#jan pohl

[aschenblumen]

Estar permanentemente en las palabras, quieras o no, Estar siempre vivo, lleno de palabras por la vida, como si las palabras estuviesen vivas, como si la vida fuera palabra. Tan distinto es, creedme. Entre una palabra y un objeto solo te entremetes tú mismo, como un enfermo yaces con los dos ya que ninguno se arrima jamás al otro degustas un sonido y un cuerpo, y te gustan los dos. Sabe a muerte.

—Ingeborg Bachmann, «Estar permanentemente en las palabras» en No sé de ningún mundo mejor. Ich weiß keine bessere Welt. Traducción de Jan Pohl.

[naazory9]

Vpis 1 - Kde jsme se tu jsme se aneb z -15C do jara!

(5.2.) Chtěl jsem bejt originální a napsat, že s jetlagem jsem v Makaronézii ještě neblogoval, jakože ha ha, ale pak jsem si vzpomněl na předloňskej Newfoundland, a napsat to tedy nemůžu :) Nicméně zůstává pravdou, že když tohle ťukám, mám brutální jetlag, protože letošní makaronézská dovolená navazuje na služebku v Americe, která skončila v Lincolnu v Nebrasce, odkud jsem předevčírem vyrazil směr Madeira. Na služebce jsme měli trochu smůlu, protože všude kde jsme byli, mrzlo až praštilo  a únorová Nebraska pochopitelně nebyla výjimkou (oněch -15C), a tak když jsem odtud přes zamrzlý pláně odlétal, dost jsem se těšil na teplo.

Panu H velmi důvěřuju, a tak ho nechám letět z Prahy samotnýho, abych se z Ameriky nemusel vracet do Evropy a pak letět zpět do Atlantiku. Z USA existuje i přímej spoj z New Yorku na Madeiru, kterej dokonce operujou Azores Airlines, jenže ten lítá jednou tejdně a jindy než potřebuju. Jedinou schůdnou možností je let v sobotu večer z JFK, ale ne přímo na Madeiru a s přestupem na Azorech, ale tak to zvládnu, že ;) Ovšem dostat se z Lincolnu do New Yorku není taky jen tak, přímo nelítá nic, takže je třeba s přestupem, pro kterej jsem zvolil Chicago. I když se pouhá hodina na přestup zdála málo, první let naštěstí zpoždění neměl a v pátek tu zrovna nebyl blizard, takže to celkem lítá. Ukázal se ovšem jinej zádrhel, a sice že vichřice je v New Yorku, kterej tedy omezuje přílety. A tak sedím v Chicago lounge a když už podruhý let posunuli o hodinu, začnu do sebe lejt giny s tonikem. Do NY se prostě musím dostat, protože jinak mi uletí ten spoj na Azory, co lítá taky jednou za tejden, a pan H tak bude mít individuální dovolenou :)

Nebudu napínat, nakonec jsme odletětli se tříhodinovým zpožděním, ale byly to nervy, včetně výměny posádky, protože ta původní si tím čekáním vyčerpala šichtu... Před půlnocí jsem na newyorským letišti La Guardia, kde hned chytnu shuttle do nedalekýho hotelu. Ráno ještě dodělávám poslední pracovní věci, abych se pak už mohl odpojit a užívat dovolenou. V poledne beru Uber a přesouvám se na letiště JFK, odkud mi večer letí Azores Airlines. Nebyl bych to já, abych ten půl den nějak nevyužil, a tak se tam ubytuju v hotelu TWA, kterej je přímo na letišti a je to naprostá architektonická pecka. Původně budova terminálu z roku 1962 od Eero Saarinena.

Naprosto skvostná struktura sama o sobě a ještě parádně zrekonstruovaná a před pár lety otevřená. Nejsem expert na architekturu, ale tady mi prostě spadla čelist.

Hosta tu ubytujou a zároveň ho ponouknou, aby se tu procházel, protože tu jsou i výstavy, spoustu různých zákoutí (třeba lounge, kde byl papež Jan Pavel II. při vůbec první návštěvě papeže v USA!) nebo i "obyčejných" chodeb.

Úplně člověka láká tam jít, že jo! A to držím vodu s vanilkovou příchutí, to jde snad jen v Americe, a fakt tak chutnala. Stála teda šest babek, ono celej ten pobyt je tu celkem mastnej, ale mě sem hlavně lákala hotelová terasa s perfektním výhledem na letadla. Ale ouvej, mrzne i v New Yorku a pro mráz je terasa dneska zavřená. No co už, budu sem muset znova, jak říkala paní recepční (která se mi taky svěřila, že do Prahy by hrozně chtěla jet!). TWA hotel doporučuju vygooglit, já jsem z něho byl unešenej a oči pořád přecházely, třeba když se setmělo, tak pohled z mýho pokoje na hlavní budovu vypadal takhle.

Tři hodiny před odletem pokoj opouštím a sunu se přes několik terminálů k jedničce. Tam zrovna teď nejezdí AirTrain (rekonstrukce), tak se musí s přestupem shuttlem, což se dvěma kuframa je maličko vošvih, ale pak checkin jde hladce (u přepážky Azores Airlines jsem opravdu jediný, ukáže se posléze, že nás letí asi třicet všehovšudy), stejně jako přesun do salónku. Ten tu Azores Airlines nemají svůj, ale využívají ten od Air France, tak se aspoň podívám do salónku jiný aliance. Poměrně příjemný a teda výborný jídlo, takže tady jsem se pořádně našťouchnul, dezert za deset bodů!

I tady pohledem hypnotizuju letadlo, aby nemělo zpoždění, páč v Ponta Delgadě potřebuju stihnout přestup na Madeiru, mám to dost divoký a sám se divím, že jsem se vlastně ještě nikde nezaseknul. Dnešní azorská A321 je v livery MAGICAL, se kterou jsem ještě neletěl. Poloprázdnej je i business, ze kterýho je obsazená tak třetina, takže každej máme místa habaděj.

Od gateu se odlepujem trochu zpožděný a pak samozřejmě jako dycky v JFK je děsná fronta na odlet, takže se sunem snad další půlhodinu.

Po vzletu kapitán ohlašuje, že let bude trvat jen čtyři a půl hodiny, no prosím, takhle rychle z Ameriky do Evropy lítal jen Concord! :) Bye bye New York, tentokrát jsem jím jen prosvištěl. Letiště JFK, odkud jsme vzlítli, je ten tmavej obdélník s červenejma světýlkama.

Čili přípoj bych měl stihnout a jsem víc v klidu. Začínám mít pocit dovolený, letím na naše milovaný ostrovy, navíc s azorskou aerolinkou a navíc takhle exoticky z USA, to jsem ještě neletěl! (Po Newfoundlandu jsem letěl na Azory z Toronta, čili jiná země, he he, a taky to byl let na Terceiru.) Čtyři a půl hoďky se dají přečkat velmi snadno, docela nás i krmí a to zabere hned třetinu letu ;)

Chvilku si dokonce schrupnu a před sedmou už přistáváme v Makaronézii, úplně se dycky dojímám, jak to tu máme rádi. Všechny lety byly klidný, házelo to minimálně. Tu je ještě tma, takhle krásný je naše éro a takhle vypadá vlastně skoro celá skupina cestujících :)

Zavazadla se přesunou automaticky, pasová kontrola též raz dva, zkušeně v tak zpola zaplněný odletový hale mířím do relax zóny, která je překvapivě prázdná, holt o ní ví jen mazáci.

Když na mě zas přijde hlad, využiju o patro níž café, který je takový roztomile azorský.

Ale mají sendviče z toho místního chleba, nechám si to rozpéct a teda chrochtám si blahem. Azory!

I na poslední let tohohle mýho dobrodružnýho třídenního přesunu na Madeiru boardujeme včas (tentokrát už poletíme vrtulově), pomalu vylejzá sluníčko a teda moje selfíčka jsou on another level! Zdžetlegovanej turista! Foto dne!

Jak jsem takovej rozkecanej z tý Ameriky, tak neodolám, když si vedle mě sedne takovej blonďatej chlapec, ale pozdraví portugalsky. Je mi jasný, že místní podle vizáže není, tak zapředu hovor a vida - je z Německa a na Azorech je na erasmu na rok! Whoa! To by byl můj dream rok, kdybych ještě studoval... Takže pěkně pokecáme a on si taky jede udělat výlet na Madeiru. Stihnu i dokoukat seriál (Heartbreak High na Netflixu, asi nedoporučuju). Po dvou hodinách letu sedáme v cíli mojí cesty, Madeira vítá dokonce 17 stupni tepla, sluníčko, příjemně. Tady pohled na terminál a slavnou sloupovou runway.

Půjčuju auto, ukládám do něj kufry, ale ještě se vracím do terminálu na obídek, kterj si dám na mojí známý vyhlídkový terase, kde jinde. Trochu tu fouká, ale hlavně celkem peče sluníčko, takže kapuca!

Trochu zaspotuju (je tu nějaký další kolega spotter, taky Němec), ale pak zvedám kotvy a jedu do hotelu, kterej máme asi půl hodiny odtud na sever ve vesničce Santana. Našel ho pan H a je to tu tedy velmi roztomilý. Od obsluhy, přes zařízení, až po vyhlídky. A ke všemu síťky v oknech! Spousta bodů plus! A prosím vás, na tohle koukám z balkónku. Madeira good!

Když jsme tu před pěti lety byli s Eliškou, bydleli jsme na opačný straně, blíž letišti, takže tuhle část zatím neznám. Zabydluju se, pospávám, no ale jsem tu zatím sám, jak jste si jistě všimli! Ono letecký dobrodružství teďko čeká na pana H, kterej - sám! - poletí teprve dneska večer z Prahy s přestupem v Lisabonu. Původně jsme měli letenku koupenou přímou s Eurowings, ale asi se to neprodávalo, tak nám to zrušili a museli jsme tedy přesedlat na starý známý TAP Airlines. Pan H by měl aktuálně přesedat v Lisabonu, tak věřím, že vše klapne a v jednu po půlnoci by měl být na Madeiře, tak už se na něj těším, na kluka jednoho. Já jedu ještě odpoledne do supermarketu (oblíbené Continente) nakoupit, tam pro změnu potkám páreček mladých Čechů, tak to taky neodolám a aspoň se pozdravíme... Pan H i přes počáteční zpoždění v Praze kvůli příletu letadla nakonec do Lisabonu dolítá dokonce před plánovaným časem, prý pilot řikal, že to valil přes tisíc kmh, dobrej vítr asi. Čili na přestup v Lisabonu měl pan H dostatek času, stihl se trochu najíst a už se boardovalo na poslední let. Na tom letu vedle sebe vyfasoval nějaký namakaný hasiče, co si prej celou cestu ukazovali na telefonech fotky nahotinek a děsně si o nich vyprávěli, což prý panu H komplikovalo soustředění na knihu o expertním řízení za pozdního socialismu. Holt každej máme nějakej svůj boj, že. Já na jednu hodinu v noci vyrážím na letiště ho vyzvednout, terasa je pořád otevřena, a tadá, éro je tu!

