#luxusní metro

[prazske-metro]

když jezdím jen Áčkem a Béčkem, a po dlouhé době vstoupím do Céčka:

[slovaavety]

Dokola Taiwanem (na Čínský nový rok)

Taiwan neboli Čínskou republiku, historicky Formosu (Nádherný ostrov), projedete podélně ze severu na jih asi za čtyři hodiny po dálnici. Na šířku přes pás skoro čtyřtisícových velehor táhnoucí se podélně skrz celý střed ostrova (a zabírající tak dvě třetiny území) byste ho jeli značně déle, i když na šířku měří ostrov jen 144 kilometrů. Přesto se tu ale potkáte se všemi druhy počasí. Západní část je prakticky obrovská průmyslová aglomerace několika měst od Taipei po Kaohsiung, kterou halí smog, takže dohlednost ruší nazelenalá mlha. Východ nabízí přírodní krásy národních parků s útesy padajícími hluboko do Filipínského moře. Sem turisté jezdí nejčastěji, ovšem ne teď v únoru, kdy pořád jen prší. Na severu vás do tváří bude pleskat nepříjemný studený vítr. Zato na jižním cípu je jasná modrá obloha a vedro k padnutí.

Jsme tu zcela mimo turistickou sezónu a pravděpodobně jediní Evropani na ostrově. Náš pobyt vychází přesně na dny oslav Čínského nového roku. Čínský nový rok, nebo také Svátky jara, je dvoutýdenním svátkem, pohyblivým dle astronomického kalendáře, proto mu na západě říkáme lunární nový rok. Začíná vždy s druhým novým měsícem po zimním slunovratu a končí patnáctým dnem prvního měsíce čínského roku, kdy je měsíc v úplňku. Během této doby se konají různé oslavy, které nás po cestě Taiwanem nemohly minout.

Taipei

Obtěžkána asi padesáti kilogramy zavazadel (vracím se domů z Austrálie) se na hlavním vlakovém nádraží v Taipei setkávám s kamarádem Lukášem, který přiletěl z Prahy tuhle cestu podniknout se mnou. Náš taiwanský hostitel v Taipei Frank nás vyzvedává autem se svou asi dvacetiletou dcerou na konečné stanici metra. Akorát se vracejí z velké rodinné hostiny k příležitosti Čínského Nového roku. Veze nás do svého bytu v patnáctém patře panelového věžáku. Přesně ten typ větší bytové jednotky s umakartovým jádrem, jaký známe z osmdesátkového Jižáku. Výhled na soutok široké řeky Tamsui s menší Keelung, zvedající se kopce národního parku Yangmingshan, a v noci na zářící město s nad ostatní zástavbou tyčící se Taipei 101. Frank je učitel na dívčí střední škole, jeho manželka nemocniční sestra, dcera Paige studuje první ročník psychologie. V bytě jeho rodina přespává jen občas, mají ještě dům na předměstí. Nocovat tu budeme sami.

Na druhý den ráno Frank s manželkou dorazili i s taiwanskou snídani. Frank pozve Lukáše na pěší túru do taipejských kopců. Cestu popsal jako ten nejnamáhavější trek, který půjdou několik hodin. Za hodinu a půl prý měli místní kopeček vyběhnutý. Frank si Lukáše velmi oblíbil. Dodnes mu lajkuje všechny příspěvky na Facebooku, i když mu ani po vložení do překladače nemohou dávat smysl. Já strávím den v Taipei s Paige a odpoledne společně navštívíme obrovský palác národního muzea s tři čtvrtě milionem kousků čínského umění zahrnujícího všechny dynastie. Pořizuji si sim kartu s neomezenými daty za relativně směšnou cenu. Pokrytí mám po celém Taiwanu stoprocentní. Frank říká: „Lidstvo dokáže přežít bez jídla, nikoliv bez internetu.“

Taipei je město několika tváří: futuristické stavby jako svého času nejvyšší budova světa Taipei 101 (připomínající bambusový stonek, uprostřed kterého je obrovská koule, jež má půlkilometrovou budovu vyvažovat během zemětřesení), muzea moderního umění, pavilony Expo parku, luxusní restaurace v renovovaných čtvrtích a ulice typu tokijské Akihabary se svými svítícími billboardy a „digi-zvuky“ a přemrštěnou reklamou se tu potkávají se starými nočními trhy a chrámy. I když ne tak starými, pouze tři sta let. Postupně se zbavuje svého renomé ošklivého káčátka Asie získaného díky architektonické anarchii při masovém budování v šedesátých letech. Dneska uprostřed města potkáte továrnu Huashan a vinné sklady renovované na hipsterské obchody, umělecká muzea a restaurace. Na druhé straně tu máte staré uličky, kde ve starých hrncích vaří nudle, polévky a všude příšerně, ale strašně smrdí fermentované tofu, národní jídlo. Lukáš se mi vysměje, že jemu asijská kuchyně nesmrdí, když se ale pak večer ocitneme na nočním trhu, kterých je v taiwanských městech požehnaně – žije se prostě na ulicích, i jemu se naprosto zkroutí obličej. Ptáme se Paige, ty nic necítíš? Ne, Taiwanci jsou prostě vůči tomuhle zápachu imunní.

Ostrov odpadků

Všude hluk, rachot, troubení. Auta, mezi nimi tisícovky motorek, a lidé se svými stánky a harampádím. Celý osídlený Taiwan je takovýto. Špinavý, ošuntělý, omítky domů zčernalé kouřem. Večer hluk provází ještě jeden typický zvuk – Beethovenova Eliška. Popelářské auto, které na minutu přesně objíždí domy, před kterými už v teplácích čekají Taiwanci se svými odpadky. Taiwanci nemají popelnice. Více než polovina odpadu země je recyklována [1] a patří tak na páté místo zemí s nejvyšší recyklací. Na druhou stranu, je to národ, který je schopen zabalit každý kousek ovoce do vlastního plastového obalu, a kde každý bonbón v plastovém pytlíku je zabalen ještě zvlášť. Po celé zemi najdete skládky v přírodě a moře je plastového odpadu plné. Možná si Taiwan ještě chvíli svou nálepku „ostrov odpadků“ zaslouží. Alespoň, než zakáže používání jednorázových plastů, jak plánuje do roku 2030.

Budují se tu také zelené parky. 2-28 mírový park z roku 1996 je připomínkou strašného incidentu, který se stal po válce při protestech proti čínské vládě a nacionalistické straně Kuomintang, která prakticky vedla ke vzniku černých trhů, protože vláda měla na vše monopol. Konflikt důstojníků s taiwanskou vdovou prodávající cigarety v únoru 47 vedl k masivním protestům Taiwanců proti vládě a násilným konfliktům na celém Taiwanu, kdy strana masakrovala civilisty. Po uklidnění situace sliby splněny nebyly a svobodné volby se nekonaly. Následovalo období „Bílého teroru“ - perzekucí a likvidování intelektuálů, studentů a kohokoliv proti-vládně podezřelého. Odhaduje se, že až 28 tisíc lidí bylo zabito ro roku 1987. Taiwan v padesátých letech ztratil skoro celou svou národní elitu.

Grandiózní palác Chiang Kai-shek láká turisty jako skvělé čínské architektonické dílo, ale je to typická autoritářská stavba. Dnes přejmenovaná na Náměstí demokracie. Snažím se Paige opatrně zeptat na vztahy s Čínou. Taiwanci se prostě považují za svobodnou demokratickou zemi, kterou také de facto jsou, i když ji většina zemí pro ekonomické vztahy s Čínou neuznává. „We are Taiwanese“. V Čele státu stojí prezidentka, známá odpůrkyně pevninské Číny, na které je Taiwan ekonomicky silně závislý. Občas mě znepokojí nebe křižující vojenská letadla. Metro je plné ozbrojenců, do jednoho s kulometem jsem omylem vrazila. Taiwanci jsou ovšem velmi liberální národ a žijí kultem Do It Yourself.

Ostrov chrámů

Procházím starou Taipei a proplétám se davy před mnoha chrámy, kde jsou oslavy v plném proudu. Přemýšlím, jestli je to tak jen teď, anebo prostě ti lidé nechodí do práce. Taiwan byl původně pohanský ostrov, který si vzal od každého ze svých kolonialistů něco. Lepší být tolerantní než vést války. A tak se stalo, že osmdesát procent Taiwanců se hlásí k nějakému náboženství, nejčastěji k buddhismu a taoismu. Celý ostrov je poset nyní patnácti tisícovkami chrámů. Před třiceti lety jich bylo ještě třikrát více. Najdete je mezi paneláky (ty tu předtím nestály), stánky s tofu, u silnic, v zahradách, vysoko v kopcích, ale i v jeskyních. Často mají Taiwanci malé oltáře i doma či ve svých obchodech. Všechny jsou velmi barevně zdobené, převládá barva štěstí červená a žlutá, která je zdrojem energie. Všude je cítit (pro mě nepříjemný) odér vonných tyčinek, kterými Taiwanci vyhánějí zlé duchy, očišťují své duše a spojují se tak se svými bohy. Kromě tyčinek pálí také jakési žluté papírky Joss [2] neboli „šedé peníze“, které slouží jako měna pro posmrtný život při uctívání zemřelých, svátcích a speciálních příležitostech. Mrtví se pak za peníze mají ve svém posmrtném životě skvěle. Pálení je po Taiwanu tak rozsáhlé, že ho vláda dokonce k nelibosti věřících chtěla omezit kvůli znečišťování ovzduší [3] a Taiwanci na protest vyšli do ulic. Samotné chrámy mají z jossových papírků roční příjmy ve stovkách milionech dolarů.

