#erj-170 | Explore Tumblr posts and blogs

zlutyzakaznik · 5 months ago

Text

Extrakce na kolejích 2024

(19. 8. 2024) Káva a rytmy Varšavy, Toruně, Bydhošti, Poznaně a Gdaňsku.

Bydhošť a architektonický a pocitový vrchol letošní návštěvy Polska.

Věřím, že nejsem jediný, komu přijde pomalu dobíhající léto obzvláště horké a dlouhé. Jakoby loni i předloni byly delší pauzy na vydechnutí a nabrání nových sil, přičemž první červencové dny se mi v tomto ohledu zdály takřka ideální.

Když to tak šlo týden za týdnem a k permanentnímu vedru přibylo bourání dvou domů v ulici nebo chlapec od sousedů, jenž občas trpí náhlými výkřiky + sekačky a cirkulárky, jež zešílely i o víkendu, naznal jsem, že je čas na útěk a dovolenou.

Jenže kam? Je jasné, že osm týdnů kontinuálního volna poskytuje časové okno na takřa libovolný a velkorysý výlet; ne do všech destinací je však moudré vypravit se na vrcholu léta.

Jasný a v blízké budoucnosti splnitelný sen představuje Tchaj-pej, Soul a zejména Tokio a spokojil bych se i se čtrnácti dny v japonském a jihokorejském hlavním městě. Ale: červenec a srpen je ve městě LG, Samsungu a 30 000 kaváren obdobím dešťů s teplotami 32 až 36 °C. A velmi podobná je situace v Tokiu, kde je sice srážek méně, leč 37 stupnů a brutální vlhkost není nic na procházky po císařských parcích a oceňování kávy, gastronomie, mrakodrapů a designu. (Čtyřicetimilionová metropole je z mého pohledu ideální na přelomu listopadu a prosince, kdy zde panuje úchvatně barevný podzim a teploty jsou velmi příjemné. Jenže to zase člověk nemá dovolenou.)

Od alternativy v podobě týdnu v Miláně a okolí s kouzelnou jízdenkou za 46,50 EUR mě rovněž odradilo počasí. Teploty 35+ jsem v hlavním městě Lombardie už zažil a valnou úlevu nenabízí ani únik do Alp a kouzelným městečkům u jezer.

Kancelářský komplex a mráčky vedle Gdaňského nádraží ve Varšavě.

Mráčky ve Varšavě: Okolí zastávky MHD Rondo.

Mrak ve Varšavě a svačina ve stínu auditorů. :-)

A tak jsem si po studiu mapy Evropy (opravdu teplo bylo s výjimkou Skandinávie a Pobaltí prakticky všude, třeba Madrid nebo Balkán opravdu stály za to) a mnoha předpovědí vybral naplnění dalšího snu: projet si v klidu a přitom intenzivně západní část Polska s jeho cihlami a seversky/protestantsky laděnou architekturou.

Protože jsem nejprve potřeboval nabrat trochu energie ve velkoměstě a vytvořit si dobrý výchozí bod, vedly mé kroky na dva dny a tři noci do Varšavy, tentokrát z letiště v Katovicích, jelikož Vídeň, Praha i Ostrava nenabízely v sobotu (spolu s úterkem a středou slabší den v letových řádech) vhodný spoj anebo tento začínal na 3 000+ Kč za jednosměrnou letenku.

I cesta může být cíl a tak jsem se nejprve přesunul vlakem do Bohumína, poté regionálním spojem do Katovic (Koleje Śląskie a 19.95 PLN) a po hodinové pauze na protažení a doppio (v Bohumíně v sobotu kolem poledne bohužel nebylo nic zajímavého otevřeno) takřka prázdným autobusem na letiště (6 zlotých), na něž to v minimálním provozu trvalo přesně 45 minut.

Nejlepší na murály je prý v Polsku Lodž. Ale ani ve hlavním městě to není špatné...

