#eskalátory

[magentaglowing]

Getting kinda obnoxious how Pražáci na eskalátorech will do literally anything

They will, like

stand

look at their phones

go through a loud identity crisis

commit crimes

sell their soul to local devil (babiš)

fall over

cry

[slunkopunk]

Můj kamarád obrozenec není, ale povídám vám má na to hlavu

Zde jsou skvosty, které z něj vypadly:

FOFRSCHODY

- eskalátory

PRDELOPUS

- auto, jež se na vás lepí, i když jedete poměrně rychle

BABOOBSLUŽNÉ POKLADNY

- bohužel když nemají samoobslužné v supermarketu

KOLOTRH

- díra na silnici

alt. kolotržná díra

[teplavecernice]

jediná věc, co ty pražáci zasraný umí líp, je stát na eskalátorech. oni se tak krásně zmáčknou na tu pravou stranu a když chvátáte a chcete si dát trochu do těla, tak je můžete zleva krásně předběhnout a jste nahoře za chviličku i když jsou narvaný jak sviň. teď jsem po dlouhý době jela po eskalátorech v mé rodné hroudě (pozn. pro pražáky: ano, eskalátory existují i mimo prahu) a chvátal jsem, tak jsem se už připravovalo běžet vlevo, ale ty lidi se tam prostě nasrali dva vedle sebe a úplně ty eskalátory zacpali. mé zklamání je nezměřitelné a můj den je zničen

[zlutyzakaznik]

První dojmy 116: Rio, Cinnaholic a Cha Dō Brno 

(27. 1. 2025) Příběh kávy, smoothies a čaje.

Pokud jste na konci minulého článku očekávali nějaký ten cliffhanger – scénu v knize, filmu, divadelní hře nebo seriálu, kdy divák/čtenář zůstává bez dechu, protože na vnadnou a intelektuální hrdinku zblízka cení tesáky monstrum anebo Sylvester Stallone visí na útesu – velmi pravděpodobně jste od displeje mobilu či počítače odcházeli zklamáni.

Ono také není v brněnském kavárenském životě mnoho situací, jež by člověka výrazně emočně zahřály, a to v pozitivním i negativním smyslu. A ti, co dokáží pociťovat napětí a slastné vzrušení při otevírání osmnácté a další brněnské pobočky KOFI-KOFI, mají nepochybně nárok na označení šťastní lidé.

RIO, takto nová značka skupiny Twistcafe, otevřela svou první brněnskou pobočku pod eskalátory v zadní části Vaňkovky, kde to několik let bez většího úspěchu zkoušela třetí brněnská Costa. A nutno říci, že ani při jednom ze tří sobotních průchodů to tu nevypadalo jako trefa do černého. Nákupní galerie překypovala lidmi, ale za pultem fialově laděného provozu byla jen osamělá dívenka, ke které se nijak neměli lidé posedávají na sedačkách vedle.

Po prozkoumání nabídky jsem pochopil, proč tomu tak je. Smoothies začínající na 199 Kč za 350 ml a 239 Kč ve 430ml variantě, DIY Acai Bowl v objemu 600 ml za 319 nebo 350 ml ovocného freshe za 149 Kč – to opravdu není pro chudé a i když někdo namítne, že zdraví něco stojí, za tuhle módní podobu se mi to zdá až moc.

V kávové oblasti stojí za zmínku jen fakt, že tu mají jednoskupinový kávovar Fiamma a jako mlýnek Eureku Nadir. Při druhém okouknutí byla páka mimo hlavu a nevinná slečna na dotaz na používaná zrnka vytáhla z police balík, na němž bylo napsáno Honduras a vzápětí dodala, že káva je Organic. To si také člověk může přečíst v kávovém menu, ale espresso za 75, lungo po 85, cappu za 95 a flat white za 105 Kč bych si tu nedával.

Ty ceny, ty ceny... Rio ve Vaňkovce.

Pěkné okno a neony. Bude to ale stačit?

Na dlouhá léta fungující Cestu čaje na Novobranské (vedle Měnínské brány) mám spoustu romantických vzpomínek díky skutečnosti, že slečny, které nepily kávu, jsem bral sem, což bylo chápáno jako známka solidnosti a elegance, neboť podnik nikdy nebyl bludištěm chodeb a zákoutí, v jejichž přítmí návštěvník vidí spoustu na sebe nalepených párů. :-)

Nedávno otevřený návazný provoz v přední části bývalého Elsner bistra je rozhodně něco jiného. Vzdušnost a prosvětlenost zůstala, ale do interiéru přibyly módní neony, na něž je hezký pohled skrze okno v chodbě vedoucí do zdejší dvorany.

Milí byli i dva mladí pánové za barem/pultem prostorově dosti skromného podniku (vzadu za mléčnými dveřmi je zázemí a kuchyně), kteří mi potvrdili, že firma je stejná, ale na provozu na Zelném trhu se podílejí jiní lidé. Čaje s sebou jsou jen v balíčkové verzi (zatím Vám tedy neodsypou) a atmosféra je tu klidná, vlídná a důstojná.

V menu jsem našel ozvěny japonské kuchyně (teyiraki či mochi z Banga), ale pro hodnocení toho hlavního se necítím kompetentní, jakkoli dobrým čajem rozhodně nepohrdnu. Uvidíme, jak se nové verzi podniku bude dařit, protože nájmy v dané lokalitě nejsou a nebudou žádný med.

Jako velmi pravděpodobné vidím, že jste již před Vánoci zaznamenali mimořádné fronty v Cinnaholic (Cinnabon & káva Brno) na Kozí, kde nějakou dobu působila první verze Mlsné holky a nová nájemkyně přímo navázala na jednu z poboček Na Zmrzlinu impéria ICE invest.

Nabídka je tu minimalistická: několik druhů cinnamon roll za 100 a 120 Kč (puristé prominou, ale vidím tu jistou příbuznost se skořicovým motancem/šnekem či Danish Pastry) a káva – v tomto případě z Liškafé, odkud dost možná mají i druhé brněnské kavárenské Appartamento od Rocketu.

