#lékárník

[purplegardenenemy]

Lékárník - Netflix (spoiler)

Potom co jsem dokument viděl jsme byl celkem v šoku. Jasný je to natočený aby to vyvolalo emoce, ale i tak. Jak se v “zemi zaslíbené” může stát, že se stalo normou hromadění majetku bez ohledu na dopadů na veřejnost? Jak to, že je potřeba k celostátnímu posunu potřeba iniciativa jednoho v podstatě bezvýznamného jedince? Alibismus agentů DAE ve chvíli kdy se obhajovali, že vyšetřování trvalo tak dlouho, protože museli osobně jít do každé lékárny a prohlížet jednotlivé záznamy o vydaných lécích. Vše se urychlilo, až když hlavní účinkující navrh lékařské komoře, aby se celostátně zavedl online systém na sledování výdeje léků na předpis, který už byl v jiných státech zavedený. Na tímhle mi zůstává rozum stát, tak koho to je tedy zodpovědnost, když ne agentů DAE a lékařské komory? Přijde lidem normální že lékař má otevřenou praxi přes noc? Že vyšetří asi ta 4x více lidí než jiní doktoři? Že mu ordinaci hlídá policie? Že 95% receptů na opiáty v regionu předepisuje jeden doktor?  Dlouho jsem neviděl dokument, který by tak krásně vystihoval co je v USA špatně. Myslím, že zlatou éru mají USA dávno za sebou. Podoba ultra radikálního kapitalismu, kdy je vše zalité sluncem, na kterém USA vyrostly, je pryč. Bohužel pro obyvatele jeho pozůstatek je hluboce zakořeněné přesvědčení o nejlepší zemi na světě a stovky jejích variací. Špatně se Vám bude hledat cesta ven z tohoto bludného kruhu, pokud žijete v tomto přesvědčení. Musím podotknout, že nejsem fanoušek ani jedné ze světových velmocí, tenhle dokument pojednává o USA a proto píšu, tak jak píšu. Pokud nejlepší “země na světě”, ke které svět vzhlíží, upřednostňuje profit nad lidmi, při studiu vysoké školy se zadlužíte na celý život, pokud vážně onemocníte, nem��te pojištění a dostatek finančních prostředků, pravděpodobně skončíte na ulici, pokud neumřete. USA jsem párkrát navštívil a města zaplavená stany s bezdomovci mě dost šokovala. To opravdu nikdo nevidí a neřekne si: “tady něco nehraje?” Vyčleněná lokality, které se i policisté bojí navštívit? Norma že je normální, že Vám někoho blízkého zastřelili a že se dost často podobné incidenty v určitých lokalitách už ani nevyšetřují? Nedávný incident s výtržníky v Capitolu jen ukazuje směr kam se USA řítí. Myslím, že je fajn, že nás dělí oceán a že transformace jejich životní filozofie se do Evropy zatím 100% neaplikovala.

[myvalzpival]

lékárník Vojtěch Šofr potají randí s magistrem Boučkem. v této eseji

[kritikycz]

Umění starých herbářů. Od renesance po 19. století s předmluvou od Chiary Nepiové

Chcete-li se nechat okouzlit velmi křehkou, něžnou krásou a i léty prověřenou moudrostí starých herbářů, určitě si nenechte mezi prsty proklouznout nádhernou publikaci „Umění starých herbářů. Od renesance po 19. století.“ s předmluvou od Chiary Nepiové. Po otevření tohoto těžkého a masivního průvodce budete doslova okouzleni úžasnými díly pětadvaceti autorů. Z jejich obrázků se vám bude doslova tajit dech. To, jak věrohodně…- Více na https://www.kritiky.cz/umeni-starych-herbaru-od-renesance-po-19-stoleti-s-predmluvou-od-chiary-nepiove/

[cysnews]

Jedenáctý duben je Světovým dnem Parkinsonovy choroby

Jedenáctý duben je Světovým dnem Parkinsonovy choroby

James Parkinson (11. duben 1755, Londýn – 21. prosinec 1824, Londýn) byl anglický chirurg, lékárník, geolog, paleontolog a politický aktivista. Nejvíce proslul svým spisem An Essay on the Shaking Palsy z roku 1817, kde jako první popsal chorobu paralysis agitans či „třaslavá obrna“, kterou o 60 let později Jean-Martin Charcot nazval Parkinsonova nemoc. V textu popsal Parkinson šest pacientů, z…

[bettythesmellycat]

7.1. 2019   Výlet, trh a rocková star

Ráno jsem byla nastoupená v půl sedmé před hotelem naprosto bez problémů. V 5:15 jsem měla opět budíček díky místnímu rozhlasu. S Trinh jsme byly domluvené, že tentokrát dáme k snídani Pho. Zajely jsme tedy na skůtru do místního podniku a daly polévku.

Potom jsme zaparkovaly u nějakého baráku ve dvoře, kde je asi T trochu znala, a vydaly jsme se na výlet. Výlet spočíval v 20min procházce kolem jezera, které je hned za městem. Je to hezké místo, kde jsou tedy všude betonové chodníčky a prochází se lesíkem vedle jezera. Na výletě jsme probíraly různá témata a dostaly jsme se i k tématu jedění psů. Trinh říkala, že se zde jedná o naprosto běžnou záležitost. Že většinou muži po práci kolem oběda jsou do krámu a dají si víno a k tomu psí svačinku. Ona se tvářila, že to dost odsuzuje a prý psa měla jen jednou (jako na talíři). Také zmínila, že opravdu existují „dog thiefs“ a proto většina lidí, když má psa jako mazlíka, drží ho doma na řetězu.

Číča prostě...

Při vyzvedávání motorky u známých jsme byly pozvány dovnitř, opět jsem si vyslechla chválu na svůj vizuál (a že vážně stál za to:D). Trinh se pak s paní na chvilku zdejchly, řekla mi potom, že si šla prohlídnout ten dům ptz je nový a ona ho chtěla vidět. Paní domácí evidentně mrzelo, že nezůstaneme déle a tak mi na cestu aspoň dala takové místní sezamky. Celé balení, téměř, jeden kousek chyběl:D. Vydaly jsme se na trh, kde jsme nakoupily věci na oběd a večeři z čehož jsem poznala, že dneska budeme obědvat i večeřet u Trinh doma. Trh je taková kapitola sama pro sebe. Tržiště je většinou zčásti kryté, nějakými hadry a v kryté části jsou dřevěné stoly nebo něco jim podobného a na nich je vyskládané zboží. Vedle toho je otevřené tržiště, kde je jeden stánek se slunečníkem vedle druhého a zboží je často vyskládáno na plachtě na zemi. Včetně masa samozřejmě. Ryby tu většinou mají v lavorech, kde do toho mála vody co tam je vede hadička se vzduchem. Přesto některý ryby leží bříškem nahoru. Asi odpočívají. Jednu takovou Trinh zkoušela vzbudit, když vybírala na večeři, ale ryba nereagovala. Na všechno se tady používají nůžky. Teda zabíjejí je asi nejakou palicí, to jsem nesledovala, dělalo se mi trochu zle. Potom ovšem vezmou nůžky, rybě ošmikaj ploutve, ustříhnou hlavu a rozstříhnou břicho. Dost obdobně chystají i krevety, kterým tuším stříhají ocásky. My koupily rybu, pak nějaké krevetky a pak zeleninu. Zeleninu jsme kupovaly u několika stánků, a přestože se válí na plachtě v prachu, vypadala moc pěkně. Trinh mi pak řekla, že když procházíme tak zas paní prodavačky říkají, jak jsem krásná. Pořád stejná forma. Mastné vlasy, pytle pod očima a xxl kalhoty. Kočička. Myslela jsem, že jsem na vietnamských trzích viděla už všechno, ale zřejmě mám stále rezervy. Kromě živých slepic, kohoutů a ptáků na tomto trhu byly i husy. Živé pochopitelně. V proutěných koších namakané jedna na druhou. Za nimi ve stnku byl obrovský kotel, ze kterého se kouřilo, a vedle něj seděla na zemi paní a do lavoru před ní akorát pohazovala další oškubanou nešťastnici. Lahůdka. Na závěr jsme koupily nějaké maso vedle parkoviště skůtrů a vyrazili do kavárny. Cestou jsme míjeli obchod s kabáty a Trinh pohotově zastavila a říkala, že jdem koupit ten kabát, tak jsem ji ještě zvládla přesvědčit, že ho vážně nepotřebuju. Uvidíme, jak dlouho odolám.

Husičky...

