#moje výtvory

[palacholic]

byla jsem na dovolené v německu týden a už moje čeština je v piči

...

hmm...

✨moje píčeština✨

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: prosinec 2023

(8. 1. 2024) Zbytky a odřezky.

Tak jako každý rok, i letos je to počátkem ledna (nejen) v Brně tak trochu o pocitu spotřebitelské kocoviny. Ulice, obchody, gastro provozy i tramvaje jsou o něco prázdnější, lidé čekají na výplatu v půli měsíce a pocitům omšelosti a smutku napomáhá i počasí, jež oproti svátečním teplým dnům nabralo obvykle zachmuřený ráz.

První dny Vánoc jsem strávil dospáváním se z ranního vstávání do práce a od 27. 12. do 1. 1. chodil jeden a každý den na večerní směnu do divadla, udělal Tiramisu pro sebe i kolegyně, načal další balíček italské arabicy a koupil rebelské čtvrtkilo do zásoby, zajel na návštěvu prostějovského Canallu, opravoval předvánoční várku prací a sestavil pololetní písemku z prostředí zmrzlinárny, vyplňoval papíry, místo pohádek sledoval Masterchef The Professionals, poslouchal hudbu, četl si a tak podobně.

Pár dnů před svátky jsem se krátce účastnil firemního večírku v jisté restauraci a znova si uvědomil, jak odtržený od reality je člověk ve své konzumaci piva, protože na čepu bylo Starobrno, Březňák a podobné „lahůdky“. Zaznamenal jsem tu osobní rekord ve střídmém popíjení (třetinku 11° Medium jsem usrkával 2 hodiny a 51 minutu) a zkusil guláš s bramboráčky (13/20) a kachní prsa, pochopitelně hnědá a ne růžová (13/20).

Darovanému koni na zuby nehleď, že? Ještě před připuštěním ke konzumaci byl na programu hodinový kvíz, který měl zcela zjevně natáhnout čas, protože v jeho průběhu kuchař odnášel ohřívací vany a kotlíky k příslušnému pultu.

Další činností Vánoc, kterou jsem do určitého věku s mámou rád a vášnivě provozoval, je pečení cukroví. Tím nemyslím nic velkého. Linecké a rohlíčky plus jeden rotující druh navíc. Jsem přesvědčen, že na dvojí klasice se pozná kvalita surovin a péče věnovaná odležení.

Letos jsem dostal ochutnat od ne méně než osmi lidí a s jednou výjimkou to byla velká sorry story.

Linecké často potažené lacině chutnající čokoládovou polevou nebo posypané zdobeníčkem, ale chuť v žádném případě máslová, nýbrž rostlinně ztužená, umělá, fádní, mělká, nezajímavá, polovičatá, unylá. A pak ta titěrnost jednotlivých kousků.

Nechci tím samozřejmě říct, že bychom doma vykrajovali exempláře velikosti Germknödelu, ale v okamžiku, kdy vanilkový rohlíček nebo lineckou hvězdičku člověk pomalu nevidí mezi špičkami palce a ukazováčku, připadá mi, že je něco špatně. A pak ty tvary rohlíčků!

Fakt nechápu, proč jsou nabízeny vzorky, které nemají elementární zatočení a připomínají spíše šulánky. O vágní chuti ořechů, chybějící textuře, vláčnosti a dalších atributech se pak nemá smysl šířit. Člověk nemusí sledovat rady porotců výše uvedené kulinární show, aby věděl, že to, co vysílám do světa, by mělo být nejlepší i vizuálně.

Stran domácího cukroví tak pro mne zůstává etalonem kvality práce dvou maminek, z nichž první darovala světu jednoho z nejlepších brněnských baristů a její rohlíčky, podobně jako u jediné z kolegyň, přímo tají na jazyku (16/20).

Dosavadním vrcholem home-made, hand-made a love-made cukroví jsou pro mne výtvory maminky slečny, se kterou jsem se několik let velmi intenzivně stýkal. Už když jsem okusil její broskvově-tvarohové řezy a buchty, říkal jsem si, že jde o cosi pozoruhodného a myslel si, že to pekla pro zvláštní příležitost. Omyl.

Tohle byl její běžný víkendový standard a když jsem ochutnal skoro třicet druhů cukroví, pochopil jsem. Z lineckého jsem napoprvé zvládl jen 4 nebo 5 středně velkých kousků, protože můj žaludek a slinivka nebyly uvyklé na toto pojetí kvality (přinejmenším za linecké a vanilkové rohlíčky pohodlně 17/20).

Moje máma samozřejmě používala jen čerstvé máslo (žádnou dvojku na pečení nebo dokonce Heru, vlastní sestru másla) a dlouhá léta i domácí vejce od babičky a ořechy, které jsem do určitého věku sám nasbíral, vyloupal a pomlel, ale toto bylo něco.

