala a jaký osud měla, ať už to bylo v době komunistického režimu, či poté, tak jsme si v redakci řekli, že by bylo dobré ji oslovit. Dostal jsem se do kontaktu s její sestrou, která žije v Praze, a od ní jsem dostal kontakt přímo na Martinu, které jsem napsal zdvořilostní zprávu. Někdo tyhle věci moc nemusí, ale mně se slušnost vždycky vyplatila.“

Co to znamená zdvořilostní zpráva?

„Napíšu, že třeba věřím, že kdyby si našla čas, že by to pro čtenáře bylo inspirativní a důležité, aby převyprávěla svůj příběh lidem, kteří žijí v Česku a už si tolik neuvědomují, nebo neví, jaké bylo žít v její době. Na druhou stranu chápu, že pokud na to nebude mít čas, že se zkouším zeptat. Rozhodně nepoužívám větu typu: ‚Jsme největší tuzemský sportovní deník v Česku a rozhovor nám musíte dát, jelikož vám je už šedesát let‘.“ V některých očích je to podbízivé, ale mně se tato taktika vyplatila.“

Jaká byla její reakce?

„Ona se po nějaké době ozvala, dokonce poslala i číslo na sebe a vzkázala, ať se ozvu v určitý čas. Poděkoval jsem, hned jsem se ozval, na první pokus jsem ji zastihl a ve sluchátku slyšel: ‚Haló, tady Martina‘. Když se takový rozhovor povede, člověk má velkou radost.“

Už se vám někdy stalo, že se ozval zpovídaný a poděkoval vám?

„Občas někdo napíše zprávu, že článek byl hezky napsaný a že to takhle přesně chtěli vyjádřit. To se přiznám, že mě těší. Stále zastávám názor, že to není můj rozhovor, ale jejich. Stojím si za tím, že autor by měl mít pokaždé čisté svědomí, že článek napsal, co nejpoctivěji.“

Zpovědi sportovců mají v dnešní době velkou oblibu. Myslíte si, že to je cesta budoucnosti?

„Věřím, že ano. Vedle klasického zpravodajství je to náročnější, člověk na to musí mít čas, aby si to přečetl v klidu. Nejde to však dělat do nekonečna, abychom mohli tvrdit: ‚Tohle víme jen my‘. Rozhovory jsou stavěny tak, aby to čtenářům něco přineslo. Hodně lidí tvrdí, že Jaromír Jágr má svoje manýry ohledně chování se k médiím, ale mně se na něm líbí, že promluví jenom, když má co říct. Jeho teorií je, že když už dá větší rozhovor, čtenář z toho musí něco mít a nejlépe, aby byl něčím obohacen.“

Právě silný vztah s Jaromírem Jágr je u vás známý. Jak jste si ho získal?

„Poprvé jsme se viděli na mistrovství světa v roce 2002. Tehdy jsme se ještě neznali. V roce 2004 byla v NHL výluka, takže hrál za Kladno. Abych pravdu řekl, už nevím, jak to přesně vzniklo, ale v té době jsem dost často jezdil pracovně právě do Kladna, tudíž jsem začal psát i o Jágrovi. Ze začátku mě bral jako jednoho z pisálků, ale postupem času jsme si k sobě našli cestu. Bylo to hodně o trpělivosti. Netlačil jsem na něj. Občas jsem požádal o rozhovor, ale to bylo tak vše. On sám nemá rád, když se mu něco nařizuje. Když něco musí, tak to neudělá. Takže prvotní bylo jezdit na Kladno, chodil jsem na jeho podpisové akce a on mě najednou začal brát. Když měl podpisové akce ve svém obchodě, tak mě jako jediného například vzal i dovnitř, provedl mě tam. Od té doby jsem za ním byl všude, kde působil. Omsk, Dallas, Filadelfie, Florida. Tím však netvrdím, že jsme neustále v kontaktu. Občas se ozve on, občas já, a pak spolu půl roku nemluvíme.

V současnosti on už ví, že když mu napíšu o rozhovor, tak se jedná o něco většího a neotravuji ho jen tak. Když se na moje zprávy neozývá, tak se musím obejít bez něho. Netlačím na něj a nic jiného mi nezbývá. Poradím si jinak. Mám spoustu historek na toto téma. Například loni měl sérii asi deseti zápasů, ve kterých bodoval. Napsal jsem mu, a on mi odpověděl, ať se ozvu za tři dny. Tak už jsme v práci připravovali magazín s tím, že budeme mít rozhovor s Jágrem. Za tři dny jsem se ozval, byla to neděle a v pondělí byla uzávěrka. Bavili jsme se mimo záznam a na konci, když jsem chtěl přejít k rozhovoru, tak mi řekl, že nechce tu sérii zakřiknout, že mluvit pro noviny nebude. V tu chvíli mu nemůžu nic vyčítat, že to slíbil a že tam kvůli němu nemám, co napsat. Řeknu mu na to: ‚Jardo, v pohodě‘, a on mi opáčí, že si stejně nějak poradím. Takže rozhovor do magazínu nevyšel, ale musel jsem do pondělí napsat jeho velký příběh. Mrzelo mě to, ale on na to má právo. Rozhodně neudělám to, že ho v názorovém textu pomluvím.

A kdyby to nebyl Jaromír Jágr, dokázal byste postupovat stejně?

„To je výjimečný případ. Málokdy děláte českého hráče do magazínu takhle natěsno. Kdybych věděl, že hráče z české ligy neseženu, tak se vydání věnované jemu rozhodně neplánuje. V tomto je Jágr specifický, že si prostor zaslouží. A ve finále už je jedno, zda ho seženeme na rozhovor.“

Měl jste někdy pocit, že se k vám Jágr chová jinak, než k vašim kolegům?

„Jsou situace, kdy vím, jak se věci mají, ale neřeknu to. Jaromír ví, že známosti s ním nevyužívám. Například při jeho nočních trénincích. Několikrát jsem na nich byl, jednou jsem vzal i děti, on se s nimi vyfotil, povídal, ale má jistotu, že nebudu nikde veřejně publikovat fotky a videa. Často na tréninku dělá cviky, o kterých nechce, aby se to veřejnost dozvěděla. Byla by to určitě senzace, kdybych to natáčel, ukázal, co má na sobě, co nosí za závaží, s jakými věcmi trénuje, ale to už by se narušila vzájemná důvěra.

Výjimečnost našeho vztahu byla znát, když měl narozeniny a z těch on vůbec nechce dělat vědu. Neřeš�� je. A je jedno, že mu bylo 45. Tak jsem mu napsal s tím, že čtenáře v Česku to zajímá a on mi nakonec krátký rozhovor na toto téma poskytl. Zároveň je na lidi, které si připustí k tělu větší pes, než na ty ostatní. Často se mi stalo, že mi za něco vynadal, po nějaké době na to zapomněl a vše bylo opět v pořádku. Jsou také sportovci, kteří nedoříkají věty. A na vás pak je, abyste vytušili, jak to mysleli. Čím více je znáte, tím lépe pochopíte, jak to ten dotyčný myslel. A to je i můj případ. Jaromír už ví, že se na mě v tomhle může spolehnout.

Máte nějakou zásadu, kterou aplikujete ve vztahu se sportovci?

„Držím se toho, že nemůžu být s hráči kamarád. Nikdy s nimi nechodím po večerech do baru, na večeře. Občas si zavoláme, ale oni mají svůj život a já také.“

Jaký máte názor na PR články?

„Současná doba je jiná než dřív. V té dnešní je každý někým zastoupený. I když třeba již zmíněný Jaromír Jágr je výjimka. Ten si vše vyřizuje sám. Na něj „nikdo nemůže“. Například na zimních olympijských hrách v Soči natočil kabinu českého reprezentačního týmu a video vyvěsil na svoji stránku na facebooku. Tehdy z toho byla velká událost. Hodně se řešilo, že se to nesmí. On to viděl asi takhle: ‚No a co? Tak jsem to tam dal‘. Je to přece Jágr, takže se to přešlo a nikdo s ním nehne. Drtivá většina sportovců je ale zastoupena agenturami, se kterými komunikujete. Snaží se vám na rozhovory podstrčit hráče, které chtějí oni a ne vy, abyste je nějak propagoval. Vy jako novinář ale cítíte, že to nejsou ty tváře, o kterých by si lidé chtěli číst. Požadujete někoho jiného, jenže s tím zase dělá problém agentura. Je to někdy boj. Kolikrát je to „něco za něco“. Sice dostanete rozhovor, ale pod podmínkou, že se v textu například zmíní, že pořádá pro děti letní kempy. To už pak záleží na poradě v redakci, zda se to v článku objeví. Když se to zveřejní, tak agentura je ráda a příště nebude dělat problémy. Je to tenký led.“

Z toho vyplývá, že je výhodnější mít lepší vztah přímo s agentem než se samotným hráčem.

„Někdy můžete mít sebelepší vztah se sportovcem, můžete být domluveni na rozhovoru a to ve finále stejně všechno závisí právě na agentovi. Málokdy se stane, aby sportovec i přes nesouhlas agentury, která se mu stará o mediální aktivity, poskytl interview. Dosud jsem měl štěstí, že jsem se s tím tolik nesetkal. Hokej je v tomhle trochu jiný než fotbal. Sice už mají kluby také svoje tiskové mluvčí, ale dřív to chodilo tak, že jste se vydal na trénink, počkal, až skončí a po něm jste si odchytl kohokoliv na rozhovor. Nyní už je to omezené. Kluby více chrání své hráče. Dám příklad z finále extraligy. Klub si určí v týdnu jeden den pro setkání s novináři, přivede tam tři, čtyři hráče a pak už není šance je kontaktovat. To samé je ve fotbale. Sparta, Slavia, Plzeň… Všechny tyto přední kluby jsou uzavřené a o setkání musíte žádat. To před lety nebývalo.“

Jaký dopad to bude mít ve vztahu sportovec – novinář v příštích letech?