Cestou do kavárny jsme se ještě stavily v lékárně (obchod jako každý jiný, lékáren tu všeobecně mají poměrně hodně), abych si koupila Cečko, co jsem zapomněla doma. Pan lékárík měl na pultu vyskládáno několik různě velkých platíček, ze kterých evidentně odstřihoval jednotlivé dávky zákazníkům. Trinh ho tedy požádala o Cečko, o 3 platíčka, a chtěla to za mě zaplatit. To jsem rázně odmítla, protože přeci jen 30 tablet Céčka asi něco stojí žejo. No. Jak kde. Dvakrát jsem si sumu nechala zopakovat a pak pánovi podala 10 000 VND – 10 Kč. Jo, počítáte dobře, jedno céčko za tři kačky. No snad mi to nic neudělá:D.

Vyrazily jsme do slíbené kavárny, kde jsme probíraly témata od Vánoc, přes vojenskou službu, zdravotnictví až po vztahy. Tam se vyloženě Trinh rozmluvila, říkala, jak je šťastná, že některý věci může někomu říct. No u mě má jistotu, že je nikomu neřeknu, jelikož mi moc lidí nerozumí:D Občas tedy i včetně Trinh, což je trochu frustrující. Má vystudovanou výšku s oborem na výuku angličtiny a občas prostě řekne „yes“ na otevřenou otázku, na kterou potřebuju znát trochu jinou odpověď než ano nebo ne. Chvílema je to trochu frustrující a často to vede k nedorozuměním typu že „večer už nemám žádné lekce“ přijedu do centra a tam vyskládaný děti, které čeká lekce:D. Na mě není si připravovat učební plány, jsem tam spíš jako doplněk, ale občas bych ráda měla nějakou představu, co mě čeká… Ke zdravotnictví, respektive k lékárnám jsem se dověděla taky celkem zajímavou věc a pochopila, proč měl pan lékárník nastřihnutá platíčka na pultu a proč je těch lékáren tady tolik. Pokud jsme se správně pochopily, nemají tu ŽÁDNÉ léky na předpis. Návštěva doktora je většinou drahá a tak, když zhruba víte, co vás bolí, dojdete si rovnou do lékárny, poradíte se tam a dostanete prášky. Easy. Před obědem jsem měla na chvíli čas pro sebe, tak jsem odpočívala, pak mě vyzvedl pan manžel na motorce a jeli jsme k Trinh domů na oběd. Tam jsme teda měli rybu, salát s hovězím a polévku s dýní. A rýži, pochopitelně. Většinou se to jídlo skládá takto ze tří chodů, oni zezačátku si dají několik soust suché rýže a pak si dají kousek masa a zeleninku a postupně si to dávají do mističky. Obvykle se prý sní 2 mističky rýže. S tím, že do zbytku rýže v druhé misce si pak nalijete polévku. Tu si můžete dát i během toho. Rybu jsme měli pocintanou sweet chilli omáčkou a hovězí salt nebyl asi ochucený nijak. Moc tady ty věci neochucují. Takže já si všechno, pokud možno, ráchám v sójovce, která většinou na stole je (ale jediný, kdo do ní hází věci, jsem často jen já). Polévku jsem zkusila, ale byl to víceméně dýňový vývar s trochou bylin, což mě příliš nenadchlo.

Po obědě jsem jela na pokoj a Trinh mi řekla, že si mě pak vyzvedne studentka ze střední, kde učí a něco se mnou bude dělat. A potom jsem měla dorazit na pátou do centra, kde se mělo učit až do devíti. Šlofíka jsem si nestihla, jelikož chvíli po obědě mě nabrala Sara, která mě vzala do coffee shopu a povídaly jsme si o přírodě, že tady sice mají les, ale že je MOC nebezpečný, že daleko lepší jsou parky ve městě, že tam je to safe. Co dodat. Hodně si tady taky děti stěžují, že je ve výuce jazyka kladen zbytečně velký důraz na gramatiku a konverzaci a ostatním částem se moc pozornosti nevěnuje. Já se ani ale nedivím, když mi pak řekli, že jich je ve třídě běžně cca 40-45. Všeobecně je tu kladen obrovský důraz na vzdělávání. Téměř všechny děti po skončení školy chodí na extra classes ke každému předmětu. Tudíž mají skoro nulový volný čas. Trochu jiný svět no. Se Sarou jsme ještě omrkly pagodu vedle jejího baráku a pak jsem ji požádala, aby mě vyhodila na hotelu, abych si před odpoledníma lekcema ještě trochu odpočinula.

Byla jsem už úplně vyřízená. Věčně nevyspalá, dozvuky jet lagu a permanentní ministres, abych nesnědla něco moc divokýho nebo nepila vodu z kohoutku, což se hlídá trochu blbě

Sara mě potom vyzvedla a odvezla do centra, na skůtru to je z hotelu cca 5 minut, ale pěšky bych to chodit nechtěla. Ve škole už čekaly děti, nový opět, a byly zase celý u vytržení, kdo to k nim jde. Většinou hodina probíhá tak, že já se tak nějak představím a pak se mě děti mají ptát na nějaké otázky. Nejčastěji to je, co mám na Vietnamu nejraději, jestli umím vietnamsky (takže jim, jak retard, přeříkám ty 4 slova co se učím – ahoj, děkuji, dobrou chuť a na zdraví) a pak se taky ptají, jestli mám kluka:D. Ty menší samozřejmě jednou otázky z učebnice, takže řešíme oblíbenou barvu, zvíře, a nebo co jsem dělala včera. Já se je snažím trochu zapojit, takže se mi musí představit i oni a říct třeba své oblíbené zvíře, barvu nebo předmět. Takhle skupinka se kromě zírání a uculování vytasila s něčím novým. Zeptali se mě, jestli bych se jim nepodepsala. No jako fakt. Až bude Swetřík známá kapela, na což má našlápnuto, tak už umim dávat podpisy i se srdíčkama. Postupně jsem tedy podepsala 25 sešitů nebo papírů. Bylo to fakt srandovní, hopsali přede mnou s těmi papíry a předháněli se, kdo podpis dostane dřív:D.

Betty the star už rozdává podpisy (aniž by ti chudáci věděli, co je čeká)...

Potom ovšem přišla moje chvíle. Šla se zpívat písnička a já k tomu měla hrát na uku. Rozhodla jsem se, že je naučím Dont worry, be happy. Ohledně zpěvu jsou tady opravdu dost bezprostřední a spontánní. Jakmile se dovědí, že na něco hraju nebo zpívám, okamžitě to vyžadují. Na druhou stranu, jsou celkem rychle schopní se chytit a zpívat se mnou. Takže jsme si společně dali několikrát Dont worry a pak už byl konec hodiny.

Betty the star se chystá na výkon (debilnější fotka kupodivu existuje, ale tu si vezmu do hrobu)

Po této hodině měla následovat další, ale Trinh mi řekla, že jde připravovat večeři. Tak jsem si říkala, tyjo, zase jsme se blbě pochopily, vždyť mi tvrdila, že dneska má lekce až do devíti. No jako, lekce byla, ale předtím uvařila večeři, a zatímco se ve vedlejší místnosti děti, resp. puberťáci usazovali a poslouchali písničky, my se navečeřeli. Na pohodu prostě.

U večeře s Trinh a dětmi (jejími)

Takhle, ona lekce má trvat 2 hodiny, tedy 120 minut. Ale po třech dnech jsem zhruba pochopila, jak se věci mají. Nikdo nikam nepospíchá, nikdo není kárán, když přijde pozdě a sama Trinh kolikrát přijede se mnou z oběda a děti už jsou naskládané ve třídě. Mají tam telku, kterou si pustí a čekají na úču. Většinou hodina začíná s půlhodinovým zpožděním. Tyhle větší děti, kteří jsou v posledním ročníku střední, už celkem slušně komunikovaly, takže neměly problém si říct, že se se mnou chtějí vyfotit a pak taky, že chtějí moje jméno na FB, aby si mě přidaly do přátel. Byla s nima sranda a celkem i slušný pokec. Společně jsme pak zazpívali nějakou písničku, ale průnik toho, co já umím na uku a toho, co oni poslouchají, je téměř nulový. Do příště jsem jim tedy slíbila, že se naučím něco, co budou znát.

Potom mě pan manžel odvezl na pokoj a já padla jak podťatá. Druhý den jsme měly naplánovaný sraz s Trinh na sedmou, takže jsem se mohla vyspat krásně, žejo. 

