#kdo by to byl řekl že ještě někdy něco přidám

[onelonelywhateversketch]

Oni, díl 2. (fíč. křen Rychlonožka)

[romanacestach-blog]

Po delší době

Po delší době (asi je to týden..) se dostávám zase k blogu. Jirka a Roman dole koukají na nějaký film. Po cestě nahoru jsem zapomněl na co se vlastně koukají. Využívám tedy chvilky čistě pro sebe. Dnešek jsem strávil skoro celý u počítače. Vyřizování nějakých dokumentů a grafiky. To byl můj den. Cítím se docela unavený. A smutný.

Dneska jsem mluvil se synem. Ale asi tři minuty. Tolik jsem se na něj těšil, ale evidentně neměl moc náladu. Přišel z nějaké návštěvy a byl trošku rozdováděný. Prý si nechce povídat s tatínekm...vím že to tak nemyslel, ale mrzí mě to. Tak snad zítra.

Koleno mě trošu zlobí. Občas se to ozve, zvláště když jsem delší dobu v jedné poloze. Jakoby to zatuhne a bolí. Včera jsem to zase trošku prohnal v posilovně. Přišel jsem na to, že když je noha natažená, tolik to nebolí.

Ale aktuální info k tématům PRÁCE a BYDLENÍ.

PRÁCE. Dobře. Dal jsem výpověď v Tatto. Nehci se rozepisovat proč, ale nějak se mi nelíbilo jednání z jejich strany. Nakonec to ani nevadí, protože jsem si našel skvělou práci v jiné restauraci - Mowgli.

Už jen úvod na testovací směně (říkají tomu trial - asi 3 hodiny na směně) byl úžasný. Manažerka si se mnou sedla, projela se mnou celý jídelní lístek a nehcala si každé jídlo také přinést, abych ho mohl ochutnat. Tedy kromě dezertů, což mě úpřímně zamrzelo, prože sladké já tůůůze rád. Pak mě provedla restaurací, seznámila s ostatními členy týmu na směně a se šéfkuchařem. Dostal jsem i firemní tričko na směny. Je hezké, to bych si nechal na nosení i ven (přidám fotku). Celé to na mě udělalo velmi dobrý dojem. Lidé na směně byli skvělí. Pomáhali mi, radili, vtipkovali jsme. Šéfkuchař i zatancoval na písničku od Katy Pery. Zhruba po třech hodinách si mě pak zase zavolal manažerka a zhodnotila mou směnu, pak chtěla i zhodnotit směnu z mé strany. Po krátkém pohovoru mi nabídla práci. Samozřejmě, že jsem kývnul.

Malá komplikace. Musím ještě týden čekat na své National Insurance Number, abych mohl začít pracovat. Ten týden už zvládnu a moc se těším.

BYDLENÍ. Roman, jako vždy pohodička. No až na to, že se mu hodně stýská po rodině. Zvláště pak po sestře a bráškovi. Jsou mladší a vyrůstali bez otce, jen s Romanem a maminkou. Je něco jako jejich táta. Martin? Taky v pohodě. Měl teď pár dní volna, tak jsme ještě i s Darčou a Romanem vyrazili předevčírem do města na pivo a burgr. Škoda jen těch jeho nočních směn. Pak, až budu pracovat, se asi budeme dost míjet. Darča se za týden vrací do Česka. Už se hodně těší. Zvláštní. Těšíte se tady. A když tu jste, chcete domů. Taky je tu Jirka. Navrátivší z Česka. Je ve věku Romana, taky cvičí a pevně dodržuje stravu. Je v tom docela striktní, vše jde na váhu. Obdivuju tu jeho vůli a cílevědomost. Ondra se vrátil do česka. Je to asi tři dny. Našel si tam dobrou práci a děvče.

Jenomže máme i dalšího spolubydlícího. Spolubydlící. Paní. Je ji asi pětačtyřicet. Je poněkud zvláštní. Teda...hodně. Představte si situaci:

Je zhruba jedenáct večer, díváte se na film, všude je tma, venku prší a fouká, cítíte vánek z podfukujících dvěří a také slyšítě neutrální rádiový šum, který se pomalu přibližuje. Ohlédnete se a uvidíte postavu ženy v sukni a taktické vojenské vestě, která si mluví sama pro sebe a prochází kolem dvěří jako duch. Se šumějícím rádiem v ruce. MÁLEM JSEM SE POSRAL!

