#můžeš (kudla) stačí chtít

[treba-neco-napise]

je tu EPILOG!!!

...veselé vánoce? (prosím nemlaťte mě na štědrej den, já ten dvouletej hiatus neplánoval) (ale myslím, že to tomu obsahu pomohlo.) kaaaaždopádně, jestli máte chuť se ještě k tomuhle univerzu vracet, tohle je první z dárečků, co připravuju. ty slíbený spin-off povídky budou!!! mám osnovu na celý tři série, hrozně se na to psaní těším a v hlavě mi už teď žije bez nájmu dav OCček. (tw: panic attack, mentions of depression & suicidal ideation - ale jinak je to wholesome! :33)

[treba-neco-napise]

ŘVU ❤️💖💗💓💕

kubík, my little awkward cinnamon roll <3333 a jenda se snaží vypadat, že by vás zabil, ale ve skutečnosti je taky cinnamon roll <3333333 miluju ty detaily, stínování, jejich blbý úžasný ksichty, ty úplně perfektně nakreslený prsty protože prsty se sakra blbě kreslej, všechno na tom miluju ahshshxiaoskxjsjsjsjjshs

kudos pro ledabyl!!!!!!

(koho by zajímalo, tady odkaz)

@treba-neco-napise píše fanfík na tajemství staré bambitky, já dělám fanarty. klasika 😎

:)

[treba-neco-napise]

tak jo, přiznejte se, kdo z vás to je??? chci vás obejmout!! 💖😭

[treba-neco-napise]

Tajemství staré bambitky, ale je to teplý! (pro zlepšení chuti po té katastrofě, co byla dvojka...)

Možná se někdo pamatuje na tu věc, co jsem publikoval před dvěma roky a pak smazal. A možná si taky někdo pamatuje, že se @ledabyl o něčem zmínila. :D No tak tady to je, mazejte to prozkoumat.

„Tak hele, mě nebude poučovat nějakej… nóbl kuchtík z hradu se zlatejma vlasama a modrýma očima a…“ Zadrhl se v ře��i.

Jakub na Karabu zmateně zíral.

„Co?“

„Co?“ Odkašlal si. „Nic, NIC, mohl bys…!? Mohl bys přestat mařit moje úsilí!?“

„Tvoje úsilí je k ničemu, protože ty peníze neukradneš,“ opáčil Jakub.

„Jo? A kdo mě zastaví?“ ušklíbl se.

„Já tě zastavím,“ odpověděl Jakub.

„Jo, jasně. Hm hm.“ Pokyvoval hlavou. On se mi směje!? „Dobře, jasně. Co uděláš, kuchtíku?“

„Neříkej mi kuchtíku.“

„Dobře, tak mi řekni, co uděláš, kuchtíku.“

Jakub si v tu chvíli uvědomil, že se culí. Rychle se zamračil.

„Odvleču tě na hrad a půjdeš do vězení.“

„Kdy?“

„Teď.“

„Dobře, posluž si.“

Někde ve vesmíru něco ruplo, možná Štěstěna Havlová šla kolem a řekla si, že když Vetchý pořád chce syna, tak ho vážně dostane a bez zbytečné smůly.

Ale zabrání to Jakubovi, aby se do "Aničky" zamiloval?

Nemyslím si.

Chapters: 26 (dokončeno)

Fandom: Tajemství staré bambitky

Rating: Mature

Warnings: Graphic Depictions Of Violence

Relationships: Jakub/Janek (Original Male Character), Frit/Hedvika, Libuše/Věra (Original Female Character), Ferenc/Lorenc

Additional Tags: #bisexuální princ jakub #cottagecore lesbians #making it gayer #fluff #angst #hurt/comfort #slow burn #himbo/twink #enemies to friends to lovers #idiots to lovers #alternate universe - gender changes #homophobia #internalized homophobia #gaslighting #boys in love #falling in love #grief/mourning (jen prolog) #suicidal thoughts & suicide attempt (jen ke konci)