[amartinfletcher]

Na otázku kam s nimi existuje v případě léků jednoduchá odpověď. Zpátky do lékárny...

Na otázku kam s nimi existuje v případě léků jednoduchá odpověď. Zpátky do lékárny…

Patří tam všechna léčiva bez výjimky. Lékárny mají navíc povinnost od Vás staré léky přijmout, jelikož jim to ukládá zákon o léčivech (378/2007 Sb. § 89). V některých lékárnách mají na nechtěné léky přímo určenou nádobu, jinde je od Vás převezme lékárník. Léky nechte v původních obalech. Pokud jsou obaly prázdné, můžete je bez starostí vytřídit, prázdná plata od prášků však vyhoďte do směsného…

[autoring]

Před 150 lety, 15. července 1869, přihlásil francouzský chemik a lékárník Hippolyte Mege-Mouriés patent na margarín - náhražku másla vyrobenou ze zředěného mléka, vody a rozpuštěného loje.

[annavancaravan]

JAK SVÁDIM BOJ S MHD

Chcete-li návštěvníkům Prahy nachystat fakt autentickej zážitek ze života v hlavnim městě, posaďte je mezi šestou a desátou ráno do metra. Nejlíp aspoň na deset stanic. A možná je radši ani nenechte sednout, jen ať maj výhled na ty svraštělý ksichty hezky z vrchu a k tomu ztuhlý nohy jako bonus. Předtim je nechte spát maximálně čtyři hodiny a zakažte jim snídat, aby se co nejvíc cejtili jako správnej pražák na cestě do práce - hladovej, bolavej, nevyspanej, prostě přednasranej na celej svět. A netvrďte mi, že to tak není. Jak jinak by se jste ty ranní obličeje v MHD chtěli vysvětlit?

Opravdu se vůbec nedivim tomu, že lidi pod to metro tak často skáčou. Deprese tam z lidí přímo stříká a šíří se jako virus. Když vystoupíte, cejtíte se tak zkroušeně a prázdně, že skok do kolejiště v tu chvíli působí jako docela dobrej nápad. Proti týhle pražský MHD depce bojuje každej asi po svym. Mně třeba stačí projít kolem lékárny na Novym Smíchově, kde pracuje jeden krásnej lékárník, a hned je depka fuč. Ale vzhledem k tomu, že na Anděl jezdim velice sporadicky (tzn. k zubaři a občas na kafe s kamarádkou), musela jsem najít i jiný způsoby boje. Při tom hledání jsem zjistila, že všema doporučovaná hudba v uších není zdaleka tak dobrá, jako odposlech rozhovorů spolucestujících. Občas slyšíte věci, nad kterejma kroutíte hlavou a nestačíte se divit, jak to vůbec může někdo vypustit z pusy. Někdy vás to pobaví natolik, že se tomu smějete ještě večer v koupelně při čištění zubů (proto mam doma věčně poprskaný zrcadlo pastou).

Do svýho bojování jsem taky nedávno zařadila psaní krátkejch básní o cestujících kolem mně. Je to totiž rozhodně lepší než četba knihy, která mě leckdy vtáhla natolik, že jsem přejela několik stanic nebo nespozorovala těhuli stojící nade mnou a byla za krávu, co jí nepustila sednout. No a jak takový poetických okýnka z MHD vypadaj? Přikládám pár ukázek:

Šedý den a černé brýle,

asi jede z kratochvíle.

Třířádková Nokie

se nikdy nerozbije.

Má tam díru nebo stín?

Doufám, že to nezjistím!

Bez kočárku ani ránu,

přestože v něm vezu slámu.

Sliny lítaj od nich vzduchem,

vidim okem, slyšim uchem.

“Máte tady volno paní?”

Hladí kabát lehce dlaní.

“Po noční já musim sedět!

Mam svý právo, měl bys vědět.”

S nákupem se vecpe všude,

i tam, kde to stěží pude.

Koutky dolů do kanálu

skrývá pod klobouk a šálu.

Oční linky vzhůru míří

jako křídla netopýří.

Po kapsách hranolky loví,

vůní mne však neosloví.

Barev plná šála vlaje,

to se dnes snad fotbal hraje.

“Která to je stanice?”

Na ty lidi palice!

[chut-psat]

Brief #72

Sex se ve dvacátém století stal v Evropě hodně důležitý, důležitější než náboženství a skoro tak důležitý jako peníze, a všichni chtěli souložit na různé způsoby a někteří muži si mazali pohlavní úd kokainem, aby déle setrvali v erekci, i když kokain byl zakázaný na všechny způsoby. A po druhé světové válce se ve filmech začaly objevovat scény, ve kterých spolu hrdinové souložili, což bylo dosud považováno za nevhodné, protože hodně lidí ještě věřilo na pánaboha, a soulož se většinou jen naznačovala záběrem na postel nebo na hodiny nebo na nebe nebo že se najednou setmělo. A ženy chtěly mít pořád orgasmus a muži z toho byli nervózní a měli problémy s erekcí a zkoušeli různá afrodisiaka a chodili na psychoanalýzu, aby se dozvěděli, v čem to vězí, jestli třeba neprožili v dětství nějaké trauma, o kterém nevědí. Psychoanalázu vymyslel v roce 1900 jeden vídeňský neurolog, který chtěl zkoumat psychické procesy a určovat subjekty pomocí nevědomí, a soudil, že neuróza a hysterie apod. jsou symptomy sexuálních traumat z dětství, a vymyslel pro to nové metody a pojmy jako úprava slasti a uvolnění ze směsi anebo cenzura, ego, superego, libido a komplex, který mohl být buď kastrační, nebo oidipovský. A v roce 1938 uprchl před nacisty do Londýna, a čtyři jeho sestry zemřely v koncentračním táboře. A když se pacient dozvěděl, proč je stísněný a neurotický, hned mu bylo lépe, protože to bylo normální. Komunisté říkali, že lidé, kteří žijí v komunistické společnosti, nemají sexu zapotřebí, protože největší radost má mít člověk z dobře vykonané práce, zatímco v kapitalismu lidé ze své práce radost nepociťovali, protože byli vykořisťovaní, a uchylovali se proto k různým náhražkám. A říkali, že bez třídního uvědomění nemůže sex přinést uspokojení, ani kdyby se opakoval donekonečna. Komunisté se obávali, že když budou lidé chodit na psychoanalýzu a podléhat náhražkám, ohrozí to soudržnost socialistického tábora. A nechtěli, aby lidé četli úpadkové knížky a nosili křiklavé šaty a výstřední účesy a žvýkali žvýkačky apod. Žvýkačky vymyslel jeden americký lékárník v roce 1903, ale rozšířily se hlavně v padesátých a šedesátých letech. Žvýkali je většinou mladí lidé, kteří tím vyjadřovali svůj postoj ke společnosti a neměli ještě v ústech plomby.

Patrik Ouředník. Europeana.

[mylifewithaloe]

Lékař v květináči: Nejen o historii rostliny Aloe vera

Všechno je jinak

Aloe vera rostlina a moje první setkání s ní proběhlo již v útlém dětství. Často jsem navštěvovala zahradu rodičů mojí kamarádky a sousedky. Spoustu času jsme trávily před domem, před vraty do garáže, kde jsme si na betonovém plácku a přilehlých zídkách hrály s panenkami, kočárky a později hrávaly badminton. Vedle tohoto vjezdu letnila teta tři obrovské rostliny Aloe vera s přízemní růžicí masitých zubatých listů. Byly prostě obrovské, vzbuzovaly respekt a my se s kamarádkou vždy přetahovaly, která z nás půjde najít ten ztracený badmintonový košík. Žádné z nás se mezi ty pichlavé zubaté listy nechtělo. Naháněly nám strach. Až později na studiích jsem zjistila, že je všechno jinak…

Květomluva

Uvádí se, že rodové jméno aloe je odvozeno od arabského slova „alloh“, které vyjadřuje a úzce souvisí s použitím různých druhů aloí v lékařství. Jiné zdroje uvádí, že označení aloe pochází z hebrejského „allal“ nebo „halal“, což znamená hořký. I Geoffrey Chaucer (anglický básník, 1343? – 1400) se zmiňuje o této hořkosti v příběhu Troilus a Kriseida.

Anglický výkladový slovník uvádí, že tento název pochází z latinského slova „aloe“, staroanglického označení „alewe“ jako označení pro voňavou pryskyřici pocházející z východoindického stromu a řeckého „aloe“, které vzniklo z překladu hebrejského „ahalim“ (množné číslo, původem pravděpodobně z dravidiánského jazyka, kterým se mluvilo především v oblasti jižní Indie a na Srí Lance).