„Když jsem před 20 lety začínal v Klatovském deníku, tak když klub prostřednictvím novin nezveřejnil, že se zápas nehraje v pět, ale v šest, tak se to nikdo neměl jak dozvědět. Noviny byly jeden z mála způsobů, jak to veřejnosti oznámit. Dnes si kluby všechno komunikují samy. Nevím, jak se to vyřeší do budoucna, zda přijde v médiích nová platforma, ale bude to potřeba řešit. V dnešním světě má facebook a Twitter mnohem větší sílu, než noviny. Navíc kluby už si nepotřebují zlepšovat image. Vybírají si, komu materiál poskytnou a komu ne. Podobně to má i Jágr. On ví, že všechna tuzemská média sledují jeho facebook. Takže když se rozhodne něco zveřejnit, napíše to tam. To je jednoduchá a levná žurnalistika. Sedíte s mobilem a sledujete jeho facebook, nebo Instagram jeho přítelkyně a když přidají nějaký zajímavý příspěvek, máte zadarmo článek. Vztah novináře a hráčů či klubů, se během let rozhodně změnil. Sportovci se dřív také potřebovali nějak zviditelnit, ale dnes když se dostane na vyšší úroveň, tak už nemá problém se ukázat lidem sám. V něčem jsou noviny stále ještě zajímavé médium. Ne každý sociální sítě má a umí to s nimi. Takže raději zvolí klasický rozhovor s novinářem. Do budoucna bude záležet hodně na důvěře. Zpravodajské žánry z novin ustupují a čtenáře zajímaví spíš publicistické články, které v sobě mají nějaké poselství.“

(rozhovor proběhl 10. dubna 2017)

Foto: Michal Beránek (deník Sport)

#sport #rozhovor #novinar #zurnalistika #jaromir jagr #ivan lendl

0 notes

cum-arte · 8 years ago

Text

ELEN MICHAJLOVOVÁ: V zrcadle

Koláže Elen Michajlovové nesou punc pop-artu a avantgardy kořeněné ingrediencemi z tvorby dvou zdánlivě nesourodých umělců – předního českého kolážisty Jiřího Koláře a dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena, který se kromě psaní a cestování věnoval také práci s papírem a je právem považován za předchůdce dadaistické a surrealistické koláže. Michajlovová s oběma umělci sdílí náklonnost ke skládání a multiplikaci. S Kolářem ji pojí především systematické kompoziční techniky a různá lomená zkreslení s efekty bizarních zrcadlových síní, s Andersenem pak jak upřímná až nutkavá záliba ve stříhání a lepení s neodmyslitelným terapeutickým účinkem, tak vypravěčský talent. Michajlovová totiž prostřednictvím přeskládání ready-madeového materiálu převypravuje epizody z dějin popkultury. Všechny její koláže jsou součástí jednoho souborného příběhu o hledání nové formy syntézy, kterému dominují motivy doslova vystřižené z putování napříč populární vizuální kulturou 20. století.

Její kaleidoskopické kompozice lze také zasadit do imaginárního, lehce subverzivního dialogu s Andersenovou nejznámější povídkou o Sněhové královně, v jejíž zápletce figurují rozmetané střepy obřího kouzelného zrcadla deformujícího skutečnost. Pokud se takový střep člověku dostane do oka a následně do srdce, zkreslí vnímání světa k horšímu. V postmoderní verzi příběhu od Michajlovové se z chladné panovnice mrazivých krajin světa i duše stává žhavá Marilyn, královna Hollywoodu, jejíž lascivní podobizna musí být roztříštěná na střepy, aby mohla být následně vyjevena v novém světle, které umožňuje i v masové kultuře spatřit doposud nevídanou, nekomplikovanou krásu. Koláže Michajlovové z našich očí vyjímají střepy deformujících předsudků a stereotypů, které při přeskládání zapadají téměř jako prefabrikované dílky puzzle do nových konstelací, díky nimž se svět okolo nás znovu vyjevuje jako bytostně krásný.

Pražská rodačka Elen Michajlovová začínala expresivně-realistickou malbou, ale nakonec se našla v koláži. Nejraději pracuje s výstřižky z namnožených kopií materiálů umělecko-fotografické či propagační povahy, které systematicky sestavuje do zhuštěných, dynamických obrazců, lineárních sekvencí či geometrických kompozic. Nadání pro skladbu plně rozvíjí také v kombinaci motivů. Ve svých kolážích si nadšeně pohrává s odkazy pop-artu, hollywoodského glamouru, amerických jazzových let i s poetikou vizuálních reprezentací soudobé společnosti přesycené křiklavou reklamou. Nachází potěšení v precizně vykonané manuální práci, i proto své koláže vytváří tradičním stylem bez jakékoliv digitální postprodukce a nechává se volně inspirovat charakterem materiálu. Vystavuje po věhlasných galeriích v Praze i po celé České republice. Její díla jsou součástí soukromých sbírek v New Yorku, Miami, Londýně či Düsseldorfu. Následující rozhovor vznikl ku příležitosti výstavy v PALLADIU.

Jak jste se dostala k umění?

Od mladých let jsem se zajímala o umění a měla jsem pořád tendence trávit čas s umělci. Zamlada jsem se také asi dva roky intenzivně věnovala fotografii, díky čemuž jsem se dostala do uměleckého prostředí. Po gymnáziu jsem sice vystudovala rehabilitaci, ale medicína mě neoslovovala. V roce 1988, když jsem na FAMU studovala produkci, jsem si v Německu koupila videokameru a začala dokumentovat nezávislé výstavy na pražských dvorcích, na kterých svá díla prezentovali například Tvrdohlaví, Jan Pištěk či Karel Kovařík. Tím jsem definitivně prorostla do pražské umělecké scény.

Co vás vedlo ke studiu produkce na FAMU?

Mě bavily hlavně dějiny výtvarného umění, které jsem dokonce chtěla studovat. Ale nakonec jsem volila to, co pro mě bylo nejlepší. A protože jsem nebyla tolik zkušená ve fotografii nebo režii, vyhodnotila jsem jako ideální produkci.

Co vám studia přinesla?

Znalosti nabyté při studiu mi přišly vhod hlavně v době, kdy jsem měla vlastní galerii a produkovala výstavy. Pochopitelně jsem se při studiu scházela také s kolegy z jiných oborů, kameramany či fotografy, což mě také ovlivnilo.

Málokdo o vás ví, že jste si jeden čas pohrávala s malbou. Jak dlouho jste se jí věnovala?

Malbě jsem se věnovala pouze jako amatér a autodidakt. Než jsem začala studovat FAMU, hodně jsem se kamarádila s umělci a u malíře Josefa Wagnera jsem se učila základním technikám. Tehdy jsem dělala hodně olejomalby figurálního rázu.

Pak jste ale přešla ke kolážím.

Když se mi narodil druhý syn a přestěhovali jsme se z Prahy, hledala jsem nový směr tvorby. Jedna kamarádka mi poradila, ať zkusím koláže, protože práce s papírem není tak prostorově náročná jako olejomalba. Začala jsem nejprve se starými pokaženými fotkami, které jsem lepila, stříhala a nalepovala, a pak jsem si pomaličku přibírala jiné zdroje, jako například časopisy, až jsem se do kolážové tvorby zcela položila.

Takže jste se ke koláži dostala spíše z praktických důvodů?

Zpočátku to bylo především dílem náhody, ale pak mě to začalo bavit. Ještě když jsem dělala oleje na plátně, chodila jsem kamarádovi na kurzy kreslení do Hollarky. Nelze totiž malovat, pokud nemáte dobré základy kreslení. Nebyla jsem v tom ale moc zručná. Možná i proto mi začala koláž více vyhovovat, protože tam jsem snáze realizovala své představy stříháním a lepením.

V čem se podle vás nejvíce liší malířská tvorba od tvorby koláží?

Malíři mají výhodu, protože většinou malují jistou myšlenku. Ale u koláže jste strašně vázaná materiálem. S koláží jednoduše nemůžete pracovat jako s olejem. S kolážemi se také pojí hodně předsudků. Každý si myslí, že koláž je o pouhém vystřihování a lepení, ale tak to není. Je nutné rozlišovat mezi kvalitními kolážemi vzniklými dobrou prací a jakýmsi levným surrealismem.

Co je dle vás příznakem kvalitní koláže?

Za profesionální a kvalitní koláží dle mého stojí spousta přemýšlení a manuální práce. Jedině tak se dá vytvořit dílo s uměleckou kvalitou obrazu.

Jak byste popsala vaši techniku tvorby koláží?

Nejprve si musím pořádně prohlédnout výchozí materiál, to je pro mě základ. Pak si dílo rozmnožím. Například mě zaujme fotka. Další krok je tuto fotku rozmnožit na kvalitní papír. Pak namnožený materiál různě přeměřuji a zvažuji, jak jej nastříhat a poskládat. Teprve když mám velký celek několika takto zpracovaných fotografií, začínám finalizovat kompozici. Myslím, že v této fázi už je možné proces připodobnit malování. Musím ale zdůraznit, že nečerpám pouze z fotografií. Dělám také koláže z reklamních letáků, propagačních materiálů nebo obalů.

Jak sbíráte materiál na vaše koláže?

Spolupracuji s tiskárnami, které mi dávají odpadové materiály. Například mé současné koláže z fotografií Drtikola pocházejí z přebytečného materiálu ke katalogu jedné výstavy, který kvůli nedostatečné kvalitě neprošel finálním schválením. Pracuji ale také s kopiemi z uměleckých knížek.

Uvádíte, že vaše koláže vycházejí z vašeho nitra. Můžete tuto myšlenku přiblížit?

Každou koláž dělám z vnitřního pocitu, který nejsem schopná úplně vysvětlit. Je nutné, aby mě oslovil materiál. Pokud k tomu nedojde, nemá cenu práci ani začínat. Zároveň ale cítím, že impulz pochází i z jakéhosi vnitřního, podvědomého pocitu. Když se na něco podívám, neznamená to, že vím, jak výsledná koláž bude vypadat. Jsou tam nějaké výchozí principy, ale pokaždé je výsledná koláž stejně jiná.

Systematická manuální činnost jak známo napomáhá duševní pohodě. Vy uvádíte, že se při tvorbě koláží cítíte skutečně šťastná. Považujete komponování koláží za vaši osobní terapeutickou techniku?

Rozhodně. Je to velice osvobozující. I když koláž poskládám, stejně ji ve finále měním a dodělávám, takže je to pro mě příjemná kreativní činnost. Asi jako pro každého umělce. Nejsem vůbec ten typ, co by se u umění trápil. Mně to naopak dělá moc dobře.

Máte nějaký zaběhnutý tvůrčí proces? Preferujete práci v nějakou konkrétní denní dobu?

Mám svůj styl, jako každý. Většinou pracuji odpoledne, protože je doma klid. Nepracuji o víkendu, protože se věnuji návštěvám nebo jezdím na výlety. Tím pádem se nemůžu na práci soustředit. Pro koláž je totiž soustředění zásadní. Ledabylost je hned vidět. Moc by mi vadilo, kdyby mé práce vypadaly zanedbaně.

Lpíte na preciznosti i v jiných oblastech života?

Preciznost mám ráda, a proto ji v některých aspektech mého života přímo vyžaduji.

Máte tedy raději vše podle pravítka?

Můj život takový rozhodně vůbec není. Nicméně v kolážích a designu mám ráda, když jsou věci tak, jak mají být.

V průběhu vaší dosavadní kariéry jste vystavovala mimo jiné s Miroslavem Horníčkem. Jak jste se k takové spolupráci dostala?

Přes galeristu Mirka Lipinu, který mi předtím produkoval i jiné výstavy. A jeho tehdy napadlo, že bychom se mohli s panem Horníčkem společně podílet na jedné výstavě v Divadle Bez zábradlí. Panu Horníčkovi se velmi líbily mé koláže, tak jsme se dohodli, že já vytvořím jednu koláž speciálně pro něj a on mi oplátkou věnuje jednu svou. Spolupráce byla velmi příjemná, i když byl pan Horníček v tehdejší době už hodně nemocný. Byla jsem také velmi poctěná, když se uvedení slavnostního zahájení výstavy zhostil profesor František Dvořák, jeden z nejvýznamnějších českých historiků umění, který mě učil dějiny výtvarného umění na FAMU a na jehož vysoce erudované a zábavné přednášky nikdy nezapomenu.