Co se týče jejich speciality, nahlédl jsem zde na třetí pokus (jednou byla zpožděná otvíračka a fronta (viz foto níže), kterou jsem nechtěl dráždit, ale ač to nevypadalo špatně, za ty peníze mě to k ochutnání nepřesvědčilo. A když jsem poslouchal objednávku dvojice přede mnou, dostalo se mi velmi výmluvného pohledu na zdejší přístup ke kávě. Majitelka(?) totiž zapnula páčku na kávovaru – ten zvuk poznám, protože jej slyším šest let každé ráno doma – a toto bylo následováno charakteristickým zvukem dopouštění bojleru ze zásobníku s vodou. :-)

[bliju]

Sunday, 24. 9. 2023

PORTO - LISABON září 2023

Celý tenhle výlet začal dost vtipně, protože Misho nestihl let :D

Ale i tak jsem do Portra odletěla a on dorazil v noci.

Ovšem hezky postupně. Letenky z Prahy jsme kupovali s Easyjet a trochu nás překvapilo, že nejsou zas tak straně levný, jak bysme čekali (cca 3000,-). Domů jsem pak letěla jen já a to s TAPem, který byl jen o 300 dražší a neletěl v šílených 6 ráno :D

Ubytka jsme měli tradičně přes Airbnb, ale ty ceny už začínají být dost šílený a většinou už se pohybujem přes 1000,-/noc/ osoba. V Portu jsme měli malinký domeček (fakt jen jedna místnost a koupelna) 5 minut pěšky od Trindade, což bylo dost strategický místo. Tam jsem taky přijela metrem (který spíš vypadá jak tramvaj) z letiště. Jízdenky tu jsou jak v Lisabonu - za 60 centů si koupíte v automatu papírovou dobíjecí kartičku. Cesty se pak dobíjejí podle zon a jejich seznam je na každy automatu. Což jsem si samozřejmě vůbec nevšimla, takže cestou z letiště koupila špatnou :D Ovšem lístek se pak jen validuje přiložením ke čtečce, která je na každym nástupišti a když vás nevyhmátne revizor, tak jste v pohodě :D Zona 2 stojí 1,3 a zona 3 1,7 - lístek pak platí hodinu a během ní můžete i přestupovat na jiný dopravní prostředky (busy).

První den jsem se teda ubytovala a šla se courat po městě. Bylo skoro 30 stupňů a je to asi nejkopcovatější s nejschodovější město, co jsem kdy navštívila. Nejdřív jsem lozila ve starym městě, okolo university a pak sešla dolů k řece. Pak jsem se zas plazila nahoru do části Bolhão. A všude jsem byla hrozně nadšená. Porto je asi to nejhezčí město, co jsem kdy viděla. Všechny ty domečky, výhledy, kachličky, parky, hospody se zahrádkama...Fakt jsem byla hrozně nadšená. Pak už jsem šla jen na nákup, večeři a drink a za chvíli přiletěl Misho.

Druhý den jsme jeli do Piscina das mares, což je krásný bazén na útesech s mořskou vodou. Půldenní vstupenka stojí 5 Euro. Mě jen trochu mrzelo, že část bazénu byla zavřená a tak se nedalo plavat až k mořskému okraji. Jelikož bylo fakt krásně, tak jsme se pak rozhodli posunout jen o kus dál a válet se na pláži. Po návratu do centra jsme zašli na západ slunce nad městem na vyhlídku Miradouro da Serra do Pilar. Pan na večeři a v ulici R. de candidado dos Reis do jednoho z mnoha barů.

V pátek odpoledne už jsme přejížděli do Lisabonu. Ale přes den jsme ještě navštívili Casa de Serralves. Cesta tam teda byla hodně dlouhá (doprava v Portu je taky trochu hellíček) a vstup je 20 Euro, ale já byla nadšená! Vila je hrozně krásná a v parku by se taky dalo strávit několik hodin. My tam byli něco přes 2, abysme se stihli vrátit. Jelikož zpět už to jelo líp, tak jsem ještě měli čas si projít nějaký další uličky a znova trochu procourat město. Pak už jsme si na Trindade vyzvedli kufry (ty jsme nechali ve skříňkách, které jsou přímo v podzemí stanice a za cca 5 hodin platili 8 Euro) a jeli na autobusák. Jeli jsme metrem na Campanhã a pak nastal trochu zmatek, protože mapy nás pořád vedly přes vlakové koleje. Nakonec jsme našli směrovky na TIC (což je busák), ovšem eskalátory a výtahy fungovaly jen na nástupišti číslo 1, takže jsme se tam stejně nemohli dostat :D Nakonec jsme to s notnou dávkou nadávek celý obešli a tunelem pod nástupišti se tam dostali.

Jeli jsme s Flixbusem a lístek kupovali večer předem za 9 Euro a cesta trvala něco málo přes 3 hodiny. Bydleli jsme v části Areeiro a bylo to moc pěkný bydlení s balkonem, kde jsme večer popíjeli víno.

V sobotu bylo nakonec pěkně, takže jsme vyrazili na Caparicu, kde jsme strávili skoro celý den na pláži a pak v našem oblíbeném Da Wave. Večer jsme pak šli na Bairro, kde jsme s potěšením zjistili, že XXL Caipirinha stále stojí 5 Euro a stále je silná jak blázen.

Jelikož v neděli hlásili déšť a ten taky byl, tak jsme měli pomalý den a vyspávali. Pak jsme se sebrali a šli k našim oblíbeným Nepálcům do Grill and Chill na jídlo a pití a pak do Magic poolu na šipky a víne��ko.

