#miluju na tom všechno

[kocourmokroocko]

Miluju naše zmrzlý kámošky celým svým srdcem a tenhle obrázek si neironicky nalepim do rodinnýho alba, ty zasranej klenote na hrdle umělecký scény

༼ つ ◕_◕ ༽つ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤

Je mi ctí po tvém boku chcípat na el woowoo, sestro ve stráni.

P.S. Pořád zarytě trvám na tom, že Pajda a Hlaďka JSOU v tom samým vesmíru a akorát je Kanada tak zpíčeně obrovská, že do sebe nemůžou vrazit. To jim ovšem nebrání si zanechávat kryptické vzkazy (viz mé profesionální vyobrazení níže).

Propadla jsem opět po letech The Long Dark (též Dlouhá morna či Dlouhý špatný: Nikam vole), a protože si odmítám některý věci nechat pro sebe, svěřila jsem se @kocourmokroocko, kterého k mé neskonalé radosti tohle studený peklo taky chytlo pod krkem. Po večerech si navzájem posíláme, co se nám doprdele zase přihodilo. Postupně se z toho zrodily charaktery našich kanadských přeživších.

Kocourova Pajda (vpravo) je postrachem divokých králiků, bezkonkurenčně vládne lukem a její největší slabinou je neodolatelné volání šutrů, ze kterých se dá někam seskočit (za pramalou cenu funkčních kotníků). Nahromadila kombo oblečení, co jí v postapo mrazech dodává skoro třicet stupňů k dobru a toto číslo stále stoupá.

Moje Hlaďka (vlevo) žere vlky. To by mohlo někomu připadat cool, ale nenechte se zmást, je to proto, že žádnou dostupnou zbraní ve hře netrefí nic, co neběží přímo na ni. I od vlků dostává občasnej világoš, ale za pět vlčích řízků se jí to vyplatí. Je konstantně nad nosným limitem, protože s sebou vláčí Všechny náboje.

Tak jsem naše girlies zvěčnila. Prožíváme to tolik, že občas zapomínám, že hrajem single player a nemůžem se někde potkat.

Tenhle post nemá pointu, jen flexim, kolik máme společně srandy :D

[archeamajuar]

Jak se chová Vít Rakušan, když má společnou tiskovou konferenci s Ivanem Bartošem ohledně digitalizace? Loajálně a naprosto rozkošně <3

1, Nejprve řekne Ivanovi: "Tak pojď doprostřed, ne?" protože je prostě na té tiskovce nejdůležitější, tak musí stát uprostřed. Vítek ví, že i když na tom spolupracovali, tak pro Ivana je tohle téma srdeční a měl by stát na čestném místě, i když pan skromný Pirát by se takhle sám nikdy nepostavil.

2, Takže ho pošťouchne, aby stál uprostřed, a když dostane Vítek slovo, tak... tak začne tím, že vychvaluje práci na digitalizaci do nebes.

3, Dodá, že digitalizace díky tomu, že na to má vhodného člověka, Ivana, tak se posunuje dynamicky a efektivně kupředu, a že bez něj by tomu tak nikdy nebylo.

A Ivan samozřejmě taky poděkuje Vítkovi za součinnost a tiskovku zakončí málem záchvatem smíchu, protože jsou to šašci :D

Miluju, jak Vítek Ivana naprosto zbožňuje, obdivuje a dělá všechno pro to, aby i všichni ostatní pochopili, proč je tak výjimečný <3 Jsou prostě úžasní.

[turnaj-taborovych-pisni]

Propaganda níže:

Rychlé šípy: ta se u nás hraje k pasování rádců, což je jeden z nejdůležitějších momentů oddílového života, znamená to hodně, miluju jí a navíc samotný Rychlý šípy byly jednou z mejch prvních hyperfixations, neptejte se mě kolik mám doma ježků v kleci

Sáro: "Sáro, Sáro, jak moc anebo málo mi chybí, abych tvojí duši mohl rozumět." I když jsem z té písničky vždycky cítila, že ne všechno v tom vztahu asi funguje, nějak jsem věděla, že se snaží navzájem pochopit a být si blíž. ("S hlavou na tvém klíně chci se probouzet.") A to je podle mě moc hezký.

[misafornoone17]

Beatles album ranking, protože nejsem originální

(je jich 12 protože jsem ješte neslyšel Let It Be)

1) Abbey Road

2) A Hard Day’s Night

3) Revolver

4) Rubber Soul

5) Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band

6) Magical Mystery Tour

7) Help!

8) The Beatles (White Album)

9) Beatles For Sale

10) With The Beatles

11) Yellow Submarine

12) Please Please Me

pokud chcete vedět moje názory více dopodrobna, jsou všechny pod čarou :)

to jest vše, užívejte zbytek dne!!

1) Abbey Road

- mám se vůbec vysvětlovat?? je tu vůbec nutné?? Tohle album je doslova masterpiece. Ta hudba je něco nepopsatelnýho, každá písnička je svůj kus umění. To jak do sebe zapadaj jako puzzle, že sami nevíte, kde jedna písnička končí a kde druhá začíná, je tak skvělý. Já to fakt nedokážu popsat. Oblíbená písnička je určitě I Want You (She’s So Heavy). Když tahle písnička začala hrát, já měl pocit, že jsem byl přenesen do jiného vesmíru, ne nedělám si prdel. Fakt tak dobrá ta písnička je.

2) A Hard Day’s Night

- já fakt nečekal že se mi jejich třetí album bude TAK moc líbit. Jako, já to ze začátku poslouchal tak, že jsem si k těm písničkám představoval moje OCčka a najednou se mi prý líbí každá písnička z toho alba?? Cože?? Jsem si řikal pozdějc že to není pravděpodobný, aby se mi fakt líbila KAŽDÁ písnička. Tak jsem si to album poslechl znovu, tentokrát bez toho představování a jo, fakt se mi líbila každá písnička. Doteďka nevím jak se mi to povedlo, ale teď mi to příjde spíš vtipný. Kdybych si z těch všech měl jednu vybrat, tak asi Tell Me Why nevim jestli do týhle blbý písničky přidali herák nebo co ale já si ji vždy pouštim nejmíň 3krát, protože je tak dobrá.

3) Revolver

- vy ani nevíte jak moc tohle album miluju. ten cover art je skvělej, opět beatlesaci navařili co se týče cover art designu. Ale ty písničky. Ty písničky, panstvo to je něco. Tohle byl fakt bod, kdy se jejich hudba začala měnit a já jsem byl 100 % pro. Moje asi nejoblíbenější písnička z Revolveru je Tomorrow Never Knows tohle je nejenom moje oblíbená písnička z Revolveru, ale jedna z mých nejoblíbenějších Beatles songů obecně. Tak dobrá je.

4) Rubber Soul

- tohle album bylo celkem dlouhou dobu u mě na posledním místě co se týče rankingu alb. Nevím na čem jsem v tý době byl, když jsem tohle poslouchal, abych se mi zalíbilo tak málo písniček, tak jsem si nedávno tohle album pustil znovu a kromě If I Needed Someone, se mi líbili úplně všechny. Bylo to jako bych reálně procitl, nebo co. Je to takové klidnější album, to jo, ale to se mi na něm líbí. Asi nejvíc se mi líbí Think For Yourself je to nejen fakt catchy, ale i celkem relatable.

5) Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band

- opět banger album cover. Týpci fakt navařili opět. Já nevim co říct o tomhle albu, co už nebylo řečeno dávno předtím. To jak ty písničky do sebe přelívaj je fakt něco. Obecně všechno o tom je skvělý. Kdybych si měl vybrat oblibenou songu, tak to určitě bude Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (reprise) sorry guys, ta repríza je prostě lepší.

6) Magical Mystery Tour

- musím uznat, tohle album si držím mnohem blíž k srdíčku, než bych měl. Možná je to vinou toho nepopsatelně nádhernýho album coveru, jako pane na nebi, s tim oni fakt navařili. Ta hudba je něco fakt nádhernýho, tohle je fakt moment kdy mi došlo, že mám radši tu pozdější éru jejich hudby, cca 1966 - 70. Je to prostě takový víc kreativní?? idk jak to popsat. Oblíbená písnička z tohodle je stopro I Am The Walrus. Nedává naprosto žádnej smysl a já ji za to zbožňuju.

7) Help!

- Help! si asi budu muset znovu poslechnout, jelikož si moc těch písniček (myslím hlavně ty, které se mi líbí) skoro vůbec nepamatuju. Asi proto že mi moc nenaskakují když si pouštím hudbu, fakt nevím. Ale jinak je Help! fakt solidní album, kašlu na vás Dizzy Miss Lizzy je actually fakt dobrá songa, co s tim furt máte?? Anyways asi ta nej songa by asi byla obviously Help! co jiného se dalo čekat.

8) The Beatles (White Album)

- ah, to známé “Revoluce 9 album” Dělám si prdel, ale já silně uvažoval, že tohle album skippnu jen kvůli Revolution 9 a jsem mega rád, že jsem to neudělal. Jelikož je tu tolik písniček, je celkem těžký si vybrat jen jednu. Ale kdybych to měl rozdělit na ty dva disky, nebo jak je to rozdělený na Spotify, tak za první disk bych dal Glass Onion a za druhý Savoy Truffle Těch bangerů tam je samozřejmě mnohem víc, ale tyhle jsou asi moje nejvíc oblíbený.

9) Beatles For Sale

- musim se přiznat, i když je tohle album je jedno z jejich nejslabších, i když je lepší než jejich první. Doslova si nedokážu vybavit ani jednu písničku z tohodle alba u který bych na první pohled byl: “Jo to je z tohodle alba!” Ale i tak ty písničky, který se mi líbí, se mi fakt líbí. Ta nej z tohodle alba by asi byla I’ll Follow The Sun.

10) With The Beatles

- jejich druhý album a je určitě lepší než Please Please Me, ale pořád není nejlepší. Nevím jestli tohle album už bylo stopro originální, nebo jestli ještě obsahovalo covery, ale i tak je ok. Prostě v celku ok album, asi nej písničku bych dal Roll Over Beethoven prostě taková typická vypalovačka je to skvělý.

11) Yellow Submarine

- tohle je prostě jen album pro ten Yellow Submarine animovanej film. Jen pár písniček z tohodle alba bylo originálních, asi tři nebo možná čtyři jsou písnicky z minulých alb a zbytek je jen soundtrack ke filmu. Jediná worthwhile pisnička z tohodle alba je Hey Bulldog je to strašnej banger

12) Please Please Me

- ono dává smysl, že první album nebude to nejlepší. Ty písničky jsou dobrý, to neřikám že ne, jen prostě oproti těm ostatním je tohle to nejslabší. Kdybych si měl vybrat oblíbenou písničku, tak asi Do You Wanna Know A Secret? jelikož je prostě co se textu i hudby týče fakt dobrá.

[kralovna-ne-stesti]

Celý den jsem se včera těšila, jak za tmy vyrazím zpátky na chatu. Uvařím si s sebou meduňkovej čaj, vezmu si mikinu, vytáhnu lehátko do prostřed zahrady a budu pozorovat nejrušnější okamžiky letní noční oblohy. Moje milovaný perseidy.

Jenže... s tmou se začaly stahovat mraky... a taky jsem si v devět večer pustila Po stopách duchů a trochu se začala bát...

Až do půlnoci jsem to chodila kontrolovat na balkon. Bylo víc mraků než hvězd, takže jsem se rozhodla nikam nejet. Vážně mi to bylo moc líto. Zůstala jsem chvilku na balkoně, když se udělala díra v mracích. Jenže sousedi se pod námi u otevřenýho okna hádali a já si musela nahlas broukat melodii z Písně moře. Abych to neslyšela. Abych tam vůbec dokázala vydržet.

Viděla jsem jen jednu hvězdu. Předchozího večera jen dvě. Tři dohromady, za celý hvězdopád. Všechny jsem věnovala stejnému přání.

Mrzí mě, že jsem jich neviděla víc. Ne jen kvůli přáním, ale kvůli tomu, že to miluju, je to nádherný a magický a je to pro mě osobní.

Původně jsem si vůbec myslela že tuhle noc budu trávit na jednom konkrétním místě. Na místě, kam po tom všem odmítám vstoupit, jen tak, když vyloženě nemusím.

Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány...

Jo, tady se někdo musí smát až se za břicho popadá. Všechno v troskách. Jak kdyby přes můj život prošlo tornádo. Jestli mám ale zůstat aspoň posledním zrnkem optimistou, aspoň spadlo i to, co mělo chatrný základy a to, co už se bortilo a já to přesto zatvrzele slepovala. Aspoň se na místě tý zkázy, v těch troskách, může stavět. Znovu. Líp. Stabilněji. Aspoň vím, co vítr smete, co voda podemele, a jak, snad proboha snad!, se tomu vyhnout. Aby se už nikdy nic podobnýho neopakovalo.

Aby už nikdy nic v mým životě nespadlo.

Abych konečně stavěla hodnoty, co přečkají každou bouři, povodeň nebo sucho. Možná to bude pod zemí, po tom co se stalo, atomovej kryt, ale, kurva, odolá všemu a já přežiju.

[chaos-merciful]

Jaká je tvoje definice "naplněného života"?