Takhle krásně se dá fotit mobilem dneska, to jsou věci. A voilá, tady vystupuje delegace, mávám a mávám, no nakonec si mě všimne! Najdete pana H? :)

Zaplatím parkoviště, cestu zpět do hotelu už zvládnu zpaměti (ono to jsou dvě odbočky všehovšudy) a před druhou hodinou už jdeme na kutě, první letošní Makaronézie, ah. Takže dovolená může začít, vítejte u další externí paměti z našich oblíbených končin.

[borisjelinek]

Hejnův statek v Havlovicích

Tento dvůr, původně zvaný jako Havlovský, býval hlavním sídlem panské správy v obci již v 16. století. Patřil k největším a nejvýstavnějším statkům na celém náchodském panství. Blízko dvora býval navíc panský mlýn („Na Mlejništi“). Původní jednoposchoďové stavení statku postaveného z hrubých neotesaných klád stávalo blíže k řece a mostu („Na Dvořišti“). Patřila k němu též kovárna, pazderna a pekárna. Objekt však trvale poškozovaly a ohrožovaly časté povodně a díky svému položení trpěl také velkým vlhkem.

Roku 1577 koupil od vrchnosti Havlovský dvůr Jan Jiráskův, jinak zvaný Kopecký, za 700 kop grošů míšeňských. V roce 1590 byl na Havlovském dvoře purkrabím (správcem) urozený pán rytíř Vilém mladší Voračický z Paběnic. Uvádí se, že roku 1613 prodala vrchnost, tj. Albrecht Václav Smiřický, Havlovský dvůr s kovárnou Jakubu Miertovi za 1 400 kop grošů míšeňských. Podle genealožky Marie Glöckner byl uvedený Jakub Mierta ve skutečnosti Jakub Hejna: „Zkrátka proto, že Jakub, byl synem Víta Hejnova a písař začal zřejmě psát “Witů”. Pak jej někdo upozornil, že ve vsi jsou dvě linie téhož rodu. Vít byl synem Martina, čili byl Mertův a pro potomky Martinova bratra Adama se používalo příjmí Adamův. Takže písař dopsal -ertův. Odtud patrně vznikla ona zkomolenina.“ Z toho by vyplývalo, že Havlovský dvůr nebyl v držení rodu Hejnů od roku 1649, ale již od 21. prosince 1613. Povinností dvora vůči vrchnosti bylo tehdy odevzdávat „ouroka o svatém Jiří a o svatém Havlu každého po jedné kopě grošů míšeňských, ouročních slepic ročně 10, vajec 30, ovsa 3 korce dávati a 6 dní roboty ženné“.

V roce 1708 byla postavena dvanáctiboká srubová stodola se 2 patry a s doškovou střechou, která měla délku 27 m, šířku a výšku 10,6 m. Současnou podobu získal statek až v letech 1791-1798, kdy ho nechali vybudovat Martin a Kateřina Hejnovi. Vybudován byl v roce 1791, o čemž svědčil i nápis na záklopovém prkně ve štítě: „L.P. 1791 tato lomenice vyzdvižena jest. Kdo v domě bude přebývati, Pán Bůh mu radš požehnati.“, ale již o 7 let později došlo k jeho přestavbě (dřevěná tak zůstala pouze část přízemí, pavlač v poschodí a vikýř, ostatní bylo nahrazeno kamenem). Z téže doby by měla pocházet také zděná obloukovitá brána s výklenky.

27. října 1920 vyhořela pazderna Čeňka Hejny mladšího čp. 37. Roku 1929 byl majitelem čp. 36 Josef Hejna a čp. 37 náleželo Vincenci (Čeňku) Hejnovi. V roce 1958 došlo k rozebrání značně zchátralé stodoly z roku 1708. V roce 1961 čp. 36 náleželo Josefu Hejnovi. 20. dubna 1964 byl objekt čp. 36 prohlášen nemovitou kulturní památkou. Ve statku byla roku 1970 natočena část filmu „Babička“ režiséra Antonína Moskalyka. V dalších letech změnil statek majitele a několikrát se dokonce uvažovalo o jeho demolici. Nakonec se 27. listopadu 1987 stal památkou i dům čp. 37. V roce 1988 náležel statek Miroslavu Burdovi z Červeného Kostelce, který neměl podle svých slov dostatek finančních prostředků na jeho opravy, ale objekt nehodlal prodat, ani se jinak pokusit o jeho záchranu, aby nadále nechátral.

Netrvalo dlouho a statek se zapsal i do černých kronik, neboť v něm 25. října 1995 došlo ke dvojnásobné vraždě, a to jeho majitele a jeho ruské přítelkyně Niny Dobryninové. Ukrajinec Roman Krivonis byl původně odsouzen k 25 letům trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění z území ČR. Vrchní soud v Praze mu nakonec tento trest snížil na 18 let. Tolik potřebná rekonstrukce začala až po roce 2003, kdy Hejnův statek koupil nový vlastník. Doufejme, že Denis Nagel, na rozdíl od svých předchůdců, dá tento objekt do pořádku, aby byl opět ozdobou obce. Popřejme to jak tomuto vlastníkovi, tak onomu statku, který sloužil jako inspirace řadě našich umělců, z nichž zmiňme např. Jiřího Škopka.

Pohled na statek přes vstupní vrata

[milliondollarbaby87]

Fantastic Beasts: The Secrets of Dumbledore (2022) Review

Fantastic Beasts: The Secrets of Dumbledore (2022) Review

Albus Dumbledore assigns Newt and his allies with a mission to attempt to stop the rising power of Grindelwald. ⭐️⭐️ (more…)

[nyxshadowhawk]

Dark Royalty Core Playlist

People seemed to really like the Beltane playlist so I thought I’d post more of my playlists! I started making this one when I learned that the Dark Royalty Aesthetic was a thing, and I am so happy that it is a thing! It’s now one of my favorite aesthetics, and it got me into more traditional classical music. This is intended to be a “master playlist” -- some of these pieces are taken from oliviaalee on youtube, but many are favorites of mine.

“Masquerade - Ballet Suite: 1. Waltz” by Aram Khachaturian, London Symphony Orchestra, et.al. “Expectation” by Herold Kittler, Nikolai Sergeyev, et.al. “Leopoldine” by Ez3kiel “An Extraordinary Tale” by Peter Gundry “Ghost Waltz” by Abel Korzeniowski “Dance of the Damned” by Peter Gundry “Lestat’s Recitative” by Elliot Goldenthal “Amur Waves” by Max Kyuss, Nikolai Nazarov, et.al. “Gnossienne no. 1″ by Erik Satie, Alena Cherney “Tocka” by Оркестр "Классика" “Midnight Waltz” by Adam Hurst “The Secret Garden” by Adrian von Ziegler “The Second Waltz” by André Rieu, Johan Strauss Orchestra “An Embassy Waltz” by Mickymar Productions Ltd and Failbetter Games  “Tonight Ve Dance” Peter Gundry “Gramophone” by Eugen Doga “Merry-Go-Round of Life” by Joe Hisaishi “Cinderella, Op. 87, Act 1: No. 19, Cinderella’s Departure for the Ball” by Sergei Prokofiev, André Previn, London Symphony Orchestra “Valse sentimentale, Op. 51, No. 6″ by Pyotr Ilyich Tchaikovsky, Josef Sakonov, et.al. “Wood Carving Partita” (cover) by Tim Stoney “Danse macabre, Op. 40: Poème symphonique d’après une poésie de Henri Cazalis” by Camille Saint-Saëns, Rudfunk Sinfonieorchester Berlin, et.al. “Legacy of Sorrow” by Nox Arcana “Nocturnal Waltz” by Johannes Bornlöf “Incantato” by Adam Hurst “A Midsummer Night’s Dream, Op. 61: Scherzo No. 1″ by Felix Mendelssohn, Staatskapelle Berlin, et.al. “Serenade for Strings in E, Op. 22: 2. Tempo di valse” by Antonín Dvorák, Academy of St Martin in the Fields, et.al. “The Shadow’s Bride” by Peter Gundry “Nocturne No. 20 In C Sharp Minor, Op.posth” by Frédéric Chopin, Alice Sara Ott “Ghost Bride” by Adrian von Ziegler “Suite Gothique, Op. 25: I. Introduction et choral” by Léon Bollëmann, Michael Phol “2 Romanian Rhapsodies, Op. 11: Rhapsody No. 1 in A Major” by George Enescu, Heinz Rögner et.al. “Bagatelle No. 25 in A Minor, "Für Elise", WoO 59” by Ludwig van Beethoven, Lang Lang “The Nocturnal” by Peter Gundry “Piano Sonata No.14 In C Sharp Minor, Op.27 No.2 -"Moonlight": 1. Adagio sostenuto” by Ludwig van Beethoven, Daniel Barenboim “Insomnies” by Ez3kiel “Dance of Gold” (cover) by Tim Stoney, Kristin Naigus, et.al. “Parliament of Owls” by Agnes Obel “An Amalgamation Waltz 1839” by Joep Beving “Dance of Pales” (cover) by Tim Stoney *** “Symphonie Fantastique, Op. 14 (Episode de la vie d'un artiste) : II. Un Bal (A Ball)” by Hector Berlioz, Tbilisi Symphony Orchestra et.al. “Ritual” by Adam Hurst “Forest Tale” by Wilhelm Becker, Nikolai Nazarov, et.al. “The Awakening” by Peter Gundry “Ceremonial Spell” by Adrian von Ziegler “Autumn Moon” by Eternal Eclipse  “Phantastic Dance No. 1″ by Dmitri Shostakovich, Christian Funke, et.al. “Waltz of Souls” by Adam Hurst “Agnus dei” by Samuel Barber, Roderich Kreile, et.al. “14 Romances, Op. 34: No. 14, Vocalise” by Sergei Rachmaninoff, Jan Vogler, et.al. “Holberg Suite, Op. 40: IV. Air” by Edvard Grieg, Staatskapelle Dresden, et.al. “Gaspard de la nuit, M. 55: No. 3, Scarbo. Modéré in B Major” by Maurice Ravel, Cecile Ousset “Waltz” by Eugen Doga “Dorian’s Theme” by Charlie Mole “Children's Corner, L. 113: IV. The Snow is Dancing” by Claude Debussy, Peter Rosel “Duo in G Major: II. Air” by François Couperin, Barbara Sanderling, et.al. “No.9 - Finale - Swan theme (Andante)” by Pyotr Ilyich Tchaikovsky, Royal Philharmonic Orchestra  “Organ Sonata in C Minor: I. Grave - Larghetto” by Julius Reubke, Michael Pohl “Requiem for the Gods” (cover) by Wayne Strange, Chad Schwartz “Death Waltz” by Adam Hurst “Lacrimosa” by Wolfgang Amadeus Mozart, Lisa Beckley, et.al. “Weeping Willow” by Gabrielle Aapri “Eternal Slumber” by Yonder Dale “Midnight Masquerade” by Nick Murray “The Vampire Masquerade Organ Version” by Peter Gundry “Cloak and Dagger” by Eternal Eclipse “Appassionata” by Rolf Lovland, Secret Garden “String Quartet No. 14 in D Minor, D. 810 "Death and the Maiden": II. Andante con moto - Arr. Gustav Mahler” by Franz Schubert et.al. “Reflections” by Toshifumi Hinata “Mariage d’Amour” by Jacob’s Piano “Carnival of the Animals: XIII. The Swan” by Camille Saint-Saëns, Yo-Yo Ma “Victor’s Piano Solo” by Danny Elfman “Sofia’s Waltz” by Carvajal “The Nutcracker, Op.71, TH.14 / Act 2: No. 14a Pas de deux: Intrada” by Pyotr Ilyich Tchaikovsky, Mariinsky Orchestra, et.al.