Podrobnější informace k významu slova aloe naleznete v angličtině například na stránkách Plantlives.com, konkrétně v databázi botanického názvosloví. V následujícím textu se však dočtete, že to s tou hořkostí nebude až tak vážné.

Aloe vera rostlina a její účinné látky

Výše zmíněné hebrejské označení vyjadřující hořkost odkazuje jen na jednu ze dvou odlišných substancí, které se nacházejí v listech aloí. V rýhované obrubě hned pod povrchem rostliny je latex, obvykle nazývaný žlutá míza. Tato tekutina, která je hořká a dráždí rty, má zřejmě spolu se zubatými okraji listů odrazovat živočichy a hmyz od pojídání rostliny.

Latex se po usušení a rozdrcení na prášek v mnoha kulturách používá jako projímadlo a pokud se níže v textu mluví o těchto účincích a hořkosti, má se zde na mysli právě tento žlutý latex.

Arabové poprvé zaznamenali používání aloe jako projímadla během 6. století př. nl. Když byla vyrobena spolehlivější projímadla, vymizelo rovněž používání mízy, neboť její projímavé účinky byly často nespolehlivé a někdy i příliš silné. 9. května 2002 Americký národní úřad pro léčiva a potraviny (US Food and Drug Administration) vydal konečné nařízení zakazující používání aloinu do projímadel bez předpisu.

Důležitější a dnes nejpoužívanější součástí listu je jasná, polotuhá substance, která vytváří parenchym a je známá jako gel. Gel má charakteristickou rostlinnou vůni, která je některými lidmi považována za nepříjemnou. Je to právě gel, který rostlině umožňuje udržet si vlhkost po extrémně dlouhou dobu.

Mnoho lidí používá gel či šťávu jako dietetický doplněk (šťáva z aloe je výtažkem z gelu, ale pojmy gel a šťáva jsou často používány jako synonyma). Někteří lidé pijí gel pro regulaci trávení, zatímco jiní tvrdí, že jim dodává více energie. Nicméně široce rozšířená a četnými pozitivními ohlasy potvrzená víra v prospěšné vlastnosti gelu vysloužila této rostlině přezdívky „léčivá rostlina“, „kouzelný nebeský proutek“ či „lékař v květináči“.

A my se teď spolu podíváme, co se o aloe píše v historické a odborné literatuře. Než se však začtete do níže uvedeného textu, je potřeba upozornit, že historické zdroje opěvující účinky aloe často neuvádí přesně, o kterou aloe se jedná. V textu bylo tedy vždy zachováno označení z původního zdroje. Pokud tedy zdroj hovořil o aloe, je v textu uvedena aloe. Pokud text zmiňoval Aloe vera, je v textu uvedena Aloe vera. Tolik tedy na vysvětlenou.

Má více aloi než medu

První zmínky o Aloe vera

Je známo, že různé druhy aloí se používají již více než 6000 let. Vyobrazení rostliny podobné aloi pravé (Aloe vera) bylo objeveno na nástěnných malbách v Údolí králů z období starověkého Egypta. Některé aloe byly tedy známy již starověkým Egypťanům, ale i Číňanům, stejně tak později starým Řekům a Římanům.

Pravděpodobně nejstarší písemná zmínka o aloe však pochází z Mezopotámie, kde byly nalezeny hliněné tabulky z období 1750 př. nl. Tyto tabulky byly nalezeny ve městě Nippur na místě, kde stávala svatyně Kula, jedna z nejstarších svatyní určených k meditaci a léčení nemocí.

Egyptský Ebersův papyrus datovaný do roku 1550 př. nl. obsahuje formule a návody na použití aloe jako prostředku k léčení velkého množství vnějších a vnitřních zdravotních komplikací. Uvádí se v něm 12 předpisů pro míchání Aloe vera s dalšími přísadami používanými k léčení. Egyptská královna Kleopatra (69-30 př. nl.) ale i královna Nefertiti o mnoho let dříve (?-1338 př. nl.) údajně používaly aloe jako součást svých kosmetických procedur. Kleopatřina krása byla přičítána účinkům aloe. Údajně se koupala v její šťávě před jejím prvním setkání s Markem Antoniem.

Pro muslimy zejména v Egyptě představovala aloe náboženský symbol, který zajišťuje jejich ochranu před zlými vlivy. Rostlina se zavěšovala (a stále se to takto děje) nad dveře muslima, který vykonal pouť do Mekky. Takto zavěšená aloe nad vchodem domu zajistí ochranu obydlí, dlouhodobou spokojenost celé rodiny a samotnému majiteli dlouhý věk. Tento zvyk byl dále následován Židy žijícími v Káhiře. Dodnes najdeme v mnoha domech Asie a Egypta vedle obvyklé krokodýlí kůže také rostlinu aloe zavěšenou nad vchodem. Tato pověra se udržuje nejen mezi muslimy, ale i Židy a křesťany.

Časné arabské záznamy ukazují, že už v 6. století př.nl. byla aloe používána jako projímadlo. V různých historických spisech se dále dočítáme, že mezi zbožím, jež Arabové dodávali Féničanům a Egypťanům, mělo právě aloe nemalou důležitost, přičemž se tradovalo, že nejlepší druh pocházel z ostrova Sokotry.

Starověké Řecko a Řím

Řekům byla známa již od 4. století př.nl. Podobně byla v medicíně starých Římanů známa aloeová šťáva (succus aloe) jako neskonale hořká tekutina. Odtud také pravděpodobně pochází staré římské přísloví: „plus aloes quam mellis habet“, tj. hořké jako aloe (doslovně: „má více aloi než medu“).

Řekové věřili, že aloe symbolizuje krásu, trpělivost, štěstí a dobrou kondici.

Všichni využívali aloe zejména k hojení kůže, popálenin, povrchových zranění, vyrážek či spálenin od slunce, ale i vnitřně k léčbě bolestí hlavy a žaludečních nevolností. Původně se věřilo, že aloe roste pouze na ostrově Sokotra ležícím v blízkosti jižního výběžku Afriky v Indickém oceánu. Později však bylo dokázáno, že se jednalo o blízce příbuzný druh Aloe perrei. Říká se však, že v roce 330 př.nl. byl zraněn Alexander Veliký (makedonský král, 356-323 př. nl.) nepřátelským šípem během obléhání Gazy. Rána se během jeho triumfálního postupu přes Egypt a Libyi ošklivě zanítila. Zatímco byl v Amonově oáze prohlášen za Diova syna, kněz vyslaný Alexandrovým vychovatelem Aristotelem vyléčil tuto ránu pomocí aloe. Říká se, že Aristoteles (řecký filozof, 384-322 př.nl.) poté přesvědčil Alexandra, aby dobyl ostrov Sokotra právě pro tehdy vyhledávanou a ceněnou dužinu aloe, kterou využívali mimo jiné také k hojení ran svých zraněných vojáků. Alexander pak některé své válečné vozy uzpůsobil tak, aby byly vhodné k přepravě čerstvé aloe.

Aloe a její použití jsou dále zmiňovány v řeckém herbáři sepsaném Pedaniosem Dioscoridesem (řecký lékař, lékárník a botanik, 40?-90?), který byl základem latinského díla De Materia Medica. Toto dílo bylo uznávaným botanickým základem od prvního až do 18. století našeho letopočtu. Nalezneme zde také formální základ pro vytvoření prvního botanického pojmenování Aloe perfoliata var. vera Linnaeus (1753). Účinná látka byla používána nejen Dioscoridesem, ale i Celsusem (Aulus Cornelius Celsus, římský lékař a spisovatel, 25 př. nl. – 50 nl.) a Pliniem starším (římský válečník a filosof, 23-79), jakož i pozdějšími řeckými a arabskými lékaři.

V 1. století nl., tedy v době, kdy řecký lékař Pedanius Dioscorides působil, bylo zaznamenáno, že aloe byla doporučována pro mnoho jiných léčebných účelů, včetně léčby trávicího ústrojí, ledvinových onemocnění, zánětů očí a ústních a kožních onemocnění. Dioscorides o tom napsal ve svém De Materia Medica z roku 74 nl., kde popisuje, jak členové římské armády používali aloe na vředy, zklidnění suché svědivé kůže, bolení v krku, hemoroidy, modřiny ale i krvácející rány. Souhlasil s Hippokratem v tom, že čerstvá šťáva z aloe pomáhá zastavit vypadávání vlasů. Hippokrates (460?-370 př. nl.) dále prohlásil, že je vhodná pro podporu růstu vlasů, hojení nádorů, úlevu při úplavici a bolestech břicha.

