kuba7

[kuba7]

Zdeněk Janda - Vztah novinář - sportovec

Pro zkoumání vztahu sportovců a novinářů do své absolvenstské práce jsem o rozhovor požádal jednoho z nejuznávanějších hokejových redaktorů v České republice Zdeňka Jandu. Svoji novinářskou kariéru začínal v Klatovském deníku, působil v MF Dnes a později se přesunul do deníku Sport. Dlouhá léta byl klasickým zpravodajem a redaktorem. Zúčastnil se 16 světových šampionátů v hokeji, dvou letních a tří zimních olympijských her. Absolvoval několik reportážních cest v zámoří po NHL ale i v Rusku. Je autorem exkluzivních rozhovorů s Jaromírem Jágrem, Stevem Yzermanem, Peterem Forsbergem, Bobby Orrem a dalšími legendárními hokejisty. V současné době působí jako redaktor Sport Magazínu, ve kterém přinesl osobní zpověď Martiny Navrátilové, rozhovor s Ivanem Lendlem a dalšími českými i zahraničními sportovci.

Zajímá mě, jak se dá dosáhnout takhle zajímavého profilu redaktora?

„Měl byste být člověk, který má rád sport. Ono se to později pozná na vaší práci. Myslím si, že, když tu práci vykonává někdo, kdo má ke sportu dobrý vztah a kdo ne, tak je to velký rozdíl. Když půjdete dělat rozhovor s nechutí, tak na výsledku to bude znát. I dotyčný sportovec si toho všimne. Také by redaktor měl danému sportu rozumět, i když tato fráze se těžko objasňuje. Co je to vlastně rozumět? Hráči si myslí, že by o nich měli psát pouze trenéři, kteří na to mají vystudované školy. Problém je však v tom, že trenér, který vystudoval potřebné školy, zase na oplátku není žurnalista. Novinář to ve finále píše stejně pro lidi, kteří ve většině trenéři a hráči nejsou.“

Existují v praxi nějaké mantinely, kterých by se redaktor měl držet?

„Celou svoji novinářskou kariéru zastávám názor, že každý si ty pomyslné mantinely musí nastavit sám tak, aby měl co nejčistší svědomí. Obecně objektivní kritéria nejsou. Je potřeba mít odstup. I když se se sportovcem osobně znáte, nemůžete se k němu při rozhovoru chovat jako kamarád. Záleží také, o jaký typ rozhovoru se jedná. Pokud jde o volnočasové interview, tak se ta hranice může lehce posunout, ale jinak si stojím za svým, že by odstup měl být znát.“

Jaký je rozdíl mezi náplní zpravodajského a publicistického redaktora?

„Aniž bych to třeba čekal, tak u těch publicistických rozhovorů, zpovědí a delších věcí, kteří se publikují v magazínu, tak déle trvá, než se dostanete do nitra zpovídaného. Než se vám pomyslně „otevře“. Kdežto u zpravodajských rozhovorů musí být vše napsané a odevzdané co nejdříve po skončení události, nebo do půlhodiny chcete získat něčí vyjádření k nějaké situaci, tak ho bombardujete zprávami a hovory. V magazínu je to jiná práce. Mám výhodu, že se s většinou sportovců už znám a oni vědí, že mi mohou důvěřovat, což je pro tento žánr výrazně důležité. Když se například bude jednat o citlivější téma, tak druhá strana potřebuje vědět, že autor jejich zpověď napíše tak, jak oni sami to řeknou. Já osobně na své respondenty netlačím. Oslovím a nastíním, o čem by to mohlo být.  Ozvu se třeba po týdnu, napíšu sms zprávu, zda je to oslovilo, a buďto moje nabídka druhou stranu osloví, nebo ne. Pokud ne, nedá se nic dělat. Nejsem ten, který by lidi uháněl. Když se jedná o rozhovor na téma, o kterém někdo ještě s nikým veřejně nikdy nemluvil, tak se snažím, aby měl čas na rozmyšlenou, uzrálo to v něm, aby si řekl, zda do toho půjde, nebo ne.“

Jak se získává důvěra druhých?