Chrámy bývají zasvěcovány několika bohům a někdy dokonce i taoismu a buddhismu dohromady. Každý svatý tu pak má svůj vlastní oltář, u kterého se místní modlí. Jako oběť jim pak nosí ovoce. Chrámy jsou plné umělého ovoce a květin. V tuhle dobu oslav nového roku tu najdete také obětované prase. Lidé sem nosí další jídlo, ze supermarketu v plastu balené polotovary, sušenky, lupínky, ale i smažené tofu. Někde v zadních místnostech vyhrávají Buddhisti. Několikavrstvé sedlové střechy, barevné pergoly, ručně vyřezávané sošky (hlavně draci) a sloupoví, vše jako přes kopírák už pár století. Také téměř každý chrám byl po skončení války alespoň jednou renovován.

Festival božského prasete

Auto jsme si objednali přes soukromníka Eddieho. Zálohu jsem zaplatila přes paypal a doufáme, že nám Eddie starého sedana Toytotu Premio v devět ráno přiveze na Frankovu adresu. V pět ráno telefon: „Už jsem tady“. Naprosto zmatení v pyžamu sjedeme dolů před dům přebrat auto. Eddie se nám omlouvá, prý jiný zákazník měl nehodu, a musí to jet řešit. Je původem Jugoslávec, takže má radost, že potkává jiné Slovany. Pořád nám opakuje, jak musíme jezdit opatrně, že auto není pojištěné, a pokud se s ním něco stane, nenechá nás odjet ze země. Prý máme dávat pozor hlavně na „moskitos“ – tím myslí všudypřítomné skútry – hlavně při otvíraní dveří. Skútry prý nikdy nedávají přednost. Později zjišťujeme, že nikdo nedává přednost nikomu a blinkr se zapíná jen tak pro radost, což je na osmiproudových dálnicích, kde se předjíždí ze všech stran lehký adrenalin. Chceme objet celý ostrov za dva týdny s občasnými zajížďkami do vnitrozemních hor a útěky na přilehlé ostrovy.

Do starého městečka Sānxiá jsme dorazili akorát na Shen Dzu neboli „Božské prase“. Festival, který se koná při příležitosti oslav Čínského nového roku. Skrz hlavní ulici Minquan proudí tisíce lidí, hlava s rouškou přes ústa na hlavě s rouškou přes ústa, projít davem je skoro nemožné. Nádherná podloubí z červených cihel s obchůdky se suvenýry zdobená červeno-žlutými lampióny provoňuje smažené pouliční jídlo. Všude hluk, hudba a spousta barev ovoce či reklamních transparentů. Na kamenném mostě přes téměř vyschlou řeku Dabao mají obchodníci rozbalená prostěradla s vyrovnanými hračkami, na které si můžete hodit kroužek, a figurku pokémona tak vyhrát. Okolo jsou už po stranách ulice lidé čekající na průvod. Masky na chůdách, pochodně s lampiony (obalených v průhledném plastu), člověk s fotografií prasete ve zlatém rámu, bubny, a pak jak z cirkusu ozdobené, nákladní auto, které má vzadu na korbě přes kovový kruhový rám nataženou obrovskou prasečí kůži. A pak další náklaďáky, až jich na přeplněném náměstí před posvátným chrámem stojí pět. Všichni Taiwanci mají venku telefony a fotí si překrmená prasata.

Svátek je ve světových médiích [4] chápan velice kontroverzně jako krutý a nehumánní, prasata jsou totiž vykrmována sondou, aby se jim co nejvíce roztáhl žaludek a byla tak co největší a vyhrála soutěž o nejtěžší prase. Dosahují hmotnosti přes 800 kilogramů (letošní vítěz měl 844 kg), zatímco normální práce má kolem 120 kilogramů. Taková prasata pak mají velký problém s pohybem a orgány. Tvrdí se, že někteří soutěžící podvádí a krmí prasata pískem nebo olovem. Vítězné prase je spolu s dalšími rituálně zabito v místním taoistickém chrámu jako oběť místních božstev. Jejich štětiny vyholí do ozdobných ornamentů, kůže se napne přes rám, do úst jim vloží ovoce nebo rybu a před něj vyskládají mísy jídla, grilovaná kuřata, zapálené vonné tyčinky. Výherce pak obdrží trofej v podobě zlaté sošky prasete a následující rok má být pro něj rokem štěstí.

V horách

Opouštíme šílenství města (nebo v to alespoň doufáme) a vydáváme se do hor. Jaké překvapení, že ani tady úplně civilizaci neunikneme. Taiwan je prostě zastavěný i ve výšinách. Většinou se jedná o stavení s poli a plantážemi. Když mi navigace ukázala, že trasu sto kilometrů pojedeme tři hodiny, nechtěla jsem tomu věřit. Na Taiwanu je skoro všude mimo dálnice rychlost omezená na dvacet až čtyřicet kilometrů v hodině. A tak se plahočíme serpentinami mezi sytě zelenými kopci s palmami, rostlinami, jejichž plody jsou chráněny papírovými pytlíky, a čajovými plantážemi v celkem hustém provozu. Tu a tam narazíme na část silnice totálně zdevastovanou zemětřeseními a propadlou kamsi dolů ze svahu. Zemětřesení jsou tu spolu s tajfuny velmi častá, protože se nacházíme na jedné z nejaktivnějších tektonických kolizních zón na Zemi. Přejíždět hory na východ neplánujeme, některé silnice jsou stále pod sněhem, jiné, zničené po velkých zemětřeseních a sesuvech půdy, budou zavřeny pravděpodobně několik let.

Na většinu pěších túr nemůžete bez povolení policie, včetně nejvyšší hory severovýchodní Asie Yushanu (v překladu Nefritová hora). Přijde mi to lehce směšné, všechny stezky jsou totiž dobře upravené a nenáročné. Taiwanci jsou samozřejmě vybaveni jako by šli na několikadenní trek Kavkazem. Příroda tu připomíná džungli. Šlahouny různých zelených rostlin – hlavně jušanské třtiny se mísí s jehličnany a palmami na vysokých kmenech. 26 procent rostlinných druhů Taiwanu nenajdete nikde jinde na světě. Nocovat se rozhodneme v kempu u jezera Slunce a Měsíce. Romantický název pod sebou nese místní Mácháč, největší vodní plochu Taiwanu, ve kterém se nesmí koupat. Jezero je oblíbenou destinací čínských turistů. Výhled z místní pagody halí mlha, obrovský šedivý hotel na druhé straně jezera ovšem vidět je. Později trochu vysvitne slunce a už jsou vidět i parníky, jichž je voda plná.

Stoupáme výše do hor směrem k Alishanu. Krajina se lehce změnila a je barevnější. Zastavujeme se v jedné vysokohorské vesničce na Oolong – typický taiwanský čaj pěstovaný ve vysokých nadmořských výškách, považovaný za jeden z nejlepších na světě. Plantáž patří místní rodině. Dostáváme několik nálevů čaje vařeného tradičním způsobem, a přitom se snažíme povídat. Dědeček neumí anglicky, asi sedmiletá vnučka s námi prohazuje pár anglických slov, která se naučila ve škole, na zbytek slouží Google Translator. Na zahrádce před domem kvetou sytě růžově sakury a pod námi je nádherný výhled do údolí. V obchodě nemají na plechovkách s čajem cenovky, nakonec za jeden pytlík s čajem zaplatíme v přepočtu pětistovku, což je samozřejmě oproti cenám ve městech mnohokrát více. Tak snad jsme je alespoň podpořili. Na Dongshan Coffee Road najdete zase jenom kávové plantáže s přilehlými kavárnami. V jedné s výhledem na venkovský Taiwan dostáváme i zákusek s lístečkem „For foreign friend! :)“ a kávová zrna, o kterých netušíme, zda je máme sníst. Taiwanci jsou prostě neuvěřitelně přátelští lidé.

Díky své tektonické činnosti je Taiwan bohatý také na horké prameny. V horách kolem nich vystavěli lázeňská městečka. Guanziling se může jako jedno ze tří na světě chlubit skutečnými bahenními lázněmi. A tak se ocitáme jako jediní o půl metru vyšší Evropané mezi Taiwancemi v areálu lázní. Dostaneme koupací čepice a nohy vymácháme v bazénku s rybkami. Na obličej naneseme bahenní masky, zalehneme do masážních křesel a poté se ponoříme do horké bahenní vody.

Noc v hodinovém hotelu

Protože kempingové místo za stan bylo zhruba dvakrát dražší než většina ubytování přes Booking.com, rozhodli jsme se, že si budeme hledat přespávání už jen v hotelech. Narychlo jsme zamluvili přespání ve městě Chiayi, kde slibovali nonstop recepci. Jaké překvapení, když jsme zjistili, že jsme se ocitli v hodinovém hotelu. Vchod přes jakési sklepení nebo garáž, okno ze sprchy vedlo rovnou na chodbu, v košíčku na nočním stolku kondom. Povlečení vypadalo, že už v něm několikrát někdo spal, tak jsem si raději vytáhla spacák. Pokoj také neměl okno ven. Což jsme později zjistili, že není zas tak nenormální. V rámci šetření místem Taiwanci dělají pokoje i z kumbálů na chodbách. Mé zbožné přání po několika dnech pak už vždy bylo „prosím, ať ten pokoj má okno“. V každém hotelu vám také dají alespoň pět v plastu zabalených zubních kartáčků. K snídani na plastovém tácku toast s máslem a káva.