Vzdušný přístav, čtvrtý nejrušnější co do počtu pasažérů v Polsku, nabízí své služby rozsáhlé metropolitní oblasti a dalece zastiňuje Ostravu, která svou příležitost dávno promeškala. Letiště KTW je skutečná bašta charteru a už pohled na odletovou tabuli naznačuje, že v noci tu bude personálu pořádné dovolenkové horko.

Na zastávce metra cestou do středu Varšavy.

Ta fotka má prostě dynamiku a myslím, že je to skvělá podoba olympijské prezentace oproti českým uniformám, které vypadají jako amatérský pokus o Lanvin či Burberry.

Navzdory sobotě měl regionální přípoj (a feeder dálkových linek z Varšavy) hodinové zpoždění, jež vzniklo úplně klasicky: tedy kumulací prodlev za celý den. 65 minut ale není uprostřed letní sezóny nic hrozného a nástup proběhl velmi rychle a spořádaně i díky tomu, že osádku osvědčeného Embraeru ERJ-170 tvořilo pouze 27 cestujících.

Tak jako před rokem na letu do Ostravy, i zde se podávala tichá nebo perlivá voda a borůvková brioška, které ten den končilo datum spotřeby. :-) Letadlo velmi rychle vystoupalo do letové hladiny a po pouhých 13 minutách začal sestup, přičemž celý přískok trval od odlepení se od dráhy po touch down pouhých 28 minut – můj dosud nejkratší let a určitě lepší než 3,5 až 4 hodiny ve vlaku, který dva dny před odletem vyšel na cca 1 200 až 1 500 Kč oproti 1 108 Kč za letenku, jež zahrnula i osmikilové příruční zavazadlo, v mém případě oblíbený kufřík. Jelikož jsem měl místo v řadě s nouzovými východy, užil jsem si opravdu komfortní let.

(Vzpomeňme v této souvislosti na pokryteckou šéfku EU a její padesátikilometrový přískok mezi Vídní a Bratislavou nebo tradiční setkání soukromých tryskáčů a helikoptér v Davosu. Mé svědomí je tedy jako padlý sníh, protože auto ani řidičský průkaz nevlastním a jednou či dvakrát za rok mě sveze kamarád.)

Věděli jste, že knižní řetězec Empik funguje už od 50. let 20. století? A takhle to vypadalo v jeho krakovské kavárně... To ohřívání spíše než šlehání mléka tedy nic moc. Asi jako u Bonda. :-)

Ve Varšavě během 20 minut na oblíbeném hotýlku (v recenzi na Booking.com jsem poděkoval oběma recepčním, kteří velmi rychle a účinně umravnili dvě početné rumunské a pravděpodobně rómské rodiny, které neskutečně mlátily dveřmi a rodinné vaření pojali jako folklórní sešlost, což je to poslední, co při útěku před hlukem doma chcete) a pak už jen večeře, spát a další dva dny kochání se ideálním počasím kolem dvaadvaceti.

Nepamatuji, že bych v polském hlavním městě viděl na nebi tak krásné beránky, kteří nejenže narušovali monotónní azuro, ale především líně a rozkošnicky putovali kolem špiček mrakdorapů, které tak měly zase trochu jiný rozměr. Jelikož jsem se Varšavě a její architektuře obsáhle věnoval loni, přesunu se o tři dny později na úterní ráno, kdy jsem v 10.21 nastoupil do IC vlaku směr Toruň a Bydhošť.

Vlakovou jízdenku jsem vyřídil den předtím na hlavním varšavském nádraží spolu s dvojicí povinných rezervací po 3 zlotých, což je změna oproti dřívějšku, kdy tyto nebyly nutné; lidé si prý ale dělali spoustu rezervací, které pak nechali propadnout.