Plinius starší, autor díla Historia naturalis, zde uvádí, že aloe léčí také lepru a snižuje pocení. Claudius Galén (starověký lékař, 129-200?) používal aloe zejména v době, kdy působil jako lékař gladiátorů.

Orient

Aloe pravá byla známa i ve staré Arábii a je stabilní součástí lékařských písemností z Persie ze 6. století. Arabští kupci ji v této době zanesli do Orientu – do Indie, Tibetu a dnešní Malajsie. Odtud se později rozšířila dále do jihovýchodní Asie a do Číny. První zmínka o užívání aloe v Číně pochází ze 7. století z provincie Kuang-tung, kde byla používána při léčbě dermatitidy. Z 10. století pochází množství dokumentů o jejím užívání jako projímadla pod čínským jménem lu-wej (fonetická variace na původní arabské slovo alloeh). Hinduisté přitom mysleli, že Aloe vera rostlina rostla v rajské zahradě a nazývali ji „tichý léčitel“. V 10. století muslimští cestovatelé uvádějí, že Sokotra je stále jediným známým zdrojem aloe.

Středověk

Záznamy z počátku našeho letopočtu z anglického prostředí ukazují, že s aloe byli obeznámeni také Anglosasové. Z některých spisů se také dozvídáme, že patriarcha Jeruzaléma doporučuje tuto rostlinu pro její léčivé vlastnosti Alfrédu Velikému (král anglosaského království Wessex, 845?-899). Z toho můžeme usuzovat, že její použití bylo v Británii známo již dlouho předtím. V té době se aloe dopravovala do Evropy přes Rudé moře a Alexandrii, po trase, která byla nejen plná nebezpečí ale také nesmírně nákladná a mimořádně časově náročná v porovnání s dnešní dobou. Během středověkých křížových výprav si templáři dělali nápoj z palmového vína, aloe gelu a konopí, který nazývali „elixírem Jeruzaléma.“ Oni věřili, že jim tento nápoj přinese zejména dlouhověkost.

Novověk

Mezi jednotlivými zázraky, se kterými se setkal na svých legendárních cestách pravděpodobně nejslavnější evropský cestovatel Marco Polo (1254-1324) na Hedvábné stezce, uvádí mimo jiné také mnohostranné použití rostliny Aloe vera. Aloe se však nešířila jen na východ, ale také na západ. Španělští dobyvatelé ji s sebou přinesli i do tropické Ameriky. Například Kryštof Kolumbus napsal, že mu Aloe vera rostlina na jeho plavbách sloužila jako účinný lék.

Záznamy a archivní údaje Východoindické společnosti z počátku 17. století ukazují, že Velká Británie tehdy obchodovala přímo se sultánem z ostrova Sokotra, který tehdy ovládal veškerou ostrovní produkci. V této době se aloe stává běžnou součástí sbírek tučnolistých rostlin většiny evropských botanických zahrad.

V 19. století se na trhu objevovala aloe různé kvality a z různých oblastí světa, např. tzv. turecká aloe, pocházející ze Sokotry, kapská aloe z Jihoafrické republiky, jaterní aloe (hepatic aloe) z indické Bombaje, barbadoská aloe, salemská aloe, indická aloe ze severní Indie, aloe z Curaçao aj. Více informací se dočtete na webových stránkách Botanical.com.

V současnosti se však největšího zájmu z hlediska komerčního využití těší zejména Aloe vera, Aloe secundiflora, Aloe ferox a Aloe perryi.

Mohutná agáve

Pravá aloe bývá velmi, velmi často zaměňována s podobnou americkou agáve (Agave americana), která je typická svými dlouhými intervaly mezi jednotlivými kveteními.

Protože jsou agáve často zaměňovány s aloí, k čemuž docházelo pravidelně už od konce 17.století, je nutné zmínit, že agáve mají své kořeny v Novém světě, kdežto aloe pochází ze Starého světa. Agáve je tedy rostlinou americkou, aloe africkou, první patří do čeledi rostlin chřestovitých (Asparagaceae), druhá liliovitých (Liliaceae, dnes vyčleněna samostatná čeleď Aloeaceae). A ani chemický rozbor látek obsažených v agáve nenaznačuje jakoukoliv podobnost s léčivou aloí. Jedná se rovněž o sukulentní rostlinu vytvářející přízemní růžice masitých ostnatých listů, které mohou být často různě panašované. Listy obvykle končím ostrým ostnem. Robustní kmen je obvykle krátký, takže listy vypadají, jako by vyrůstaly přímo z kořene. Různé druhy agáve, které jsou si navzájem dosti podobné. Byly pěstovány jako okrasné rostliny již od první poloviny 16. století a do dnešních dob se plně aklimatizovaly například ve Španělsku, Portugalsku a jižní Itálii.

Voňavý orličín

U historických spisů a knih, které často velmi kladně opěvují vůni aloe, je však potřeba mít se na pozoru, neboť zde uváděné informace jsou často zavádějící. Historické prameny totiž mimo agáve zaměňují aloe také za voňavý orličín. Následující část textu si klade za cíl tuto záměnu uvést na pravou míru.

Je známo, že vonné látky používané k vykuřování se na východě těšily velké úctě. Oblíbený byl nard, skořice, myrha aj. Mezi nimi se uvádí také aloe nebo aloeové dřevo. Dokladem jsou i některá místa v mnoha starověkých spisech a také v bibli:

Předhoří mysu Dobré naděje

Stěžejní oblastí přirozeného výskytu aloí je jižní subsaharská Afrika, hory tropické části Afriky, Arabský poloostrov a mnoho ostrůvků v Indickém oceánu. Zcela atypické aloe nalezneme například na Madagaskaru, kde je rovněž nejvyšší počet endemitů. Naopak více než zřejmá je příbuznost aloí ze Somálského poloostrova a Arabského poloostrova.

Mezi druhy aloí, které zasahují přirozeně až ke Středozemnímu moři, patří například Aloe arborescens. Postupně k jihu Afriky druhů přibývá a předhoří mysu Dobré naděje je jimi nejbohatší. Ozdobou sbírek rostlin tučnolistých jsou aloe od počátku sedmnáctého století, kdy rostlinstvo Kapska přešlo do botanických sbírek evropských zahrad. Početnou sbírku aloí mají například v Královské botanické zahradě v Kew ve Velké Británii.

Některé druhy jsou široce rozšířené, hojné, kdy například Aloe buettneri roste na obrovské ploše od Mali po Zambii. Aloe secundiflora nalezneme od jižní Tanzanie přes Rwandu a Keňu až po Etiopii. Také drobnolisté druhy jsou poměrně běžné. Jako příklad nám může posloužit Aloe myriacantha vyskytující se od jižní Afriky po rovník. Jiné taxony jsou striktně endemické. Jsou tedy známy jen z jediné malé lokality, jako např. Aloe pseudoparvula či Aloe millotii. Některé druhy aloí jsou známé jen z jediného kopce nebo kaňonu, například A. tartarensis nebo A. orlandii. Hlavní oblasti výskytu jsou znázorněny na mapce.

Z afrického kontinentu byly aloe dále introdukovány do Malých a Velkých Antil, na Bahamy a do dalších zemí v tropickém pásmu, do oblastí sousedících se Středozemním mořem, ale i do východní a jihovýchodní Asie.

Sluníčko nebo polostín?

Stanoviště výskytu aloí jsou rovněž pestrá. Rostliny bývalé sekce Lomatophyllum (skupina 12-18 aloí rostoucích převážně na Madagaskaru) preferují husté porosty převážně v nižších nadmořských výškách, kde jsou chráněny před dopadajícím slunečním zářením. Opačný extrém, tedy slunci exponované holé skály, preferují Aloe chrysostachys, A. bussei nebo A. classenii.

V přírodě aloe rostou v rozličných půdních substrátech, ačkoli ve skleníkové kultuře již tato vyhraněnost není nezbytná. Některé druhy preferují půdy s vyšším obsahem vápníku a hořčíku (A. fouriei, A. calcairophylla), jiné preferují žulu (A. torrei), křemen (A. compressa) nebo sádrovec (A. kahinii, A. breviscapa). Další rostliny můžeme označit za fakultativní halofyty (A. massawana, A. eumassawana), neboť rostou přímo na mořském pobřeží. Některé druhy rostou pouze v těsné blízkosti vodních toků nebo jen u vodopádů na těchto tocích (Aloe haemanthifolia, A. cataractarum, A. tartarensis). Existují také taxony, které rostou jak v podrostu akácií či jiných křovin, tak i na úplně volném prostranství (A. lateritia, A. secundiflora).