Characters: princ Jakub • Janek | loupežník Karaba | gender-ohnutá Anička • hrnčíř Čestmír | loupežník Karaba starší • teta Libuše • Věra (OFC) • Ferenc & Lorenc • Generál • Písař • dvorní dáma Kornelie • král Vilém & královna Olivie • Other canonical characters, OMC(s), OFC(s)

obsahuje pár referencí na Tajemství staré bambitky 2, ale autor má na ten film vztek a vybírá si z něj jen to, co se mu hodí do krámu a toho není moc, takže pokud jste ho neviděli, klidně čtěte. :D

úžasnej fanart od ledabyl :3

miluju komentáře, pište komentáře, moji drazí! <3

[treba-neco-napise]

Jakub: Bolelo to?

Karaba: *protočí oči* Když jsem spadl z nebe?

Jakub: Když jsi vypadl z automatu.

Karaba: ???

Jakub, usmívaje se: Protože jsi k nakousnutí.

Karaba:

Karaba: 😳

[treba-neco-napise]

Jsem tady znovu a přináším ochutnávku fikce, která mě díky tomuhle postu napadla. Počkal bych, než ji dopíšu, ale chci vědět, jestli by to někdo četl, protože to může vyhlížet jako levná Postava x OC fikce (pro ty, kterým čeština již zcela vymazala anglicizmy z kebule, nemyslím obchodní centrum). 

V podstatě jde o polovičně gender-ohnutou fanfikci, kde měl hrnčíř Karaba větší štěstí a dostal syna, který byl vychováván jako středověký nadjunák - samozřejmě mu osud přivařil do cesty pohromu kuchtíka/prince.

Předem se omlouvám, že kradu jméno Vraníkovi, ale jméno Janek jsem slyšel, když si to loupežník Vetchý hasil domů lesem. Až pak jsem zjistil, že to byl asi Jan a to první už se mi líbilo. Jde o asi druhou kapitolu, protože setkání jsem pořád nedal dohromady. 

Přeji dobré počteníčko a dejte vědět, jestli chcete nášup.

Můžeš (kudla), stačí chtít

Ti vydřiduši! Já bych je-

Janek celou cestu zpátky do města v duchu nadával tak barvitě, že i Karaba starší by byl spíše pohoršen, než pyšný. Nikdy si nedají pokoj, to věděl. I kdyby Ferenc s Lorencem nebyli, vykořisťoval by království někdo jiný, jen zpovzdálí a potichu. Zlo tu bude vždycky, říkal mu táta, abychom s ním bojovali. Bez zla by nebylo ani dobro.

Ale i tak si rád představoval, že to jednou přestane.

Nůši nechal na kraji lesa pod vyvráceným stromem i s oblečením, a běžel podél hranice k hradu. Černá kůže se mu horkem lepila na tělo a šátek byl zadýchaný, ale nikdy si nestěžoval. Jako Karaba se cítil svobodný. Nic ho neomezovalo, nikdo ho nezastavil. Byl jako stín za bílého dne, nikdo ho nemohl chytit.

Ve vesnici probíhal mezi domy, a jak čekal, brzy uslyšel známé hlasy. Zaskřípal zuby. Zpoza rohu domu měl Ference s Lorencem jako na dlani.

„Vždyť už jsem platila!“ bránila se včelařka Lucie.

„Ale já si to nějak nepamatuji.“ poklepal si Ferenc v předstíraném přemýšlení prstem na bradu. „Ty ano, Lorenci?“

„Vůbec ne, Ferenci.“ chytil se toho Lorenc.

„A chceš snad tvrdit, že královští rádci lžou!?“ obořil se rádce na včelařku.

„Lžou a taky kradou!“ ozvalo se za ním. Vzápětí všichni uslyšeli cvaknout pojistku střelné zbraně.

„Ferenci, vždyť jsi říkal-“

„Buď zticha!“

„Pomalu se otočte.“ Rádci se pomalu a neochotně obrátili. „Vraťte ty peníze.“ Tváří v tvář loupežníkovi se Ferencovi usídlil na obličeji vychytralý výraz.