Kolébka tradiční kultury Tainan

Tainan je velkým městem na cestě mezi Taipei a Kaoshiungem. Pokud je Taipei Tokyo, Tainan je potom Kjóto. Nejstarší město Taiwanu (založeno Holanďany) stále žije tradicemi desítkami svých stovky let starých chrámů. Vydávám se do večerních ulic a vůbec tu nemám strach. Životem překypující uličky s dřevěnými domky mají nad sebou zavěšené zářící lampióny, pevnost s názvem Chinkan Towers je nasvícená. Dvorek každého chrámu je jeden velký noční trh. Vzduch provoněn smaženým jídlem. Všude po ulicích mají vyskládané celé balíky „posmrtných peněz“, vonných tyčinek, svíček a jiných propriet pro obětování bohům. V jednom z chrámů navštěvuji i kuchyni s jídelnou, v obrovských hliníkových hrncích tu vaří různá jídla. Zahradami chrámu Konfucia procházím mezi bonsajemi v květináčích v mírném osvětlení úplně sama. Jiný chrám je osvětlen barevnými neony a blikajícími nápisy. Večeřím v luxusnější restauraci s lokální taiwanskou kuchyní. Nikdy nevím, co si objednávám, pokud jídelní lístek nemá obrázky.

Kolem pevnosti postavené Nizozemci se nachází staré ulice čtvrti Anping. Vypadá to tu spíše jak na pouti. Obchody prodávají hračky nebo atrakce. U chrámu Metsu právě probíhá obřad, při kterém odpalují petardy.  Kus stranou za chrámem se nachází hřbitov z dynastie Ming a Qing. Mezi barevně zdobenými oválnými hrobkami pálí místní v rouškách vonné tyčinky.

Západní pobřeží Tainanu lemují povětšinou bažiny, laguny a mokřady. Oblíbenou atrakcí čínských turistů je půlhodinová jízda na loďce (spíše voru ze svázaných dutých rour) kanály mezi mangrovníky, které spojují nad vodou a tvoří tak dlouhé tunely. Loďka pojme asi třicet lidí. Dostáváme záchranné vesty a výklad v čínštině. Vesnička Tugou nedaleko Tainanu je jakýmsi open-air uměleckým muzeem s komunitou umělců. Po ulicích a na dvorech domů lze nalézt různé umělecké barevné artefakty zakomponované do prostředí vesnice. DIY.

Ještě více chrámů

V průvodci stále vychvalují taiwanské cyklostezky. Ne, že bychom viděli nějaké cyklisty, především bych se v tomhle provozu na kolo bála vlézt. Cesta na jihu obchází končící pásmo hor. Zde se nachází pár geologických oblastí měsíční krajiny a vyvěrající země. Na jednom místě stojí u bublající vulkanické louže chlápek a neustále ji zapaluje, aby předvedl turistům, jak úžasně hoří. Schopnost přechválit i jednu louži je v jihovýchodní Asii perfektní. Na dalším místě musíme dokonce předložit pasy, než nás pustí za závoru, kde vyvěrající bahno vytváří jakousi horu. Tady Lukáš zapomněl odloženou bundu s peněženkou a všemi doklady, na což si vzpomněl asi až za hodinu cesty autem pryč. Vrátili jsme se a naštěstí tam bunda stále nedotčeně ležela. Ve stromech dováděly opice.

Kaohsiung je snad na dopravu úplně nejšílenější. Zahalen ve smogovém oparu schovává na severu Lotusové jezero s několika vodními chrámy jak z Disneylandu, vzdálených od sebe pár stovek metrů, do kterých se vstupuje po dlouhých molech, mezi kterými rostou lotosy. Kolem jezera je chrámů dohromady asi dvacet, ale dvouvěžová Pagoda tygra a draka zaujme na první pohled. Pro štěstí se má vstoupit drakem a odejít tygrem. Z vrcholu pagody je výhled na loďky kroužící po jezeře, ostatní chrámy, promenádu okolo jezera a v dálce šedivé výškové budovy zahalené oparem. Vedle stojí Pavilon jara a podzimu, na jehož molo se vstupuje skrz obrovského draka, na kterým jede bůh války, kterému je pavilon zasvěcen. Další chrám představuje 24 metrů vysoká socha Xuantian Shang-di, nejvyššího císaře temného nebe a strážce severu.

Masivní komplex Foguangshan (Hora Nuddhovo světla), který se nachází hodinu jízdy od Kaohsiungu, vás přivítá asi tisíci Buddhovo soškami. Jen v jedné zahradě okolo zlaté 36metrové sochy jich je 480. Zlatých. V každém okně kláštera sedí další Buddha. Zrovna se tu koná přehlídka. Tanečnice v šatech jak na kankán, vozy s obrovskými figurami mnichů, ale i Mimoňů, nebo princezna jedoucí na pávu.

Mořské želvy

Donggang je přístav na jihu odbavující trajekty na čtrnáct kilometrů vzdálený korálový ostrov Xiǎo Liúqiú, kde hodláme strávit noc. Místní nabízejí poblíž terminálu za peníze parkování na dvorech svých domů, doufáme tedy, že tu auto zítra nalezneme i se všemi věcmi, které v něm necháváme. Moře je tady plné plastového odpadu, ze kterého se do vzduchu line puch. Na trajektu běží v televizi reklamy na úžasný pobyt na ostrově. Jsem ale docela šokovaná nepořádkem. Když nemůžeme už nějakou dobu najít naše ubytování, pod návalem stresu z předchozích nocí ve špinavých hotelech, milionech lidí v ulicích, asijského pouličního jídla, které už nemůžu ani cítit, a všudypřítomných odpadcích, začnu hystericky v češtině křičet na nějakou místní stojící v hromadě harampádí, že žijí na skládce.

Bydlíme ale v pěkném přízemním domě s OKNEM, namalovanými rybami na stěnách, a dvorem přímo u pláže, kam odpoledne připlouvají ohrožené karety obrovské, kterých korálové pobřeží obývá asi dvě stovky. A těch skutečně po třetí odpolední hodině začne ve vlnách plavat velmi blízko opravdu mnoho.

Ostrov je malinký a dá se skútrem (ke kterému dostanete srandovní helmu, která vypadá jak plechová fialová miska) projet za půl hodiny, já ho projedu takhle asi čtyřikrát, a ještě párkrát vnitrozemím skrz, částečně nadšením, že jezdím na skútru, ale hlavně proto, že je tu spoustu zajímavých zastávek. Jeskyně, pláže, panoramatické výhledy a různé korálové formace – především erodovaný korál trčící z moře vypadající jako atomový hřib, kolem kterého se potápí spousta potápěčů. I tady najdete samozřejmě chrámy. Přístavní vesnička Penfu je plná různorodých barevných rybářských lodí, obyvatelé ostrova se živí především rybolovem. Západ slunce bohužel přes i tady přítomný smog nevidím.

Z nejjižnějšího cípu na východ

Čím víc na jihovýchodě jsme, tím větší začíná být horko, ale především mizí mlha a začínáme vidět azurovou oblohu. Úplně nejspodnější cíp země je národní park Kenting. Sytě zelené kopce se svažují do sytě žlutých pláží, kde se v tyrkysové vodě na rozdíl od špinavého západu koupe dost místních. Tady se natáčel i film Life of Pee. Tu a tam najdete drsné útesy nebo poušť. Chvilkami mám pocit, že jsem na pacifické Highway 1 v Kalifornii nebo Ocean Road v Austrálii. Městečka mají promenády s restauracemi, turismus je hlavní zdroj příjmu. Ve vápencových jeskyních se zbytky korálů (kdysi byl Kentingský rekreační les podmořským útesem) spí na stropech netopýři. V úzkých kaňonech se prodíráme šlahouny, liánami a všude prolezlými kořeny banánovníků. Cedule nás upozorňují na jedovaté hady, vosy, co okamžitě zabíjí, a stonožky. Písečné duny u pobřeží sjíždí party na čtyřkolkách, tady už nás ale zase přivítá v písku harampádí vyplavené mořem.

Ženeme se tmou úzkými silnicemi v lesích, a poté širokými serpentýnami dálnic do Taitungu, jediného velkého města na turistickém jihovýchodě. Ubytovaní jsme v soukromém domě, naprosto luxusním se vším komfortem. I sprcha v koupelně je masážní. Východní pobřeží je na rozdíl od městského západu řídce osídlené, rurální, hrající všemi odstíny zelené. Oblast odkloňující se z pobřežní dálnice do hornaté krajiny se nazývá Lùyě Gāotái. Projíždíme scénickým údolím Luoshanu ležícím mezi dvěma pohořími – Středními a Pobřežními horami. Krajina je poseta rýžovými poli, čajovými plantážemi a loukami s liliemi tygrovanými – oranžovými květy, ze kterých si Taiwanci dělají čaj. Poté se napojíme zpět na pobřežní dálnici.  Pláže už nejsou žluté a písčité, ale šedivé a oblázkovité až kamenité. Zde leží Sānxiāntái, klenutý betonový most s několika oblouky vedoucí na maličký korálový ostrov se třemi skalnatými útvary, které mají představovat tři nesmrtelné z čínské mytologie – velmi oblíbená atrakce plná turistů.

