belkovinacestach

[belkovinacestach]

Jak nás covid-19 poslal domů

Cestou z Las Vegas jsme projeli Mohavskou pouští a nabrali jsme směr Los Angeles. 

Navečeřeli jsme se někde ve fast foodu, natankovali nejlevnější benzín, který jsme v Kalifornii našli (v Kalifornii je o hodně dražší než kdekoliv jinde na západě USA) a v noci jsme přijeli do LA. Měli jsme trochu problém najít místo na spaní. Přečetli jsme si nějaké tipy v aplikaci, ale když jsme tam přijeli, byla tam spousta bezdomovců a měli jsme strach. Docela dlouho jsme hledali, až jsme se ubytovali na parkovišti menšího obchodního centra v luxusní čtvrti blízko New Port Beach.

Poslední dny v USA už jsme dost bedlivě sledovali zprávy, protože začalo přibývat nakažených koronavirem. V té době bylo v LA několik desítek nakažených a my si říkali, jak je to tam nejhorší a co tam vlastně děláme. To ještě nikdo nevěděl, kam se čísla vyšplhají. Když jsme se ráno vzbudili, tak nejen že pršelo, ale přišla také nepříjemná zpráva – Trump chce zavřít hranice pro lety z/do Evropy. Nevěděli jsme, jestli je lepší se co nejdříve dostat domů, nebo se snažit ještě co nejvíce pocestovat a doufat, že se pak domů dostaneme.

Ještě jsme se úplně nerozhodli, tak jsme to odložili a jeli se podívat na New Port Beach. Když jsme tam dojeli, tak se ještě více rozpršelo. Rozhodli jsme se, že se teda pojedeme schovat do Walt Disney concert hall od Franka Gehryho. LA je strašně rozlehlé a do centra to bylo snad 80km. Všude ale vedou dálnice, někdy až 8 pruhů v jednom směru. Dorazili jsme tam a podle webu měla být free guide tour ve 2pm. Když jsme čekali na tour, pořád jsme se rozhodovali jak to udělat s tím odletem. Auto jsme měli vracet v Denveru, který byl tak 2-3 dny cesty od LA. Rozhodli jsme se teda, že zkusíme vrátit auto tady v LA a letět odtud. Podařilo se nám najít ucházející letenky za 2dny. Letělo to z LA do Madridu a z Madridu do Prahy. Nakonec jsme to teda koupili. To znamená, že jsme vlastně nechali propadnout letenky z Denveru do New Yorku a z New Yorku domů. Taky jsem museli zrušit zabookované auto v New Yorku, domluvit se, že auto co máme nyní vrátíme v jiném městě a podobně... 

Ve 2pm jsme už byli připraveni na free guide tour. Lidé tam byli, ale žádný guide nepřišel. Tak jsme se byli zeptat na pokladně. Paní nám řekla, ať počkáme, že někdo přijde. Když jsme tam stáli dalších 15min, byli jsme se znovu zeptat a paní teda (ne moc ochotně) někam volala a přišla s tím, že prohlídka byla kvůli covid situaci zrušena. No aspoň nás to utvrdilo v tom, že jsme udělali dobře s tou koupí letenek z USA.

Nasedli jsme tedy do auta a jeli se projet k Universal studios, kde jsme teda zpoza plotu nic neviděli, tak jsme pokračovali dále a po cestě jsme viděli slavný nápis „Hollywood“. Vyjeli jsme ke Griffith observatory, odkud má být nejlepší výhled na LA, ale počasí nám nepřálo a nebylo vidět vůbec nic. Tak jsme si aspoň projeli Mullholand Drive – ulici s nejdražšími domy světa. Pak jsme se projeli po Beverly Hills, Rodeo Drive a přes celé LA opět zpět na naše nocležiště. Celý den pršelo, tak nešlo moc nic dělat. A jelikož už se nám to opravdu krátilo, rozhodli jsme se zajít aspoň na pořádný americký burger. Navštívili jsme tedy nedalekou burgrárnu. Když jsme vybírali, co si dáme, přišel za námi nějaký zákazník a dal nám slevový kupon na 1+1 burger zdarma. Říkal, že to chtěl uplatnit při objednávce s sebou, ale že mu to nevzali, tak to máme využít my. To bylo milé.

Další den jsme ještě chtěli nakoupit nějaké boty, tak jsme se vydali do obchodu a nakonec jsme super nakoupili (panebože to nám tady tak chybí). Zbytek dne jsme se snažili sbalit auto do zavazadel a připravit se na odlet.

Ráno jsme se vydali do jednoho kempu, kde jsme si zaplatili sprchu. Potom už jsme se vydali na LAX (letiště), protože jsme byli nějací nervózní. Teda hlavně já. Všude jsem četla, jak se ruší kdejaké lety, a jen jsem se modlila, ať ještě nezruší i ten náš. V noci jsem se kvůli tomu vůbec nevyspala, protože kdykoliv mi zavibroval mobil, checkovala jsem, jestli to není email od aerolinky. A protože je v Americe časový posun, tak když jsme měli noc, zrovna mi pravidelně chodily zprávy z ČR, tak si asi dokážete představit, jak ta noc vypadala.

Na benzínce jsme natankovali auto do plna, bezdomovcům dali zbytek jídla, co jsme měli v autě a do navigace jsme si naklapali půjčovnu Payless, od které jsme měli půjčené auto. Když jsme tam přijeli, tak na bráně byla stará vybledlá cedule, kde bylo Payless napsané, ale půjčovna už tam nebyla. Co teď? Zmatek a beznaděj. Tak zase volám do té půjčovny a řekli mi, že tam ta pobočka byla zrušena a mají jinou na jiném letišti v LA. Podívali jsme se do mapy a bylo to cca 60km daleko. No z toho jsem se málem sesypala, ale vyrazili jsme co nejrychleji předat auto na to druhé letiště. Tam předávka proběhla vpohodě, akorát nás to stálo 450 dollarů, za vrácení auta na jiném místě. Teď jsme se už jen modlili, ať se dostanem na LAX včas. Nechtěli jsme riskovat žádnou městskou dopravu a objednali jsme si UBER. Naštěstí přijel rychle a nebyly žádné kolony, tak jsme to stihli. Dokonce z ceny jsme byli mile překvapeni. Vyšlo to na nějakých 50$, což je na LA, myslím, docela hezké.

Když jsme byli na letišti, ulevilo se nám. Ale asi toho stresu bylo málo – Tom se tam ještě na něco ptal ženské ohledně lístků, co jsme měli v pase a na hranicích nám říkali, že je musíme vrátit, až budem USA opouštět. A ženská ho poslala někam jinam, a když se vracel, musel si znova vystát frontu na rentgen. I přesto jsme to stihli a nastoupili do letadla společnosti Iberia. Z toho všeho stresu jsme byli tak unavení, že jsme si v letadle vlastně docela odpočinuli a tak ten let ani nebyl tak strašný.

V Madridu na letišti bylo už všechno zavřené, protože ve Španělsku už vřela covidová krize a měli tam nejvíce případů v Evropě. Když jsme už seděli v letadle, tak jsme začali nabírat zpoždění. V Madridu byla totiž otevřená jen jedna ranvej a Praha zase přijímala letadla v půlhodinových rozestupech, aby se lidi nepotkávali. Jelikož bylo čekání fakt dlouhé a únavné, rozhodli jsme se zeptat na víno. Měli poslední 4 lahvičky tak jsme je koupili všechny. Pak to čekání rychleji uteklo :D.

Po dvou hodinách, co jsme seděli v letadle, se najednou velká skupina Španělů zvedla a otevřeli jim letadlo. Nevěděli jsme co se děje, protože letušky s nimi komunikovaly Španělsky. Tak už jsme se lekli, že neodletíme, ale potom nám vysvětlily, že jim v Praze zrušili navazující let a že do ČR nesmí vstoupit, protože patří do nejvíce rizikové země. Nakonec nám ještě letuška řekla, že letadlo, ve kterém sedíme, je poslední z Madridu do Prahy, že další lety už ruší. Tak jsme byli šťastní, že nám to vyšlo.

Po další hodině jsme konečně vzlétli a za 2,5h jsme přistávali v Praze. Letiště bylo úplně prázdné. Prošli jsme připraveným koridorem, na konci nám všem změřili teplotu a vypustili nás ven.

Ještě jedna dobrá perlička byla, že jak jsme vzlétli, naši sledovali flightradar, aby věděli, kdy nás mají vyzvednout. A naše letadlo se najednou uprostřed cesty z radaru ztratilo. Naši teda volali na letiště, co že se děje, a ženská jim řekla, že to letadlo také nevidí, a že se možná muselo vrátit zpátky do Madridu buď ze zdravotních důvodů, nebo kvůli technické poruše. Nakonec se ukázalo, že to kvůli tomu zpoždění už flightradar neukazoval, protože to letělo úplně v jinou dobu, než původně mělo. Tak jsme se nakonec v Praze na letišti potkali a byli jsme vlastně rádi, že jsme doma.

Protože jsme doletěli pozdě, dopravili jsme se jen na hotel a cestu na Moravu nechali až na další den. Na hotelu jsme pak čekali na tu první velkou tiskovku vlády, ve které se vyhlásil nouzový stav, a zakázali volný pohyb osob. Ráno už jsme tedy nemohli na snídani do restaurace, ale donesli nám ji na pokoj a byli jsme jejich poslední hosté před koronavirovými opatřeními. A tak skončila naše svatební cesta, na kterou jsme se vydali před 2,5 lety.

[belkovinacestach]

Las Vegas - město hříchu

Z Hoover Dam jsme byli ve Vegas v podstatě za chvilku a ihned jsme vyrazili hledat bydlení. Dopředu jsme neměli zabookovaného nic. Všude v cestovatelských blozích jsme se dočetli, jak je nejlepší někam prostě přijet a ubytovat se. Že ceny jsou tam směšné. No nebyly. V Luxoru i vedle v Excalibur jsme na recepci dostali cenu pro 2 na 2 noci asi 250$. Ne že by to bylo moc, ale ve srovnání s 20$ za osobu/noc, které nabízeli při rezervaci pár dní dopředu na Groupon, nám to hodně přišlo. Nakonec jsme narychlo našli ubytko na bookingu v Elis Island za 150$ na 2 noci. Příště to nepodceníme a za pár desítek dolarů si to booknem předem. Polohu jsme měli skvělou, asi 5-10min pěšky od Stripu (od hotelu Paris).

Ubytovali jsme se a koupili si na Grouponu voucher na All you can eat do hotelu Rio. My totiž když cestujem, tak nemáme moc čas na jídlo, a už nám za těch pár dní v národních parcích docela vyhládlo :D. Jídlo bylo skvělé a byl v ceně dokonce i alkohol, tak jsme se aspoň dobře naladili, než jsme vyrazili do víru kasín a města.

Nejdříve jsme jen tak random vlezli vždycky do nějakého hotelu a dívali se co tam vlastně všechno je. Každý hotel je takové město ve městě a měli jsme dost problém se tam orientovat a několikrát jsme se i ztratili. Náš hotel byl menší, měl jen kolem 300 pokojů, ale ty největší hotely na Stripu mají třeba 3000-4000 pokojů, kasína, restaurace, obchody, bazény, … V hotelu Venetian se třeba můžete svést na gondole vevnitř v hotelu – je tam v patře udělaný kanál.  A spousta jiných klasických bizarností.

Večer jsme strávili v kasínu. Něco jsme si zahráli (teda spíš jsme tam naházeli nějaké dollary do mašinek), ale spíš jsme nasávali atmosféru a užívali si dobré drinky.

Ráno bylo nějaké náročné, tak jsme zůstali na pokoji. Já jsem ještě musela chvilku pracovat (protože na pokoji se to dělá lépe než v autě) a Tom aspoň skočil dolů do kasína pro nějaké drinky, ať mi to jde líp od ruky :D. Potom jsme si ještě zabookovali lístky na show Davida Copperfielda a vyrazili jsme zase do víru města.

Na Davidovi Copperfieldovi jsme seděli u stolečku pro 4. Přisedli si k nám dva amíci, kteří byli dost družní. Show začala, tak jsme se dívali a po chvilce jeden ten amík odešel. Vzápětí jsem zjistila, že nemůžu najít kabelku – tu jsem nakonec nahmatala o něco dál, než jsem ji dávala a zjistila jsem, že je otevřená, tak jsem si začala kontrolovat věci. Nahmatala jsem peněženku, tak se mi ulevilo, ale jen na zlomek sekundy, než mi došlo, že peněženka je taky otevřená. Vybrali mi z ní českou kartu, hotovost a kartu od pokoje. Hned jsme to začali řešit, protože tam s námi pořád ještě seděl ten jeho kumpán. Jenomže týpek už to stihl někde schovat a místní ostraha tak nic nevyřešila. Sranda byla, když jsem si chtěla zavolat do banky, aby mi zablokovali českou kartu. Ostraha se mi snažila sehnat telefon, ze kterého by to šlo, ale zjistili, že z celého hotelu nejde volat mimo Ameriku. Nakonec jsem vzbudila mamku v Čechách a ona to za mě zařídila. Organizátoři nám jako omluvu nabídli další termín show, kde jsme dostali vlastní stoleček (lepší místa) a k tomu pivo, víno a popcorn. Představení bylo neuvěřitelné. Celé to byl vlastně příběh s mimozemšťanem, který provázela spousta menších a větších triků. Byl to opravdový zážitek.

Potom už se nám nechtělo ani moc do kasína, když nás obrali o hotovost, kterou jsme na to měli připravenou. Tak jsme si koupili jen nějaké drinky.

Další den už jsme Vegas opouštěli. Byl to silný zážitek, ale vlastně už jsme se těšili pryč. Ještě jsme zastavili u známé značky „Welcome to Las Vegas“, ale byla tam neskutečná fronta lidí a nějaký organizátor to tam řídil. To se nám stát nechtělo, tak jsme se vyfotili jen tak nějak zboku a jeli dál...

[belkovinacestach]

Welcome to USA

Tak jsme si po těch všech peripetiích a zrušeném letu vystáli frontu na zavazadla a po dni stráveném na letišti jsme vyrazili do nejbližší car rental. V jedné nám řekli, že auta do USA nepůjčují, že to máme zkusit vedle. Nakonec v Avisu půjčujeme Dodge Grand Caravan s americkou SPZ a vyrážíme na cestu do Denveru.