„Ty se nikdy nepoučíš? Minule už jsi málem seděl v šatlavě.“

„A vy?“ opáčil Karaba. Otec bral většinou peníze nenápadně, když se nikdo nedíval. Byl to Jankův nedostatek předstíraného respektu pro vrchnost, co ho často přimělo vyfouknout jim vybrané daně přímo před nosem.

„My ano.“ usmál se Ferenc a luskl.

Nic se nestalo. Janek se rozesmál. „To mě mělo-“ Bambitka mu vyletěla z ruky. Prudce se otočil. Za ním stál voják s divným kotoučem kovu v rukou. Na něm jako přilepená visela jeho pistole. „Co to-“

„Na něj!“ zakřičel Ferenc a během chvilky ho obklopilo šest vojáků. Magnetický kotouč s bambitkou zamířil do rukou rádců. Kudla.

„Jak chcete.“ zamumlal Janek a rozeběhl se k prvnímu vojákovi. Popadl jeho přilbu, namáčkl mu ji na obličej, pak ho s ní praštil po hlavě a poslal ho k zemi. Druhé dva chytil pažemi kolem krku a srazil jim hlavy k sobě. Uštědřil pár dobře mířených pěstí, pár kopanců, po někom helmu hodil. Uslyšel dupot, jak se ulicemi blížily posily.

„Kudla!“ Z toho se nevyhrabe. Nemá bambitku, nevrátil peníze, a teď ho ještě vsadí do vězení a popraví. A jestli se z toho dostane živý, zabije ho otec.

„Loupežníku!“ ozvalo se za ním. Otočil se. Na střeše domu seděl nějaký moula v modré kapuci se začerněným obličejem… No to snad ne!

Když Jakuba potkal ráno na trhu, nemohl uvěřit, že takového ňoumu mohla královská kuchyně zplodit. Pravda ovšem byla, že i on musel mžourat, aby ten škrabopis rozluštil. Samozřejmě mu musel vrátit ten dluh za trakař, ale Janek nečekal, že ho znovu potká tak brzy, tím spíše na střeše domu.

„Polez!“ zavolal na něj Jakub. Janek vyskočil na nedaleký žebřík, vylezl na střechu, a žebřík svrhl na hlouček vojáků, aby je zdržel.

„Díky.“ řekl. Pak svraštil obočí. „Proč máš obličej od uhlí?“ Zachránce pokrčil rameny. „Pomoct ti by byla velezrada, ne?“ Janek se pod šátkem slabě usmál. Vážně to nebyl takový blbeček.

Rozhlédl se. Stromy byly až moc daleko na to, aby se po nich dalo sešplhat, a skákat ze střechy by v tu chvíli bylo riskantní, navíc by si tím moc nepomohl. Ale dům směrem k lesu byl dost blízko.

„Tak jdeme.“ zavelel, následován kuchtíkovým nepochopeným pohledem.

„Kam?“

„Kam asi? Chceš tu zůstat a počkat, než pro tebe vylezou?“

„Ne, ale-“

„Fajn. Teď se musíš odrazit a chytit se hřebene. Jdi za mnou.“

„Počkej-“ Ale loupežník nečekal.

Se střechami měl Janek dobrý vztah. Už jako malý přibíjel tašky, když zatékalo dovnitř. Občas v noci vylezl nahoru a dlouho se díval na měsíc, zatímco mu myšlenky vířily hlavou jedna za druhou. Skákání trénoval s tátou v noci, kdy je za to nikdo nehonil, a samozřejmě byla tma. Za bílého dne to byla vcelku hračka.

Zachytil se tašek na hřebeni druhého domu, sedl si obkročmo a povzdychl si.

„Tak dělej!“ Jakub se vyškrábal na nohy. Kmital pohledem mezi dvěma střechami a vypadal bezradně.

„Já nemůžu!“ odpověděl. Janek zakoulel očima. Zpoza střechy se vyplížila ruka a chytila Jakuba za kotník.

„Pozor!“ Jakub kopl nohou ve vzduchu a hned nato se ozval výkřik a řinčení kovu. Janek předpokládal, že kuchtík shodil vojáka a sklátil tím všechny, co se dole konečně postavili. Koutek úst se mu pod šátkem zdvihl.