7. 8. 2024

Procházel jsem si staré pohledy. Každý pohled, který jsem kdy dostal, který skončil v mém držení, ačkoliv třeba původně nebyl adresován (jen) mně. Desítky pozdravů na již neaktuální adresy, již neaktuální jména, již neexistujícím lidem. Téměř stovka kratičkých příběhů, věty různých slov a různých délek a všechny říkající totéž - Miluju tě. Chybíš mi. Myslím na tebe. A znovu jsem přehlcen množstvím lásky, které na světě je, množstvím lidí, kteří mě kdy milovali, které jsem já miloval nazpět. Miluju tě, miluju tě, miluju tě. U mě v šuplíku, uschovaný a téměř tajný, leží celý štos hmatatelných důkazů o tom, jak hluboce jsem byl v životě milován, jak sotva jsem se naučil číst, myslel na mě můj blízký člověk i na opačné straně zeměkoule, a chtěl, abych to vždycky věděl. "Je to tu super," psal mi na pohled s mrakodrapy, které jsem nikdy v životě neviděl naživo, a o kterých jsem si tenkrát myslel, že jsou celé jenom ze skla. "Ale ne tak super, protože mně scházíš." Co jiného by tohle bylo, když ne naplněný život? Občas se mi lámou kosti a srdce pod tíhou zármutku, pod vší lítostí ze všech nežitých životů a nevykonaných zázraků a nezměněných světů - ale je to lež. Je to všechno jen lež. Žil jsem život a vykonal zázraky a změnil svět, protože jsem byl. Existoval jsem. Existuju. Obmotán vlákny lásky jako v té nejjemnější pavučině. A to je dost. To na jeden naplněný život zcela a úplně stačí. Budu milovat a budu milován dál a tahle pravda bude vetkaná do všech atomů, jaké tu od začátku světa byly a do jeho skonání ještě budou.

[lemondsaidbacon]

Couple of reasons

Je tady několik důvodů, proč je extra super awesome mít rád život.

Za prvé, jak říká Louis CK, to co dostaneš v základním životním balíčku je, že prostě můžeš spoustu věcí a třešničkou je sex, kterej je zdarma

což neplatí pro všechny a vždycky, ale pro některé (a zvlášť pro tebe) je to self-sex několik dlouhých let života

A jestli mě něco naučila moje práce tak je to to se každej den zastavit a mrknout na to, co se vlastně dělo.

A taky tě to naučil film About Time, protože ho prostě miluješ kvůli tý scéně nakonci s mrtvym otcem

A vlastně si často říkám, jak je skvělý, že můžu, i když dělám prasárny vůči sobě, baví mě změna stavu mysli v tom, že si prostě uvědomuju, že můžu. Stejně jako se můžu rozhodovat "blbě", tak se můžu rozhodovat "dobře"

Jo, ta relativita je tam naschvál

A připomíná mi to moji nejoblíbenější knížku od Steinbecka - Na východ od ráje a hovory s mámou o "timšel", dle Steinbecka starého židovského vyjádření "můžeš" týkajícího se přikázání.

Buďme fér, píšeš to ve světlej moment třídenní jízdy na hnusu

Vrací mě to prostě k práci zpátky, proto ji miluju. Potkávám lidi (ok, teď už ne páč jsem fakyn v kanclu), kteří jsou narozeni v různých prostředích a za různých podmínek, nicméně každej z nich má svůj náhled na svět, na to, co je dobře a co špatně na to, jak ho chtějí vlastně prožít, ať už velmi blízko minutu po minutě nebo velmi vzdáleně ve snech a plánech.

Nabízet odpovědi někomu na to, jak žít svůj život, je blbost. Stejně jako nabízet sobě vžitý konstrukce života je blbost. Je strašně hezký, jak vlastně nic "není" a všechno je předaný orální či víceméně psanou tradicí lidma před náma.

A jasně, najdem lidi kteří si to vyloží jako: "dělej si co chceš" ve smyslu buď tu jen pro sebe. Nicméně když tu umím být i pro druhý, vnímat je (a teď nic grandiozního, stačí přece těch pár, co máme nejblíž - tak to myslím) a být s nimi tak je tu fakyn krásně.

No a dost

Víc netřeba plodit, mentální poznámka. Je hezky!

[payosaurus]

ten heroin mě ničí, mám strach, ziju ve strachu furt.

poslední dny jsou pro mě vážně moc těžký, už nedokážu takhle dál fungovat, vážně ne. mám pocit, že jsem na všechno zapomněl, nedokazu myslet, nedokazu jist, pít, ležet, sedet, vůbec nic.

myslim jenom na to, jestli mám dost drog na to, to přežít. bojim se abstaku, ale taky se bojim smrti, ale občas mi připadá, že smrt miluju tak moc, že nedokážu prestat brat drogy.

je mi ze mě na nic, prodávám to poslední co mi na světě zbylo, moje tělo.

ale co mám dělat jinyho? mám snad na výběr?

samozřejmě, že mas pavle.

mne to, ale tak nepřijde. nedokazu žít normálně, nejde mi to.

včera nebo před týdnem, já nevím. ležel jsem v ty špinavý posteli a představoval si jak jsem někde na pláži a všude kolem mě je písek a ten křik z vedlejšího pokoje jsem proměnil na zvuky oceánu a bylo mi tak moc dobře, na chvíli jsem dokonce zapomněl, že všechny ty hezký pocity vyvolal heroin.

ta látka v tý jehle která mi dává pocit štěstí na těch par hodin, ta látka která mě drží při životě, ta látka která semnou byla ve všem. stála při mém boku a nikdy mě neopustila.

v tom je asi ten problém, ja ten heroin vazne miluju, jako člověk miluje člověka nebo jako slunečnice milují slunicko, jako maminka která vidí poprvé své miminko.

tohle píšu u někoho v koupelně, nikdy jsem tady nebyl a trochu to tu smrdi, ale je tady hezky.

nevím jestli prší a ani to nechci nikdy vědět.

[kadet-pise]

Autora se lidi vždycky ptají na inspiraci. Chapadla Černé hvězdy je skvělá v tom, že můžu z rukávu vysypat hned několik inspirací. Tak se s nimi jdu podělit!

Inspirace 1: LOVECRAFT

Ale samozřejmě, řeklo kouzelné sluchátko. Máš v knize rybolidi, kulty, tajemné vesmírné síly, to je jasný Lovecraft. Pravdou ale je, že nejsem úplně vášnivá čtenářka Lovecrafta. Miluju jeho Krysy ve zdech, miluju jeho nápady, mám doma nádherně ilustrovanou Dunwichskou hrůzu. Ale zároveň nerada čtu povídky. Takže pana mistra nemám načteného tak, jak by někdo, kdo jeho nápady miluje, asi měl.

Jenže o tom to je, mám ráda ty nápady, vizuál, neplánuju psát jako on.

K tomu, abych zatopila město Jericho, a vlastně celý svět, mě sice inspiroval Lovecraft, ale ne osobně. Existuje totiž hra se jménem Sinking City. Angličtiny znalí už vědí, že Potápějící se město mluví za všechno. V téhle hře hrajete detektiva s podivnými nočními můrami, který pátrá po pomoci ve městě, které je zpola zatopeno pod vodou. Lidi v něm normálně žijí bok po boku s oceánem a monstry.

Když jsem tuhle hru viděla, věděla jsem, že musím udělat něco takového. Spojit město s vodou mi přišlo jako skvělý nápad.

A tak se začal tvořit nápad na Chapadla Černé hvězdy.

.

Přeprodej stále běží >> https://www.terezakadeckova.cz/chapadla/

[therka1996]

Tayvin 1x42

Taylor: Já ti to chci vysvětlit a jak to že jsi přijel tak brzo ?