A právě tuhle kvalitu mi připomněla práce jedné z kolegyň, které jsem její dílo samozřejmě pochválil a interně pošeptal, že je to o dvě až tři třídy lepší než vše ostatní, co jsem letos ochutnal. (A říkám si, že bych se k tomu měl sám vrátit, tedy v únoru nebo březnu, až nebudou lidé přejezeni sladkého.)

Začátkem roku se v supermarketech objevily bizarní cenovky se setinami koruny a nevěřím, že je to proto, aby se děti, dospívající nebo senioři procvičili v aritmetice. Popravdě jsem nic tak trapného v českém maloobchodu už dlouho neviděl a vybrané úlovky z Tesca u „Main Train Station“ tvoří obrazový doprovod tohoto textu.

V Albertovi si vystačili s desetníky, ale Penny nebo Billa – jak reportoval otec na základě osobní návštěvy i studia letáků – jsou podobně „akurátní“ jako v Tescu. A v Tchibu ve Vaňkovce mají nový (a v pořadí už třetí) kávovar: Nuova Simonelli Aurelia Wave.

Kam ten svět spěje?

PF 2024 všem.

[elolsovska]

Proces tvorby koláže (vytvořená k mé pozvánce z minulého úkolu)

Předem říkám, že tento proces a jeho záznam byly trochu více extenzivní. Pokud se vám nechce prodírat omáčkou, můžete přeskočit až na konec. :)

Oprava pozvánky

Jako první jsem chtěla navázat na adresaci nedostatků z minulé hodiny i ze zpětné vazby získané skrze komentáře v elfu. Rozhodla jsem se z mé původní verze pozvánky zaměřit na její obsah i na celou strukturalizaci, co se týká textu.

Opět zde přikládám svoji původní verzi pozvánky pro porovnání:

Nevíte, co na sebe? Nebo chcete obdarovat své blízké osobitým dárkem pod stromeček?

Tak, či onak, zima i Vánoce se nezadržitelně blíží a to znamená jediné: oprášit jehlice a hurá do Botanky, kde vám zkušení lektoři pomohou krok za krokem odhalit kouzlo ručního pletení.

V rámci workshopu si osvojíte základní techniky a pak už bude jen na vás, zda si budete chtít uplést huňatou šálu, veselé ponožky, či teplý svetr. Ať už jste začátečník, či ostřílený pletař, v našem workshopu budete moci nasbírat nové zkušenosti v atmosféře útulných prostor, naplněného hřejivým hrnkem čaje a lidmi se zápalem pro věc.

Workshop se uskuteční 10. 10. odpoledne v 13–18 hod.

Těšíme se na vás a na vaše výtvory!

-

Změna a úprava parametrů textu

Inspirovala jsem se od kolegů a více si urovnala, kde by se má pozvánka pravděpodobně objevila (na webových stránkách CVČ Botanka). To jsem měla na mysli již od začátku, protože mi přišlo, že jejich stránky mají sice celkem jasné a přímé znění, ale samotný text ve výsledku zní stroze. Můj cíl bylo napsat takovou pozvánku, která by působila příjemně při jejím čtení.

Potom jsem chtěla i doplnit chybějící informace, které v původní pozvánce nejsou dohledatelné:

Počet účastníků na workshopu: 10 - 15 lidí

Věk účastníků: Původně jsem počítala pouze s dospělým publikem, ale nakonec jsem i usoudila, že do této skupiny přiberu i mladistvé (15+)

Co si mají účastníci přinést s sebou na kurz: Bylo by doporučeno si přinést vlastní pletací jehlice. Pokud je účastník nemá, CVČ Botanka je hodlá vypůjčit. Pokud účastník má i svoji vlastní přízi, tím lépe.

Co CVČ hodlá poskytnout: Kromě vypůjčení pletacích jehlic by CVČ poskytlo příze a vlnu k pletení. Cena by byla již uhrazena zaplacením workshopu.

-

Samotná tvorba koláže

Figma

Moje první seznámení s prostředím Figmy nebylo přívětivé. Hodně mi to připomínalo aplikace typu Medibang Paint v tom, že má tunu různých deskriptorů, které jsou vidět najednou a trvá trochu déle, než se v nich člověk zorientuje, natož aby v ní začal pracovat. Chvíli mi trvalo najít spektrum barev u položky (to jsem našla až při pozdější práci).

Ale díky tutoriálům poskytnutých skrze elf jsem porozuměla a pak už to šlo hladce.

Co můžu u Figmy pochválit jsou fonty. Ty, které jsem vyzkoušela a chtěla použít se daly uplatnit i na písmena s háčky.

Zvolila jsem formát typu header a inspirovala se prací od kolegyně Petry Plaché. Po chvíli práce s Figmou jsem si zvykla na její nastavení s parametry a napadlo mě experimentovat, co se týká vložení dalších obrázků.

-

Závěrečná podoba koláže a pozvánky

Nevíte, co na sebe?