„Co když spadnu?“ vyhrkl Jakub, se kterým viditelně lomcoval strach. Docházel jim čas. Janek se na hřebeni posunul blíž k němu a natáhl ruku.

„Chytím tě.“ Jakub mu pohlédl do očí. A skočil.

Zachytil se římsy a loupežník mu pomohl nahoru.

„Teď budeme muset bez zastavení.“ oznámil mu Janek, když vstal a zapřel se nohama o tašky. Vojáci pod nimi za pokřikování rádců přistavěli žebřík. „Vím, že to zvládneš.“ řekl. „Za mnou na tři.“ Jakub kývl. „Raz, dva, tři!“ Janek se odrazil a jelením skokem dopadl, Jakub za ním. Při doskoku na druhou střechu mu uklouzla noha, ale než stačil vykřiknout, Karaba ho chytil za košili a vytáhl nahoru.

„Díky.“ vydral ze sebe kuchtík. Loupežník neodpověděl.

Přeskočili ještě dvě střechy a dostali se ke kraji vesnice.

„Teď dolů.“ zavelel Janek a pohlédl na kupu sena u domu. Bylo to mnohem lepší než slézt po stromě, protože pochyboval, že ten jeliman z hradu by se dostal dolů do večera.

„Je to docela vysoko…“ mumlal Jakub, ale než mohl dodat něco podobně důmyslného, Karaba do něj strčil a skočil hned za ním.

„A teď do lesa!“

*****

U skal se zastavili a Jakub stěží popadal dech. Skácel se na zem a měl pocit, jako by mu srdce tlouklo v hlavě místo v hrudi.

„To nebylo vůbec špatný.“ řekl loupežník uznale. Bylo to poprvé, co promluvil, od toho pádu do sena.

„Díky.“ vymáčkl ze sebe Jakub mezi vzdechy.

„Měl by sis umýt obličej, vypadáš jako bys strkal hlavu do komína.“ Pod šátkem to nebylo vidět, ale princ měl pocit, jako by v Karabově hlase zaslechl úšklebek.

„Víš, představoval jsem si tě staršího.“ řekl. Loupežník na chvíli přimhouřil oči.

„Jak můžeš vědět, kolik mi je?“

„Podle hlasu přece.“ Teď se mu zdálo, jako by Karaba pod šátkem se shovívavým úsměvem lehce zavrtěl hlavou.

„Zdání může klamat. Můžeš si myslet, že někoho znáš, a přitom třeba skrývá větší tajemství, než si umíš představit.“ Jakub se nad tím zamyslel. Loupežník měl pravdu, ačkoliv ani on sám nevěděl, že mluví s princem, a ne nějakým sluhou. Karaba opatrně vyhlédl zpoza kamenného úkrytu. „Myslím, že jsme je setřásli. Pojď.“

Ačkoliv se princi nezamlouvalo to věčné komandování, nechal se zavést k potoku, smyl si z obličeje černé šmouhy a pak začal hltat vodu. Zarazil se. Loupežník jenom stál opodál a pozoroval ho.

„Nemáš žízeň?“

„Proč?“

„Protože já jsem uběhl kus cesty a mám ji.“

„Tak nemel a pij.“ odbyl ho Karaba. Jakub chvíli váhal a pak se znovu ozval. „Je to kvůli tomu šátku?“

„Ty se ptáš, jestli nemám žízeň kvůli šátku?“

„Ptám se, jestli se bojíš ukázat obličej a proto nepiješ.“ Loupežník mlčel. „Zrovna jsi mi zachránil život, mohl bys mi trochu důvěřovat.“ zamručel Jakub. Karabu ta stížnost zřejmě nevyvedla z míry.