No a v pondělí jsme se jen sbalili a vyrazili na pozdní snídaní do A Padaria Portuguesa, což je naše další tradiční místo. Chvíli ještě pokecali a pak byl čas se odebrat na letiště a zas domů :(

[bloomingbora]

díkybohu jde o nadsázku, eskalátory babičky nežerou

chudáka spadlého důchodce jsem na floře potkal jen jednou (bylo mu okamžitě asistováno kolemjdoucími), ale velká spousta má problémy zezdola se na ty rychle rozjetý schody dostat...

jet po eskalátorech na míráku je jako: projdu třemi životními krizemi, odepíšu na mail, zamiluju se do dvou náhodných kolemjdoucích, ještě jedna životní krize a jsem teprve v půlce

[jejivelicenstvoona]

“kdo z nás dětí nemiluje prahu jako matku svou?”

jsem zlodějem vlastního života, ničitelem svýho osudu. dusím se a opíjím v metru, chci křičet, ale vůbec nikdo neposlouchá, nikdo se nezajímá. praha ztratila kouzlo a lásku, dusí mě, šlape po mně, vytrhává mi srdce z těla a vrací ho zkrvavené zpátky. neumím s ní být sama, neumím s ní být střízlivá. neumím s ní mluvit, neumím se jí dotknout. je jedovatým hadem, je hladovým tygrem, je obrovskou nevysvětlitelnou silou, která ze mě vysává všechen život. se stejným odhodláním a upřímností, s jakou mě kdysi objímala a líbala, mě teď tahá za vlasy a podkopává mi nohy. mezi dlažebními kostkami schovává ostré hřebíky a v keřích jsou slídivé oči. nemá slitování. nechává svoje syny a dcery spát na ulicích, opilá jim u nohou nechávám moje oblečení a flašky piva, do kelímků házím peníze, dělám to spíš pro sebe, aby mi to bůh vrátil štěstím, vysvobozením. ale praha chce víc, chce to rychleji, chce dlouhé přechody a ještě delší eskalátory, chce jasnější světla a tmavší nebe. když se ráno probouzím, doufám, že tentokrát už z okna vinohrady a tramvaje neuvidím, že se vrátím do polí a lesů. že se vrátím k domovu, který jsem opustila, na který jsem chtěla tak moc zapomenout, ale on mě do svého náručí volá zpátky. a praze to je jedno, křičí, ať jdu, ať ji nechám být a neohlížím se, ať zapomenu na její špinavé domy a pošlapané trávníky, na její večerky a horké lavičky. nemůžu se dočkat chvíle, až řeknu SBOHEM.

[hello-jon-apologies-for]

Manifest transportismu

kritiku neprijimam vysvetleni neposkytuji

Dopravu obchází strašidlo - strašidlo transportismu. O svaté štvanici na toto strašidlo se šeptá ve všech zákoutích Veřejné Dopravy - ve vlacích Českých drah i Regiojetu, v kanceláři Karla Havlíčka i Petra Tomčka, mluví o něm tramvedoucí i vlakuška. Transportismus sedí v žaludku všem dopravním mocnostem a je tedy nejvyšší čas aby transportisté otevřeně před celým světem vyložili své názory, své cíle a své snahy.

Slyšte jak pod okny řvou vyhladovělé automobily. Dýcháme ve splodinách a marníme čas v zácpách - proč? Nechali jsme naši veřejnou dopravu propadnout bezduché praktičnosti a studené neefektivnosti!

Ale pojďme! Vyražme! Překonejme prázdnou funkčnost a kapitalistický ideál! Buďme svědky zrození nového Létajícího autobusu, prvního letu Vzducholodě! 

Už ne neuspokojení a ledu v duši! Už ne modřiny na těle už ne šedá nuda a prázdná slova!

Krása! Magie! Haptické uspokojení!

Byli jsme okradeni o potěšení z pohybu a rychlosti. Byla nám vzata touha po doteku a napjaté očekávání!

Chceme aby se tlačítka v metru dala pořádně zmáčknout! Chceme slyšet to krásné kliknutí a bažit se v hudbě stisknutí!

Kde se ztratilo teplo lůna země? Kde je vedro a kouř podzemních slojí? Proč jen vítr a studené eskalátory?

Chceme oheň! Doslova! Zapálíme hranice v tunelech a podél schodišť. Uděláme z metra útočiště za dlouhých zimních večerů! 

A chceme hravost! Fantazii a okouzlení mýtus a iluzi! Chceme vstupovat do jiného světa když vstupujeme do tramvaje. Pryč s Florencem, přijď Floránc! Provoníme Florenc levandulí a změníme žlutou linku na levandulovou!

A poté co uděláme z Pražské Integrované Dopravy Překrásné Imaginativní Defilé obraťme své zraky na Republiku - Rovné Dráhy! Už dost bylo zatáčkám při kterých se praštíte do stehna o koš v uličce. Oddejme se jistotě mřížky a strašné symetrii. Proměníme mapu železnic v šachovnici a budeme si hrát!

Transportisté všech okruhů Prahy spojte se! Chopte se dopravních prostředků!

[prahaeu]

Praha upraví okolí stanice bývalé lanové dráhy a schodů na Letné

Pražský magistrát nechá upravit okolí stanice bývalé lanové dráhy a pohyblivých schodů na Letenské pláni nad výjezdem z Letenského tunelu. Náklady na opravu budou téměř tři miliony korun. ČTK to dnes sdělil vedoucí magistrátního oddělení péče o zeleň Dan Frantík. Úpravy by mohly být hotovy v prvním pololetí letošního roku. První lanovka v Praze i v českých zemích zahájila provoz 31. května 1891 a spojovala vltavské nábřeží s Letenskou plání.

Na Letné má podle plánu magistrátu vzniknout místo s výhledem na město. Osazeny tady budou tabule s informacemi o historii místa a dráhy. Opraveny budou pozůstatky výstupní stanice lanovky a pohyblivých schodů v horní části svahu nad vjezdem do Letenského tunelu.

Magistrát vybral v soutěži dodavatele, s úpravami by chtěl začít co nejdřív. "Mělo by to být hotové zhruba do prázdnin," uvedl Frantík. Náklady na úpravu jsou přibližně 2,8 milionu korun.

V rozpočtu investic pro letošní rok má město vyčleněn milion korun také na vybudování vodní nádrže na Letné. Peníze mají podle dokumentu sloužit na zpracování projektové dokumentace pro územní řízení a dokumentace pro stavební povolení pro vytvoření závlahového systému sadů včetně akumulační nádrže.