První den jsme dojeli jen na hranice a vyspali jsme se tam. V autě se jelo i spalo dost pohodlně, až se nám ho nechtělo měnit.

Po 900km přijíždíme do Yellowstone NP. Je tam spousta bizonů, elků, ale ještě více sněhu a ledu. Takže je většina NP zavřená. Ale musíme přiznat, že i ten kousek parku, který byl otevřený stál opravdu za to.

Další noc v autě v mínus 5 stupních jsme přežili, tak jsme vyrazili dál na jih přes Montanu, Wyoming a Jižní Dakotu. Nejdříve jsme zastavili úplně náhodou po cestě u Little Big Horn. Cílem dne bylo navštívit Mount Rushmore – prezidentské hlavy ve skále.

Vyjeli jsme na roadtrip v dobu, která asi není moc oblíbená, tak��e se s nikým moc nepotkáváme. Přejezdy jsou tady strašně dlouhé a tak jsme ještě večer dojeli k Denveru, abychom stihli další den vrátit auto a nezasekali se někde na cestě.

Po cestě jsme ještě změnili booking na auto, které jsme si měli v Denveru půjčovat. Měli jsme booklé nějaké SUV, ale ten Grand Caravan se nám moc líbil. Tak jsme tam dojeli, vyřídili všechny papíry a když mi dávala klíče, zeptala jsem se ještě jak je to s toll road. Řekla mi, kde v Coloradu jsou 2 a že se jim máme vyhnout, jinak budeme platit dost peněz. Tak jsem se ptala dál, že bych teda stejně chtěla vědět jak to je, protože se může stát, že na ně někde najedeme – třeba v LA. V tu ránu na mě vytřeštila oči se slovy „s tím autem ale nesmíte opustit Colorado!“ no ano, bylo to napsané asi na 60.straně. Tak nastala další fáze hledání auta v jiné půjčovně a ověřování, jestli s ním teda opravdu můžeme za hranice Colorada. Nakonec jsme sehnali Nissan Pathfinder, přehazujeme celý náš život z auta do auta a jedeme dál.

Cestou projíždíme přes Aspen a jedeme ke Colorado National Monument. 

Opustili jsme stát Colorado a další na řadě byl Utah. Naše cesta vedla do NP Arches, který nás okouzlil :) Vyrazili jsme k Delicate Arch a i když bylo 15°C a sluníčko, bylo nám opravdu horko. Těžko si představit být tam v létě.

Další den jsme se přesunuli do Dead Horse Point State park.

Ten byl menší a tak jsme se vydali ještě do Canyonlands NP. Tam nás naprosto ohromily terénní cesty po okrajích canyonů. Tomášova láska k řízení a adrenalinu se nemohla nabažit, a tak máme aspoň plán na příští návštěvu. Půjčíme si terénní auto a na pár dní se vydáme prozkoumávat canyon do hloubky.

Stíháme ještě dojet do Capitol Reef a udělat si tam malou procházku před západem slunce. Mysleli jsme si, jak to bude všechno vlastně dost stejné, ale dostalo nás. Každý ten park je vlastně něčím výjimečný.

Ráno jsme se ještě zdrželi a projeli si v Capitol Reef nějaké scenic road.

Potom jsme pokračovali do Bryce canyonu. Cesta vedla přes hory, které měly kolem 3tis.m.n.m. a byla tam spousta sněhu. Bryce canyon byl taky z poloviny zavřený, takže jsme obešli hlavně vyhlídky, ale dovnitř canyonu jsme se moc nedostali.

Po probuzení jsme pokračovali do NP Zion, kde jsme měli v plánu jít na Angels Landing. V NP Zion se nejezdí autem, ale shuttlem, kvůli velkému počtu návštěvníků. Angels Landing byl naprosto skvělý trek. Trochu toho adrenalinu v žilách kolovalo, když jsme šli po těch úzkých hřebenech. Naprosto výjimečný zážitek, určitě doporučujeme.

Po tomhle skvělém zážitku jsme opustili Utah a vyrazili do Grand Canyonu v Arizoně. Ze severní strany byl ještě zcela uzavřen kvůli sněhu. Tak jsme se rozhodli ho celý objet (300km) a zkusit druhý přístup z jihu. Tam jsme se ale dostali až další den. V Grand Canyonu jsme opět využili shuttle a objížděli jsme jednotlivé vyhlídky a naplánovali si u toho trek na příští návštěvu. Musíme se podívat na dno Grand Canyonu!

Po Grand Canyonu už jsme zamířili do Las Vegas. Po cestě jsme ještě narazili na R66. No tak volba byla jasná. Museli jsme sjet z dálnice a jet po ní.

Ráno jsme jeli do města Kingsman do muzea R66.

Poslední zastávka před Las Vegas byla už v Nevadě. A to přehrada Hoover Dam. Tam už bylo teda asi milion lidí a půl milionů kabrioletů :D

Z přehrady jsme už zamířili do Vegas hledat ubytování. A o tom zase příště :)

[belkovinacestach]

Jak jsme opouštěli Kanadu a kolik kanadských žertíků si na nás ještě vymyslela…

Po Vánočních svátcích jsme zase přepnuli do pracovního módu a 3.1. byli opět v práci. Já pokračovala ve své práci v Hudson´s bay na oddělení online shoppingu a Tom na stavbě, kde dělal od začátku. Před Vánoci jsem musela dát výpověď, protože jsme měli zakázané volno přes vánoční svátky. I tak mě ale vzali zpět hned, jak jsem se ozvala a k mému údivu jsem tam byla většinu času sama a měla tak spoustu hodin. Kolegyně pracovaly zhruba 6-12h/týdně, já jich měla kolem 35-40h.

Všechno normálně plynulo, tak jsme si stanovili termín odjezdu z Kanady na konec března. Měli jsme spočítané, kolik ještě vyděláme, kolik cca utratíme na cestách a co si dovezeme domů.

První kanadský žertík přišel hned 9.1., když jel Tom z práce a v koloně do něj zezadu nabouralo auto. Nikomu se nic nestalo, ale naše auto mělo odřený zadek, a protože ho to odhodilo na auto vepředu, předek auta vypadal dost žalostně. Tom u sebe navíc neměl doklady, tak jsem sedla do taxíku a dovezla mu je. Na místě už byli hasiči a poslali nás na policejní stanici. Tam jsme všechno vyřídili a pak čekali na vyjádření pojišťovny. To trvalo asi měsíc a půl a nakonec nám řekli, že opravy by byly dražší než naše auto, takže nám vyplatí cenu auta a auto se musí vyřadit z provozu.

Další kanadský žertík na nás připravila moje práce. 12.1. jsme měli mít (po)vánoční večírek. Bylo -24°C a my se vydali autobusem do centra. Než jsme ze zastávky došli k hospodě, tak už nás bolely snad i kosti, jaká byla venku zima. To ale ještě nebylo nic vzhledem k tomu, jaké zjištění nás čekalo tam. Majitel nám oznámil, že firma na poslední chvíli akci zrušila. No akorát to asi zapomněli dát vědět. Tak jsme celí naštvaní a promrzlí zavolali taxíka a jeli domů. Pro mě to byl asi největší „zážitek“ kanadské zimy. Po příjezdu mi trvalo několik hodin, než jsem rozmrzla (a to jsme měli krb). Tom si ale zimu „užil“ mnohem více. Další den šel totiž do práce a bylo -33°C!!! No stejně je vyhnali ven, což se moc nedalo zvládat, tak se jim na to vykašlal a po hodině odešel. Byl pak týden doma a čekal, až ty největší mrazy pominou. No další týden už bylo jen -15°C, tak zase vyrazil do práce :D. Když teplota klesala pod -20°C, měli jsme ráno problém s nastartováním auta. Takže Tom se ještě každý večer před spaním jel projet aspoň kolem blouku aby zahřál motor a trochu oživil baterku, abychom ráno odjeli.

No asi se není čemu divit, že nás ta zima začala víc a víc štvát, a tak jsme se rozhodli náš pobyt v Kanadě zkrátit do půlky března.

Protože bylo počasí jaké bylo a na žádné velké venkovní aktivity to moc nebylo, rozhodli jsme začít chodit do fitka, abychom z toho úplně nezešíleli. Začalo to vlastně tím, že jsme chtěli jít na squash a našli jsme středisko, kde se platil jednodenní vstup a mohli jsme tam jít na jakékoliv lekce, squash, badminton, lozit na stěnu, jít do fitka, na bazén a ještě určitě tak dalších sto věcí, které už si nepamatuju. Nicméně nás to po jednom zkušebním dni nadchlo natolik, že jsme si hned koupili permanentku, a když to šlo, chodili jsme tam.

Tak jsme nějak přežili leden a říkali si, že už se nám to pomalu krátí. Začali jsme rozprodávat vybavení bytu a pomalu se chystat na to, že za chvíli Kanadu opustíme úplně. Měli jsme před sebou posledních 6 týdnů. 7.1. se v Calgary na Olympic Oval jel světový pohár v rychlobruslení, tak jsme se byli podívat na Sáblíkovou. Ta vyhrála, tak jsme měli ohromnou radost, ale protože jsme v Kanadě, tak ty kanadské žertíky na sebe většinou nenechaj dlouho čekat a bylo to zase tady. 

Když jsme odjížděli od Olympic Oval, tak mi Tom oznámil, že těsně předtím mu volal šéf, aby mu oznámil, že už pro něj nemají další práci. Byl tam nějaký problém na stavbě a museli tehdy propustit dost lidí, ale vyhazov na hodinu taky nebyl nic moc fér po 8 měsících spolehlivé práce.

Blbě se hledá práce na 6 týdnů, ale nakonec Tom po známosti sehnal práci na jiné stavbě u kamaráda, tak nás to nakonec ani tolik nebolelo. Dokonce si tam vydělal více, než v práci předchozí, což nám docela bodlo vzhledem k tomu, že jsme opět posunuli datum odjezdu, tentokrát už finálně na konec února.

Určitě v tom sehrála roli celá tato situace s prací, ale možná ještě více to, že už jsme museli odevzdat pojišťovně to auto a bez auta bychom byli dost nahraní. Bydleli jsme na okraji Calgary a veřejná doprava nebyla tak spolehlivá jako u nás, a už vůbec ne tak častá.

Na 29.2. jsme si koupili letenky z Calgary do Denveru, kde jsme si zabookovali auto. Z Denveru jsme měli naplánovaný 4týdenní roadtrip po západě USA. Potom jsme měli přeletět do New Yorku a tam mít další 2 týdny před návratem domů.

Pár dní před koncem jsme už měli víceméně rozprodané vybavení bytu, sbalené 2 kufry, které jsme chtěli poslat domů (jo, opravdu se v Kanadě/USA neskutečně dobře nakupuje :D ..) a taky zavazadlo na cesty. Zbylo nám nějaké oblečení, které už jsme se rozhodli do ČR nevozit, tak s tím Tom jel do donation kontejneru pro charitu. Já zatím doma pokračovala v úklidu bytu a najednou telefon. Tom volal, že do kontejneru s oblečením hodil taky svůj cestovní pas. Asi si dokážete představit, jak ty kontejnery vypadají a že je to udělané tak, aby z nich lidi ty věci nevytahovali ven. No dodneška mě mrzí, že jsem neviděla na vlastní oči, jak Tomáš ten pas lovil nějakou síťkou na ryby nebo co to bylo. Musel si přistavit auto ke kontejneru, protože byl vysoko. Pak se tam musel do půl těla nahnout a podařilo se mu pas tou síťkou vylovit. Možná to teď zní jednoduše, ale pár hodin tato akce zabrala :D.

Už se opravdu chýlilo ke konci našeho pobytu a vypadalo to, že všechno tak nějak běží jak má. Ale ono to vlastně bylo zase jen takové ticho před bouří a dva dny před koncem Toma opět vyhodili z práce, protože ze stavby opět vyhodili firmu, pro kterou dělal. Nad tím už jsme akorát mávli rukou, protože dva dny už nic neřeší. Aspoň měl čas dodělat finální úklid bytu a dořešit to auto. Kde se nakonec ukázalo, že asi za skoro 2 měsíce neměli dostatek času a chtějí předání uskutečnit až na začátku března – předání klíčů za šek. Jelikož jsme 29.2. odlétali, tak to nepřicházelo v úvahu. Museli jsme to teda risknout a dát jim auto dříve, než nám dají šek. Ten ovšem bylo možné poslat jen na kanadskou adresu. Naštěstí prošla adresa kamaráda a opravdu se k nám šek dostal – díky bohu!

Poslední dny byly fakt náročné, tak už jsme se strašně těšili, až Kanadu opustíme. 28.2. odvezl Tomáš auto na vrakáč. Pak jsme bez problémů předali byt a jeli ke kamarádům, kde jsme strávili poslední noc před odjezdem. Ti nás ráno hodili na letiště a my jsme konečně pocítili tu úlevu po posledních dnech plných útrap.

Hádáte, že to nebyl poslední kanadský žertík, který jsme zažili? No tak to máte pravdu. Nasedli jsme do letadla, vyjeli jsme na ranvej a už se těšili, jak přistaneme v Denveru. No najednou se něco změnilo a po pár divných zvucích jsme mířili zpět ke gatu. Nějakou dobu se nevědělo, co se děje. Po hodině v letadle nás nechali vystoupit zpátky do gatu a oznámili nám, že letadlo kvůli technické poruše dnes nepoletí a další letadlo letí za týden. Opravdu, Kanado?

Letenky ostatních společností byly buď vyprodané, nebo nad naše finanční možnosti. Nakonec jsme se rozhodli, že si půjčíme auto a do toho Denveru dojedeme. Potom jsme ale čekali ještě asi 2 hodiny, než nám vrátí zavazadla. A celkově organizace letecké společnosti Frontier byla opravdu tragická.

Nakonec jsme po celém dni na letišti vyrazili do půjčovny aut, půjčili si Dodge Grand Caravan a vyjeli směr Denver. 

Takže teď už fakt – Sbohem, Kanado – a Welcome to USA!

[belkovinacestach]

Konec roku - párty a Vánoce s rodiči.