Calvin: Takže vlastně za to můžu já že jsem tě přistihl s tvým bývalým přítelem

Taylor: O nic nešlo

HARRY VYJDE Z BARÁKU NASTOUPÍ DO AUTA A ODJEDE PRYČ CALVIN CHCE JÍT TAKY ALE TAYLOR HO POŘÁD DRŽÍ

Taylor: Adame prosím pojd dovnitř

KOUKÁ DO JEJÍCH OČÍ VIDÍ ŽE TAM JSOU SLZY NAKONEC SKLOPÍ HLAVU A JDE DOVNITŘ .. POSADÍ SE TAYLOR VYTÁHNE VÍNO A NALIJE JIM OBOU JDOU SI SEDNOUT VEN

KE CALVINOVI PŘIJDE OLIVIA A TŘESE SE O NĚJ TAYLOR SE USMÍVÁ ON SI JÍ VEZME DO KLÍNA

Calvin: S Harrym jsi měla kafe a semnou jsi dáš rovnou víno ..

Taylor. Máš právo být naštvanej ale nic se mezi náma nestalo já ani nevěděla že jsem přijede ale hlavní otázka je jak jsi se o tom dozvěděl ty ?

Calvin: Musel ho sledovat nějakej paparazzi už to je skoro ve všech novinách ...Docela se dost žertuje že už jsi mě vyměnila zpátky za Harryho a jestli to tak je Taylor tak mi to řekni na rovinu nechci hrát žádný hry ...

ONA JE V ŠOKU CO TO VŮBEC SLYŠÍ

Taylor: Jestli jsi myslíš že to co jsme tedkon spolu prožívaly a že to bylo všechno hra a čekala jsem až si pro mně přijde zpátky Harry .. Tak pochybuju jestli mně vůbec znáš

VSTANE Z KŘESLA JE ZÁDY K NĚMU OTOČENÁ UTÍRÁ SI SLZY Z OČÍ CALVIN DÁ PRYČ OLIVII A JDE POMALU ZEZADU K TAYLOR OBEJME JÍ KOLEM PASU

Taylor. Harry jsem opravdu přišel že mně chce zpátky a že patříme k sobě ale já jsem ho odmítla Adame

OTOČÍ SE K NĚMU KOUKÁ MU DO OČÍ DÁ MU RUKU NA TVÁŘ

Taylor: Jedinej kdo mně tedkon zajímá a s kým jsem štastná jsi ty ... A nemám v plánu se s tebou rozcházet a řekla jsem mu to přesně takhle ... Ptal se mě jestli tě miluju .. Na to je ještě moc brzo to říct ale jsem do tebe zamilovaná Adame takhle v životě jsem se snad nikdy necítila

ON JÍ UMLČÍ VÁŠNIVÝM POLIBKEM POTOM JSI OPŘOU ČELO O SEBE

Calvin: Hrozně jsem se bál Taylor .. Že bych tě mohl ztratit nesnesl bych to jsem do tebe zamilovanej ...

POLÍBÍ JÍ ZNOVA

Taylor. Takže jsme v pořádku všechno jsme si vyříkaly

Calvin: Ano

ONA HO VEZME ZA RUKU A PUSTÍ SI SPOLU FILM NEŽ PŮJDOU NA TEN KONCERT

[vito-psavec]

Vlak z Březového Újezdu

Povídka inspirovaná mým rodným krajem a vydaná v almanachu Tragédie při kvílení jazzu.

Pojednává o městě, z něhož jediná cesta ven vede vlakem, kam se však dostane pouze ten, kterému přišel lístek. Každý obyvatel má za život pouze jednu šanci městečko opustit a nikdy se nevrátit. Hlavní hrdinka Jana chce od života víc, než jí může její rodná ves nabídnout, proto netrpělivě vyčkává na dopis, který stále ne a ne přijít.

Jen jednou za život do Březového Újezdu přijede vlak a odveze všechny ty, kteří chtějí od světa víc. Každý má jeden lístek na to, aby vzal osud do svých rukou. Snažili jsme se odtud hledat jiné cesty, ale je to jako by tohle malé ospalé městečko v podhůří hor bylo snad prokleté, opředené nějakou temnou bariérou, která brání místním v úniku. Postupem času z nich vysaje veškeré naděje, ideály. Zůstane jen prázdná schránka. Příšerný osud, kterému se chci za každou cenu vyhnout.

Mým spolužákům už lístky přišly, všechny ve zlatě orámovaných obálkách jako bychom se najednou ocitli v barevném světě Willyho Wonky. Třeba nás tam na konci taky čeká továrna na čokoládu. To nikdo neví. Neznám žádného, kdo by se vrátil, aby vyprávěl.

„Jano, čuč! Konečně odsud vypadnu!“ máchá mi Kuba vesele před očima svým lístkem, přičemž na mě blýská křivými zuby poznamenanými roky zarytého kouření. Nikdy mě nebral vážně, když jsem mu říkala, že by s tím měl přestat. Podle něho je prach a výpary z chemikálií ve fabrice, kde vzal ze zoufalství brigádu, daleko horší než tahle jeho malá neřest. A třeba má pravdu. Přála bych mu, aby si tam, kam pojedeme, našel lepší práci. Možná díky tomu jednou nebude mít důvod hledat útěchu v nikotinovém oparu.

Koutek úst se mi pozvedne v povzbudivém úsměvu, ale je na něm patrné, že myslím na jiné věci. Všem už lístek došel. Jenom mně ne. Přešlapovala jsem před poštovní schránkou dobré půl hodiny, jenže pošťák se ani neukázal. Možná jsme se minuli, mohl se někde zdržet. Aspoň v to doufám.

Na odchodu se ještě jednou ohlédnu na svou starou školní budovu, na své spolužáky, kteří celí rozjaření utíkají domů balit. Ten pohled mě zaplaví nečekanou melancholií. Strávila jsem tu skoro dvacet let svého života, znám každé zákoutí a všechny místní. Jenže v Březovém Újezdu na mě nic nečeká. Leda řev strojů ve fabrice. Žádná jiná práce, žádná naděje, tak to tady chodí. A i když svou rodinu miluju nadevše, pokud teď nenasednu na vlak, přijdu o jedinou šanci na lepší život.

„Hej, je všechno v pohodě? Jsi nějak potichu,“ probere mě náhle ze zamyšlení Kubův starostlivý hlas. Usměju se. Ten kluk měl vždycky talent poznat, co ostatní skrývají. Je klika, že nastoupíme do stejného vlaku. Aspoň v to doufám.