Nebo chcete obdarovat své blízké osobitým dárkem pod stromeček?

Tak, či onak, zima i Vánoce se nezadržitelně blíží a to znamená jediné: oprášit jehlice a hurá do Botanky, kde vám zkušení lektoři pomohou krok za krokem odhalit kouzlo ručního pletení.

V rámci workshopu si osvojíte základní techniky a pak už bude jen na vás, zda si budete chtít uplést huňatou šálu, veselé ponožky, či teplý svetr. Ať už jste začátečník, či ostřílený pletař, v našem workshopu budete moci nasbírat nové zkušenosti v atmosféře útulných prostor, naplněného hřejivým hrnkem čaje a lidmi se zápalem pro věc.

Workshop se uskuteční 10. 10. odpoledne, od 13–18 hod.

Kapacita účastníků je do 15 míst, s věkovým určením 15 let a více. Doporučujeme se tedy přihlásit co nejdříve skrze náš přihlašovací formulář na adrese: [zde vložit internetovou adresu]

Cena workshopu: 300 Kč

V ceně je zahrnuto případné propůjčení jehlic i poskytnutí vln, pro pokročilé je přinesení si vlastních jehlic a pletacích potřeb doporučeno.

Těšíme se na vás a na vaše výtvory!

-

Poslední poznatky a zdroje obrázků

Bylo neskutečné, s jakou rychlostí jsem se na Figmu adaptovala po krátké době používání. S výsledkem své práce jsem spokojená a doufám, že se pozvánka bude líbit.

Pro ty, co by si chtěli koláž lépe prohlédnout, zde je odkaz jen na ni v lepším rozlišení: https://drive.google.com/file/d/1PowCP8MkwE7mYDUu9W2HXssa5RerviZd/view?usp=sharing

Zdroje použitých obrázků:

Obrázek vlny od cocoparisienne z pixabay pod licencí Pixabay Content License

Obrázek podzimního lesa od Valiphotos z pixabay pod licencí Pixabay Content License

Obrázek vlny od congerdesign z pixabay pod licencí Pixabay Content License

[zapisnik-snu]

Už to za chvilku bude dva roky, co kreslím portréty. Když se o tom dozvěděli moje spolužačky hodně z nich se chtělo tímto způsobem nechat zvěčnit taky. Ikdyž si tím trošku přivydělám, hodně mě to vyčerpává. Obzvlášť, když je jejich obědnávka jen z nějakého osobního rozmaru. Jedno dílko mě stojí asi 15 hodin života.

Je krásný pocit přivádět obrys k životu až na takovou úroveň, že mám občas i pocit, že na mě moje vlastní výtvory zamrkají a trhá mi srdce, když musím sem, tam nějaký detail jen sběžně přejít, nebo dokonce přeskočit a obrázek ošidit, jen proto, abych stihl termín, kdy to musí mít moje zákaznice "NUTNĚ" v ruce. S každým odevzdaným kouskem se na mě nahrnou dva nové. V každém je kus mě a mojí práce.

A já se jim takhle rozdávám, protože nedokážu říct dost a bojím se, že jednou si mě rozeberou úplně celého.

[zapalenesrdce]

dnimôjhokrátkehoživota

Išla som okolo nej a sedela tam tak sama. Viem,že sama nebola,ale moje oči a myseľ to videli inak. Chcela som prísť k nej a objať ju. Sadnúť si a iba sedieť vedľa nej. Byť ticho a iba srdcom počúvať jej plač. Plakala by som s ňou. A možno by som neplakala,ale modlila by som. Moje slzy by padali iba vo vnútri. Niekde medzi hranicou srdca a duše. A asi iba ja viem kde tá hranica je. Nevadilo by mi to. Po chvíli by som jej povedala pár slov a zase by som bola ticho,lebo by som vedela,že ma nechce počúvať. Ale jediné,čo som spravila bolo,že som ju nechala tak a celou cestou domov mi v prázdnej, ale zrazu tak plnej mysli behali otázky, dosť často slovo “sakra” a malé výtvory mojej fantázie ,ako by to bolo ,keby ostanem. Vždy,keď idem domov na bicykli po ceste,ktorú poznám ako vlastnú dlaň, nerozmýšľam nad ničím,lebo ten čas je pre mňa vzácny. Ale dnes mi to moja myseľ nedovolila. Modlila som sa, rozprávala som sa s Ježišom. Aby  jej pomohol, nech je to čokoľvek,čo ju bolí. A aby pomohol aj mne.

[vacpy73]

Jiří Haussmann: Výlet

  Badatelé cestují na severní točnu, do centrální Afriky, na vysočinu pamirskou, podle potřeb své vědy. Turisté navštěvují Alpy, Tatry, Kavkaz atd. Keťasové jezdí na Riviéru, do Ostende, Nizzy (podle záliby), chudí lidé odebírají se alespoň na onen lepší svět. Jindřich IV. podnikl výlet do Canossy, pan Brouček do 15. století. Já do budoucnosti.