Na úvodní vlakový turnus jsem zvolil 1. třídu za 159 PLN (příplatek oproti dvojce je zanedbatelný a kdo někdy viděl epické zástupy stojících v uličkách na polských vnitrostátních dálkových relacích, jistě pochopí proč) a dobře jsem udělal, protože i jednička byla s výjimkou úterka a prvního dne platnosti plná do posledního místečka (ve čtvrtek 15. 8. byl v Polsku státní svátek, což spousta lidí očekávatelně spojila s páteční dovolenou a tomu odpovídala i obsazenost vlaků).

I v Toruni je spousta tramvají. Stejně jako červených kostelů.

Do vlaku Vás sice pustí i bez rezervace, ovšem pouze na stojáka a když jsem nechal úsek Bydhošť – Gdaňsk až na poslední chvíli, málem jsem hodinu a čtyřicet minut stál. V 1. třídě! :-) Proto doporučuji, a posléze jsem tak učinil, vytvořit si/obnovit účet u PKP Intercity, operátora polských dálkových vlaků (jízdenka neplatí u regionálních dopravců v jednotlivých vojvodstvích).

Systém má sice své mouchy a není to to nejrobustnější řešení, co jsem u vlakových společností viděl, ale celkem se to při troše šikovnosti dá zvládnout (na zadání kódu jízdenky při rezervaci místa máte jen tři minuty). Kontrola cestovních dokladů průvodčím pak probíhá naprosto bezproblémově prostřednictvím QR kódu z mobilu či jiného zařízení.

Stejně jako u ČD nebo Regiojetu, ani u PKP není 1. třída garancí toho, že cestující budou kultivovaní a ohleduplní. Hned třikrát jsem během svých vlakových přesunů potkal lidi, kteří popotahovali a ehm-chrkovali tak, že by se za to nemuseli stydět méně civilizovaní občané z kontinentální Číny.

Dvakrát jsem si přesedl do jiné a separé části vozu a jednou, u třecetileté Polky, jež svou morbidní obezitou připomínala některé americké turistky, to zkusil vydržet, protože možností volby bylo dvacet stojících, kteří by okamžitě zaujali mé místo.

Abych přenesl myšlenky jinam, věnoval jsem se raději dvojici sedmdesátiletých dam přes uličku u okénka, které cestu k Baltu pojaly po svém: vedle vlastních sendvičů, cukroví a termosky s čajem i kompletního servisu (skleněné hrníčky se lžičkou i podšálky) byly vybaveny též látkovým prostíráním se sloganem Grill Time! :-)

Jediný další problematický moment představoval úsek Poznaň – Vratislav, kde tři děti ze dvou kupé opravdu obtěžovaly svým řvaním, běháním a hrou na schovávanou celý vagon 1. třídy. Když jsem si jen tak zlehounka dovolil sympaticky vyhlížející mamince navrhnout, zda by dítka nešlo trochu utišit, tato rezignovaně odvětila: dzieci. A paní s vizáží babičky poznamenala, že pán (já) děti zřejmě nemá. Tak, dodal jsem.

Coby pedagog bych měl mít pochopení, když ale otvírání a zavírání dveří našeho kupé a hlasité bafání dětí nabralo interval pětkrát za minutu, přestěhoval jsem se o tři kupé dál, kde se mezitím uvolnila dvě místa. Jako absurdní jsem vnímal skutečnost, že po půlhodině chlapci začali na celý vagon křičet cizsa (ticho). Vzápětí se ozval pláč a sonické poměry ve voze se konečně posunuly k normálu.

Takhle nějak si člověk představuje sever Polska. Červená cihla za cihlou a štíhlé linie církevní i světské architektury.

A nyní k navštíveným městům. Záměrně jsem pro první okružní jízdu po západní části země vybral áčkové destinace jakkoli jsem si vědom, že třeba Tczew, Grudziądz, Starogard Gdański nebo Pelplin – abych zůstal v hranicích Pomořského a Kujavsko-pomořského vojvodství – mohou být svým způsobem zajímavější, protože autentičtější díky absenci masového turismu. Otevřeně také říkám, že cílem bylo učinit si první dojmy, nikoli důkladně poznat dané město. Usoudit, zda by místo stálo za detailnější návštěvu.