Spotify Link:  https://open.spotify.com/playlist/3yFvAGB5xdoOELbmiJ136U?si=1d1f15e826ac445b

[michalrejzek]

Jan Kostohryz & Michal Rejzek

Festival Tabook v Táboře. Budova staré truhlárny. 2. 9. – 4. 9. 2021

(celkový pohled)

foto: Tabook

[la-semillera]

Agnes Martin & Ingeborg Bachmann

ENIGMA

Tan temprano ya por la tarde, y tan tarde todavía la mañana,

siempre se desliza la oscuridad en la habitación,

nieve, niebla como causa, ¿cuántos inviernos ya?

- Ingeborg Bachmann, de “No sé de ningún mundo mejor”. Poesía Hiperión. Versión Jan Pohl

- Agnes Martin

[screenferno]

Jan Dyntera: Lost Connection 2017

„FROM HERE TO ETERNITY“ (triptych)

<<) #Kim Kardashian Full-Frontal Paper III. | Kim Kardashian čelní pohled Paper | 2015 09. 24. | @kimkardashian Screen photo | UVprint on 10mm perspex with wood back | 41 47⁄64in × 75 63⁄64 in

ll) #Daesh II. | Daeš II. | 2016. 06. 29. | @daesh Screen photo | UVprint on 10mm perspex with wood back | 41 47⁄64in × 75 63⁄64 in

>>) #Refugees not welcome | Uprchlíci nejsou vítáni | 2016 01. 30. | @refugees Screen photo | UVprint on 10mm perspex with wood back | 41 47⁄64in × 75 63⁄64 in

http://www.dyntera.com/index.php/works/from-here-to-eternity/

[kadet-pise]

Povídka - Vše je dovoleno ve válce a vyšetřování

V rámci tréninku psaní světa občas napíšu krátkou povídku. Tentokrát jsem se rozhodla pro tu, kdy je Roderick ještě mladý ucho, není totálně semletý životem a dělá svou práci s přesvědčením. Jinými slovy, je to furt stejnej parchant, jen mladej :).

.

Vše je dovoleno ve válce a vyšetřování

Tělo leželo na stole v chladném sklepě. Nemít prořízlé hrdlo, vypadal by muž skoro jako že spí. Mohlo mu být sotva třicet, dobře živený a určitě člověk. Zatím třetí tělo, které se našlo, ale kněží neměli žádnou pořádnou stopu.

„Nerozumím, proč se my musíme zabývat obyčejnou vraždou.“ Roderick sjel tělo pohledem. Od podobných případů je osvobodili už před pár lety. Od té doby, co se z Nicholase stal nejvyšší kněz, se zabývali spíš otázkami politiky a mezi městskými vztahy.

„Je to sériová vražda, to už není tak obyčejné,“ oponoval mu Nicholas. Oči mu zářily jako malému dítěti od chvíle, kdy Roderickovi oznámil, že spolu půjdou vyšetřovat vraždu. Jako za starých časů před třemi lety. Však taky na pohled omládnul, vrásky kolem očí se mu vyjasnily, úsměv mu ubral deset let a kdyby vlasy někde našly původní barvu a zbavily se šedin, mohl by se Nicholas vydávat za čtyřicátníka. „Kdo ji vyřeší lépe, než my dva?“

„Co na to Rada?“ Roderick si tak nadšený nepřišel. Nicholas ho vytrhl od práce na článcích, nemluvě o přípravě na diplomatické jednání s knězi z Víkrie. Na ty si vždy musel obrnit nervy, protože každý ve Víkrii se choval jako barbar.

„Rada nemusí nic vědět,“ usmál se Nicholas radostně. „Co myslíš?“ otočil hovor zpátky k tělu. Určitě měl vlastní teorii a jen Rodericka zkoušel.

„Vrah použil asi patnácti centimetrový nůž. Můžeme předpokládat, že je stejný jako v přechozích případech, zprávy tomu napovídají,“ začal Roderick. „Mohlo by to znamenat, že je vrahem člověk, ale stejně tak to může být bestie, která se nechce prozradit.“

Nicholas pokýval hlavou. „Všiml sis těch modřin? Řekl bych, že bestie je pravděpodobnější.“

Muž měl na pažích ošklivé podlitiny, jako by ho někdo držel vší silou. Tmavé, příliš velké na lidskou dlaň – takové zranění by silný člověk nedokázal způsobit.

„Takže hledáme bestii, která se snaží svoje zločiny zakrýt a hodit na lidi,“ ukončil Roderick. „Jaký postup navrhujete?“

„Jako obvykle. Já vyslechnu lidi v okolí a ty se pokus zjistit, co měli oběti společného a proti čemu stojíme.“

***

První oběť byl obchodník s látkami Patrick, u kterého nakupovalo snad celé město. Třetí oběť identifikovali jako Rogera, místního kuchaře, který vařil pro mnoho rodin v Ruusutu a vzhledem k blížícím se oslavám jara měl v posledním týdnu velmi napilno. Zato o druhé oběti, ženě s psími rysy, nevěděli vůbec nic. Jméno, rasu, a ani tělo, protože ho spálili dřív, než se Roderick s Nicholasem k případu dostali. Zůstal jen její popis – snědá, tmavě hnědé vlasy, ostré, zmutované zuby, tmavé chlupy v obličeji, hnědé oči a drápy. Když ji našli, neměla na sobě obojek, ale to ještě neznamenalo, že není registrovaná.

Zjistit totožnost bestie se vyhoupla na prioritní místo. Čokl určitě nebude mít tolik přátel, jako obchodník nebo kuchař.

Dokumenty o bestiích z Ruusutu a jeho okolí se nacházely v matričním archivu. Roderick ho znal jako své boty, nejednou tu seděl, když psal články pro Akademii nebo pátral po důkazech k jiným zločinům. Najít informace o psovité bestii byly ale jako hledat jehlu v kupce sena – ve městě jich žily desítky. Roderick přehrabováním ve složkách stráví celé hodiny.

Od pohřbení pod papíry ho zachránila Tillie, matrikářka, která dělala nejlepší čaj pro ubohé kněze zakořeněné u stolu. Nikdy ho u práce neobtěžovala, jen občas k čaji přinesla i koláček s důvěryhodným mrknutím, že Roderick nezašpiní materiály, ve kterých se zrovna hrabal. Dokázalo mu to spravit den, i když se třeba dlouhé hodiny nehnul z místa a nic nenašel. Tillie byla jako slunce v temné místnosti. Zahřála, ale držela se dost daleko, aby vás neoslepila.

„Probrala jsem další složky podle vašeho popisu. Mám tu pět bestií, na které by seděl,“ oslovila ho a předala mu šanony.

„Děkuji, Tillie.“ Letmo nahlédl do jedné z nich. Příběh bestií by většinou podobný – nějaká rodina potřebovala otroka, tak bestii buď koupili na trhu, nebo ulovili a ochočili divokou. Druhý způsob se stával méně často, protože se Řádu podařilo pochytat už téměř všechny.

„Pracuje se vám dobře?“ zeptala se Tillie.

„Kdyby vaše kolegyně tolik netlachaly, bylo by to lepší.“

„Kolegyně k práci tlachání potřebují, aby vám našly tohle všechno a nezbláznily se z toho,“ poznamenala Tillie.

„Máte pravdu, omlouvám se,“ pousmál se Roderick a položil složky na hromádku svých vybraných.

„Podíváme se vám po dalších.“

„Jste poklad, Tillie. Připomeňte mi, že se o vás mám zmínit Radě.“

Tillie se zasmála a pak zaplula do kartotéky.

***

Nicholas měl podobný úspěch jako Roderick – nulový. Tedy, alespoň co se vyšetřování týče. Patrick prý prodával ty nejlepší látky, takže když nejvyšší kněz mluvil s jeho ženou, nejen, že si vyslechl, odkud všude dováží a v jakých manufakturách vyrábí, ale taky si teď v náručí nesl několik saténových závěsů různých barev a vlastně nevěděl, co s nimi bude dělat. Manžel ho zabije, až zjistí, že utratil tolik peněz za zbytečnosti. Když ony vypadaly tak krásně a paní obchodnice mu slíbila, že vydrží až do smrti.

Matka kuchaře Rogera mu zase přibalila do brašny několik zákusků – prý aby se za duši chlapce přimluvil u Bohyně. Zjistil jen, že Roger se mezi elitu kuchařů vyhoupl teprve před dvěma lety, na svůj věk – ještě mu nebylo ani třicet, byl jen o něco málo starší než Roderick – si udělal jméno velmi brzy. Nicholas uvažoval, jestli se tohle teď bude dít častěji. Mladí lidé postupovali v kariéře tak rychle – Nicholas v jejich věku sotva vylezl z hospody a plácal se na čtvrté úrovni jako nějaký začátečník.

No nezjistil prostě nic užitečného. Stejné informace dostával od zákazníků nebo náhodných kolemjdoucích – Patricka i Rogera znali, bavili se s nimi, a mohl byste se Nicholasi přimluvit u Bohyně za mou babičky/dceru/tchýni/psa?

Někdy během rozhovoru s pátým svědkem, zahlédl Nicholas, jak ho z dálky někdo pozoruje. Léta praxe ho naučila rozpoznat, když ho někdo sleduje. Bestie uměly dokonale splynout s pozadím a tenhle instinkt se brzy stal způsobem přežití. Nebezpečí cítil v zádech, chloupky mu stály na krku a mrazilo ho.

„Díky, samozřejmě, Bohyně vaši žádost vyslyší,“ usmál se na člověka, se kterým mluvil a pak přidal do kroku, ověšen dary a závěsy. Letmo se ohlédl – člověk v bílém taláru zrychlil také a mířil přímo za ním.