Pomalu se blížil konec roku a Peťa opět změnila práci. Nyní pracuje v Hudson‘s Bay – velkém obchodu s oblečením. Stará se tam o online objednávky. Já jsem pořád na oknech. Protože jsme si chtěli trochu připomenout české zvyky, vydali jsme se 23.11. na Katarinskou zábavu. Slovensko – Český  ples, v podstatě úplně stejný, na jaký jsme zvyklí od nás. Potkali jsme se tam vlastně téměř se všemi, které jsme tu zatím poznali. Dost se kecalo, tančilo a samozřejmě taky pilo. Nechyběla ani slivovice nebo becherovka. Večer to byl krásný, ráno bylo ale horší. Pak jsme také měli závěrečnou párty s firmou, pro kterou instalujeme okna. Bylo to v Minas Brazilian restaurant – koncept jako v Ambiente v Praze. Mě se tam moc líbilo a chutnalo mi tam více, než v La Pampa, kde jsme byli s Peťou. O dalším víkendu se Peťa domluvila s Luckou, které předtím hlídala dítě, že spolu napečou nějaké vánoční cukroví. Holky pekly a já s jejím mužem jsme si u toho udělali menší (pivní) dýchánek. Pak přiletěli naši kamarádi, Lukáš a Danča Doskočilovi, se kterými jsme se seznámili na Zélandu. Vyzvedli jsme je na letišti, zavezli do jejich bytu a pak u nich byli dlouho do noci, protože si bylo o čem vykládat. Za dva dny je bereme na Lake Louise, kde se jede závod v ženském Super G. Ester Ledecká tu už jeden závod vyhrála a ve druhém skončila 4. My přijeli přesně na její jízdu. Startovala 4. A přijela 4. Po 12. Závodnicích byla 12. a bylo jasné, že se ještě spousta holek dostane před ni. No co, každý závod se nepodaří.

My se tedy sebrali a jeli se podívat přímo k jezeru. Tam byla zima jako kráva. V Calgary jsme se stavili v Olympijském parku, ale bohužel tam toho zas tolik k vidění nebylo. 

Poté jsme hodili Lukáše s Dančou domů dospat Jet Leg a my se vydali zabruslit si na olympijský ovál. 2x vstup a 2x půjčení bruslí nás stálo jen 27CAD, což nám přišlo super. Bruslili jsme ani ne hodinku, ale bylo to boží.  

9.11.2019 se ve zprávách objevila hrozná zpráva z Nového Zélandu. Vybuchla sopka na White Islandu, kterou jsme cca před rokem a půl také navštívili. Tento stále aktivní sopečný ostrov vybuchl již po několikáté. Nyní to stálo život 18 lidí, návštěvníků ostrova. Ještě před Vánoci jsme měli další párty, tentokrát s naší firmou. Prvně jsme byli na motokárách a pak to pokračovalo párty v hospodě. Stálo to za to. 

5.12.  

Vánoce se s námi rozhodli oslavit Petini rodiče. Snažili jsme se vymyslet různorodý program, a tak jsme s nimi obrazili co se dalo. Vzali jsme je na nějaké typické věci do hospod (Burgry, křídla s 20 druhy omáček atd.), na věž v Calgary (tam jsme byli taky poprvé), od mého kolegy Kuby jsem dostal 50% slevu na lyžování na Sunhsine village (děkujeme), tak jsme vyrazili i na lyžovačku. Lyžování na Sunshine bylo super, mě se areál líbil ještě víc než na LL, protože se dalo lanovkama vyjet na různé kopce na různých stranách údolí a výhledy byly o dost různorodější a řekl bych i hezčí. Jen počasí nebylo úplně skvělé, ale to se nedá nic dělat.

Taky jsme si byli zabruslit na oválu. Na výlety jsme zvolili klasiku. Lake Louise a Johnson Canyon, kde byl na konci úžasný zamrzlý vodopád. Vypadalo to jak v pohádce. Dokonce jsme si sehnali i nesmeky – takové jakože mačky, aby to neklouzalo na sněhu a ledu. 

Taky jsme si udělali typické české Vánoce. Na Boxing day jsme si udělali výlet do největšího obchodního centra v severní Americe – West Edmonton Mall. Já si tam koupil skvělý kabát, Peťa s mamkou šly nakupovat a já s Robertem jsme se zašili na celý den do hospody :D  

Samozřejmostí byla taky návštěva NHL. Vybrali jsme zápas Calgary vs. Vancouver. Bohužel se prohrálo, ale to nevadilo, atmosféra byla skvělá.

Silvestra jsme už moc neslavili, protože rodiče 1.1. odlítali zpět domů. My se už pomaličku připravujeme na náš konec zde v Kanadě, a tak jsme s nimi poslali i jedno extra 22kg zavazadlo. Všechno to vypadalo v pohodě, ale to jsme ještě netušili, co vše nás ještě čeká.

[belkovinacestach]

Waterton, Yamnuska, NHL - jezera, hory, hokej = taková normální Kanada.

Po návratu z USA jsme zase chvilku řešili starosti všedních dní. Peťa změnila práci, protože v bistru to šlo od desíti ku pěti (hlavně co se hodin týká). Teď hlídá děti u jedné rodiny na ranči nedaleko Calgary. Tak trochu jako z amerického filmu. 2 chůvy, kuchařka, uklízečka, zahradník… No jo, ropný byznys asi nese :D Později jsme se také dozvěděli, že tahle rodina dříve vlastnila místní hokejový klub CALGARY FLAMES. 




Já musel řešit starosti s autem. Pár metrů od domu do mě totiž naboural borec. Ale nic strašného, jen mi promáčkl zadní blatník. Vše se vyřešilo velmi férově a bezproblémově. 

O víkendu jsme navštívili ZOO Calgary. Vyčetl jsem, že by to měla být největší a nejnavštěvovanější ZOO v Kanadě. Špatná nebyla, ale z ČR jsme co do kvality ZOO asi rozmazlení. Nejvíc nás zaujalo krmení pum.



O víkendu jsme chtěli jet opět do Jasperu, ale nakonec tam byla špatná předpověď počasí, a tak jsme se místo 400 km na sever vydali 300 km na jih - na Kanadsko americkou hranici do NP Waterton Lakes. 
Do kempu jsme přijeli v sobotu dopoledne a ačkoli jsme tam byli fakt brzy, tak jsme chytli jedno z posledních volných míst.


Téměř ihned jsme vyrazili na Bertha Falls. Přes hezkou vyhlídku kousek za vesnicí jsme přišli k malému, ale hezkému vodopádu. Rozhodli jsme se, že až nahoru k jezeru nepůjdeme, a že raději pojedeme na Park HW, místní scenic road. Když jsme přijeli k odbočce, tak nás přivítala cedule closed. Bohužel obě místní scenic Road byli zavřené. Tak jsme se šli projít po vesnici, navštívili nějaké obchůdky, podívali se ještě na jeden vodopád, který byl přímo ve vesnici a pomalu šli spát.



Ráno jsme se hned přesunuli do přístavu, kde jsme i posnídali a poté vyrazili lodí na Crypt Lake. Většinou se nám ráno na ty treky fakt nechce a musíme se hodně přemlouvat, i když víme, že to pak bude stát za to. Tentokrát to ale bylo jinak. Po dlouhé době jsme se hned po probuzení těšili a nějaké přemlouvání nebylo na místě. Průvodci na lodi nám dali nějaké info a my vyrazili. Trek to byl jako všechny ostatní. Celou dobu do kopce. Nedaleko před koncem nás čekal zajímavý skalní tunel a chůze po skalním útesu. Také tam byl hezký vodopád a na samém konci krásné jezero. To jsme si obešli celé dokola (a překročili tak hranici Kanada-USA) a pak se vydali zpět - na watertaxi a zpátky do Calgary. 



Na další víkend jsme si naordinovali klid, a tak jsme se byli jen na vyhlídce nad městem a v krásné nové městské knihovně. 



Jednovíkendový oraz nám stačil. Další víkend nás to už zase táhlo na kopce. Vybrali jsme si populární horu Mt. Yamnuska. Na asi 5km na nás čekalo převýšení přes 1000m. Od parkoviště se začalo stoupat pravou stranou kopce. Po chvilce se vystoupalo nad les a otevřely se hezké výhledy. Mimo jiné na krásné jezero ve tvaru srdce.

Nahoře se musí přelézt taková malá ferrata. Úzká římsa, řetěz a pod vámi jen hluboká propast. Normálně mám takové věci rád, ale tady se mi nějak šprajcla hůlka, kterou jsme měl připevněnou na batohu a nemohl jsme se hnout dopředu a dozadu se mi moc nechtělo. Chytl jsem tam docela slušný panický záchvat a nevěděl, jak dál.  Peťa to zvládla narozdíl ode mě na jedničku. Pak jsme pokračovali ještě více nahoru. Po úpatí jsme se škrábali po scramblu (drobné šutry) a ten se pod náma sypal do neznámých hlubin. Moc jistě jsme se tam necítili. Z hora byl hezký výhled a pak opět scramblem dolů. 

A pak ještě horším scramblem… a pak… a pak jsme si říkali, proč jde ta holka před náma tak blbou cestou, jak se tam vůbec dostala. Nechtělo se nám věřit, že by cesta skutečně vedla tak příkře dolů. Nakonec se to ale nešlo tak špatně, člověk se dolů tak nějak klouzal. 
Byl to krásný trek, ale poměrně náročný, pro mě tentokrát i psychicky. Asi stárnu nebo co. 



Dalším výletem pro nás byl Beehive Trail u Lake Louise. Už v 9 ráno tam bylo plné parkoviště, a tak jsme museli zaparkovat asi o 1km níž.

 U Lake Agnes je Tea House. Jedna z mála horských chat co tu mají. Dáváme si skvělou polívku a čaj. Čaj do otřískaných hrníčků, ale o to lepší to mělo atmosféru :-) 

Samotné jezero je moc hezké, ale my kolem něj pokračujeme až nahoru na Big Beehive. Z hora je krásný výhled na Lake Louise. 

Dolů jsme to doslova seběhli - asi za hodinku a 15min. Tohle byl jeden z těch méně náročných, ale nedá se říct méně hezkých treků. 

Jeden z dalších víkendů jsme se rozhodli, že se pojedem podívat na Peyto Lake. Minuli jsme odbočku a dojeli až do British Columbie. Tam nás upoutala cedule k Lake O`Hara. Když jsme tam přijeli, tak dole u cesty byla závora a cesta byla zavřená. 29.9. totiž napadl první sníh. Sněžilo celý víkend a napadlo asi 30 cm sněhu.

 Když jsme přijeli k Peytu, tak příjezdová cesta byla obehnána plotem a taky tam byl zákaz vstupu - pod pokutou asi 200CAD a stálo tam i auto rangera, tak jsme to fakt nechtěli riskovat. 
V Canmore jsme si tak aspoň prošli po místním chodníčku kolem řeky a jeli domů. 500 km jsme najeli kvůli ničemu. Ale Peťa byla ráda, že vytáhla paty z domu, protože teď byla několik týdnů zavřená doma kvůli nemoci.



Pořád jezdíme do hor na západ od Calgary. Na východ jsme se ještě nevydali a tak bylo třeba  to změnit. Vyjeli jsme tedy do Dinosaurus provincial park. Jedná se o jedno z největších nalezišť dinosaurů na světě a je vzdálené cca 200km východně od Calgary. Cesta je strašná nuda. Celou dobu jedete po absolutně rovných cestách (silniční síť  je tu pravoúhlá) a krajina je jen placka… a takhle byste pravděpodobně přijeli až na východní pobřeží) V samotném dinosaur parku jsme navštívili muzeum, prošli se v kaňonech které byly zajímavé, ale všechny stejné a protože nám nepřálo počasí tak jsme to brzy zabalili a jeli zpět. A jak furt říkám, že svět je malý, projevilo se to i tady. Bez jakékoli zmínky předtím jsme zde, 200 km od milionového města potkali mého kamaráda z práce :D 



A hned druhý den nás čekala návštěva NHL. Na Grouponu se nám podařilo najít lístky za asi 17 CAD a to nešlo nevzít :D Calgary Flames hostili Philadephia Flyers. Do hry se dostali náš brankář Rittich, a pak také Michael Frolík, který shodou okolností nastoupil k 800. zápase v NHL a hned v prvním střídání vstřelil gol. Za hosty nastoupila jedna z největších českých hvězd NHL, Jakub Voráček. Super byla světelná show před zápasem. Atmosféra na samotném zápase byla sice o dost chladnější než u nás, ale celkový dojem byl i tak skvělý a navíc domácí vyhráli :-)



Další víkend Peťa pořád nebyla zdravotně úplně ready, tak jsme vyjeli na další nenáročný výlet. Jeli jsme se podívat na Black Shale suspension Bridge v Kananaskis. Most to byl sice hezký, ale jestli to stálo za 150km jako solo atrakce, to si nejsme jistí.

 Pak jsme se ještě zastavili v Yamnuska Wolfdog sanctuary. To byla taková mini zoo s vlkopsama. 



No a pak konečně začala lyžařská sezóna, tak jsme se vydali poprvé na lyže. Na Universitě jsme si půjčili vybavení a vyrazili na Lake Louise. Sice nebyly otevřené všechny tratě, ale ty co byly, byly hezky upravené a nebylo tam ani moc lidí. Peťa takové obrovské střediska znala už z Alp, ale pro mě to bylo první lyžování mimo svahy ČR. Když mi před odjezdem Peťa říkala, že mě budou bolet nohy už v polovině svahu, tak jsem si klepal na čelo. Ale hned první jízda mě dostala. Moc jsme si to tam užili a určitě bychom rádi někdy znovu. 








[belkovinacestach]

USA, Glacier National Park, zábavní park Silverwood a NP Jasper.

Ve čtvrtek po práci jsme vyrazili na 5ti denní výlet do USA. Na pátek jsem si vzal volno a v pondělí byl státní svátek. Zajímavé tu je, že hodně svátků mají pohyblivých a jsou vždy v pondělí, aby lidi měli prodloužené placené víkendy, ne jako u nás. Když jsme se blížili k hranicím, tak jsme viděli ceduli s nápisem, že hranice mají otevřeno jen do 11pm. Zdálo se nám to dost divné a moc jsme tomu nechtěli věřit. Říkali jsme si, že jsme se asi přehlédli a jeli jsme dál. Přijeli jsme na místo a nestačili se divit. Skutečně bylo zavřeno. Závora dole a velký nápis CLOSED. USA – země neomezených možností prostě měla zavřeno. Tak jsme to otočili a jeli se vyspat asi 20km zpět do jednoho free kempu někde u knihovny. 