Aloe nalezneme také v různých nadmořských výškách od přímořských oblastí (A. massawana, A. kilifiensis, A. niebuhriana) až po horské pásmo s nadmořskými výškami okolo 3500 m n. m. (A. steudneri).

Noční směny průduchů

V přírodě roste mnoho sukulentů – celkem přes 12 000 druhů (10) – přičemž tato skupina se rapidně rozvinula během klimatologické epochy pozdního paleocénu (před 66,0–55,8 milióny lety) a časného eocénu (před 55,8 – 33,9 milióny lety). Toto období bylo charakteristické dramatickým oteplováním, díky kterému mohli například tropičtí aligátoři přežívat i v oblastech dnešního Grónska. Četné rostliny vymřely, ale mnoho jich přežilo klimatické výkyvy od období dešťů až po dlouhá období sucha a vyvinuly si tak účinnou strategii k přežití. Místo toho, aby jejich kořeny rostly dále do hloubky za vláhou, zvolila si tato skupina své listy za svou „jídelnu a spíš“.

Aloe patří do čeledi Aloaceae. Samotná čeleď Aloaceae byla vyčleněna před čtvrtstoletím z početné čeledi Liliaceae, kdy se jejich druhy dají v základu odlišit podle chemického složení a výrazné sukulence. Doposud bylo v čeledi Aloeceae popsáno více než tisíc jmen, ovšem v samotném rodu Aloe je v současnosti uznáváno přibližně 560 taxonů. Každý rok navíc přibývají stále nové popisy druhů. Slovo sukulentní pochází z latinského succos znamenající šťávu. Voskové listy sukulentů mají speciální průduchy (stomata pro výměnu plynů). Tyto průduchy jsou umístěny v nižších úrovních suprasomatické jamky. Jednodušeji řečeno, sukulenty začaly pracovat na noční směny tak, aby v této době zachytily potřebné množství oxidu uhličitého. To je výhodné zejména z toho pohledu, že v noci jsou díky nižší teplotě minimalizovány ztráty vody. Sukulenty ukládají oxid uhličitý do následujícího dne, kdy jej v kombinaci se slunečním zářením a vodou využívají k výrobě potřebných sacharidů a cukrů. Tento režim otevírání průduchů je úzce spjat s tzv. CAM cyklem (ang. crassulacean acid metabolism – metabolismus kyselin u tučnolistých rostlin). Cykly otevírání průduchů, jejich nižší hustota a specifická poloha i vrstva vosku na vnější straně jsou tedy hlavními faktory úsporného hospodaření s plyny a vodou, které umožňují těmto rostlinám úspěšnou existenci v prostředí, kde by jiné rostliny nepřežily.

Okénko do listu

Aloe jsou vytrvalé byliny nebo keře, polokeře i stromy s dužnatými listy, které jsou většinou uspořádány do přízemní růžice. Jejich okraj je často pokrytý ostrými zuby. Jsou buď jednobarevné, pestře zbarvené nebo posázené drobnými bradavkami. Bělavé skvrny, které vidíme na listech některých aloí, mají původ v tom, že jistá část asimilačního pletiva pod pokožkou nemá v buňkách listovou zeleň a jako okénkem propouští sluneční paprsky k hlouběji položeným vrstvám zeleného pletiva. Listy vždy tvoří růžici, přízemní nebo ji vyzvedává silný dřevnatý kmen do výše, který se jen zřídka větví v korunu. V odlehlých částech severozápadní Afriky a oblasti Natal (provincie na východním pobřeží Jižní Afriky, která byla v roce 1994 přejmenována na KwaZulu-Natal) byly objeveny aloe s výškou 9-18 m a s obvodem kmene téměř 3 m.

Květenství vyrůstá na 0,5 až 1 metr dlouhé lodyze, květy jsou úžlabní a tvoří hrozen nebo klas upomínají na hyacintové květenství. Jednotlivé květy pak nemají vlastní kalich. Koruna je trubkovitá. Stopkaté oboupohlavní květy jsou tvořeny 6 segmenty, pestík má třídílný semeník s jednou čnělkou a vícelaločnatou bliznou. Barva květů je různá, od červené, přes žlutou až po světle fialovou. Květy jsou tak bohaté nektarem, že z nich tato tekutina v rozkvětu často zhusta kape. Plodem je třípouzdrá tobolka s větším počtem, často okřídlených semen. Jejich specifická fyziologická stavba jim dovoluje přežití v suchých neboli aridních oblastech s extrémně nízkým množstvím srážek. Většina aloí vykazuje listovou sukulenci umožňující úspěšné hospodaření s tekutinami, přičemž je tato schopnost umocněna voskem přítomným na povrchu listů. Jestliže je list oddělen od rostliny a ponechán na slunci po dobu několika týdnů, je nepravděpodobné, že se zcela vysuší. Pokud se list poté ponoří opět do vody (i po opakovaném vysušení), jeho velikost a obsah vody se opět obnoví během několika hodin.

50 druhů aloí v hledáčku laiků i evropských sbírek

Tyto rozmanité druhy aloí jsou pěstovány jako ozdobné druhy převážně pro jejich nápadný habitus nežli pro květy a vídáme je obyčejně mezi kaktusovitými a tučnolistými sbírkami rostlin, kterou tímto zpestřují. Vedle původních druhů se v zahradní kultuře pěstují i míšenci, stejně tak i míšenci s příbuzným rodem Gasteria (česky gastérie). Aloe patří mezi nejčastěji pěstované sukulenty. Celá čeleď Aloaceae, včetně rodu Aloe, je velmi populární mezi odborníky na sukulentní flóru a v důsledku značné mediální kampaně opěvující léčivé účinky Aloe vera se o tyto rostliny začali aktivně zajímat i úplní botaničtí laici. Přestože je v samotném rodu Aloe uznáváno přibližně 560 taxonů, v evropských sbírkách se běžně pěstuje jen asi padesát popsaných druhů.

Samostatnou kapitolu můžeme věnovat využití aloí v zahradnictví nebo jako objektu sběratelského zájmu. V oblastech, kde to klimatické podmínky dovolují, jsou vzrůstné druhy vysazovány v parcích či zahradách. Není tedy vzácností vidět v afrických městských výsadbách i desítky různých druhů aloí. V afrických městech jsou na ulicích vysazovány robustní Aloe barberae nebo Aloe ballyi.

Také výsadba keřovitých aloí jako přírodních plůtků je běžná, a tak třeba v blízkém okolí zahradnické aglomerace Naivasha v Keni jsou jednotlivé pěstební parcely oddělovány výsadbou Aloe kedongensis. Rovněž A. arborescens je velmi často vysazovanou rostlinou a také její uplatnění jako okrasné interiérové rostliny je nezanedbatelné. Pomalu rostoucí nebo drobnolisté druhy jsou předmětem sběratelského zájmu profesionálních i amatérských botaniků, kde se největší oblibě těší trávovité jihoafrické druhy a téměř všechny druhy z Madagaskaru.

V našich zemích se aloe pěstuje zejména v domácnostech jako pokojová rostlina, kterou však lze během letních měsíců umístit i venku na zahradu či balkón. O pěstování aloí, jejich nárocích, množení apod. si však povíme v některém z dalších příspěvků.

Lovci pokrývají své tělo šťávou z aloe

Dnes mohou kosmetické firmy přidávat aloe jako jednu ze složek pleťových vod, šampónů, pleťových krémů a jiných drogistických a kosmetických výrobků a doplňků stravy. Hlavní směr využití aloí je tedy jednoznačně medicínsko-farmakologický. Jejich použití je však mnohem širší.

V Malajsii se zředěný aloe gel používá jako vlasový kondicionér. V Mexiku v oblasti Sonora používali indiánské kmeny aloe k hojení popálenin a k prevenci následného zjizvení poranění. Aloe na přípravu čaje určeného pro léčbu nachlazení používají na Barbadosu a Jamajce, kde využívají také šťávu pro léčbu bolestí hlavy a léčbu různých poranění. Jamajčané používají šťávu z aloe ke zvýšení chuti k jídlu a zlepšení trávení.