„V dnešní době mi přijde, že si moji kolegové vybudují jméno v branži tak, že napíšou nějaký senzační článek, který v tu chvíli vyvolá velkou emoci, je populární, ale z dlouhodobého hlediska z toho už potom nebudou profitovat. Já jsem šel jinou cestou. Podle mého si novinář musí ke sportovcům vytvořit vztah. Funguje to například tak, že když jsem se dozvěděl soukromou informaci, která by byla velkou senzací a slavila úspěch, tak jsem si ji nechal pouze pro sebe a nevypouštěl ji do světa. A když to takhle uděláte víckrát, tak daný sportovec zjistí, že zrovna vám může věřit. Má to velkou spojitost i s aktuální dobou. Žijeme oklopeni facebookem, Twitterem a dalšími sociálními sítěmi, na které se mnoho lidí snaží publikovat takřka všechny možné informace. Lidi to k tomu přímo svádí. Kdo přijde s novou informací jako první, je vyzdvihován. Jenže občas je to i krátkozraké. Sice jste se dozvěděli super novinku, zveřejnili ji okamžitě na síť, ale také to může být naposledy, kdy jste to udělali.

Já to beru tak, že se mi ta informace může za měsíc, za delší čas hodit v souvislosti s jinými věcmi a nemusím prozrazovat svůj zdroj. Když jsem já začínal, tak nic takového neexistovalo. Ani nebyla tak uspěchaná doba. Nebyl jsem pod tlakem, že musím rychle psát článek na web. Takže jsem byl neustále někde na stadionu a sledoval tréninky českých týmů. Za den jsem jich stihl i víc. A tam jsem sportovce, pracovníky klubu, trenéry potkal, zastavil se s nimi, promluvil si, a aniž by se mi to v tu chvíli hodilo, nebo se jednalo o zajímavý materiál, tak se mi to později vrátilo. Když se totiž na tyto lidi obrátím, oni vědí, že nic nezkreslím.

Uvedu příklad jednoho z mých posledních rozhovorů pro Sport Magazín. Jednalo se o hokejistu Jana Hlaváče, který má těžce nemocnou manželku. Dopředu jsem mu řekl, že se ho budu ptát a když nebude chtít odpovídat, tak se nic neděje. Nakonec se mi ten článek podařilo napsat tak, že působil jako poselství pro čtenáře, že i když máte nemocnou manželku, k tomu dvě dospívající děti, že se s tím dá něco dělat a má cenu bojovat. Věřím, že pro náš magazín to řekl i z toho důvodu, že měl jistotu, že to vyjde tak, jak si přeje. Což u jiných deníků, či bulvárních médií neměl. Tím však nechci bulvár hanit. Má svoje místo.“

Jak těžké bylo přesvědčit slavné české sportovce (Ivan Lendl, Martina Navrátilová), aby se svěřili pro váš magazín?

„Pokud jde o Ivana Lendla, tak s ním to bylo jednoduché. Někdy před třemi lety, když byl Jaromír Jágr vyměněn na Floridu, tak jsem se chystal na cestu do zámoří. Říkal jsem si, že když už tam jedu, tak proč Ivana nezkusit kontaktovat. Zjistil jsem si email a napsal mu slušnou zprávu, ve které jsem vysvětloval, že jedu za Jágrem a že je to možná hodně troufalé, ale zda by náhodou neměl čas se sejít. Za dva dny mi odpověděl. Byl opravdu milý a napsal, že se určitě rád sejde. Tam jsem se s ním poprvé viděl a obrovsky na mě zapůsobil. Je to velký profesionál. Ukázalo se, že čím víc toho člověk v životě dokázal, tak tím normálnější je.

A naopak se stane, že vás v České republice odpálkuje 20letý hokejista, který odehrál deset zápasů, vstřelil tři góly a myslí si, že mu patří svět. Není to však o tom, že když získám kontakt na Ivana Lendla, že ho budu neustále uhánět. To vůbec ne. Jen jednou jsem jej poprosil, zda by nezprostředkoval rozhovor s Andym Murraym, což klaplo. Ale byla to výjimka. Jeho jsme zvolili jako sportovní tvář roku a díky Ivanovi Lendlovi jsme měli i exkluzivní rozhovor. On sám mi občas napíše, zajímá se o sportovní dění, ale to je pouze mezi námi.