Ráno už byly hranice otevřené, ale zase nás překvapilo vstupné. Museli jsme zaplatit každý 6 USD za vstup a razítko do pasu. Není to sice moc, ale i tak.... (a Esty jsme už měli). Hned jsme jeli do National Glacier Park ve státě Montana. U brány do NP (neminete) jsme si koupili roční vstupenku do všech národních parků celé USA za 80 USD a jeli dál. Trošku nás překvapilo, že infocentrum bylo až za branou. To znamená, že bez zaplacení se vlastně neinformujete a platíte za něco, o čem se bez zaplacení na místě nic nedozvíte. Nás v infocentru pobavila hláška, že medvědi a ryby pro překročení hranice pas nepotřebují :D Vyrazili jsme na plánovaný trek ke Cracker Lake. Montana je země medvědů, stejně jako v Kanadě, a tak rolničky a bear spray byly samozřejmostí. Velká část treku vedla lesem a tak jsme dost brblali, že to je o ničem, ale nakonec se vždy otevřely krásné výhledy. Samotné jezero bylo také úžasné, a tak jsme byli vlastně spokojeni. U jezera byla spousta svišťů, kteří nám okousali trekové hole, které jsme nechali jen chvilku bez dozoru…. 

Spali jsme v krásném kempu, každý měl svoje místečko, dost oddělené od ostatních, záchody byly blízko…  Všude byly cedule, že jsme na území medvědů a že nemáme nechávat jídlo ležet na stolech atd. klasika… Šli jsme se projít k jezeru, a když jsme se vraceli po cestě zpět, tak nás zastavila rodinka s malým dítětem s tím, že asi 150m před námi prošel medvěd. Bez vzrušení, bez paniky… jen tak... prostě abyste věděli a dejte si pozor :D V obchodu jsme si koupili hnusné víno, podívali se na český film a šli spát. 

Ráno jsme vyrazili na ,,Going To The Sun Road“ Celá scenic road má asi 60km a nám cesta vzala +/- 6 hodin. Každou chvilku jsme stavěli někde na fotku. Bylo to úžasné. Výhledy byly všude a byly fakt skvělé. Na konci celé cesty, dole v údolí, tekla řekla. Byly u ní sice cedule, že není doporučeno (NE zakázáno) tam chodit, ale to bychom nebyli my :D Lepší koupačku (sice v absolutně ledové vodě, ale za to na lepším místě) jsme snad nezažili. 

Přespali jsme někde u hřiště a ráno vyrazili do státu IDAHO, do Silverwood Theme park. Prvně jsme zamířili do Aqua parku. Tobogány byly celkem o ničem a navíc byly všude velké fronty. Vydrželi jsme tam tak půl den a pak se přesunuli do zábavního parku na kolotoče a horské dráhy. Tam jsme si užili skvělý zbytek dne. Velké, staré dřevěné horské dráhy vypadaly, že se za chvíli rozpadnou a nové byly zase fakt dost rychlé. V noci jsme přespali nedaleko u jezera a druhý den jsme do Aqua už ani nešli a na kolotočích jsme blbli celý den jak malé děti ☺ . Také jsme navštívili kouzelnické představení. Zprvu jsme byli trošku skeptičtí, že to bude pro děti, ale nakonec jsme viděli špičkovou show pro všechny věkové kategorie a triky byly fakt dechberoucí. ☺ Za kratičkou zmínku určitě stojí také jejich skvělé all you can eat. Za pár dolarů jsme se nadlábli fakt královsky (ještě teď je nám při pohledu na fotku těžko :D ).

Celý další den jsme strávili na cestě domů. V USA jsme ještě nakoupili 15L vína, protože bylo v Americe daleko levnější než v Kanadě - celkově je v USA draho, ale některé věci se tu prostě vyplatí.  Hned další týden jsme vyrazili do 400km vzdáleného NP Jasper. V práci jsem v pátek skončil dřív, protože je to fakt dlouhá cesta, ale doma mě čekala Peťa, které nebylo moc dobře a na cestu se necítila. Rozhodli jsme se, že se raději půjdeme vyspat a zkusíme vyrazit časně ráno. O půl třetí jsme už vyjížděli. Chtěli jsme se stavit na benzinku pro kafe a natankovat, ale naprostá většina benzínek byla zavřená a dokonce nefungovaly ani samoobslužné stojany (k čemu tam teda jsou?). Nakonec se nám přece jen podařilo najít jednu otevřenou, a tak jsme s plnou nádrží a kafem vyrazili na 420 km dlouhou cestu. Když jsme přijeli k Peyto Lake, tak bylo ještě dost šero a my se rozhodli, že to nyní vynecháme a vrátíme se tam někdy jindy, za jasného dne. První větší zastávkou tedy byla až Athabasca Glacier na Columbia Icefield. Busem - placenou tour se dá dostat až na ledovec, ale my se šli jen projít. Jako u každého ledovce, i zde byli cedule kam až sahal tehdy a tehdy… Někdy v roce 1890 byl skoro u hlavní silnice a před pár lety byl o dost dál než dnes. A takhle blízko k ledovci jako zde jsme se zatím ještě nikde nedostali. 

Další zastávkou byly Sunwapta falls což byl malý vodopád a pak jsme přijeli k Athabasca falls, což byl ani ne tak vysoký, jako mohutný a divoký proud vody, který padal jen pár metrů níž. Ale spadnout do něj by bylo asi fatální. 

Další, tentokrát trošku delší, byla zastávka na Valley of five lakes. Tady jsme si dali asi hodinku a půl procházku kolem 5 jezer, která měla úplně neuvěřitelné barvy. U jednoho byly také červené ikonické křesla. 

Pak jsme už jeli přímo do Jasperu kde jsme navštívili Maligne Canyon. Hlavně začátek byl super. Voda se valila v hlubokém, úzkém kaňonu ale poté se to změnilo v docela normální procházku kolem obyčejné řeky. Pak jsme se ještě zastavili u Lake Edith a Lake Anete, dvou jezer. Prošli jsme se po plážích a chystali se na setkání po asi 25 letech. Zde v Jasperu totiž žije má kamarádka z dětství - Petra. Nyní se vlastně už ani neznáme, ale stále o sobě víme díky FB a tak jsme si řekli, že nebude špatné se po tolika letech shledat. Setkali jsme se v hospůdce, pokecali…. Bylo to fajn :-) Přespali jsme v kempu nad Jasperem na obrovské planině mezi horama. 

Ráno jsme se zastavili na snídani do Circle K na hotdogy. Takové jsme ještě neviděli. A zřejmě ani někteří Američani ne, protože za náma přišla paní, jestli si může naši snídani vyfotit. Neuvěřitelné :D 

Protože pršelo, tak jsme cestu zpět měli projetou velmi rychle. Zastavili jsme se v podstatě jen u nějakého jezera s ledovcem, poté u krásného vodopádu kde jsem si vylezl až nahoru, a nakonec, když opar, slunce a začínající podzim rozehrál neskutečně duhovou barevnou scenérii nad lesem. Pak už nás čekalo jen Calgary. 

[belkovinacestach]

Calgary - práce a výlety

V práci jsem se naučil, jak se instalují okna – od lepení parofolie přes instalaci až po zasilikonování. Protože se jedná o práci ve výškách, tak jsem si musel udělat kurz. Nyní pracuji v postroji a na laně. Taky jsem si udělal kurz na řízení vysokozdvižné plošiny a postupně se ze mě stala víceméně zcela samostatná jednotka.  Kromě oken má naše firma ještě pár menších projektů, a tak se čas od času dostanu i někam jinam. Například jsme natírali ochozy na střeše 30tipatrového mrakodrapu nebo jsme stavěli dřevěnou terasu. 

Průběžně jsme dovybavili i náš basementový byt. Spoustu věcí jsme nakoupili v Dollar Tree (vše za dolar, no nekup to :D )a spoustu věcí jsme dostali od Čechů a Slováků za odvoz. Tímto bych rád poděkoval a zmínil, že si tu krajané dost pomáhají. 

O jednom víkendu jsme vyrazili konečně na výlet. Jeli jsme na Johnson Canyon. Lidí milion, ale jinak moc hezká procházka skalnatým kaňonem kolem řeky až k vodopádům. 

Po cestě zpět jsme se ještě zastavili v Canmore a vyšlápli si krátký trek ke Grassi Lakes. Tam nás čekalo jezero s absolutně neskutečnou barvou. Těžko popsat slovy. 

Dalším výletem se pro nás stal výšlap na East End of Rudle. 2530m vysoká hora nás vyzvala, abychom ji zdolali. Trek je velmi krátký, asi jen 2,5km, ale za tuhle krátkou vzdálenost jsme museli překonat cca 1000 výškových metrů. Těsně pod vrcholem jsme navíc lehce sešli z treku a na vrchol samostný jsme se museli vyškrábat po skále. Shora byly krásné výhledy, především sousední Ha Ling Peak působil dost majestátně. 

Peťu práce v kuchyni docela baví, ale kvůli málo hodinám si našla ještě druhý job.  Začala uklízet domy a po večerech kanceláře v zábavním parku Calaway. Hlavně večerní úklid kanclů byl za velice zajímavé peníze, a tak jsem se tam časem přifařil i já.  Ráno jsme vstávali okolo půl 6, já se z práce vracel kolem 17:00 a za hodinku a něco jsme už odjížděli do Calaway, odkud jsme se vraceli až kolem 22. hodiny. Bylo to dost náročné, ale zvládli jsme to tak táhnout téměř celou hlavní sezonu.   Jeden víkend jsem šel navíc pomoct i do Blue Vinny. Dělal jsem tam klasického poskoka do kuchyně. Myl nádobí, občas něco sklidil ze stolů atd. Zkrátka jsme poznali, že ani v Kanadě nelétají pečení holubi rovnou do huby. Ale samozřejmě že i v tom všem pracovním shonu jsme si našli pár chvilek na zábavu. V Calgary se každoročně koná tzv. Stampede. Je to kulturní akce, jedna z největších, ne-li největší v Kanadě. Trvá 14 dnů a město ožije. Všude jsou koncerty, výstavy, v areálu Stampede jsou kolotoče (něco jak Matějská) opět koncerty, dostihy atd. Tak jsme si to nenechali ujít a s Petinou kolegyní a jejími přáteli vyrazili….

Dalším výletem, který jsme měli v plánu, byl Mount Indefatigable. Podle mnohých nejhezčí trek v Albertě, ale také možná nejvíc nebezpečný. Údajně je od roku 2005 neudržovaný, protože je to Grizzly habitat (místo s velkým výskytem medvědů grizzly). Pokud se ho rozhodnete i přes to jít, je doporučováno chodit minimálně ve 4 lidech.  My se tam proto vydali s mým kolegou Jirkou, jeho přítelkyní Aničkou a jejich kamarádem Ríšou.  Za krásného počasí jsme se tedy vydali zdolat tuhle 2670m vysokou horu. Kolem jezera jsme došli k úpatí hory, protáhli se pod cedulí s varováním a už jen stoupali nahoru. Navzdory všem varováním jsme potkávali docela dost jiných lidí, a jelikož dalším základním pravidlem v Kanadě je DĚLAT v lese hluk, tak jsme neustále slyšeli různé hulákání jiných skupinek. Celou cestu jsme zvládli v pohodě a dalo by se říct, že v suchém triku. Nahoře byl ale šílený vítr. Okolo 60km/h, a tak jsme se zdrželi jen chvilku, dali rychlou svačinu, pokochali se hezkými výhledy na jezero pod náma a vydali se zpět.  Dole jsme si ještě zašli k jezeru, kde nás chytla silná bouře, a tak jsme zažili během pár hodin kromě sněhu snad všechny druhy počasí :D. Celý trek byl moc super, až na jedno místečko, kde nás málem sežrali – ne medvědi, ale komáři. Naši parťáci se vydali zpět do Calgary a my na Lake Louise. Ujeli jsme jen pár kilometrů a viděli jsme, že u cesty stojí spousta aut, byli tam totiž medvědi. Grizzlice s 2 medvíďaty. Bylo to naše 1. setkání s medvědem a bylo to úžasné. Medvědi nás měli úplně v paži, bylo jim naprosto jedno, že na ně čumí hromada lidí. Pak prostě zmizeli v lese.

Když jsme přijeli k Lake Louise, tak tam bylo úplně plné parkoviště a chvilku jsme museli kroužit. Pak jsme se šli podívat k samotnému jezeru. Na druhé straně jezera se tyčí velký ledovec Victoria. Prošli jsme se po břehu jezera a poté se jeli ubytovat do kempu Mountains Protection pod Castle mountains. Je to obrovský kemp first come first served (bez rezervací, kdo dřív přijde…) Našli jsme si volné místečko, zaplatili do kasičky, uvařili párky a šli spát.  Kvůli výskytu medvědů přímo v kempu zde bylo zakázáno stanování. Proto, když se Peťa v noci vzbudila a chtěla na záchod, tak nějak neměla odvahu :D. Museli jsme tedy až k záchodům přejet autem. Ráno jsme vstávali brzy, protože jsme chtěli jet na Lake Moraine, a tam bývá už od časných hodin plno tak, že se nedá vůbec zaparkovat. Na místě jsme byli 5:45 a i tak, navzdory hodně brzkému času, jsme místo nechytli. Museli jsme jet zpět dolů na Park and ride u dálnice a jít na kyvadlový bus. Shuttle stál 8 babek. Lake Morain bylo naprosto úžasné. Jezero, hory, barevné loďky…. Všechno bylo krásné. Šli jsme na konec jezera i na vyhlídku nad jezerem.   Naše víkendové cestování jsme ukončili možná u nejhezčího jezera, jaké jsme kdy viděli – a že jsme jich už viděli ;-) 

[belkovinacestach]

Kanada - Vancouver a cesta do Calgary

Z hranic to je do Vancouveru jen hodinka cesty. Udělali jsme si krátkou projížďku městem a jeli se ,,ubytovat“ Bydlení jsme si našli na parkovišti u basebalové areny Scotia Bank Field  a Hillcrest sport centrum hned pod Queen Elisabeth Park. V Hillcrest centre bylo kluziště, posilovna, multifunkční tělocvičny, ale co bylo hlavní, bylo tam WC a sprchy ktré byly volně přístupné a hlavně bylo otevřeno dlouho do noci. Taky tam byla knihovna a free hifi, takže následující 4 dny a 4 noci jsme hojně využívali všeho, co nám nabízeli. Další nespornou výhodou bylo, že naše ,,bydliště“ bylo asi jen 10min autem od centra. 