Na ostrově Marie Galante v Karibském moři, který je součástí souostroví Malých Antil, se šťáva smíchaná s rumem používá pro léčbu diabetu. Dále se šťáva používá jako pomoc kojícím maminkám, jednak pro zklidnění podrážděných bradavek na počátku kojení nebo jako pomoc při zapálení prsou v době, kdy žena dítě odstavuje. Používá se rovněž k zamezení cucání prstů u dětí a pro léčení očních infekcí.

Kromě farmakologického a kosmetického využití výše uvedených aloí má několik málo druhů i jiné praktické použití. Některé druhy aloí jsou dokonce jedovaté. Nejznámější z nich, keňská Aloe ballyi, obsahuje alkaloid conicein, který charakteristicky páchne, a proto je tato aloe domorodci označována jako „krysí aloe“. Jsou literárně doložené případy intoxikace či úmrtí savců po požití listů nebo extraktu z listu Aloe ballyi, A. elata, A. ortholopha, A. ruspoliana nebo A. buettneri. Kořeny Aloe maculata byly domorodci po dlouhá léta používány k výrobě mýdla a také pro přípravu směsi na vyčiňování kůží. Extrakt z A. megalacantha A. confusa sloužil k výrobě inkoustů a k barvení tkanin. Suché a rozdrcené listy A. marlothi či A. ferox byly složkou šňupacích tabáků. Čerstvé listy A. ferox byly využívány k výrobě džemů. Květy mnoha druhu aloí, jako například A. minima, A. kraussii, A. macrocarpa nebo A. zebrina, byly domorodci pojídány. Zatímco v Africe někteří lovci pokrývají svoje tělo šťávou z aloe, aby tak snížili pravděpodobnost, že je zvěř na velkou vzdálenost ucítí, v Indii se prášek z aloe používá k léčbě zácpy a rostlina pak pro léčení hemoroidů a žaludečních nevolností. Vzhledem k tomu, že je aloe určená pro hojení radiačních popálenin, nalezneme obrovské plantáže aloe na Floridě a v Texasu, kde jsou pěstovány pro případ event. jaderného útoku.

Chemici nemají pochyb o tom, že aloe má hojivé, hydratační, uklidňující a omlazující účinky na pokožku, přičemž zároveň přináší ochranu před ultrafialovým zářením. Její použití se nyní rozšířilo také na léčbu chronických kožních onemocnění, aft v ústech, ekzémů, vyrážek a popálenin včetně radiačních, a to navzdory tomu, že výzkum dosud neodhalil přesně ještě veškeré hojivé mechanismy. Farmaceutické společnosti produkují aloe také ve formě laku na nehty, po jehož aplikaci průkazně klesá výskyt zlozvyku jejich kousání. Vzhledem ke všem těmto zdravotnickým a kosmetickým účinkům samotné aloe není nic překvapujícího, že stojí v popředí zájmu firem, které ji používají jako součást doplňků stravy a nápojů. Nakonec je to aloe, jejíž nahořklý extrakt doplňuje vyváženou chuť různých alkoholických nápojů typu bitter, vermut nebo cordial. I potravinářský průmysl využívá aloe extrakt k dochucování některých potravin. Prášek z aloe se také dlouho doporučoval a používal, ale aloe sušením ztrácí své pozitivní vlastnosti a dnes se tedy využívá spíše v tekuté formě.

„Tak má aloe význam, byť i nevelký, i v průmyslu a tvrdí se také, že angličtí sládci užívají drogy aloeové jako náhražky drahého chmele při vaření piva. To ovšem nebylo by nic divného, neboť poznali jsme za světové války, že do Gambrinova moku se mohou dostati i látky ještě horší!“ (Smrž, 1924)

Mnoho druhu aloí je v současnosti z komerčních důvodů hromadně vysázeno na plantážích, a to zejména druhy: Aloe vera, Aloe secundiflora, Aloe ferox nebo Aloe perryi.

Ochrana aloí

Všechny druhy aloe, s výjimkou Aloe vera, jsou vedeny na seznamu CITES (Convention on the International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora). Z toho vyplývá, že obchod s těmito rostlinami podléhá přísné regulaci. Z celkového počtu popsaných taxonů jich 21 druhů náleží do prvního dodatku CITES (Appendix I.), kdy obchodování je dovoleno jen ve výjimečných situacích. Všechny ostatní aloe jsou uvedeny na Appendixu II. Spousta aloí je rovněž vedena v Červené knize, přičemž některé taxony jsou řazeny ve stupních kriticky ohrožený nebo ohrožený.

Aloe viděti – starou známost obnoviti

O tom, že aloe vnáší do našeho života mnoho dobrého svědčí i záznamy v různých výkladových snářích. Zde je možné dohledat tyto záznamy: Aloe znamená „dlouhý a hezký pobyt na tomto světě“ a kvetoucí aloe „dočkáš se dlouhého života“. Aloe viděti pak „starou známost obnoviti“.

A víte, co jsem nakonec zjistila já? Že jsem celé své dětství považovala ohromné rostliny u sousedů za aloe a ony to nakonec byly agáve. No nic, člověk se přeci učí celý život. Naštěstí jsem v tom, díky jejich nápadné podobnosti, nebyla a nejsem sama. Dnes už vím, jak tyto rostliny od sebe rozeznat. A budu si to pamatovat.

Pokud vás tento dlouhý článek navnadil a chtěli byste se o Aloe vera dozvědět více, pak neváhejte a přejděte na článek o nejčastěji pěstovaných druzích aloí nebo si ujasněte problematiku správného pojmenování Aloe vera barbadensis Miller. Pěstování Aloe vera jsme už na webu také rozebírali, a navíc jsme navštívili neuvěřitelné sbírky aloí po celém světě.

Článek byl poprvé zveřejněn zde: http://www.mujzivotsaloe.cz

[autoring]

Česko je nejpumpovatější zemí světa, čerpací stanice jsou doslova na každém rohu. Byly ale doby, kdy o nějaké infrastruktuře nemohlo být ani řeči.

[myvalzpival]

Děj Cimrmanovy hry DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU se odehrává v letech 1908-1909, jak dokládá deník, který vede v průběhu hry pomocný učitel Václav Poustka. Podle tohoto deníku samotnou výpravu navrhnul podolskému svazu otužilců právě lékárník magistr Vojtěch Šofr. Proč?

Projděme si některá fakta. Zákon byl v té době stále ještě ovlivněný rakouským trestním zákoníkem z roku 1852, který smilstvo proti přírodě (do této kategorie patří smilstvo se zvířaty a smilstvo s osobou stejného pohlaví, go figure) stále bere více méně jako politický prohřešek a trestem za ně může být vězení od jednoho do pěti let (přičemž, pokud se nemýlím, do té doby byl jeden rok nejvyšší hranicí. Rakousko se s tím holt nepáralo.). Tento problém vyvstal veřejně na povrch kolem roku 1868, kdy anonymní nešťastník (podepsaný jako “Tvůj zbožňovatel a ctitel nešťastných lidí“, což budu odteď používat jako rozloučení v e-mailech) poslal osobní dopis Janu Evangelistovi Purkyněmu, ve kterém ho prosí o pomoc ve jménu vědy a ptá se, proč by tito nešťastníci nemohli požít ochrany, a proč se nemůžeme raději soustředit na jejich dobré vlastnosti. Tento dopis v linku níže a prosím, přečtěte si ho, bolí mě z něj celý srdíčko. Purkyně pro něj nic moc udělat nemohl, ale nechal dopis otisknout a o kriminalizaci homosexuálů se začalo alespoň trochu hovořit. Bohužel tehdejší lékařská ani jiné vědecká časopisecká uskupení si s tímto problémem nevěděla rady, jelikož vlastně nikdo nevěděl (tak jako doteď), proč je to herdek špatně??? Došlo na několik podivných esejistických odpovědí, které, ačkoliv nic na situaci nezměnily, musely mít pro tehdejšího homosexuála velikou cenu. 

V návaznosti na tento dopis ovšem vychází například (podivná, leč) vědecká studie Václava Bělohradského, ve které třebas řeší, proč se judikatura zabývá jen případy, kdy došlo k análnímu styku, když za homosexuální expresivitu se dá považovat jakýkoliv projev lásky mezi dvěma lidmi stejného pohlaví. Upozorňuje tím na to, že judikatura byla velice vágně sepsaná a špatně aplikovatelná. Dále rozlišuje mezi homosexuální aktivitou, které se dopouští jinak heterosexuální jedinec, který si chce zpestřit život *wink wink* (přičemž jde o zavrženíhodné jednání a tento jedinec by měl být potrestán tak, jak zákon praví), a na tu, které se dopouští čistě homosexuální jedinec (v tomto případě pak jde o psychickou poruchu a člověk by trestán být neměl, měl by být léčen). Další vlna negativity přišla s procesy s Oscarem Wildem. Češi ho vlastně neznali, ale začalo se o něm psát z důvodu jeho perzekuce a pisálci v časopisech jeho skandálními výroky dokazovali, jak jsou homosexuálové zkažení. Byl z toho docela slušný beef, který si můžete přečíst v dole přiloženém linku!