Pokud jde o Martinu Navrátilovou, tak minulý rok oslavila šedesáté narozeniny. Vzhledem k tomu, jaká je to osobnost, kolik trofejí a turnajů vyhrála, co všechna dokázala a jaký osud měla, ať už to bylo v době komunistického režimu, či poté, tak jsme si v redakci řekli, že by bylo dobré ji oslovit. Dostal jsem se do kontaktu s její sestrou, která žije v Praze, a od ní jsem dostal kontakt přímo na Martinu, které jsem napsal zdvořilostní zprávu. Někdo tyhle věci moc nemusí, ale mně se slušnost vždycky vyplatila.“

Co to znamená zdvořilostní zpráva?

„Napíšu, že třeba věřím, že kdyby si našla čas, že by to pro čtenáře bylo inspirativní a důležité, aby převyprávěla svůj příběh lidem, kteří žijí v Česku a už si tolik neuvědomují, nebo neví, jaké bylo žít v její době. Na druhou stranu chápu, že pokud na to nebude mít čas, že se zkouším zeptat. Rozhodně nepoužívám větu typu: ‚Jsme největší tuzemský sportovní deník v Česku a rozhovor nám musíte dát, jelikož vám je už šedesát let‘.“ V některých očích je to podbízivé, ale mně se tato taktika vyplatila.“

Jaká byla její reakce?

„Ona se po nějaké době ozvala, dokonce poslala i číslo na sebe a vzkázala, ať se ozvu v určitý čas. Poděkoval jsem, hned jsem se ozval, na první pokus jsem ji zastihl a ve sluchátku slyšel: ‚Haló, tady Martina‘. Když se takový rozhovor povede, člověk má velkou radost.“

Už se vám někdy stalo, že se ozval zpovídaný a poděkoval vám?

„Občas někdo napíše zprávu, že článek byl hezky napsaný a že to takhle přesně chtěli vyjádřit. To se přiznám, že mě těší. Stále zastávám názor, že to není můj rozhovor, ale jejich. Stojím si za tím, že autor by měl mít pokaždé čisté svědomí, že článek napsal, co nejpoctivěji.“

Zpovědi sportovců mají v dnešní době velkou oblibu. Myslíte si, že to je cesta budoucnosti?

„Věřím, že ano. Vedle klasického zpravodajství je to náročnější, člověk na to musí mít čas, aby si to přečetl v klidu. Nejde to však dělat do nekonečna, abychom mohli tvrdit: ‚Tohle víme jen my‘. Rozhovory jsou stavěny tak, aby to čtenářům něco přineslo. Hodně lidí tvrdí, že Jaromír Jágr má svoje manýry ohledně chování se k médiím, ale mně se na něm líbí, že promluví jenom, když má co říct.  Jeho teorií je, že když už dá větší rozhovor, čtenář z toho musí něco mít a nejlépe, aby byl něčím obohacen.“

Právě silný vztah s Jaromírem Jágr je u vás známý. Jak jste si ho získal?

„Poprvé jsme se viděli na mistrovství světa v roce 2002. Tehdy jsme se ještě neznali. V roce 2004 byla v NHL výluka, takže hrál za Kladno. Abych pravdu řekl, už nevím, jak to přesně vzniklo, ale v té době jsem dost často jezdil pracovně právě do Kladna, tudíž jsem začal psát i o Jágrovi. Ze začátku mě bral jako jednoho z pisálků, ale postupem času jsme si k sobě našli cestu. Bylo to hodně o trpělivosti. Netlačil jsem na něj. Občas jsem požádal o rozhovor, ale to bylo tak vše. On sám nemá rád, když se mu něco nařizuje. Když něco musí, tak to neudělá. Takže prvotní bylo jezdit na Kladno, chodil jsem na jeho podpisové akce a on mě najednou začal brát. Když měl podpisové akce ve svém obchodě, tak mě jako jediného například vzal i dovnitř, provedl mě tam. Od té doby jsem za ním byl všude, kde působil. Omsk, Dallas, Filadelfie, Florida. Tím však netvrdím, že jsme neustále v kontaktu. Občas se ozve on, občas já, a pak spolu půl roku nemluvíme.