Další den jsme se hned z rána vydali do centra řešit povinnosti. Jako 1. Věc jsme si šli na úřad Service Canada  vyřídit SIN number (daňové číslo). Vše proběhlo bez komplikací a rychle, ale to i proto, že jsme tam byli mezi prvními. Hned za námi se začala tvořit dlouhá fronta. Nutno zmínit, že byla potřeba adrese a nějaké lejstro, kde bude uvedena. Pro tohle jsme měli objednané ubytování přes booking, které jsme po vyřízení všech formalit večer zase bezplatně zrušili ;-) Dál jsme si zařídili bankovní účet u banky CIBC, koupili předplacené Sim karty (nabídka operátorů je velká a všichni jsou drazí, ale +/- stejní) a lehce se pocárali po centru Vancouveru. 

Večer jsme se jeli podívat na 1. Auto, byl to Dodge Caliber. Druhý den jsme se jeli podívat ještě na jedno auto, docela velký Pontiac, ale nakonec jsme se rozhodli pro to 1. Bylo menší a s menší spotřebou, což nám vyhovovalo. V autě nyní nechceme žít dlouhodobě a přespat se v něm dá taky.Večer jsme si jej jeli vyzvednout a přepsat. V British Columbii je jen jedna pojišťovna – státní CIBC. Uvnitř obchodního domu jsme našli kancelář a za asi 20minut bylo auto úplně naše. Za přepis se platí procenta z ceny a tak jsme se s prodávající dohodly, že nám do papírů napíše cenu nižšší ;-) Bohužel, pojištění v BC  je drahé jako kráva.  I následný přepis v Albertě byl poměrně komplikovaný, vyžadoval  kontroly vozidla atd. a podruhé bychom už stejnou chybu neudělali a auto koupili raději přímo v Albertě. Noc jsme přespali ještě v autě z půjčovny a ráno si jeli koupi matraci na míru do našeho nového auta. Pak jsme jeli vrátit auto do půjčovny a narazili jsme na to, že jsme zálohu skládali keš a ne kreditkou. Peníze nám nevrátili a následně jsme se o ně dohadovali více než 2 měsíce. Ochota něco řešit se rovnala nule. Proto opět doporučejem, při cestě do USA či Kanaday mějte KREDITNÍ kartu! Ušetří to spoustu starostí. Poté jsme si dali procházku po městě, viděli jsme stadion Vancouver Canucks -  mužsta NHL, prošli jsme se snad nejhorší ulicí světa – Hastings street. Ulice plná bezdomovců, feťáků, alkoholiků…. Nevím co k tomu říct. Vlastně jsem toho a podobných lidí viděl za život už dost, několikaletý život pražškého taxikáře to jen podpořil, ale tohle, to jsem ještě neviděl. Hastings street je opravdový bizár, přehlídka všeho, jak skončit fakt nechcete.  My měli strach vytáhnout telefon, aby nám ho někdo nevyškubl z ruky a neutekl, ale na yotube jsou desítky videí tohoto reálného záznamu komedie o živých-mrtvých.  Šílené. Podruhé bych tama jít nechtěl!! 

Poté jsme si ještě v obchodě MAC koupili celosezonní vstupenku do národních parků a druhý den vyrazili po Sea to Sky Higway do Calgary, našeho cíle a budoucího bydliště.

Po cestě jsme zkoukli  2 moc hezké vodopády a také se zastavili k horskému jezeru Lower Jofre Lake. Ačkoli bylo venku téměř 25 stupňů, tak hned, když jsme sešli z parkoviště do stínu lesa , na nás čekalo téměř 30cm sněhu. ,,Tak, tohle je Kanad“ řekli jsme si. Po kratičké procházce na nás z lesa vykouklo krásné jezero pod zasněženýma horama. Pak už jsme zvládli jen přejezd do města Kamloops, kde jsme se ubytovali (zaparkovali své auto)u obrovského sportovního areálu a baseballového hřiště.  

Další den jsme projížděli Glacier National Park. Tam to bylo naprosto úžasné a kanadské hory, to, na co jsme se sem tak těšili se ukázaly v celé své kráse.  Hezčí scenérie jsme možná ještě neviděli. V infocentru jsme se podívali na video, jak se chovat, když člověk potká medvěda. Žije jich tu totiž opravdu spousta a potkat ho, není vůbec nereálné. Téměř všude jsme potkávali cedule, že jsme na medvědím území a že jsme to my, kdo jsme tu hosté. Kromě medvědů tu žijí ve volné přírodě také pumy. 

Další zastávkou bylo až Emerald Lake. Tam jsme si (opět) připadali jako v pohádce a rozhodli se, že přenocujem poblíž a druhý den si ho obejdeme dokola.  Poprvé v Kanadě jsme přenocovali v placeném kempu. Kemp Monarch je podobný, jako ostatní kanadské placené kempy. A nutno říct, že od placených kempů na Zélandu se velmi lišil. Každý tu má své místo pro auto nebo stan (nebo obojí), svůj piknik stolek, byly tam záchody i pitná voda. Místa jsou poměrně velká a tak má každý i nějaké to soukromí.  A kvůli medvědům jsou kanadské kempy vybaveny  i úschovnami jídla (boxy podobné úschovně zavazadel). Kemp se nám moc líbil a bylo jasné, že zde se placeným kempům nebudeme vyhýbat tak moc jak na NZ. Tam totiž, pokud člověk nebydlel zrovna v těch nejdražších, placené kempy neposkytovaly téměř nic. 

Ráno jsme se tedy vrátili k jezeru Emerald a vyrazili si ho obejít.  Prošli jsme kolem hotelových chatek a už scházeli dolů k jezeru.  Skoro celá cesta vedla lesem a tak se tam držel sníh. Na jezeru byl stále led. Procházka nám vzala cca hodinku a my byli z Kanadské přírody úplně unešení. 

Když jsme se vrátili do autu tak nám cinkla sms, že jestli bychom se mohli jít podívat na jeden basement v Calgary, kam jsme už psali na inzerát. Basementy  jsou sklepní byty. V Kanadě je to poměrně rozšířená forma bydlení. Mnoho rodinných domů má ve sklepě vybudovanou další kompletní bytovou jednotku. Nevýhodu jsou samozřejmě malinká okna  až u stropu a málo přirozeného světla, nicméně zase tomu většinou odpovídá cena. Na celoživotní bydlení to určitě není, ale na rok se to dá nejspíš zvládnout dá. Nabrali jsme tedy směr Calgary a zrušili plánované zastávky po cestě.  

Basement se nám nakonec moc nelíbil, byl nevybavený a také byl dost drahý.  Později jsme se jeli podívat ještě na jeden. Ten byl velký +/- zařízený a i poměrně zrekonstruovaný. Líbil se nám. S domácíma jsme poseděli na terase, dobře pokecali a nakonec si plácli a hned, ještě ten den se nastěhovali. Dalších pár dní proběhlo v rámci nakupování, vybavování bytu a hledání práce.

Mě se zadařilo poměrně rychle. Napsal jsem na FB skupinu, czech and slovak friends in Calgary a téměř hned se mi ozval borec, že shání lidi do své stavební firmy. Ukázalo se, že je to spolužák od mého švagra-Petiného bráchy z VŠ. Svět je malý.  

A tak jsem našel práci do které chodím dodnes. Instalujem okna na obrovské bytovce.

Peťa sehnali práci asi o týden později a začala pracovat v bistru.  Pomalu jsme se usadili v Calgary. Město má cca milion obyvatel, tj. jako Praha, ale působí naprosto jinak.Centrum, tzv. Downtown je poměrně úzké a naopak zbytek města je velmi rozlehlý. Doprava autem je poměrně komfortní, město ve všech důležitých směrech protíná ,,dálničn síť“ nebo minimálně velké množství víceproudých komunikací, kde se jezdí dost dobře. Ve městě není metro ale tzv. C-train. To je něco mezi tramvají,vlakem a metrem. Tohle tu má 3 trasy a jezdí co pár minut. Jinak tu jezdí jen busy. Tramvaje tu nejsou. Veřejná doprava tu tím je o dost horší než v Praze.

Jak jsem již psal, pomalu jsme se zabydleli, našli práci, našli byt a po roce a půl žití v Evženovi (autě) na NZ začali žít ,,normální“ život v jedné z kanadských metropolí – Calgary.

[belkovinacestach]

Splněný sen - San Francisco - Alcatraz + Golden Gate Bridge a následná cesta do Kanady přes Seattle.

V 6:20 se s námi letadlo australských Aerolinek Quntas rozjelo po ranveji Aucklandského letiště a my naposled zamávali půdě Nového Zélandu, kde jsme strávili úžasný rok a půl. Cítili jsme smutek, ale zároveň se těšili na to, cos nás čeká dál. Například už zítra San Francisko a Golden Gate. 

Krátký let do Sydney proběhl hladce. Na letišti v Sydney jsme jen přestoupili a za další 2 hodinky už seděli v obrovské Airbusu společnosti American Airlines. Po našich předchozích dlouhých letes s číňanama byl tohle úplně jiný svět. Právem jsou řazeni mezi nejlepší letecké společnosti světa. Dlouhý let jsme zvládli dobře a ,,za chvilku” jsme vystupovali na letišti v Los Angeles. Zvláštní bylo, že jsme letěli proti času a na americké půdě bylo méně hodin, než v kolik jsme odlítali ze Sydney :D  V Los Angeles jsme si museli vyzvednout zavazadla, protože to byl náš úplně první vstup na území USA. Na imigračním byly poměrně dost velké fronty a chvilku jsme se i báli, jestli vůbec stihnem další letadlo, ale nakonec jsme to zvládli. Imigrační nás pustilo bez nejmnších problémů.  V San Francisku jsme se dostali vlakem z letiště k autopůjčovně a tam narazili! Neměli jsme totiž kreditní kartu. Kreditní! ne debetní. Museli jsme to vyřešit výběrem 500 USD z bankomatu a zálohu složit keš. Později jsme zjistili, že v USA i Kanadě je kreditní! karta v podstatě nezbytnost.  Druhé překvapení v půjčovně nastalo, když nám řekli, že nemají auto které jsme si objednali. Tak si prý můžem vybrat úplně cokoli, co tam mají. Měli tam obrovské Humry, 5litrové pick up od Ford nebo Chevrolet, Fordy Mustang. Corvety atd. My si z důvodu spotřeby a velikosti vhodné pro spaní v autě nakonec vybrali VW Atlas. 

Po drobných peripetiích, kdy jsme se nemohli vymotat z areálu letiště a půjčovny jsme vyrazili do Walmartu nakoupit nafukovací matraci, nějaké talíře, příbory a základní jídlo. Zkrátka se trochu vybavit na cestování.  Pak jsme si jen našli v apliakci Ioverlander místo, kde přespíme. Bylo to parkoviště u Mariny s výhledem na letiště. Zničení po dlouhé cestě jsme šli spát o půl 7 večer. 

Hned z rána jsme vyrazili poznávat krásy San Francisca. Naší první zastávkou byla snad nejznámější ulice ve Frisku - Lombard Street. Tahle dolů vedoucí, klikatící se ulice protínající hezky upravené záhony byla plná turistů od samého rána. Ale oproti některým fotkám, které je možné vidět na internetu jsme tam byli vlastně ,,skoro” sami.  Také jsme si projeli typické kopcovité ulice San Francisca, viděli otevřenou historickou tramvaj a také jsme poprvé spatřili snad nejznámější věznici světa - Alcatraz.  Překvapilo nás, že tenhle skalnatý ostrov s věznicí, který leží uprostřed San Franciského zálivu je pevnině blíž, než jsme si mysleli. (cca 2km)

Poté jsme jeli zaparkovat do jedněch z mnoha podzemních garáží a vydali se k Pier 33(molo 33), odkud se vyplouvá na prohlídku Alcatrazu. Nutno zmínit, že vstupenky je potřeba objednat předem, protože jsou vyprodané na mnoho dní dopředu. Alcatraz (neboli Skála) byl mým snem snad odjakživa. Tedy přesněji od mého prvního shlédnutí filmu Skála režiséra Michael Bay (1996) s Nicolas Cage a Sean Connery v hlavních rolích.

Z lodi byly krásné výhledy na Alcatraz, město i oba mosty.  Zjistili jsme, že most u města není Golden Gate. Ten je na druhé straně od města a překlenuje úžinu, která odděluje Sanfranciský záliv a oceán.

Na Alcatrazu jsme si užili úžasný den. Měli jsme audioprůvodce a dozvěděli jsme se tak spoustu věcí o ostrově, historii věznice, o tom, že po zrušení věznice tam byli přesídleni indiáni, kterým tam udělali rezervaci atd... Spousta informací byla věnována také nejznámějšímu ,,obyvateli věznice“, kterým nebyl nikdo menší než slavný All Capone. 

Původně to byla obranná pevnost, která měla za dob zlaté horečky a prudkého rozvoje města město chránit před nájezdy cizinců z moře. Mezi lety 1934-1963 fungovala pevnost jako nejobávanější věznice v USA. Platilo heslo: Porušíš li pravidla, dostaneš se do vězení. Porušíš li vězeňská pravidla, dostaneš se do Alcatrazu. 

Přes 29 let (1934-1963), co federální věznice fungovala, se 36 mužů pokusilo o útěk. Z těchto pokusů bylo 23 vězňů chyceno, 6 zastřeleno během jejich útěku a 2 utonuli. Zbylých 5 vězňů nebylo nikdy chyceno ani nebyla nalezena těla. Oficiálně se pohřešují a je míněno, že jsou pravděpodobně mrtví. Je potvrzeno, že jednomu z dozorců po letech došla prázdná pohlednice z Brazílie….

Po návratu ze Skály jsme se prošli po molu 39, které je koncipované jako centrum společenského života, poté čínskou čtvrtí a pak jeli už ke Golden Gate. Paráda! Viděli jsme ho za světla, za tmy, ze všech stran ze kterých to jde. (vyjma z lodi a letadla :D ) Spali jsme na ,,zadní“ straně mostu u Mariny a vzbudili se s výhledem na most. Byl to úžasný den a splněný obrovský sen.