Nicholas se rozhlédl a rozběhl se ulicí.

„Stůjte!“ uslyšel za sebou hlas a klapání střevíců.

Nicholas nezastavil a běžel.

***

Roderick byl stále zahlcený papíry, když za ním večer přišel Nicholas, v tváři rudý jako rak a zadýchaný. Roderick jeho vzhled nekomentoval, právě procházel snad stou složku – vždycky zapomínal, kolik je ve dvou set tisícovém městě bestií.

„Jak to šlo se svědky?“ zeptal se a byl rád, že konečně může zvednout zrak od papírů. Nicholas vypadal hůř, než si na první pohled myslel. Jiskra z oka zmizela, místo toho tu seděl brunátný muž.

„Jako obvykle. Nikdo nic neviděl ani neslyšel, nebo viděli všechno a můžou za to bohatí sousedi.“ Protřel si rukama kolena. Padesátka se na něm podepisovala, Roderick měl za to, že by nejvyšší kněz měl zůstat sedět v Radě a neunavovat se řešením případů, které si můžou vzít kněží nižší úrovně. Nikdy by to ale neřekl nahlas, Nicholas mu byl učitelem a přítelem.

„Ale chlapíci z koželužny zahlédli vůz pár hodin před tím, než se tělo našlo. Je to planá naděje, ale kolem těla nebyla krev, takže ho mohl někdo převézt.“

„Stejně marné je to tady,“ povzdechl si Roderick a poklepal prstem na složky. „Mám pár kandidátek, které žijí v rodinách, se kterými měly co dělat zbylé oběti. Zítra obejdeme domácnosti.“

„Mám obavu, že tě v tom musím nechat, Rodericku.“ Nicholas se omluvně usmál, ale v tom úsměvu nebyla ani špetka radosti. „Blíží se oslavy jara a Rada chce, abych se zapojil do příprav.“

Roderickovo obočí vyjelo nahoru. „Proč jste tedy bral tenhle případ?“

„Doufal jsem, že před přípravami uteču,“ zasmál se Nicholas. „Ale vyhmátli mě, utíkali za mnou až k Akademii.“

„Utíkali?“

„Málem jsem mu utekl, tomu nováčkovi, Jan se jmenuje.“

„Nicholasi, vy jste utíkal před členem Rady?“

„Jsou to zákeřní mizerové, druhý na mě čekal u pracovny.“

Roderick se zdržel dalšího komentáře. Jeho výraz musel mluvit za něj, protože se Nicholas usmál, natáhl se k němu a poplácal ho po rameni. „Samozřejmě ti pomohu, jak jen budu moct, Rodericku.“

„Vy jste výborný, Nicholasi, házet všechnu práci na mě, když mám za týden jednat s těmi barbary…“

„Našimi drahými bratry a sestrami ze západu.“

„Barbary z Víkrie,“ dokončil Roderick.

V dalších rozmluvách je zarazila Tillie. „Omlouvám se, nejvyšší knězi, pane Rodericku, ale už musím opravdu zavřít.“

„Ale jistě.“ Nicholas vyskočil na nohy, rudá už mu mizela z obličeje. „Doufám, že vám tu ten mrzout moc neznepříjemňoval den.“

Tillie se rozpačitě usmála a Roderick se jí rozhodl ušetřit trapnosti. „Stařecké vtipy,“ prohodil na účet Nicholase. „Už jdeme. Děkuji za pomoc, Tillie.“

Venku už padla tma a Roderick si uvědomil, jak unavený a hladový je. Těšil se domů, než zítra začne hledání nanovo.

„Příjemná žena ta Tillie,“ prohodil jeho směrem Nicholas.

„Dneska jste jako malý.“

„Jen tě chci přátelsky varovat. Její rodiče byli popravení za zradu. Skrývali uprchlé bestie a pomáhali jim dostávat se z města.“

Roderick už předtím tuhle informaci zaslechl, ale nikdy jí nevěnoval příliš velkou pozornost. „Přesto je členkou Řádu?“

„Byla jen dítě a její adoptivní rodiče ji vychovali správně,“ doplnil Nicholas. „Je dobrou členkou a skvělou matrikářkou.“

Roderick neměl náladu hádat, co se mu starší kněz snaží říct. „Bojíte se, že si s ní něco začnu a zničím si kariéru?“

„Bojím se, že by to Rada mohla tak vidět. Našlapuj opatrně, Rodericku.“

„Nemějte obavu, Nicholasi, na tyhle myšlenky nemám čas. Mám příliš mnoho práce. Ale to vy neznáte.“

Nicholas se pobaveně ušklíbl. „Zítra budu celý den plánovat plesy a slavnost, raději mě zastřel.“

„Jen trpte.“

„Zrádce.“

***

Navštívil tři rodiny a ve všech našel bestie živé a zdravé. Přípravy jarních oslav byly v plném proudu, nikde se tedy nezdržoval, stejně s ním nikdo neměl čas ani náladu mluvit. Vyšetřování vraždy v tuhle chvíli jen kazilo lidem náladu, obzvlášť, když museli shánět nového kuchaře, protože ten jejich tak drze zemřel.

Ne, že by to Rodericka moc trápilo. Tuhle práci dělal rád – ne proto, že by si rozuměl s lidmi, právě naopak. Většinu nemohl vystát. Ne, naplňovalo ho poslání pomáhat lidem, šířit slovo Bohyně a zbavovat svět bestií. Vytvářet lepší místo pro život. Mohl lidem kazit náladu, jak chtěl, ani trochu ho to netrápilo. On měl pravdu na své straně.

Vystoupal schody ke čtvrtému domu. Žila v něm zámožná rodina a dávala to na odiv i samotnou stavbou – patrová budova z červených cihel. V téhle čtvrti to nebyl tak neobvyklý jev, ale jen o ulici dál by dům působil jako pěst na oko mezi doškovými střechami.

Zaklepal. Chvíli trvalo, než se dveře otevřely. Stál v nich dobře oblečený sloužící bez obojku – člověk. „Přejete si?“ zeptal se a na chvíli pohledem zavadil o znak lilie, který měl Roderick připnutý na kabátu.

„Kněz páté úrovně Roderick. Mám otázku ohledně bestií v tomto domě.“

Sluha nehnul brvou, ale pár sekund trvalo, než ustoupil od dveří a pokynul Roderikovi ať vstoupí. „Počkejte prosím tady, zavolám pána domu.“

Roderick zůstal stát v předsíni. Vzpomínal, co vše ví o téhle rodině. Vlastnili pily a výrobnu dřevěného uhlí severně od města. Chytili příležitost za pačesy, když se před pár lety vyčerpal uhelný důl několik kilometrů odsud. Vyšvihli se mezi městkou elitu, přesto se nikdy nepokusili dostat do politiky. V tomhle domě nežil jediný člen Řádu.

„Čím jsme si zasloužili vaši návštěvu?“ Ze dveří vedoucích hlouběji do domu vyšel vysoký muž. Jeho výraz v obličeji dával vědět, že tu Roderick není vítán. Přesto napřáhl ruku. „Gustav, pán domu.“

Roderick se představil a přijal nabízenou ruku. „Nechci vás zdržovat, chápu, že máte dost na práci,“ zahájil hned. „Zajímá mě, jestli vám nechybí bestie. Nejspíš vlk nebo kojot, žena, mohlo jí být tak třicet.“

„To bude Marion. Její zmizení jsme Řádu nahlásili už před týdnem.“

„Nalezli jsme ji mrtvou,“ oznámil mu Roderick. „Můžete mi přiblížit, za jakých okolností zmizela?“

Pokrčení obočí dalo najevo, že Roderick muže otravuje. Ale aspoň zmizel ten chladný výraz. „Je to osm… ne, už devět dní zpátky. Šla nakupovat na trh a už se nevrátila. Všechny tyto informace byly v našem hlášení.“

„Neumíme číst myšlenky, Gustave, já vyšetřuji vraždy. Uprchlé bestie má na starost někdo jiný.“

Gustav se zachmuřil ještě víc. „Nemám vám moc co říct. Byla to služebná, bestie mě nezajímají. Svou práci dělala dobře.“

Roderick kývl. „Znal jste kuchaře Rogera?“

„Ano, ten zatracený parchant měl připravit hostinu na ples, ale na domluvenou schůzku nepřišel.“ V patře u zábradlí se objevila žena a zavolala dolů na Gustava. Ten sebou trhnul a otočil se. „Vydrž, zlato, hned tam budu.“

„Pospěš si, drahý, máme práci,“ komentovala jeho žena. Roderick měl pocit déjà vu. Žena měla stejně netečný výraz jako sluha. Gustav se na ni usmál a otočil se zpět k Roderickovi.

„Podívejte, přečtěte si naše hlášení. Nemám čas se s vámi zdržovat.“

„Plány na ples jsou v plném proudu?“

„Nashledanou,“ zdůraznil Gustav a otočil se na patě. Mávl na sluhu, který doprovodil Rodericka ke dveřím.

„Kdo vám prodává závěsy?“ zeptal se Roderick.

„Liana a Patrick,“ odpověděl sluha. „Tedy, dnes už jen Liana.“

„Doporučuji vám najít si nového kuchaře. Roger je po smrti.“

Ani teď se sluhův výraz nezměnil.

Až když vyšel zpět na ulici si Roderick uvědomil, jak nepříjemná atmosféra uvnitř opravdu byla. Žádné otevřené nepřátelství, ale těžký vzduch, nervozita a zatuchlost, jako by se v domě nevětralo.

Spokojeně se usmál. Jedna otázka pátrání zmizela ze seznamu a spousta dalších ji nahradily.

***

 Gustav nelhal, hlášení o zmizelé bestii podepsal sám. Popsal její lidskou i zvířecí podobu, okolnosti, za kterých zmizela, i její chování v předchozích dnech. Všechno to bylo Roderickovi k ničemu, protože to řeklo jedno: Marion se chovala normálně, snad jen trochu nervózně, což se dá připsat přípravám oslav. Nic mimo normu.

Gustavova rodina ho teď ale zajímala víc. Nechal si o ní donést veškeré informace. Nebylo jich mnoho. Jako by se před deseti lety vynořili odnikud. Najednou měli dům ve městě a výdělečný podnik, který se po pár letech rozšířil o výrobnu uhlí. Nešlo ani o početnou rodinu – Gustav, manželka Irena, její matka, byla tu zmínka o synovi, ale Roderick si nemohl vybavit, jestli ho někdy v průběhu let na nějaké oslavě s městskou smetánkou zahlédl. Zdálo se, že se rodina drží v soukromí, ale městských oslav a svátků se účastnili.