Kromě umělecké tvorby jste zběhlá i v umělecké produkci. Jeden čas jste provozovala vlastní prodejní galerii – Galerii Pasáž, kde jste realizovala hlavně výstavy fotografií.

Je pravda, že jsem ze začátku dělala především výstavy fotografií, ale česká veřejnost bohužel není zvyklá kupovat fotky, jak se to děje běžně například v Americe, kde mají k fotografii velmi pozitivní vztah. Proto jsem časem začala prodávat i malby a grafiky a organizovala jsem výstavy současných českých malířů a grafiků.

I když se sama nevěnujete tvorbě umělecké fotografii, přesto k ní máte velmi pozitivní vztah. Mezi vaše největší zdroje inspirace řadíte modernistickou fotografii z 20. a 30. let 20. století, kterou také často zapracováváte do svých koláží. Co vás na této době vábí?

Líbí se mi, že fotografie z této doby mají určitou nenapodobitelnou atmosféru. Jsou to jednoduše krásné fotografie, které se mi nepřestávají líbit. Poslední dobou se ale zaměřuji i na jiná období.

Máte nějaké oblíbené fotografy, ke kterým vzhlížíte?

Mezi mé nejoblíbenější fotografy patří například Edward Steichen a Man Ray.

O Steichenovi se často mluví jako o průkopníkovi módní fotografie. Zajímá vás módní fotografie? Ve vašich pracích je totiž možné vysledovat i jisté pop-artové tendence, inspirované mimo jiné módním průmyslem.

Určitě. I módní fotografie může být zajímavá. Pop-art se mi velice líbí a je mi hodně blízký. Například s ním sdílím tendence k opakování motivů a jejich násobení.

Jaké výtvarné umění se vám líbí?

Nejraději mám umění doby renesance a impresionismus. Degas a Lautrec jsou jednoduše úžasní! Impresionisté byli velice zruční malíři nového směru na vysoké úrovni a dokázali vyjádřit atmosféru neopakovatelným stylem. Pak obdivuji již zmíněné umění 20. a 30. let 20. století nebo fauvisty či futuristy. Podle mě velké výtvarné umění skončilo Warholem. Po něm se umělci vydali cestou všelijakých kombinací, i když to samozřejmě nutně neznamená, že mezi nimi nenalezneme výrazné osobnosti.

A co současné umění?

Ze současných žijících umělců bych mezi své oblíbence zařadila Bedřicha Dlouhého a Milana Kunce. Hodně se mi líbí i tvorba již zesnulého Mikoláše Medka. Jinak současnou scénu moc nepozoruji, ani nemohu říci, že bych z ní byla příliš nadšená. Dříve jsem jezdívala na bienále do Benátek, ale dlouhou dobu už jsem tam nebyla. Možná bych znovu měla.

Co nějací kolážisté? Máte své favority?

Musím se přiznat, že co se současné koláže týče, tak mě zatím nikdo neoslovil. I když je samozřejmě možné, že to pramení z mé neznalosti. Třeba jen o takovém talentu zatím nevím.

Zaujala vás v poslední době nějaká výstava?

Nadchla mě výstava Ivana Exnera v galerii Kooperativy v Praze.

Inspirují vás i jiné umělecké oblasti, například hudba nebo film?

Vstřebávám úplně všechno. Okolí, film, divadlo, vše, co se mi dostává do duše. Pochopitelně mě neovlivňuje jen kultura, ale i lidé kolem, příroda, jednoduše všechno.

Jak vnímáte současnou uměleckou scénu? Máte dojem, se umění poslední dobou daří více, nebo méně? Je ideální doba pro to být umělcem, nebo je doba ve srovnání například s předrevolučními časy horší?

Domnívám se, že ideální doba pro umělce nikdy nebyla a nebude. Ohlédneme-li se zpět do minulosti, snadno se vyjeví, že i ti nejlepší umělci často museli zápasit o živobytí. Ale myslím si, že dnes je ve srovnání s minulým režimem doba umělcům daleko nakloněnější, protože mají svobodu. Mohou cestovat, srovnávat, mají možnost jezdit na zahraniční výstavy a dostupnost oborových publikací je prakticky neomezená. Občas si říkám, jestli dnešní doba není až moc jednoduchá, protože není nutné do všeho vkládat tolik úsilí a píle. Ale na druhou stranu je těžké se v dnešní informační přetíženosti orientovat. Obzvlášť, když kvantita často převažuje nad kvalitou.

Jak vy jakožto autodidakt vnímáte umělecké vzdělání a český fenomén akademických malířů? Je pro umělce akademické vzdělání nutností?

Není bezpodmínečně nutné vystudovat uměleckou školu, ale je rozhodně plusem takovou školu navštěvovat, protože pro umělce rozhodně není na škodu, když se mu dostane řádného vzdělání. Nemyslím tím však nutně pouze vzdělání akademické, mám na mysli i samovzdělávání.

Co si myslíte o současném uměleckém publiku? Zajímá se o umění dostatečně? Je kompetentní?

Současné publikum je dobré. O umění se také zajímá hodně lidí. Jen je nutné do zviditelnění umělce nebo konkrétních výstav zapojovat nejmodernější propagační techniky, aby umění v nepřeberném množství informací nezapadlo. Stačí se podívat na to, kolik výstav či divadelních představení se denně odehrává v Praze. Na umělecké scéně se toho děje opravdu hodně.

Mohou podle vás malba, kresba či koláž uspět v konkurenci všudypřítomné multimediální tvorby?

Mohou, a velice dobře. Jsem přesvědčená, že stejně nastane doba, kdy se lidé vrátí k oceňování věcí, které jsou dělány ručně

Některé galerie volí taktiku online výstav. Myslíte, že je možné takto klasické výstavy nahradit?

Určitě nelze normální výstavu zastínit něčím takovým, protože přímý vizuální kontakt diváka s uměleckým dílem je nenahraditelný. Já bych nikdy svou výstavu nedala k dispozici pouze online. To je velmi zkreslující.

Dnes je ale běžné, že se některé umění prezentuje pouze na internetu a někteří dealeři úspěšně prodávají umění na sociálních sítích.

Já se tomu upřímně divím, ale doba je asi prostě taková. Pokavaď člověk umělecké dílo nevidí osobně, nikdy nemůže plně ocenit jeho kvality. Internetové obchodování s uměním je podobné prodeji oblečení přes internet. Na fotografii vypadá krásně, ale po doručení je většinou akorát tak na vyhození.

Jak se stavíte k věčné debatě o nezastiratelném komerčním aspektu umění, tedy myšleno i k nakládání s uměleckými díly jako s artikly s tržní cenou?

Umění je v každém případě nutné prezentovat a prodávat, neboť i umělci musí z něčeho žít. V dřívější době bylo běžné mecenášství, které také bylo jistým druhem komerce. Dnes se přechází na jiné formy takové spolupráce s umělci, a umění se tím pádem pochopitelně chápe i jako dobrá dlouhodobá investice. Nekupuje se jen proto, že by se líbilo. Co se týče současných umělců, jen málokdo si dovolí riskovat a investovat do jejich umění. Ale trh s uměním existoval vždy a nadále jistě bude.

Sbíráte umění?

Nedávno jsem začala sbírat české sklo. V Čechách máme výborné skláře, kteří si zaslouží pozornost. I proto jsem navolila tento směr.

(text © O. Kovaříková, foto © O. Kovaříková a archiv Elen Michajlovové)

Srdečně vás zveme na vernisáž výstavy v PALLADIU, která proběne 15.5.2017 v 18:00 na 4. patře administrativní části budovy.

Prohlédněte si online katalog tvorby Elen Michajlovové.

Máte dotaz? Zeptejte se nás!

#elen michajlovova #contemporary #czech #art #collage #koláž #meet the artist #cumarte #cumarte meet the artist #exhibition #exhibition opening #palladium #palladium offices #výstava #praha

0 notes

kritikycz · 8 years ago

Text

Petr Kolečko: Masaryk se neschovával ve škatulce

Pod scénářem k filmu Masaryk jsou podepsáni ti autoři – zesnulý Alex Koenigsmark, vy a Julius Ševčík – jakým způsobem tedy celý projekt ze scenáristického hlediska vznikal?

„Režisér Julius Ševčík, který chtěl tu látku nějak uchopit, nás na to s Alexem paralelně najal, aniž by věděl, že jsme dobří kamarádi, což bylo docela úsměvné. Původní Juliova úvaha byla asi, že Alex bude držet určitou salónní úroveň dialogů a historickou přesnost a já tomu budu dodávat nějaké řekněme překvapivější prvky nebo koule nebo jak to říct. Nakonec bohužel Alex dost záhy po zahájení prací zemřel a zůstalo to na nás s Juliem. Psal jsem to já a Julius to vedl a usměrňoval. Nicméně byl to Alex, kdo na začátku přišel se zásadním řešením celé struktury příběhu, s umístěním hlavní linky do Ameriky v roce 39. Přestože se dialogy hodně za poslední roky změnily a s Juliem jsme udělali spoustu dost zásadních rozhodnutí i co se týče příběhu, Alexův podíl na scénáři je důležitý.“¨

Historik Pavel Kosatík označuje Jana Masaryka za jednoho z nejcharizmatičtějších politiků v českých dějinách, za muže silně emotivního, o kterém se nedá říct, že sám sebe zvládal. Jak byste mohl Jana Masaryka charakterizovat vy, jakého Masaryka jste chtěli ukázat divákům?

„Myslím, že zobrazujeme Masaryka především jako muže, který dostal mimořádně těžký úkol, aniž by o něj nějak stál. Se svým jménem prostě neměl na výběr.“

V čem byla Masarykova největší přitažlivost a v čem naopak nejvíce selhával?

„Mně se na něm líbí, že ze všech materiálů člověk cítí, že se neschovával v nějaké škatulce důstojného politika, nebál se odhalit svoji lidskost včetně slabostí. A v čem selhával? Podle mě vlastně právě v tom, že některé situace chtěl řešit víc jako člověk než jako politik. Což je rozdíl.“

Ve filmu se velmi intenzivně prolíná osobní rovina hrdiny – boj se jeho vnitřními démony, snaha vyrovnat se s tíhou slavného jména a politická rovina, v níž sváděl marný boj o zachování republiky založené jeho otcem. Jak jste s režisérem hledali rovnováhu mezi oběma linkami – tak, aby nebyl příběh nesrozumitelný pro diváka neznalého historických detailů?

„To jsme hledali velmi těžce. Proto to tak dlouho trvalo, než jsme to dopsali. J“

Film má výrazné ambice zaujmout na mezinárodní scéně. Bylo třeba už ve scénáři akcentovat tuto skutečnost, protože zahraniční publikum asi ještě více nezná dobové reálie?

„Já myslím, že jsme o tom vlastně nikdy takhle neuvažovali. Látka je pro mezinárodní publikum vhodná vždycky tehdy, když pojednává o něčem, co může psát jen autor z oné země, v tomto případě Čechy a zároveň má nějaký vývozní artikl, to je tady druhá světová válka. O té tak nějak každý ví, že byla. Takže abych se vrátil k té otázce. My jsme nikdy nepochybovali o tom, že to bude pro mezinárodní publikum, proto jsme v tomto smyslu nic účelově nevymýšleli.“

Drželi jste se v příběhu striktně dobových reálií a časové osy nebo jste si dovolili víc dramatických zkratek?