„Neber si to osobně, já nedůvěřuju nikomu z hradu.“ zamručel zpátky. Jakub se ani nepohnul z místa. „Co je?“

„Nebudu se dívat.“ naléhal Jakub. Oba chvíli stáli nepohnutě. Pak si Karaba zhluboka povzdechl a jakoby unaveně pronesl: „Když ti to udělá radost…“ Máchl rukou v otáčivém pohybu. „Otoč se.“

Jakub se k němu poslušně otočil zády. Slíbil, co slíbil, a tak se nedíval. Slyšel, jak si Karaba svléká rukavice a pak začvachtala voda.

„Co když se přece podívám?“ zeptal se a na tváři mu zahrál lehký úšklebek. Během jedné hodiny s loupežníkem přeskákal po střechách jako kamzík, utekl před svými vojáky a teď k němu stál zády, aby se mohl napít. Nutno uznat, že v té situaci nemohl nepokoušet štěstí se smíchem.

„Zastřelím tě.“ odpověděl Karaba a navzdory všem očekáváním byl i v jeho hlase znát žert.

„Takže to nebyla jediná bambitka, kterou máš?“

Ticho.

„Promiň.“

„Tys mi ji nesebral.“

Další ticho.

„Třeba bych ti ji mohl sehnat zpátky.“ ucítil poklepání na rameno a tak se otočil. Karaba byl nečekaně blízko. Musel se pohybovat jako přízrak, neslyšel ani jeho dech, natož kroky.

„Proč bys to dělal?“ zeptal se s šátkem zase na obličeji. Chtěl se mu podívat do očí, ale klobouk měl jako na potvoru stažený nízko.

„Protože ty jsi pomohl mně, já pomůžu tobě.“

„Začal sis, nemáš mi co splácet.“ Jakub se nenechal odbýt.

„Vracíš lidem peníze, každý den. To ti nemůžu splatit nikdy.“ Chvíli jen tak stáli a dívali se jeden na druhého. Pak Karaba napřáhl pravici.

„Bez tebe bych byl asi ve vězení. Díky.“ Jakub s ní potřásl.

„Není zač.“ Pak se pustili a další chvíli se na sebe dívali. Jak se rozloučit s loupežníkem…?

Jenže najednou z Karaby vypadlo: „Sbohem!“ a byl v prachu. Jakub se díval, jak mizí mezi stromy.

Co to krucinál bylo?

(Mimochodem, nikdy jsem po střechách neskákal a nevím, jak moc je to věrohodné. V případě zkušeností dejte vědět).

Princ z Popelky je BI

protože se do ní zamiloval už když byla lovec

Toť vše.

Děkuji za pozornost.

[treba-neco-napise]

(upozorňuju, že jsem nikdy po střechách neskákal, takže pokud má někdo z vás zkušenosti, zahrňte mě kritikou)

(plánuju do téhle ffky přidat i Florence, i když jen tak okrajově, ale nějaký jednohubky bych taky napsat mohl)

Můžeš (kudla), stačí chtít

Ti vydřiduši! Já bych je-

Janek celou cestu zpátky do města v duchu nadával tak barvitě, že i Karaba starší by byl spíše pohoršen, než pyšný. Nikdy si nedají pokoj, to věděl. I kdyby Ferenc s Lorencem nebyli, vykořisťoval by království někdo jiný, jen zpovzdálí a potichu. Zlo tu bude vždycky, říkal mu táta, abychom s ním bojovali. Bez zla by nebylo ani dobro.

Ale i tak si rád představoval, že to jednou přestane.

Nůši nechal na kraji lesa pod vyvráceným stromem i s oblečením, a běžel podél hranice k hradu. Černá kůže se mu horkem lepila na tělo a šátek byl zadýchaný, ale nikdy si nestěžoval. Jako Karaba se cítil svobodný. Nic ho neomezovalo, nikdo ho nezastavil. Byl jako stín za bílého dne, nikdo ho nemohl chytit.

Ve vesnici probíhal mezi domy, a jak čekal, brzy uslyšel známé hlasy. Zaskřípal zuby. Zpoza rohu domu měl Ference s Lorencem přímo před sebou.

„Vždyť už jsem platila!“ bránila se včelařka Lucie.

„Ale já si to nějak nepamatuji.“ poklepal si Ferenc v předstíraném přemýšlení prstem na bradu. „Ty ano, Lorenci?“

„Vůbec ne, Ferenci.“ chytil se toho Lorenc.