  A to do oné bohdá blízké budoucnosti, kdy Čechy promění se v pravý zemský ráj, až totiž prezidentské křeslo mocně zaskřípe pod sladkou tíží vznešené Osoby samého Nejvyššího Předsedy vlády rad v Sovětské republice československé, vrchního nadtováryše JUDr. Bohumíra Šmerala; do oné blahé doby, kdy dvanácte lidových komisařů bude moudře a slavně panovat osvobozenému proletariátu; do doby, kdy nebude u nás jediného nespokojence, neboť vyskytl-li by se takový, obstará jeho odstranění vhodnými prostředky Mlčochova rudá armáda a Olbrachtova črezvyčajka.

  Ale k věci: Zavítav do bývalé Prahy, odebral jsem se nejprve za účelem registrace své osoby do úřadu, zvaného PRASE (Pracovní rada a statistická evidence), kdež jsem byl již po malých 3-4 hodinkách čekání předveden službu konajícímu továryši úředníkovi.

  „V čem se vyznáš?“ otázal se mne tento úsečně. „To jest, v čem jsi specialista?“ dodal na vysvětlenou vida, že nechápu.

  Zmocnily se mne rozpaky. Jsem totiž specialistou hlavně ve znalosti zapadlých pražských vináren, ale vzhledem k jejich zestátnění nebyl bych se mohl v tomto oboru náležitě uplatnit. A jiné mé znalosti? Hm; býval jsem nadějným centrhalvem, dokud jsem si při výkonu tohoto zaměstnání nezlomil pravou nohu na dva nestejné díly.

  „Umím velmi vkusně točit cigarety,“ prohodil jsem, ozářen náhle šťastným nápadem.

  Úředník se zamračil: „V tomto oboru se dělníci až na další vůbec nepřijímají. Jednak nám právě došly zásoby tabáku, jednak tov. Dr. Albert, lidový komisař pro zdravotnictví, zakázal pro škodlivost… ostatně,“ (úředník stal se pojednou nadmíru zdvořilým a vlídným) „ostatně, velectěný továryši, vlastně slovutný pane, jestli račte mít náhodou při ruce nějaké menší množství vámi kroucených cigaret na ukázku… byl bych ochoten… za sto športek… obstarám jakýkoli… úřad…!“

  Nikdy již nebudu moci žalovat pro urážku na cti toho, kdo mne nazve oslem, neboť jsem si cigaretové pouzdro zapomněl doma, tj. v minulosti, resp. v přítomnosti. Po sdělení tohoto trapného faktu úředník hryzl se do pysků, pokrčil lehce rameny, vzal na se tvářnost co nejoficiálnější a děl chladně:

  „To je tedy vše, co umíš?“

  „Také jsem, prosím, svého času studoval práva, mám dvě rigoróza a…“

  Továryš opět zvlídněl. „Rigoróza? Kouřím sice raději britanica, ale zač byste je, velectěný příteli, mimochodem řečeno, prodal?… Mám jedno kilo uhlí…“

  Rád bych ti, milý továryši, dal třeba zadarmo to horko, které jsem při nich prožil a které by vydalo více než tuna tvého uhlí… Ale – ne – nebudu se zdržovat popisem následovavší trapné scény. Stačí, připomenu-li, že úředník po vysvětlení nedorozumění děl hlasem Dia-Mrakotřasa:

  „Napliváme na tvoje buržoazní práva! Právní řád je pouhá nadstavba, Uberbau. Podle našeho práva budeš viset, protože jsi menševik, rozumíš?“

  Zděšen vyhodil jsem poslední trumf. „Také bych snad dovedl být cidičem stok… a mimoto píši někdy také básně…“

  „Cidičem stok? Ahá, to bys bral, protirevolucionáři, co? On by chtěl cídit stoky! Neráčíš poroučet, abych tě udělal rovnou lidovým komisařem nebo dokonce snad horníkem? Ne, přítelíčku, to nejde jen tak; dobře, že jsi se přiznal: Budeš básnit, velectěný, básnit jako řemen! Tady máš svůj pašport, důkladně si ho pročti: Jmenuješ se občan čís. 28 594, série H, kategorie IV. To znamená, že jsi zařazen do čtvrté, nejhorší mzdové třídy. Tak. A teď se seber, půjdeš s tím do Centroblbu, to jest do Centrální budovy lyrických básníků v bývalých koňských stájích na Hradčanech – marš!“

  „Já prosím nejsem lyrik…“ pokusil jsem se namítnout.

  „Lyrik, epik, pepík, dramatik, gramatik – všechno jeden dobytek. Alou!“

  V Centroblbu jsem byl přidělen do stáje č. 3, oddělení D, na kavalec č. 7. Uprostřed maštale byl dlouhý stůl, na něm kalamáře a pera. V každém dříve pro jednoho koně určeném oddělení byly umístěny slamníky pro tři lyrické básníky. Cedulka Bukefalos, která zbyla nad ložem po mém koňském předchůdci, zaměněna nápisem Lyrik č. 28 594, série H, kateg. IV.