Zelený ostrov a bouře

Na poslední chvíli dojedeme do malého přístavu Fugang s jen modrými loďkami a kupujeme lístky. Na Zelený ostrov (Lǜdǎo neboli Green Island) vystupuju celá zelená po necelé hodině cesty trajektem. Svou snahu nepozvracet se v rozbouřeném moři jsem přebila zpěvem (skutečně to na kinetózu pomáhá), což se mi na rozdíl od některých dětských cestujících podařilo. Majitel hotelu přijede pro naše zavazadla růžovou obrázkovou hippie VW dodávkou, následujeme ho na vypůjčených skútrech na druhou stranu ostrova, než je přístav Nanliao. Náš pokoj je také celý infantilní s obrázky. Pro Taiwance je infantilita součást života, a proto vás kočička Hello Kitty na stěně pokoje nemůže překvapit [5].

Celý ostrov se dá objet na skútru za třicet minut. Kolem dokola se točí asfaltová dvacetikilometrová silnice s občasnými odbočkami do vnitrozemských kopců, které vznikly jak jinak než vulkanickou činností. Konečně krajina bez odpadků (až na jednu skrytou pláž v zálivu, kde jsem objevila skládku). Jen zelené nádherné kopce, ostré skalní útvary zvedající se přímo z moře jako mniši ve svých kápích, pláže plné vyplavených narůžovělých zkamenělin korálů. Horké mořské prameny, ve který se na pláži za zvuku příboje rozmáčíte pod hořícími loučněmi a otevřeným hvězdným nebem nad hlavou. V podzemních jeskyních teče říčka a najdete tu malou svatyni. Ruiny zapomenuté vesnice. Dvě stále živé malinké vesničky s obchůdky a restauracemi, maják s malým letištěm (příště letím letadlem) a rychlé projížďky na skútru skrz přírodní tunely a na vrcholky kopců. Na dopravních značkách krabi (Pozor, přechod pro kraby). Příroda mi tu trochu připomíná Hawaii. Na zatravněných útesech se pasou ovce a kozy. A přitom právě tady bylo postaveno vězení pro politické vězně během taiwanského Bílého teroru. Bývalá věznice je dnes muzeem a památníkem pro lidská práva [6]. Nebe se tu najednou zatáhlo.

A tak mi šnorchlování mezi korály a karetami na druhý den překazí počasí. Ráno u toastu nám domácí oznámí, že loď na pevninu nepojede. A že nemusí jet i několik dní, pokud se počasí neuklidní. Trochu nás to znervózní, přece jen letadlo nám letí už asi za čtyři dny. Venku se žení čerti, hřmí a blýská se. Nádherný zelený ostrov je najednou peklem, ve kterém si umím představit strašný život politických vězňů. Nemá cenu vyjet ani na skútru. Majitel nás však nechá ubytované zdarma další noc a druhý den mi daruje pláštěnku, abych se mohla na skútru dopravit k trajektu, který nás po rozbouřeném moři vrátí na pevninu. I cestou zpátky jsem to udržela.

Podél útesů na sever

Čím více jedeme na sever, tím se zhoršuje počasí a pobřeží se zvedá do útesového terénu. Jeskyně Osmi nesmrtelných jsou vytesány vysoko ve skalách, kam se musí vystoupat po příkrých schodech. Vnitřek většiny jeskyní slouží jako buddhistické chrámy. Severněji už útesy Chingshui padají až kilometr přímo do moře a silnice je vysloveně vysekaná do tyčících se žulových a mramorových stěn vysoko nad hladinou. Vše je zahalené v dramatických mracích. Budování dálnice začalo už na konci osmnáctého století a dělníci museli bojovat se sesuvy půdy a zemětřeseními. Oficiálně otevřena byla až ve třicátých letech.

Národní park Taroko je nejnavštěvovanější turistická destinace Taiwanu. Osmnáctikilometrová rokle je obklopena úzkými mramorovými soutěskami. Hluboko dole teče šedá řeka Liwa (která je za hezkého počasí modrozelená) a v některých místech je potřeba kvůli padajícím kamenům nosit helmy, pokud vystoupíte z auta na silnici vedoucí skrz vytesané tunely v soutěskách kaňonu. Tu a tam řeku překlenují houpající se visuté barevné mosty a vysoko v útesech stojí svatyně. Jedna z nich je věnovaná 450 dělníkům, kteří zemřeli při budování místní silnice. Stezky vedou vysoko nad řekou podél soutěsek a je potřeba se přidržovat řetězů. Snažili jsme se slézt dolů k řece po strmých schodech s vidinou, že tam mají být teplé prameny, pak ale najednou kus schodiště chybělo. I tady zemětřesení vykonalo svou práci.

Rybářský přístav Nanfangao smrdí zavěšenými rybami v místních obchodech. Sušené ryby se dají koupit všude. Rezivějící barevné lodě plné sítí a rybářského náčiní jsou nalepené jedna na druhou v místním přístavu. Restaurace vypadají dost omšele a obchody jsou plné starého haraburdí. Překvapuje mě křesťanský kostel, který vypadá spíš jako socialistická kancelář se spoustou oken a sešikmenou střechou s neonovým křížem.

Festival luceren

Vyrážíme směrem Pingxi. Dnes se totiž koná nejkrásnější den oslav Čínského nového roku, festival luceren. Je to poslední den oslav. Měsíc je v úplňku a lidé se loučí se starým rokem a vítají nový vypouštěním papírových luceren, na které tuší píší svá přání. Vše se koná v malém městečku Shifen.

Už několik kilometrů před městečkem jsou zácpy, a nakonec nás policisté odkloní pryč. Všechny cesty do města už jsou zavřené a je potřeba vzít autobus. Necháváme auto kdesi u obrubníku a stoupneme si intuitivně do řady lidí na chodníku. Filipínka za mnou se mě ptá, zda jede autobus na festival. Odpovím, že netuším, rozsypaný čaj nad čelním sklem přečíst neumím. Autobus zastaví na mostě uzavřené dálnice, dále už musíme s davem pěšky asi dva kilometry. Víme ale přesně kam jít, vede nás hluk a nebe plné lampiónů. Dění oslav se koná ve staré ulici Shifen, kterou prostředkem vedou koleje. Ty obklopují spousty lidí vypouštějící lampióny. Tu a tam ale zahouká vlak a všichni se musí z kolejí klidit, aby žlutý motorák mohl projet. Po obou stranách kolejí se ve stáncích smaží jídlo, jehož pachy se nesou vzduchem, můžete si koupit různé amulety pro štěstí, a především obrovský papírový lampión, který si zakolíčkujete na železný rám a popíšete a pokreslíte, jak je libo. Poté prodejce zapálí lampión, který se horkým vzduchem okamžitě nafoukne do velikosti člověka. Poté ho sami vypustíte k nebi. Je to krásný pocit sledovat, jak váš vlastní lampión stoupá vzhůru, než se připojí k dalším. Správně byste si měli v duchu opakovat přání, které jste si na něj napsali.

Historicky ale lampióny sloužili jako signalizace ženám a dětem, že se mají rychle sbalit před blížícími se bandity. Občas nějaký lampión shoří moc brzy a pak spadne na zem. Po festivalu se jich tak po okolí válí spoustu. Proto jsou všude připravena hasičská auta. Kromě přelidněných ulic s obchody jsou oslavy rozprostřeny také na místním velkém parkovišti, kde je pódium s reflektory, kapely, kolotoče a další atrakce. Každou čtvrt hodinu se hromadně vypouští za zvuku hudby desítky až stovky lampiónů. Je to speciální zážitek vidět všechny ty rozsvícené lampióny oproti tmavé obloze. Mezi nimi i jeden v podobě kohouta. Vítáme totiž příchod roku kohouta.

V noci vyjíždíme prudkou úzkou uličkou kamsi do kopců města Jiufien. Marně běhám okolo a snažím se najít naše ubytování. Hlas v telefonu mi není nápomocen, snažím se vysvětlit, kde stojíme. Chvíli už to vypadá, že snad bydlet ani nebudeme. Mizernou angličtinou mi po půl hodině dohadování nakonec řekne, ať zůstaneme, kde jsme, že pro nás přijedou. Dřevěný dům na kůlech vypadá, že každou chvíli spadne. Hodně stará babička tam pak jedním prstem ťuká do o něco mladšího, ale pořád hodně starého počítače s Windows 95 a ikonami přes půl obrazovky, čísla našich pasů. Dostaneme pro změnu pokoj bez oken (místo na webu slibujícím výhledem na staré městečko, moře a hory) a dek bez povlečení. Dnes je dle internetu z tohoto samého penzionu luxusní moderní ubytování. Naprosto nechápu, jak to dokázali. Možná ten dům naprosto zbourali a postavili nový.

Na severu

Jiufen je překrásné městečko vysoko v kopcích, kam se autem nedostanete, ale musíte tam vyšlápnout pěšky. Hlavní ulice Jishan má podloubí plná řemeslných krámků, suvenýrů, kaváren, cukráren a čajoven. Ve stoleté dřevěno-cihlové čajovně vaří čaj v hliněných konvičkách tradičním způsobem na ohni, který hoří v písku, na kterém jsou konve postaveny. Všechny domy jsou zdobené květinami a lampiony. Výhledy skrz oranžové střechy chrámů tu jsou směrem na vlnící se severní pobřeží s mírnými kopečky. Cestou zpět k pobřeží míjíme ruiny rafinérií z období dolování zlata a mědi. Řeka má typickou měděnou barvu od zbytků železa a mědi, kterou získala protékáním starých dolů. Pod nohama tu prý máme ještě 250 tun zlata, které nebylo vydolováno.