Vážně. Je to paní, která nejspíše trpí nějakou duševní poruchou. Ono to vážně není na smích. Neustále trpí pocitem, že ji někdo pronásleduje. Jak to vím? Jednudouchá rovnice. První den, kdy k nám přišla si položila na lednici dole telefon. Přední a zadní kamera byla přelepena neprůhlednou páskou a telefon byl vypnutý. Když jsem ji jednou potkal, řekl jsem ji, že si dole nechala telefon. Začala mluvit asi až po nekonečných deseti vteřinách, kdy se nepřítomně dívala do strany. Prý tento telefon u sebe v pokoji nechce a že má jiný. Dobře. Na druhý den jsem telefon našel ve dvou igelitkách na šňůře venku. Bojí se že ji někdo odposlouchává. Dále pak by to vysvětloval i ten neustálý šum (i v noci) z jejícho pokoje. Do toho všeho hrají písníčky Johnyho Cashe. Hudba fajn, ale večer je to děsivé.

Před pár dny si večer zavolala sanitku. Ten večer co odjela se i vrátila. Nevím co se stalo. Dnes se mi svěřila, že měla vysoký tlak. Prý z radiace. Není v pořádku. Pár dní před tím nám taky ukazovala důvod proč prý je tak unavená. Zašla si pro buzolu a přiložila ji k sobě. Sever ukazoval na ni. Odklonila ji a sever ukazoval skoro opačným směrem...

Je to někdy jako horor. Roman to komentoval slovy: Jako já su bývalý voják jo, umím zabít chlapa holýma rukama, ale ty vole, toto mi fakt nedělá dobře.

Kupodivu se ale ke mě asi vybudovala důvěru. Sama od sebe na mě již několikrát promluvila. S ostatními nemluví. Dnes teda ještě s Romanem.

Podle mě má ta paní v sobě asi tři osobnosti. První a ta nejčastější kterou jsem vídal byla ustrašená paní, která se bojí promluvit, s nikým nechce nic mít a poslouchá šum rádia. Druhá je snad malá holčička, která si povídá sama pro sebe, šišlá si (toho jsem byl dnes svědkem v kuchyni). Třetí je docela bystrá, plynně mluvící anglicky, ale pořád divná a asi ustrašená že ji někdo pronásleduje. Proto poslouchá pořád Johnyho Cashe. Jsou tam obě naráz, když jde z jejího pokoje stále šum a do toho Johny?

Dnes měla návštěvu dvou anglicky mluvících lidí. Vypadali docela seriózně. Roman si myslí, že to byli jehovisti. Já myslím, že lékaři, kteří ji mají na starosti, nebo policie. Stáli prý ještě před doměm a listovali v nějakých složkách.

To je prozatím vše. Tenhle blog jsem psal asi na třikrát. Měl jsem vidohovor s Petrem a Markem (=Láďou). Pak ještě jednou jenom s Petrem. A vlastně se tam ukázala i Lulu. Tímto je zdravím. A když jsme u zdravení, pozdravuju taky Martina a Petru, Mamču, Bráchu, Taťku, Davídka - malého synáčka, Ivetu, Jirku, Dianu, Vojtu, Mojmíra, Jakuba (všechny :D), Aleše (MY to zařidíME, naprogramujeME), Radima, Helču, Lukyho, Dj Myxina, toho týpka co se tam pořád mění v iSTYLU. A kdo chybí, tak se dopište do komentáře. Ani netuším, kdo všechno tenhle blog čte.

Teď přikládám pár fotek.

Jo a zvěřejňuji to asi s 12 hodinovým opožděním. Je sice už druhý den, ale včera jsem u toho už nevydržel, protože se mi nějak nechtěly stáhnout fotky do počítače a tak jsem šel spát.