  Naším cimrkomandantem byl továryš č. 854, sér. D, kateg. I, živící se dříve pastýřstvím dobytka hovězího i vepřového, který získal nesmrtelné slávy a nynějšího významného úřadu básní, uveřejněnou kdysi v Sršatci:

    Buržoové     jsou volové,     pravičáci,     to jsou zrádci     a pak taky vopičáci.     Stivíne Pepku,     rozbiju ti lebku!     Soukupe, ty klacku,     dostaneš facku!

  Nyní byl, jak jsem zvěděl, pověřen redakcí komunistického zpěvníku, velkolepého, bohatě ilustrovaného díla, které má obsahovat veškeré lidové písně 20. století, od „Ó Emane“ a „Furt se de“ přes „Roztomilou Barušku“ a „Šup sem“ až po „Nám je to volný“ a „Pardály“.

  Přijal mé hlášení blahovolně, a poněvadž právě odbila devátá hodina večerní, dal všem třiceti šesti obyvatelům naší místnosti ve sm. § 25, odst. C, IV. kap. domácího reglementu rozkaz ke spaní. Jeden lyrik, o němž zjištěno, že v deset hodin ještě nespal, odevzdán následujícího dne črezvyčajce a pro podezření z protirevolučního smýšlení popraven.

  Já pak, unaven dlouhou cestou z naší přítomnosti, usnul jsem okamžitě jako pařez a nezabránily mi v tom ani spojené místní organizace škvorů, štěnic, vší a švábů, které během noci za účelem zlepšení svých vyživovacích poměrů jaksi zesocializovaly moji tělesnou schránku.

  Přesně o páté hodině ranní byl jsem probuzen mocným zvoláním „Vzhůru – auf!“ službu konajícího poety. V tu dobu jsem se za svého bývalého života nezřídka teprve ukládal v lože své mládenecké, maje teplou přikrývku na sobě a osm až dvanáct čtvrtek v sobě. Jen s největším sebepřemáháním jsem se tudíž na další povel „Oblékat!“ vnořil do svého nového úboru: režné, jistě ještě letos prané košile, kalhot, na jichž veškerých knoflících bylo vkusně vyryto poprsí Leninovo, a kabátu, na jehož levé výložce upevněn byl obraz továryše Šmerala, třímajícího v jedné ruce srp a ve druhé kladivo, a na pravé moje číslo a signatura.   Sotva jsem jakžtakž skončil toaletu, seřadili nás všechny (podle velikosti) a na rozkaz „Mašírovat Direktiv Abort – lyrikové – marš!“ odvedli na místo, určené k úkonům kdysi co nejsoukromějším, nyní však zveřejněným nařízením lidového komisariátu pro racionalizaci prvovýroby. Přesně po třech minutách oznámilo táhlé zatroubení, že se musíme bez ohledu na vykonanou práci opět seřadit. Očisťovací akce, dříve v podobných případech obvyklé, jsme se jako uvědomělí komunisté vzdali, aby ušetřený takto papír mohl být věnován na agitační brožury. K slzám mne dojal tento idealismus, který ve prospěch svaté věci dovede se vzdát i těch nejelementárnějších potřeb.

  Posnídavše vydatný koflík čerstvé vody, dali jsme se o šesté hodině do práce. Velící továryš udělil mi příslušné informace: Práce trvá přesně osm hodin (od šesti do dvou) a pozůstává dnes v tom, že každý musí v uvedené době napsat oslavnou báseň na tov. Šmerala o padesáti jednoduše, resp. stu obkročně rýmovaných, průměrně osmislabičných verších. Po druhé hodině přijde sám lidový komisař Proletkultu, tov. Sonnenschein, aby prohlédl naše výtvory. Zároveň jsem obdržel jako pracovní pomůcku kousek dřeva s připomenutím, že smí být okousáno jen do jedné třetiny, neboť musí vystačit na tři dny.

  Zasedl jsem ke stolu, vnořil péro do kalamáře a přemýšlel, kterak hymnus započít. Zavládlo úplné ticho, přerušované jen občasným zaskřípěním dřeva, okusovaného soudruhy-básníky, a jednotvárným vrzáním jejich per… Vzpomínal jsem na svůj minulý hříšný, pravičácký život… Oh, jak pěkně se v tuto dobu spávalo… Myšlenky mé stávaly se čím dál tím méně geniálními, hlava blížila se čím dál tím více stolní desce, dech byl stále pomalejší a pravidelnější… představy prostoru a času stále nejasnější… ááh… ááh… chrr… chrr…

  Vzbudilo mne mocné rýpnutí sousedovo: „Člověče, kolik toho už máš?“

  –!!!?! – Co?? – Hrůzo!! Za pět minut dvě a já neměl ještě ani řádky!!!