Nejprve tedy Toruň, vychvalovaný klenot architektury a jedno ze dvou hlavních měst regionu. Nemohu si pomoci, ale nejlepší dojem na mě udělala nesmírně hodná slečna, která mi na zastávce autobusu na místním nádraží poradila a poté skrze mobil koupila jízdenku na autobus, který Vás zaveze přes opravdu impozantní most do 2,4 km vzdáleného centra. Automat na jízdenky ve voze sice byl, ale karty přes logo VISA a Mastercard nebral. To se prý občas stává. Takže jsem holčině, jež se zbytečně omlouvala za svou angličtinu, s velkými díky dal alespoň půlku ceny jízdenky za 3,80 PLN v drobných.

Stará část města doslova úpí pod náporem turistů a měl jsem pocit, že drtivá většina jsou místní, že Toruň je národním miláčkem podobně jako třeba Český Krumlov nebo Praha. Jako obvykle ovšem stačí zahnout pár ulic od hlavní třídy a člověk nalezne zajímavější místa, v tomto případě, jako i u dalších měst, zejména pozoruhodné kostely a domy z červených cihel, které byly jedním z hlavních cílů cesty. Onen protestantský a strohý sever! :-)

Definitivně nejznámější pohled na Bydhošť.

Objevem cesty a místem, kam se chci vrátit, je pro mě Bydhošť, takto druhé hlavní město daného vojvodství a místo, které mělo ze všech navštívených nejvíc civilní a tedy autentický ráz. Ano, i zde je část historického centra poznamenána pizzou, sushi a dalšími atributy mezinárodního turismu. Jako celek ovšem nabízí spoustu zajímavého k objevování a svou náladou mi malinko připomnělo Štětín, tedy zejména drsností, s jakou se tu projevuje život.

Moc příjemná procházka v okolí Wyspa Młyńska (Mill Island).

Svým způsobem jde o kombinaci Ostravy a Zlína, protože město je položeno v dlouhé kotlině, na jejímž obvodu jsou sídliště i místa plná zeleně (kouzelně na mě zapůsobil příjezd do zastávky Bydgoszcz Leśna, která je obklopena nádherným březovým hájkem, v němž jsou utopeny okolní domy). Pel svérázné romantiky dodává místních jedenáct linek tramvají, které pokrývají opravdu vzdálené části města, šplhají do kopců a co hlavně: fungují na úzkorozchodné trati, což jsem si uvědomil poté, co se mi zdálo, že vozy opravdu hodně skáčí na kolejích (ještě víc než v Sofii nebo Štětíně a to je co říct).

Vlny a linie Bydhošti.

Okolí hlavního nádraží na mě na první dojem zapůsobilo svou náladou (solidní budova naproti modernistickému objektu polských drah) takřka italsky a překvapilo mě, že u nádraží a pak samozřejmě na řece jsou k vidění a slyšení rackové. Zhruba 160 km od moře. Kdybych chtěl příběh ještě dobarvit, dodal bych, že ve vzduchu byla cítit sůl moře. :-)

Opera Nova v Bydhošti. Někde jsem našel srovnání s Utzonovou realizací v Sydney, což je asi přehnané, ale stavba je to opravdu skvělá. Zbývá jen doufat, že se právě probíhající doplněk podaří.

I v Bydhošti je bohužel k vidění jeden z vrcholů vandalismu. Až se toto objeví v Brně, bude to známka toho, že se město opravdu stalo cílem turistů...

Pozoruhodná budova opery a baletu, ikonický pohled na řeku a budovu pošty a historické domy a zejména fantasticky rekonstruovaný a přitom fuknční a udržovaný prostor Wyspa Młyńska. Až budu mít někdy více času, vydám se některými z tramvají do vzdálenějších míst anebo se projdu do novější části města.