[michalpulda]

Čtyři kroky k moudrosti Ze všeho nejdřív je potřeba dostat se do styku s negativními pocity, kterých si zatím ani nejste vědomi. Hodně lidí má negativní pocity a ani o tom neví. Mnoho lidí žije v depresi a ani to netuší. Teprve až se setkají s radostí, pochopí, že byli celou dobu v depresi. Jak se chcete vypořádat s rakovinou, když o ní nemáte nejmenší tušení? Ze všeho nejdřív je třeba si všechny negativní pocity uvědomit. Jaké negativní pocity? Trudnomyslnost, například. Býváte skleslí a náladoví. Nemůžete se na sebe ani podívat nebo cítíte nějakou vinu. Máte pocit, že život je úplně k ničemu, že nemá žádný smysl. Nebo jste uražení, nebo vás pořád něco znervózňuje, máte vybičované nervy. Nejdříve se s těmito pocity spojte. V rámci druhého kroku (tento program sestává ze čtyř kroků) je třeba pochopit, že tyto pocity jsou ve vás, nikoli ve skutečnosti. Zní to tak samozřejmě, ale myslíte, že to lidé vědí? Nevědí, můžete mi věřit. Mají doktoráty, jsou to třeba i rektorové univerzit, ale toto nepochopili. Neučili mě ve škole, jak mám žít. Jinak nás ale učili snad všechno možné. Jak říkal jeden pán: „Dostalo se mi dobrého vzdělání. Trvalo to roky, než jsem se ho zbavil.“ A o to na duchovní cestě vlastně jde: o odnaučení se. Odnaučte se všechny ty nesmysly, které vás naučili. Negativní pocity jsou ve vás, ne ve skutečnosti. Přestaňte už se pokoušet měnit skutečnost. Vždyť to je ta největší hloupost! Přestaňte se snažit měnit ty druhé. Všechen svůj čas a energii investujeme do snahy změnit vnější podmínky, do snahy změnit své partnery, své šéfy, své přátele, své nepřátele a kdo ví koho ještě. Nemusíme nic měnit. Negativní pocity jsou ve vás. Na celé zeměkouli neexistuje osoba, která by měla tu moc, učinit vás nešťastnými. Na světě neexistuje událost, která by vás mohla nějak znepokojit nebo zranit. Taková událost, situace či osoba neexistují. To vám nikdo neřekl. Tvrdili vám přímo pravý opak. A proto jste na tom tak, jak na tom jste. Proto spíte. Toto vám nikdo nikdy neřekl. Ale je to zjevné. Řekněme například, že vám napršelo do pikniku. Kdo má negativní pocit? Déšť? Nebo VY? Co ten negativní pocit způsobuje? Déšť, nebo vaše reakce? Když vrazíte kolenem do stolu, stolu to nevadí. Má plno práce s tím, být tím, co je — stolem. Mystikové se nám pořád snaží říkat, že skutečnost je naprosto v pořádku. Skutečnost nemá problémy. Problémy existují jen v lidské mysli. A měli bychom dodat: v hloupé, spící lidské mysli. Skutečnost nemá problémy. Odstraňte z této planety lidské bytosti a život půjde dál, příroda bude žít dál, v celé své kráse a divokosti. A žádné problémy nebudou. To vy jste si ty problémy vytvořili. Vy jste problém. Identifikovali jste se s „mě“ a to je problém. Ten problém je ve vás, nikoli ve skutečnosti. Třetí krok: Nikdy se s těmito pocity neztotožňujte. S „já“ to nemá vůbec nic společného. Nedefinujte svou podstatu na základě tohoto pocitu. Neříkejte: „Jsem v depresi.“ Pokud chcete říct: „Přišla na mě deprese,“ proč ne. Pokud chcete říct: „To mě deptá“, proč ne. Ale nikdy: Jsem zdeptaný. Definujete se na základě pocitů. To je iluze, to je chyba. Právě teď je tam deprese, právě teď máte v sobě zraněné city, ale nechte je být, ať si tam jsou. To přejde. Všechno přejde, všechno. Vaše deprese a vaše vzrušení nemají se štěstím co dělat. Jsou jen zhoupnutím kyvadla. Pokud hledáte vzrušení, připravte se na depresi. Chcete drogu? Připravte se na kocovinu. Kyvadlo se z jednoho konce zhoupne na druhý. To ale nemá co dělat s „já“, to nemá co dělat se štěstím. Tady jde o „mě“. Když si to budete pamatovat, když si to řeknete tisíckrát, dojde vám to. Možná vám to bude stačit slyšet třikrát. To já nevím. Na to neexistuje žádné pravidlo. Ale udělejte to tisíckrát a učiníte největší