V současnosti on už ví, že když mu napíšu o rozhovor, tak se jedná o něco většího a neotravuji ho jen tak. Když se na moje zprávy neozývá, tak se musím obejít bez něho. Netlačím na něj a nic jiného mi nezbývá. Poradím si jinak. Mám spoustu historek na toto téma. Například loni měl sérii asi deseti zápasů, ve kterých bodoval. Napsal jsem mu, a on mi odpověděl, ať se ozvu za tři dny. Tak už jsme v práci připravovali magazín s tím, že budeme mít rozhovor s Jágrem. Za tři dny jsem se ozval, byla to neděle a v pondělí byla uzávěrka. Bavili jsme se mimo záznam a na konci, když jsem chtěl přejít k rozhovoru, tak mi řekl, že nechce tu sérii zakřiknout, že mluvit pro noviny nebude. V tu chvíli mu nemůžu nic vyčítat, že to slíbil a že tam kvůli němu nemám, co napsat. Řeknu mu na to: ‚Jardo, v pohodě‘, a on mi opáčí, že si stejně nějak poradím. Takže rozhovor do magazínu nevyšel, ale musel jsem do pondělí napsat jeho velký příběh. Mrzelo mě to, ale on na to má právo. Rozhodně neudělám to, že ho v názorovém textu pomluvím.

A kdyby to nebyl Jaromír Jágr, dokázal byste postupovat stejně?

„To je výjimečný případ. Málokdy děláte českého hráče do magazínu takhle natěsno. Kdybych věděl, že hráče z české ligy neseženu, tak se vydání věnované jemu rozhodně neplánuje. V tomto je Jágr specifický, že si prostor zaslouží. A ve finále už je jedno, zda ho seženeme na rozhovor.“

Měl jste někdy pocit, že se k vám Jágr chová jinak, než k vašim kolegům?

„Jsou situace, kdy vím, jak se věci mají, ale neřeknu to. Jaromír ví, že známosti s ním nevyužívám. Například při jeho nočních trénincích. Několikrát jsem na nich byl, jednou jsem vzal i děti, on se s nimi vyfotil, povídal, ale má jistotu, že nebudu nikde veřejně publikovat fotky a videa. Často na tréninku dělá cviky, o kterých nechce, aby se to veřejnost dozvěděla. Byla by to určitě senzace, kdybych to natáčel, ukázal, co má na sobě, co nosí za závaží, s jakými věcmi trénuje, ale to už by se narušila vzájemná důvěra.

Výjimečnost našeho vztahu byla znát, když měl narozeniny a z těch on vůbec nechce dělat vědu. Neřeší je. A je jedno, že mu bylo 45. Tak jsem mu napsal s tím, že čtenáře v Česku to zajímá a on mi nakonec krátký rozhovor na toto téma poskytl. Zároveň je na lidi, které si připustí k tělu větší pes, než na ty ostatní. Často se mi stalo, že mi za něco vynadal, po nějaké době na to zapomněl a vše bylo opět v pořádku.  Jsou také sportovci, kteří nedoříkají věty. A na vás pak je, abyste vytušili, jak to mysleli. Čím více je znáte, tím lépe pochopíte, jak to ten dotyčný myslel. A to je i můj případ. Jaromír už ví, že se na mě v tomhle může spolehnout.

Máte nějakou zásadu, kterou aplikujete ve vztahu se sportovci?

„Držím se toho, že nemůžu být s hráči kamarád. Nikdy s nimi nechodím po večerech do baru, na večeře. Občas si zavoláme, ale oni mají svůj život a já také.“

Jaký máte názor na PR články?