„My jsme na začátku vlastně napsali první verzi, která byla pro spoustu lidí přehistorizovaná, z té přesnosti jsme ve prospěch vyprávění postupně spíše slevovali. Ale myslím, že tam nějaká zásadní historická prasárna není.“

Je pro vás jako autora složitější nebo naopak jednodušší pracovat se skutečnými reáliemi a životním příběhem založeným na skutečnosti a historických faktech – oproti vytváření čistě smyšleného příběhu?

„Nevím, jestli složitější. Tady člověk prostě modeluje skutečný příběh do příběhu filmového. Možná je to trochu jiné, než stavět rovnou příběh. Je pravda, že takový boj se strukturou jsem moc nezažil.“

V čem vidíte největší přesah Masarykova osobního příběhu do současnosti?

„Myslím, že film klade otázky. Co je to češství? Co je to hrdinství? Co je to politik a jaké má úkoly? A také…Kdy je člověk šílený a jestli náhodou doba a události okolo člověka neposouvá hranici šílenství.“

V hlavní roli opět září Karel Roden. Představoval jste si ji při psaní, že by mohl Jana ztvárnit právě on?

„Jak se to dlouho psalo, tak jsme o tom nejdřív dlouho nemluvili a pak někdy před dvěma lety nebo kdy Julius rozhodl, že to bude hrát Karel. Pak už jsme to věděli. Ale nějaký vliv na psaní to asi nemělo.“

Myslím, že po zhlédnutí filmu si asi naopak nelze představit, že by Masaryka mohl zahrát někdo jiný…

„Karel je v tom naprosto vynikající. Což ale asi není nic překvapivého…“

Přispíváte nějak svým názorem nebo konzultací do budoucího obsazení filmu, nebo se této možnosti naopak vyhýbáte?

„Ano, přispívám svým názorem do konzultací. A to je přesně tak všechno, co k tomu říkám.“

Karel Roden: Masaryk byl křehký člověk

Ve filmu Masaryk vytváříte skutečnou historickou osobnost. Je pro herce těžším úkolem vytvořit postavu někoho, kdo má reální předobraz a nebo to naopak situaci zjednodušuje tím, že člověk má vodítko, o které se může opřít?

„Já myslím, že obtížnější je vytvořit skutečnou postavu, která žila. Člověk je totiž při té práci neustále stavěn před rozhodnutí, jak moc a zda vůbec se má do toho reálného předobrazu strefovat, kde je ta hranice, za níž se reálná postava už stává filmovou.“

Postava Jana Masaryka byla po léta zahalena řadou tajemství, i díky nevyjasněné smrti se kolem něj vytvořila domněnek, smyšlenek a mýtů, jeho osud se zanesl spoustou balastu. Jak jste se s režisérem přes tyto nánosy prokousávali, když jste postavu budovali?

„Samozřejmě vycházíte z toho, co kde bylo napsáno a publikováno, což vám poskytne základ, ale proniknout se přes to dá velmi složitě. Člověk se musí nějak napojit, udělat se představu o reálné postavě, jaká asi byla a z různých střípků musí poskládat, jak moc to byl citlivý člověk, jakou měl mentalitu…, ale vždycky to bude jen váš subjektivní názor…“

Fyzická podobnost s Janem Masarykem tak, jak ji pro film vytvořili maskéři, je téměř neuvěřitelná…

„Nevím, jak jsem mu moc podobný, nebo zda tam mám jejich rodinné rysy, když jsem už v jiném filmu hrál i jeho otce… Je zajímavé, že lidé žijí v domnění, že Jan Masaryk byl podsaditý menší pán, ale on byl vysoký, vyšší než jeho otec a na vládních fotkách

vždycky čouhal nad ostatní. A hlavně v mladších letech byl také docela štíhlý. Obecně ta představa o tom, jak Jan vypadal, je tedy spíš mylná… A já samozřejmě nejsem on, takže jsem pro tu roli musel něco málo přibrat, udělali mi tu pleš J, ale ta podobnost je spíš v naladění se na postavu, kterou hrajete.“

Mluvili jsme o těch interpretacích a dezinterpretacích, které se Masarykovu postavu za ta léta nabalily. Jaký pohled tedy nabídne tento film? Byl to opravdu takový pankáč, jak naznačují ukázky?

„Myslím, že to byl člověk, který se uměl bavit a uměl se bavit hodně J, uměl být výstřední, ale byl zároveň hrozně citlivej, a proto pro něj bylo složité, aby to všechno unesl. Jeho politická kariéra nebyla jednoduchá, nebylo pro něj jednoduché se pohybovat v tomto prostředí, a přestože byl velmi milý a měl obrovský šarm a charisma, které mohl využívat, myslím, že ho to stálo hodně sil.“

Na druhé straně ten trochu rockerský rys Masarykovy povahy ho může zlidštit a přiblížit dnešnímu divákovi… protože diplomaty vnímáme trochu „suchopárně“?

„Ono to vychází z toho, že často, co je psáno, to je dáno, někdo o člověku něco napíše, všichni si myslí, že to tak bylo a pak už mu to nikdo neodpáře… Ale diplomacie je umění jednat s lidmi a něco domluvit a to Masaryk uměl.“

V čem byla jeho největší hodnota lidská i politická…

„To bych asi nechtěl hodnotit. Vytvořil jsem si k němu spíše emoční, lidský vztah… Byl v jistém smyslu nešťastný, a proto si možná musel pomáhat i nějakými náhražkami, které mu dodávaly odvahu, protože přes svůj šarm a zábavnost byl velmi introvertní a křehký člověk. A i proto třeba vnímám jeho konec jako nedořešený i pro něj. Ale jestli měl tehdy v té politické hře Beneš pravdu nebo Masaryk, těžko můžu posoudit.

S režisérem Ševčíkem jste spolupracoval poprvé, jaké to bylo tvůrčí setkání?

„Mně to moc vyhovovalo, byl otevřený k mým názorům i nápadům, kdykoliv jsem přišel s nějakou poznámkou, Julius na ni hned reagoval, zajímal se o moje připomínky a to mně jako herce podpoří. Byla to moc příjemná práce.“

Pro spoustu lidí bude asi překvapením obsazení vašeho hereckého kolegy Oldřicha Kaisera do role prezidenta Beneše, bylo to i pro vás překvapivé?

„On točil vlastně dříve než já…ale proč překvapivé…nikdy nemůžete říct, zda je typově člověk na něco vhodný… vždyť se podívejte na mě J“

Petr Kolečko: Masaryk se neschovával ve škatulce was originally published on Kritiky.cz

#Petr Kolečko

0 notes

sherlock-hezky-cesky · 7 years ago

Text

Mystery a romance: Předpovědi před čtvrtou sérií

napsala archipelagoarchaea dne 27. 7. 2016

překlad: Josie

korektura: Štefka

(pozn. překladatelky: Přestože se tenhle článek dá číst samostatně, doporučuji přečíst až po přečtení autorčiny analýzy Mystery a romance – Čtyři linie seriálu Sherlock, kterou najdete přeloženou v odkazu. Také upozorňuji, že velmi podstatná část textu je v tabulce, která se v mobilní aplikaci bohužel nezobrazí.)

Takže. Nemyslím si, že by John měl plán, co se Mary týče. A nemá ho ani Sherlock. Já vím, já vím. Ale Reichenbach byl taky dost hrozný a ten byl definitivně skutečný, takže jsme už na bolest a frustraci zvyklí, ne? V mé úvaze každopádně hraje zásadní roli existence struktury tří dějství a fakt, že Johnova dějová linie je dlouhá 15 epizod, kdežto Sherlockova 12, a také že se příslušné dějové body vzájemně zrcadlí (např. Johnův Střed zrcadlí Sherlockův Střed).

Prázdný pohřebák i Poslední slib jsou obě epizody o „Myslel jsem, že se konečně vracím domů, ale tys mě přece jenom nechtěl.“ V Prázdném pohřebáku čelí Sherlock důsledkům svého rozhodnutí (Reichenbach), ale ještě není připravený čelit svým démonům. Takže bojuje se symptomy (ztráta Johna), ne s problémem jako takovým (potlačování citů). Poslední slib je pro Johna to samé akorát obráceně. Sherlockovou reakcí na to, že se John nevrátil domů, bylo pohroužit se do plánování svatby (toho, o čem si myslí, že John chce), přestože to nesnášel a přivedlo ho to do ještě větších problémů. Vzhledem k Poslednímu slibu si myslím, že je velmi pravděpodobné, že John není proaktivní o nic víc. Bude o Sherlocka bojovat, ale bude to souviset s něčím, o čem si myslí, že to Sherlock chce. Pohrouží se do manželství s Mary, přestože to nesnáší, protože ho o to Sherlock požádal, což ke konci čtvrté série povede k ještě větším problémům. Asi takhle:

Dějová linie Sherlock JohnEpizoda Reichenbašský pád Znamení tříVelká chyba Zfingoval vlastní smrt a Johnovi to neřekl. Oženil se s Mary.Příčina chyby (Všimněte si té ironie) Řídil se hlavou (minimalizovat nebezpečí nájemných vrahů) místo srdcem (John). Řídil se hlavou (zavázat se „stabilnímu“ partnerovi) místo srdcem (Sherlock).Podílející se faktor Je přesvědčený, že do něj John není zamilovaný. Je přesvědčený, že do něj Sherlock není zamilovaný.Epizoda Prázdný pohřebák Poslední slibDůkaz, že protagonista se svou chybou není úplně spokojený Pokusil se o romantické znovushledání poté, co se choval „sociopaticky“. Zdá se mu o Sherlockovi, zatímco spí vedle své manželky.Náhlé probuzení John truchlil, zaútočí na Sherlocka. Mary je lhářka, zastřelí Sherlocka.Napomenutí „Nechals mě truchlit.“ „Vybral sis ji.“Důležitý návrh John požádal Mary o ruku. Sherlock požádal Janine o ruku.Závazek, jejž návrh symbolizuje John se zaváže bezpečnému heteronormativnímu životnímu stylu. Sherlock se [údajně] zaváže své bezpečné osobnosti „sociopata“.Nejasnost způsobená závazkem John skutečně upřednostňuje Mary a Mary je jeho ideální partnerkou. Sherlock skutečně upřednostňuje být sám.Důsledek s dlouhodobým dopadem John potkal Mary. Sherlock se stává zločincem, je odkázaný na schovívavost vlády.Důležité tajemství objektu milostného zájmu John miluje Sherlocka nejvíc na světě, ale je přesvědčený, že Sherlockova Velká chyba je důkazem, že ho Sherlock nemiluje stejným způsobem. Sherlock miluje Johna nejvíc na světě, ale je přesvědčený, že Johnova Velká chyba je důkazem, že ho John nemiluje stejným způsobem.Zásadní vodítko ignorováno jako pouhé zbožné přání „Lhářka.“ „Podívejte, jak vám záleží na Johnu Watsonovi.“Důsledek mylného přesvědčení Sherlock „schvaluje“ Johnovo manželství. John se „udobří“ s Mary.Epizoda Znamení tří 4x01 a 4x02Polopravda Sherlock je přesvědčený, že ztrácí Johna i jejich společnou práci na případech. John je přesvědčený, že ztrácí Sherlocka i jejich společnou práci na případech.Zbabělý čin (Beznaděj) Sherlock Johnovi neřekne, co cítí. John Sherlockovi neřekne, co cítí.Role protagonistou přetrpěná na žádost jeho objektu milostného zájmu Plánuje svatbu (láska k Johnovi promítnutá do Mary). Zůstává s Mary (láska k Sherlockovi promítnutá do Mary).Důkaz pocitu neštěstí „Do boje.“ atd. ??Důkaz lásky Sherlockova naprostá oddanost Johnovi a závazek Johnově volbě Johnova naprostá oddanost Sherlockovi a závazek Sherlockově volběBolestný, neodvolatelný důsledek (Zničující cliffhanger) Mary je těhotná a John na Sherlocka nebude mít vůbec čas. ??Okamžik odhalení (okolo 75 %) John je do Sherlocka zamilovaný. Sherlock je do Johna zamilovaný.Vyrušení od Odhalení pokus o vraždu Sholta ??Citový dopad Odhalení Kdyby to Sherlock věděl, mohl Velké chybě zabránit. Kdyby to John věděl, mohl Velké chybě zabránit.Epizoda Poslední slib 4x03Počáteční reakce na Odhalení (Regrese) drogy + komedie s Janine („Lidské selhání.“) Deprese a vztek? Nedůvěra? („Proč je všechno vždycky moje chyba?!“)Spouštěč Krize (Nepřímý výsledek Regrese) Mary zastřelí Sherlocka. Maryina pomsta?[Neuvěřitelně romantické] Vykoupení z Velké chyby (okolo 25 %) skutečná smrt a skutečné zmrtvýchvstání kvůli Johnovi Explicitně Mary kvůli Sherlockovi zavrhne?Chybný úsudek Pokusil se ochránit Johnovo manželství, aniž by si o tom s Johnem promluvil. ?? aniž by si o tom s Sherlockem promluvil.Oběť (pozn.: záměr důležitější než skutečné důsledky) Stává se zločincem (ztrácí domov, práci i Johna). ??Nadějné znamení skoro-vyznání lásky, letadlo se otočí skutečné vyznání lásky (Sherlock vysvětlí předchozí nedorozumění, např. Irene?), kanonický JohnlockEpizoda 4x01 a 4x02 5x01 až 5x03 Sherlock se vypořádává s vnitřními démony, bojuje až do samého vyvrcholení. John se vypořádává s vnitřními démony, bojuje až do samého vyvrcholení.Epizoda 4x03 5x04??Náprava Sherlock věří Johnovi i své lásce k němu navzdory velkému racionálnímu důkazu. (Láska vítězí nade vším.) John věří svým přátelům a rodině?Rozuzlení Sherlock přemůže Moriartyho a jeho dlouhodobý plán díky Nápravě, otevřeně přijme „srdce“. Odkazy na Reichenbašský pád / Prázdný pohřebák nebo Velkou hru? John přemůže homofobii/skrývání se, otevřeně oslaví vztah s Sherlockem. Odkazy na Znamení tří / Poslední slib nebo Skandál v Belgravii?

John v podstatě není připravený převzít otěže, ačkoli se domnívám, že se o to v 4x03 pokusí a pokazí to, protože svým démonům ještě nečelí zpříma. [Pozn.: Tohle není úplná tabulka. Mám také spoustu paralel pro Velkou hru → Skandál v Belgravii a ještě víc pro Reichenbašský pád → Znamení tří. A nejspíš bych neměla dělat seznam paralel Studie v růžové → Studie v růžové, ačkoli bych klidně mohla. Události, ke kterým ještě nedošlo, jsou samozřejmě spekulativní.]

4x03 musí být v zásadě o tom, jak John Sherlocka zoufale miluje a všeho se pro něj vzdá, aniž by u něj došlo k potřebnému emočnímu vývoji (Johnova Krize), stejně jako byl Poslední slib o tom, jak Sherlock miluje Johna (Sherlockova Krize) – nejspíš stejně jako v Posledním slibu kvůli Maryině psychopatické majetnickosti vůči Johnovi. Až na to, že to Sherlock tentokrát nenechá nabrat tak špatný konec, protože je ve své dějové linii mnohem dál, než byl John v Posledním slibu. Myslím, že tam zrcadlení bude, ale že se bude vyvíjet pro jejich vztah mnohem pozitivněji (ačkoli mám i za to, že čtvrtá série bude opravdu mnohem temnější). Původně jsem si myslela, že by zaonačit, aby k Johnově Krizi a Sherlockovu Vyvrcholení došlo zároveň, šlo jenom obtížně, ale teď si myslím, že Johnova Krize bude pro Sherlocka poslední zkouškou, kterou když složí, dokončí tím svoji vývojovou linii. Nejjednodušší by bylo, kdyby byli něčím odděleni, např. pokud by to na Johna ušili á la Velká hra a byl by na útěku á la Reichenbašský pád, ale Sherlocka by opustil, aby ho ochránil. (Zní to povědomě? Hahaha… ha.)

Přestože v sobě Krize obecně zahrnuje nějaký druh regrese, myslím, že Johnovy činy budou svým způsobem nesmírně romantické. Jen se podívejte na Poslední slib: byl Sherlockovou Krizí, celou řadou jeho chyb, přesto v něm ale bylo zmrtvýchvstání v paměťovém paláci a scéna na ranveji. Tragické scény, ale přesto zcela jasně scény o hluboké lásce. V 4x03 toho očekávám mnohem víc, ale od Johna.

Jejich vztah je klíčovým záměrem celého seriálu i alfou a omegou vývoje Sherlockovy postavy. Proto všechno, co se stane s jakoukoli jinou postavou, musí tenhle vztah podpořit; buď to podnítí změnu (jako Mary ve Znamení tří nebo Moriarty v Reichenbašském pádu) nebo to bude reflektovat nějaký aspekt jejich vztahu. Takže ostatní postavy mohou zemřít nebo být „odhaleny“, ale pouze takovým způsobem, jaký tomuto vztahu pomůže se rozvinout. Proto já osobně pochybuji o mnohých z těch dramatičtějších „odhalujících“ teorií. A jak také můžete vidět, spousta toho, co jsme doteď dostali, je vážně, vážně velmi důležitá pro vývoj jak Johnovy tak i Sherlockovy postavy. Spousta je toho bolestivého, ale to proto, že oba mají vnitřní démony, které ještě nezačali řešit. No, ne dokud Strašlivá nevěsta Sherlockovi nezavdala pořádný kopanec správným směrem. Takže jak říkám, mimo toho, co už máme potvrzené, nevidím nic, co by mohlo být snový svět nebo paměťový palác.

Samozřejmě že vzhledem k tomu, že je tohle moje teorie a moje dílo, tak na tom dost lpím a jsem maličko zaujatá. Ale opravdu si myslím, že tohle je základní struktura seriálu!

#meta #archipelagoarchaea #Reichenbašský pád #Prázdný pohřebák #Znamení tří #Poslední slib #Sherlock Holmes #John Watson #čtvrtá série #pátá série

0 notes

kritikycz · 8 years ago

Text

Místo u moře - Obsah/O filmu

OBSAH

Snímek Místo u moře, nejnovější film úspěšného scenáristy a režiséra Kennetha Lonergana, vypráví příběh osamělého bostonského údržbáře, jemuž se zcela změní život poté, co se vrací do svého rodného města, aby se zde postaral o svého dospívajícího synovce. Místo u moře, příběh rodiny Chandlerů, žijící po generace v rybářské vesničce v Massachusetts, je dojemný a současně i nečekaně humorný portrét, zobrazující sílu rodinné lásky, život v menších komunitách, obětování se a také naději.

Po smrti svého staršího bratra Joea (Kyle Chandler) zjišťuje Lee Chandler (Casey Affleck) s velkým překvapením, že byl svým bratrem ustanoven jako jediný opatrovník synovce Patricka (Lucas Hedges). Lee opouští své současné zaměstnání a naplněn obavami se vrací do vesnice Manchester-by-the-Sea, aby zde pečoval o temperamentního šestnáctiletého Patricka. Je také nucen se vyrovnat se svou minulostí, která ho odloučila jak od manželky Randi (Michelle Williams), tak od komunity, ve které se narodil a dospíval. Lee a Patrick, které spojuje pouto jediného člověka, jenž celou rodinu udržoval pohromadě, se oba snaží smířit s životem ve světě bez Joea.

Ve svém prvním snímku od kritikou velice ceněného filmu Margaret z roku 2011 Lonergan znovu dokazuje, že je zdatným a vizionářským vypravěčem, který mistrně proplétá minulost s přítomností do podoby napínavého příběhu, který se zříká zbytečné sentimentality a nahrazuje ji pronikavým citovým vhledem a hluboce působivými lidskými vztahy.

O FILMU

Poslední dvě desetiletí si na Oscara nominovaný scenárista, režisér a dramatik Kenneth Lonergan buduje v tichosti pověst jednoho z nejoriginálnějších amerických filmových tvůrců a natáčel filmy jako Na mě se můžeš spolehnout či Margaret, které sklízely bouřlivé úspěchy u kritiky a posbíraly řadu ocenění. Snímek Místo u moře, jeho nejnovější celovečerní počin, vyvolal na festivalu Sundance v letošním roce velký rozruch.

Nápad na tento film se zrodil v roce 2011 při natáčení filmu Správci osudu, během kterého herec Matt Damon se svým častým spolupracovníkem, producentem Chrisem Moorem, probíral možné projekty, kterých by se mohl chopit coby svého režijního debutu. Jejich rozhovoru byl přítomen také herec John Krasinski a společně všichni tři trávili řadu večerů rozebíráním nejrůznějších filmových námětů. Z jejich diskusí následně vzešel zárodek příběhu, který měl dát vzniknout snímku Místo u moře.

Od samého začátku Damon navrhoval natočit příběh muže, kterému život poznamenalo jediné neuvážené rozhodnutí. Damon se ujal role producenta a plánoval, že film bude také režírovat a současně si v něm i zahraje. „Místo u moře je krásný film o člověku, který se po smrti svého bratra musí postarat o synovce,“ říká Damon. „Problém je v tom, že návrat do rodného města pro něj znamená současně nutnost stanout tváří v tvář největší tragédii svého života.“

Právě Damon také navrhl jako scenáristu filmu Lonergana. Oba se poprvé setkali v roce 2002, kdy Damon ztvárnil jednu z hlavních rolí v divadelní hře This is Our Youth tohoto dramatika v Londýně. „Kennyho scénáře nemají konkurenci,“ míní Damon, jenž je sám oscarovým scenáristou. „Když jsem jeho dialogy pronášel noc co noc, dokázal jsem naplno ocenit, jak dokonalé jsou.“

Lonergan, kterého námět zaujal, strávil následující dva roky jeho prozkoumáváním a přetvářením původně navrhovaných událostí, námětů a postav v takové, které si mohl přivlastnit. Scénář, který je výsledkem tohoto procesu, obsahuje komplexní a rafinovaně vrstvený příběh, který se zaměřuje na osudy Leeho Chandlera, jenž vyrůstal se svým bratrem Joem jako rybář na pobřeží severovýchodního Massachusetts a příležitostně také opravoval jachty svých majetnějších sousedů.