  Šíleným chvatem promnul jsem si oči a nejvyšším napětím nadlidské energie počal ze sebe rychlostí osmdesáti písmen za vteřinu chrlit tyto – ostýchám se říci „verše“:

    Tvůrče komunistického státu,     vůdče proletariátu,     byli jsme dřív země chudá,     dnes je naše barva rudá,     kapitalistického Jsi potřel draka…

(draka… draka… království za rým!… Baka, caka, daka, faka, haka, jaká ka – fuj!… Aha, už to mám:)

    kapitalistického Jsi potřel draka,     pán se teď stal ze žebráka,     uvedl Jsi k nám řád nový,     prý Jsi po Leninovi:    Co Ti může býti rovno?     Vše je proti Tobě skrovno,     mimo Tebe vše je stejno,     v hlavě myšlenek máš hejno,     po Leninovi Jsi prvý,     to přec každý, to se vr, ví…

  Z tohoto verše se mi udělalo silně nevolně. Ustal jsem na chvíli. Ale minuty běžely nemilosrdně: Byly již za tři minuty dvě a já jsem měl teprve… dvě, čtyři, pět… běda, teprve čtrnáct řádek!! – Opět jsem se tedy vzchopil:

    Poslední už bitva vzplála,     život dejme za Šmerala,     ať si kdo chce co chce čvachtá,     my umřeme za Olbrachta,     každý z nás rád hladoví,     ztratíme jen okovy…

Za dvě minuty dvě…!!! –

    Každý továryš je na Šmerala hrd:     Co má z toho? Někdy smrt     Ve statečné bitvě, v boji

(Honem rým!! Bojí, dojí, v loji, hnoji…)

    ve statečné bitvě, v boji     s protirevolučními voji.     Z toho si nic nedělá,     jen když má svého Šmerala.

  Jinak dobrý žaludek se mi důsledkem této strofy zdvihl do značné výše. Síly ochabovaly. Počínal jsem blouznit… Ale – rány boží, za jednu minutu dvě… a zbývá ještě – dvě, čtyři, šest… dvaadvacet řádek!!! Následující verše jsem již nechrlil, nýbrž soptil:

    Šmeralův meč jistý,     rozbil lebku kapitalisty,

(Při tomto rýmu praskl mi bubínek)

    …kapitalisty,     povstal z toho strašný rachot,     že sám Šmeral pospíchal…

(Rachot – rachot – lidový komisariát za asonanci!… Rachot… aha:)

    povstal z toho strašný rachot,     že sám Šmeral pospíchal, by zla chod     podle sil     zastavil.

Za třicet vteřin dvě!! Ale již jen šestnáct veršů; sebral jsem poslední síly:

    Proto řveme z plných hrdel:     Šmerale, buď velmistr dél

(Praskl mi druhý bubínek)

    továryšům, kteří tebe     ube-     zpečují svou oddaností,     třeba dělníci jsou prostí

(deset vteřin – deset veršů a jsem zachráněn!)

    Šmeral vele-     ben buď cele     v pokoře tklivé     od mužů i díve-     k!     K     dnešnímu dni     voláme Ti:     Sypte na Šmerala věnce,     Největšího osla –

– vence, chtěl jsem dopsat poslední, padesátý verš. Ale běda!! Tragédie nevýslovná: Právě v tomto okamžiku, kdy jsem již nepochyboval o své spáse, odbila druhá hodina, a než jsem mohl dokončit poslední osudné slovo, vytrhl mi dílovedoucí pero z ruky, neboť jest pod trestem smrti zakázáno pracovat přes čas.

  Vrchní továryš č. 854, sér. D, kat. I sebral výrobky všech nás šestatřiceti lyriků, seřadil je a chtěl odvést do kontrolní kanceláře ještě před příchodem nadtováryše Sonnenscheina, když tu padl jeho zrak na poslední dva řádky mého hymnu. Velikost zornic dobrého továryše se nejméně ztrojnásobila, ústa se otevřela, a… a…

  Nebudu popisovat scénu, jež následovala. Zkrátka, za necelých deset minut byl jsem odveden črezvyčajkou před šestnáctičlenný revoluční tribunál a během dalších pěti odsouzen pro urážku Veličenstva a blasfemii k smrti oběšením, kterýžto trest mi cestou milosti změněn v zastřelení.

  Předseda soudu se mne ještě otázal, nemám-li nějakého posledního přání. Vzpomněl jsem si na Sofokla, který přednesem své básně zapůsobil na soudce tak, že ho jednomyslně osvobodili… Což abych…??… Myšlenka šílená, ale tonoucí chytá se stébla…

  „Prosím,“ odpověděl jsem po krátkém váhání, „prosím, abych směl před tímto tribunálem přednést poslední svůj básnický výtvor…“

  Předseda, připravený zřejmě na žádost o pět kilogramů uzenic a dvanáct lahví Malaga, byl skromností této prosby příjemně překvapen a vlídně svolil.