objev ve svém životě. Zlaté doly na Aljašce se můžou jít zahrabat. Co byste si počali se zlatem? Když nejste šťastní, nemůžete žít. Že jste našli zlato? Koho to zajímá! Jste králové. Jste královny. Jste svobodní. Už neřešíte, jestli vás přijímají nebo odmítají, je vám to jedno. Psychologové nám říkají, jak je pro nás důležité mít pocit, že někam patříme. Proč byste měli chtít k někomu patřit? Už vám na tom nezáleží. Jeden přítel mi vyprávěl, že v Africe existuje jistý kmen, kde mají jako nejvyšší trest vyloučení ze společenství. Kdyby vás vyhodili z New Yorku, nebo z jakéhokoli místa, kde bydlíte, nezemřeli byste. Jak to, že člověk z toho afrického kmene zemře? Protože se spolupodílí na stupiditě lidstva. Myslí si, že nebude schopen žít, pokud nikam nepatří. A ani se tak moc neliší od většiny lidí, nebo ano? Je přesvědčený o tom, že musí někam patřit. Ale vy nepotřebujete patřit k nikomu, k ničemu ani k žádné skupině. Nepotřebujete ani být zamilovaní. Kdo vám řekl, že to potřebujete? Vy potřebujete být svobodní. Vy potřebujete milovat. To je všechno. To je vaše přirozenost. Ale vy ve skutečnosti chcete, aby po vás někdo toužil. Chcete, aby vám někdo tleskal, chcete být atraktivní, aby za vámi všichni ti šašci běhali. Plýtváte svým životem. PROBUĎTE SE! To vy nepotřebujete. Můžete být blažení a šťastní i bez toho. Vaše společnost to neuslyší ráda, protože to nahání strach, když otevřete oči a pochopíte. Jak se pak dá takový člověk ovládat? Nepotřebuje vás, nebojí se vaší kritiky, je mu jedno, co si o něm myslíte a co o něm říkáte. Všechny provázky odřízl, už to není loutka. Nahání to strach. „Musíme se ho zbavit. Říká pravdu, nemá z ničeho strach, přestal být člověkem.“ ČLOVĚK! Pohleďme! Konečně lidská bytost! Vysvobodil se ze svého otroctví, vysvobodil se z jejich vězení. Žádná událost neopravňuje k negativnímu pocitu. Žádná událost na světě vás neopravňuje k negativnímu pocitu. Právě to se nám všichni naši mystikové pokoušeli sdělit — až si málem vykřičeli hlas. Ale nikdo je neposlouchá. Negativní pocity jsou ve vás. V Bhagavadgítě, v posvátné knize hinduistů, říká Pán Krišna Arjunovi: „Vrhni se do vřavy bitvy, ale srdce Ponech Pánovi u nohou.“ Úžasná věta. Nemusíte dělat vůbec nic, abyste dosáhli štěstí. Mistr Eckhart to řekl velmi hezky: „Boha nelze dosáhnout tím, že do duše něco přidáme, ale tím, že z ní něco odebereme.“ Abyste se osvobodili, není třeba něco udělat, je třeba se jen něčeho zbavit. Pak budete svobodní. Čtvrtý krok: Jak se to dá změnit? Jak se můžete změnit? Tady je toho dost, co byste měli pochopit, nebo vlastně spíš jedna věc, která se dá vyjádřit mnoha způsoby. Představte si pacienta, který jde k lékaři a říká mu, co ho trápí. Doktor na to řekne: „Aha, tyhle příznaky znám. A víte, co udělám? Předepíšu lék vašemu sousedovi!“ A pacient odpoví: „Děkuji mnohokrát, pane doktore, hned se cítím lépe.“ Není to absurdní? Ale právě to všichni děláme. Člověk, který spí, si vždycky myslí, že se bude cítit lépe, když se změní ten druhý. Vy trpíte, protože spíte, ale myslíte si: „Jak by byl ten život krásný, kdyby se ten a ten změnil, jak by ten život byl krásný, kdyby se můj soused změnil, kdyby se moje žena změnila, kdyby se můj šéf změnil.“ Vždycky chceme po někom jiném, aby se změnil, když se chceme cítit dobře. Ale už vás někdy napadlo, že i kdyby se vaše žena změnila, i kdyby se váš muž změnil, co to má co dělat s vámi? Vy jste úplně stejně zranitelní jako předtím, jste stejně hloupí jako předtím, spíte stejně tvrdě jako předtím. Vy jste ti, kteří se potřebují změnit, ti, kteří potřebují lék. Zatím tvrdíte: „Cítím se dobře, protože svět je v pořádku.“ Omyl! Svět je v pořádku, protože se já cítím dobře. To se nám snaží všichni mystikové sdělit.

Anthony de Mello: Bdělost