Joeovi se podařilo pro sebe a svého syna Patricka vybudovat solidně fungující firmu, ale na počátku příběhu filmu samotného už s nimi v Manchesteru Lee nežije. Uchýlil se do Bostonu, kde vede osamělý život údržbáře a domovníka malého bytového domu, v němž žijí dělnické rodiny. Lee jim spolehlivě a oddaně čistí odpady a vynáší odpadky a svou frustraci ventiluje v místních hospodách (a během příležitostných rvaček). Jeho rutinní způsob života mu umožňuje být s ostatními lidmi v kontaktu jen velice minimálně.

Lonerganův scénář zdatně proplétá časové linie příběhu prostřednictvím řady vzpomínkových sekvencí, v nichž nám zvolna prozrazuje tajemství z Leeho minulosti a buduje napětí k odhalení klíčové události, která Leeho vyhnala z jeho původního domova. Jak začíná tato událost nabývat jasnějších obrysů, začíná divák chápat také motivaci, která Leeho k jeho dobrovolnému vyhnanství přivedla.

Když se Damon s ohledem na svůj velmi nabitý rozvrh musel hlavní role a také režisérského křesla tohoto snímku vzdát, převzal po něm celý projekt právě Lonergan. Damonova pokračující podpora byla ale podle Moorea pro vznik filmu i nadále velice důležitá. „Jde tu o autorskou tvorbu filmů ve své nejčistší podstatě. Všichni jsme Kennyho vizi podporovali a umožnili jsme mu jakožto výtečnému vypravěči pojmout celý příběh tak, jak zamýšlel.“

Producentka Kimberly Steward ze společnosti K Period Media si tento snímek zvolila pro svou nově vzniklou produkční společnost jako debutový čistě na základě toho, jak zásadní dojem na ni Lonerganův scénář udělal. „Kenny má skvělé výrazové prostředky a jeho schopnost ztvárnit temný příběh, kterému přesto nechybí vtip a inteligence je tak skvělá, že jsem se s nikým podobným dosud nesetkala,“ říká. „Všichni jsme Kennyho zbožňovali a hluboce respektovali. Je odhodlaný, sebevědomý a dokáže velice obratným způsobem vyjádřit své myšlenky.“

Producentovi Kevinovi J. Walshovi vehnal scénář slzy do očí. „Když jsem ho četl, mnohokrát jsem u něj plakal,“ přiznává. „Velice silně na mě zapůsobila upřímnost a věrohodnost toho příběhu, protože v reálném životě nebývá všechno krásně uzavřené a nalinkované. Možnost podílet se na vzniku byť jen jediného takovéhoto snímku mě naplňuje obrovským štěstím.“

Jednou věcí, na které se shodují všichni, kteří se na filmu nějakým způsobem podíleli, je to, že je Lonergan jedním z nejschopnějších současných scenáristů. Snímek Místo u moře je velice empatický a často nemilosrdně humorný a životy a mluvu dělnické třídy v Nové Anglii zachycuje s ohromující věrností. „Jedná se o film, který se lidem zapíše do srdcí,“ soudí Damon. „Jeho postavy jsou vykresleny tak bohatě a pronikavě a do takových podrobností, že jim věříte. Spousta postav ve filmech jsou jen jakési základní náčrtky. Ale Kennyho postavy diváka skutečně oslovují, protože působí jako skuteční lidé. Díky výjimečným hereckým výkonům, takto kvalitnímu scénáři a Kennyho režijnímu vedení se jedná o nezapomenutelný film.“

Podle Mooreova názoru by mohl být Lonerganův ojedinělý scenáristický styl v budoucnu považován za vůdčí hlas celé jedné generace. „Není ale jenom skvělým scenáristou. Je současně i mistrovským režisérem. Myslím, že by nikdo jiný nedokázal tenhle materiál zrežírovat tak jako on. Je tak nenásilný a propracovaný, vybudovaný s takovou péčí, že je on tím jediným, kdo ho mohl na plátna kin odpovídajícím způsobem převést. Kenny odvedl skvělou práci a podařilo se mu do obtížné situace vnést dávku humoru i lidskosti. Citový rozsah filmu mi vyrazil dech – svou věrohodností, svou vřelostí a také svou syrovostí.“

Lonergan dokáže zajistit, aby divákům na jeho fiktivních postavách záleželo tak, jako by se jednalo o lidi, které znají celý život, domnívá se Moore. „Píše lidská dramata a dialogy lépe než kdokoliv jiný, koho jsem kdy poznal. Jako režisér má skvělý cit pro to, kým by se měl herec stát, jaký výkon by měl podat. Tenhle film je obtížné někam zařadit, protože je komplexní, neuchopitelný a možná dokonce i velkolepý. Kenny píše scénáře tak, že si nemůžete být jisti, co se stane v následujícím okamžiku. Dojde ke střetu dvou postav a obě tyto postavy z něj vyjdou pozměněné. Diváci budou mít pocit, že sledují osudy skutečných lidí a budou jim fandit.“

S ohledem na úspěchy Lonerganových dvou předchozích filmů je Moore přesvědčen o tom, že bude snímek Místo u moře diváky přitahovat, protože je bude zajímat, s čím novým tento režisér přišel. „Je to už dlouho, co Kenny naposledy režíroval nějaký film,“ pokračuje. „Myslím, že je jeho dílo velice žádané. Jedná se o umělce, který na plátně zachycuje skutečný život a poctivým způsobem zkoumá lidské vztahy.“

V Lonerganových filmech neexistují podle Walshe žádné snadné odpovědi ani pohodlná vysvětlení, přesně tak, jako neexistují ani ve skutečném životě. „Věci někdy nemívají jednoznačná rozuzlení,“ říká. „Občas si s vámi osud pohrává. Kdykoliv může být kdokoliv z čehokoliv vyrušen, může se stát naprosto cokoliv. Nikdo z nás nemá svůj život kompletně pod kontrolou.“

Jako režisér bývá Lonergan velice často ceněn za svou schopnost přimět herce k výkonům plným ohromujících detailů a často velmi dojemným, jak na divadelních jevištích, tak i na filmových plátnech. Díky hercům jako Casey Affleck, Michelle Williams, Kyle Chandler a mladý Lucas Hedges je snímek Místo u moře přehlídkou fascinujících hereckých výkonů.

Poté, co mu událostí jediné noci převrátily celý život vzhůru nohama, pracuje Lee Chandler v podání Caseyho Afflecka jako domovník v chátrající části Bostonu. „Lee už s ostatními lidmi v zásadě nechce mít nic společného,“ říká Damon. „Žije neperspektivním životem obyčejného údržbáře. Příliš pije. Život ho vůbec nezajímá a jediným poutem k tomuto světu je pro něj jeho oddaný vztah s bratrem Joem a Joeovým synem Patrickem.“

Damon s Affleckem často diskutovali o tom, jak silné je Leeho pouto k Joeovi i v situaci, kdy se zcela izoloval od zbytku světa. Posledním skutkem jeho bratra je proto snaha přinutit Leeho k tomu, aby se světem znovu začal komunikovat. „Lee se ve svém rodném městě zdržovat odmítá, ale je ochoten se tam vrátit kdykoliv, kdy ho o to Joe požádá,“ vysvětluje Damon. „Když jeho bratr zemře, vydá se Lee během deseti minut na cestu, aby se o postaral o bratrovy záležitosti a aby měl jistotu, že se Patrick o smrti svého otce dozví tím správným způsobem od toho správného člověka. Toho všeho se ujme s větší pečlivostí a větším odhodláním udělat vše správně, než by to dokázala celá stovka truchlících příbuzných. Ačkoliv touží po tom, aby na něj svět zapomněl, Joe je jeho poutem, které ho udržuje v rámci rodiny.“

„Jedná se o jednu z nejlepších rolí, jakou jsem za hodně dlouhou dobu viděl,“ dodává Damon. „Nenapadá mě nikdo, kdo by se jí dokázal ujmout tak dobře jako Casey. Okamžitě mu sedla a dokázal něco, co by žádný jiný herec nedovedl.“

Affleck se v londýnské produkci Lonerganovy hry This is Our Youth objevil společně s Damonem. „Od té doby jsou z nás přátelé,“ popisuje Lonergan. „Myslím, že je jedním z nejlepších současných herců. Věděl jsem, že v té roli bude dobrý, ale neměl jsem tušení, jak úžasně komplexní a emocionální jeho výkon bude. Casey měl na mě – a na všechny ostatní – velice vysoké nároky, které byly stimulující a produktivní. Velice často se stává, že se při rozsáhlých – a vyčerpávajících – debatách o postavě něco ztratí. Casey se namísto toho do získaných informací ponoří ještě hlouběji a v průběhu natáčení odhaluje o své postavě další a další podrobnosti. Buduje specifika a detaily tak dlouho, dokud nám oběma ta postava nepřipadá naprosto realistická. Je to velice vzrušující tvůrčí zkušenost. Veškeré své zkušenosti uplatňoval před kamerou i za ní naprosto nesobecky, aby měl jistotu, že se soustředím na natáčení takového filmu, po jakém jsem toužil, a dělal přitom naprosto vše pro to, aby mi s tím pomohl.“

Tím, že se události z Leeho minulosti dozvídáme postupně v útržcích Lonergan podle Afflecka vytváří pozoruhodně tajemnou atmosféru, která diváka vtahuje. „Než se začnete dozvídat informace o jejich minulosti, už jste s postavami filmu seznámeni a máte je rádi. Všechny postavy tohoto filmu mají nějaké problémy, větší či menší. Lee se snaží najít důvod, proč by neměl se vším skoncovat, a ten se mu nakonec podaří najít ve vztahu se svým synovcem. Je humorný i smutný. A působí velice, velice realisticky.“

Ale pro Leeho s sebou vztah s Patrickem přináší i nevyhnutelné oběti. Manchester by the sea je místem, kterému se zoufale snaží vyhýbat. „Má s místními příliš vypjaté vztahy,“ popisuje Lonergan. „Je to velice malá komunita. Každý, s kým se tam potká, ví, co je zač a co se mu přihodilo. Potkat tam kohokoliv je pro něj utrpením. Ale cítil povinnost přijít pomoci svému synovci. Ocitl se v pozici, kdy buď musí svého synovce odvléci někam jinam, nebo musí zůstat někde, kde to nemůže ani vystát.“

Lee podle Afflecka prožil věci, které by většina lidí vůbec nezvládla. „Minulost ho pronásleduje a on utekl před vším, co je mu blízké, protože je to pro něj současně příliš bolestivé.“ Kamkoliv se Lee hne, tam je nucen čelit šuškání bývalých sousedů. „Lee nechce být nablízku nikomu, kdo ví, co se mu přihodilo,“ popisuje Affleck. „V Bostonu o tom nikdo nemá ani ponětí. Ale Patrick chce zůstat v rodném městě přesně z toho důvodu, ze kterého z něj chce Lee odejít – pojí ho s ním vzpomínky.“

„Casey je naprosto odlišný herec než kdokoliv jiný,“ míní producent Moore. „Je velice bystrý a svým rolím dodává velkou hloubku. Jeho výkon je velice emocionální. Lee a Patrick vedou ve filmu velmi vypjaté rozhovory. Caseyho specifický smysl pro humor jim dodává na jedinečnosti. Skutečně k té roli přistupuje velice zajímavě. Veškeré jeho role mě zaujaly, ale tahle role je vrcholem jeho kariéry.“

Ať je ale Affleck sebelepší, Lucas Hedges, který představuje Patricka, s ním dokáže ve všech scénách zdatně držet krok. Ačkoliv Patrick přišel o otce a matka ho opustila, v mnoha ohledech je naprosto klasickým teenagerem. Ve svých patnácti letech žije příjemným životem, o který by nechtěl přijít.