Lanová dráha vznikla u příležitosti Zemské jubilejní výstavy a na Letné navazovala na Křižíkovu tramvaj, která vozila návštěvníky výstavy. Její 109 metrů dlouhá trať překonávala výškový rozdíl 40 metrů a jízda trvala zhruba dvě minuty. V letech 1902 až 1903 byla elektrifikována. Za první světové války byl provoz zastaven a v roce 1926 ji nahradily kryté pohyblivé dřevěné schody připomínající dnešní eskalátory. Schody na Letné byly v provozu do roku 1935.

[cysnews]

Otevírá se nová odbavovací hala v pražských Vysočanech

Otevírá se nová odbavovací hala v pražských Vysočanech

Dva roky intenzivních modernizačních prací jsou ve stanici Praha-Vysočany patrné na první pohled. Nádraží, které prochází kompletní přestavbou, od letošního září disponuje novým nástupištěm, eskalátory a výtahy. Další pozitivní změna nastane dnes 31. října, kdy se otevírá nová odbavovací hala s pokladnami a zázemím pro cestující. (more…)

[proste-stredni-asie]

Volby v Kyrgyzstánu X.X

Kyrgyzstán má i tento rok volebně velmi náročný.  Nelze se divit, že spin-doktoři a marketéři toho už mají všeho dost. 

Jistě, slibovat eskalátory do každého paneláku je zajímavý volební slib, ale zatím nejlíp vypadá návrh na hostování příští olympiády. 

[rebarborka]

Dutiny

Dávam šancu malým láskam aby sa z nich stali veľké, tak ako sa v posledných týždňoch z malých chorôb stávali vážnejšie. Prechodené nádchy sadajú na dutiny, uši, priedušky. A na dušu, na dušu najviac. Duša, uväznená v nedokonale fungujúcom, slabom tele bolí viac ako zapálené hrdlo.

Prechodené nádchy sadajú na dutiny a túto lásku už nerozchodím. Nechávam ťa bozkávať mi horúce čelo, spotené vlasy. Nechávam ťa v noci počúvať môj kašeľ a doporučovať mi lekárov. Nechávam ťa nosiť mi mandarinky, žmýkať pomaranče, variť čaj. Objímať ma silno.

Chceš aby som hovorila po slovensky, protestujem, ale ty vravíš, chcem ti porozumieť viac. Ťažko sa mi hľadajú slová v rodnej reči a tak vravím len: zajtra je sobota, nie je to ľahké hovoriť na teba po slovensky, odvykla som si, rozumieš mi niečo? Očami sa mi vpíjaš do tváre, prikyvuješ, odpovedáš po nemecky.

Wir haben ‘86 und ich altes Trottelgesicht hab mich verliebt.

Neviem či je to veľká láska, ale mohla by byť, myslím si a hlavu si schovávam pod tvoje tričko. Nemôžem zaspať, mám upchatý nos, ťažko sa mi dýcha. Budím sa, chodím po izbe, chodím, púšťam vodu z kohútikov, hltám vodu, splachujem záchod, otváram okno. Líham si naspäť do náruče, kašlem, potím sa, chodím po izbe, chodím, varím čaj, zatváram okno.

Prevraciam našu lásku medzi prstami, pozerám sa na teba ako spíš, dýchaš, mám rada to ako ti šedivejú vlasy za ušami, lesknú sa v nočnom svetle, mám rada tvoje jamky na lícach, v spánku ti ich nie je vidno. Raz si mi povedal, že keď si mal tri roky starý otec ťa vzala na prechádzku a vonku mrzlo až na kosť, líca si mal celé modravé a keď sa ľady roztopili, zostali ti jamky. Tak ti to hovorila tvoja mama, nevieš či to je pravda, ale mohla by byť.

Neviem či je to veľká láska, ale mohla by byť.

Neviem čo z teba nakoniec zostane, stále neviem, či niečo viac ako poviedka o spánku a poviedka o okne, a potom obrazy v hlave, ako diapozitívy na stenách učební v postkomunistických krajinách, obrazy, scény, nemecký punk, tvoje okno, moje okno, drevené parkety vŕzgajúce nahotou, izbové rastliny, raňajky, praclíky, pomaranče, kávy, balkóny, matrace na zemi, biele periny, vždy len biele, tvoje kresby v mojich skicároch, scény, farby, svetlá, tiene. Ty v kuchyni melieš kávu, ja v kuchyni krájam baklažán.

Zle som sa vyspala, ty hádžeš veci od batohu, skladáš tričká, ponáhľaš sa po byte. Ťažko sa mi otvárajú oči. Už je to asi normálne, že nakoniec si ráno jeden z nás balí veci a kamsi beží, hovorím. Už je to asi normálne, vtedy keď človek nemá domov, odpovedáš mi. Rýchle raňajky, rýchle nohy, rýchle eskalátory, metro a na stanici Hauptbahnhof ma bozkávaš na ústa. Za sedem hodín vystupuješ na nástupišti v Rotterdame a ja si zatiaľ balím veci do batohu, skladám tričká, náhlim sa po byte. Na letisku píšem eseje o slovách ako vyjadrovacích prostriedkoch vo vizuálnom umení, pijem predraženú kávu a myslím si, mohla by to byť veľká láska.

Tato ma čaká v príletovej hale, na dialnici je zápcha, prší. Vianočné večierky, vanilkové rožky, dozvuky dlhej choroby, cesty, vlaky, morušové kopce. Sem patrím, tu mám korene, v záhrade ovocných stromov bez lístia, v dome, ktorý pred rokmi vyhorel, ale to bolo dávno po tom, čo prastará mama prestala v prednej izbe piecť koláče. Dávno po tom, čo slepý huslista zomrel na tuberkulózu a dávno po tom, čo sa starká vydávala v sukniciach modrých ako obloha. V stodole sa suší tabak a pruhované mačky sa plížia popri poľnej ceste. Biele mačky driemu v bielych perinách. Babka hovorí, že keď sa aj ona poberie na druhý svet, nikto nebude vedieť ako vyšľahať parížsky krém. Tiež hovorí, do dediny sa prisťahovali noví ľudia, mladí, takí čo chcú začať žiť prírodným životom, či ako sa to hovorí. Naberá kapustnicu do tanierov s modrými kvetmi.