���Já ti nevím. Nečekala jsem, že to bude tak těžké odtud odejít. Chci říct, Kriste pane, vždyť tady mám mámu a ségru! Co si tu beze mě počnou?“

Ve snaze o povzbuzení mě Kuba dloubne do ramene. „Oni to pochopí. A koneckonců, Sáře jednou přijde lístek taky. Třeba si tě na druhé straně najde a společně se vydáte hledat vašeho tátu.“

„To nemůžeš vědět. Co když je to vlak do nikam? Možná na konci všichni umřeme.“

„Všichni jednou natáhnem brka,“ odvětí stoicky a přitáhne si čapku hlouběji do čela. „Ale v tom kupé máme aspoň naději, že nás na konci čeká něco lepšího než práce u pásu. Tady?“ pohrdavě si odfrkne. „Jediné, čeho se tu dočkáš, je, že z tebe dřív nebo později sedřou kůži.“

Povzdechnu si. Na jeho logice něco je. „Nerada to říkám, ale máš pravdu. Stejně mi budou naši chybět.“

Poprvé od doby, co ho znám, si v jeho tváři všimnu stínu nejistoty. Nebo je to snad lítost? „Já vím. Mně taky. Ale copak máme jinou možnost?“

Zbytek cesty jdeme mlčky vedle sebe, oba ponořeni v myšlenkách, které se před tím druhým bojíme vyslovit. Konečně je tu rozcestí.

„Tak se měj, Kubo, uvidíme se ve vlaku,“ zamávám mu ještě než zmizí za kostelní zdí. Já nasaju vzduch do plic a taky se vydám směrem k domovu. Musím zjistit, jestli se tam konečně neobjevil listonoš.

U branky ještě ze zvyku nakouknu do schránky. Nic. Zeje prázdnotou, stejně jako tomu bylo včera a předevčírem. S frustrovaným povzdechem zaklapnu plechové víko. Kde jen sakra může být s tím dopisem tak dlouho? Cítím se trochu jako odsouzenec před popravou. Chci to už mít za sebou, chci sedět v kupé naproti Kubovi a zavřít oči, až budeme míjet ceduli, která hlásá konec naší rodné periferie. Jenže nic z toho se nestane, pokud nedostanu ten lístek.

Na mysl mi náhle vytane hrozivá myšlenka. Co když to znamená, že já tímhle vlakem nepojedu? Při té představě mě zamrazí v zádech. Odejít teď je ta nejtěžší věc, kterou musím udělat. Ale odhodlat se k tomu samému později, až budu stará a mít vlastní rodinu? To je ještě těžší.

Naši před takovou volbou stáli. A otcova tvář vystříhaná ze všech rodinných fotek šeptá o tom, jak tohle rozhodnutí dopadlo.

Pohroužená v černých myšlenkách vstoupím do předsíně. Ledabyle si zuju své okopané tenisky a zakřičím směrem ke kuchyni, kde tuším zbytek osazenstva domu: „Mami? Sáro? Jsem doma! Je tu někdo?“

Odpovědí mi je tíživé ticho. Pohlédnu na hodiny. Aha, tím se všechno vysvětluje. Máma ještě nevyzvedla Sáru z družiny. Tak si aspoň budu moct v klidu zabalit.

Protáhnu se úzkou kuchyní až do pokoje, který sdílím se svou malou hubatou ségrou. Je to spíš komůrka než cokoli jiného, příliš pompy tady nehledejte. Jediné, co snad stojí za ohlédnutí, je má věčně rozladěná kytara v nohách postele a Sářiny obrázky rozvěšené halabala po místnosti. Má to škvrně talent, to se musí nechat. Pro tuhle zapadlou díru je jí škoda.

Zpod svého kavalce vytáhnu kufřík, který tam doteď chytal prach, a naházím do něj veškeré čisté svršky, které najdu kolem, nějaké proteinové tyčinky a po zralé úvaze i jeden Sářin obrázek, kde je nakreslená se mnou a s mámou a všechny tři se zubíme, jako bychom čekaly na cvaknutí spouště foťáku. Jediný, kdo na té podobizně chybí, je táta. Ségra si ho už nemůže pamatovat, byla sotva v peřince, když se rozhodl zvednout kotvy.

Já si ho ale vybavuju až moc dobře.

Do očí se mi nahrnou slzy. Snažím se je setřít rukávem, ale jediné, čeho dosáhnu, je, že si je ještě víc rozmažu po tváři. Super. Nedá se nic dělat, musím pokračovat. Breku navzdory.

Jako poslední se chopím své věrné kytary, která je příliš velká na to, abych se ji snažila narvat do příručního zavazadla. Přehodím si ji přes rameno a s kufrem v ruce zamířím zpátky do předsíně, abych měla všechno po ruce, kdybych musela narychlo vyrazit.

Potácet se s tak velkým nákladem úzkou uličkou mezi kuchyňskou linkou a dřezem není žádná sranda. V jeden moment do něčeho vrazím hranou kufru a převrhnu to. Z úst se mi vydere peprná kletba a horko těžko se otočím, abych viděla, jakou spoušť jsem to zase napáchala. No jasně. Koš. Povalila jsem koš a smrdutý obsah jeho útrob se rozsypal po celé podlaze. To bude mít zase máma radost.

Opět zakleju, položím kytaru vedle na linku a začnu uklízet ten nepořádek. V ten okamžik pod banánovou slupkou nahmatám jakýsi papír. Zalapám po dechu.

Jsou to kusy rozcupované obálky. Navzdory špíně, která na ní ulpěla, dokážu zřetelně rozeznat zlatý lem. Částečně rozpité písmo na jednom útržku hlásá jméno adresáta: SLEČNA JANA K –

Stěží mohu uvěřit vlastním očím. Vždyť tohle je můj lístek! Jak se sem dostal? Že by si ho vzala do parády ségra? Nebo…

Tep mi buší ve spáncích tak hlasitě, že skoro přeslechnu volání z předsíně: „Jani, kdepak seš? Už sis zase po sobě neuklidila boty!“

Než se vzmůžu na slovo, pohyb, cokoli, máma se ségrou už stojí ve dveřích a oči mají jako přikované k té tragikomické scéně před nimi. Jenom těžko si dokážu představit, jak to pro ně musí vypadat – já, stojící až po kotníky v odpadcích, třesoucí se a s kusy umaštěného papíru, který jsem evidentně vytáhla z odpaďáku, v ruce. Připadám si jako pes, kterého přistihli s rozkousanou papučí v tlamě.

„Mami…“ prořízne můj chvějící se hlas ohromené ticho. „Co dělá moje jízdenka v koši?“

V máminých očích se zableskne prozření. Mlčky Sáře naznačí, aby šla do svého pokoje, a ta navzdory tomu, že si nikdy nenechá ujít, jak mě za něco naše mateř pucuje, na nic nečeká. Prosmýkne se kolem mě jako kočka a pro jistotu za sebou zabouchne dveře. Je to chytrá holka, cítí to napětí ve vzduchu. Ví, že za chvíli přijde skutečná mela.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč se hrabeš v odpadcích?“ začne máma podle starého hesla, že nejlepší obrana je útok. Smůla, že já tuhle její strategii už dávno znám. Ihned se vydám do protiofenzivy.

„Napřed mi řekni, kdo roztrhal můj lístek na vlak!“

Ostře se nadechne. Z očí jí srší blesky. „Nebuď drzá, mladá dámo!“

„Drzá? Já? Jenom se tě slušně ptám, tak chci taky slyšet slušnou odpověď!“

Nastane trapná odmlka. Teprve potom si všimnu, že má máma slzy na krajíčku. Instinkt nejstarší dcery mi okamžitě velí utěšovat ji, říct, že jsem to tak přece nemyslela. Ale pro vlastní dobro zatvrdím své srdce a neustoupím. Konečně si jednou musím stát za svým.