Dalším stěžejním vyjádřením je práce advokáta, doktora Václava Boučka, které vyšlo v roce 1902, a kde se snaží vysvětlit, že kriminalizace homosexuality je k ničemu, když se těchto “zločinů” děje tolik a procesů je tak málo. Proti kriminalizaci jako takové se vyloženě nevyslovuje, ale sděluje své obavy o to, jestli je účelná, a přiklání se spíše k názoru, že by bylo lepší homosexuály léčit, než je trestat. Ještě bych rád dodal, že popisuje homosexuální život v Praze tak, že “pražští urningové mají své korso na josefském náměstí a v pozdních hodinách večerních v městském parku. (…) Značný jest počet mužských ‚nevěstek‘ (v Praze mají přezdívku ‚buzerant od teplé sestry‘), ale ještě větší je počet jejich navštěvovatelů.“ (viz link na konci).

Jak se tím vším dostaneme zpátky k magistru Vojtěchu Šofrovi? Právě v roce 1908 se zdvihla další vlna statí o trestnosti homosexuality, které vychází z německého politického skandálu, kdy důvěrník císaře Viléma II. údajně udržoval vztah s vojenským velitelem hlavního města. Všichni psali, všichni vyvozovali závěry, ale nikdo se za homosexuály výslovně nepostavil. A v této chvíli už mohl magistr Šofr mít všeho opravdu dost.

Magistr Šofr podle všeho žil sám, jelikož neměl žádné “rodinné důvody”, kvůli kterým by se výpravy nemohl zúčastnit, a jediné, po čem se mu stýskalo doma, byla jeho lékárna. Magistr Bouček (prosím neplést s Václavem Boučkem, který byl německý profesor a advokát!) bydlel zřejmě také sám, jinak by mu dveře neotvírala bytná (předpokládám, že kdyby měl rodinu, spíš by jim dveře otevírala hospodyně nebo služebná nebo tak něco). Býti starým mládencem v této době nebylo tak jednoduché, když se vás rodiče snažili od narození vyženit/vyvdat a ve dvaceti bylo pozdě. Vůbec nepočítám celkovou homosexuální auru celé Jednoty podolských otužilců, ve které se skupina chlapů chodila máchat do řeky. Dalším náznakem homosexuálních tendencí magistra Šofra budiž jeho promluva o Fryštenském: “Třeba ty jeho hýždě. Tuhle jsem to nevydržel, a když jsem ho vypřahal ze saní, tak jsem si ho poplácal.“ Vztah Šofra s Boučkem zdá se navíc býti vcelku rozverný a blízký, viz.: “Tohle až budu vyprávět magistru Boučkovi. Už ho slyším, jak říká: Ech, ty tvoje bulíky! Už je mám zase na nose.” (btw. pro mé vlastní účely by mne zajímalo, jestli si navzájem oba tykají, nebo jestli mu i v soukromé konverzaci Šofr vyká). Zde ale přichází na řadu otázka - pokud byl magistr Šofr spokojený, měl svou lékárnu, měl svého pana Boučka, se kterým mohl pravidelně chodit “hrát šachy”, proč by odjížděl na polární výpravu?

Mým skromným dohadem je, že dlouhodobý vztah magistra Šofra a magistra Boučka, jakkoli se snažili své pocity veřejně skrývat, vyvstal v jistých kruzích na povrch. Troufnul bych si říct, že to bylo proto, že se Šofr někde prořekl, protože je knedlík. Však si jen spočítejte, kolikrát o Boučkovi mluví v Dobytí. Co v takovou chvíli dělat? Mohli buďto vše přiznat a dát se všanc veřejné perzekuci, nebo zapírat, přičemž by se trestní stíhání protáhlo, ale výsledek by byl s největší pravděpodobností stejný. A nebo mohl Šofr rychle vymyslet plán na naprosto nesmyslnou cestu na severní pól, která by zabrala několik měsíců, během kterých by situace doma vyčpěla, a během kterých by si všichni doma říkali, že buzerant by přece nejel na severní pól. S největší pravděpodobností počítal s tím, že se v půli cesty trudomyslností otočí a pojedou zpět. Nicméně, vyvedené dobytí severního pólu zajisté vyústí v to, že se vrátí domů do Podolí nejen ke své lékárně, ale i k magistru Boučkovi a jeho neskonalému uznání.

Děkuji, že jste přišli na můj TED talk.

Strýček Mýval

Link na diplomku, ze které jsem čerpal info o kriminalizaci homosexuality v českých zemích je ZDE, přečtěte si to, je to moc zajímavý! 

lékárník Vojtěch Šofr potají randí s magistrem Boučkem. v této eseji

[kritikycz]

Medicejové - vládcové Florencie, 2.část - Dóm a domov

Florencie, rok 1429.

Válka s Milánem stojí Florencii víc, než se předpokládalo. Albizzi požaduje další finanční prostředky na vedení války a taky je získá, i díky podpoře Cosima de Medici.

Před 20 lety.

Giovanni de Medici dostane nabídku od krachujícího bankéře, pana de Bardi: výměnou za peníze dá svou dceru za manželku jednomu z Giovanniho synů. Medici po dlouhém vyjednávání souhlasí a rozhodne se, že Contessinu de Bardi dostane za manželku Cosimo. Ani jeden z nich není z domluveného sňatku nadšený: Contessina má ráda někoho jiného a Cosimo ví, že pro svou snoubenku nic neznamená, protože - na rozdíl od ní - nemá šlechtický titul. Nemají ale na vybranou: otcové již rozhodli, a tak se ti dva musejí vzít.

Florencie, rok 1429.

Manželka Cosimova syna Pierra, Lucrezia, byla otrávena. Marco, oddaný Cosimův služebník, jde sehnat protijed. Lékárník ale říká, že na protijed je už pozdě a pomůže už jenom zvracení. Marco má podezření, že lékárník prodal jed, kterým byl otráven Cosimův otec a teď i Lucrezia, a chce vědět, kdo si kupoval jed. Lékárník tvrdí, že nic neví, no Marco trvá na svém, tak mu lékárník slíbí, že večer budou připraveny dokumenty se jmény těch, kteří si u něj zakoupili jed. Když se ale Marco vrátí, najde lékárníka mrtvého. Když se to Cosimo dozví, zuří. Jakoby nestačilo, že Marco zabil chirurga, který věděl, že Giovanni de Medici byl otráven a tuhle informaci využíval na to, aby rodinu vydíral! A navíc Albizzi něco tuší a chce smrt onoho chirurga vyšetřovat! Marco ale řekne, že tentokrát on nevraždil a ukáže Cosimovi vražednou zbraň - dýku se znakem, který ani on, ano Cosimo nezná, ale který je může přivést k pachateli.

Marco se tedy pustí do pátrání a Cosimo se rozhodne splnit si svůj dávný sen: dostavět katedrálu. Najme architekta Brunelleschiho, který má nápad, jak by se to dalo udělat. I když neví, zda kupola vydrží - protože nikdo předtím se o takovou stavbu ještě nepokusil, Cosimo jeho vizi věří. Stavbu financuje ze zadržených papežových desítků, které se nacházejí v jeho bance. Stavba byla dobrý nápad, lidé získali práci a zlá situace ve Florencii, kterou zavinila válka, se zlepšila, ale peníze stačit nebudou. Jestli má stavba pokračovat, válka musí skončit. Cosimo se svým synem Pierrem, kterého žena Lucrezia nakonec otravu přežila a navíc čeká dítě,  navštíví milánskeho generála Francesca Sforzu. Cosimo mu kdysi půjčil peníze, a i když teď Sforza stojí na straně nepřítele, uzavře s Cosimem dohodu.

Na dalším zasedání Signorie Albizzi obhajuje válku a trvá na tom, že se musí dál bojovat. Jeho dlouhý proslov přeruší příchod Francesca Sforzi, který přináší mírovou nabídku a tím válku ukončuje.

Stavba zatím dál pokračuje až do doby, než jeden z delníků zemře na mor.

        Medicejové - vládcové Florencie, 2.část - Dóm a domov was originally published on Kritiky.cz