Další den ráno jsme se ještě jednou stavili na vyhlídku na most, kde jsme byli večer (a byli jsme tam skoro sami) a pak se už vydali na sever. 

V komunitním centru jsme si chtěli zaplatit sprchu na bazénu, ale byli jsme mile překvapeni, když nám řekli, že to je zdarma. Celý den jsme strávili v autě. Jeli jsme po cestě s milionem serpentin a cesta moc neubíhala. A k večeru, zrovna se západem slunce jsme přijeli na místo, kde se cesta setkávala s oceánem a tak jsme si vychutnali tuhle hezkou chvilku.

Až za tmy jsme přijeli do Redwood state park. Měli jsme strach z medvědů, a tak jsme šli hned spát. Ráno jsme si udělali procházku po Redwood. Sekvoje byly obrovské a procházka moc hezká. Mimochodem, na snídani jsem měl asi největší bagetu v životě. 

Opět jsme strávili celý den v autě a za tmy přijeli do městečka Springfield. Kromě muzea Simpsonových, které už bylo samozřejmě zavřené, tu toho k vidění moc nebylo. Spali jsme kousek před Portlandem. 

Další den jsme v městě Olympia navštívili Washington State Governor's Mansion. Bylo to sídlo nějakých vládních institucí, guvernéra, soudů a v podstatě to byla kopie Capitolu z Washingtonu. Do Seattlu jsme těch 300km, které jsme původně chtěli sjet za 2,5 hodinky jeli opět celý den. Kolony byly strašné. 

V Seattlu jsme byli prvně v šoku z toho, že ta jejich slavná Space Needle je strašně malá, ale nebyla. To jen pohled z dálky strašně zkresloval. Byli jsme se projít k velkému kolu na pobřeží a poté k věži. Pod věží je ještě budova muzea od světoznámého architekta Franka Gehryho. Zajímavé je, že přímo budovou projíždí nadzemní dráha. Za tmy jsme se ještě vydali hledat budovu nemocnice z Petiného oblíbeného seriálu chirurgové, ale bohužel neúspěšně. Posléze jsme se dočetli, že ikdyž se seriál odehrává v Seattlu, většina záběrů je natáčena v Los Angeles. Noc jsme strávili na ulici u parku – místo jsme našli přes IOverlander. 

Ráno jsme šli na věž. Shora byly hezké výhledy na celé město. Věž má 2 patra, z nichž spodní patro má otáčivou skleněnou podlahu. Věž byla stejně jako například Eifelovka postavena při příležitosti světové výstavy. Tahle v roce 1962. V nejvyšším bodě je 184m vysoká. Vyhlídkové terasy jsou ve výškách 160 a 152 m.

Poté jsme se vydali přímo do Kanady. Na americko-kanadských hranicích jsme museli odstavit auto a jít dovnitř na přepážky. Chvilku jsme si počkali, ale nakonec jsme s pracovním povolením a vízy vlepenými přímo do pasu nabrali směr Vancouver.

[belkovinacestach]

Kanada - Vancouver a cesta do Calgary

Z hranic to je do Vancouveru jen hodinka cesty. Udělali jsme si krátkou projížďku městem a jeli se ,,ubytovat“ Bydlení jsme si našli na parkovišti u basebalové areny Scotia Bank Field  a Hillcrest sport centrum hned pod Queen Elisabeth Park. V Hillcrest centre bylo kluziště, posilovna, multifunkční tělocvičny, ale co bylo hlavní, bylo tam WC a sprchy ktré byly volně přístupné a hlavně bylo otevřeno dlouho do noci. Taky tam byla knihovna a free hifi, takže následující 4 dny a 4 noci jsme hojně využívali všeho, co nám nabízeli. Další nespornou výhodou bylo, že naše ,,bydliště“ bylo asi jen 10min autem od centra. 

Keep reading

[belkovinacestach]

Loučení se s neskutečným Zélandem

Cestou do Aucklandu jsme se jen zastavili v Hamiltonu, kde si Peťa na policii nechala udělat ověřenou kopii pasu (zdarma), a pak hned odeslala na Immi žádost o VOC - Variant of conditions, aby mohla ještě pracovat v zemědělství, i když nemá work visa ale jen visitor. Ubytovali jsme se v Pukekohe, kde jsme už několikrát spali.

Druhý den jsme šli v Aucklandu na kanadské vízové centrum dát naše otisky prstů. V kanceláři jsme hned zkraje narazili na problém - objednaná byla pouze Peťa, i když nás objednávala oba dva. Po lehkých peripetiích a čekání mě ale nakonec vzali. Pak jsme si psali s borcem na skupině working holiday ohledně práce na borůvkách a v podstatě ihned odjíždíme do Hastings.

Ráno jsme v Gourmet blueberries vypsali všechny potřebné papíry, poslali scany z banky atd a já, (Peťa ne protože ještě neměla víza), měl hned odpoledne školení. Další den jsem ráno naklusal rovnou na sad. Nafasoval jsem sedátko, vozík, 3 bedýnky, folii na zakrytí borůvek aby nesesychali sluníčkem, misku na krk a šel jsem. Sad je obrovský a velmi dobře organizovaný. Byla mi přidělena řada a mohl jsem začít sbírat. Každý druh borůvek je jinak finančně ohodnocen (podle velikosti). Minimum bylo 4,7kg na hodinu.

Týden po mě dostala víza i Peťa, a tak jsme už chodili sbírat oba. Protože na borůvkách nesbíráme každý den a většinou i končíme dřív, tak nemáme moc hodin a moc si nevyděláme. Na druhou stranu, obrovskou výhodou bylo, že tam člověk nemusel chodit každý den a ani na celý den. Prostě když jste přišli, pípli jste se na bráně a šli na sad, když jste chtěli odejít tak jste prostě odešli. Jedinou podmínkou aby vás nevyřadili, bylo dojít tam aspoň jednou za 14 dní. Díky již zmíněným málo hodinám a tomuto benevolentnímu systému jsme se rozhodli, že si najdeme jinou práci, ostatně měla to tam tak spousta sběračů. Skončili jsme tedy ve dvě a šli na školení do Crasborn - Fresh fruit. Byl to obrovský packhouse s jablkama. Hned 16:30 nastupujeme na noční. HRŮZA!! Horší práci jsme snad ještě nedělali. Jablka balíme a zároveň vytřiďujeme pryč ty špatné. Linka jede dost rychle a navíc z toho hrozně bolí záda. Dělalo se 10h a bylo to za minimálku, dokonce neměli ani noční příplatek. Po zničující první šichtě jsme se vyspali pár hodin a ráno šli na školení do Watties - to je obrovská konzervárna, něco jako u nás Hamé. Po školení jdeme na borůvky a po borůvkách opět na jablka. Před směnou dáváme výpověď, ale ještě jsme si ji odpracovali. Po noční jsme si dali opět jen pár hodin spánku a šli na borůvky, hlavně dosbírat do mých 100kg, za což byly prémie.

Večer jsme nastoupili na naši první noční do Watties. Platili 18,5 NZD + 20dolarů extra příplatek za noční. To už byly fakt dobré peníze. Pracovalo se 8h a obě půlhodinové pauzy byly taky placené! První den jsme dělali broskve. Pracovali jsme na graderu a vytřizovali ty špatné. Brzy jsme začali brát 4hodinové presčasy ve Watties a na borůvky přestali chodit úplně - finančně to bylo lepší.Jednoho dne jsme přišli na noční, ale naše pracoviště bylo zavřené. Broskve prostě skončily. Poslali nás domů. Druhý den jsme šli teda opět na borůvky a večer zase nic. Pak jsme začali chodit na denní, kde jsme dělali hrušky. A také se objevili první problémy s výplatou. Nedostali jsme všechno, co jsme měli. Nějak jsme chodili na denní ve Watties, a když to šlo, tak pak na chvilku na borůvky. Jednoho dne nám volali z Watties, jestli bychom nemohli na druhé pracoviště, a tak jsme hned po práci běželi na noční. Tam jsme dělali kočičí žrádlo. Po noční jsme spali zase jen pár hodin a hned ráno na hrušky. A po hruškách opět na noční na žrádlo pro kočky. A zase na ranní... Tam nám odpadla holka. Prostě sebou švihla a musela pro ni sanitka. My se ale cítili dost podobně, protože po dvou 16tkách jsme byli úplně vyčerpaní. Mezitím jsme ještě byli co druhý den v kanclu a řešili tam furt něco s výplatami. Měli jsme pocit, že naše lejstra snad pálí a dělají si z nás srandu. Jednou nás poslali opět na jiné pracoviště. Přebírali jsme červenou řepu. To bylo taky dost strašné a vypadali jsme jak prasata. Peti už skončila víza, a tak jsem tam posledních pár dní byl už sám. Na výplatě nám každému chybělo asi 350 dolarů! Pak se jeden den opět nešlo do práce a to už byla poslední kapka. Rozhodli jsme se tedy, že tam skončím a pojedeme do Taurangy do našeho známého MPack.

V Hastings - na borůvkách, jablkách a ve Watties jsme si dali docela záhul. Brávali jsme přesčasy, měli 2 práce, dělali šestnáctky... za týden jsme se dostávali k 70-80hodinám a výplata fakt stála za to J Vše bylo fajn, dokud se ve Watties neobjevily problémy s placením. Nakonec jsme z nich ale po velkém úsilí dostali skoro vše. Zůstali nám dlužni asi jen 16dolarů :D Nicméně po této zkušenosti (která nás stála opravdu hodně času a úsilí) bychom agenturu Kelly Services určitě nedoporučovali.

V MPack nás přivítali s otevřenou náručí a hned druhý den jsem mohl nastoupit. Začal jsem ihned na nejlepším jobu, který tam mají, a to Label control (kontrola stroje, co dává na každé jedno kiwi tu malou samolepku). Život v packhousu byl stejný jako minulý rok - práce, spánek, občas knihovna, vaření v zaměstnanecké kuchyňce.

V neděli, hned po noční odjíždíme do Aucklandu. Protože se nám to tu na NZ už hoodně krátí, tak jedem na bazar s autama (Car Fair) zkusit prodat Evžena. Cenu jsme měli nastavenou na 5800NZD, protože jsme věděli, že je to prostě skvělé auto, které nás nikdy nenechalo ve štychu. Hned u brány nás začali odchytávat dealeři, že to vezmou za 3000 keš ihned. Pomalu se na to auto ani nepodívali. To nám přišlo málo a tak jsme se rozhodli, že v něm budem ještě bydlet a maximálně to za tuhle cenu prodáme až těsně před odjezdem. Do Taurangy jsme přijeli až těsně před směnou. Nevyspaný jsem naklusal na lejbly a myslel, že tam chcípnu. Přežil jsem to, ale druhý den ráno jsem se probudil nachcípaný. Přece jen mě to dohnalo. Pak Peťa dostala znovu víza (VOC - otevřeny pro jiný region) a hned nastoupila. Ona byla většinou na lajně a já na lejblech, ale občas mě šoupli taky dolů mezi pracující lid :D A pak to přišlo. Náš poslední den v pekáči. Loučení se všemi bylo dost bolestivé. Přece jen jsme tu strávili 2 sezony, měli to tam rádi a lidi měli rádi nás :-) Nakonec jsme zamáčkli slzu a vyjeli do Aucklandu.

V Aucklandu jsme měli zarezervované ubytování v Columbia apartment. Je to věž stejná jako Princeton, kde jsme bydleli hned po našem prvním příletu na NZ. I pokoje byly takřka totožné. Tj. 3 samostatné pokoje a sdílená kuchyňka a sociální zařízení. Asi 3,5 hodiny jsme vyklízeli Evžena. Bydleli jsme až v 15. patře a nahoru výtahem jsem jel tak 20x. Pokoj jsme měli úplně zaskládaný všema našima věcma, že se tam nedalo hnout, ale z okna jsme měli výhled na moře (a rušnou dálnici).

Další ráno jsme jeli na Cair Fair prodat Evžena. Rozhodnuti, že ho za 3 litry střelíme prvnímu dealerovi, který přijde. Ale ouha. Bylo tam o hodně aut víc než posledně a na Evžu se nepřišel nikdo ani podívat. Ani žádný dealer. Začali jsme být vyděšení a zoufalí. Na internetu jsme si našli dealera, co vykupuje auta, domluvili si schůzku a jeli tam. Přijel mladý ind a že nám nabízí 400-800NZD. Tak to se zbláznil, to ani náhodou. Říkáme, že minimálně 3000 nebo odcházíme. Volal šéfovi, který nakonec přijel osobně. Prva nás chtěl oškubat, ale nakonec kývl na ,,naši" cenu. No, oškubal nás i tak, ale my už neměli moc na výběr. Uberem jsme se dostali na ubytovnu, chvilku se prohrabovali věcma a trochu je protřídili. Večer jsme se prošli po městě a šli spát.

Poslední dny jsme vyřídili všechny potřebné formality. V bance si nechali vyjet výpis z účtu potřebný na vstup do Kanady, na pojišťovně jsme odhlásili auto atd. Kompletně se sbalit bylo asi nejhorší. Stylem 'každý den něco' jsme to vlastně dělali až do posledního dne. No jo no, sbalit rok života v autě do pár tašek do letadla není jen tak.Poslední den jsme už ani nešli spát. Dívali jsme se na film a 2:30 si zavolali Uber a jeli na letiště. Hned na letišti při odbavení jsme měli problém s Estama do USA. Měli jsme je totiž v češtině, tak jak nám vypadly z US systému. Na přepážce tomu samozřejmě nerozuměli a divili se, proč je nemáme v angličtině. Nakonec se nás zeptali, co znamená tohle slovo (schváleno) a poté co jsme jim řekli, že to je approved tak nás pustili. A tak jsme se smutkem opustili Nový Zéland, kde jsme strávili rok a půl, projeli oba ostrovy, s Evžou najezdili 38000km, zdolali jsme mnoho kopců, viděli spoustu vodopádů a zažili neskutečné. Neodlétalo se nám vůbec lehce, bolelo to, byli jsme smutní. Ale víme, že kde něco končí, něco jiného začíná :-) 

[belkovinacestach]

Mueller hut, Mount Cook - Aoraki - nejvyšší hora NZ (3724m) a sopka Mount Taranaki (2518m)

Přespat na Mueller Hut byl náš cíl v podstatě celou dobu, co jsme byli na NZ. Bohužel, chata je po většinu času naprosto vybookovaná a tak se nám nepodařilo najít volná místa. Rozhodli jsme se, že tam přespíme ve stanu. To má ale háček, my stan nemáme :D Museli sme si jej tedy koupit, ale stan odsud neodvezeme a kupovat drahý stan kvůli jedné noci fakt nemá smysl. Tak jsme jeli z Wanaky až do Queenstownu do The Warehouse, kde jsme si koupili nejlevnější stan, jaký tam měli. Stál asi 19 NZD. Zároveň jsme si v naší oblíbené prádelně vyprali a po cestě zpět se naposled zastavili v Cromwellu a v našem oblíbeném Lowburn Harbour. Věděli jsme, že sme tu na dlouhou dobu naposledy.