Vítejte v Gdaňsku, městě, kterým šly dějiny. Stejně jako v případě spousty dalších míst v Polsku. Památník je věnován zaměstnancům polské pošty.

Gdaňsk dle oficiálních polských čísel v roce 2019 navštívilo 3,4 milionu turistů a po uvolnění covidových restrikcí tyto počty jistě neklesly a na městě je to znát. Už na nádraží a v jeho okolí - město má spolu s vedle položenou Gdyní a Sopoty (tzv. Trojměstí) 1,5 mil. obyvatel - bylo velmi rušno a jestliže Toruň byla lidmi přecpaná, tady to nebylo lepší. To je ale součást hlavní sezony a tady i u všech navštívených měst by byla myslím ideální doba na přelomu října a listopadu, kdy ještě není zima a pobyt bude jistě daleko příjemnější.

Gdańsk jsem chtěl vidět už kvůli roli, kterou tento sehrál v obchodním sdružení Hansa a jeho dřívější moc a bohatství jsou na historickém centru patrné. Tady i v Poznani jsem se ale nemohl ubránit dojmu, že jsou tu ještě patrné proluky z doby války a že městskému plánování ledacos chybí. Střed města s pitoreskními domy je sice pěkný, ale jen kousek bokem člověk nalezne paneláky.

A nová výstavba s luxusními byty? Stranou od centra je to vcelku zdařilé, přímo u centrálního kanálu na mě ovšem leckteré realizace působily jako laciné kartonové poutače. Náladě a zážitku nepřidal ani místní trh s tretkami, který byl rozlezlý po většině hlavních ulic středu města.

Boční ulice od hlavního kanálu. Opravdu by tu chtěl v té tmě bez denního světla někdo pracovat/bydlet?

Po zkušenosti z Toruně a Gdaňsku jsem si na Poznaň vyčlenil jen hodinku a půl na přestupu a dobře jsem udělal. Pokud má někdo tohle město rád a poznal jej důkladněji (a věřím, že má co nabídnout), tak se omlouvám, ale centrální náměstí i širší střed na mě na první dojem působily nezajímavě a tuctově. A jen se štěstím jsem narazil na kavárnu, kde se dalo vypít snesitelné kafe. Ze všech navštívených měst jsem v Poznani pociťoval největší rozdíl mezi koloraturně pojatým centrálním náměstím a spoustou vybydlených nebo k pronájmu určených parcel v jeho blízkosti.

Stejně jako při cestě do Varšavy a směrem k Baltu, i na trase zpět jsem si udržoval otevřené možnosti pro přesun i ubytování. Přespání ve Vratislavi jsem si ponechal jako možnost pro případ, že bych byl z dlouhé cesty vlakem unavený. Kupodivu jsem ovšem cestu, která započala v 10.51 v Bydhošti, zvládl na jeden zátah, čemuž ale jistě pomohly slušné přistávky. Tak či tak, do Brna jsem dorazil minulý čtvrtek ve 22.19 po přestupech v Poznani, Vratislavi, Lichkově, Ústí nad Orlicí a České Třebové. :-)

Klidnější část města Gdaňsk stranou centra a hotel Fahrenheit o kousek dál. Jakkoli považuji Truffautovu adaptaci Bradburyho románu za velmi povedenou, tahle tříhvězdička mě moc nenadchla.

A káva a jídlo? Ano, samozřejmě, to bylo také, ale oboje nebylo hlavním cílem cesty a co se týče kofeinu, dodržoval jsem své cestovatelské minimum v podobě snídaňového a poobědového doppia a někdy i espresso navíc.