Nemôžeš mi porozumieť, keď morušové kopce poznáš len z mojich príbehov, myslím si.

Rezervujem si lístky do Berlína. Chlapcovi s francúzskym menom bez francúzskeho prízvuku píšem, nie nie nekupuj si letenku ani lístok na vlak. Mrzí ma to. Myslím na amsterdamské rána a trochu ma z toho pichne pri srdci. Niektorým malým láskam dávam šancu aby sa z nich stali veľké a iných sa vzdávam.

Čakáš ma stanici metra Wedding S+U, opieraš sa o zábradlie a hovoríš, ja tomu nemôžem uveriť, naozaj si tu. Smeješ sa a objímaš mi ramená. Tak máš teda nový domov, nové okno, novú podlahu, nový matrac na zemi. Hovoríš mi, keď prídeš v lete, budem to tu poznať lepšie a môžme plávať v jazere. Ah ale čo bude v lete, to ešte neviem, odpovedám.

Neviem kam ma voda odnesie, čakajú ma veľké rozhodnutia, neviem kam patrím, ani kde budem. Ale v jazere plávať môžme, to určite.

You are a vagabond, hovoríš a prsty mi zamotávaš do vlasov. Bolo toho na mňa priveľa, priveľa presunov z miesta na miesto, priveľa vecí v batohu, stále som slabá, nie som pripravená na rozhodnutia, nie som pripravná na život, bolo toho priveľa, mesto, morušové kopce, Bratislava, Brno, úplne som zabudla že v Brne je vždy veľa hmly a na Nový Rok sa mieša s dymom z ohňostrojov, úplne som zabudla na Brno-domov, na ulicu Antonína Slavíka a výhľady z balkóna, na hospody, v ktorých po roku sedí stejný lidi. Úplne som zabudla na Bratislavu-domov, na autobus číslo 83 a víno z Exitu. Nie som vagabund, mám domovy, miesta, ľudí, potrebujem svoj pelíšek, miesto, kde voní káva a korenie, miesto kde je teplo a láska. Budujem si hniezda a potom z nich odlietam.

Yes, you are a vagabond, little Barb.

V kaviarni ticho kreslíme vedľa seba, nedotýkame sa žiadnou časťou tela, bickylujeme ranným Berlínom, z kútika úst mi zotieraš sezamovú omáčku. Pozorujem arabské dieťa s trsom banánov, pýtaš sa ma či snívam, ja mlčky krútim hlavou. V obrovskom papiernictve som sa ti stratila a v malom kníhkupectve som našla tri knihy po česky a dve po slovensky. Po ceste k tvojmu novému domovu mi hovoríš o kanadských jazerách, a o tom, že si začal robiť novú sériu koláží. Zaspávame na chrbte a pod perinou mi stláčaš dlaň.

Ťažko sa mi otvárajú oči, skladám veci do batohu, náhlim sa po byte. Už je to asi normálne, že nakoniec si ráno jeden z nás balí veci a kamsi beží, smeješ sa.

Vo vlaku z Berlína do Stuttgartu mi hlava padá na rameno.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 95: Craft Beer Solniční, Koshaus, Thrills a Líp jak na světě

(5. 2. 2024) Staronové putyky.

Za ceny, které si v Craft Beer Solniční nastavili, očekávám naprostou profesionalitu. Tedy i to, že bude vše otevřené a připravené včas, že budou židličky v prázdné hospodě srovnané, že výčepní nebude sedět na baru coby host a že Instagram bude uvádět otevírací dobu, adresu a telefon.

Čtenáři, co se alespoň trochu orientují na brněnské pivní mapě, si nepochybně vybaví výčep a prodejnu piva Craft Beer na Zelném trhu. Delší dobu fungující podnik, který mimo jiné pořádá tap takeovers (převzetí všech píp jedním pivovarem daný večer), je to jediné, co zůstalo z městem halasně propagované Tržnice Brno, jelikož zbytek nájemců utekl jinam anebo skončil úplně. Relativně nově je podnik přístupný pouze bočním vchodem z Mečové a eskalátory do prvního a druhého patra fungují pouze při konání tamního Mint Marketu (nejbližší v půli března) a je mi záhadou, jak tam vlastně hospoda dokáže existovat. Snad je tomu díky věrné skupině hostů, kteří využívají toho, že má pivní bar v pátek a sobotu otevřeno již od 12 hodin.

Craft Beer nikdy nebyl z levného kraje a pokud hledáte u točené produkce minipivovarů optimální poměr cena/zážitek, je na místě navštívit jiné podniky. Na druhou stranu tu nabízejí degustační míru v podobě 2 dcl, což pro osvěžení nebo jako pivní první pomoc po nevydařeném obědě úplně stačí.

Stejný objem doplněný o „velké“ v podobě 0.4 l je jednou ze dvou možností na 14 výčepních kohoutech, jimiž disponuje 1. prosince spuštěná pobočka Craft Beer Solniční. Dříve tu dlouhé roky sídlila pobočka sázkové kanceláře Fortuna a hned vedle desetiletí fungující a možná dva roky uzavřená restaurace Varna (nyní v rekonstrukci a podle všeho to vypadá na další gastro provoz).

Poprvé jsem sem nahlédl v mrazivé úterý pár minut po otvíračce v 15 hodin. Za výčepem mě uvítal vlídný a kultivovaný mladý muž, který ochotně zodpověděl mé dotazy (ne, točené baltic portery z Polska zatím neplánují a Okocim ani Trzech Kumpli z Tarnówa v nabídce není) a natočil mi dvakrát dvě deci polských piv (dříve vychvalovanou IPA To Go z vratislavské Pinty a k tomu lehce kořeněný stout z Funky Fluid, který nebyl špatný, ale ani výjimečný).

Podnik má vizuálním řešením blízko k vlajkovému výčepu pivovaru z Wroclawi: tedy spousta žluté a celková barevnost, modernost a dalo by se říci i hipsterskost, protože i zde jsou nahé žárovky na šňůrách.