„Hraje v kapele, je členem hokejového týmu, má v Manchesteru všechno, co má rád, včetně dvou přítelkyň,“ vysvětluje Damon. „Staral se o něj především Joe. Byl to skvělý otec, ale zemřel a on stále potřebuje otce, zatímco se snaží vyjasnit si svou budoucnost.“

Vlivem komplikovaného dětství je Patrick velice houževnatý a touží žít tak naplno, jak je to jen možné, zatímco jeho strýc je jeho pravým opakem. „Je to teenager, který truchlí a drží si proto od ostatních odstup,“ říká Walsh. „Není tak docela schopen pochopit, že jsou důležité i životy druhých lidí, nejen ten jeho. To je podstatou jeho hádek s Leem. Nejsou schopni si navzájem vyjít vstříc.“

Lonergan se kvůli této roli setkal s řadou mladých herců, než do ní Hedgese obsadil. Hedges, který momentálně studuje uměleckou školu v Severní Karolíně, se už objevil v několika prestižních filmech, mimo jiné ve filmech Wese Andersona Až vyjde měsíc a Grandhotel Budapešť. „Lucas je ohromně talentovaný,“ soudí Lonergan. „Je neuvěřitelně citlivý a velice sympatický. Je to těžká role a on do ní vnáší obrovskou dávku emocí. Patrick toho v životě prožil hodně, ale nikdy ho to nezlomilo. Má jistou nezdolnost, kterou Lucas dokáže přirozeným způsobem ztvárnit. Je to taky velký chytrák. Je houževnatý, naprosto neúnavný a opravdu vtipný – a bylo úžasné sledovat Lucase, jak v sobě tyhle vlastnosti objevuje a předává je své roli. Nejde jenom o talentovaného kluka, který se před kamerou chová přirozeně. Máme tu před sebou krásnou a komplexní postavu, kterou ztvárnil velmi mladý herec, což se nevidí každý den.“

Hedgesův otec, scenárista Peter Hedges, zná Lonergana z newyorského divadelního světa přes 20 let. „Evidentně jsem se s Kennym už setkal, když mi byly dva roky,“ vypráví herec. „Byl jsem ještě v kočárku. Je úžasné, že o 16 let později jsem dostal možnost zahrát si v jednom z jeho filmů.“

Hedges se ale nemusel kvůli této roli uchylovat k žádné protekci. „Můj agent mě tam poslal jako kohokoliv jiného,“ říká. „Role Patricka byla poslední hlavní rolí filmu, kterou bylo třeba obsadit. Než mě pozvali do Bostonu na zkoušku se všemi ostatními herci, absolvoval jsem asi čtyři nebo pět místních zkoušek. Cestou z Bostonu zpátky do New Yorku mi pak Kenny tu roli nabídl.“

Ačkoliv Patrick ve svém životě rozhodně potřebuje otcovskou postavu, není jasné, jestli se Lee dokáže této výzvy chopit. „Patrick touží jen po tom, aby ho Lee měl rád,“ říká Hedges. „Měl se svým otcem skvělý vztah a chce ho mít i s Leem. Současně nechce opustit život, který žije. Má rád svůj domov i své kamarády. V mnoha ohledech se nemá vůbec špatně.“

Lee se ale zoufale touží vrátit do Bostonu, čímž by narušil Patrickovo studium i jeho společenský život. „Když Lee za Patrickem přijede, je jako robot,“ říká Hedges. „Pozbyl už veškerých emocí. Patrick se v něm snaží probudit trochu lidskosti tím, že vtipkuje a dělá si z něj legraci. Když na to ale Lee nereaguje tak, jak by si představoval, tak se Patrick rozčílí a brání se mu. Vnímá, že je nefér, aby musel opustit domov a odjet do Bostonu.“

Affleck je podle Hedgese jedním z jeho hereckých idolů. „Ohromně ho respektuji. Nestará se o to, co si o něm lidé myslí. Má za úkol odvést svou práci. Líbí se mi, jak hovoří se svými kolegy a jak si svou roli přivlastnil. Ukázal mi, že film stojí především na režisérově vizi, ale herec jeho podobu může ovlivňovat.“

Hedgesovo nadšení ze spolupráce s Lonerganem je podobně intenzivní. „Spolupracoval jsem už s lidmi, kteří byli současně scenáristy a režiséry, a obvykle jsou v jedné z těch věcí lepší než ve druhé,“ říká Hedges. „Kenny je dobrý v obojím. Je jedním z mála současných scenáristů a dramatiků, kteří dialogy píší tak, jak lidé opravdu mluví. Dialogy jeho postav se občas překrývají, což jsem ještě nikdy neviděl. Lidé nehovoří prostřednictvím monologů. Kenny zachycuje neuspořádanost běžného života.“

„A jako režisér se mnou strávil spoustu času tím, aby mi pomohl přijít na to, proč něco říkám nebo jak bych měl danou scénu zahrát,“ pokračuje. „Chtěl si se mnou projít Patrickovu minulost nad rámec toho, co zachycuje scénář, jeho vzpomínky a nejistoty, důvody, proč dělá to, co dělá.“

Hedges říká, že si uvědomuje, že už možná nikdy nedostane roli tak bohatou a pestrou, jako je role Patricka Chandlera. „Zahrát si takhle dokonale propracovanou a skvěle napsanou postavu byla pro někoho v mém věku příležitost, která přichází jednou za život,“ myslí si. „Nemám tušení, jestli se někdy bude opakovat, takže jsem vděčný za to, že jsem tuhle příležitost dostal.“

Joe Chandler, muž, který dá do pohybu zápletku celého filmu, je poctivý otec rodiny, který svého syna vychovával sám s vědomím, že trpí srdeční chorobou, která bude možná příčinou jeho předčasné smrti. Jeho posledním činem je snaha sblížit spolu ty, kteří pro něj znamenají nejvíce, v naději, že je tím oba zachrání. „Celé roky se pokoušel Leemu pomoci,“ říká Walsh. „Tím, že mu svěřil do péče Patricka, svého bratra nutí k tomu, aby kousek po kousku vylezl ze své ulity. Je to velice láskyplný způsob, jak Leemu pomoci zbavit se jeho deprese a překonat jeho ztráty.“

Kyle Chandler, který si roli Joea zahrál, na sebe Lonergana poprvé upozornil v roli agenta FBI, který je na stopě postavě Leonarda DiCapria ve filmu Vlk z Wall Street. „Připadal mi v tom filmu velice výrazný,“ říká režisér. „Odehrál svou roli s úžasnou dávkou humoru, jako by mu její osudy připadaly vtipné. Říkal jsem si, že to byl skvělý nápad. Byl jsem velice nadšený z toho, že roli v mého filmu mohl přijmout.“

Steward souhlasí a prohlašuje, že Chandler se role staršího bratra ujal i ve skutečnosti velice přirozeně. „Kyle poskytl skvělé rady všem hereckým kolegům, povzbuzoval je a filmu dodal na poklidu a rozvaze.“

Joe je jakožto rybář v massachusettských vodách klíčovým členem pevně semknuté komunity v Manchesteru. „Joe stále žije ve městě, ve kterém s Leem vyrůstali,“ říká Chandler. „Už nějakou dobu ví o tom, že mu nezbývá mnoho času. Když zemře, přenechá úkol postarat se o jeho patnáctiletého syna Leemu. Ví, že Lee udělá pro Patricka cokoliv a doufá, že by to mohlo jeho bratrovi pomoci vyléčit si staré rány. Leeho tento krok zaskočí a nemá z něj radost, ale ve finále mu může zachránit život. Jedná se ve skutečnosti o příběh o rodině a o tom, jak se jeden člověk snaží vypořádat s nezměrnou zodpovědností, která byla na jeho bedra svěřena. Lee má srdce na správném místě, ale není jisté, jestli se dokáže vypořádat s tím, čemu je nucen čelit.“

První čtení scénáře bylo pro Chandlera velice emocionálním zážitkem. „Je pro mě neobvyklé, aby na mě scénář při prvním přečtení tak zapůsobil,“ říká. „Když jsem ho dočetl, procházel jsem se a přemýšlel jsem, proč pláču. Přečetl jsem si ho znovu a znovu jsem se rozplakal. Příštího dne jsem se sešel s Kennym a hodinu jsme si povídali. Když jsem ze schůzky s ním odcházel, říkal jsem si, že doufám, že se mi podaří tuhle roli získat. Měl jsem neskutečné štěstí. Doufám, že budu mít to štěstí s ním ještě znovu spolupracovat.“

Pokud byla hlavním důvodem, proč po této roli toužil kvalita scénáře, pak ihned po začátku natáčení Chandler věděl, že se rozhodl správně. „Kennyho režijní vedení je ohromující a něco takového neříkám často,“ podotýká Chandler. „Když jsem film poprvé na Sundance viděl, uvědomil jsem si, že jde o typ filmu, s jakým jsem se nikdy předtím nesetkal. Jeho styl je pro Kennyho velice charakteristický. Není to jen inteligentní člověk, je současně jedním z nejupřímnějších lidí, jaké jsem kdy potkal. Ví, jak to v životě chodí a snaží se to převést na filmové plátno. Jsem jeho obrovským fanouškem.“

Michelle Williams podává emocionální a pozoruhodný výkon coby Randi, Leeho bývalá žena. „Je ohromující,“ prohlašuje Lonergan. „Už nějakou dobu toužím po možnosti s ní spolupracovat, už od chvíle, kdy ještě jako teenagerka hrála v newyorských divadlech. Vyrostla z ní jedna z nejtalentovanějších a nejvšestrannějších hereček na světě, a navíc je úžasně milá.“

Podle Afflecka byla Williams pro tuto roli ideální díky své přirozené inteligenci a věrohodné zranitelnosti. „Její upřímnost je nepopiratelná,“ dodává. „Její postavy vždy působí jako skuteční lidé, což znamená, že na nich divákům doopravdy záleží.“

Steward s obdivem vzpomíná na první den, kdy se Williams zúčastnila natáčení. Přestože se teplota vzduchu pohybovala pod bodem mrazu, Williams musela natáčet scénu v exteriéru, oblečena pouze v noční košili. „Natáčela tu neobyčejně citově vypjatou scénu v mnoha opakováních a každé bylo naprosto dokonalé. Její přerod ve svou postavu byl ohromující. Michelle je křehká a tichá, zatímco Randi je mnohem agresivnější a vyhraněnější.“