Mys Bítóu je jedno z nejkouzelnějších míst Taiwanu. Skály jsou tu obrostlé sytě zelenou travinou. Domky i rybářské loďky dole v přístavu mají pestré barvy, které o to více zvýrazňuje temně šedivá obloha. Nahoře na skále stojí maják, ke kterému se jde asi hodinu po mnoha dřevěných schodech. Na protějším kopci jsou v zelené hluboké trávě hrobky, které vypadají jako malinké barevné svatyňky. Výhled je překrásný.

Přístavní město Keelung pouze projíždíme. Pobaví mě nápis KEELUNG na kopci nad městem ve stylu Hollywoodu. Všechny domy mají křiklavé barvy s převažující růžovou. Geopark Yeliu je narvaný lidmi. Zajímavé vápencové formace, které jsem nikde jinde na světě neviděla, lákají stovky turistů. Erozí tvarované kameny stojí na skalnatém hladkém podloží vymletém mořem, které stále skály omílá svými vlnami. Některé mají tvar hub (skutečně má kus skály světlou nohu a pak tmavou hlavičku s dírami jako hřib), jiné zázvoru. Najdete tu královninu hlavu, slona či střevíc. Zahrady muzea světově známého sochaře Ju Minga zdobí moderní barevné sochy typické jeho drsnými geometrickými řezy. Hned vedle muzea se rozkládá obrovský taiwanský hřbitov s těmi nejluxusnějšími hrobkami a zlatým kolumbáriem.

Na úplně nejsevernějším cípu Taiwanu stojí maják Fùguìjiǎo a šíleně tu fouká. Krásně zelené útesy, co nám slibuje průvodce tu nenajdeme, a tak ujíždíme do posledního města před Taipei. Tamsui je vlastně už část Taipei, protože sem jede metro. Historickou část s obchody pouze projedeme a zastavíme v přístavu ústí řeky Tamsui, známým svým zavěšeným moderním Mostem milenců, který je po západu slunce krásně nasvícený nad starými rybářskými loďkami. Protože je za dva dny Valentýn, fotí se všichni Taiwanci před mostem u velkého červeného nápisu Love se srdcem. V japonské restauraci na molu si dáme naši poslední večeři a pozorujeme rybářské loďky na otevřeném moři s trajekty na horizontu. Pak už jen doufáme, že se Eddie dostaví ve smluvený čas na letiště pro auto.   Přijel pozdě. Autobusem. Nadšeně nás vítá: „Vy jste to auto nenabourali! Tomu nemůžu uvěřit!“

[1] https://www.samosebou.cz/2018/01/26/tchajwanska-cesta-ze-dna-na-spicku-v-recyklaci/

[2] Účel a podoby Jossových papírků v čínské kultuře je dobře popsán zde: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Joss_paper

[3] https://radiozurnal.rozhlas.cz/tchaj-wan-zada-verici-aby-nepalili-penize-ani-tycinky-ritual-pry-muze-za-6205085

[4] Některé kontroverzní fotografie vykrmených prasat lze nalézt na stránkách BBC nebo Reuters.

[5] Více o taiwanském kultu roztomilosti si můžete přečíst na blogu studentky, která zde žila: https://tchajwan.wordpress.com/2014/07/11/tchaj-wan-a-jeho-kult-roztomilosti/

[6] Fotografie věznice na Green Island a něco o historii naleznete zde: https://randomwire.com/green-island-penal-colony/

[luxuryapartmentsprague-blog]

Na Harfě, Praha 9 - Vysočany 2+kk/ 89 m2 /6.patro /terasa /balkon /komora / výtah/ cihlový dům. K dlouhodobému podnájmu nabízíme nadstandardní a luxusní plně vybavený byt. Nová kuchyňská linka disponuje lednicí, myčkou, mikrovlnnou troubou, elektrickou troubou, sklokeramickou deskou, digestoří a úložným prostorem. Součástí moderně zařízené obývací části je pohovka, konferenční stolek, křesla, komoda, televize a jídelní stůl s židlemi. Z pokoje je vstup na terasu. V útulné ložnici se nachází postel a pohovka. Z ložnice se vchází na balkón. Zrekonstruovaná koupelna je vybavená vanou, umyvadlem se zrcadlem a pračkou. Toaleta je oddělená. V předsíni je k dispozici vestavěná šatní skříň. Komora nabízí dostatek úložného prostoru. Pokoje jsou neprůchozí. V okolí domu najdeme veškerou občanskou vybavenost, kterou zajišťuje zejména Obchodní centrum Galerie Harfa (hypermarket Albert, restaurace atd.), dále se v okolí nachází supermarket Lidl, posilovna, restaurace a také zastávky MHD (zastávka Nádraží Libeň - tramvaj č. 8, 25. V blízkosti je také metro B - stanice Českomoravská. Byt je volný k nastěhování od ihned. Poplatky jsou včetně energií. Nájem: 21.000,- Kč Poplatky: 3.140,- Kč Kauce: 24.140,- Kč Provize: 24.140,- Kč Pro více informací mne neváhejte kontaktovat na tel.: +420 776 123 223 WhatsApp / Viber (v místě Hlavní město Praha) https://www.instagram.com/p/B09iZ5iAhAH/?igshid=1iypik7t6o78g

[janthebusker-blog]

Budapešť

Z Bratislavy po raní kávce jsme vyrazili směr Budapešť. Ani nevím, jestli Komárno bylo v našem plánu, nebo se jen připletlo do cesty. Auto jsme nechali mezi paneláky a do centra to bylo pár minut. Okraj města nepůsobil zrovna úhledně, ale centrum bylo hezké a opravené. Bylo poledne a provoz chodců téměř na nule. Ale i tak jsme po půl hodině hledání místa zahájili produkci na pěší zóně u kostela. Musím říct, že malá města mají pro hraní na ulici něco do sebe. Možná je to tak velká anomálie, že téměř každý kolemjdoucí přibrzdil a po půl hodině hraní přibylo do futrálu až nečekané množství mincí. Trochu jsem si nemohl zvyknout na tu intimní situaci, kdy má člověk pocit, jako by někomu hrál na dvorku. Je zkrátka potřeba více kuráže začít hrát než ve větším městě s velkým pohybem lidí. Ale suma sumárum, byla to velmi příjemná hodinka a šlo se nám k autu zvesela.   

Byť to bylo pár kilometrů, cesta do Budapešti se vlekla jak týden před výplatou. Navíc se počasí po deštivém dopoledni vracelo do letních kolejí a horko se tlačilo do auta. Ubytování v autokempu Arena Budapest je super. Za pár korun, čisto, kousek od metra, co víc si přát. Jen nás trochu děsily letadla, které startují co 10 minut z nedalekého letiště. Ale v noci byl klid, takže pohoda. 

Kolem sedmé večer jsme vyrazili do centra. Spíš se kouknout po městě a vytipovat místa, ale kytary šly s námi, co kdyby. 24hodinová jízdenka za necelé dvě stovky byla OK. Ještě kafe v  “mekáči” a hurá do centra kolem ulice Váci a náměstí  Deák Ferenc. Sice jsme věděli, že bez povolení je hloupost tady hrát, ale šli jsme očíhnout konkurenci.    

Náměstí kolem Deák Ferenc bylo krásně opravené, venkovní bary a všemožné Chill-out zóny. Parádička. Tady to v podvečer žilo. Bohužel nic pro náš záměr. Při vstupu na pěší zónu seděl maník, hrající na elektrickou kytaru. Kolemjdoucí měli k dispozici mikrofon, a mohli si zazpívat. Takové živé karaoke. Fajn nápad. Až na zvuk té kytary. Pán měl nastaven velice zajímavou kombinaci nějakého idiotského zkreslení v kombinaci s ještě debilnějším chorusem a flangerem. To se fakt nedalo poslouchat a už vůbec v tom najít nějakou písničku. Ale některým to zřejmě něco připomínalo a řvali do mikrofonu jak tygři.  

O kousek dál taneční vystoupení nějakých brejkařů a šlus. To bylo vše, na co jsme za celý večer v Budapešti ve věci buskingu narazili.  

Šli jsme tedy na nábřeží omrknout místa, o kterých jsme se před odjezdem na fórech dočetli a mohlo se na nich hrát bez povolení. Nábřeží je fajn, ale vesměs jsou podél luxusní hotely a restaurace. Před hotelem stojí vždy ochranka a nevypadá úplně přátelsky. Luxusní hospůdky zase mají svého strejdu houslistu a navozují tu správnou uherskou atmosféru u večeře při svíčkách. Takže také prd. Situace už byla zajímavější u mostu Széchenyi Lánchíd a nábřeží u parlamentu. Tady jsme si našli pár míst, kam druhý den vyrazíme. Pak už jen koukli jsme na nějakou kapelu hrající na nábřeží v baru, koupili piva, vodu a večeři ve SPARu u parlamentu (otevřený až do 22hod, jupí) a hledali záchod. Vlastně jsme celý večer jen hledali záchody a ostatní proběhlo jen tak sekundárně při tom hledání. Jediná možnost je kafe v “mekáči” a přitom záchod (většinou chtějí účtenku). A pro otrlejší, křoví u psího venčícího plácku u Olympijského parku. Druhý den jsme ověřili, že se dá použít i ve dne. Když tam můžou na záchod psy, proč ne my. Jinou možnost jsme prostě v centru nenašli. Radní se budou muset zamyslet.  

Před půlnocí už nohy moc nesloužili a také se blížilo poslední metro, tak jsme bez hraní jeli zpátky do kempu. Na konečné metra Örs vezér tere jsme si vyhlídli místo prvního hraní na druhý den.   

Den 4.  