„A chceš snad tvrdit, že královští rádci lžou!?“ obořil se rádce na včelařku.

„Lžou a taky kradou!“ ozvalo se za ním. Vzápětí všichni uslyšeli cvaknout pojistku střelné zbraně.

„Ferenci, vždyť jsi říkal-“

„Buď zticha!“

„Pomalu se otočte.“ Rádci se pomalu a neochotně obrátili. „A ted vraťte ty peníze, vy zlodějská sebranko.“ Tváří v tvář loupežníkovi se Ferencovi usídlil na obličeji vychytralý výraz.

„Ty se nikdy nepoučíš? Minule už jsi málem seděl v šatlavě.“

„A vy?“ opáčil Karaba. Otec bral většinou peníze nenápadně, když se nikdo nedíval. Byl to Jankův nedostatek předstíraného respektu pro vrchnost, co ho často přimělo vyfouknout jim vybrané daně přímo před nosem.

„My ano.“ usmál se Ferenc a luskl.

Nic se nestalo. Janek se rozesmál. „To mě mělo-“ Bambitka mu vyletěla z ruky. Prudce se otočil. Za ním stál voják s divným kotoučem kovu v rukou. Na něm jako přilepená visela jeho pistole. „Co to-“

„Na něj!“ zakřičel Ferenc a během chvilky ho obklopilo šest vojáků. Magnetický kotouč s bambitkou zamířil do rukou rádců. Kudla.

„Jak chcete.“ zamumlal Janek a rozeběhl se k prvnímu vojákovi. Popadl jeho přilbu, namáčkl mu ji na obličej, pak ho s ní praštil po hlavě a poslal ho k zemi. Druhé dva chytil pažemi kolem krku a srazil jim hlavy k sobě. Uštědřil pár dobře mířených pěstí, pár kopanců, po někom helmu hodil. Uslyšel dupot, jak se ulicemi blížily posily.

„Kudla!“ Z toho se nevyhrabe. Nemá bambitku, nevrátil peníze, a teď ho ještě vsadí do vězení a popraví. A jestli se z toho dostane živý, zabije ho otec.

„Loupežníku!“ ozvalo se za ním. Otočil se. Na střeše domu seděl nějaký moula v modré kapuci se začerněným obličejem… No to snad ne!

Když Jakuba potkal ráno na trhu, nemohl uvěřit, že takového ňoumu mohla královská kuchyň zplodit. Pravda ovšem byla, že i on musel mžourat, aby ten škrabopis rozluštil. Samozřejmě mu musel vrátit ten dluh za trakař, ale Janek nečekal, že ho znovu potká tak brzy, tím spíš na střeše domu.

„Polez!“ zavolal na něj Jakub. Janek vyskočil na nedaleký žebřík, vylezl na střechu, a žebřík svrhl na hlouček vojáků, aby je zdržel.

„Díky.“ řekl. Pak svraštil obočí. „Proč máš obličej od uhlí?“ Zachránce pokrčil rameny. „Pomoct ti by byla velezrada, ne?“ Janek se pod šátkem slabě usmál. Vážně to nebyl takový blbeček.

Rozhlédl se. Stromy byly až moc daleko na to, aby se po nich dalo sešplhat, a skákat ze střechy by v tu chvíli bylo riskantní, navíc by si tím moc nepomohl. Ale dům směrem k lesu byl dost blízko.

„Tak jdeme.“ zavelel, následován kuchtíkovým nepochopeným pohledem.

„Kam?“

„Kam asi? Chceš tu zůstat a počkat, než pro tebe vylezou?“

„Ne, ale-“

„Fajn. Teď se musíš odrazit a chytit se hřebene. Jdi za mnou.“

„Počkej-“ Ale loupežník nečekal.

Se střechami měl Janek dobrý vztah. Už jako malý přibíjel tašky, když zatékalo dovnitř. Občas v noci vylezl nahoru a dlouho se díval na měsíc, zatímco mu myšlenky vířily hlavou jedna za druhou. Skákání trénoval s tátou v noci, kdy je za to nikdo nehonil, a samozřejmě byla tma, takže za bílého dne to byla hračka.