„Povězte, Tillie, víte něco o synovi Gustava a Ireny? Jsou to majitelé té palírny uhlí.“

Tillie k němu vzhlédla od papírů, které zrovna pročítala. Mlčela, ve tváři zamyšlený výraz. Pak zavrtěla hlavou a zahleděla se mezi regály. „Hej, Val!“ křikla a Roderick málem leknutím vyskočil z kůže, jak se její hlas rozlehl jinak poměrně tichou místností. „Posloucháš?“

Zpoza regálu vykoukla další matrikářka. „Slyším. Ne, lidi říkaj, že ho nechtěj moc ukazovat, protože je ten… no…“ Val pokrčila rameny, jako by to snad bylo jasné.

„Protože je co?“ zeptal se Roderick, protože jemu to jasné nebylo.

„Kripl,“ promluvila polohlasem Val. „Prý je celý znetvořený a rozumu moc nepobral.“

Roderick se opřel a zamyslel se. Nebylo by to poprvé, kdy by něco takového viděl. Omezenec spáchá zločin a jeho rodina nebo přátelé se ho snaží krýt. Tihle lidi si oběti vybírají náhodně, nikdy nevíte, co jim přelétne přes nos. Jak by se ale dostal k mužům, co do domácnosti jen zavítali? A jsou omezenci schopní vraždit precizně?

„Děkuji, Val.“

Val se úslužně usmál a zase zmizela mezi regály.

„Teď vám bylo tlachání dobré,“ poznamenala Tillie pobaveně. Neříkala to se zlým úmyslem, ale Roderick se za sebe stejně trochu zastyděl. Jen na okamžik, než ten pocit navždy zapomene. Mozek už mu totiž zase jel na plné obrátky.

„Tillie, půjdete se mnou na ples?“

Uslyšel zalapání po dechu někde zpoza regálů.

Tillie vypadala stejně překvapeně jako špehující Val. „Ráda,“ odpověděla po chvilce ticha. Nedívala se mu do očí, ale mírně se usmívala. Roderick zadoufal, že jí nedal plané naděje. Zítra o tom bude mluvit celá Akademie. Ale to nevadilo. Důležité bylo vyšetřování.

***

„Když jste mě zval na ples, tohle jsem si nepředstavovala,“ poznamenala Tillie. Vešli do tanečního sálu v Gustavově domě, cestou zdravili místní smetánku. Roderick pozvánku nedostal, ale od toho byl žák nejvyššího kněze. Vysvětlil Nicholasovi, že lístky potřebuje kvůli vyšetřování, ale Nicholas se jen vševědoucně usmíval a nejspíš vzpomínal na to, jak v mládí při oslavách jara naháněl mladíky po celém městě.

„Omlouvám se, jestli jsem vás zklamal,“ rozhlížel se, aby si udělal obrázek o domě. O Tillii téměř nezavadil pohledem. „Měl jsem vám ujasnit, že jde o pracovní záležitost.“

„To mě nepřekvapilo, ale je nutný i ten zbytek?“ Popotahovala si šaty a mlela sebou jako na trní. Roderick jí nabídl rámě. To ji trochu uklidnilo, ale i tak její úsměvy k lidem nebyly upřímné.

„Nepřekvapilo?“ zopakoval Roderick.

„Nemáte zrovna reputaci záletníka. Vlastně máte úplně opačnou reputaci,“ zamumlala Tillie.

„Jakou konkrétně?“

„Impotenta.“

„Z takové reputace obavy nemám, na ženy nemám čas.“

„Očividně.“

Roderick se na ni podíval. Dnes nezářila. Vytrhl slunce z jejího přirozeného prostředí pod falešnou záminkou. To si alespoň myslela, jeho ani nenapadlo, že by mohla jeho nabídka vyznít jinak. „Máte pravdu,“ souhlasil. „Neustále pracuji, nemám čas se zamyslet na tím, co říkám. Ještě jednou se omlouvám.“ Tillie zavrtěla hlavou a znovu se zatahala za šaty. Chytil její ruku. „Nemusíte být nervózní, sluší vám to.“

Střelila po něm pobaveným pohledem, ale brzy se vrátila k prohlížení místnosti a lidí stejně jako Roderick. Taneční sál nebyl moc velký, dost na komorní soukromý ples, ale pro větší oslavu by se museli hosté přesunout jinam. Viděl tak na všechny, nikdo se nemohl schovat. Ani on – neustále se s někým zastavoval na kus řeči nebo odpovídal na přátelské dotazy o Nicholasově zdraví, a proč se nejvyšší kněz nedostavil.

Zabralo značnou část večera, než měli trochu soukromí. Roderick už od začátku upíjel z jedné skleničky vína, zatímco Tillie pila na uklidnění nervů a už se to na ní začalo podepisovat.

„… pořád poslouchám, jak se chovat a být opatrná, protože rodiče byli zrádci. Ale nikoho nezajímá, že si je ani nepamatuju.“

Roderick ji nechal a poslouchal ji jen napůl ucha. Zajímaly ho schody vedoucí do patra a hlídané služebnictvem.

„Ale já se snažím a pro Řád dělám první a poslední. Pomáhá to? Sotva.“

„Můžu se za vás přimluvit,“ nabídl jí Roderick.

„K čemu? Názory lidí nezměníte.“

„Dovedu spoustu věcí.“

Tillie se ušklíbla. „Takhle hovoříte s ženami běžně? Slibujete?“

Roderick se zarazil nad útočností v hlase a věnoval Tillii plnou pozornost. „Už jsem se vám přeci omluvil.“

„Vůbec mě neposloucháte, jste hlavou někde jinde. Vím, vím, pracujete. Ale pak máte tu drzost mi nabízet řešení?“

„Vnímal jsem vše, co jste mi řekla,“ bránil se Roderick a překvapil tím sám sebe. Nikdy se nikomu nebránil, na názoru ostatních sotva záleželo. „Podívejte, vynahradím vám to. Řekněte jak.“

Tillie našpulila rty a točila vínem ve skleničce naprosto fascinovaná jeho červenou barvou. Odmítla se Roderickovi podívat do tváře. „Vezmete mě na slavnosti. Nepracovně. A budete mě poslouchat. Nejen vnímat, poslouchat.“

„Slavnosti jsou naneštěstí v den, kdy mám…“ zarazil se. „Ne, ne, samozřejmě že vás vezmu na slavnosti.“

Tillie se usmála a dopila skleničku. „Dohodnuto.“

„Ale teď potřebuji, abyste mi pomohla dostat se nahoru,“ vrátil se Roderick k důležitějším věcem.

„Pořád něco potřebujete,“ zatrylkovala Tillie a sebejistým krokem nakráčela ke sluhům. Roderick nevěděl, co si o jejím chování myslet, jestli šlo jen o opilecké řeči, nebo ji opravdu zklamal, ale když teď viděl její výstup, nechtěl se nikdy dostat na její špatnou stranu.

„Chci další víno!“ hulákala právě na sluhy Tillie. „Ne tuhle břečku, nevíte, kdo jsem? Takhle se chováte k hostům?“ Sluhové se ji snažili marně uklidnit a za chvíli tohle divadlo sledovali všichni návštěvníci plesu.

Roderick proklouzl kolem davu a vyběhl schody. Dostal se do chodby se třemi dveřmi. Zpoza jedněch uslyšel tlumený rozhovor, rychle je obešel a vstoupil do další místnosti.

Měl mlhavou představu o tom, co hledá, ale nemohl se trefit lépe. Vzduch v místnosti byl vydýchaný a nesl se v něm zápach dlouho nemytého těla. V mohutné posteli vystlané polštáři ležel chlapec, nemohlo mu být ani deset let, ale stavěný byl jako kulturista. Obličej měl deformovaný, přesně jak Val říkala.

Jenže ne běžně deformovaný. Chlapec měl zvířecí rysy, ostré zuby, chlupy po celém křivém obličeji, jedno oko zíralo do prázdna a druhé téměř pohltilo víčko. Roderick zůstal stát ve dveřích. Syn Gustava a Ireny byl znetvořená bestie. Nějaká šelma, těžko říct v téhle podobě.

To by ale znamenalo, že jeho rodiče jsou bestie.

Roderick v duchu zaklel. Čekal, že si prohlédne místo, a možná najde důkazy o zločinu, ale tohle? Předčilo to jeho nejdivočejší představy.

Chlapec k němu otočil hlavu a vytřeštil oko. Pak ze sebe vydal zvuk, přidušený křik, jako by mu vzduch nechtěl uniknout z plic. Zběsile se hrabal z peřin a chrčel. Roderick vyběhl z místnosti.

Přímo do rukou sluhy.

***

První chyba, kterou udělali, byla, že ho nechali naživu. Roderick razil pravidlo, že když může přemýšlet, přežije.

Druhá chyba byla, že spolu s ním sem zatáhli i Tillii.

Nacházeli se v pracovně. Roderick hádal, že je to pokoj, ze kterého předtím slyšel hlasy. Z přízemí sem doléhala hudba, ples probíhal bez přerušení. Tillie vypadal, že šokem vystřízlivěla, těkavě se rozhlížela po jejich věznitelích a cukala rukama, aby se zbavila pout. Stál tu sluha a paní domu. Právě diskutovali nad tím, co s narušiteli provést.

„Jste v pořádku, Tillie?“ zeptal se Roderick, hlavně aby svou společnici uklidnil.

„Až mě příště někam pozvete, připomeňte mi, abych řekla ne,“ odpověděla kousavě. Jestli dokázala složit takhle sarkastickou větu, určitě panikařila méně, než se na první pohled zdálo.

„Musím vás zklamat, na slavnosti jste pozvala vy mě.“

Jejich krátká konverzace přitáhla pozornost jejich věznitelů. Sluha ustoupil stranou a k Roderickovi přistoupila Irena. Ruce měla překřížené na prsou a v jedné z nich držela dlouhý nůž. Tvář měla stejně nečitelnou jako sluha, od chvíle, kdy je viděl naposledy, se nic nezměnilo. Roderickovi konečně došlo, co jsou zač.

„Doufala jsem, že když budeme dobří občané, nebude k nám Řád strkat čumák,“ promluvila Irena. „Bylo to naivní. Teď doufám, že se zvládneme domluvit, a nerada bych opět byla naivní.“

„Chcete mě podplácet?“ museli být blázni, jestli se pokoušeli domluvit právě s ním. Copak nevěděli, že je učněm nejvyššího kněze?