Williams říká, že když jí tato role byla nabídnuta, dojalo ji to natolik, že se rozplakala. „Vždycky jsem s Kennym chtěla spolupracovat,“ říká herečka. „Nikdo neumí psát dialogy tak jako on. Jsou naprosto přirozené a nenucené. Chtěla jsem jeho dialogy pronášet už velice dávno. Necháte se jimi prostě jen unášet. A je jedním z nejvtipnějších lidí na světě. Je s ním neustále zábava.“

V průběhu svého manželství prožívají Lee s Randi vřelý a důvěrný vztah plný humoru a pošťuchování. „A pak se to všechno rozpadne,“ popisuje Williams. „Casey má v sobě hodně integrity a hloubky. Nedalo mi příliš práce v něm tyto vlastnosti probudit.“

I na omezeném prostoru, který má k dispozici, se Williams daří budovat věrný obraz ženy, která je událostmi minulosti sice stále poznamenaná, ale snaží se z obrovské ztráty, kterou prožila, vzpamatovat. „Byl to neobvyklý zážitek,“ vysvětluje Williams. „Protože se ve filmu tak moc neobjevuji, strávila jsem více času přípravami na něj než samotným natáčením. Boston není od New Yorku příliš daleko, takže jsem sedla na vlak, dojela do Bostonu a tam se procházela, navštěvovala kavárny a obchodní domy a snažila se vstřebat místní atmosféru a lidi a jejich přízvuk. V poměru k tomu, jak dlouho trvalo natáčení, jsem tam strávila velkou spoustu času.“

Podle Moorea ostýchavá krása, kterou Williams vyzařuje, téměř odvádí pozornost od hlubokého hereckého výkonu, jenž před kamerou předvádí. „Zdá se, jako by kamera zaznamenávala její duši. Je ztělesněním přesně opačného vypořádávání se s tragédií, než je to Leeho. Nedokázala se s ní zcela vyrovnat, stále pláče. Stále jí to láme srdce, ale rozhodla se jít kupředu a nepolevovat. Michelle to všechno své postavě dodává už jen tím, že se ve filmu objevuje.“

V dojemně křehké roli Elise, Joeovy bývalé manželky a Patrickovy matky, je ve filmu k vidění Gretchen Mol. „Obsadit tuhle roli nebylo jednoduché,“ přiznává Lonergan. „Měl jsem velice jasnou představu o tom, jaká by ta postava měla být. Elise je sužována mnoha problémy, je velice bystrá, napjatá a neklidná. Vynakládá velké úsilí, ale není schopna dosáhnout toho, čeho by dosáhnout chtěla, a neví přesně proč. Zahrát něco takového je velice obtížné. Gretchen své roli dodává úžasnou zranitelnost, která se pro ni dokonale hodila.“

Držitel ceny Tony Matthew Broderick si zahrál Elisina druhého manžela, tichého, ale zkostnatělého evangelického křesťana, který ve svém dokonale zorganizovaném životě nemá místo pro problémového teenagera. Broderick, který je veteránem obou Lonerganových předchozích filmů Margaret a Na mě se můžeš spolehnout, svým nevýrazným šarmem a schopností držet se v ústraní maskuje své skutečné pocity, které způsobují, že se Patrick v nové domácnosti své matky necítí vítaný.

„Matthew je můj nejlepší přítel a je to jeden z mých velmi, velmi oblíbených herců,“ svěřuje se Lonergan. „Už jen jeho herecký rozsah je ohromující. Sleduji jeho herectví už od dob, kdy jsme společně chodili na střední školu. Má úžasný smysl pro humor a cit pro postavu a příběh, kterými nedokáže konkurovat takřka nikomu, koho znám. Dokáže ztvárnit neuvěřitelně jemné detaily, ale ze všeho nejvíce na něm obdivuji jeho cit pro realismus. Je v něm tak hluboce zakořeněný – snaha za daných podmínek přežít a zůstat bdělý – že ho z něj nedokážou vyvést ani občasné špatné nápady či negativní impulzy. Drží vše velice při zemi. A ačkoliv se to snaží nedávat najevo, představuje během natáčení vždy ztělesnění nenásilné a nenucené profesionality. Díky němu máte pocit, že pracujete na něčem skutečně důležitém. Chová se velice uvolněně, ale tenhle pocit kolem sebe za všech okolností šíří, a všem – a zejména mně – tím dodává velké sebevědomí.“

Vzhledem k vysoké úrovni hereckých výkonů ve filmu Místo u moře se zdá téměř nepředstavitelné, že s většinou zúčastněných herců Lonergan spolupracoval poprvé. „To se mi často nestává. Snažím se spolupracovat stále se stejnými herci – například s Matthewem nebo s Markem Ruffalo nebo s J. Smith-Cameron (která je také jeho manželkou). Nerad riskuji. Nebo bych měl možná spíš říci, že když vidím něco dobrého, snažím se toho držet. Natočil jsem jenom dva filmy a v případě těch dvou předchozích bych ty, se kterými jsem v minulosti nespolupracoval nebo jsem se s nimi osobně neznal, mohl spočítat na prstech jedné ruky.“

„Bylo pro mě velice vzrušující vidět, jaké úsilí a jakou dávku inteligence tito herci za všech okolností vynakládali,“ pokračuje. „Možnost spolupracovat s nimi na převedení postav, které existovaly pouze v mojí představivosti, do podoby skutečných živých lidí přímo před mýma očima, to pro mne byl zážitek plný pokory a vděku. Přijdou na natáčení a stanou se před vámi někým, koho jste si dosud jen představovali. A přinášejí s sebou komplexnost a hloubku prožitků a specifičnost myšlenek a chování, které velmi, velmi výrazně přesahují cokoliv, co byste doma na počítači dokázali vytvořit. Považuji to za naprostý zázrak a zbožňuji je za to.“

Snímek Místo u moře, který se natáčel v oblasti Cape Ann v severním Massachusetts, v sobě zachycuje drsnou krásu skalnatého pobřeží, zátok a přístavů méně známého příbuzného věhlasného Cape Cod, stejně jako i krásu dělnických domovů, ve kterých rodina Chandlerových se svými přáteli žije. Lonergan se svým týmem strávil natáčením v několika místních menších městech zhruba 50 kilometrů od Bostonu období od konce února do počátku května 2015. Patřily mezi ně města Manchester, Gloucester, Essex, Rockport a Beverly.

Podle Steward byl přechod ze zimy do jara pro režiséra důležitým přirovnáním. „Velice specificky toužil po tom, aby se nám právě tohle ve filmu podařilo zachytit,“ vzpomíná. „Jednalo se o něco, co je velice těsně spojené s vývojem postav.“

Zima v této oblasti byla podle Lonergana velmi studená, ale také velice krásná. „Na Cape Ann nikdy nemáte k moři daleko,“ poznamenává. „Líbilo se mi trávit veškerý čas v blízkosti oceánu. Moc se mi líbilo natáčení na lodi a v docích a ve zdejších domech, dokonce i tehdy, když jsme už mnohonásobně přetahovali a já toužil jen po možnosti jít se vyspat. A tamní jídlo bylo navíc skvělé. Mojí nejoblíbenější restaurací byla restaurace Clam Box v Ipswichi, kde mají ty nejlepší humří rolky, jaké jsem kdy jedl.“

Damon i Affleck v Massachusetts oba vyrůstali a dobře to tu znají. „Tuhle oblast znám nejlépe ze všech míst na světě,“ svěřuje se Affleck. „Rybářská městečka v Massachusetts jsou plná obyčejných lidí, kteří se snaží vydělat si na živobytí, a to do tohoto příběhu dokonale zapadá. Doufám, že skutečnost, že se zde nacházím na domácí půdě, pomáhá filmu dodat na jisté autentičnosti.“

Výtvarnice Ruth De Jong pro film zvolila mírně syrový a realistický styl. Téměř vše bylo natáčeno přímo v exteriérech, aby film působil co nejvěrohodněji a nejpřirozeněji. „Když jsem se s Kennym poprvé setkala, shodli jsme se na tom, že chceme oba k tomuto filmu přistupovat co nejrealističtěji, téměř jako k dokumentu. Vždycky toužím po tom, aby herci mohli s prostředím kolem sebe aktivně pracovat. Nechtěli jsme ale vytvořit film, který by byl prostoupený šedí a zoufalstvím. Snažila jsem se o to, aby domovy všech postav působily velice přirozeně, aby byly v rámci možností co nejprosvětlenější a nejveselejší. Kenny velice toužil po tom, aby vše působilo zcela normálně.“

První prioritou výtvarnice bylo zjistit co nejvíce informací o lidech, kteří v této oblasti žijí. „Pochopit podstatu toho, kým tito lidé jsou, bylo naprosto klíčové,“ říká. „Stálo nás to spoustu studia a cestování. Strávili jsme nějaký čas s rybáři a dělníky, kteří zde žijí, nikoliv s těmi, kteří sem jezdí jen na dovolenou.“

Práce na snímku Místo u moře podle ní bylo tou nejkolektivnější pracovní zkušeností, jakou kdy zažila. „Všichni byli skvělí. Byli nadšeni z toho, že se na filmu mohou podílet, a snažili se přiložit ruku k dílu. Měli jsme k dispozici spoustu hloubky a pestrosti. Casey se se mnou s nadšením vydával na cesty po okolí. Když všichni spolupracují, velice to filmu prospívá.“

Důraz na realističnost se projevoval i na pojetí kamery. Podle kameramana Jodyho Lee Lipese „Kenny nechtěl, aby na sebe vizuální podoba filmu jakkoliv upozorňovala. Chtěl svůj příběh vyprávět velice věcně, bez jakéhokoliv vyrušování. Je natáčený velice jednoduše s normálním stranovým poměrem, nepoužívá žádný extrémní formát nebo vyumělkované záběry. Jde prostě jen o přirozené a poctivé vyprávění. Pro něj jsou nejdůležitější scénář a herecké výkony, takže jsem se prostě snažil jim příliš nepřekážet.“

Film byl natáčen pomocí digitálních kamer Arri Alexa. „Alexa je skvělou alternativou filmu,“ říká Lipes. „Používali jsme některé starší objektivy, abychom záběry změkčili a docílili více filmového dojmu.“

Lipesovou hlavní prioritou bylo zajistit, aby Lonergan obdržel přesně to, co si představoval. „Kenny je nadaný umělec s náročnou vizí,“ říká. „Výzva spočívala v tom, abychom za všech okolností zajistili, že bude svou vizi schopen naplnit. Mým úkolem často bylo natočit to, co potřeboval, v co nejméně záběrech, aniž bychom se příliš zatěžovali technickými aspekty. Protože je také dramatikem, přistupuje k vypravěčství poměrně divadelním způsobem. Působí to dojmem, jako by si představoval, že se to všechno odehrává na jevišti.“

Místo u moře – Obsah/O filmu was originally published on Kritiky.cz

#Anna Baryshnikov #Casey Affleck #Erica McDermott #Gretchen Mol #Heather Burns #Jeffrey Corazzini #Josh Hamilton #Kara Hayward #Kenneth Lonergan #Kyle Chandler #Lucas Hedges #Matthew Broderick #Michelle Williams #Peter Steve Harris #Susan Pourfar #Tate Donovan #Tom Kemp

0 notes