Osobně mi to nijak nevadí a Craft Beer Solniční je jednou z hospod, kam může člověk vzít slečnu nebo duchem mladou babičku. A jako ideální místo na takové posezení nebo osamělou kontemplaci vnímám zadní část hospody, kde lze u velkého okna koukat do vnitrobloku na domy a kovové zpodobnění sovy(?) vlající ve větru.

O pár dní později jsem se tu zastavil na tutéž Pintu (stejně skvělá), ale můj úvodní dobrý dojem se začal drolit. Po vstupu se ozval pozdrav Dobrý večer, ale když jsem se rozhlížel po lokálu, výčepního jsem neviděl. Ten totiž seděl s telefonem na stoličce u přední části baru vyhrazené zákazníkům, což u mě vedlo k ochladnutí a nulovému dýšku po rychle vypitém dvoudeci. Tohle prostě profesionál nedělá.

Třetí návštěva se uskutečnila 2. února sedmnáct minut po začátku otevírací doby uvedené na dveřích. Podnik, který měl toho dne v 16.00 grand opening, což jsem zjistil až dodatečně, rozhodně nebyl ready. Zeptal jsem se, zda je otevřeno a po jistém váhání mi pár mladých mužů přisvědčilo. Jelikož měla slečna na tabuli napsaná pouze tři piva, poprosil jsem o aktuální nabídku, ze které to opisovala.

No, nevybral jsem si a tak jsem se zeptal, zda je pravda, že aktuální stav na pípách nebudou dávat na web, Facebook ani Instagram. Je tomu tak, potvrdil mi jeden z mladíků, který působil dojmem, že to celé řídí.

A důvod je prý ten, že v tom nevidí smysl; možná se v budoucnu nabídka objeví na Untappd, ale na běžných komunikačních kanálech nikoli. Namítl jsem, že u dobrých výčepů, jako jsou Ochutnávková pivnice nebo pražský BeerGeek Bar, je to běžné. Replikou bylo, že ze 14 piv si vybere každý. Se skeptickým pousmáním jsem dotyčného upozornil, že tomu tak být nemusí, dodal, že jsou si až příliš sebejistí a řekl na shledanou. S rozhodnutím se do Craft Beer Solniční nikdy nevrátit jsem si zaskočil na dvě malá do OP.

Jedna věc je přístup provozovatele k prezentaci nabídky a nacenění zdejších piv zase další. Samozřejmě chápu, že importované speciály se díky dopravě i dani prodražují, ale nelíbí se mi dvě věci: 1) členění na 0.2 a 0.4 l, objemy, u kterých je nadsazení ještě patrnější; 2) zákazníky cenově „penalizující“ nepoměr mezi menší a větší sklenicí, který je patrný u většiny piv (viz foto níže).

(Aktualizace 15. 2. 2024 ve 23.07: Tak nabídka piv na čepu je už k mání na Untappd a na pípách 1 a 2 prý mívají v běžném provozu velká piva objem 0.5 l. Oproti Zelňáku jsou zde v lednici i americká piva, jež jsou ve srovnání s jinými pivotékami naceněna poměrně příznivě – za upřesnění děkuji čtenáři a pivnímu znalci.)

Nejen v tomto výčepu v tom vnímám snahu prodat za každou cenu a minimální zohlednění skutečnosti, že alkoholově silná piva chce zákazník především usrkávat a ochutnávat.

Nový Craft Beer Solniční cílí podobně jako Líp jak na světě (ex-JBM Draft House a ještě předtím JBM Brew Lab) na svého druhu exkluzivní pivní klientelu. Je jí ale v Brně dostatek a bude tato ochotna platit částky na obrázku, když ve městě existují alternativy?

Barley wine od Sibeerie ve verzi 2023 je špičkový zástupce stylu, ale pokud měla před pár dny OP na čepu o rok starší verzi piva – jež si skoro rok pobylo v tamním sklepě a je, pravda, bez 12měsíčního zrání v sudu po nejmenovaném Cognacu – za 87 Kč/0.3, jeví se 125 za 0.2 jako ambiciózní a totéž platí pro 1 dcl za 59 v podobě lahvové verze na Grohove.

Již zmíněný výčep/sídlo tří lokálních pivovarů/pivní místo na Veveří se dočkalo už třetího názvu během několika let a zdejší nabídka se opět rozrostla. Vedle devíti píp uvedených na venkovní ceduli (web uváděl v čase vydání článku deset) jsou tu také čtyři pivní speciály rozlévané z lahví a třebaže to cenově není taková raketa jako v Craft Beer Solniční, stále jde o pivní štaci, která Vám řádně provětrá kapsu.

Na další verzi provozu jsem se dorazil podívat uplynulou sobotu přesně v 17 hodin, kdy měli otvírat, ale ač bylo uvnitř světlo a dva mladí pánové, na vchodu spuštěna mříž. Chvilku jsem okouněl venku a fotil a pak si stoupl před vchod, abych byl vidět. Z interiéru se ozvalo Hele, někdo tam je a jeden z dvojice ji šel odsunout. Skvělý přístup k zahájení směny.

Všechno všem všude. Tradiční neštěstí českých gastro provozů.

Toto se v OP nestává a s úderem otvíračky jde tamní mříž bokem, výjimečně i o minutku dřív kvůli nedočkavým štamgastům nebo lidem hrnoucím se na pivní lahůdku. V interiéru se nic zásadního nezměnilo, oba kluci byli adekvátně zdvořilí a ceny, uf, vysoce nadstandardní.

Kdyby tu aktuálně měli něco, co bych opravdu musel ochutnat, dost možná bych podlehl, ale takto jsem šel raději do Hluché zmije. A Líp jak na světě? Také Vám to přijde jako nevhodně zvolený název pro degustační hospodu? Pokud cílím i na nečesky mluvící zákazníky, jeví se mi JBM Brew Lab/Draft House určitě lepší.

Piva od Thrills se v poslední době začala v rámci Brna pravidelněji objevovat nejen v OP. Pár jsem jich zkusil, ale žádné z nich na mne nezapůsobilo tak jako nejlepší kousky od etalonů tuzemské craftové scény (Clock, Zichovec, Chroust, Cobolis nebo Matuška).