„Znám vaši reputaci, pane Rodericku, ale věřím, že každý muž má svou cenu, a to i ti, kteří se tváří jako zosobnění spravedlnosti.“ Roderick se pobaveně ušklíbl. „Nabízím vám i vaší paní život a cokoliv si řeknete,“ pokračovala Irena nezasažená jeho výrazem. „Pokud uchováte naše tajemství.“

„Nabídla jste totéž vaší služebné?“

Irena si povzdechla. „Pokusila se nás vydírat, prozradila naše tajemství dalším lidem. Vy přeci nebudete tak hloupý, abyste udělal totéž.“

„Řád ví, že jsme tady, pokud zemřeme, ukáže to přímo na vás.“

„Nejsme hloupí,“ odsekl sluha otrávený dlouhým mluvením. Otrávenost se projevila v jeho hlase, nikoliv v obličeji. „Přitáhl jste s sebou dceru zrádců, která se opila a dělala divadlo. Slovo dá slovo a za všechno může ona. Zabila kněze, potom sebe…“

Tillie zalapala po dechu. „Vy parchanti!“

Irena znovu vzdychla a promnula si spánek. Váhala, kolem bylo příliš mnoho lidí, stát se mohlo cokoliv. Roderickovi došlo, že svou nabídku myslí vážně.

„Jste medvědi, mám pravdu? Vy, vaši sluhové a ten kripl.“ Irena při tom slově unaveně zavřela oči a přikývla. „A Gustav?“

„Gustava z toho vynechte, nic neví.“

Neznělo to důvěryhodně, ale Roderick se v tom nehodlal teď hrabat.

„Chci deset procent z vašich měsíčních výdělků a jsem ochotný na tohle vše zapomenout.“

„To nemyslíte vážně!“ vyjekla Tillie. „Nemůžete to ututlat, jsou to bestie!“

„Se vší úctou, Tillie, vzal jsem vás s sebou jako ozdobu a ne někoho, kdo mi bude mluvit do práce. Takže sklapněte a nechte si zachránit život.“

Zaťala zuby, ale už neprotestovala. Sklopila hlavu a nechala ostatní mluvit, jen se občas ušklíbla.

„Nevěřím mu,“ ozval se sluha a přešel blíž k Ireně. Polohlasem jí něco řekl, proběhla výměna názorů. Roderick zaslechl jen útržky, ale nedokázal z nich sestavit odpověď na to, co s nimi teď udělají. Mohl jen doufat.

„Varuji vás, nemůžete nám nic dokázat,“ začala mu Irena konečně věnovat pozornost.

„A vy na sebe nechcete upozornit mrtvým knězem.“

Irena kývla. „Máme dohodu.“

Sluha neochotně rozvázal Roderickovi ruce. Ten se pomalu postavil a promnul si zápěstí. Nespouštěl z Ireny zrak. Přemýšlel, kde bestie berou tu jistotu, že nemá žádný důkaz a nemůže nic udělat. Co měly a on ne? A nestačilo by na to přijít později?

Tillie se k němu přidala. Záda měla rovná jako pravítko a zhluboka dýchala, jako by se snažila nevybuchnout.

„Těšilo mě,“ usmál se Roderick, vzal Tillii za paži a zamířil ke dveřím. Přepadly ho obavy, když bestie spustil z očí, ale uklidnil se, že je to jen na vteřinu. Věděl, co mají a on ne. Mají nůž. On měl taky něco, co oni ne.

„Tillie,“ požádal svou společnici u dveří.

Ihned, jako by snad spolu výstup trénovali, vyhrnula sukni šatů, Roderick pod ní sáhl, vytáhl revolver, který ji na začátku večera dal do úschovy, a otočil se.

Právě ve chvíli, kdy se k němu sluha blížil s nožem. Roderick dvakrát vystřelil, sluha padl nazad s zůstal ležet. Z rány se vyvalila krev.

„Tillie, běžte!“ poručil Roderick, a zatímco Tillie zmizela ve dveřích, mířil přes místnost na křeslo, za kterým se skryla Irena.

„Vzdejte se!“ poručil. Odpovědí mu bylo vrčení. Pomalu se přesouval, aby měl na bestii lepší výhled, ale jeho strategii přečetla. Popadla křeslo oběma mohutnýma rukama a nelidskou silou jím po Roderickovi mrštila. Vyhnul se jen o vlásek, na chvíli tak bestii spustil z očí.

Když se vzpamatoval, stála Irena jen kousek od něj. Z ženy se stala chlupatá bestie s prackami, které by dokázaly člověka zabít jedinou ranou. Napřáhla se. Roderick instinktivně couvnul a vystřelil.

Irena vykřikla hlubokým hlasem jako raněné zvíře. Svou ránu úplně minula a přepadla na zem.

Otevřely se dveře. Gustav vyděšeně zíral na scénu před sebou. Roderick mířil na úpějící Irenu, ale byl připravený se kdykoliv bránit i jejímu muži.

„Gustave,“ zakňourala Irena. „Pomoc.“

Gustav otevřel ústa, nechápavě pohlédl na Rodericka a zpátky na Irenu. Pak konečně promluvil třesoucím se hlasem.

„Na co čekáte, člověče, zastřelte tu věc!“

Irena zaúpěla a Roderick ji umlčel kulkou do hlavy.

Gustav se zhroutil na nejbližší židli a schoval obličej do dlaní. Ke dveřím do pokoje se začali hrnout hosté, někdo vykřikl, ostatní si špitali. Roderick ukázal na prvního muže ve dveřích. „Informujte Řád, máme tu mrtvé bestie a další na prošetření.“

Zabouchl dveře.

***

Hosté byli pryč a domem se jako mravenci hemžili kněží. Odklízeli těla, vyslýchali sloužící a zatýkali nebo stříleli další bestie. Dohadovali se, co udělat s míšencem v posteli, který sebou jen házel, křičel, ale nebyl schopný se ani posadit. Míšenci jsou chyba přírody a mají se popravovat bez okolků, ale velikost bestie nutila kněží váhat. Báli se k němu byť jen přiblížit.

„Nevěřím, že jste o své ženě nevěděl.“ Roderick se drobnostmi nezabýval. Snažil se složit zbytek skládačky, aby měl příběh kompletní.

Gustav rozhodil rukama. Ještě pořád seděl zhroucený a snažil se nedívat na kněží odnášející mrtvolu jeho ženy. „Nevěděl. Vypadala normálně.“

„Ale váš syn ne.“

Gustav zavrtěl hlavou. „Když se narodil, řekli mi, že je… deformovaný. Zahlédl jsem ho jen na chvíli jako mimino a potom už jsem ho nikdy nechtěl vidět znovu. Starala se o něj Irena.“

Roderick zvedl obočí a ušklíbl se. „To budete muset potvrdit před soudem.“

„Je to pravda! Nikdy bych se vědomě nepaktoval s obludami! Co moje duše?“

„Ztracená navždy. Můžete doufat, že bude Bohyně při vás, až vám určí trest.“

Roderick se zvedl a nechal vzlykajícího Gustava za sebou. Byl unavený, chtěl jít domů, lehnout si, dát odpočinout hlavě i tělo. Když vyšel na ulici, rychle ale přehodnotil svoje priority. Přistoupil k Tillii, která stálá za davem zvědavých čumilů.

„Už je konec?“ zeptala se unaveně.

„Ano.“

Tillie se usmála a pak se jí z očí začaly valit slzy. „U Bohyně, já se tak hrozně bála.“ Roderick nevěděl, co s vyplašenou ženou dělat. Chytil ji za ruce.

„U je to v pořádku. Vezmu vás domů, pojďte.“

Zavěsila se na něj a snažila se cestou uklidnit tím, že nejdřív hlasitě dýchala a potom začala plácat páté přes deváté. Roderick tak třeba zjistil velmi důležitou informaci, že Val pije při práci, ale byl rád, že se Tillii udělalo lépe.

Když se loučili, ještě se ho zeptala: „Myslíte, že Gustav opravdu o své ženě nevěděl?“

Myslel si mnohé. „Nevěřím, že má člověk něco přímo pod nosem a nevšimne si toho. Ale já ho soudit nebudu, to je práce Bohyně. Až na to přijde, řeknu vám, jak to dopadlo.“

Tillie kývla. „Tak na slavnostech?“

„Přijdu pro vás,“ slíbil.

Jen tedy bude muset Nicholasovi říct, že diplomatickou schůzku s barbary z Víkrie musí zvládnout sám.

[aschenblumen]

Parlo e tacio, parlo, me fugo en un idioma en el que sale hasta algo español, los toros y los planetas, se puede escuchar quizá aún en un viejo disco robado. Con algo de francés también va, tu es mon amour despuis si longtemps. Adiós, palabras bonitas, con vuestras profecías. Por qué me habéis abandonado. ¿No estabais a gusto? Os he depositado junto a un corazón, de piedra. Realizad allí para mí, Aguantad allí, realizad allí para mí una obra

—Ingeborg Bachmann, estrofas de «Se me han extraviado los poemas», en No sé de ningún mundo mejor. Ich weiß keine bessere Welt. Traducción de Jan Pohl.

[pepikhipik]

POHLED DO MINULOSTI

místo, kde se řada Brňanů narodila

Za vznikem tohoto sanatoria stojí zejména dva muži - MUDr. Jaroslav Šilhan a architekt Jan Víšek.

Prvně jmenovaný se v tomto místě rozhodl vybudovat vlastní gynekologické sanatorium.

Šestipodlažní budova tohoto sanatoria ve Veveří ulici byla důmyslně rozvržena tak, aby na sebe jednotlivé prostory kliniky funkčně navazovaly a nabídly pacientkám maximální pohodlí. Krátce po dokončení sanatoria se Václav Šilhan rozhodl pro stavbu vlastního domu, a to hned na vedlejší parcele.

Za pozornost stojí i informace o vybavení interiéru obou budov. Koupelny byly obložené opaxitem, v pokojích pacientek i společných prostorách se nacházel nábytek z ohýbané oceli. Společenské sály byly obloženy mramorem. Na dobu (první polovina 30. let minulého století) šlo o velmi moderní vybavení.

Václav Šilhan se během druhé světové války zapojil do odbojového hnutí Obrana národa, na zajištění zdravotnického materiálu tehdy věnoval částku 100 000 Korun. Jenže, právě proto byl 5. ledna 1942 zatčen gestapem (odsouzen 10. 1. 1942) a transportován do koncentračního tábora v Mauthausenu. Pravděpodobným místem úmrtí je Bergen-Belsen. Úředně prohlášen za mrtvého 1. 11. 1945. Traduje se však, že se původně z koncentračního tábora vrátil, ale záhy odešel do Terezína, aby tam ošetřoval nemocné a tam se měl nakazit skvrnitým tyfem, na něj nedlouho poté tam zemřel.

K budově samotné ještě doplníme, že od roku 1954 se jeho sanatorium stalo součástí gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Brno a dále sloužilo svému účelu (podmínky pro pacientky za minulého režimu ale už zdaleka nedosahovaly předválečné úrovně). Po revoluci byla klinika restituována a soukromý vlastník vnitřní prostory po rozsáhlém požáru v roce 2003 zcela přestavěl. Dnes tuto budovu známe v této podobě https://1url.cz/BryXW.