Kvalita emulze byla bolestným zklamáním ve všech městech a stále platí, že surovina je i v rámci tzv. výběrovky v Polsku značně obyčejná; s výjimkou trojice doppií v Ministerstwo Kawy se všechny kávy motaly kolem úrovně 12 až 13/20 a někdy i hůře, protože v jinak krásné a moc příjemné kavárně v Gdaňsku jsem ani nedopil a upřímně při vracení poloplného šálku řekl lidem za barem: I’m sorry to say this but the cup is incredibly conservative to my liking. (Přeloženo: tak kalné uhlí jsem už dlouho neměl a není divu, když už při pohledu do šálku vidíte cáry cremy připomínajcí jin a jang).

I Gdaňsk má své Ferrisovo kolo. Hezky bokem od centra, kde se pěkně vyjímá a neruší.

Nemohu ovšem říct, že by se holky a kluci za kávovarem nesnažili, právě naopak: často jsem dostal až druhou porci a po předchozím ochutnání, což jsem zohlednil nějakou tou mincí na dýšku. A některé předpokládaně dobré podniky, zejména v Bydhošti, měly prostě ráno zavřeno (státní svátek). Detailní komentář i hodnocení zahrnu do měsíčního souhrnu.

Co se týče drobných radostí života, i letos jsem zkusil pierogi ruskie (6 kusů za 15 zlotých, na podzim roku 2019 jen osm) ve svém dříve oblíbeném varšavském mléčném baru Biedronka (ul. Grójecka 79, přímá linka tramvaje 7 či 9 od hlavního nádraží, zastávka Bitva u Varšavy 1920). Ale i letos to už prostě nebylo ono (opět jen 13/20) a mohu jen hádat, že zdejší rázné dámy, které měly čtyřicetiletou zkušenost za hrnci a rendlíky jsou už v penzi. Stejné pirohy jsem zkusil i v Gdańsku a tam to bylo jen skoro 13/20 bez jakéhokoli dochucení v podobě škvarečků nebo omastku.

Nejhezčí cedule a nejpříjemnější interiér kombinovaný s prima galerií. Ale ta káva. Jediná, kterou jsem v Polsku nedopil.

Svou kvalitu, byť ne tu nejvyšší, si podržely koblihy. Bezová v Toruni (silných 14/20, 8 PLN) i ta z černého rybízu ve Vratislavi (14/20, 10 PLN, je to přece jen v budově nádraží) patřily ke světlým okamžikům cesty (kontrast kyselosti náplně a vláčného těsta a pocukrovaného svršku!), stejně jako černý (žitno-pšeničný chléb), který byl sice kupován v Carrefouru, ale vyroben jinde a složení perfektní (nebudu přehánět, když řeknu, že nejlepší z ochutnaných měl skoro 15/20).

Na pivo jsem se tentokrát necítil a za celých 6 dnů vypil na hotelu toliko dva půllitry baltic porteru Żywiec. Samozřejmě jsem se díval na praktický přehled ochutnávkových výčepů, jenže mě tam nic nezaujalo natolik, abych se tam vydal osobně.

Zkusil jsem jen dvě deci v dříve oblíbeném varšavském Jabeerwocky, jenže jejich pšenice chutnala spíše jako zkyslý cider a ani jsem nedopil. Pryč jsou doby, kdy tu byly tři degustační flights of beer a člověk mohl zkusit takové speciality jako kanandská či novozélandská piva. Jak poznamenal oblíbený výčepní: proč by se snažili, když jim to i takto funguje.

Nebyl tu také jediný baltic porter na čepu, což je myslím v Polsku neodpustitelné. Svůj oblíbený pivní styl jsem zkoušel najít i v běžných hospodách a restauracích, které se chlubily slunečníky pivovaru ze Živce... ale, stejně jako mnohokrát předtím, bez úspěchu a na pípách byla jen loga jejich europiv.

Celkově ovšem maximální spokojenost. Bylo to krásné, intenzivní a perfektně bezpečné dobrodružství v zemi, která má, podobně jako Francie, Itálie nebo Španělsko, mnoho regionálních identit a člověk se tam může opakovaně vracet.

#cestopisy

0 notes