Zachytil se tašek druhého domu, sedl si obkročmo na hřeben a povzdychl si.

„Tak dělej!“ Jakub se vyškrábal na nohy. Kmital pohledem mezi dvěma střechami a vypadal bezradně.

„Já nemůžu!“ odpověděl. Janek zakoulel očima. Zpoza střechy se vyplížila ruka a chytila Jakuba za kotník.

„Pozor!“ Jakub kopl nohou ve vzduchu a hned nato se ozval výkřik a řinčení kovu. Janek předpokládal, že kuchtík shodil vojáka a sklátil tím všechny, co se dole konečně postavili. Koutek úst se mu pod šátkem zdvihl.

„Co když spadnu?“ vyhrkl Jakub, se kterým viditelně lomcoval strach. Docházel jim čas. Janek se na hřebeni posunul blíž k němu a natáhl ruku.

„Chytím tě.“ Jakub mu pohlédl do očí. A skočil.

Zachytil se římsy a loupežník mu pomohl nahoru.

„Teď budeme muset bez zastavení.“ oznámil mu Janek, když vstal a zapřel se nohama o tašky. Vojáci pod nimi za pokřikování rádců přistavěli žebřík. „Vím, že to zvládneš.“ řekl. „Za mnou na tři.“ Jakub kývl. „Raz, dva, tři!“ Janek se odrazil a jelením skokem dopadl, Jakub za ním. Při doskoku na druhou střechu mu uklouzla noha, ale než stačil vykřiknout, Karaba ho chytil za košili a vytáhl nahoru.

„Díky.“ vydral ze sebe kuchtík. Loupežník neodpověděl.

Přeskočili ještě dvě střechy a dostali se ke kraji vesnice.

„Teď dolů.“ zavelel Janek a pohlédl na kupu sena u domu. Bylo to mnohem lepší než slézt po stromě, protože pochyboval, že ten jeliman z hradu by se dostal dolů do večera.

„Je to docela vysoko…“ mumlal Jakub, ale než mohl dodat něco podobně důmyslného, Karaba do něj strčil a skočil hned za ním.

„A teď do lesa!“

*****

U skal se zastavili a Jakub stěží popadal dech. Skácel se na zem a měl pocit, jako by mu srdce tlouklo v hlavě místo v hrudi.

„To nebylo vůbec špatný.“ řekl loupežník uznale. Bylo to poprvé, co promluvil, od toho pádu do sena.

„Díky.“ vymáčkl ze sebe Jakub mezi vzdechy.

„Měl by sis umýt obličej, vypadáš jako bys strkal hlavu do komína.“ Pod šátkem to nebylo vidět, ale princ měl pocit, jako by v Karabově hlase zaslechl úšklebek.

„Víš, představoval jsem si tě staršího.“ řekl. Loupežník na chvíli přimhouřil oči.

„Jak můžeš vědět, kolik mi je?“

„Podle hlasu přece.“ Teď se mu zdálo, jako by Karaba pod šátkem se shovívavým úsměvem lehce zavrtěl hlavou.

„Zdání může klamat. Můžeš si myslet, že někoho znáš, a přitom třeba skrývá větší tajemství, než si umíš představit.“ Jakub se nad tím zamyslel. Loupežník měl pravdu, ačkoliv ani on sám nevěděl, že mluví s princem, a ne nějakým sluhou. Karaba opatrně vyhlédl zpoza kamenného úkrytu. „Myslím, že jsme je setřásli. Pojď.“

Ačkoliv se princi nezamlouvalo to věčné komandování, nechal se zavést k potoku, smyl si z obličeje černé šmouhy a pak začal hltat vodu. Zarazil se. Loupežník jenom stál opodál a pozoroval ho.