Zdroj: https://www.facebook.com/encyklopedie.brno

[las-microfisuras]

PARA C. E.

que pierdo tiempo, que no respondo,

que soy así como y duermo y música también,

que soy así, no soy, eso no, que yo

vivo así

Y ando con estos calcetines y zapatos, sucios de tierra,

por la hierba podrida y por los viñedos,

que vivo así, que lo dejo todo, también una esperanza

vaga de que pudiera ser de otra forma, de que un avión

no pudiera volar, de que una cara se viniera hacia mí,

no otra vez, sino por fin, yo me lo ejemplarizo.

Y no me muevo, me bebo la infusión y duermo

mal. Pero vivo para enseñármelo, ahogada por banalidades,

ejemplarizo con mi vida en la que florece en rojo,

modestia no es, sino extinguir,

un acuerdo con alegría que penetra aburrida en la cara,

el cómplice de la banalidad y del correr del tiempo, y

el salvaje

- Ingeborg Bachmann, No sé de ningún mundo mejor.

Traducción y notas de Jan Pohl. Poesía Hiperión.

[architectnews]

The Notebooks and Drawings of Louis I Kahn

The Notebooks and Drawings of Louis I Kahn Architect, Princeton Architectural Press Publication, Book Image

The Notebooks and Drawings of Louis I Kahn

Jan 29, 2021

Notebooks and Drawings of Louis I Kahn

Designers & Books Launches a Kickstarter on February 17 2021 to Reissue The Notebooks and Drawings of Louis I. Kahn

The Notebooks and Drawings of Louis I. Kahn 2021 Kickstarter project image

Designers & Books Launches a Kickstarter on February 17 to Reissue The Notebooks and Drawings of Louis I. Kahn Originally published in 1962 and out of print for almost fifty years, the first book on influential modern architect Louis Kahn to feature work in his own hand will be reissued in a facsimile edition, accompanied by a new Reader’s Guide.

1956 study for center city Philadelphia, ink on tracing paper

Designers & Books is launching a Kickstarter on February 17 to issue The Notebooks and Drawings of Louis I. Kahn, long out of print, in a new facsimile edition.

Portrait of Louis I. Kahn, from a photograph by George Pohl

Created by Richard Saul Wurman, along with printer Eugene Feldman, and first published in 1962 (second edition, 1973), the book is one of the earliest public acknowledgments of the genius of the influential and iconoclastic American modern architect Louis I. Kahn (1901–1974) and the one Kahn called his favorite book about his work. The generously sized folio features sketches from Kahn’s travels and drawings of selected projects, paired with texts from his personal notebooks and unpublished speeches.

Front cover

This exact reproduction will be accompanied by an extensive Reader’s Guide, which includes new writings by a variety of critics and colleagues as well as personal recollections, along with additional visual material, much of it previously unpublished, providing important new context for understanding Kahn’s art and his thinking.

1951 Delphi from Marmaria, Greece, crayon in notebook

The Kickstarter for the Facsimile and Reader’s Guide is being launched to celebrate Louis Kahn’s 120th birthday in February 2021. The two books are produced with the approval and cooperation of Richard Saul Wurman, Nathaniel Kahn, and the Louis I. Kahn Collection at the Architectural Archives of the University of Pennsylvania.

1951 Luxor, Egypt, crayon in notebook

About The Notebooks and Drawings of Louis I. Kahn The Notebooks and Drawings of Louis I. Kahn was conceived by a then twenty-five-year-old Richard Saul Wurman, a former student of Louis Kahn, age fifty-nine, who employed him in his Philadelphia office. Wurman (acclaimed today as one of the first practicing information architects, and founder of the TED Conference), with Kahn’s agreement, selected all the drawings for the book. “I didn’t choose what were considered his best, most finished drawings,” Wurman notes. “I chose those that spoke to me—much in the same way that Lou would say you had a conversation with the building . . . the drawings that told me what they were trying to be.”

Mikveh Israel Synagogue, Independence Hall Mall, Philadelphia, concept studies, ink in notebook

A section of travel sketches (reproduced at full size) from the 1950s depicting sites in Greece, Egypt, Italy, and France reflect Kahn’s abiding interest in interpreting monumental forms. A following section features a selection of early drawings and renderings for, among other well-known projects, the sculpture court of the Yale University Art Gallery; the A.N. Richards Medical Research Building (Laboratory), designated a National Historic Landmark in 2009, at the University of Pennsylvania; the General Motors Exhibition Building for the 1964 New York World’s Fair; and the Salk Institute for Biological Studies, in La Jolla, California, as well as visionary studies for the Philadelphia center city. Interspersed throughout are texts from mainly unpublished speeches that Kahn reworked for the book.

1962 Graham Foundation studies for center city Philadelphia, plan diagram, ink

William Whitaker, curator of the Architectural Archives of the University of Pennsylvania, which holds the Louis I. Kahn Collection, asserts: “Wurman and Feldman’s Notebooks and Drawings of Louis I. Kahn is a big book not just by the measure of its folio size but by audaciously and courageously getting you into the head of the architect.”

1961 Salk Institute for Biological Studies, San Diego, California, Meeting House concept study, pencil on yellow tracing paper

About the 2021 Facsimile and Reader’s Guide The 2021 Facsimile will be an exact reproduction of the 1973 second edition (produced by MIT Press), to which was added a four-page handwritten introduction Kahn wrote in the form a letter to Wurman and Feldman from his perspective ten years after the original 1962 (Falcon Press) publication.

1957 A.N. Richards Medical Research Building, University of Pennsylvania, Philadelphia, definitive study, pencil on tracing paper

Key Facsimile Specifications: • 11.25 x 15 inches, vertical • 96 pages, including four three-page gatefolds • 76 drawings • Two sections: section 1 is a group of sketches produced (at actual size); section 2 is a group of Kahn’s early sketches and finished renderings of buildings and visions. • Interspersed throughout with text based largely on transcriptions of unpublished speeches given between 1960 and 1962. Also includes selections from Kahn’s Voice of America broadcast, his Universal Atlas Cement Company folder, the Museum of Modern Art booklet on the Richards Medical Research Building, and an introduction written for the book. • Bound in linen-covered boards, front cover stamped in gold foil with a detail of stylized trees from a Kahn sketch

Each page of the 1973 edition of The Notebooks and Drawings of Louis Kahn can be viewed online at the official Louis I. Kahn Facsimile Project website: www.louisikahn.com.

An accompanying Reader’s Guide, designed to complement the Facsimile, will include new writings from a variety of contributors as well as extensive visual material from the Louis I. Kahn Collection at the Architectural Archives of the University of Pennsylvania, much of it previously unpublished.

1956 studies for center city Philadelphia, ink on tracing paper

Key Reader’s Guide Specifications: • 11.25 x 15 inches, vertical • Approximately 120 pages • New writings from Richard Saul Wurman; William Whitaker; Louis Kahn’s three children—Nathaniel Kahn, Sue Ann Kahn, and Alexandra Tyng; Jonathan Salk; and Paul Goldberger, among others. Also includes tributes from architects who have been winners of the Louis I. Kahn Award: David Adjaye, Tadao Ando, David Chipperfield, Peter Eisenman, Ted Flato, Norman Foster; Jeanne Gang, Frank Gehry, Nicholas Grimshaw, Steven Holl, Daniel Libeskind, Thom Mayne, Moshe Safdie, Denise Scott Brown, Robert A.M. Stern, Billie Tsien and Tod Williams, and Rafael Viñoly.

• Numerous images and additional archival material from the Louis I. Kahn Collection at the Architectural Archives of the University of Pennsylvania. • Trade paperback with matte black covers, front cover stamped in silver foil with a detail of stylized trees from a Kahn sketch The Kickstarter campaign will run from February 17 through March 31, 2021.

About Designers & Books Designers & Books is an artisanal publisher focused on art and design books that inspire us to remain true to our creative spirit. It created the successfully funded Kickstarters for facsimiles of Depero Futurista (the Bolted Book) by Fortunato Depero, published in 2017, and Visual Design in Action by Ladislav Sutnar in 2015, as well as the original publication Seymour Chwast: At War with War in 2016. Designers & Books also maintains a website that advocates for books as important sources of inspiration.

For detailed information on Louis I. Kahn, visit: www.louisikahn.com

1950 Doges’ [Doge’s] Palace, Venice, Italy, crayon in notebook

All images courtesy of Designers & Books unless otherwise noted.

The Notebooks and Drawings of Louis I Kahn images / information received 290121

Architecture Books

Selected Architecture Publications

Architecture Books

The Handbook of Urban Morphology image courtesy of Wiley

Megastructure Book by Reyner Banham image courtesy of Volume

Architecture Book by MIT Press

Maine Modern : Fifty Years of Modern Architecture in Maine Modern Architecture in Maine

New Architectural Books

Architecture Publications : Recent Publications

Architectural Books : Older Publications

Architecture Books

Contemporary Architecture Books

New Architecture Books

Zimmerman House, near Manchester, New Hampshire, USA>

Daniel Libeskind Book

Norman Foster Publication

Steven Holl Architects

Comments / photos for the The Notebooks and Drawings of Louis I Kahn – page welcome

The post The Notebooks and Drawings of Louis I Kahn appeared first on e-architect.

[borisjelinek]

Králův kopec

Jde o kopec o nadmo��ské výšce 382,49 m, který se nachází mezi Havlovicemi a Libňatovem. Složen je zejména z červenohnědých spodněpermských pískovců ve svrchní části vápnitými, místy arkozovitými s polohami aleuropelitů, jež přecházejí směrem ke Svobodnému v dolomitické svrchněpermské pískovce, arkózy, arkózovité pískovce, místy i slepence s hlízami a polohami dolomitu a polohy prachovojílovitých pískovců. Podél místních potoků se navíc nacházejí kvartérní kamenité až hlinitokamenité sedimenty.

Svůj název získal podle toho, že býval ve vlastnictví rodiny Královy z čp. 107 (usedlost zvaná „U Králů pod smrkem“), a to až k Poklekovu na jihu a na severu až nad Borek (později známý jako Borovina), jehož většina jí rovněž náležela. Z indikační skici stabilního katastru z roku 1840 od geometra 2. třídy Václava Hniličky můžeme vidět rozsah těchto majetků, které tehdy náležely Františku Královi z čp. 43. Na severu přecházely v pole a louky Josefa Švába z čp. 53, na jihu Antonína Hejny z čp. 57 a Františka Řezníčka z čp. 59. Stejně tak se jmenoval mohutný smrk, který se zde dříve nacházel. Byl však zasažen bleskem a roku 1921 poražen.

Do 19. století se zde nacházel převážně les, což zjistíme z tereziánského a josefinského katastru, případně z map I. i II: vojenského mapování, vždyť i pozůstatek po něm - samotný Borek (Borovina) - měl větší plochu než dnes. Navíc, když byl stejně jako okolní lesy stižen katastrofou v podobě derecha z 11. srpna 2017.