Auto jsme šoupli opět na sídliště a dojeli místní lokálkou na konečnou metra. Po večerní túře městem jsme měli předsevzetí, že jsme tady pro hraní a ne abychom nachodili desítky kilometrů. Ty necháme turistům. Jak se večer ukázalo, stejně to neklaplo.  

Slunce před polednem už bylo v plné síle a na náměstíčku před metrem do nás pralo, co to šlo. Volné prostranství není pro neozvučené buskery žádná slast. Ale hrálo se příjemně. Občas se lidé zastavili a poslouchali. Nějaký mladý pár, když viděl, jak z nás teče, přihodil k mincím i dvě láhve s vodou. Nějaká důchodkyně přihodila papírovku a to se úplně jinak hraje. Za hodinku jsme to sbalili a byli zralí tak na sprchu. Cestou k metru jsme se rozhodli, že to večer na stejném místě v podchodu dáme ještě jednou.  

Metro, “mekáčkafe” a k parlamentu. Město bylo trochu prázdnější, takže jsme situaci přehodnotili. Začali jsme v parčíku u SPARu vedle sochy Imry Nagy. Pár mincí jsme si vysloužili, ale žádná sláva to nebyla. Projíždělo kolem i policejní auto a nejevili o nás zájem, takže lokalita je pro hraní “bezpečná”. Přesun k nádraží. Kolem nádraží je poměrně málo místa, tak jsme šli naproti, kde je obchodák s prostranstvím. Tam jsme to rozbalili. Jak už jsme věděli, prvních 20minut hraní se většinou nic neděje. Pak se začali občas zastavovat kolemjdoucí a nějaké mince taky padly. Zcela novou zkušeností se stali, jak jsme si je pojmenovali, “dečkaři”. Při dalších výběrech míst jsme už dbali na to, abychom riziko tohoto jevu minimalizovali. Mladý pár přišel, chvíli poslouchal, vhodil nějakou minci, rozložil deku na chodníku 3 metry od nás a hraj. To je docela příjemné hrát pro konkrétní osobu. Problém nastává v tom, že blokují přístup ostatním, takže již nikdo nic dalšího nepřihodil, byť pár lidí postávalo kolem a poslouchalo. Po půl hodině takového představení jsem produkci ukončil. Stále mě rozesmávali a já zapomínal texty. Zajímavá zkušenost.  

36 stupňů ve stínu uprostřed města byl docela opruz. Šli jsme se tedy schladit na Markétin ostrov a zjistit možnosti tady. Docela zajímavé místo pro hraní se jevila přístupová cesta na ostrov z mostu Margit hid. Bohužel folkové duo, které jsme potkali už u nádraží pělo na celé kolo. Takže nic. Uprostřed ostrova probíhalo nějaké mistrovství ve vodních sportech, takže zůstal okraj ostrova. Tam se ale pohybují pouze běžci a cyklisti, což pro nás nebylo to pravé posluchačstvo.  

V podvečer jsme zkusili ještě chvíli hrát na stoupání k mostu Széchenyi Lánchíd, ale rachot z ulice byl značný a lidí již bylo až moc a spíše se starali, aby se protlačili dál, než libým zvukům našich kytar. Druhý pokus zahrát u náměstí Fővám tér (po obědě to stálo za prd a dali jsme pouze pár songů) nedopadlo nijak zvlášť a zvolili v 8 večer ústup z centra na konečnou Örs vezér tere.  

Tady jsme pochopili, že pokud chceme něco vydělat, tyhle dopravní uzly jsou ideální. Hraní v centrech je pro radost. Za hodinový set jsme měli ve futrálu víc než za celý den v centru. Akustika v podchodech je super, takže se člověk tolik nenadře. Bylo to jedno z nejpříjemnějších hraní za celou cestu.  

Kaňkou na tomto místě byla jen skupinka slovenských cikánů, kteří zde byli prý na "brigádě". Už jsme si zvykli, že při každém hraní se objeví človíček, který vám jde hodit nejmenší možnou minci a zhodnotí obsah futrálu, jestli má smysl sebrat prachy a utéct. Tady ale byly kumpáni tři. Významně jsme postoupili v průběhu hraní k futrálu, a tak jen dělali, že zkoumají naši hru.  Asi jsme nevydělali na jejich vkus dost, takže jim to nestálo za problémy.  

V 10 večer "mekáčkafe", pivo, benzín a tradá z města na venkov k Balatonu. Po cestě nocleh na rybářském parkovišti u jezera Velencei-tó. Balaton stál za prd. Hic jak v Keni, žádné pěkné místo na okoupání, žádné pěkné místo na hraní. Takže po neúspěšném pokusu vyměnit mince za nějaké rozumné peníze jsme se stočili na Vídeň.

[cysnews]

<span style="display: inline-block; width: 0px; overflow: hidden; line-height: 0;" data-mce-type="bookmark" class="mce_SELRES_start">

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({ google_ad_client: "ca-pub-9804760512328794", enable_page_level_ads: true });

Hlavní město Dánska, Kodaň, na jeden den . Odlet z Prahy v 7:05 s ČSA přístání v 8:30 v Kodani a odlet v 20:05 a v Praze 21:25

Poloha města

Kodaň se nachází na ostrově Sjælland. Je právě tím prvním městem, které si průměrný Čech ve spojení s Dánskem vybaví a na prvním místě je zcela oprávněně, protože v Dánsku je opravdu jediným velkým městem. Přesto tuto severskou metropoli s rozlohou necelých 90 km2 a půlmilionem obyvatel v pohodě projdete pěšky. Množství a různorodost zážitků.

Cesta z letiště do města

Jednoduchá a pohodová cesta je metrem , které je bez obsluhy. Žádný řidič jen pár vagonů a sedadla. Chvilku jedeme na povrchu až se ponořime do tunelu pod město. Stanice přímo v centru jsou dvě a trasy také dvě . Na plánku jsou vyznačeny a zde vystupujeme na stanici Christianshavn. Cena 36 DK , kurz zhruba 1DKK – 3 Kč.

Město nás přímo pohltilo svou krásou

Jsme v centru města a vydáváme se k hlavní atrakci města malé mořská víle. Najdeme ji přímo na okraji městského zálivu pod pevností. Nebyla to cesta přímá a prošli jsme si i část města na druhé straně zálivu.Poté se vracíme směrem do centra přes pevnost nad zálivem a když nás zastihne dešťová přeháňka uchýlíme se na kávu a prohlídku Muzea designu. Velmi zajímavá expozice s všemi druhy umění v pojetí design – židle , domácí spotřebiče , keramika a mnoho dalšího .

A co nás zaujalo ve srovnání s jinými evropskými městy , čistota. Je zde čisto na ulicích , pořádek a dovolím si i napsat , že nevidíme žádné bezdomovce. To je bohužel poslední dobou v evropských městech velký problém

Projíždka lodí

Po obědě v centru města jsme si zvolili hodinovou plavbu městskými kanály a po moři. Projíždíte kanály aý se dostáváte do přístavu a k Malé mořské víle. My ji vidíme po druhé , avšak nyní z moře . Canal Tours Grand Tour v Kodani Canal Tours Kodaň je skvělý způsob, jak vidět Kodaň.  Prohlídka je vedena jak v dánštině, tak v angličtině

Během prohlídky uvidíte: Kodaňskou operu,, palác Amalienborg, palác Christiansborg, impozantní Black Diamond Library, and, of course, malou mořskou vílu. A cena je 85 DKK na osobu a doba jízdy 1 hodiny.

This slideshow requires JavaScript.

Jídlo, nákupy a cesta zpět

V Kodani se dobře najíte, jelikož je zde mnoho restaurací s různorodou nabídkou jídel z celého světa. My zvolili Kebab v samotném centru města. A byli jsme spokojeni. Ani ceny nebyla tolik vysoká a kvalita vynikající. Jako každá evropská metropole i Kodaň nabízí mnoho možností k nákupu, a to jak suvenýrů, tak oblečení. Jsou zde luxusní obchody a pak i obchody s klasickou nabídkou jako v celé Evropě.

Pomalu se nám bližil čas odletu a tak nás ještě zlákalo na odpočinek a kávu místní muzeum , již bez prohlídky a pak zpět do centra na metro a na letiště.

  Shrnutí výletu

28 kilometrů v Kodani

8 hodin v centru města

projíždka lodí

prohlídka města

navštivené dvě galerie

obchodní dům

Dánský průvodce městem

        [gallery_master source_type=”gallery” id=”257″ layout_type=”slideshow_layout” alignment=”left” slideshow_width=”800″ auto_play=”yes” time_interval=”5″ order_images_by=”sort_asc” sort_images_by=”sort_order” slideshow_filmstrips=”show” control_buttons=”show” gallery_title=”show” gallery_description=”show” thumbnail_title=”show” thumbnail_description=”show” filters=”disable” lazy_load=”disable” search_box=”disable” order_by=”disable” animation_effects=”fadeIn” special_effects=”none”][/gallery_master]

  Booking.com (function(d, sc, u) { var s = d.createElement(sc), p = d.getElementsByTagName(sc)[0]; s.type = 'text/javascript'; s.async = true; s.src = u + '?v=' + (+new Date()); p.parentNode.insertBefore(s,p); })(document, 'script', '//aff.bstatic.com/static/affiliate_base/js/flexiproduct.js');

Kodaň (dánsky København,) je hlavní a největší město Dánska. Leží na východním pobřeží ostrova Sjælland a částečně na ostrově Amager. Ve městě samém žije asi půl milionu obyvatel, v celé městské aglomeraci přes jeden milion. Kodaň je sídlem dánské královny.