Pak jsme už nabrali směr přímo k jezeru Pukaki. Kemp, ve kterém jsme spali minulý rok byl osekaný o spoustu míst na trávě, ale už nebyl jen pro SC ale pro všechny. Také v něm byly nové záchody. Bohužel, smrděly uplně stejně jako ty staré :D Našli jsme si hezké místečko s výhledem na Mount Cook a šli spát.

Ráno jsme jeli do Mt. Cook village. Ve visitor centru jsme si chtěli koupit místo v kempu na Mueller Hut. Jaký to pro nás byl šok, když nám slečna řekla, že má nahoře foukat vítr až o rychlosti 80 km h a že nám to vůbec nedoporučuje. Také další lidi nám to začali rozmlouvat. Co teď? My jsme sice trošku blázni, ale zase ne takoví. Zavolali jsme Kristě, která měla brzy přijet a domluvili jsme se, že půdeme nahoru a za tmy že to sejdem zpět. Na parkovišti jsme si uvařili, počkali na ni a společně vyrazili. Bylo strašné horko. Asi po kilometru jsme dorazili pod schody. Už dlouho sem chtěl jít nějaký trek sám a vyzkoušet si, jak na tom vlastně jsem. Nyní, když tu měla Peťa kamarádku, to byla ideální příležitost. Rozloučili jsme se a holky vyrazily. Já si nasadil GoPro na hlavu a vyrazil také. Za chvilku jsem je dohnal a pádil dál. Schody byly nekonečné a opravdu náročné. Je jich totiž něco kolem 2000. Pak byla taková jezírka, od kterých byla hezká vyhlídka na Mt.Cook a pokračovalo se dál. U jezírek končily schody a terén začal být docela náročný.

Místy se vyloženě lezlo po skalách a poté se lezlo v prudkém svahu mezi šutry po štěrku. V sedle byla opět krásná vyhlídka a pak už zbýval k chatě jen kousek. Na ikonicky červené Mueller Hut jsem byl za 3 hodiny. Dal sem si tam sváču a šel zpět pro holky i s vodou, která Peti po cestě došla. Chytl jsem je po půl hodině asi 270 výškových metrů pod chatou. Holky to nahoru zvládly za 4 a půl hodiny. Po celou cestu nahoru jsme měli krásný výhled na Mt.Cook. Nahoře byla sice zima, ale zas tolik tam nefoukalo. Litovali jsme, že jsme si ten stan nevzali. Pak jsme zjistili, že jsou volná místa i na chatě. Asi někdo nepřišel. My u sebe ale neměli ani peníze, ani dost jídla a tak jsme si počkali na západ slunce, který bohužel nebyl takový jak jsme očekávali a šli dolů. Cesta s čelovkama nebyla tak náročná, jak jsme si mysleli a u aut jsme byli za 2,5h.

I s Kristou jsme pak jeli zpět do kempu k Lake Pukaki.Ráno jsme se rozloučili a vyrazili na Christchurch. Po cestě jsme se zastavili v Tekapu u kostela, který je známý hlavně díky nočním fotkám s mléčnou dráhou nad sebou, ale přes den tohle kouzlo samozřejmě neměl a davy čínských turistů nás odradili natolik, že jsme ani nevystoupili z auta a jeli dál. Měli jsme v plánu ještě Avalanche Peak, ale po všech těch náročných trekách z posledních dní jsme byli už úplně strhaní, a tak jsme tenhle plán zrušili. Rovnou jsme si tedy koupili lodní lístky na ferry. Večer jsme se v Kaikouře zastavili na západ slunce a přespali v nějakém freečku u cesty. 

V Pictonu jsme se stavili v knihovně a na terminálu nabili zbytek elektroniky. Cesta trajektem od společnosti Blue Bridge proběhla naprosto v pohodě. Ve Welli jsme objeli oba 2 kempy, ale oba byly plné, a tak jsme jeli až do Porirua, kde byl velký kemp. Další den jsme se jen posouvali víc na sever, za zmínku stojí snad jen návštěva značkového outletu IceBraker v malém městečku Otaki. Tahle značka vyrábí oblečení z merino vlny. Něco jsme si nakoupili a jeli dál. Večer jsme se ubytovali na parkovišti u 2 vyhlídkových věží ve Whanganui.

Když jsme dorazili k Taranaki, sopce vysoké 2518m, tak jsme ji neviděli. Byla celá v mracích. Šli jsme do místního infocentra a bylo nám doporučeno, že nejlepší podmínky pro výstup budou za 2 dny. Parkoviště u íčka bylo zároveň free kemp, takže jsme se nemuseli nikam přesouvat. Až navečer se mraky rozehnaly a my tak poprvé viděli sopku Taranaki. Mount Taranaki nebo také Mount Egmont je spící stratovulkán. Hora je proslulá jedním z nejsouměrnějším kuželů na světě a je nejnavštěvovanějším vrcholem Nového Zélandu. Ročně na ni vystoupí kolem 250000 turistů. Zemřelo na ní 81 lidí.

Druhý den jsme si naplánovali ,,lehčí" výšlap k Taranaki Tarns. Tenhle ,,lehčí" výšlap měl 12km a 700 výškových metrů. Když jsme přišli k jezírkům, tak byla sopka opět schovaná v mracích. Čekali jsme tam 2 hodiny, než se mraky rozfoukaly a my mohli udělat pár fotek a natočili časosběrné video, které to hezky zachycuje.

Ráno jsme vstávali v 6:00 a před 7 jsme vyrazili zdolat tuhle krásnou sopku. Za východu slunce bylo vidět 130km vzdálené Ruapehu s Tongarirem. Zprvu vedla cesta k chatě a tam se měnil i terén. Šutry, pak schody, poté sopečný prach a nakonec climbing po skále. Od chaty je to asi 1000 výškových metrů ve 2km. Trek má asi 6km a převýšení 1500m.

Sopka byla skoro celou dobu v mracích, jen párkrát je vítr na minutku rozfoukal, aby nám ukázal, kam že to vlastně lezem. Někde v průběhu nám začalo i pršet, ale hned zas přestalo. Nahoře v kráteru byl sníh. Když jsme vylezli nahoru, tak to byl super pocit. Všichni tam byli šťastní a přátelští. Dokonce vítr odfoukal mraky a my viděli dolů.

Dali jsme si tam svačinu a vydali se na cestu zpět. V sopečném prachu to klouzalo, ale šlo to rychleji, než jsme předpokládali. K autu jsme přišli naprosto vyfluslí a s bolavými koleny, ale šťastní, že jsme to zvládli. Jeli jsme na bazén, ale bylo zavřeno kvůli státnímu svátku. Byl totiž Taranaki day. Takže naprosto po náhodě jsme lezli na Taranaki na její ,,svátek". Večer jsme zakempili v kempu na břehu u oceánu a poprvé v životě viděli ropnou plošinu.Teď už nás bude čekat jen poslední asi měsíc a půl na NZ, o tom, jak jsme ho strávili zase v příštím článku.

[belkovinacestach]

Wanaka a okolí (Roys Peak, Diamond Lakes, Robs Roy Glacier, Isthmus Peak)

Ráno jsme vstali v 6:00 a byli rádi, že po strašně studené noci vylézáme z postele. Dávalo nám to naději, že nezmrzneme.

Dnešním cílem byl snad nejznámější trek v okolí Wanaky - Roys Peak - 1578m.n.m.. Protože se nahoru chodí na východ slunce, tak bylo na parkovišti už poměrně plno, ale většinu lidí jsme potkávali spíše cestou dolů. Nahoru jsme šli skoro sami. Cesta se celou dobu klikatí až nahoru a jde se po krásném, upraveném chodníčku. Párkrát se po zbudovaných schůdcích přeleze plot, který odděluje pastviny pro ovce. Na nejznámější vyhlídce na NZ jsme si udělali pár fotek. Pravda, na tzv. instagram pointu bylo lidí víc než dost, ale pořád míň, než se dá vidět na některých fotkách na internetu. Poté jsme pokračovali na samotný vrchol. Odtamtud byl krásný výhled, kde se dalo obsáhnout celých 360°, to je prostě nej :-)

Vlastně po celou dobu výstupu se člověk kochá neuvěřitelnými výhledy na jezero Wanaka a z hora také výhledy do hor, které jsou do té doby skryty za hřebenem. Skvělý chill nahoře byl odměnou za 1200m převýšení.

Další den jsme opět vstávali brzo, tentokrát ještě dřív než den předchozí. Východ slunce jsme už sledovali od Diamond Lakes. Slunce vycházelo na druhé straně jezera přímo v místě, kde kopce tvořily takové véčko a celá scenérie neměla chybu. Fakt, že jsme tam byli úplně sami, jen podtrhával výjimečnost místa a situace. Až slunce vyšlo, tak jsme se vydali na zbytek okruhu. Po prudkém, ale krátkém převýšení jsme se dostali nahoru na kopec odkud byly hezké výhledy na jezero pod náma a také na Wanaku.

Večer jsme se opět setkali s naším kámošem Michalem a ještě později se setkali také s Petinou kamarádkou Kristou, které přijela na NZ trošku pocestovat. Dali jsme si pivko, prošli se k Wanaka Tree, nadělali hromadu fotek a domluvili jsme se na výlet na další den.

S Kristou a jejím kamarádem Tomem jsme jeli na Rob Roy glacier. 30km po strašné štěrkové cestě bylo snad za trest. Nevím, jestli jsme to už někdy zmiňoval, ale náš Evžen úplně dobře netěsní, a tak jsme měli prach opět všude. Na konci jsme museli projet dokonce pár brodů, ale jak náš Evžen tak Kristin osobáček to zvládli bez problémů. V horkém letním počasí jsme zdolali 8km dlouhý trek, který končil pod krásným ledovcem se spoustou vodopádů. Večer jsme koupili vínko a všichni poseděli v našem Evženovi.... 

Další ráno jsme vstali a na plánovaný Isthmus Peak se nám vůbec, ale vůbec nechtělo. Nakonec jsme se přece jen přemluvili. Opět to bylo cca 8km a přes 1000 výškových metrů. Celý trek bylo nesnesitelné vedro a trek tak pro nás byl, zřejmě i vlivem rostoucí únavy po předchozích trecích, jeden z těch vůbec nejtěžších. Výhledy ale byli o dost variabilnější než na Roys Peak a trek se nám, až na to, že jsme málem chcípli horkem a únavou, moc líbil.

Poté jsme se ještě zajeli podívat k Lake Hawea a pak opět do Wanaky. Tam jsme si dali další večer s Kristou, Tomem a Michalem a pomalu se rozloučili, protože se naše cesty opět rozdělí. Jen s Kristou máme naplánovaný ještě výstup na Mueller Hut u Mt.Cook, nejvyšší hory NZ, ale o tom až v dalším článku ;-)

PS.: Wanaka je právem označována za jedno z nejhezčích měst NZ. Ona i její blízké okolí mají skutečně co nabídnout.

[belkovinacestach]

Úžasný Fiordland plný neskutečně krásných treků (Lake Marian, Gerthrudde Saddle, Key Summit, Milford cruise)

Večer jsem vyzvedl Peťu u její hostitelské rodiny v Oamaru (https://www.helpx.net/), kde byla posledních 10 dní a vydali jsme se znovu poznávat náš tolik oblíbený Fiordland. Popojeli jsme asi jen 100km jižněji, přespali v nějakém náhodném kempu u Dunedinu a druhý den jsme se vydali k Milfordu. Na večer jsme dorazili do Lumsdenu. Už jsme tu jednou byli. U bývalého nádraží je super free kemp s dobrým zázemím (umývárna na nádobí, stoly, wc) a letos byl ještě kapacitnější než rok minulý. Objednali jsme si plavbu na Milford Sound a s filmem šli spát.

Ráno jsme se vzbudili do deště. Po cestě do Fiordlandu naštěstí pršet přestalo a už při 1. zastávce hned u cesty - Mirror lakes jsme měli krásné počasí.

Pak jsme dorazili na parkoviště odkud jsme se vydali k Lake Marian. Terén byl lehce náročnější, ale zato byl trek docela krátký. U nádherného jezera mezi horami jsme chvilku spočli a potkali kluka z čech se kterým jsme se dost spřátelili a v následujích dvou týdnech se jsme dohromady strávili docela dost času. Cestou tam jsme potkali jen pár lidí a u jezera nás taky nebylo moc, ale cestou zpět jsme už míjeli hotové zástupy, proto bych doporučil vyrazit v brzkých dopoledních hodinách.

Hned poté jsme se vydali na další vyhlášený krátky trek - Key Summit. Začátek je společný s Great walkem Routeburn - je to v podstatě jeho side trip. Cesta je velice lehká, až na 1bod, který by ses trochou snahy dal také zvládnout by se až na samý summit dalo vyjet pomalu i s kočárkem :D Z hora byly krásné výhledy, mimo jiné i na Lake Marian .

Dalším stopem, pro tenhle den už posledním byl Humbold falls, jeden z nejvyšších vodopádů na NZ. Easy trek, 10 min tam, 10 zpět a k tomu krásný vodopád.