Významným objektem Králova kopce je zdejší silnice, jejíž předchůdkyně tudy vedla již ve středověku, i když trochu jiným směrem než dnes. V roce 1905 přišel úpický okresní výbor s návrhem na výstavbu okresní silnice kolem stavení čp. 54 a 53 přes Švábův dolec se serpentinami na Králův kopec. Obec však s tímto plánem nesouhlasila a požadovala, aby byla silnice vedena po staré cestě kolem domu čp. 107. Před vlastní výstavbou došlo k řadě změn a nakonec dokonce roku 1907 vypracoval Ing. J. Řezníček úplně nový projekt silnice. K jeho schválení však nedošlo kvůli plánované a nakonec nerealizované výstavbě železniční trati, a tak vznikl od téhož projektanta nový plán, s kterým se okresní starosta Antonín Nyklíček, náměstek okresního starosty a městský zastupitel Jan Kuťák z Úpice a obecní starosta Jan Kuna z Havlovic vydali do Prahy, aby nový plán schválil zemský výbor. Stavba probíhala najednou v Havlovicích a v Libňatově, přičemž v roce 1909 byla dokončena na katastru obce Havlovic a o rok později došla až k hranici s českoskalickým okresem nad Barchovinami. Roku 1922 byla část Borku zničena mniškou. Od 8. září do 11. října 1924 byla tato silnice uzavřena, neboť bylo prováděno její válcování, a to mezi libňatovskou školou a Královým kopcem a od hostince Rafaela Kadaníka v Havlovicích po okresní stravovnu v Úpici.

V květnu a červnu 1945 tábořili sovětští vojáci nejen přímo ve vsi, ale též na lukách Králova kopce. 22. července 1945 zasáhla zdejší lesy velká vichřice. Stejně jako při těch ostatních došlo k polomům a vývratům. Po vzniku havlovického JZD roku 1952 začal být kopec obhospodařován právě jím. V roce 1954 došlo k vyasfaltování okresní silnice. Roku 1957 bylo přes kopec nataženo vedení vysokého napětí z poříčské elektrárny, jež odtud vede dále k Červenému Kostelci. O 4 roky později došlo k vybudování obecního vodojemu. V letech 2005-2006 byla spodní část Králova kopce zastavěna novými rodinnými domky, ale úplně první zmínka o zástavbě pod Královým kopcem pochází z roku 1556, kdy je v gruntovní knize zapsáno, že statek (čp. 43) držel Prokop a přikoupil k němu ještě náměrek nad Poklekovem. Dnes většinu kopce pokrývají pole a louky. Z kopce je též krásný pohled na Havlovice a v případě pěkného počasí i dále za ně. Zároveň přes něj vede Poznávací okruh „U nás“, jehož autorem je Mgr. Zdeněk Honzera. Ten jeho 24 informačních tabulí představil veřejnosti 15. prosince 2009 a k slavnostnímu otevření došlo 2. května následujícího roku. Více o něm zde: http://www.havlovice.cz/kultura-a-turistika/poznavaci-okruh.

Vodojem na Králově kopci

[milliondollarbaby87]

United (2011) Review

Based on the true story of Manchester United’s “Busby Babes” who had so much potential after becoming the youngest ever side to win the Football League, in 1958 the Munich Air Crash claimed eight of these players along with other victims. ⭐️⭐️⭐️⭐️ (more…)

[philippmichelreichold]

Home

Analog Science Fiction Science Fact is the oldest surviving Science Fiction magazine. As Analog's  (then Astounding's) editor,   John W. Campbell ushered and nourished the  Golden Age of Science  Fiction. Campbell insisted on science in Science Fiction.  Today, Analog still  contains hard science stories and has a regular Science Fact feature. I had not read Analog in years, and am absolutely thrilled with my first issue in far too long. In a world where I feel I would be better off without a television, It's refreshing to find drama and suspense that does not reek of violence, and comedy and humor that is not redolent with obscenity/profanity. At a time when the Discovery Channel has reached new lows in pseudo science, it is encouraging to read science popularizations that are actually based in science. The underlying motif to this issue is doing the right thing. In Buddhist terms-- Right Action. Of course, reasonable beings may disagree as to what Right Action might be in a given situation. And sometimes one learns after the fact that one's action was not the best choice after all.

Rejiggering the Thingamajig by

Eric James Stone

is a

wonderful story

about doing what's right. Never thought I'd read a story where a Buddhist T. rex was the protagonist. Bokeerk is a wonderful character, and her companion for her mission, a sentient gun, is a delight. The gun reminded me of the talking bullets in

Who framed Roger Rabbit

or Yosemite Sam. To get home to her children's imminent hatching, she must follow the Eightfold path. Neptune�s TreasureBy Richard A. Lovett is an AI story.   Floyd has an AI living in his head name of Brittney. Reminiscent of the movie

All of Me

, only set in

Neptune

space and without Steve Martin and Lilly Tomlin. Floyd and Brittney have serious personal/autonomy issues. The science of the story is wonderful-- mass drivers and recovery vessels. And space bicycles as well. Also spracht Strattman

Thus Spake the Aliens

by H. G. Stratmann is a story about saving the world, complete with large red Doomsday-cutoff-switch-button. These aliens are in the same business as Clarke's

Others

with a more up close and personal approach. And they are quite implacable about weeding if the need arises. To say the story is rich in allusions to other works would be a vast understatement. The connection between the title of the story and of Richard Strauss's song, widely acclaimed for its use in

2001

, could not be an accident.

The key to the story is a problem that is not often addressed, or more to the point-- it's largely ignored. There is a dead line for establishment of a real presence in space-- the point at which we exhaust cheap, abundant sources of energy. Somewhere before we reach that point is the point where a struggle ensues for control of those energy sources that remain. Whether or not civilization survives that struggle will have little impact on  what happens next. No alternative, renewable source will be able to fill the gap that will be left with the depletion of fossil fuels. Nuclear power will remain expensive, dangerous, and will only postpone the collapse. Fusion will remain as elusive as a will-o'-the-wisp for some time. We have gigatons of Hydrogen, but fusion's most

promising process

relies  not on Hydrogen but Lithium. Even if a Lithium-to-Tritium  plant started working tomorrow, we have no way of foreseeing the consequences of eliminating any particular element from the biosphere and would need to work with highly radioactive Tritium.  

Unless Stratman's aliens show up soon to terraform Mars and Venus, and  hand us the keys to the secrets of the Universe, tough times are ahead of us. We will have to use less energy per person or reduce the number of people using energy. We would eventually return to subsistence farming with limited manufacturing powered by wind and solar power-- essentially back to the 17th century. Perhaps the answer to the

Fermi-Hart paradox

 is that no civilization has been able to solve the energy crisis and overcome the energy gap. (It takes a huge amount of energy to go from planet to planet. Witness the huge fuel tanks of the Saturn V's needed to send

Apollo

to the moon.) Even if one used  

the Orion nuclear pulse drive

to establish a local system space program, the unavailability of cheap, abundant energy would make it difficult to maintain the necessary level of technology. Once nuclear fuel became the mainstay of the economy, space exploration could be sacrificed as having a lower priority than meeting needs back home. Perhaps we are not the first civilization to see the stars not quite in our grasp and then to watch them slip away forever.  The Possession of Paavo Deshin

Kristine Kathryn Rusch

has a profile in this issue of Analog. I'm impressed by the thoroughness of her stories. Rusch builds her characters in a believable and sympathetic manner that leaves me yearning for more.

Possession

is one of her

Retrieval Artist

� stories. Retrieval artists are bounty hunters in a convoluted universe, and  Miles Flint is among the very best. Paavo was adopted after his birth parents fled to evade some outstanding alein warrants. But his birth parents have made sure they can keep in touch, naturally.  

Paavo's birth parents are Disappeareds-- essentially outlaws in the old sense of the word. Flint is hired by not one but two clients to locate the birth parents. His adoptive parents are well to do, powerful, and tainted by underworld connections. And they adore Paavo as if he were born to them. Maybe more so.  Rusch make quite plain her view on the subject of birth parents that re-enter a child's life wreaking havoc as they assert their rights. She equates them with terrorists, while Paavo's adoptive father is in his eyes, regardless of how others see him, the ideal and epitome of fatherhood.

(Uncle Orson review of the Retrieval Artist stories.)

Shame by  

Mike Resnick

&

Lezli Robyn

is a fairly straight forward example of what not to do. Given the colonists's mindset and attitude toward Satan, their actions should not have been unexpected. Perhaps that's the real shame of the story-- that as atrocious as the colonists's appear to the author and to his moral authority figure, given human nature they were unsurprising.

Simple Giftsby

Maya Kaathryn Bohnhoff

is a story about the stereotypically greedy corporation out to profit on the simplicity's and naivety of the primitive, non tech natives. What could be more innocuous than a race that closely resembles (in appearance) the

Who's of Whoville

. The ethnologist and linguist sent to learn about the alien's language and culture implore the company to slow down on making a deal with the aliens and are disregarded as obstructionists. The outcome is inevitable, but the suspense building makes it all worthwhile. On Rickety Thistlewaite by  

Michael F. Flynn

is about the prison that is public service. Making oneself indispensable can be very rewarding and satisfying. Then it becomes an obligation not taken lightly by those who depend on you. As Harry Mudd exclaims to the

Enterprise

command team in

I, Mudd

. . . . A War of StarsDavid L. Clements writes a crisp and interesting story about questioning values and making choices. The concept of intelligence housed in celestial bodies-- the cores of planets and stars-- is reminiscent of

Rogue Star

in the

Star Child Trilogy

by Frederik Pohl and Jack Williamson. I would have hoped though that anyone advanced enough to use stars as weapons would also be advanced enough to not do so. Perhaps I'm just excessively naive.  

Copyleft of my material

Essentially, my work is Creative Commons Attribution-Required, Share Alike.

Adapted from their  Attribution 4.0 International (CC BY 4.0) license summary--

You may Share-- copy and redistribute the material in any medium or format  Adapt--  remix, transform, and build upon the material for any purpose, even commercially. I cannot revoke these freedoms as long as you follow the license terms. Attribution--  You must give appropriate credit, provide a link to the license, and indicate if changes were made. You may do so in any reasonable manner, but not in any way that suggests that I endorse  you or your use. No additional restrictions-- You may not apply legal terms or technological measures that restrict others from doing anything the license permits.

Providing a link to my source document should suffice in attributing me. Where any condition(s) I place conflicts with the

Attribution 4.0 International (CC BY 4.0) license, my condition(s) shall prevail.

Copyright  of material that is not mineImages used in reviews are from

ISFDB unless otherwise indicated and are copyrighted unless otherwise indicated.

Copyrighted images are presented here under fair use. You would need to contact the copyright holder to use them. They are not covered by my creative commons licensing.

Coverart from ISFDB for Analog 2010 Jan-Feb