Když znovu promluví, zní úplně jinak. Hlas se jí chvěje potlačovaným nářkem. „Jano, já už nikoho jiného kromě tebe a Sáry nemám.“

Ne, ne, ne. Snaží se ve mně vyvolat pocit viny, přinutit mě zůstat z lítosti. Ví, že já ji i ségru miluju víc než cokoli jiného na tomhle zavšiveném světě, jenže… tohle je můj život. Já o něm musím rozhodovat. A ona se mi pokusila tohle právo vzít, převzít kontrolu nad mým osudem. To ona má teď máslo na hlavě, ne já.

„Mami, já musím. Copak to nevidíš? Tohle místo nemá žádnou budoucnost. Vezme ti všechno, na čem ti kdy záleželo. To proto táta –“

V ten moment se vzduchem mihne mámina napřažená pravačka. Tváří mi jako blesk z čistého nebe projede ostrá bolest. Zakolísám a v němém úžasu zůstanu stát, rukou si instinktivně mnu zasaženou část obličeje. Opravdu… opravdu mi právě vlepila facku?

Z výrazu v její tváři vyčtu, že ji to samotnou překvapilo, ale rychle se oklepe, popotahujíc přitom nosem. „Už se nikdy neopovažuj přede mnou mluvit o vašem otci! To on se rozhodl vykašlat na rodinu! Kdybych bývala tenkrát nastoupila s ním, chcíply byste na ulici hlady!“

Zděšeně zalapám po dechu. Ještě že to Sára neslyší. Pokud jsem předtím váhala, jestli zůstat, teď už mám jasno. Narychlo posbírám ze země všechny útržky své jízdenky, které najdu – doufám, že ještě půjde slepit – a bez dalšího slova vykročím směrem k našemu pokoji, kde máme někde zahrabanou lepenku.

„Jano, počkej, kam jdeš?! Tady buď! Slyšíš?“

Ve dveřích se ještě zastavím a vrhnu na mámu lítostivý pohled: „Mrzí mě, kolik jsi toho musela pro nás obětovat. Sama bych Sáru jen stěží vychovala. Ale odmítám dál žít ve věčných výčitkách. Nezlob se.“

S tím za mnou zapadne veřej. Náš rozhovor je u konce.

Po vstupu do místnosti se mi naskytne žalostný pohled. Ségra sedí na posteli zachumlaná pod dekou a ta se co chvíli zachvěje vzlyky. Ale ne. Snad neposlouchala za dveřmi. Okamžitě se k ní vrhnu.

„Ale no tak, Sáro, copak je? Neplač, všechno bude zase dobré.“

Zavrtí hlavou a popotáhne. Chuděrka má celý obličej upatlaný od slz a nudlí. Vytáhnu kapesník a otřu jí ho. „T-ty se chystáš odjet?“

Aha. Takže přece jen poslouchala. Nemá cenu lhát, poznala by, že se ji snažím opít rohlíkem. Přikývnu.

„Ale kam? Kdy se vrátíš?“

Zaváhám. „Já sama nevím. Někam daleko, kde se snad mají lidé líp než tady.“

„Můžu jet s tebou? Prosím, nenechávej mě tady!“

Toho jsem se přesně bála. „Kdybych mohla, hned bych tě s sebou vzala, cvrčku, jenže… napřed budeš muset ještě trochu povyrůst.“

Protře si uslzené oči. „Ale já s tebou chci jet hned!“

Srdce mi to může utrhnout a chvíli dokonce přemýšlím, jestli bych ji nemohla přece jen do vagónu nějak propašovat, ale rychle to zase zamítnu. Z toho nikdy nevzešlo nic dobrého. „Musíš být statečná holka. Slibuju, že na tebe budu na druhé straně čekat klidně sto – co sto, třeba tisíc let! Mám tě strašně ráda, ty moje berundo.“

Naposledy popotáhne nosem a pak se mi vší silou vrhne kolem krku, až mě svou vahou povalí do peřin.

„Já tebe taky,“ zašeptá a já už nedokážu zastavit příval slz, který se mi hrne do očí. Tisknu ji k sobě tak pevně, jako ještě nikdy v životě. Bože, jak jen tohle můžeš dopustit?

Chvíli jen tak ležíme a snažíme se nemyslet na ubíhající čas. Pak se konečně zvednu a pokusím se o povzbudivý úsměv. „Nechme toho. Pořád jsem ještě tady. Co kdybys mi zatím pomohla slepit tuhle jízdenku? Dostala pěkně zabrat…“

***

Čas tak strašně rychle utíká. Než se nadějeme, do odjezdu zbývá necelá hodina.

Naše za normálních okolností zpustlé nádražíčko se hemží davy lidí. Po dlouhé době ožívá a mění se v hotové slzavé údolí. Všichni kolem nás se loučí, rodiče přesvědčují své ratolesti, aby nikam nejezdily, nebo je naopak postrkují směrem k peronu. Blázinec. Máma se nakonec ani neukázala, ale to nevadí. Aspoň mám s sebou Sáru, která trvala na tom, že mě půjde vyprovodit.

S kufrem v ruce, nezbytnou kytarou přehozenou přes rameno a ségrou v těsném závěsu se prodírám k nástupišti, kde by na mě měl čekat Kuba. Najít ho mezi takovým kvantem lidí je docela umění, ale nakonec se v zástupu kousek od nás mihne povědomá čepice, nad kterou se vznáší šedavé obláčky cigaretového kouře. S úsměvem pobídnu Sáru a společně vyrazíme za ním.

„No to je dost,“ ucedí Kuba na půl úst a vědom si toho, že nesnáším, když kouří před mou ségrou, zamáčkne špaček do dláždění. „Už jsem se začínal bát, že mě v tom necháš samotného.“

„Neboj, mě se jen tak nezbavíš,“ dovolím si malé rýpnutí na oplátku. „Vybíhaly jsme na poslední chvíli, tady skřet se nemohl za žádnou cenu vypravit.“

Sára se zakaboní a chystá se mi něco od plic říct, ale její slova zaniknou v rámusu právě přijíždějícího vlaku. Skřípot brzd se mi zaryje až do zubů. Zaplať pánbůh, že netrvá dlouho, než celá souprava zastaví a ven vyskáčou černě odění průvodčí, kteří se pustí do kontroly lístků, aniž by kterýkoli z nich utrousil byť jen slovíčko. Vždycky mi z nich běhal mráz po zádech.

Ruce se mi potí, když jednomu z nich ukazuju poslepované cosi, co kdysi bývalo mou jízdenkou. Zamračí se. Nemůžu se zbavit pocitu, že mi jeho prázdné oči hledí přímo do duše. A pak mi, k mé velké úlevě, pokyne, abych si nastoupila. Uf. Tak tohle bylo těsný.