Jelikož v oblasti Milfordu nejsou free kempy tak jsme se jeli ubytovat do kempu Cascade creek, kde jsme byli již loni. Jak mnozí již víte, rád říkám, že svět je malý a o náhody v něm není nouze. Loni jsme v tomhle kempu potkali Petiného kolegu z vinice Charlieho a letos, hned u vjezdu naši kolegyni z meruněk Gábi. Ráno jsme vstávali ještě za tmy a jeli na plavbu po Milfordu. Společností je tu spousta a je asi jedno, kterou si vyberete, my zvolili společnost Jucy a chyba to rozhodně nebyla. Plavba po nejznámějším fiordu NZ byla fajn. Viděli jsme lachtany, s lodí jsme přijeli až úplně pod vodopád což bylo super, ale jinak jsme možná čekali trošku víc. Asi nám nepřidalo ani to to, že celou dobu strašně foukalo a byla nám ukrutná kosa.

Druhá část dne nás nadchla podstatně víc. Vyrazili jsme totiž na Gerthrudde saddle. Na totálně přeplněném parkovišti jsme velice ztěžka našli volné místo - vlastně ani nenašli, museli jsme to píchnout kamsi do keře, ještě že Evža není žádný mladík a potenciální škrábance na laku moc neřešíme :D Obávali jsme se přelidněného treku, ale lidí jsme potkali za celou dobu jen pár. Po pár metrech nás přivítala cedule, že trek je pouze pro vysoce experienced (zkušené) trampers a že jestli nejsme tak to máme otočit. No co si budem, šli jsme dál :D Asi 3,5 km je to po rovince a člověk se jen dívá na obrovskou skalní stěnu před sebou. Kousek před stěnou se to stočí doleva a začne to stoupat. Za asi 2 km je celkové převýšení kolem 500m takže se stoupá fakt prudce. Jde se kolem malých vodopádů, přes obrovské kamenné plotny a pomocí řetězů (asi nejsou úplně potřeba) se vyleze k jezeru. Od jezera se pokračuje ještě víc nahoru. Ze samotného sedla je úžasný výhled na Milford sound a okolní dvoutisícové hory jejichž vrcholky byly pod sněhem. Celý trek včetně výhledů je velmi impozantní a rozhodně stál za to.

Poté jsme se už jen zastavili na noc v Lumsdenu a pak se přesunuli do Queenstownu. Tam jsme strávili následujích pár dnů. Objevili jsme SC hub (zařízení pro SC auta - je to místo pro kempry vybavené sprchou, záchody, hifi, kontejnery) denně tam smíte strávit dve hoďky a vše je tam zdarma.

Sešli jsme se tam také s Petinou kamarádkou z Nového Jičína Klárkou a jejím přítelem Lukášem se kterými jsme navštívili místní pizzerii Fat Badgers kde jsme si dali asi největší pizzu v životě, měřila rovného půl metru. A když jsme u toho jídla, tak jsme také navštívili nejvyhlášenější burgrárnu na NZ -Fergburger. Takovou frontu do fast foodu jste ještě neviděli ;-) Burgry jsou tu totiž levné a fakt skvělé.

Také jsme se sešli s naší kamarádkou Edith a Michalem. Se kterým jsme se vydali do Glenorchy.

V Glenorchy ale od rána pršelo a nebylo vidět ani na na hory přes jezero tak jsme nějaký trek vzdali. Když jsme se vrátili do QT tak se počasí umoudřilo a my se tedy vydali na Lake Alta. Serpentinami s krásným výhledem jsme vyjeli až nahoru ke Ski area Remarkables. Jen jsme vystoupili z auta, tak se opět zatáhlo a zvedl se, ale opravdu neskutečný vítr. Lidé to otáčeli a my to otočili s nima. Než jsme stihli sjet dolů tak nás chytli obrovské kroupy. Poté jsme se ještě zastavili ve městečku Arrowtown, což byla bývalá zlatokopecká osada a přes Cardrona Valley jsme se přemístili do dalšího úžasného města NZ - Wanaky.

[belkovinacestach]

Moeraki boulders, bídné třešně, dobré meruňky a opět vízové starosti.

Po návratu na Zéland jsme se téměř okamžitě začali přesouvat do Otaga, kde jsme už měli domluvenou práci na třešních, na sadu Hinton kde jsme sbírali i loni. Po cestě jsme se zastavili na vyhlášených Moeraki boulders. Kulaté šutry na břehu oceánu jsou z většiny fotek známy na suchu, ale my jsme dorazili očividně za přílivu. Když jsem lezl na jeden z šutr, tak přišla vlna a já byl ve vodě až po pupek.

Poté jsme udělali jen kratičký stop na Katiki lighthouse kde jsme už jednou byli. Maják je o ničem, ale je tam spousta lachtanů :)

A pak už následovala jen cesta do kempu St. Bathans. Ráno jsme se šli projít k místnímu Blue lake. Celé St. Bathans byla dříve zlatokopecká osada a právě zde u jezera se těžilo asi nejvíc. Bílý písek tvořil spolu s modrým jezerem úžasnou scenérii.

Z tama jsme už nabrali přímý směr Alexandra. V kanclu sadu Hinton se díky tomu, že nás znali z minulého roku jednalo o bleskovou záležitost. Oproti minulému roku jsme se ale rozhodli, že budem bydlet v kempu u sadu a ne v kempech po okolí. Výměnou za pár dolarů denně ušetříme spoustu naježděných kilometrů, budeme moct dýl spát a budeme mít pravidelně sprchu a k dispozici kuchyňku. Hned druhý den jsme začali sbírat. Od rána pršelo a byla zima jako kráva. A co bylo snad ještě horší bylo to, že se potvrdilo, co se proslýchalo již dřív. A to, že celá třešňová sezona stojí za prd. Na stromech bylo strašně málo třešní. Zatímco minulý rok jsme postavili žebřík a nasbírali třeba celý baket (5kg) z jednoho místa a na stromě - teda vlastně polovině stromu - nasbírali třeba i 6 baketů, nyní jsme na jeden jediný baket museli obejít třeba i 3 stromy. Katastrofa! Po 3 hodinách jsme to kvůli dešti zabalili úplně. Druhý den v práci to byla stejná hrůza jako první a my se rozhodli, že trápit se na stromech bez třešní , hnát se jak blázen a nakonec mít stejně minimálku nemá cenu a že si půjdem hledat jinou práci. Takže další den jsme jeli do Queenstownu (QT) a chtěli si hledat práci v hotelech. Všude nám řekli, že by nás hned vzali, ale minimálně na 3 měsíce. A na tak dlouho Peťa už neměla víza (1měsíc). Stavili jsme se ještě v nějaké autopůjčovně, na vinici a napsali do agentury SSE. Jelikož se nám práci ale najít nepodařilo, tak jsme se vrátili do Alexandry a druhý den ráno opět nastoupili na sad. Ale hned z rána nám přišly 2 smsky z hotelů v QT, že se máme dostavit na pohovory. Vymysleli jsme si výmluvu s autem a vyrazili. Než jsme dojeli do QT, tak nám přišla ještě nabídka z SSE agentury do packhousu ovoce. Peťa by balila a já bych skládal bedny na palety. Nebylo by tam tak drahé ubytování jak v QT a měli bychom jisté hodiny. Bereme to. A tak rušíme naše schůzky a jedeme do zapadlé díry jménem Kurow. A tak skončilo naše letošní působení na třešních které trvalo 3 dny, ve kterých jsme odpracovali tak 14 hodin :D

Večer jsme přijeli do kempu Duntroon Domain kemp kde budeme po naši dobu působení v packhousu Waitaki Orchard bydlet. Je to placený kemp, protože free kempy tu bohužel nejsou, ale za 10 $ na osobu tu sou sprchy, záchody, pračka, vybavená kuchyně a dokonce obývák s televizí a elektřinou.

Naší novou prací je malinký rodinný (4sestry +3 bratři +rodiče v důchodu) sad s packhousem. Jelikož to bylo fakt maličké, tak tam celou dobu panovala docela klidná atmosféra a práce nebyla nijak těžká. Ze začátku bylo na lince asi 5 holek a já stekoval pro celý (5holek) packhouse sám. Až přibylo na lince víc holek, tak mi přiřadili Peťu, která mi krabice vážila a zavírala a já už jen stekoval. Později jsem musel stekovat i v chlaďáku. Ze začátku jsem z toho nebyl příliš nadšený, ale jelikož pak přišli skutečně tropické vedra, tak sem za to byl i trochu rád. Kromě meruněk jsme dělali taky broskve, nektarinky a švestky.

O volných víkendech jsme vyráželi na drobné výlety po okolí, kdy jsme si prošli viktoriánské město Oamaru, pár km od kempu jsme se stavili na Elephant rocks a místní fosilii dinosaura. Také jsme procárali celý Duntroon což je až na pár baráků s místníma vlastně takový skanzen.

Jeden den jsme si zajeli na Clay cliffs, což byly skalní útvary a po něm jsme zvládli ještě Benmore track. Asi 4 km okruh skýtal nádherné výhledy na jezero. Výhledy byly takřka srovnatelné například s výhledy z Ben Lomond, ale náročnost byla o poznání nižší.

V průběhu našeho působení v packhousu nám přišla pozvánka na workingholiday do Kanady. Na tohle sme téměř zapomněli a už plánovali, jak se někdy v březnu budem vracet do ČR. A mimo to musela Peťa žádat ještě o visitorská víza na NZ, protože ji její WH už končili a tak sme opět museli do Christchurch na medical check. Celé to znovu bylo o spoustě papírovaní. Po skončení Petiných víz jsem v packhousu pracoval několik dní sám. Ona se mezitím přesunula do Oamaru, kde bydlela u jedné rodiny a za trochu pomoci okolo domu měla bydlení, jídlo a hlavně internet, který potřebovala ke své grafické práci pro zakázky z ČR. Dozvěděli jsme se, že v oblasti Hawkes Bay otevřou možnost pracovat na turistická víza a tak jsme se rozhodli, že si o to Peťa zažádá a zkusíme to. Já skončil v packhousu a vydali jsme se si užít naše poslední velké cestování a poznávání krás NZ.

[belkovinacestach]

Silvestr v Sydney, aquapark, naše (ne)návštěva Opery a návrat na Zéland

Po příletu do Sydney jsme si v půjčovně vyzvedli auto a vyrazili k vyhlédnuté vlakové zastávce, odkud jsme chtěli jet do centra. Ono to ani jinak nejde. Sydney je na Silvestra narvaná miliony lidí a celé široké centrum je pro auta uzavřené. Zaparkovali jsme v boční uličce, v obchůdku si koupili víno, na zastávce v automatu lístky na vlak a jeli jsme. Jak jsme se blížili centru a zastávce Circular Quai, tak lidí přibývalo. A pak jsme přijeli do centra. Už z vlaku jsme viděli ty desetitisíce lidí v ulicích. Ohňostroj se v Sydney dá sledovat ze spousty míst, ale dost z nich je placených a vybookovaných dlouho dopředu.

My se rozhodli, že se zkusíme dostat na freeplace na The Rocks. Kapacita tam byla 40 000 lidí. Celá ulice byla uzavřená a desetitisíce lidí čekali před branou na vpuštění. To bylo doslova šílené a v ten moment jsme ani nevěděli, jestli tam vůbec chceme.

Celá tahle megalomanská akce podléhá silným bezpečnostním opatřením. Jedním z nich je zákaz přinést si do vymezených prostor vlastní alkohol. A tak jsme byli ,,donuceni" vypít naši láhev vínka takřka na počkání ještě před branou :D

Podařilo se nám vtlačit se mezi 40 000 šťastných, kteří se dostali na The Rocks a následně jsme se dostali ještě mezi 15 000, které pustili na nábřeží přímo naproti Opery. Velkým překvapením bylo, že zde nebyl jen zákaz přinést si vlastní alkohol, ale že celá zóna byla ÚPLNĚ bezalkoholová. Ten se tu nedal nikde ani koupit a propašovaný alkohol všudypřítomná ochranka ihned bez milosti zabavovala. Silvestr bez chlastu? V ČR zřejmě nereálné, tady se na to hromadně hrne až milion lidí dobrovolně.

2 hodinky jsme si počkali na ohňostroj. Byl famózní. Aby taky ne. V Sydney je jeden z největších ohňostrojů na světě a budova Opery a vedle stojící, gigantický, 1150m dlouhý a 59m vysoký (vrchol oblouku 134m) Harbour Bridge (australany přezdívaný Coat hanger-ramínko na šaty), který přemosťuje přístav Port Jackson k tomu dávají ideální kulisu. Celá tahle paráda trvá cca 12 minut a stojí okolo 150 milionů korun. Do vzduchu vyletí něco kolem 8 tun pyrotechniky.

Pak nás vypustili ven. Jít se mačkat do metra se nám vůbec nechtělo a tak jsme pokračovali dál a dál pěšky. Po 10 km jsme najednou byli u auta. Popojeli jsme do klidnější ulice a trošku se vyspali v kufru. Ale spali jsme doslova pár hodin. V 7 už jsme byli opět na nohou.

Po snídani jsme vyrazili do obrovského aquaparku Wet and Wild poblíž Sydney. Aquaparku dominovaly 4 velké věže a z každé věže vedla spousta tobogánů. Strávili jsme tam celý den a skvěle jsme se bavili, ale přece jen k tomu máme jednu výtku. Aquapark naprosto postrádá tobogány pro singly, vše je na takových těch gumových kolech pro 2 nebo 4 lidi. Kdo by se rozhodl, že tam půjde sám, tak si moc zábavy neužije. Ale pravda, kdo chodí do aquaparku sám, žejo.

Na další den jsme si ještě před odletem naplánovali prohlídku budovy Opery. Tento architektonický unikát nemohla především Peťa jako architekt vynechat. K Opeře jsme přijeli trajektem ze zastávky Paramata. Plavba byla super a výhledy na Harbour Bridge, Operu a city byly úžasné.

V Opeře jsme si vystáli dlouhou frontu a pak to přišlo. Přímo před námi hodila pokladní na pult cedulku s nápisem: "DNES VYPRODÁNO" Neskutečné. Vztek, zlost, smutek, bezmoc. Emoce v nás bublaly jedna přes druhou, ale nedalo se nic dělat. Sedli jsme zpátky na trajekt, došli k autu a jeli na letiště vrátit auto, odbavit se a už jen počkat na odlet na NZ. Na Zélandu k nám přiběhl pes a začal nám očichávat batoh. Říkali jsme si: "Ještě to nám chybělo" V batohu jsme měli sušené Jerky z klokana - legální. Tak nás zase pustili. A tak jsme opět na Novém Zélandu :-)