  V důstojném postoji a zvučným hlasem jal jsem se tedy pateticky recitovat:

    Tvůrče komunistického státu…

  Při prvých pěti verších soudcové zívali. Po dalších pěti vyvalovali oči, z rýmu „prvý – to se vr, ví“ udělalo se dvanácti nevolno, čtyři omdleli. Verš „nedělá – Šmerala“ způsobil, že všichni padli na kolena prosíce, abych ustal. U rýmu „rachot – zla chod“ mi připomínali, že mají doma nemocné ženy a po osmi až dvanácti nezaopatřených dítkách.

  Zůstal jsem však neoblomný a pokračoval. Při strofě „tebe – ubezpečují“ vypustilo šest soudců ducha, při následujícím verši všichni ostatní mimo předsedu, který do poslední kapky krve chtěl plnit svou povinnost. Ale rým „k – k“ sklál i jeho v chladný hrob.

  Z přítomných zbyl jsem samojediný na živu. Vítězně jsem se rozhlédl po mrtvolách, lehce zakýval hlavou a majestátním krokem vrátil se opět do Přítomnosti – – –

[autoring]

Jozef Kabaň se v Česku proslavil především coby šéfdesignér domácí automobilky Škoda. Když před rokem přestoupil do BMW, vzbudilo to velký rozruch. V novém působišti se sice už zabydlel, ale na jeho vlastní výtvory se značkou BMW si budeme muset ještě počkat. Index zjišťoval, co pro Kabaňe zásadní životní změna znamenala a kam chce s BMW směřovat.

Další články k tématu:

Jaké budou škodovky po Kabaňovi? Designér udělal z českého auta světové

VOKÁČ: Z hrdiny zrádcem. ‚Zatracený‘ Kabaň a nová Octavia

Brexit může v českém automobilovém průmyslu ohrozit až 15 600 pracovních míst, varuje studie

ŠITNER: Německé dilema. Automobilky se dostaly do defenzivy vlastní vinou

[bohemkavkuchyni]

Resurrection aneb už zase vařím

Nechápejte to špatně, ne že bych poslední dva roky nevařila, nejedla nebo se stravovala pouze závodně, ale nějak jsem prostě necítila potřebu se o své výtvory dělit. Jsem hamoun, no. Co má bejt!

Ale pak přišla návštěva Jeseníku a všechno změnila jedna ledničková improvizace jménem tuňákový steak s lu-xus-ním bramborovým salátkem!

Já to prostě musím napsat! Už jen proto, abych si to zapamatovala, protože ten salát...vážení, TEN SALÁT! si nezaslouží upadnout v zapomnění. Takže nazdárek, kašpárek, jedeme dál. Pojďte do toho, budete se olizovat až za ušima.

P.S. obrázky ještě nemám, ale budou ;-) možná..někdy...

Moje kuchyňská klasika - otevřít lednici a improvizovat. Někdy je to vážně výzva a výsledky bych nezveřejnila ani při mučení, někdy je z toho gastro porno. Lenost a nouze jsou zkrátka motory kreativity. Podle receptu to umí každej ňouma (teda, nic osobního), ale já mám tak nějak větší radost, když to klapne bez přípravy, bez plánu a je to celý jedna hra na zajíce v pytli.

Tentokrát z toho pytle vypadl tuňák a bramborový salát se žampiony portobello a horčičným dressingem. Ke slovu se dostala i redukce z červeného vína, melasa, medvědí česnek a citron. Taková docela obyčejná, pravděpodobná kombinace žejo...ale v Jeseníku se prostě dějí věci nečekané.

Buď můžete číhat, až vám v lednici zbydou žampiony, tuňák, brambory, cibulka, hořčice a citron, nebo se zásobit a salát vyrobit plánovaně (vařit podle receptu není žádná ostuda, to já jen tak rejpám, fakt). Pokud se vám nechce čekat, až nastane varianta a, pořiďte salátový brambory (tuším, že jsme dali vařit cca 8 středně velkých brambor, nebo ne, Máro?), portobello - my jsme měli tři kousky na salát pro 2-3 lidi (hele, pamatuju si množství!), jeden citron, pikantní hořčici (měli jsme ostrou orientální, ale jinak doporučuji třeba moji velkou lásku - ostrou anglickou z Marks & Spencer, jen s ní buďte opatrnější, protože by vás to jinak mohlo zabít a nemohli byste vyprávět dalším generacím, jak jste si pochutnali).