Pro případné zájemce o hlubší poznání nabídky pivovaru má však tento připraven čerstvě otevřený pivovarský výčep na Dominikánské (dříve pobočka U Dvou přátel a ještě dříve kavárna a hostel Eleven).

V interiéru, jehož horní část nedoznala zásadní proměny (dole jsem nebyl), mají výčepní pult a na něm připraveno 10 píp s produkcí pivovaru. Na to, že jde o historický střed města, nejsou ceny nijak přehnané a férové je i rozdělení na půllitry a třetinky (několikrát 68/45, dvakrát 62/42, silnější piva pak 78/52 nebo 96/59).

Sympatická, protože v ochutnávkových hospodách stále vzácná je přítomnost degustačního setu (zde pětkrát 150 ml za 180 Kč). Slovenská výčepní rázná avšak ochotná a povzbudivým dojmem působilo, když prohlásila, že se mám případně klidně ptát, protože o nabízených pivech ví všechno. Coby „pre-theatre“ drink jsem zkusil třetinku suchého stoutu (5 % alk.) za 45 korun a i když jsem se snažil, zvládl jsem přesně půlku sympatického nadmíráka.

Stouty patří k mým oblíbeným pivním stylům a čím sušší, tím lepší; tento mi ale příliš dry nepřišel a v pivu vadila určitá navilost, kterou ty nejlepší vzorky postrádají. Nemělo smysl se nutit a tak jsem zaplatil, nechal drobný peníz navíc, výčepní upřímně řekl, že mě pivo neoslovilo a dočkal se adekvátní reakce: férovka.

Všimli jste si, že už ani moc nekomentuji používání žluté v brněnském gastru?

Dalším minipivovarem, který si v Brně otevřel vlastní výčep, je KOS z Veveří. Stalo se tak v místě potichu uzavřeného a značně obskurního Baru Lemmon 714, před nímž na daném místě po několik let působil výčep TAProom s jednou z nejrychlejších a nejspolehlivějších gastro wi-fi v Brně. :-)

Nakoukl jsem tu poslední sobotu krátce po otvíračce v 16 hodin a za sklem i po vstupu spatřil dívčinu ze servisu s notebookem u stolečku pro zákazníky, což nevěstí nic dobrého. Z nabídky cca pěti piv na tabulce na baru prý jedno právě došlo a v duchu jsem si pomyslel, proč tedy nebylo umazáno/nahrazeno novým.

Kávový koutek není taková hrůza jako u předchozího baru, ale i tak bych si tu espresso ani cappuccino nedal, protože tu mají stroj s integrovaným mlýnkem. Páka pochopitelně studená na odkapovce a žlutá houbová utěrka suchá, zkrabacená a bohužel i špinavá.

Vlídně jsem na to slečnu upozornil a vysvětlil, v čem je problém; ta mi stejně vlídně poděkovala a doplnila, že o přípravě kávy neví vůbec nic. Skvělá výchozí pozice pro přípravu, pomyslel jsem si a nahlédl na Instagram podniku, kde je k vidění pojetí mléčné kávy.

Nedostatek péče je vidět i na venkovních tabulích – jedna rozpitá vlivem deště a druhá vedle další drinkové klasiky uvádí Moscow Mulle – a hlavně se tu vrací něco, co je dobře patrné i na nové ceduli Líp jak na světě. Proč musí mít ochutnávkové či pivovarské výčepy také koktejly nebo naturální vína a prosecco? Ševče, drž se svého kopyta!

Lokál prázdný, tabule bez lásky. A i zde je to nevstřícné nacenění malého a velkého piva.

[domkanigutka-blog]

Z 80-ročných drevených eskalátorov vyrobil impozantnú umeleckú inštaláciu visiacu zo stropu. WAU!

Umelec Chris Fox dostal za úlohu nájsť nový účel pre dva páry eskalátorov, ktoré boli v roku 1931 nainštalované na stanici Sydney Wynyard. Cestujúcich vozili viac ako 80 rokov a stali sa ikonou mesta. Chris vymyslel zaujímavé riešenie – vytvoril z nich umeleckú inštaláciu nazvanú Interloop. Drevené eskalátory visia zo vzduchu a navzájom sa prepletajú ako stuhy. Ide o posledný krok v obnove stanice, ktorá sa teraz pýši nielen novými eskalátormi, ale i výťahmi a novými automatmi. Podľa autora majú plastiky ilustrovať fakt, že cestujúci sú na eskalátore úplne statickí, ale i tak sa elegantne pohybujú. Inštalácia je skutočne pôsobivá, čo poviete?

 http://www.kreativita.info/vyradene-drevene-eskalatory/

[dvepralinky]

Zapsány do historie, Zn.: málem

Při naší cestě na místo určení jsme vyzkoušely hned několik dopravních prostředků. Auto, letadlo, eskalátory a v neposlední řadě vlak. A právě z vlaku máme první “malou” historku. Belgické vlaky jezdí načas (většinou). Takže ve 14:13 přijel vlak, do kterého jsme pracně vyheverovaly sebe, 30 kg kufry, batohy a tašky s notebooky. Nejdříve schody nahoru, pak zase schody dolů. Není, kam dát kufry, takže jednu sedačku zabíraly kufry a jednu sedačku my. Příjezd vlaku do Kortrijku 15:52. Super, máme dost času. Káťa píše Biance, která na nás má čekat na nádraží, že jedeme včas. No, včas jsme sice jely, ale málem jsme nevystoupily na nádraží. :D :D Kecáme, kecáme, kecáme...a najednou vidím, vlak nás na informačním panelu vítá v Kortrijku! Káťa koukne na mobil...Ty jo! Je 15:52! Vystupujem! No nic, trošku panika. Rychle jsme na sebe naházely věci, vyrvaly kufry zpět do schodů a doufaly, že to stihneme. Super. Stihly. Ještě jsme měly chvilku čas. No, nevšimnout si toho, čekala by na nás Bianca marně. Nezapomněla by na nás už nikdy v životě. Kdo by taky přejel nádraží ve městě, které má 75 000 obyvatel, že?