První zmínka o Kodani pochází z 11. století a hlavním městem se toto přístavní sídlo stalo ve století patnáctém. V 17. století, za vlády Kristiána IV. se stala Kodaň významným centrem regionu. Od roku 2000 je mostem přes Øresund spojena se švédským Malmö. Z Kodaně a Malmö se tak pomalu stává jedna metropolitní oblast, kde v okruhu 50 km žije cca 2,7 milionu obyvatel.

Kodaň je hlavním regionálním centrem podnikání, kultury, médií a vědy, což potvrzují mnohé mezinárodní průzkumy a žebříčky. Byla označena za jedno z měst s nejkvalitnější životní úrovní a rovněž s nejšetrnějším přístupem k přírodě na světě. Je zde největší skandinávské letiště. Jednou z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí je bronzová socha malé mořské víly, v jejíž blízkosti je historická přístavní pevnost Kastellet ze 17. století. V centru Kodaně leží známý zábavní park Tivoli a Nová glyptotéka Carlsbergu. Roku 1996 byla Kodaň Evropským městem kultury.

wikipedia

https://www.cysnews.cz/top-clanky/letenky/

Kodaň na jeden den Hlavní město Dánska, Kodaň, na jeden den . Odlet z Prahy v 7:05 s ČSA přístání v 8:30 v Kodani a odlet v 20:05 a v Praze 21:25

[key86godwin-blog]

super lemon haze auto

Z konopných semínek se dnes vyrábí mnoho potravin - mouka, těstoviny, sýr, müsli tyčinky, jedlý olej i margarín. E-shop semena-marihuany není jediný. Traduje se totiž, že všechny rostliny Northern Lights, které si Nevil dovezl ze Států, byly samiččí klony. Trochu podobně fungují takzvané květové stimulátory (neboli top aktivátory). Den berømte cultivos de interior produce alrededor de 450-600 gramos por metro cuadrado (con lámpara HPS de 600w). Kromě typického profilu krajiny, až hysterické lásky k tulipánům (vrcholící v 17. století pod termínem Tulip mania bubble), ranní konzumace herinků s ginem, produkce sýrů a příslovečných dřeváků je Nizozemí charakteristické ještě minimálně jednou zvláštností; až pitoreskní politikou marihuany - rostliny Cannabis sativa čili konopí setého. Konopí seté a konopí indické , jedná se jednoletou 3 - 5 m vysokou, statnou bylinu, vyznaèující se vzpøímenou lodyhou, dlanitì støídavými, pìti až devítièetnými listy. Při výběru konkrétního typu osvětlení si zapamatujte, že pro růst konopí potřebuje světlo modrém spektru, pro květ naopak spektrum červené. Neotevřené produkty můžete skladovat na chladném, suchém a tmavém místě, jako je například sklep. Buddhistická tradice praví, že Buddha snědl v šesti stupňů odříkání, které ho vedlo k osvícení, jedno konopné semínko denně. Semínka dokonce år klony můžeme vložit spatra na místo, kde stráví celý svůj život, a to v případě auto blueberry cena . Podle Dinanda (viz dále) tredje - 4 lžice semence rozmaèkané a svaøené s 1 l mléka a pøes den vypité jsou dobrým lékem proti žloutence, uvolòují játra a krotí též poluce. Vzhledem k vysokému obsahu bílkovin nyní mnoho sportovců používá konopné semena ve formě proteinového prášku. Je zøejmé, ¾e prodej nìkolika semen konopí setého, pokud by skuteènì smìøoval k uspokojování sbìratelských zálib zákazníkù, je svým úèelem, a tedy i år år spoleèenskou ¹kodlivostí, vyhradně nìco odli¹ného ne¾ prodej semen a dal¹ích zaøízení pro pìstování rostlin konopí kvůli úèely jejich u¾ívání jako drogy ( èem¾ na daném pøípadì jednoznaènì svìdèí to, ¾e prodávána byla pouze feminizovaná semena, proto¾e pouze z nich mù¾e vyrùst rostlina s vysokým obsahem úèinné látky THC, jako¾ i 2, ¾e v sortimentu nabídky byly i dal¹í pøedmìty potøebné pro aplikaci drogy). 78 Na lidí s ischemickou chorobou srdeční či dilatační kardiomyopatií může marihuana vyvolat velice nepříjemné pocity, jakými jsou bušení srdce, silná tachykardie, nedostatečné prokrvování těla a pocity podobné infarktu Na některých jedinců se může vyskytnout hypotenze, která vzácně může vyvolat mdloby. Moje osobní doporučení jim na semenech nešetřit a vybírat semenné banky, které mají už nějakou tradici a dají se nich dohledat nějaké reference. Nabídku rozšiřujeme a prodáváme také semena chilli, chilli jako takové, koření a další výrobky z chilli z chilli farem z Anglie. Avšak konopí je v prvé řadě zajímavé pro zemědělství jako plodina, protože může být pěstována bez pesticidů nebo jiných chemikálií a je vysoce univerzální. Slupka neloupaných semínek je však tuhá, těžší na strávení a poděkování vysokému obsahu vlákniny jim pro tělo složitější využít cenné látky konopného semínka. Konopná semínka restujeme pět minut ve 160 °C na konopném oleji a přidáme ostatní přísady kromě soli a oleje. Luxusní prostory blízko centra mìsta po domì, který byl postaven v polovinì 19. století, daly vzniknout místu jenž má neopakovatelnou atmosféru. Happy seeds se specializuje na prodej konopných semen od světově úspěšných seedbanek jako jsou např. V první dobì rùstu vy¾aduje konopí docela vody, pozdìji je schopné odolávat pøechodnému suchu. Objednatel je povinen nakladatelství bez zbyteèného odkladu oznámit jakékoli zmìny údajù, které uvedl pøi uskuteènìní objednávky. V takových podmínkách je vyšší riziko výskytu plísně. Avšak hašiš je tak tak třikrát silnější, jestliže se pojídá. Hlavní postavení v celkové produkci konopí EU zaujímá ©panìlsko a Francie. Oproti tomu zde naleznete spoustu vitamínů, minerálů, vlákniny a mnoho dalšího. Navíc vám klony zaručí stoprocentní jistotu, že vyrostou pouze samičí rostliny.

[belkovinacestach]

Velká Čínská Zeď, Vánoce doma a opět Čína

Po příletu na Pekingské mezinárodní letiště (2. Největší letiště na světě) jsme si museli vyřídit tranzitní víza na 24h pro volný pohyb v Pekingském distriktu a také se obléct, protože po australských 35°C nás zde čekalo -8°C. Vyřízení víz nebylo těžké, ale bylo zdlouhavé. Navíc nás překvapila přísná bezpečností opatření. Museli jsme odevzdávat otisky prstů a i na to, abychom si mohli pustit letištní wifi, jsme museli naskenovat pas - až poté nám bylo vydáno heslo. Wifi ani poté stejně nefungovala.

Po vyřízení všech formalit jsme se vlakem v rámci letiště přesunuli na terminál 1, odkud jezdí rychlodráha do města. Měli jsme v plánu navštívit zřejmě největší atrakci v Číně - Velkou čínskou zeď. Ač jsme byli odrazováni jet hromadnou dopravou (především proto, že se s největší pravděpodobností ztratíme) a bylo nám doporučováno taxi, tak my to riskli. Za 25¥ (cca 85Kč)/osoba, jsme si koupili lístek na stanici Donzghimen. Opět nás čekala kontrola jak při vstupu do letadla. Tam jsme přestoupili z rychlodráhy na metro, které stálo 3¥ a přesunuli jsme se na stanici Jishuitan. Když někde uslyšíte, že v Číně s angličtinou moc nepochodíte, tak je to pravda. Už na letišti měli problém nám poradit, ale třeba lístky na metro si tu koupíte jednodušeji než v Praze. Samoobslužný dotykový, hezky graficky provedený jízdenkový automat vás nenechá na pochybách s tím, kam a jak se někam dostat J . Na Jishuitan jsme se chvilku motali, ale nakonec jsme přece jen našli místo, odkud odjíždějí autobusy k Velké čínské zdi. Bylo to trošku záludně schované na druhé straně frekventované cesty. Za 12¥/osoba jsme si koupili lístek a za cca hodinku jsme se autobusem 577 dostali až k 70km vzdálené památce - konkrétně k části Badaling. Za vstupem jsme se dali doleva na turisty méně frekventovanou část. Méně lidí a úžasné výhledy na druhou část zdi nás přesvědčili, že jsme zvolili dobře. Je to opravdu impozantní stavba - široká, velká, neskutečně dlouhá (takřka nekonečná) a neuvěřitelně stará. Když jsme na ní stáli, uvědomovali jsme si, jak jsme malí. Jelikož je celá v kopcích, tak jsme museli zdolat neuvěřitelnou spoustu schodů, někdy skoro kolmých. Šli jsme dál a dál a číňani postupně odpadávali a na konec veřejně přístupné části jsme došli skoro sami. Poté jsme si ve stáncích nakoupili jídlo, oba dva jsme se dosyta najedli dohromady asi za 15¥ (skvělé ceny) a busem vyrazili zpět do města.