Ještě se rozloučím se ségrou. Chuděra malá mě v pase svírá tak silně, až se bojím, aby mě nepřelomila v půli. Kéž bych ji mohla držet tak aspoň jedno století! Bohužel mi to ale není dopřáno. Průvodčí už nešetří mým směrem podrážděnými gesty. Je nejvyšší čas nastoupit.

S neochotou se vyprostím ze Sářina sevření a vlezu na stupátko. Tam se ještě naposledy ohlédnu za vším, co jsem kdy znala a měla ráda. Ségra, strhané tváře našich sousedů, rodný kraj. Přála bych si, aby tohle nebyla naše realita. Bohužel mi ale nezbývá nic jiného než ji přijmout.

Poslední stanice tohohle vlaku může být Zatracení nebo Život. To ale nezjistím, dokud si nenastoupím.

[myryathedreamer]

Já se omlouvám, ale co všichni vidíte na Zlínské? Byla jsem tam jen jednou ještě před kovidem, takže moje paměť asi nebude nejčerstvější, ale přišla mi jedna z těch slabších? Jednak mraky lidí (což mohlo být termínem), ale hlavně byla šíleně koridorová. Prostě se člověk u vchodu napojil do davu a nechal se jím vléci jedinou možnou trasou. Fakt jsem zvědavá, proč pro ni tolik lidí hlasuje.

Abych jen nekritizovala, moje top 3:

Plzeň. Ta nostalgie je příliš silná. Je nejblíž, mám ji nejlépe prochozenou a dá se v pohodě obejít za půl dne. Když jsem byla malá, hrozně jsem si přála, aby měli žirafy a slony, protože to byla moje nejoblíbenější zvířata - žirafy už mají a plány na sloninec už taky jsou. Před lety jsem někde četla, že mají snad největší počet druhů v republice, ale nevím, jak moc je to aktuální.

Dvůr Králové. Už jsem tam roky nebyla, ale moje dětské já bylo uchváceno jejich safari. Snad ještě na základce jsem dělala referát na Josefa Vágnera a jeho cesty do Afriky. To, co dělají pro záchranu nosorožců tuponosých severních, je naprosto neuvěřitelný a hrozně jim fandím (ne, vůbec jsem nebrečela, když umřel ten poslední samec, nevím, o čem to mluvíte). A skutečnost, že se jim úspěšně daří rozmnožit gepardy v zajetí, je extrémně hustá (protože aby se samec a samice úspěšně spářili, nesmí se předtím znát).

Praha. Výlet do pražské zoo byl pro mé dětské já svátek a experimentálně bylo zjištěno, že pro dospělé já to platí taky. Na můj vkus možná až moc velká, ale je to klasika. Jejich nové pavilony (Darwinův kráter, nový gorilinec) jsou neuvěřitelně cool. Číst o tom, co všechno se tam dělo za povodní 2002, je hodně silný zážitek a nedokážu si představit to sledovat živě v médiích. A miluju skutečnost, že bylo jejich orangutaní mládě pojmenováno Pustakawan (v indonéštině Knihovník) na počest Pratchetta.

Bramborovou má Liberec, ale jenom díky bílým tygrům

Nevim jestli je tohle důležitý pro někoho jinýho než mě a moje přátele se kterými se o tomhle od střední handrkujeme, ale-

Vím že jich je víc ale mám limit 12 takže jsem vybrala nejpravděpodobnější možnosti

[dalsimoravskyblog]

První mise: retrospektiva

S politováním světu sděluji, že seriál TV Prima o vojenských doktorech v papundeklových kulisách v červnu dokončil svou misi. Abych citovala Helenku Vondráčkovou, slza z tváře padá. Jelikož jsem tento seriál (na rozdíl od jiných, o kterých jsem psala) opravdu poctivě sledovala, cítím povinnost a touhu se za ním kriticky ohlédnout. 

O čem to je?

Představte si MASH. Pak ho přesuňte do okresní české nemocnice. Zamíchejte do toho prvky reality show, high school AU vibrace a vojenskou propagandu. A jste tam. Skupina mladých doktorů vstupuje do programu, který je ideálně dostane mezi elitní jednotku vojenských lékařů ve válečných zónách. Všechno se to děje v normální nemocnici, kde se normálně operuje a tak, ale část postav jsou prostě vojáci, co chodí v maskáčích a běhají po cvičáku plném tanků (ty jsou v každém venkovním záběru, tipuju, že na to šla většina rozpočtu). Skoro každý díl některou postavu vyhodí. Nebo odejde. Nebo ji zajede náklaďák. Na konci zbývá šest nejlepších, jejichž jména si ale stejně nebudete pamatovat. 

Postavy

Banda komparzu. Vojenští lékaři v programu Mise. Náhodně se pokusím některé vyjmenovat. Růžičková (je zlá a má ráda módu). Frývaldský (má cool jméno a to je tak všechno). Marika (buď je dcera generála, nebo dcera nebezpečného zločince, fakt nevím). Rubeš (lame bitch). A tím jsem skončila. Bylo jich mnohem víc. Měli backstories a všechno. Stejně nevím nic. Kvalitní práce na straně scénáře a herectví.

Plukovník Hoffman a doktor Hoffbauer (nebo to bylo opačně? nebudu to hledat, tato retrospektiva vychází jen z pocitů a dojmů). Romantické jádro seriálu. Enemies to lovers. Doktor House a doktor Wilson. Romeo a Julio. Tedy tak by to bylo, kdybych ten seriál psala já. Vedla mě k tomu hlavně neskutečná chemie mezi těmi dvěma a vtipy o gay sexu v prvních epizodách. Nedělám si ale srandu, když řeknu, že jsou hodně shipovatelní a jejich poslední scény jsou lepší než vyznání Castiela v Supernatural. 

Hoffbauer je nejlepší postava celého seriálu. Je zjevně někde na autistickém spektru, ale protože herec, co ho hraje, neví, co to je, není to nijak stereotypní. Má taky nejlepší hlášky a romantickou dějovou linku (s Hoffmanovou ženou), která končí přátelstvím (nečekala bych, že něco takového v české produkci uvidím, ale stalo se). Miluju ho.

A teď speedrun jiných postav. Hoffmanova žena. Zdravotní sestra Gondíková. Její náctiletá těhotná dcera, co neumí hrát. Ředitel nemocnice, který střídavě sabotuje a podporuje projekt Mise a své zaměstnance šmíruje na živých záznamech z kamer ve své kanceláři (evil villain shit). Úchylný neschopný doktor. Běloruská uprchlice. Ruský neurochirurg provozující černou magii. Plukovník Jelen, psychiatr. Náhodní vojáci. Prostě něco pro každého!

Stylové stálice

Znělka je masterpiece. Václav Noid Bárta si střihnul verzi Morituri te salutant, přičemž se ukázalo, že nedokáže vyslovit sykavku, ani kdyby na tom záležel jeho život. Slyšet jeho [f křídel pegafů] automaticky znamená prodloužit si život.