„Nemáš žízeň?“

„Proč?“

„Protože já jsem uběhl kus cesty a mám ji.“

„Tak nemel a pij.“ odbyl ho Karaba. Jakub chvíli váhal a pak se znovu ozval. „Je to kvůli tomu šátku?“

„Ty se ptáš, jestli nemám žízeň kvůli šátku?“

„Ptám se, jestli se bojíš ukázat obličej a proto nepiješ.“ Loupežník mlčel. „Zrovna jsi mi zachránil život, mohl bys mi trochu důvěřovat.“ zamručel Jakub. Karabu ta stížnost zřejmě nevyvedla z míry.

„Neber si to osobně, já nedůvěřuju nikomu z hradu.“ zamručel zpátky. Jakub se ani nepohnul z místa. „Co je?“

„Nebudu se dívat.“ naléhal Jakub. Oba chvíli stáli nepohnutě. Pak si Karaba zhluboka povzdechl a jakoby unaveně pronesl: „Když ti to udělá radost…“ Máchl rukou v otáčivém pohybu. „Otoč se.“

Jakub se k němu poslušně otočil zády. Slíbil, co slíbil, a tak se nedíval. Slyšel, jak si Karaba svléká rukavice a pak začvachtala voda.

„Co když se přece podívám?“ zeptal se a na tváři mu zahrál lehký úšklebek. Během jedné hodiny s loupežníkem přeskákal po střechách jako kamzík, utekl před svými vojáky a teď k němu stál zády, aby se mohl napít. Nutno uznat, že v té situaci nemohl nepokoušet štěstí se smíchem.

„Zastřelím tě.“ odpověděl Karaba a navzdory všem očekáváním byl i v jeho hlase znát žert.

„Takže to nebyla jediná bambitka, kterou máš?“

Ticho.

„Promiň.“

„Tys mi ji nesebral.“

Další ticho.

„Třeba bych ti ji mohl sehnat zpátky.“ ucítil poklepání na rameno a tak se otočil. Karaba byl nečekaně blízko. Musel se pohybovat jako přízrak, neslyšel ani jeho dech, natož kroky.

„Proč bys to dělal?“ zeptal se s šátkem zase na obličeji. Chtěl se mu podívat do očí, ale klobouk měl jako na potvoru stažený nízko.

„Protože ty jsi pomohl mně, já pomůžu tobě.“

„Začal sis, nemáš mi co splácet.“ Jakub se nenechal odbýt.

„Vracíš lidem peníze, každý den. To ti nemůžu splatit nikdy.“ chvíli jen tak stáli a dívali se jeden na druhého. Pak Karaba napřáhl pravici.

„Bez tebe bych byl asi ve vězení. Díky.“ Jakub s ní potřásl.

„Není zač.“ Pak se pustili a další chvíli se na sebe dívali. Jak se rozloučit s loupežníkem…?

Jenže pak z Karaby vypadlo: „Sbohem!“ a byl v prachu. Jakub se díval, jak mizí mezi stromy.

Co to krucinál bylo?

Bambitka slash

Vážení obrozenci, obrozenky a obrozenčata, díky jednomu příspěvku pojednávajícím o bisexualitě prince z Popelky jsem začal psát fanfikci na Tajemství staré bambitky. V podstatě jde o polovičně gender-ohnutou verzi, kde Karaba nemá dceru, ale syna. Mám už napsaných několik scén, ale kdyby to vyhlíželo jako levná postava x OC fanfikce a nikdo by to nečetl, nemá pro mě smysl pokračovat. Takže jsem přidal jednu kapitolu na čumblr na zkoušku, ale nikdo si toho nevšiml.

Proto váš prosím,

KLIKNĚTE NA ODKAZ

PŘEČTĚTE SI UKÁZKU

A NAPIŠTE, JESTLI CHCETE NÁŠUP

Zatím si to přečetl jeden člobrda, který mi navíc nic neřekl.

Tady to máte: https://jednou-treba-neco-napise.tumblr.com/post/190572049200/jsem-tady-znovu-a-p%C5%99in%C3%A1%C5%A1%C3%ADm-ochutn%C3%A1vku-fikce-kter%C3%A1

To by bylo ode mě všechno, vážení.

Mějte se fanfárově.