„Současná doba je jiná než dřív. V té dnešní je každý někým zastoupený. I když třeba již zmíněný Jaromír Jágr je výjimka. Ten si vše vyřizuje sám. Na něj „nikdo nemůže“. Například na zimních olympijských hrách v Soči natočil kabinu českého reprezentačního týmu a video vyvěsil na svoji stránku na facebooku. Tehdy z toho byla velká událost. Hodně se řešilo, že se to nesmí. On to viděl asi takhle: ‚No a co? Tak jsem to tam dal‘. Je to přece Jágr, takže se to přešlo a nikdo s ním nehne. Drtivá většina sportovců je ale zastoupena agenturami, se kterými komunikujete. Snaží se vám na rozhovory podstrčit hráče, které chtějí oni a ne vy, abyste je nějak propagoval. Vy jako novinář ale cítíte, že to nejsou ty tváře, o kterých by si lidé chtěli číst. Požadujete někoho jiného, jenže s tím zase dělá problém agentura. Je to někdy boj. Kolikrát je to „něco za něco“. Sice dostanete rozhovor, ale pod podmínkou, že se v textu například zmíní, že pořádá pro děti letní kempy. To už pak záleží na poradě v redakci, zda se to v článku objeví. Když se to zveřejní, tak agentura je ráda a příště nebude dělat problémy. Je to tenký led.“

Z toho vyplývá, že je výhodnější mít lepší vztah přímo s agentem než se samotným hráčem.

„Někdy můžete mít sebelepší vztah se sportovcem, můžete být domluveni na rozhovoru a to ve finále stejně všechno závisí právě na agentovi. Málokdy se stane, aby sportovec i přes nesouhlas agentury, která se mu stará o mediální aktivity, poskytl interview. Dosud jsem měl štěstí, že jsem se s tím tolik nesetkal. Hokej je v tomhle trochu jiný než fotbal. Sice už mají kluby také svoje tiskové mluvčí, ale dřív to chodilo tak, že jste se vydal na trénink, počkal, až skončí a po něm jste si odchytl kohokoliv na rozhovor. Nyní už je to omezené. Kluby více chrání své hráče. Dám příklad z finále extraligy. Klub si určí v týdnu jeden den pro setkání s novináři, přivede tam tři, čtyři hráče a pak už není šance je kontaktovat. To samé je ve fotbale. Sparta, Slavia, Plzeň… Všechny tyto přední kluby jsou uzavřené a o setkání musíte žádat. To před lety nebývalo.“

Jaký dopad to bude mít ve vztahu sportovec – novinář v příštích letech?

„Když jsem před 20 lety začínal v Klatovském deníku, tak když klub prostřednictvím novin nezveřejnil, že se zápas nehraje v pět, ale v šest, tak se to nikdo neměl jak dozvědět. Noviny byly jeden z mála způsobů, jak to veřejnosti oznámit. Dnes si kluby všechno komunikují samy. Nevím, jak se to vyřeší do budoucna, zda přijde v médiích nová platforma, ale bude to potřeba řešit. V dnešním světě má facebook a Twitter mnohem větší sílu, než noviny. Navíc kluby už si nepotřebují zlepšovat image. Vybírají si, komu materiál poskytnou a komu ne. Podobně to má i Jágr. On ví, že všechna tuzemská média sledují jeho facebook. Takže když se rozhodne něco zveřejnit, napíše to tam. To je jednoduchá a levná žurnalistika. Sedíte s mobilem a sledujete jeho facebook, nebo Instagram jeho přítelkyně a když přidají nějaký zajímavý příspěvek, máte zadarmo článek. Vztah novináře a hráčů či klubů, se během let rozhodně změnil. Sportovci se dřív také potřebovali nějak zviditelnit, ale dnes když se dostane na vyšší úroveň, tak už nemá problém se ukázat lidem sám. V něčem jsou noviny stále ještě zajímavé médium. Ne každý sociální sítě má a umí to s nimi. Takže raději zvolí klasický rozhovor s novinářem. Do budoucna bude záležet hodně na důvěře. Zpravodajské žánry z novin ustupují a čtenáře zajímaví spíš publicistické články, které v sobě mají nějaké poselství.“

(rozhovor proběhl 10. dubna 2017)

Foto: Michal Beránek (deník Sport)