V poslední třetině přijde na řadu hudební montáž. Obvykle se zde snoubí dramatický hudební podkres se záběry lidí v naprostém klidu. O nic nejde, nic se neděje, ale hudební režie si to nemyslí. Nic také nepřekoná použití písně Hello od Adele, kdy po prvním Hello následuje záběr na ředitele nemocnice, který zvedá telefon. Geniální. Každou montáž jsem si užila jako ten tiktok s tatíčkem Masarykem na podkresu Daddy Cool. K radosti mi stačí málo.

Závěrem

S odchodem tohoto seriálu ztrácíme mnohé. Moje kamarádka, která shodou životních osudů viděla několik dílů, o První misi řekla, že „se na to dá koukat“. Jde o ztrátu ve prospěch všech seriálů, na které se koukat nedá. Je to ztráta pro mě osobně. Pro národ. Pro svět. 6/10

[ledabyl]

Pravidla: tag 9 (ish) people you want to get to know better

Děkuji mnohokráte @treba-neco-napise za tag! (Tvoje fanfíky naprosto miluju a každá interakce s tebou je čistá radost, takže býti tagnuta je pro mě velká pocta!!)

Tři lodě: Jenom tři? Ufff... tohle bude těžký! Ale aktuálně asi Blackbonnet (Stede Bonnet x Blackbeard), Soukoku (Chuuya Nakahara x Dazai osamu) a Amálka x Kordulka

Moje první loď vůbec: Gilan x Jenny z Hraničářova učně! Moji oblíbení a, bohudíky za ně, dokonce i kanonický endgame! (V tý době, kdy jsem v tom jela, jsem byla ještě malý pískle a anglicky jsem uměla jen co by se za nehet vešlo, takže fanfikce nebyly víceméně pražádné a já sama jsem si nic psát netroufla, ale těch fanartů, co vzniklo... jéje)

Poslední píseň: Blow (Kesha) - nesuďte mě, mohlo to dopadnout ještě daleko h��ř! Byly i doby, kdy jsem ve smyčce celej den poslouchala Big and Chunky.

Poslední film: Dům U Zlatého úsvitu (zhlédnuto původně čistě z vědeckých důvodů, ale rozhodně doporučuju!)

Zrovna čtu: Dějiny výtvarného umění v kostce. Smutný to úděl maturanta.

Zrovna čučim na: Very Potter Musical. Už asi po osmé. Je to láska.

Zrovna konzumuju: Domácí matcha latté se sojovým mlíkem a čokoládový křupínky. Šmakuláda první třídy, jedině doporučuju!

Zrovna bych si dal: Moje ňamina je myslím naprosto postačující, ale jinak bych si dala kupříkladu medaili za to, že jsem dneska vážně splnila všechno, co jsem si předsevzala, že splním. :) *hrdě se plácá po rameni**ukazuje prostředníček všem svým psychickým nemocem**ladným krokem odtančí do západu slunce za doprovodu sladkobolně opojné melodie*

@teplejtrouba @myvalzpival @crowreys-wormstache @burlbread @nejene ... a kohokoli dalšího, kdo by se rád zapojil!

Bylo mi ctí s vámi hrát!

[real-fanta-sea]

Předpokládám že všichni známe Měls mě vůbec rád od Ewy Farne (v originále Teenage Superstar od Kim-Lian). Český text je o tom, jak se děvče zamilovalo do chlapce a je odmítnuto. A já si řekla - když máme teď ten Hrdý Červen, proč nenapsat nový text, kde se děvče zamilovalo do děvčete a přijde za ní domů v záchvatu odvahy, aby se jí vyznalo? Tak se stalo, že jsem si dala originální písničku do režimu věčného opakování, sedla k počítači a hle - první text za posledních deset let je na světě! (doporučuji poslouchat s anglickým originálem)

(o názvu jsem nepřemýšlela - možná by se hodilo "Smím dál?" nebo "Duhová můza")

Řekni mi, máš mě ráda? Chci víc než: jsi kamarádka Smím dál? vždyť se znám Znovu to neudělám

Nepřijdu ke tvým dveřím Nezazvoním, vím až moc si věřím až vyjdeš ven, se nezeptám jestli budeš má

Tak už mě nenapínej, ruku mi dej, obarvíme svět

Duhová můzo nových dní lásko sladká, první, poslední Tvůj úsměv je stenem hvězd co nocí nechaly se svést, jé

Duhová můzo nových dní Tak smím už dál?

Nedotknu se pak, tvojí tváře ve vlasech sluneční svatozáře Nenechám rty přimknout k tvým nezatížím tajemstvím

Tak už mě nenapínej, ruku mi dej, obarvíme svět

Duhová můzo nových dní lásko sladká, první, poslední Tvůj úsměv je stenem hvězd co nocí nechaly se svést, jé

Duhová můzo nových dní líbej mě když svět okolo spí nahá tanči ke mě blíž vstříc úsvitu všechno smíš

Duhová můzo, vím já už vím, Můzo, vím,

já už vím, že tě...

MILUJU!

Duhová můzo nových dní lásko sladká, první, poslední Tvůj úsměv je stenem hvězd co nocí nechaly se svést, jé

Duhová můzo nových dní líbej mě když svět okolo spí nahá tanči ke mě blíž vstříc úsvitu všechno smíš

Tak smím už dál?

[kralovna-ne-stesti]

neděle

Měla jsem noční můru, z který jsem byla ráda, když jsem se v noci probudila. Druhý probuzení bylo taky nic moc a spát už jsem radši nešla.

Ráno byla krásná mlha. Miluju mlhu.

Udělala jsem nám dobrou snídani a mě kafe a jemu kakao.

Máma se na mě po telefonu urazila. To mi zkazilo náladu a bylo mi to hodně líto.

Vařila jsem nedělní oběd, kuře, pečené brambory se zeleninou, vlastní koření, tzatziky, a společně jsme se najedli.

Slyšela jsem na sebe pár nemilých i pár milých slov. Musím se naučit přestat si brát všechno až moc k srdci, až moc se bát každého slůvka. Moje psychika se potřebuje uzdravit.

Už nějakou dobu jsem si říkala, že bych potřebovala nový kalhoty. Výhodou toho, když si kupujete věci, co vám v tom okamžiku úplně nesedí, zahodíte je naštvaně do skříně a je vám líto je vyhodit, tak když si na to po čtyřech letech vzpomenete, voilà, máte tu úplně nový oblečení a ještě k tomu radost, že vám najednou perfektně sedne. Prostě paráda.

Spoustu času jsem strávila s MasterChefem na jedný půlce obrazovky a vybíráním dárků na netu na tý druhý.

Vylezlo sluníčko a já se prošla do Pepca. Tam jsem ulovila krásný sklenice na svíčky za půlku (juch umění nakupovat výhodně) a nádobky na další diy dárky. Nevýhodou bylo, že jsem všechno to sklo pak táhla v plátěnkách v rukou domů.

Na přejezdu ke mně přiběhl obří černý pes. Nebála jsem se.

Každotýdenní slívání kombuchy. (Občas mě to už začíná otravovat :D)

Večeře od tchýně, s tchýní, a následná debata s ní na hraně o Bohu a víře, kdy já byla oponent... a chvilkama se už bála, hah... A on seděl v křesle a výborně se (na můj účet) bavil.

Spát.