Jděte na medvěda V sezóně, která probíhá právě TEĎ skliďte někde v lese medvědí česnek, mimo sezónu ho může nahradit třeba pažitka. Když ho sklidíte víc, nevadí, vyrobíte třeba pesto nebo něco jako špenát. Máte-li melasu a redukci z červeného vína, gratuluji. Pokud nemáte, máte smůlu. Ne, kecám, pokud nemáte, zkuste si pohrát třeba s kombinací balsamico (tmavé, sladší) plus nějaké hutnější oslazovadlo, třeba sirup ze třtinového nebo kokosového cukru by mohl fungovat. Teoreticky není mimo salátovou mísu ani med, k hořčici se hodí, ale nemám vyzkoušeno. My jsme měli po ruce melasu a redukci, tak jsme tam vrazili melasu a redukci.

Máte všechno? Tak se do toho pusťte! Brambory uvaříte ve slupce v osolené vodě (píšu to sem proto, že na to pořád zapomínám), necháte vystydnout, oloupete, nakrájíte do salátové mísy. Žampiony nakrájíte na silnější plátky, tak asi 5 mm a osmahnete na olivovém oleji tak, aby byly vláčné, ale na povrchu hezky chytly barvu. Nakrájejte hezky celé kloboučky, jakýpak copak. Odstranila jsem tentokrát jen nohy, protože už byly starší, ale jinak to krájím i s nohama pod heslem ani kousek houby na zmar. Přidejte k bramborám.

Cibulku nakrájejte najemno. Měli jsme jednu menší a myslím, že jsme ji tam vrazili celou, ale s cibulí už v případě salátu můžete zacházet jako s kořením, čili podle vaší chuti. Tak, a tohle je přesně to místo pro poděkování, protože já prostě cibuli nenávidím a tentokrát jsem se jí nemusela ani dotknout. Tedy věc se má tak - v jídle cibulku miluju, ale to krájení je mor. Vyžaduje to šikovnost a trpělivost, což nemám, žeano...narozdíl od potoků slz, které mě pokaždé spolehlivě oslepí hned jak první cibuli rozkrojím napůl. Nepomáhá nic, ani potápěčské brýle.

Když jsem teď dělala králíka na paprice, vybrečela jsem se na dva roky dopředu a po zbytek dne jsem vypadala jako žába s červenýma očima. Králík byl epesní, ale ta cibule mě prostě ničí. A nakrájet ji nadrobno, rychle, kvalitně a vůbec, to už je úplně mimo moji ligu (a poslepu se to taky moc nedaří). Jenomže Mára, kterému tímto patří můj velký dík, nakrájel cibulku třetí kosmickou rychlostí na něžné kousky, okem sice patrné, ale tak drobné, že já bych na to potřebovala spíš mixér - zkrátka přesně to “nadrobno”, co je do salátů bezva a já neumím (nebo na to pro slzy nevidím).

Takže cibulku nakrájejte nadrobno sami nebo s cizí pomocí a podle chuti přidejte k bramborám a žampionům. Medvědí česnek nasekejte taky najemno, cca 2-3 lístky, ale je to opět na vás. Mrskněte to k bramborám a houbám na čekačku.

A teď, vážení, přijde to nejdůležitější - zálivka! ♥ ♥ ♥

My jsme ji společnými silami promíchali do krásně vláčné konzistence metličkou na pěnění mléka v kovovém hrníčku - já jsem oběma rukama držela hrníček, Mára oběma rukama šmrdlal s metličkou, byla to velká legrace. Ale normálně to umíchat klasickou metličkou nebo jakkoliv jinak, aby se to spojilo, je dovoleno.

Ráda bych vám prozradila, kolik tam máte čeho dát, bohužel to ale nevím :-P Poměry si tedy klasicky vychytejte, ochutnávejte a tůněte, až to bude vytůněný. Tak docela bez informací vás ale nenechám, základ tvořila hořčice, olivový olej a citronová šťáva, zakápli jsme to melasou a redukcí z červeného vína a pak už jen šmrdlačka metličkou a dodávání podle chuti. 

Salát promíchejte se zálivkou, dosolte, opepřete čerstvě mletým nebo drceným pepřem a ještě můžete přidat citrónovou šťávu, to tomu fakt dodalo ty správný grády.

Abych nezapomněla, salát jsme vyráběli k tuňákovému steaku, že jo, takže co s ní? Tam není moc o čem, prostě to osolíte, opepříte a krátce osmahnete na kvalitním olivovém oleji, aby to bylo měkoučký, pevný, šťavnatý a uvnitř pokud možno růžový. To se mi pravda tak docela nepovedlo, protože to byl jeden steak horizontálně děleno dvěma, ale žádný učený z nebe nespad a i tak to bylo bezva. Hlavně prostě odolejte nutkání tuňáka připravit po vzoru smaženého kapra, nebo ho zabijete podruhý, což je s ohledem na jejich stavy v oceánech vyloženě surovost. Stačí opravdu chvilka. Pamatujte na sushi, tam je ryba syrová, a jaká je to lahoda, čili méně jé více.

Nechte si chutnat, je to vážně luxus.  ♥