[annaburianova]

Flenér

Sedím v juice baru v nákupním centru. Vedle mě mluví mladá žena (35) se ženou starší (65-70), baví se o tom, jak starší žena za svůj život cestovala. Lituje hořící Austrálie a mluví o krásách Nového Zélandu, oceňuje tamní dekor domů a krásnou přírodu. Mladá žena konstatuje, že kvůli málo penězům jedou na dovolenou sice do zahraničí, ale pod stan, už si koupili i místo na trajektu, patrně míří do středomoří. Vedle baru jedou eskalátory do druhého patra, kde se nachází č��st centra s občerstvením, sedí tam mnoho lidí a všichni se baví a hodují jídlo z fast foodu. Přímo proti mě pracuje obsluha baru na další objednávce, vše po sobě vždy pečlivě uklidí a její tempo je velmi rychlé, zřejmě už tuto práci nějakou dobu dělá. Je na směně sama a nevypadá z toho příliš nadšená, musí zvládnout obsloužit všechny tak rychle, aby nikdo nečekal. Neusmívá se a při rozhovoru se mnou se pozastavila nad tím, že si chci dát zázvorový čaj u ní v posezení a nikoli s sebou na cestu k metru, jak je zde zvykem. Prochází kolem mě spousta lidí, kteří jsou v rychlém tempu. Několik ztracených žen s růžovými cestvními kufry se právě snaží zorientovat v prostoru. Opodál sedí na křesle muž, mladá žena stojí před ním, patrně se jedná o pár. Žena něco velice horlivě popisuje a řeč jejího těla a gesta velmi barvitě výpověď doplňují. Mohlo by se jednat o španěle nebo italy, oba jsou snědší pleti a mají tmavé vlasy. Žena se podívala na hodinky a dala pokyn k přesunu, oba se oblékají. Naproti baru se žena dívá do vitríny se šperky. Vypadá velmi bohatá, je dobře oblečená a má perfektně obarvené vlasy na blond, je jí kolem padesáti let. Drží obří kabelku známě značky a protože je na svých podpatcích velmi vysoká, musí se hodně sklánět. Sundá si kabát a odhalí sytě červenou sukni a kozačky nad kolena, v jejím věku jsou tyto boty lehce nevhodné. Vchází do klenotnictví. Vedle mě si ke stolu sedla mladá žena s malou holčičkou, které koupila šmoulovou zmrzlinu, dítě vypadá ze začátku nadšeně, poté už jen bez výrazu vychutnává a kouká na ženu, ta ovšem kouká do telefonu a vyřizuje si zprávy.  Mezi můj stůl a stůl ženy s dítětem si sedla starší žena, která čeká na svou objednávku a v mezičase si mě podrobně prohlíží. Nese si ke stolu červené smoothie a když dosedne, potáhne si z brčka a poté promíchá. Vypadá spokojenější, než před nákupem. Stále mě ve volné chvíli pozoruje. Kolem nás proběhl prošedivělý muž ve středním věku ve svítivě červené bundě nesoucí 2 dortové krabice. Velmi rychle zmizel po eskalátorech do horního parta, asi jde pozdě. Žena vedle mě své smoothie dopila za necelé 4 minuty, ale rozhlíží se, asi má hodně času a odejít nechce. Odnáší svůj prázdný kelímek k baru, ptá se obsluhy, kam může kelímek vyhodit, ta ji nasměruje za roh a žena se vzdaluje. Poté se prochází před barem a přemýšlí, co by si ještě mohla objednat. Holčička u dalšího stolu už se pustila do kormoutku, žena naproti ní stále kouká do telefonu, poté ho vloží do kabelky a vyzve dítě k odchodu. vzdalují se. Žena odvedle si objednává, obsluha na ni kouká s lehce nechápavým výrazem, nakonec se domluvily a žena se vrací ke stolu pro peněženku, aby zaplatila. Vytahuje ovšem účet z minulé objednávky a ukazuje ho obsluze. Ta jí vysvětlí nedorozumění a žena se tedy vrací znovu pro peněženku a platí novou objednávku. Stojí za ní ve frontě mladý kluk, který je výrazný svou výškou a sytě tmavě růžovou mikinou, která je od známé značky. Platí kartou a vyčkává. Žena se vrací k sezení a nese si s sebou čokoládovou zmrzlinu. teď vypadá opravdu velmi spokojeně. Mladík si prohlédl mě, ženu vedle i obsluhu a vypadá lehce zmateně. Je fascinovaný moštováním džusu, který si objednal. Rozhlíží po nabídce, zatímco obsluha přidává do jeho drinku sojové mléko a sójový jogurt. Asi bude vegan. Nyní žena přidává strouhaný kokos a semínka. Mladík drží cigaretu. Ne, je to sluchátko od nového iPhonu. Čte si nápisy o ekologických obalech, zatímco mu žena přelívá jeho drink do plastové lahve. Dostává i druhý, který bude pro kamaráda, nebo přítelkyni. Odchází. Žena vedle mě dojídá zmrzlinu a hledá něco v kabelce. Při jídle si prohlíží prostranství podobně jako já a koukání na mě už ji přešlo. Vytahuje z kabelky telefon, aby se podívala na čas. Ještě může sedět, tak pokračuje ve zmrzlině. Kolem prochází žena s kočárkem, dvojice mladých holek zabraných do rozhovoru a poté muž s kancelářskou tašku, rozepnutým kabátem a velmi ledabyle uvázanou šálou. Ten se rozhlíží a poté odchází. Pravděpodobně se má s někým sejít. Ženy s cestovními kufry se vrací, zřejmě se byly najíst v horním patře, vypadají méně zmateně než před tím a jedna starší žena z nim má dokonce úsměv na tváři. Nedaleko stojí mladý chlapec s longboardem a sytě oranžovou čepicí. Je sportovně oblečený a telefonuje. Už tam postává nějakou chvíli a asi čeká na rodiče, kteří jdou pozdě, nebo on přišel naopak příliš brzo. Když se otočím znovu, už tam není. Žena se zmrzlinou zmizela a svou židli po sobě nezasunula. Můj čaj už je po 40 minutách téměř studený a je v něm mnohem méně zázvoru, než jsem zvyklá. Bílý cukr tomu rozhodně nepomohl. Odcházím.