Metrem jsme se přesunuli na stanici Tiananmen East, které je kousek od náměstí Nebeského klidu a Zakázaného města. Zde se na nás nalepily 2 číňanky, které si s námi začaly povídat (jediní, kdo tu mluvil anglicky) a šli s námi k Zakázanému městu. Mezi řečí nadhodili, že jestli si nezajdeme na kafe. Šli jsme. V restauraci nám doporučili nějaké jídlo, a když přišlo na placení, tak jsme se málem složili. Za polévku, pivo, čaj a trochu vína v hospodě 4 cenové nám číšník přinesl účet, který se skoro rovnal útratě za luxusní večeři v některé z nejlepších pražských restaurací. A tak se zkrátka stalo, že jsme naletěli tipařkám a hodně nám zhořkl jinak dobrý den. Rychle jsme se jich zbavili a pokračovali sami. A protože v tu dobu v Pekingu moc bílých turistů nebylo a my tam byli jak pěst na oko, zkusili to na nás ještě asi další 3 tipaři a my znechucení sedli na metro a jeli zpět na letiště.

Na jednom z největších letišť světa v 7 večer chcípl pes. Obchody pozavírané, restaurace taky... Do odletu, který jsme měli až ve 2 ráno, to bylo utrpení. A v letadle to bylo ještě horší. Šokovalo nás skoro všechno. Odpadávající čalounění, málo místa na nohy a nakonec i nejhorší jídlo, jaké jsme kdy dostali. Aspoň že nám k tomu dali to pivo a víno.

Ve Vídni proběhlo vše bleskově a my už seděli v autě domů.V ČR jsme strávili skoro měsíc, ale přišlo nám, že jsme tam tak týden. Na návštěvu rodin a kamarádů obou z nás dvou to nebylo moc času. Všude jsme se jen protočili. Ale Vánoce jsme si užili na krásné chalupě a měli jsme je dokonce se sněhem :)

29.12. nás Petini rodiče odvezli do Vídně a nás opět čekala cesta na druhý konec světa.

V Pekingu jsme si opět protrpěli vízové povinnosti a pak se vydali k Letnímu Paláci. Velký chrámový komplex byl zajímavý, ale do samotného paláce jsme se nedostali, tam vybírali vstupné zvlášť, nad rámec námi zakoupené vstupenky, na které jasně stálo: ,,Letní palác" Byla ještě větší zima než minule a při -12°C jsme se klepali kosou. Poté jsme se jeli znovu podívat k Zakázanému městu a projít se pod obřím portrétem Mao - Ce- Tunga. Pokračovali jsme k Temple of Heaven - Paláci Nebes. Opět to byl velký chrámový komplex a velký park. Bylo to hezké, ale všechno vlastně úplně stejné. Jelikož jsme mrzli a měli hlad, tak jsme se šli najíst do obří tržnice. Za pár ¥ jsme si dali výbornou polévku a méně výborné něco, co se dost těžko identifikuje. Poté jsme se byli projít přímo po tržnici, kde jsme si mohli koupit zaručeně pravé výrobky Rolex, Guci, Dolce Gabana, Armani atd. za pár stovek. Prodavači tam byli naprosto nesnesitelně vlezlí a tak jsme se zas rychle otočili a pádili pryč. V centru jsme se ještě podívali na mrakodrapy a opět nabrali směr letiště.

Tam jsme utratili poslední juany za pivka z automatu a opět se pronudili až do odletu. Po nejdůkladnější kontrole jakou jsme zažili jsme si opět ,,užili" nejhorší servis a nejsušší sendvič jaký se dá udělat a stoprocentně jsme se rozhodli, že s čínskou společností už žádný další dlouhý let rozhodně absolvovat nechceme.

[autoring]

Není nad to dát sbohem létu jízdou pod širým nebem. Je to fér tečka za těmi parnými červencovými a srpnovými dny. Kočírovat k tomu BMW 430i je dobrá příležitost ukázat, že kabriolety nemusejí být za každou cenu extravagantními frajírky koupališť. Tenhle bavorák má sice perfektní siluetu, ale trochu nadváhu, jen čtyři válce a se všemi příplatky se blíží cenovce dva miliony korun. Přesto si ho strašně rychle oblíbíte.

Svléknout, prosím

Je nizoučké, a to až nebývale hodně v poměru k dnešním gigantickým SUV. Takže pozor na nasedání, kyčle to nemají v oblibě. Designérům ale odpustíte, přeci jen „bavorácké ledvinky“ přilepené k asfaltu už se jen tak nevidí. Navíc „čtyřka v kabriu“ jinak zásadně nevybočuje, přináší léty prověřené jednoduché tvary od západních sousedů se stoupající boční linkou, skoro plochými boky a duálními lampami. Všimněte si, jak auto doslova leží na příplatkovým devatenáctkách.

Zhruba od klik směrem dozadu se plechová střecha hodně kulatí, takže radíme čtyřku svléknout, to pak krásně vynikne její přímočaré tělo. Pravda, než kabrio skryje střechu v kufru, zvládli byste do sebe hodit kafe. Alespoň takové to pravé italské espresso „za libru“, které pravý Říman zhltne na jeden doušek. Dobrých 20 vteřin totiž tahle procedura zabere, však také střecha není jen obyčejná plátěná, ale z plechu, a navíc složená ze tří dílů. Na druhou stranu je to celkem zážitek sledovat všechna ta mechanicko-elektronická „hejblátka“ v pohybu.

Obejme vás

Čtyřka je pochopitelně čtyřmístná, ovšem počítejte s tím, že na výlet se vypravíte jen ve dvou. Nebo s dětmi. BMW 430i je ale de facto roadster s rozšířeným kufrem. Šup kabelku a batoh na zadní lavici a jedem. Znamenitý rozvor 2910 milimetrů sice vybízí k větší prostornosti, jenže přední sedačky jsou skoro metro od přední nápravy, čímž sice vynikne protáhlá kapota, ale kolena dospělého budou na zadní lavici trpět.

Oproti tomu vepředu si budete libovat, auto vás příjemně obejme, je hrozně útulné. Alespoň menším postavám to tak bude připadat, pro hřmotné řidiče bude interiér možná až stísněný. Přeci jen čtyřka není žádný gigantický kabriolet rozměrů Rolls-Roycu Dawn. Jistojistě ale budete i tak obdivovat řemeslně vyčiněnou zlatohnědou kůži a konzervativně luxusní pojetí palubní desky, tolik typické pro soudobé modely BMW.

Větrná clona za zadními sedadly poměrně schopně chrání posádku před akustickým ruchem svižnější jízdy. A pokud budete chvíli bojovat s jejím složením (kdybyste přeci jen rád vyrazili ve čtyřech), nebojte, nejste první ani poslední. Ukládá se do kufru, který je sám o sobě poměrně dlouhý a pojme až 370 litrů (to samozřejmě v případě, že v něm není složená střecha).

Má chuť

Motorově si 430i stojí pěkně v půlce benzinové nabídky. Je tu slabší 420i se 184 koňmi a silnější verze 440i, která má proklatě dobrý šestiválec a táhne silou dokonce 326 koní. Třicítka je pověstným zlatým středem, nabídne 252 zapřáhnutých ořů, čtyři válce a točivý moment 350 Nm v rozsahu už od 1450 otáček do 4800. Výkonnostní vrchol má čtyřválec lehce nad pěti tisíci otáček.

Novinářská verze nadto přidává sportovní osmistupňový automat za 64 tisíc a adaptivní M podvozek za 19 tisíc, který v kombinaci s velkými nízkoprofilovými pneumatikami překvapivě nepůsobí tolik tvrdě a po asfaltu umí hbitě poletovat, aniž by řidiči orazítkoval hýždě texturou sedačky. Se střechou v kufru nicméně auto působí těžkopádně, ono považte – kabriolety jsou obecně těžší, ale tenhle má dokonce 1,8 tuny, a to už je něco hmotnosti. Oproti kupé přidává 230 kilogramů. Výchylka při rozložení hmotnost je znát především v utažených zatáčkách, kdy je „čtyřka“ neposedná a vzpouzí se ideální stopě.

Lehce živější svezení ovšem 430i snese, na stovce je za 6,3 vteřiny a má chuť předjet každého loudu. Obyčejné trajdání krajinou kabriu ale sluší už z podstaty mnohem víc. Konvenuje to luxusní výbavě s příplatky, které cenovku auta z 1 387 000 dostaly až na 1 907 000 korun. Jen to hvízdlo. Mimo jiné vlivem paketů First Class (přidává zadní kameru, navigační systém a devět reproduktorů) a Innovation (adaptivní LED světla, asistovaná dálková světla nebo head-up displej) dohromady za víc než 110 tisíc. Holt BMW se rádo předvádí. Ale proto ho máme rádi, ne?

var sklikData = { elm: "sklikReklama_60993", zoneId: "60993", w: 600, h: 190 };

+ – Krásná silueta Těžká váha Útulný interiér Šestiválec nenahradíš… Anatomie skládací střechy Málo prostoru vzadu

Technické údaje: Typ vozu: Nový Značka: BMW Typ: 430i Motor: TwinPower Turbo 2.0 Motor: řadový čtyřválec Objem válců: 1998 ccm Plnění motoru: turbodmychadlo Palivo: benzin Pohon: zadních kol Výkon: 185 kW/252 koní při 5200 ot./min Točivý moment: 350 Nm při1450 až 4800 ot./min Zrychlení 0-100 km/h: 6.3 s Maximální rychlost: 250 km/h Převodovka: osmistupňová automatická Spotřeba paliva (l/100 km): 7.9 / 5.3 / 6.3 Emise CO2: 146 g/km Objem nádrže: 60 litrů Délka: 4638 mm Šířka: 1825 mm Výška: 1384 mm Rozvor: 2910 mm Pohotovostní hmotnost: 1810 kg Objem zavazadlového prostoru: 220–370 l Ceník: ke stažení zde

Příspěvek Test BMW 430i Cabrio pochází z auto-mania.cz